Historie Nurnské družiny V
IX. Pád Velvennoru
[Světen 1043 Eodel Zivril]
Prolog
Jsem Eodel Zivril, skromný válečnický učedník, toho času prodlévající na gruntu svého bratra Eowena,
jemuž ve vsi Liscannor nikdo neřekne jinak než Velká Huba, muže, který prodal svou čest za občanství a sekeru.
Jakožto nejmladšímu z členů Nurnské družiny a zároveň rodáku z krajů angwarrských připadlo mi dle vyprávění
svědků sepsati strašný příběh, který se udál na sklonku roku 1043 v zemi Velvennor. Předem chci předeslat, že
vyprávění to bude smutné, hrůzostrašné, vždyť následky tamního dění pociťuji i já sám, jakožto i mnoho dalších.
Vinou několika zdánlivě bezvýznamných událostí se dalo do pohybu soukolí zkázy, jež ve své konečné podobě
způsobilo nezadržitelný pád království Perrimova, strážce staroangwarrských tradic. Předem se omlouvám za
případné odchýlení od pravdy, leč celá ta podivná historie je obestřena dodnes neobjasněnými záhadami. Proto v
takovýchto místech příběhu budu se přidržovati svého, byť možná neobjektivního náhledu.
Midolasův černý den
Byl ponurý začátek podzimu. Obloha nad městem, barvy připomínající kalenou ocel, nesla předzvěst prvních
plískanic a nočních přízemních mrazíků. Osamělý jezdec projel nurnskými branami a nedůvěřivě si prohlížel chodce
na ulicích. Byl malý, zaprášený s rozevlátým nazrzlým vousem. Na první pohled trpaslík. Jmenoval se Narw. U
trhovce s mořskými rybami se hrdelním severským přízvukem dotázal na hostinec, kde by mohl nechat odpočinout
svému tělu. Masivní velvennorskou zlatkou zaplatil obchodníkovi za mlčení a odcválal přímou cestou k hostinci U
prasete, známé to zájezdní krčmě. Objednal si pokoj a oddal se těžkému přerývanému spánku. Měl strach a právem.
* * *
Toho dne projela nurnskou branou zajímavá skupina jezdců. Už jejich vzezření vzbudilo u vartujících
vojáků podezření. Šestice kudůků na pohublých koních je v těchto krajích dosti neobvyklým úkazem. A vypadá-li
někdo jako ten nejprostší sedlák a přitom je ověšen zbraněmi od hlavy až k patě, potom dvojnásob.
"Vaše jména a cíl cesty, pánové", dotázal se s podezíravým tónem v hlase zaprášený úředník z okénka
výběrčího mýtného. Tři vojáci královské stráže zaujali výstražné pózy. Kudůci zůstali v sedlech, jen jeden obratně
sesedl a přistoupil k okénku. "Bleška, pane, vůdce karavany. Todle sou pánové Čilimník, Hadinec, Plašek, Bloník
a Soumračec, všecko čestný mužové, za kerý se můžu zaručit. Nurnem jenom projíždíme a pokračujeme na jih dólu
do Wallimoru". "Na karavanu moc nevypadáte, když nevezete žádné zboží", pátravě si úředník prohlédl zbytek
jízdy od hlavy až k patě. "živíme se námezdnim hubenim vlkův a rosomákův, ctěnej pane", odvětil Bleška medovým
hlasem a zatvářil se co nejvíce venkovsky. "Věřte, že o takovéto podivné existence nemáme v naší zemi převelký
zájem", prohlásil opatrně mýtný, poznačil si jména pocestných a za jejich jména vtiskl pečetku Průjezd. Stejným
pergamenem obdařil i Blešku a upozornil, že na průjezd Gwendarronem mají pouze tři dny. Šestice pomalu vjela
do města. "Jakže se menuje ten hajzl, Bleško?", zeptal se polohlasem olysalý kudůk jménem Plašek. "Tušim, že
Narw. Má zrzavou kštici a holou řiť". Soumračec se ponuře uchechtl. Na nurnském rynku se šestice rozjela všemi
směry.
* * *
Liscannor. Hostinec U hrocha se otřásal salvami smíchu. Ne že by bylo nějak obzvláště plno, to ne, v lokále
mohlo být nanejvýš nějakých pět šest lidí, vesměs obyvatel zde pronajmutých pokojů. Předmětem bujarého veselí byl
vytáhlý a proplešatělý elf jménem Midolas. Klátil se na rozvrzané stoličce a po požití tří žejdlíků Jeremiášovy
chmeloviny měl poněkud neposlušný jazyk a zakalený zrak. "Ty hele, Nollande, mám si koupit spíš tu železnou
zásobu a nebo spíš tu čerstvou, co je lepčí?", poplácal elf po rameni mladého barbařího válečníka, předčítaje přitom
obchodní leták nurnského řezníka Jelita mladšího. Salva škodolibého smíchu. "Podívej se, Midolasi, předevšim je
lepší si koupit zásoby až když jedeš na nějakou cestu. Teďka to fakt nemá smysl, to by ti do tý doby zplesnivělo".
"Aha, to chápu. Ale když to vemu čistě teoreticky, kdybych jako někam jel, kerá z těch zásob je lepčí?". "No, já bych
řek, že železná. Víc vydrží a navíc je to už tak zažitý", vmísil se do hovoru Nervor Chinský, malý kudůk, kterého
vdova po jeho bratrovi vyhodila na ulici, takže musel chtě nechtě vzít zavděk jednou z Jeremiášových zablešených
světnic. Nutno dodat, že blechy chytil hned druhý den svého pobytu a není chvíle, kdy by nějakou na svém těle
neulovil a se zaklením nerozlouskl mezi prsty. "No jo, ta železná je sakra drahá. To já si rači koupim tu čerstvou a
ušetřim na podvlíkačky", zamyslel se spořivý elf nad Jelitovým ceníkem zboží. "Chá, a za tři dni se ti zkazí a budeš
žrát zelenej shnilej blaf", zařval mocně elf Herbert álfheimský, válečný veterán, který už na výpravy nechodí,
tloustne a na živobytí si vydělává praním ponožek a onucí. "A ty, Herberte, to se mi něco stane, když budu jíst
zkažený jídlo?", otázal se přiblblý elf důvěřivě. "Seš pitomej, nebo co?", zarazil se Herbert, nevěda, zda si z něj
hraničář Midolas netropí žerty, "Když budeš žrát vejkaly, tak se akurát pobleješ a chytneš lepru nebo podobný
svinstvo". "Já sem si to myslel. Jó a eště otázečku. Je to hodně těžká nemoc chytnout lepru nebo podobný svinstvo?
Já sem totiž hraničář a moh bych se vyléčit, že jó?". U hrocha to zaburácelo tak mocně, že se kamenné stavení
otřáslo v základech. "No, sem přece hraničář nebo né?", zatvářil se nechápavě hlupák Midolas, ostuda všech elfů.
"To musíš vědět nejlíp sám", pokýval nešťastně hlavou Nolland. "Já myslim, že sem hraničář". "Drž už hubu,
vole", zařval Herbert, jemuž došla trpělivost a začal tápat v paměti, jakže zněla čarodějná formule na kouzlo apage.
Midolas se urazil a opustil lokál.
