Historie Nurnské družiny VII.

Historie Nurnské družiny VII

I. Dračí sémě

[Traven 1050, Menhorian Blathel]

V houštinách na kraji lesa si prozpěvovali ptáci, z nedaleké vesnice sem doléhalo kvokání slepic a vysoký tón perlíku a kovadliny. Ptáci se tím nedali rušit, ani nic nedbali na shrbenou postavu sbírající na palouku klestí, a zpívali svoji jarní radost vstříc sluneční klenbě a okolní kráse v podobě vysokých stromů a stříbrné stuze říčky živící vesnici vodou a dostatkem ryb barevných jako noc při oslavě Novoroku nebo svátku Belethainu, který se valem blížil.
Náhle slunce zakryl mrak, slepice přestaly kvokat, snad v obavě, že by ony mohly být obětí postav na pokraji lesa. I trpaslík přestal bušit do železa, snad měl vypěstované instinkty z válek v Nórienu, nebo zkrátka náhodou. Babka se narovnala a neklidně pohlédla do houští. Jen ptáci zpívali dál, ukryti hluboko v trnových keřích a vysoko ve větvích.
„Skřeti! Skřeti v lesé!”, ječela babka a klopýtavým krokem se hnala do vesnice, jež nesla název Nová Tehala.

Třetí den měsíce deštna, roku 1050

Tak je to tu zase. Opět se po vesnici šušká o skřetech. Ale teď to je vážné. Ten večer, o kterém budu psát, byl velmi dlouhý a vyčerpávající. V jediném hostinci ve vesnici, tedy v hostinci U klíčníka, se sešla snad celá vesnice…

„Ticho! Tady bude ticho!”, křičel přes vřavu v hostinci postarší pán s šedivějícími vlasy a mlátil dřevěným korbelem do stolu. U klíčníka byla snad celá vesnice. Hostinský Křuna pobíhal po lokále s korbely, na pomoc mu šla i jeho žena. Skřeta prý zahlédla babka Drumlová už na podzim, ale nikdo jí nevěřil. Pár nocí se hlídalo, ale už se neobjevil. Pak na jaře začaly lidem mizet věci, starý Peletr snad skřeta zahlédl, když se vracel večer vozem domů, ale přísahat by na to nemohl. Šedé soumračné světlo je šálivé. Málomluvný lovec Lambard našel stopy obutých bot, vedoucí kamsi na severovýchod. Když začal mizet dobytek ze stájí a slepice z kurníků, nářadí z dolů a kůlen, starosta se obrátil na posádku v Kartogu. Vojáci sice přijeli, pobyli pár dnů, ale do hledání se nehnali a za čtrnáct dnů se vrátili na hradiště. Měsíc byl klid, až do dnešního dne.
Vesničané se uklidnili, pomalu a neochotně. Matky se bály o děti a bojeschopných mužů ve vsi příliš nebylo. Jen kovář Drulian Zrzovous rád vyprávěl o válkách a bojích, z nichž si přinesl ošklivou ránu na noze, která se nikdy pořádně nezahojila. V hornické osadě se lidé uměli ohánět krumpáčem a unavení a černí od mouru chodili večer do velkých kamenných domů, dosti nezvyklých na takovéto místo těsně u hraničního hvozdu.
„Kdyby se v dolech zase našlo stříbro jako před lety, tak bysme si mohli nějaké dobrodruhy zaplatit, ale takhle…”, řekl starý pán s půlměsícem bílých vlasů, „Nebo si snad myslíš, starosto, že žoldáci dělají zadarmo? No řekni, Druliane!”.
„Za žoldáky je nutno platit, a zlatem”, odvětil kovář, když setřel pěnu ze zrzavých vousů.
„Třeba by se někdo nechal přemluvit, za byt a stravu. Že by sem jeli na vakace”, prohodil Křuna, když přinesl další tác piva.
„Ha, na prázdniny! Tos mě Křuno pobavil, ty si myslíš, že žoldáci chtějí odpočívat?”.
„Všichni nemyslí jen na zlato, kovářskej,” ohradil se hostinský, „Je tu krásně a klid”.
„Až na ty skřety”, vložil se do debaty Lambard.
„A ty jsi nějakýho skřeta viděl, Lambarde? Já ne, a kdoví, jestli nám ten dobytek nekradou lidi z okolí”.
„Z jakýho okolí? Jsme poslední vesnice. Do Dolní Koliby to je den cesty a navíc tamní starosta je taky slušnej člověk, ten by zloděje v obci nesnesl”, řekl starosta obce Nardim Lasčava.
„Možná, že něco skutečně ukradli lidi, ale stopy, co jsem našel, mizely do lesa na východě”, řekl Lambard, „a jak jistě víš, Druliane, tak na východě nic není”.
„Jak to, že nic, bydlí tam starej Melechor”.
„To snad nemyslíš vážně, trpaslíku”, vykřikl prudce Lambard, na něj poněkud nezvykle, „Chceš snad říct, že to on se tu plíží po nocích?”.
„Chceš se snad poprat, Lambarde?”, vstal trpaslík ze židle a založil si ruce na prsou.
„Ale pánové”, klidnil situaci starosta a rukou kývl na hostinského, „Dejte si ještě jedno pivečko”.
„A starosto, co kdyby se opravdu našli takový, co se tady budou zdržovat, my je budeme živit, a když zastřelí pár skřetů, tak se zbytek rozprchne. Skřeti jsou zbabělí, což, Druliane?”, obrátil se asi čtyřicetiletý chlapík ve vysokých botách a pomačkané košili na trpaslíka. „To máš pravdu, Peletře, skřeti jsou jak baby. Ale kde seženeš takový, co nám nebudou běhat za robama a budou nám k užitku? Ha? Nevíš, co?”.
„Nevím, ale za dva dny jedu až do Nurnu, a když se cestou budu ptát, třebas narazím na takové, co sem rádi přijedou. Další chlapi jedou s uhlím do Kartogu, Naglaveru a Naglinu, taky se můžou ptát. Přece se nenecháme pobít”.

Za dva dny vyjelo šest vozů směrem na západ po cestě, kterou lemovala průzračná říčka Iš. Celá vesnice už věděla, že kromě věcí, které si vesničani nebyli schopni opatřit sami, by se s vozy měli vrátit lidé, kteří odpomůžou Nové Tehale od problémů. V očích rodičů se zračily obavy z lidí z velkého světa, z vojáků a ozbrojenců, kteří problémy spíše přinášejí. Jen děti byly zvědavé.
„A maminko, proč ti pánové budou spát u nás v kuchyni? A proč my budeme muset na půdu? A budou nám vyprávět pohádky?”.
„To nevím, to opravdu nevím”.

„Tak starosto, doufám, žes přivezl všechno, co jsem ti nakázal”.
„Ale jistě, pane, všechno, všecičko, sekery, krumpáče, lopaty a taky lana. Knoty do lamp, olej. Velkou pilu a dvě menší, tři svazky provazů. Dvě krabice hřebů. Přesně, jak jste si přál”.
„A na inkoust jsi nezapomněl?”.
Hrubý hlas způsobil, že se chlapík zachvěl a uctivě se uklonil. Takovéto obchody jej naplňovaly strachem. Neznámý platil velmi dobře, ale jeho způsob, jak se vždy vprostřed noci zjevil u něj v krámě, v zamčeném krámě, jej naplňoval bázní.
„Jistě, pane, na inkoust jsem nezapomněl. Přidal jsem vám i svazek pergamenů, to pro přátelské vztahy, a soudek vína. A na potraviny jsem také nezapomněl, všechno jak jste mi sepsal, pane”.
Ruka v rukavici sáhla pod tmavý plášť a vytáhla naditý měšec.
„Je tam víc, a doufám, že víš proč”.
„Jistě, pane, jistě. Jako hrob. Můžete se spolehnout”.
„Za dvě hodiny si přijď pro koně a nemusím ti připomínat, ať se nepokoušíš mě sledovat”.
Starosta se ohnul v pase. Ani ve snu by jej nenapadlo sledovat vždy pečlivě zahaleného cizince, jehož tvář nikdy nespatřil. Když v duchu přepočítával, co mu tenhle obchod již vynesl a ještě vynese, vzpomínal, co mu vyprávěla kmotra, když byl malý. Nad Tehalou se prý kdysi tyčil mocný hrad, černé hradby prý pouštěly lidi jen dovnitř a žádný odtud nevyšel. Pán pro zábavu párkrát ročně vypálil jednu dvě obce, až jej bohové potrestali a pohltili jej i s hradem. Sice na Javonku nikdy nebyl, ale na jeho holé špici rozhodně žádný hrad nestál. To viděl i ze svého domku a nemusel se obtěžovat do lesů a nepřístupných skal, obklopujících kopec. Za dvě hodiny byl zpátky na místě. Přišel ke koním, kteří se popásali u dávno nepoužívané cesty. Nikde nikdo. Starosta koně odvázal a vydal se zpět do Dolní Koliby, kde starostoval a měl svůj krámek s tovarem rozličným. Jarnový vítr hnal poslední sněhové vločky po mokrých loukách. Starosta se těšil na jaro, když slunce za měsíc prohřeje kraj, ale ještě více se těšil na lok kořaličky. Za tři hodiny byl doma.

Vozy, co vezly uhlí až do Naglinu, už byly zpět. Vozkové se ptali, ale nikdo se za tu malou odměnu, na kterou se obec složila, nechtěl trmácet až na hranice do Isleveru. Stále to sice byl Gwendarron, ale hranice jsou hranice, zvláště když zde obchodní cesty končí.
Ještě před padesáti lety byla Nová Tehala kvetoucí vesnicí, i když stříbro pod Javonkem se nacházelo jen zřídka. Tuto dobu pamatovaly všechny kamenné domy postavené ještě dříve za doby hojnosti, kdy se kvalitní isleverské stříbro draze prodávalo. Pak vyschla žíla a zbylo jen uhlí a několik rodin, které nechtěly nebo nemohly odejít. Horníci zůstali horníky, jen zchudli. Zase se osely pole a masa bylo málo. Uhlí bylo kvalitní a vozilo se nejvíce do Naglinu, kde se zpracovávalo železo. Někdy též do Nurnu, kam vyrazil Peletr ještě se dvěma vozy, a který se měl za pár dnů vrátit. Starosta se obával, že bude další sezení v hostinci, protože zmizelo nářadí z dolů a pár slepic od Drumlové.

Píseň armidenských horníků
Dyni Longodon

Někdo dělá z dřeva truhly
jiný zase seká led
hola hej
hola hou
někdo kope v dole uhlí a to není žádnej med
když má přitom taky trable s potvorou
hola hou

ref: Vozbroj se krumpáčem
ať srdce tvý strachy se neklepe

Každý ráno fárám dolů
strachem zadek stažený
hola hej
hola hou
když kouknu na svý ruce vodou z Rhynar svěcený
tak se divim že jsem ještě na nohou
hola hou

ref: Vozbroj se ...

Štyry voči vosum nohou
její pohled děsně zlej
hola hej
hola hou
Jak ji potkáš funět štolou rázem seš vodkecanej
snad tě parťáci tvý večer zakopou
hola hou

ref: Vozbroj se ...

Ten kdo někdy kopal rudu
ten se nebude mi smát
hola hej
hola hou
nežli pohled na tu zrůdu to se radši zahrabat
nebo zalejt chmurnou mysl kořalou
hola hou

ref: Vozbroj se ...

Až mě jednou taky sejme
tak chci umřít jako král
hola hej
hola hou
najít mír a klid svý duše je to co bych si teď přál
najít hroudu zlata a bejt za vodou
hola hou

ref: Vozbroj se ...

Že se vrací Peletr, věděla obec dříve, než vůz vjel do kopců, ze kterých v kaskádách stékala řeka Iš, elfy pojmenovaná Isle, která dala celému kraji název. A protože Peletr nejel sám, jak rozhlásil malý Jakve, který donesl zprávu do vesnice, starosta Lasčava uspořádal malé slavnostní uvítání.
Kdo zrovna neměl práci v dole, shromáždil se na návsi. Travnové slunce pálilo na cestu, kde se měla objevit skupina, co snad přinese vesnici klid.

