Historie Nurnské družiny VI.

Historie Nurnské družiny VI

IV. Škola zabijáků

[Zimosmeť 1045, Gory Chinský]

Roku 944...

Ve městě Stun zasedli k poradě vůdci nájemných vrahů několika království. Po delší debatě se shodli na tom, že potřebují vycvičit nové lidi. Při dohadování, kdo povede školu a kde by měla stát, se doslova uprostřed místnosti zhmotnila postava člověka. To vyvolalo vytahování zbraní a dokonce i několik výstřelů z kuší.
“Nechte toho pošetilci!”, zaduněl hlas sálem.
“Kdo jsi?”, položil otázku zvedající se malý muž, sedící v čele stolu.
“Nejdřív kdo jsi ty?”.
“Já? Tak ty sem vlezeš a nevíš, kdo jsem? Ha, ha. Jmenuji se Munhard Drum”.
“Ale spíš bys ho měl znát jako Tvrdou strunu nebo Spícího hada”, pronesl hobit sedící po pravici.
“Mlč!”, okřikl ho Drum, “Tak teď je řada na tobě, cizinče”.
“Ano, je”, řekl a pozvedl ruku, z níž vyšlehl svazek rudých blesků.
Ten se zlověstným sykotem zasáh Druma, který chvilku stál a nechápavě koukal na díru v boku, než s rachotem převrátil židli a zřítil se na zem. Okolo zavládlo ticho. Přihlížející lidé nechápavě zírali, jakoby se probírali z těžkého snu.
Pak sebou někdo trhnul a zařval: “Zabte ho!”.
Místnost, velká tři na sedm sáhů, byla v mžiku plná ryku mužů bojujících nejen proti uprostřed stojícímu mágovi, ale i mezi sebou. Bitka, která nastala, byla jako hrůzný sen. Kouzelník, stojící ve středu, byl ozařován výbuchy jisker od jakéhosi neviditelného štítu a okolo něj muži bojovali s něčím, co neviděli. A blesky, krvavě rudé, rozsévaly mezi ně smrt.
Ticho. Místnost ozařovalo světlo, vycházející jakoby z kouzelníka. Všude se válela těla... a krev.
“Tak vylezte!”.
Nic.
“Mám vám pomoct?”.
S vrzáním odsouvaných židlí a s hekáním vylezli hobit a člověk.
“Pomozte ještě támhletomu”, ukázal čaroděj na chlapa, ležícího vespod hromady těl, “a proberte ho”.
Po několika fackách se chlap probral a s očima rozšířenýma hrůzou hleděl na kouzelníka.
“Tak. Máme tady pány Oduarda Kradna”, kývl na stojícího člověka, “Plíživce Sluna, zvaného Jehlice - podle proslulého rapíru, a nakonec pana Derintira, zvaného Devět jedů. K věci. Přežili jste, protože jsem chtěl, ale kdykoli můžu změnit názor”.
“Co co odnás chcete?”, pronesl s koktavým přízvukem Slun.
“Chci, ehm... chci, abyste usedli na vůdcovská místa vašich cechů a založili největší a nejobávanější síť nájemných vrahů v celém světě”.
“A co za to chcete vy? Zadarmo to asi nebude”.
“Já, ehm... já chci podíl z kořistí a vést výcvik vrahů. No, to přeci byl hlavní důvod dnešního masakru, nebo ne?!”.
“To byl, ale nevíme, jestli ještě je”.
“Je! Největší cechy, to jako cech Železného hrotu, Sevřené pěsti a již zmíněného Spícího hada, mám pod kontrolou. Nebo máte něco proti tomu, pánové?”.
“Ne, ne. Všechno je pod kontrolou”.
“To jsem rád. Takže každý padesát tisíc a za tři měsíce se ozvu”.
Se smíchem nepříliš rozumného člověka se rozplynul. Kdyby nezůstal na zemi kruh čisté podlahy, hromada těl a odporný puch spáleného masa, mohl to být sen.
“Ten chlap je blázen a co chceš dělat, to nevím.Viděli jste, jak zabil sedmnáct nejlepších chlapů všech cechů!? Já”, prohlásil Plíživec, “začnu shánět zlatý. A víte proč? Protože velím největšímu cechu v zemi. Tak... můj sen se začíná plnit”.
Tři vrazi se ještě dlouho do noci radili, co podniknou...
* * *
19. chladen roku 1047

V Liscannoru zavládla tichá ponovoroční noc, rušená jen tichým lomozem, připomínajícím jedoucí válečný vůz plný hrnců a korblíků. Ovšem uvnitř v nálevně zní tento zvuk jako domov. Domov pro ty, kdož nemají vlastní stavení, nebo pro ty, kteří kromě stavení mají také ženu a děti, a proto sedí tady. A pro Jeremiáše, pro Jeremiáše ten zvuk znamená křik hladových mláďat nebo plácnutí rybího ocasu mířícího k návnadě. Po odeznění snad všech odrhovaček a pořekadel znění: ‘dvěstě piv, třista rumů, dopijem to a dem domu’, nebo v podání Burbbaga: ‘hodně sudů, moře rumu, dopiju to a du znovu’, se sešlost rozešla. No, rozešla... Eodela museli odnést, protože se svojí náturou, připomínající jeho věrné zvíře Rutgera, nikdy nevěděl, kdy má dost. Však druhý den hlava dolu podobá se, v němž skřeti svými kladivy rubou, mlátí do všech stěn, a co víc, ti hnusní neřádi si k tomu ještě vřískají. A takovýto jeden den, když všichni čekali, až slunce rozehřeje zmrzlou zem, v dopoledních hodinách směrem od Nurnu přijížděla podivná družina a sesedla u hospody, což vylákalo z pelechu i odpolední spáče. A tak to za chvilku U hrocha hučelo jako v Melchizedechově úle. Sedm chlapů, dva krolli, dva lidi, trpaslík, barbar a elf. Co mohli chtít? Každý se ptal odkud jsou, kam jedou a co chtějí.
Lezlo to z nich jako z huňaté houně. Pocházeli z Lismorru a byli to prý obchodníci.
“Obchodníci? A kde máte zboží? A jak by kroll mohl s něčím obchodovat?”, ozvalo se od kolemstojících liscannorských.
“No, koukněte se třeba tady na Burbbaga”, prohodil liscannorský učitel Getd, “Vždyť ten tupec se začíná teprve učit číst a počítat!”.
“Ale my obchodujem se svými těly”.
“To jako holky u Červený sedmy?”.
Odpověď se podobala spíš zavrčení, než srozumitelné řeči.
“Ne! Jezdíme po trzích, předvádíme boje a pořádáme zápasy.
“A co takhle dát si páku?”, nadhodil Burbbag s Yallem.
“Možná pozdějc. Teď bychom se rádi koukli na pokoje”.
Zatímco někteří odešli, jiní přišli. Vytvořila se skupinka, která dychtila po novinkách. Obchodníci přišli dolů, dali si něco k jídlu, něco k pití a vyprávěli příběhy, které Nurnští opláceli stejným dílem. Burbbag se přihlásil o páku, sázka byla deset zlatých. Prohrál, načež prohrál i Yall, vůbec nemluvě o Eodelovi. Kroll, celý nafouklý pýchou, svolil k zvýšení sázek na dvacet zlatých. Prohrál, a hned dvakrát, jenom Eodel prohlásil, že už ne. Zato malá ďáblice Wulpin by si páku dala, avšak přání zaniklo v jásotu nad výhrou.
Odpoledne se od Nurnu vyloupl další jezdec, člověk, a rovnou do hospody. Jmenoval se Noarei Rámek, verbíř žoldáků z Hamilkaru.
“Sháním všeho schopný chlapy”, prohásil ve dveřích.
“Všeho schopný? Čeho?”.
“Zabití, vraždy, samozřejmě za peníze”.
“Za kolik?”. “Kde?”. “O koho jde?”. “Je to někdo z Gwendarronu?”, padaly otázky.
“Ne. Je z Hamilkaru. Pšš. Ti chlápci támhle v rohu jsou taky od vás?”, pohlédl se strachem v očích k zadnímu stolu, kde seděla skupinka obchodníků.
“Jsou z Lismorru”.
“Ach, ale to je daleko. No... nikdy nevíte”.
“To nevadí. Tak o koho jde?”.
“No, jde o tři lidi, ale nemůžu říct za kolik ani o koho jde”.
“Ale co tedy po nás chcete?”.
“Abyste jeli do Hamilkaru a našli hostinec U přeražený čelisti. Tam se dozvíte víc”.
“Kdo zaplatí výdaje a kde máme vzít koně?”.
“Dám vám tisíc zlatých a koně si sežeňte, kde chcete”.
“Tisíc?! Za to už stojí výlet”, prohlásil Darlen.
“Dejte”, řekl Melchizedech a oči se mu leskly.
“Nedám. Až budete odjíždět”.
“Kdy máme vyjet?”.
“To záleží jen na vás”.

