Historie Nurnské družiny VI

---

I. Kasul

---

[Traven 1044, Burbbag Šestý]

V letitém inkoustu
Rollanda Rugornská, rozená Rhyderská
(tento odkaz, sepsaný před lety a dávno zapomenutý, předala paní Rugornská, vdova po Jacobovi)

V letitém inkoustu namáčím brk
ve snaze vypotit nějaký frk
po vzoru manžela, jenž verše psal,
když duši sužoval smutek a žal

Ubohý Eri a Rnynníčku malý,
oškliví vrahové otce vám vzali,
černě se zablesklo, čepel jak hřeb
ve dví pak rozťala ušatý leb

Orridor tajemství skrývá jak mrak,
mnohé však patrno z hrdinských ság,
z klepů a svědectví, jež obcí jdou,
o pravdu v putyce druzi se přou

Skončil se tatínkův života běh,
duše šla v pokoji na onen břeh
udělám tečku a odložím brk
a vy zas mordýřům podřežte krk

Zvuk mořských vln spíše uspával než probouzel a rozhodně Aeddovi z postele nepomáhal, ale vstát musel. Dnes byl slavný den. Dnes se u nich na samotě konaly vepřové hody, hody připravující se už několik dní. Shodil tedy nohy s postele a vrávoravě vstal. Došel k židli, kde včera nechal své domácí oblečení, a vybral si z hromady svůj oblíbený přehoz. “No to zas bude den. Kdyby aspoň ten zběsilec Dyni venku neřval tak nahlas”, pomyslel si a odešel se umýt.

“Hej, Aedde, vstávej. Vstávej, líná kůže. Nemysli si, že budu všechno dělat za tebe”, vykřikoval už dobrou chvíli pod okny lupičova domu malinkatý mužíček. “Musí se ještě připravit spousta věcí a von se klidně válí v pelechu”. “Hele, Dyni, dyk už je to všechno skoro hotový”, ozval se ospalý hlas lupiče, který se právě vyklonil z okna. “Mladej Jelito přijede i s masem asi tak v poledne, muzika je objednaná, chlast, chleba, vovoce nakoupený a uložený ve sklepě”. “Jasně, jasně. To jó, ale co ten hacafrak proti dešti, ten postaví kdo? A sudy? A stoly, židle, talíře, příbory? He? To mám snad stavět sám?”. “Ach jo, tak dobře, dobře, zadrž, už se ženu”, kapituloval Aedd a odšoural se převléknout.

Dyni se zatím rozhlížel po slibně se rozvíjející osadě. Zatím sice stál pouze Aeddův dům a jeho nora, ale kousek od místa, kde zrovna byl, se stavěly dva nové domy, nováčků Solwina a Řimbatula. “Dokonce máme i márnici a kdyby k tomu ještě přibyly ty katakomby, jó, to bysme mohli bejt dokonce slavný”, pomyslel si a ani si nevšiml postavy, která přicházela od blízkého lesa. “Na co koukáš, Dyni”, ozvalo se hobitovi za zády. “Sakra, to sem se ale lek”, trhnul sebou alchymista a otočil se k příchozímu. “Ty už chodíš jako tadyhle starej Aedd, když chce někomu bodnout kudlu do zad”. “Vážně jako Aedd? To mám asi ještě ze včerejška. Sme totiž byli s mistrem Gotrentem v lese na zkouškách ze stopování a lesáctví. No a tam musíš chodit jó potichu a vopatrně, abys nevybouch”, řeklSolwin s přísnou tváří a přehodil si otep na druhé rameno. Malý muž se znovu otočil ke skupině domů a zasněně pronesl: “Představoval sem si, jak to tady asi bude vypadat za několik let...”. “Klidně by tu moh bejt velikánskej přístav s velkejma skladištěma a loděma a majákem a dokama a... a... a... “, horlivě skočil hobitovi do řeči Solwin, snaže se rychle vymyslet další. “No, nevim, nevim”, vážně se zamyslel malý mužík. “Jestli jo, tak to bude trvat pěkně dlouho, to už tady ani nebudem, i když bylo by to krásný”. Povzdechl si a otočil se k přicházejícímu, kterého zaslechl vycházet ze dveří. To, jak by se asi snášely dva velké přístavy nedaleko od sebe, na to ani jeden z nich nepomyslel.

K odpolednímu už bylo téměř všechno připraveno. Kousek od Aeddova stavení na malé pasece vyrostl malý ráj jídla a pití. Několik stolů s lavicemi, ze kterých část byla kryta plátěným přístřeškem, se prohýbalo pod spoustou jídla od mis s ovocem až po tác s ozdobeným urožněným seletem. Nedaleko byl už naražený sud s pivem, vedle kterého se skvěl jeho o něco menší bratr s kořalkou. Řezník Jelito mladší připravoval další masité pochutiny a přitom komandoval své dva učedníky. “U prasklý žluče a krvavýho nože mýho otce! Hol tu hlavu pořádně nebo voholim tebe. Si myslíš, že tady páni maj zájem vo štětiny na jazyku?”, ozvalo se občas od řeznického vozu. Muzikanti, kteří ladili své nástroje kousek od nich, moudře přikyvovali hlavami a hned se začali bavit o tom, jak se hlava nejlíp holí a jaká jsou nejlepší střívka na jitrnice a jelita.

“Tak tohle dejte sem a tyhle džbány dejte zase támhle k sudu”, pokřikoval na činící se spolusamotníky pracant Aedd, drbaje se na rozčepýřené, od rána nepročísnuté hlavě. Na to, že lupič ruku k dílu přiloží jenom symbolicky, si už všichni zvykli, a tak ho celý kmitající spolek nechával na pokoji.

Za nějakou chvíli bylo všechno hotovo a všichni osadníci se sesedli u jednoho stolu. Nepovídali si o ničem jiném než o novém názvu jejich vznikající vísky. Debata se jako vždy protáhla, protože nikdo ze zde přítomných nebyl schopen vymyslet nic, co by alespoň název vesnice připomínalo.

“Hele, támhle už jedou”, zvolal náhle trpaslík Řimbatul. Možná to bylo právě včas, neboť Solwin a Dyni na sebe už asi deset minut křičeli. “Sakra, nechte toho a pojďte je přivítat, ať si neuděláme před Liscannořákama vostudu”, okřikl je Aedd a vydal se naproti přijíždějícím.

Liscannorští se dostavili v plném počtu. Krochta Moskyt se svojí ženou Attrien a syny Allenem a Gerllodem. Griffin Linfalas, Eowen Zivril, zvaný též Velká Huba, Getd z Ruindoru, Nervor Chinský a mnozí další. Přijely také vdovy Wenora, Rollanda a Lúniel se svými dětmi. Objevil se tu i místním zatím neznámý cizák jménem Chamtudur. Nedlouho poté dorazil z Nurnu i Trblot Vratigllad, který po tragických událostech na minulé výpravě nyní žil v hlavním městě, kde také pracoval jako pomocník u kováře Thindaffa. Prý proto, aby si u těžké práce vyčistil hlavu od zlých vzpomínek.

Všichni se usadili, a jak to na takových oslavách bývá, dali se do jídla, pití, zpěvu i blití. Vyprávěly se staré příběhy a historky z různých tažení, vzpomínalo se na staré časy a dobrodruzi také probírali výpravu, která se nyní rýsovala na obzoru.

“Chamtudure, řekni mi, ten meč je nějaký důležitý?”, zeptal se asi potřetí kouzelník Heller, jeden z nováčků. “Jako třeba, že jenom s ním jde zabít nějakou zlou obludu nebo... nebo že když ho máš v ruce, můžeš projít uzavřenou magickou bránou?”. “Ty si asi hodně poslouchal pohádky vod svý elfí báby?”, odpověděl se smíchem vysoký muž, ale pak dodal vážně: “Je to rodinná památka. Můj otec jeho hledání obětoval skoro celej život a já sem teď konečně zjistil, kde je. Jenomže, jak už sem řikal, sám ho nedokážu dostat ven. Proto potřebuju vás”. Napil se piva a pokračoval: “Co se týče peněz...”, řekl, a při tomto slově se zajiskřilo v oku nejednoho dobrodruha, „...určitě nebudete škodný. Všechno co tam najdete je vaše. Já nebudu chtít ani ani měďák”. “No jo”, ozval se Velká Huba, “Jestli sem to teda správně pochopil, tak ty nám dopředu žádný prachy nedáš a my budeme čekat, jestli tam čirou náhodou nějaký nebudou. Ale to se mi vůbec nelíbí! To totiž nějak smrdí! Já si myslím...”. “Na tom houby záleží, co ty si myslíš nebo co ti smrdí”, skočil Eowenovi do řeči Krochta, “Jedem a hotovo. Jestli chceš, tak si tu zůstaň, stejně bys dělal akorát problémy”. Eowen ještě chvilku něco vykřikoval, ale když viděl, že ho stejně nikdo neposlouchá, sebral své dudy a odešel se mstít všem okolo k hudebníkům.

Krochta se právě úspěšně propíjel svým pátým pivem, když tu ho náhle chytil Solwin za rukáv. “Sakra blejsk, co děláš?! Polil si mi mojí novou kazaj... “. “Psst! Koukni”, tiše zašeptal Solwin a kývl hlavou k lesu, “Tam je snad nějakej druid nebo co?!”.

Ve stínu lesa se opravdu krčila postava v odraném plášti. Pozorovala některé slavící dobrodruhy s nechutí či spíše s odporem. “Jak se tohleto mohlo někomu narodit?”, pomyslela si, dívaje se na Eowena, trápícího své dudy i okolí, “Nebo tamhleta hnusná malá koule s chlupatejma nohama, co se na všechny tak blbě kření?!”. Ona osoba obrátila svou pozornost k Dynimu, který zrovna vyprávěl nějakou lechtivou historku z mládí. S myšlenkou na to, jak by všechny nelidi naházela do kotle s vroucím olejem, vystoupila postava ze stínu.

“Počkej, Solwine. Nech ten meč zandanej”, uklidňoval Krochta svého společníka, “Řídkej vous. Mastný rousy. To neni druid. Buď zdráv, Alwynne”. “Nazdar v chlívě. Vidim, že zábava je v plnym proudu. Ááá, koukám, že ste rozšiřovali exempláře”, pozdravil alchymista, dívaje se na nové tváře v družině. “Vidim, furt tě to ještě nepustilo, co? Máš žízeň?”, chladně přivítal Alwynna Aedd. “Nepustilo?! Víra tě nikdy neopustí. Nikoho!”, zamračil se při pohledu kolem sebe. “Jo a Aedde. Cha. Vždycky mám žízeň”, dodal a odebral se k soudku s kořalkou.

Oslava pokračovala v nezměněné podobě až do rána, kdy se někteří začali vytrácet a usínat. Například Griffin sebral způli plnou láhev vína ze stolu a se slovy: “Du se projet”, zmizel na koni v lese. Je zázrakem, že neskončil s rozbitou hlavou někde v příkopě. Také Krochtu Moskyta, který nebyl zvyklý na mnoho alkoholu , protože se málokdy účastnil pravidelných pitek v hostinci U hrocha, dotáhla jeho manželka na pokoj pro hosty v Aeddově domě, kde ho se spíláním uložila do postele.

Nedlouho potom, co čaroděj usnul, proběhla v domě ještě jedna událost. Attrien uslyšela na dveřích škrábání a opatrné ťukání. Pomalu vstala z postele, hodila přes sebe zlatem vyšívaný přehoz a se slovy: “Kdo takhle v noci ještě otravuje?!”, šla otevřít. Byl to Eowen, který se vydal dobývat srdce spících manželek. “Ehm... Já bych... Teda...”, zdatně koktal svůdník. “No co?”, unaveně pronesla paní starostová. Trpaslíkův jindy mrštný jazyk byl jako dřevo. Ten, který musel nesčetněkrát vymlouvat vůdci díru do hlavy, když ho hnal na čelo družiny, ten, na nějž zcela přesně sedlo přísloví ‘jazyk hbitější meče’, nyní stál neschopen slova. Potil se a zíral do krásné tváře liscannorské první dámy. “Madam, ééé , já bych ...”, zkusil to ještě jednou. “Tak už se konečně vymáčkni, chlape. Myslíš, že tady budu stát celou noc, než ty ze sebe vysoukáš kloudnou větu?... Počkej, kam běžíš?”, zvolala za mizejícím ztělesněním studu. “Má to ten Krochta ale podivný kamarády”, pomyslela si ještě, když zavírala dveře.

Eowen nakonec společnici na noc našel. Vlastně společníka. Alwynn, který byl po pár sklenkách ve své víře poněkud chladnější, vzal zhrzeného trpaslíka kolem ramen a začal ho utěšovat. To doprovodil několika: “Tu máš, napij se, to ti pomůže”. Nakonec si oba usnuli v náručí. Zlé jazyky tvrdí, že slyšely dokonce Alwynna zpívat ukolébavky.

* * *

“Sakra, Chamtudure, kde ta díra je?”, rozčiloval se nedávno zvolený vůdce Dyni, když pozoroval zatahující se oblohu. “Jestli rychle neproženeš svoje mozkový závity, tak budem všici mokrý natotata”. “Žádný strachy, pánové, ještě chvilku tímhle lesem, pak trošku do kopečka mezi skalkama a sme tam”.

“Hele, mě to nějak neštymuje,” srovnal Solwin krok s Chamtudurem a začal svou obvyklou palbu otázek. “Jak mohla ta banda, ty Černý jezdci, přežít takovou dobu? Ty si řikal, že před osmdesáti lety se stala loupež toho meče, co po něm deme, ale já sem našel v kronikách týhle oblasti zmínky vo Černejch jezdcích ještě asi padesát let před tim”.

“A taky padesát let po tom”, přerušil ho vysoký muž s vážnou tváří. “Já nevim, co byli zač, ale...,” zasmál se a poplácal hraničáře po ramenou, “jestli žili tak dlouho, tak toho po sobě pro vás taky hodně nechali”. Potom ukázal na asi pětisáhovou díru naproti ve svahu: “Ostatně to brzo zjistíme”.