Dvacátý den předradostin, roku 1050

Těžko zapomenout na den, kdy se objevili. Peletr měl již několik dnů zpoždění, a proto jeho návrat lidé z vesnice vyhlíželi. Když na návsi zarachotil Peletrův vůz, brzy se seběhli všichni lidé, aby se podívali na své hrdiny, do kterých vkládali tolik naděje. Přivítání bylo poněkud rozpačité. Asi proto, že si je každý představoval jinak…

Kvapem se blížil den rovnodennosti a slunce pálilo na skupinu v sedlech koní a rozvalenou na voze, která se s veselou rozhlížela po lidech. Lidé kolem s otevřenými ústy koukali na obrovského krolla. V životě nikoho takového neviděli. Většina lidí nebyla dál než v Dolní Kolibě, a ani ve městě krollové nežili.
„Mamí, obrrr…”, zaječela malá holčička a utíkala od vozu, když Burbbag se zařinčením dopadl na zem. „Chmm, pchmm”, vypravil ze sebe a podrbal se pod ocelovou přilbou. „Jé, skřítek, mamí, podívej, skřítek”, šeptal s dlaní před ústy vzrušeně chlapec a ukazoval na hobita Dyniho Longodona, který pracně sešplhával z vozu.
„To není skřítek, Lyrvene, to je hobit, a ten druhý malý, to je taky hobit, ti žijí už v Kartogu… Sousedka, vidíte jí, ta ženská má kalhoty, taková věc!”. To divoška Wulpin s rozpuštěnými černými vlasy pomáhala z vozu Dotu Trauovi, malému kouzelníkovi. Nebyla zrovna oděna tak, jak bylo v těchto krajích zvykem. Zvlášť podivná byla kožená rukavice na její pravici.
„Tak tohle je Nurnská družina a já jsem její vůdce”, pravil Třaskatul Drtinosa, když i Harez, Yall Reblled a Myšilov sesedli z koní. „Jo, a kdyby do vesnice přijel takovej malej hobit a vykřikoval cosi o tovaryšské zkoušce a naší družině, tak to je Kryšpín Pěnipírko a patří skutečně k nám, i když se to nezdá”.
„Jestli teda nezabloudí”.
„Ehm, tedy,” odkašlal si starosta, „Tak vás tady pěkně vítám jménem vesnice. Jsem tehalský starosta a doufám, že se tu budete cítit dobře”.
„Určitě, starosto,” odpověděl Myšilov, druid v oblečení poutníka, a pozoroval vzrostlé stromy, které obestupovaly vesnici.
„Ha, haló. Ještě jsem tu já. Arkuss Dettor”, zvedl se hobit ze slámou vystlaného vozu. „Vůdče, vidím hospodu. Jdu si doplnit zásobičku”.

Obyvatelé si rozdělili jednotlivé dobrodruhy do svých chalup po jednom, jen lovec Lambard si vzal k sobě tu divošku a tu obrovskou postavu, která sama sebe nazývala krollem.

Starosta se protáhl a promnul si oči. Z dlouhého psaní jej pálily. Ořízl brk a dal se znovu do psaní.

A jako na potvoru se skřeti neukázali pár dnů. Ti nájemní hrdlořezové hlídali v lesích a přes den si užívali slunce a rybaření v říčce. Bál jsem se, že prostou stravu budou světaznalí pánové odmítat, ale zdá se, že jsou zvyklí i na všelijaké strádání. Nakonec se rozhodli zajít za starým druidem Melechorem, který by snad o skřetech mohl něco vědět. Nemohli zabloudit, stačilo se držet levého břehu říčky a jít proti proudu.

Před družinou se otevřel pohled na lesní paseku obkrouženou říčkou Iš, v jejímž středu se pod strání krčila chalupa poskládaná z kamenů s břidlicovou střechou. V závětří stráně stály slámové úly pro několik včelstev. Ze stínu vyběhl pes a začal chraplavě štěkat. Po chvíli z chalupy vyšel starý zarostlý muž, zastínil si oči a hleděl k lesu.
„Myslím, že jsme to našli”, pravil vůdce.

„Jestli chcete ještě trochu kozího mlíka, klidně si vemte”, pravil Melechor. Harez obrátil oči v sloup. Myšilov si nalil a dál hltal každičké slovo starého kmeta.
„Nu, jak jsem pravil, skřety jsem na vlastní oči neviděl, ani jejich stopy, ale les mi o nich vyprávěl. Stromy skřety nemají rády. Ale dlouho o nich listí nešumělo, ani řeka. Pod Blegonadem nebyli, alespoň tedy před dvěma měsíci, co jsem tam byl naposledy”.
„Myslíte u Slunečního chrámu?”, zeptal se Myšilov.
„Ano, tam. Tam, co pramení říčka Iš, pod kopcem, který druidi nazývají Blegonad. Kdysi byl Sluneční chrám sídlem druidů, ale již tomu tak není. Je to smutný příběh”.
„A nemohl byste nám jej vyprávět?”.
„Snad jindy. Blíží se svátky Slunovratu a nechci si kazit radost z krásného léta, zvláště, oslavím-li je v chrámu”.
„A nemohl bych já, jaksi, s vámi… taky…”, pomalu utichl Myšilov ve své nevyslovené prosbě. Melechor se na mladíka s náznakem vousu zkoumavě podíval.
„Nu, zastav se tu na kousek řeči, až se budete vracet z chrámu. A jestli vám mohu poradit, tak tam na nic nesahejte, zvláště ne na pohřebišti. Říkat vám, že se tam nemá chodit, že tam strašá, je zbytečné. To platí na obyčejné lidi. Nu, uvidíte sami, vchod není těžké najít, ale byl bych raději, kdybyste do pohřebiště nechodili. Je to, žel, vše, co vám mohu o skřetech říct, mnoho jsem vám nepomohl. Jestli nespěcháte, můžete tu přespat. Všichni se ke mně do chalupy nevejdete, ale noci jsou teplé a myslím, že ještě pár dnů pěkné počasí vydrží”.
„Říkal jsi dva dny pěšky?”.
„Ano, ale vám to půjde jistě rychleji”.
„Myslím, že vyrazíme ještě teď a stavíme se tu cestou zpět. Díky za vše a buď s bohy”.

Sluneční chrám na první pohled vypadal jen jako trosky. Ale nebylo tomu tak. Kamenné sloupy z jednoduše tesaného pískovce nikdy nepodpíraly žádnou střechu. Tu tvořila zeleň obrovských dubů, nebeská modř a samozřejmě slunce. Mezi sloupy ze světlého kamene nebyly žádné zbytky lavic, jen mezi kamennými deskami, nadzvedávanými okolními stromy, rostla tráva. V západní části stál prostý oltář. Když dobrodruzi přišli blíž, zjistili, že na přitesaném kameni jsou položeny suché svazky bylin, dvě větvičky a prázdná miska, snad na vodu. V čele chrámu byly svržené i dva sloupy, stejně jako čelo oltáře, které popraskané a poničené leželo srovnáno za kamenným stolcem.
Z dálky zurčela Iš po hladkých kamenech a mizela na západě pod kopcem. Bylo to příjemné místo. Dobrodruzi vybalili jídlo a rozložili se na příjemně vyhřáté dlažbě. Slunce v pozdním odpoledni klesalo podél úbočí jednoho ze zelených kopců a stále osvětlovalo plochu chrámu.
Myšilov od ostatních trochu poodešel. Rád by splynul s lesem, rozmlouval s ním, rád by na něj z výšky hleděl jako skřivan nebo plul řekou jako pstruh, ale nevěděl, jestli to je možné nebo jak na to. Před ostatními mu bylo trapno. Tak si sedl pod strom, zavřel oči a přemýšlel.
„Koukněte, ten náš mladej druid se zase snaží mluvit s lesem. Asi na něj Melechor zapůsobil”, pravil alchymista Dyni.
„No a? Šaman u nás v kmeni mluví s duchy předků, tak proč by nešlo mluvit se stromy?”, pokrčil rameny Harez a dál se věnoval jídlu. „A když nám to pomůže, proč ne? Do věcí šamanů je lépe se neplést”.
„Myslím, že spíše medituje. Je potřeba tříbit mysl, shromažďovat v sobě sílu, aby ji člověk mohl vydat v pravý okamžik”, přidal se do rozhovoru Dot Trau, hobit kouzelník. „A myslím, že tohle místo je k tomu víc než vhodné”.
„Moje řeč”, ozval se zase Harez, „nenajedený válečník nic nezmůže”.
„Já myslim, že kecat se stromy je hloupost”, ozval se ze stínu Arkuss a znechuceně pozoroval prázdné dno láhve.
„Chodit po vodě je taky hloupost a taky jsem to viděl”, přidal se opět hobití kouzelník.
Burbbag raději mlčel.
Myšilov vstal a oprášil si oděv. Nevěděl, jestli k němu někdo skutečně promlouval a ukazoval mu věci vzdálené, nebo si vše jen vymyslel, ale na každý pád mu bylo příjemně. Líbilo se mu tohle místo. Bylo plné jednoduché vznešenosti, stáří a krásy. Pomalu se loudal k ostatním, kteří už balili svoji odpolední svačinu, a očekával hloupé vtípky a možná i výsměch.
„Tak snad abysme šli shlédnout ta pohřebiště”, zavelel vůdce a zvedl se ze země.

Z otvoru ve skále vyběhlo šest skřetů. V rukou zbraně, v očích děs. Dva se dali na zmatený útěk, každý na jinou stranu. Družina zareagovala rychle a brzy bylo po boji. Jen čvachtání vody a praskání v křoví dávalo tušit, kde mizeli zbývající skřeti. Vůdce se rozhlédl na obě strany, pak mávl rukou: „Oba stejně nedoženeme a dělit se nebudem, raději se podíváme dovnitř”.
Dot Trau rozžehl lucernu a družina vstoupila do chodby, která směřovala zpět k chrámu. Jen vytrvale klesala. Dvakrát družina překročila odhozený balík se skřetími věcmi a těžkou sekeru.
První místnost, do které družina vstoupila, měla strop přes pět sáhů vysoký. V klenbě nad vchodem bylo vytesáno slunce, nad východem měsíc a mezi nimi krajina pod hvězdami.
„A ta škvíra je k čemu?”, tázala se všímavá Wulpin.
„Jaká škvíra?”, ozval se od země maličký Dyni.
„Ta škvíra, co už jde několik sáhů chodbou, protíná slunce a támhle i měsíc”.
„Nemyslete na škvíry. Tady je mrtvola. Čerstvá”, ozval se vpředu jdoucí Burbbag.
Se zbraněmi připravenými zabít kohokoliv družina překročila tělo skřeta a vešla do rozlehlého podzemního sálu.
„Tak tady je mrtvol. Stovky”, rozhlédl se Harez, druhý štít Nurnské družiny jdoucí vedle Burbbaga.
„Pohřebiště”, pokýval hlavou kroll.
„Druidské pohřebiště”, doplnil Myšilov, „Melechor nám o něm vyprávěl”.
„Já bych na nic nešahal”, ukázal Harez hrotem meče na stříbrný, jemně tepaný náramek, který svírala mrtvola skřeta.
„Já bych taky na nic nešahal. To by bylo znesvěcení druidů a mohli bysme skončit jako ty skřeti”, ozval se ihned Myšilov v obavě, že chuť dobrodruhů po cennostech zvítězí. Věděl, že je nutno ukojit alespoň družinickou zvědavost, a tak pokračoval: „Ale myslím, že porozhlédnout se tu můžeme”.
Družina kráčela mezi kamennými stolci, na nichž spočinula těla dávno zemřelých. Stříbrné a zlaté amulety ve tvaru slunce, prsteny a jiné cennosti , to vše by vydalo za několik domů v Liscannoru. Ale každý cítil a ctil sílu tohoto místa. Varování od Myšilova bylo zbytečné. Nikdo nesahal jinak než očima na dary zemřelým, což bedlivě sledoval krom vůdce nejvíce Myšilov. Znesvětit pohřebiště, i kdyby to nebyl přímo on, by nebylo dobrým začátkem na cestě za vysněným druidstvím.
„Ještě, že s námi není Pěnipírko”, uchechtl se tiše Yall, „To by bylo zase otázek a mlácení přes prsty”.
„Na co myslíš?”, snažil se Myšilov v téměř posvátném vytržení navázat duchovní rozhovor s Arkussem.
„Na Klíčníka. Došla mi kořalka”.
Co by se mohlo stát, kdyby někdo obral mrtvé, dobrodruzi jen tušili, ale že udělali dobře, když na nic nesáhli, jim dala za pravdu hromada těl ve zbrojích, která ležela pod oltářem na úplném konci místnosti.
„Myslím, že jsme přesně pod oltářem, který je nahoře ve Slunečním chrámu”, ukázal Myšilov na oltář, „Jen tenhle má stojící zadní stěnu i se zlatým sluncem zasazeným do kamene”.
„Kolik by to slunce tak stálo?”, přemítal Dyni, „Hádám tak alespoň patnáct stovek”.
„Jestli si ho chceš odnýst, tak my na tebe počkáme venku. Nebo aspoň já”, ozvala se Wulpin.
Myšilov se cítil mezi ostřílenými dobrodruhy nejistý. Stále byl nováčkem a nemohl jim rozkazovat, aby nechali dary mrtvým na pokoji. Potřeboval radu. Zavřel oči a snažil se představit si hvozd, pak stromy, jejich kořeny, jak pronikají zemí do nitra země. Zatočila se mu hlava, rychle otevřel oči. Stále byl s družinou, jen jej něco napadlo.
„No, myslím, že kdybychom vrátili to, co tady ta banda sebrala a co sebrali skřeti, a nechali si zbraně a cennosti tý družiny, tak se nic nestane…”.
Pocítil úlevu, když všichni pokývali hlavami. Co navrhl, bylo vykonáno. Navíc na Myšilovův popud, prosby a naříkání byla vynesena těla skřetů. Když družina odešla, jen Myšilov zůstal ve tmě. Zapálil si lucernu a tiše a s pokorou roznesl šperky k tělům, jimž viditelně chyběly. Zbytek narovnal na oltář, poklekl a opět zavřel oči.
V tichu a temnotě byly představy jakoby skutečné. Viděl řeku a do ní přitékající potok, mířící k severu. Slyšel skřetí chrčení ze stínu stromů na zeleném palouku. Pak hrad, ten se proměnil v draka, ten v oheň, oheň zmizel v dýmu. Z dýmu se staly mraky protkané blesky. Nad vším měsíc, pod ním hrad, pak jen kopec. Několik postav s přívěškem se znakem slunce na krku. Ty se otočily a zmizely v zeleném šeru.
Myšilov pomalinku otevíral oči. Stále viděl mihotavý obraz přívěšku. Několikrát zamrkal. Hleděl na amulet položený na okraji oltáře. Přemýšlel. Nakonec vstal, uklonil se a odešel. Když vyšel do slunečního světla, stále se mu točila hlava.