“Hej, od Nurnu jde chlap. Ha, barbar. A rovnou do nálevny. Jak se menuješ?”, udeřila otázka mezi dveřmi.
“Harez”, odvětil.
“Pivo”, poručil, “A pěkně studený. Venku je psí zima”.
“Ať vám slouží”, přicupital Jeremiáš s korblíkem a skleničkou mačkaných chroustů na zahřátí.
Chytil minci, přeleštil stůl a utíkal pryč.
“Rád bych se k vám přidal”.
“A co umíš?”.
“Umim se bít mečem”.
“Tak to máš štěstí, potřebujem takový chlapy”.
“Aspoň jako živý štíty”, zabručel si Eodel.
“Máte aspoň mapu?”, vrátil se k lepšímu tématu Třaskatul.
“Mám výtažek z mapy: hlavní města, části lesů, hory a zhruba místo Přeražený čelisti. A dá se tady přespat?”.
“Dá, já vás můžu nechat přespat u mě doma”, nadhodil Darlen.
“Děkuji moc, ale radši přespím tady v hostinci”.
“Tady je plno, ale na ubytovně je ještě volno”, utrousil Jeremy, jdoucí okolo.
“To je ono. Jdu si uložit věci”.
Zbytek večera proběhl v duchu pití a vyprávění hluboko do noci. Nikdo netušil, že je celou dobu někdo poslouchal.
Asi okolo třetí, když všichni spali, ať už doma nebo jako věrný pes u dveří svého pána, stulil se Harez u dveří Krochtova výstavního domu, aby zachytil trochu tepla unikajícího pod nimi. U hospody vrzly dveře a sedm stínů začalo sedlat koně. Pět jich zamířilo k ubytovně, kde spali Burbbag, Yall, Noarei a Wulpin. Prudké probuzení je hrozná věc, ale pokus o vyražení dveří je příšerný. Prvním ranám odolaly všechny dveře a díky bohům měli všichni čas najít zbraně a připravit se. Yall začal řvát spíš vzteky než o pomoc, zato Wulpin usoudila, že volat o pomoc není hřích. Otevřela okno a začala probouzet celý Liscannor.
Druhou ranou povolily dveře u Yalla a Burbbaga a oba zaútočili. Jeden na krolla, druhý na člověka. Vzápětí povolily dveře u Noareie a nastala krátká potyčka, ukončená výkřikem: “Mám ho”.
Trpaslík, který marně vyrážel dveře u Wulpinina pokoje, je na poslední chvíli skutečně vyrazil. Udělal chybu. Tmavý stín a lesklý meč po něm na útěku sekly. To už duněly kročeje směrem ke dveřím.
Stavení se rozsvěcela, psi se rozštěkali, ale Harez, spící nedaleko u dveří, se vzmohl pouze na pokus strhnout někoho z koně. Nepovedlo se. Zůstal ležet ve stopách koní. Po neuvěřitelném zmatku Nurnští zjistili unesení Noareie Rámka. Uspokojivější však bylo zjištění, že po něm zůstalo osm tisíc zlatých. Zabavil je ale starosta.
Eodel osedlal osla a ještě v noci jel do Vranigostu zvěstovat novinky. Okolo šesté ráno družiníci vyrazili do Nurnu nakoupit koně, zásoby a samozřejmě i nějakou tu zbraň. Po poledním začali se stíháním. Necelých deset mil od Liscannoru vítr houpal zmučené tělo pana Rámka.
Prsty měl zkroucené šílenou bolestí. Pod oběšencem leželo tělo trpaslíka s mokvající popáleninou na hrudi. Okolo stromu byly známky zápasu, ale krom tetování démoního pařátu na levém rameni nebylo nalezeno nic. Pronásledování bylo tak rychlé, že Nurnští zapomněli nebožtíky pohřbít. Ztratili stopu na silnici a po roztržce, zda pronásledovat nebo ne, se jelo zpět.
“Já jen doufám, že se nebudou v příštích letech v okolních lesích objevovat zjevení člověka, jedoucího na trpaslíkovi, nebo něco podobného”, odtušil kdosi.

Druhý den liscannořané vyrazili na Hamilkar. Cesta nebyla nejhorší. Byla sice zima, ale hostince potkávali všude. Do Přeražené čelisti dorazili o patnáct dní později.
“Dobrý den, vespolek”, prohlásil Yall ve dveřích.
“Jé, tady nikdo není”.
“Né, né. Támhle za tím pultem je chlap a támhle odtud cinká nádobí”, prohodil Harez.
“Nazdar”, pozdravil Burbbag.
“Ááá, dobrý den, pánové. Budete něco jíst?”.
“Maso, placky... a hodně”.
“Něco k pití? Pivo, medovinu?”.
“Pivo i medovinu”, ozvalo se sálem.
Za chvíli hostinský přinesl pití - čtvrtku medoviny a obrovské korbele piva.
“Jé, ten je velký... a kolik to tu vlastně stojí? Tak málo!? To se nám tu bude líbit”.
To byla první slova, na kterých se za celou cestu shodli.
„No, jak to uděláme, když nevíme méno chlapa, s kterým jsme se měli spojit? No, vůdče?”, popichoval Eodel Burbbaga.
Situaci zachránil Darlen, který se zeptal hostinského na pana Noareie Rámka.
“Neznám”.
“A co nějaká práce pro dobrodruhy?”.
“Nevím, ale za panem Huntarem Dunem chodí dost lidí jako jste vy... pardon, i elfů”.
“Kde bychom ho našli?”.
“Hm, přijede za tři dny”.
“Až za tři dny!? Co budeme dělat?”.
“No, budem tři dny chlastat”, pokřikoval Dettor, “Máte volné pokoje?”.
“Jo, ale jsou jenom čtyry”.
“Kolik za ně?”, zeptal se Harez.
“No, dva zlaté za noc, ale třetí den bude desetkrát dražší”.
“Proč, probůh?”, vypískl Třaskatul.
“Protože za tři dny tady budou zápasy”.
“Jaký?”, projevili liscannorští zájem.
“Pěstní. Účastnit se může každý, ale hlavní slovo budou mít sedláci”.
“Sedláci mě nezajímaj”, prohlásil sveřepě Eodel.
“No, měli by, protože maj nejlepší zápasníky. Vlastně soupeří mezi sebou, ale stejně to vyhraje kroll Hugemos. Už rok ho nikdo neporazil”.
“Dáme si pozor. Teď ty pokoje”.
“Jo, pojďte”.
V patře je čekalo další překvapení. Starší dáma, hrůzně zmalovaná, zbystřila sluch, když uslyšela kroky na schodech. Tiše hvízdla a z dřevěných pokojíků, podobných spíš brlohům, vyběhlo devět spoře oděných dívek, což vyvolalo u Nurnských značné veselí. Hned si začali vybírat, jen Melchizedech a Wulpin vypadali znechuceně. Což u Wulpin, u té se to dá pochopit, i když... Ale zato Melchizedech. Nabádal jedinou přítomnou elfku k mravnosti, ale ta raději odešla s Burbbagem. Melchizedech byl však neoblomný, začal povídat něco o cti a že by se to nemělo dělat, tedy aspoň za peníze ne, a když začal přemlouvat další dívku k lepšímu bytí, byl okřiknut. Harez odešel s jinou holkou. Yall si předplatil hezkou dívku na dva dny, po úsudku, že na třetí nemá. A pak se přišoural Melchizedech a začal rýt do oné dívky, že by to neměla dělat, jako prodávat své tělo, že by radši měla slušně pracovat. Ale to už Yall nevydržel a vytrénovaným úderem poslal Melchizedecha k zemi. Ten se vzápětí zvedl s jedním okem oteklým a v druhém měl pohled nakopnutého psa a otázku ‘za co?’, načež se odklidil do kouta.
Eodel se otočil na Wulpin: “A co ty? Za sto? Co?”.
Ruka bezděky sjela k meči, ale pak blesknul divokou hlavou hraničářky nápad. Prodat se co nejdráž a uštvat toho prcka. Cena byla třista zlatých. To už ale Melchizedech nevydržel.
“Ty taky?”, zakoulel očima a upaloval do nálevny, kam se nakonec odklidil i zbytek družiny, protože nezbyly pokoje.
Zatímco Darlen a Třaskatul se pokoušeli zpít Melchizedecha, což se jim stejně nepovedlo, nahoře se děly hezčí věci. Jen co se všichni znovu sešli v nálevně, Eodel zářil jako sluníčko. Vydržel. Wulpin taky vypadala spokojeně, jen otázka, kdo si nechá dítě, pouštěla mraky na čistou oblohu.

Tři stovky mám
Eodel Zivril
(Věnováno Wulpin, prozatímní nosičce mých dětí)

Znám pěknou půdičku, kde nikdo nebejvá,
pojď se mnou, holka, až na tě zakejvám,
můžem se na seně milovat do rána,
láska je pro chlapa písnička ohraná,
tři stovky mám

Za pytel žlutejch a kulatejch penízků
můžem se pelešit za obcí v remízku,
tam nikdo nechodí, když padne noc,
hvězdy maj pro lásku kouzelnou moc,
tři stovky mám

A až pan starosta, nerudnej puritán,
s chotí svou počestně zalehne do hajan,
serveme ze sebe šaty a košile,
prubneme na návsi obcovat zběsile,
tři stovky mám

Možná se, děvče mý, možná se ptáš,
proč tolik perverze, trochu se snaž,
chtěl bych mít kol sebe, když bozi daj,
mrňavejch Zivrilů celičkej kraj,
tři stovky mám

Zbylé dva dny proběhly v klidu popíjení. Třetí den se už dopoledne začali sjíždět zvědavci a zápasníci. Největší rozruch způsobil příjezd největšího statkáře. Do hostince vstoupil kroll asi o čtvrt sáhu vyšší a o sto liber těžší než Burbbag. Dveřmi se spíš protáhl než prošel.
S přicházejícím večerem začaly zápasy, do nichž se přihlásil Burbbag, který jakožto vůdce musel jít příkladem, dále pak Yall, Darlen a samozřejmě aby nechyběl Eodel. Jako první zápas nastoupil Darlen a trpaslík Harkyl. Zápas nebyl špatný. O co byl Darlen hbitější, o to trpaslík silnější a zkušenější. Dav zavyl vzrušením, když trpaslík zůstal ležet pod Darlenem na zemi. Hraničář odešel s úsměvem na tvářích a modřinou pod okem do vířícího davu. Z dalších zápasů byl zajímavý místní šampion proti člověku, který asi nevěděl, do čeho jde. První krollův útok byl rychlý, ale druhý byla smršť. Chlap přeletěl kolbiště, padl do obecenstva a už tam zůstal.Yall zápasil s Niviriasem. Tito dva lidé svedli vyrovnaný souboj, ale možná jen proto, že se Yall dohodl s Melchizedechem, a ten na něj jedním z mála povedených kouzel seslal větší rychlost. Yall vyhrál, ale dostal co proto. Proti Eodelovi nastoupil vyzáblý člověk. Zápas nebyl nic moc, ke konci oba vypadali jako dvě oživlé mrtvoly. Nad Eodelovým tělem převzal kontrolu zvířecí instinkt. Rána, kterou zasadil, přerazila soupeři žebra a odhodila ho na podlahu, kde zůstal bezvládně ležet.
Zápasy byly v plném proudu, další pořádnou výhru udělal Buřivoj, dřevorubecky vypadající chlapík. Narin, který byl s Darlenem jediný soutěžící elf, dostal chlapa jménem Honva. Narin soupeře spíš utančil než umlátil. Nakonec stanul Burbbag proti člověku jménem Ram. Burbbag prohrál. Nikdo nečekal takovýto konec.
Pokračování bylo za dvě hodiny, kterých každý využil jak nejlíp uměl. Začátkem druhého kola byl zápas krolla Lagota proti Eodelovi. Eodel, celý rozvášněný z minulého kola, mlátil a mlátil, očití svědci říkají, že i kousal, a tak, neznámo proč, vyhrál. Zato Darlen, i když zase dostal trpaslíka, Pastra, prohrál. S elegancí na úklonu odpověděl úklonou a po pár ranách, které nestíhal ani pořádně vracet, s heknutím jako žok padl. Yallovi se podařilo úspěšně a čestně zbít dalšího člověka. Pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Zápas mezi Hugenosem a elfem Narinem byl zrušen. Těsně před nastoupením se zezadu ke krollovi přitočil hobit a bodl Hugenose do ledvin. Kroll s výkřikem praštil hobita a skácel se. Kumpáni umlátili postavičku dřív, než mohl někdo něco udělat. Asi si ten vrahoun neuvědomil, co se stane.
O dvě hodiny později už všichni zapomněli, co se událo. Pokračování bylo následující: Eodel proti Buřivojovi a Yall proti elfovi Narinovi. Trpaslík Pastr po útoku na krolla odstoupil. Oba, Yall i Eodel prohráli, ani jeden neměl štěstí, i když Yall předvedl nádhernou výměnu úderů, ale co na tom, když nevyhrál. Vyhrál Narin nad Buřivojem. Po vyhlášení, že vítězi připadne sedmnáct tisíc, nálada v družině ještě více poklesla.
“No a co. Tak jste nevyhráli”, povzbuzovala Wulpin.
“Ale těch peněz”, povzdychl si Burbbag.
“Du spát”, řekl Yall a jakoby prolomil neviditelnou zeď, padla únava i na ostatní.

