Historie Nurnské družiny VI

---

VII. Nemrtví všude vůkol

---

[Hodovan 1048, Getd z Ruindoru]

„Krásné ráno, ale zima už se blíží”, pomyslel si elf Melchizedech, když jednoho dne po ránu vyšel na zápraží a ucítil na tváři studený větřík. „Ale co to támhle leží? Nějaký žebrák či co”, pohlédl kouzelník k postavě choulící se pod švestkou a hned se šel podívat blíž. „Haló, pane, co tu děláte?”, otázal se elf balíku hadrů. Ten se zavrtěl a posléze se objevila rozespalá tvář. „Co, co, co se děje?”, optal se mužík, který se v hadrech skrýval a protíral si oči. „Jste na mém pozemku”, oznámil mu elf a překvapeně si prohlížel bizarní postavičku.

Muž byl asi dvacetiletý člověk střední postavy, oblečený v rozevláté, nepříliš čisté roucho, končící pod koleny, na hlavě měl špičatý širák neurčité barvy a tvaru a na nohou sandále. Přes rameno měl přehozenu mošnu, na pohled prázdnou, a poté co vstal, začal si smotávat ošuntělou ovčí kůži, kterou byl přikryt. Na krku se mu kýval malý amulet sestávající z ptačího pařátku, svírajícího jakýsi zámotek, z něhož se daly identifikovat pouze lístky jalovce. Zbytek mohla být hovniválova celoživotní práce.

„Není vám zima?”, zeptal se útlocitný kouzelník, kterému přišlo vandráka líto. „To víte, že je mi zima, ale co mám dělat, když nemám ani vindru?”, odvětil muž, zívaje. Na zimu se bude muset někde schovat do tepla. Zřejmě, jako každý rok, bude nejpříhodnější nějaký mírný kriminál. „Jé, co tu dělá ten pes?”, podivil se náhle Melchizedech, když spatřil cizího psa běhajícího po jeho zahradě, „Ten je váš?”. „Jo, jo, to je můj pes”, přitakal mužík. „A jak se jmenuje?”. „To je blbost”, odpověděl k elfovu překvapení tázaný. „Cože? To je zvláštní jméno”. „Co? Jo, vy ste se ptal na méno”, zasmál se mužík, „Já sem vám špatně rozuměl. To je můj Buken”. „Aha, hezkej”, pochválil kouzelník, „Poslechněte, nemáte hlad?”. „Se ví, že mám hlad, dyk sem už pár dní pořádně nejed, jenom kořínky”. Pod tónem jeho hlasu by se kámen ustrnul, natožpak Melchizedech. „Tak pojďte ke mně na snídani”.

Glassal se po spatření nečekaného návštěvníka netvářila zrovna nadšeně, ale Melchizedech si toho vůbec nevšiml. „A zakouřit byste si nechtěl?”, zeptal se, jen co dojedli. Tulák samozřejmě souhlasil.

„Pěknou zahrádku máte, pane Melchizedech”, pochválil mladý žebrák elfův pozemek. „Viďte. Ale chtěl jsem ještě vysázet pár stromků, aby bylo ovoce”, vysvětlil své záměry kouzelník, „Nechtěl byste mi třeba pomoct? Vidím, že se v přírodě vyznáte”. „Rád bych, samozřejmě, rád bych”, odvětil mužík, „Ale to víte, zima se blíží, mošna prázdná...”. „A nechtěl byste nějaký čas bydlet u mě ve stáji?”, nadhodil dobrosrdečný elf. „Vy byste byl vážně té dobroty? No, to já budu všude rozhlašovat: ‘Ten Melchizedech, to je tak dobrej pán’, to já budu všude řikat”, rozplýval se žebrák blahem, „Ale víte, já se vám musim k něčemu přiznat. Já už se chtěl nechat přes zimu zavřít, což už jsem dělal i dřív. Ale nikdy jsem nic vážnýho neudělal, jenom abych byl přes zimu v teple”. „No jo, každej sme nějakej”, pokýval hlavou Melchizedech s pochopením. „No, vy ste tak hodnej”, rozplýval se mužík, „A když už jste vod tý dobroty, jedno malý přáníčko bych ještě měl, docela maličký”. „No, prosim, prosim”, povzbudil muže kouzelník. „Jestli byste neměl nějaký vonuce, víte, ty sandály nejsou nic moc na zimu, mně už je chladno vod nohou”. „Ale samozřejmě”, mávl rukou elf, „Žena si přivezla s sebou z domova spoustu krámů, něco se tam najde”.

„Ták, Bukene, to jsou koníčci, kamarádi. S těma tu teď budeme bydlet, tak se s nima koukej spřátelit”, vysvětloval žebrák svému psu, když se stěhoval do nového příbytku. „Tak se tu hezky zabydlete a zítra se pustíme do práce”, řekl s úsměvem Melchizedech. „A promiňte”, zamyslel se náhle, „Nějak jsem zapomněl vaše jméno”. „Nezapomněl”, opáčil žebrák, „Ještě jste se mě neptal. Menuju se Klabzej Myšilov”.



Jednoho krásného dne seděli Burbbag a Klabzej v hostinci U hrocha, Myšilov samozřejmě na krollovo pozvání, když se zvenku ozval dusot kopyt a vzápětí do hostince vpadla nesourodá společnost neznámých dobrodruhů. Usadili se u stolu a řvali na celé kolo, přičemž samosebou vydatně popíjeli. „Promiňte, pánové”, přistoupil k nim Klabzej, „Neračte se hněvat, ale nepotřebovali byste očistit koně? Za pár zlatek...”. „Zmiz”, ozvalo se od stolu. „Nebo očistit sedla”, nedal se odradit druid, „Neberte si to, prosím, zle, já jen...”. „Jestli hned nezmizíš, žebroto, tak ti zmaluju ten tvůj hnusnej ksicht”, vyjel na odvážlivce přiopilý kroll. „No tak, no tak, v pohodě”, vložil se do věci Burbbag. „Jak v pohodě, jak v pohodě, chceš si to vyřídit, co? Chceš?”, zvedl se kroll ve vidině blížící se rvačky. „S tebou klidně”, odpověděl Burbbag, „Poď ven”.

Před hospodou, obklopeni hloučkem cizích dobrodruhů, se do sebe dva krollové pustili. Burbbag měl zpočátku jasnou převahu, ale cizí kroll se z ničeho nic začal pohybovat viditelně rychleji a sklátil liscannořana do prachu.

Krochta Moskyt, přivolaný Dettorem, dorazil na místo právě ve chvíli, kdy se Burbbag s námahou sbíral ze země. „Co se stalo?”, zajímal se hned starosta. „Zmlátili mě”, odpověděl kroll, ohmatávaje si kosti. „Cože? Tak to se nebude trpět”, zabručel výhružně Moskyt, „Dettore, sežeň hned celou vesnici”. Zakrátko pak vstoupil v čele několika dobrodruhů ke Hrochovi.



„Okamžitě vypadněte z vesnice”, obořil se na bandu rozvalující se v hospodě. „Neřvi tady, sedláku”, odpověděl kdosi, ale to neměl dělat. Krochta se jen nepříjemně usmál a pěstí srazil nejbližšího ožralu ze židle. Burbbag zatím přetáhl palcátem krolla, který ho zmlátil. Nepřátelská skupina byla ochotna bít se pěstmi, ale když se kousky lebky přítomného elfa, zasaženého Burbbagovým kyjem, rozlétly do všech stran, chopili se mečů. To jim ovšem moc nepomohlo a zakrátko byli poraženi. Z Nurnských byl těžce raněn pouze Darlen, který byl chvíli v bezvědomí, ale s pomocí ostatních se vzpamatoval.

„Tři mrtví, ty s kerejma bojoval Burbbag, a čtyři eště dejchaj”, prohlédl nepřátele Dettor. Krochta se na krolla zlostně podíval: „Neřikal sem nezabíjet?! Co?”. „Ehm”, klopil uši Burbbag, „Já se snažil, ale nějak mi to ujelo”. Klabzej se smutně zadíval na vymlácenou hospodu, „Já sem řikal, že si chci sednout na zimu, né na dvacet let”. „Klid”, prohlásil Krochta, „To bude dobrý. Když tak nás napadli první, že jo, Jeremy, jak to bylo?”. „No tak”, začal hostinský, „Ty pánové přijeli, dali si něco k pití, a pak se ten, co támhle leží mrtvej, pohádal tady s Burbbagem a vyšli ven se poprat...”. „Cože?”, pohlédl starosta rozzlobeně na Burbbaga, „Tys řikal, že tě zmlátili, a přitom to byl normální čestnej souboj”. „Nemoh bejt čestnej”, bránil se kroll, „To by mě nikdy nezmlátili”.

Nurnští se nakonec dohodli, že raději nic nebudou hlásit příslušným úřadům a že zajaté dobrodruhy propustí, přičemž jim ovšem neopomenuli pohrozit smrtí, pokud by se ještě někdy objevili nebo snad něco chtěli hlásit. Myšilov ovšem během Krochtova dialogu se zajatci neopomněl prozkoumat jejich zavazadla a zabavit několik zlatek, našel však také zajímavý svitek.

„Jen pro od-rá... vá-šné vá-le-ční-ky”, slabikoval Burbbag, který se listu zmocnil, „To jako pro mě. Zba-blen-ci... zbabělci ať zů-sta-nou do-ma”. „Ukaž”, sebral mu svitek Krochta, „Radši to přečtu sám. ‘Jen pro odvážné... bla bla bla... Zlyran, pán Carentanský, zve všechny statečné a silné dobrodruhy na Velký sraz dobrodruhů, konaný první týden přednovoroku 1048 na Carentanském panství. Turnaj o ceny, boj se zvěří, oslavy a veselice, ubytování zajištěno’. Hm, zajímavé”. „Jé, to je pro mě”, radoval se Burbbag. „Bylo tam psáno pro odvážné válečníky”, zabručel Dettor, ale naštěstí pro něj ho kroll neslyšel. „O kouzelnících se nemluví”, zklamaně poznamenal Melchizedech. „Nešť”, mávl rukou Krochta, „Třeba se tam něco zajímavého najde i pro nás”. „A kde to je?”, zajímal se Darlen. „Píšou tady sto mil severovýchodně od Naglinu v Querrských horách”, zamžoural do listu Krochta.



