Historie Nurnské družiny VII.

Historie Nurnské družiny VII

VI. Běsi

[Chladen 1054, Nebuč Kanimůra, Dwany Růžička]

Z ocelově šedých mraků se neustále sypal sníh. Skučící vítr se proháněl mezi zakrytými vozy, jedoucími z Nurnu. “Jak je to daleko?”, houkl jeden vozka z kozlíku za sebe, přitáhl otěže a zastavil. Přehodil si ovčí kůži přes nohy kvůli zimě. “Kousek, hned tamdle za lesem, u toho potoka”, odvětil řezníkův pacholek z druhého vozu. Vozka pohodil hlavou na znamení souhlasu a mlasknul na valachy. Koně se pohli a kolona tří vozů vyrazila po rozblácené cestě směrem k Liscannoru.

“Jauúúú!”, vykřikl malý hošík po zásahu sněhovou koulí do obličeje. Huňatá čepice s ušima mu spadla do sněhu. “Aaaáá, to to pálí”, naříkal dál, jak mu tající sníh stékal po krku. “Seš pěknej blbeček, Gory, už s tebou nebudu kamarádit”. Větší, zavalitější chlapec v chundelaté vestě z berana stojící o kus dál jen pokrčil rameny řka: “Dyť se ti nic nestalo, Eonne, tak co tak vyvádíš?”. “To tvůj tatík, Eodel, to byl jinačí řízek, ten vydržel víc. Nebo se tim alespoň chlubil”, neodpustil si ještě jedovatou poznámku starší Gory. “To tvůj, ten se jen cpal sladkym, že, že…”, rychle přemýšlel Eonn, “že skoro nemohl chodit”, odsekl. “No počkej, já ti rozbiju kebuli”, pravil prorocky Gory. “Nechejte toho, oba jste blbečci”, zakřičelo na hochy copaté děvče, s kterým hráli koulovanou. “Stejně jsou už voba pod drnem, tak co?”. Oba chlapci si museli přiznat, že Nilien, dcera Griffinova, má pravdu. “Mě už to stejně nebaví”, řekl Eonn. “Mám nápad”, usmálo se šibalsky děvčátko. “Pojďme na rybník, je zamrzlej, budem se klouzat”. “No jo, ale co když na nás vyběhne porybnej?”, strachoval se Gory. “Neboj, ten je zalezlej v hospodě”, odvětila Nilien. “Jééé, koukněte támhle na cestu”, zvolal najednou malý Eonn a ukázal prstem dolů z kopce. “To sou voni”, vykřikl Gory a rozeběhl se k vesnici. Ostatní děcka s křikem: “Už jedóóu”, běžela za ním.
S příjezdem vozů do vesnice se přípravy na oslavu nově příchozího roku daly do pohybu. Liscannor vypadal jako velký rozbzučený úl, a takto vydržel až do večera. Nadešla hodina, kdy v taverně U hrocha místní občané i přespolní sousedé usedli za hodovní lavice.
Netrvalo to dlouho a stolovníkům se začaly červenat nosy a jiskřit očka. “Tož, šumaři, mam sa gazdit bez muziky?”, hulákal již notně sežraný trpaslík Bouřňák Buřič s prolysalým temenem a s o to mohutnějším vousem. Jako na povel začala vyhrávat kutálka z najatých hudlařů a šumařů. Ke stolu nurnských hrdinů, rozuměno štamgastů, přisedl mohutný prošedivělý barbar - veterán Drsoul. “Chlapci, a jak to bejlo s tym strómem, co máme na rynkojc, vyprávějte”. “Ále, to je dlouhá historie”, pravil plešatý elf, Rien Gwardit. “Stejnak je to hen blbé strom”, rozvedl debatu Buřič. “Nechej bejt, ogařisko, dyť plodí skoro zlatá jabka, teda zvlášť pro nás, alchemiky”, ozval se malý obtloustlý mužíček Dyni, kterému deska stolu sahala po krk.
“A jestli se někdo na ty zlatý jabka jen křivě podívá, má co dělat se mnou”, bouchnul pěstí do stolu obecní druid Myšilov. “Né nadarmo sem byl jmenován Strážcem Janternu, řekni něco, Darlene, si přeci starosta”. “Se hned nedurdi, přeci nikdo nechce Janternu ublížit”. Zpoza stolu se zaleskly oči. ‘Mam tu v kapse ten svůj novej morfovací dryják, vylupnu ho a bude bžunda’. Malý mužíček dostal nápad a šibalsky se usmál. V sále rázem bylo ticho, jako když utne. Jen ostrý kvil prasklé struny skřipek visel ve vzduchu. “Eh , co to, kdo, vy, vy dva, kterej z vás je pravej Myšilov?”. “Já”, ozvalo se dvouhlasně. Osazenstvo sálu nevěřícně koukalo z jedné osoby Myšilova na druhou, některým by i do otevřených hub mouchy lítaly, kdyby je neodpuzoval puch laciné kořalky. Stejný ošuntělý klobouk, stejné “rybí” oči, stejný vous i špína v něm. “Co čučíte?”, pravil druid, “pojďte ven a já vám ukážu, jak umim lízt po stromech, du na Jantern, holahou”. “Má recht, dem šici, já to umim taky “, rozvášnil se Buřič. “A to prr, to teda néé”, ozval se ten zaraženější druid. “Kurnik, já du, ňáké potróblené strom, to ešťa zvládnu”, a to pravého druida vydráždilo. “Se sebou si to vyřídim pozdějc, ale tobě rozbiju hubu!”. Bum, prásk, ozvalo se, jak rozčílený druid dvěma háky uzemnil hranatého trpaslíka.
Té noci již krev netekla. Ráno sice Buřič dával u raního piva na odiv díru po zubu, nicméně když pravil: “To doroste”, celá aférka tím zapadla. A malý mužík Dyni? Ten si oddychl…

