Historie Nurnské družiny VI

---

VI. Dvě dcery

---

[Dešten 1048, Burbbag Šestý]

Bylo to začátkem deštna. Jaro už bylo na vítězném tažení krajem, i když paní Zima o sobě ještě občas dala vědět nepříjemným ledovým deštěm, jakoby chtěla ukázat a připomenout svou sílu. Avšak jaro se nedalo zastrašit. A výpady zimy byly stále méně časté. To se projevilo i na okolní květeně, která se začala mít čile k světu. Zelené louky, tu a tam u cesty trs petrklíčů, a na polích lidé, osazující zoranou půdu obilím. V tom všem byla cítit vůně jara.
Od Nurnu přijížděl jezdec. Ledabyle seděl v sedle, dlouhé neupravené vlasy neznající hřeben mu povlávaly ve větru, a do klapotu kopyt si pohvizdoval nějakou barbarskou písničku. Ano, jezdec byl barbar. Usmíval se na celé kolo, protože ani ne před dvěma hodinami dokončil tříměsíční výcvik u mistra Kwaerta, který v Nurnu vyučoval válečnickému umění. A dokončil jej úspěšně. Proto měl takovou radost.
Kousek před sebou uviděl Harez, tak se barbar jmenoval, první střechy Liscannoru.
„Už hodnou dobu jsem tady nebyl”, pomyslel si, „To jsem fakt zvědavej, co je novýho”.
A ještě na něco pomyslel, i když vlastně na to myslel téměř pořád, na korbel plný hobitího piva, správně chlazeného a s pořádnou pěnou. Takové, jaké uměl natočit hostinský Jeremiáš v hostinci U hrocha. Válečník olízl suché rty a pobídl koně do slabin.
„Vždyť už to není ani míle!”.

U liscannorského hostince byl během chvíle. Seskočil z koně, odstrojil ho a odvedl zadními dveřmi do stáje. Netrvalo to ani půl směny a už bral za kliku lokálu. Avšak něco ho zarazilo. Po cestě k vesnici přijížděla bryčka tažená jedním koněm.
„Kdo to může bejt? Takovejhle kočár nemá v Liscannoru nikdo, jak si pamatuju...”, přemýšlel nahlas barbar.
Zůstal stát s rukou na klice a čekal. Za chvíli u něj malý vůz zastavil. Další věc, která Hareze překvapila, byl vozka. Vlastně vozková. Na kozlíku totiž seděla žena, což válečníka notně překvapilo. Podle něj totiž má žena sedět doma, vařit, prát a rodit děti, a ne se prohánět po cestách s opratěmi v rukou.
„Mladý pane, prosím vás, jsem tu správně v Liškanoru?”, vyrušila náhle barbara paní na voze.
„Ehm, no... ech... jo, jo... v Liscannoru. Co chce... vlastně, co potřebujete?”, zamotal se trochu válečník, který se musel rychle přeorientovat na to, že nemluví s nějakou ženskou od nich z vesnice.
„Uch, to jsem ráda”, oddechla si dáma a počala slézat z vozu, „Já totiž hledám Nurnskou družinu. Potřebovala bych pomoc”.
Barbar hned zareagoval, poněvadž když někdo Nurnské hledal, tak to většinou znamenalo výpravu: „Jo tak to jste na správný adrese, paňmamino, jako že se Harez menuju a k Nurnskejm patřim. Pote se mnou dovnitř. Dáme si trochu toho píva a vy mi vypovíte, co že vás trápí”.
Žena byla trochu nesvá z divokého válečníka s mečem u pasu, ale pak si pomyslela, že z jejího problému by jí asi nějaký navoněný hejsek z města těžko pomáhal. A ona měla velký problém.
U Hrocha panovala veselá nálada. Hostinský Jeremiáš roznášel pivo asi pěti persónám, na kterých bylo vidět, že už tu nějakou chvíli sedí. Pokud byla paní předtím z Hareze nesvá, tak ti, kteří tu seděli, jí na klidu nepřidali. Zvlášť, když jí je Harez představil jako část Nurnské družiny. U stolu seděli: Arkuss Dettor, hobití alchymista a známý notorický pijan, kroll Burbbag, zakutý v ocelové zbroji a s velkým řemdihem, opřeným za sebou o stěnu, Eodel Zivril, malý vousatý trpaslík s šátkem na hlavě (s uzlem podivně uvázaným dopředu), a také kouzelník Melchizedech, na jehož účet se právě ostatní dobře bavili. Jediný, kdo na první pohled vzbuzoval trochu důvěry, byl liscannorský starosta a čaroděj Krochta Moskyt.
„Nazdar, chaso”, pozdravil ostatní barbar, „Tudlejc dámu jsem potkalpřed hospodou, kterak se sháněla po Nurnskejch. Vypadá to, že od nás něco potřebuje...”.
„Tak se, madam, posaďte a povězte, co vás trápí”, ujmul se slova starosta, „A my uvidíme, jestli vám budeme moct pomoc. A ty, Jeremy, přines tady našemu hostu něco k pití”.
Žena, stále nesvá, se pomalu usadila ke stolu, uhladila si záhyby své sukně a dala se do vyprávění.

Paní Melanita Vrantová, tak se představila, pocházela z vesnice Tmarsting, nacházející se několik dní cesty směrem na severovýchod. Zde žila na malém hospodářství se svými dvěma dcerami, Melanitou mladší a Glassal. Bylo tomu tak tři čtyři týdny, kdy okolo poledního poslala dcery vyprat nějaké prádlo k potoku. Prádla nebylo moc, asi dva koše, takže čekala, že se tak za dvě hodiny vrátí. Jenže ony nepřišly ani odpoledne, ani večer. Paní Vrantová je šla nejdřív hledat. Myslela si, že třeba někde usnuly nebo že šly na jahody, ale nikde je nenašla. V tu chvíli se o ně začala bát. Doběhla do vesnice za svým přítelem kovářem Tvarou a všechno mu řekla. Ten hned shromáždil několik vesničanů a vyrazili dívky hledat. Nenašli je. Ani toho večera, ani druhého dne, ani třetího. To už byla zoufalá matka na cestě k nedaleké vojenské posádce. Vojáci také vyslali několik mužů, ale objevili to samé, co Tvarovi vesničané. Nic.
Melanita Vrantová sáhla k poslední možnosti. Nikdy neměla k dobrodruhům velkou důvěru, zvláště po tom, co kdysi jedna taková banda přemluvila jejího manžela, aby jel s nimi na výpravu. Už se nevrátil. Avšak ona neměla jinou možnost. Na malý vůz naložila pár věcí, co potřebovala na cestu, a přihodila k nim to, co zbylo po manželovi. Věděla, že se v tom haraburdí najde pár věcí, které mají, zvlášť pro dobrodruhy, cenu. Peněz moc neměla, takže doufala, že zaplatí tímhle. Vyrazila.
Zprvu si Melanita myslela, že najde pár dobrodruhů v nedalekém Naglinu, ale měla smůlu. Většina družin byla někde na výpravách, a ty, co objevila, vypadaly, jako že jí za rohem podříznou krk. Věděla, že nemá mnoho času, ale rozhodla se to risknout. Rozjela se do hlavního města. Do Nurnu.
Nurn ji překvapil. Tolik lidí pohromadě ještě neviděla. Všude byla spousta domů, tržišť, zboží z blízka i daleka. Avšak rychle se vzpamatovala. Začala obcházet místní hostince, kde jak známo se dobrodruzi vyskytují nejčastěji. A tam také, hospoda se jmenovala U lišky, jí hostinský poradil. Prý kousek od města, ve vesnici Liscannor, sídlí jakási družina jménem Nurnská, ať se vydá tam, že prý jí pomohou. Rozhodla se.
Mezi tím, co paní Melanita vyprávěla svůj neveselý příběh, dorazili k Hrochovi ostatní členové společenstva. Byli jimi: Nervor Chinský, hobit alchymista, Darlen Moorhed, elfí hraničář, a lidská hraničářka Wulpin Zivrilová, manželka Eodela Zivrila.

„Takže se vám ztratily dcerunky... Mnó, a kolikpak jim bylo roků?”, přerušil nastalé ticho Arkuss a v očích se mu zalesklo.
„Kušuj, vožralo!”, přerušil ho starosta a obrátil se na Melanitu: „To vám, pani, teda vůbec nezávidim. Fakt hrozný. Ale napadlo mě - nemohly ony odejít dobrovolně třeba s nějakejma hochama, do kterejch se třeba jako zamilovaly a utekly s nima?”.
Paní Vrantová chvíli přemýšlela, a pak rezolutně zakroutila hlavou.
„To ne. Já jsem na ně nikdy nebyla kdovíjak přísná. Kdyby za mnou přišly a řekly, že se chtějí vdávat, tak bych jim to asi nezakazovala. A kdyby přesto chtěly odejít s někým, o kom by si myslely, že by se mi nelíbil, určitě by mi nechaly alespoň dopis”.
„To je asi pravda”, řekl po chíli Krochta, „Inu, milá paní, my vám asi pomůžem. Ale je tady ještě jedna otázka. Otázka peněz. My neděláme zadarmo”.