Za pár dní se na cestu vydalo sedm dobrodruhů, vedených elfem Melchizedechem, který byl zcela nečekaně zvolen vůdcem. Spolu s ním jeli čaroděj Krochta Moskyt, kroll Burbbag, hraničář Darlen, hobití ožrala Dettor, žebravý druid Klabzej Myšilov a paní Wulpin Zivrilová, která nechala své dítě jako vždy u paní Chinské, jež se doposud nedověděla pravdu o smrti svého švagra. „A kdy už budeš mít dítě ty, Melchizedechu?”, zeptal se elfa Dettor. „To záleží na nich”, odvětil elf rozmáchlým gestem. „To záleží na nás?”, podivil se Burbbag, „Ale tos měl říct hned, já se hlásim jako první”. „No jó, my ti rádi pomůžeme”, přidal se Darlen. „Ale né”, uklidňoval je elf, „Myslel sem na nich jako na těch nahoře”. „No ale přesto, kdybys potřeboval...”, usmál se Burbbag.

„A hele, Myšilove, co to máš vlastně na krku?”, zeptal se ještě kroll, kterému už dlouho vrtala druidova ozdoba hlavou. „To je talisman ducha Smrkena, kterej mě ochraňuje”, odpověděl hrdě Klabzej. „Vážně?”, rozzářily se Burbbagovi očka, „Tak to já chci taky takovej. Ty, Melchizedechu, obrátil se na elfa, který si ještě odskočil domů a předchozí neslyšel, „Neprodal bys mi slepici?”. „A na co bys jí jako potřeboval?”, zeptal se podezřívavě kouzelník. „Nó”, podrbal se kroll za mohutnýma ušima, „Tak jako prostě potřeboval”. „No dobře”, zamyslel se Melchizedech, „Pět zlatek”. „Platí”, přitakal Burbbag. “Tak za to si koupim dalších pět slepic”, pomyslel si kouzelník, “Ať už si s ní udělá co chce”.

Burbbag slepici vzal a za živa jí usekl pařátek. Pak se na kdákající zvíře překvapeně podíval a zakroutil mu krkem. Následně slepici strčil do torny, sebral ze země jakýsi kamínek a sevřel ho do pařátku. Když byl se svým dílem spokojen, přivázal si pařát na provázek a pověsil si ho na krk.

A pak už dobrodruzi vyjeli do mrazivých dní a nocí s vyhlídkou nových dobrodružství.

Cesta probíhala bez potíží, pouze Myšilov si musel své sandále vyměnit za pořádné boty, koupené za půjčené peníze, neboť hned první den nastydl od nohou. Až v podhůří Querrských hor potkala družinu první zajímavější příhoda v podobě smečky asi deseti vlků. Blížící se nebezpečí spatřil jako první Myšilov, ale neobtěžoval se to nikomu nahlásit, jen pobídl koně a snažil se předjet Burbbaga, který byl před ním, jelikož druzi jeli za sebou v zástupu, aby vždy první prošlapoval sněhem zavátou cestu. Proto Burbbag zjistil nebezpečí, až když se mu splašil kůň, do jehož zadku se zakously vlčí tesáky. Následná bitka s vlky nebyla vůbec jednoduchá, neboť šelmy byly zimou značně vyhladovělé, ale dobrodruzi z ní vyšli samozřejmě jako vítězové, ovšem za cenu ztráty Burbbagova koně a Klabzejova psa Bukena. Myšilov vzal svého mrtvého psa s sebou a při první příležitosti při táboření svého čtyřnohého mazlíčka stáhl a zpracoval, čímž získal v mrazivém počasí cennou kůži a jídlo na několik dní.

Jak se družiníci přibližovali ke svému cíli, potkávali stále více skupin dobrodruhů, jedoucích jejich směrem. Turnaj zjevně přilákal spoustu lidí. Také se však přituhovalo, neboť cesta stále stoupala do nitra hor. Nakonec dobrodruzi překonali nejvyšší bod své cesty, vysokohorské sedlo, a kdyby právě nesněžilo, otevřelo by se před nimi krásné údolí. Krátce po průjezdu sedlem minuli družiníci zbytky ohromného stromu, mnozí snad ani větší nikdy neviděli. Zřejmě to nebylo dlouho, co byl kmen zničen požárem, způsobeným snad zásahem blesku. Nyní byl z kdysi jistě krásného stromu jen neutěšený pahýl, ovšem i ten by dobrodruzi sotva objali. Inu, těžko něco může trvat věčně.



Navečer přijeli dobrodruzi do Cahirentu, hlavního města Carentanského panství. Město bylo plné dobrodruhů nejrozličnějších ras, ale jasně dominovali válečníci. Místních obyvatel nebylo vidět mnoho, většinou se pohybovali rychle a jejich domy měly obvykle zavřené okenice. Zřejmě nebyli z band hrdlořezů, kteří sem na turnaj zavítali, nadšeni. Nurnští se rychle zorientovali, zvláště Dettor neomylně zamířil do stanu s alkoholem. Ostatní zatím zabrali pár míst, sestávajících z několika matrací a houpacích sítí, v celkem velké stodole, sloužící jako ubytovna pro dobrodruhy.

Burbbag se vydal za Dettorem do provizorní nálevny a s radostí zaznamenal, že se zde pohybuje několik ladných děv, jejichž oblečení ani trochu neodpovídalo panujícím mrazům. S jednou takovou se rychle seznámil u sklenice čehosi na zahřátí a posléze se s ní odebral do stodoly na svou deku. Vůbec mu nevadilo, že kousek od něj v houpací síti leží Wulpin, která předstírala spánek. Konec konců, vždyť mladá hraničářka se také živila všelijak.

Krochta se vydal porozhlédnout po městě a navštívil také několik místních hospod, ale nikde ho nevítali s otevřenou náručí, spíše se zdvořilým chladem, tak se nezdržoval a brzo se vrátil. I ostatní se rozešli po okolí, ale všudepřítomnému mrazu nikdo z nich nevydržel čelit dlouho. Pak nějaký dobrák přitáhl Dettora a Nurnští ulehli, aby byli na zítřejším turnaji v kondici.



„Tak kolik jich přijelo?”.

„Asi dvěstě, pane”.

„To je slušná návštěva. Na tu zimu”.

„Lidé ovšem reptají. Nelíbí se jim, že se tu potlouká tolik válečníků”.

„Ááá, kašlu na ně. Už dva body proroctví se vyplnily, já tady nehodlám čekat jako pes v boudě”.

„Ale nebezpečí se může skrývat právě mezi těmi hrdlořezy, pane. Snadno se tam ztratí”.

„Však se bude muset ukázat, a pak ti válečníci půjdou po jeho stopě a dostanou ho”.

„Ste si jistý, že to udělají?”.

„Co jim zbyde. Postarám se, aby z údolí nebyla cesta ven, budou se muset rozhodnout. A já tu zastupuji státní moc, kdo by se odvážil jít proti mě. Udělají vše, co jim řeknu. Stačí jenom malá odměna. Nebudou ani smlouvat, protože tu bude spoustu jinejch, ochotnějších. A někdo z nich už se postará, abych měl po starostech”.



Druhý den byli Nurnští před místní arénou, dějištěm turnaje, mezi prvními, ale nebylo jim to nic platno, protože se otvíralo až v poledne. Začátek turnaje byl stanoven na první hodinu odpolední. Krocha alespoň uplatil jednoho z hlídajících halapartníků a zajistil tak pro Nurnské dobrá místa.

„Copak je to asi za sloup?”, přemýšlel nahlas Burbbag, prohlížeje kamenný sloup stojící před arénou. „Tady je něco napsáno”, podíval se blíž Darlen, „Na paměť vítězství 1018. Hm, to je třicet let”. „Poďte se radši napít”, ozval se Dettor. „Inu”, zamyslel se Burbbag, „Času máme dost...”.



Turnaj začal ve stanovenou hodinu, ale dobrodruzi se už dávno předtím shromáždili v prostorách arény. Na nejlepším místě seděl v křesle Zlyran, pořadatel turnaje. „A nyní začnou souboje se zvířaty”, zadeklamoval ceremoniář po jeho levici a udeřil svou holí o zem. Do arény byl vpuštěn kanec. „Za zabití kance dostane odvážný hrdina dvě sta zlatých”, pokračoval ceremoniář cvičeným hlasem, „Kdo se odváží? Kdo jako první prokáže svou odvahu?”. Přihlásil se jakýsi podnapilý dobrodruh a odvážně sestoupil do arény, ale měl co dělat, aby se po útoku kance dostal zase ven. „Přihlásí se nějaký jiný hrdina? Kdo bude mít odvahu změřit síly s tímto kancem?”.

Kanec v aréně nevydržel dlouho, neboť dobrodruhů, brousících si zuby na odměnu, bylo vícero. Po jeho smrti se však na žbrlení vyhoupl Myšilov a rozvinul bílý hadr, na němž bylo jakousi barvou načmáráno „Zastavte zabíjení zvířat”. Druid svou exhibici doprovázel voláním „Smrken vás potrestá” a „Ukončete vraždění”. Jeho projev byl ovšem rázně ukončen halapartníky pána Zlyrana, kteří narušitele pořádku popadli za flígr a vyhodili ven z arény.

