Historie Nurnské družiny VI.

Historie Nurnské družiny VI

VIII. Pralesní potvor

[Dešten 1049, Morn Hipsa]

Křus.
„Sakra, u mejch špinavejch hozlí, včera tady ten plot nebyl. Jaůůů!”, zařval kroll a hned za plotem se mu do cesty postavila statná hrušeň.
„Jo tak takhle to je, ty do mě budeš strkat!?”.
Burbbag, syn Šakův a šestý starosta liscannorský, popadl strom za nejspodnější větve a jal se jím cloumat. Asi by jej vyvrátil, kdyby se mu nezvedla zem pod nohama a kmen statné hrušně nepraštil krolla pořádně do hlavy. To by pak nemohl starý Drsoul nahánět děti za to, že mu lezou na hrušky. Než se potom Burbbag dopotácel do postele, rozštípal Drsoulovi ještě druhou stranu plotu a slíbil Dettorovi hroznou smrt za to, že ten mrňavý ožrala tak moc vydrží. Měl na mysli kořalku. Usínal a začínala ho bolet hlava.

Probudil se. Studený kámen jej tlačil do zad a v hlavě cítil tupou bolest. Chtěl se pohnout, ale něco ho drželo. Napnul tedy svaly, až šlachy zasténaly námahou, ale přesto se nemohl pohnout. Okolo sebe spíš vytušil než uviděl pět velkých postav.
Burbbag se znovu probudil a posadil se na posteli zbrocen potem.
„Nemám rád tyhle sny!”, zařval do tmy a zbytek noci prospal s rukou pod slamníkem, svírajíce svůj palcát.

Ráno, když si v nálevně U hrocha objednal zpěněný korbel na zahnání odporné chutě v hubě, si začal stěžovat na špatné sny.
„Ha ha ha, Burbbag se bojí špatnejch snů!”, ozvalo se ode dveří.
Masivní kameninový korbel jen způli vypitý se roztříštil jen dvě pídě od Dettorovy hlavy.
„Tak dost!”, vyskočil hostinský Jeremiáš ze stoličky za pípou, „Burbbagu, dej sem dva zlatý za korbel a ven”.
„Cože?”.
„Řek sem vypadni. Tady se nic rozbíjet nebude!”.
„Ty mi taky můžeš...”, vyštěkl Burbbag, odkopl židli a nasupeně odešel.
Přeci jen si uvědomil, že rozhněvat si Jeremiáše není zdrávo. Tedy jestli chtěl ještě někdy dostat pivo v Liscannoru a ne kvůli žízni dojíždět někam do Nurnu.
„To sem nechtěl, to sem fakt nechtěl”, koktal Dettor.
„Nekecej a poď dál. A vůbec, natoč si sám, já musím vytřít ten svinčík”, řekl ještě teď brunátný Jeremiáš a chopil se okovu s hadrem.
Ten den šel nasupený Burbbag spát brzo. Usnul.

A opět se probudil zimou. Zas ten kámen a noční chlad. Do hlavy se mu zařízla ostrá bolest. Nyní spatřil oněch pět postav zcela jasně. Poznal je, protože mu byly velice blízké. Krollí podoba se totiž nedá zapřít. V obličejích těchto tvorů však bylo lze spatřit jistý záblesk inteligence, který v ksichtech krollů zpravidla chybí. Potom Burbbag zjistil, co způsobuje bolest v jeho hlavě. Na čele mu spočívala velká sekyra. Instinkt, který byl tříben v bojovníkovi už od kolébky v jeskynním hnízdě, jej přinutil uhnout před vražedným ostřím. Nic. Ani o píď se nehnul. Ten člověk, Hubot, který držel sekyru, byl jiný než ostatní. Měl na sobě černou zbroj, zatímco ostatní jen bederni roušky.

A zas byl vzhůru, vzhůru až moc. Civěl na důvěrně známý dřevěný strop. Po čele mu stékala krůpěj krve. Už se mu nechtělo spát. Ani trochu. Ten kámen se až moc podobal oltáři a sekyra nástroji kata, co šklebil se na něj.
Tu noc už neusnul. Chodil po místnosti jako rozvzteklená haterie. Nemohl se dočkat svítání. Ráno, jen co Jeremiáš otevřel hospodu, už čekal u stolu, až přijdou ostatní. Chtěl se poradit, co s tou noční můrou udělat. Zřetelně cítil, tohle už nebylo samo sebou. Dokonce i Jeremiáš si odpustil rýpání, když viděl krolla v téhle náladě. Takže hned, jak se sešlo dostatek lidí, začalo dohadování. Jenže nebylo to skoro k ničemu. Jen Darlen a Harez se rozhodli přečkat noc u Burbbaga doma. S tím se ale Burbbag nespokojil. Nikdo dnes neví, jaká božstva tenkrát vzýval, ale než padl soumrak, zmasakroval jednu slepici. Té urazil jeden pařát, potom sebral oblázek a motouzem jej připevnil ke spárku. Mělo to vypadat, že pařát kámen svírá - a svůj primitivní amulet nakonec zavěsil kolem krku. Na hlavu si narazil okovanou čapku a tím byl připravený jít spát. A zatímco Harez s Darlenem hráli karty a probírali všechno možné, Burbbag se v téže místnosti pokoušel usnout. Převaloval se na pryčně, až nakonec usnul spánkem neklidných.
Po několika hodinách, tak okolo půlnoci, zvedl Harez oči od karbanu a podíval se na spícího Burbbaga. Darlen barbarův pohled zachytil a podíval se takéž. A tu najednou Burbbag zmizel. Jen houně ležela na posteli, jakoby se nic nestalo.
Prohledali srub i přilehlé okolí, dokonce i do boudy, na jejíž dveřích bylo vyřezáno srdce, se koukli, a nic. Po válečníkovi jakoby se zem slehla. Nakonec se rozešli s tím, že ráno bývá moudřejší večera.

Burbbag otevřel oči. Na kovem pobité čapce zaskřípělo ostří. Amulet spočívající na krollově hrudi sklouzl kamsi do podpaží a do Burbbaga se zakousl strach. Okolo nestálo jen oněch pět Hubotů, bylo jich asi tak kolem padesáti - mladí i staří, dokonce i několik žen. Celé to shromáždění působilo pohřebním dojmem. Někteří Huboti drželi pochodně, ale všichni stáli v jakémsi transu.
„To je pohřeb nebo obětování... ale proč tu ležím zrovna já?”, napadaly Burbbaga otázky. Ležel na studeném kamení a okolo stáli mlčící Huboti. Strašně rád by se probudil a čuměl by na důvěrně známý strop - leč nic.
Burbbagovi to připadalo jako celá věčnost, avšak byla to jen slabá půlhodinka. Tu náhle sekera začala sklouzávat po železném lemu čapky, až zazvonila o kamennou stolici a nakonec zůstala volně viset v Hubotových pažích. Burbbag se o kousek posunul, ale kromě něj se už nikdo nepohnul. Začal se sunout z kamene dolů, jenom tak pomaloučku, a nakonec se postavil. Nic. Všichni stáli jako v těžkém snu. Kroll prvnímu z Hubotů vytrhl hořící pochodeň a sevřel ji jako kyj. Postupoval pomalu mezi tiše stojícími těly. Došel až na konec kruhu lidských těl a kráčel dál. Prošel okolo několika mohyl. Tam se otočil a díval se ze stráně na vzdálený kruh Hubotů, jak tam tiše stáli, a jen létající netopýři pištěli tichou nocí. Pak udělal krok vpřed. Ani nevěděl proč, ale připadalo mu nějak špatné teď utéct. Vracel se tedy zpět do kruhu světla. Cestou přemýšlel, proč neuteče pryč od těchto podivných tvorů, a co ho táhne zpět k těmto problémům. Byla to zvědavost.
Seděl na kamenné stolici, prohlížel si okolostojící Huboty a přemýšlel, co se asi bude dít dál. První, kdo se pohnul, byl Hubot stojící v čele kamenného stolce. Pozvedl sekyru k boji. Burbbag v té době už stál taky mírně přikrčen a připraven prodat svou kůži co nejdráž.
„Stát!!!”.
Hubot, stojící před Burbbagem, se narovnal, položil si sekyru přes předloktí a tiše se nad ním vztyčil. Kroll se otočil za přicházejícím starcem, kterého si dříve v davu nevšiml - starcem, který mu asi tímto skutkem zachránil život. Tento muž, ač zřejmě hodně stár, přec stál hrdě vzpřímen. Opíral se o velký obouruční meč a znovu promluvil.
„Vítám tě tady, bojovníku, já jsem staršina tohoto národa. Mé jméno je Pantaribrodin a ten zachmuřený mladík, který by tě nejradši viděl mrtvého, je Huanirarkrak Strážce. Zanech ale obav, zatím mne musí poslouchat... tedy zatím. Teď je řada na tobě - jak se menuješ ty?”.
Teď zas bylo na Burbbagovi, aby se napřímil v celé své síle a hrdě prohlásil: „Jsem Burbbag, syn Šakův, šestý starosta liscannorský, ale nevím, proč jste mě sem přivolali”.
Zlobné zavrčení vyšlo z hrudi kovem zakutého Hubota, ale prudký pohyb ruky jej zarazil v dalším pohybu.
„Á, jak koukám, tak máš v sobě i kus hrdosti, jak je vidět. Ano, dlužíme ti několik odpovědí, ale ty nám taky dlužíš pár vysvětlení”.
„Já? Dyť já vás vůbec neznám”.
Opět se ozvalo dunivé zavrčení a ruka spočívající na sekyře černého Hubota se jemně zachvěla.
„Nás nebo mne neznáš, ale to vám nebránilo zabít jednoho z nás!”.
„Ale... ale... to přeci takhle nemůžete brát. On... on musel být šílený, nebo tak něco podobnýho, on útočil první... my... my jsme se jen bránili”, koktal nervózně Burbbag.
„Hmm. Jen bránili...”.
To byla jediná slova Huanirarkraka Strážce, doprovázená zlobným blýskáním v očích.
„To už je teď jedno”, ozval se stařec, „Ale Baltulorden byl ještě velice mlád, když převzal poslání strážce. A jednoho dne v půli století prostě zmizel. Ani pomocí naší magie jsme ho nemohli vycítit, natožpak dostat zpět. Teprve před několika lety jsme zaslechli jeho pohřební píseň a tehdy jsme hodně pochopili. Dnes už víme, že jste ho zabili vy, ale zároveň jste zabili také toho, kdo mu tak ublížil. Toho, kdo jej nechal zešílet v plesnivé hrobce. Vím taky, že nosíš jeho zbroj a někdo nosí jeho náramek se jménem mrtvého. Což zbroj, tu si můžeš nechat, ale náramek musíme dostat zpátky”.
„No, já bych to pro vás hrozně rád udělal, ale s náramkem budou problémy, protože ho má na ruce Darlen a nedokážem jej sundat”.
„S náramkem nebudou problémy. Prostě naň sáhni. Chtěj ho a dostaneš ho. Ale myslím, že bych měl pro tebe ještě jeden úkol. Daleko na jihu, za pláněmi Travertu, se rozkládají bažinaté pralesy. Tam jižně od hory Dmunt se nacházejí trosky města Ungru a okolo trosek má loviště zvláštní plaz jménem Chyrumia. Jeho kůži bychom potřebovali donést, avšak dejte si na něj pozor. Ta potvora dokáže měnit barvy. Přes to, že je větší než dva koně, tak se pohybuje džunglí naprosto potichu”.
„Nu”, prohodil Burbbag, „proč ne, ale za práci se platí a ještě pořád nepadla žádná zmínka o zaplacení za tu fušku, co jste tady na mě ušili”.
„Samozřejmě, že jsem nezapomněl na chamtivost ostatních ras.Ve městě Ungru stojí svatyně a v ní najdete odměnu za tento úkol. Ale teď poslouchej. Když si stoupneš před tamní oltáře tak, abys měl prostřední u sebe a ostatní dva dál od sebe, tak pod tím vlevo je poklad. Dej pozor - pod ostatními číhá smrt. Jen tak mimochodem - víš, která ruka je levá?”.
„No jasně. Tahle”, bil se Burbbag pravou rukou do prsou.
„Ne. Levá je ta, co v ní teď držíš pochodeň. Nebo zbraň”.
„To máš jedno. Poklad ňák vycejtíme, ale jak se dostaneme k tý hoře Dmunt a jak v tý džungli najdem toho ještěra?”.
„Jednoduše. Najděte město Ungru a on si najde vás. Říkal jsem přeci, že tam má loviště. A cose týká cesty k pralesům, tak se poplavíte po moři na jih až k městu Nerenu nebo Travertu, pak na východ přes stejnomenný pláně až do vsi Donkviru. Odtud za lepšího počasí je hora vidět. Ale doba pokročila. Za pár hodin bude svítat a ty musíš odejít. Tak ať neodejdeš s prázdnou”.
Nato stařec vydal pronikavy hvizd a za chvíli se zpoza jedné mohyly vyřítil pes. Ale jaký! Od mohutné rozšklebené mordy mu odletovala pěna, na rudé srsti zatančil odlesk pochodní. Pes dvakrát oběhl starce i s Burbbagem, potom se postavil před ně a zvědavě pozoroval Burbbaga.
„Polož mu ruku na hlavu”.
Burbbag poslechl. Pes vrčel jako hora před výbuchem, až nakonec utichl úplně, jen svaly pod kůží hrály na honěnou.
„Tak odteďka poslouchá jen tebe a nikoho jinýho”.
Na důkaz toho napřáhl ruku k podrbání. Odpovědí bylo přikrčení a záblesk zubů. Stařec to radši vzdal. Burbbag poplácal psa po mohutné hrudi a zašeptal tak potichu, že to mohl slyšet jen ten pes.
„Teď jsi Šakmar”.

