Historie Nurnské družiny VII

V. Urg'huul

[Zimosmeť 1053, Dwany Růžička]


Toho roku to v Liscannoru vřelo. Začalo to nevinně zvolením Darlena Moorheda starostou obce. Většina obyvatel si oddechla, že skončilo starostování pologramotného krolla Burbbaga, který se příliš nestaral o běžnou správu obce, zato každou chvíli přišel s nějakým šíleným nápadem, a jen jeho nebetyčné lenosti lze děkovat, že je neuskutečnil. Vzpomínkou na jeho starostování tak zůstal jen nepoužívaný škuner na obecním brouzdališti.
Co se však stalo po jmenování nového starosty překonalo nejčernější očekávání. O starostovi se začalo šířit, že je členem jakési zločinecké organizace. Vzhledem k tomu, že se k družině připojil na nechvalně proslulém souostroví Kodgick, nebylo jeho napojení na podsvětí nikterak nereálné, neboť to je v těch místech silnější než tamní vláda. Sám starosta tyto dohady ještě podpořil přiznáním, že patřil kdysi k jakémusi Moorhedovu bratrstvu, což byla zločinecká gilda, řízená jakýmsi Nargelem Moorhedem. Darlen se s touto hlavou podsvětí cítil natolik zpřízněn, že přijal i jeho jméno. Většina lidí těmto povídačkám samozřejmě nevěřila, alespoň zpočátku. Sám starosta se však cítil příliš povznesen nad prostý lid, než aby v klidu tyto povídačky vyvrátil. k tomu se pak přidala jeho neobvyklá správa obce.
Za všechny případy postačí uvést dva. Na liscannorské návsi stojí jantern, vzácný to strom, jehož plody mají léčivou sílu. Semena janternu přivezli družiníci z výpravy do Karwellu, a proto podle práva patřily plody jim. Starosta se nicméně rozhodl plody sám zabavit a rozdat je podle svého uvážení lidem, kteří s výpravou neměli pranic společného.
Dalším sporným činem starosty bylo vystěhování družky bývalého starosty Burbbaga, Maji, se synem Burbunem z jejich domu. Přestože Maja se nikdy nestala Burbbagovou ženou (jelikož oba pocházeli z prostředí, kde se na formality příliš nehledí, není ani divu), nebylo možné o Burbunově původu pochybovat, a malý polokroll byl právoplatným dědicem domu. Proti vystěhování se zvedla vlna odporu, ale starosta, chtěje ukázat rozhodnost, se nedal obměkčit. Naštěstí se chudinky Maji s malým kojencem ujala laskavá hobitka Viola Pelouchová a ubytovala je ve svém domě, kde jim nehrozilo další šikanování ze strany starosty.
Také se občanům zdálo podezřelé množství cizích osob, které se potulovaly po vesnici, některé se dokonce usadily v márnici tvrdíce, že zastávají úřad hrobníka. Až po drahné době se ze starosty podařilo vymámit prohlášení, že úřad hrobníka byl skutečně znovuobsazen, ale k vyřešení problému bezdomovců se již nevyjádřil.
Po těchto a dalších přehmatech se začaly množit výzvy, volající po starostově odstoupení. Darlen Moorhed si jich ovšem tradičně nevšímal a s občany se raději příliš nebavil. O to víc se množilo klepů a Darlenovi brzo nezůstalo nic z bývalé důstojnosti. Všemu pak nasadil korunu, když ukradl peníze, které na rozvoj obce věnovala ctěná paní Attrien Moskytová, vdova po starostovi Krochtovi Moskytovi. Na dotazy, co s penězi udělal, nejdříve podle svého zvyku mlčel a čekal, až se vše přežene. Když hlasy volající po vysvětlení osudu peněz neustávaly, trapně se vymlouval, že je prozatím uschoval. Přesto se nezdálo, že by je hodlal vydat. Jelikož nebyla síla, která by ho donutila něco říci na svou obranu o odstoupení nemluvě, nezbylo nakonec občanům, než útrpně čekat na nové starostenské volby a doufat, že ves nepostihne žádná nečekaná událost, která bude potřebovat rázného starostenského zákroku.