Několik dalších kanců padlo, když sebral Burbbag odvahu a jednoho skolil také sám. Svým úspěchem byl nemálo potěšen, proto přesvědčil Darlena a Wulpin, aby se zúčastnili dalšího boje proti medvědovi. Medvěd byl zlikvidován celkem rychle a zvláště Wulpin jako jediná bojující žena sklidila bouřlivé ovace publika. To už se ovšem souboje se zvířaty chýlily ke konci a schylovalo se k hlavní soutěži, boji válečníků mezi sebou.

V této soutěži už nebylo povoleno používat ostré zbraně a všichni účastníci vyfasovali palice, kterými jen těžko mohli způsobit smrtelná zranění. Také zbroje se nesměly nosit do boje, pouze některým ze slabších dobrodruhů bylo povoleno obléci koženou či vycpávanou kazajku. Ti silnější byli naopak svlečeni a několik pacholků jim pomazalo těla olejem, aby se leskla a podívaná tak působila okázaleji.

Zpočátku se v aréně představili především slabší dobrodruzi a mezi nimi se objevil rovněž Burbbag, který zmlátil několik soupeřů. Ti se s ním nemohli měřit a kroll tak ukázal svou sílu. Později ovšem ustaly boje mezi jednotlivci a bojovaly mezi sebou pouze několikačlenné skupinky. Nurnští, povzbuzeni několika úspěchy, se rozhodli nastoupit proti doposud nejúspěšnější šestici, s níž už téměř nikdo nechtěl bojovat. Darlen doběhl pro Myšilova, aby se také zapojil do boje, a cestou si všiml, že druid venku nezahálel. Zeď arény byla ozdobena několika nápisy jako: „Zabíjejte se mezi sebou”, “Proste u bohů za odpuštění”, “Ve jménu Smrkena, zastavte vraždění zvířat” , a podobně. Když ovšem stráže viděly, že se ta podivná postavička chystá k boji, nic nenamítaly proti jejímu vpuštění. K boji se tedy připravili Burbbag, Darlen, Wulpin, Myšilov a Krochta s Dettorem, kteří si před bojem zvýšili svou sílu magickými lektvary. Ukázalo se však, že síla protivníků byla příliš velká. Dettor, Wulpin, Krochta a Darlen skončili potupně na podlaze, zatímco Myšilov hned na začátku boje vzal do zaječích a jen Burbbag se v beznadějné situaci vzdal.

Nurnští se po boji sešli na svém místě v hledišti a léčili si šrámy, zatímco v aréně se připravovala další skupina odvážlivců, která se přece jen rozhodla změřit síly s doposud neporaženými bojovníky. I zde vypadal zápas zprvu jasně, když tu se jeden z bojovníků dopotácel ke kraji bojiště a tu jako by nabral nových sil. „Zastavte boj!”, vykřikl jasným hlasem ceremoniář. Sál ztichl, ale pak se rozšuměl tichý šepot. „To bylo jasné využívání magie a to je zakázáno. Jste vyloučeni ze soutěže”, rozhodl muž a udeřil holí o zem, aby svým slovům dodal váhu. „To je nesmysl”, ozval se jeden z válečníků, „Nic jsme neudělali”. Ale ceremoniář byl neúprosný. „Najděte toho, kdo porušil pravidla a použil magii, a vyhoďte ho”, nařídil. Po jeho slovech se několik halapartníků vydalo směrem, kde tušili kouzelníka, ale zastavil je černý blesk, který prolétl sálem. Kníže Zlyran se zřítil na zem i s trůnem. Na malou chvilku zavládlo v aréně hrobové ticho, ale pak vypukla vřava, zvláště u vchodu, kterým se vrahova družina pokusila uprchnout. „Do ničeho se nemíchat!”, ihned vydával rozkazy Krochta, zastupujíce tak zkoprnělého Melchizedecha, „Počkáme, co se bude dít”.

A dělo se. Podle zvuku se boj již přenesl ven z budovy, když tu se ozvalo vzdálené dunění. Pak se země začala chvět. A potom se začala pořádně třást, což bylo doprovázeno silným hřmotem. Všechny obklopila temnota, neboť pochodně osvětlující arénu popadaly na zem a uhasly. To vše trvalo jen okamžik. Pak nastalo ticho. Dobrodruzi povalení otřesy na zem se začali zvedat.

Ozvalo se ještě jedno žuchnutí, tentokrát před budovou. „Ten sloup”, napadlo Burbbaga, jenž měl nejlepší uši a jasně rozeznal pád kamene do sněhu. Nebyl však čas jít si jeho slova ověřit. Na místě, kde stál předtím trůn, se objevil Zlyran. Ano, ten, kterého dobrodruzi viděli umírat zasaženého bleskem. Sál opět ztichl.

„Hrdinní bojovníci”, promluvil kníže a jeho hlas se rozléhal sálem, „Viděli jste sami, jak se mě zákeřné zlo pokusilo zabít. Ano, říkám zlo, neboť nešlo jen o nějakého bezvýznamného šílence. Přečtu vám proroctví staré třicet let, které předvídalo návrat nepředstavitelného zla, které se mi chce pomstít”. Zlyran vytáhl ze záňadří svitek a začal číst:

Proroctví mé králi slyš
ty myslíš, že jsi klidu blíž
Zlo opustilo teď tvůj práh
trávíte svůj čas v oslavách
že v bezpečí jste, se vám zdá
tak poslechněte slova má
Zde v zemi naší oheň vzplál
a války požár rozpoutal
Oheň v kámen, kámen v prach
už z prachu nikdo nemá strach
Však připravte se, přijde den
kdy prach se změní ve plamen
Dřív než se staré rány zhojí
ti hrůza vstoupí do údolí
Až největší, co kvete dnes
se střetne s poslem ode hvězd
Až zima z hor sem nouzí svede
tiché své zabijáky šedé
Až v zemi tvé se skryje kvítí
tak kámen pýchy tvé se zřítí
V ten den se krutý osud vrátí
a rodu tvému dluhy splatí
Tehdy se městem valit bude
smrt a zkáza vstávat všude
Pak poddané své těžko poznáš
tvé pýše rána bude hrozná
Věz, čas, kdy skončí tvoje vláda
se jednou připlíží ti v záda

Zlyran se na chvíli odmlčel a nechal tak poslouchající dobrodruhy vstřebat obsah veršů. „Toto bylo proroctví staré vědmy a znamení, jež předvídala, se naplnila”, pokračoval pak, „Zlo se vrátilo a já vás vyzývám. Pomožte mi v boji proti němu. Kdo mi přinese hlavu toho čaroděje, dostane patnáct tisíc zlatých”. V sále to zašumělo a většina dobrodruhů se urychleně začala hrnout ze sálu. Zůstalo jen několik diskutujících hloučků a pár namol opitých, kteří se váleli kolem. A Nurnská družina.

„Tak co budeme dělat?”, zeptal se zmatený Melchizedech. „Já nevim. Ty si vůdce”, pokrčil rukama Burbbag. „Hm”, poškrábal se kouzelník na bradě, „Tak já bych se teda šel zeptat na podrobnosti”. „Koho? Zlyrana?”. „Nó, aby nám jako řek, kde bysme měli hledat a tak”, pokýval hlavou Melchizedech. „Souhlasím”, přidal se Krochta, „Pudem se zeptat”. A tak se tedy šli zeptat.

Museli jít do tvrze, neboť Zlyran hned po svém projevu k dobrodruhům arénu opustil. U brány je přivítali vojáci. „Stát, co chcete?”. „Chceme mluvit s králem”, odpověděl Melchizedech. „Neříkej mu král”, zašeptal rozhořčeně Krochta, který byl z nejasného důvodu přesvědčen, že si Zlyran své údolí uzurpoval na Gwendarronu, „Král je v Nurnu. Tohle je nějakej otrapa, kerej se tituluje král. To se ještě nabonzuje”. Stráže ho však neslyšely. „Král nepřijímá”. „Ale my s ním potřebujeme mluvit”, prohlásil Melchizedech. Strážný se zašklebil: „A o čem?”. „Chceme se zeptat, co máme dělat”, vysvětloval kouzelník. „To byste snad měli vědět vy”, usmál se strážný a vědoucně se podíval na svého druha. „Ale my chceme vědět, jak dostat toho kouzelníka”. „Měli byste se jít raději trochu vyspat”, poradil mu strážný, „Ráno je moudřejší. Za tím bastardem se vydalo spoustu lidí, každej ožrala nebude potřeba. Král nepřijímá”. „Ale my chceme mluvit s králem”, rozhořčil se Melchizedech. „Ale král nechce mluvit s váma”. „Tak my tu počkáme, až s náma bude chtít mluvit”, trval na svém elf. „To se teda načekáte”, odvětil strážný a pevněji sevřel halapartnu, přičemž kývl na druhého. Ten zmizel ve dveřích, aby přivedl posily. S nimi se snad podaří tu směšnou tlupu ožralů konečně odehnat. Podařilo se.



„Sakra, ta lavina spadla v nejnevhodnější čas”.

„Bylo to na váš rozkaz, pane”.

„Jak jsem moh, u všech bohů, vědět, že zaútočí zrovna dnes večer?”.

„Osud, pane. Sloup spadl právě kvůli lavině”.

„Osud, pche. Už ho skoro měli, stačilo pár minut. A místo toho ta lavina, zmatek... Kolik lidí jelo za ním?”

„Asi stopadesát, pane”.

„Dostanou ho. Stopadesát lidí ho dostane. I kdyby to byl sám Soyo, tak stopadesát lidí nepřemůže. Ale Soyo to není. Nemůže být. Sám jsem ho viděl umírat. V těle mu vězela dvě kopí a jeho hlava visela na posledním kousku kůže, který jí ještě poutal ke krku. A tak spadl do Dračí strže”.