“Hele, Dyni, našel sem stopy medvěda. Ale ne ledajakýho, ten bude velkej jako barák”, vzrušeně vyprávěl Solwin zážitky z průzkumu. “A je doma”. “Takže jo, družino”, začal rozdávat rozkazy vůdce, “Vletíme tam”.

V přítmí lesa a kupících se mraků utvořili Nurnští útočnou formaci. Vpředu stál Chamtudur s vytaženým mečem a nepříliš zkušený trpasličí válečník Řimbatul Drtinosa. Ve druhé řadě střelci Griffin, Aedd a Solwin, ke kterým se přidal ještě čaroděj Krochta Moskyt. Za nimi utvořili chumel Dyni, kouzelník Heller, krollí válečnice Táňa s přítelkyní Bibiánou a také Alwynn. Družinu uzavíral trpaslík Eowen, vykřikujíc něco o tom, že ‘to jistí’.

V přítmí lucerny se chodba zdála širší. Zbraně svírané v rukou se chvěly nervozitou svých držitelů, po jejichž tvářích stékaly čůrky potu. To ze strachu, co bude na příštím sáhu. Náhle Chamtudurova ruka vystřelila nad hlavu ve znamení stůj. Téměř celá družina ztuhla. “Co je? Co se děje?”, ozval se kouzelník Heller, dívaje se kolem sebe, jako by právě vstával. “Aha, vono tam vepředu něco asi je”, dodal a lucernou, kterou nešťastnou náhodou držel v ruce, posvítil nad hlavami dobrodruhů.

Starý, spravedlivým spánkem spící obrovitý medvěd, který nedávno po dlouhém lovu přitáhl zpět do svého brlohu, pomalu přicházel k sobě. ‘Někdo tu je’, říkalo mu jeho podvědomí. Pomalounku otevřel oči. “...no tam vepředu něco asi je”, uslyšel a proud světla mu málem vypálil mozek z hlavy. V tu chvíli jeho reflexy zareagovaly naplno. Vztyčil se v celé své výšce, chystaje si své drápy a zuby, aby roztrhal vetřelce. “Pal!”, bylo poslední, co ve svém životě slyšel. Šípy, blesky a ohnivé hlíny rvaly, probodávaly a spalovaly jeho tělo. Jeho tlapy naposled proletěly vzduchem, poranivše vepředu stojící válečníky, ale o tom už medvěd nevěděl.

“Pěknej macek”, prohlásil Chamtudur poté, co si čistým plátnem ovázal ruku. “Jo a sakra, měli byste ty vaše bouchačky házet vopatrnějš”, dodal ještě, dívaje se zvláště na Aedda. “Sem pěkně vočouzenej”. “Máš recht”, přidal se k němu trpaslík Drtinosa. “Vůdče, domluv jim. Zemřít v boji, to je čestná smrt, ale bejt vlastníma lidma roztrhanej vejbuchem na kousíčky, to se mi nelíbí”. “Hlíny sou dobrý”, začal Aedd. “Tobě se nemůže nic stát, to je spočítaný, leda by ti jí někdo hodil na hlavu, ale to je taky skoro vyloučený.”

Debata pokračovala a pomalu ale jistě se měnila v hádku. Hlasy proplouvaly jeskyní, tvořily ozvěny a oznamovaly obyvatelům, že někdo jde a že je potřeba připravit se na lov nebo na obranu. Nakonec, jako skoro všechny hádky v družině za poslední dobu, i tato pře pomalu odezněla, aniž by cokoliv rozhodla nebo změnila.



Skupina téměř neorganizovaně pokračovala dále zatuchlými prostorami, pomalu je prohledávajíce. “Sakra, to je smrad jako v doupěti trpořů”, pronesl žertem Krochta, drže si nos. A měl pravdu. Dvě samice, na které dopadlo světlo Hellerovy lucerny, vyskočily, chystajíce se zahnat vetřelce od svých mláďat. První padla ještě ve skoku, propálena Krochtovými blesky, druhá však zaútočila na Chamtudura a trpasličího válečníka po jeho boku. Kladivo a meč proti drápům a tesákům. Mezitím Eowen zaslechl za sebou zvuk skřípění drápů o podlahu. Otočil se a přímo před sebou uviděl rozzuřeného trpořího samce. Stačil jen vykřiknout, než se na něj trpoř vrhl. Na pomoc mu přišel Heller, který poprvé ukázal své kouzelnické schopnosti. Bohům žel, ani trpaslíkova sekera, ani blesky nedokázaly zvíře udolat a tak po chvíli boje ležel trpaslík na zemi s prokousnutým hrdlem a kouzelník měl břicho rozdrásané drápy. Vpředu zatím za pomoci střelců ocel zvítězila nad zvířecí silou. Ne však lehce. Oba válečníci byli těžce pochroumáni. A vzadu o sobě opět dal vědět poslední protivník. Nyní před ním stál Alwynn Bílá Ruka. Veliký samec se na něj vrhl. “Ááá...”, zařval alchymista a chabě zvedl luk na svoji obranu. Už už se zdálo, že bude další obětí, když tu trpořem projela agónie a svezl se Alwynnovi k nohám. “Taková rána se povede málokdy, měl si štěstí”, pronesl s úsměvem na rtech Aedd, když vytahoval svůj šíp z těla v místech, kde ještě nedávno tlouklo srdce. Bylo po boji.

“Sakra, musíme se vyspat a vyléčit”, prohlásil Krochta, když přejel družinu zkušeným pohledem. “Takhle bysme neušli ani dvacet sáhů”.

“Jo, jo, chlapi, deme do ústí jeskyně a odpočineme si”, rozhodl vůdce. Bylo na něm vidět, že něco není v pořádku. Stále častěji s bolestnou grimasou v obličeji prohmatával své břicho a občas mu z úst vyšlo i zasténání.

Večer, kdy už pomalu všichni usínali, jen Aedd mžoural do tmy na první hlídce, náhle Dyni vstal a se skučením začal balit svoje věci. “Hej, vůdče, co to vyvádíš, kam deš?”, nechápavě se otázal hlídající a za chvilku i někteří z probuzených.

“Promiňte mi to”, vysvětloval, “ale já s váma nemůžu jít dál. Chytil mě nějakej bolabřich a asi bych tam někde umřel. Pojedu do Argyllu k felčarovi”. “Pojela s tebou”, náhle měkce zaburácela krollka Táňa, “Aspoň si na tebe nikdo nedovolit, když ti teď nebýt do hop”. A trošku zarudlá se také dala do balení.

Je zajímavé, že taková věc, jako je odchod vůdce od družiny, nevyvolala další sebemenší reakci. Zřejmě museli být všichni velice vyčerpáni a Dyni jako velitel také za moc nestál, aby někomu chyběl.

Kolem druhé hodiny ranní se v ústí jeskyně objevila postava. “Hej, co si zač a co chceš?”, vyskočil Solwin, který měl zrovna hlídku, sahaje po meči. “Dobrý den”, pozdravil nesměle příchozí. “Jmenuji se Eriadann a hledám pana Krochtu s Nurnskou družinou”.

“Eriadann?”, promluvil náhle rozespale Krochta. “Co tu děláš?”. Ve světle, které hlídající hraničář zapálil, poznali probudivší se opravdu liscannorského hrobníka a zároveň syna jednoho z nejslavnějších dobrodruhů, Jacoba Rugornského.

“No tak tě tu pěkně vítáme”, přivítal ho čaroděj. “Doufám, že se ti bude mezi náma dařit”.

Ráno dostal Eriadann svůj první úkol. Zabezpečit mrtvoly Eowena a Hellera proti divé zvěři a zachovat je pro pořádný pohřeb. Vzal si k ruce hraničáře Solwina a spolu vytahali mrtvé za pomoci lan a klacků do korun stromů. Skvělá práce. Bohům žel, nebožtíci tam zůstali dodnes.

Hellerova černá píseň
Nalezeno v pozůstalosti kouzelníka Hellera

Černá magie a černej mág
démon zloby na mě jednou mák’
a já pro jeho víru zahořel

Ten démon pravil hlasem medovým
“Můj hochu nezatěžuj se svědomím
rozsévej mor jen ať je hůř a houšť

Do černa zbarvím celý život tvůj
a o nic víc se nestrachuj
jen v srdci svém si připrav pro mě poušť”

A tím zlem, zlem, zlem démon
mi duši naplnil
a tím dnem, dnem, dnem život
začal mít pro mě cíl
po meči i po přeslici
černý mrak padne na každou vesnici
a tam proti sobě pozdvihne syn a otec meč

A tím zlem, zlem, zlem démon
mi duši naplnil
a tím dnem, dnem, dnem život
začal mít pro mě cíl
zlo mám teď jako předlohu
když temně káži na rohu
a poteče mi v žilách černá krev

Černé zhoubě nikdo neuteče dnes
ani jako kočka, ani jako vzteklej pes
a ve snu se vám ďábel bude smát

Černej havran tě bude stíhat tmou
v patách mít budeš černou kočku mou
a na konci cesty tě sejme černej mág

V mukách temných se tvé tělo změní v prach
a duši tvou zachvátí věčnej strach
co pomine jen když se přidáš k nám

Tak pojď, pojď, pojď, démon
ti duši naplní
a tím zlem, zlem, zlem i smrt
začne mít pro tebe cíl
zlo nemá žádnou hranici
podleze každou petlici
a nás pak bude jako divejch včel

Tak pojď, pojď, pojď, démon
ti duši naplní
a tím zlem, zlem, zlem i smrt
začne mít pro tebe cíl
na každou bílou palici
vezmeme meč či sudlici
a na funuse v černém se budem smát

A neuteču-li všem bílým nástrahám
temnej démon po smrti se o mě postará
a já se vrátím zpátky jako černej bůh

Krochta Moskyt byl zvolen novým vůdcem. Ve zmenšené podobě se družina znovu vnořila do jeskynního systému. Pomalu procházeli tmavými chodbami. Po včerejších zkušenostech šli tentokrát opatrněji, ale dlouho nemohli nic najít.

“Sakra, zase slepá”, zanadával Chamtudur, na kterém bylo již znát určitou nervozitu. “Jestli to takhle půjde dál, strávíme tady celý mládí”, dodal a svoji naštvanost chtěl zpečetit ranou pěstí do zdi. Nezpečetil. Cítil, jako by dal ránu do závěsu u okna nebo do tlusté pavučiny. To, že správně bylo to druhé, potvrdil pavouk, který se na něj vzápětí vrhl. A nejen na něj. Odporné, asi půl sáhu veliké potvory zaútočily na družinu ze všech stran. Co však zmůžou malá kusadla proti ocelovým mečům a přesně mířeným střelám, nemluvě o magii. Za chvíli bylo po boji.

“Uhg, nějak mi ta rána modrá, asi byli jedovatý”, ozval se Řimbatul, když si obvazoval rány. Solwin chtěl hned ukázat svoje nové lékařské schopnosti, které nedávno pochytil, ale trpaslík ho odehnal s tím, že není žádná baba a že něco vydrží. “Kdybych chodil s každou rankou za felčarem, tak u něj strávim celej život”, dodal.

Skupina zanedlouho vyrazila dále do útrob jeskyně. Procházeli zatuchlými chodbami, vstupovali do prostor, které kdysi dávno vyhloubila řeka, ale nenašli žádnou známku jakékoli lidské existence.

“Už sme to tu prošli křížem krážem a kde nic tu nic”, hudroval Alwynn Bílá Ruka ze své klasické pozice na konci družiny. “Možná bysme se mohli rozdělit a trochu to tu proklepat a prohledat”, přemýšlel nahlas Krochta. “Jestli tady něco je, tak se to tu nebude válet jen tak na zemi”.

Zvuk klepání jílců o stěny procházel celou jeskyní. Nurnští vytvářeli dojem skupiny horníků, dolujících vzácné rudy. “Máááš něcóóó?”, ozvalo se z jedné části podzemí. “Nemááám”, přišla odpověd z části jiné. Ne všichni však prohledávali okolní stěny.

Chamtudur přišel do míst, kde vstupní chodba ústila do rozsáhlé prostory. Rozhlédl se jestli ho nikdo nepozoruje a pomalu odvázal malý váček od pasu. “Konečně”, řekl si a láskyplně ho pohladil. Klekl si a na zem od stěny ke stěně vysypal modravě světélkující prášek. Pak na moment zavřel oči.

“Hele, co to tam ten chlap vyvádí?”, šťouchnul do Aedda Griffin, pozorující Chamtudura. “Nevim, vypadá, jako když se modlí”, zasmál se Aedd, “Možná za to, aby tady dovopra... U bohů, co to je?”.

Chodba byla náhle přehrazena modravou jiskřící stěnou světla. Skrze ní bylo vidět postavu hraničáře, jak pomalu vstává. “Tak co, bastardi? Co tomu říkáte?”, náhle promluvil. “Teď budete pykat za smrt mého otce”.

“Počkej, počkej, co blbneš? Jak, tvýho otce?”, nervózně vykřikl Griffin. “Hej, poďte sem všichni, ten chlap se zbláznil”. “Já a zbláznil? Copak si nezasloužím vás zabít? Copak ta vaše banda před deseti lety otce nezavraždila, když u nás ve vesnici kradla koně?”.

“To sme ale nemohli bejt my”, skočil mu do řeči Krochta, který právě přišel. “To nikdo z nás nepamatuje, v tý době nikdo z nás v družině nebyl”.

“Nevadí. To není můj problém. Já se mstim Nurnský družině”. S těmito slovy vyndal ze stěny kus kamene a zpod něho doutnák pokračující někam do zdi. Vytáhl křesadlo a několikrát po sobě škrtl. “Všichni chcípnete”, Procedil mezi zuby.



“Teda, to byla ale pecka, co?”, zeptal se okololežících spoludružiníků Eriadann, vyklepávaje si prach z vlasů. “Cože, co si řikal?”, téměř hystericky křičel Solwin. “Neslyšim, nic neslyšim, to mi ten spratek zaplatí”. “Hele, Drtinoso, uklidni toho řvouna. Musíme se dát dohromady a vymyslet, jak vodsuď vypadnout”, začal věci organizovat Krochta. “Třeba najít nějakou díru nebo dutinu. Kouzlama to nepude, už sem to zkoušel”.