„No a jak jako zmizel?”, zeptal se už potřetí nechápavě Jeremiaš Hareze s Darlenem. „Prostě zmizel. Jen tak se vypařil”, rozhodil rukama už dost naštvaný Harez.
„Tak dost!”, chopil se slova Yall Reblled, „Když zmizel, tak zmizel. Ale kam a proč... a co to měl s těmi sny poslední dobou? Hele, co se mu to vlastně zdálo, Harezi?”.
„No, říkal, že leží na oltáři a je mu zima. Jo a taky, že tam okolo někdo stojí, no ti... jak jim to říkal, Darlene?”, požádal o slovní pomoc.
„Přeci Huboti, Harezi, Huboti”.
Yall se zachmuřil: „Huboti? Jak vůbec vypadá takový Hubot?”.
„Že se zrovna ty ptáš, jak vypadá Hubot”, pravil Třaskatul od svého zpěněného korbele, „Dyť jsme to byli právě my, na koho tenkrát vyběhl Hubot z toho podzemního pohřebiště... kurník, jak jsem přišel na to, že to byl právě Hubot?”.
„Jó, už vím. To myslíš toho přerostlýho krolla, co poslal k zemi Burbbaga jen pěstma?”.
„Tak to je přesně von”, horlivě potvrdil Drtinosa, až si vymáchal vousy v pivu.
„Hele, já sem teda eště nepochopil, kam se Burbbag poděl”, řekl zvedající se Myšilov, „Musíme pro něj přece něco udělat, protože tohle se, do řiti, může stát každýmu z nás. Vždyť každej, kdo tu sedí, má na světě aspoň tucet nepřátel”.

Trpasličí mudrosloví
Třaskatul Drtinosa

A thag čuju
„urrva” zase gleju
že zaz je nazg čim dal tim mín
A thag proto bratři pijme

Na druhý den dopoledne vyjeli ochotní dobrodruzi (tedy moc jich nebylo) do Hamilkaru, protože to byl jediný směr, kde kdy kdo viděl Hubota. Sice teď již pár let po smrti, ale nikoho nic lepšího nenapadlo.

Burbbag vybaven dvěma houněmi a trochou jídla, a hlavně březovou tornou, v níž měl malý soudek plný mazu na promazání kůže ještěra, scházel z kopců Vamburského pohoří. Od doby, kdy opustil Huboty, uplynuly už tři dny. Nebylo to ale ani pět mil, co minul menhirovitý blok žuly velikosti vzrostlého muže, do nějž pod vrstvou lišejníku bylo vyryto několik Burbbagovi neznámých run. Při odstraňování lišejníku zahlédl koutkem oka postavu stojící na protější strani kopce. Sekyru na rameni, široký postoj a černou zbroj. Proto zbystřil. Nikdo tam ale nestál - jen nevyřčená hrozba se vznášela nad Burbbagem. Les pod horami bujel zelení a v dáli probleskovalo jezero. Kroll si vzpomněl na zvláštní jméno toho lesa. Les smutku vzteklého psa. V dáli zavyl pes, táhle a smutně, odpověď přišla smutná a táhlá, ale byla přerušena vzteklým štěkavě skřekovitým vytím, a hromovou odpovědí nastalo ticho. Burbbag byl znepokojen. Stál na kraji lesa už hodnou chvíli. Dokud se ozývalo vytí, tak Šakmar vzrušeně vrtěl klackovitým ohonem a mlátil jím krolla do stehna. Avšak po štkavém vytí a odpovědi na něj stál bez hnutí, jen uši se jemně chvěly. Kroll se ohnul, mezi jeho prsty a srstí psa přeskočily jiskry. Chytil jej za ucho.
„Co se děje, psisko?”.
Teplý dech vanul psovi z huby a jazyk olízl krollovi obličej.
„Já vím, já vím... já ti rozumím. Ale nepudem tam. Klackem se bránit nechci, takže to radši obejdem”.
S těmito slovy se otočil zpět do kopců. Pes pohlédl na les, a pak se otočil a se svěšenou hlavou odcházel za svým pánem.
Za další tři dny uviděl Burbbag první stavení. Měl hlad a chození na boso, jen ve spodkách a zabalen v houni, se mu už nelíbilo. Žena za pluhem se neuvěřitelně lekla, když jí Burbbag poklepal na rameno, a přitom vydala táhlý jekot. Chlap, táhnoucí rádlo za popruhy, se otočil. Spatřil ječící ženu a ohyzdného krolla jen ve spodkách a s houní přes ramena, jak mumlá: „Klid, klid, já nechtít ublížit”, a k tomu všemu okolo pobíhal velký zuby cenící a jako oheň rudý pes.
Zbytek dne strávil Burbbag zapřažený do pluhu za nejnižší cenu, za jakou kdy dělal. Za onuce, trochu oblečení a jídla.

Hned za hranicemi Hamilkaru, v jedné malé hospůdce, se ubytovala skupina Nurnských povalečů. A to by nebyli oni, kdyby se nepokusili vypít a vyjíst všechny zásoby tamního hostinského.Tak tedy. Když se ráno hned po rozbřesku rozlehl na dvorku onoho pohostinství rachot štípaného dřeva, tak z toho nebila většina z Nurnských našená. Hlavně Wulpin, původem divoška z pralesa, si velice oblíbila dlouhé vyspávání v měkkých prachových peřinách. Takže z toho už vůbec nebyla odvázaná. Nad Burbbagem se rozlétly okenice a z okna se vyklonila osoba s rozevlátými vlasy, výrazem zuřivého barsekra, a s hliněným nočníkem v ruce, připraveným vyprázdnit svůj obsah. Kroll mimoděk uskočil. Pak zařval radostí.
„Wulpin! To sem rád, že tě vidím v dobrý náladě!”.
To se však už otevírala další okna a nastalo bouřlivé vítání. Jenže Burbbag chtěl jen jedno. Chtěl se pořádně najíst a napít něčeho jiného než vody.

Cesta do Liscannoru proběhla v duchu vyprávění Burbbagovích příhod a samozřejmně mohutného popíjení.

„Tak hele, už jsme z cesty dva dny a všichni víte o mých problémech. A taky víte, že máme možnost výdělku. Tak se ptám, kdo jede se mnou, protože já tu ještěrku pudu lovit třeba sám”.