Liscannorský nový rok
Klabzej Myšilov

Nazouvám si papuče,
když tu vidím Nebuče,
kterak veze nebožtíka
Něco mi tak v hlavě říká,
že těch mrtvých bude víc
Je nový rok a světla svic
září okny stavení,
jsou za zemřelé, zdá se mi
a jejich těla, beze slov,
sváží hrobník na krchov
Snad proto místo noční můry
mívám hrůzné kanimůry
a namísto veselic
sám strachy vyju na měsíc

* * *

Počátek roku poznamenal spor Rollandy Rugornské se starostou Darlenem Moorhedem o financování obecní ubytovny, zřízené kdysi k tomu, aby i nemajetní členové Nurnské družiny měli kde bydlet a nemuseli se potloukat po okolí, spát na skládce a živit se kradením slepic řádných občanů. Ubytovna přináležela obci, ale starala se o ní majitelka hostince U hrocha, Rollanda Rugornská. Jelikož současný starosta odmítl s paní Rugornskou o ubytovně jakkoli jednat, rozhodla se paní Rugornská ubytovnu uzavřít. To zvláště nelibě nesl elfí čaroděj Rien Gwardit, který tam bydlel na černo a nechtěl ani slyšet o tom, že by měl za ubytování platit. Jeho rozčilení bylo takové, že se přestěhoval do Vranigostu do volného pokoje v tamější nálevně založené něšťastně zesnulým panem Vránou a provozované Nebučem Kanimůrou.
Na spory ve vsi dal zapomenout příjezd delegace trpaslíků z Lybbsteru, vedené Rouskem Túrpem. Lybbster je nevelký ostrov západně od Mubarrathu obývaný převážně trpaslíky a hobity. Tamní půda je vhodná zejména k pastevectví. Pan Túrp byl vyslancem lybbsterských cechů, které byly zneklidněny podivnými úkazy. Především to byla místní řeka, která začala neúnosně zapáchat, což krom jiných problémů způsobilo nedostatek vody na ostrově. Dále došlo k rozsáhlému pobíjení hospodářských zvířat. Jelikož je maso hlavním vývozním artiklem ostrova, způsobilo to velmi vážné škody.
Jelikož pan Túrp nabídl solidní odměnu, uvolili se Nurnští vydat se na Lybbster a záhadě se podívat na kloub. Lybbsterští měli v přístavu připravenou loď, kterou se vraceli na svůj ostrov, a na tuto se nalodila i Nurnská družina. Pod vedením zkušeného theurga Dyniho Longodona vypluli z Nurnského přístavu následující dobrodruzi. Barbar Harez, ostřílený šermíř, na kterého družina spoléhá především, dojde-li k boji. Klabzej Myšilov, světem protřelý druid a družinový léčitel. Darlen Moorhed, liscannorský starosta a neomylný střelec. Rien Gwardit, již zkušený elfí mág a hlavní opora Nurnských v magických záležitostech. Allen Moskyt, který teprve před nedávnem dostudoval magickou školu v Nurnu, nicméně plný mladistvého elánu a touhy vyrovnat se svému slavnému otci. Posledním dobrodruhem byl trpasličí válečník Bouřňák Buřič, nováček, který zatím proslul pouze rvačkou s Myšilovem při oslavě Novoroku.

