Historie Nurnské družiny VI. - Gorganské intriky

Historie Nurnské družiny VI

II. Gorganské intriky

[Zimosmeť 1045, Getd z Ruindoru]

“To se dalo čekat, že nikdo nic nevymyslí”, prohlásil Dyni, když si poprvé řádně přihnul z korbele pěnivého moku. Spolu s Aeddem a Getdem Ruindorskými se sešli v hostinci U supího pařátu, aby probrali název jejich osady, doposud známé jako Aeddova samota. “Se ví”, kývl hlavou lupič, “Proč by si namáhali ty svoje děravý palice”. “Jó, kdybych jim řek, že za nejlepší méno dostanou vode mě mlhovinu, to by byla jiná”, ušklíbl se Dyni. “Máš recht”, přitakal Aedd, “Jenžes jim řek, že dostanou překvapení, a to nikoho nenapadlo, že by to mohla bejt mlhovina”. “A na ten soudek pálenky, co nabízel Solwin, taky nereflektovali”, kroutil dál hlavou pan Longodon. “Dyk každej má prachů, že by za ně moh soudkama zaplnit zahradu Rugornskejch”, mávl rukou zloděj, “Všichni sou sice lakomci, ale za namáhavý přemejšlení to nikomu nestojí”. “Tak zkusíme něco vymyslet hned”, nadhodil Dyni a znovu se napil. “U piva dobrý nápady přicházej samy”.

“Dobrá, ale jak začít?”, zeptal se Aedd. “Začneme například odzadu”, prohlásl Dyni a usmál se nechápavému pohledu ostatních. “Tim myslim, že můžeme nejdřív vymyslet koncovku”, vysvětlil a připravil si brk a pergamen. “Tákže”, začal malý alchymista psát, “-eal, -dor, -on, -in, -las, -aer, -en, -nor”. “Nó, -las bych tam nepsal”, podotkl Aedd, “To by znělo jako Midolas, Ignolas, Blbolas a bohové vědí, jak blbě eště”. Dyni kývl a jednu koncovku přeškrtl. “A na -nor už končí Liscannor”, dodal Getd. Dyni přeškrtl další koncovku.

“Tak co tu máme”, začal rekapitulovat Dyni po dalších dvou pivech, “Caranar, Earsul, Longris, Gamberil, Luinear, Rantar... Blbost, to zní všechno hrozně elfsky, to se nedá použít”. “To je fakt”, kývl Aedd, načež Dyni pergamen roztrhal a zahodil. “Co takhle Dwargniallaen”, nadhodil již řádně přiopilý Getd, ale jeho nápadům nikdo nevěnoval žádnou pozornost. “Chce to ňáký typicky lidský méno”, přemýšlel Dyni a žmoulal dlouhé paví péro na svém klobouku. “Třeba Odřepsy”, nadhodil Aedd. “Vidíš”, zaradoval se Dyni, “To je nejlepší, co tady zatim bylo”, a hned to zapsal. “Nebo Malšín”, prohodil Getd. “To už by byl lepší Vrtošín”, děl na to Aedd. “Tak zkusíme jiný koncovky”, pokračoval v psaní malý hobit, “Třeba -ny...”. “Jebany”, prohlásil Getd. “...-ousy”. “Bezvousy”. “Hrnousy”. “Blbnousy”. “Prďousy”. “Melousy”. “Hluchousy”. “Dost!”, otřel si Dyni čelo, “Takhle to nejde. Mělo by to bejt něco víc archaickýho”. “Co takhle Vinigast”, navrhl Aedd. “To je vono”, hned zapisoval Dyni, “Něco takovýho”. “Proč ne Pivogast?”, zabručel Getd. “Nebo Novigast”, přihodil Aedd. “To je moc bez fantazie. Něco takovýho už určitě někde bude”, zavrtěl hlavou hobit.

“Už toho tu máme docela dost”, prohlásil Dyni po několika dalších pivech. “Tak to eště přečti”, nadhodil Aedd. “Tákže”, odkašlal si Dyni a narovnal si brýle, “Vinigast, Nolgerin, Jelverin, Novarang, Noviran, Marigast, Novibor, Yadgeren”. “Co takhle Ravilen?”, ozval se Getd. “To je dobrý”, zamyslel se Dyni, “To si napíšu”. “Na to sem celou dobu čekal, až si zapíšeš něco, co navrhnu”, zaradoval se kouzelník a dorazil další korbel. “Sou to dobrý ména”, studoval svůj pergamen znovu a znovu alchymista, “Ale stejně by to chtělo něco hodně skvělýho, nějakou bombu”. “Například Vranigost”, přemýšlel nahlas Aedd, “Vran je tam u nás požehnaně...”. “To je vono”, vykřikl Dyni, “Vranigost. To je méno pro naší vosadu”. “Tak na Vranigost”, pozvedl korbel Getd. “Na Vranigost”, zařvali všichni společně a řádně si přihnuli.

O tom, jak večer U supího pařátu skončil, nejsou žádné zprávy, každopádně se od toho dne místo známé jako Aeddova samota jmenovalo Vranigost.

“Tatí, vstávej, už je ráno”. Na posteli se cosi začalo vrtět, ozvalo se temné bručení a zpod peřiny se začala vysoukávat noční čepice. Pak se opatrně otevřelo jedno oko. “Vstávej, už musím do školy”. “Vážně, Krochťáčku, měl bys vstávat, ať tam nejste poslední”, ozvalo se z kuchyně. “Mhhmmm”.

“Však ono tě to po pár dnech přejde”, pomyslel si liscannorský čaroděj o nadšení svých ratolestí, vzpomínaje na svá mladá studentská léta, a začal se oblékat do svých nejlepších šatů, aby všem ukázal, že on není žádný sedlák, jak se o něm kdysi někteří vyjadřovali.

Před školní budovou už bylo plno. Rozhodně zde bylo více čumilů než dětí a jejich rodičů, už proto, že slavnostní otevření liscannorské školy bylo spojeno s občerstvením zdarma.

“Buď zdráv, Aedde”, pozdravil se Krochta se svým kolegou, starostou vranigostským, “Tak co, přivedls děti?”. “Jen dceru”, odpověděl ruindorský zloděj, “To víš, můj Fionn je už moc starý. Ten už chodí do vyšší třídy na nurnský rynek. Musí cvičit, aby po mně mohl převzít řemeslo”. “To abych si dával pozor na kapsu”, zasmál se Krochta. “To se bát nemusíš. Má zakázáno pracovat s někým, kdo by alespoň trochu připomínal kouzelníka, a tebe zná. Ale de mu to, jsem na něj pyšný”. “Jo, jo, děti jsou naše radost”, pohladil si čaroděj vous, “Škoda, že Eriadann tak brzo ztratil otce. Ten by mu jistě dal pořádný výcvik, než by ho pustil na výpravu. Není to dobrý příklad pro ostatní rodiče, když první syn dobrodruha, vyrostlý ve vesnici, padne na výpravě po několika dnech a eště k tomu se sám propíchne. Hlavně matky asi nebudou moc nadšeně posílat svoje děti za dobrodružstvím. A já bych jistě měl taky obavy, abych své děti nepřežil”. “Tak, tak”, přitakal Aedd, “Výcvik je základ úspěchu. Dokud můj syn nebude umět alespoň polovinu toho co já, nepude z domu”. K oběma starostům přistoupil pan řídící Rhandir: “Ták, pane Krochto, vše je připraveno, můžeme začít”. “Výborně”, zamnul si ruce čaroděj, “Jdeme na to”.

“Ehm, ehm”, odkašlal si Krochta, vystoupivší na provizorní pódium z několika beden, “Tak vás tu všechny srdečně vítám. Sešli jsme se tu u příležitosti otevření liscannorské školy. Tato událost jistě poslouží dalšímu zviditelnění naší malebné vísky a prospěje obecné vzdělanosti obyvatelstva. Pevně doufám, že se rodiče nebudou zdráhat poslat své děti nabrat vzdělání, tolik potřebné pro další život, zvláště pak pokud se děti vydají v šlépějích svých otců a zasvětí svůj život dobrodružství. Pod vedením našich schopných učitelů se nám jistě podaří vychovat řádné podomky, ehm, potomky, kteří se ve světě neztratí a nikdy nebudou pro svou hloupost někomu pro smích. A nyní prosím naše žáky, aby se pod vedením řídícího Rhandira odebrali do svých lavic, a pro rodiče je zatím připraveno pohostinství, které zajistili paní Rollanda Rugornská a pan Jeremiáš Čipera”. Po krátkém potlesku se rodiče spolu s několika zevlouny odebrali ke stolům s přichystaným jídlem, zatímco děti s příznačným ječením vtrhly do školní budovy.

“Jo, jo, pokrok se nedá zastavit”, promluvil Drsoul, nejstarší z liscannorských obyvatel, “To za mého mládí jsem mohl o pořádném vzdělání jen snít”. “Je to vidět”, ozvalo se z míst, kde do sebe lil lacinou kořalku alchymista Dettor. Nikdo si toho však nevšímal, neboť je známo, že roahanský hraničář je hlava otevřená, zatímco Dettor místo do školy chodil do místní hospody poslouchat vyprávění starého slepého alchymisty s jedinou rukou o jeho životě plném ohně a krve. “Tak, tak”, souhlasil Krochta, vzpomínaje na své mládí strávené v Bažině. “Dnes už děti nejsou odkázány jen na znalosti svých rodičů, vzdělání je přístupné pro každého”.

Zábava se celkem rozproudila, rodiče diskutovali o svých dětech, zatímco se několik dobrodruhů odebralo ke Hrochovi, aby se ukryli před podzimním sluncem, které jim v kombinaci s Jeremiášovým pohostinstvím nedělalo dobře. “Hele, starosto”, šťouchl do Krochty malý pan Nervor Chinský, “Co je támhleto za chlapa?”, a ukazoval přitom na jakéhosi elfa, který se stranou od ostatních cpal připraveným jídlem. “Hej, člověče”, přistoupil k neznámému Krochta, “Kdo jsi a co tu chceš?”. “Ughm, ughm”, zakuckal se elf. “Fem svyšel, ve tu vije vkufina dobhodhuhů a chvěl byf se pfihvásit”, promluvil pak s plnou pusou, až drobky létaly na všechny strany. “No, to je pravda”, odvětil Krochta a vyklepal si vousy, “A co umíš?”. “Umim stopovat”, polknul elf, “A taky trochu léčit”. “To by ses moh hodit”, pokýval hlavou čaroděj, “A jak se menuješ?”. “Airon”, vycenil zuby elf a nakrmil psa kusem libové šunky.

“Hurááá”, vyřítil se ze školní budovy houf dětí a začal se honit kolem bavících se rodičů. “Tatí, tatí”, volal malý Allen Moskyt, “Pan učitel je skvělý, vyprávěl nám o světě a povídali jsme si, a každý měl něco říct o sobě a o své rodině a Haardun Rugornský nevěděl, a pak pořád vykřikoval, a zítra se začneme učit číst a psát, a každý dostal svitek pergamenu, aby mohl cvičit...”. “Dobře, dobře”, pohladil svého potomka po hlavě Krochta, “Běž si raději hrát s ostatními, povíš mi to potom”. ‘Děti jsou opravdu naše radost’, pomyslel si, když Allen zmizel mezi ostatními.

“Jsou to opravdu hodné děti”, přistoupil ke starostovi řídící Rhandir, otíraje si čelo kapesníkem. “Jenom takové... divoké”, dodal a usrkl ze sklenice červeného vína. “To mají v rodě”, přátelsky poplácal učitele po zádech Krochta, “Jsou nespoutaní a svobodomyslní, jako jejich rodiče”.