Veška
Klabzej Myšilov

Na Liscannor v časech dneška
přišla doba bídy
z jeho krve žije veška
my jsme její hnidy

Ač je tato malá stvůrka
nenápadná, šedá
nechytneš ji na okurkách
protože se nedá

A my, hloupé hnidy její
raději jsme slepé
jdeme vešce ve šlépějích
i když nás to hněte

Copak koho na tom hřeje
když se to tak nechá?
Z Vranigostu se nám směje
krvelačná blecha



Na trampoty ve vesnici dal zapomenout příjezd muže, který se představil jako Byrg Básník. Ten družiníkům vyprávěl o svém zmizelém bratru Borkovi, po němž zbyl jen jeho deník, který měl rozumně s sebou.





Výpis z deníku Borka z Košehradu
léto 1053
Přepsal Byrg Básník


Jedná se o důvěrný materiál.
Přísně tajné.

“Pane… pane…”, oslovil mě chasník, jehož jsem spatřil jako prvního. “Co vás sem přivádí? U nás se pocestní často nevyskytují”.
Řekl jsem mu, že hledám hrad Norgyd. Vytřeštil na mě oči a rychle ode mne ucouvl a hledal spásu u bohů.
“Jste snad blázen? Snad nechcete vjet přímo do doupěte démona?”.
Ten jednoduchý mladík v otrhaných šatech se klepal.
“Jsem jeho nový majitel”.
Suchost mého hlasu způsobila, že začal drkotat zuby.
“Víte, pane, co se u nás povídá? Na hradě opuštěném po věky se usídlil démon. Lidé viděli v hradě podivná světla i věci, prý tam ďábel pobíhá a vraždí”.
Když jsem mu řekl, že na povídačky nevěřím, tak mě změřil pohledem a tiše řekl: “Nejste první, kdo se tam odvážil, a nikdo živý se nevrátil. Jste blázen, že jste hrad koupil”.
Trochu mě to znervóznilo, ale na povídačky nedám. Je pravda, že hrad jsem získal za babku, ale byl jsem upozorněn na jeho stav. Rozloučil jsem se a vyrazil. Nechal jsem za sebou malou vesnici s ubohými a vystrašenými rolníky. Podle svých informací jsem věděl, že do hradu je to tři míle.
Ty tři míle nebyla zrovna hezká cesta. Tmavý les byl prorostlý vším možným a uprostřed lesa se tyčil ten hrad. Konečně já, Borek Košehradský, po letech jsem získal državu. Můj otec na mě bude pyšný. Služebnictvo přivedu až po průzkumu, až prokážu, že všechny povídačky jsou pouze bláznivou fantazií.
Z myšlenek na krkolomné cestě mě vyvedla první skalka. Terén porostlý stromy a mechem začal stoupat. Můj kůň vyplašil hejno ptáků a ti s krákáním odletěli. Náhle můj zrak zamířil vzhůru. Spatřil jsem ho. Obrostlý starými smrky se tyčil jako němé torzo šíleného sochaře.
Norgyd.
Cena nelhala. Už na první pohled vypadal jako zřícenina. Dvě rozpadlé věže svíraly masivní bránu. Šedivé kameny se netvářily zrovna přívětivě.
Všude najednou ticho.
Brána byla velká, masivní, z hnědého dřeva.
Zastavil jsem.
Prohlížel jsem si hrad a on pohlížel na mě.
Přejel mi mráz po zádech.
Ze snění mě vyrušilo zakrákání ptáka sedícího na hradbách. Dojel jsem k bráně.