Přípravy na cestu Nurnským netrvaly nikterak dlouho a následující den ráno byli ti, co se rozhodli vyrazit, připraveni. Společenstvo tvořili: Krochta Moskyt, Nervor Chinský, Darlen Moorhed, Harez, Arkuss Dettor, Melchizedech a manželský pár Eodel a Wulpin Zivrilovi. Ti, co se měli s kým rozloučit, se rozloučili se svými rodinami a družina společně s paní Vrantovou vyrazila směrem na Naglin.
* * *
Samý prach, hluk ze všudypřítomných kováren; převážně hobiti a trpaslíci. To byl Naglin, město, o kterém se říkalo, že zde žijí nejlepší kováři v Gwendarronu. Nurnští se sice nechtěli příliš zdržovat, ale nikdo z nich se nedokázal ubránit, aby se neprošel po tržišti a nepořídil si nové přezky nebo hroty na šípy. Společenstvo zde také doplnilo zásoby jídla a po odpočinku v hostinci U kovadliny vyrazili druhý den na další cestu. Ta nyní měla vést přes divoké území, kde se v poslední době začaly množit skupiny lapků a lupičů, i když ty zřídkakdy zaútočí na po zuby ozbrojenou bandu.
* * * „Hej, haló, dobří lidé! Pomozte, pomozte!”, zavolal náhle na družinu muž, který se vynořil v zatáčce zpoza lesa. Nurnští zpozorněli. Už nejednou se stalo, že někdo nalezl na cestě rádoby raněného, kterému chtěl pomoci, a pak byl ze zálohy napadnut jeho kumpány. Všichni si připravili zbraně a opatrně postupovali k volajícímu muži. Ten však rozhodně nebyl návnadou.
Podle zaprášené a potrhané gwendarronské uniformy všichni poznali zle posekaného příslušníka armády. Družinoví felčaři Darlen s Wulpin mu ihned ošetřili nejhorší rány a muž se poté, co dostal pořádně napít, rozpovídal o tom, co se stalo.
„Ono toho na vyprávění moc není. Já ještě se šesti muži jsme doprovázeli královského výběrčího daní, pana Obllada, na cestě do pevnosti severovýchodně od Tmarstu. Cesta ubíhala bez problémů a byla to spíš nudná záležitost. Náhle se však všechno změnilo. Před vůz zničehonic spadl strom a z lesa vyběhla jakási skupina. O boji toho moc nevím, protože než jsem stačil vyndat meč, dostal jsem ránu do hlavy a probral se v noci v prachu u cesty. Musíte mě dopravit k nejbližší posádce, abych mohl říct, co se stalo. Obllad je totiž opravdu vysoký státní úředník”, domluvil raněný a prosebně se díval na kolemstojící.
„Hele, vůdče”, obrátil se Krochta na Arkusse Dettora, který byl ze své nedávno nabyté funkce trochu nervózní a musel si při rozhodování notně pomáhat ze své nevyčerpatelné zásoby alkoholu, „To by mohlo bejt něco pro nás. Kdybysme se pustili po stopě těch chlápků a zachránili toho chlapa, tak by nám určitě vyplatil nějakou odměnu... a nehledě na to, že bysme si udělali vočko u královskýho úředníka”.
„Von to neni vůbec blbej nápad, Moskyte”, přitakal Dettor, „Voni ti chlápci, co je přepadli, budou mít u sebe taky nějaký další lupy. Hej, družino, vyrazíme na ty lapky?”. V odpovědi se ozvalo souhlasné mručení.

Darlen opatrně kráčel pět kroků před ostatními a v lesním podrostu se snažil držet stopy. Ostatní postupovali za ním s rukama na jílcích zbraní, připraveni okamžitě zaútočit. Les před nimi se začal pomalu prosvětlovat. Elfí hraničář udělal rukou znamení, aby zbytek počkal na místě, a sám se vydal prohlédnout si blízkou se mýtinu.