Zatímco Nurnští říkají ráno, vládlo už hluboké dopoledne, když scházeli do výčepu. Darlen po zkušenostech z tahání informací od hostinského zjistil, kde sedí Huntar Důna a rozhodl se, kdo za ním zajde. Burbbag, jakožto vůdce, Yall, Eodel a Darlen.
“Dobrý den”.
“Dobrý. Co si přejete?”.
“No, nás posílá Noarei Rámek. Prej máte ňákou práci”.
“Moment, pánové. Pojďte dozadu do salónu”.
“Tak, a teď, prosím, co víte”.
“Prakticky nic, jen že máme zabít tři muže”, ujal se řeči Burbbag.
“Tři? Zabít jich budete muset asi víc, ale peníze dostanete jen za tři mistry”.
“Hej, moment, mně se to přestává líbit”, vykřikl Eodel, “Zabít mistry? Mistry čeho?”.
“Mistry nájemných vrahů”.
“Cože? To nemyslíte vážně, že pudem vybít cech nájemných vrahů!?”.
“Ne, cech ne. Jen školu, ale poslechněte si o tom něco. Zhruba před sto lety se ve Vamburském pohoří, nedaleko lesa Smutku vzteklého psa, začaly dít divné věci, mizet lidi, pálit vesnice a přepadat kupci. Tehdejší král Donkvir Dlór se začal zajímat o tuto část svého uzemí. Než však mohl někdo něco zjistit, přišel dopis opatřený pečetí Svinutého hada, což nevěstilo nic dobrého. Po přečtení dopisu následovaly už jen dvě věci. A to převrácení města vzhůru nohama a pokus o vybití cechu vrahů, což se stejně nepovedlo. A z druhé strany pak zabití osobních stráží, stojících u dveří královské ložnice a nechání mrtvé kachny v nohách postele. Donkvir dal ruce pryč, ale přikázal lordu Kvitu Lardovi, třetímu nejvyššímu šlechtici v zemi, tedy samozřejmě až po králi, vlastníku tamního území, aby se o to postaral. Kvita nenapadlo nic lepšího, než vytáhnout proti škole silou šestiset mužů. Dobývání trvalo týden. Vylomení brány bylo snad nejtěžší. Byli jak krtci. Potom přišla řada na dobytí prvního podlaží, v němž dominovala velká hala, dále druhého podlaží, v němž byl zvěřinec nebo něco podobného, a při dobývání třetího poschodí, v němž byl hřbitov, kouzelník jménem Almach vyřkl kletbu nad tímto místem, začali ožívat mrtví a zjevil se tam Hubot, obávaný obyvatel Vamburských hor. Ale i přesto byli nemrtví zatlačeni na hřbitov a tam zatlučeni. A stejně se povedlo Almachovi utéct. Teď, po šedesáti letech, se škola znovu otevřela a v čele stojí tři muži. Člověk, který si říká Almach, což nemůže být pravda, protože by byl starší než sto let. Pak Irnylbis, alchymista, a Tirol Zubar Brož z Álfheimu, válečník. A to bude váš úkol”.
“Kolik za to a kolik je tam lidí?”.
“Jak se tam dostanem?”.
“Pude s vámi Rent Ark. To je člověk, který má nejvíc vědomostí o škole. A cenu? No, nejste první, kdo se pokusí to tam vybít, tak deset tisíc... za hlavu”.
“Co? To nemyslíte vážně”, ozval se ten nejmenší, ten co obvykle nejvíc řve - Eodel.
“No tak za kolik?”, zeptal se sklíčený Důna.
“No, co takle padesát tisíc?!”.
“Ne. Deset za hlavu mistra a padesát za všechny tři”.
“A nálezný k tomu”, přihodil Yall.
“Dohodnuto”.
“Teď, kde najdem toho chlapa?”.
“Já vám ho představím, sedí vedle v nálevně. Tak tohle je Rent Ark”, představil člověka pomenší postavy.
“Vyrazíme”, přikázal Burbbag, “A ty, Arku, povídej”.
“Co mám řikat?”.
“Všechno. Co víš vo tý škole a okolí, kolik je tam lidí a tak.
“Je tam tak čtyřicet lidí, tři mistři. Zásobujou je jednou týdně, a to jak jídlem, tak i novými lidmi. Pak ráno po úsvitu vybíhá skupina lidí, tak jedenáct chlapů. Běhaj a mlátěj se tak dvě hodiny. Po poledním vychází druhá skupina šesti lidí, počkaj na první skupinu na malý mýtině, tam se porvou, většinou vyhrajou a vrátěj se do budovy. Ta první skupina se vrací až po západu slunce. No, pak už jen komín, ale ten jsem eště neprozkoumal”.
“Nejdřív musíme někam dát koně”.
“A co třeba do nejbližší vesnice?”.
“Blbost, tu budou mít obšancovanou”.
“Tak vyberem ňákou dál”.
“Hej, Arku, veď nás”, přikázal Burbbag.

Dojeli do vesnice asi sedmnáct mil od školy. Pět domů, spíš srubů.
“Zaklepem u toho největšího”.
“Haló, je někdo doma?”.
“Co je? Děte pryč”.
“Hej, pane, my bychom chtěli ustájit koně”.
“A můžu s nimi tahat?”.
“Ne, ale zaplatíme ti”.
“Kolik?”.
“Dvacet zlatých”.
“Třicet. A za měsíc s nimi začnu tahat”.
“Ne. S mým koněm nikdo tahat nebude”, řekl Darlen.
“A s mým oslem taky ne”, ozval se Eodel.
“Klid, do měsíce jsme zpátky”.
“Tak jo”.
“A přespat bychom tady nemohli?”.
“Ne, nemám místo. Jedině u koní nebo nahoře na seníku, ale nepodpalte mi ho”.

Ráno Nurnští vyšli blíž ke škole.
“Tak, co budeme dělat?”.
“Co to vzít útokem?”.
“Jo, a oni nás postřílí jako králíky a zbytek pobijou”.
“A co ten komín?”, navrhl Melchizedech, “Já tam pošlu havrana, aby to okoukl”.
“Tak jo”, podporoval jeho snažení Burbbag.
“Nu, a co pobít to zásobování a vloudit se tam v přestrojení?”, navrhl Harez.
“A ty si myslíš, že neznaj toho, kdo je zásobuje?”.
“Pobijem aspoň ty, co choděj každej den běhat”, navrhl Třaskatul.
“Co takhle počkat na zásobování”, řekl Burbbag, “a někoho tam vyslat na průzkum”.
“To není špatný, potřebujem dobrovolníka. Tak kdo to bude..? Dettor!”.
Jednohlasně schváleno, tedy kromě Dettora.
“Jo, ale chci flašku, a Melchizedech ať mě zneviditelní... a ještě havrana na rameno”.
“Jo, to by šlo”.
“Havran se vrací zpátky, hm”, oznámil Melchizedech, když zadumaně pohlédl na havrana, “Je tam komín, spíš šachta dva sáhy v průměru... a deset sáhů od vršku je bronzová mříž”.

O dva dny schovávání později se blížila skupina mezků a lidí od hlavního města Leherku ke škole.
“Du”, ozvalo se z nicoty, tam, co by měl stát Dettor.
“...teď pěkně za ně”, špitl si Dettor pro sebe jako stín.
“Je to trochu nedobytný, malý dveře, pět střílen, složitě vyťukávanej rytmus vstupního hesla. A teď dovnitř. Hele, ten válečník musí bejt Tirol. Brr, nezávidim jim, až ho budou mlátit. Teď nebo nikdy. Hele, ten druhej musí bejt Almach. Sem vevnitř, šlo to ňák lehce, hmm. Chodba ve tvaru podkovy. Jé, hala, ta je velká. Hele, černý dveře, škoda že jsou zavřený. Ha, tohle je kuchyň. Doprčic, ty lidi maj nepříjemnej zvyk všechno zavírat. Tak tady žádný schody dolů nejsou. Eště ty dveře u vchodu... ách jo, jenom ložnice. Tady se nedá nic ukrást. Tak a ven. Do háje, jak to, že už zavřeli? Počkám ještě chvíli a pak se uvidí. Hele, to je ten chlap, co přivezl to jídlo. A honem ven na čerstvý vzduch...”.
“Sem tady”.
“Fuj, nemluv na mě, když tě nevidím”, zahulákala Wulpin, když poblíž promluvil Dettor.
“Tak povídej, co si zjistil?”.
“Viděl jsem asi toho kouzelníka a válečníka, toho Tirola, jinak asi padesát lidí je tam a dveřma to asi nepude”.
“Nejlepší nápad?”, zeptal se Burbbag, “Jo, takže pobijem aspoň ty běžce”.
Kroll začal všechny burcovat.
“Hej, Arku, veď nás”.
“No, nejlepší bude počkat do zejtřka a napadnout je na pískovym svahu, kde běhaj nahoru a dolu”.
“No a co je napadnout, až se poperou na tý mýtině?”, navrhl Yall.
“Jo, a bude jich dvakrát tolik. Dem na ně”, rozkázal Burbbag.
“Tak támhle na tom svahu běhaj. Schováme se někde v tom svahu a pak je napadnem”.
“Ale až vyběhnou nahoru, tak nás uviděj”, řekl Harez.
“Tak to je musíme postřílet dřív, než nás uviděj, no to je jasný”, zahulákal Eodel.