“Hejno obryb na levoboku”, ozvalo se jednoho dne zhruba po dvou týdnech plavby k severu z lodního koše. Na lodi nastal shon. Námořníci zvědavým dobrodruhům vysvětlili, že obryby jsou zvláštním druhem ryb, dosahujících olbřímích rozměrů. V severních vodách se často vyskytují a řada námořníků z Lybbsteru a Chainoru se živí jejich lovem, jelikož jejich maso a tuk jsou vyhledávaným obchodním artiklem. Lov ovšem může být nebezpečný, neboť tvorové sice nejsou agresivní, ale při jejich úctyhodné velikosti jim nedělá potíže překotit člun.
Zatímco se druhům dostávalo tohoto vysvětlení, námořníci spustili na vodu několik člunů a připravili si dlouhé zubaté harpuny. I Nurnští byli pozváni, aby si lov obryb vyzkoušeli, což někteří přijali s nadšením. Nejprve se sice zdálo, že trefit harpunou obrybu není takový problém, ale zasadit skutečně smrtelnou ránu nebylo tak lehké. Navíc bylo nutné obrybu na lanech přitáhnout k lodi, kde mohla být vykuchána a naporcována. Několik člunů se při lovu převrátilo, když je strhly mohutné trupy obryb, ale naštěstí nikdo z námořníků ani Nurnských neutonul, neboť pomoc byla vždy na dosah. Vše tak skončilo maximálně mírným prochladnutím ze studené vody severního moře.
Po pár dalších dnech dorazila loď do Lybbsteru, přístavu a hlavního města stejnojmenného ostrova. Jednalo se o bohaté multikulturní město s převládající trpasličí populací. Domy ve městě měly netradiční tvar, byly podivně vysoké a úzké. Jak se dobrodruzi později dozvěděli, bylo to způsobeno vysokou daní z pozemků, takže majitelé se snažili využít své parcely co nejlépe. Nurnští také dorazili k řece, z níž se linul strašlivý zápach. I bez zápachu bylo na první pohled vidět, že řekou neprotéká obyčejná voda, ale spíše hustá kaše.
Následující den se dobrodruzi vydali do vnitrozemí. Nejprve zamířili k městu Sorden, a odtud směrem na Erken, kde byly hlášeny největší ztráty na stádech. Cestou druzi spatřili trosky jakési tvrze, které se rozhodli prozkoumat. V rozlehlých podzemních prostorách došlo k boji se skřety, kteří ovšem byli rozvášněnou družinou naprosto zmasakrováni. O kus dál byla připoutána k loži jakási podivná ženština. Ta se ovšem nedožadovala záchrany a odvázání, ale naopak zaútočila na přicházející dobrodruhy pronikavým jekotem, který ukončil Harez za použití špinavého hadru, využitého jako roubík. Velmi nepříjemné však bylo, že vibrující hlas způsobil popraskání většiny skleněných věcí, které s sebou dobrodruzi měli, zejména flakónků s cennými magickými lektvary a alchymistické aparatury Dyniho Longodona. Také lahve s olejem nezůstaly nepoškozeny, což navíc způsobilo znehodnocení značné části zásob.
Zde také dobrodruzi zjistili, že dotyčná ženština je smilnice Lurga, která zplodila řadu dětí s jistým Nostrisem Krverádem. Ne všechny děti byly humanoidy, přesto je spojovalo společné poznávací znamení, a sice kočičí oči. Tato povedená rodinka tedy terorizovala okolí a stála za celou šlamastikou na Lybbsteru.
Rozhodnutí, co s odpudivou zajatkyní, vyřešil Rien Gwardit, který polil smilnici olejem a zapálil ji řka, že se to u nich doma tak dělá. Nikdo z otrlých družiníků proti tomu neprotestoval, Lurga si bezpochyby takový osud zasloužila. Dobrodruzi se spíše podivili brutálnímu jednání elfího mága. Ten ovšem od samého počátku dával najevo svou posedlost ohněm, která mu byla vštípena v jeho domovině.