„Sou to oni”, prohlásil potichu Moorhed a začal do písku kreslit nákres, Sou tam ve skále zřejmě nějaký prostory, ve kterejch žijou. Venku jsem sice žádnýho z nich neviděl, ale jejich stopy vedou přímo do díry ve skále. Zřejmě odpočívaj po tom přepadení. Tak co, jdem do nich?”.
Melchizedech se nesměle rozhlédl po spoludružinících: „Já bych mohl nechat proletět mýho Rhuie kolem vchodu a nechat ho tam nahlídnout”.
„Dobrej nápad, kouzelníku. Pošli toho svýho palétavce na vobhlídku”, řekl Arkuss.
Malé neviditelné kočky, která je zlostně pozorovala z nedalekého stromu, si nikdo ani nevšiml.
Mladý elf sundal svého černého havrana z ramene a nechal ho vzlétnout, přičemž s ním neustále udržoval telepatické spojení. Rhui zakroužil nad loukou a zamířil k otvoru. Z něho mu však vstříc vyletěl šíp a prošpikoval ho skrz naskrz. Slavný Rhui dolétal.
„Bohové! Muj Rhui, muj havránek. Ty chlapi mi zastřelili havrana! Už nikdy neuslyšim jeho tuk, tuk... vlastně krá, krá...”, lkal nahlas Melchizedech, „Ale já vám ukážu. Teď uvidíte, co to je zabít kouzelníkovi přítele...”.
„Hele, moc se nikam nežeň, Melchizedechu, nebo tě rozstřílí na maděru”, zadržel kouzelníka Eodel, „Pěkně pomalu a opatrně!”.
Dobrodruzi vyrazili. Nebyli by to ale Nurnští, aby vyrazili do boje tupě jako tlupa barbarů. Vždy měli v zásobě nějakou kulišárnu. Tentokrát Krochta zneviditelnil Dettora, který byl připraven s bombou, kdyby se stalo něco nepředvídaného. Ostatní také nevyběhli z lesa a neběželi přímo ke vchodu, ale vzali to pěkně obloukem k skalní stěně a přitlačeni na ni se opatrně přesunovali k ústí jeskyně.
„Raz, dva, tři... teď!”, zavelel Krochta a střelci na hrotě s válečníky Eodelem a Harezem vtrhli dovnitř. V tu chvíli se ale stalo několik věcí najednou. Nurnským válečníkům se do cesty postavili dva nepřátelé se zbraněmi v rukou. To by ještě nebyl takový problém, ale špatné bylo, že oba byli urychleni kouzlem. Další, co se stalo, že někdo odkopl křoví, které zakrývalo druhý vchod, a v něm se objevili noví dva protivníci, obsluhující jednoduchý šípomet. Začala mela. Krochta za pomoci svojí magie urychlil Eodela, který se s trpasličí kletbou a barbarovou pomocí vrhl na nepřátele. Darlen s Wulpin zaklekli a ze svých luků začali ostřelovat posádku válečného stroje. Ti jim ale nepříjemně přesně odpovídali. Už to přestávala být legrace, když tu náhle se ozval výbuch a šípomet i s posádkou se rozletěl na všechny strany. Bylo slyšet podivný smích. Trpaslík s Harezem zatím vyhráli boj v ústí jeskyně a těžce posekáni postupovali dále dovnitř. Zde na ně sice vyběhla další čtveřice lapků, ale dříve, než se jejich zbraně mohly srazit s liscannorskými, byli skoseni Krochtovými a Melchizedechovými blesky. Družina chvíli stála v očekávání dalšího útoku, ale vypadalo to, že je po boji.
„Tak, bando, teď to tady pořádně prosmejčíme, jestli tady ty bídáci nenechali nějakou zlatku a toho zajatce”, ozval se odnikud Dettor.
* * * „Nakonec se ta odbočka docela vyplatila”, pronesl potichu Darlen ke svému společníkovi na hlídce, „Ty mladý lapkové toho stačili nashromáždit docela slušnou spoustu a úředník nám slíbil taky docela pěknou sumičku”.
Nervor prohrábl klackem žhavý popel a přiložil něco nalámaného dřeva.
„To máš teda pravdu. Ono mít zavázanýho úředníka se taky hodí. Vem si třeba takovýho Kallesteho... kolik nám to už přineslo výprav”.
„To je ale trochu něco jinýho. Kalleste nám nevděčí za život. Pro toho jsme udělali pár práciček, který vyšly. Máme u něho pouze dobrý jméno, nic víc. Kdyby to bylo nutný, tak nás klidně pošle na smrt. Je to přeci jen šéf tajný služby Gwendarronu”.
Oheň se pomalu rozhořel a vytvořil stíny na tvářích hlídky. Chvilku oba mlčeli. Pak se znovu ozval Nervor: „Co si myslíš o těch holkách, Darlene? Já mám za to, že už jsou někde s nějakejma svejma milencema a užívaj si tak, jak se užívá život bez mámy za zadkem”.
„To je klidně možný. Hlavně to ale neříkej před starou paní. Ona sice vypadá, že to všechno nese strašně statečně, ale často ji slyšim v noci vzlykat”, odpověděl mladý elf a po chvíli dodal: „No, a zítra se přesvědčíme co a jak. Mám pocit, že bysme měli zítra dorazit do Tmarstingu”.
* * * Vesnice Tmarsting se nacházela u samých hranic Gwendarronského království a spadala pod panství šlechtice a královského zmocněnce Mendefara Tmarsta. K jeho lénu patřilo ještě několik vesnic a také jeho tvrz, okolo které se rozkládalo malé městečko. Život ve zdejších krajích, stejně jako v jiných pohraničních oblastech, nebyl jednoduchý. Byl naplněn převážně prací a častým špatným počasím.
Nurnští dorazili do Tmarstingu asi tak dvě hodiny před západem slunce. Ubytovali se u paní Melanity a po krátkém odpočinku vyrazili do místního hostince shánět informace. Paní domu zatím začala přivádět od sousedů domácí zvířectvo a dobytek, které u nich nechala hlídat, než odjela. O jejích dcerách nikdo nevěděl nic nového.
Dobrodruzi zatím v hospodě způsobili svým zjevem malý rozruch. Místní lidé byli sice zvyklí na ledacos, ale když se otevřou dveře a do lokálu vejde po zuby ozbrojená banda zaprášená desetidenní jízdou, tak většinou každý si jednou rukou chytí měšec a druhou sevře rukověť dýky. Nikdo z Nurnských ovšem nechtěl vyvolávat žádnou bitku nebo rvačku. Přišli sem pro informace a také spláchnout prach z cest.
Po návratu do Melanitina domu si družina před spaním ještě chvíli sedla a probírala, co se dozvěděla. Nebylo toho moc. Nikdo z vesnice nevěděl nic, co by mohlo přispět k objevení zmizelých dcer paní Vrantové. Ze štamgastů v hospodě bylo cítit, že se něčeho bojí, a většina z nich nezůstala u svých pucláků moc dlouho po setmění. Až trochu podnapilý místní kovář Tvara jim prozradil, čeho že se to všichni bojí.
„Vlci, pánové, jsou to vlci, co v lidech vzbuzuje strach. A ne lecjaký ratlíci. Lidi u nás jsou na normální vlky zvyklí, dyž tady žijeme na hranici a kousek támhle začínaj hory. Tihle nejsou obyčejný. Maj červený vočiska a každej z nich vydá za půldruhýho normálního vlka”.
Tvara přerušil vyprávění a zhluboka se napil.
„A jak je to asi tak dlouho, co se ty potvory začaly tady v kraji objevovat?”, povzbuzoval kováře k dalšímu hovoru liscannorský čaroděj Krochta Moskyt.
„Nó, začalo to asi tak před měsícem, před půldruha. Když se mladej Žitík zrovna vracel z pastvy. Bylo už pozdě, slunce zapadlo, ale vidět ještě jakž takž bylo. Abyste rozuměli, Žitíkové nejsou žádný boháči. Mladej hnal domů asi tak pět kravek a jedno tele. Jo, no abych se vrátil k věci. Najednou kde se vzali, tu se vzali vlci. Kolik jich bylo přesně, to jsme se nedozvěděli, ale podle stop jich mohlo bejt tak maximálně pět, šest. No, co vám budu povídat. Mladej se úplně pokousanej zachránil útěkem na strom a z toho jeho stádečka vlci na místě zabili dvě kravky a to tele. Ty tři zbylý kusy jsme našli zaběhlý až druhej den. No a zajímavý na tom ještě je, že když jsme našli ty mrtvý kusy, nebyly vůbec vožraný. Jenom trochu. Jako by si kousli tady a támhle. Jako by zabíjeli jen tak. Jo a ještě prej maj takový divný voči. Takový žhavý. No a vod tý doby se tu objevujou, potvory. Dokonce i do Tmarstingu se odvážej. Mně to příde, jako by nás chtěli strašit”.
Eodel se nejprve přesvědčil, že paní Vrantová není v doslechu, a tichým hlasem poznamenal: „A co když si je vodnesly zrovna tyhle potvory, co se jich tu každej bojí? Třeba jsou to služebníci nějakýho vlkodlaka, co se usadil tady v lesích a teď je vysílá na lov nezkaženejch panen”.
„Sru... glo... chrch...”, zapojil se na chvíli do debaty vůdce Arkuss a zase spokojeně usnul spánkem opileckým.
„Ach jo”, pomyslel si Krochta při pohledu na slintajícího hobita, „To máme zase jednou velitele”.
A potom dodal už nahlas: „No, doufejme, že se těm holkám nic takovýho nestalo, i když časově by to docela sedělo. Ty holky se taky ztratily asi tak před měsícem. Já bych se teď docela vyspal a ráno bysme mohli prohledat nejbližší okolí. Co vy na to?”.
Družina mu odpověděla souhlasným mručením.
„Já akorát ještě skočim naštípat nějaký dřevo, než půjdem spát”, zakončil poradu Darlen Moorhed.

„Tak, to by nám mohlo stačit”, proběhlo mladému hraničáři hlavou a spokojeně přejel pohledem slušnou porci dřeva. Zasekl sekeru do velkého špalku a začal si protahovat unavená záda, když tu náhle zpozorněl. Nevěděl, jestli něco zaslechl, nebo to byl pocit, který člověk získá, když velkou část života stráví v lese. Ale věděl, že ho někdo pozoruje od nedaleké vysoké zídky. Dělaje jakoby nic, se opásal mečem, který před prací odložil, nabral plnou náruč dřeva a pomalu se vydal k domu. Jakmile ztratil zídku z dohledu, opatrně položil svůj náklad a už s vytaženou zbraní se tichým během vydal k inkriminovanému místu.
To, co uviděl, ho notně udivilo. Ve stínu ohrady se krčili dva mladíci, podle vzrůstu ani ne devítiletí, a o něčem se potichu dohadovali. Nebyl problém je překvapit, takže kdyby chtěli utéct, museli by projít přes jeho meč.
„Ale, ale, mladí pánové, copak tady děláme v tuhle noční hodinu?! Tohle není dobré místo pro procházky při měsíčku. Jestli někdo udělá pohyb, co se mi nebude líbit, tak ochutná moje ostří! Teď se pomalu zvedněte a ruce za hlavu... Tak, tak je to správně... A teď se vydáme vysvětlit mně a mým přátelům, proč se tady takhle schováváte”.