Po dvou hodinách, kdy už byli všichni ztuhlí zimou a otrávení nicneděláním, byl vydán tichý povel: “Dou”.
A šli. Běželi. Vedl je člověk v pancíři, ostatní měli kožené vesty. Vykřikl rozkaz běhat nahoru a dolů po písečném svahu a sám si ve sněhu hledal měkké místo k sezení. Nic netušící sebranka proběhla okolo schovaných Nurnských a až teprve při dobíhání na vrchol svahu bylo řečeno: “Pal!”.
Vůdce, který si ani nesedl, byl zasažen první salvou šípů, začal řvát na poplach, ale druhá sprška šípů příval nadávek umlčela. Ale i to stačilo na varování zbylých hrdlořezů, kteří se otočili a s řevem pádili dolů. Hodně jich nedoběhlo a ti, co doběhli, neměli moc šancí. O hodinu později už Nurnští nedaleko mýtiny čekali na další skupinu. Mýtinu Rent označil za cvičiště. Následovala drsná bitka, kterou přežil jen jeden trpaslík, a to jen proto, aby byl vystaven většímu utrpení před smrtí - mučení.
Po návratu do tábořiště byl prováděn výslech zajatce. Jen Rhui, Melchizedechův havran, držel hlídku u doupěte vrahů. Teprve až ráno, hned po rozednění, přiletěl, že vyrazily tři skupiny pátračů po ztracených druzích. Jedna zamířila na jih, druhá směrem na Vel Almark a třetí na Leherk.

“Tak vyrážíme ke komínu”.
“Hej, jedna skupina se stáčí naším směrem. Právě mě varoval havran”, řekl Melchizedech.
“A kolik jich je?”.
“No, je to ta menší skupina. Asi deset”.
“Tak to když přidáme do kroku, tak nás minou”, hlásal moudra Burbbag.
“Jo, a myslíš, že přehlídnou tu cestu, kterou jsme tady vyšlapali?”, popíchl ho Harez, “Ne, nemyslíš... jak jinak?!”.
“Tak tedy zalehnout a čekat!”.
Šarvátka byla prudší, než se předpokládalo, a na lesklých zbrojích přibylo hodně škrábanců.
“Ke komínu”, přikázal Burbbag a mírně kulhavým krokem vyrazil vpřed.
“Hm, komín. Spíš díra do skály... a kouří se z ní. Tak jo, kdo tam pude první?”.
Ticho.
“Povídám... kdo tam pude první?”.
“No, tak když nikdo nechce, tak já pudu”, ozval se Rent, namočil šátek, dal si ho přes pusu a vlezl dovnitř.

“...mříž ukotvená na dvanácti místech, masivní bronz... no, smrdí to tu, no, jako, no, jako, jako v komíně, dík za radu”.
“Tak, přeříz sem dvě tyče, teď někdo jinej. Tam se nedá vydržet”.
“Třeba Třaskatul”.
Nakonec se druzi vystřídali v pilování mříží, až vznikl otvor, kterým se dalo protáhnout dále.
“Kdo pude první? Dlouhos’ nešel vepředu ty, Eodeli. Já sem raněnej”, postěžoval si Burbbag.
“Můžu. Až třikrát trhnu, tak sem dole”.