Otázky
Eriadann Rugornský
(úsměvná znělka zpoza hřbitovní zdi)
Neptej se, Mamlasi,
neptej se Proč?,
raději potajmu
do výšky skoč
Netaž se Nač asi?,
sic bych se smál,
trůnil sis na hlavě,
proto ses ptal
Smutno je elfu, jehož urazili. Brouzdaje krajem, neznaje jiné cesty, zvolil tu k Nurnu. A tam jej potkala
osudová příležitost dokázat svým druhům, že za něco stojí, že je to rozhodný a schopný muž. Osud mu přihrál
do cesty nuzáka Puchlapa, sezónního ledaře z nurnských doků.
"Dejž vám to dobrej den", smekl Puchlap obnošenou čapku z výprodeje. "I vám, pane", opáčil mrzutě
Midolas, vyseknuv přeuctivou poklonu. "Du dobře na Lyškánor?". "Jistě, jistě. Tam za kopcem". "To byste mi moh
poradít. Hledám jistýho pana Jorka". "Jork, Jork", zadumal se dobrácký elf, "V Liscannoru žádnej toho jména
nežije". Puchlap se zakabonil. Inu, zapeklitá situace. "A ňáká Nurská společnosť tam néjni?". "Myslíte Nurnskou
družinu?", zaradoval se Midolas, "Já sem Nurnskej, jeden z nich". "ó jéje, tak to si uštědřim štreku", zaradoval se
hloupý Puchlap, který, vzdělání nemaje, mínil samozřejmě, že si cestu ušetří, ne uštědří. Ale co na tom.
Gwendarroňan se s gwendarroňanem vždycky nějak domluví. "Mám pro vás takovej vzkaz. Ňákej pan Narw se s váma
chce sejít dneska v noci na Centrálu. Máte dát znamení zeleným světlem. Prej de vo nevodkladnou záležitosť. Jó,
a nikomu ani slovo. Jako hrob, řikal ten chlápek, jako hrob". "A ještě takovou otázečku, co je to vlastně ten Centrál?".
"Nurnskej centrální hřbitov přece, drahej pane".
* * *
Krochta Moskyt, starosta liscannorský, právě se svou paní a dětmi obědval na terase za domem, když se
vynořila Midolasova rozcuchaná hlava zpoza živého plotu. "Tss, tss", zasyčel Midolas a znovu zaplul do křoví v
obavách, aby jej nezmerčila paní Moskytová. "Tss, tss, tss", vypoulily se dvě veliké oči v roští. "Prosim tě,
Krochťáčku, už čtvrt hodiny se nám válí ve křoví ten podivín od Hrocha", pošeptala paní Moskytová svému muži.
"Vím o něm. Děti, nevšímejte si ho. Je to blázen, ale mouše by neublížil. Nenecháme si zkazit dobré jídlo".
Midolasovo syčení však onedlouho rozčílilo starostu natolik, že vstal a dobráckého elfa vytáhl za šos ven. "Co si
to dovoluješ, lézt mi na pozemek?". "Zelený světlo, zelený světlo", začal koktat lapený elf, obezřetně se rozhlížeje
do všech stran a nabízeje panu Moskytovi usoplený balíček pšeničných oplatek, "Zelený světlo na krchově, ale jinak
mlčet jako hrob!". Není divu, že s ním starosta vyrazil dveře a pohrozil mu šatlavou. V té chvíli se Midolas rozhodl,
že na nurnský hřbitov půjde sám. A předtím si v Nurnu nakoupí pořádnou výstroj, koně a hlavně zásoby. Nikdo neví,
co se z toho může vyvrbit. Ze svého pokoje vytáhl věrného psa Bleka a ještě ho pro jistotu seřezal holí, jak ho to učili
v hraničářské škole při výcviku krocení divých šelem. Blek, statný ale hloupý pes, podal pánovi packu na důkaz
oddanosti. Jak je psáno v hraničářské příručce, cvičený pes je nejvěrnějším pomocníkem dobrodruha.
* * *
Nurnský centrální hřbitov, tmavá noc. Midolas, ověšený starou tornou z výprodeje nacpanou zásobami a
různými použitými zbraněmi a nepotřebnými předměty, obešel obloukem kovaná vrata a zamířil podél východní zdi.
V ruce třímal otlučenou lucernu s okenicemi. Byl to levný a dobrý nákup, liboval si. Až na handlíře s koňmi. Kůň,
jakožto hloupé zvíře, mu přišel opravdu drahý, povzdechl si, šlapaje pěšky. Onedlouho se Midolas asi na třetí pokus
úspěšně přehoupl přes zeď a seskočil mezi rovy. Zažehl světlo, které přes zelené lité sklo roztančilo okolí
hrůzostrašnými stíny. V dálce byl signál opětován. Hraničář vytáhl luk a pomalu se proplétal vpřed. Svist, svist!
Všechno se sběhlo tak rychle, že elf překvapením ztuhl. Ucítil prudkou palčivou bolest v lýtku. Z otevřené rány trčel
šíp! Věrný Blek s děsivým štěkotem vyrazil vpřed a zmizel ve tmě. Midolas odhodil lucernu, ta se rozbila a zhasla. V
nastalé tmě a svistotu šípů se nic nechápající Midolas rozhodl pro bezhlavý belhavý útěk, při němž poztrácel většinu
svého vybavení. Je otázkou, zda ošklivé rány na těle způsobily šípy, či prudké nárazy do kamenných náhrobků. Nutno
však poznamenat, že ve chvíli, kdy zmatený elf přepadl přes okraj hřbitovní zdi, byl více mrtvý než živý. S funěním
se odplazil do bezpečí bezinkového keře a vyčerpáním usnul. Z dálky se ozvalo Blekovo smrtelné zakňučení. A
potom už jen ticho.
Brzy k ránu se Midolasovi, probuzenému nočním chladem, podařilo odbelhat k Liscannoru a pokradmu
dosíci bezpečné postele v pokoji hostince U hrocha. Tam vysílením z hraničářského zaříkání nad svou bolavou nohou
upadl do mrákot.
* * *
Dalšího dne v Liscannoru nikdo protivně zvědavého hraničáře Midolase nepostrádal. Zatímco v horečkách
spal jako dudek, den se přehoupl, naplněn poklidným venkovským životem. Teprve následujícího rána, ještě za
kuropění, kdy všechno spalo, probudilo hobitku Atalju nesmělé klepání na dveře. "Pane, ste tam?", zachroptěl hlas
zvenčí. Atalja, obávaje se snad násilného vniknutí nějakého nemravy, celou vahou hobitího tělíčka pověsila se na
závoru. "Ale tady žádnej chlap nebydlí", zapípala roztřeseným hláskem. "Tak to pardón, slečinko", zaskuhral ten
venku, "Hledám potrhlýho elfa". "To bude nejspíš pan Midolas odvedle", oddychla si Atalja. "Děkan, slečinko".