Kromě opilce Arkusse se všichni shromáždili v největší místnosti domu a byli překvapeni, proč že je Darlen vytrhl ze začínajícího spánku.
„Kurňa cucky”, zařval opilec Dettor a nervózně zakoulel očima.
“Výslech, bude výslech”, zajásal krvelačně Eodel, trpaslík s pochybnou minulostí a oba zajatci dostali strach.
“Nó, jen klid, snad to nebude tak strašný, panáčci”, uklidnil spoutané nešťastníky Darlen, taktéž osoba s pochybnou minulostí, “Teda když nám všechno vyklopíte”.
Vyklopili. A tak se družina dozvěděla o jistém panu Hnarghovi, který dle všeho žije sám v chajdě v hlubokém hvozdu a doprovází jej pes neobvyklého vzrůstu. A někteří vesničané, kteří se odvážili hlouběji do nitra lesa dokonce tvrdili i něco o smečce vlků.
“No jasně, vlkodlak! To je jasný jako že sem si už měsíc neměnil spodky”, odtušil barbar Harez.
Nurnští se po sobě významně podívali.
* * *
„Tak támhle za tím kopečkem je údolí a v něm jsem viděl starou chajdu”, potichu promlouval k družině Darlen, sdělujíce jí, co objevil jakožto předsunutá hlídka.
„Myslíš, že by tady moh sídlit ten vlkodlak, jak nám o něm říkal Tvara... ehm, jak že se jmenoval?, obrátil se na průzkumníka Nervor Chinský.
„Hnargh... jo, jmenoval se Hnargh”, chvíli pátral v paměti chodec, „No a polohou by to sedělo. Takže jestli tomu kováři věříme, tak jsme na místě. Ale je možný, že nás poslal někam jinam. Kdo ví...”, dopověděl hraničář a jen tak mimoděk, aniž by tomu jeho mysl věnovala velkou pozornost, zkontroloval letky na jednom ze svých mnoha šípů.
„Mně se to nelíbí. Tady něco smrdí. Hodnej vlkodlak, kdo to kdy slyšel!”, přidal se do debaty Eodel a jeho těkavý pohled na všechny strany dával tušit, že ho matka příroda neobdařila přemírou statečnosti.
„He, he... smrdí to, jo?! Leda tak tvoje fusekle, trpaslickej”, ozval se piják Arkuss, který zase po své ranní lahvi překypoval odvahou až moc, „Prostě tam vlítnem a tu chajdu vyhodíme do vzduchu... he, he”.
„Ty držko jedna vožralá, já ti...”.
„Tak dost!”, přerušil začínající hádku Krochta, „Arkussi, začni se, sakra, chovat jako vůdce. Jestli tady na sebe budete řvát, tak o nás budou za chvíli vědět všechny sojky bonzačky v okolí”, uklidňoval dále ty dva čaroděj, přičemž narážel na svou oblíbenou pohádku z dětství.
Rozvášnění dobrodruzi ztichli jako pěny.
„Co, kdybysme vyrazili? Myslím, že všichni víte, co máte dělat. Válečníci doprostřed, střelci na kraj družiny, ale střílet až na povel”, řekl Krochta.
Všem bylo jasné, že nemyslí povel vůdce, ale svůj...

Skupina dobrodruhů sestupovala po mírném svahu do malého údolí, kde na břehu potůčku stál malý srub. Pomalu a napjatě se všichni přibližovali.
Obydlí bylo malé, jeho půdorys měl sotva několik čtverečních sáhů, a sousedilo s malou, ale udržovanou zahrádkou. Z komína stoupal k obloze slabý proužek dýmu, což znamenalo, že zdejší obyvatel nebo obyvatelé budou buď doma, nebo nebudou daleko. Všichni se zastavili a zrakem prozkoumávali okolí. Vše vypadalo malebně a klidně, avšak ne dlouho.
Zpoza domu pomalým krokem vyšel vlk. Opatrně dával tlapu před tlapu a jeho naježený hřbet a občas vyceněné zuby vypadaly hrozivě. Byl to jistě jeden z největších vlků, se kterými se družina kdy setkala. Došel až před dveře domu.Zastavil se tu a se svaly napjatými jako ocelová pružina pozoroval příchozí.
„Buďte zdrávi, pánové...”, ozvalo se náhle dobrodruhům za zády.
Všichni se v úleku rychle otočili a hlavice šípů začaly mířit na nový cíl. A nehledali dlouho. Zpoza jednoho ze stromů vystoupil muž. Nebyl vysoký, jeho postava ukazovala na šlachovitého hbitého člověka. Oblečen byl ve starých obyčejných tisíckrát vyspravovaných šatech a hlavu měl porostlou hustými černými vlasy i vousy. Prohlížel si družinu bystrým zrakem.
„Co vás přivádí k mému domu? Nevypadáte na pocestné, kteří jdou jen tak kolem”.
„Ehm, hledáme pana Hnargha. Posílá nás za ním tmarstingský kovář Tvara”, odpověděl za družinu Darlen a pomalu sklonil svůj luk.
„A copak chcete od pana Hnargha?”.
„Potřebovali bysme radu”, přidal se do rozhovoru vůdce, „Po kraji se tady potulují vlci a pan Hnargh by měl mít o vlcích jako takových docela rozsáhlé znalosti”.
Muž vypadal, jakoby si poslední větupomalu říkal sám pro sebe: „...rozsáhlé znalosti... pché... velice diplomaticky řečeno”, mumlal a potom dodal: „Ano, mám v této oblasti rozsáhlé znalosti. Záleží na tom, co chcete vědět. Avšak nemusíme naše záležitosti řešit se zbraněmi v rukou. Pojďte, sedneme si a vyřešíme naše záležitosti jako civilizovaní lidé”.
„Jako co?!”, obrátil se harez na Wulpin, stojící po jeho boku.

Družiníci seděli před srubem a pozorně naslouchali vyprávění postaršího muže, jemuž u nohou ležel obrovský vlk. Ten občas zvedl hlavu a krátce zavětřil. V okolí se ovšem nenacházelo nic, co by zasluhovalo jeho pozornost, tak opět položil svou velkou hlavu pohodlně na přední nohy.
„...no, no, a takto jsem se nakazil lykantropií. Naštěstí jsem této nemoci nepropadl naplno a dokážu své pudy částečně ovládat i ve vlčí podobě. Ale vysvětlujte to lidem. Tvara mě kdysi dávno zachránil před zlynčováním a pomohl mi uprchnout do lesa. A abych pravdu řekl, docela se mi tu zalíbilo. Až donedávna. Z mojí smečky se pomalu začali ztrácet moji vlci. Nejprve jsem si myslel, že je zastřelili hlídači stád, ale jedné noci odešli všichni, až tady na Huraje. Hledal jsem je, ale oni jakoby se do země propadli. Až jednou jsem zahlédl Grryla. Zastavil se a chvíli jsme si hleděli do očí. Cítil jsem, že se v něm cosi změnilo. Čišela z něho zuřivost a vztek. Krví podlité oči těkaly ze strany na stranu. Brr, šel z něho strach. Poté se sebral a odběhl. V poslední době jsem viděl mnoho jejich stop. Běhají jako šílení po lese a zabíjejí vše, co jim přijde do čelistí. Zabíjejí ale i když nemají hlad, a to mě děsí...”, zakončil své vyprávění Hnargh a nervózně přelétl zrakem okolí.
„Fíha, v tom bude určitě nějaké velké temné lesní kouzlo”, rozmluvil se náhle kouzelník a družinový blb v jedné osobě, elf Melchizedech, „To já znám. Doma o tom mám takovou šikovnou knížečku, která...”.
„Zadrž, Melchizedechu, zadrž”, skočil elfovi do řeči Darlen, který věděl, že by všechny čekalo zdlouhavé vyprávění o ničem. Kouzelník měl sice rozsáhlé znalosti o spoustě věcí, ale většinou se tak nějak netrefil do tématu.
„Máš, Hnarghu, nějaký povědomí o tom, proč ty tvoji vlkouši takhle blbnou?”, zasáhl do rozhovoru barbar Harez, který si nikdy s etiketou rozhovoru nedělal žádné servítky.
„Mnó... možná ano”, odpověděl trochu zmatený vlkodlak, „Vypadá to, že je k sobě někdo připoutal. Někdo jako já, ale mnohem silnější. Je také vidět, že jim dokáže vsugerovat svoji mentalitu a že to bude asi pěkně zlej bastard. Být vámi, tak si dávám zatraceně pozor”.
Druzi se ještě chvíli Hnargha vyptávali, ale ten již nic dalšího podstatného, co by jim nějak pomohlo, nevěděl.
* * * Společenstvo se zastavilo asi dvě míle od vlkodlakova domu, aby se poradili. Wulpin chvíli pozorovala poněkud alkoholem zmateného Dettora a pak se ho zeptala s trochou škodolibosti v hlase: „Tak co, vůdče, coteď budeme dělat?”.
„Mnó, ehm... já bych teda... sakra, kde mám tu flašku?!”.
„Já bejt váma, tak bych přispěl zase s trochou do mlýna”, řekl Melchizedech.
„Ale dyť ty jseš s náma”, připomněl Krochta.
„Jo? No, to jo, vlastně. Tak já bych se pokusil najít a chytit jednoho toho vlka...”.
„A co by si s nim tak jako chtěl dělat?”, přerušil ho Nervor, „Vyslechnout ho? Che, che, che”.
Celá družina, až na elfa, se začala smát dobrému vtipu.
„Cože!?”, ozvalo se z několika hrdel najednou.
„No, já jsem v jedný šikovný knížečce doma četl o tom, že hraničáři, což je tady Darlen, uměj se zvířatamna mluvit. Takže bysme ho chytli, svázali a přinutili vypovídat. Co vy na to?”.
Odpovědí mu byl pouze výbuch smíchu.
„No, mám takovej pocit, že pokud bysme to chtěli udělat tak, jak tady náš myslitel vymyslel, tak je určitě nemusíme hledat. Támhle běžej a nejni jich, kurva, málo”, uťal všeobecné veselí Harez a už tahal svůj meč bastard z pochvy.
Měl pravdu. Z několika stran se na družinu řítila asi desítka vlčích bestií. Naštěstí zde bylo v lese vidět na dobrých sedmdesát sáhů, takže si jich barbar stačil všimnout včas a družiníci se stačili jakž takž zformovat. Válečníci do popředí připraveni odvrátit útok svými meči a štíty, kouzelníci a střelci za ně. Vystřelit stačil ale pouze Darlen, který měl svůj luk neustále v ruce. Poklekl, zacílil a poslal šíp nejbližšímu vlkovi přesně na srdeční komoru. Ten se dvakrát překulil a zůstal nehybně ležet. Ostatní ale už byli u družiny.
Eodel prvního útočníka odrazil štítem a druhého ťal mečem za krk. Rána mu ale dobře nesedla a pouze svého protivníka těžce zranil. Zvíře, jakoby nehledělo na bolest, zaútočilo a skočilo po trpaslíkovi znovu. Ten mu nastavil zbraň a ta se ponořila hluboko do chlupaté hrudi. Avšak než stačil meč vytáhnout, první útočník se mu zakousl do stehna. Na pomoc trpaslíkovi přiskočil Arkuss a ze sáhu vstřelil vlkovi šipku z kuše přímo do hlavy. Ta probila lebku s okamžitým následkem smrti. Je s podivem, že muž, který by si před chvílí nedokázal ani nazout boty, aniž by se pletl, která je levá a pravá, se v boji rázem změnil za platného spolubojovníka a ihned věděl, co má dělat. Jakoby mu najednou s počátkem boje všechen alkohol z hlavy vyprchal.