„To snad nemyslíte vážně! Třista padesát zlatých za mizernou plavbu na týdle kocábce do Travertu?!”.
Výbuchy zlosti cloumaly škudlivější částí Nurnské družiny. Nakonec se ale všichni nalodili na mohutnou trojstěžňovou karavelu.
„Tak”, řekl kapitán Tygona, jistý kudůk Morgirt, „Kajuty sou po dvou. Jak se ubytujete je vaše věc. Jídlo se podává třikrát denně. Kuchař to oznamuje bušením na támhletu železnou tyč. Nepřijdete-li, můžete skončit i o hladu”.
Po tomto proslovu začal boj o kajuty, a to skoro doslova. Téměř všichni už byli ubytovaní, a to i Burbbag, který se svým psem Šakmarem zabral celou kajutu. S ním se nikdo hádat nechtěl. A tu náhle přišel do Wulpininy kajuty Kryšpín Pěnipírko, že prý nikde jinde není místo a že proto musí spát s ní. Pohodil batoh na jednu z pryčen, ale než se mohl svalit, tak stál opět před kajutou a na hlavu mu přiletěla jeho torna. Prásk! Zvuk zasouvané závory a slova: „Tady spát nebudeš” mu vůbec medorazily do mozku.
„Ale Wulpin, pusť mě dovnitř”.
„Ne!”.
„Ale Wulpin. Jinde už není místo”.
„Ne!”.
„Ale přeci nebudu spát tady venku?!”.
„Asi budeš!”.
„Ale Wulpin...”.
„Ne!”.
Pěnipírko to pořád ještě asi nepochopil. Začal přehrabovat svůj fusak, až našel to, co hledal. Zlodějské nádobíčko. Snažil se vyháknout závoru. Asi tak po půlhodině se mu to opravdu povedlo, ale hned jak vešel dovnitř se svým samolibým úsměvem, už zase stál venku. Tentokrát vlastním přičiněním, protože za dveřmi stála Wulpin. Na její úsměv nebyl hezký pohled a samozřejmě v rukou třímala lesklou smrt. A kdyby se nechopil situace kapitán, tak by asi Kryšpín posloužil jako žrádlo pro mořskou havěť.
Takhle tedy začala výprava na jih v počtu desíti družiníků. Byl tu vůdce Burbbag se psem Šakmarem,Yall Reblled, pomocný učitel z Liscannoru, Darlen Moorhed, Wulpin Zivrilová, Dyni Longodon, zatím jenom mírně přiopilý Arkuss Dettorem, barbar Harez, sudovitě vypadající trpaslík Třaskatul Drtinosa, Klabzej Myšilov, a šašek a postrach této družiny Krišpín Pěnipírko.
Cesta proběhla vcelku v poklidném duchu, jen některé suchozemské krysy si už usilovně přály mít pevnou zem pod nohama.

„Neren! Neren na obzoru!”, ozvalo se nad palubou Tygona, mířícího na jih. Celá družina se vylezla podívat na město, ve kterém by mohla začínat jejich další pouť za pokladem Ungru. Město bylo postaveno ze solidních kamenných baráků, jenže se tyčilo tak osmdesát sáhů nad hladinou moře. Kapitán Tygona na otázku od Burbbaga, jestli přistane, jen ukázal na příkré schody vytesané do úbočí útesu.
„Ty schody maj okolo stošedesáti stupňů, který odradily i Čatranský piráty, a to není jen obyčejná cháska. Ale když obeplujeme tento mys, tak za pár mil tam leží Travert, do kterého máte namířeno”.

Prkna malého mola vrzala pod těžce naloženými otroky, kteří nosili balíky zboží z lodě na souš a obráceně. Mezi tím se proplétali Nurnští ve snaze dostat se na pevný břeh. Tam stanuli. Toto město nebylo v tak dobrém stavu jako Neren, který se majestátně tyčil nad mořem. Vlastně to ani nebylo pořádné město, ale taková větší vesnice, kde po ulicích běhaly děti obratně kličkující mezi slepičincemi.
Liscannorští samozřejmě hurá do hospody. V hospodě vládla mírně nepřátelská nálada, ale v noci ani ráno se nic nestalo, tak hned za rozbřesku Nurnští vyrazili, nakoupili koně a hurá za pokladem. Za koně zaplatili nehorázné peníze, ale jaké bylo překvapení, když vedle ohrad s koňmi byly klece s černými otroky. To trochu pobouřilo Wulpin, která také původem vylezla z nějakého roští. Naštvalo ji to ale jen trochu, protože na to hned zapomněla. Hned po poledni se dobrodruzi vydali na cestu do Donkviru, zvaného též Poslední výseč.
Cesta vedla hustým, hodně vlhkým lesem, ani ne moc odlišným od lesů okolo Nurnu. V této jižní krajině však převládalo daleko teplejší podnebí než v Gwendarronu.

„Hele, Burbbagu, támhle trčí rozcestník”, ukázal bystrooký Darlen na klacek utopený v zeleni u křižovatky. A Burbbag se hned dal do hláskování vypsaných směrů.
„Tra... vert”, přečetl, a potom zpáteční směr: „Ne... ren”.
Než však mohl dočíst poslední ceduli, na níž stálo: Donkvir výseč, tak se po cestě od Nerenu zpoza zatáčky vyloupl chlap a volným krokem si to namířil rovnou k družině.
„Dobrý den, pánové”, pozdravil muž v již pokročilých letech. Jeho záda se však pořád ještě neohnula pod tíhou stáří a jeho oči vůbec neodpovídaly barvě vlasů. Byly hnědé a svěže těkaly po všech družinících, kteří ani nesesedli z koní.
„Můžu se zeptat, kam máte namířeno, pánové... á pardon, jedna dámo?”, opravil se chlap, když jeho přelétavé oči spočinuly na Wulpinině postavě.
„Do Donkviru”, ujal se slova Yall, „A pak do lesů za ním”.
„Ale co vy, strýcu, se tady procházíte, jakoby zdejší kraje byly úplně bezpečný?”, zeptal se podsaditý trpaslík Třaskatul Drtinosa, sedící snad na ještě podsaditějším poníkovi - jestli to ještě jde, protože Drtinosa byl cvalda od přírody. Ani ne tlustý, spíš zavalitý, no prostě hrouda.
„Bezpečný ani ne, ale mám přeci meč”, pronesl chlap s divným úšklebkem na tváři, „No, pánové, máme skoro stejnou cestu, tak třeba bych se mohl přidat k vám - tedy kdyby vám to nevadilo”.
No, to by nám nevadilo. Máme ale koně a vy ne. Navíc ani žádnýho náhradního nemáme. Takže to asi nepůjde”.
„Nepůjde?”, zas mu na tváři naskočil ten nepříjemný ušklebek.
Vsunul dva prsty do pusy a pronikavě zapískal. Na to se ozval zvuk tasených zbraní a většina Nurnských měla zbraně v rukou. Jejich koně vzrušeně zaržáli. Chlap stál pořád na stejném místě. Jeho oči jakoby se smály. Ruce měl dost daleko od meče, ale jeho tvář byla tvrdá. Připomínala ocelovou masku spíše než obličej, jen oči se blýskaly sem tam, sem tam. Pak se z lesa za chlapem vyřítili dva statní hřebci. Jeden hnědý a druhý, o něco větší, grošovaný. Oba byli osedlaní a měli přes hruď kožené pásy s kovanými hroty. Za sedly jim visely vaky, jen grošák měl u sedla přivázanou pochvu s mečem a z druhé strany sedla visel těžký hrudní plát. Koně zastavili vedle chlapa a ten, aniž by spustil oči z Nurnských, se chytil hrušky a bez sebemenších problémů se vyhoupl do sedla.
„Jsem Dreg Huran, bojovník Štírského řádu”, řekl a po obličeji mu přelétl úsměv.
Po předešlém napětí nebylo ani památky.

Hrdinové z Nurnu pokračovali v cestě na východ přes pláně Travertu mírně zvlněnou krajinou porostlou až do pasu vysokou ve větru šustící trávou. Jen tu a tam zahlédli nízké křoví nebo trčící skálu.
Dreg Huran prvního večera vypověděl svůj příběh. Štírský řád byl pod nikoho nepodléhající řád válečníků. Nikomu neplatil daně a do jisté míry neuznával zákony ostatních království.
„Já jsem před několika lety vyslechl věštbu, týkající se mé smrti. Takže jakožto mistr meče Štírů jsem se vydal hledat člověka hodného stát se mým nástupcem a cesta mne zavedla až sem na jih. A jednou ho najdu...”, pravil vážně a upadl do teskného mlčení.
Nakonec usnul, opřen o sedlo a zabalen do houně.