Za nějakou chvíli začali znovu všichni pobíhat po jeskyni a oťukávat každý kout. A úspěšně. Asi tak po šesti hodinách Griffin vyjukl nadšením. “Tady něco bude, hej, všichni poďte sem ke mně”.

“Vypadá to na podzemní řeku. Je tu kolem vlhko a občas zaslechnu zahučení,” poučoval všechny kolem Aedd, který byl známý tím, že všechno ví a všechno zná. Družina byla namačkána v jedné ze slepých chodeb, kde před chvilkou elfí zloděj našel duté místo na podlaze. “Ustupte, já to zkusim kouzlem”, pronesl čaroděj Moskyt a začal kolem sebe rozhazovat rukama. Prostor kolem něj se okamžitě vyprázdil. Při množství magie, se kterým zacházel, by klidně nejeden dobrodruh mohl skončit s propáleným břichem. Krochta chvíli stál a kreslil rukou nad podlahou magické ornamenty. Asi dva sáhy velký kus podlahy pomalu začal mizet.



“Začíná z toho tady kolem na mě padat nějaká tíseň”, řekl Solwin asi po dvou stech sázích brodění v necelých pět sáhů širokém podzemním toku. “Aby tak na nás něco z tý vody nevyskočilo”. “To je pravda,” chytil se toho Krochta. “K sakru, semkněte se, ať je zadek krytej!”. Se zbraněmi v rukou, rameno na rameni, postupovala družina dále po proudu do temnoty. Všichni byli mokří a zakašlání některého z dobrodruhů občas prořízlo ticho. Ale všichni jako jeden muž ukrajovali bez reptání sáhy své vlhké cesty. Vždyť přece možná už za támhletou zákrutou mohl být konec. A opravdu.

“Slyšim ňákej hukot před náma”, ozval se náhle Eriadann, jenž po svém otci zdědil výjimečně dobrý sluch. “Jo, máš pravdu, taky to slyšim”, potvrdil mu to po chvíli poslouchání Griffin. “Třeba to konečně bude východ, už mi z toho tady začíná vodnatět mozek”. S novou silou začali Nurnští čeřit hladinu řeky a každý měl v hlavě jen jednu myšlenku. Dostat se sakra ven.

“Vodopád”, pronesla najednou osmera ústa. Deset sáhů před skupinou voda padala do černé díry. Všichni stáli jako zkamenělí. “Sakra, to sem zvědavej, jak tohle zvládnem”, ukončil ticho Alwynn. Griffin se už notnou chvíli hrabal ve svém zlodějském pytli a nevšímal si moc okolí. “Kam sem to jenom mohl... Á, tady. Já věděl, že se budou hodit”. S úsměvem na rtech vytáhl několik hřebíků a sekeru. “Nebojte, to zvládnem. Tohle zatlučeme tady do stěny, omotáme okolo lano, někdo to bude jistit a já to skočim dolu prozkoumat”. “To je pravda, kruci”, přidal se k němu Aedd. “Honem, ať sme vodsaď co nejdřív”.

Vodopád ústil do veliké tůně v obrovské jeskyni. Netrvalo dlouho a celá družina si na podzemní písčité pláži ve světle lucerny vylévala vodu z bot a vztek na hnusného zrádce. “To mi zaplatí. Rozčtvrtim ho. Usmažim ho”, bylo slyšet od naštvaných dobrodruhů. Nebylo pochyb, že mluví o Chamtudurovi.

“To je snad sen”, řekl náhle Řimbatul, ukazuje do tmy. “Tam je nějaká stavba. Lucernu! Posviťte tam někdo”. Světlo, ač jakoby nerado, začalo pomalu objasňovat tvary neznámé budovy. Měla základnu asi patnáct na třicet sáhů a vysoká byla jako dva krollové stojící si na ramenou. Celá byla z černého leštěného obsidiánu a v jejím průčelí se skvěla veliká dubová vrata bez klepadla či zámku. Na obou rozích přední stěny začínala půlsáhová zídka, vytvářejíce tak dojem, že dům má klepeta, na jejichž koncích byly postaveny dva sáhy veliké sochy ve tvaru okřídlených bestií. Celé to vypadalo jako starý chrám zapomenutého boha.

“Hej, taky sem něco objevil”, vykřikl náhle Solwin. “Myslim, že mám cestu ven”. Nurnští rázem zapomněli na svatyni a rychle obrátili svou pozornost na mladého hraničáře. “Kde?”, ozvala se otázka několika hlasy. “Když ste pozorovali tu stavbu, všim sem si, že skrze vodu odněkud zespoda prosvítá světlo”, vysvětloval, přičemž mohutně gestikuloval rukama. “Určitě by se tamtudy dalo doplavat na svobodu”. Myšlenka na slunce prozářila mysl všech dobrodruhů. Chtěli se co nejdříve dostat ven, pryč z tohoto podzemního království. Ale nebyli by to dobrodruzi, aby odešli jen tak. Ještě tu byla temná stará stavba, tiše se tyčící v tichu jeskynního dómu. Po krátké rozpravě, co dál, bylo rozhodnuto odložit odchod a prozkoumat chrám.

V klasické sestavě, téměř všichni připraveni k boji, začali Nurnští obcházet budovu. Se strachem prošli kolem soch a stanuli přede dveřmi. “Až řeknu tři, tak tam vlítnem”, tichým hlasem rozkázal Krochta, srovnávaje si v hlavě zaklínadla. “No, vlítnout by sme tam mohli”, prohodil Aedd s úsměškem na rtech, “Ale ty vrata votevřem jak, když nemaj kliku nebo klepadlo?”. “Mnó, ééé, pravda, pravda...”, zmohl se čaroděj na duchaplnou odpověď, avšak další slova zanikla v hrozném skřípotu, velmi hlasité to odpovědi na lupičovu otázku.

Před družinou se otevřela místnost, kterou prozářily paprsky luceren. Byla černá. Vnitřek byl ze stejného materiálu jako venkovní část a celou stavbu vyplňovala pouze jedna velká místnost. Strop podepíraly dva sloupy. Nurští v bojové formaci vešli dovnitř a pomalu ji začali zkoumat.

“Hele, tady sou ňáký tuhý chlapi a vypadaj čerstvě”, pronesl Alwynn tichým, u něj nezvyklým hlasem. Měl pravdu. Uprostřed leželo sedm mužů ve zbroji a se zbraněmi v rukou. Jejich pozice svědčily o tom, že jistě zemřeli v bratrovražedném boji. To však na nich nebylo to nejdivnější. Jejich zranění, hluboká a jistě smrtelná, vypadala, jako že z nich krev poteče tryskem a znečistí vše kolem, avšak nikde nebyla ani kapička. “To vypadá, jako by umřeli před hodinou, ale ty dveře nikdo neotvíral aspoň sto let”, mudroval nad mrtvými válečníky Aedd. “Hm, hm, je to divný”.

“Kašlete na ně a rychle sem, tohle je mnohem zajímavější”, ozval se z čela místnosti Solwin. Na vyvýšeném místě, přímo naproti dveřím, ležel poklad Černých jezdců.

“Ách, to je krása”, zaplesal Krochta a ihned si začal představovat, co za šperky a šaty zase koupí svojí ženě. Vylezl na stupínek, aby ho všichni dobře slyšeli a začal organizovat družinu. “Takže Solwin z Alwynnem připr... , ...akra co to j...”.

Čaroděj zděšeně pozoroval, jak se místnost propadla do nenávratna. Viděl černo a nic než černo, jako kdyby byl v nejtmavší hrobce. Přesto nějakým dávno zapomenutým smyslem cítil nezměrný prostor kolem sebe. “Zdravím tě”, uslyšel v hlavě.

“Krochto, prober se, prober”, volal Eriadann na starostu, který se zatím s pohledem zasněného námořníka otočil k družině zády. “Třeba ho popad nějakej démon, co z lidí dělá blbce, který jenom blbě čuměj a nic neřikaj”, pronesl nezvykle dlouhou větu trpaslík Řimbatul. “Ten ho posed už dávno, ste si nevšimli?”, přidal se potichu Alwynn Běloruký ze zad družiny.

Bažinský čaroděj zatím stál a poslouchal. “Co si žádáš, člověče? Co tě přivedlo sem ke mně?”. “Ehm, já, já bych, tedy, chtěl bych ke zlatu”, konečně ze sebe vysoukal Krochta. “Tak zlato? Škoda. No dobrá, ale musíš si pro něj dojít”.

“Hele, von se pohnul, co se to s nim sakra děje?”, ptal se sám sebe nahlas Griffin. Aniž to čekal, dostalo se mu odpovědi.

“Typické podstupování nějaké zkoušky, která se však odehrává pouze v hlavě. Von vidí něco jinýho, ale doopravdy má ujít jenom kousek. Bude to asi náročný, o čemž svědčí jeho orosený čelo. Hm. Hm. To je jasný”, pronesl už nějakou dobu se nudící Aedd. Všichni se na něho tázavě otočili.

Krochta si zatím připadal, jako by dělal všechny zkoušky na Magické universitě najednou. Namáhal hlavu jak to šlo. A vyhrával. Jediný bod světla v obrovské prázdnotě se mu přibližoval. Až konečně byl u něho.

Okolo Moskyta a pokladu to vřelo. “Makej, Krochťoune! Dyť je to jenom sáh. To zvládneš”, povzbuzovali družiníci svého čaroděje. “Von to dokáže, koukejte, už je skoro na konci”, vykřikl náhle někdo. Všichni rázem ztichli. “Budou penízky. Budou penízky”, prohánělo se snad každému hlavou. Napětí vrcholilo. Ruce byly semknuty v pěst a kapičky potu pomalu klouzaly po kloubech. Sedm upřených párů očí posouvalo Krochtu silou vůle kupředu. Ten se náhle zastavil a rozhlédl kolem sebe. “No teda, to byla fuška, horší než skládat seno”. Úleva prostoupila okolní prostor.

“Tak kolik tam toho je, když se na to podíváš svym zkušenym pohledem pěkně zblízka?”, zajímal se hned Alwynn, který, vida, že nehrozí žádné nebezpečí, přesunul svou mírně shrbenou postavu co nejblíže pokladu. “No, vodhadoval bych to na takovejch dobrejch pětadvacet tisíc zlaťáků”, znalecky pokyvoval Krochta nad hromadou zlata, kamenů a drahého nádobí.

Za nějakou dobu už z pokladu zbylo pouze to, co se nevešlo dobrodruhům do vaků, což bylo pár stovek zlaťáků povalujících se na zemi. Dobrodruhům to však nestačilo.

“Hele, tendle chlap má na sobě docela pěkný brnění”, pokyvoval hlavou nad jedním z mrtvých Solwin. “To by se mohlo hodit”. “Máš pravdu a nejen to”, přidal se Aedd, prohlížeje si už chvilku dýku, trčící další mrtvole z opasku. “Oberem je, che, ti už to stejně nebudou potřebovat”, dodal ještě Alwynn, ale to už se Nurnští vrhli na zabité válečníky, rozhodně nedodržujíce nějakou úctu k mrtvým.

Mrtvý prd ví
Eodel Zivril

Řeknu vám teď příběh tklivý
Mrtvý prd ví
řekl mrtvý
ještě v dobách,
kdy byl živý
O tom, co však
cítí mrtvý,
když je mrtvý,
živý prd ví,
a tak jenom hloupě civí

S vaky naditými zlatem zamířila družina ke vchodu. Ke vchodu, ve kterém se však náhle objevily dva velké okřídlené stíny. Nebylo pochyb, že to jsou ty dvě velké bestie, které ještě před chvilkou v kamenné podobě hlídaly vchod. První z útočníků vylétl ke stropu a druhý zaútočil na čelo rozptýlené družiny. Ozývalo se klení, chřestot vytahovaných zbraní a ojedinělé výkřiky strachu. Začal boj. Řimbatul, který se ocitl tváří v tvář druhému protivníkovi, nezaváhal ani chviličku a vrhl se do boje s trpasličí vervou za střelecké podpory Griffina Linfalase. Ani tak to však neměl jednoduché. Nestvůra na něj dorážela svými pařáty a ostrými zuby. Způsobila mu nejedno zranění.

Mezitím ze stínů u stropu, kam před chvílí zmizel, vylétl první z útočníků. Spustil se střemhav přímo doprostřed družiny. Křídla téměř u těla, pařáty vystrčené dopředu. V rudých očích touhu. Zabíjet. Jenomže v tu chvíli už se Krochta Moskyt soustředil na jedno ze svých kouzel. Nevypadal při tom zrovna nejlépe. Vždy, když čaroděj kouzlil, zpotily se mu ruce a obličej se zkroutil do nehezké grimasy. Ale vládl velikou mocí. Z vyvalených očí vylétlo několik rudých záblesků a ty zasáhly netvora přímo do hrudi. K zemi se snesla pouze sprcha obsidiánových sklíček.

Mezitím Řimbatulovi přiskočil na pomoc Solwin a Aedd, kteří hned zapojili své zbraně do kolotoče oceli a pařátů. A úspěšně. Zanedlouho zbyla z útočníka pouze hromada střípků.

“Sakra, to byla ale fuška”, unaveně prohlásil Řimbatul a opřel se o svou zbraň, “Docela už bych vypad ven”. Nikdo neřekl nic proti. Družiníci sebrali ze země odhozené batohy a konečně vyšli branou ven. Zde je však čekalo další nemilé překvapení. Všechny věci, které vzali mrtvým válečníkům v chrámu, se náhle rozpadly, jako by za vteřinu zestárly o stovky let. Nikdo tomu však nevěnoval přílišnou pozornost. Pouze ze sebe setřásli zbytky rozpadlých brnění a mečů. Už byli unaveni.