Dobrodruzi sledovali skřetí stopy. Severně od Slunečního chrámu se dvojice stop spojila a směřovala na sever kolem potoka, vlévajícího se u chrámu do řeky. Myšilov se na stopu ani nemusel dívat, věděl, že tudy skřeti proběhli. Ale na zeleném palouku poblíž vody stopu definitivně ztratil.
„Že se dostali až sem, vím bezpečně, ale u vody jsem stopu ztratil, a kde se vynoří, ví jen Smrken”.
„Chvíli si odpočinem a budeme pokračovat”, pravil Drtinosa a otíral si zpocenou hlavu ušmudlaným šátkem, „Ale že je tu horko”.
„Ale hezky”.
Družina usedla do stínu, ti co nebyli zatíženi ocelovou zbrojí, se natáhli na slunce pasoucí několik bělostných beránků. Potok tiše bublal, bzučely včely, listím se proháněl svěží vítr, větve se kývaly sem a tam, tichounce šustily, jakoby chtěly odpočívajícím dobrodruhům cosi sdělit. Nějaké poselství. Brzy celá družina spala.

Před dobou, jež pamatují jen prastaré stromy tohoto hvozdu, žil v hradu Javonk pán okolních krajin, Braxal Herdan. Spíše než ochráncem byl postrachem okolí. Bral lidem i obchodníkům majetek. Přepadal na zemských cestách i v dalekém okolí. Hromadil peníze. Pořádal lovy pro zábavu. V okolních hvozdech padala zvířata po desítkách. Když lid z vypálené vsi prchal do lesů, Braxal uspořádal skvělou štvanici. Do příštího jara zdobily větve stromů popálené mrtvoly plné šípů.
Lidé se obrátili na pomoc k lesním čarodějům ze Slunečního chrámu. Prostí lidé je drželi v úctě. Nikdo se neodvážil lovit pod horou Blegonad, na jejímž úpatí byl vystavěn chrám, vzdušná kamenná stavba zakrytá listím z mohutných dubů a buků. Dřevorubci ani smolaři nekáceli v těchto místech stromy. Lidé přinášeli druidům dary v podobě jídla a ošacení. Oni na oplátku pomáhali ve vesnici a na statcích svou znalostí bylin a uměním léčit. Ani vlkodlak, ani kikimora neobcházeli lesy kol vesnic… Ale lid před pánem Javonku ochránit nedokázali.
První druid ležel šestnáct dnů na lůžku, než se mohl vrátit do svého domu pod Blegonadem. Braxal Herdan, aby ukázal, že se nebojí lesních čarodějů, začal se stavbou dřevěné tvrze uprostřed lesů. Sám vybíral stromy na stavbu. Jako první zaťal sekyru do prastarého smrku a započal tak konec svůj. Před tím však padlo mnoho našich bratrů. Dva dny po té, co podetnul první strom na stavbu, se na Javonku objevili tři druidi, kteří přišli varovat Braxala před jeho počínáním. Týden druidi strávili v okovech v hlubokých sklepeních, které dal vyhloubit Braxalův praděd, a Braxal je plnil zlatem a vězni. A stavba pokračovala. Braxal ve své zaslepenosti začal přemýšlet o vyloupení Slunečního chrámu, o pokladech, o stříbrných a zlatých špercích uložených spolu s mrtvými v kryptách pod chrámem. Braxal nebyl zcela šílený a věděl, že přímým útokem nic nezmůže. Navíc ne v místě jejich největší síly! Proto se snažil lesní čaroděje vyprovokovat. Jednoho jitra před mnoha zimami nechal trojici vyslanců oběsit na větvích dubu shlížejícího směrem k Blegonadu. Další ráno zde Braxal našel troje okovy a vlčí lebku pomalovanou krví.
Braxal nechápal varování a dal dub obložit křovím a zapálit. V poledne se přihnal vítr, táhnoucí těžká mračna. Déšť uhasil planoucí les, ale až do dnešních dnů je na tomto místě paseka zarostlá jen býlím.
Braxal obrátil svou pozornost od vybírání takzvaného mýtného a soustředil se na Sluneční chrám. Ani lesní čarodějové nezaháleli, dnem i nocí putovalo čtyřčlenné poselstvo lesy stále na jih. Směřovali do hvozdu Blanath al Dorgh, kde sídlilo mnoho druidů roztroušených po obrovském hvozdu.
V době, kdy poselstvo dorazilo ke svému cíli, si Braxal zatím vyvzpomněl, že nevidí z lovecké tvrze na Javonk. Byl vykácen pruh lesa čítající šíře sáhů čtyřech rukou prstů lidského mláděte, padlo bezpočet stromů starých i mladých, jejichž těla ležela k nepotřebě podél oné cesty. Za bezesných nocí napadl Braxala šílený plán. Vydal se na nebezpečnou cestu. Vydal se za ohnivým drakem Pyrhodelatem. Snad za příslib bohatství ukrytého ve Slunečním chrámu, snad kvůli pomstě nebo jen z chuti ničit a pálit Pyrhodelat slíbil, co poté splnil. Braxal se vrátil na Javonk a oslavoval. Z Branath al Dorghu vyrazila početná skupina, připravená srovnat Javonk se zemí.
Pak přišel den mnoha změn. Za úsvitu se nad Blegonadem objevil Pyrhodelat. Kroužil, klesal, plil oheň. Pod jeho dechem umíraly nejstarší stromy tohoto hvozdu. Druidi se bránili, ale Pyrhodelata zabít nedokázali. Ošklivě poraněný a navýsost rozzlobený drak rozsápal lesní čaroděje, pobořil Sluneční chrám a dal se do ničení lesa. V záplavě ohně hledal hrobky, jež podle Braxalových slibů obsahovaly mnoho zlata a stříbra. Nedokázal najít vchod u pramenů říčky Isle, tedy pobral zlata, co mohl, a pln zuřivosti odletěl na Javonk se pomstít, neboť draci jsou rasa vychytralá, ale složených slibů si váží.
V kouřem zešedlém poledni se Pyrhodelat vznesl z oblaků kouře a poháněn mocnými perutěmi a vztekem přilétl na Javonk. Tou dobou přicházející výprava z Blanath al Dorghu spatřila na obloze dým a vyrazila nejvyšším spěchem proti proudu Isle, zatímco Braxal Herdon upíjel vína ve svém nově zbudovaném sídle.
Pyrhodelat zaútočil bez varování. Žhavým dechem zahnal obyvatele do podzemí, a pak se vrhl za nimi. Přežil jen ten, kdo se schoval do úzkých chodeb hradu. Drak, jakmile objevil pokladnici, okamžitě nechal vraždění a hledání Braxala. Radoval se z nalezeného zlata a po celodenní námaze usnul v obrovské podzemní pokladnici. Ti, kteří nevyužili příležitosti prchnout z hradu do východu měsíce, pak umírali dlouho a pomalu hladem a žízní, stejně jako Braxal Herdan a část jeho tlupy, ukrývající se v dřevěné stavbě po dračím útoku na Javonk.

Dračí s poučením
Darlen Moorhed

Z krátka noci, v tíži hladu
vylezl drak na hromadu
shnilých kostí, prázdných lebek
"To nežral by ni slepý dědek"
pronesl drak kručeje.

"Už ve špajzu mi došli
pany co královy posli
mi jich sedm tuctů dopravili
než za prince by utratili
své poslední grošeje."

"Támhle zdola čichám píci
pro masožravce vůni zvící
Bude jídlo dnes, a znova
pečeně zas bude nová"
Ke vchodu ven kráčeje.

Shlédl z kopce na pastviny,
na krávy tučné z podběliny,
pohrdavě shlédl z hůry,
na pastevce - denní můry,
křídla svá protřepávaje.

"Na dobytče se snesu zhora,
či snad na tamtoho vola?
Než se můry vzpamatují
budu s masem už ve sluji."
ze skály se snášeje.

Ale ouha ouha, co se děje,
drak dostal se do divého reje.
osmdesát panen a trochu více,
drakův pád je letem lžíce,
ač zuřivě mává křídly,
střetnul se se skálou křídy.
Kotoulem se snášel dále
směrem stádo - vedle háje.
Pad na tele vprostřed stáda
Pad na nohy? - Né, na záda.

Drak jen hekal, když šel vzhůru
vzpomínal na lidi - noční můru
jak uletět chtěl, však běžet musel
na křídlech jakoby měl uzel.
Teď přemýšlel proč jeho statné tělo
co přec by snadno létat mělo
leží s hladem bolením
záda namodřená holemi.
A poučení těchto mála slov?
Nežer tolik, draku,nejsi hroch.

Když vyšel měsíc nad východními skalami, druidi z Blanath al Dorghu se sešli pod Javonkem. Za šílené bouře a řvoucího vichru se Javonk vnořil do skály, na níž byl postaven. Ač vítr cloumal okenicemi ve vsích pod hradem a hnal černá mračna nacucaná deštěm po obloze, měsíc v úplňku stále svítil na hroutící se Javonk. Pak se lesní čarodějové vydali směrem k lovecké tvrzi.
Javonk zarostl stromy, zarostla cesta vykácená na Braxalův příkaz, zarostl vypálený les pod Blegonadem. Pyrhodelat stále umíral pod hromadami suti na zlatém loži. Za měsíčních nocí lidé ve vsi slyšeli podivné skučení, ozývající se snad z nitra země. Zpustly obývané vesnice a vyrostly jinde nové. Lidé se odstěhovali, přišli jiní. Pyrhodelat zemřel, avšak jeho duch opustil Javonk před dvanácti lety. Teď se vrátil zpět a snaží se získat opět svou původní podobu. Skřeti pochodují krajem. Snažili se i vyloupit hrobky u Slunečního chrámu, avšak jen pár jich přežilo. Skřeti i lidé kopou pod Javonkem; den, kdy se objeví cesta do nitra hradu, se blíží.
Dvacátý osmý den předradostin, roku 1050

První dva dny nepřinesly nic nového. Jen ti zabijáci potvrdili, že skřeti v lese opravdu jsou. Že se nejedná o nějaké nesmysly. Zabili prý osm skřetů. Zda-li je to hodně nebo málo, nevím.
Vesnice se připravuje na svátky slunovratu a družina z Gwendarronu si užívá krásného počasí, odpočívá a rybaří. Jak to vypadá, budou slavit s námi. Mám z toho trochu strach, lidem ve vesnici ozbrojenci nepřinesli nic dobrého, ale je to lepší, než tu mít vojáky. Jen jich je o jednoho méně. Když se vrátili z Hraničního hvozdu, na mojí otázku odpověděli, že se ten malej oddělil a odešel. Asi se prý nevrátí. Proč, to jsem se nedozvěděl. Myslím, že mu říkali Dot Trau.