“A starosto”, nahnul se k čaroději Krochtovi, který se zase po dlouhé době objevil v hospodě U hrocha, Eodel, “Nedalo by se nějak zařídit, aby ty děti po ránu tolik neřvaly? Já kvůli nim nikdy nemůžu dospat. Kdyby aspoň byla ta škola dál vod hospody”. “No jo, škola”, přidal se Trblot, “K čemu je vlastně taková škola? Když tě někdo praští palicí po hlavě, tak ti nepomůže, že umíš číst”. “Nevymlouvej se”, zasmál se Krochta, “My všichni stejně víme, že si nikdy do školy nechodil”. “Náhodou chodil”, bránil se trpaslík, “Nevymejšlej si”. “Chodil tam uklízet”, ozval se malý alchymista Dettor, známý ožrala a milovník výbušnin. “No, to řek přesně ten pravej”, zabručel Krochta, který je naopak známý odpůrce všech nekonfesních zbraní, vyjma vlastních kouzel.

“Prosil bych o ticho”, vešel do lokálu elfí zloděj Griffin Linfalas. Družiníci se na něj se zájmem podívali, očekávajíce, co zajímavého jim lupič chce. “Chtěl bych tu oznámit, že patnáctýho se tady budu loučit se svobodou, takže jste všichni zvaní, stejně jako na svatbu, která se bude pro jistotu pořádat až o týden později”, prohlásil Griffin. Chvíli bylo ticho, než všichni stačili vstřebat podanou informaci, pak propukla vřava. “Ty kluku”, volal Krochta, “Tak tys konečně našel ženskou”. I několik ostatních přispěchalo s gratulacemi, přestože někteří, jako například trpaslíci, dávali najevo, co si o ženách a rodině myslí. Inu, takových deset let žaláře udělá s mužem svoje.

Loučení se svobodou bylo skutečně velkolepé, Griffin dobře věděl, proč ho uspořádal celý týden před svatbou. Však také byla druhý den liscannorská náves prázdná, zvláště když Korchta, ještě s hadrem na hlavě, z pozice starosty důrazně naznačil řídícímu Rhandirovi, že dětem by rozhodně prospěl celodenní výlet do blízkého lesa.

Následný týden proběhl v rámci shánění dárků pro oslavence. Ale schylovalo se k více svatbám.

“Krochťáčku, někdo klepe, běž otevřít”, zaslechl čaroděj hlas své ženy, cosi zabručel, odložil jistě zajímavou knihu a zamířil ke dveřím. Za nimi stál voják v zelenočervených barvách Gorganského království. “Starosta obce Liscannor?”, zeptal se zdvořile, “Měl bych tu pro vás dopis od krále Gorandira. Král si dovoluje pozvat vás, jako představitele obce, jejíž obyvatelé mu prokázali dobré služby, na svatbu princezny Arnúthien a královského velitele vojska Wrighrama. Pro vás a vaši rodinu je připraveno místo v paláci. Kromě toho je připravena rovněž oslava pro prostý lid, která proběhne ve městě na Hlavním náměstí”. “Díky za zprávu”, odvětil potěšeně Krochta, “Určitě přijedeme”. ‘Tak já jsem pozván do samotného královského paláce’, pomyslel si, když za poslem zaklaply dveře, ‘To bude mít žena radost’.

“Vy můžete jet taky, ale musíte bydlet v hospodě. To já budu bydlet v hradu”, vytahoval se Krochta hned navečer v hostinci U hrocha. “A proč zrovna von v hradu?”, zeptal se již silně podnapilý Eodel. “Páč je zástupce obce”, přinesl plnou náruč korbelů Jeremiáš, “A já budu taky v hradu, že sem se jako zúčastnil tý poslední taškařice”. “Co?”, chtěl se ujistit Krochta, “Ty seš taky pozvanej?”. “Jo”, potvrdil hostinský, “A starej Drsoul taky, anžto ten byl na tý první výpravě”. “To bude teda v hradě narváno”, poznamenal Dettor. “Ale podívat bysme se tam mohli”, ozval se Trblot, “Už tady smrdíme skoro rok, navíc když bude Jeremiáš pryč, tak bude zavřená hospoda. A na takový slavnosti pro lid určitě bude nějaká zábava”. “Jo, já tam hodim bombu”, ozvalo se zpod stolu. “Něco na tom bude”, zvedl hlavu ze stolu Eodel, “Dyž bude zavřená hospoda, tak to tu stejně nemá váhu... eee... vejšku”.

Svatební obřad se vydařil, Griffin byl šarmantní, nevěsta byla krásná a ostatní byli krátce po začátku slavnosti úplně ožralí, zvláště přátelé z ženichovy strany. Novomanželé dostali spoustu dárků a celou slavnost provázela příjemná atmosféra. Možná proto si nikdo ani nevšiml, že se novomanželé poměrně záhy vytratili. Inu, každý měl chuť na něco jiného, někdo na víno, jiný na kořalku a další...

Kořala
Eodel Zivril

Prolej břitkou slivovicí prázdný břich,
ještě plnou placatici pod kožich,
na koně hoď po dvou sudech kořaly,
zítra v deset odjíždíme do dáli

Lepší je rum, nežli hrnek podmáslí,
aby se ti ruce tolik netřásly,
a každý meč, člověk, nebo brnění
ztratí tvrdost nepořádným kalením

Každý chlap si po ránu hned sklínku dá,
nebo radši dvě, ať tolik nepajdá
a nepřestane, pokud zrovna nemusí,
jako ty, náš notoriku Arkussi

“Tak zatim”, loučil se s ostatními Krochta na gorganském Hlavním náměstí, “My se jedem ubytovat. Pošlete mi zprávu, kde bydlíte”. “Tak si to tam užij”, přátelsky se loučil Griffin. “Nobilita se jde bavit”, odplivl si Dettor, ale nikdo ho neslyšel.

“Hele, U krůty”, ukázal Eodel, “To vypadá dobře”. “Hej, hospodo”, vpadl do lokálu Trblot, “Jídlo, pití, pokoje a ustájení pro koně”. “Samozřejmě, vzácní pánové, račte se posadit. O koně se postará podomek”, ochotně se ukláněl hostinský.

“Líbí se mi tu”, pokýval hlavou Eodel, pochutnávaje si na dobré pečínce. “Myslim, že je to dostačující”, podotkl Griffin, “Zůstaneme tady”. “A kdy že je ta svatba?”, ozval se Dettor, který jinak moc nevnímal. “Už zejtra”, ozval se Airon, elf a hraničář. “To bude pitka”, zasnil se Dettor.

Svatba na hradě byla spíše společenská záležitost, pročež postrádala bujarost pitek, provázejících svatby dobrodruhů. Krochta byl sice představen králi, ale přesto si nedělal nejmenší iluze o tom, kam patří. Místo u stolu v nejvzdálenějším rohu mu toho bylo důkazem, a tak se raději věnoval své ženě a rozhovoru s jakýmsi místním zbohatlíkem. Ale byl v paláci a to bylo hlavní, to se hned tak někomu nepoštěstí. A zítra se zúčastní lovu v královské oboře.

Ostatní družiníci se zatím ve městě zpili do němoty, jak se na takovou svatbu sluší a patří.

Krochta se hned na počátku lovu oddělil od hlavní skupiny honců a raději projížděl lesem samostatně. Z lesa k němu doléhal zvuk řehtaček a bubnů. Po chvíli narazil na prchajícího kance. Srazil ho tedy několika blesky, a když se ještě hýbal, zaútočil svým koněm. Vzápětí se objevili sloužící, kteří zabité zvíře odnesli, a Krochta se tak mohl věnovat dalšímu lovu. Brzy zahlédl v křoví srnce. Pobídl tedy koně, přičemž na něj seslal rychlost, takže zakrátko prchající zvíře dostihl a proklál ho mečem. ‘A jde to i bez blesků’, pomyslel si Krochta, vzpomínaje na uštěpačné poznámky ostatních družiníků ohledně jeho loveckého umění.

Krochta ještě chvíli křižoval les, hledaje nějakou oběť, když pojednou spatřil, že nejen zvěř se stala obětí dnešních lovců. Na zemi leželo tělo. Čaroděj se rozhlédl a opatrně přijel blíž. Zdálo se, že nablízku nikdo není, proto seskočil a obrátil tělo na záda, aby se zděšením pohlédl do bledé tváře prince Drumora, následníka trůnu. Krochta zjistil, že ještě dýchá, ale sám se neodvážil začít s oživujícími pokusy, proto naložil prince na koně a tryskem se vydal zpět k základnímu táboru, kam se snášela ulovená zvířata. Nikdo zřejmě nepředpokládal, že nezůstane jen u zvířat.

Když Krochta přivezl tělo prince, vypukl vcelku pochopitelný povyk. Naštěstí byl nablízku královský lékař, který se prince okamžitě ujal. Krochty si zprvu nikdo nevšímal, až později se několik vojáků zajímalo, co se vlastně přihodilo. Čaroděj jim vše po pravdě vypověděl, také neměl proč zapírat, načež ho vojáci opustili, zřejmě šli hledat nějaké stopy. Lov byl samozřejmě ukončen a všichni se v živých diskusích vraceli do paláce.

Krochta se rovněž vrátil do paláce a odebral se do svých komnat. Nějaký čas tam strávil se svou ženou, když se ozvalo zaklepání na dveře a po Krochtově výzvě vešel král.

“Dobrý den, pane Krochta”, pozdravil Gorandir, “Přišel jsem poděkovat za záchranu syna”. “To nestálo za řeč”, skromně prohodil čaroděj, v duchu si představujíc, jak bude ostatním vyprávět o králově osobním poděkování. “Ale stálo”, odporoval král, “Stálo. To však není jediný důvod, proč jsem za vámi přišel. Vaše družina mi několikrát pomohla, proto bych vás chtěl požádat, jestli byste se nepokusili něco vypátrat. Nezávislí dobrodruzi se často mohou dozvědět víc, než královští vojáci. Co vám ostatně budu povídat, před šesnácti lety jste si taky poradili”. “Dobrá, několik lidí od nás přijelo do města, takže jim řeknu a porozhlédneme se”, poškrábal se Krochta ve vousech, “Ale potřeboval bych vědět všechno o momentální situaci v paláci”.

“Dobrá”, pokýval hlavou král, “Tak tedy, jak jistě víte, králem jsem tu já a Drumor je můj jediný syn, z čehož plyne, že je následníkem trůnu. Pokud by zemřel, měla by na trůn právo Manwing, která ale nemá manžela, takže by přišel na řadu Wrighram, který se včera oženil s Arnúthien. Shodou okolností jsou díky svatbě na hradě přítomni také mí dva synovci, Brodhard a Dijard, synové mojí sestry Fillain, která se provdala a žije daleko na severu, kde má její manžel jakési nezávislé území. V případě úmrtí všech mých potomků, by to byli právoplatní následníci, ale myslím, že doma jsou natolik odříznuti od dění tady, že by se zřejmě nestačili včas přihlásit o své nároky. Pak jsou tu samozřejmě mí ministři, Lundin z Borogu, Agon z Umuru a Sattor z Ghanu, a samozřejmě můj starý komoří Mlind, ti samí, co tu byli již před šesnácti lety, když mi bylo usilováno o život. A abych nezapomněl, je tu také syn mého již dávno zesnulého bratrance, Trimik. Ani nevím, jak se vlastně o svatbě dozvěděl, neboť se toulá po světě. Sám jsem o něm neslyšel asi patnáct let”.

“Měli bysme se asi mrknout do toho lesa”, zakončil Krochta své líčení situace ostatním dobrodruhům v hostinci U krůty. “No jo”, zamyslel se Eodel, “Ty si, Airone, řikal, že umíš stopovat”. “Taky umim”, přitakal elf, “Esli tam ňáká stopa je, tak jí najdu”. “Jen se moc nevytahuj”, ozval se Dettor. “Já se nevytahuju. Já sem uměl stopovat eště než sem se naučil chodit”. “To sis hodně dlouho nemoh dojít na záchod”, zasmál se Dettor. “Nechte toho”, vmísil se do rozhovoru Trblot, “Měli bysme radši zvolit vůdce”.