Družina opustila podzemí a vydala se po relativně čerstvých stopách skřetů, které byly v okolí nalezeny. A skutečně, druzi po nedlouhé době narazili na skřety pobíjející stádo dobytka. Rozhodným útokem však skřety smetli z povrchu zemského i s jejich velitelem, kterým byl jeden z potomků Nostrise a Lurgy.
Následujícího dne Nurnští konečně dorazili do Erkenu, hospodářského střediska uprostřed luk a pastvin, kde tvoří naprostou většinu obyvatelstva hobití zemědělci. I tímto krajem protékala páchnoucí řeka. Nurnští byli s radostí přivítáni, zvláště po zprávách o pobití skřetích zlotřilců, a dokonce byli pozváni na místní hobití svatbu. Taková svatba je u hobitů záležitostí celé občiny, jedná se skutečně o významnou událost, které se účastní celé příbuzenstvo a všichni blízcí i vzdálení známí. Nurnští se ovšem v záplavě svatebních hostů neztratili, každý si chtěl pořádně prohlédnout hosty z daleka. Dobrosrdečný Allen Moskyt vyprávěl malým hobiťátkům strašidelné příhody, zatímco Rien Gwardit se před důvěřivými hobitími venkovany chlubil značně přibarvenými historkami ze svého života. Rovněž Harez, za nestřídmého popíjení lahodného hobitího piva, dával k lepšímu zážitky ze svých cest, ovšem podané po jeho barbarském způsobu, což mělo za následek, že některé slabší povahy se raději rychle vzdálily z doslechu.
Dyni Longodon, který sám, byv hobitem, mezi svatebčany docela dobře zapadl, se věnoval nejprve místním lidovým tradicím, ale později spíše přítomné sestře nevěsty, pohledné hobitce jménem Anja. Její krása vranigosťanovi doslova vzala dech a on s ní strávil většinu oslavy v družném rozhovoru a tanci. Naučit se místní dupák bylo pro šikovného alchymistu dílem okamžiku, načež svou vyvolenou mnohokrát protočil v kole. Zbytek družiny se většinu večera a následné noci věnoval pojídání lahůdek a prolévání hrdla hobitím pivem a silnou kořalkou, v čemž vynikal zejména trpaslík Bouřňák.
Následující ráno bylo pro některé dobrodruhy značně nevlídné, ale dobře naladěný vůdce všechny časně vykopal z postelí a zavelel k odchodu. Družina se vypravila proti proudu řeky ke starému mlýnu. Družina šla tiše. Mírný vánek chladil rozbolavělé hlavy dobrodruhů, ale stejně nikomu nebylo příliš do řeči. Silné hobití pivo s jedním udělá své. Dyniho Longodona sice netrápila kocovina, ale ten zase mlčky vzpomínal na krásnou noc s krásnou Anjou. Když se za romantického svitu hvězd loučili, jelikož ctnostná hobitka již musela na kutě, slíbil jí Dyni, že se pro ni vrátí. Tak šli zvlněnou krajinou lybbsterského vnitrozemí, každý pohroužen do svých myšlenek.
Přítomnost družiny zřejmě nezůstala utajena ani nepřátelům, neboť za soumraku byla ze zálohy přepadena smečkou vlků a hejnem netopýrů vedených velkým černým vlkem a okřídlenou ženou. Jelikož byli Nurnští napadeni ze všech stran, museli se do boje zapojit všichni hrdinové. Vzduchelm létaly šípy a blesky, svištěly meče a sekery a ozýval se nářek raněných. Nikdo nemohl zůstat stranou, šlo opravdu o život.