“...Tady se to dělí doleva nebo doprava. Doleva...”, napověděl neomylně skalní cit, „zase doleva a znovu... sakra, tady je to úzký, zpátky a doprava. Fuj tady je vedro. Hele, světlo, oheň, pec, rozžhavený kameny. Á, támhle prolezu. Ach, tady je vedro a pára”.
Cink,cink, ozval se zvuk řetězu.
“Nejsem tady sám. Ha, malá postava. Na, parchante!”.
Bum! Kladivo vydalo hnusný zvuk drcených kostí.
“Ach, byl to mladý trpaslík v řetězech. No a mrsk s ním do pece. To je blbý, řetěz nedosáhne. Tak aspoň hlavu... jo, dosáhl. A pěkně zatahat za provaz”.
“Tak já lezu”, řekl Yall.
“Tady je smrad, jako když někdo pálí chlupy. Hele, oheň, mohl ho aspoň uhasit. Hej, ty prase, cos to tady dělal?”, vynadal Yall Eodelovi, když tahal mrtvolu z pece.
“Teď lezu já”, rozkazoval zatím nahoře Burbbag, “pak Melchizedech a další.
„Do háje, to je smrad. Tady by i kroll pad”.
A když lezl Melchizedech, jeho slabá nátura a žaludek to nesnesly. Prostě hodil šavli, kachnu, nebo prostě se pozvracel. Ještě že Burbbag byl už dole, ale o to to měli horší ti ostatní.
“Sestavit se do šiku a dem”.
Další dveře. Po delším naslouchání byl poznán záchod. To podle zvuků jako ‘uum, prd, ach’. A dokonce tam někdo byl. Než mohl chlap dokončit své dílo, už jeho mrtvolu cpali za tím, co předtím udělal. A pak Nurnští přišli do chodby ve tvaru podkovy.
„Hele, Dettore, co je za tim ohybem?”.
“No, měly by tam bejt černě natřený dveře”.
“Tak tam nakoukni, stejně nejsi vidět”.
“Bacha, sou tam dva krolli s halapartnama. Stojí u těch dveří a naproti sou vrata do tý haly”.
“Tak co? Chcete tady stát nebo na ně vlítnem?”.
“Tak na ně!”.
“Tumáš, krolle velkej. Nemáš bojovat s halapartnou, když si tak pomalej!”.
“Pozor, někdo běží od brány a támhle taky někdo proběhl. Oni se stahujou do haly”.
Zatímco Harez, Burbbag, Eodel, Yall a Třaskatul dobili krolly, ostatní zmateně pobíhali kolem.
“Kdo votevře ty dveře?”.
Než se mohli družiníci vůbec dohodnout, dveře se rozlétly a několik ohnivých koulí se rozprsklo do prostoru.
“Jau, to pálí”, zaspílal Burbbag.
“Ha, ha, ha”, smál se Yall, „Takovej mág a používá vohnivý koule”.
Však to už se na ně řítilo dalších pět maníků se zřejmými úmysly. Darlen, Wulpin, Třaskatul a Harez usoudili, že napadnou vrahy z boku. Drtinosa ve dveřích střídavě odrážel útoky trpaslíka a člověka, mezitím střelci zasypali kouzelníka Almacha šípy, což mu bylo nakonec osudné. Pak však do útoku vyrazil mistr meče Tirol Zumbar Brož. Než však mohl uběhnout těch pár desítek sáhů, vyšlehl z Třaskatulova meče černý blesk, který mu sebral všechnu bojovnost, a pár šípů ukončilo jeho život. Mezitím zbývající mistr vrahů utíkal kamsi k trůnům, vévodícím tomuto sálu, avšak to už dokončovali svou práci Burbbag a Eodel, a hurá za posledním mistrem. Však udělalo to ‘křup, křup’ - to se před nimi rozbily dva flakóny a zaplály dva plameny, vlastně dva plamenní bojovníci se postavili do cesty Nurnským. Krom pár popálenin a puchýřů nezmohli nic. Eodel doběhl k tmavému otvoru, ve kterém zmizel vrah, jako první a pádil za ním. ‘Bum’, to mu hned za rohem přilétla rána.
“Tak to ti vrátím, parchante!”, hulákal Eodel a mlátil do tmy nebo spíš do prázdna, a pak místnost ozářila trocha světla. To už dovnitř lezl Burbbag, jemuž byl tajný vchod trochu těsný, a za ním někdo s lucernou.
“Tak, teď tě dostanu”, zaječel Eodel. Vrah stál přímo před ním, ale skončilo to dřív, než bys řekl bodni nůž skrz krk.
“Prohledat mrtvý a začnem rabovat”.
“Hele, to jsou flakóny s těma vohnivejma bojovníkama”, křepčila okolo oranžově žhnoucích flakónů Wulpin z pralesa.
“Hele, pánové, nebyl by ňáký peníz i pro mě?”, ozval se Rent Art.
“Ne!”.
“Ale, pánové, aspoň ňáký peníz”.
“Když tě platí tvůj pán, tak jaký peníze?”.
“No, vás taky platí můj pán”.
“Nedostaneš, když jsi vůbec nebojoval”.
“Já na to bojování zrovna moc nejsem, ale přeci si něco zasloužim”.
“Ne, nic”.
“Takže ne?”.
“Ne. Kam deš?”.
“Pryč. Žádný prachy, žádná práce”.
“Ne. Tady budeš, je ti to jasný?”, hulákal Yall.
“Tak takle by to dál nešlo, když si tady každej dělá co chce. Vůdce se k ničemu nemá, spousta z nás neví, co má dělat, no prostě je tu bordel. Tak navrhuji zvolit novýho vůdce, co vy na to?”.
“Jo tak moje vůdcovství už vám nevoní? Tak jo. Zvolte si někoho jinýho, když si myslíte, že to bude lepší”.
Novou volbu vůdce vyhrál Eodel, který celý rozvášněný slíbil velké prachy a bohové vědí, co ještě.
“Pozor, pozor... kurník, tak dělejte, do háje, přestaňte, poďte se podívat”, vřískal Dettor na celé kolo.
“Co se děje?”.
“Ale nic, nic. Jen ten kouzelník není Almach, jinak nic. Todle byl ňákej ouchcapek”.
“Já sem si to hned myslel, že kouzelník, kterýmu je přes sto let, musí umět víc než vohnivý koule”.
“Tak konec rabování, musíme ješte něco vyřídit”, rozdal pokyny Eodel, “Rychle do těch černejch dveří”.
“Tady nikdo není”.
“Jaktože ne?”, chopil se Burbbag napnutého řetězu a zatáhnul a vytáhl jako rybu na háčku hezkou dívku. No rybu, spíš štiku.
“Pocem, maličká. My ti neublížíme...”.
‘Plác’, Burbbag dostal facku až se mu uši zachvěly.
“Ty potvoro”. A ‘bum’, facka od Burbbaga se podobala ráně palicí.
“Když říkám, že ti neublížim, tak ti neublížim...”.
“Ukaž, co tam máš?”, prosmykl se Eodel okolo Burbbaga a roztrhl malátně stojící dívce košili, až knoflíky lítaly. Tak ve výši trpaslíkových očí a nebo o něco výš se houpaly dvě obliny, a vtom mu přilétla přesně mířená facka a hned druhá.
“Nechte toho!”.
Všichni se snažili od sebe odtrhnout Eodela a tu arogantní ženskou.
“Tak dost. Jak se menuješ a kde je Almach?”, zeptal se Darlen, než se Eodel uklidnil.
“Já”, odvětila popotahující dívka, “jsem Niara. Nemůžu si vzít něco na sebe?”.
“Ne. Kde je Almach?”.
“Mss, mss”, popotahovala Niara, “já... já fakt nevím. Odešel asi před hodinou. Nevím kam”.
“Tak se obleč... pozor, má dýku. Dej jí sem”.
“Ne, to je moje dýka”.
“Dej to sem”, hulákal Eodel a sápal se po dýce, která zanedlouho zmizela v jeho torně.
“Tak seřadit do ňákýho šiku a kupředu. Někde tady musí bejt ten kouzelníček”, prorokoval Melchizedech.
“Hlavní bránu zavřít. Pokoje, kuchyň, halu prohledat”.
Při těchto akcích fungují liscannorští jako sehraná družina. Když jde o rabování a krádeže (oni taky krom vraždění, únosů, znásilňování, okrádání se mezi sebou a samozřejmě hádek nic jiného neumí. Snad si nemyslíte, že budou někdy jiní - ha, ha, ha. Pardon, asi odbočuji...) jsou Nurnští mistři. A tak v chodbě za kuchyní Burbbagovy jemné uši, tedy myslím tím ty jeho plácačky vypelichané, zaslechly nějaký hovor a cinkání. Někdo tam byl.
“Tam jsou jen vězni, tedy sloužící jako já”, pověděla Niara a hulákala přitom jako na lesy.
“Tiše, huso. My se přesvědčíme sami”, okřikl ji Harez.
Byli to vězni. Hned, jak se objevili Nurnští, začali škemrat o jídlo, ale jak poznali, že to nejsou jejich věznitelé, domáhali se propuštění na svobodu.
“Tak na to si budete muset trochu počkat. Hele, Burbbagu”, řekl věčně zadumaný Darlen, “Mohli by pro nás prokutat díru do těch spodních pater”.
“Dobrý, opravdu dobrý”, souhlasil a hned hlásal moudro dál.
“Propustíme, ale jen když probouráte průchod do spodních pater”.
“Hmm, máme jinou možnost?”.
“Ne, stejně vás k tomu dokopem”, pohihňával se Burbbag a ostatní se přidali.
“Šel bych spát”, prohlásil Yall poté, co se pokusili liscannorští vyžrat kuchyň.
“A kam?”, zeptala se Wulpin.
“No, postelí je tu dost”, zabručel Dettor.
“Ožralo”, utrhnul se na něj Třaskatul, “To si myslíš, že se nikdo nevrátí, když nás šlo pronásledovat aspoň tři... pět... moc tuctů lidí? Myslíš, že se nevrátěj?”.
“Asi vrátěj, ale deset jsme jich zabili”, oponoval Dettor.
“Co to táhneš?”, zeptal se Třaskatul Wulpin.
“Slamník. Přeci si nemyslíš, že budu spát na studený zemi, když nemusim”.
“No jo, to máš pravdu”.
Každý si začal shánět nějaký ten žok pod sebe.
“Hlídky, a dem spát. Já budu spát u krbu tam vzádu”, oznámil Burbbag.
“Proč, prosim tě?”, ptali se ostatní.
“No, mám nejlepší sluch ze všech. To je jasný. A co kdyby je napadlo sem vlízt taky komínem!? Tak proto”.
“Máš pravdu”, souhlasil Eodel.
“To se ví, že mám”, naparoval se Burbbag.
Při hlídce Dettora a Yalla se vrátili vrazi. Asi byli pěkně naštvaní, když celý den a kus noci hledali útočníky a při návratu do hnízda je přivítal Dettor výbuchem ohnivé hlíny. Tak zatímco Yall budil ostatní, Dettor házel svoje oblíbeniny, a to nemyslím chlast, mezi utíkající chlapy.
“Hej”, zvolal Burbbag, “Někdo nás tady zavalil. Teda komíny”.
“Co se děje?”, zeptal se vůdce Yalla, když divně koukal.
“No, je to divný. Vrahové se právě vrátili”.
“Ten parchant, no jo, není tady”.
“Kdo, co?”, ptali se ospale ostatní.
“No přeci Rent Art. Ten parchant se přeci pokusil už jednou utýct, to jste už zapomněli? A tak nás tady ještě zavalil, asi aby se pomstil”.
‘Bum. Bum’.
“Co to je?”, zajímala se Wulpin.
“Swonno dobrotivá”, hulákal Yall, “Jsou tam vrazi. Musíme je odrazit, honem”.
“Tak co se děje?”, ptali se druzi Dettora, jen co doběhli.
“Celkem nic, ha, ha. Měli jste to vidět, ty pelášili”.
“Ale určitě tam ještě sou. Zhasněte, ať se můžem podívat”.
“No jo, dva tam leží”.
“No jasně, já a exploze”, vychloubal se Dettor.
“Sou tam”.
“Nekecej, Burbbagu, jak to můžeš vědět?”.
“No, když je krollim”.
“Cože?”.
“No, slyšim je”.
“Jo takhle”, šklebí se Harez, “Vy tomu místo slyšim říkáte krollim”.
“Ne, prostě je krollim a basta”.
“To je jedno, ja je vidim a nevytahuju se”, řekl Drtinosa.
“Dou sem a maj beranidlo. Palte!”, začal natahovat Melchizedech.
“Už zdrhaj a už dou zase zpátky a zdrhaj. Už jich je jen dvanáct”.
“Vzdávaj to, odcházej”, řekl Drtinosa, který vystrčil hlavu ze střílny.
“No, jen aby”.
“Tak zase hlídky a spát”.
“Tak to asi doopravdy vzdali”, řekl ráno novopečený vůdce Eodel, “Hej, vstávat, de se pracovat”.
“Tak, když to vybouráte, tak jste volný”, šklebil se Harez.
Yall, Burbbag a Drtinosa stáli rozestavení tak, aby nikdo nemohl utéct. Pár hodin nato bylo vybouráno.
“Tak, teď nás pusťte”.
“No jo. Tady máte každej zbraň a ven”.
“Hele, pojďte se podívat taky ven, už sem dlouho neviděla slunce”, škemrala Wulpin.
Po vrazích nikde ani stopy, až na pár mrtvol, válejících se ve sněhu.
“Doopravdy, asi fakt utekli”.
“Hej, kde je Niara?”, vřískal Eodel jako pominutý, “Wulpin, tys jí pustila?!”.
“No a? Stejně nám k ničemu nebyla, tak co?”.
“No jo, ale zfackovala mě a ne tebe”.
“To je jedno. Hele, dem zpátky a do podzemí”.
“Tak, Melchizedechu, sviť pořádně nebo vůbec. Hele krom krys tady v tom patře nic není”.
“Krysa!”.
‘Bum’. Burbbag ji silně nakopl, až odletěla.
“A hele, celé hejno”.
“To je zábava, zkuste je rozdupávat”, volál někdo pobaveně.
“Jau, ty potvory koušou. Tady nebudu”, vyjekl Melchizedech a blik, zmizel. A s ním i světlo.
‘Tak tady budu v bezpečí’, pomyslel si za druhým rohem.
“Svatá dobroto, kdo zhasnul? Jau, vy potvory mrňavý! Tak rozsvítí někdo konečně?! No to je dost, nepárejte se s nima”.
“Tak, už zdrhaj. Kde je Melchizedech?”.
“...ha, už asi skončili. Je tam ticho. Jej, krysy. Co tady dělaj, když maj být tam?. Už vím, levitace. Ta mi pomůže. Jau, strop. Jau, potvory skákavý, tumáš, tumáš. Ha, už jsou pryč. Rychle, než mi naši někam utečou”.
“Hele, Melchizedechu, kam si zmizel?”.
“No za roh. Kvůli krysám”.
“Ty osle, to nevíš, že máš s sebou světlo?”.
“Aha, to mě nenapadlo. Pardon, pardon”.
“Jakýpak omluvy! To nevíš, že moh někdo zakukat?! Ještě jednou a udělám z tebe tucet malejch do kolíbky. Je to jasný?”, rozčílil se Burbbag.
“Tak dem, když rudý opar opadl”.
“Ááá, schody dolů. Dem dolu, třeba konečně něco najdem”.
“Pozor, kostlivec”.
“Ha, to je jen kostra”.
“A proč stojí?”.
“Jé, vidíte to samý co já?”, zeptal se Třaskatul.
“To kopí je proražený skrz ty dveře, fošny a tu kostru. A zevnitř”.
‘Křus’. To dopadlo něco těžkého zevnitř na dveře.
“Huáá, tam něco je a je to pěkně velký a vzteklý. Já bych tam nechodil... rači”, skuhral Dettor.
“Jé, poďte se podívat”, zvolala Wulpin, “Tady jsou stopy a vedou rovnou do zdi”.
“Když tady jsou taky vrata a nejsou zavřený, tak je otevři. Na co čekáš?”.
Místnost se sloupy a pentagram vyrytý na zemi, který jí vévodil.
“Hele, ty stopy vedou rovnou doprostřed a tam mizej. Sakra, teleport. Melchizedechu, ten tvůj kouzelníček si to tu pěkně zařídil”.
“Hele, kdo tam vleze?”.
“Já du”.
A Burbbag šel. Nic se nestalo.
“Já vím”, pravil Malchizedech, “To chce ňáký zaříkání a mávání rukama”.
A jal se předvádět.
“Svažte ho někdo, než si ublíží, he, he”.
“Dost, prohledat a pozor na tajný dveře”, udával tempo Eodel.
“Tady sou”.
“Tak je votevři”.
“A nevíš jak?”.
“Jak, jak? Tak je vypač”.
“Už povolujou”.
“Ha, svitek”.
“Co je na něm?”.
“Ňáká báseň, ale divná”.