„Vím to, pane. Nemyslíte si ale, že když sloup spadl až po té, co se vás pokusili zavraždit...”.

„Nemyslím. Dostanou ho”.



Druhý den po poledni se dobrodruzi sesedli v ubytovně, aby se dohodli na dalším postupu. „Takže, královým nepřítelem je nějakej Soja”, začal Melchizedech líčit ostatním, co zjistil na průzkumu v městě. „Soja, jó? Chachá. Vážně se ten chlap jmenuje Soja?”, propukl ve smích Dettor. „To není žádnej král, zvlášť když se menuje jako kapání do polívky”, upozornil jako vždy Krochta, ale nikdo si ho nevšímal. „Před třiceti lety”, pokračoval vůdce, „byl Soja poraženej a prej i zabitej, ale jeho tělo se nenašlo”. „Tak to je určitě živej”, prohlásil Burbbag. „A prej tu má někde hrad, ze kterýho už teda sou dneska trosky a taky tam prej straší”. „Na tom hradě by se moh skrejvat, tam bysme se měli mrknout”, navrhl Krochta. „Ale taky bysme mohli za tou skupinou, která vyjela už včera večer ve stopách toho Soji”, namítl Darlen. „Eště něco ses dozvěděl, co by nám pomohlo?”, zeptal se čaroděj. „Nó”, zamyslel se Melchizedech, „Po smrti toho Soji všichni oslavovali, ale nějaká vědma králi poslala to proroctví”. „A jak nám to pomůže?”, chtěl vědět Dettor. „Já nevim”, pokrčil rameny vůdce, „Hlavně, že to teď víte”. „A co teda vlastně podniknem, vůdče?”, ozvala se Wulpin. „No, ehm”, poškrábal se Melchizedech ve vousech. Jeho přemítání však přerušil zvuk kopyt před ubytovnou a následný příchod mohutného krolla.

„Přišel sem sehnat lidi na pronásledování”, oznámil kroll silným hlasem, který se rozléhal celou budovou, „Ty hňupové se zastavili, že musej odpočívat, a přitom ty zloduchy už měli skoro na dosah. Potřebuju pár lidí a do večera je budem mít a odměna je naše”. Hned se přihlásilo několik dobrodruhů, že chtějí jet a rovněž Nurnským se zdálo, že by to stálo za pokus. O hodinu později už se brodili sněhem na pusté bílé pláni.

Družina, kterou kromě Nurnských tvořila ještě asi dvacítka dobrodruhů, po několika hodinách nakonec narazila na stopy a vydala se po nich. Všichni se rezignovaně ploužili, neboť počáteční nadšení již opadlo a mrazivé počasí nikomu na náladě nepřidalo. Druid Myšilov se sotva držel v sedle a co chvíli se svíjel v záchvatech kašle.

Byla už tma, když pojednou Melchizedech spatřil na zemi ležet jakýsi balík, který se začal hýbat. Družina vjela přímo do nepřátelského tábora. Hlídky pronásledovaných nebyly po celodenním prchání příliš bdělé a rovněž unavení pronásledovatelé si hned nevšimli, kamže to přijeli. Strhla se zmatená mela. Melchizedech, který byl vpředu, si hned vyvolal obranné kouzlo a začal prchat, ale přesto na něj několik útoků bylo vedeno. Zatím se ostatní družiníci neúspěšně snažili zformovat. Krochta svými blesky usmažil každého, koho neznal, nehledě na to, jestli byl z pronásledované družiny nebo ne. Nakonec boj ustal a Nurnští se opět sešli do kopy. Chyběl pouze Melchizedech. Jeho nalezení netrvalo dlouho, ležel ve sněhu s šípem mezi lopatkami.



Glassal se probudila. Přišla na ní jakási noční můra. Otřela si zpocené čelo. Přece se nebude děsit zlého snu. Právě před týdnem získala jistotu, že její rodinu čeká radostná událost. Melchizedech bude tak pyšný. Melchizedech? No ano, o něm byl ten sen. Viděla ho stát na pusté sněhové pláni, ale když se přiblížila, zjistila, že to nebyl její manžel, jen jakási jeho karikatura s prázdnými očními důlky a svraštělou kůží. Ne, nebude na to myslet. Byl to jen sen. Ale co když se jejímu muži něco stalo. Žije přece tak nebezpečně.Glassal vstala a přešla k oknu. Dívala se do tmy a její tvář byla bledá. Snad to byl jen sen.



Nurnští kráčeli temnotou po sněhové pláni. Jako jediní se vydali zpátky k městu, zatímco ostatní přeživší se po zmatečném boji uložili k odpočinku. Nurnští by už uvítali oddych pod pevnou střechou, zvláště Myšilov, který se v horečce sotva držel na koni. Nebylo jim však dáno. Místo temných siluet domů se objevila záře šlehajících plamenů. Cahirent hořel.

Zvědaví dobrodruzi se rozjeli kupředu, aby zjistili, co se děje. Po příjezdu do města viděli v ulicích zmateně pobíhající skupinky ozbrojenců, občas bojující mezi sebou, jakož i prchající místní obyvatelstvo. Sem tam byli k vidění také halapartníci místního pána Zlyrana.

Než se Nunští stačili zorientovat, byli sami napadeni skupinkou, které se líbili jejich koně. Několik útočníků však bylo zabito a ostatní uprchli. Družiníci si nemohli nevšimnout objemných pytlů, které měli někteří bojující s sebou. Rabování ve městě již probíhalo naplno. Nerabovali však zdaleka všichni. Někteří bojovali s každým, kdo jim přišel do cesty, jiní se naopak bojům vyhýbali. Ve městě vládl absolutní chaos, ve kterém se Nurnští ani v nejmenším neorientovali.

„Náhle Darlen ucítil, že ho kdosi tahá za kabát. Otočil se a spatřil sotva desetiletého chlapečka. „Dědeček je ještě v domě”, prohlásil klučina a ukázal na vedlejší dům, který vesele plápolal. „Zachraňte dědečka, prosím”, dodal, když viděl elfovo váhání, a upřel na něj své nevinné dětské oči naplněné slzami. „Ehm, a kde by měl dědeček být?”, zeptal se opatrně hraničář. „Ve svém pokoji, asi spí”, odpověděl chlapec. „To sotva”, pomyslel si Darlen a začal se vyptávat na podrobnosti cesty do ‘dědečkova’ pokoje. Požár se naštěstí ještě nestačil pořádně rozhořet a do domu se dalo projít bez většího rizika. I pokoj starého pána našel Darlen snadno a za chvíli ho vynesl. Stařík zdvořile poděkoval, ale bylo na něm vidět, že není ve své kůži, a dobrodruhy záhy opustil i s chlapcem. Nurnští zůstali na místě, nevěda, co dělat.

„To je ten vrah!”, ozvalo se zvolání, které přilákalo pozornost družiníků. Před nimi se objevilo několik postav, jež Nurnští znali z hospody U hrocha. Tentokrát však neváhali vraždit ani ostatní družiníci, zvláště Krochta se překonával, a tak boj netrval dlouho a skončil smrtí všech nepříjemných svědků Burbbagova řádění.

„To sem rád, že se to vyřešilo takhle”, prohlásil spokojeně starosta liscannorský, když si čistil kazajku, kterou měl celou od krve. „Žádný vyšetřování už nebude”. „No jo, Burbbaga možná nečeká oprátka, che, che”, přidal se alchymista Dettor. „Měli bysme vodcaď radši zmizet”, navrhl Darlen a Burbbag vehementně přikyvoval, jenže byli přerušeni. „Podívejte támhle”, zvolala Wulpin a její napřažená ruka ukazovala na pahorek za městem.

Tam stála postava s rozpřaženýma rukama a jen temní bohové vědí, co bylo příčinou slabé záře, která vrchol pahorku osvětlovala. Pojednou začal od postavy směrem k městu plynout dým fialové barvy, který jako by ve tmě nepatrně zářil. Zdálo se, že se dým jen pomalu přibližuje, ale ve skutečnosti to byla pouhá chvíle, než pohltil celé město. Všechny postavy ve městě se brodily fialovým kouřem sahajícím po kotníky, nevědouc, co si o tom mají myslet. Trvalo však jen několik okamžiků, než se dým zase rozplynul. A pak to začalo. Nejdříve se splašili koně a až po chvíli si dobrodruzi, snažící se je uklidnit, všimli, že mrtvoly ležící všude kolem se začínají hýbat.

„Rychle všichni pryč”, zavelel Krochta. Ostatní by rádi splnili jeho příkazu, ale ne každý kůň poslouchal svého pána. Dettor se snažil získat znovu vládu nad svým ořem, zatímco se kolem něj stahovaly postavy, které Nurnští před chvílí sami zabili. „Zpátky, držte se pohromadě”, volal čaroděj z Bažiny, když v tom si něco uvědomil. Otočil se ke koni přivázaném k jeho sedlu, na kterém vezl tělo nebohého Melchizedecha, aby ho později mohl řádně pohřbít v Liscannoru. Jeho pohled se setkal s prázdným, leč vidoucím pohledem bývalého elfa. Rychle odsekl provaz poutající koně a odehnal ho od sebe. Tělo elfího kouzelníka se svezlo do sněhu a znovu se začalo škrábat na nejisté nohy.

Darlen se zatím snažil pomoci Dettorovi, ale sám nezvládl svého koně a spadl do sněhu. Zombie se blížily ke své kořisti, a tak musel zasáhnout Krochta a několika bílými střelami zjednat pořádek. Moorhed se svým psem se pustili do zbytku a několik dalších družiníků se připojilo střelbou. „Pozor, za tebou!”, zaslechl Darlen varovný hlas a obrátil se. „Melchizedechu”, zarazil se na chvíli, ale jeho pes neváhal a utrhl nemrtvému nohu.