Vprostřed Myšilovovy hlídky s větrem připluly mraky a střídavě skrývaly měsíc, který spěl k úplňku. Myšilov přemítal o svých vidinách a hlavně o snu, který se nezdál jenom jemu. Cítil se tak trochu podvedený, když ostatní měli stejný sen, a to nemají hvozd v takové úctě jako on. Ale takové myšlenky se snažil zapudit.
Pak se nocí cosi mihlo. Nebylo to tělo, jen jakoby cosi neviditelné procházelo táborem. Myšilov se s křikem vrhl vpřed a skočil. Pod ním se zmítalo malé tělo.
„Pusť!”.
„Nepustím!”, křikl Myšilov. To už se probouzeli někteří spáči.
Odnikud přiletěla rána pěstí, která smetla Myšilova do popela vyhaslého ohniště. Rázem byl Dot Trau vidět. Rychle se postavil na nohy a rozběhl se z tábořiště. Myšilov naštvaně vyskočil na nohy a s holí napřaženou k ráně vyběhl za hobitím kouzelníkem, který jej tak potupil. První rána zasáhla hobita do hlavy, ten se svalil ze stráně a zůstal ležet. Ani se nehnul.
„Já nechtěl”.
Ostatní pokrčili rameny. Kouzelníkovo chování v poslední době bylo poněkud podezřelé. Nikdo jeho nešťastné smrti příliš nelitoval. Takových nováčků, kteří nezažili návrat, byly v Nurnské družině desítky.
Myšilov nanosil kameny na Trauův hrob. Když dobrodruzi vyrazili směrem do vesnice, zbyl jen kruh popela a malá mohyla, kterou již nikdo nikdy neobjevil.

Život
Harez

Sedím takhle na kameni koukám kolem sebe
Pod nohama zem mám a nad hlavou nebe
Ptáci kolem lítají a zvířata chodí
Ta zvířata jsou šakali a ptáci jsou supi

Zhebni
Smrt přijde vždycky včas
Zhebni
Když jí nečekáte
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas,
přijde včas

V kamení se válejí lebky, hlavy, hnáty
zápach spáleniny se mísí z vůní máty
kol supi a hyeny živící se játry
nevidoucí oči nezří vzestupy ni pády

Zhebni
Smrt přijde vždycky včas
Zhebni
Když jí nečekáte
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas,
přijde včas

Hlavy dříve hrdě vztyčené se válejí v trávě
s vyděšeným výrazem, že život končí právě
usekané ruce a děravá břicha
mrchožrouti mlaskají, jinak je zem tichá

Zhebni
Smrt přijde vždycky včas
Zhebni
Když jí nečekáte
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas,
přijde včas

Vyhřeznuté vnitřnosti šakalům chutnají
z rozervaných údů červi vylézají
také vrány hodují na tom shnilém mase
veliká to hostina v pobitevním čase

Zhebni
Smrt přijde vždycky včas
Zhebni
Když jí nečekáte
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas,
přijde včas

První den poradostin, roku 1050

Svátek slunovratu se opravdu vydařil. Jsem z celého srdce rád, že se tu dobrodruhům od Nurnu líbí. Ukázali se jako vcelku přátelští a zajímaví druzi na vyprávění. V něm obzvláště vynikal pan Longodon. Jsme jen chudá vesnice na hranicích Isleveru, která toho krom pohostinství nemůže mnoho nabídnout. Všichni se dobře bavili. Ještě jsem si všiml, že jediná žena mezi nimi, tmavovlasá Wulpin, až příliš často tančila s Lambardem. Jen jsem nikde neviděl toho mladíka. A to ani během příprav, ani v době oslavy. Ostatní říkali, že vyrazil za tím starým podivínem Melechorem.

Slunce se pomalu klonilo k západu, ale stále mezi kopci svítilo na úbočí Blegonadu, když Melechor s Myšilovem vstoupili do Slunečního chrámu. Nesli pár lesních plodů, větvičky dubu, habru a buku. Oprášili oltář. Myšilov donesl vodu z řeky. Slunce se nořilo do zelené hladiny hvozdu. Nad Blegonadem vycházel měsíc. Rudá koule, proti ní stříbrný měsíc. Úplněk v den Slunovratu. Zvláštní den. Posla dne vystřídal strážce noci. Na tmavé obloze zářily hvězdy. Příroda dýchala neobyčejnou silou. Když se noc přehoupla do druhé poloviny, Melechor s Myšilovem vkročili do podzemí. Na oltář položili lesní plody a do misky nalili vodu z říčky.

Ve vsi hořely ohně. Osvětleny byly i nejbližší stromy lesa. V kruzích světla stály stoly, lavice. Lidé seděli na vozech, prázdných i plných sudech. Hostinec U klíčníka se rozlil do celé vesnice. Slavilo se všude. Na stolech bylo nejlepší z toho, co mohla chudá vesnice nabídnout. Vesničané byli čistí, dokonce i horníci. Štíty domů zdobily věnce ze zeleného obilí, květin a snítek větví. Všude se vznášel křik dud, vrzání skřipek. Malý bubeník se nepřetržitě cpal, ale stále zuřivě tloukl do bubnu. Když se přidal pištec, odložil klobásu a do ruky vzal druhou paličku. Pak se přidaly šalmaje, a to jen staří zůstali sedět. Slavil se svátek Slunovratu, svátek hojnosti. Slavili i Nurnští. Vprostřed návsi tančila Wulpin s Lambardem. Po půlnoci se vytratili směrem do luk.

Měsíc lhostejně shlížel na scénu, jež se na stejném místě odehrála před dvanácti lety.
Na vrcholu kopce se potácela postava. Tmavý plášť zůstal vězet kdesi v křoví spolu s krůpějí krve.
- Se mnou nemůžeš bojovat mečem.
- Musím.
- Proč jsi sem přišel, člověče?
- Tady jsem tě získal, tady se tě zbavím.

- Tady ne. O pár set stop níž. V podzemí hradu. Tam leží mé ostatky. Tam se zbavím já tvé slabé lidské schránky. Ó, promiň, elfe, tvé chatrné elfí schránky.

- Zmiz. Varuji tě. Nesnáším tě. Nech mě být
- Ty mě? Já tebe NENÁVIDÍM. Já tebe. Vím o tobě všechno. Ty o mně nic. To já vládnu tímhle tělem. Vidím i do tvé duše a vládnu jí.
- Ne. Zemřeš, a já s tebou.
- Jsme téměř jedno. Vzdej to. Ta obrovská tíha zmizí. Splyneme v jedno. Téměř jsme jedno. Přestaň se trápit. Budeš ve mně žít dalších pět set let. Považ. Pět set let. I pro tebe, elfe, je to téměř věčnost. Věčnost. Slyšíš sílu toho slova? Nesmrtelnost. Nechceš být nesmrtelný? Toho vědění, co bys získal. Tys vždy toužil po vědění. Nauky. Alchymie. Magie.
- To kvůli tobě. Proti tobě jsem hromadil vědění. Vím toho dost
- Ty? Víš příliš málo. Já znám hodně. Přijde dračí sémě a vytrhne tvé ubohé lidské srdce z tvého těla.
- Zmiz. Prosím.
A jako i tenkrát se Shenarion Rohylen zhroutil v křečích k zemi podivného vrchu, lidmi v okolí zvaného Javonk.
Nastalo šírání. Každým okamžikem se šířil obzor světla. Skřivan mihotající křídly kdesi vysoko ve vzduchu již viděl ranní slunce. Iš stále spala v údolí šera. Zelené moře se pohupovalo ve svěžím větru. Skřivan zapěl svoji jarní píseň a pozoroval, jak se hranice šera a světla rychle sune po vlnách kopců. To vycházelo slunce. Pak se jasný kotouč vyhoupl nad úbočím Blegonadu. V ten okamžik paprsky prolétly dlouhou chodbou do nitra Slunečního chrámu. Dolů, skrze škvíru ve vysokém stropě, přímo na zlaté slunce v samotném srdci chrámu. Melechor po očku sledoval mladého druida, klečícího vedle, a spokojeně se usmíval. Myšilov chvíli lapal po dechu, když se podzemí roztančilo slunečními paprsky. Pak sluneční paprsek zmizel a v podzemí nastala tma. To ale už oba druidi pokojně klečeli u oltáře a bloudili světem myšlenek.
Tak se na jediný kratičký okamžik osvětlilo podzemí Slunečního chrámu. Další stejný přijde za rok ráno prvního dne měsíce poradostin.

Čtvrtý den poradostin, roku 1050

Nějak jsem to zakřikl. Pár dnů po Slunovratu skřeti zase řádili. Tentokrát si troufli hodně. Na dnešní noc zmizel kůň. Družina ihned vyrazila po čerstvých stopách. Tentokrát jižním směrem.
Málem bych zapomněl. Konečně dorazil onen zmiňovaný hobit, který měl dorazit už před týdnem, a nepřijel sám. Doprovázel jej další z malých národů…

„Přidej do kroku, Pěnipírko, nebo tě chytnou skřeti a dají si tě k večeři”, okřikl Yall vzadu jdoucího hobita.
„Haha, už se bojím”, odpověděl hobit, ale přeci jenom popoběhl.
„A ty se drž raději víc vprostřed, novej. Jakže se to vlastně jmenuješ?”.
„Morn Hipsa jméno mé”, odvětil malý kudůk, nový člen Nurnské družiny, kterého potkal Pěnipírko na své cestě do Nové Tehaly. Kudůk podlehl vidinám dobrodružství a hrdinských skutků, které vytvořil Pěnipírko jednoho večera v hospodě U vlkodlaka v Kartogu, kde se spolu pořádně opili.
Myšilov se co chvíli zastavil, aby se ujistil, že jdou stále stejným směrem.
„Hele, Klabzeji, jseš si jistej, že jdeme správnym směrem? Ty skřeti běželi od chrámu na severozápad a my jdeme téměř obrácenym směrem”, staral se vůdce, „A navíc do pastvin, jak vidim”.
„Určitě jdeme správně, jeden okovanej kůň a jeden neokovanej skřet. Ale divný to je”.
„Nejdivnější je, že před náma je úplně obyčejná vesnice”, prohodil Burbbag.

Pátý den poradostin, roku 1050

Tak kůň je zpět. Herbich byl celý šťastný. Přeci jenom mít koně tady už něco znamená. Teď jsou dobrodruzi nahoře na Javonku. Jen je mi divné, že se s koněm vrátili od Horní Koliby. A taky je zvláštní, že tamního starostu přepadli tu samou noc skřeti. Tvrdí to nejenom on, ale i dva čeledíni, jeho manželka a oba synové. Taky mi moc neštymuje, že je ten starý šejdíř všechny zahnal. No, možná, že ho podceňuju, nebo si těch devět skřetů vymyslel, a ve skutečnosti byli nanejvýš čtyři.

„Takže si to, chlape, ještě jednou zrekapitulujeme”, prohodil Dyni k chlapíkovi, ležícímu na hliněné podlaze kozího chlívku, kde se krom kozy tísnil kůň a celá Nurnská družina.
„Co že si to?”, udiveně se otázal Burbbag.
„Jako, že si to zopakujeme, má na mysli”, odpověděl Yall.
„Takže. Koně jsi sebral, protože sis myslel, že to půjde na vrub skřetům?”. Přikývnutí. „A starostu si několikrát viděl, jak vyráží z vesnice starou cestou na sever?”. Přikývnutí. „Odjížděl s naloženými koňmi a s prázdnými se vracel zpět?”. Další přikývnutí, jen méně vyděšené. „A měl si dojem, jako když s někým tajně obchoduje?”. Další kývnutí.
„A kde bydlí starosta týhle vesnice, to nám ukážeš, že?”.

„Takže si to, chlape, ještě jednou zrekapitulujeme”, pravil Burbbag a pyšně se rozhlédl po ostatních. Než si kroll takovouhle větu srovnal v hlavě, byl rozhovor už úplně jinde.
„Uděláme takovou dohodu, starosto”, pokračoval Třaskatul tam, kde ho kroll přerušil, „My nebudeme vyprávět o tvých obchodech a ty nám vyklopíš úplně všechno o tom maskovanym chlapovi, se kterym od zimy kšeftuješ. To, že jsme zmlátili tvý podomky, to už si nějak vyřešíš, nebo tě navšívím já osobně se strejdou Burbbagem. Jasný?”. Tři velmi rychlá přikývnutí.