Rány na dveře probudily zakrváceného Midolase až po notně dlouhé chvíli, ale přesto se rozhodl dělat
mrtvého brouka. Nevěřil už nikomu a ničemu. Škemrání zpoza dveří však bylo neodbytné, proto se rozhodl muže
vpustit. Byl to Puchlap, bezdomovec zubožený z nezdravého života v docích. Nepořádku, který vládl v elfově
skromné světnici s jedním zaprášeným oknem s výhledem na polorozbořenou kuželkárnu, nevěnoval přílišnou
pozornost a přešel hned k věci. "Pane, vod pana Narwa sem taky dostal zaplaceno, abych zjistl, jak dopadlo vaše
střetnutí na kerchově". "Byla to léčka", zachroptěl unaveně elf, "K žádnýmu setkání nedošlo. Jen se mě někdo pokusil
zabít a muj Blek to vodnes na životě. No jo, chudák Blek, já na něj pro všechen ten zmatek dočista zapomněl. Ale
co, byl to jen pes". Puchlap se zadumal, mocně se drže za prošedivělé skráně. "V takovym případě sem vám měl předat
poselství, jak vono to bylo...". "Povídejte", nastražil zvědavé uši elf. "Mýl u Tuškáru tam kde teče Temnice v lesu
Chandúr, tak to bylo...", vzpomněl si Puchlap, ale paměť mu činila jisté potíže, "V Olborský zemi pod bubaráckou
bránou, pán Gzimák, tak to řek ten Narw, pán Gzimák, nebo něco v tom smyslu". "Uf", odfrkl si Midolas, jemuž
chladně myslet dělalo vždycky problémy. "Nó, to je všecko. Svý prachy sem si vodsloužil, takže sem čistej a
nevázanej", zaradoval se Puchlap a odkráčel společně se svým přítelem Pitvorem, který vartoval na úzké zšeřelé
chodbě, pojídaje chlebové skrojky. Hraničář Midolas únavou z přemýšlení opět usnul.
* * *
Barbar Nolland, následován hobitkou Ataljou, oděnou do průsvitné noční košilky, a hostinským Jeremiášem,
jenž oba dva bezdomovce přistihl v lokále, jak olizují pípu a zalarmoval světnice, vyrazil dveře Midolasova pokoje
a trojice vpadla dovnitř. Krvavý elf, pohroužen do tvrdého spánku, se ani nepohnul. "Fuj, to je puch. Mělo by se tady
vyvětrat", ohrnula nos hobitka a rozeběhla se k oknu. Jeremiáš s Nollandem v obavách vytáhli Midolase z postele.
Brzy se do lokálu seběhl snad celý Liscannor a unavený elf pod palbou otázek začal vyprávět trochu zmatečný příběh
nočního dobrodružství.
"...ale kdybych si koupil koně, mohlo bejt všechno jinak", zakončil historku elf. Brzy po poledni dorazili
do vsi i Aedd Ruindorský a Dyni Longodon, žijící na samotě u moře. Osedlali koně ihned, co se jim ta podivná zvěst
donesla. "To Midolasovo poselství mi nejde na rozum", prohlásil lupič Aedd, když vyslechl celé vyprávění znovu,
"Je docela možný, že to hraničář celý pomotal. Ani bych se nedivil, je to vyhlášenej liscannorskej blb". "Nejlíp
bude, když se za tim záhadným Narwem vypravíme sami", ozval se malý pan Longodon.
* * *
Nebylo těžké zjistit, že Narw bydlí v hostinci U prasete. Stačilo se zeptat pár lidí. Taková zpráva o příjezdu
cizince se roznese vždycky rychle. Hostinský ochotně sdělil, že pan Narw obývá pokoj číslo dvanáct a koně má
ustájeného v přístavku na dvoře. Podle použitého platidla se dalo usoudit, že trpaslík přijel z Olvornu. "Ta
Olborská zem bude nejspíš Olvorn, Midolasi", otočil se na elfa Aedd strohým tónem. "Já nevim, mám v hlavě jak po
zemětřesení". "Známá věc", zabručel Trblot Vratigllad a pohladil si potetovanou pleš.
Dveře Narwova pokoje byly pootevřené. Griffin Linfalas odstrčil veřej. Hostinský s křikem odběhl pryč.
Malá místnost byla plná krve. Pokoj zpřeházený, prohledaný. Uprostřed leželo nehybné tělo nazrzlého trpaslíka.
"Je umučenej a studenej jako kus ledu", přerušil ticho Krochta Moskyt, prohlížeje si vypálené iniciály na trpaslíkově
zuboženém těle. "S.V., co to může znamenat?", prohodil alchymista Dyni. "Netušim", ozval se Nolland. Atalja si
dřepla, udělalo se jí trochu mdlo. Nurnští však na tomto místě dlouho neprodleli. Umluvili se na tom, že pana Narwa
pomstí a podívají se záhadě na zoubek. K tomuto účelu byla svolána porada na druhý den po ránu v hostinci U hrocha.
"Koně a výstroj s sebou", upozornil Trblot Vratigllad méně zkušené dobrodruhy.
* * *
Co se dělo v hostinci U hrocha není potřeba nikterak rozvádět. Za zmínku stojí pouze Midolasovy úporné
prosíky o zapůjčení koně a zpráva, kterou přinesl zvídavý Dyni Longodon z Nurnu, to že po panu Narwovi se sháněli
nějací kudůci a před dvěma dny prý koňmo opustili město severní branou. "Jede se do Olvornu, je to naše jediná
stopa", rozhodl Krochta Moskyt, služebně nejstarší družiník. Jakýmsi záhadným způsobem se ve vsi objevil opilý
muž divokého zjevu, představivší se jako Mistr a projevivší zájem o členství na výpravě. Pánové Moskyt, Aedd a
Griffin v zubožené osobě s notnou dávkou fantazie poznali pana Alwynna, mistra cechu Bílé ruky, na něhož je v
Gwendarronu již po několik let vydán zatykač. Nutno dodat, že tím, že nikdo z nich neohlásil Alwynnův příchod
příslušným úřadům, dopustili se porušení zákona ve smyslu skrývání uprchlého zločince a napomáhání k útěku. Je
smutné, že zákon obchází i samotný liscannorský starosta, představitel místní státní moci. Korupce kvete v každé
době.
Nurnské společenstvo podle svých tradic zvolilo vůdce, jímž se stal mladičký Nolland, nezkušený
válečnický nedouk. I tato událost je na pováženou a možná, že se stala základním kamenem blížící se katastrofy.
Bitka v Rybí kostře
Olvorn je malá země ležící na severské přímořské kupecké stezce mezi Mondragonem a Mubarrathskou
říší. Kraj je to chudý, pln prostého divokého lidu. O národu, žijícím z barbařích tradic, toho nelze mnoho říci, snad
jen fakt, že barbarské kmeny si vydobily krvavou nezávislost nad ostatními rasami během lidového povstání v letech
1021 - 1023 známého jako Tharbekhův odboj, stojí za zmínku. Přilehlé kraje, neohraničené přesně vytýčenou hranicí,
spadají pod volnou vládu starostenského úřadu ve stejnojmenném městě Olvorn. Správní zřízení lze tedy
charakterizovat jako svobodná území města Olvorn v čele se starostou jako nejvyšším zákonodárcem. Je však třeba
uvést, že v důsledku vývoje v okolních zemích mezi barbařím lidem sílí myšlenka na vytvoření pevnějšího a
těsnějšího správního uspořádání, včetně vytýčení hranic a založení silné cvičené armády.