Vem vína čtvrť, vař
až vzkypí rudý var
netopýr ať skončí tam
pavouk, ten pět noh ať má
krysa, ta dvacet kapek krve má

Tři ti silní jsou
Tři konce svaž v jednom
Tři ať duní sálem
Tři, tři, tři

“Zaříkání a ňákej patok”.
“To je jedno. Eště to projdem po ostatních chodbách, a pak uvidíme”.
“Hele, tady to vypadá jako ňákej sklad”.
“Ne, to je vinnej sklep”.
“Ty blázne, tady je úplný poklad. Ročník 980, 896, 813. Nejstarší víno je tady ročník 684, to bude prachů”.
“Burbbagu, nepij to. Nevíš, jak dopad Tchan Či?”.
“Já chtěl jen ochutnat”.
“Dobrý, to nám neuteče. Dem dál”.
“Ňáká svatyně a oltář”.
“Jů, to je díra”, nakoukl přes okraj Yall.
“Ne, to je asi studna. Hoďte tam někdo něco”.
“Nic, ani šplouchnutí”.
“To je jedno”.
“Tak co ten oltář?”.
“Nic, ani cetka”.
“Cejtim se divně”, oznámil Třaskatul.
“Co je? Je ti špatně?”.
“Ne, cejtim zlo”.
“To je blbost, tady nic neni”.
“Jaů, něco na mne zaútočilo”, vykvikl Eodel.
“Huáá, huáá”, vřískal Melchizedech, “To sou hrůzy, huáá”.
Hned začal mocné zaříkání, na odehnání švábů, samozřejmě, ne hrůz, a vskutku se mu povedlo jednu odehnat. Fakt. A v tu chvíli jako když do družiníků střelí. Jestli jste nikdy neviděli bojový chaos, tak tohle teda byl, protože okolo sebe sekali a mlátili, až ji nakonec našli. A tu z díry vykoukla hlava, temně rudá, zařící, a Nurnští hurá na ni. Ta už nebyla takovým problémem, protože byla vidět.
“Uf, já ty potvory neviděný nemůžu ani cejtit”, přemítal nahlas Yall.
“Hele, a co otevřít ty zatlučený dveře a zmordovat tam to, co za nima je, a vybrakovat to tam?”.
“Jo, Burbbagu. Já bych souhlasil”, přidal se Harez.
“Dem do toho”, pozbuzoval ušatec ostatní.
“Tak napřed sundat fošny a kostru. Střelci do stran, bijci doprostřed.
‘Bum’, dopadla rána na dveře.
“Tak otevřít, teď”, zařval Burbbag, který nechtěně převzal velení.
Světlo ozářilo půlkruh osmi sáhů kamenné dlažby.
“Nikde nic”, konstatoval suše Darlen, “Jen ty kamenný náhrobky nakupený u dveří mi dělaj starosti”.
‘Bum’. To ze tmy přilétl náhrobek jako rána z katapultu. A rovnou na Burbbaga. To si nedovedete představit, jaký rámus nadělá padající Burbbag. Vstávající Burbbag dělá stejný randál, až na to, že sprostě kleje.
“Dělejte, musíme to stihnout dřív, než přilítne další kámen”, hulákala Wulpin na válejícího se Burbbaga.
“Koukejte, zombie”, varoval Eodel.
“Čum rači dopředu, hňupe”, obořil se naň Třaskatul.
A měl pravdu. Tam, co zrovna začalo dopadat světlo, stálo cosi krollu podobného. A bylo to obrovské, asi o půl sáhu vyšší než Burbbag a nesrovnatelně mohutnější. Pak to zařičelo a s pěnou u huby vyrazilo. Mohutný kyj se mihnul vzduchem a na oplátku meče vydaly syčivé zvuky. Protivník se střetl s Burbbagem, Yallem, Třaskatulem, Eodelem a opatrným sekáním Hareze. A samozřejmě s mohutnou palbou. Po několika krušných chvílích ukrutné bitky, když už měli všichni dost, slintající hubot (toť jméno onoho monstra) sekl po Yallovi, pustil kyj a začal do nenáviděných nepřátel bušit holými pěstmi. To Nurnské potěšilo, ale hned po jednom útoku pěstmi je smích přešel. On totiž pod drtivými útoky padl Burbbag. Ale krátkou chvilku po Burbbagovi šel k zemi i hubot.
A teď se můžeme vrátit k té Eodelově zombii. Protože už když liscannorští vběhli do této velké místnosti, všimli si ti všímavější, že okolo stěn se sem tam mačká kostlivec, zombie a tu a tam i ghúl. A teď, když padl hubot, se v místnosti ozval povzdech. Já nevím, jestli nemrtví dokážou vydat povzdech a ještě ke všemu šťastný, ale prý to tak znělo. Nemrtví se hnuli a hnuli se směrem k životu s úmyslem nemrtvého. Zabít!
Nurnští se srazili do těsného shluku, popadli bezvládného Burbbaga a začali se probíjet ke dveřím, kde by se dalo lépe ubránit proti přesile. Tam teprve začalo soustředěné vybíjení podzemí. Napřed ghúlové, pak ta ostatní verbež.
“Huf, to byla řež. Hele, Wulpin, koukni se na Burbbaga, jestli ještě žije”, ujal se Eodel vůdcovství.
Zakrátko byl Burbbag na nohou a krom dunění v hlavě mu nic nebylo.
“Tak, prohledat, otevřít hroby a dem pryč”.
“Hele, tady je otevřená velká hrobka”.
“To je ňáký hnízdo”.
“Hele, hromada zlata”.
“Kde? Kde?”, zvolal a do popředí se prodral hobit Dettor, a očička mu jen kmitala, jak se snažil odhadnout hodnotu hromady zlata a drahého kamení.
“Klid, to se rozdělí. Každej něco ponese”.
“Hele, poďte se podívat. Tady je ještě jedna velká hrobka”, volala Wulpin, “A je neotevřená”.
“Mě se to nelíbí”, uvažoval nahlas mlčenlivý Darlen, “Šáhněte si. Ta deska na tý hrobce se chvěje”.
“No jo, no jo”.
“Nesejčkuj porád. Vždycky, když něco prorokuješ, je z toho průšvih”, napomenula ho Wulpin.
“Votevřít”, přikázal Harez a sám se chopil jednoho rohu.
“Tak dělejte, poďte mi pomoct. Sám to nezvednu. Raz, dva, tři...”.
Zpod těžké desky se vyvalil zelený oblak plynu. S kašláním byl náhrobek puštěn nazpět.
“Co je to za smrad? Málem sem se otrávil”, pokašlával Melchizedech.
“No, každý si chrání své hrobky jak umí”, uchechtl se Dettor.
“Tak to konečně otevřem”, nahnal neochotné družiníky do práce Eodel, “Ňáký sestavení a dem dolu do tmy”.
“Sarkofág. Kurník, sochy vypadaj jako ňáká družina”, prohlásil Třaskatul.
“Sochy na takovejchhle místech maj chutě obživovat”, poznamenal tiše Darlen.
“Hele, už zase sejčkuje”, rozhlédl se kolem sebe vystrašeně Melchizedech, “Vůdče, udělej s tim něco”.
“A co když má pravdu?! Povalte je!”.
“Ta rakev je prázdná. Asi slouží jako návnada. Dem dál do těch dveří”.
Následovala potyčka se smečkou ghúlů a kostlivců, jinak nic.
“Za ty prachy to nestálo sem ani lízt”, zamudroval Harez, jdoucí z hrobky jako první.
“Stát! Jó, chlapci, průser. Ty sochy zmizely”.
“Jak, zmizely?”.
“Prostě sou pryč”.
“Seřadit a na ně!”.
‘Švist, švist’, to přilétly dva šípy ze tmy a za nimi následovaly matně se lesknoucí sochy bojovníků. Krolla, barbara, trpaslíka a kudůka. Potyčka byla krvavá, ale jen na jedné straně. Na straně výherců liscannorských. Protože sochy přece nekrvácejí.
Tak zatímco Burbbag naháněl po pohřebišti poslední sochu, ostatní si v klidu lízali své rány.
“Začínám mít tohodle podzemí dost”, opět mudroval Harez.
“A to si myslíš, že my nechcem vypadnout z týhle díry?!”.
“Tak, Eodele, co teď?”, popichoval Burbbag.
“No, dohonit Almacha se nám už asi nepovede, ale mohli bysme se pokusit spustit ten teleport”.
“He, he”, řekl Melchizedech, “Mě by zajímalo, jak by Burbbag chtěl přispět k rozluštění tý hádanky, když umí sotva číst a počítat?!”.
“No, zatimco vy elfové umíte trochu líp psát a číst, my krollové máme instinkt a větší sílu. Takže, ještě jednu stupidní připomínku a rozbiju ti ten tvůj ksicht. Je ti to doufám jasný?!”.
“Jo, jo. Ouplně jasný”, odvětil pobledlý elf.
“To sem rád”.
“Tak, Wulpin s Dettorem seženou kotlík a přísady, ostatní se vrhnou na tu hádanku”.
“Hele, Wulpin, ty znáš nejlíp takovou havěť, jako pavouky. Kde vlastně seženete toho pětinohýho pavouka?”, tázavě se podíval na divošku Eodel.
“Tak na to nepotřebuju bejt znalec havěti”, chopil se příležitosti konečně se blýsknout Dettor, “To vemeš normálního pavouka a urveš mu dvě nohy”.
“Moment, kolik nohou má vlastně pavouk?”.
“Osm, to ví každý malý dítě”, ozvala se Wulpin.
“To znamená, že když utrhneš pavoukovi tři nohy, tak mu jich zůstane ještě pět”.
“No, já bych...”, začal se ozývat Burbbag, “já bych se přiklonil k tomu pavoukovi, co ho vemeš a utrhneš mu dvě nohy. Přeci osum mínus dvě je pět, ne?”.
“No, Burbbagu, musím s tebou souhlasit”, pochleboval mu Melchizedech, “Pan Rhandir na tebe musí být pyšný”.
“No to si piš”.
“Tak vaří ten lektvar někdo?”, rozkřikl se Eodel.
“A eště tu hádanku, přečtěte někdo znovu druhou půlku tý hádanky”.
“Tři první, ti silní jsou, tři konce svaž v jednom, tři ať duní tímto sálem, tři, tři, tři”.
“To nedává žádný smysl”, prohlásil Melchizedech.
“Jak to?”, vykřikl Burbbag, “Tři první, ti silný sou. Pamatujete si ještě, jak vyprávěl Huntar Důna o třech, který to tu začali? Almach, Samaj, Kadur. Tak to jsou ti první, mám pocit”.
“No jo”, vzdychli a všichni se jali pořvávat slabiky v různém pořadí za sebou.
“Hej, nechte toho řvaní. Co když k tomu potřebujem eště ten lektvar?”, připomněl Dettor.
“No jo, možná máš pravdu”.
“No ale co s ním?”, svraštil čelo Burbbag, až se mu uši zatřepaly.
“Já právě bych věděl”, prohlásil Dettor.
“Tak co? A nenapínej”.
“No, co spojit ten pentagram tím lektvarem?”.
“A jak, ty chytrej?”.
“No politím, ne, přeci, a nečumte na mě jak na blázna”.
Po delší odmlce tak bylo učiněno. A opět vypuklo řvaní hesel. Nakonec se někomu povedlo vyřknout správné heslo, protože pentagram se nejenom rozzářil, ale i z vrcholů vyšlehly pruty ohně, které se propojily v jeden propletenec.
“Kdo pude první?”, padla často kladená otázka.
“Tak já pudu”, nabídl se Yall.
“Jau, když to pálí!”, odskočil zpátky a přes rameno se mu táhl rudý šlic popáleniny.
“Nechci rejpat”, ozval se Eodel, “ale mám takový tušení, že ten lektvar se měl spíš vypít, než vylejt na podlahu”.
Dettor, který si to už taky asi uvědomil, se snažil zmizet za jedním sloupem.
“To je asi pravda. Dettore, koukej uvařit další dryják, než si vzpomenu, kdo navrhoval vylejt ten lektvar”, zakoulel očima Třaskatul.
Zakrátko už si přihýbali z kotlíku - jen někomu to dělalo potíže, to když se nebezpečně blízko úst přiblížil plovoucí pavouk nebo netopýr. Projít teleportem byla už jen procházka rozkvetlým sadem.