Volbou nakonec prošel vítězně oblíbený lupič Griffin, přestože se v pozadí ozývaly obavy nad jeho benevolentním a mnohdy nerozhodným rozhodováním. Jeho první příkaz byl ovšem jasný, jít se podívat do lesa. Nikoho ani nic lepšího nenapadlo.

“Tak tady to bylo”, ukazoval Krochta, když družina dorazila na inkriminované místo, “Tady ležel, tady měl hlavu, šíp v zádech, vodtamtaď sem přijel...”. “Přestaňte tu dupat”, ozval se Aironův mocný elfí hlas, “Dřepněte si všichni tamhle pod strom a počkejte, až to tady prohledám”. “Co na mě řveš?!”, protestoval Trblot, “Takovej ouchcapek, jako ty, mi nebude řikat, co mám dělat”. “Chceš abych něco našel? Chceš abych něco našel?”, shlížel na trpaslíka svrchu elf, vědom si své převahy jediného stopaře v družině, “Tak si sedni a nepřekážej”. Trblot si ještě cosi mumlal, ale vida, že nikdo jiný neprotestoval, odebral se za ostatními pozorovat snažícího se elfa.

“Tady to vypadá, jako by se kolem přehnalo stádo olifantů”, klel Airon, plazící se po zemi. “Král řikal, že se tu jeho lidi už byli podívat”, ozval se Krochta. “To se teda podívali”, odplivl si elf, “To bych spíš něco našel na frekventovaný cestě”. “Podívej se taky do těch křovin”, radil Třaskatul. “Třeba tam byl někdo schovanej”. “Neraď, vim co mám dělat”, odvětil Airon a odebral se ke křovinám. “To křoví tady už někdo prohledával”, konstatoval po chvíli, “Mečem”. “Takže nic?”, otázal se Krochta, jehož už čekání na nějaký kloudný výsledek unavovalo. “Ať se koukám, jak se koukám, nikde ani stopička”, kroutil hlavou Airon. “A přece”. Všichni družiníci se zvedli a přiběhli blíž. “Ukaž”, “Co máš?”, volali jeden přes druhého. “Bosá noha”, ukázal Airon na drobnou nerovnost zeminy, “Malá, to znamená dětská, nebo spíše hobití. A tady kus peříčka, nepochybně ze šípu”. “A z kuše nebo z luku?”, ozval se Dettor. “Jak to mám vědět?”, zakroutil hlavou elf, “Ale je vobarvený na černo”. “Dokážeš jít po tý stopě?”, zeptal se Griffin. “Tady v tom bordelu se ztrácí, musim se porozhlídnout dál, kde je to míň zdupaný, jestli tam pokračuje”. “Fajn”, pokýval hlavou Griffin, “Tak hledej”.

“Už je moc tma”, zvednul se Airon ze země, na níž už asi hodinu držel stopu neznámého střelce, pokud to ovšem nebyl náhodný houbař, “Tu stopu nemůžu udržet”. “Dobrá, utáboříme se a ráno budem pokračovat”, rozhodl Griffin. “Myslim, že míří k městu”, prohlásil Krochta, “Za chvíli se dostaneme na příjezdovou cestu”.

Dobrodruzi rozdělali oheň a chystali se uložit ke spánku, když se mezi stromy objevila temná postava. Poté, co přistoupila k ohni, se ukázalo, že je to elf oděný v zeleném. “Pánové”, promluvil, “Musím vás požádat, abyste opustili prostor lesa. Toto je královská obora a přístup veřejnosti je sem zakázán, a už vůbec nepřípustné je rozdělávání ohně”. “Ale my jsme tu na příkaz krále”, ozval se Krochta. “O tom já nic nevím”, pokrčil rameny elf, “Máte nějaké potvrzení?”. “To né, ale...”. “Pak je mi líto. Prosím, okraj lesa je támhle”. “Ale vy to nechápete”, přidal se Griffin, “Nás požádal král, abychom se tu porozhlídli”. “Já mám své instrukce, civilisté mají vstup do lesa zakázán”, trval na svém elf. “My tady prostě máme práci a nemůžeme odejít. Klidně se běžte zeptat krále”, snažil se ukončit rozhovor Krochta. “Takže nehodláte odejít?”, ještě se pro jistotu zeptal elf. “No dobrá”, konstatoval a zmizel mezi stromy.

Trblot Vratiglad seděl na hlídce a podřimoval, když tu ho náhle probudil dusot kopyt. Okamžitě se probral, kopl do několika družiníků a přihodil dřevo na oheň. Zatím asi dvacítka jezdců zaujala pozice kolem probouzejících se družiníků. Jeden z jezdců sesedl a přistoupil k ohni. Ukázalo se, že je to důstojník gorganské armády. “Tak, pánové”, promluvil, “Vstávat. Mám rozkaz dopravit vás na kraj lesa. Navíc dostanu dvěstě zlatých pokuty za nedovolené táboření v lese a neuposlechnutí královského úředníka”. “To je nesmysl”, prohlásil rozčilený Krochta, “My jednáme na příkaz krále”. “Vaše výmysly mě nezajímají”, odpověděl voják, “Zaplatíte nebo vás máme donutit?”. Vojáci na koních vytáhli meče. “Dobře, dobře”, ozval se Griffin, “Zaplatíme. V pořádku”. Několik dobrodruhů sice ještě reptalo, ale nebylo velkým prolémem dát dohromady požadovanou sumu. Horší bylo, že důstojník zatkl alchymisty Dettora a Nervora Chinského, údajně kvůli prošetření v paláci. Hobit nazval královské vojáky prasaty a přidal ještě pár peprnějších výrazů, načež byl svázán a s roubíkem byl vysazen na koně. Pan Nervor raději neprotestoval.

Družiníci se poté, co je oddíl vojáků opustil, vypravili zpátky do hostince U krůty. Možná budou pokračovat zítra. Nervor s Dettorem byli nakonec ráno propuštěni, když jim byly prohledány osobní věci, mezi nimiž nebylo nalezeno nic závadného. Dettor ovšem nevyvázl bez pokuty za urážku královského činitele.

Druhý den začali dobrodruzi tím, že se jeli podívat na místo svého nočního incidentu se strážci pořádku. Airon opět objevil stopu hobita a šel po ní až na hlavní cestu, kde se mu stopa ztratila. “Pravděpodobně mířil do města”, bystře usoudil Krochta. “Pravděpodobně”, dodal Airon, “Ale tam jeho stopu určitě nenajdu”. “Můžem se zeptat, jestli ho tam včera někdo neviděl”, zamyslel se Eodel. “Kolem města nejsou hradby, moh tam přijít, kudy chtěl”, zavrhl nápad Griffin, “Vrátíme se do hospody a tam se dohodnem”.

Odpoledne se družina rozdělila na několik skupin, které vyrazily shánět informace. Krochta a Griffin se vydali za Gorandirem. Krále se ovšem dočkali až po hodné době a nezískali od něj ani potvrzení o tom, že pracují pro něj. Gorandir jim vysvětlil, že počítal s tím, že síla družiny bude v její nenápadnosti a v tom, že nikdo nebude vědět, že pracují pro něj. V opačném případě se informace o pátrání Nurnských rychle roznese a pachatelé si na ně dají pozor, stejně jako si zřejmě dají pozor na gorganské vojáky. “V nenápadnsoti je síla”, prohlásil král, “Alespoň nenápadnosti vašich předchůdců vděčím za život. Jelikož o nich můj tehdejší nepřítel nevěděl, nebyl připraven se proti nim bránit”. Oba dobrodruzi museli uznat, že král má pravdu. Bohům žel, na to, že pozornosti mají budit co možná nejméně, přišli pozdě. Již brzo se o tom měl přesvědčit sám vůdce Nurnských.

Další skupina, čítající tři trpaslíky a alchymistu Nervora, se vydala pátrat do městských hostinců. “Kdo moh střílet na prince?”, zamyslel se jakýsi opilec v notně zašpiněných hadrech, který už v hospodě seděl evidentně dost dlouho, “To byli určitě ty trpajzlíci”. Pak teprve přes hustou opilostní mlhu zaostřil, s kým to vlastně mluví. “Ehm, no, možná ne. Ale byli to určitě nějaký hajzlové, třeba jako můj šéf”. “A jak se menuje tvůj šéf?”, zbystřil pozornost Eodel, “A co je zač?”. “Plimeš. To je hroznej bídák. Včera mi strhnul dva stříbrný z platu, že sem prej blbě zamet Dobytčí trh. Parchant. Aby ho čert vzal”. “A ňákej hobit u vás nepracuje?”, přeptal se ještě Eodel. “Jó, jeden jó”, vysoukal ze sebe opilec a zhluboka se napil z podaného korbelu, “To je hroznej blbec. Ani do hospody nechodí, jenom pracuje. Vod nevidim do nevidim. Ale může si za to sám, má na krku pět harantů”.

Rozhovor ještě chvíli pokračoval, ale nakonec dobrodruzi usoudili, že Plimeš, šéf čety popelářů a zametačů, nemá s postřelením prince nic společného. Jejich otázky se tudíž stočily jinam. “A nevíš, kde by se tu dal sehnat nějakej jed?”, zkusil to Eodel. “Med?”, rozuměl špatně popelář. “Né med, jed, jako na votrávení někoho”. “Có, jed? Vy chcete jed?”, vypoulil oči opilec, “Vy chcete někoho votrávit?”. “Ale né”, ozval se Trblot, “Ale princ byl prej zasaženej votrávenym šípem”. “Vážně?”, kroutil hlavou ten chlap, “No, to byli teda parchanti, ty co ho postřelili. Zrovna jako můj šéf Plimeš”. “No dobře, ale nevíš, KDE by se takovej jed dal sehnat?”, dožadoval se odpovědi Eodel. “Bohové chraňte, já a jed, ale v hobití čtvrti se prej daj sehnat takový věci”. To družiníkům stačilo.

Poslední skupinu tvořili hraničář Airon, oblíbená zlodějka Bibiána, elf Melchizedech a částečně šílený hobit Dettor. Ti si to nejprve namířili do několika gorganských zbrojířství ve snaze zjistit něco o neobvyklém opeření ze šípu, které našli v lese. “Šíp?”, odfrkl si první kovář, kterého navštívili, “To nevedu. Zato tu mám krásnou sekyru, radost pohledět. Nechcete si jí vyzkoušet?”, otázal se Airona, který se co do velikosti nemohl se zbraní příliš měřit. “Ne, děkuji”, odmítl elf, “Já jen kvůli těm šípům...”. “Nebo tady ten obouručák”, pokračoval kovář s podivným leskem v očích, “Tím přeseknete vola vejpůl, ani si toho nestačí všimnout”. “Né, né, díky. My už musíme jít”, vycouval ze dveří Airon. “Tak tedy přijďte zas”, pokrčil rameny kovář a lesk v jeho očích pohasl.