Teprve teď jsem si uvědomil, jaká to byla pošetilost, vydat se k hradu sám. Srdce se mi rozbušilo, když jsem vyndal svazek obrovských klíčů a ten největší strčil do zámku brány. Otočil jsem. Ozval se skřípot. Ticho. Se zatajeným dechem jsem klíč vyjmul ze zámku. Ticho. Vytáhl jsem meč a strčil ho do brány. Skřípot. Polila mě hrůza.
Co uvidím?
Brána se pootevřela. Zahlédl jsem světlo z šedivého dne.
Otevřel jsem bránu dokořán. Z nádvoří porostlého travou jsem vyplašil hejno ptáků.
Vešel jsem.
To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Nečekal jsem žádné zázraky, ale rozpadlé hradby s obytnými prostory mě překvapily. Vše vypadalo, jakoby se mělo v jeden okamžik zhroutit. Prošel jsem se po nádvoří. Mělo téměř čtvercový půdorys v délce asi deseti sáhů. Skutečně hrádek.
Zpozorněl jsem.
Ticho, bylo ticho jak v kostele.
Naproti mně byl dvoupatrový dům s děravou střechou a prázdnými okny. Vlevo od něho kamenná studna a zbytek malé stáje pro koně. Za zády jsem měl dvě věže, zpola zbořené. Na všem se tu podepsal čas. Zavřel jsem bránu a po nízkých schůdcích jsem vylezl na hradby. Nyní jsem se na nádvoří díval z třísáhové výšky a pod botami jsem měl změť podepsanou věky. Podíval jsem se na les, byl tichý, černý a neústupný. Ani se nedivím, že se tu prý někdo zbláznil. Být tu sám, tak za sebe neručím. Až hrad opravím, tak tu bude krásně. Opřel jsem se o hradby a kochal se pohledem na hrad.
Cože?
Zdálo se mi, že jsem zahlédl nějaký pohyb.
Mráz mi přejel po zádech a srdce div nevyskočilo.
Tam v domě, v tom okně, zdá se mi, že se mi… že se tam něco pohnulo. Jakoby se to podívalo, a pak zmizelo.
Bohové!
Sevřel jsem meč.
Rozklepal jsem se.
Co mám dělat?
Rozběhl jsem se ze schodů. Mé kroky mířily k malým dvířkám v domě. Vytáhl jsem klíče a zkusil, není-li otevřeno.
Otočil jsem se.
Ve věži.
Věž! Něco se tam pohnulo.
Neviděl jsem to.
Zdřevěněl jsem. Otočil jsem se zády k hradbám a pohledem změřil celý hrad.
Někdo nebo něco tu je! Chvěji se. Těžce oddychuji. Od brány mě dělí deset kroků. Zatracenej hrad.
Teď jsi vyhrál, Norgyde! Ale až já vyhraji válku… Rozběhl jsem se. Otevřel bránu. Zabouchl. Zamknul.
Můj kůň se naštěstí popásal v chomáčích trávy. Rychle jsem nasedl a tryskem uháněl. Raději jsem se neotáčel. Mrazilo mě v zádech. Třeba to nejsou povídačky. Zajedu do Košehradu. Mají tam knihovnu a zkusím něco zjistit. Po rychlém úprku z hradu jsem dojel do vesnice, která o mně již věděla. Když jsem projížděl mezi domy, lidé se mě ptali na hrad. Tak jsem jim odpověděl, že jsem s ním velmi spokojen a snažil jsem se zakrýt svůj strach. Ti rolníci se za to tvářili potěšeně, pořád se hlasitě modlili k bohům. Když jsem měl za zády tu vesnici, tak jsem si oddechl. Strašidla neexistují, přepadla mě úzkost, nic jiného. Vzpomněl jsem si na bratra, Byrga Básníka:

Šedobílý strach mnou hřímá zas
nekonečný příliv na tvých řasách
z těla se ti tyčí bílý hrad
bude to moje smrt
ó, tak šílená a jasná