Druhý den, když na Drega připadla poslední hlídka, vstal a přešel přes tábor ke spícímu Yallovi.
„Hej, Yalle, vstávej. Chtěl bych si s tebou promluvit”, pošeptal Dreg a třásl s válečníkem.
„Co... co se děje?”.
„Ale nic. Jenom bych si chtěl s tebou zkusit trochu zabojovat. Tak trochu tě vyzkoušet - na co máš a samozřejmě na co nemáš”.
„No, za zkušenou nic nedám. Tak jo”.
Poodešli kus za tábor, aby nerušili ranní spáče. Tam stanul Dreg Huran proti Yallovi Reblledovi. Začínalo svítat.
„Tak sekni”, vyzval jej Dreg, „Sekni jak umíš nejlíp”.
„A nechtěl bys aspoň tasit?”, podivil se Yall.
Gwendarroňan měl na sobě navlečené kompletní brnění a v ruce svíral dlouhý meč.
„Řekl jsem sekni!”.
Dreg stál pevně. Přes koženou vestu měl nataženou drátěnou halenu. U pasu mu visela vedle meče těžká dýka. Celý jeho vzhled vyzařoval úplně uvolněně: Sekni!
Svistot meče, pak zazvonění, druhé zazvonění o krční chránič Yallova brnění. Před Yallem nestál stařec, před ním stál bojovník s bystrýma očima, bílými vlasy a tvrdým obličejem. V ruce měl meč, tak tří čtvrtin délky Reblledova meče a nesrovnatelně užší.
„Jak, kurník? Jak můžeš vést útok z tý strany, kde mám meč? Zemřel bys, aniž bys věděl jak!”.
Yall pochopil, jak toho staříka podcenil, a koho to vůbec má před sebou. Mistra meče!
„Ještě jednou a nezastavuj při každým zásahu - jak tebe, tak mě!”.
Cink, břink, prásk, jau. Všelijaké nadávky a samozřejmě napomínání a poučování se ozývalo z kruhu vyšlapané trávy. Když tu najednou byli šermíři vyrušeni větším řevem. To se sem hnal Burbbag, a hned za ním Harez, Wulpin, Darlen, až po krk v trávě Třaskatul a ostatní.
„Nech ho bejt!”, křikl Burbbag na Drega, který zrovna soupeři uštědřil pěknou ránu plochou stranou meče přes nechráněný bok, až Yall hekl a klekl na jedno koleno, lapaje po dechu. Hrot Dregova meče mířil mezi spoje Yallovy zbroje.
„Odhoď zbraň”, znovu zařval Burbbag.
Teprve teď si Yall s Dregem všimli, že jsou obklíčeni Nurnskými a všechny zbraně míří na Drega.
„Hej, nechte toho”, zvedl se ze země Yall, „Nech toho, Burbbagu, a všichni schovejte zbraně. My si tady jen něco vysvětlujem”.
„Cože? Vy si jenom něco vysvětlujete?”, nechápala Wulpin, stejně jako nikdo z okolostojících, „Vždyť máš na hubě otisk pěsti a po ruce ti stéká krev! No, nechoď potom za mnou, abych tě ošetřila!!!”.
„A vůbec. Co si tady takhle ráno vysvětlujete mečem a pěstma?”, zvědavě pokukoval Dyni a těkal očima z jednoho muže na druhého.
„Vysvětlujeme?! To snad ani ne”, ujal se slova Yall, „Ale tady Dreg si myslí, že bych mohl vstoupit k němu do učení”.
„Tak to teda ne. Zatím jenom zkoušíme, jestli na to máš nebo ne. To se teprve uvidí”, opravil ho Dreg.
To ráno už nepokračovali. Dreg jen poučoval Yalla, jak nejlépe si ošetřit těch pár šrámů, co utržil většinou svojí chybou, protože stál vždy ve špatnou dobu na špatném místě.
Příští ráno už s Yallem vstávala větší část družiny jen kvůli tomu, jak Dreg opětovně namlátí Yallovi. Ale Yall se lepšil každou chvilkou strávenou s mistrem meče Dregem Huranem. Neznamenalo to ale vůbec nic. Jednoho ospalého rána už většinu dobrodruhů omrzelo koukat se, jak Yall prohrává. V té době si Dreg začal dávat větší pozor na Yallův meč. Huran tasil širokou dýku, visící mu doteď volně u pasu, prudce zašermoval a Yallův meč opustil sevření dlaní a opsal oblouk kamsi do trávy.
„Chceš, abych ztratil svou tvář!”, zařval Huran.
S těmito slovy se otočil a odcházel zpět k táboru. Pro Yalla to bylo ohromující. Nevěděl, co udělal špatně. Vždyť to byla zase jen další chyba, kterých se dopustil za těch pár dnů nesčetně. Sebral tedy meč a šel si sbalit tlumok a osedlat koně na cestu.
Toho odpoledne se okolo Nurnských prohnalo stádo zubrů. Vyrazili z nedalekého nízkého remízku a hurá pryč. Jen jedno tele, které ještě nevědělo, jak seřadit kopyta za sebe tak, aby běželo rychle a elegantně jako jeho statní druzi, se zpozdilo. To uvítalo několik hladově vypadajících dobrodruhů.
Zařvali: „Maso! Bijte ho, střílejte!!!”.
Jen Myšilov se jim v tom snažil zabránit, jenže to radši záhy vzdal, protože v čele lovecké výpravy jel Burbbag. Oháněl se palcátem jako klacíkem a většina šípů už opustila lůžka na zbraních. Teleti se podlomily už tak nejisté nohy a padlo k zemi. Zem zaduněla pod kopyty rozzuřeného tura. To matka, která si pozdě uvědomila nepřítomnost mláděte, se vracela s krví podlitýma očima. Běžela pro smrt. A s ní vůdčí samec stáda a několik nerozvážných mladých býků. Vůdčí býk zemřel a i pár mladých býků padlo. Nakonec bojovala jen matka. Žila a přec už dávno neměla. Bojovala srdcem, zabili jí syna. Padla s úderem pukající skály. Ztratila syna. Tele se vyškrábalo na nohy. Pár zlámaných šípů mu trčelo z boku. Opatrnou bolestnou chůzí se vydalo k matce.
„Tele! Tele utíká!”, zvolal kdosi, avšak tele neutíkalo pryč od nich.
Vběhlo mezi ně. Drnk, drnk! Smrtící píseň tětiv už pro mnoho tvorů. Tentokrát tele nepadlo, jen zpomalilo chůzi a zrychlilo dech. Cítilo matku. Šlo, třáslo se, ale šlo. Nakonec padlo. Nozdry se zaryly do prachu a šustivé trávy jen půl sáhu od svého cíle. Země voněla a taktéž svěží tráva. Tak nádhernou vůni mládě ještě necítilo. Z nozder mu vytékal pramínek krve. Leželo na boku a blížil se k němu stín. Sladká temnota zvukem vytahovaného kovu tele pohltila. Už nebylo samo, byla tu matka.
Toho dne Dreg Huran oznámil svůj odchod. Řekl, že bude pokračovat dál na sever mezi farmářské usedlosti. To vyvolalo u několika družiníků smích, protože se zdálo, že tam asi těžko najde někoho schopného ohánět se mečem. A zároveň se všichni smáli Yallovi, že prý není hoden stát se učedníkem mistra meče. Ale přít se s ním, kdo je lepší na meče, nikdo nechtěl.

Zbývajíci týden cesty do Donkviru (Poslední výseče) proběhl bez dalších příhod. Když ale přijeli do Donkviru, čekalo je překvapení. Zatímco v Travertu byli černí domorodci považováni za něčí majetek, čili za otroky, tady byli promíchaní jak bílí tak černí a zdálo se, že to vůbec nikomu nevadí. Příjezd Nurnských do vsi sice vyvolal trochu rozruch, ale rozhodně ne větší, než případný příjezd početnější ozbrojené tlupy do Liscannoru.
Při vyptávání se na další cestu k hoře Dmunt byli Nurnští varováni, že tam žijí jen domorodé kmeny, které jsou mezi sebou stále ve sporu a už vůbec nemají rády cizince. Nakonec se dobrodruzi rozhodli ve vsi ustájit koně a vyrazit na další cestu džunglí pěšky.

Po dalších třech dnech chůze džungle notně zhoustla a o nějaké cestě nemohla být ani řeč. Družina se proplétala porostem po stezkách zvěře a hodně často se musela prosekávat houštinami. Jediné štěstí, že ledva co třista sáhů až půl míle byla sem tam nějaká ta mýtina. Viditelnost skrze zelené haluze se snížila na pouhých pět sáhů, zato vedro a vlhko stoupalo a houstlo. Hlavně vlhko se stalo největším nepřítelem Nurnských, protože v úplně nasáklých botách udržet nohy v suchu prostě nejde. Vlhkost nabírala na obrátkách, a když se začala podobat hustému mžení, tak i těm největším puntíčkářům počaly se na zbrojích objevovat rezavé skvrny. A to ať olejovali jak olejovali.
Tak takhle jednou, když přešli jednu větší mýtinu, zazněla píseň smrti. Drnčení tětiv. Náhlý útok nepřátel. Většina šípů se roztříštila o brnění Nurnských, protože kostěnné hroty jsou kostěnné hroty. Zato odvetná palba Darlena, Dettora, Dyniho a občasného samozřejmě čistě náhodného výstřelu Kryšpína si vyžádala svou daň. Džungle vybuchla jekotem a černými těly okolo Nurnských, která se semkla do jim nejvýhodnějšího postavení.
„Válečníci a všichni další ochotný bojovat tělo na tělo dopředu”, zavelel vůdce, „Střelci a srabi dovnitř kruhu!”.
Divoši se střetli s nenadálým odporem. Vedle Burbbaga stanul Yall, Třaskatul, Harez, běsnící Wulpin, a nesmíme opomenout Myšilova - ti všichni podporováni palbou ostatních. Netrvalo dlouho a kolem Nurnských se vršila mírná hromada černých mrtvol nebo aspoň toho, co z nich zbylo. Dobrodruhům pomalu docházel dech. Na počátku útoku bylo divochů tak okolo padesáti. Teď jich zbývalo okolo třiceti, což byl ještě zatraceně velký nepoměr sil. A tu se divoši stáhli, ale jen proto, aby znovu zaútočili s novou vervou.