Démon Alkohol
Arkuss Dettor

Tiše tu sedíme, ruku v ruce
Furt smíchy brečíme
V kol se bavíme
Ruce naše špinavé svírají cosi
To malé, tu paní, tu krásku
Toho démona štěstí, zloby
Tu přítulnou slizkou krysu
Svíráme flašku plnou lihu
Vše je krásné, tak otevřené
Připíjíme na život, na touhu
Démon se směje
Je v nás, dělá si co chce
Zničí nás
My chcem víc
Mnohem víc
Démona lížeme, cucáme, srkáme, lejeme
Do sebe
On se směje
Směje se našim ránům
Naší beznaději
Směje se do očí
V lihu se svět točí
V jeho očích
Tak na zdraví
Ať slouží

Trpaslík alchymistovi vděčně poděkoval kývnutím hlavy a rozhlédl se po zbytku družiny. Bylo téměř po boji. Poblíž dvojice kouzelníků se povalovala čtyři zvířecí těla sežehlá na uhel magickým výbojem. Krochta i Melchizedech se právě rozhlíželi po dalších cílech pro svá kouzla. Eodelova žena Wulpin právě s výkřikem, který pocházel odněkud z jižních pralesů, zabodla svůj meč do vlčího boku, až žebra zapraskala. Zvíře sebou ještě párkrát škublo a zůstalo nehybně ležet. Bylo zřejmé, že hraničářka zasáhla srdce. Lesní žena však z boje bez zranění nevyvázla. Krvácela z několika ošklivých ran. Jediný, kdo ještě bojoval, byl Harez. Měl proti sobě starého prošedivělého vlka, který měřil v kohoutku téměř celý sáh. Kroužili okolo sebe, neschopni zasáhnout jeden druhého. Šedivák však náhle jakoby poznal, že zůstal z celé smečky sám a že jeho život by neměl dlouhého trvání, se bleskově otočil a dlouhými skoky utíkal do lesa. Šipky, jež za ním ze svých kuší vyslali Arkuss s Nervorem Chinským, ho pouze škábly na hřbetě. Bylo po boji.

Družině chvíli trvalo, než mohla pokračovat v cestě Zranění utržená v boji potřebovali dobrodruzi ihned ošetřit, poněvadž by se rány mohly zanítit. Naštěstí léčitelské uměni hraničářů Darlena a Wulpin pomohlo škrábance a kousnutí rychle zacelit.
Poté, co Darlen ovázal poslední ránu a udělal nad ní léčitelské zranění, promluvil k družině: „Něco mě napadlo. Co, kdybysme sledovali toho vlka podle stop?! Pokud ho někdo ovládá, bude se chtít vrátit ke svému pánu. Co ty na to?”, obrátil svůj zrak s otázkou na Krochtu Moskyta.
Ten chvíli přemýšlel a řekl: „No, nápad to není špatný a mohl by vyjít. Já jsem pro”.
Pouze Arkuss zamračeně pozoroval Moskyta, který mu pohled bez okolků vracel. Alchymista sklonil zrak a sáhl do svého bezedného batohu pro další láhev, kterou rychle odšpuntoval, a svlažil hrdlo pálenkou. Jeho autorita, pokud ještě nějaká zbývala, zase klesla o stupínek níž.
* * * Honttiz seděl v zahradě a cítil, že se blíží jeden z vlků jeho smečky. I v lidské podobě měl čich jako lovecký pes. Rozšířil chřípí a krátce zavětřil. Poznal Grryla, svého nejstaršího a nejsilnějšího vlka. Zvedl se a těžkou botou rozšlápl brouka, jehož trápením si předtím krátil dlouhou chvíli. Přemýšlel, co se asi stalo, že jde šedivák sám, bez zbytku smečky. Vlk se pomalu blížil zdivočelou zahradou. Občas zvedl pysky a temně zavrčel. Nelíbilo se mu, že musí ke svému pánu. Honttiz ho okřikl a vrčení okamžitě utichlo.Se staženým ocasem přistoupil. Pán si zamračeně prohlížel dlouhý škrábanec na hřbetě.
„Něco se, sakra, stalo”, pomyslel si a s dychtivostí vědět více položil ruku na Grrylovu hlavu. Obě mysli, lidská i vlčí, se náhle propojily. Trvalo pouze chvíli, než se Honttiz dověděl, co potřeboval.
„Tak oni tě sledují...”, pronesl nahlas své myšlenky, „Tak to jim připravíme pořádné uvítání.
Pousmál se. Potom se opět zamračil.
„Nejdříve to ale musím oznámit svému pánu”.
Zrak mu sklouzl na vlka, krčícího se před ním. Vzpomněl si, jak ho nedávno za pomoci temného rituálu k sobě připoutal a probudil v něm ty nejhorší sklony. Zuřivost a chtíč zabíjet pro potěšení.
„Zmiz mi z očí, prašivče! Ale ne zas moc daleko. Budu tě ještě potřebovat”.
Starý vlk zakňučel a rychle se ztratil mezi stromy. Honttiz se protáhl a jeho nehty se náhle proměnily ve vlčí drápy. Se zalíbením si je prohlížel teď už vlčím okem.
„Už se těším, až někomu znovu prokousnu krk. Alespoň tu nebude tak strašná nuda”.
Krátkým duševním cvičením vrátil všechno do lidské podoby a pomalu se vydal k břečťanem porostlému domu.