Musím říci, já, narozdíl od svého bratra, jsem dobrodružnější typ, takže i když jedu na svém koni mezi stromy a vnímám tu svobodu, volnost, ale i nebezpečí, tak chápu, jak jsme vlastně stejní. Celou cestu jsem se snažil nemyslet na Norgyd. Téměř jsem se lekl, když se mi v dáli objevil Košehrad v celé své parádě. Pod ním se rozkládalo město.
Večeře. Dám si večeři, na to se opravdu těším, a pak přenocuji jako pán.
Ráno. Pěkně jsem se vyspal a nyní se mé kroky zastavily před knihovnou. Vešel jsem. Hned v úvodní hale jsem si připadal tak, jako by mě někdo skřípl mezi stránky a odložil na polici. Přiběhl ke mně malý stařeček a ještě než promluvil, tak jsem mu strčil do dlaně zlaťák. Rychle pochopil a šli jsme rovnou k věci.
“Tak říkáte hrad Norgyd? Chvilku strpení, počkejte tady, prosím”.
Odběhl mezi regály a já mohl zase pozorovat studenty, jak studují. Neuplynulo ani půl směny a stařík se vrátil, v rukou měl knihu v kožených deskách.
“Tak tady to máme: severozápadní oblast, hrad Norgyd. V roce 814 nechal vystavět hrabě Karel Bezectný z Týru jako své letní sídlo. U hradu založil vesnici Lakýš. Miloval lov. Je zde poznámka, že při stavbě hradu byly nalezeny v propadlých prostorách nějaké kostry prapodivných tvarů, pravděpodobně povídačky. Dále roku 835 po smrti hraběte hrad získal jeho syn Čáslav. Je zde pouze poznámka o neobvyklých úkazech a o nevyjasněné smrti jeho ženy Rostislavy z Modrého. Roku 841 hrad vyhořel. Od roku 842 hrad opuštěn, prý propukla nějaká epidemie. Ze zbylých obyvatel přežilo jen pár. 890 - sídlo hordy lupičů, vyvražděna baronem Borisem Krutým. Ve vesnicích okolo se povídá, že po hradě bloudí duše zemřelých. 1052 - hrad koupen od koruny Borkem Košehradským.
“To jsem já, nečekal jsem, že máte tak čerstvé zprávy”.
Mužík se na mě s překvapením podíval a řekl: “Musíte být velmi odvážný, ale o hradu se říká ledacos. Měl byste ho nechat prozkoumat odborníky na okultní vědy”.
Zašklebil jsem se a zeptal jsem se, nemá-li někoho takového. Za zlatku mi nakreslil plánek a napsal doporučení.