“Mám krásné šípy”, usmál se další zbrojíř, “Sám je vyrábim”. “A takovýhle opeření děláte?”, podal mu Airon peříčko. “Ukažte”, se zájmem se na věc zadíval zbrojíř, “Černé opeření, to nedělám. Ale počkejte”, zarazil se překvapeně, “Dyť to pírko je z vorla”. “A z vorlů se opeření nedělá?”, zajímala se Bibiána. “Normálně ne”, odvětil zbrojíř, “Sice se řiká, že opeření z vorla líp nese, ale já myslim, že je to pověra. Vono se to taky dost prodraží, že jo. Sežeňte dneska jen tak vorla. Já osobně dělám vopeření z holubů a nikdo si nestěžoval”. “A myslíte, že nějakej jinej zbrojíř by to moh dělat?”, otázal se Airon. “Já nikoho takovýho neznám a nikdy sem ani vo nikom takovym neslyšel. To nejde, vzít jen tak luk a říct ‘Du do lesa na vorly’. Proč by to někdo dělal? Když někdo bude chtít vopeření z vorla, tak mu prodám tohle a von houby pozná, jestli je to z vorla nebo ne. Řek bych, že takovýhle pírka si musej ty střelci dělat sami, aspoň u nás a v okolí”. “Hm”, strávil informaci Airon, “A co takhle nějakej jed na ty šípy, dá se sehnat?”. “Jed? Na šípy?”, podivil se zbrojíř, “Tady si šípy kupujou výhradně lovci, a co by dělali s votrávenym zvířetem?”. “My se totiž chystáme na výpravu”, ozvala se Bibiána. “Jo”, potvrdil její slova Dettor, “A tam jeden narazí na všelijaký potvory, kerý je potřeba sejmout, he he”. “Tady v Gorganu je prodávání jedů a různejch podobnejch utrejchů zakázaný”, pokrčil rameny zbrojíř. “Aha”, pokýval hlavou Airon, “Ale přece jenom, někde by se tu sehnat daly, ne?”. Zbrojíř se podíval na zlaťák v elfově dlani: “Řiká se, že hobiti kšeftujou s takovym tim, ehm, nelegálnim zbožim. Já s tim ale nemám nic společnýho a ani nikoho neznám, ale na Hlavnim náměstí a ve východní čtvrti jich bude určitě dost, tam se zeptejte”. “Dobře”, pokýval s uspokojením hlavou Airon a předal zlaťák, “Díky za informace. Buď s bohy”.

“Dobrej den”, přitočil se Airon k hobitovi, který stál na Hlavním náměstí opřený o zeď, pohvizdujíc si jakousi neslušnou písničku, “Potřebovali bysme takový neobvyklý zboží”. “To sou na správnym místě, pánové”, odpověděl hobit, “Mám spoustu neobvyklého zboží, právě pro ně”. “Pro koho?”, otázal se Dettor, který nebyl příliš zběhlý v konverzaci, anžto většinu života strávil v hospodě”. “A co třeba?”, ozval se elfí kouzelník Melchizedech. “Třeba fajnový dýmkový koření”, šibalsky se pousmál hobit, “Z východu, to by vám jistě šmakovalo”. “My bysme spíš potřebovali nějakej jed”, ozval se Airon. “Co dneska neni jed, pánové”, zakroutil hlavou hobit, “Alkohol je v podstatě taky jed. Někdo tvrdí dokonce, že maso je jed. Ale esli chtěj někoho votrávit, tak sou na špatný adrese”. “Ale né”, hned zavrtěl hlavou Airon, “Jenom se chystáme na dobrodružství, a tam jeden potká spoustu nebezpečnejch příšer”. “Ach tak”, chápavě kývnul hobit, “Páni jsou dobrodruzi. Tak to by jim určitě chutnal ten tabáček. Pouhých deset zlatek na dvě dávky”. “Cože”, vykulil oči Melchizedech, “Za to bych měl celou krabici naglinskýho tabáku”. “Ale tohle je zvláštní zboží”, usmál se hobit, “Vochutnaj a uviděj, že už nebudou chtít nic jinýho”. “No dobře”, vytáhl zvědavý elf hrst zlatek, “Tak já bych si teda jeden balíček vzal”. “A ten jed by se dal sehnat kde?”, ozval se Airon, který tabáku neholduje. “Možná by ňákej moh mít Borin”, pokrčil rameny hobit, podávaje Melchizedechovi tajemný balíček. “A kde ho najdeme?”. “Zeptejte se U vyraženýho zubu ve východní čtvrti”, odvětil hobit, přepočítávaje peníze, “Tam se často ukazuje”.

U vyraženýho zubu bylo hobitů povícero. Družiníci si vybrali jednu tříčlennou skupinku a přisedli. Všichni si dali pivo, jen Dettor ho ještě říznul kořalkou a Melchizedech si začal nacpávat dýmku. “Nevíte, kde by se tu dal sehnat nějakej Borin?”, obrátil se Airon na jednoho hobita. “A co byste mu jako chtěli?”, zeptal se hobit místo odpovědi. “Potřebovali bysme sehnat nějaký věci, co ve městě neprodávaj”, odvětila Bibiána. “To by snad šlo nějak zařídit”, usmál se na zlodějku hobit, “A co konkrétně byste potřebovali?”. “Ňákej jed”, vyhrkl Airon. “Chá, chá, jed. No jó, jed, che che, to chceme”, rozesmál se Melchizedech. “Na co taková krásná slečna potřebuje jed?”, otázal se hobit, Airona si nevšímaje. “Krásná slečna, chá, chá”, dál se řehtal Melchizedech, až se za břicho popadal. “To víte”, odpověděla Bibiána, “Jsme dobrodruzi. Touláme se po světě. Nikdy nevíme, co nás potká”. “A máte to zapotřebí?”, usmál se hobit, “Vždyť byste se mohla vdát, žít v klidu doma. Já mám třeba tady kousek podkrovní pokojík, malý, ale útulný. Nechcete se tam podívat?”. “Né, díky”, odvětila Bibiána. “My spíš, co je s tim Borinem?”, ozval se Airon. “Borin, chá”, Melchizedech se ani nedotkl piva, anžto se v záchvatech smíchu svíjel na lavici. “Co kdybysme se šli trochu projít?”, navrhl hobit Bibiáně, “Tady není dostatek klidu a venku je krásná noc”. Airon mu věnoval rozhořčený pohled. “Ale žádný pokojík”, ujišťovala se zlodějka. “Žádný pokojík”, pokrčil rameny hobit. “Ty s nim chceš vážně jít?”, vytřeštil oči Airon. “Dělám to ve prospěch družiny”, upozornila Bibiána. “Chá, chá. Dělá TO ve prospěch družiny”, skácel se pod stůl elfí kouzelník. Když se za sympatickým hobitím párem zavřely dveře, vypustil Airon svého psa, aby je sledoval.

Po chvíli se pes vrátil a se spokojeným výrazem ulehl pod stůl. “Kde sou ty dva?”, hned se začal zajímat Airon, ale pes mu věnoval jen nechápající pohled. “Blbý zvíře”, zaklel Airon a vyběhl ze dveří. “Chá, chá. Blbý zvíře, chá”.

Airon dlouho hledat nemusel. Bibiána s hobitem si povídali za rohem. “Dobře”, řekl hobit, když k nim hraničář došel, “Zavedu vás za Borinem. Poďte za mnou”.

Aironovi se zdálo, že vcházejí do hospody z druhé strany domu.Vešli do nevelké místnosti, v níž několik hobitů popíjelo pivo. Byly tam ještě jedny dveře, zpoza kterých se ozýval hluk výčepu. Nebylo pochyb, že jsou skutečně U vyraženýho zubu. Hobit přistoupil k jednomu stolu a cosi zašeptal jednomu ze sedících. “To je Borin”, řekl potom družiníkům, “Můžete s ním hned mluvit”. Načež zmizel.

“Ták, co byste potřebovali?”, začal Borin otázkou, “Slyšel jsem, že jde o nějaké jedy”. “Ano”, promluvil Airon, “Potřebovali bychom nějaké jedy, které jdou natřít na šípy”. “No jo, to je špatné”, poškrábal se hobit na bradě, “Toho tu moc nemáme. Tady je poptávka spíš po tradičních jedech, proti krysám a podobně, ty natírací jedy, to se tu moc nepoužívá. To víte, město není zase tak velké, příliš se tu nevraždí, a tak to není mnoho potřeba”. “A v poslední době, nezajímal se někdo o ty jedy?”, optal se Airon. “Proč vás to zajímá?”, zatvářil se podezřívavě Borin. “Ále, něco jsme zaslechli”, špitla Bibiána a vyvalila na hobita svůj důvěryhodný kukuč. “No jo”, odkašlal si Borin, “Skutečně. Tedy, snažila se sem vetřít nějaká cizí skupina a místní podsvětí mělo plné ruce práce s jejím zlikvidováním”. “A co to bylo za lidi?”, zajímal se Airon. “To já nevím”, usmál se Borin, “To víte, k podsvětí nepatřím. Já jsem poctivý obchodník. Ale proslýchá se, že jejich šéf byl až z Kodgicku”. “A zničili je?”, ozvala se Bibiána. “Jó”, pokýval hlavou Borin, “Alespoň si to mysleli. Ale vod tý doby se stejně čas vod času děje nějaká loupež, vo který místní podsvětí nic neví. Jakoby za sebou nezanechávali stopy. Ale to jsme se nějak zapovídali, promluvme si raději o těch jedech”.

Airon z Bibiánou si nakonec žádný jed nekoupili, nabídka nebyla valná a ceny se jim příliš nezamlouvaly. Když se vrátili do výčepu, všimli si, že tam přibyla trojce trpaslíků a jeden kudůk, tedy druhý průzkumný oddíl Nurnské družiny. I na ně čekala schůzka s Borinem, z níž si Nervor odnesl jeden plný flakónek záhadné tekutiny. Poté družiníci vynesli Melchizedecha, kterému přišel k smíchu každý vlastní krok, a zamířili ke Krůtě.

U krůty však ztuhl úsměv na rtech i kouzelníku Melchizedechovi. Už tam totiž na ostatní čekal zloděj Griffin, bledý jako stěna, žmoulaje v ruce jakýsi lístek. “Co se stalo?”, zeptal se trpaslík Trblot, lupičův přítel, vida jeho mrtvolně bledou tvář. “Moje žena... je pryč”, zašeptal elf zdrceně. “Co? Jak to?”, podívali se na něj tázavě ostatní. “Našel jsem jen rozházený pokoj a tenhle lístek”, ukázal zloděj, “Stojí tam, že máme být zítra v poledne za hranicemi Gorganu, jinak...”. “Co jinak?”, vyhrkl Eodel. “Nemám chuť znovu číst, co by se stalo jinak”, prohlásil Griffin, “Každopádně balíme. Trblot skočí do paláce pro Krochtu, ten musí jet taky. A Airon se zatim podivá po stopách, třeba nám něco řeknou”.

Hraničář se sice snažil seč mohl, plazil se blátem boční uličky, do níž ústilo okno z Griffinovy ložnice, ale stopy tří lidí a jednoho hobita, které našel v pokoji, se mu sledovat nepodařilo. Když dorazil Krochta, proběhl magický výslech hostinského, ale ani ten nic nepřinesl. Dobrodruzi tedy šli spát, aby brzo ráno mohli vyrazit na jih.

Blížil se večer a dobrudruzi stále spekulovali o tom, co už dnes mnohokrát probrali. Už dobrou hodinu před polednem se utábořili za hranicemi gorganského království, na dohled kouře, stopajícího z komínů vesnice Turst. “Nezdálo se, že by nás někdo sledoval”, opakoval už poněkolikáté trpaslík Eodel. “Moh by nás třeba sledovat havran, nebo něco”, nadhodil Trblot a tázavě se zadíval na Krochtu. Ten jen pokrčil rameny. “Možné to je”, dodal. “Třeba nás ani nesledovali a Griffinovu manželku podřízli”, ozval se alchymista Dettor. “Ticho”, okřikl ho Trblot, “Eště tě uslyší”, kývl směrem k místu, kde stranou od družiníků stál lupič z rodu Linfalasů a pozoroval obzor. “Snad by se neodvážili jí ublížit”, nadhodil Krochta. “Co ty víš, co sou zač?”, zabručel Nervor. “Taky nevěděj, co sme zač my, che, che”, podotkl Dettor. “Hele”, ukázal Trblot směrem k severu, “Támhle de nějakej kluk”.