Vnitřek stavení byl vlhký a páchla zde plíseň. Vlkodlak pobýval nerad mezi těmito stěnami, padala zde na něj tíseň. I když se zde daly zažít opravdu zajímavé věci. Vzpomínal na minulou noc, kdy ho do své komnaty zlákala jedna z pánových společnic. Vůbec jí nevadilo, když se uprostřed bouřlivé noci proměnil do děsné vlčí podoby. Obcovala s ním dále, i když se jeho drápy zarývaly do jejích zad.
„Teď zřejmě odpočívá v rakvi”, pomyslel si, „Nevadí, však ona opět vstane, až zapadne slunce. Nemá ho příliš v lásce”.
Pomalu došel k pánovým dveřím a co nejjemněji zaklepal. Pak stiskl zdobenou, i když už poněkud zrezivělou kliku a dveře se skřípěním otevřel.
Mladému muži chvíli trvalo, než zvedl velké modré oči od knihy, která ležela před ním.
Mile se usmál a řekl: „Pojď dál, Honttizi, pojď dál a posaď se, příteli. Copak tě ke mně přivádí, že mě musíš rušit při studiu?”.
Poté se narovnal, usmál se a čekal na odpověď.
Vlkodlak ten úsměv znal. Nevěstil nic dobrého. Jeho pán nesnášel, když byl rušen. Ale dokázal vše rozčilení, hněv, zabíjení dělat s příjemným úsměvem na rtech.
„Ehm, odpusťte, pane, vyskytl se malý problém”, řekl a, aniž by se posadil, rychle vypověděl to, co vyčetl ve vlčí hlavě.
Mladík při jeho řeči vstal a došel k velikému oknu s výhledem do zahrady. Díval se z něj, i když Honttiz skončil. Bylo vidět, že přemýšlí.
Po chvíli řekl: „Hned, když jste přivedli ty holky z vesnice, jsem věděl, že budou problémy. Nejprve ta nepříjemnost s otcem, a teď tohle. Ta stará fuchtle si zřejmě někde najala bandu žoldáků, aby pročesali les a našli její holčičky. Zajímalo by mě, kde na to vzala peníze. Tyhle bandy většinou stojí spoustu peněz. No, nevadí. Mám plán, jak je trochu překvapit. Oni ti dobrodruzi vždycky rádi zachraňují nevinné panny”.
Muž se odvrátil od okna a pohlédl na Honttize.
„Teď běž a sežeň toho uječeného blázna Chotara. Určitě s tím svým čoklem pobíhá někde tady v lese a honí veverky. Potom mi přiveďte Melanitu. Potřebuji si s ní promluvit”.
Vlkodlak chvíli stál a čekal, jestli jeho pán nebude chtít ještě něco. Když viděl, že ne, pospíšil si splnit to, co mu nakázal.
* * * Společenstvo v začínajícím šeru opatrně postupovalo po cestě, na kterou před chvílí zabočila vlčí stopa. Téměř celý den Darlen s Wulpin sledovali sotva znatelné stopy v lesním podrostu. Byl to téměř zázrak, že je nestratili. Nyní to ale vypadalo, že jejich snažení přineslo ovoce.
Netrvalo dlouho a spatřili konec cesty. Všimli si staré mřížované brány, za níž se táhla rozlehlá, ale zdivočelá zahrada. Od vstupu se na každou stranu rozbíhala asi tři sáhy vysoká zeď, která zřejmě obepínala celý vnitřní prostor. Na druhém konci zahrady stál rozsáhlý kamenný dvojpatrový dům, ke kterému se od brány táhla široká pískem vysypaná cesta. V několika oknech se svítilo. S táhlým zavrzáním starých pantů vstoupila družina do zahrady. Pod nohama jim skřípal jemný písek. Náhle se do ticha, které všude panovalo, ozvalo prásknutí biče, po kterém následoval ženský výkřik plný bolesti. Všichni se po sobě poohlédli s otázkou na tvářích a během se vydali směrem, odkud křik přicházel.
Ta scéna byla jako ze špatného snu. Na silné stromové větvi byla přivázána dívka. Její šaty byly na zádech roztržené a na její kůži bylo vidět několik šrámů. Jakási přihrblá šlachovitá postava s rozježenými vlasy svírala v rukou bič a zrovna se chystala k další ráně.
Jako na povel zvedli ti, co je v družině měli, střelné zbraně s úmyslem prošpikovat příšeráka skrz naskrz. Avšak těsně před tím, snad dva tlouky lidského srdce, než stačili rychlé posly smrti vypustit, se na ně postava podívala, vycenila nemyté špičaté zuby v nechutném úsměvu a jedním obrovským skokem zmizela v přítmí zahrady. Šípy pouze proletěly místem, kde před chvílí dotyčný stál a dále byl slyšet pouze zvuk proráženého listí.
Do ticha, které přerušoval pouze vzlykot dívky zavěšené na stromě, promluvil Krochta: „Dávejte všichni pozor a připravte se na obranu. Ten zmetek se může každou chvíli vrátit. Harezi, ty ji odřízni z toho stromu. Ostatní buďte připraveni”.
Barbar přistoupil k dívce a mečem přeřízl její pouta. Ta se svalila na zem a vypadalo to, že omdlela. V tu chvíli byla družina napadena. Z jedné strany přibíhali dva vlci. Jeden byl družiníkům starý známý šedivák a druhý byl obrovský lítý vlk s jasně rudýma očima. Z druhé strany na družinu útočili další dva nepřátelé. První se pohyboval dlouhými skoky a byl to ten, který před chvílí zmizel v lese. Druhý byl malý, ale svalnatý pes, který se sice pohyboval nepřirozeně rychle, ale na první pohled nebyl příliš nebezpečný.
Vlkům se postavili Nervor, Melchizedech a Harez. Proti druhým stál Eodel po boku s Wulpin a Darlenem. Za nimi je svými kouzly podporoval Krochta Moskyt. Arkuss se s kuší skryl do vysoké trávy a pomalu se plazil útočníkům do zad. Nervor zacílil kuš a vystřelil šipku proti menšímu z vlků. Neměl však štěstí. Zasáhl pouze ramene pravé přední nohy. To však dokázalo šediváka zdržet natolik, že alchymista stačil znovu nabít a druhou střelou se nemýlil. I když už byl jeho cíl ve skoku a jeho otevřená tlama směřovala na jeho krk, kudůk se přikrčil a chladnokrevně snad z jednoho sáhu zasáhl vlčí srdce. Vlk sice letěl dál a dopadl na Nervora obrovskou vahou, která jej srazila k zemi, zde však zůstal nehybně ležet.
Lítý vlk se vrhl na Hareze a srazil ho k zemi. Mezi barbarovým hrdlem a obrovskými tesáky zůstal pouze válečníkův štít. Celou svou silou se snažil udržet si tlamu od těla. Vlk však vyhrával. Náhle se rudě zablesklo a obluda zakvičela. To elfí kouzelník, někdy také přezdívaný Elfí zadek, seslal kouzlo a vypálil velikou díru do vlčího boku. Toho to nezabilo. Naopak, rudooký obrátil pozornost na kouzelníka. To však stačilo válečníkovi pod ním uvolnit ruku s mečem a vrazit ho obludě zespoda do tlamy. Z huby se vyvalila krev a vlk ztuhl. Pomalu se začal měnit na člověka.
Na druhé straně chtěla Wulpin nakopnout dotírajícího malého čokla. Ten se jí ale bleskurychle vyhnul a zatnul své zuby silou neúměrnou své velikosti do divoščina lýtka. Vzápětí uhnul jejímu meči a začal opět s nepříjemným štěkotem poskakovat kolem. Stejně dopadali Eodel s Darlenem. Jejich protivník se jako blesk vyhýbal ranám a pařáty zasazoval soupeřům nepříjemné rány. Náhle se ale útočník prohnul, jako by dostal ránu do zad, a prudce se otočil. Mezi lopatkami mu trčela šipka z kuše. Jeho zaváhání okamžitě Nurnští využili a oba mu zasadili smrtelné rány. Nepřítel padl k zemi a zpod jeho těla vytékala načernalá krev. Z trávy nedaleko vykoukla rozchechtaná tvář Arkusse Dettora.
Wulpin se svět před očima náhle zpomalil. To čaroděj za jejími zády jí přispěchal na pomoc kouzlem, jež zbystřuje smysly a urychluje reakce. Okamžitě toho využila. Malinkou chvilenku vyčkala, než se k ní čokl připlíží na dosah, a vší silou ho konečně nakopla, až odletěl několik sáhů. Bleskově k němu přiskočila a ranou mečem ho přišpendlila k zemi.
„Sakra, to byl boj”, zaklel trpaslík a opřel se o hlavici meče, zabodlého do země, „Ty snad vylezli ze samotnýho pekla... Tfuj!”, odplivl si směrem k mrtvole.
„Ukažte, kdo jste zraněnej, já se vám na to rychle podívám a musíme rychle dál”, ozval se Darlen a začal ošetřovat rány své i cizí.
Harez s ním souhlasil: „Jo, to jo. Tahle baba vypadá jako jedna z těch holek, co je hledáme. Kdo ví, co v tom baráku dělaj s tou druhou”.
Wulpin se sehla k mladé dívce: „Pojď, vstávej, já ti pomůžu. Jakpak se jmenuješ?”.
„Melanita”, ozvala se potichu.
„Tak to je paráda, jednu bysme měli”, pronesl Dettor, „Neboj se, holka, Wulpin se o tebe postará”.
Musíme vyrazit podívat se dovnitř po tý druhý...”.