* * *
Na mostě přes divokou řeku Rawwanil, uznávaném to hraničním přechodu z Mondragonu, se nurnská jízda
ocitla po dvoutýdenní úmorné cestě vcelku obývanými a stabilními kraji. Jenom pár slovy bych se rád vrátil k vyčíslení
členů výpravy. Nepříliš silnou válečnickou část skupiny představoval novopečený vůdce barbar Nolland a trpaslík
Trblot Vratigllad, velvennorský rodák s trestním záznamem za zabití v hospodské rvačce. Léčitelskou, tedy dosti
důležitou skupinou, byli chorobný kradař a šmírák Tanris z álfheimu a naprosto neschopný hraničář Midolas. Za
alchymisty lze vyjmenovat věčně opilého oplzlíka Alwynna Bílou Ruku, přespolního Dyniho Longodona a Nervora
Chinského. Nelze opomenout také schopnou a ostřílenou dvojici zlodějů, Griffina Linfalase a Aedda Ruindorského,
doplněnou o něžnou hobitku Atalju. A na konci výčtu není potřeba komentáře - Krochta Moskyt z Bažiny, největší
z čarodějů Nurnské družiny, zvaný někdy též, samozřejmě potajmu, magické hovado. Tedy sečteno a podtrženo,
jedenáct hrdlořezů schopných všeho, leč nejednotných a tedy i zranitelných.
Průjezd mýtem, zejména díky barbařímu původu vůdce Nollanda, proběhl bez jakýchkoli jedovatých
poznámek a úšklebků ze strany místních vojáků. Městský lomoz pohltil znavené jezdce jako jáhelná kaše dlabanou
lžíci. Ač na mostě nedošlo k žádné slovní šarvátce, na městském tržišti na sebe nenechala dlouho čekat. Při
získávání zpráv o šestici kudůků, pravděpodobně zodpovědných za smrt trpaslíka Narwa, jež se ukázaly jako liché,
se prostořeký a pětiletým žalářem obhroublý trpaslík Trblot Vratigllad zapletl do hádky se starou paní, přičemž
do ní strčil tak mocně, že upadla na chodník a dala se do úpěnlivého spílání. Jen díky včasnému zásahu
ohleduplnějších družiníků, kteří, majíc dobrého vychování a pociťujíc úctu ke stáří, odtáhli rozohněného Trblota
z rynku, kde se už shlukl notný dav lidí, ji ten bývalý mukl nepřetáhl řemdihem. útočiště Nurnští nalezli v hostinci
U rybí kostry, kde objednali pokoje, krátce vzpomenuli tragickou smrt Nestora Burmy v třiatřicátém a odebrali se
ke spánku před další cestou.
Oplzlý Alwynn však nešel spát. Byl přidělen na jizbu k hobitce Atalje, což zapříčinilo, že v komůrce
vládlo trapné ticho, Atalja přestěhovala svou postel co nejdál od té Alwynnovy a probděla noc v polosedu na pelesti.
Hobiti
Slyšeno v pět ráno v hostinci Na Kovárně
Stínov
Autor neznámý
(Příspěvek dodal pan Alwynn Bílá Ruka)
Tělíčko jako panenka
Usměvavá hlava
Šunku mám rád
Smradlavé nohy
Ukecaná tlama
Šunku mám rád
Prckové špinaví
To už ani kat nespraví
Šunku mám rád
Na víně s vejci,
přinesou Prase
Šunku mám rád
Hosté se diví
Chutná dobře!
Ale proč má ruce?
Šunku mám rád
Hobití
Aedd Ruindorský také nešel spát. Při svitu olejové lucerny dlouho do noci studoval mapu kraje a častoval
polodřímajícího Dyniho svými závěry. "Mně furt nejde do hlavy ten Midolasův galimatyáš. Když to vemu čistě
logicky a Olborská zem je teda s největší pravděpodobností Olvorn..., pak bubarácká brána by mohla bejt klidně brána
do Mubarrathu, víš, ta co je ve znaku merrithský oblasti". "Hmm", zabručel rozmrzele Dyni, mžouraje do plamene
lampy. "Jedinej pořádnej les v dosahu je tady Khandúrm, to zní podobně jako Chandúr, to moh klidně Midolas ve
svý nevědomosti zmršit". "Hmm...", zaskuhral Longodon, maje mezi ztěžklými víčky jen malou bílou štěrbinku. "To
by pak seděla i hora Tuskarn a řeka Temnice. Tuskarn a Tuškár, to je vono, při troše fantazie to dává smysl". "Jó,
to dává...". "Gzimák, to je jedinej problém. Zblbaný méno se vodhaduje špatně. Ale co je to ten mýl, z toho sem celej
tumpachovej", zamyslel se Aedd, "No nic, zejtra vyrazíme k Tuskarnu. Vemem to nejspíš přes Duifin". "Nechtěl bys
už chrápat?", zazněla vzteklá odpověď a na Ruindorově hlavě přistál poctivý polštář z prachového peří.
* * *
Griffin zalezl do postele, zatímco Vratigllad, stoje v podvlíkačkách u džberu, věnoval se čištění uší. Náhle
kdosi zabušil na dveře. Otevřeli. Venku stálo šest chlapů, barbarských výrostků. "To je von", ukázal jeden na
trpaslíka, "Malej hajzl potetovanej". Vratigllad poodstoupil a ohlédl se po zbrani. Griffin vyskočil a vrhl se ke
dveřím. "Zbil si mojí mámu a za to dostaneš do držky", zařval druhý a vrhl se pěstmi na Trblota. Griffin okamžitě
vlepil druhému facku. Ogaři začali řvát a bitka na férovku se rozjela plným proudem. Už už to vypadalo bledě,
když se v chodbě objevil Krochta Moskyt s Nervorem Chinským, oba posilněni nějakými neadekvátními bezmegy.
A začala mela. Olvornští balíci pomalu začali padat k zemi, i když Griffinovi s Trblotem už se taky pěkně řinula krev
z nosu. Vratigllad se najednou rozzuřil a uskočil. Hrábl po kladivu a nejbližšímu z útočníků napálil ránu pěkně
zblízka. Skácel se k zemi. Brzy bylo po boji. Bezvládná těla Nurnští natahali do pokoje, přičemž zjistili, že Trblot
toho svého zabil. "U všech Ardasanskejch", zakoulel očima Linfalas, "Tys ho zabil". "Tadle hospoda je snad
prokletá", řekl Krochta, "Musíme vypadnout. A nejlíp hned teď". "Utečeme přes dvůr", navrhl Chinský, "Ve stájích
máme koně".
* * *
Gzimakhův tábor
Ve spěchu Nurnští opustili hlavní město a projeli Duifinem. Koně zarazili až u samotného Khandúrmského
hvozdu, v místě, kde do lesa zabíhá polní cesta směřující prastarým lesem k hoře Tuskarn. Cesta, zpočátku dobře
zřetelná a pohodlná, brzy zmizela v objetí divokých kapradin, břečťanového koberce a nezdolné ostřice. Zde bylo
třeba koně vést a pokračovat pěšky. Cesta se ztratila úplně a její směr se dal vytušit podle dobře udržovaných záseků
v kůře stromů. Vysilující pochod v podmáčeném terénu dovedl družinu až na dohled roztroušených kaluží na dně
malého údolíčka. "K zemi", houkl álfheim, který svým vytrénovaným zrakem spatřil dva obry, chlemtající ze zdroje
kalné stojaté vody. "Počkáme, až vodejdou", špitl Nolland. "Já bych jim rači uřezal hlavy", zatvářil se bojovně
psanec Alwynn Bílá Ruka, lokl si kořalky, ale namísto činu se zaryl hlouběji do ostřicového trsu. Obři dopili, táhle
odfrkli jako nějaká zvířata a odběhli severovýchodním směrem.