„To byl poslední”, volal Krochta a Darlenovi se ulevilo. Ne však nadlouho. Zaslechl za sebou temné bručení a když se ohlédl, hrůzou strnul. Medvěd, předchozího večera zabitý v aréně, se k němu blížil nepříjemnou rychlostí, přestože běžel pouze na třech nohách, neboť pahýl čtvrté se jen volně kymácel. Medvědovo tělo bylo krutě posekané, známka to včerejšího boje, ale nezdálo se, že by mu to zvlášť vadilo. Moorhed pevněji sevřel násadu svého kopí a snažil se nabýt zpět strachem ztracenou sebedůvěru. Když se nemrtvé zvíře přiblížilo na dosah, elf vyrazil a vbodl mu kopí do těla. Naštěstí se přidal také Moskyt se svými blesky a tvor definitivně zahynul. Zpocený Darlen se dobelhal ke svému koni, který se naštěstí zastavil nedaleko, a spolu s ostatními, kteří už své koně rovněž zvládli, opustil nebezpečné město.

Nutno dodat, že druid Myšilov přečkal celý boj v sedle svého koně v horečkách, nevědouc o světě kolem, a jen šťastné náhodě mohl děkovat za to, že si ho nikdo nevybral jako cíl svého útoku.

Než led krajinu dechem svane
Klabzej Myšilov

Než led krajinu dechem svane,
hloupé hračky ustarané,
nadělá z nás pánův chtíč
strašidelný obraz, kýč

Jen Soyův rozmar řídí děje,
zapadáme do závěje,
krutým mrazem vůle puká
v neskutečně děsných mukách

Co k té hrůze dá se říci?
Kolkolem jen nebožtíci,
šikem vystrčených brad
zvou nás vroucně do svých řad

Melchizedech, první z druhů,
posílil voj Soyi sluhů,
jeho život zmatený
byl proň rázem bez ceny

Nurnští se asi hodinu potáceli temnotou, než se uložili k odpočinku ve sněhové závěji. Naprosto vysílení okamžitě usnuli, až na Darlena, který měl první hlídku. Víčka se mu klížila, a tak aby se rozptýlil, vyndal dva utajované svitky, které našel, když zachraňoval ‘dědečka’. První z nich obsahoval proroctví a Moorhed s překvapením zjistil, že král jej nepřečetl celé, ale vynechal dva poslední verše. Zněly takto:

Jen bezpečí dá tvému domu
meč a vůle silná k tomu
Pak smrtí zlého získáš moc
co vždy ti přijde na pomoc
Zas ladem nechat byl by hřích
co život drží smrtelných

Na druhém svitku byla zapsána králova odpověď vědmě:

Moudrá máti, stará vědmo
chci teď zmíniti se letmo
o tom co se mi zas stalo
(neboj, zdržím Tě jen málo)
To tak včera po obědě
když jsem zmožen chrápal, vsedě
Přines mi posel list
a já ho hned začal číst
Ale, což jsem tolik pil?
svým očím jsem nevěřil
Divil jsem se převelice
co mám zase za opice
Jakkoli to nemám rád
začal jsem se probírat
Vody chladné na ten trik
padlo džberů několik
Ač jsem se již vodou dávil
výsledek se nedostavil
Oči stále svoje vidí
Ty mi tu chceš strašit lidi!
Tvoje panikářské křiky
postraší mé námezdníky
Teď když vítězný byl boj
Nechci žádný nepokoj!
Nevíš, co je dobrý mrav?
Oběšenci dle mých zpráv
si nestěžují na závrať
Tak se rychle sbal a ztrať!

Darlen oba svitky několikrát pečlivě prostudoval, čímž mu příjemně uběhla hlídka, načež vzbudil Krochtu. Čaroděj byl sice poněkud nevrlý, ale zabalil se do dek a začal hlídkovat. Pojednou se mu zdálo, jakoby zaslechl řinčení řetězů, ale skučící vítr mu zabraňoval odhadnout vzdálenost. Nakonec však spatřil siluety několika postav. A ony spatřily jeho, nebo spíš koně obklopující tábor.

„Vstávat, honem”, vykřikl Moskyt a začal kopat do ostatních družiníků, zatímco se temné stíny sápaly na jejich koně. Strhla se bitka. Útočníci neměli ani tak zájem bojovat, jako ukrást koně. Všichni byli oblečeni jen v jakýchsi hadrech, což v panující zimě nebylo mnoho. Jejich zbraněmi byly řetězy, které měli přikovány k rukám a používali je jako kyje. Nurnští si s polozmrzlými lupiči nakonec poradili, ale přišli při tom o dva koně.

„Takže chybí kůň Wulpin a Myšilova”, prohlásil nakonec Burbbag, rozhlížeje se po okolí. Myšilovovi to ovšem bylo jedno, protože měl vysokou horečku a navíc ho při boji přišlápl kůň, takže jen ležel zabalen v kůžích a třásl se. „Tady jeden žije”, zavolal Darlen od prohlídky padlých. „Tak si ho poslechneme”, ušklíbl se Krochta.

„Proč ste nás přepadli?”, vyjel na zajatce Burbbag, sotva se probral. „Potřebovali sme vaše koně”, vysoukal ze sebe nebožák, který neměl daleko k umrznutí. Nakonec z něj ještě vylezlo, že byli zavření na nucených pracech v blízkém kamenolomu, ale před několika hodinami tam přišel nějaký kroll, který je všechny pustil, když předtím zřejmě zlikvidoval hlídky. A oni se pak chtěli dostat co nejdál odsud. Výslech skončil vraždou zajatce, čehož se s radostí ujal masový vrah Burbbag.



„Všichni jsou zase pryč, pane, pronásledují ho. Stopy vedou směrem k průsmyku do zadního údolí. Jestli to je Soyo, tak se zřejmě vrací do své pevnosti”.

„Pevnosti? Pouhá zřícenina. Che. Co by tam dělal. Zdi jsou rozpadlé, bránit se tam nemůže. Kolik lidí jelo za ním?”.

„Asi třicet, pane. Všichni, kdož přežili noční boj nebo se vrátili z předchozího pronásledování”.

„Jenom třicet, a byly jich skoro dvě sta. Ale přežili jenom ti nejsilnější”.

„To ano, pane. Asi čtvrtina městských domů byla vypleněna. Mnoho lidí zemřelo”.

„Kašlu na lidi. Tady jde o mě. Ale pravda, neměli se pouštět sami do sebe, bylo by jich víc”.

„Byli zmateni, když jste se rozhodl zabít Drobrada s Hraboldem”.

„Byli to zrádci, chtěli mě zabít”.

„Ehm, ...nevím, pane”.

„A jak to, že oba zmizeli, když sem dostal toho vraha, co?”.

„Možná náhoda”.

„Nevěřím na náhody. Kdybych věřil, že příznaky proroctví jsou jenom náhoda, už bych tu nebyl. Ne, oni si prostě chtěli rozdělit moje území. Nevěřili, že existuje nějaký Soyo a já v tu chvíli ostatně taky ne. Domníval jsem se, že proroctví mluvilo o nich”.

„Ne, pane. Oba byli už dávno mrtví, když...”.

„Ano, vím, vím. Ale nyní už víme, že je to ten pravý Soyo, a máme jeho stopu. Je přece sám, nemůže uniknout”.



Ráno se dobrodruzi vydali k průsmyku, kterým chtěli opustit údolí. Všichni potřebovali odpočinek. Ale odejít z údolí nebylo jednoduché, průsmyk byl totiž dokonale zasypán lavinou. Tudy cesta ven nevedla.

Nurnští se tedy zkroušeně vydali do blízkého lesa, kde se hodlali utábořit. Do města se vrátit nechtěli, neboť nevěděli, jak tam dopadla situace po jejich odjezdu. V lese pak za pomoci magie rozdělali a udržovali oheň a léčili si své šrámy. Hraničářská magie byla použita i na druida Myšilova, kterému se tak alespoň snížila horečka, na úplné vyléčení by však byla spíše potřeba teplá postel.

Druhý den se tedy přeci jen vydali zpět do Cahirentu. Město bylo pusté, nikde nebylo vidět ani živáčka. Některé domy byly vypálené, ale většina byla v pořádku, i když pečlivě zavřené okenice byly důkazem, že situace se ještě nevrátila do starých kolejí.

Dobrodruzi zamířili k hospodě. Bylo zavřeno. Burbbag proto rázně zabouchal na vrata. Otevřela se okenice v patře. „Je zavřeno”, oznámil jim nedůtklivý hlas. „Chtěli bysme přespat”, zavolal Krochta. „Je zavřeno”. „Zaplatíme”. Okenice se pootevřela trochu víc a jakási tvář si je zkoumavě prohlížela. „Co je mu?”, zeptal se muž a kývl směrem k Myšilovovi, který se opět sotva držel v sedle. Celodenní pochod ho značně vyčerpal.. „Je nemocný”, odvětil Moskyt, „Potřebuje do postele. „Ukažte”. Družiníci nadzvedli druida, aby byla vidět jeho tvář. Nevypadal jako zombie. „Dvěstě zlatých”, oznámil muž. „Dobrá”, souhlasil Krochta. Ani nehodlal smlouvat.



Nakonec Nurnští zůstali v hospodě dva dny. Všichni se zatím vyléčili, hlavně díky hraničářské magii, a dokonce i Myšilov se cítil po dlouhé době dobře. Pak družina opět opustila teplé obydlí a vydala se do panujícího mrazu.

Dobrodruzi se dozvěděli, že hned po temné noci se v Soyových stopách vydala skupina pronásledovatelů. O geografii však měli místní obyvatelé jen velmi mlhavé představy, protože oni to tu znali a nepotřebovali si tudíž kreslit mapy. Dobrodruzi se tedy dozvěděli jen velmi zběžně, kudy cesta k Soyovu hradu vlastně vede.