„Tak jsem prohledal celej vrchol Javonku a po hradu ani památky”.
Hlavy všech se otočily k Pěnipírkovi.
„To je snad jasný, že tu žádnej hrad nejni. To vidí každej”.
„Ale nejni schovanej ani v žádnym dolíku, za žádnym křovim a tak”, nedal se Pěnipírko, když si dal s průzkumem skalnatého vrchu takovou práci.
„Hmmpf, já ho snad hodim ze skály. Von hledá hrady v křoví”.
„Já vlastně myslim vchod do hradu, nějakou chodbu nebo prasklinu v zemi a tak”.
„A hledal jsi opravdu pořádně?”, otázal se vůdce, „No dobře, když pořádně, tak pořádně. Myslim, že tu přenocujem”.
Družina nanosila trochu toho klestí a zapálila oheň. S večerem začalo nepříjemně foukat a oheň na vrcholu kopce byl potřebný. A z dálky viditelný. Což, jak Drtinosa doufal, přiláká skřety.
Západní obloha tvořila světlý oblouk nad tmavou krajinou, tu a tam prosvětlenou pomrkávajícími okny několika vesnic. Z kamenitého vršku holého Javonku byl pěkný rozhled. Mraky, které přinesly odpolední déšť, se dávno rozplynuly na jihu, a obloze plné hvězd kraloval měsíc, již trochu ohlodaný časem.
Malý kudůčí kouzelník Morn Hipsa stál na šikmém kameni a pozoroval světla na západě a spíše pro sebe než pro ostatní, kteří leželi kolem ohně, vykládal, kudy vede cesta do Naglinu.
„Támhle vidím Horní Kolibu, ale ta leží mimo cestu, kterou jsme sem s Kryšpínem přijeli, i když jsme jí jednou navštívili. V noci”. Morn Hipsa se spokojeně zašklebil. Bylo to jeho první setkání s životem dobrodruha a velmi se mu zalíbilo. „Pod ní, schovaná za lesem, musí být Dolní Koliba, a dál na západ pak Tehala, a ještě dál Kartog, a pak už Naglin. Je tady hezky”.
„Bylo by tu líp bez skřetů”, zavrčel Drtinosa od ohně.
„No, zatím jsme potkali tři a pár mrtvol. Koně ukrad ten chudák z Koliby a kdo ví, jak je to s tim nářadím, slepicema a tak”, řekl Harez.
„To si jako myslíš, že Tehala je plná zlodějů?”, otázal se Myšilov.
„No… když jsem žil v divočině, tak jsme jinejm kmenům taky kradli, co se dalo”.
„A pak jste vytáhli do války, paráda”, zareagoval Yall.
„Já prostě nevěřim, že tuhle vesnici sužujou skřeti. Kdo ví, co viděly ty starý báby”.
„A Harezi, to u Slunečního chrámu, to bylo co? Já bych řek, že to byli skřeti”, vložil se Drtinosa, ale dál koukal do tmy.
„A navíc ten sen”, přidal se Myšilov.
„Mně se nic nezdálo”, odpověděl Harez, „A Burbbagovi taky ne”.
„Mně se taky o skřetech nezdálo”, přidal se hned Kryšpín Pěnipírko.
„To je jasný, když jsi tam s náma nebyl”.
„A co se vám vlastně zdálo? Mě by to hrozně zajímalo”, nedal se odbýt hobit a přisedl si blíže k ohni. Morn Hipsa byl také zvědavý, ale raději se moc nevyptával. Jen bedlivě poslouchal.
„Kdybych měl věřit všemu, co se mi zdá, tak bych se zbláznil”, přidal se Arkuss, „Zrovna včera se mi zdálo, že pršelo pivo a po obloze pluly sudy s kořalkou”.
„A Wulpin se zdálo o lovci”, uchechtl se Yall.
„A kdyby jo, tak co?”, utrhla se divoška na válečníka a mimoděk si popotáhla koženou rukavici z jemné kůže.
„Jenže tenhle sen byl hrozně divnej”, přidal se dosud mlčící Klabzej Myšilov. „Takovej, jako když ti ho někdo vypráví. A pamatoval jsem si úplně všechno. To nejni normální. Já tomu snu věřím. Stejně jako tomu, že Braxal Herdan tady někde straší.”
„Tobě z těch stromů straší”, prohodil Yall.
„No”, zabručel Drtinosa, „Jestli skřeti hledaj cestu do podzemí hradu, jak si myslím já, tak doufejme, že se nevykopou v uhelnejch štolách v Tehale. Teda v Nový Tehale, abych byl přesnej. To bysme tu vesnici moc neochránili”.
„Štoly jsme prohlídli včera a nic”, prohodil Yall a převrátil se na záda, „Nemůžeme přece zůstávat pořád ve vesnici nebo hlídat štoly”.
„No, náhodou najít dračí kostru nebo dračí vejce. To by bylo něco”, přemítal Dyni a šťoural klackem do ohně. Ani nemusel vysvětlovat, co by s dračím vejcem udělal, „A ten drak tam je. Aspoň podle toho snu, a já mu i věřim”.
„Dobře, tak jste mě přesvědčili. Skřeti tady jsou a chtěj se dostat do zničenýho Javonku. Takže, vůdče, co uděláme zítra?”.
„Zejtra? Nevim, ale teď všichni vstávat. Máme návštěvu”, odvětil trpaslík a už vstával. Jednou rukou si nandaval přilbu, druhou šmátral po sekyře.
Družina vstala, zbraně v rukou. Kdosi pohotově uhasil oheň. Od východu se blížila asi patnáctičlenná skupina. Zastavila se na padesát sáhů. Ten o dvě hlavy vyšší než ostatní popošel k družině pár kroků: „Mohu jít k vám blíž? Rád bych si promluvil”.
Většina družiny krčila rameny. Ozval se vůdce: „Ale přijde jen jeden”.
Ten vysoký se otočil ke svému doprovodu a cosi šeptem pronesl, a pak se vydal k družině. Do kruhu skomírajícího ohně vešel nepříliš vysoký cizinec v kápi. Družina se pátravě dívala do cizincovy zastíněné tváře.
„Ehm, promiňte, ale z dálky jste se mi zdál větší, to bude patrně tím trpasličím doprovodem, že?”, otázal se Dyni.
„Můj doprovod bych nechal na později, kdybyste dovolili”, vyhnul se odpovědi cizinec. Neměl příjemný hlas. Ruce v kožených rukavicích se opíraly o pásek, na němž visela těžká dýka a pláštěm zakrytý meč. Zdola hledícímu Arkussovi se zdálo, že cizincovy oči jsou rudé. Zavzpomínal na to málo, co znal o upírech. Nic jej nenapadlo, tak si rudou barvu vysvětlil jako odraz doutnajících uhlíků a začal pro změnu přemítat o tom, kde má další láhev kořalky. Dnes se ještě nenapil. Ani jednou. Nebo si to alespoň myslel.
„Tak se na to posadíme”, zahučel Drtinosa a jako první usedl. Harez a Burbbag usedli také, ale tak, aby viděli na cizincův doprovod.
„Mám přiložit?”, zvědavě se tázal Yall.
„Není potřeba”.
„Ale já bych na vás raději viděl”.
„Jak si přejete, ale musím vás upozornit, že na mne není zrovna pěkný pohled. Vypadám nejspíše jako skřet”.
Zkušený válečník jen pokrčil rameny a přihodil nasbírané klestí a pár větví na žhavé uhlíky. Oheň se rozhořel a cizinec prudkým pohybem shodil kápi. Pleť měl velmi tmavou, barvy nepálené hlíny. Oči byly rudé a pichlavé. Nepříjemný úšklebek odhaloval prodloužené špičáky, které dávaly tváři zvířecí vzhled. Nebo skřetí. Prodloužené uši mohly patřit elfovi, nebo také ne.
Cizinec nezapůsobil tak, jak měl v úmyslu, jen Morn Hipsa rychle vstal a svůj úlek maskoval slovy o přikrývce a o tlumoku nedaleko ohně. Cizinec se přestal šklebit.
„Dovolte abych se představil. Jmenuji se Shenarion Rohyllen a nejsem skřet, jak by se mohlo na první pohled zdát. Narodil jsem se jako normální elfské dítě”.
„Cha, to povídejte dětem jako pohádku, takhle elfové nevypadaj”, přerušil jej Burbbag.
„Ne, to opravdu nevypadají”.
„My už jsme o vás slyšeli”, ozval se Dyni.
„Opravdu?”, znejistěl cizinec. „A co jste o mně slyšeli, smím-li se zeptat?”.
„Starosta Dolní Koliby cosi povídal”.
„Ach tak. A jak jste na něj přišli?”.
„No, vlastně náh…”, snažil se hovoru účastnit Pěnipírko, ale byl Dynim přerušen: „Tady Pěnipírko chtěl říci, že z nahromaděných informací. Ve vesnici pod Javonkem si nás najali, abychom je ochránili před skřety”.
„Skřeti kradli ve vesnici, co jsme potřebovali a nesneslo to odkladu do další dodávky zboží od starosty”.
„Skřeti? Vy velíte skřetům?”.
„A co bys čekal, hobite, s mým obličejem? Myslíš, že můj doprovod je spolek trpasličích panen?”.
„Pomalu, pomalu. Myslím, že jste si přišel promluvit”, klidnil hovor Yall, což bylo spíše proti jeho zvykům.
„Samozřejmě. Máte pravdu. Omlouvám se, pane Pěnipírko”. Shenarion se na chvíli odmlčel. „Jistě chápete, že s mým vzezřením jsem se nemohl objevit ve vesnici a někoho si najmout. Jsem nucen jednat jen v noci, nebo s lidmi uvyklými na ledacos, a vše draze platit. Vyhledal jsem vás, protože se na své skřety nemohu příliš spolehnout. Hodně mi pomohli a byli jedni z mála, kteří mě přijali mezi sebe, ale ztrácím nad nimi kontrolu. Navíc to nejsou příliš dobří válečníci. Vyhledal jsem vás, protože doufám, že mi pomůžete od tohoto prokletého obličeje. Vlastně, nejsem si zcela jist, zda to, o co se snažím, bude mít úspěch, ale je to jediná šance, pokud nechci zbytek života strávit mezi skřety. Nebo ještě hůř”.
„No… my vám určitě rádi pomůžeme, ale máte čím platit?”, otázal se vůdce.
„Pod Javonkem jsou sklepení starého hradu stejného jména a mí skřeti se do nich dostávají zdola. Kdysi tudy vedla úniková chodba, ale byla zničena zemětřesením stejně jako hrad”.
„To bylo trošku jinak, ale pokračujte”, přerušil vyprávění Myšilov.
„Jak jsem řekl, hrad byl zničen, ale všechny jeho poklady zůstaly uvnitř. Našli jsme pár set zlatých a nějaké šperky. A každý den nacházíme další. Toto je pouze malá ukázka. Může se to zdát jako cetka, ale je to nejčistší zlato”. S těmito slovy sáhl Shenarion za tuniku a vytáhl odřený a mírně ohnutý kus zlata na řetízku, připomínající slunce.
„To jste ukradl ve Slunečním chrámu”, vyskočil Myšilov, když poznal amulet, který mělo každé z těl na pohřebišti pod chrámem.
„Věřte mi, ale tenhle a ještě dva další jsme vytáhli z truhly nalezené pod Javonkem. A o Slunečním chrámu nic nevím, opravdu”.
„Ale ty amulety patří druidům z chrámu a ti nebyli zadobře s pánem Javonku”. Myšilov se odmlčel, „Ale ano, vlastně to dává smysl. Máte pravdu”.
„Co dává smysl?”, zeptal se Shenarion.
„Podrobnosti necháme na později”, odpověděl za Myšilova vůdce, „Co po nás vlastně chcete a co za to?”.
„Chci, abyste pobili všechny skřety, a pak mne doprovodili do nitra hradu. Nejlépe zítra. Cokoliv, co bude uvnitř, bude vaše”.
„Ujednáno. A jak jste vlastně přišel k tomu… k té změně zevnějšku?”.
„Podrobnosti necháme na zítřek, co říkáte? Skřeti už jsou nervózní”.
Vůdce kývl hlavou. Shenarion zmizel do tmy a s ním i jeho doprovod.
„Ale hlídky postavíme raději dvojitý, co?”, ptal se Morn Hipsa. „Mám z toho chlapa husí kůži”.
„To já taky”, přidal se Dyni. „Určitě nám neřekl všechno. Všimli jste si, jak mluvil? Jak nějakej kouzelník”.
„Takže otázka zítřka je jasná. Postavíme dvojitý hlídky a zejtra jdeme na skřety”.