Ke skutečnému střetu s obry došlo možná o míli později. Společenstvo, prodírající se kapradím, bylo
objeveno skupinou obřích lovců. Válečný řev dupajících kolosů způsobil mezi nimi malou paniku. Dopadlo i několik
oštěpů, leč bez výsledku. V následujícím okamžiku však alespoň část Nurnských dokázala svou připravenost a
semknutost, a to, prosím, s absencí rozkazu nezkušeného vůdce! Pod úctyhodnou palbou Griffina a Nervora
Chinského, za podpory silné Moskytovy magie, se obři stali nebožtíky dříve, než stačili vůbec doběhnout a
obrovské drtivé palice nenašly své cíle. A jelikož po bitvě je každý králem, přišla řada na věčně opilého Alwynna,
který, ač se v boji zbaběle skrýval za zády ostatních, statečně vyskočil a za odporného chechotu uřezal mrtvolám hlavy.
"Je to dobytek", odtušil elf Midolas. "Ještě jednou to udělá, tak ho, na mou duši, zabiju", zazněla Krochtova
pohrůžka. V družině vzklíčil první zárodek sváru.
* * *
"Už mi došlo, co je to ten mýl", ozval se znenáhla Trblot Vratigllad, vyzývajíc vztyčenou paží k
ostražitosti, "Podívejte". Ve vzdálenosti dobrých třiceti sáhů mezi stromy na kraji mýtiny upoutala zraky druhů
navršená hromada, z níž k obloze stoupal tenký pramínek dýmu. "Milíř", ozřejmil Nolland. Zurčení říčky,
nepochybně Temnice, přes níž vedla z hrubých klád zrobená lávka, dávalo tušit, že je výprava u cíle. Za paloukem,
na kterém prosvítala střecha hospodářského stavení, se zvedalo zčásti holé skalnaté úbočí. "ééé, počkejte", broukl
Běloruký, neboť jeho krhavý zrak cosi zřejmě upoutalo. Klátivým krokem člověka, který si není zcela jist, zda se mu
cesta, po které jde, najednou nepostaví do cesty, došel k milíři a začal se v jeho úpatí přehrabovat. "Uáá", vykřikl
úlekem, ale potom se zasmál. "Je tady lidská noha, hehé". A už začal tělo vyprošťovat. Nurnští stáli jako přikovaní.
Před zraky všech byla objevena spodní část trupu malého těla, shora ohořelého. "Dítě to neni", poznamenal Aedd,
který měl tu sílu jít se podívat blíž. Zvrhlý Alwynn, ta nechutná práce mu totiž činila neobyčejné potěšení, objevil
ještě paži. Co však bylo zajímavé - tetování kus pod ramenem. "S.V...", vydechl pan Ruindorský. Správná stopa.
"Vzal bych to stavení útokem", navrhl vůdce Nolland. "Ba ne", zazněl Krochtův roztřesený hlas, "Zkusíme to nejdřív
po dobrym". A Griffin Linfalas napjal svůj luk a řekl: "Hlavně vopatrně. Tady končí veškerá sranda".
Družina mlčky přešla temnickou lávku a uskupila se v šik na samém okraji palouku. Ozvalo se osamělé
zaštěkání psa. Přidali se další a další. Nurnští opatrně vyšli na louku a zastavili se v půli. Koně zanechali v lese pod
dohledem zbabělého Alwynna, který už teď sotva šel, natož aby byl schopen nějaké akce. Pouze hraničář Midolas
zůstal v sedle tažného grošáka. Z otevřené brány statku se vyřítila smečka vyhladovělých psů. Bylo jich bratru tucet,
ne-li víc. Mezi dobrodruhy nastal zmatek. Nezkušený vůdce Nolland se vykašlal na své vůdcovské povinnosti a beze
slova vyrazil vstříc běsnícím hlídačům. Zkušenější družiníci se připravili do neorganizovaných, leč bojových pozic.
Elf Midolas otočil koně a rozjel se k lesu, následován pěšáky Nervorem Chinským, hobitkou Ataljou a Dynim
Longodonem. Z dálky se ozvaly dávivé zvuky opilého Alwynna.
Nesmrtelní
Alwynn Bílá Ruka
Vůně dálek,
strach hořící svíce,
blázen rumu šílený
Chuť smrti, vůně kovu
Bolest srdce rvoucí
To cítím
já
Já
Monstra zběsilá,
duše vzplanulá šeptem,
úprk
Děs vzpouzí bolest,
nenávist zrozená prokletím
To cítí
oni
Oni
Boj zuří
Mocná ruka šílenství
opaří mysl
Hnus krátkého spojení
svíce hasí,
nenávist sílí
To cítí
nesmrtelní
Nesmrtelní
Ubohý Nolland doběhl k místu střetu a byl doslova roztrhán na kusy. Smečka se prala o jeho maso a v
rudých cárech jej roznášela po okolí. Tím družina získala čas se vzpamatovat z náhlého šoku. Aedd zavelel k
pomalému ústupu. Midolas, zaslechnuv Nollandův smrtelný chropot, znovu obrátil koně a pobídl jej k trysku. Tou
dobou už Nurnští zahájili ostrou palbu z kuší a luků. Z Krochtových očí začaly prskat magické výboje všemožných
blesků. Psi zanechali cupování a za hrůzného cenění žlutých tesáků prudce zaútočili. Z brány vyběhli dva muži v
uhlířských kutnách z hrubé pytloviny. Tanris se odrazil a mocným skokem přeletěl čtyřicet sáhů, které jej v této
chvíli dělily od statku. Je těžké říci, jak mohl takovou věc zvládnout. Sám tomu mnoho nevěřím, ale očití svědkové
o tomto úctyhodném kousku vypráví vcelku shodně. Na každý pád to musela mít na svědomí černá magie, snad jakýsi
Herbertův bezmeg, jistě ale ne cirkusácké umění, vezmu-li v úvahu, že Tanris je líný jako prase. Takže - skok to byl
vskutku úctyhodný, ale dopad nevyšel a Tanris se s žuchnutím zřítil ze střechy na zem. Naštěstí to nebylo vysoko.
Veškerý čas boje pak promarnil marnými pokusy o zdolání střechy.
Midolasův kůň se vzepjal a velkým obloukem se vznesl nad dvě bestie. Psi vyskočili a ostrými zuby rozpárali
nebohému koni břich. Teplý obsah vnitřností postříkal okolostojící. Kůň dopadl a bezvládně se zabořil nozdrami
do udusané trávy. Midolas, nezkušený jezdec, se zřítil a jako hruška se rozplácl opodál. Psi se na něj okamžitě vrhli.
Krev tekla i na mnoha dalších stranách. Z lesa se vypotácel Alwynn Bílá Ruka. Chvíli nepřítomně zíral, než jeho
otupělému mozku vůbec došlo, co se děje. Pak sejmul z ramene kuši a jal se pálit. Je pravdou, že sklátil jednoho z
uhlířů, ale několik šípů poslal i do řad vlastních. "Svatá válka!", zařval opilec o doběhl k hlavní linii.
V bráně se objevilo několik dalších barbarů, ale vesměs byli postříleni Griffinem a Nervorem či pobiti
Trblotovou strašlivou zbraní. Bojiště ztichlo, ozývalo se jen Alwynnovo opilé škytání a Midolasův nářek.
"Fuj, to byla fuška", ozval se po chvíli mlčení Tanris, otlučený od několikanásobného pádu ze střechy domu.
"Svatá válka, hehé", zachechtal se Alwynn a počastoval své druhy dechem páchnoucím lacinou kořalkou, "Byli to
hnusný barbaří mutanti a já jim teď všem uřežu hlavy". "Jestli někomu uřízneš hlavu, tak tě zabiju", zaječel Krochta.