Trpasličí řežba
Třaskatul Drtinosa

V duchu naší tradice
zvednem svoje zadnice,
na hlavy pak helmice,
do ruky zas sudlice,
na vědomí berouce,
že zřežem ty vopice

Nakonec se na mýtinu s bojovým pokřikem vehnalo dalších asi třicet černochů. A jen údiv a zmatek, který na úkor toho vypukl v řadách dosud bojujících domorodců, zabránil Nurnským zahodit zbraně a vzdát se. Druhá tlupa se totiž místo na Liscannorské vrhla na jejich protivníky. Vypukla vřava a strašlivý zmatek, tedy aspoň pro družiníky. Rozeznat jednotlivé strany bojujících černochů se prostě Nurnským při nejlepší vůli nedařilo. Raději tedy mordovali každého, kdo se k nim přiblížil. Netrvalo dlouho a pár černochů se dalo na útěk. Bylo po boji. Vůdce domorodé tlupy poslal polovinu mužů na pronásledování nepřítele a sám přistoupil k Nurnským.
Starší a poněkud statnější černoch promluvil: „Já být vůdce. Já Humarun, náčelník Zingvajů. My pomoct vám proti Titujům. My zachránit vám život”.
„Já Burbbag. Já vůdce, já star... náčelník naší vesnice. Já dík za pomoc, za naše životy”, pravil Burbbag, kterého potěšilo, že si může popovídat bez příkras městské mluvy.
„Vy jít s náma do naší vesnice. Tam jídlo, sucho a dobrý pití”.
„My přijímáme. My jít rádi na dobré jídlo a pití do vaší vsi”, prohlásil Burbbag za ostatní a kupodivu všichni souhlasili.
Do zingvajské vesnice dorazili před setměním. No, vesnice. To se nedalo pořádně říci. Shluk asi třiceti hliněných chýší, obehnaný nízkým plůtkem z trnitých haluzí, který bránil stádečku koz, popásávajících se vně, vniknout do vsi.
Nurnští byli usazeni do největší chýše okolo ohniště. Pojídali tvrdé placky s kusem flákoty a ochlastové se hned začali shánět po něčem k pití. Nejhlasitější byl Arkuss Dettor, jemuž se jeho soukromé zásoby kořaly už hodně ztenčily. To už mu Humarun podával měch z kozí kůže. Dettor si notně přihýbl prvním lokem, potom druhým, a pak se zasekl.
„Ppfff...”, vyprskl všechno na zem a osoby v dosahu, „Co to je?! To je hnus... to je strašný!”.
„To je skvunk. Kváslý kozí mlíko s krví”, prohlásil Humarun a zatvářil se dotčeně, „To pití bojovníků”.
Na skvunk se tvářila pohoršeně i Wulpin, která jakožto původem divoška taky z lesů, měla k onomu nápoji nejblíž.
„Náčelníku! My dobrý bojovníci, ale nebylo by tady něco jiného?”, ujal se slova Darlen.
„Už jenom kvas, ale ten pít jen ženy”, prohlásil nasupený náčelník.
Po nedůvěřivém zkoumání obsahu větší bečky, skrývající se v jednom koutu chýše, se našlo pivo. Sice podprůměrné, hořké se špetkou plovoucích plev, ale pivo rozhodně lepší než skvunk.
Nakonec dobrodruzi seděli okolo ohně, jedli a popíjeli pivo z dřevěných misek, a tvářili se navýsost spokojeně. Když tu přitančil šaman. Několikrát obkřepčil plameny, flusnul do nich, napil se z měchu a přičapl k ohni.
Zahleděl se do něj a prohlásil: „Co chtít, bílí muži, v našich lesích..Bílí muži dycky něco chtít. Vy nosit sem jen smrt a řetězy”.
„My nepřijít sem bojovat s váma, ani nechytat otroky”, ujal se Burbbag vysvětlování, „My jít k hoře Dmunt k mrtvýmu městu lovit ještěra. Lovit Chyrumiu”.
Bylo ticho. Všichni bojovníci, náčelník a dokonce i šaman mlčeli.
Náčelník promluvil první: „To nebýt dobrý nápad. Von Mikuri. Von smrt. My mít zkoušku mužství. My unýst ženy sousedního kmene, stát se mužem. My zabít silnýho soka, stát se mužem. My zabít Mikuriho, stát se mužem. Zabít Mikuriho se nikomu dlouho nepovést. Můj praděd vyprávět, že jeho prastrýc vyprávět, že jeho syn zabít Mikuriho, ale to strašně dávno. Můj syn a pět dalších se vydat ho zabít. Pravda, že lstí a ne silou bojovníka. Vrátit se jenom on. Těžce zraněn, ale vrátit. Ať vyprávět on”.
Náčelníkův syn Ungvadu seděl mezi bojovníky.
Začal tedy vyprávět: „V dnešní době, kdy Titujové, sousední kmen, jsou silní, jsem se rozhodl ulovit Mikuriho. Vyrazil jsem já a dalších pět mužů. Udělali jsme past, navnadili mrtvou kozu a připravili oštěpy. Čekali jsme dlouho. Jednou v noci jeden z nás zmizel. Mladý Durgí. Tehdá jsem myslel, že utek. Ráno jsme čekali dál. Všichni jsme stáli okolo mýtiny tak, abysme na sebe viděli, když tu byl Moob vtažen džunglí. Než jsme mu přiběhli na pomoc, měl zlomený vaz, ale nikdo jiný tam nebyl. Pak se pohnula džungle a zaútočila. To byl Mikuri. Měnil barvu s okolním lesem. Při boji zezelenal, byl velký na dvě dýlky koně a jeden a půl vysoký, a tak podivně zploštělý. Sekl po mně drápy. Roztrhl mi břicho až po stehno”.
Ungvadu hrdě ukázal svoje jizvy.
„Druhou ranou mi přerazil oštěp i štít. Odhodil mě v bezvědomí stranou. Přišel jsem k sobě až když už svítalo. Ležel jsem na mrtvé koze plné červů. Strašně páchla a asi proto mě nechal na pokoji. Kvůli smradu. Po ostatních toho moc nezůstalo, jen krev a pár zbytků.Tak jen já se zachránil”.
„Hehe, Ungvadu”, pochechtával se Harez, „Stal si se tehdy mužem”.
V mladém černochovi by se krve nedořezal, jak byl vzteky bez sebe. Přešel tuto potupnou urážku mlčením.
„Nechtít vy nám spíš pomoct proti Titujům, teď když být oslabený?”, navrhl náčelník Humarun, kterému se taky nelíbily narážky na jeho syna.
„No a co jako z toho, když vám pomůžeme proti Titujům?”, nadhodil Burbbag, „A vůbec, to je nedokážete porazit sami, když jsou teď oslabený?”.
Po notné době, při které si všichni černoši sypali popel na hlavu, že nejsou vůbec dobrými bojovníky, se střídavím pochlebováním a po vypití většiny ze sudu piva svolili Nurnští, že jim tedy pomůžou. A to dokonce zadarmo.

Druhý den ráno tedy Nurnští vyrazili s třiceti černochy na kmen Titujů. Byli vedeni náčelníkem a jeho synem. Plán útoku byl velice jednoduchý. Z jedné strany družina Nurnských, z druhé kmen Zingvajů. Boj probíhal jednoduše. Nurnští v čele s Burbbagem kosili všechno živé, zatímco černoši z kmene Zingvajů neprojevili moc odvahy. Chvilku vzdorovali a pak se zbaběle rozprchli. Začala ta správná řež a všechna pozornost se upjala na Liscannorské. Ti usoudili, že mají přízně Titujů plné zuby. Družina se hnula vpřed. Burbbag, Yall, Darlen, Wulpin, Třaskatul a Harez, hradba z oceli, podporovaní střelbou Dyniho, Dettora, Myšilova a nebezpečně blízko střílejícího Pěnipírka. Hrnuli se vesnicí a ničili všechno a všechny. Když rozsekali mohutného černocha, obrana Titujů se rozpadla. Zdrhali jak to šlo. Ten černoch byl nejlepším mužem vesnice, náčelník, a Nurnští si toho ani nevšimli. Družina začala rabovat a ejhle, zingvajští válečníci se objevili na kraji pralesa a hrr uzmout, co se dá. Ale družiníci jim to málo z kořisti pěkně probrali. Jaké však bylo překvapení, když černoši začali chytat ženské, svazovat je k sobě a říkat: „Dobré otrokyně, dobré matky našich dětí”.
Tu Burbbag dostal nápad: „Když vy, tak my taky”.
S těmito slovy vybral deset žen. To vyvolalo nesouhlas v družině, hlavně u Wulpin. Leč Burbbag si svoje prosadil. Jeden člen družiny byl tímto konáním potěšen. Byl to Kryšpín Pěnipírko, který chtěl hned zkoumat, jestli jsou zajaté ženy ještě panny. To mu stejně neprošlo - jak u černošek, tak hlavně u Burbbaga.

Ve vesnici u Zingvajů proběhla večer oslava, při níž černoši opěvovali Nurnskou družinu, zatímco Liscanořani neskrývaně hostitele haněli a pohrdali jimi. To ale Zingvajům nemohlo zkazit náladu.
Ráno Burbbag daroval své ženy kmeni a vybral si jen dvě. Maju a Miju. Náčelníkovi řekl, že si je později odvede, až tedy zabijí Mikuriho, a ať se mu o ně pěkně stará. Náčelník vřele souhlasil. Nejspíš si myslel, že vidí Nurnské naposledy a že je Mikuri je zabije. Šaman ještě přišel k Myšilovovi s tvrzením, že na hoře Dmunt žije jistý šaman, který nemá rád náštěvy, ale jinak není nijak zlý. Dobrodruzi se vydali na cestu k městu Ungru.

„Hej, chlapi, musím si odskočit”, zařval vzadu jdoucí trpaslík Třaskatul Drtinosa.
„Tak se vymoč a doběhni nás”, štěkl po něm vpředu jdoucí Burbbag.
Třaskatul zastavil a postavil se k velkému dubu. Doširoka se rozkročil, rozepl opasek a začal močit. Zaklonil hlavu. Vychutnával ten slastný pocit, když už to notnou dobu držel. Náhle ho upoutal pohyb ve větvích. Potom ho v hrůze poznal. Tak na sedm sáhů od něho seděl ve větvích ještěr o velikosti dvou koní se sploštělou hlavou. Měl oči na každé straně hlavy. Ještěr zasyčel, z tlamy mu vyletěl jazyk a omotal se Třaskatulovi kolem krku. V tu ránu trpaslík letěl vstříc tlamě ještěra. Trpaslík tasil meč.
„Já ti dám, ty zmetku!”, zasípal staženým hrdlem.
To však už cítil ještěrův smrdutý dech. Potom z jeho meče vyšlehl černý blesk. Příšera s již značným řevem odmrštila trpaslíka kamsi do korun stromů. Třaskatul letěl. Přišlo mu, že letí strašně dlouho, když tu začal padat. Svým podsaditým tělem lámal větve. Chytal se každé větévky. Přistál tvrdě na zem, kde zůstal ležet v bezvědomí.