Nejudatněji se bil barbar Harez, u jehož nohou se navršila hromada vlků i netopýrů, včetně obou velitelů. Oba kouzelníci, Allen a Rien, vyvolali kolem sebe několik obrazů, aby soupeřům ztížili útok, a pak počastovali útočící šelmy svými blesky. Darlen Moorhed se oháněl chodeckým mečem, co mu stačily síly, Klabzej Myšilov zase točil nad hlavou masivní dubovou holí rozdávaje rány na všechny strany, občas doplněné o nějaký ten magický úder. Malý Dyni Longodon, posílen několika svými kouzelnými lektvary, se bil jako ostřílený válečník a své počínání doprovázel kouzly z magických bezmegů. I trpaslík Bouřňák se snažil vyrovnat ostatním, ale jeho malé válečnické zkušenosti si vybraly svou daň. Zakrátko zmizel pod klubkem vlčích a netopýřích těl a byl zcela rozsápán. Zbytek hrdinů se však ukázal nad spojené síly vlčí smečky a netopýřího hejna, a po smrti svých velitelů se zbytek zvířat ztratil ve tmě. Ohledání černého vlka a okřídlené ženy přineslo poznání, že i oni patřili k povedené rodince.

Dalšího dne dorazila skupina gwendarronských dobrodruhů k tajuplnému mlýnu. Řeka pod náhonem prapodivně bublala a měnila barvu, pročež Dyni Longodon neváhal a dal ostatním pokyn k útoku. Jako první prolétl dveřmi Harez a jeho barbarské instinkty mu ihned napověděly, že je v doupeti nepřátel, takže začal rubat, na co přišel. Mlýn byl plný vyžlat, která ale nebyla Nurnským rovnocennými protivníky a podlaha mlýna byla zakrátko kluzká krví. Druzi se prohnali mlýnem jako divoká voda a povraždili celou kolonii vyžlat i s paní domu, čarodějnicí Bringulou, zlovolnou matkou Nostrise Krveráda.
Ani v mlýně však nebyla nalezena odpověď na tajemné znečištění řeky. Nurnští mlýn tedy využili jen jako nocležiště a z rána se dali opět na pochod proti proudu řeky. Zde ovšem řeka netekla jedním korytem, ale rozlévala se do rozlehlých mokřadů a bažin. Postup páchnoucími močály byl velmi obtížný a nepříjemný, naštěstí krom hejn obtížného hmyzu nebyli Nurnští dobrodruzi napadeni ničím nebezpečnějším. Jediné menší vzrušení nastalo, když družina narazila na zuboženého člověka, který v bažinách zabloudil. Nebožák byl celý od bahna a mokrý, jak několikrát zapadl a málem se utopil. Jmenoval se Lagran Paskal. Měl drobné kouzelnické schopnosti a živil se předváděním čarodějných kousků prostým venkovanům v okolních vesnicích a samotách. Před několika dny ale sešel z cesty a od té doby bloudil močály a nemohl se z nich vymotat. Družiníkům se chudáka zželelo a přijali ho mezi sebe. Vždyť na výpravě se může každá ruka hodit, přinejmenším může posloužit jako živý štít pro ostatní.
Dalšího dne se Nurnští konečně vyhrabali z bažin a dorazili k rozlehlé přehradě, která sice působila poměrně humpolácky, přesto zářila novotou. Když se dobrodruzi vyšplhali do kopce, aby se podívali do nádrže, naskytl se jim pohled na vodu plnou mrtvého dobytka. Tlející kusy těl se pohupovaly po vlnící se hladině, všude kolem kroužila hejna odporných velkých much a zápach v okolí řeky byl téměř nesnesitelný. Allen Moskyt, mladičký kouzelník, který si zatím nestačil úplně zvyknout na otřesné pohledy, kterým je někdy dobrodruh vystaven při svých putováních, neudržel snídani. Lagran Paskal rovněž celý zezelenal, ale jelikož mu jídlo došlo už před několika dny, neměl co udržet.
Někteří družiníci by zjevně raději změnili povětří, ale vůdce zavelel rezolutně k pochodu do věže, která se tyčila na okraji přehrady. Dobrodruzi si alespoň uvázali šátky přes ústa a nos, aby trochu utlumili zápach, a vyrazili v šiku ke stavbě. Když se z věže vyrojila horda nemrtvých, bylo jasné, že jsou Nurnští očekáváni. Nastala poslední bitka. Rozlícení dobrodruzi zmasakrovali zástupy zombií, až létaly kusy těl na všechny strany. Všichni se vydali ze všech sil, každý zabil svůj díl odporných netvorů. Jen potulný venkovan Lagran Paskal se v děsu schoval za ostatními, neboť od dobrodružného života nečekal takové hrůzné zážitky.