Aedd Ruindorský, kterému smysl krvavé bitky vrtal hlavou, mezitím nikým nepozorován zmizel v bráně.
Běloruký si zatím vyhlédl barbaří mrtvolu, ležící opodál. Přistoupil a pomatlal si obličej krví. Potom, vědom
si Krochtovy pohrůžky, lišácky odřízl levou paži rituálním nožem. "Ať žije Bílá Ruka!", zaječel a zdvihl trofej
nad hlavu. Od lesa se ozval dusot kopyt a kůň s jezdcem vyrazil tryskem na volnou pláň. Čarodějův plášť vlál divoce
ve větru. "Uříz sem mu jenom ruku!", rozbrečel se Alwynn a rozpatlával si slzy po obličeji. Ve sveřepé tváři Krochty
Moskyta se zračila smrt. Kůň mířil přímo k Alwynnovi. "Ne!", zanaříkal opilec a klekl si do prachu. Krochtův
válečný kůň jej srazil brutálně kopytem a zastavil se až několik sáhů za ním. Alwynn se bezvládně svezl k zemi. Nebyl
mrtev, je s podivem, jak takovou ránu vůbec přežil. Možná ho živila víra, snad Plimskrův duch ze záhrobí. Po
nějaké době se pohnul, posadil a dal se do usedavého pláče. Krochta si nad tou lidskou troskou odplivl a odmítl se
jím dál zabývat.
Zvratky a krev
Alwynn Bílá Ruka
Zvratky a krev
rozšklebená rána
hořící kůra
mozková
kálící spratek
roztržený ve dví
všichni jásají
smrt to tu obchází
* * *
Aedd Ruindorský mezitím prolezl statek a objevil v chlévě tři uhlíře. Tichým gestem naznačil, že přichází
v míru. Všichni muži odložili zbraně. Aedd se vyznamenal svým vyjednavačským uměním a převyprávěl svůj příběh.
"Takže my teď hledáme toho pana Gzimáka", zakončil výčet událostí. "Gzimakh sem já", ozval se zavalitý barbar v
odraném oděvu". Šlo zřejmě o jakéhosi předáka, neboť on jediný s panem Ruindorským zapředl rozhovor. Pan
Gzimakh, zprvu značně nedůvěřivý, brzy roztál jako jarní sníh, neboť poznal, že toto jsou ti praví muži, o nichž
mluvila trpasličí spojka. "Víte co, pane Gzimakh?", přerušil ruindorský lupič nit přívalu slov, "Zavolám svý druhy,
ať z toho taky něco maj". Čtveřice drsných mužů rozvážným krokem vyšla před statek, tam, kde se první krkavci
začali slétat na krvavé bojiště. Gzimakha upoutal pohled na ubrečeného opilce Alwynna, vlekoucího uťatý úd a
blekotajícího cosi o čistotě rasy. Jeho tvář zbrunátněla. "Tenhle dobytek sem nesmí!", zaburácel statný uhlíř hrubého
hlasu, ale čistého srdce. "Jestli patří k vám, tak vo něm nechci vědět". Alwynn, nemaje žádného zastání, se dal znovu
do usedavého pláče a odploužil se jako hromádka neštěstí k lesu.
* * *
"... objevili se tu jednou zrána. Stahovali jsme zrovna polena z Tuskarnský homole, rostou tam ty veliký
duby, co jsou starý jak samotnej věk". "Hmm", zabručel Aedd Hlína soucitně. "Byli tři. Trpaslíci na první pohled,
vousiska rozevlátý, ve tvářích nach a že prej jestli si tady nemůžou trochu vodpočnout a nabrat dechu. To víte, v
těchhle drsnejch končinách neni nikoho, kdo by v nouzi ruku nepodal, tak jako že jo. Nic jsme vod nich nečekali,
ale vyklubali se z nich chlapiska vděčný a štědrý. A jak tak povokřáli, večer u vohně se rozpovídali vo severskejch
krajích, jaká je tam teď těžká doba a vůbec. Některý věci vypadaly trochu nepochopitelně a přehnaně, budiž, ale
olvornskej lid má zakořeněnej soucit s určitejma věcma, dyk taky pocejtil břemeno jha a ústrku. Ale dál. Nepobuli
tu dlouho a když nadešel čas rozluky, pravil ten jejich předák, že jestli bysme si nechtěli přivydělat drobnou
službou v správný věci. Proč né, povídám, když nám to nějak nezkomplikuje pracovní výkon, a von na to že de vo
takovou drobnost. že prej se tady zastaví nějaká banda a my jí máme poskytnout něco na zub a teplej pelech. A jak
je poznáme?, já na to ve strachu, aby se nám tady z toho nestala zájezdní nocležna, a von že žádnej strach, že prej
předák tý bandy bude mít jeho prsten. Načež mi tu cetku ukázal a předal mi pár dodatečnejch inštrukcí, který mi
teda vopravdu vrtaj hlavou."
"A jaký to jsou instrukce, můžu-li se optat?", zeptal se Griffin Linfalas.
"To eště neni celej příběh", zakabonil se barbar, "Už bysme s kumpánama na celou věc dočista zapomněli,
když tu jednou se z lesa vynořila skupina takovejch malejch floutků, samej úsměv a nevinný voči, a že prej jestli
neznáme nějakýho Narwa, trpaslíka. Mimo jiný se mi ten jejich vůdce prokázal prstenem, čimž jsem pozbyl všech
pochyb, i když se mi ty prckové moc nezamlouvali. Porád si něco šuškali a zvědavý byli až hanba. Ale co, řek sem
si, trpajzlíci byli dobrý chlapi a nějakej důvod mít museli, když se dali dohromady s touhle čeládkou. A navíc dobře
zaplatili. Předal jsem jim všechny ty věci a voni jako že sme hrozně milý a pohostinný a že za rozbřesku vodjedou.
Jenže ty smrádci v noci vzali sukovice a ve spánku na nás zaútočili. Řvali něco o pronárodech a bůhvíco eště za
sprostoty. Ghekhovi se nějak podařilo pustit psy, čimž mu vděčíme za svý životy. Tři z nich ty bestie je roztrhaly
na kusy a zbytek se rozprch jako když zašťouráš do včelína. Bohůmžel čtyři parťáci to odskákali. Ráno sme je
pochovali a vostatky těch vrahů naházeli do paliště. Jeden nikdá neví, kdo se tu vobjeví příště".
"Byli to chlapi, co umučili pana Narwa", odtušil Dyni Longodon, "Kudůci, co na krchově málem zabili
Midolase". "Máme asi málo času", ozval se Krochta, "Jestli můžete, předejte nám poselství a my odjedem". "Mám
to v chlívku v truhle", řekl uhlíř Gzimakh a opustil místnost. "Počkej, Krochto, měli bysme se vyspat a zvolit novýho
vůdce", zaburácel elf Tanris, "A mohli bysme zakopat Nollanda. Nebo ho aspoň spálit".
* * *
Gzimakh se vrátil s hromadou špinavých hadrů a vyklopil ji na hliněnou podlahu. "Pan Narw mi řek, že se
máte zastavit u nějakýho pana Satlanna, hrobníka z velvennskýho kerchova. Je to ve Velvennoru. Po cestě ale nemáte
budit žádnej rozruch, tak pojedete přestrojený za kočovný kominíky. Máte si taky dát pozor na zbraně". "Cože?",
zvedly se páry nevěřících očí. "To si mám vzít na sebe tendle eklhaft?", ohrnul nos čaroděj Moskyt. "A můžete se
zamazat mourem", uchechtl se Gzimakh, "Toho je tady všude plno". "Sem zvědavej, co tomu řekne Atalja", zrozpačitěl
lupič Linfalas, když si jen tak zkusmo natáhl přes hlavu špinavou rubášku.