Obrovská paseka pod severním svahem Javonku, na ní trosky domů. Jen jediný dům s nedávno opravenou střechou shlížel na ubohé trosky. A na provizorní příbytky skřetů. Na ohně, ve kterých se vařil oběd. Kolem se pohybovaly na tři desítky skřetů. Otesávali kmeny stromů, řezali prkna. Přístupové cesty téměř žádné. A nikde žádná hlídka. Předvečer jak stvořený pro přepad vesnice.
Dobrodruzi dobře skryti v křoví se připravovali na útok. Pak vyrazili v předklonu kupředu. Skřeti je spatřili až ve chvíli, kdy střelci stojící na dostřel vypustili první šípy. Wulpin stála, v zubech další šíp. Trojice kušiníků, Dyni, Arkuss a Kryšpín, soustředila svou střelbu z vyvýšeného místa na vývratu.
„Ten úplně vpravo, ten s tou sekerou”, křičel Dyni a natahoval svou kuši. Vzápětí onen skřet padl mrtev.
Z vysoké trávy vyběhl Třaskatul. Za ním Yall. Na levém křídle družiny Burbbag a Harez. Myšilov vprostřed vždy udělal pár kroků a vystřelil. Za ním se držel Morn Hipsa. Konečně se válečníci srazili se skřety. Prvních pár mrtvol a rudé louže na zelené trávě.
Když se boj přesunul mezi trosky domů, kušiníci seskočili z vývratu a pelášili na dostřel. Pod kamenným domem formoval Shenarion obranu. Kolem něj se shromáždila dvacítka skřetů.
„Pobijte je všechny! Vpřed!”, řval nepříčetně zrůdný elf. Skřeti vyrazili za svým vůdcem. Pak se elf zapotácel, udělal ještě několik kroků a sesul se k zemi.
Skřeti bez vůdce byli rychle rozprášeni. Několik jich uteklo do lesů. Zbytek byl pobit.

„Je tuhej?”.
„Řekl bych, že je v bezvědomí”, řekl klečící Myšilov.
„Je opilej”, řekl hobit a přihnul si z láhve.
„Ale už ho křísíme nějak dlouho. Nejni opravdu po něm?”, ptal se znovu vůdce.
Myšilov vstal a pokrčil rameny. Harez se rozhlížel po zchátralé vesnici. Všude se povalovaly pytle a zničené nářadí. U zdi domu byla malá kovářská výheň. A kousek za vesnicí se zdvihala stráň a z ní kolmo vzhůru letěla skála, na jejímž vrcholu kdysi stál hrad. Ve skále zel černý otvor a kolem něho hromady sutě, dřev, rozdrcené zbytky truhel a kostí.
„Jaké je datum?”, zasípal Shenarion.
„Vůdče, už se probral”, křikl Pěnipírko k trpaslíkovi.
„Kolik uplynulo dní?”.
„No, ani ne jeden, co jsme se naposled viděli. Tedy, je sedmý den poradostin”, odpověděl Dyni. „A proč? Je to tak důležité?”.
Elf pokýval hlavou. Pomalu se postavil, zvedl z trávy svůj meč a zasunul jej zpět do pochvy. „Je to důležité jen pro mě. V poslední době se mi stává stále častěji, že jsem mimo i několik dní. Poslední, co si pamatuju, byl sestup z Javonku. Tentokrát to byl necelý den. To je dobré”.
Znetvořený elf mluvil spíše pro sebe. Pak sáhl za košili, vytáhl amulet tvaru slunce a třel jej v dlaních. Potřepal hlavou a rozhlédl se po mrtvolách skřetů. Chvíli stál, neříkal nic. Pak jeho pohled utkvěl na skále a vznesl se k vrcholu Javonku.
„Vůdče, nějaké ty podrobnosti bychom mohli probrat”, šeptem pronesl Morn Hipsa. Trpaslík jen pokýval hlavou a vyčkávavě se podíval na elfa.
Shenarion Rohylen se pochmurně usmál. Obrátil se k družině a pronesl: „Děkuji vám za pomoc. Omlouvám se za své chování k vám před bojem a během něj, ať bylo jakékoliv, ale nemohu za něj. Jistě vás budou zajímat podrobnosti, které jsem včerejšího večera přeskočil. Rád bych si oplátkou vyslechl ty vaše. Jak se zdá, víte mnoho, co by mne zajímalo”.
„Jste v pořádku?”, otázal se udiveně Myšilov, „Před chvílí jsem vás pokládal za mrtvého”.
„Ano, jsem v pořádku. Alespoň pro tuto chvíli”, zvážněl Shenarion. „Vše se dozvíte, ale jestli mohu, rád bych vás pozval na něco k jídlu. Ne, nebojte se, skřeti ani já jsme se neživili lidským masem. Je tu nějaká zvěřina a pár lahví vína od starosty”.
Družina se rozložila před kamenným domem kolem ohniště a Shenarion zmizel uvnitř. Po chvíli se vrátil se slíbeným pohoštěním. Druzi nabízené jídlo nepřijali zrovna s důvěrou. Do jídla se dal první Burbbag, po něm Harez a pak i ostatní. Víno bylo velmi dobré, ale zcela jistě na něm starosta neprodělal.
Shenarion bez problémů drtil kosti svými zuby, pil víno a vyprávěl.

Kosti
Morn Hipsa

Kost, ležíc v trávě
varuje na válku minulou
Zdrcená kost zas na sílu spárů
bílá kost znamená smrt
šedá zas nemoc a hnus
krvavá kost věští válku
vařená zas hodně jídla a svátků
když pak z ní doluješ morek
vzpomínáš, jaks někomu vyrazil mozek

„Asi by vás zajímalo, jak jsem přišel k tomuhle překrásnému obličeji a proč potřebuji vaši pomoc. Začnu od začátku. Mnoho jsem si domyslel zpětně, když jsem se snažil přijít na to, co se se mnou děje a proč. Takže, jak se domnívám, vše začalo před dvanácti lety, kdy jsem se jen tak toulal tímto krajem a na svátek Slunovratu jsem tábořil na vrcholu tohoto kopce. Byl to podivný večer, slunce se za celý den neukázalo a jen při západu shlíželo na zemi pod příkrovem mraků, jako by hořely lesy. Nepršelo. Seděl jsem u ohně a shlížel do údolí, a najednou se přihodilo to, co jsem v životě nezažil.
Dostal jsem strach. Z ničeho nic. Prvotní šílený strach lapené zvěře. Přímo jsem se strachem dusil. Chtěl jsem utéct, ale potácel jsem se stále dokola. Obloha mi splynula s trávou. Běhal mi mráz po zádech. Cítil jsem sucho v krku, žár uvnitř. Můj kůň se utrhl a zmizel. Zvedl se vichr, který odvál oponu mraků. Na nebe vystoupil měsíc. Bylo to děsivé představení.
Pak jsem se zhroutil. Probudil jsem s východem slunce. U ohně zabalený v houních, všechno bylo na svém místě, i meč, se kterým jsem se bláznivě pokoušel čelit děsu a který mi vypadl kdesi mezi skalisky. Byl jsem trochu zmatený, ale vše, co se podle mě událo minulé noci, byl jen sen. Jen koně jsem nikdy nenašel.
Že to nebyl sen, jsem zjistil až o pár let později. Vše, co se dělo od oné noci na Javonku, mě nijak neznepokojovalo, ale když se teď ohlížím, vím, že jsem se změnil už tenkrát”.
Shenarion se odmlčel. Díval se do ohně.
„Rozdělával jsem si na večer větší oheň. Tenkrát jsem si myslel, že jsem nastydlý a potřebuji více tepla. Nerad jsem utrácel zlato, a to jsem nikdy nebyl chudý. Měl jsem stále žízeň a hlad. Na jaře dalšího roku jsem zjistil, že mám krátké kalhoty. Povyrostl jsem. Měl jsem daleko větší sílu. A já hlupák jsem to pyšně přičítal svému způsobu života. Dalších pár let jsem si žil spokojeně dál.
Pak se začalo dít více věcí najednou. V Albě se mě místní kněží pokusili upálit jako upíra. Neuspěli. Podařilo se mi utéci z města. Nikdy jsem nebyl příliš popudlivý, ale v jednom pohostinství jsem z ničeho nic srazil k zemi opilce, který do mne narazil. Začal jsem dávat najevo svou sílu, která stále rostla. Líbilo se mi budit respekt, ale když jsem vybil jednu špeluňku místní zlodějské gildy a na hromadu mrtvol přidal i párek městských hlídačů, které zloději v zoufalství přivolali na pomoc, začal jsem se sám sebe bát. Jak jsem se z města dostal, už nevím.
Další věcí bylo, že jsem začal kouzlit. Sám od sebe. Nejdříve jsem si spíše ubližoval, ale sám jsem zvládl velmi jednoduchá kouzla.
Sny. Začal jsem mít příšerné sny.
Vždy, když jsem se dostal do situace, která se dala vyřešit bojem, jiné řešení jsem ani nehledal.
Pak jsem se raději vyhýbal všem lidem. Během půl roku jsem se začal měnit. Projevilo se to nejdříve v očích. To už postřehla jedna kráska z ulice. Pak ze mne dostala strach a zavolala kněze. Po očích přišly zuby, nehty, kůže. Už vůbec jsem nemohl mezi lidi, a když, tak jen mezi tu nejhorší zběř.
Pátral jsem proč. Proč tyhle zběsilé změny? Pátral jsem v paměti, hledal jsem v knihách a kronikách. Hledal jsem nějaké rodinné prokletí. Učil jsem se kouzlit u nejrůznějších kouzelníků, kteří rezignovali na lidskou společnost. Nakonec jsem přišel na to, co se stalo tady na Javonku a co leželo pod ním. V mé duši se usídlil drak. Získal jsem jej za oné podivné noci na vrcholu tohoto kopce. Hledal jsem pomoc u vymítačů, znalců démonů. Nikdo neuspěl a někteří zemřeli poté, co se ve mně drak probudil. A probouzel se čím dál častěji. Pak zbyl jen jediný nápad, nalézt drakovo tělo a doufat, že dračí přirozenost zvítězí a on mě opustí. Naprosto si nejsem jist, zda to bude fungovat, ale myslím, že jiné řešení už není. Buď přežiju nebo zemřu, nebo drak ve mně zvítězí”.
Shenarion se odmlčel. Už neupíjel víno, díval se před sebe a zdálo se, že nevnímá okolní svět. Morn Hipsa v podivném neklidu pozoroval vycházející měsíc.
„Bylo to jen pět let, co jsem musel v sobě přemáhat dračí choutky”, rozhovořil se opět Shenarion, „ale na tomto místě je to čím dál těžší. Tady je on nejsilnější. Někde uvnitř leží jeho kostra a já marně doufám, že mě opustí a půjde zpět do svého těla. Ale myslím, že mi nikdy neodpustí, že jsem jej tak dlouho věznil. Znám ho dobře, až příliš dobře. A on zná mě. Jen se bojím, že lépe. Já si našel vás. Sám bych proti němu nic nezmohl. Jen nevím, co vymyslel on. Ze chvil, kdy vládne on, si téměř nic nepamatuji. A udály se divné věci. Potřebuji vyrazit do nitra Javonku a získat zpět svou vlastní mysl. Pomozte mi. Nemám nic než to, co je uvnitř”.
„Kdy bys chtěl vyrazit?”.
„Nejlépe hned”.