Netrvalo dlouho a dobrodruzi se probili do samotné věže. Včele s Harezem vyběhli po schodech, kde na ně kromě dalších páchnoucích oživlých mrtvol čekal jejich stvořitel, učený nekromant a hlava zvrácené rodiny, Nostris Krverád. Nebyl to ovšem jen mocný čaroděj, ovládal i válečnické umění a zasadil svou pověstnou zbraní, Živým ostřím, dobrodruhům značné šrámy. Ale nebylo síly nad Nurnské a po chvíli krutého boje mu konečně zasadil Harez smrtící ránu mečem. Pobít zbytek jeho nohsledů už nečinilo družiníkům pražádné obtíže, takže zanedlouho se už mohli plně soustředit na rabování černokněžníkovy pokladnice, a družinoví inteligenti mohli prozkoumat rozsáhlou knihovnu.
“Studie o dlacích, Vlčím světem, panečku, to jsou poučná díla”, mudroval Darlen Moorhed přebírající knihovnu. “A tady, Vivifica Mortum! Napsal hrabě Soyo. To mi něco říká”, pohladil se po pleši elfí kouzelník Rien Gwardit. “To je přeci ten, jak jsme s ním bojovali v Soyohradu”, ozval se Darlen, který se na výpravu dobře pamatoval. “Tam umřel tatínek”, posmutněl Allen Moskyt, který si pohled na zmrzlé tělo svého otce přivezené na saních pamatoval též. “Tak to si počtu”, vstrčil Rien objemný svazek do torny a pokračoval v prohledávání knihovny lituje, že s sebou druzi nemají vůz nebo alespoň pár mezků, aby mohl odvézt všechno.
Po kompletním vyrabování věže vydal vůdce rozkaz toto doupě vypálit. Následně se druzi za obvyklého reptání proměnili v dělníky a jali se rozebrat a poškodit přehradu. Když se dílo podařilo dokončit, spatřili dobrodruzi mrskat se uprostřed bahna a vyplavených mrtvých těl rozličného dobytka obří oliheň, posledního živého potomka nečistého spojení nekromanta a smilnice. Ta se marně snažila odplazit zpět do mírného toku špinavé řeky, dobrodruzi ji však brzo dostihli a následně zasypali šípy. Netvor ale nebyl ani na suchu zcela bezbranný, a na družiníky brzo začala nepříjemně dotírat chapadla chobotnice. Některá sežehli kouzelníci svými blesky, pár jich usekl Harez svým skvělým mečem, ale stejně se nebezpečně obtáčela kolem hrdinů. Nakonec se Harez rozběhl, zatočil nad hlavou mečem, odsekl dvě dotírající chapadla a skočil obludě přímo na neforemnou hlavu, načež zabodl meč hluboko mezi její oči. Oliheň zdechla a chapadla bezvládně dopadla na rozbahněnou půdu. “Tak to bylo o fous”, otřel si zkrvavený Dyni zpocené čelo. Už se sotva držel na nohou. A nebyl sám. Všichni si notně oddechli a začali se hrabat ze špinavého bahna.
Následujícího dne se družiníci vrátili do Erkenu, kde sdělili radostnou novinu o svých úspěších. Nutno dodat, že k obrovskému a spontánnímu nadšení místních obyvatel. Dyni nelenil a hned se vydal vyhledat hobitku svého srdce, sličnou Anju. Během Dyniho dobyvatelských snah se druzi poflakovali po městě, bavíce se vypravováním o svých hrdinských činech a pitím dobrého hobitího piva. Takové chvíle volna přijdou dobrodruhům po nebezpečné výpravě vždy k duhu. Přesto se časem začalo ozývat remcání. Dobrodruzi vybízeli Dyniho k návratu domů a v neposlední řadě k vyzvednutí zasloužené odměny. Hobití alchymista si tedy dodal odvahy a požádal Anju o ruku. Hobitka sklopila oči a souhlasila.
Zatímco se chystala svatba, odvedl Dyni družinu do Lybbsteru, kde byla družiníkům vyplacena odměna za úspěšné splnění úkolu. Bylo znát, že řeka již zapáchá o dost méně. Přesto bylo nutné vyslat výpravu dělníků na vyčištění řečiště od množství mršin, aby se řeka nákazy zbavila úplně. To už ale nebyla věc Nurnské družiny. Ta se ještě jednou naposled vydala do Erkenu zúčastnit se další hobití svatby, při níž o patnáctém deštnu pojal Dyni za ženu Anju Šťovíkovou…