Skrze vodu opravdu prosvítalo světlo. Teď ještě zbývalo proplavat ven. Ale to by nebyli Nurnští, aby si neporadili s takovou titěrnou překážkou. První proplavali Aedd s Griffinem, kteří s sebou táhli lano. Na něj se přivázaly věci a protáhly ven. Potom s dalším lanem proplavali Krochta s Eriadannem, a pomocí tohoto lana dostali ven neplavce. Přivítalo je malé horské jezírko zalité sluncem, které kousek dál končilo malým vodopádem. Nurnští na malé kamenné pláži rozložili své věci, vedle položili svá unavená těla a hltali paprsky slunce. Za všechny to zhodnotil Krochta Moskyt: “Teď, až tady uschnem, tak se seberem a pojedem do Liscannoru. A až se trochu dáme dohromady, tak vyrazíme najít toho podělanýho Chamtudura a zakroutíme mu krkem. A to pěkně pomalu”. Odpovědí mu bylo unavené, ale odhodlané přikývnutí od všech okolo.

* * *

Liscannor byl vždy nejkrásnější, když se vracejícím dobrodruhům objevil na horizontu. V létě všude zpívali ptáci a střechy domů se leskly na slunci, v zimě pak byly přikryty bělostným polštářem prachového sněhu. Ale bylo jedno, jaké bylo období nebo počasí. I v dešti byl Liscannor při návratu pro dobrodruhy nejkrásnější. Voněl domovem. I tentokrát pršelo. Družiníci přijížděli, přikrčeni ve svých sedlech, koně zabláceni až po břicha. Netrvalo dlouho a byli na návsi. Tentokrát je ale nevítalo radostné volání dětí.



“Přišli asi kolem druhé hodiny ranní, pár dní potom, co jste odešli”, stěžovala si plačící Attrien svému manželovi. “Byli čtyři. Z toho dva malí, asi jako náš Jeremy. Jeden měl takovou hroznou jizvu na tváři. Vzbudili mě nahoře v ložnici, mířili na mě kušema a jediný, co řekli, bylo: ‘Buďte zticha, pani, nebo to vaše děti vodnesou’. Mlčela sem, co sem měla dělat? Ti dva malí na mě pořád mířili a ti ostatní začali prohledávat dům. Sebrali naše nejcennější věci, taky ty náušnice po babičce, co jsem měla na svatbě. Trvalo to celou věčnost, než se ozval zvenku signál. Ti, co na mě předtím mířili, mi svázali ruce a nohy, dali mi roubík a potichu zmizeli. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se dostala z pout. Hned jsem se běžela podívat, co je s dětma. Spaly, jako když je do vody hodí”.

Později seděl Krochta se zbytkem družiny v hostinci U hrocha a radili se, co dál. “Takže víme, že sem do vesnice před šesti dny přišli ňáký hajzlové a vybrali můj a Griffinův barák. V tu dobu přišli taky do baráku k Aeddovi a taky tam ukradli, co mohli. Víme, že nikomu neublížili a že byli asi zatraceně dobře sehraný”, ukončil rekapitulaci liscannorský starosta. “Máme sakra vůbec ňákou stopu?”. Po chvilce promluvil Eriadann: “No, snad až přijede Griffin se Solwinem, který jeli zkusit najít ňáký stopy”.

Byla to hrozná situace. V liscannorské historii se nikdy nestalo, že by se někdo pokusil vesnici vykrást. A zvlášť vykrást starostu a dva nejlepší zloděje, to byl teda kousek. Není se tedy co divit, že to U hrocha téměř jiskřilo.

Asi po dvou hodinách dorazili oba stopaři. “No samozřejmě nic moc”, začal Griffin Linfalas. “Stopy kolem vesnice samozřejmě už zmizely, ale zjistili sme, kde měli koně. Prolezli sme to tam křížem krážem a jediný, co sme našli, je tohle...”, ukončil lupič svou zprávu a sáhl za opasek. Odtud vytáhl malou lesklou minci.

Žlutý důkaz šel pomalu z ruky do ruky. Družiníci přemýšleli, co s tím. “Podle stop to vypadá, že se tomu, co hlídal, splašili koně, a při tom mu vypad tenhle peníz. Co kdybysme zkusili skočit do Nurnu a zjistit, ze který země pochází?”, promluvil Solwin. Starosta se na něj podíval a přikývl: “Asi nemáme jinou možnost”.



Nurn jako vždy pulsoval lidskou přítomností. Jedno z nejlidnatějších měst Starého světa, sídelní město krále Torgana, vládce velké Gwendarronské říše. Liscannorští se zde dobře vyznali, vždyť jejich vesnice ležela necelé dvě hodiny cesty na severovýchod.

Mistr Drrut pracoval v Nurnské mincovně již přes dvacet let, byl trpasličího původu a práce pro něj byla koníčkem. Zastával zde velmi významné místo a byl také ctěn jako odborník v cechu zlatnickém. A právě za ním družina vyrazila.

“Tak to vám řeknu, pane, tuhle ražbu sem dlouho neviděl”, začal Drrut, prohlížejíc si minci pod tlustým sklem. “Na první pohled to vypadá jako Kasulská ražba, ale je nějaká pozměněná...”. “Kasulská ražba?”, zeptal se hned staršího muže Krochta, který mu minci přinesl. “No, Kasul, tak se kdysi jmenovala jedna jižní část Gwendarronu, asi tak před sto lety. Ale tahle mince je nějaká jiná. Zajímavé, zajímavé. Zkuste zajít do knihovny, tam vám o té zemi řeknou víc”. “Tak vám moc děkuji, pane, a nashledanou”, rozloučil se čaroděj a jal se odcházet. “Nazdar, nazdar, mějte se. A...”. “Copak?”. “Dostanu dvacet zlatých”.



Krochta stál v čele stolu a před sebou měl rozloženou mapu, na každé straně zatíženou korbelem. “O tom Kasulu sem v knihovně zjistil, že to kdysi byla země, která měla svýho krále, svojí armádu a všechno. Vládla tam nějaká královna a tehdejší král Gwendarronu jí donutil, aby si ho vzala, a připojil tak Kasul ke Gwendarronu. To se ale nelíbilo jejímu bratrovi, nějakýmu Kamedovi. Nechtěl ztratit moc, a tak začal popouzet lidi proti Gwendarronu. Kamedovi bylo jasný, že proti Gwendarronu vojensky nemá šanci. Přežil dva atentáty a potom se rozhodl. Sebral svý věrný a odešel ze země směrem na jihozápad. Tam po nějaký době narazili na podhorskej kraj, kde se usadili a vybudovali nový stát. Dneska je to malá, ale prej relativně stabilní země, kde vládne Carmad II. Tak co s tim?”, ukončil starosta malou přednášku. Všichni se dali do řešení, co budou dělat. Častokrát se stalo, že debata nakonec k ničemu nevedla a skončila mluvením o spoustě zbytečných věcí a hlavně hlučnou pitkou. Ne však dnes. Po krátké debatě se rozhodlo, že se velká část dobrodruhů vydá do Kasulu a pokusí se zde něco vypátrat. Sraz byl ráno v osm hodin.

Druhý den byli na cestu připraveni oba zloději, elf Griffin Linfalas a člověk Aedd z Ruindoru, válečníci, trpaslík Řimbatul Drtinosa a půlkroll Eriadann, syn slavného Jacoba Rugornského, hraničář člověk Solwin, alchymista a předák Bílé ruky Alwynn a také samozřejmě čaroděj Krochta Moskyt. Nějakou dobu ještě trvalo, než se několik dobrodruhů rozloučilo se svými manželkami a dětmi, ale za chvilku už koně zatížené Nurnskými mířili k hlavní obchodní cestě.

* * *

Přibližně po dvou týdnech dorazili Nurnští k branám Fersenu, hlavního kasulského města. To bylo vystavěno na vyvýšené planině u soutoku řek Tuir a Bílá, bylo obehnáno hradbami a jistě tvořilo obtížný cíl pro dobývání.

Sotva dobrodruzi vstoupili do města, poznali, že není něco v pořádku. Všude na ulicích byly silné vojenské hlídky a obyvatelé působili ustrašeným dojmem. Nikde se moc nezastavovali, nedívali se kolem sebe a vypadalo to, že pořád někam spěchají. Netrvalo to dlouho a jedna hlídka zastavila nurnské společenstvo. “Kdo ste a co tu chcete?”, otázal se velitel čtyřčlenné jednotky. “Pokud ste se přišli nechat najmout do armády, tak musíte tamhle tudy na náměstí”. “Aaano, přišli sme se nechat najmout, ale jak vidíte, ztratili sme se”, zareagoval nejrychleji madičký Eriadann. “Dobrá, dobrá, takže tamhle tudy”, ukázal velitel směr ještě jednou a odešel i s kumpány.

Nurnským bylo jasné, že potřebují zjistit nějaké informace ještě dříve, než se nechají naverbovat do nějaké žoldácké armády. Zapadli tedy na jakési zastrčené náměstíčko, kde byla koncentrace vojenských hlídek mnohem menší, a začali se vyptávat na místní situaci. Byla to náhoda, ale hned první člověk, kterého potkali, se rozhlédl napravo a nalevo. Potom řekl, že za žejdlík, za dva, jim vše řekne. Přijali.

“Je tu válka, pánové”, řekl potichu ten malý postarší člověk, “Ten podělanej Teastlir svrhnul krále”, dodal a významně se na Nurnské podíval. V jejich očích viděl však pouze nepochopení. “Aha, koukám, pánové nejsou zdejší. To abych asi začal od začátku, co?”. Aedd se na něj usmál svým nacvičeným úsměvem, kterým už několik lidí přinutil, aby na něj koukali jako na dobrého přítele, a přitakal: “To by bylo určitě nejlepší, pane, a tumáte ještě jedno, ať vám nevyschne v krku”. Nurnští se pomalu začali dovídat historii několika posledních dní.

Teastlir byl elf, který do města přišel asi tak před rokem. Byl to mladý muž, tak ke třiceti letům, a na první pohled se věnoval alchymii. Koupil tu ve Fersenu dům a začal své umění provozovat za úplatu. Netrvalo to dlouho a dostal se do pozornosti královského hradu, neboť mladý král se o magické vědy hodně zajímal. Začal ho zvát na hrad a trávil s ním dlouhá odpoledne v debatách. Teastlir se pomalu stával královským rádcem. Samozřejmě své umění začal používat v královský prospěch. Výbušniny, které on vyrobil, se začaly používat v dolech, jeho léčivé lektvary často někomu pomohly a dokonce se říkalo, že pro krále předpovídá budoucnost. To všechno mu pomáhalo, aby stoupal po společenském žebříčku. Dokonce i obyčejní lidé ho měli rádi. Nikdo netušil, že to vše dělá, aby se zmocnil trůnu.

Začalo to nedávno. Z východu přišly zprávy, že pouštní kmeny, které většina lidí nazývala Nómy, se spojily a chystají se napadnout zemi. Král dal ihned dohromady vojsko a vyrazil bránit východní hranici. Situace však byla vážná. Občas se stávalo, že Nómové zaútočili, ale to byly většinou malé skupinky, které udeřily a zmizely. Nyní to mělo být jiné. Král proto prý požádal Teastlira, aby se spojil s astrálními sférami a poradil mu, kde nepřítel zaútočí. Potom vyrazil s vojskem na východ.

V hlavním městě zůstala pouze malá vojenská posádka, která měla udržovat pořádek. A to bylo zřejmě to, co si alchymista přál. Před dvěma dny do města napochodovala armáda tvořená převážně žoldáky, kterou vedl jakýsi Gupstaler. Tento muž, jak se brzy ukázalo, byl Teastlirův bratr a vojsko pro tuto situaci už nějaký čas najímal v cizině. Po obsazení Fersenu se velká část armády vydala na východ zřejmě sevřít krále do kleští. Jak to dopadlo, to nikdo zatím nevěděl.



Potom, co Nurnští získali jakousi představu, co se v zemi děje, rozhodli se nechat se naverbovat do žoldácké armády. Vydali se tedy k domu, který jim popsala hlídka.

Se vstupem do vojska neměli žádný problém. Nikdo se na nic nevyptával, pouze vyfasovali jakési uniformy v barvě červené a oranžové, které se nosily přes zbroj a které ukazovaly jejich příslušnost. Dokonce se dozvěděli, jak se situace vyvinula dále.

Král byl připraven na svých pozicích na útok Nómů, když tu k němu zřejmě dorazil někdo se zprávou o situaci v hlavním městě. V tu chvíli pochopil, že byl zrazen. Věděl, že nemá šanci se zde ubránit oběma vojskům, a tak se rozhodl stáhnout přes most za řeku Tuir. Znamenalo to ovšem velký risk. Pokud by byly jeho oddíly zastiženy Gupstalerovými muži ještě před řekou, byl by přinucen bojovat. A kdyby se do toho zapletli ještě útočící pouštní bojovníci, byl by jeho osud zpečetěn. Neměl však jinou možnost, než okamžitě vyrazit. Nakonec při něm zřejmě stáli bohové a on se dostal ve zdraví za most, kde se okamžitě opevnil.

Gupstalerova vojska se mezitím setkala s nómskými útočníky. K boji však nedošlo. Velitel žoldáckých vojsk měl s náčelníkem nájezdníků nějakou smlouvu, a obě armády se spojily. Ihned se vydaly pronásledovat králova vojska. Ovšem ten už byl připraven za řekou k obraně.

Když spojená vojska dorazila k mostu a zjistila situaci, rozhodli se oba velitelé, že nezaútočí, neboť by to nemuselo dobře dopadnout. Rozhodli se stáhnout do blízké vesnice a tam si odpočinout. To samé udělala i králova vojska. A toto byla taky poslední informace, kterou se Nurnští dozvěděli.

* * *

Byl večer. Kasulské slunce pomalu zaplouvalo za obzor a na cestu mu zpívali ptáci zpěváci. Krochta seděl na zápraží domu, který jim byl přidělen a pozoroval vojenské hemžení kolem. Za posledních pár dní zjistil, že armáda rozhodně není pro něj. Po krátkém pobytu v hlavním městě přišel první úkol. Jakýsi důstojník jim řekl, aby si mezi sebou zvolili velitele a poslal je do vesnice Kamela, aby zde pomáhali budovat opevnění. Měli se tam hlásit u velitele jménem Kamalz. Hlasováním byl mezi dobrodruhy za vůdce i za velitele jejich odílu zvolen právě Krochta. Na své stanoviště vyrazili se zásobami asi za hodinu. Kamela byla malá vesnice nacházející se nedaleko mostu, kde před pár dny proti sobě stály dvě armády. Nurnští se zde také dozvěděli, že se hlavní část žoldácké armády stáhla více do vnitrozemí. Teastlir si zřejmě před tím, než začne něco podnikat s králem, chtěl upevnit pozici mezi prostým lidem a obchodními cechy. Z tohoto důvodu bylo vydáno nařízení, že pokud některý voják zabije civilistu, bude zbičován, zbaven peněz a vyhozen z armády. Zatím poslední zpráva byla, že část armády se vydala obsadit město Kanz.