„Co to bylo?”, otočil se Pěnipírko.
„Do háje, Třaskatul!”, zařval Yall a hnal se zpátky po stezce, odhazujíce z cesty Kryšpína.
„Tady močil”, prohlásil Darlen.
Klečel tam, kde si Drtinosa předtím ulevoval, ale stopy odtud nevedly.
„Chci rojnici na dohled od sebe! Darlen,Wulpin a Myšilov stopovat!”.
„Hej, tady”, zařval Dettor a kopal do pohozeného vaku, patřícího Drtinosovi.
„Kurník, nehamcej tam!”, seřval ho hned Myšilov, „Ale co to je?!”.
Klabzej zadumaně obhlížel kráter po trpaslíkovi.
„U Smrkena, co to může bejt?”, ulpěl pohledem na stopě na dvě dlaně široké a tři ruce dlouhé.
„To byl ten ještěr”, suše poznamenal Darlen, který stál za Myšilovem.
„Tak seřadit. Darlen dopředu a hurá po stopě”, řekl Burbbag, „A dem”.
„Pusťte mě tam”, nacpal se do čela Myšilov, když Darlen prohlásil, že stopa končí.
„Ztratíš stopu o velikosti vzrostlýho telete?!”, zabručel Klabzej.
„Neztratil”, hájil se Darlen, „Ta stopa končí”.
„Blbost... hmm... hmm... ona fakt končí”.
„Kruh padesát sáhů, a hledejte, stopaři!”, nařídil Burbbag.
A potom nechal kruh rozšířit na sto, dvěstě a třista, pořád dál.
„Hele, krolle, to nemá cenu”.
„Jak nemá cenu?”, začal se Burbbag sápat po Dettorovi.
„Prostě nemá”, opakoval Dettor.
Když viděl, že primitivní kroll rudne vzteky, snažil se ho chlácholit: „On kamarád... on statečný...”. Pak se už jen chudák Dettor, malý hobit, vznášel sáh a půl nad zemí v krollových prackách.
„Burbbagu, dost!”.
Burbbag zaklepal hlavou, až ušiska zapleskala. Pohlédl na Dyniho, druhého ze tří hobitů v družině.
„Říkám, nech ho a pusť ho”, řekl Dyni klidným hlasem.
Burbbag si připadal najednou hloupě před tímto možná nejmenším hobitem, který kdy byl členem této družiny, ale najednou vlastně tak velkým. Postavil Dettora s omluvou na zem.
„Dem dál”, řekl nakonec sklesle.

Později, o pět hodin pochodu dál vešli na mýtinu o velikosti sto sáhů. Nalevo spatřili velký balvan, napravo lísce podobné roští, ale to dobrodruhy nezajímalo. Uprostřed mýtiny seděl očividně přežraný ještěr. Byl celý zelený.
„Na něj”, opět zavelel Burbbag, „Bijte ho!”.
Vylétlo několik šípů od střelců a za nimi bijci družiny, notně posílení různými lektvary. Ještěr taky neváhal. Vyrazil vpřed, měníce barvu na jedovatě žlutou. Srážka byla děsivě smrtonosná, ale umřel jen ještěr.
„Lovci stáhnout, a hurá do města pro poklad!”.
Zhruba po půlhodině Darlena omrzelo stahovat ještěra a začal se toulat po mýtině.
„Hele, líska”, podivil se, „A ňáká velkolistá. To budou ořechy”.
Líska se zavlnila, zamlžila a zmizela. Deset sáhů před Darlenem seděl ještěr, flekatě maskovaný. Okamžitě Darlena napadl. Hraničář tasil dýku a zařval na poplach. Z ještěra vyšlehl zelený blesk a odhodil Darlena stranou. Družina už na něj čekala. Mikuri vletěl do družiny, sápaje se nalevo i napravo. Pomalu měnil barvu ma žlutou. Kolečko okolo ještěra se ježilo ocelí. Ještěr skonal. Darlen vstal, krvavý a potlučený, ale živý. Opět začalo stahování ještěra, protože předtím zabitý plaz se začal prapodivně rozpouštět.
„No toto? On měl dvojníka”, zaláteřil Kryšpín. Dyni se vrhnul s kotlíkem na ještěra, vybalil křehké nádobky a začal něco klohnit a kutit. Tvářil se velice spokojeně.

Třaskatul se probral. Pražilo na něj slunce. Zkusil se pohnout. Necítil nohy, s námahou se posadil. Vytřeštil oči, protože na nohou měl hozený trouchnivějící strom, jeden z místních mohykánů. Nejdřív chtěl volat o pomoc, ale to si nakonec rozmyslel. Někde tu mohl být ten ještěr.
„Von si mě nechal uležet, parchant. Nemá rád čerstvý maso, ha ha ha! Podcenil trpaslíka!”.
Nejdřív se pokusil kládu zvednout. Nešlo to. Zůstala mu jedna torna a meč na řemínku kolem zápěstí. Začal dlabat shnilý kmen. Po půlhodině už věděl, že má obě nohy zlomené, ale dlabal dál. Byl to přeci trpaslík, žádná baba!. Jednou omdlel. Probral se, něco pojedl a dlabal dál. Asi tak po čtyřech hodinách se nedaleko něco zachrulo. Připraven prodat život co nejdráž, čekal. Země se chvěla. Opodál před Drtinosou se začala zvedat zem. Ano, zem. Před trpaslíkem stál elementál země o velikosti hory, čtyři a půl sáhu šutrů a kamení, klacků a roští. Tiše se tyčil nad již úplně odevzdaným Drtinosou. Stál a stál, pro trpaslíka snad věčnost, tiše jen stál. Ohnul se. Na trpaslíka se snesla sprška kamení. Elementál uchopil kládu a zahodil ji opodál. Další sprcha kamení. Když se obr znovu sehnul, sebral s překvapivou jemností sebral i s okolní hlínou a porostem, a zase jen stál. Drtinosa nevěděl, čím ho pozoruje. Cítil se v bezpečí, jako hluboko pod horou na hromadě pokladu. Elemantál strčil Drtinosovi do ruky větev. Zvláštní větev s velkými zlatorudými listy a třemi kulatými bobulemi. Vzal ji a jen tiše zíral.
Zašeptal: „Mám zlomený nohy”.
Za nepřerušovaného ticha byl trpaslík položen na zem. Skála přiklekla, ruce velikosti dvoukoláku mu rozervaly kalhoty. Rozmačkaly jednu hnědou bobuli a s pískem a hlínou mu to mazal na nohy. Válečník omdlel.
Probudilo ho dunění přílivu a šumění moře.
„Jaký moře?”, podivil se a prudce otevřel oči.
Dunění vydával pohyb elementála a šumění s praskotem, to byl les lámající se okolo něj. Chodící hora mu udělala dlahy na nohy a teď ho někam nesla na jedne dlani. Druhou odkrývala větve. Kam!?

Dvě hodiny po zabití ještěra uslyšela družina dunění.
„Mám takovej pocit, že se něco blíží”, zašeptal Kryšpín.
„Třeba ten ještěr bylo jen mladě”, nadhodila Wulpin.
Všichni na ni koukali jako na strašidlo.
Burbbag na sucho polkl: „To není sranda”.
Ozvala se rána, jak něco těžkého dopadlo na zem. Ta se rozhoupala a bylo ticho.
„Tak a co teď?”, pomyslel si Yall po notné chvíli ticha.
„Jdem dál”, padl povel.
Ušli tak sto sáhů a spatříli hromadu kamení a šutrů. Na ní seděl Třaskatul. Byl napůl zasypaný.
„Tak už pojďte sem. Sám se ven nevyhrabu!”.
Z družiny spadlo napětí a začal hlahol a vítání. Jen Dyni koukal na hromadu hlíny a tunel polámaného lesa, mizející kamsi do dáli, značně konsternovaně.
Trpaslík dlouho vyprávěl a vyprávěl.
„Tomu nevěřím”, kroutil hlavou Dyni, „Elementál čtyři a půl sáhu, to není možný. To nejde”.
„Prosím tě, Dyni, to si fakt myslíš, že jsem si potřeboval vysekat takovejhle průsek pro jednoho trpaslíka a z nudy čekání jsem tady naházel hromadu hlíny a kamení?”.
„Ale to přeci... to já... já tomu rozumím... přeci já, přeci když... no... no dobrá”, musel nechtěně souhlasit Dyni.

Strávili tady noc. Ráno zkontrolovali Třaskatulovy zlomené nohy.
„Srostlo to! Přes noc to srostlo!!!”, kroutil Myšilov nad trpaslíkem hlavou.
Třaskatul mohl s pomocí někoho chodit. Myšilov koukal na podivnou větev, ale co s tím. Co mohl chtít? Co chtěl říct tou větví?. Nurnští vyrazili k rozvalinám města Ungru.