Obři
Atalja neřekla nic, ohrnula malý nosík a prstem přejela po tvářích. Zbyly po něm dvě něžné sazné čárky.
Nutno podotknout, že ačkoli barbaří převlek nepadl zrovna jako ulitý, vypadala pořád svůdně. Bylo v tom něco z
nevinné dětskosti a něco z půvabu mladé hobití dívky. Nurnští, zčásti vyhlížející jako skupina chudých kominíků a
zčásti stále jako tlupa hrdlořezů, které nestojí ani za to smýt zaschlou krev posledních obětí, se s vřelostí jim ne právě
vlastní rozloučili a odcválali směrem k Duifinu, do hloubi hvozdu. Po cestě nabrali ubohého vyděděnce Alwynna, už
zase opilého. Na jeho strhaném obličeji byly jasně patrné stopy probdělé noci v tísnivé samotě ztemnělého hvozdu,
plného strašidelných skřeků a kradmých pohybů nočních šelem.
"Tak my jedeme domu, do Velvennoru", otřel si zpocené čelo Trblot Vratigllad, "Tam sem se narodil, prožil
mládí a seděl v lochu". "Vzpomínáte si na Jarbu?", ozval se Aedd s kominickou čapkou posazenou hluboko do čela.
"Ne", odpověděl mnohohlasý sbor. "Já taky ne. Ale čet jsem o tom". "To zná každej", špitl Krochta Moskyt, "Perrim,
Norrangh, Glendorr, Bóin... a ty earrily". "A pojedeme přes Olvorn, kolem Mubarrathu, přes Angwarr..., pak Círrhen
a Velvennor", vytasil se se svými chabými zeměpisnými znalostmi poněkud prostší Trblot Vratigllad. "Máš sice
pravdu, ale bude lepčí to vzít přímo", dodal Griffin Linfalas s letmým úsměvem v hezké elfí tváři. "Ale nejprv přede
všim se porádně nažerem, né?", zařval na to elf Tanris, řečený álfheim, až spadlo několik zralých šišek z přilehlých
borovic. "Víte co?", ozval se kdosi z procesí, "Tady na tý mejtině to zapíchnem, někdo skákne pro klestí a hraničáři
vyrazej na lov". Inu, stalo se. Dvě lovecké skupiny, Griffin s Midolasem a Tanris s Aeddem zmizely v přítmí lesa.
* * *
Aedd a Tanris, ostřílená dvojice, vyrazili jako ohaři po první stopě, kterou zbystřili. Byla krása na ně
pohledět, svojí práci dobře rozuměli, Tanris držel stopu a Aedd se pohyboval mezi stromy takřka neslyšně s prstem
na spoušti věhlasné kuše ostrostřelky. Netrvalo dlouho a bystré oči álfheimského elfa zbystřily šlápoty medvěda.
Mlčky se prodírajíce křovinami začali pátrat po medvědově příbytku.
"Před náma je jeskyně, tmavá ďoura", sykl Aedd a krátkými přískoky dohnal Tanrise. "Je tam, cejtim ho",
houkl elf, "Rubnem ho a vyhřeznem". Oba dva se rozeběhli k temnému otvoru. Tanris zbrkle, Aedd s ostražitostí
jemu vlastní vždy nějaké dva tři kroky za svým druhem. Medvěd mohutně oddychoval, zavětřil nebezpečí. Ve tmě,
ozářené zvenčí jen sporými paprsky světla, zaburácel álfheimův bojový řev, tmou zasvištěl šíp a nějaký ten magický
výboj. Bolest vyburcovala huňáče k nepříčetnosti a vrhl se na útočníky. Jeho tlapy ztěžka dopadly na álfheimského
chodce a začly jej drtit. Je pravdou, že nechybělo mnoho, ale Aedd, netuše sice, do koho v rvoucím se klubku vlastně
střílí, zasáhl toho pravého, tedy těžce poraněné zvíře, a to vydechlo naposled. Těžká váha přimáčkla krvácejícího
Tanrise ke kamenné podlaze. "Vodval ho, Hlíno, vodval ho ze mě", zavyl elf táhle, "Sic ze mě potečou střeva! Už je
cejtim v chřtánu, u všech bohů!!!". Aedd bryskně odhodil kuši, přelomil padlou souši ve dví, řekl jenom to své hmm
a používaje vtipně toporu jako páky, vydoloval elfovo tukovité tělo zpod medvěda. "Sem málem zařval", otřel si
hraničář zakrvácenou tvář. "Sem slyšel", opáčil Hlína. Když si oba dva řádně odpočali, jali se úlovek stahovati a
těšiti se na pořádnou krmi.
* * *
Jak byla skupina první sehraná, tak jí byla skupina druhá opakem. Nebo protipólem, chcete-li. Griffin
Linfalas je sice zkušený muž, jen co je pravda, ale nerozhodný. A dostane-li pod velení takového šťourala a
nechápavce, jakým byl elf Midolas, který navíc přitahuje problémy a zamotá, co může, pak je o nevšední zážitky
postaráno.
"Už se hodinu touláme po lese a mně se zdá, že jdeme pořád dokola", pronesl nejistě nalehko oděný
Griffin, ověšený pouze toulcem s šípy. "Taky se mi zdá", hekl Midolas, který na lov vyrazil s veškerou svou výzbrojí
a výstrojí na cesty, včetně batohu naditého nepotřebnou veteší. "Já myslel, že jdeme po stopě", zarazil se lupič
Griffin, "Myslel jsem, že stopuješ?". "Já že umim stopovat", podrbal se na hlavě pitomý Midolas, "To myslíš jako
stopy zvěře hledat? To snad umim, né?". "Tak proč nestopuješ. Co jseš to za hraničáře, chlape?". "Počkej", zalovil
v mozku elf, "Co jsem to za hraničáře. No, já myslim, že jsem hraničář. Asi jo". "Tak hledej stopy, vole", rozlítil
se Griffin, který je jinak klidný a sprosté výrazy se mu nadmíru hnusí. Nešťastník Midolas se shýbl k zemi a začal
lovit v paměti, čemu že ho to ve škole učili. Dalo mu to velkou práci, ale nakonec narazil na stopu vysoké. "Běžel
tady jelen. Hlína je měkká, párky pěkně u sebe. Byl to jelen parožák", zajásal elf a zachřestil batohem. "Midolasi,
to nejsou párky, ale spárky", obrátil oči v sloup lupič. "Počkej", zarazil se Midolas, občas přezdívaný též Mamlas,
což jest jistě výstižnější, "Mám pocit, že to jsou párky. Mám ten dojem z hraničářský přednášky o kopytech,
protože ty stopy maj tvar párků, to je jasný...". Griffin vztekle máchl rukou na důkaz, že elfem pohrdá. Midolas
zmlkl a začal konečně sledovat stopu. Šli dlouho, protože elf se pod tíhou příručních zavazadel vlekl opravdu
pomalu. Stopa jelena křížila stopu skupiny obrů, ale těm Midolas nevěnoval pozornost ani tolik, aby o objevu zpravil
svého druha. Chtěl jelena. Brzy ho Griffin spatřil v mlází. Vyrazil neslyšně vpřed, zanechávaje za sebou zmoženého
hraničáře. Sklátit jelena není těžké, když se lovec přiblíží na dostřel, umí střílet a ví, kam nejlépe zasáhnout. Jelen
padl, Midolas se přibelhal a shodil z ramen batoh.