Chodba nesla známky zemětřesení. Všude se sypal prach prasklinami ve stropě a zase mizel dírami v podlaze. Mnohé odbočky byly zasypány hromadami kamení, jen chodba vedoucí vzhůru byla zbavena sutě. Ve světle lucerny se objevovaly a zase mizely rozličné předměty: zlomená lopata, prasklý kahan, lebka, rozdrcená truhla. Chodba stále stoupala. Schody přímé i točité. Stále vzhůru.
„Tady jsme našli první truhlici. V ní byly i ty amulety”, šeptem pronesl Shenarion k Myšilovovi.
Stíny kolem se roztančily, když si Wulpin, nesoucí lucernu, otřela pot z čela. Všem se špatně dýchalo. Každý krok vířil obláčky jemného prachu. Do prachu spadla kapka krve z Třaskatulovy sekery.
„Došla mi kořalka”.
„Dochází mi dech”, ozval se od země Dyni.
„Kolik skřetů mohlo dolovat, zatímco jsme venku pobíjeli zbývající?”, zeptal se Myšilov.
„Dolovali většinou dva. Chodba byla příliš úzká, aby jich mohlo pracovat víc. Ale celkem jich mohlo být tak sedm”, odpověděl Shenarion.
„Chvilku padla”, prohlásil Třaskatul. Jako první se podél stěny sesunul Shenarion.
„Jdeme dál”, zavelel za okamžik vůdce.
„Trpaslíkům se to velí, ty jsou na podzemí zvyklí”, stěžoval si Morn Hipsa, ale nakonec taky vstal. Shenarion se opíral o zeď a odevzdaně stoupal. Myšilov jej obezřetně pozoroval. Věděl, že je jen otázkou času, kdy se drak v Shenarionově těle dostane k moci. Věděli to i ostatní. Yall se ošil a ohlédl se. V rudých očích se zračila slabost normálního člověka. Oddechl si a vkročil na schody za trpaslíkem a krollem.
„Skřeti!”, zařval Burbbag současně s Drtinosou. Yall vyrazil okamžitě vzhůru. Arkuss jistící s Wulpin záda družiny slyšel jen dupot a křik.
Netrvalo dlouho a skřeti ozbrojení krumpáči a zahnutými noži byli zahnáni na konec chodby, kterou se snažili prorazit dál, a pobiti. Krumpáče změnily majitele a družina pokračovala tam, kde chodba končila. Shenarion odpočíval a chvílemi upíjel z láhve, kterou mu dal Myšilov.
„Jdeme dál. Přijít o chvilku později, skřeti by zával prorazili za nás”, huhlal odněkud z temnoty Drtinosa. Družina se zvedala.
„Nebylo by lepší ještě chvíli odpočívat?”, zeptal se Myšilov, „Shenarion toho má dost”.
„Půjdem”, zachroptěl Shenarion, „Ať to mám za sebou, ať to dopadne jakkoliv”. Elf se pokusil zatvářit povzbudivě. Z jeho tváře vyšel jen pokřivený škleb.
Chodba opět stoupala, točila se a stoupala. Další schody.
„Úniková chodba z hradu končí. Jsme ve sklepích”, ohlásil Burbbag odněkud zeshora.
„Díky ti, Smrkene”, zamumlal Myšilov s rukou na svém amuletu.
Od vyústění chodby se rozebíhaly klenuté sklepy všemi směry. Podlaha byla rozbitá, klenba zřícená. Chodba po pravé ruce se lomila nahoru a dolů, jak k sobě namačkané střechy Šedova.
„Konečně v Javonku”, oddechl si Dyni.
„Konečně”, Shenarion oddechoval v předklonu, ruku stále na amuletu druidů. „Po půl roce práce konečně v hradu”. Nevypadal šťastně. Cítil tíhu a neuvěřitelný tah uvnitř, který jej nutil kamsi dál. Cítil, že soužití draka s elfem je u samého konce. I drak to věděl. Silnější bere všechno, ale ani s několika stovkami let navíc nedokázal drak odhadnout, co se stane. Shenarion šel vprostřed družiny. Ne, nešel, potácel se. Dávno upustil meč, věděl, že v tomhle boji jej nebude potřebovat. Za to potřeboval obě ruce, aby se udržel na nohou. Chvílemi jej podpíral Myšilov. Dál do nitra hradu, který druidi vnořili do skály, z níž se pyšně rozhlížel jeho poslední pán. A z elfova nitra se dral drak pryč. Elfova duše se tříštila na kousky. Mysl se rozlétla na tisíce útržků. Tunel života prolétl kolem, na konci tunelu tma. Drak vyhrál příliš brzy. Shenarion se s neslyšitelným zaúpěním svezl k zemi.
Náraz chladu prolétl skrz každého.
„Drak se osvobodil!”, zařval Dyni.
„Vpřed!”, řval Yall a zmizel v díře po dveřích.
„Utíkejte!”, řval Burbbag.
„Vpřed!”, řval Harez a tlačil se proti krollovi.
„Světlo, kde je světlo?”, řval z temnoty Yall.
Myšilov s panikou pozoroval elfovy prázdné oči. Třaskatul tasil sekeru, Morn Hipsa utíkal chodbou pryč. Panika a strach z neznáma vtrhly do nitra dobrodruhů. V okamžiku ticha byly slyšet nárazy těla, jak Hipsa padal temnotou po schodech dolů.
„Vpřed!”, řval Burbbag z druhé řady. Harez se zapálenou pochodní odběhl za Yallem.
„Pryč odsud! Nevíme, co nás čeká”, hystericky křičela Wulpin a už stála u schodů.
„Jdu pomoct kudůkovi. Nevím, jestli se mu něco nestalo”, vykřikl Dyni a s lucernou sestupoval po schodech. Družina se roztrhala, jedna polovina u schodů, druhá u zhroucené brány. Jen Třaskatul stál uprostřed.
Družinou se prodral kudůk, tentokrát utíkal obráceným směrem, ve svých patách Pěnipírka.
„Skřeti, skřeti v táboře!”, řval Pěnipírko a od námahy se mu třásly nohy.
Skřeti rozhodli za vůdce. „Jdeme dál”, zaduněl Třaskatul. „Zabijeme draka, pak se postaráme o skřety”.
Pěnipírko se na trpaslíka podíval jako na sebevraha. Než ze sebe stačil vypravit, jaké skřety venku viděl, družina zmizela v čekající bráně. Pokrčil rameny a odevzdaně se vydal za mizejícím světlem.
Družina narazila na mrtvolu skřeta. Jakousi náhodou se protáhl prasklinou, aby se skryl před útokem družiny. Kahan se nějakou náhodou nerozbil a osvětloval chodbu a tělo. Vše bylo bez krve.
„Na něco umřít musel”, mumlal si pro sebe Yall, „a na leknutí to nebylo”. Odpovědí mu bylo tasení zbraní a pohledy do černých chodeb. Jednu si vybrala i družina. Temnota ožila temnými stíny dávno zemřelých. Proti jejich ranám nechránilo žádné brnění. Každý si odnesl podivná zranění, která chladila jak rána rampouchem. I Myšilov, který vláčel Shenarionovo tělo.
Další rozbité chodby. A křižovatky. Sklepy Javonku byly neobyčejně rozsáhlé. Čím déle družina bloudila podzemím, tím častěji se Pěnipírko otáčel nebo naslouchal, kdy se z chodby za ním přiřítí skřet. Další a další chodby, zatáčky a schody a družina ztrácela drahocenný čas.
Zkřížená křídla vrat, která dokázala družině vzdorovat jen malou chvíli. Zřícené stropy. Rozdrcená truhla s práchnivým cosi, co kdysi snad byly šaty. Pár zlatých mincí. Kostra. Schody a široké chodby, praskliny, které už nešlo jen přeskočit. Zvuk okovaných bot. A bylo jich víc než jen ty Třaskatulovy. Ale z dálky, snad z druhé strany sklepů. Zřícené dveře a poslední schody vedoucí do obří podzemní síně, jejíž podlaha nesmyslně stoupala vzhůru, aby se v polovině zalomila. A z druhé strany světla pochodní. A v rohu lebka draka. Zbytek kostry trčel z ohybu a mizel za zlomem.
Na zlom začali vycházet skřeti. Jeden za druhým. Na sobě plátovou zbroj, v rukou ocelové zbraně. Těžké a účinné. Někteří měli u pasu uřezané hlavy těch skřetů, kteří utekli do lesa při boji s družinou. Jejich pleť se ve světle ohně rudě leskla, sama měla barvu cihel, stejnou barvu, jako cáry kůže visící na kostře. Dračí skřeti.
Jako poslední vyšel na zlom skřetí náčelník následovaný o hlavu menším šamanem. Pak na zlom vyšel malý drak. Právě vylíhlý. Pyrhodelat byl saň. Slabý, ale živý. Pyrhodelat vyhrál. Teď to bylo jisté. Drak zlostně zasyčel. Šaman se naklonil k náčelníkovi a cosi mu pošeptal. Ten potřásl hlavou a promluvil.

Družina spala zabarikádovaná v onom jediném stojícím domě v dnes již skřetí vesnici a dračí skřeti zůstali zalezlí pod Javonkem.
„Takže žádnej slib draka. Braxal draka vydíral. Prostě mu ten klenot sebral a dokud nebudou druidi spálený na prach, tak mu ten šperk nevrátí”, mumlal do houně Třaskatul.
„A máme mu ten šperk vracet my?”, otázal se Dettor.
„Jedno je jisté, drak nás potřebuje. Jinak by nás povraždil všechny. Tou dobou jsme už krváceli všichni. Takže ta cetka bude mít cenu určitě obrovskou”, odtušil Harez od schodů, kde měl s Mornem Hipsou první hlídku.
„Jestli nemá cenu jen pro draka”.
„Jestli má cenu pro něj, má cenu určitě i pro nás”, odpověděl ihned Dyni na Yallovu pochybovačnou řeč.
„A budeme ho teda vracet?”, otázal se opět Dettor.
„Na dračí sliby nejni spoleh, to je jasný”, řekl Drtinosa.
„Jenže nám slíbil celý poklad pod Javonkem, když mu ten šperk vrátíme. A že toho tam je na dva vozy, jsme viděli všichni”, přidala se Wulpin.
„Hmm, ten poklad. Možná bysme se na ten dračí slib mohli spolehnout”, změnil názor trpaslík při vidině peněz.
„Co jsem někde četl, drak svůj slib splní, ale přesně”, ozval se nesměle Morn Hipsa a hned dál vyhlížel z okna k Javonku.
„Rád slyším, když draci sliby plní”, zamumlal Burbbag.
„To nejni moc dobře”, přidal se Myšilov, když se vrátil od Shenariona, který byl stále v bezvědomí od doby, co se složil v podzemí hradu. Myšilov jej táhl celou cestu z hradu sám a rozhodně mu tím zachránil život. Drak by nenechal žít někoho, kdo mu vzdoroval tolik let. „On to splní tak, jak to řek, ale já už si nepamatuju, jak to řek přesně. A určitě v tom byla nějaká klička a fígl, to vám odpřísáhnu na Smrkena”.
„No, řek něco takovýho, jako že nám dá všechen poklad pod Javonkem, když mu vrátíme ten šperk”.
„To je čistý jak křišťál. Tam žádná klička bejt nemůže”, řekl Drtinosa.
„Jenže já si to nepamatuju přesně”, pokrčila rameny Wulpin, „a ostatní asi taky ne, co?”.
Odpovědí jí bylo jen krčení ramen a mumlání.
„On drak něco říkal?”, ozval se do té doby spící Pěnipírko.
„Vždyť ani nevíme, kde ten šperk hledat”, neodpověděl Yall Pěnipírkovi.
Pěnipírko se s odpovědí spokojil, otočil se na druhý bok a spal, nerušen dalším hovorem.
„Podle snu, co jsme měli tam u potoka nad Slunečním chrámem, by ten loveckej zámeček měl bejt na dohled od Javonku”, vykládal pomalu Myšilov, „takže by to mohlo bejt někde mezi vrcholem Javonku a Slunečním chrámem, někde na hřebeni. To nebude problém najít. Alespoň myslim”.
„Až ho najdem, tak se rozhodnem, co s ním. Draka vždycky můžeme zabít a poklad i šperk budou naše”, ukončil vůdce dohady o tom, co se bude dít následujícího jitra.

Druhý den ráno vyrazili vedeni Myšilovem do lesů, kde tušili pevnůstku, v níž kdysi zemřel Braxal Herdan. Trvalo do večera, než ji nalezli. Z pevnosti zbyla jen rozvalená podezdívka, vystavěná z velikých balvanů. Patrné byly ještě trosky krbu a schody do sklepení. Ze stěn a kolové hradby nezbylo nic. Vše pohltil les a čas. Jen vykácený pruh lesa, skrze nějž byla vyhlídka na Javonk, dnes již také neexistující, byl ve stařičkém hvozdu stále patrný.
Znavená družina se rozhodla ponechat průzkum sklepení na ráno. Beztak již slunce zmizelo za Blegonadem a pod korunami stromů panovala tma. Družina se rozložila ke spánku notný kus od pevnosti u pruhu mladších stromů a rozdělala malý oheň. Vůdce rozdělil hlídky a sám usnul jako první. Yall si pekl kus masa, ostatní chvíli klábosili a postupně usínali. Hlídka zbyla na Dyniho. Našel si pohodlné místo mezi kořeny stromu, usedl zády ke kmeni a odhadoval, kolik času mu zbývá, než probudí další hlídku. Z ohně stoupal dým, nerušen větrem, hvězdy shlížely na zem, nerušeny mračny, a Dyni spal, nerušen hovorem posledních nespících družiníků. A o půlnoci se začaly dít věci.