Liscannorský starosta si vytáhl jeden ze svých doutníků, pohodlně si natáhl nohy a opřel se o rám dveří. Jakožto velitel jednotky samozřejmě nemohl s ostatními budovat palisádu. Kamela se stala za pár dní, co tu byli, spíše vojenskou pevností než zemědělskou vesnicí. Zdejší obyvatelé byli, kromě několika, kteří se vojákům starali o potravu a pomáhali se stavbou, přesunuti a rozděleni v jiných vesnicích. Vojáků tu bylo asi čtyřicet a byli rozděleni do tří skupin. Tyto se pravidelně střídaly v kopání děr a upevňování kůlů, a také v hlídce u nedalekého mostu. Prostě normální vojenský život v pevnosti.

Dveře domu vrzly a vyšel z nich Aedd, který se tu schovával před prací. Krochta sice měl v plánu nahnat lupiče zpět, ale po několika pokusech to vzdal. Vranigostský chmaták totiž prostě nedělal jakoukoli práci, která ho nebavila a tělesná práce ho nebavila dvakrát. “Tak co, vůdče, co budem dělat?”, otázal se pracant starosty a posadil se vedle něho. “Zatim sme pro svoje peníze neudělali ani co by se za nehet vešlo”. “To máš sakra pravdu”, přitakal čaroděj. “Ale co sakra můžem dělat. Všude tady okolo zuří válka, když se začneš vyptávat tak seš podezřelej”. Aedd se rozhlédl kolem, aby zjistil jestli ho nikdo neposlouchá, přisunul se blíže a zašeptal: “Hele, zejtra máme hlídku u mostu, co kdybysme zdrhli na druhou stranu a dali se do služby tam. Sice taky asi nic nezjistíme, ale je to pořád lepší, než někde makat a možná si prachy vyděláme zpátky”. Krochta chvíli přemýšlel a pozoroval ostatní. “Máš pravdu. To neni blbej nápad. Všechno je lepší než tohle, ale aby s tim souhlasili ostatní”. “Vo to nemusíš mít starost”.

* * *

Nurnští opatrně procházeli krajinou, vědomi si toho, že je někdo může považovat za nepřátele. Barevné označení Teastlirovy armády sice zahodili už dávno, ale jeden nikdy neví. Pomalu se blížili k vesnici Torch, což, jak věděli, by měl být hlavní stan královské armády. Netrvalo dlouho a zpoza malého kopečku vyjela asi patnáctičlená jízda. Jakmile si vojáci všimli družiny, vytasili meče a rozjeli se jí vstříc. Dobrodruzi zaujali obrané postavení, avšak zbraně nechali svěšené a Solwin začal mávat připraveným bílým kusem plátna. Jízda, vida, že nemají bojové úmysly, zastavila asi dvacet sáhů od nich. Jeden jezdec, zřejmě velitel, popojel kousek dopředu a začal se vyptávat co jsou zač a co tady chtějí.

“Jsme zběhové z druhé strany a rádi bysme se přidali k vaší armádě”, zavolal na něj vůdce Krochta. Velitel chvíli přemýšlel a pak odpověděl: “Dobrá, zandáte svoje zbraně do pochev a my vás odvedem do tábora, kde rozhodnou co s váma. Ruce necháte tak, aby sme na ně dobře viděli. A varuju vás, jedinej špatnej pohyb a je po vás”. Jak řekl, tak Nurnští udělali, a za chvilku už se obě skupiny vydaly směrem k vesnici.



Torch byla dříve klasická zemědělská vesnice obehnaná palisádou, která však sloužila spíše jako obrana před divokou zvěří z blízkého lesa. Nyní se změnila na velké vojenské ležení. Měnila se také její tvář. Palisáda byla rozšiřována, zvyšována a v každém rohu byla vybudována hláska se stálou hlídkou. Místní obyvatelé zde téměř nebyli vidět. Všude pouze vojáci a zase vojáci. Avšak bylo vidět, že zde byl rozdíl oproti Teastlirovcům. Tato armáda byla mnohem lépe organizována a vedena. I struktura byla jiná. Královští spoléhali na své oddíly těžké a lehké jízdy podporované menšími oddíly těžké pěchoty a elfích lučištníků. Vzbouřenci měli hlavně těžkou pěchotu a střelce doprovázené nómskou lehkou jízdou. To vše Nurnští viděli, když v doprovodu procházeli ležením. Byli ponecháni v malém domě na kraji vesnice, před který byla postavena hlídka. Zde čekali co se bude dít.

Asi po dvou hodinách k nim dorazil posel, že se mají dostavit ke králi. Dobrodruhy překvapilo, že jsou povoláni rovnou k hlavě státu, ale doufali, že vše dobře dopadne. Svědomí měli čisté. Cestou po Kasulu nikoho nezabili ani neokradli. Rychle si upravili zbraně a šaty a vyrazili.

Král Carmad II. byl mladý muž svalnaté postavy a dlouhých vlasů. Nebyl oblečen do drahých šatů, ale měl na sobě zdobenou zbroj a u pasu dlouhý meč. Seděl u velkého stolu, který byl celý pokryt velkou mapou namalovanou na plátně, a díval se pozorně na příchozí. Po jeho pravé ruce stál starý muž, který se přes své šediny stále držel zpříma. Měl na sobě také zbroj, přes níž měl přehozen plášť. Jeho jméno bylo Drus Moršic a byl královským rádcem a učitelem válečného umění. Po levé ruce měl svou osobní stráž, což byl skoro dva a půl sáhu vysoký kroll, opírající se o obrovský obouruční řemdih. Přede dveřmi stáli další, ovšem už ne tak obrovští krollové. Král po chvíli promluvil: “Slyšel jsem, že prý jste zběhli a teď se chcete přidat na naší stranu. Jak mám vědět, že nejste špióni?”. Slova se ujal Griffin Linfalas. Opatrně volil co řekne, aby nějakým svým omylem nezpůsobil královo podezření, a ve zkratce mu vylíčil osud, který družinu potkal. Nakonec pronesl: “...a pokud byste měl zájem, já a mí přátelé jsme tuze sehraná tlupa, která vyřešila nejednu svízelnou situaci. Rádi bysme vám dokázali svojí loajalitu”. Mladý panovník chvíli přemýšlel, a pak poslal Nurnské do vedlejší místnosti s tím, že se musí poradit. Čekali asi půl hodiny, než byli povoláni zpět. Král jim sdělil, že pokud mu chtějí dokázat, že nejsou špióni, musí pro něho zajistit spolupráci s krolly, kteří žijí nedaleko odsud. “Slibte jim, do jisté míry, co chcete. Hlavní je, aby se jejich vůdce se mnou setkal za dva dny na tomto místě”, dodal a zabodl prst do mapy. “Doražte s ním nebo bez něho, pokud tam nebudete, budete pokládáni za vyzvědače, a když se ještě někdy setkáme, propadnete hrdlem. Nějaké dotazy?”.

Dotazy nebyly. Dobrodruzi se rozloučili a trochu nesví Carmada opustili. Přidělený důstojník pro ně nafasoval nějaké jídlo, takže za hodinu byli připraveni vyrazit. Neměli proč čekat. Místo, kam je král poslal, bylo asi patnáct mil daleko. Pokud tam chtěli dorazit před setměním, museli vyrazit.

Jen hodina
Nervor Chinský

Když temnota se blíží,
jen strach a vztek ti zbyl,
čekat, čekat na smrt jen,
však ta hodinu ztrácí,
oči, oči, ty co užs viděl,
ty už nikdy, už nikdy

* * *

Družina už asi hodinu procházela lesem a hledala známky krollí přítomnosti. Avšak nikde nikdo. Ze začátku postupovali potichu a obezřetně a snažili se na sebe moc neupozorňovat. Nyní se ale rozhodli jít s větším lomozem, aby je zdejší obyvatelé sami objevili. Tato taktika se vzápětí osvědčila. I když ne úplně.

Z blízkého křoví se náhle vyřítili dva krollové a zaútočili na čelo družiny. V tu samou chvíli další tři napadli družinu zezadu. Všechno to mohlo špatně dopadnout, nebýt Krochty Moskyta, jehož obličej se náhle zkřivil kouzelnickým soustředěním. Málem mu sice jeden z útočníků kouzlo přerušil, ale jeho kyj zastavil Řimbatul dříve, než mohl cokoli způsobit. A pak to přišlo. Tři z útočníků náhle padli k zemi jako podťatí. Pro ostatní družiníky pak nebyl problém zbylé dva srazit omráčené k zemi. Během chvíle byli všichni svázáni provazy.

Nurnští stáli kolem zajatců a čekali, až se proberou. Žádný z nich nebyl mrtev, takže doufali, že se nakonec dostanou k vyjednávání. Po chvíli se ti tři, co Krochta svázal kouzlem, začali hýbat. Pomalu se rozhlíželi kolem sebe, a když spatřili Nurnské, kteří byli okolo nich, bylo vidět, že mají v očích strach. “Huh, kdo vy být, co vy chtít?,” ozval se jeden, zjevně nejstarší kroll a pokračoval: “Tady naše zem a vy zmizet, nebo my vás zabít”. “Ty už toho moc nezabiješ, až si tě já a Bílá ruka vezmem do parády, ty mutante”, zařval náhle Alwynn, a kdyby ho Solwin s Řimbatulem nezadrželi, jistě by se na svázaného vrhl. “Tady pána si nevšímejte, on je trochu pomatenej”, promluvil svým medovým hlasem Aedd. “My jsme přišli s takovou ideou, hrozně rádi bysme mluvili s vašim šéfem, respektive náčelníkem. Co vy na to?”. Krollovi se zkrabatilo čelo a bylo vidět, že přemýšlí. Pak se usmál a odpověděl. “He?”.

“Hele, von ti nerozumí,” pošeptal Griffin svému dvojčeti. “Já něco zkusim”. Stoupl si před zajatce a za pomoci rukou započal rozhovor. “Tak, já Griffin. My Nurnští. My rádi by mluvili s váš náčelník. Nechtít nikoho zabít. Jenom mluvit”. To už bylo něco jiného. Na zajatcově výrazu bylo vidět, že už rozumí. Chvilku se s elfem dohadoval, ale ten uměl taky používat přesvědčivého hlasu, tajného to umění zlodějského. I když slovní zásoba, kterou mohl použít, nebyla nic moc. Nakonec, když zajatci slíbili, že je zavedou za náčelníkem, byli rozvázáni a družina jim vrátila zbraně. Společně se vydali dál do lesa.

Sídlo krollí tlupy bylo umístěno hluboko v lese mezi skalami. Společenstvo zde žilo v jakýchsi plátěných chýších soustředěných okolo jeskyně. Co ale dobrodruhy překvapilo, byl zvuk kovárny, ozývající se z největší chatrče, z níž se také mohutně kouřilo. Příchod družiny vzbudil velký rozruch. Okolo začaly pobíhat malé děti a většina žen přispěchala, aby se podívala na příchozí. Muži, ti se ve spěchu ozbrojovali a dávali tím najevo, že pokud si někdo něco začne, rozšmelcují ho na kusy. Mezi nimi se objevil mohutný postarší kroll s prošedivělými vlasy a se zlatou čelenkou, který se postavil před družinu. “Já být Šak a být náčelník. Co vy chtít ode mě?”, promluvil mohutným hlasem. “Být zdráv Šak”, pozdravil Krochta Moskyt, “my být Nurnští a chtít mluvit s tebou. Posílat nás král”. “Nemuset mluvit jak blbec, Krochta. Já žít dlouho mezi lidmi, tak rozumět ti. A co se týkat král, já být tady král. Pokud chcete mluvit jít se mnou do mé chýše”.

Nurnští došli ke stavbě, odkud se předtím ozývaly zvuky kladiva a kovadliny. Zde byla zařízená kovárna a dva krollové zrovna pumpovali u měchu. “Já hodně cestovat, když být mladší”, vysvětloval Šak. “Naučit se, jak kovat železo”. Náčelník odhrnul kůži u vchodu do druhé poloviny příbytku a pozval všechny dál. Vnitřek byl zařízen věcmi, které by u krolla nikdo nečekal. Křeslo ze dřeva, několik truhel, na stěnách pověšené zbraně. Všichni se usadili kolem ohniště a začali vyjednávat. Nebylo to nic jednoduchého. Šak rád souhlasil, že jeho lidi Carmadovi pomůžou, ale jeho požadavky nebyly nijak skromné. Družina si uvědomovala, že toho můžou slíbit hodně, ale nesmí to přehnat. Bylo by přinejmenším trapné, kdyby se krollí vůdce setkal s králem, požadoval od něho například půl jeho země a obhajoval by se, že mu to navrhli jeho vyjednavači. Naštěstí mezi dobrodruhy nebyl nikdo, koho by něco takového napadlo.

Konečně se dohodli, že Šak druhý den pojede s nimi. Na jejich počest byla večer uspořádána oslava, kde museli vyprávět spoustu historek z jejich dobrodružného života. I když, ono to nebylo zas tolik vyprávění jako posunčina. Spát se šlo hodně pozdě ráno.

* * *

Král na ně čekal na smluveném místě. Přijel sem s dvaceti muži a samozřejmě se svojí krollí osobní stráží. Byl očividně potěšen, že se Nurnským podařilo přemluvit krollího náčelníka k tomu, aby přijel. Po krátkém pozdravu Šak s Carmadem spolu vešli do připraveného stanu a začali vyjednávat. Trvalo to skoro půl dne než skončili. Nakonec se dohodli, že pokud se krollové ke králi přidají, dostanou od něho pořádnou výzbroj, slib, že nikdy nikdo nevstoupí na jejich území bez Šakova dovolení, a návdavkem ještě pastviny které se nacházejí blízko jejich lesa. Poté se oba vůdci rozešli s tím, že Šak vybere válečníky a za dva dny dorazí do Torchu.