A skutečně, od Turstu k dobrodruhům přicházel asi dvanáctiletý chlapec. Když přišel blíž, rozhlédl se po větrem ošlehaných tvářích, a pak zamířil ke Griffinovi. “Tohle bude, pane, pro vás”, prohlásil a předal lupiči kus pergamenu. Ten na něj bez váhání pohlédl. “Ha. Jedeme”, vykřikl a rozběhl se ke koním. “Počkej”, ozval se Trblot, “Co to je?”. “Mapa”. “A co s tim klukem?”, otázal se Eodel. “Na toho kašlu”, odfrkl si Griffin a vyskočil do sedla. “Ale já ne”, prohlásil rezolutně Krochta, “Kdes to vzal, chlapče?”. “Dal mi to takovej pán”, odvětil hoch. “A jak vypadal?”. “Ták, normálně. Člověk, měl plášť s kápí, stejně jak to nosí starej Frejd, co přišel vo voko”. “A jak došlo k tomu předání”. “Nó”, poškrábal se chlapec na hlavě, “Dal mi ten papír a řikal, že až bude slunce zapadat, abych to přines sem a dal támhletomu pánovi, a pak vodjel na voze”. “A kdy to bylo?” “Jó, tak nějak po vobědě”. “A proč si vybral zrovna tebe?”, vložil se do rozpravy Trblot. “Von si tam zrovna nikdo jinej nehrál, já tam čekal na kamarády”, pokrčil rameny chlapec. “Tak, kurva, jedete nebo né, protože já jedu”, houkl na ostatní Griffin, který už se hezkou chvíli netrpělivě vrtěl v sedle. “No jó, jedem”, pokýval hlavou Krochta, “Jenom, řikal si, že ten chlap vodjel na voze, jak vypadal?”. “Normální vůz s plachtou, nebylo vidět dovnitř”. “Už má stejně pořádnej náskok”, houkl na čaroděje Trblot a pobídl koně, aby následoval vůdce Griffina, který už se cvalem vzdaloval.

“Tak tady vod toho je ta krev”, vytáhl Airon z křoví zaříznutou slepici. “A určitě neni nic z ní?”, kývl Dettor směrem ke Griffinovi, který právě zbavoval svou ženu zbytků krve. Nebyla sice její, ale ve chvíli, kdy ji zloděj spatřil přivázanou ke stromu a celou zakrvácenou, zastavilo se mu srdce. Naštěstí byla Oriniel v pořádku. Fyzicky. Psychicky se asi hned tak nevzpamatuje.

“Odjíždím”, prohlásil skleslým hlasem Griffin, když si se svou ženou chvíli stranou od ostatních promluvil, “Nemohu jí poslat domů samotnou”. “To jí ani nepomstíš? Měl bys pobít její únosce”, ozval se trpaslík Eodel. “Rád bych”, sklopil hlavu lupič, “Ale Oriniel trvá na tom, že chce, abych jel s ní”. “A to si necháš poroučet vod ženský?”, pohrdlivě burácel dál Eodel a přidal ještě několik dalších vět, týkajících se vůdcovy slabosti a svého názoru na to, když se chlap nechá ovládnout ženskou, ale Griffin si ho nevšímal. Ostatní mlčeli. Dobře chápali co vůdce cítí a jak by se na jeho místě cítili oni.

“A hele, neni támhleto Darlen?”, zvolal Krochta, když opět projížděli ulicemi Gorganu, “Co tu u všech všudy děláš?”. “Buď zdráv, Krochto”, odpověděl s úsměvem elf, “Ale to víš, byl jsem se podívat na severu a teď se vracim do Gwendarronu, a když jsem slyšel, že se tady pořádá slavnost, tak jsem se zastavil”. “My jsme taky přijeli na slavnost, ale trochu se to zvrtlo a teď tu máme práci. Možná by ses k nám moh přidat, každá ruka dobrá”, navrhl Moskyt. “Díky, to rád přijímám”, souhlasil nadšeně hraničář a obdařil všechny svým zářivým úsměvem.

“Tak, co uděláme?”, zeptal se Trblot, když družiníci opět zasedli ke stolu v hostinci U krůty. “Měli bysme pokračovat v pátrání”, navrhl Eodel. “Zase se ptát po hospodách?”, tvářil se odmítavě Airon. “S tim souhlasim”, ozval se Dettor, právě si přihýbaje z korbelu. “Hlavně bysme měli zvolit vůdce”, podotkl Eodel. “To bysme měli”, souhlasil Trblot, “Ale s tim musíme počkat na Krochtu, až se vrátí z paláce”. “A zatim budeme pít, he, he”.

“Tak jsem tady”, vešel do hospody Krochta a mnul si ruce, “Wrighram přidělil manželce pár mužů, aby se bezpečně dostala domů, takže to bysme měli z krku”. “Právě sme vymejšleli, co udělat”, řekl příchozímu Trblot, doufaje, že čarodějův bystrý mozek na něco přijde. “Nu”, pohladil si vousy Krochta, “Vzhledem k tomu, že o nás vědí, což tedy předpokládám, tak si taky asi všimli našeho návratu. Mohli bysme se nechat přepadnout. Nejlépe tak, že by několik lidí předstíralo opilost a ostatní by za nima šli neviditelný”. “To je dobrý, já se hlásim do první skupiny”, zajásal Dettor. “Zní to dobře”, poškrábal se Trblot na své plešaté hlavě, “Ale napřed bysme měli zvolit vůdce”.

Z volby vůdce vyšel vítězně Eodel Zivril, známý tím, že kritizoval každého vůdce, ať jím byl kdokoliv. Po vítězné volbě zůstala jeho velká huba alespoň na chvíli zavřená. S Krochtovým plánem však souhlasil.

Družiníci se k večeru odebrali do svých pokojů, předstírajíce opilost. Někteří je po chvíli opět opustili a vydali se na pozdní procházku městem, berouce si s sebou několik lahví s kořalkou. Ti ostatní šli s nimi, ale nikdo si jich nevšiml, byli totiž neviditelní. Tuto zodpovědnou úlohu na sebe s radostí vzali čaroděj Krochta Moskyt, vůdce Eodel Zivril, jeho trpasličí kolega Trblot Vratigllad a hraničář Airon. Nutno podotknout, že skupina předstírající opilost pojala svůj úkol velice zodpovědně, zvláště pak alchymista Dettor, kterého bylo nutné táhnout už chvíli poté, co dobrodruzi opustili svůj domovský hostinec. A když elf Melchizedech nacpal svou dýmku druhou dávkou nového tabáku, měli i neviditelní plno práce, aby udrželi svoje druhy na nohou. Naštěstí potkali dobrodruzi na své cestě malou kašnu, do níž jich valná část naskákala, a alespoň trochu tak vystřízlivěla. To už ale se skupinou nebyl elf Airon, který, znechucen bandou opilců, rozhodl se pro návrat do hostince. Jeho zmizení si nikdo nevšiml, anžto byl stále neviditelný.

Když dorazil ke dveřím hostince, zjistil elf, že už je vzhledem k pozdní hodině zavřeno a že se musí dovnitř dostat zadem, přes stáje. Beze všeho prošel a otevřel dveře. Jaké bylo jeho překvapení, když se mu kolem hlavy mihla palice. Rychle se schoval za roh a počkal, co se bude dít. Ze dveří vzápětí vyšel jakýsi pobuda a zmateně se rozhlížel. “Co se děje?”, ozvalo se z míst mezi koňmi. “Někdo votevřel dveře”, odpověděl ten s palicí. “Ale dyk tam nikdo neni”. “No právě”. Pak se chlapík vydal směrem ke koním, kde zřejmě bylo skryto několik jeho druhů. Chvíli se o něčem dohadovali, ale Airon byl příliš daleko, aby něco zaslechl. Pak nějaký muž vyběhl ze stájí a zmizel na ulici. Ten s palicí se opět vrátil do domu, aby číhal na dalšího příchozího.

Nedlouho poté se přihrnuli opilí dobrodruzi. Jako první vešel do hostince Darlen, načež se vypotácel ven s pěknou modřinou na čele. To už ze svého úkrytu mezi koňmi vyběhli další tři muži a zaútočili na družinu. Dettor a Nervor se okamžitě svalili na zem omráčeni pádnou ranou palice. Pak ale převzali iniciativu Nurnští a útočníci se nestačili divit, jak rychle dobrodruhů přibývá. Jednoho banditu srazil Krochta mocným kouzlem, takže se zkoprnělý pobuda nemohl ani hnout, a ostatní byli bez milosti pobiti. Za chvíli bylo po boji a několik dobrodruhů se vydalo uklidit mrtvá těla do stoky. Airon se ujal kříšení dvou malých alchymistů, zatímco druhý hraničář, Darlen, si zamačkával bouli na čele. Když bylo všechno hotovo, došlo na druhou nejoblíbenější činnost Nurnských, hned po přepočítávání kořisti, tedy výslech zajatců.

Výslechu se ujal Krochta Moskyt, čaroděj a známý čtenář myšlenek. “Proč jste nás přepadli?”, udeřil na třesoucího se ubožáka. “My, my, my jsme dostali zaplaceno”, vykoktal muž a nebyl dalek další ztráty vědomí. “A kdo vám zaplatil?”. “Jeden hobit. Přišel za náma a nabíd nám peníze, když vás tady jako přepadneme a vystrašíme”. “Jak vypadal? Mluv, chlape, sic uvidíš”, pohrozil Moskyt. “No, jak vypadal. Jako hobit. Malej, né moc při těle, ale nosil takovou strašnou kápi, že mu nebylo pořádně vidět do vobličeje”. “Nevymejšlej si, červe”, vyjel na zajatce Eodel, “Jestli mi okamžitě neřekneš, jak vypadal, tak uvidíš, co dokáže moje sekyra”. “Ale já mu do tváře vážně neviděl”, rozvzlykal se nešťastník. “Nebreč mi tady, chlape, nebo mi dojde trpělivost”, zahrozil Krochta, “A nevykládej nám, že k vám jen tak přišel a dal vám peníze”. “No, my sme tu dost zmámý, v jistých kruzích”, blekotal ubožák. “Jak jste mu vlastně měli dát vědět, jestli to vyšlo?”. “Von čekal za rohem, ale když se votevřely ty dveře, tak jsme za nim poslali Brena, aby se pro jistotu přeptal, esli v tom nejsou ňáký čáry, a než se vrátil, tak jste přišli”. “Co to meleš?”, vyštěkl Eodel, “Jaký dveře, jaký čáry? Já ti asi budu muset zpřerážet kosti!”. “Jo, to sem vám eště neřek, že chvíli předtim, než ste přišli, se votevřely normálně na kliku zavřený dveře, ale nikdo tam nestál”. “Jo, tak voni se najednou votevřely dveře?!”, prohlásil Krochta s výhrůžkou, která však tentokrát nebyla určena zajatci, v hlase a rozhlédl se po družinících, zejména pak po Aironovi, “Tak se mi zdá, že někdo opustil družinu a šel napřed”. Nikdo se však ani nesnažil vypadat provinile, zejména ne hraničář.

“Ták, a co s tebou?”, obrátil se čaroděj zpět k zajatci. “Ale já sem vám všechno řek, pánové”, zablekotal nebožák, “Víc toho vážně nevím”. “Víš tedy, co?”, usmál se Krochta, “My tě protentokrát pustíme, ale jestli se objeví ten hobit, tak se sebereš a půjdeš nám to hned říct. Jestli ne, tak se nestihneš ani před smrtí pomodlit”. “Děkuji vám, vzácní pánové”, ukláněl se muž až k zemi, “Samozřejmě, jak se něco šustne, hned sem u vás. Samozřejmě, služebníček”. “Jak se vůbec menuješ?”, napadlo náhle Darlena. “Šalich, vzácný pane, říkají mi Šalich”. “Tak už padej”, pobídl ho Trblot.

“A teď ty, Trblote”, promluvil Krochta, když za Šalichem zaklaply dveře, “Pudeš za nim a nespustíš ho z očí. Však my si ho pohlídáme”. Pak čaroděj odříkal zaklínadlo a trpaslík zmizel. Vzápětí se, zjevně bez jakékoli příčiny, otevřely a zavřely dveře.