Plání pokrytou sněhem kráčely dvě postavy. Člověk a kroll.

„Dobrá práce”, prohodil kroll.

„Nemělo to velkou sílu”, opáčil druhý, „Lavina předtím padla jen před několika dny, nebylo ještě moc sněhu. Někteří nejspíš přežili”.

„Nepřežijí dlouho”, ošklivě se usmál kroll, „Vlci je najdou a poradí si s nima. A my jim pomůžeme. Byli to ale určitě všichni?”.

„Od města do průsmyku jeli dva dny, nikdo jiný zatím za nimi nevyjel”, dostalo se mu odpovědi, „A pokud někdo vyjede, dorazí na hrad až tam budeme všichni a hrabě stačí nabrat nových sil. Stejně jich tam moc nezůstalo, tohle byla poslední větší skupina”.

„Máš pravdu”, uchechtl se kroll, „Po té noci. Škoda, že Barghed zemřel, údolí už mohlo být naše”.

„Údolí bude naše. Než skončí zima. Zlyran se tu sám zavřel, sám se chytil do pasti. Není úniku”.



Dva dny trvalo dobrodruhům, než dorazili k průsmyku, kterým museli cestou k Soyovi nutně projít. I tady spadla lavina, ale tento průsmyk nebyl tak neschůdný jako ten, kterým přijeli z Gwendarronu. Počasí jim cestou rozhodně nepřálo. Před průsmykem se tedy raději utábořili, aby načerpali novách sil. Několik koní by však námahu nevydrželo, a proto byli zabiti alespoň na jídlo. Řezník Burbbag se rád chopil jejich porážky. Pouze Krochta trval na tom, že jeho kůň půjde s ním, ale ten krátce po vstupu do průsmyku odmítl poslušnost. Cesta rozhodně nevypadala moc vábně. I bez koní ale Nurnští zdolávali obtížný přechod, co jim síly stačily. Pro lidi ovšem cesta nebyla tak neschůdná jako pro koně. Na druhou stranu se dostali.

Hned za průsmykem nařídil Burbbag odpočinek. Všichni ho potřebovali. Na družinících už se opět začalo podepisovat dvoudenní putování mrazivými horami.

Po nějaké době si dobrodruzi všimli, že nejsou sami. Dvě siluety sotva prosvítaly padajícím sněhem. Nurnští sáhli po zbraních. „Kdo jste?”, zakřičel Burbbag, ale jeho slova zanikla ve skučení větru. Vyjednávání nicméně začalo. Nakonec se ke všeobecné úlevě ukázalo, že se jedná o dva členy předchozí výpravy pronásledující hraběte Soya.

„Já sem nějakej Krelan a tohle je Kryšpín”, představil mladý elf sebe a svého hobitího společníka, „My sme teda jako šli s tou výpravou ve stopách toho bastarda, co ve městě vykouzlil tu příšernost, ale tady v tom průsmyku na nás spadla lavina. Já se z ní sotva dostal a pak sem narazil na dalších pár lidí, jenže potom se přihnali vlci. My dva sme jen o vlásek unikli a chtěli sme se pokusit projít průsmykem zpátky”. To znělo věrohodně. Nurnští tedy oba přijali mezi sebe. Při boji proti hraběti Soyovi bude potřeba každá pádná ruka.



Už se blížil večer, když dobrodruzi narazili na vesnici. Siluety zasněžených chalup ve větru ženoucím sněhové vločky vypadaly, jako by se pohybovaly. Přesto však působily podivuhodně mrtvým dojmem. Nikde nebylo vidět živáčka. A přece. Uprostřed vesnice byla studna a u ní stál jakýsi muž. Nabíral vodu. Ba ne, nenabíral. Otočil se a jeho tvář nebyla tváří lidskou. Možná kdysi, ještě nedávno. Ale teď už ne. Muž se pomalým potácivým krokem vydal k Nurnským. A kolem se objevily další postavy. “A sakra, Soyovo maso”, zaklel Dettor a připravil si kuši. Ostatní rovněž vytáhli zbraně.

Boj však netrval dlouho. Krochta použil několik svých oblíbených bílých střel a do zbytku se Burbbag pustil svým obuškem, až hnijící maso létalo na všechny strany. Obyvatelé pokojné horské vesničky konečně došli pokoje. Alespoň ti slabší. Ti silnější už byli odvedeni jinam.

Dobrodruzi uvítali možnost vyspat se zase v teple, které jim naskýtaly opuštěné vesnické chalupy. Vybrali si tedy tu, jež vypadala nejútulněji, rozdělali v krbu oheň a ohřáli si zmrzlé údy. Kromě hlídky pak všichni upadli do blahodárného spánku.

A druhý den šli zase dál. Počasí se snad proti nim spiklo. Nebo to nebylo počasí? Kdo ví. Ale aspoň vítr se trochu ztišil. Už bolestivě nepronikal na každé nechráněné místo a nesvištěl dobrodruhům v uších, zato přinášel jiné zvuky. Vytí vlků. Daleko? Blízko? Kdo mohl říct? Druzi stoupali.

„Hele”, zvolal pojednou Krochta, „Kolem takovýhodle kamenu už jsme dneska šli”. Kousek od nich vyčníval ze sněhu vršek kamene. Při bližší prohlídce se rozhodně zdál opracovaný. „To neni ten samej”, kroutil hlavou Burbbag, „Byly by tu naše stopy”. „Neřikám, že je to ten samej”, bránil se čaroděj, „Jenom podobnej”. „To by moh bejt patnik, a to by znamenalo, že sme na cestě”, prohlásil s úsměvem Darlen, „A ta cesta asi vede k tomu Soyovu hradu”. Druzi radostně vyrazili dále. Všechny zřejmě vyhlídka na brzký příchod do nekromantova hradu potěšila.



Množství sněhu, hnané silným větrem, značně omezovalo viditelnost. Nurnští však šli neohroženě dále, až před sebou spatřili temný stín. Nějaká budova.

„Zpátky”, zařval Krochta, snaže se překřičet skučící vítr, „Musíme se domluvit, co podniknout”. „Ale co vlci?”, optal se Myšilov. „Řek bych, že sou stále blíž”, prohlásil Darlen. Vítr však neumožňoval lépe odhadnout vzdálenost lítých šelem. „Stáhneme se a připravíme se na boj”, rozhodl Burbbag, a tak se Nurnští vydali ve svých stopách zpět.

Teď už vytí nepřinášel vítr. Ozývalo se nedaleko, těsně za hranicí viditelnosti, a s ním i štěkot. Když si dobrodruzi řádně namáhali oči, mohli tu a tam zahlédnout šedý stín, ale množství sněhu ho vzápětí znovu skrylo. Vlci byli všude kolem. Ale útok nepřicházel.

„Je mi hrozná zima”, cvakal zuby Myšilov. „To je tím, že si se přestal hejbat”, oznámil mu Darlen. „Musíme do hradu”, prohlásil Krochta, „Chtějí, abysme tam šli”. A tak šli.



Druzi vstoupili místem, kde snad kdysi bývala brána, na nevelké nádvoří. Bylo tu pusto a prázdno. I vítr se utišil. Pak se ozvalo zavrzání dveří a na nádvoří se začali hrnout nemrtví. Kostlivci, zombie a ghúlové. A zezadu zaútočilo několik vlků. Rozhodující boj začal.

Nemrtví obklopili družinu ze všech stran, marně se je snažil Krochta zlikvidovat bílými střelami. Ač jich mnoho padlo, stále byli v přesile. Do boje se rovněž zapojil velitel nemrtvých, bezhlavý rytíř. Jeho obouruční meč nebylo možné zastavit a na Burbbagově těle zanechal nepěkné rány. Naštěstí krollovi přispěchal na pomoc Moskyt a svou magií rytíře zneškodnil. I ostatní nepřátele se podařilo zlikvidovat, ale za cenu příliš velkých ztrát. Wulpin ležela ve sněhu ochromena otrávenými pařáty ghúla. Vedle ní spočívalo tělo Dettora, který byl v boji těžce raněn a ztratil vědomí. Stejně tak hobit Kryšpín. O kus dál byl sníh zbarven do ruda krví elfa Krelana, roztrhaného vlky. Burbbag byl těžce raněn a sotva se držel na nohou, Darlen rovněž krvácel z několika ran. Krochta byl zcela znaven, své magické schopnosti v tomto boji vyčerpal až na samé dno. Jediný, kdo v boji snad zázrakem neutržil žádné zranění, byl druid Klabzej, jehož nevalné bojové zkušenosti se však na střeše stáje nemohly mnoho uplatnit.

Dobrodruzi si ani nestačili vydechnout, když z domu vyšli dva statní krollové. Burbbag si mohl jen závistivě prohlížet jejich svaly. A za nimi... Za nimi se objevila štíhlá postava zahalená v černofialovém plášti. Pod helmicí však nebyla lidská tvář, byla tam pouhá lebka. Soyo. Nemrtvý temný mág. Nekromant, který se dokázal vrátit po smrti zpět na tento svět.

„Vzdáváme se”, zvedl ruce Krochta. Ostatní nic nenamítali. Krollové přistoupili blíž, obrovské kyje pevně svíraje v rukou. „Odhoďte zbraně”, oznámil jeden z nich po chvíli napjatého ticha, kdy Nurnští nevěděli, zda se do nich krollové pustí, či nikoliv. Poslechli.