I když byl už večer, král se vydal okamžitě nazpět, neboť měl zlé tušení, že se za doby jeho nepřítomnosti něco semele. A jeho tušení bylo správné. Když se přiblížili na dohled k táboru, viděli, že z něho stoupá kouř a semtam se objevily i plameny. Nurnští s králem a jeho družinou okamžitě nasadili koním ostruhy a začali se připravovat k boji. Naštěstí toho nebylo třeba. Již bylo po boji. Část vesnice sice hořela, ale bylo vidět, že požár je již pod kontrolou. Od vojáků se dozvěděli co se stalo.

Krátce po tom, co král odjel, vyjela z lesa skupina v barvách královské armády. Hlídka u brány je považovala za průzkum, který vyjel brzo ráno a otevřela jim. Jaké však bylo jejich překvapení, když v tu chvíli, co projížděli branou, napadli hlídku, která jim otevírala a z lesa se vyřítila těžká jízda Teastlirovy armády, následovaná pěchotou. Pětičlená skupina vybraných válečníků se snažila udržet otevřenou bránu dokud nedorazí jízda. A dařilo se jim. Královské zachránilo to, že králův rádce, Drus Moršic, byl právě poblíž na obhlídce mužstva. Během chvilky dokázal zorganizovat obranu a sám se postavil do jejího čela. Už sice nebyl nejmladší a ani jeho paže neměly takovou sílu, ale jeho zkušenosti byly obrovské. Takže v tu chvíli, kdy oddíl těžké jízdy vtrhl do tábora, stál jim v ústrety oddíl s napřaženými kopími a dvě malé jednotky na ně útočily z boku. Na palisádě se už dávali dohromady elfové a přesně mířenými střelami častovali přibíhající povstaleckou pěchotu. Štěstí se obrátilo na stranu Moršicových lidí. Pomalu vytlačovali jezdce, kteří na stísněném prostoru nemohli použít výhody svých koní a dokonce se královským povedlo probít se k bráně a pomalu jí zavřít. V tu chvíli bylo rozhodnuto. Mezi lučišníky na palisádu nastoupili již organizovaní pěšáci, aby bránili pokusům se přes ní dostat. Ti z nepřátel, kteří se dostali dovnitř byli bez milosti zabiti. Ovšem neprodali svůj život lacino. Bylo prolito mnoho krve obránců, než byla pevnost čistá. Bohům žel však byl v tomto boji smrtelně zraněn právě Drus Moršic, který zřejmě přecenil své síly. Byl odnesen do králova domu a tam uložen do doby, než přijede Carmad. Ostatní velitelé začali organizovat hašení požárů, které způsobilo několik zápalných šípů.

Jakmile se vladař doslechl o zranění svého přítele, nasadil svému koni ostruhy a pospíchal za ním. Drus dostal opravdu ošklivou ránu kopím a bylo jasné, že mu může pomoci pouze zázrak. A ten přišel. Mladý Eriadann se protlačil mezi stráží a nabídl králi, že může starci pomoci. Zdědil totiž po svém otci Jacobovi jakýsi léčivý lektvar, který prý dokáže z rozsekaného muže udělat zase jeden celek. Král neváhal ani chvíli a i když se přítomný lékař netvářil příliš přívětivě, nechal zraněného lektvar vypít. A opravdu. Téměř okamžitě po požití přestala z ran prýštit krev a začaly se zatahovat. Vypadalo to, že se starý pán Moršic nakonec ze svého zranění uzdraví.

Na králi bylo vidět, že si ho Nurnští tímto získali. Chvíli poseděl u svého přítele, jehož stav se rapidně zlepšoval a poté se obrátil k družině. “Pánové, vidím, že vám zřejmě mohu důvěřovat. Vykonali jste pro mě nezanedbatelnou službu a zachránili jste život mému nejlepšímu příteli. Nyní pojďte se mnou, měl bych pro vás práci za slušnou odměnu.

* * *

Bylo kolem druhé hodiny ranní. Mraky pokrývaly celou noční oblohu tak, že ani světlo měsíce či hvězd nemohlo proniknout skrz. V hlavním městě Fersenu ve čtvrti nejbohatších lidí, byl už klid. Byl sice občas rušen náhodnými výkřiky, které sem zanesl vítr z nedalekého centra, ale sem vojenské hlídky nepustily nikoho, kdo by mohl rušit spánek boháčů.

Od nízké zahradní zídky se odělily dva stíny a dvě temné postavy se přes ní rychle přehouply. Tam skrčeny se na chvíli zastavily. Bylo vidět, že spolu velice potichu rozmlouvají, i když to byly spíše posunky než řeč. “Hele, Aedde, ty to vem z jedný strany a já se podívám dozadu. Musíme zjistit, jestli se tam dá nějak dostat”. “Jasně, Griffine”, odpověděl mu druhý stín. “Nejsme žádný žabaři”. Dvojice se rozdělila a každý se vydal za svými úkoly.

“Takže ještě jednou”, vzal si slovo vůdce, “král nám řek, že máme sejmout nějakýho kudůka jménem Rapštor, kterej prý je pravou rukou Teastlira. Tady naši zloději zjistili, kde se nachází jeho barák a jak se do něj dostanem. Takže plán je následující. Rozdělíme se na dvě skupiny, z nichž jedna, ta větší, půjde hlavním vchodem, pokusí se nepozorovaně dostat dovnitř a co nejtišejc sejme všechny co tam najde. Druhá skupina počká venku za domem a jakmile uslyší, že ty co sou vevnitř maj problémy, vtrhne dovnitř zezadu oknem. Bude to pomoc a hlavně překvápko. Neni to velkej dům a je přímo na kraji města, takže dostat se dovnitř by neměl bejt velkej problém. Horší je, že nevíme, kdo ho hlídá. Má k tomu někdo něco?”. Pár dotazů se ozvalo, především od nováčka Eriadanna, ale byly to jen připomínky. Jinak všichni s plánem souhlasili.

Družina se dostala až ke kudůkově domu, kde se rozdělila na předem určené skupiny. Ty pak vyrazily za svými cíli. Aedd, Alwynn a Eriadann oběhli dům a ukryli se kousek od oken ve křoví, kde si připravili zbraně a vyčkávali. Řimbatul, Griffin, Krochta a Solwin se potichu přesunuli ke vchodovým dveřím, kde liscannorský zloděj vytáhl své paklíče a jal se otevírat zámek, což se mu po chvíli podařilo. Družiníci opatrně vstoupili dovnitř. Pokoj, kde se ocitli, nebyl příliš veliký, a bylo vidět, že je to jakýsi obývací pokoj. V rohu byl krb, kde doutnal oheň a před ním dvě křesla. V rozích se nacházely dvě truhly a celou jednu stěnu pokrývala knihovna. Další dveře byly přímo naproti vchodu. Nikde nikdo nebyl. Všichni opatrně prošli pokojem, nikdo nic neprohledával, nikdo nechtěl nic ukrást. Griffin otevřel další dveře. A pak to začlo. Před zlodějem se náhle objevil malý šlachovitý kudůk a se sveřepým výrazem a šavlí v ruce se na něj vrhl. Krochta se okamžitě pokusil útočníka srazit blesky, ale kouzlo mu náhle přerušila rána sekerou. To se z jedné z truhel náhle vyřítil další malý válečník s výrazem ještě sveřepějším. Ještěže měl liscannorský starosta vyvolané kouzlo, o němž laici hovoří jako o dudu. Bez něho by měl hlavu na dvě půlky. Griffinovi s Řimbatulem se zatím podařilo zatlačit soupeře do druhé místnosti. Ne že by nějak příliš vyhrávali. Na jejich straně byla početní převaha, avšak kudůk měl větší válečnický um a zkušenosti. Krochtovi zatím na pomoc přispěchal mladý Solwin a několika výpady druhého útočníka od čaroděje oddělil, což Krochtovi poskytlo prostor, aby se podruhé svým kouzlem nemýlil a kudůka bleskem zasáhl přesně do hrudi, což ten nepřežil. Kouzelník i hraničář se poté obrátili na pomoc druhým bojujícím. A obrátili se včas, neboť Griffin právě dostal ránu přímo do boku a se zaúpěním se svezl k zemi. Ani trpaslík už na tom nebyl nejlépe, z mnoha ran mu tekla krev. Nurnští navíc ještě zahlédli, jak zpod postele, která byla v místnosti, vylézá třetí kudůk a žene se k truhle, stojící v rohu pokoje. Naštěstí přišla pomoc z druhé strany. Zavřeným oknem náhle prolétla vrhací sekera a v oblaku střepů se zasekla novému nepříteli přímo mezi lopatky. Ten padl mrtvý k zemi. Druhé okno se také náhle otevřelo a v něm se objevil Alwynn a s chechotem začal střílet šípy do zad Řimbatulova soka. Ten byl překvapen náhlým útokem, čehož využil Solwin a vrazil mu meč přímo do odkrytého krku. Byl konec souboje.

Družiníci měli strach, že někdo uslyší, jak se rozbilo okno, když Aedd skrze něj prohodil sekeru, takže dům prohledali pouze zběžně. Báli se také o Griffina, avšak ten byl pouze v bezvědomí. Jejich zkušenost s tím, jak něco najít, byla veliká, proto snadno nalezli většinu Rapštorovích cenností. Netrvalo to ani co by se v kamnech zatopilo, a už všichni opouštěli dům, který nyní obývaly pouze tři mrtvoly. Kudůk Rapštor a jeho dva osobní strážci. Družina snadno nalezla koně, které zanechala v nedalekém remízku, a spěšně vyrazila zpět ke králi.

* * *

Když druhý den večer překračovali brod přes řeku Bílou, byli již nesmírně unaveni. Ze strachu před pronásledováním jeli téměř celý den bez odpočinku, což bylo notně znát hlavně na jejich koních. Za řekou však už byli v bezpečí. Popojeli ještě asi dvě míle do malého lesíku a tam se utábořili. Druhý den před polednem dorazili do Torchu.

Carmad je nechal dva dny odpočinout s tím, že po tom pro ně bude mít další úkol. Také jim předal váček s několika drahými šperky, které dohromady tvořily slušnou sumičku. To byla jejich odměna za kudůkovo zabití.

Během doby, co v táboře odpočívali, se také dozvěděli, že nynější válečná situace uvízla na patovém bodě. Území bylo řekou rozděleno na dvě části, které ani jedna strana nijak významně nenarušovala. Všichni se připravovali na to co bude dál. Jak se situace vivine, to nikdo nevěděl.

Družiníci spolu s jedním elfem, velitelem elfských lesníků, a dvěma vyššími důstojníky, postávali kolem stolu pokrytým několika velkými mapami. Mladý král stál mezi nimi a jeho pobočník, Drus Moršic, vysvětloval, co budou mít za úkol. “Věc se má tak. Teastlir má problém s nedostatkem peněz. Jeho armáda je složena převážně se žoldáků, takže těch peněz potřebuje hodně. Špatná zpráva je, že našel zdroj peněz. Na jihovýchodě země je totiž velice zajímavá oblast. Ze všech stran je obklopena horami a jediný přístup je po cestě, která vytesána do skály, vede podél bouřící řeky Bílé. První člověk, který se tam dostal, se jmenoval Charuman a ta místa jsou po něm dokonce pojmenovaná. On zjistil, že na těchto pláních panuje trochu jiné podnebí než všude okolo. Je to proto, že se tam střetává teplý vítr, který vane z pouště, a vítr, který vane z hor a přináší vláhu. Ale to je jedno. Důležité je, že otec zde přítomného pana krále tam za Charumanovy pomoci začal pěstovat mehaj, což je plodina, která se vyskytuje hodně na jihu a v Gwendarronu či Mondragonu se za ní dobře platí. No a Teastlir toho využil a nyní se snaží poslední úrodu prodat. Naši zvědové zjistili, že dnes večer vyjíždí kolona vozů, která bude směřovat směrem do Mallikornu. Musíme je zastavit. Vaše skupina, pane Krochto, a oddíly pod vedením tady pana Reliena a Vruta to musí dokázat. Celkové velení nad tímto úkolem se král rozhodl svěřit vám, Krochto. Věříme, že vy, bez urážky, máte s přepadáváním a útoky ze zálohy větší zkušenosti. Na cestu se vydáte hned a pojedete ke krollímu lesu, kde na vás bude čekat spojka. Ta vás převede přes les. Dál je to na vás. Pokud se celá akce povede, tak dokončíte to, co si zamanuli nepřátelé. Dojedete do Nurnu a tam zásilku prodáte a nakoupíte zbraně. Přesné instrukce dostane tady pan Vrut. My na vás počkáme na druhé straně krollího lesa za čtrnáct dní. Zvládnete to?”.

Nikdo nepochyboval o tom, že by věc nezvládl, pouze Nurnští měli ještě jednu malou otázku. Kolik za to? Tu však král rychle uspokojil. Pokud proběhne vše v pořádku, dostanou rovných dvacet tisíc ve zlatě. To nebyla špatná cena.

* * *

Byla už tma a na nebi vyšly první hvězdy. Nedaleko cesty, která směřovala z Kasulu do Mallikornu, hořel oheň. Okolo něho seděli Nurnští a společnost jim dělali velitelé odílů, Relien a Vrut. Ostatní vojáci, kteří se věnovali hlavně odpočinku po dlouhé cestě, se dali tušit kolem nich v lese. “Naši zvědi zjistili”, promluvil tichým hlasem elf, “že před nimi máme tak pět hodin náskok, a podle mapy bysme zítra večer měli dojet na křižovatku s hlavní cestou do Mallikornu. Takže to vypadá, že to zítra spustíme”, dodal a očima se obrátil na Krochtu. “To jo, máš pravdu, musíme jenom najít nějaký vhodný místo”, odpověděl dotazovaný. Náhle se ozval mladý Solwin. “Podívejte, včera jsem si vzpomněl na místo, okolo kterýho sme jeli, když sme jeli sem. Cesta se tam docela prudce stáčí a na jedný straně je les a na druhý takový skalky. Navíc to neni ani hodina odsud. To by nemuselo bejt špatný”. “Má pravdu”, přitakal mu Vrut. “Takový místo tam je. To by fakt mohlo vyjít, že sem si na něj nevzpoměl”, dodal ještě. “Tak dobře”, promluvil opět vůdce. “Deme se vyspat. Dvě hodiny předtím než bude svítat nás hlídka vzbudí. Potom se všichni přesuneme na to místo, a když bude vyhovovat, tak tam na ně počkáme”.