Trblot sledoval Šalicha až do jeho domu a po chvíli se opovážil vejít dovnitř. Vyšel po schodech do patra a přistoupil ke dveřím. Zevnitř se ozývaly dva mužské hlasy a hluk nějaké činnosti. Trpaslík velice rychle usoudil, že se jedná o balení. Vzápětí mu dal za pravdu Šalich, který vyšel ze dveří s rancem na rameni. Za ním šel ještě další muž, kterého Trblot neznal. Seběhli ze schodů a Šalich zabouchal na dveře v přízemí. Druhý muž zatím zmizel venku. Ze dveří po chvíli bouchání vylezla jakási rozespalá ženština. “Máme problém”, vychrlil bez zbytečného zdržování Šalich, “Musíme z města. Řekni Dalpimu, že sme na statku, ale jinak, kdyby mě někdo hledal, nevíš kde sem”. S tím Šalich rovněž opustil dům, nasedl na přítelem přivedeného koně a oba cvalem zmizeli ve tmě. Trblot pokrčil rameny a vydal se ke Krůtě.

“Tak odjeli, říkáš”, poškrábal se ve vousech Eodel, “To musíme hned zjistit, kam”. “Chcete je pronásledovat?”, podivil se Darlen. “Samozřejmě”, potvrdil Krochta, “Musíme je chytit”. “Já si spíš myslim, že jenom chtěj zmizet z města”, ozval se Airon. “Tak rači moc nemysli”, okřikl ho Eodel, “Protože já sem tady vůdce a vy mě budete poslouchat, a když řeknu, že jedeme za těma chlapama, tak jedeme za těma chlapama. A ty se teď sebereš, pudeš s Trblotem a vytáhnete z tý ženský, kam ty chlapi vodjeli”. “Na statek”, podivil se otázce Trblot. “Ale na jakej statek, co?”, zeptal se méně chápavého trpaslíka Krochta. “Aha, no jo. Tak dem”. A tak šli.

“Támhleta to je”, strčil neviditelný Trblot do Airona, pozorujícího inkriminovaný dům. “Dem za ní”, potvrdil elf. “Co to je? Nějaký krejčovství nebo co?”, podivil se Trblot před prosklenými dveřmi do obchůdku, kam žena vešla. “Vevnitř neni”, prohlédl tabulkou skla Airon, “To tu asi pracuje, ženský si často takhle vydělávaj”. “Tak se mrkni dovnitř a vytáhni to z ní”, postrčil ho Trblot. “Já?”, podivil se elf. “No, já sem neviditelnej, já nemůžu”, vymlouval se trpaslík.

“Dobrý den, co si račte přát?”, pozdravil prodavač, sotva elf vešel do dveří. “Ehm, no tedy”, odkašlal si Airon, ale domluvit nestačil. “Na vás bysme tu měli krásné zelené šatičky”, spustil prodavač, “Výborný materiál, ten se neprošoupe ani za sto let. Anebo...”, pokračoval, když si všiml, že elf nejeví přílišný zájem, “Tady ty šedivé, do společnosti. Ty by vám padly jako ulité a je k nim klobouček se sojčím pírkem...” Nakonec se Aironovi podařilo prodavače zastavit a vysvětlit mu, co si přeje, což muže zjevně nepotěšilo, ale elfovi to bylo jedno.

“Co chcete?”, zeptala se žena, již sledovali, špatně skrývaje obavy. “Já jsem přítel Šalicha a dozvěděl jsem se, že je teď pryč”, začal Airon. “To já nevím, kde je”, odpověděla žena rychle. “Ale já to asi vím”, zkusil Airon, “Říkal, že když nebude k zastižení, že bude na statku, jenže já nevím, kde to je”. “To já vám stejně nemohu říct”, odpověděla žena. “Jo, von vám řek, abyste to nikomu neřikala”, usmál se Airon. “Ale né”, začala žena mírně koktat, “Já s nim nemluvila”. “Jasně, jasně”, pokýval hlavou elf, “Jenže to nemáte nikomu řikat, že je na statku. Ale já vim, že je na statku, a protože ste mi to neřekla vy, že?”. “Né, neřekla”, potvrdila žena. “Tak mi to moh říct jedině von, ne?”. “No, to asi jo”, zamyslela se žena. “Tak mi to, prosim vás, už řekněte”, požádal elf. “No dobře, tedy”, rozhodla se nakonec žena, “Tak to musíte severní cestou, v Křenově odbočíte na západ a pojedete do Bohdašína, odtud na Biřičku, tam zahnete k severu a na Šivec, a kousek za Šivcem už to je”. “Moment, moment”, brzdil ženu Airon, “Já si to musim napsat, pani. Jsem totiž mdlé paměti”.

“A mám to”, usmál se Airon před obchodem ve směru, kterým tušil Trblota, šťasten z toho, že se mu podařilo obelstít duševně nepříliš vyspělou šičku. Ale i tak na sebe mohl být pyšný, mnozí v životě nedokázali ani to.

Následující čtyři dny strávila skupina nesmyslnou honbou za dvojicí pobudů, jejichž jediným cílem bylo dostat se co nejdál z města. Vůdce Eodel fanaticky trval na pronásledování a první dva dny nedovolil družiníkům ani ulehnout. Eodelův osel Rutger měl naštěstí pro družiníky více rozumu a trpaslíkovo snažení přimět jej k pochodu se stalo jediným rozptýlením vyčerpaných dobrodruhů. Po návratu do hostince U krůty všichni dobrodruzi padli a prospali půl dne.

První se probudil Krochta a šel se podívat do paláce, co je nového. Ke svému překvapení zjistil, že se mu vrátila žena. Schody vyběhl po čtyřech a do svého pokoje se vřítil tak, že málem vyrazil dveře. “Ach, Krochťáčku”, vrhla se mu žena do náručí. “Co se stalo?”, okamžitě se zajímal kouzelník. “Přepadli nás”, vzdychla Attrien, “Kousek za městem”. “To si někdo odskáče”, hrozivě mručel kouzelník, “No, povídej dál”. “Nějaký dva hobiti”, zašeptala Attrien a pevněji se ke Krochtovi přivinula, hledajíc ochranu před nepříjemnou vzpomínkou, “Zastřelili vojáky a pak se jeden blížil s takovym velkym nožem. Chtěla jsem použít ten prsten, co jsi mi půjčil, ale nevěděla jsem, jak se to dělá, tak jsem zavřela oči a najednou se jakoby zablesklo, ozval se výkřik, a když jsem otevřela oči, tak ti hobiti leželi na zemi, asi mrtví”. “Co měli u sebe?”, zajímal se kouzelník. “No, já viděla ten nůž a kuši, jinak nevím”, pokrčila Attrien rameny. “No, dobře, dobře”, pokýval hlavou Krochta, “A pak?”. “Pak už jsem jenom dojela na voze zpátky sem”. “To je dobře. Tak teď hlavně neopouštěj palác, já si pudu něco vyřídit”, oznámil manželce Krochta, políbil ji na čelo a zmizel z pokoje.

“Sakra, sakra, sakra”, začal klít kouzelník, jen co za ním zapadly dveře, “To si někdo pořádně odskáče. A mám takový pocit, že už vím kdo”.

“Ahoj, Krochto. Víš, že je ze mě hrdina?”, ozval se za kouzelníkovými zády známý hlas hobita Jeremiáše. “Co to plácáš?”, otočil se rozčilený starosta liscannorský a popadl hobita za límec. “Au, nech mě”, ohradil se Čipera, “Nic ti nepovim, abys věděl”. “Né, počkej”, začal se uklidňovat kouzelník, “Co se stalo?”. “Tak abys věděl”, začal Jeremiáš, “Tady v paláci dělá sklepmistra takovej velice milej hobit, nějakej Jarůvek. To víš, já jsem hostinskej, takže k sobě máme blízko, tak jsme si hned padli do oka. No, a on mě pozval, abych ochutnal zdejší víno. To víš, že vybíral jenom ty nejlepší ročníky. A tak jsme poklábosili, já mu vyprávěl, jak jsem v mládí dělal dobrodruha a jak byl u nás na návsi huorn a ...”. “Zkrať to”, přerušil příval hobitových slov čaroděj. “No, dobře”, zklamaně pokrčil rameny Jeremiáš, “Tak tedy spoustu dalších historek jsem mu vyprávěl. A on mi taky vyprávěl, o ženě a o dětech a o ..., no, to je jedno”, dodal rychle, když zpozoroval kouzelníkův výraz. Takže jsme takhle popili a pak šli spát. No, ale protože jsme toho vypili hodně, tak jsem se v noci probudil a musel jsem jít na záchod. A jak takhle jdu po chodbě, tak si všimnu, jak se tam takhle někdo krade. To víš, my hobiti v tomhle máme svoje zkušenosti. Tak jsem ho chvíli sledoval a pak na něj zavolal stráž. Ty ho chytli a zavřeli do vězení. A já se stal hrdinou, protože to určitě byl vrah”. “No jo, a co to bylo zač, a kde je teď?”, hned se zajímal Krochta. “Byl to hobit, ale už zdrhnul”, odvětil Jeremiáš. “Jak to?”, vytřeštil oči Krochta. “Mě se neptej”, pokrčil rameny hobit, “Prej podříz hlídku a zmizel, ale já se o to moc nezajímal. Já tu teď jsem středem pozornosti. A víš, v kuchyni dělá taková jedna pěkná hobitka...”. “No jasně”, přerušil ho opět čaroděj, “Promiň, Jeremy, ale já mám teď moc práce. Řekneš mi to jindy”. S tím Krochta hobita opustil a vydal se za komořím Mlindem.

“Tak, abych to shrnul”, objasňoval svým spoludruhům Krochta v lokále hostince U krůty nové události a zjištění, “O tom, že manželka odjíždí, věděl jenom Wrighram a několik vojáků. Nemusel to bejt on, každopádně se ale choval značně podezřele, proto si ho vyzkoušíme”. Krochta se pořádně napil. “Řekl jsem mu, že v osm hodin máme na rohu Jalovcové a Dlouhé ulice schůzku s nějakou podezřelou existencí, která nám má předat nějaký balíček. Požádal jsem ho, jestli by tam nemohl někoho poslat, kdyby se něco semlelo, a on souhlasil. To znamená, že když se tam objeví nějakej hajzl, tak je s nima Wrighram ve spojení”. “Počkej, počkej”, zadržel příval kouzelníkových slov trpaslík Eodel, jemuž se kouřilo z hlavy, jak se snažil pochopit, co to tu Krochta vlastně povídá, “A s jakou podezřelou existencí se to teda vlastně máme setkat?”. “No, to by mě taky zajímalo”, přidal se Trblot. “Ale s žádnou”, trpělivě vysvětloval čaroděj, “Sami nafingujeme předání nějakýho balíčku a uvidíme, co se stane”. “Aha, to jo”, pokýval hlavou Eodel, “A co by se vlastně mělo stát?”. Krochta zdvihl oči k nebi a pak jedním dechem vyprázdnil svůj korbel.

“Nezdá se, že by tě někdo sledoval”, ozvalo se u ucha Trblotovi, čekajícímu na rohu Jalovcové a Dlouhé ulice. To neviditelný Krochta přišel sdělit výsledek svého pozorování. Trblot se rozhlédl ulicí. Nikoho nebylo vidět, ale trpaslík tušil polohu dalších neviditelných družiníků. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se ryba chytla na udičku. Za chvíli se měl objevit Dettor s fingovaným balíčkem, ale stále se nic nedělo.