Za chvíli už všichni včetně raněných seděli v chladné podzemní cele, když předtím byli dokonale obráni o vše, co měli. Zůstali jen v šatech. Jeden z krollů jim přinesl několik pokrývek. Nebyly zvlášť teplé. Druzi si všimli, že kroll má na ruce několik prstenů. Někteří je poznali. „Můj pán říkal”, prohlásil kroll, „že tu někdo z vás umí používat magii, tak prej pokud ji použije, tak ho budu moct osobně stáhnout z kůže a všechny ostatní taky”. Krochta soustředěně studoval podlahu cely.

„To sme dopadli”, oznámil všem Burbbag zjevnou skutečnost. „Co s náma bude teď?”, zeptal se Kryšpín. „Doufám, že to dotáhnu aspoň na ghúla”, ušklíbl se Krochta. „Já bych teda dal přednost upírovi”, prohlásil Darlen. „To já konečně taky”, zamyslel se čaroděj, „Ale i takovej fext nebo spektra... Jenom mumií bych nechtěl bejt, to rozhodně ne. Zafačovanej do nějakýho hadru”. „A co je to fext?”, zajímal se Kryšpín. „Já nevim, že ještě máte náladu na žerty”, zakroutil hlavou Burbbag. „Z tebe bude pěknej silnej ghúl”, zazubil se na něj Darlen. „Nechtěl bys mě radši vyléčit?”, zabručel kroll. „A ty bys moh říct, co budeme dělat, si vůdce”, obrátil se na něj Moskyt. „Co můžeme dělat?”, pokrčil rameny Burbbag, „Budeme čekat”. A tak čekali.



Ráno se dveře cely otevřely a jeden z krollů hodil dovnitř dvě kostky. „Kdo hodí nejmíň, pude s náma”, oznámil Nurnským. Nervózní dobrodruzi začali metat. Polovina z nich se třásla jako osiky, zvláště druid Myšilov, který vypadal, jako by to u těch osik nacvičoval. Los nakonec určil Burbbaga.

„Kam mě vedete?”, chtěl vědět vůdce Nurnských, když za ním zaklaply dveře cely. „Hned se to dozvíš”, prohlásil kroll s úsměvem.

Burbbag byl doveden do místnosti, kde naproti dveřím seděl v křesle Soyo. Burbbag na něj pohlédl... a najednou zjistil, že nemůže odtrhnout zrak. Musel se dívat do jeho rudých očí. Vyschlo mu v hrdle. Nebyl s to se soustředit na nic jiného, než na dvě oči. Na dvě oči, které se stále přibližovaly, až ho pohltily. Uvízl v těch očích a stal se jejich otrokem.



Když dobrodruzi po čase vzpomínali na Soya, uvědomili si, že si nedokážou vybavit, jak ty jeho oči vlastně vypadaly. Měl vůbec nějaké oči? Nebyly to pouhé prázdné oční důlky v lebce? Určitě z nich ale sálalo nepříjemné rudé světlo. Ale v Soyově obličeji žádné rudé světlo nebylo. Jen, podívali-li jste se do těch nepřátelských očí, které tam možná ani nebyly, a přesto byly hrozivě skutečné.



Po setkání se Soyem byl Burbbag odveden jinam, než dosud setrvávali ostatní. Nová cela byla podstatně pohodlnější. Na zemi bylo několik kavalců a také deky byly teplejší. Kromě toho byli v cele další dva vězni, trpaslík Drumond a elf Vrána. Byli ve skupině pronásledovatelů, na které spadla lavina. Shodou okolností se jim podařilo uniknout vlkům a padli do zajetí.

Vrána
Karabas Vrána

Otce i matku jsem doma zanechal
v lese pod vrbu zakopal

jsa hnán vztekem, se smutkem zápolil
na dlouhý šíf já se nalodil

já křik racků miloval

pak po všech mořích se plavil
já život v námořníka zaslíbil

já křik racků miloval

po roce v Nurnu zakotvil
do bílé zimy na výpravu vyrazil

sníh druhy mé se mnou zavalil
asi jsem se smrti zalíbil

já slyšel racků křik
ale...

Po vzájemném představení si Burbbag sedl stranou a snažil se přemýšlet. Co mu vlastně Soyo chtěl? Vždyť celou dobu nepromluvil. Nebo ano? Proč je sem, u všech bohů, ten všivák Zlyran poslal? Proč...



„Určitě ho někde mučej”, prohlásil zasvěceně Krochta. „Ba, ba”, pokýval hlavou Darlen, „Chudák Burbbag”. „Co nás tu jen čeká?”. Byl už večer a krolla odvedli ráno. Na zemi ležel kus obilné placky, Burbbagův díl. Jídla Nurnští moc nedostali. A Burbbag si zatím pochutnával na mase. Vězni v druhé cele byli lépe živeni. A Myšilov zatím pozoroval placku. Kručení jeho břicha umocňovalo ponurou atmosféru cely.

V tom se na schodech ozvaly kroky. Že by se vracel Burbbag? Nikoli. Opět kostky. „Co je s našim kamarádem?”, osmělil se k otázce Krochta. „To se brzo dozvíš”, zazubil se kroll, „Házejte”. Kostky putovaly třesoucíma se rukama nurnských hrdlořezů. „My čtyři máme stejně”. Krollové se na sebe podívali. „Tak vás rozpočítáme”, prohlásil nakonec jeden. Na chvíli se zamyslel. Pak začal:

Bum, bum, bum
kdo dostane rum
Ty!

Los padl na Dettora. „To je podvod”, bránil se alchymista, „Voni si mě vybrali”. Ale kroll ho popadl za límec a vynesl z cely. Družiníci ještě chvíli slyšeli kvílet hobitův vysoký hlásek.



Další den ráno přišla na řadu Wulpin. „Co s nima jenom dělaj?”, usilovně přemýšlel Krochta. „Dělaj z nich nemrtvý”, odvětil Darlen. „To snad ne”, řekl pochybovačně čaroděj, ale zamrazilo ho v zádech. „Dyk si včera řikal, že bys chtěl bejt fext”, připomněl mu hraničář. „Hele”, ozval se Kryšpín, „A co bude ze mě?”. „Dároš”, odpověděli mu Krochta i Darlen současně. “Co je to dároš?”. „Ale to už vlastně je”, doplnil po chvíli Moskyt. „Co s nima jenom dělaj?”.



„A pak Zlyrana natáhnem na skřipec a budeme ho mučit, až se z něj bude kouřit”, řval na celé kolo Dettor, řádně svá slova zapíjeje pálenkou, kterou vyžebral na krollech. „Baž”, udeřil Burbbag pěstí do země, „Musí zaplatit za tu zimu, za ten mráz a za ten srab, do kerýho nás dostal”. V tom se otevřely dveře a dovnitř vešla Wulpin. „Ahój, Wulpíno. Dej si”, přivítal hraničářku srdečně Dettor a podával jí flašku. „Fíha, vy si tu žijete”, hvízdla Wulpin. „Deš s náma na Zlyrana?”, zeptal se Burbbag. „No jasně”. „Tak si tady vem maso, máme ho spoustu”.

„Ale dneska už jim ty placky schovávat nebudem”, prohlásil Myšilov, když kroll přinesl oběd. „Nemrtví nejedí”. „Nenažranče”, zabručel Krochta, „Beztak si ten zbytek v noci sežral ty. Ale máš pravdu, nechávat jim to nebudem”.



Krochta pohlédl Soyovi do očí. ‘Nelidské oči’, pomyslel si. A sklopil zrak. Dalo mu práci vymanit se z moci těch očí, ale podařilo se. Přesto je ale stále cítil. Cítil, jak ho pozorují, jak mu pronikají do mozku a prozkoumávají ho. Měl chuť se do nich opět podívat, podlehnout jejich moci a nebojovat dál ten únavný zápas. Ale vydržel.

Byl odveden do cely k ostatním a poznal, že se s nimi udála podivná změna. Ze své situace obviňovali Zlyrana a chtěli jeho smrt. Podlehli Soyovým uhrančivým očím. Jediný on nikoli. A myslel si, že Soyo to ví. Ale v tom se mýlil.

„Tak vy si tady žerete a tam se zatim Myšilov chvěje jako topol za bouřky”, rozčílil se Krochta při pohledu na ožralé družiníky a zbytky masa na zemi. „Napi se, škyt”, podal mu lahev Dettor. „Tohle sou Drumond a Vrána”, představil spoluvězně Burbbag, „Pudou s náma zakroutit krkem tomu hajzlovi Zlyranovi”. „Pěknej bastard, ten Zlyran, že jo?”, obrátil se na čaroděje Dettor. „Jo, jo, hroznej”, přitakal Moskyt, který nechtěl ostatní popudit tím, že by s nima nesouhlasil.



Poslední v původní cele zůstal Myšilov. Nejdřív měl hroznou radost, že nemusí jít. Když ale odešel i Darlen, zůstal tam sám. Dostal strach. ‘Co se mnou teď bude?’, pomyslel si, ‘Co když na mě zapomenou? Co když mě tu nechají zemřít?’. Temné myšlenky se mu honily hlavou až do rána. Nezapomněli na něj. Ráno přišli.



Nakonec se Nurnští sešli znovu pohromadě v druhé cele. Tam ale nezůstali dlouho. Krollové je vyvedli před zříceninu. „Tak”, promluvil jeden, „My vás teď pustíme a vy za to zabijete Zlyrana”. „Jasně”, zvolal nadšeně Dettor, „My ho sejmem. He, he”. „Fajn. Támhlety”, ukázal kroll na skupinku postav postávajících opodál, „Pudou s váma. Pomůžou vám”. „Dyť sou to zombie!”, prohlédl si skupinku blíž Darlen. „Jo, a dva sou ghúlové”, poznamenal Burbbag. Krochta si odplivl. Mezi zombiemi byl také elf Krelan, ale nikdo ho nelitoval. Byl s družinou příliš krátce.