Místo vyhovovalo naprosto perfektně a vypadalo přesně tak, jak ho popsal Solwin. Plán byl následující. Většina válečníků se schová v lese, střelci za kameny na druhé straně. Jakmile vjedou vozy mezi ně, zaútočí střelci a zvlášť k tomu určená skupina na první vůz, čímž znemožní ostatním postup. Chvíli potom na osádky vozů vyběhnou vojáci a dokončí tak dílo zkázy pro Teastlirův transport mehaje. Bohové, stůjte při nás.

Nurnská družina se rozptýlila mezi přepadové skupiny. Zatímco Aedd, Griffin, Solwin a Alwynn se zařadili mezi střelce, mladý Eriadann, Řimbatul a Krochta vytvořili ty, kteří zaútočí jako první. Ostatní byli dobře seznámeni s tím, co mají dělat, takže nyní stačilo uvázat svou nervozitu na uzel a počkat na nepřítele.



Vozy se objevily krátce před polednem. Pomalu se ploužily cestou a vířily malá oblaka prachu. Bylo jich pět a už na tu dálku všichni viděli, že to bude tuhý oříšek. Každý povoz řídil statný chlap v brnění a vedle něho seděl jiný s kuší nebo s lukem. Vozy v koloně jely těsně za sebou a po stranách mašírovali ozbrojenci. Poslední obrannou jednotkou byl malý oddíl lehké jízdy, z níž čas od času někdo vyjel dopředu na průzkum. I nyní poslal velitel, který měl dostat vozy v pořádku do Nurnu, své dva stopaře kupředu, poněvadž se mu nelíbil úsek, kterým měli projíždět. Ti okamžitě vyrazili. Projeli opatrně zatáčkou a zkušenýma očima propátrávali les a stopy na cestě. Jenomže i na druhé straně byli staří lovci, kteří čekali něco takového a tak oba muži projeli kolem, aniž by si všimli, že na ně míří minimálně dvacet šípů a na druhé straně je připraveno o deset více mečů, toužících po krvi. Avšak nakonec něco nevyšlo. Průzkumníci sice projeli kolem úkrytu hlavní části, avšak zřejmě odraz slunce na nedočkavě vytaženém Eriadannově meči jim ukázal, že tady něco není v pořádku. Naštěstí nedokázali způsobit jakýkoli poplach. Ocitli se totiž příliš blízko liscannorkého čaroděje Krochty Moskyta, někdy také zvaného magické hovado. Ten sice nedokáže svými blesky vládnout na velkou vzdálenost, ale pokud jsou protivníci, odborně cíle, v dosahu, nemají téměř šanci. Čaroděj každého počastoval třemi svými nejsilnějšími blesky a připravil jim tak nepříjemnou smrt způsobenou propáleným hrudníkem. Nestačili ani vykřiknout. Řimbatul s Eriadannem okamžitě vyběhli ze své pozice a odtáhli obě zohavené mrtvoly do lesa. Bohům žel při tom nestačili chytit koně, kteří vyplašeni odběhli, naštěstí ale dál po cestě. Teď všichni doufali, že si nikdo ničeho nevšimne. A měli štěstí. Velitel kolony totiž nepočkal na své špehy a vjel do připravené pasti. Uvědomil si sice, že za zatáčkou rovně po cestě nevidí své dva muže a chtěl vyhlásit poplach, ale to už se na karavanu snášely první šípy a vyběhnuvší Řimbatul, podporován kouzly, právě sekerou skolil z kozlíku jeho vozku. Začal boj na život a na smrt.

Obránci byli chvilku zaskočeni střelbou, ale netrvalo dlouho a pod ochranou štítů se vrhli na lukostřelce. Přesně na to ale čekali vojáci schovaní v lese, neboť jejich nepřátelé se tím k nim otočili zády. Vyšlo to přesně, jak si všichni tři velitelé přáli. Obránci byli pořádně zaskočeni, ale vozy nepustili lacino a bránili se se vší urputností.

Mezi tím Řimbatul chytil ohlávku koně z prvního spřežení, přičemž se mu podařilo vůz zastavit napříč cestou. Všiml si také, že Krochta zabil blesky vozku dalšího povozu. Cesta byla zablokována.

Mladý Eriadann si všiml, že ze zastaveného vozu vyskakuje jeden z nepřátel. Vytrhl tedy svůj meč a vrhl se mu v ústrety. Jenomže stalo se něco neočekávaného. Eriadann bojoval mečem, který Nurnská družina nalezla v pokladu Černých jezdců. Byla to skvělá zbraň, jenomže stará a nezvyklá. Její těžiště bylo posunuto a i když byla čepel zahnutá, měla oboustrané ostří. Ten, kdo s ní chtěl bojovat, si nejdříve musel na rozdíly zvyknout, což půlkroll neudělal. Proto se stalo to, že v tu chvíli, když vytáhl meč a chystal se protivníkovi zasadit ránu, sekl se nešťastnou náhodou do krku tak, že si přeťal krční tepnu. Řimbatul, vida, že je jeho společník v nesnázích, vrhl se na jeho ohromeného (jak často se stane, že se soupeř před vámi podřízne) protivníka. Jelikož byl ještě pod vlivem Krochtova urychlovacího kouzla, tak mu nedělalo žádné potíže způsobit nepříteli smrt. Ihned potom se snažil Eriadannovi poskytnout první pomoc, ale neměl šanci, zraněný během chvíle vykrvácel. Takto nešťastně zemřel syn nejslavnějšího válečníka Nurnské družiny. Bohům žel, nikdy nedosáhne slávy svého otce.

Ale mezi vozy se neustále bojovalo. Řežba se mezitím rozptýlila do několika skupin a soustředila se převážně okolo vozů. Královi elfové ze strachu, aby netrefili někoho z vlastních, přestali používat své dlouhé luky a s ručními zbraněmi vyrazili na nepřátele. Šli s nimi také všichni Liscannorští střelci. Všichni kromě Alwynna. Ten se samozřejmě ze své pozice ani nehnul, poněvadž statečný předák Bílé ruky, které byl jediným členem, nerad nastavoval svou kůži. Raději zde pěkně v bezpečí počkat, než se vše přežene, a pak všem se slávou uříznout hlavy. Jen si ale nesplést naše mrtvoly s nepřátelskými, to by se mohl někdo zlobit.

Jakmile Griffin, Aedd a Solwin doběhli na bojiště, viděli, že zde už mnoho nepomohou. Boj byl téměř u konce. Obránci už se nesnažili ochránit vozy, ale probít se z obklíčení ven a zmizet v lese. Jen málokomu se to podařilo. Vítězství ale bylo draze zaplaceno. Ze třiceti královských vojáků pěchoty přežilo jenom deset zle posekaných mužů. Z obránců přežili dva, kteří se spasili útěkem do lesa. Z liscannořanů zemřel jediný, Eriadann.

Starosta Liscannoru byl z jeho smrti velice nešťastný. Cítil se za mladého půlkrolla jaksi zodpovědný. “Sakra, co řeknu Rollandě”, myslel si. Většina ostatních takové problémy neměla. Jejich hlavní starostí bylo, co že to ti mrtví mají po kapsách, takže vůdci s naložením mrtvoly nakonec pomáhal pouze Řimbatul, jenž si za tu krátkou dobu vytvořil k liscannorskému hrobníkovi docela vřelý vztah. Ostatní mrtví byli pochováni do mělkého společného hrobu, který vojáci vykopali. Navečer se tedy kolona pohnula znovu směrem k Nurnu. Nyní však už s jinou posádkou.

* * *

Hlavní něsto Gwendarronu přivítalo dobrodruhy svým obvyklým shonem a mumrajem. Množství lidí, pobíhajících sem a tam, trhovci, vychvalující své zboží, mnoho krásných kočárů, ale i žebroty a chudiny. To vše patřilo k tomuto městu jako ke květině motýl.

Liscannorští se už předtím dohodli s oběma veliteli, že pokud chtějí své zboží prodat co nejlépe, tak jedině u starého obchodníka, otce Ličong Zajsanské. Ten měl své sklady a kancelář nedaleko přístavu. Chviku to trvalo, než se s vozy prodrali ulicemi za svým cílem, ale pokud chtěl člověk nejlepší cenu a nejlepší zbraně, vyplatilo se to.

Starý překupník se přivítal hlavně z Krochtou Moskytem, který u něho nejedenkrát utratil hříšné peníze, a velice se podivil, když zjistil, co přivezli a co chtějí. S mehajem v tuto roční dobu totiž nikdo nepočítal a navíc to byla věc velice drahá a vzácná, kterou pro své hosty kupovaly pouze ty nejlepší hostince. Jenomže to by nebyl starý obchodník, aby mu rychle nedošlo, že má před sebou nejlepší obchod tohoto roku. Okamžitě rozeslal své pomocníky na všechny strany a nabídl, že zboží zatím složí do svého skladu a nechá všechny najíst a ubytovat na vlastní náklady, neboť, jak řekl: “I ten nejlepší obchod chvilku trvá”.

Nurnští byli rádi, že mají čas se chvilku zdržet doma, a proto se většina z nich vydala do Liscannoru za svými ženami a dětmi. Krochta také musel nějak vysvětlit Rollandě, že její starší syn je mrtev, takže i když se vracel domů, nebylo mu lehko u srdce. Jediní, kdo z družiny přijali pozvání, byli Solwin a Alwynn, kterému sice v Nurnu hrozilo za jeho názory vězení, ale tomu, že se zadarmo v hospodě napije a nají, nešlo odolat.

Liscannorský starosta se krátce přívítal se svou ženou a dětmi, oprášil svůj oděv od nejhoršího prachu a vydal se směrem k domu číslo dvě. Smekl svou slavnou čepici s křídly, z hluboka se nadechl a zaklepal. Rollanda, i když už ne nejmladší, vypadala pořád k světu. Jakmile jí čaroděj vylíčil, co se stalo, šla k vozu a za pomoci mladšího Rhynna odnesla syna do domu. Jediné, co Krochta slyšel, že řekla, bylo: “Hm, už smrdí”. Bylo vidět, že je v šoku.

Družina ale doma nepobyla příliš dlouho. Hned druhý den odpoledne opět všichni odjeli na sraz s kasulskými. Navíc s nimi vyrazil i malý alchymista Dyni Longdon, který se zatím zotavil ze své nemoci a mohutná krollka Táňa. Ve vsi se za nepřítomnosti ostatních také objevili dva nováčci. Eodel, mladší z bratrů Zivrilů, a elf Melchizedech, který o sobě tvrdil, že umí kouzlit. Tato dvojce však především obveselovala, nebo spíše děsila ostatní svým hudebním uměním. Eodel často a rád vyhrával na příšerně znějící dudy a Melchizedech ho neumě doprovázel na ječící píšťalu. Oba se s družinou vydali na jih.

Když dorazili, byla kolona o dva vozy větší a všechny už byly naloženy výzbrojí. Všichni se krátce rozloučili a vyrazili směr Kasul. Stačilo se pouze promotat ulicemi a dostat na hlavní jižní cestu.

* * * Po dlouhých útrapách putování, které se zde poblíž Kasulu odehrávalo hlavně v noci a po vedlejších cestách, se konečně vozy dostaly na smluvené místo. Zde je již netrpělivě očekávali královští vojáci a také zcela uzdravený Drus Moršic. Okamžitě po příjezdu byl náklad složen a za pomoci smyků ho vojáci spolu s několika krolly začali přepravovat přes les do králova hlavního ležení. Pro Nurské měl však Drus něco jiného.

“Musím říci, že pro nás to bylo opravdu štěstí, že jste se přidali na naši stranu”, začal později u ohně starý muž a vytáhl váček s drahými kameny, odměnou to pro Nurnské. “Zde máte svou odměnu. Nemusí to ale být poslední peníze, které od nás dostanete. Co vy na to? Vidím že máte zájem. S naší situací to už vypadá lépe. Teastlir sice za pomoci peněz, které vybral od bohatých obchodníků, udržel svou armádu pohromadě, ale má jich pořád nedostatek. Hlavní ale je, že se nám podařilo dobýt a obsadit naše druhé největší město Kanz. Máme nyní mnohem silnější pozici. Carmad si ale uvědomuje, že zaútočit na toho zrádce by byla chyba, protože pořád ještě má za spojence Nómy. A o ty tady právě jde. Při jednom výpadu jsme zajali jednoho z vyšších velitelů pouštních jezdců. Při výslechu nám prozradil, že Teastlir vězní dceru jejich vůdce Chamaze, Thamsu. Od špehů jsme potom zjistili, že ji vězní na starém loveckém zámečku v severních horách. No a váš úkol by byl vysvobodit ji a dovést k nám. Tím bysme toho zrádce doufáme zbavili poslední výhody a mohli mu konečně šlápnout na krk. Tak co vy na to?”, domluvil pan Moršic a přelétl družinu pohledem.

Nebyli by to Nurnští, kdyby nesouhlasili. Samozřejmě, na řadu přišla otázka ceny, ale Kasulský král platil dobře. Pak už nebylo o čem se dohadovat. Na pořad přišlo vyprávění o starých výpravách a bojích s nejrůznějšími potvorami. Nikdo si ani nevšiml jak rychle utekl večer.

Druhý den ráno družina vyrazila.

* * *

Koně se unaveně ploužili průsmykem mezi kopci. Byli unavení. Již tři dny byli na cestě a jediná strava, kterou jim jejich páni poskytli, byla pastva. Žádný obrok, pouze tráva a občas nějaký ten brouk. Není se tedy co divit, že vypadali jako když jdou na jatka.