Armon, tak se ten člověk jmenoval. Starší prošedivělý muž velkého vzrůstu a s velkým břichem mě přivítal. Na sobě měl hnědou kutnu a jeho tvář byla skryta pod hustým vousem. Jeho zatuchlý příbytek byl ověšen množstvím nepotřebných věcí a on sám chřestil amulety a vířil prach.
“Hmm, tak říkáte prozkoumat hrad a rovnou Norgyd. Řekněme, že nejsem blázen”.
“Blázen byste byl, kdybyste nepřijal, chci se pouze přesvědčit, zda ho neobývají nějaké temné síly”, zachřestil jsem měšcem.
“Vy jste se zbláznil, copak nevíte, že Norgyd je místem smrti?”.
“Dvacet zlatých denně”.
“Dvacet pět”.
“Ukažte, co umíte”.
Armon si sedl a nakreslil před sebou na zem křídou kruh a odstoupil. Něco zamumlal a celý kruh začal hořet jasným plamenem. Tichý plamen ozařoval temné kouty jeho doupěte. Pak vzal moji ruku a vstrčil ji do plamene. Zachvátila mě strašlivá bolest. Odskočil jsem od kruhu a třel si spálenou ruku. On v klidu vstoupil do kruhu, plameny ho hladily po celém těle. Usmál se a vystoupil. Oheň zhasl.
“Dvacet pět, ujednáno. Teď jsme na stejné lodi, zítra ráno odjíždíme”.
“Ano, pane”.
Rozloučil jsem se a odešel se tiše opít do hostince. Možná naposled.
Ranní sluníčko se koulelo po modré obloze. Rychle jsem se opláchl, oholil a bohatě se nasnídal. Ve stanovenou dobu jsem se setkal s Armonem. Nevypadal zrovna moc čistotně a byl obtěžkán různými zavazadly, o kterých mi sdělil, že jsou to jeho pomůcky. Dál jsem se nevyptával a vyrazili jsme. Cestou jsme nemluvili. Když se slunko sklánělo nad černé stromy, vjeli jsme do vesnice. Rychle jsme ji projeli a nikoho si nevšímali. Rychle se setmělo. Za vesnicí jsme se utábořili. Rozdělali jsme oheň a já se věnoval pití vína, kdežto Armon prováděl jakési modlitby či rituály. Nevím. Když jsem dopil svou láhev, tak jsem ulehl a spal.
Ráno jsme se probudili a vyrazili. Cesta lesem utekla rychle a tichá samota nás postupně pohlcovala. Všude bylo ticho. Rozpadlé trosky hradu se tyčily proti nám, ubohoučkým smrtelníkům. Sesedli jsme z koní a přistoupili k bráně. Nádvoří bylo stejné, takové, jaké jsem ho tam zanechal. Armon se rozhlédl a přešel po nádvoří k rozbořenému stavení. Následoval jsem ho a pečlivě se rozhlížel po okolí. Mrazilo mne v zádech, ale to, že jsem nebyl sám, mě jaksi vnitřně uklidňovalo. Ten ohromný muž hlavou pokynul ke dveřím od rozpadlého stavení a já zastrčil klíč do zámku a otočil. Ihned jsem ustoupil. Armon uchopil runami popsaný meč, zamumlal zaříkadlo a strčil do dveří. Já jsem zažehl lucernu, kterou jsem vytáhl z batohu, a tasil meč. Armon mi dal rukou znamení. Podal jsem mu lucernu. Dveře byly