„Tady máte svoje věci. Vaše zbraně a něco jídla”, hodil kroll před Nurnské řádně velký pytel. Družiníci si hromadu rozebrali. „Chybí moje kuš”, zjistil Kryšpín, když všechny věci pečlivě prozkoumal. „A moje zbroj”, přidal se Dettor. „Já nemám meč”, zabručel Krochta, „A beztížák mi taky sebrali, sakra”. „Já chci svoji kuš”, vřískal Kryšpín. „Tohle je všechno, co ste měli”, prohlásil neoblomně kroll, „Víc nedostanete. A běžte už, ať jste do večera ve vesnici”.

A večer byli ve vesnici. Vybrali si pěkný dům na přespání, nemrtvé shromáždili na návsi a... A pak mezi ně Krochta poslal několik bílých střel. A nemrtvá těla se rozlétla do všech stran. „Co si to udělal?”, zařval na čaroděje Burbbag. „Dyť nám mohli pomoct proti Zlyranovi!”. „Já s žádnejma nemrtvejma chodit nebudu”, opáčil čaroděj. „A tos je musel zabíjet? Eště teď Soyo kvůli tobě zabije nás”. Čaroděj se tvářil uraženě. „Nezlob se na mě”, zabručel vůdce, „ale za tohle ti strhnu podíl z kořisti”. To Moskyta pobavilo: „A z čeho mi to jako strhneš, když vůbec nic nemáme?”. „Třeba eště něco najdeme”. „Tak leda smrt”, doplnil kdosi.

Ráno Krochta, který měl poslední hlídku, všechny probudil. „Tak co?”, zeptal se Burbbag, protíraje si oči, „Dělo se něco?”. „Slunce už vyšlo”, odvětil čaroděj a zašklebil se na krolla. „Snad eště vo ničem neví”, zadoufal Burbbag. „Jasňačka, che, che”, vycenil zuby Moskyt a odešel si sbalit své věci. Burbbag měl divný pocit, ale nemohl za nic na světě přijít na to, proč. Raději se přestal namáhat přemýšlením a pustil to z hlavy.

Večer se dobrodruzi sesedli u táborového ohně. „Měli bysme připravit plán”, nadhodil Burbbag, „Krochto, nemáš nějakej nápad?”. „Krochta... žádnej nápad”, oznámil čaroděj. „Co?”, podivil se Darlen, „Ale toho Zlyrana musíme nějak dostat”. „Krochta nechce na Zlyrana!”, protestoval liscannorský starosta. „Zlyran musí chcípnout, he, he”, ozval se Dettor. „Správně”, přitakal Vrána. „Počkat”, utišil všechny Burbbag, „Krochto, ty nechceš zabít Zlyrana?”. „Tak, tak”, zazubil se čaroděj, „Krochta nechce”. „Von je nějakej divnej”, obrátil se vůdce na ostatní, „Takhle přece nikdy nemluvil”. „No jo, chová se divně”, souhlasil Darlen. „Krochto”, zadíval se čaroději do očí Burbbag, „Umíš kouzlit?”. „Jó, to jó. Krochta umí”. „Tak nám něco vykouzli”. Čaroděj se poškrábal na hlavě, „A co jako?”. „Třeba blesk, támhle do toho stromku”. Moskyt se chvíli soustředil, ale nic se nestalo. „Nepovedlo se”, pokrčil rameny. „To von si z nás jenom dělá srandu”, prohlásil Dettor, „Nechce jít na Zlyrana a myslí si, že bez něj nepudem, he, he”. „To snad ne”, nesouhlasil Darlen. Burbbag se na čaroděje pozorně zadíval, „Hele, Krochto, zkus vykouzlit tady Kryšpínovi oslí uši”. „Có, proč zrovna mně?”, ohradil se hobit. „Mlč”, okřikl ho Burbbag, „Je to jenom pokus”. „Ale já nechci”, protestoval hobit dál, ale Moskyt již pronášel zaklínadlo. Nic. Krochta se poškrábal na hlavě. Pak začal znova zaříkávat. Stále nic. Pokrčil rameny: „Nějak to nefunguje”. „Tohle nehraje”, prohlásil smutně Burbbag, „Tuhle šanci by si nenechal ujít”. „Myslíte, že je fakt blbej?”, ozval se Myšilov. „Už to tak bude”. „Ale co budeme dělat?”, otázal se Darlen. „Vím já?”, zavrčel Burbbag, „Zatim si pudem lehnout”.



Družiníci se brodili hlubokým sněhem. Počasí se opět začínalo zhoršovat. Celou cestu ze Soyova hradu do Cahirentu bylo poměrně hezky, teď však již opět foukal mrazivý vítr a z oblohy se valilo množství sněhu. Své poslání vzdali. Udělali sice drobný průzkum kolem Zlyranova hradu, ale už předtím byli rozhodnuti opustit údolí. Snad až naberou nových sil, vrátí se.

Znovu se ozvali vlci. Vítr přinášel jejich vzdálené vytí. Nebo je nepřinášel vítr? A nebylo vzdálené? To se nedalo poznat. Nurnští šli každopádně dál, krok za krokem, vyčerpaní na těle i na duchu. A vlci stále vyli.

V tom se vzduchem mihl šedý stín a zakousl se do hrdla trpaslíku Drumondovi. „Pozor”, zařval Darlen, stojící vedle, a vrazil šelmě do boku svůj oštěp. Objevili se další vlci a zaútočili na dobrodruhy ze všech stran. Začal boj o holé přežití. Burbbag kolem sebe mlátil svým okovaným obuškem, zanechávaje na šedých srstích vlků rudé skvrny. Krochta se snažil pronést zaklínadlo, ale těžké tělo mu dopadlo na záda a povalilo ho na zem. Wulpin se bila až chlupy létaly, především tedy vlčí. Pak se jí ale jedna z šelem zakousla plnou silou svých čelistí do stehna. Hraničářka bestii zabodla do hlavy meč, ale její zrak začala zahalovat hustá bílá mlha a zakrátko vinou ztráty krve upadla do bezvědomí.

Dettor se snažil krýt mezi bojujícími, aby na něj vlci tolik nemohli, a případné dotěry zaháněl pažbou své kuše. Ve chvíli, kdy bylo nejhůř a jeden z vlků již ochutnával měkké hobití masíčko, přispěchal na pomoc Burbbag. Rovněž Vrána a Kryšpín mysleli více na svou obranu, než na přímý souboj, ale nebylo jim to nic platné a padli do sněhu vedle sebe. Burbbag s Darlenem naštěstí stačili odehnat hladové šelmy, chystající se hodovat na jejich bezvládných tělech. Druid Myšilov se statečně bránil až do konce a vydržel na nohou, dokud Burbbag s Darlenem za pomoci Dettorových šípů nezlikvidovali zbytek vlků.

Burbbag krvácel z mnoha ran, ale jeho tvrdou kůži nebylo tak snadné prokousnout, takže zranění nebyla příliš vážná. Darlen naštěstí v hraničářské škole věnoval boji s vlky značnou pozornost, proto na tom nebyl až tak špatně, i když také utržil nejednu ránu. Více však bylo nyní potřeba jeho léčitelských schopností, neboť Wulpin, Vrána a Kryšpín byli těžce raněni a bez ošetření by mohli vykrvácet. Krochtovi a Drumondovi už ale pomoci nebylo. Jejich nehybná těla, potrhaná hladovými vlky, stačila vychladnout už během boje. Na dojetí však nebylo kdy.

„Musíme odtud”, prohlásil Burbbag, „Určitě sem přídou další vlci, když ucejtěj krev. Trpajzlika tu necháme, Krochtu berem”. „Všichni jsou unaveni”, namítl Darlen, „Potřebujou si odpočinout”. „Aspoň míli musíme ujít”, trval na svém vůdce, „Na bojišti zůstávat nebudem”.



Lavina v průsmyku stále ještě bránila v cestě z údolí, ale Nurnští se nakonec přece jen rozhodli riskovat přechod. Postupovali jen velice pomalu.. Byla to velice namáhavá cesta. Co chvíli se někdo probořil. Několikráte se dokonce někteří družiníci propadli tak hluboko, že se ostatním ztratili z očí a museli se s největší námahou vyhrabat ze sněhu nebo dokonce být vyhrabáni s pomocí ostatních. Zvláště Dettor měl jednou na mále, když se propadl do trhliny ve sněhu. Stalo se to téměř na konci průsmyku a všichni už byli značně vyčerpáni, a tak jen bezděčně přihlíželi, dostane-li se alchymista ze sněhu ven. Nakonec se to hobitovi podařilo, ale neměl daleko od smrti udušením.

Přechod přes lavinou zapadlý průsmyk se Nurnským nakonec přece jen zdařil. Dokonce se podařilo přepravit i mrtvé tělo starosty Moskyta, přestože se jim jednou málem ztratilo ve sněhu, ale Burbbagovi se ho nakonec podařilo vyhrabat.

Noc již dobrodruzi strávili v zájezdním hostinci U Cempírků. Pravda, museli naštípat dříví a vysmýčit setnici, jelikož neměli ani vindru, ale horalé byli zvyklí v takové zimě držet pospolu a spokojili se s odvedenou prací.

A tak nurnští zabijáci vyměňovali svoji práci za nocleh a stravu, až se šťastně dostali do domovského Liscannoru. Na nikoho z nich tu nikdo nečekal, nepočítaje hostinského Jeremiáše. Ti, kteří čekali, se těch svých nedočkali. Melchizedech už nebude moci být pyšný na své dítě. Vždycky se mu kvůli dítěti posmívali. Smáli se mu, že dítě mít nemůže, protože to škodí magii. A své satisfakce už se nedožil. Nikdy se o svém dítěti nedozvěděl. O dítěti, které bylo počato noc předtím, než odjel na svou poslední cestu…

---