Společenstvo se právě nacházelo na staré cestě, která prý vedla ke starému zámečku, a zrovna se bavilo o tom, co udělají až dorazí na její konec. Slunce je příjemně hřálo a vlahý větřík čeřil většinou dlouhé zaprášné vlasy. Všichni se už těšili, až dá konečně vůdce pokyn k odpočinku. Kdyby se na ně teď díval malíř z nějaké výhodné pozice a namaloval je, nazval by svůj obraz líná karavana.

Avšak ten, kdo je právě pozoroval, nebyl umělec a malíř už vůbec ne. V malé dřevěné hlásce zbudované kousek od cesty se právě dva strážní dohadovali o totožnosti právě projíždějící klímající skupině jezdců. A právě jejich neshoda se jim nakonec stala osudnou. Griffin totiž právě zvedl svůj zrak od země, kde právě hledal nejlepší cestu pro koně, a všiml si hlídkového posedu. Okamžitě o tom zpravil ostatní.

Útok byl dílem okamžiku. Jako když se z žížaly vylíhne kobra, se náhle změnili Nurnští. Stosáhovou vzdálenost k hlásce překonali během chvilky. Zde však zastihli už pouze jednoho strážného, který zrovna slézal dolů, druhý právě mizel mezi stromy. Konec prvního byl okamžitý, druhý se stal problémem. Dobrodruzi si nemohli dovolit, aby někdo prozradil, že jsou zde, a proto za prchajícím rychle vyběhl Aedd. Ten měl štěstí, že druhý strážný byl trpaslík, a o těch je známo, že nejsou kdovíjakými běžci, takže uprchlíka během chvíle dostihl a v nastalém souboji zabil.

Liscannorští teď už věděli, že jsou blízko. Našli si tedy kryté místo na táboření a Krochta vyslal oba zloděje, aby se kolem porozhlédli. Ti vyrazili lesem, ale stále se drželi směru cesty. Netrvalo dlouho a objevila se před nimi roklina s jezírkem. A právě v ní, kousek od břehu se nacházel zámeček. Aedd s Griffinem pomalu obcházeli okraj, hledajíce nejlepší místo, které by mohla družina použít k sestupu. Oba si při tom se zájmem prohlíželi dům, do kterého měli všichni zanedlouho vtrhnout. Byla to kamenná dvojpatrová stavba ve tvaru U a na první pohled bylo jasné, že bude tvrdým oříškem. I když, Nurnští zvládli i horší. Elf si ještě na kus pergamenu pořídil zběžný náčrt a oba průzkumníci se vydali zpět vymyslet nějaký plán.

Aedd stál uprostřed hloučku a na Griffinově mapě vysvětloval, co je co. Zpravil také ostatní o plánu, který vymysleli s druhým zlodějem cestou zpátky. “Mnó, Krochta někoho zneviditelní a ten zjistí, jestli maj kolem hlídky. Potom sme tady našli takový místo, kde by se dalo docela bez problémů dostat dolů. Všichni se spustíme a pak to uděláme jako u toho kudůka. Rozdělíme se na dvě skupiny. Jedna, silnější, pude timhle vedlejšim vchodem, co je tady v tom křídle, a druhá to obejde zezadu. A pak je v jednu chvíli skřípnem. Co vy na to?”, zakončil svůj proslov Aedd. Vesměs všem se to líbilo. “Teď už jenom, kdo bude ten dobrovolník, co pude na průzkum”, otázal se vůdce.

Nakonec dobrovolně zvedl ruku mladý Solwin, který, zbaven viditelnosti, hodinu před půlnocí vyrazil. S ostatními byl domluven, že pokud půjde vše hladce zahouká u srázu jako sova. Ostatní počkali hodinu a vyrazili na místo, které ve dne vybrali zloději pro sestup. Vlastně opět téměř všichni. Alwynn se totiž při čekání na noc stačil zlískat jako to prase, takže jediné, co mohl zvládnout, aniž by uškodil, bylo hlídání koní, a to ještě pod dohledem kouzelníka Melchizedecha. No jo, Bílá ruka.

“Hůů, hůů”, ozvalo se zespoda. Na ten signál přes okraj přepadla dvě lana a pomalu se spouštěla dolů, kam se po nich po chvilce přesunula celá nurnská tlupa. Od Solwina se dozvěděli, že okolo domu je vzduch čistý. Vnitřkem si ale jistý nebyl.

Jak se před tím dohodli, rozdělili se družiníci na dvě části. Krochta, Griffin, Aedd, Solwin a Dyni z jedné strany, Eodel, Řimbatul a Táňa z druhé.

První skupina se potichu přesunula k jednomu křídlu budovy, k velkým vratům, ve kterých byly zasazeny dveře menší. Ty sice byly zamčeny, ale zkušená dvojice lupičů si s nimi velice rychle a bez hluku poradila. Skupina prošla stájí, která se za dveřmi nacházela, a kolem frkajících koní se dostala k dalším už nezamčeným dveřím. Všichni se připravili k boji.

Druhá část vytasila zbraně a opatrně obešla budovu. Ta měla z druhé strany velké okno, které vedlo přímo do tamní knihovny, kde, jak zjistil Solwin, se zřejmě nacházela Thamsa, cíl jejich snažení. S ostatními byli domluveni, že počkají ve tmě a jakmile uvidí boj, vtrhnou na pomoc.

Nádech a teď. Dveře se rozlétly a Griffin s Aeddem vtrhli do široké chodby. Nikde nikdo nebyl. Pomalu postupovali, zezadu jištěni ostatními. Po několika sázích byly po pravici veliké dveře. “To bude určitě ta knihovna, co myslíš Solwine?”, zeptal se potichu vůdce. “Jo, jo, myslim že jo”, dostalo se mu odpovědi. “Takže pánové, na tři tam vlítnem”.

Řimbatul viděl, jak se dveře v knihovně náhle otevřely a v nich se objevili oba zloději. Griffin s bičem, Aedd se svou sekerou. Bohům žel, Thamsa nebyla v knihovně sama. Trpaslík už si před chvílí všiml tří mužů, kteří se mu objevili společně s dívkou ve výhledu, neměl ale nic, čím by dal svým přátelům uvnitř zprávu. A právě tito strážci se vrhli na oba lupiče. Jeden sice ihned padl pod blesky Krochty, který se náhle objevil v místnosti, ale bylo vidět, že jeho spolubojovníci potřebují pomoc. “Kupředu”, zavolal Řimbatul na zbytek, co ležel kolem něho, a prohodil velký kámen skrze okno. Společně s Eodelem, ale bez Táni, která z jakéhosi důvodu začala obíhat dům, jím vtrhli dovnitř. Zde už zuřila těžká bitka. Oba zloději měli plné ruce práce se svými protivníky. Krochta jim totiž nemohl pomoci, neboť společně s Dynim a Solwinem se právě rvali s novými nepřáteli, kteří přiběhli odněkud z vnitřku domu. Trpasličí dvojka se vrhla do boje s vervou danou této rase a podařilo se jim jednoho válečníka zabít. Druhý však nebyl žádný začátečník. Dvěma ranami srazil už těžce narubané zloděje a vrhl se na nově příchozí. Štítem vykryl ránu Řimbatulovy sekery a zasadil mu tak silnou ránu do hlavy, že se trpaslík svalil k zemi. Eodel, vida, že jeho společník je vyřazen, vyklidil pozici. Válečník doběhl k šokované dívce, chytil ji za ruku a vydal se ke dveřím. Nebyl už nikdo, kdo by se mu mohl postavit. Krochta použil veškerou svou sílu a Solwin byl těžce raněn. A přece. Malý Dyni zaklekl a zamířil. Ruce se mu sice trochu třásly, ale věděl, že se musí trefit. Jakmile se nepřítel spolu s dívkou objevil ve dveřích, stiskl spoušť. Jeho šíp zřejmě vedli bohové, neboť trefil válečníka přímo do oka. Ten byl na místě mrtev. Družina vypukla v jásot. Dokázali to. Jejich radost však byla zkažena tím, co po chvilce zjistili. Řimbatul Drtinosa už nebyl mezi živými. Rána, kterou dostal, byla smrtelná.

Nurnští ale netruchlili dlouho. Pro jistotu raději svázali Thamsu lehce provazem, aby nedostala zaječí úmysly. Poté se začali věnovat nejoblíbenější činosti, rabování. Do knihovny toho z celého zámečku snesli hodně. Jaké bylo Krochtovo překvapení, když mezi věcmi poznal některé své cennosti, které mu byly ukradeny v Liscannoru. Vypukla sice malá hádka o tom, jestli z nalezeného pokladu budou okradeným vráceny jejich peníze, ale všichni tři si rychle prosadili svou. Vzali si, co poznali, a místo zbytku si vzali peníze. Nakonec nikdo nic nenamítal, neboť na hromadě zůstalo ještě hodně peněz. Ty byly naskládány do pytlů a spolu s trpaslíkovou mrtvolou je naložili na koně nalezené ve stáji. Nikdo se tu nechtěl zdržovat, kdyby přijela nějaká inspekce.

* * *

Cesta zpět už nebyla žádným problémem. Nurnští už měli velkou praxi v tom, jak se po Kasulu pohybovat tak, aby je nikdo neviděl. Dobrodruhům trvala sice trochu déle, neboť koně byli přetíženi kořistí, kterou vezli, ale jejich pánům se jelo s lehkým srdcem. Hlavně Griffinovi, Aeddovi a Krochtovi, neboť ti nakonec vezli domů i všechno to, co jim bylo ukradeno.

Do královského tábora dorazili po třech dnech a hned zamířili k Carmadovi. Ten byl navýsost spokojen. Konečně mohl rozvrátit spojenectví mezi Nómy a Teastlirem. Jediný problém byl pouze v tom, že nemohl vyplatit odměnu, kterou liscannorským slíbil, poněvadž většinu jeho hotovosti pozřela válka, ale zavázal se svým slovem, které stvrdil ještě psaným listem, že jakmile se dají věci do pořádku, okamžitě peníze pošle. Družina sice nebyla příliš spokojena, ale přeci jenom si nemohla moc dovolovat. Přijala vše se skřípěním zubů. Teď už zbývalo pouze vrátit se domů, a to družina také po krátkém odpočinku udělala.

* * *

Cesta byla příjemná jako každá cesta domů. Do Liscannoru už to bylo pouze asi týden cesty, všude vládlo slunečné počasí a sedlové vaky byli nadité kořistí. Co více si mohl dobrodruh přát. Krajina kolem hlavní kupecké cesty, směřující přes Mallikorn do Gwendarronu, byla vcelku jednotvárná. Vedla skrze kopcovitou krajinu, takže občas stoupala, občas klesala, a pak zase stoupala. Jako by chtěla družinu ukolébat. Což se jí docela dařilo. Všichni už měli myšlenky u Hrocha, takže si téměř nevšimli, že kousek u cesty ležel balvan asi dva sáhy v průměru. No není se čemu divit. Takový obyčejný kámen, všude kolem jich bylo spousta. Tenhle ale nakonec nebyl zase tak obyčejný. Jakmile totiž společenstvo projíždělo kolem něho, změnil se náhle v kamenného obra a, což bylo horší, vydal se směrem k družině s jasným úmyslem napadnout ji. Všichni byli zmateni, což způsobilo, že chvíli trvalo, než se zorganizovala obrana. Do tohoto chaosu vtrhl další nepřítel z druhé strany cesty. Tentokrát to ale nebyl žádný magický šutrochlap, ale válečník z masa a kostí. Se sveřepým výrazem napadl nurnské dobrodruhy. A aby toho nebylo málo, objevil se na nedaleké skalce asi dvacet sáhů od družiny třetí útočník z lukem a neváhal mezi Liscannořany posílat své šípy.

Obránci byli notně zmateni. K obraně se postavili Aedd, Griffin, Krochta a Dyni, zatímco zbytek s Eodelem v čele začal utíkat směrem po cestě. Nastal boj. Golem byl zřejmě velmi silný, ale hrozně pomalý, takže než stačil dojít, rozletěl se na kusy pod Krochtovými blesky. Dvojice lupičů v tu chvíli zkřížila své zbraně s druhým útočníkem. A bylo vidět, že je to zkušený válečník. Místo, aby se snažil bojovat s oběma najednou, plnou silou se vrhl na Aedda, doufaje, že ho tím vyřadí z boje. Zřejmě by mu jeho taktika vyšla, nebýt malého Dyniho. Ten využil svého vzrůstu, nenápadně se přitočil k nepříteli a ze dvou sáhů do něho vypálil blesky ze svého kouzelného prstenu. Rabiát zakolísal a jeho rána nedopadla tak jak chtěl. Ruindořan toho ihned využil a zasadil mu svou sekerou těžkou ránu do boku. Griffin měl už mezitím připraven svůj bič a švihem zachytil nepřítelovu zbraň. Dílo zkázy dokonal nakonec Krochta svým bleskem. Ještě tu však byl jeden nepřítel. Ten mezitím ze svého postavení trefil Dyniho tak, že malý alchymista zůstal po zásahu ležet. Byl to risk, vyběhnout na něj, ale co zbývalo. Lučišník stačil jednou na přibíhající vystřelit, ale potom mu bylo jasné, že nemá šanci. Rychle použil nějakého magického bezmegu, protože náhle zprůsvitněl a zmizel. Bylo po boji.

Družina měla nejdříve za to, že jí napadli nějací pocestní lupiči, jenomže když prohledávali mrtvého válečníka, našli u něho malou knížečku, která byla jeho deníkem. Dozvěděli se z ní, že ten, co ležel u jejich nohou, byl velkým generálem Gupstalerem, který se svým bratrem Teastlirem utekl ze země a vydal se s ním pomstít těm, co svými akcemi překazili jejich plány na ovládnutí Kasulu. Nakonec se jim nevydařilo ani to.

Družina sebrala věci, pohodila mrtvolu generála za nedaleký kámen a vyrazila po cestě dále. Do Liscannoru už to nebylo daleko…

---