pootevřeny a světlo ozářilo temnotu. Oba jsme přistoupili ke dveřím. Trochu jsem se třásl, Armon otevřel dveře dokořán a strnul. Čekali jsme. Paprsky světla ozářily místnost, která byla plná sutě. Hluché kamenné zdi nic neříkaly. Ve zdi po naší pravé straně zel obrovský prostor, pravděpodobně bývalý otvor dveří. Nyní byl rozšklebený jako ústa. Vstoupili jsme. Čekal jsem, že se za námi dveře zavřou, nebo něco takového, ale nestalo se nic. Jen ticho. To skličující ticho. A zápach zatuchlosti a hniloby. Prošli jsme otvorem a zastavili se. Místnost byla velká a zdevastovaná. Strop se propadl, takže byly vidět zbytky doškové střechy, skrz které pronikaly paprsky světla. Místnost byla v hrozném stavu, hrozilo zhroucení. A nikde nic. Ticho.
“Tady nic není”.
V suti byly ohořelé kusy dřeva, pravděpodobně z doby, kdy hrad obývali lupiči.
“Jdeme ven”.
Vyšli jsme ven a já vše důkladně zamkl. Na nádvoří jsme prohlédli dvě polorozpadlé věže, které svíraly bránu. Nic, nikde nic. Pohlédl jsem do studny, vhodil jsem kámen. Napočítal jsem do čtyř, a pak se ozvalo žbluňknutí. Nikde nic. Zdálo se mi to vše? Je to jen výplod mé fantasie? Armon se ještě nevzdal. Vytáhl sáh dlouhý proutek ve tvaru Y s vyřezávanými runami. Řekl, že se pokusí vyhledat sklepní prostory. Chytl proutek za oba rozšiřující se konce a roztáhl ruce tak, aby se oba šlahouny našponovaly, a zamumlal nesrozumitelnou modlitbu. Proutek svým volným koncem okamžitě zapulsoval a zkroutil se k zemi.
“Mám to!”.
Armon začal obcházet celé nádvoří a proutek byl pořád jakoby přitahován k zemi. Vyšel z brány hradu a pokračoval po cestě, ušel dvacet kroků a proutek neměnil svůj stav.
“Co to znamená? Všude je to tady podvrtaný”.
Jen jsem němě zíral. Teprve teď se mě zmocnil opravdový děs. Podzemní chodby, labyrint, a co v něm žije? Možná jen krysy.
“Studna!”, vykřikl Armon a běžel ke studni.
Proutek se tak silně ohnul, až se zlomil.
“Špatné znamení”, zamumlal a pronesl tichou modlitbu. “Vchod je tu”.
“Třeba je to podzemí zatopeno”, namítl jsem.
“Ne, na to bych nespoléhal. Cítím temné síly, něco nás sleduje. Přines lano, půjdu na průzkum”.
Přinesl jsem lano, přemítal o všem a třásl se. Obdivoval jsem Armona pro jeho sebejistotu.
“Bojíš se, Armone?”, tiše jsem se zeptal a podal mu lano.
“Jo”.
Svojí odpovědí mne neuklidnil. Přivázal si lano kolem pasu, rozžehl jsem znovu lucernu a přivázal mu ji na popruh na opasku. Napřed se tiše pomodlil.
“Dej na sebe pozor”, poplácal jsem ho po rameni a sevřel pevně provaz, který jsem uchopil oběma rukama. Armon vystoupil na římsu studny a pomalu se spustil.