Předání balíčku proběhlo bez problémů. Dettor už zmizel za rohem a stále nic podezřelého. Trblot nervózně přešlapoval. ‘Co teď?’, ptal se sám sebe v duchu, ‘Co mám sakra dělat? Mám balíček a nic se nestalo. Kde je, kurva, někdo, aby mi řek, co mám dělat?’. “Co tady stojíš jako tvrdý y?”, strčil do trpaslíka Krochta, “Běž někam, ať víme, jestli tě někdo nesleduje”. “Kam?”, vyhrkl Trblot, ale byl rád, že mu zase někdo říká, co má dělat. “Co já vim, sakra. Třeba támhle”, mávl čaroděj svou neviditelnou rukou, takže to nebylo nebohému trpaslíkovi mnoho platné, ale ten už se raději na nic neptal a vyrazil.

“Stále nic”, zazněl opět trpaslíkovi, který mezitím obešel několik bloků, u ucha Krochtův hlas, “Zkus zapadnout do támhlenctý hospody. My deme za tebou”. Trpaslík kývl a zapadl do špinavé, zaplivané putyky, ani se nepodíval na její název. Objednal si pivo a bedlivě se rozhlížel po lokále. Tento podnik byl zjevně určen té nejubožejší třídě, soudě podle zjevu návštěvníků. Zvláštní pozorností trpaslík obdařil skupinku hobitů, která popíjela opodál. ‘Třeba opilost pouze předstírají’, pomyslel si Vratigllad. Pozorujíc hobity, ani si příliš nevšiml právě příchozí skupiny několika lidí. Podle oblečení umazaného od malty a vypracovaných svalů by se dalo soudit, že pracují někde na stavbě. Dalšího příchozího si však Trblot všiml trochu víc, byl to totiž hobit. Jeho zjev však budil spíše soucit, než obavy, byl totiž oblečen v příšerně špinavých hadrech, a ani jeho obličej a mastné vlasy nevypadaly nejčistěji. Poté, co přepočítal několik měďáků vytažených z kapsy, si objednal pivo. Pak se však Trblot musel věnovat něčemu jinému. Zedníci sice vypili sotva jedno pivo, ale už se začali hádat. A nezůstalo jen u hádky. Vypukla rvačka, což v těchto končinách zřejmě bylo vítanou zábavou, neboť sotva padla první rána, byla celá hospoda v jednom kole. Eodel, Krochta a Darlen, kteří tu byli také, aby Trblota chránili, v nastalém zmatku rezignovali na svou neviditelnost a snažili se probít k východu. Jejich náhlého zviditelnění si ve víru boje nikdo nevšiml.

Ke vchodu se snažil probít i Trblot, který se jakožto válečník v podobných situacích orientoval celkem dobře. V tom však ucítil cosi v zádech. Byl to poměrně ostrý nůž. Trpaslík zaúpěl a ohlédl se. Spatřil špinavého hobita, toho, jenž přišel poslední, kterak mizí mezi bijícími se hosty. Vratigllad vytáhl kladivo a jal se prchajícího pronásledovat. Hobit se mu sice na chvíli ztratil mezi lidmi, ale najednou se objevil a zaútočil. Trpaslík ho však viděl včas. Vyhnul se lesknoucí se čepeli a udeřil plnou silou. Zasažený hobit odletěl několik sáhů daleko, ale v mžiku byl na nohách a zamířil směrem k zadnímu východu. Bylo však vidět, že se pohybuje s větší námahou, než před chvílí. Přesto byl stále ještě obratnější než Trblot, což mu umožnilo daleko rychleji se pohybovat ve stále trvající bitce. V mžiku byl z lokálu venku. Rozezlený Trblot se však řítil za ním. Z hobita ale stále viděl jen stín mizící za rohem. Za jedním rohem stál už hobit celý a, využívaje trpaslíkova překvapení, vrazil mu do břicha dýku. Trblot zařval a udeřil. V poslední chvíli si však uvědomil, že by měl hobita dostat živého, proto ovládl svůj vztek a nevložil do rány plnou sílu. Hobit se svezl k zemi, ale slabě dýchal. Trblot si s vydechnutím sedl na zem a začal si léčit rány. Hobit měl evidentně s probodáváním nepřátel nožem své zkušenosti. Ale mohlo to dopadnout hůř.

Zakrátko dorazili zbývající tři družiníci, kteří sice zahlédli, co se v lokále dělo, ale nepodařilo se jim přispěchat trpaslíkovi na pomoc, proto se rozhodli, že se pokusí hostinec obejít. Trblot ale stejně už všechno vyřídil za ně. “Ták”, radoval se nad omráčeným hobitem Eodel, “Teď ho vemem a vypadnem někam, kde ho budem moct v klidu mučit”.

S hobitem, ukrytým ve velkém pytli, opustili Nurnští město a odebrali se k nedalekému lesíku. K jejich překvapení se hobit během cesty stačil dostat z pout a po vysypání z pytle se pokusil uprchnout, ale byl rychle zneškodněn. Ke stromu byl pak přivázán s obzvláštní pečlivostí a ještě byla Bibiána pověřena hlídáním jeho pout.

“Jak se menuješ, chlape?”, vyštěkl na hobita Eodel. “Buhbur, prosím”, zašeptal tázaný. “A co tu děláš?”. “Jsem přivázaný u stromu”. “Co?”, zbrunátněl vůdce nurnských dobrodruhů, “Tak ty si z nás budeš dělat srandu?”. “Nech to na mě, náčelníku, he he”, přistoupil k zajatci Dettor se svým řeznickým nožem. “Tomu řikáte výslech?”, vyhrnul si rukávy Trblot, “Puste mě na něj”. “Tak dost”, vykřikl Eodel, “Ticho. Výslech povedu já, a Krochta bude... však on ví co. A ty nám pěkně povíš, co ve městě děláš”, ukázal vůdce na hobita. “Já jenom projíždím”, odpověděl hobit a tvářil se nevinně. “A nelžeš takhle náhodou?”, zeptal se Krochta, přestože to dobře věděl. “Ehm, já? Ne”, zakoktal se Buhbur. “Mám pocit”, pronesl důležitě Moskyt, “že si tě někdo najal”. “Ehm, no popravdě řečeno, ano”. “Tak proč si nám lhal?”, vyjel na zajatce Trblot. “Počkej”, uklidňoval trpaslíka Eodel, “Vždyť se na něj podívej, jak vypadá, chudák. Už nám nebudeš lhát, viď?!”. “Nebudu”, řekl rychle hobit, dříve, než se do toho stačil vložit Trblot. “No vidíte”, obrátil se k družiníkům Eodel, “Nebude”. “Zbláznil se”, zašeptal Dettor. “Ale mě taky přijde docela sympatickej”, ozval se Darlen, “Mohli bysme ho rozvázat, von už bude hodnej”. “Tak dost”, přerušil diskusi Krochta, “Nikdo se rozvazovat nebude. Nejdřív se vyslechne”. “No vidíš”, obrátil se Eodel k hobitovi, “Kdyby sis to nerozházel, tak bysme tě i rozvázali, ale takhle...”. “Ať už nám u všech ardasanskejch ďasů řekne, kdo si ho vlastně najal”, přerušil ho Trblot.

Buhbur pak vyprávěl, že jest rovněž dobrodruhem, a jako takového ho vyhledala žena, která mu dala dvacet tisíc za to, když pojede do Gorganu a bude tam vykonávat činnost, kterou mu nařídí. Přiznal se rovněž ke střelbě na prince Drumora a byl to také on, kdo se v noci procházel po hradě s cílem prince dorazit a pak utekl z vězení. Neodhalil však Nurnským ženinu totožnost ani adresu, neboť prý za ním posílala spojky, co je potřeba udělat. Nutno podotknout, že dobrodruzi opomněli položit přímou otázku, takže hobit při zatajování adresy své zaměstnavatelky nebyl nucen lhát, pročež ho Krochta nemohl ani pomocí svých čar odhalit. Některým družiníkům se hobita zželelo a jako kolegu byli dokonce ochotni ho propustit, ale Krochta rázně zasáhl. Jakožto starosta totiž nesnášel jakoukoli podvratnou činnost a jasně rozhodl, že Buhbur bude předán spravedlnosti. V pytli byl hobit dopraven zpět do Gorganu.

Tam se družina rozdělila na několik částí. Krochta se vydal do hradu, aby zajetí hobita oznámil králi, a také aby se od něj dozvěděl, kam s ním. Bylo totiž třeba zavřít ho na bezpečné místo, odkud by neutekl. Dettor se vydal do Buhburova přechodného bydliště v opuštěném domě Na Krtovce 15, aby vyčkal, jestli se hobita nepokusí někdo kontaktovat. Jako osobní stráž mu byl přidělen neviditelný Trblot. Ostatní, hlídajíce hobita, čekali na Krochtu s tím, že přijdou za Dettorem, jak jen to bude možné.

“Hej, Buhbure, jsi tu?”, uslyšel Dettor cizí hlas, pravděpodobně hobití. Vzápětí se pootevřely vstupní dveře a objevila se malá postavička. “Tady jsem”, odpoveděl alchymista a pohnul se ve stínu pod schodištěm. “Mám tě okamžitě přivést k Sordoně”, sdělil hobit důvod svého příchodu. “A kde je?”, snažil se vyzvědět Dettor, ale měl smůlu. “Ty nejsi Buhbur”, zjistil náhle s překvapením hobit a sáhl k opasku, kde měl ukrytu dýku. Nevšiml si však, že v přítmí ukrytá postava skrývá za zády kuši. “Aaa”, zachroptěl hobit poté, co se mu šíp zapíchl do břicha. Jeho dýka zazvonila o podlahu. Hobit se dal na útěk, ale další rána ho zasáhla do zad.

‘Je po něm’, oddechl si Dettor po ohledání bezvládného těla. Pak hobita zběžně prošacoval, ale nenašel nic zajímavého, a tak mrtvolu ukryl do jednoho z vedlejších pokojů.

“Co se děje?”, přisupěl Trblot, který se zapomněl v zahradě. “Přišel hobit, a řekl, že mám jít k nějaký ženský, ale jak se to, sakra, jmenovala, Sabra..., Sabro..., Sabrina, nebo tak nějak”, odvětil Arkuss, “Pak mě ale poznal, tak sem ho musel sejmout”. “Musíme za ostatníma”, přemýšlel Trblot, až se mu z hlavy kouřilo, “Aby nám Buhbur řek, kde tu ženskou najdeme”. A tak se vydali ke Krůtě.

Ostatní mezitím předali hobita do domu jakéhosi spolehlivého šlechtice, kam je poslal král. Pak se rozdělili na dvě skupiny, kvůli nenápadnosti. První, kterou vedl Eodel a tvořili ji ještě Krochta, Třaskatul a Darlen, se vydala neprodleně za Dettorem do hobitova příbytku. Zbytek družiny, Bibiána, Nervor, Airon a Melchizedech, se šel podívat ke Krůtě, jestli se tam něco nového nesemlelo, a měli se pak vrátit rovněž Na Krtovku 15. U krůty se nic nového nestalo, ale elf Melchizedech odmítl jít s ostatními zpátky a raději šel na pokoj a ulehl, neboť byl již znaven.

První skupina mezitím dorazila k opuštěnému domu a družiníci se strategicky rozestavili po zahradě. Tři dobrodruzi od Krůty dorazili o něco později, první skupiny si vůbec nevšimli a v zahradě se skryli také. A pak všichni čekali.

Zatím Dettor U krůty burcoval Melchizedecha ze spaní, aby je okamžitě zavedl k domu, kam složili Buhbura. Elf se dost neochotně vyhrabal z postele a společně se vrátili na místo předání.

“Co chcete?”, zeptal se sloužící, aniž by otevřel bránu do zahrady. “Potřebujeme mluvit s tim hobitem”, odvětil Dettor. “S jakym hobitem? Já o žádnym nevim”, prohlásil sluha. “No přece s tim, co ho sem před chvílí přinesli”, pronesl překvapeně Melchizedech. “Já o ničem nevim a vás neznám. Buďte s bohy”, rozloučil se sloužící, který Dettora předtím skutečně neviděl a na nenápadného Melchizedecha si z předchozí návštěvy nepamatoval. “Né, počkejte”, zacinkal elf několika zlaťáky. “Tak vy mě chcete podplatit?”, rozčílil se sluha, “Okamžitě zmizte, nebo na vás pošlu psy”. “No, ale...”, brebtal Melchizedech.