Družiníci se před hlavním vchodem seřadili do bojového postavení, které se používá od počátků dějin Nurnské družiny. Vpředu dva válečníci Harez a Eodel, za nimi čaroděj Moskyt a vedle něho tak, aby mohl střílet, Darlen Moorhed. Dále pak kouzelník Melchizedech a vedle něho vůdce Arkuss Dettor. Jako poslední družinu jistili Wulpin, podpírajíce zuboženou Melanitu, a alchymista Nervor Chinský. Takto vstoupilo společenstvo do podivného domu, kde jak doufali, měli nalézt druhou ze sester, Glassal Vrantovou.
Prošli hlavní vstupní chodbou, na jejímž konci byly vsazeny veliké dubové dveře. Mezi jejimi pootevřenými křídly prosvítalo světlo. Družina vtrhla dovnitř. Nurnští se ocitli v rozsáhlé místnosti, jejíž výška zasahovala až do druhého patra. Na zábradlí ochozu, jež místnost lemoval, byly vytesány kamenné sochy chrličů. Uprostřed se skvěla malá bublající fontána, okolo které byl rozložen obrovský stůl ve tvaru runy U. Nalevo i napravo z místnosti vybíhalo široké schodiště. V čele stolu stálo veliké dřevěné křeslo, ve kterém seděl mladý pohledný muž. Pozoroval se zájmem družinu, měl milý úsměv na rtech.
Pomalu vstal z místa, kde seděl, a promluvil jemným hlasem: „Ale, ale, pánové... proč s takovým lomozem? To neumíte zaklepat?!”.
Ze schodišť začaly pomalu scházet dvě bledé ženštiny v bílých přiléhavých šatech. Obě se také usmívaly.
Mladík se podíval na každou z nich a pokračoval dále: „Avšak když už jste zde, posaďte se a dejte si něco na posilněnou. Rád hoduji ve společnosti”.
„Kde je Glassal?!”, zavrčel Krochta, i když také jeho překvapilo to, co zde viděl.
Po zkušenostech zvenku zde čekal spíše rohatého netvora, než mladíka s vybraným chováním.
„Och, ta mladá dívenka je nahoře v pokojích a převléká se. Onedlouho se k nám připojí. Vidím, že přivádíte její sestru. Já jsem jí říkal, že zahrada kolem domu je nebezpečná a že se v ní pohybují podivné bytosti”.
Darlen vše pozoroval podél těla svého šípu. Jeho hrot mířil střídavě z mladíka na ženu, stojící u pravého schodiště. Vše vypadalo opravdu klidně. Ale počkat! Co to bylo?! To přece nebyly normální zuby, které zahlédl v ústech té ženštiny.
Náhle mu hlavou projelo hrozivé zjištění a zařval: „Upíři... to jsou upíři, sakra!”.
Mladík se nemile usmál a spíše už pro sebe mu odpověděl: „No, to není úplně přesné, ale není to také daleko od pravdy”.
Poté roztáhl paže a jeho nehty se proměnily v jako břitva ostré pařáty a zakřičel: „Na ně, děti moje, na ně!”.
Ale to už místností letěly první šípy. Ten od Darlena mířil přímo na srdce podivné ženštiny. Ta však v poslední chvíli uhnula a šíp proletěl neškodně okolo ní. Ošklivě se usmála a rozeběhla se na hraničáře, který rychle odhodil luk a vytahoval meč a štít. Pomohl mu Eodel, který se k ženštině přitočil a dvěma ranami poranil ženštinu zle na boku a na stehně. To ji zdrželo a hraničář si stačil vytáhnout zbraň. Společně s trpaslíkem se do ní pustili. Náhle se v místnosti rozblesklo bílé světlo. To si liscannorský čaroděj všiml, že chrliče rozmístěné na ochoze nejsou na ozdobu, ale že se chystají napadnout družinu zeshora. Bílá střela, kouzlo zraňující pouze magické nestvůry, mezi nimi udělala dílo zkázy. Bílé světlo rozervalo jejich duše a na zem dopadla pouze mrtvá těla.
Čaroděj se podíval přes místnost na jejich dřívějšího hostitele. Doufal, že ho magické světlo také zraní, ale nestalo se tak. Ten už neměl na tváři milý úsměv, ale hněv. Rozběhl se na družinu. Daleko se však nedostal. Blesk vyslaný z Krochtova kouzelného prstenu ho zasáhl přímo do hrudi a odhodil ho zpět o několik sáhů.
Wulpin se otočila na Melanitu. Chtěla jí říci, aby odběhla zpátky do chodby, ale slova jí ztuhla na rtech. Dívka byla proměněná a nebezpečně připomínala druhé dvě ženy v místnosti. V tu chvíli dopadl její pařát a téměř roztrhl divoščinu kroužkovou košili. Rána byla tak silná, že ji o pár sáhů odhodila. Wulpin však nebyla z těch, které by se jen tak něčeho zalekly. Druhou ránu odrazila štítem a jílcem meče praštila Melanitu přímo mezi oči. Ta se skácela k zemi.
Mezi oba alchymisty mezitím doběhla druhá ze společnic. Byla sice pošramocená jejich šípy, ale stále velice nebezpečná. V boji zblízka oba rozhodně nevynikali, ale jejich mrštnost jim dovolovala celkem úspěšně se vyhýbat pařátům.
Harez ucítil účinek stejného kouzla, jako v minulém souboji Wulpin. Viděl, že mladík, kterého Krochta složil bleskem, vstává a rozeběhl se na něj. Tohle ovšem nebyl jednoduchý protivník. Jedním pařátem zachytil barbarovu ruku s mečem a druhým mu ťal po krku. Harez ale ránu v poslední chvíli odklonil štítem, avšak pařát se svezl a roztrhl mu bok. Poté ho jeho soupeř uchopil za opasek a odhodil téměř přes celou místnost. Tam zůstal barbar nehnutě ležet.
Darlenovi se mezitím podařilo zabodnout meč do soupeřčina břicha. Toho využil Eodel a jednou ranou jí usekl hlavu. Darlen však už nemohl pokračovat v boji. Byl vyčerpán a krvácel z mnoha ran. Eodel se otočil na muže s pařáty, blížícího se k němu. Trpaslík sáhl za opasek pro malou lahvičku, ve které byl ukryt mocný elixír. Způsoboval něco podobného, jako kouzla použitá předtím Wulpin a Harezem. Rychle do sebe lahvičku obrátil. To už byl však jeho nový protivník u něho. V poslední chvíli odrazil trpaslík pařáty štítem a mečem, avšak pod tíhou úderů zakolísal. Ale nebyl sražen. Podařilo se mu o dva kroky ustoupit a dostat soupeře od těla. Zhluboka se nadechl a po jeho těle se začaly rozlévat účinky elixíru. Zivril se usmál a vrhl se na soupeře. Teď už to bylo o něco jednodušší.
Krochta společně s Wulpin mezitím svými blesky vyřídili protivnici Nervora a Dettora. Čaroděj se rychle poohlédl, jak se daří trpaslíkovi. Bylo vidět, že Eodel má navrch. Pohyboval se neskutečně rychle a zasazoval soupeři těžké rány. Už už to vypadalo, že právě zasadí tu poslední smrtelnou, když se kolem jeho soupeře zablesklo a on zmizel.
„Sakra, utekl”, pomyslel si čaroděj.
Družina se rozložila ke spánku. Na světle se tak objevila hromada špinavých dek a nevětraných fusaků.
“Ty smrade! Tohle místo sem si vyhlídl já. Pakuj se třeba támhle do bláta, Chinskej!”, zaječel Zirvil a hodil si svůj batoh na Nervorovu pečlivě rozloženou deku, čímž přišla na zmar veškerá kudůkova snaha o pododlné lože.
“Ty, ty... Počkej až... Jakym právem, ty zrzavá hlavo?!”.
“Právem lepšího a zasloužilejšího chlapa, hovňousi”.
“Jestli ty seš zasloužilej, tak já sem gwendarronskej král”.
“Drž hubu a koukej se dekovat!”.
“Hovno!”.
“Sráči!”.
Mezi oběma družiníky vzplála stará a nikdy neutuchající zášť. Nervor zrudl a mrštil po Zivrilovi dýku.
“Ty bastarde!”, zachroptěl nenávistně Eodel a popadl sekeru, kterou vzápětí vší silou kudůka rubl.
Zem se zbarvila krví a Nervor se těžce raněn skácel na zem. Zivril znovu napřáhl sekeru.
“Vyser se už na to!”, zařval na trpaslíka Krochta.
Trpaslík ťal a zasadil kudůkovi smrtelnou ránu. Rozhostilo se trapné ticho, Většina družiníků se zvedla a podívala se tázavě na vůdce.
“He, he... “, škytl Arkuss Dettor.
“Jak, he, he?”, rozohnil se Darlen.
“No, he, he a co mám dělat?”.
“Zavraždil tady sprostě člověka a ty seš vůdce”.
Arkuss se zatvářil bezradně a kolem Zivrila se vytvořil hlouček.
“Za tohle se kdysi popravovalo”, vložil se do debaty jinak většinou mlčenlivý Melchizedech.
“Tak jo. Ať každej navrhne, co se Zivrilem provedem, když si s tim tady velkej vůdce neví rady”, ušklíbl se Moskyt.
Zivril se stáhl ke stromu a nasupeně očekával ortel se sekerou v ruce.
“Asi by se měl popravit”, řekl stroze Darlen a očekával podporu ostatních.
Přidal se k němu však jen Melchizedech.
“Takže to skončíme. Všichni viděli, že tady Nervor Zivrila napadl jako první...”, pomalu začal ztrácet trpělivost veterán Krochta.
“Ale dobil ho už na zemi zraněnýho, a to nemusel. Měl by bejt teda aspoň ňák potrestanej”, protestoval Moorhed.
“Dobře, tak ponese mrtvolu k řádnýmu pohřbu do Liscannoru!”.
* * *
Celou noc a celý den trvalo, než byla družina schopná nějaké další akce. Naštěstí v posledním boji neztratila žádného ze spolubojovníků. Melanita, která byla již zase normální, jim vyprávěla, co se vlastně stalo.
V lese poblíž vesnice je přepadli. Vlkodlak Honttiz a podivné stvoření jménem Chotar. Ti je přivedli sem do tohohle domu. Muž, který zde sídlil, se jmenoval Axandert. Nejprve z jejich přítomnosti nebyl příliš nadšen, ale zanedlouho se rozhodl, že mu budou sloužit. Po několika dnech a několika neúspěšných pokusech o útěk se v zahradě objevil jezdec. Jaká byla Melanitina radost, když zjistila, že je to pán zdejších krajů, Mendefar Tmarst. Melanita vše pozorovala z okna a chtěla běžet vznešenému pánovi naproti, ale zadržela ji jedna z Axandertových společnic.
Glassal měla štěstí, protože zrovna zametala před domem. Axandert tam byl také. Mladší ze sester se rozeběhla k Mendefarovi a vrhla se mu k nohám. Žadonila o záchranu. Melanita pozorovala oba muže před domem. Myslela si, že se Axandert na příchozího vrhne, ale ten se s ním dal pouze do rozhovoru. Z útržků a z podoby těch dvou s hrůzou vyrozuměla, že je to otec se synem. Nemluvili spolu dlouho. Axandert se svému otci vysmál. Ten naložil Glassal na koně a odjel i s ní. Od té doby Melanita sestru neviděla. To, co se poté dělo s ní, bylo jak noční můra. Bili ji, trápili a znásilňovali. Z incidentu, ketrý se stal v posledním boji, si nic nepamatovala.