Více toho po milém Borkovi nezbylo. Byrg naléhal na družiníky, aby se vypravili na tajemný hrad Norgyd, poklady v něm ukryté zaručeně uspokojí nenasytná srdce dobrodruhů, a všechny si mohou ponechat, jeho zajímá pouze osud jeho bratra. Nakonec se našlo několik odvážlivců, kteří se nechali přesvědčit a rozhodli se na vlastní oči prozkoumat tajemství hradu Norgyd. Těmito ovážlivci byli liscannorský starosta Darlen Moorhed, zkušený theurg Dyni Longodon, zvolený za vůdce této výpravy, ostřílený válečník Harez, jeho kolega, neméně ostřílený Yall Reblled, trojici válečníků doplňoval bývalý zemědělec Rabiňák Švácnul, nechyběl lesní muž Klabzej Myšilov, zcestovalý elfí mág Rien Gwardit a jeho kolega Karabas Vrána. Něžné pohlaví na výpravě zastupovala hobitka Wiki.
Tak se sychravého podzimního rána vydala Nurnská družina znovu na výpravu za dobrodružstvím. Cesta gwendarronskými kraji probíhala klidně, a ani po překročení hranic družinu nepotkala žádná zvláštní příhoda, takže trvalo jen něco přes týden, než dobrodruzi dorazili do vsi Lakýš. Místní obyvatelé si byli vědomi velkého zla, které na hradě sídlilo, a do jeho blízkosti se neodvažovali. To ale tlupu liscannorských hrdlořezů nemohlo odvrátit od jejich úmyslu. Družiníci přespali a časného rána pokračovali dále po cestě k hradu. Na jakési pasece zanechali koně a výstup na kopec k hradu již absolvovali pěšky. Před polednem již stanuli před hradní branou.
Zatímco se družiníci dohadovali, jak bytelnou bránu otevřít, objevil se na rozbořené hradbě pohyb a mezi dobrodruhy dopadlo několik předmětů, které vzápětí s velkým rachotem vybuchly, pročež nebylo těžké usoudit, že se jednalo o bomby a ohnivé hlíny. Dobrodruzi byli těžce poraněni, a jelikož záplava výbušnin neustávala, dali se na zběsilý útěk ze svahu. Životem naštěstí vyvázli všichni, ale když se sešli na pasece, kde zanechali koně, zjistili, že jsou tito pryč. Nurnští si tedy vyléčili rány a dali dohromady plán útoku na neznámé obyvatele hradu.
Jak se zakrátko zjistilo, hrad byl obýván místní tlupou lupičů, kteří v něm našli bezpečný úkryt před spravedlností. Zbídačení lupiči, chudí jako celý kraj, si tentokrát díky kouzelnickému umění Riena a Karabase příchodu družiny nevšimli, a následnému drtivému náporu liscannorských válečníků nemohli odolat. Trvalo jen pár chvil a zbytky lupičských těl se válely po celém hradě.
Nurnští se tak stali pány hradu, který byl až na několik lupičských brlohů zcela prázdný. Druzi však z deníku dobře věděli, že vstup do podzemí bylo třeba hledat ve studni, kde jej také našli, a s průzkumem nebylo proč otálet. Ukázalo se však, že podzemí je stejně rozsáhlé jako nebezpečné. Především se podzemí jevilo být obýváno podivnými poloprůsvitnými černými muži, kteří byli družinou odhaleni jako uctívači Urg’huula starající se o to, aby měla stvůra stále dost čerstvých mrtvol k snědku. Zároveň se ukázali být nebezpečnými válečníky, jejichž mečům podlehl nepříliš zkušený Rabiňák Švácnul.
Družina se navečer stáhla z hradu, aby si vyléčila utržené šrámy a odpočinula si před dalším prohledáváním podzemí. Ráno se druzi do podzemí vrátili, ale chyběl jim zkušený kouzelník Rien Gwardit, kterého postihla jakási slabost, což byla citelná ztráta. Druhý kouzelník, Karabas, zvaný Vrána, se snažil svého staršího kolegu nahradit, ale přecenil své síly a rovněž padl v boji s černými muži. Podzemí se zdálo nekonečné a bylo obývané nemalým počtem nejrůznějších oblud. V těžkém boji s několika neznámými netvory padl barbar Harez, a jen díky obětavosti hobita Dyniho Longodona a Yalla Reblleda byla jeho mrtvola vytažena ven.
Venku nastala hádka nad barbarovými ostatky, jelikož v družině bylo několik lahviček oživovacího elixíru, ale ne všichni byli ochotni jej na Hareze použít. Zejména Darlen Moorhed a Rien Gwardit by si rádi kouzelnou kapalinu schovali na pozdější dobu, kdy by se snad něco podobného přihodilo jim. Opačného názoru však byli Dyni Longodon a Yall Reblled, kteří nakonec, věrni Úmluvě ohně, přesvědčili ostatní, že bez Hareze bojujícího vždy poctivě v první linii by museli začít chodit s kůží na trh i další družiníci, a barbar ožil.