Yall, jdoucí první, čekal svazek blesků, ale místo toho stál v poměrně velké místnosti, ze které vedly jediné dveře. Za nimi chodba hrubě tesaná vedla nalevo i napravo, občas do ní ústily další dveře. Po prohledání prostor bylo nutné spustit se nejspíše dolů, protože v jedné místnosti Nurnští objevili rumpály, vedoucí kamsi do podzemí. Byl nalezen východ z dolu. Jen jeden problém se ještě vyskytl, a to otevření masivních dveří. Nastoupila však hrubá síla a dveře po chvíli nevydržely. Naskytl se hřejivý pohled. Místnost upravená jako knihovna, až na to, že místo knih na policích ležely malé pytlíky plné vltavínů. Poměrně slušná hromádka.
“Tak, asi sme na týhle výpravě skončili, co?”, řekl vůdce Eodel, “Toho kouzelníka už asi nedoženem, takže bych navrhoval dojít pro peníze a potom kalupem domů”.
* * *
Roku 968...

Jedno malé údolíčko na jihu hor v Hamilkaru.
“Tak, prťavci”, rozkřikl se těžce obrněný chlap, “Nesplnili jste týdenní limit těžby, a proto musíte být potrestáni. Každý patý bude zbičován třiceti ranami”.
Mezi malými trpaslíky to zašumělo.
“To nemůžete”, zařval jeden z mohutnějších trpasíků.
“Co nemůžeme? Tohle je začátek vzpoury, a ta se musí zadusit hned v zárodku. Proto ty dostaneš sto ran a pokuď přežiješ, bude ti uříznuto ucho. Při další takovéto vzpouře budeš popraven. Tak na co čekáte? Proveďte!”.
Do té chvíle ukázněně a tiše stojící šik chlapů v kožených brněních se dal do pohybu. Vyvlekli bránícího se trpaslíka. Rovnou mu uřízli ucho a začali ho bičovat. Ostatní trpaslíci neváhali a přešli rovnou do útoku, metajíce klacky a kameny. Chlapi něco podobného očekávali, protože následoval masakr. Sice měli nakázáno snažit se nezabíjet, ale mrtví byli jen v řadách obyčejných trpaslíků. Tak byla vzpoura opětovně potlačena.

V chýších trpaslíků.
“Ty parchanti, takle to přeci nejde dál. Sedmnáct let už nás zotročujou, musíme se jim postavit nebo utýct”.
“Ne, to nedokážem. To už jsi zapomněl na naše pokusy? Všechny ztroskotaly a co víc, naše počty klesaj”.
“Každopádně musíme počkat, až jestli přežije Hrun”.
“Hrun přežije”, promluvil dosud mlčící, křehce vypadající stařík, a o jeho slovech nikdo nepochyboval.
“Pak teprv uvidíme, co dál”.

Druhý dan ráno něco okolo páté.
“Tak vstávejte a do práce!”.
Onen chlap, který vydal povel k rozsudku, strhnul houni, sloužící jako dveře do chýše. Uvnitř spalo pět trpaslíků. Hrun a další čtyři.
“Tak vstávej, skrčku, pro tebe to neplatí?”, zařval, když spatřil zbitého Hruna, jak ještě leží.
Hrun se začal zvedat, ale jestli se zvedal pomalu nebo jen, že chlap chtěl, nakopl ho těžkou botou. Svalil se do kouta, až hekl, ale opět se začal zvedat. Ostatní trpaslíci se chápali krumpáčů a kladiv.
“Né. Nechte ho bejt”, ozval se Hrun, klečíc na jednom koleni, “Nechte ho bejt, už du dělat”.
“Jo, máš pravdu. Dete makat, jinak ste mrtví”.
S těmi slovy odešel chlap z chýše.
Hrun řekl: “Ne, mí druzi v utrpení, teď není naše chvíle. Přijde později, mnohem později”.
Zvedl krumpáč a belhal se k dolu.
* * *
Roku 981, jaro...

Čas nadešel
Hrun vynášel suť z dolu na hromady již vynošené hlušiny, když viděl přiběhnout jednoho plně vyzbrojeného vraha k dozorčímu dolu. Nebylo by na tom nic tak zvláštního, až na to, že mu po ruce stékaly kapičky temně rudé krve. Po krátké výměně slov, kterým Hrun nerozuměl, byly svolány hlídky. Jen na každé strážní věži zůstalo po jednom strážném.
Chlapi se úprkem hnali do dolu.
Když se blížili k stojícímu Hrunovi, zařval na něj hlavní dozorce, onen chlap: “Táhněte dělat, skřeti mizerný, nebo až se vrátim, uřežu vám všem uši!”.
Zmínka o uších působila na Hruna jako kyj. Měl rudo před očima a cítil bubnování v uších. Čas nadešel.

Když strážní vběhli do zakázaných dveří, šel Hrun po své práci. Jen u rumpálů poslal krátkou zprávu: ‘čas nadešel’. Holku, starající se o nošení vody, poslal do vsi zburcovat ostatní. První padly hlídky u zakázaných dveří, pak ve strážních věžích. Na jednoho vraha připadlo sedm mrtvých trpaslíků, avšak jim nezáleželo na životech. Trpaslíci obsadili důl. Zaujali nejlepší pozice a čekali. Měli čas, tak čekali. Navečer začali vrazi vybíhat jako myši, když je v jejich norách honí had. První, již zkrvavení vrazi zemřeli, aniž by věděli jak. Ti další bojovali o holý život. Neutekli. Pak vyběhl onen chlap a ještě jeden v černém plášti. Hrun vběhl chlapovi rovnou pod nohy a jal se ho mlátit kladivem, až krev cákala. Hruna složil svazek rudých blesků. Padl. Pak další a další blesky létaly do trpaslíků, rozsévajíce smrt. Chlap zmizel. Nastal chlad a prázdno a do srdcí trpaslíků vstoupil smutek.

Pohřeb Hruna.
“To říkám já, stařec Triog, syn Truoga. Při hrdinské smrti Hruna slibuji, že zabiju každého, kdo vyleze z těch prokletých dveří. My, národ malých, přísaháme, že zničíme strach plížící se ze zakázaných dveří. To zpečetila naše krev, prolévaná třicet let.
* * *
Liscannorští, vylézající ze zarostlých dveří dolu, byli oslněni poledním sluncem. Stáli v nevelkém kaňonu, jehož stěny stoupaly prudce vzhůru. Po ujití několika desítek sáhů už bylo jasné, že tu nejsou sami. Před Burbbagem se otevřel výhled do údolí, v němž to vřelo povykem. Asi padesát malých trpaslíků útočilo na jednoho muže. Avšak první pohled byl mylný, protože chlap se nepříjemně smál a metal mezi trpaslíky rudé blesky.
“Musíme jim pomoct!”, vyhrkla najednou Wulpin, “To je Almach, proti němu nemají žádnou šanci”.
“To musíme”, trhli sebou současně Třaskatul s Eodelem.
Nečekali, jestli se k nim někdo přidá, a s válečným pokřikem vyběhli na pomoc malým trpaslíkům. Když doběhli asi na sto sáhů od bojující skupiny, první, kdo si jich všiml, byli trpaslíci. Ti začali s jekem utíkat pryč od chlapa a od liscannorských. Pak je zahlédl i Almach.
Než však k němu mohl Burbbag doběhnout, ačkoli na svých dlouhých nohách předběhl i oba družinové trpaslíky, začal Almach cosi mumlat. Nějaké kouzlo. Začal se proměňovat, napřed zčernal, pak zmlhovatěl, až zoblačněl. V tu ránu Burbbag zastavil. Z černého oblaku na něj koukaly dvě jakoby ospalé oči.
“Oči, to sou oči! Oheň, musíme na ně ohněm!”.
Ale to skoro každý věděl. Následovala pekelná chvilka sekání, střílení blesků, tahání pochodní a samozřejmě i útěků. Melchizedech, který se překonával, vypálil všechny blesky, které znal, a dal se na bezhlavý útěk pryč. Vlastně utíkali skoro všichni, jen Dettor se jen tak v běhu otočil a vypálil z prstenů pár modrých blesků. A štěstí se obrátilo. Teď utíkaly zase oči pryč a za nimi se hnala smečka zdivočelých dobrodruhů. Oči byly rychlejší. Proletěly vsí, z níž úprkem utíkali malí trpaslíci, a začaly stoupat do prudkého svahu.
A teď si vzpomněl Yall Reblled: “Melchizedechu, kde máš havrana?”.
“Já nevim, někde lítá”.
“Tak ho, kruci, využij!”.