„Hele, támhle jsou nějaký trosky”, zvolal bystrooký Darlen.
Mezi stromy byly zbytky zdí domů. Pomalu postupovali blíž. Našli starou ulici, tedy sem tam kamenné desky, se kterými si zdejší porost ještě neporadil. Došli až na řídčeji zalesněné prostranství, kde uprostřed stála stavba s prolomenou kopulí. Neměla věže a velikostí připomínala větší tvrz. Podle toho, že šlo o jedinou jaks taks zachovalou stavbu v tomto městě, usoudili, že to musí být ona svatyně. Namířili si to k ní.
Břink, břink! Od Burbbagovy okované hrudi se odrazili dva kovoví ježci.
„K zemi!”, zařval a zalehl.
Střelec však neváhal a pálil po Harezovi.
„Je támhle nahoře. Na střeše!”, vykřikl Dettor.
Švih! Ježek se zaryl u nohou hobita do hlíny.
„Tak dost. Střelci střílet a zbytek vpřed!”, zavelel ušatec.
Švih, švih! Okolo krolla prolétly koule. Odvetná palba zahnala střelce do skrytu. Bijci družiny doběhli ke zdi, za nimi šli v rojnici střelci.
„Tak a teď ať si střílí do libosti”, řehtal se Kryšpín.
Nahoře někdo rozkopl kamennou zídku, táhnoucí se okolo střechy. Družinu zasypalo kamení. Kryšpín se už nesmál.
„Dovnitř, musíme dovnitř!”, řval kdosi.
Vchod byl hned za rohem, tři sáhy široký a pět vysoký. Nurnští vešli dovnitř. Dettor nesl lucernu.
„Teda tady by prošel i múrmak”.
„Kdo?”, ozval se Burbbag.
„Múrmak, Burbbagu. To je ten s tim chobotem, víš?”, provokoval Dyni.
„No jo, no jo. Hele, čum”, houknul najednou kroll.
Ve zdi chodby byly vyraženy tunely. Jeden za druhým a tři nad sebou o sáhovém průměru, ale to nebylo to hlavní, co Burbbaga zaujalo. V těch tunelech seděla jedna mumie vedle druhé. Dřepěly na zkřížených nohou čelem do středu chrámu.
„To smrdí. To nebýt dobrý, to být zatraceně špatný”, láteřil kroll a dál pokračoval jen velmi nerad.
Světlo lucerny dopadlo na postavu mohutného černocha.
„Vypadněte”, pronesl černoch se zrohovatělou a notně vybledlou kůží.
Ani nečekal na odpověď a vrhnul se vpřed. Křísnul dvěma šavlemi nad hlavou a zaútočil. Na šavlích zářily matně zeleným světlem runy. Z okolních tunelů s mumiemi vyskočilo pět černých panterů. V nastálém zmatku černoch s šelmami zaplatil krvavou daň. Zemřel i s pantery.
„Dem dál”, velel Burbbag.
Sluneční světlo prosvítalo rozbitou klenbou kopule. Dopadalo na tři kamenné oltáře. Za tím prvním stála malá postava v kroužkové košili. Měla velké oči a špičaté uši.
„Zemřete!”.
S těmito slovy nadzvedl desku oltáře výbuch jasně bílého světla. Chrám naplnil neslyšný záblesk a prolétl místností. Když se konečně družiníkům vrátil zrak a polevilo pískání v uších, spatřili jakoby v cárech světlo odplouvající kamsi do chodeb.
„Zabilo ho to”, konstatoval suše Dettor.
Stál nad roztrhanou mrtvolou šotka.
„A hele, to je ten arbalet, co po nás vrhal ty ježky”.
Zatímco Dettor obíral mrtvé, stál Burbbag před oltáři a říkal si: levá, levá. Koukal se přitom na dvě mozolnaté pracky.
„V tý, co držíš zbraň...”, vzpomněl si na slova starce Pantaribrodina a odklopil levý oltář. V prohlubni ležela soška statné ženy ze šedého nefritu, jež svírala rubín velikosti dětské pěsti.
„No fíha”, vyvalili všichni oči, „To jde... A pryč odtud a hned, tady to smrdí průserem”.
„Já jsem pro to, jít za tím šamanem na tu horu”, prohlásil Myšilov a koukal na ovadající větev.
„Já taky”, kývl hlavou trpaslík, „Dlužím to tomu něčemu”.
Lovci družiny taky byli pro. Sami cítili, že tu není něco v pořádku. I ostatní se nakonec podvolili k cestě na Dmunt, mlžnou horu.

Po dalších dvou dnech v džungli stanula družina na úpatí hory.
„Tak dem nahoru”.
Po dvou hodinách pochodu narazili na hejno goril skalních.
„Nestřílejte, nedělejte prudký pohyby a dem dál”, kázal Myšilov Nurnským.
Ke stádu se přidávaly další a další gorily. Staří gorilí samci s šedivými hřbety hlídali pozice směrem k družině. Gwendarroňané nakonec vyšli z lesa a všimli si, že pod začínajícím pásem mlhy je primitivní srub. K němu je doprovázelo jen devět gorilích samců. Kdyby se takový samec postavil na křivé zadní nohy, lehce by dosáhl výšky krolla Burbbaga. Ze zápraží je pozoroval muž. Bylo mu okolo padesáti let, ale hlavně byl bílý. Opálený, ale běloch.
„Já jsem Kvik. Vítejte tady”, pozdravil nepřítomně a přitom podrbal jednoho za samců za uchem, „Co chcete?”.
Slova se ujal Myšilov: „My bysme potřebovali radu”.
„Jeden důvod... řekněte mi jeden důvod, proč bych vám měl radit?”.
Myšilov sáhl do torny a vytáhl větev. Kvikův prudký nádech svědčil o tom, že něco ví.
„Poďte dál”, řekl Kvik, „Udělám čaj”.
Nurnští seděli na rohožích a čekali, než dovaří čaj. Byli rušeni otřesy srubu, jak se jedna z goril drbala o zeď. Kvik přisedl a nabídl čaj.
„Kvangu, nech toho!”.
Odpovědí byla rána do zdi a chrutí za ní.
„No tak, Kvangu, klid... Tak vyprávějte”, pobídl je Kvik.
„No, tady Drtinosu”, ukázal Klabzej na trpaslíka, „našel elementál a dal mu tuto haluzi”.
Myšilov to vyprávění trochu zkrátil.
„Vím, odkud je. Je ze Šedé zdi... to je les za mrtvým městem”.
„Myslíte městem Ungru?”.
„Ano, městem Ungru”.
Kvik vyprávěl, že když byl mladý, dostal podobnou větvičku.
„Já měl však ženu a čekali jsme syna. Nešel jsem tam. Nechtěl jsem. Můj syn šel. V sedmnácti se sebral a šel tam, co já jsem nešel. Nevrátil se a po roce zemřela i moje žena..A já jsem nikdy nenašel odvahu tam vyrazit. Nikdy”.
Do místnosti se vecpal gorilák, nejspíš Kvang, a nechal se drbat za uchem.
„Jděte tam! Prosím!”, Kvikovi po obličeji tekla slza, „Prosím, jděte, jděte”.
Okolo srubu si hrály gorily. Dolů je doprovodil jen Kvang.

Po třech dnech pochodu džunglí Nurnští narazili najednou na Šedou zeď. Šedá zeď byl pás trnitého roští, mizejícího v korunách stromů.
„Co teď?”, zeptal se Burbbag Myšilova, který by měl vědět o lesích nejvíc z celé družiny.
„Nevím, todle jsem ještě neviděl”, řekl po pravdě Myšilov.
Přistoupil k roští a opatrně se ho dotknul. Roští se hnulo a rozestoupilo.
„To je dobrý, Myšilove”, obdivoval Darlen tunel otevírající se před ním.
„To jsem nebyl já”, opravil chybný úsudek družiny Klabzej.
„Já si připadám jako v pohádce o Růžičce”, pípl Kryšpín.
„Tak se nepíchni, abys neusnul”, postrkoval ho Dyni Longodon před sebou tunelem z roští.
„Hej, chlapi, je průser”, ozval se zezadu Drtinosa, „Ten tunel se za námi zavírá”.
A opravdu. Dva sáhy za družinou tunel okamžitě zarůstal.
„Nevadí. Jdeme dál!”, zavelel Myšilov.
Ušli asi dvěstě sáhů, když roští končilo, ale skončila i džungle. Les okolo nich nebyl o moc jiný, než u Liscannoru, jen možná o něco starší. Šli tímto podivným lesem a zvědavě se rozhlíželi okolo sebe. Dobrodruzi došli na nějakou mýtinu. Tam tiše stáli a zírali na podivné obří stromy před nimi. Byly asi tak o polovinu vyšší, než vysoký smrk, s nesčetněkrát mohutnějšími kmeny a větvemi rozložitými, jako mívají duby. Zlatorudá barva listí ševelila vzduchem.
Klabzej prohlásil: „To jsou klabzeje, posvátný stromy”.
V úctě div nepoklekl.
„Tam! Tam pod těmi stromy se něco hýbe”, zašeptal Darlen.
A opravdu. Pod stromy se pohybovaly postavy, či spíše postavičky v černých pláštích. Měly široké kapuce, výška těch tvorů se dala odhadnout ani ne na třičtvrtě sáhu. Pohybovali se pod stromy a něco tam kutili.
„Oni ty stromy mučí!”, zahučel Klabzej.
Postavičky nařezávaly kůru stromů a sbíraly mízu, prýštící z trhlin. Tu nalévaly do velkých díží, kde ji sušily na krystalky žlutého cukru.
„Oni je podřezávají. Oni je nechávaj krvácet”, zahučel Myšilov a s šíleným řevem vyrazil vpřed.
Družina bez váhání taky. Mezi lesem a stromy byl pás sto až stopadesáti sáhů lučiny. Než však mohla družina zaútočít, vznikl poplach. Postavičky odhazovaly pláště a za kvílivého jekotu vyrazily na vetřelce. Byly mrňavé a šlachovité, s ježatou čupřínou na hlavě. Ale jaké hlavě! Malé, okrouhlé, s hubou od ucha k uchu plnou ostrých špičatých zubů a s pažemi nepoměrně delšími vzhledem k tělu. Pařáty měly zakončené třemi drápy. A teď se hrnuly vpřed.
Vedle Nurnských se zachvěla zem. Elementál tři sáhy vysoký šel s nimi. Za družinou v lese, odkud vyběhla, se hnuly stromy. Ano, dva huorni se hnuli vpřed. Toho si Nurnští všimli až uprostřed krvavé řeže.
Řady se střetly asi padesát sáhů od velkých stromů. Malé postavičky skákaly na svých nohách a odrážely se přitom rukama od země. Takto dokázaly skákat až pět sáhů dlouhými skoky a útok vedený prudkým skokem byl strašnou zbraní. Oni totiž hubkani, tak se jim říkalo, ve skoku připomínali spíš kouli plnou drápů a zubů. Okolo družiny se tedy hýbala hradba drápů a vřískotu. Nedaleko s hubkany bojoval elementál po boku s huorny. Družiníci si ale všimli, že i když huorn hubkana úplně rozmázl, jeho maso začalo podivuhodně rychle srůstat. Hubkan nakonec znovu vstal a zaútočil znovu. U Nurnských se kupila hromada mrtvých a škubajících se těl. Ta ale už nevstávala.
„Umírají jenom železem!”, zařval Harez, když rozsekl jedmoho vejpůl.
Pěnipírko napůl překvapeně vyjekl, když mu na hlavě přistál kostnatý hubkan s poněkud větší šešulkou. Padl s prokouslým hrdlem. Padnul i Dettor a Wulpin. Okolo Nurnských se pohybovalo na sedmdesát hubkanů. Klubkem drápů, zubů a kostěnných srpů, které se sice o zbroje tříštily, zato zranění působily o to hnusnější, byli smeten Drtinosa a Myšilov. Když to spatřil Dyni, sáhl za opasek a vytáhl flakón. Yall, Harez a Darlen začali ustupovat.
„Burbbagu, zpátky!”, zařval Yall.
Opodál zapraskal strom. Padl první huorn. Okolo Nurnských se srotili další hubkani. Darlen zahlédl opodál ležící tělo Třaskatula. Porůstaly ho větvičky s růžovobílými květy.
„Burbbagu, dělej!”, zařval opět Yall.
Harez, bojující vedle něj, zaláteřil. Hubkan se mu zakousl do nohy. Barbar byl sražen k zemi. Yall a Darlen se dali na úprk. Burbbag bojoval uprostřed moře drápů. Bojoval palcátem, rozrážel lebky. Pomalu mu docházelo, co se děje. Byl sám, všichni byli nejspíš mrtví. Krolla zachvátila zlost.
„Všichni, všichni sou mrtví...”, zachvátilo válečníka šílenství.
Byl šílený vzteky, chycený v pasti. Přestal se krýt. Zabíjel. Zabíjel je po dvou, po třech - šílený v hněvu, šílený hrůzou. Žil, aby se pomstil. Byl zraněn tak, že už dávno neměl žít. Zabíjel, byl roztrhán na kusy, šel k zemi. Nad bojištěm se vznášel obláček mlhy, všechno sledoval. Obláček pozoroval, jak padl Burbbag, jak utekli Darlen s Yallem, i jak hubkani rozštípali zbylého huorna. Všiml si, jak se rozpadl elementál, a také kterak mrtvoly družiníků porostly zvláštní květiny. A támhle hubkani rvali a drásali býlím porostlé reky. Potom obláček mlhy odletěl hledat Darlena a Yalla.
Zhmotněný a tudíž nahatý hobit Dyni Longodon našel Darlena v nedaleké koruně stromu. Najít pak Yalla bylo obtížnější. Nakonec ho oba objevili, jak se vrací zpátky k mýtině. Usnesli se na tom, že se tam v noci vrátí. Zůstala tam totiž halda věcí a peněz. Už jenom Dyni tam nechal úplně všechno, když vypil lektvar mlhoviny. Byl to dobrý způsob útěku - jenomže teď tady dřepěl zabalený v houni a úplně bezbranný. Všechno zůstalo na bojišti.
Rozhodli se počkat do tmy, pak posbírat co se dá. V noci vyrazili zpět k mýtině. Tam zjistili, že býlí pokrylo mrtvoly jakýmsi dřevitým porostem s drobnými kvítečky. Dyni našel většinu svých věcí potrhaných, ale funkčních. Nenašel jenom alchymistickou truhlu.
„Ty prevíti mi sebrali truhlu. Mojí truhlu!”, bědoval Longodon.
„Neskuč”, šeptl Yall, „Mohls dopadnout hůř”.
Podíval se na opodál ležící zarostlá těla. Darlen tiše klečel u malého hrobu z kvítí. Ten patřil nejspíš Dettorovi nebo Kryšpínovi.
Promluvil: „Já tomu nevěřím. Musíme počkat do rána”.
„Dobrá, ale v lese. Támhle pod stromy. A hlídky po dvou hodinách”.