Proč asi
Harez

Nahoře na kopci sedí a přemítá
v hlavě zní tichý hlas přesto nic neříká
oči do dáli hledí, přesto je všude tma
zima je čím dál větší oblohu halí mrak

Proč
svědomí mlčí
tma je v duši
život se ztrácí
srdce krvácí
proč jsme hluší?

Na stromě bez listí slavíci zpívají
písně, jež pohladí, ač slova nemají
z lesa se ozve vlk, pak sýčka houkání
vše bývá lepší než mrtvého sténání

Proč
svědomí mlčí
tma je v duši
život se ztrácí
srdce krvácí
proč jsme hluší?

Hledáte domov, který jste ztratili
hledáte lásku, kterou jste zabili
myslíte snad, že štěkne po vás pes
a na káře vás přivezou na náves,
proč?


Tím ovšem spory v družině zdaleka neskončily. Většina družiníků byla pro odchod ze smrtelně nebezpečného hradu, zvláště vzhledem k tomu, že se pověsti o skrytých pokladech ukázaly velice přehnanými. Nakonec se však rozhodlo pro ještě jeden poslední průzkum podzemí, o což se zasadil zejména Harez, který se chtěl vrátit pro svůj meč, a Rien Gwardit, který si s ohledem na své ochuravění nebezpečného podzemí zatím příliš neužil, zato stále toužil po mamonu, který se tam podle něj musel někde skrývat, a v neposlední řadě po věcech zabitého Vrány, jehož mrtvola zůstala v podzemí.
Během hádky se na pasece objevily dvě cizí postavy. Druzi očekávající nebezpečí se hned hotovili k obraně a požadovali odpověď na otázku, kdo dotyční jsou a co tu pohledávají. Jedním z dvojice byl ovšem velmi drzý trpaslík, který se okamžitě začal hádat a cosi vykřikovat, až se Myšilov rozhodl zastřelit ho svým lukem. V poslední chvíli zasáhl trpaslíkův společník a spor se urovnal. Ukázalo se, že se jedná o dva místní chudáky, kteří se rozhodli nedostatek peněz řešit putováním do světa, kde se chtěli nechat najmout jako žoldnéři. Nurnští je po krátké poradě přijali do družiny jako živé štíty, kteří se v nebezpečném podzemí jistě budou hodit. Tak byli do družiny přijati hobití válečník Nebuč Kanimůra a trpasličí válečník Klaudius, zvaný Rypák.
Po řádném odpočinku Nurnští znovu vlezli do podzemí a vydali se do posledního boje. Nástrahy podzemí ovšem neustávaly a zakrátko svou úlohu živého štítu splnil trpaslík Klaudius, který padl v souboji s černými muži. To už se Nurnští probili do obrovské místnosti. Náhle za nimi zapadly dveře a ze tmy se přivalila strašlivá obluda. To se tajuplný Urg’huul vydal do svého posledního boje. Jeho tělo se skládalo z podivného propletence mrtvol nejrůznějších tvorů, částečně srostlých do děsivých tvarů. Ke své hrůze mezi rozmanitou směskou Urg’huulových tkání družiníci poznali nešťastné hrdiny Karabase a Rabiňáka. Sem tam někdo zahlédl některého z nepřátel, které v podzemí v minulých dnech zabili, a rovněž tu a tam ztraceného koně.
Nastala krutá řež. Nemajíce kam ustoupit, vrhli se Nurnští do rozhodujícího boje. Zejména válečníci Harez a Yall rubali do svíjejících se těl a nesli hlavní nápor útočící obludy, ostatní je podporovali střelbou a kouzly. Zakrátko se těžce porubaný Yall odplazil z boje celý zbrocený krví, na pokraji smrti. Ostatní však vzápětí zasadili obludě poslední úder. Netvor se celý zavlnil ve smrtelných křečích, pak celý zduřel, a nakonec s nechutným lusknutím vybuchl. Kusy těl dopadly na Nurnské hrdiny, což některým dobrodruhům způsobilo těžké modřiny. Nejhorší však bylo, že na těžce porubaného Yalla Reblleda dopadlo torzo koně a zcela ho přimáčklo k zemi. Hrdinný válečník tak vypustil duši ve chvíli vítězství, na kterém měl tak veliký podíl.
Zubožení druzi mohli konečně natrvalo opustit hrad. Všichni si odnášeli jizvy na těle i duši, naopak si neodnášeli slibované poklady, ale to už bylo všem jedno, hlavní bylo, že přežili. Venku čekal Byrg Básník, který po několika dnech konečně dorazil za družinou. Zchudlý šlechtic sice rád slyšel o zlikvidování zla, nicméně o jeho bratru dobrodruzi nic podstatného nezjistili, ač jeho osud by se dal ze zjištěných skutečností vytušit.
Byrga doprovázel všem známý Allen Moskyt, syn proslulého čaroděje Krochty Moskyta, který právě s vyznamenáním ukončil magická studia a rozhodl se kráčet ve stopách svého otce a živit se jako dobrodruh. Možná bylo jeho štěstím, že dorazil pozdě a nemusel čelit nebezpečnému podzemí, ze své první výpravy se tak vrátil nezraněn. Alespoň na zpáteční cestě mohl poslouchat vyprávění dobrodruhů a těšit se, že snad také zažije něco podobně zajímavého.
Dobrodruzi se již chystali na cestu, když si malá Wiki povšimla, že z míst, kde stála vesnice, se line hustý dým. Vesnice skutečně hořela. Družiníci se kvapem vydali blíže zjistit, co se vlastně stalo, na místě pak pomáhali hasit. Nutno podotknout, že ne všem na vesničanech záleželo. Někteří se pod zámiknou hašení vydali hledat do chudých chalup nějaké cennosti, zatímco jiní pouze přihlíželi snažení vesničanů. Druzi byli unaveni a bylo jim již všechno jedno. Po jakéms takéms uhašení vesnice bylo rozhodnuto o návratu. Nurnští se bez lítosti rozloučili s Byrgem zanechávajíce starost o hrad na jeho bedrech, a vydali se na cestu k domovu. Tak skončilo dobrodružství, v němž se Nurnská družina utkala s dost možná nejstrašlivější nestvůrou ve své dlouhé historii…