“Seš si jistej, že sme tady dobře?”, zeptal se pochybovačně stále neviditelný Trblot. “Ale určitě”, kroutil hlavou stále zmatený Melchizedech, “Přesně tady sme toho hobita předali”. “A určitě ste jim řekli, aby k němu nikoho nepouštěli, co?”, svitlo náhle Dettorovi. “No, to myslim, že jo”, přitakal elf. “Musíme najít Krochtu, a vůbec ostatní”, prohlásil alchymista.

A tak se Dettor a Melchizedech vydali za ostatními, kteří stále trpělivě čekali v zahradě opuštěného domu, předpokládajíce, že Dettor s Trblotem jsou stále uvnitř. Neviditelný Trblot zatím hlídkoval u brány domu, skrývajícího zajatého hobita. Nehlídkoval dlouho.

“Haló”, zavolal Dettor, když dorazili k zahradě, “Nurnští!”. ‘To zní jako Dettor’, pomyslel si Eodel, ‘A zní to zvenku’. Ostatní hobitův hlas také zarazil, ale zůstali skryti, čekajíce, co se bude dít. “Haló, je tam někdo?”, ozvalo se znovu. Eodel s žuchnutím seskočil ze stromu, kam se předtím se značnou námahou vydrápal. “Co tu řveš? Máš bejt přece vevnitř”. “Potřebujeme se dostat k tomu hobitovi, ale nechtěli nás tam pustit”, odvětil Dettor. “Taky sem jim zdůrazňoval, že k němu nemaj nikoho pouštět”, vyprostil se ze křoví Krochta. “Jenže voni k němu teď nechtěj pustit ani nás”, sdělil mu Melchizedech. “Tak to budu muset za králem”, poškrábal se čaroděj ve vlasech, “Jinak nás za hobitem nepustěj”.

“Tak král už to věděl”, oznámil Krochta druhům, když se vrátil z paláce, “Prej se nějaký pobudové domáhali vstupu, tak hobita rači vzali a vodjeli s nim někam do Řeže, nebo jak se ta ves menuje”. “A Trblot jel asi s nima, páč před tim barákem neni”, sdělil mu Eodel. “Dobře, tohle je Tramdrik”, pokýval hlavou čaroděj a ukázal na muže, který přišel s ním, “Ten ví, kde to je, a potvrdí taky, že sme vod krále”.

Po několika hodinách jízdy se Nurnští dokodrcali na statek, kde našli jak Buhbura, tak Trblota. Výslech netrval dlouho, hobit pod hrozbou mučení rychle prozradil jméno a adresu oné tajemné ženy: Sordona, Na Farče 7.

Dům se jim podařilo najít snadno. Bibiána pak otevřela postranní dveře, zatímco ostatní dělali zeď. Zdálo se, že neupoutali ničí pozornost, proto neviditelný Trblot pronikl dovnitř. Hned za dveřmi byly schody do patra. Trblot po nich opatrně vystoupal, ale narazil jen na další uzamčené dveře. Chvíli poslouchal, ale nebylo slyšet vůbec nic. Vrátil se proto dolů a požádal Bibiánu o asistenci. Hobitka tedy rovněž vklouzla do domu a pustila se do otevírání druhého zámku. Netrvalo dlouho a Trblot mohl vejít do nevelké, skromně zařízené místnůstky. Než se však stačil pořádně porozhédnout, zaslechl za sebou šramot. Ohlédl se a spatřil za sebou statného muže ve zbroji s dlouhým mečem v ruce. Překvapením přidušeně vykřikl, což jeho soupeři stačilo, aby odhadl jeho pozici. Meč zasvištěl vzduchem a na zem dopadly kapky krve. Trblotovi se však podařilo dostat se na opačnou stranu stolu, nechávaje tak šermíře dělat výpady do prázdna. Vtom uslyšel z chodby z chodby výkřik, nepochybně patřící Bibiáně ze Šňupákova. ‘Tohle sám nezvládnu’, pomyslel si trpaslík, popadl nejbližší židli a prohodil ji oknem.

“Něco se vevnitř děje”, zvolal Krochta, když se mu na hlavu začaly sypat střepy, “Rychle dovnitř”. Sám pak vyrazil jako první, avšak zarazil se, když na schodech spatřil ženštinu, zahalenou v černý plášť, kterak drží nůž pod krkem v družině oblíbené hobitky. Osoba chtěla nepochybně něco peprného říci, ale čaroděj ji předešel. Zašeptal zaklínadlo a dvě těla žuchla na zem. Bibiána se ovšem hezky rychle zvedla, tvář dosud bledou, zákeřná útočnice však ležela dále, nemohouc pohnout ztuhlými svaly.

Krochta vyběhl po schodech až do patra, za pochodu vyvolávaje obranné kouzlo. Tam se dosud neviditelný Trblot stále s větší námahou bránil výpadům zuřivého soupeře, čekaje na pomoc. Když se ve dveřích objevil Krochta, krvácel už trpaslík z několika ran. “Wrighram!”, procedil mezi zuby čaroděj, konstatuje ke svému sebeuspokojení, že se nakonec nemýlil. Nemeškal ale a seslal na šermíře několik blesků. Vzápětí byl rád, že mu blesky, odrazivší se od štítu, prosvištěly neškodně kolem ucha. To už se do místnosti vřítil Eodel a s křikem zaútočil na šermíře. Ten byl však rychlejší a po jeho ráně klesl trpaslík na kolena. Uvědomiv si svou situaci, pokračoval v klesání a ulehl na zem, dělaje mrtvého. Na jeho místo skočil Třaskatul a zasadil pádnou ránu kladivem. Vzápětí se přidal se svým mečem i Krochta, pohybujíce se překvapivou rychlostí, samozřejmě vyvolanou kouzlem. Když to viděl Trblot, rozhodl se také zapojit do boje, aby o sobě stále mohl tvrdit, že je nejlepší válečník v družině, a vpadl Wrighramovi do zad. Těžce raněný šermíř učinil poslední zoufalý pokus na svou obranu, z jeho meče vyšlehl černý blesk. Ten těsně minul odvážného Třaskatula a zaryl se do prsou Trblotu Vratiglladovi, kde propálil palec širokou díru do pancíře. Trpaslík se s heknutím svalil na zem. Jeho z několika ran krvácející tělo tento poslední zásah již nevydrželo. Trpaslíkův vrah jej však nepřežil dlouho. Ostatní družiníky sice poslední Wrighramův kousek poněkud zarazil, ale o to větší údernost měl závěrečný útok, kterému umdlévající šermíř již neodolal.

“Právě jsme zabili jednoho z nejmocnějších mužů v království”, konstatoval Krochta směrem ke schodům, kde se začali objevovat zbylí družiníci, zdrživší se pod záminkou svazování zajatkyně. “A teď rychle za králem”, kývl na Eodela, těžce se sbírajícího ze země, “Vy ostatní tu zatím hlídejte”.

“Tak Wrighram je mrtev”, pokýval smutně hlavou Gorandir, “Doufám, že máte o jeho vině přesvědčivé důkazy”. “Máme zajatkyni, která byla s ním”, přisvědčil Krochta, “Na mučidlech vše jistě přizná. Teď bychom chtěli pár vojáků, abysme zajistili ten dům a bez problémů převezli oba do paláce”. “Máte je mít”, pokýval hlavou král, “A pospěšte si. Výslech začne hned, jak to bude možné”.

“No a při výslechu z ní vypadlo, že je Wrighramovou matkou a že jeho otcem byl Drómin”, vyprávěl Krochta celý příběh v hospodě U hrocha těm, kdož se na slavnost do Gorganu nevypravili. “Ona si myslela, že celá Dróminova zrada byl výmysl a že ho král nechal normálně zavraždit, tak se chtěla pomstít. Ale u toho výslechu jsme nebyli, to nám sdělil až Gorandir, když jsme tam byli druhý den s Eodelem. Pak nám pěkně poděkoval a dal nám docela slušnou odměnu”. “A mně potom poděkoval zvlášť”, přicupital Jeremiáš s plnou náručí pěnících korbelů, “Kdybych tam totiž nepopíjel víno, tak možná prince Drumora zapíchli”. “Nepovidej”, ozval se hraničář Airon, “Ty jsi pro krále krev necedil, tak se nevytahuj”. “Zato tys jí cedil, co?”, ušklíbl se hostinský. “No, necedil, ale moc nechybělo”, odvětil elf. “Počkej, Jeremy, a jak to vlastně bylo s tim vínem?”, ptal se honem elf Melchizedech, “To ses jako opil a pak jsi hledal toho vraha, nebo jak to bylo?”. “Ale né”, zavrtěl hlavou Jeremiáš, “Já jsem prostě na chodbě zahlíd toho chlápka, jak se tam plíží, tak jsem na něj zavolal vojáky”. “Ahá”, nasadil Melchizedech chápavý výraz, “A to jsi se jako schoval ve stínu, jó, a použil si tichej pohyb, že jo? Ale vlastně, ty si kouzelník. A byl si aspoň neviditelnej? A měl si dudu?”. “Víš, Melchizedechu”, odpověděl Jeremiáš, kterému se začínala točit hlava, “Já ti to radši povim někdy jindy”.

“Teda, řeknu vám, nechtěl bych bejt králem”, zamyslel se Darlen, “Každou chvíli chce někdo zabít vás, nebo aspoň někoho z rodiny”. “Ale prosim tě”, ušklíbl se Krochta, “Tady v Gwendarronu se přece nic nestalo jak dlouho”. “Ale co ty víš, co se nahoře děje”, oponoval hraničář, “To se k našim uším nedostane. Určitě je tady kolem spousta lidí, kteří by rádi usedli na trůn”. “To je sice pravda, ale tohle je velká země”, zamyslel se čaroděj, “Tady nemůže jen tak někdo zabít krále a nastoupit na jeho místo. Co armáda a šlechta, to je složitý”. “Ale ten Wrighram to měl dobře vymyšlený”, podotkl Eodel, “Ten by se stal legitimnim králem”. “Ale v Gwendarronu by se mu to nepodařilo, to musíš uznat”, trval na svém Krochta, “Tady si nemůže vzít každej ouchcapek někoho z královský rodiny”. “To myslíš jako Halka?”, dotázal se Melchizedech. “Ale to je taky tim, že je Gorandir moc outlocitnej”, vysvětlil Darlen, “Dcera nebo vnučka se zamiluje, a on klidně ke sňatku svolí”. “To já bych je hnal”, přispěl svou troškou do mlýna Eodel. “A koho? Ty dcery nebo ty ženichy?”, zeptal se opět Melchizedech a opět se odpovědi nedočkal. “Myslim, že stejnýho názoru je král Gwendarronu”, ušklíbl se Krochta. “Ale Gorgan je něco trochu jinýho”, přinesl Jeremiáš další rundu, “Dyk kdejakej gwendarronskej šlechtic spravuje větší území a má větší moc než Gorandir”. “Ale je to král”, doplnil Dettor a obrátil do sebe další korbel.

“Ahoj, Griffine. Jak se daří ženě?”, přivítal Krochta lupiče, který právě vešel do lokálu. “Buďte zdrávi”, usmál se příchozí, “Díky za optání, už se vzpamatovala. A jak to probíhalo, když jsem byl pryč?”. “Tak si poď sednout sem vedle mě”, srdečně zval Linfalase starosta, “Já ti to hned celý převyprávim. Ostatní už to sice slyšeli, ale neuškodí jim, když si to poslechnou znova”.

A tak to šlo až do rána…