Poté, co si družina vyléčila rány a trochu si odpočinula, vyrazila na hrad místního pána pro druhou ze sester. Melanitě Nurnští prozatím svázali ruce provazem. Nebyli si jisti, že se nestane to, co minule. Samozřejmě nezapomněli vydrancovat celý dům a vše cenné nacpat do svých bezedných toren. Rozhodně toho nebylo málo.
* * * Družina šla lesem sotva několik hodin, když jí cestu zkřížila tlupa ozbrojenců. Byla to osobní stráž zdejšího pána Mendefara Tmarsta. Uprostřed nich stál Axandert. Ten mezitím, co se kouzlem dostal z posledního boje, vyrazil na hrad svého otce. Využil jeho nepřítomnosti a zlatem a medovými slovy přesvědčil jeho gardu, aby jej následovala. Teď vojáci stáli po jeho boku, připravení rozsekat Nurnské na kousky. Bylo jasné, že zde žádné vyjednávání nepomůže. Obě skupiny se rozeběhly se zbraněmi proti sobě. Vzduchem zasvištěly šípy, štíty třeskly o meče. Začal jeden z dalších krvavých koloběhů, které před dobrodruhy staví osud. Tento liscannořanům vyhrála magie. Ovšem stála ji jeden dobrodružný život.
Čaroděj Moskyt už měl dost věčného spaní v lese. Už měl dost bolavých nohou a odřenin. Chtěl domů. Ještě však musela družina vyhrát tenhle jeden boj. Krochta začínal být docela naštvaný. Skrze rty prošla magická formule, tělem projel záchvěv mocné energie a z rukou vyšlehly blesky. Čtyři spálená mužská torza spadla na zem. Melchizedech tím samým způsobem dostal dva. Axandert Tmarst viděl, že pokud zneškodní toho lidského kouzelníka, nemá jeho pomsta šanci. Odstrčil Eodela, se kterým právě bojoval, a vrhl se na Krochtu. Ten byl po seslaném kouzle téměř v transu, a kdyby se k němu Axandert dostal, bylo by po kouzelníkovi. Cestu mu však zkřížil Arkuss a zblízka mu vpálil šipku do břicha. Tmarst zakolísal. Zahlédl to Eodel a využil okamžiku. Mocným rozpřahem rozpoltil Axandertu Tmarstovi lebku.
„A máš to, ty hajzle!”.
Jeho slova se mu stala osudnými. Stejně tak, jako on předtím, využil teď příležitosti jeden z gardistů. Ťal jej zezadu přímo do krku přes krční tepnu a prosekl i dýchací trubici. Trpaslíkova krev vystříkla na všecky okolo.
Wulpin viděla smrt svého manžela z bezprostřední blízkosti. Krvavě se jí zatmělo před očima a vrhla se na vraha svého muže. Sekala a sekala. Nevnímala rány, které dostávala. Když zabila svého protivníka, byl vrahem ten vedle něho. Tak sekala znovu a znovu, až už nebylo koho. Došla ke svému mrtvému muži a svezla se vedle něho. Pak už pouze plakala a plakala. Plakala dlouho.

Na místo boje přicházel muž. Byl starý a unavený. Spravoval tuto oblast už velice dlouho a doufal, že ho jeho syn vystřídá. Při pomyšlení na syna ho zabolelo u srdce. Kdyby tak neměl strach, že zestárne a zoškliví, kdyby se tak nebál smrti. Kdyby nebyl posedlý nalezením nesmrtelnosti. Kdyby ji, zatraceně, nenašel, mohlo být vše jiné.
Mendefar věděl, že nesmrtelnost jeho syna nebyla výhrou. Změnila ho. Změnila ho ve zkaženého zlého člověka. Možná už ne ani člověka. Ani to příliš nebolelo, že ho viděl ležet mezi mrtvými.
Někteří z dobrodruhů jej spatřili a namířili na něho kuše. Když hleděl na ty ocelové hroty, myslel pouze na jedno. Musí se přece s nimi nějak dohodnout. Musí.

„Takže dohodnuto. Dvacet tisíc a tu dívku k tomu... a vaše jméno nebude dáváno s ničím, co se zde stalo, do souvislostí”, uzavřel rozhovor Krochta, „Předání se uskuteční zítra v lese poblíž vašeho hradu. Přijedete sám pouze s Glassal. Tím bude ta věc pro vás uzavřena”.
Mendefar se zvedl od ohně a přikývl. V duchu byl rád, že vyvázl tak lacino.
* * * Arkuss Dettor pobídl svého poníka a zařadil se vedle Darlena Moorheda. Cesta Nurnským ubíhala pomalu, alchymista byl nezvykle střízlivý, a tak si chtěl s někým podebatit. Příjemné bylo pouze to, že to byla cesta domů.
„Tak mi furt vrtá hlavou, co ten Axandert s Melanitou provedl, že zmizela chvíli po tom posledním boji...”, začal hobit.
Darln se díval na stromy, ubíhající kolem nich, a chvilku neodpovídal.
Pak se otočil k alchymistovi: „Myslím, že s ní udělal to samé, co se svými bývalými společnicemi. Udělal z ní jednu z nich. Taky si myslím, že utekla, aby své rodině neublížila, a protože měla pocit, že už nepatří k lidem. Bohové ji provázejte na její cestě”.
„Všechno neskončilo tak hrozně, že ne?”, usmál se Krochta při pohledu na dvě k sobě se tisknoucí postavy na kozlíku vozu, jež vezl mrtvoly Eodela Zivrila a Nervora Chinského.
Darlen se zasmál také: „Jo, tak to máš pravdu. Ale musím ti říct, že to bylo nejrychlejší zamilování dvou lidí, jaké jsem kdy viděl. Stejně nechápu, co ta Glassal na tom Melchizedechovi vidí. Dyť je to takovej mamlas”, dodal s úsměvem.
Pak posmutněl při pohledu na vůz a divošku ve zbroji, jedoucí vedle postranice: „Je mi hrozně líto Wulpin. Je to hrozný, že jí potkal takovej osud”.
„To jo”, posmutněl hobit a pohroužil se do svých myšlenek.
Už ho zase chytala slina.
Cesta dále ubíhala na jihozápad tam, kde poblíž Nurnu leží Liscannor...

---