Řinkot pohárů se mísil s praskotem ohně v krbu, nad nímž se otáčelo několik bažantů. Chlapi zapíjeli dým stoupající na východě po úbočí kopce a připíjeli svému vůdci. Ze sklepa vyšel chlapík s dalším sudem vína. Praštil jím o dubový stůl…
Dyni sebou trhl, když mu hlava klesla na hruď. „Asi se mi něco zdálo”. Rozespale zamrkal na vyhaslý oheň. Všichni včetně Shenariona spali. Všude panoval naprostý klid. Vzhlédl ke hvězdám a s překvapením zjistil, že spal více než dvě hodiny. Vstal a šel vzbudit Wulpin, která měla mít hlídku po něm.
Pak se zarazil a pohlédl směrem, kde stála podezdívka domu. V modravém oparu se tam pohybovalo několik postav. Dyni zamrkal a nevěřícně si promnul oči. Postavy nezmizely. Dyni udělal pár kroků jejich směrem a skryl se za kmen stromu.
V zaniklé pevnosti se slavilo. Bledé postavy zvedaly k ústům neviditelné poháry, ruce trhaly kuřata na poloviny. Kdosi tančil ve vzduchu, snad na stole. Další přikládal neviděné poleno do trosek krbu. K Dynimu doléhal smích a řinkot oslavy jen ze snu. Vše se dělo za naprostého ticha. Oslava se odehrávala jako každý rok osm dnů po slunovratu o půlnoci více než 300 let. Tentokrát měla jiné vyvrcholení, než obvykle.
Jedna z postav vyhlédla snad oknem a křikla cosi k ostatním. Dyni se přikrčil. „Nemůže mne za tím stromem vidět”, pomyslel si hobit. Někdo sáhl pod stůl a vytáhl luk, pootvíral několikero dveří a stál snad tam, kde byla terasa. Zamířil a vystřelil. Modravý šíp prolétl stromem a srazil malého alchymistu k zemi.
„Pomóc, vraždá”, řval hobit. Hlavou mu proběhlo poznání. Pro ně je tu vše tak, jako před jejich smrtí. Lavice, zdi, stoly, okna a stromy. Ten strom tu není…
Družina začala vstávat a dala se do boje. Nastal zmatek. Harez s řevem vyrazil k troskám, za ním ostatní. Vyskočil nahoru, ťal, vkládaje celou svoji hmotnost do úderu. Meč prosvištěl tělem jak mlhou. Harez, stržen ranou, jež by rozpůlila vola, přeletěl vpřed a zřítil se do sklepa. Burbbag svým kyjem, nadaným magickou silou huboltů, rozdával rány, jež likvidovaly účastníky hostiny jednoho po druhém. Na řadu přišly sluneční prsteny, svitky kouzel a nejrůznější magické amulety. Harez vyběhl ze sklepa a dal se znovu do boje, ač bylo jeho snažení marné. Do boje se přidal i zraněný Dyni. Jednostranně krvavá řež skončila porážkou slavících. Družina přesunula tábořiště o pár desítek sáhů dál od podivné trosky a řetěz hlídek vyhlížel východ slunce.

Ráno bylo pošmourné. Slunce se podobalo bledé louži světla na šedavé obloze. V lese panovalo šero a vlhko, ještě od ranního deště. Ve sklepě bylo mokro. Na jednom místě se propadla klenba a pohřbila jednu část sklepa.
„Doufám, že ten šperk není pod těmi balvany. To by trvalo týden, než bysme ho vyhrabali”, poznamenal Myšilov.
„Jestli je vůbec v týhle pevnosti”, řekl Yall.
„A kde jinde? Potom, co jsem viděl včera, tomu věřím”, přidal se Dyni. „Myslím, že to byla poslední hostina pána Braxala, když oslavoval svojí lest a vypálení chrámu”.
„A pak jej navštívili druidi z Blanath al Dorghu”, doplnil Myšilov.
Jediné, co družina našla, byla mrtvola zhroucená v nejzazším koutě sklepa. Na krku měla těžký zlatý řetěz, popsaný malými runami. Na něm byl zavěšen přívěsek kruhového tvaru, snad ze železa.
„Taková cetka. Řetěz je pěknej, ale ta železná placka nemá žádnou cenu”, ušklíbl se Burbbag, když si šperk prohlížel u světla lucerny.
„Takový runy jsem nikde neviděl”, přidal se Dyni a vytrhl šperk krollovi z ruky. „A železo to není. Myslím, že hodnotu má velkou. Ale k čemu ho drak potřebuje?”.
„To brzo zjistíme. Vyrážíme zpátky pod Javonk a uvidíme, jak draci plní sliby”.

„Na pasece nikdo není”, hlásil Pěnipírko, když se vrátil z průzkumu.
„Schovali se do sklepů”, zašeptal Shenarion. Nevypadal dobře, byl zamlklý, oči vpadlé. Chodil spíše jak tělo bez duše. Jedna její polovina byla teď pod Javonkem obklopena skřety, nadaná novým tělem. „Jestli bude moci, tak se vás pokusí podtrhnout. Ale slib dodrží”.
„Nevíš, co je to za šperk?”, otázal se Dyni elfa. Ten jen zavrtěl hlavou.
„Půjdeš s námi do boje?”.
Jen nevím, budu-li vám co platný”.
„Bude bitva, bude boj…”, zanotoval Dyni začátek známé písně. Nikdo se nepřidal.

Družina vběhla na paseku. Harez, Yall, Burbbag vpředu. Střelci po stranách. Wulpin měla v ruce meč a štít. Myšilov se držel vzadu. Měl strach. Bojovat s drakem nebylo jen tak. I Arkuss zaostával, až se obrátil a s Myšilovem běželi opačným směrem, než družina. Zalehli na okraji lesa. Dívali se na sebe a krčili rameny.

Strach
Morn Hipsa

Zabíjet z nudy
je hnus, krása a žal
však ty, ať chlap, děva či kmet
zabitej být musíš

Zabíjí ten, co nemá jména
ale vidět jej jen zřídka
a když jo!
Vždy vinen je ten druhý
protože on totiž
jmenuje se strach

„Oběhneme palouk a naběhneme skřetům, kdyby chtěli tamtudy utíkat”, zkusmo navrhl Myšilov. Arkuss přikývl. Během se dále vzdalovali od místa střetu.
Družina běžela dál. Když minula první trosku domu, jako na povel začali z domů a východu z Javonku vybíhat skřeti. V první vlně útočili jen slabí, špatně vyzbrojení. Družina stála dál, kol na dvě desítky těl. Wulpin ošklivě krvácela. Vytáhla luk a odbelhala se za družinu. Morn Hipsa vytrhl tesák z mrtvého skřeta a tvářil se spokojeně. „Můj první skřet. A vlastníma rukama”, dodal na vysvětlenou a stoupl si do první řady. Proti družině nastoupili dračí skřeti. Hradba svalů a oceli. Nad Javonkem zakroužil drak. Daleko větší, než jakého družina viděla před dvěma dny, stále menší než jak draci bývají, měl-li kdo štěstí mluvit o jejich velikosti, ale stále drak. Morn Hipsa udělal pár kroků vzad, odhodil tesák, otočil se a utekl.
Dyni sáhl do mošny a vybalil šipky natřené ostře červenou tekutinou. „Přišel váš čas”.
Shenarion doteď jen stál. Když spatřil draka, vytasil meč. Snad se mu začala vracet síla. Družina se přesunula, aby měla pravý bok chráněný zdí a záda alespoň troskami domu.
První šíp vypustil Pěnipírko. Nedostřelil. Třaskatul a Yall svírali v rukou kouzelné lektvary. Skřeti se dali do běhu za strašlivého řevu, vprostřed řady skřetí náčelník. Dva prázdné flakónky padly k zemi, jeden se roztříštil o kámen, druhý rozdupla trpasličí bota. Drak ladným obloukem zmizel za obzorem lesa, aby se vzápětí vynořil nad družinou a vychrlil ohnivý déšť. Drtinosa s dýmajícím vousem rozpůlil skřetí přilbu i s nosem nositele. Další skřet padl s hořícím šípem v oku a Wulpin odhodila již nepotřebný luk do trávy a opět tasila meč. Dyni, nezraněn ohněm, se vyhoupl na zídku a z dočasně bezpečné pozice střílel do zadních řad skřetů. Kol čtveřice válečníků se kupila hromada mrtvol, ale sami umdlévali. I Shenarion se snažil, drže svůj dlouhý meč obouruč. Burbbag bod vlivem podivného šamanova kouzla upustil zbraň a přihlouple se díval na své boty. Probrala jej až rána šavlí, co mu i přes zbroj přerazila žebra. Drak podruhé zakroužil nad zničenou vesnicí. To už hořeli i skřeti a náčelníkův vlčí kožich. Zle popálený Pěnipírko, když vystřelil svůj poslední šíp, se schoulil v kopřivách doufaje, že ho skřeti nespatří.
Wulpin se již loučila se životem, v rukou jen štít. Dyni byl sražen ze zdi a byl nucen čelit nepříteli z bezprostřední blízkosti. Hobitovu nevýhodu vzrůstu vyvážilo alchymistické učení a jeho produkt, na který byl Dyni velmi pyšný. Yall smetl skřeta, který se snažil zabít Wulpin, a hned se vrhl na pomoc Harezovi, jenž se bil se skřetím náčelníkem. Brzy padl i ten.
V černém kruhu spálené trávy zůstala jen od sazí a krve ušpiněná družina. Proti nim šaman a nad ním drak vracející se, aby dál plival oheň. Družina se rozeběhla. Harez a Yall na šamana, trpaslík ze středu budoucího ohniště. Pěnipírko se jen přikrčil v kopřivách. Pyrhodelat změnil svůj úmysl. Hbitě se snesl nízko nad zem a hmátl pařátem po rychlejším z útočících válečníků. Harez s rozpáraným bokem udělal kotoul a zůstal ležet.
Drak nabral výšku, přidal další oblouk a… zhroutil se k zemi. Shenarion se spokojeně usmál, ale síla, kterou vložil do ochromovacího kouzla, byla příliš velká. Pomalu se sesul na zem a vkleče pozoroval zkázu svého nepřítele. Kouzlo nebylo příliš silné, ale drak už vzlétnout nedokázal. Burbbag s Třaskatulem mu zpřeráželi křídla. Yall vytrhl meč z šamanovy hrudi a ohlédl se, aby viděl, jak Pyrhodelat dodělává. Drak v obrovské kaluži krve pomalu dodýchával. Nenávistně hleděl na Shenariona. Na svého pána i otroka, na svůj zrod i smrt. Osud nepřál obrovské nenávisti, která přetrvala ve tmě pod Javonkem staletí, aby dál žila pod slunečním svitem.
A tak bylo z Isleveru vymeteno dračí sémě.

Pyrhodelat svůj slib splnil. Všechno zlato, které bylo pod Javonkem, zanechal na místě. Skřeti s sebou ale odnášeli všechny drahocenné zbraně, drahokamy, stříbrné šperky a nádobí. Skřetí zbraně i zbroje byly k ničemu pro svoji váhu, jen Burbbag se snažil si vybrat nějakou válečnou kořist, ale zbraň lepší než svůj starý kyj nenalezl. Byla i jiná kořist, která nepocházela ani z Javonku, ani od skřetů. Šaman měl u sebe umně vyřezávanou hůl z ebenu, krásnou elfí práci. A nějaké lektvary v křišťálových karafách. Náčelník měl medailon s miniaturou a věnováním k roku 1033. Skřeti cestou za svým pánem určitě nešli přímou cestou.
Když družina vynosila zlato ze sklepů, byla kořist veliká. Tak veliká, že Drtinosa dal něco i Shenarionovi.
Krvácející družina se utábořila opět v kamenném domě. Ráno byl Shenarion pryč. Na jeho místě zůstal jen dopis.

Omluvte mé nezdvořilé zmizení, ale nedokázal jsem zde zůstat. Dlužím vám mnoho, jen doufám, že vaše pomoc nebyla marná. Ani nevím, dokáži-li se vrátit mezi lidi, i v případě, že se mi navrátí tvář. Se smrtí draka zemřelo i něco ve mně. Doufám, že to nebyla ta lidská část. Děkuji vám a mějte šťastnější život, než já.
Shenarion

Cesta zpět do vesnice byla snadná. Starosta byl šťastný, když slyšel, kterak družina vymetla skřety z isleverských lesů, a přemlouval dobrodruhy, aby zůstali. Zůstali. Asi týden. Družina si užívala léta, Myšilov šel navštívit starého druida a Sluneční chrám a Wulpin trávila čas s lovcem Lambardem. Až na jednu noc a jeden den, kdy byla s Myšilovem v chrámu. Co se tam dělo není jisté, ale od té doby divošku už nikdo neviděl s jedinou dlouhou koženou rukavicí na ruce. Za to byla stále častěji vidět s Lambardem…