Myšilov otevřel oči. Hleděl na hvězdy souhvězdí Saně vedle Malých blech. Nedaleko něžně šuměl les. Voněla tady hlína. Ale kde to byl a proč spal pod širákem na holé zemi?
„Kde to jsem!?”, posadil se a rozhlížel kolem.

„Vstávejte, něco se tam hýbe!”, vzbudil Darlen spáče.
S nataženým lukem, kuší a obnaženým mečem se vrhli vpřed.

Myšilov seděl a div nevykřikl.
„Klabzeje! U Smrkena, to jsou klabzeje!”.
„Myšilove, mlč!”, ozvalo se hned z několika stran, „Chceme spát”.
„Ale to jsou klabzeje”.
„Myšilove, ty byl zticha, nebo já ti rozbít nosa”.

„To jsou naši... a zdraví!”, vypískl Dyni Longodon tiše.
„Vzbuďte je, ale potichu... Klabzeji, ticho”.
Po dlouhém vyprávění se nevěřícím družiníkům rozjasnilo.

Svítalo. Hubkan vyskočil z nory a tři šípy ho smetly. Vyskakovali další a další, hodně jich pod kalenými střelami umřelo. Potom vůdce zavelel k rychlému ústupu, či skoro úprku, do lesa. Hubkani Nurnským vřeštěli v patách.
„Na stromy, honem, tam nebudou moct vyskočit!”.
Obrana probíhala jednoduše. Kdo se pokusil vylézt na strom, kde seděli dobrodruzi, zemřel. Smršť šípů ještěrce srážela k zemi. Hubkani ale nebyli tak hloupí. Začali lézt na okolní stromy a z nich skákat. Myšilov byl stržen z větví na zem. Trpaslík Drtinosa tedy skočil dolů, přidal se i Burbbag a Harez. Boj se přesunul zase na zem. Myšilov se rval o život. Střelcům docházely šípy, ale hubkanů taky valem ubývalo. Nepřátelé srazili z větví Pěnipírka. Padl mrtev. Boj začal ochabovat, však než zemřel poslední hubkan, umřel i Myšilov.
Bylo po boji. Družina se unaveně opírala o stromy a své zbraně. Na zemi ležely dva kvetoucí hroby.
Dyni v jedné z hubkaních nor našel svoji truhlu i nádobíčko na destilaci. Šťasten vylezl ven.
„Dyni, pojď sem”, zavolala ho Wulpin k opodál stojícím kádím.
Dyni ztuhnul. Pro jeho oči, citlivé na sebemenší vázanou magenergii, to byla rána. Z kádí jí vyzařovalo tolik, tolik surové magenergie, že nemohl odolat. Vyštrachal kotlík. Země se zachvěla, až uskočil. Před Dynim se vztyčil golem. Sice už jen dva sáhy vysoký, ale golem. Začal rozkopávat kádě. Dyni viděl, jak magenergie mizí v zemi. Magenergie života, magenergie země. Kousek od nich vykoukl z nory druhý hobit družiny, alchymista Dettor. Nesl flakónek, do jehož skla byl vybroušen emblém brnění, a malou ve zlatě vázanou knihu s pečetí pyramidy. Elementál někam odešel. Za chvíli se vrátil, položil něco na zem a rozpadl se. Na zemi ležel svazek kořenů, krátká sukovice a deset listů, na nichž se válely hrudky žlutého cukru.
Za dvě hodiny přišel Kryšpín s Myšilovem.
Klabzej pohladil pořezaný kmen stromu a smutně prohlásil: „Nejsou to klabzeje”.

Modlitba k dubu
Klabzej Myšilov

Dube
Věrnej Dube
proč mi nezpíváš
proč mi nešumíš větvemi a listím?
Proč ani nezapláčeš?
Jsem snad nehoden tvé přízně?
Jsem snad špatný lesů syn?
Málo jsem tě o půlnocích vzýval
a laskal tvé vrásčité kořeny?
Málo jsem spínal ruce k duchům
a opěvoval krásu tvé koruny?
Málo jsem tě miloval?
Mlčíš, strome
stále mlčíš, Netečný
jsi věru tichý společník
Já dál tě budu blažit svými dary
dál ti budu teskně vyprávět
až srdci tvému mě se zželí
až poznáš, že jsem přítel tvůj
a jsem tě hoden
to si pamatuj
Jsa v dřevo oděn vlastním dnes
i druidskou hůl

Cesta do vesnice Zingvajů proběhla bez problémů. Ve vsi chvíli panoval zmatek, protože nikdo z domorodců nemyslel, že kdy Nurnské dobrodruhy ještě uvidí. Večer proběhla oslava.
Černoši plácali dobrodruhy po zádech a říkali: „Dobrý chlapi... Vy praví muži”.
Nutno podotknout, že plácali po zádech i Wulpin a furt mleli: „Vy praví muži”.
To nebylo to nejlepší, co mohli udělat, ale prošlo to v klidu.

Zpáteční pochod do Donkviru a přes pláně do Travertu, včetně nalodění, se udály podle plánu a bez obtíží. Jen Burbbag se trochu kroutil, když musel platit za Miju a Maju.

„Loď na obzoru!”, vykřikla hlídka ve strážním koši. Výkřiky vytáhly z podpalubí všechno osazenstvo lodi v plné zbroji. Samozřejmě i s Nurnskými. Očekávaly se nepříjemnosti. Kapitán dal příkaz plout na plné plachty a přímo vpřed. Nebylo to k ničemu. Nepřátelská loď se nebezpečně blížila. To, na čem se družina plavila, byly líné kupecké necky. Loď se přiblížila na nějakých půl míle a kapitán jadrně zaklel. Všiml si vlajky. Byla známá, symbolizovala zlomený stěžeň.
„Připravit k boji!”, kvičel kapitán jako podřízlé prase.
„Kdo být ta loď a co ta vlajka?”.
„To jsou přeci piráti... a ta vlajka - obávám se, že to poznáme”.
Přilétla koule.
„Do prdele, oni tam maj katapult!”.
A měli. Paluba byla v tu ránu prázdná. Palba ustala, až když se pirátům podařilo sestřelit stěžeň. Bylo to po notné době ostřelování, takže z paluby kupecké lodi toho moc nezbylo. Loď přirazila, zahákovala a začal boj, ve kterém Nurnští vybojovali značný kus. Odměna, o kterou se hlásili hned po vítězné bitce, musela počkat. Bylo třeba přenést náklad z poničeného plavidla na pirátskou plachetnici. Kupecká loď se pomalu potápěla.

Plachetnice zakotvila na širém moři u Nurnského přístavu. Byl spuštěn člun, do nějž nasedlo deset dobrodruhů. Loďka se kymácela ve vlnách hluboko pod čárou ponoru. Nebylo divu. Kromě pasažérů vezla i nějaký ten tisíc zlatých - a hlavně, každý měl deset mincí opia.
Z Nurnu do Liscannoru zbývalo již jen tak dvě hodiny cesty...