Semínko
Darlen Moorhed, Třaskatul Drtinosa, Eodel Zivril

Dal jsem svému Tukanovi
ke snídani semínko,
on mi za to na podlaze
snesl žluté hovínko

Chvilku jsem se na něj zlobil,
tvářil se jak kakabus,
Tukan můj mě na čas zlomil,
že jde o magický trus

Svému ptáku dost jsem věřil,
vždyť jsem si ho uhnětl,
rozum jsem mu provždy svěřil,
když se mi tak popletl

Tak se hrabu v ptačím lejně,
jelikož jsem zvídavý,
chtěl jsem vždycky narvat stejně
více magů do hlavy

Když přišel čas zaostření,
odmítl jsem běžný brousek
a ve věci vylepšení
použil jsem hovna kousek

Z bobků síla už mi stačí,
ač se tvářím váhavě,
jen ať všichni ušklíbači
mají máslo na hlavě

Snad se cosi nevyvedlo,
přesto dobrý byl můj cíl,
spousta vlasů z hlavy slezlo,
budu muset změnit styl

Příště budu mazat prsa,
zkusím nové postupy,
vystoupám až na nebesa,
přijdu nejhůř o chlupy

Havran vzlétl, zakroužil, jakoby chtěl říct: ‘mám času dost, můj pán ho měl přeci taky’. Potom naletěl, vypálil blesky a uletěl. Oblak začal padat zpátky ze srázu. Dopadl člověk - popálený, pomlácený, ale hlavně mrtvý.
“Tak, kdo mu stáhne tu kůži z těch zad? Burbbagu, třeba ty”, rozkázal Eodel.
Kůži s tetováním potřebovali jako důkaz.
“Ne, ne, ne. Nejsem žádnej řezník”.
“Koukejte, ta mrtvola jakoby stárne”.
“Dělejte, stáhněte mu tu kůži!”, zařval Darlen, “Dyť je to třicet tisíc”.
Všichni, kdo si uvědomili ten fakt, začali přiskakovat a stahovat mrtvého kouzelníka z kůže.
“Tak to bysme měli”, řekl Eodel a roloval kůži do ruličky.
‘Bum, bum’, začaly létat kameny a klacky. Na nejblíže stojícího Dettora se snesla sprška kamení a hned za ní se hnali rozzuření trpaslíci, na které rozjásaní liscannorští úplně zapomněli.
“My vám nechceme ublížit”, zvolal Třaskatul, “My taky trpaslíci”.
‘Bum, bum’, mlátili malí trpaslíci do Nurnských jak o život.
“My jsme přišli v míru, nechceme vaší smrt”, hulákala Wulpin při odrážení kladiv a krumpáčů.
‘Bum, bum’, trpaslíci kroužili kolem jako oživlé moře s krví podlitýma očima. Bez ustání útočili.
“Tak do nich. Bijte je hlava nehlava!”, zařval Burbbag, který to už nemohl vydržet.
Družina, nemálo podobná ježku, se dala do pohybu. Sekajíce, bodajíce a vydatně nadávajíce, se začala probíjet pryč z houfu trpasíků. Melchizedech, schován uprostřed družiny, vydatně povzbuzoval a pořvával rady, kde seknout a bodnout, jako by to nevěděli všichni lépe. A potom vyšel z jednoho houfu křehce vypadající stařík. Harezovi se udělaly mžitky před očima a těžko u srdce.
“Ten dědek používá magii”, vykřikl Harez.
Ale to už se Nurnští probojovali z nejtvrdšího jádra ven. A mozí druzi se dali na útěk. Zůstali jen ti, co nebyli ranění, a ti posedlí bojovým šílenstvím. Pobíjeli trpaslíky dál.
Darlenovi zahučelo v hlavě, až zakolísal.
“Zabte toho dědka někdo”, zařval Eodel a začal se probíjet k němu.
Před stařešinu se dostal Burbbag a Yall. Yall se zhroutil v křečích, ale Burbbagův útok stačil už na mohutnější bijce. Trpaslíky opustila všechna bojovnost a dali se na útěk. Yall, zvedající se ze země, klel jako skřetí král a třel si husí kůži.
Prohledání bylo rychlé - krom pár cetek nenašli Nurnští vůbec nic. Jen Eodel, vstoupiv do jedné chýše, prohledal ji způsobem rozkopávání hromad oblečení a kůží. Našel malé dítě, vlastně nemluvně. Začalo brečet na celé kolo.
“No tak. Tiše, prcku. Bububu”, konejšil ho, “No tak, nebeč, mlč, spratku, nebo ti šlápnu na krk”.
“Béé, béé”, brečelo dítě z plných plic.
“Co to tady máš?”, ozvalo se mu za zády, až nadskočil.
To vešla Wulpin.
“Jé, dítě. Takový krásný cvrček”.
Vzala dítě do náručí a začala ho tišit. Dítko vycítilo příval lásky a ztichlo.
“Jé, Eodele, necháme si ho”.
“Ne, ne. Určitě má rodiče”.
“Určitě si to myslíš?”, prohodil Darlen, když pohlédl na mrtvoly ležící opodál.
“Necháme si ho”, jásala Wulpin, “Je to sirotek, chuděra”.
“Tak jo”, souhlasil nakonec Eodel, “Ale postaráš se o něj”.
“Jo, jo, jo, postarám”, vzdychla a utřela slintajícímu dítěti bradičku.

Určení správného směru a překonání hor nebyl až takový problém. Vylezli za lesem Smutku vzteklého psa, ale tomu se raději oklikou vyhli. Do vesnice, kde měli ustájené koně, dorazili před soumrakem.
“Hej, nechci věštit, ale na tý vsi je něco divnýho”, řekl Darlen.
“Hele, vůdče, už zase sejčkuje. Měli bysme s tim něco udělat”.
“Mlč, Melchizedechu, když má pravdu. Ta vesnice je ňáká tichá, tak opatrně vpřed”.
‘Buch, buch’.
“Pane, dem si pro svý koně”.
Místo slušné odpovědi se rozlétly okenice a zadrnčely tětivy kuší.
“Kurnik, je to past. Zpátky!”.
Ale to už ze dveří vybíhali vrazi jako sršni z nakopnutého hnízda. Boj kolísal, tu tlačila jedna strana, tu druhá, ale nakonec střelecká podpora vrahů padla. Pobít zbylé už nebyl velký problém.
“Tak já bych řek, že by to mohli být všichni vrazi, protože jestli ne, tak se musej líhnout z mechu a kapradí”, prohodil moudro Dettor.
“Měli s sebou třistašedesát zlatejch a jednoho mrtvýho - Renta Arka”, oznámil Třaskatul po prohledání mrtvol a srubu.
“Cože?”, podivili se všichni ti, kteří nevešli dovnitř.
“No, mrtvola Renta se válí támhle v rohu. Nejspíš si vytrpěl svý”.
“To má za to, že se nás nedržel a zavalil nás v tom podzemí”, přál mu Eodel.
“Hele, nasedáme. Čeká nás odměna”.
Všichni se těšili z blízké vidiny zlata.

“Už zase mám divný pocit”, řekl Darlen, když vjížděli na dohled Přeražené čelisti.
“Hele, Darlene, není ti to trochu blbý s tim předpovídáním? Stejně nevíš, co se stane, tak toho nech, jo? Prosim tě”.
“No, ale já fakt cejtim průšvih”.
“Hele, koukejte, ta hospoda je v troskách”, zakřičel rozčileně Dettor.
“No, neřikal sem to?”, ozval se Darlen.
“Hele, ty chytrej. A nevíš, jestli přežil Huntar Důna?”.
“No, při naší smůle bych řek, že leží někde opodál”.
“Mlč”, okřikli ho všichni.
Ale opravdu, Důna ležel mrtvý opodál.
“Tak to asi jedem domu, co?”, skuhral Melchizedech, “A bez peněz, co?”.
“Slyšim koně”, křikla Wulpin, “Někdo sem jede... a je jich hodně”.
Zpoza výběžku lesa se vyřítila jízda. Přibližně padesát jezdců obklíčilo liscannořany. Pak se mezi nimi objevila na koni Niara, převlečná do jezdeckých kalhot a haleny.
“Hej, to sou oni”, sdělila místo pozdravu Niara.
“Tamhleten se mne pokusil znásilnit”, řekla vztekle a ukázala prstem na Eodela.
“A ukradl mi dýku. Hej, rabe, kde je ta dýka?”.
“Jaká dýka? Já žádnou nemám”.
“Nelži, ty červe. Máš jí ve fusaku. Sám jsi jí tam házel. Ale já jí z tebe dostanu a ještě rád mi jí podáš, až budeš klečet v prachu přede mnou. Dejte mu pětadvacet ran holí, ať mluví!”.
Eodel se ani moc nebránil, ani ostatní mu nepomohli, protože proti takovéhle přesile se bojovat nedalo. Ohnuli ho přes oj žebřiňáku a mlátili ho přes záda, až nakonec omdlel.
“Proberte ho”.
‘Šplouch’, okov vody posloužil dobře.
“Tak kde je ta dýka?”, zeptala se dívka znovu.
“Nevím, nemám, neviděl sem”, opakoval Eodel dokola, což přivádělo Niaru ke vzteku.
“Dalších pětadvacet!”.
‘Prásk, prásk’. Nurnští tiše Eodelovi odpočítávali rány, ale tentokrát neomdlel.
“Tak povíš?”.
“Ne, nevím, nemám, neviděl jsem”, zněla odpověď.
“Tak...”.
“Paní, nerad ruším vaší zábavu, ale máme něco vyřídit”, prohlásil mohutný chlap, sedící na koni vedle.
“Máš štěstí, rabe, jinak by ses tady plazil jako had v prachu a škemral o život. Odjíždíme”, zavelela, jako kdyby to dělala od malička.
Liscannorští celí udivení koukali, jak jízda mizí v dáli směrem k dolu.
“Tady nebudu ani chvilku”, hulákal Eodel, když mu Wulpin ošetřovala záda.
Nurnští nasedli na koně a vyjeli k domovu, jen Eodelovi jízda na oslu nedělala žádnou radost. Příjezd do Liscannoru byl bouřlivý, když se vrátili všichni živí a zdraví...