Druzi se rozběhli po okolí nalézt vhodné břevno k přivázání jelena, aby se lépe nesl. Midolas brzy objevil
vhodnou souši, kterou za notného řevu vyvrátil i s kořenem a provlekl ji úlovku mezi svázanýma nohama. Druzi
jelena nahodili na ramena a vykročili po cestě. Nešli však dlouho. Griffin náhle bez hlesu padl k zemi. "Co je?", houkl
hlučně nezkušený hraničář. Linfalasovo gesto rukou bylo výmluvné, leč zůstalo nepochopeno. "K zemi!", špitl
ostražitý lupič. Mezi stromy se míhaly velké postavy. Šly jim po stopě. Není divu, už hodnou chvíli o nich věděli.
Vetřelci se dostali moc blízko k jejich doupatům. Byla to obří hlídka. Griffinův mozek horečnatě přemítal. Uvědomil
si, že by určitě obrům utekl, ale chudák Midolas s těžkým batohem by padl vysílením po chvilce běhu. Navíc je to
nebetyčný blb. Určitě by obrům vběhl rovnou do chřtánu. Ne, musí jít tomu ouchcapkovi i s nasazením vlastního
života příkladem. Třeba se mu podaří je ustřílet. Luk má. Obři se zarazili, táhle zavětřili a za hrozivého ryku
vyrazili vpřed. Bylo jich šest. "Na stromy!", zavelel Linfalas a s mrštností kočky se vydrápal do rozsochy listnatého
dubu. Odtud odstřelil nejbližšího obra v dostřelu. Ne tak Midolas. Než mu došlo, že s batohem se nikam
nevyškrábe, podnikl dva komické pokusy o vydrápání se do koruny. Obří oštěpy jej dosáhly ve chvíli, kdy se soukal
po vzoru svého zkušenějšího soudružiníka mezi větve. Hlasitě zachroptěl, vytřeštil oči a žuchl dolů. Griffin začal
bojovat o holý život. Jeho smrtící dobře mířené střely s kalenými ostřími se však s oštěpy, které obrům brzy došly,
rozhodně nemusely poměřovat. Pouze jeden z útočníků vyvázl s holým životem. Zmizel v hloubi lesa, zanechávaje
za sebou tlustou čáru temné krve. Linfalas se nezabýval mrtvým druhem, ani jelenem, a rychlým klusem se vracel
hoštinami zpět ke svým druhům. Po nějaké době bloudění se vynořil vyčerpaný na palouku s doutnajícím ohněm.
Tanris právě stahoval medvěda, někteří si čistili zbraně, jiní odpočívali.
"Midolas je mrtvej, dostali ho obři", podal strohou zprávu o neúspěchu lovecké výpravy Linfalas. "Hmm...",
zkonstatoval Aedd. Midolasovu smrt všichni přešli bez zbytečných výlevů citů. "Ale těm vobrům bysme mohli
vypráskat kožuch", pravil Trblot a vybalil kladivo. "Rozbijem jim držku, kdo de?", otázal se Krochta Moskyt.
Družina zamručela nesouhlasem.
* * *
Byli tři. Tři stateční, tři krvelační. Obrobijci zlověstně kráčeli bujnou vegetací hvozdu. Vpředu stopař
Tanris, za ním válečník Trblot Vratigllad a čaroděj Krochta Moskyt. Šli najisto. Místo Midolasova skonu bylo doslova
rozdupáno obřími stopami. Jelen zmizel, elfovy věci byly rozcupované po okolí, mrtvola ležela v blátě s vyhřezlými
vnitřnostmi. "Sežrali mu játra, dobytci", rozčertil se álfheim. "Chcípnou", pronesl Vratigllad a pohladil řemdih po
ostnech.
Stopy byly čerstvé, četlo se z nich snadno. "Před náma je palouk. Cejtim jejich smrad", pronesl do ticha
Tanris. Nurnští, kryjíce se stromy, obhlédli scenérii. Kolem velikých ohnišť u hrubých skalek se pohybovaly postavy.
Malá obřata se bavila mučením zmrzačené laně. V trávě bzučel hmyz, ptáci pěli, i tlukot datla bylo slyšet. Sluneční
paprsky ozařovaly místo obřích doupat.
"Pozor, použiju zbraň hromadnýho vyhubení!". Krochta Moskyt vystoupil zpoza stromu, odhrnul plášť,
vzepjal ruce a začal zaříkávat strašlivou formuli temné magie. "Mortéé", dozněl jeho pevný hlas. Začaly se dít věci.
Několik obrů se bez vlády sesulo k zemi. Nastala panika. Obřata zaběhla kamsi do sluje, následována svými matkami
a vším, co přežilo. Krajem se rozhostilo nepřirozené ticho, Nurnští stáli jako přikovaní. Potom šouravými kroky
vstoupili na paseku. "Probůh, Moskyte, cos to proved?", ozval se Tanris, pohlížející si trávu kolem,"Dyť je to
hotovej hřbitov. Všecko je mrtvý. Ptáci, brouci, i ta laň, všecko co dejchalo už nedejchá". "účel světí prostředky",
odvětil tvrdě čaroděj. "Hlavně že žijem my, né?", přidal se na Krochtovu stranu Vratigllad. "Dem dodělat svou práci.
Vobři zdrhli do támdletý sluje".
Nurnští šli obezřetně. Byli jen tři, byli v menšině. A to je vždycky ošemetná záležitost. V jeskyni bylo
vysekáno několik místností s odporně páchnoucími pelechy. Nurnští se vrhli na nepřátele a co se hlo, to zabili.
Nešetřili ani ženy a děti. Nutno dodat, že ke zraněním docházelo na obou stranách. Ozvěna pláče kvílejících obětí
masakru brzo utichla. "Prohlídnem to tady, dobijem, co najdem, a potom mažem kalupem k našim", rozhodl nový
vůdce družiny Krochta Moskyt, "Už se mi sbíhaj sliny na medvěda". Při prohledávání prostor, které se ukázalo být
po stránce získání kořisti lichým, byl objeven postranní východ zavalený obrovským balvanem. Chodbami se začal
rozléhal hřmot. "Dou po nás", sykl Tanris. "Nevadí", pronesl ledově zabiják Vratigllad, "Zůstaneme v chodbách. Tady
se líp ubráníme". "Chci vás jenom upozornit, že jsem se tim svym čarováním dost vyčerpal", upozornil čaroděj,
"Nevim, jestli vám budu k něčemu platnej". "Postav se za nás". Trojice obrobijců vyčkávala v bojovém uskupení, ale
útočník nepřicházel. Brzy někoho napadla myšlenka, že obři zavalili hlavní vchod. A ta myšlenka nebyla mylná.
* * *
Oheň plál a modravý dým se vznášel, tančil, proplétal listovím korun velikánů. Znavení muži se povalovali
okolo ohně a uždibovali libové kousky z čerstvé voňavé pečínky. "Psst!", zbystřil náhle zloděj Aedd a dlaní opsal
kruh. Tento signál všichni dobře znali. K zemi. Nurnští se přilepili k zemi. "Co se děje?", sykl ke svému nevlastnímu
dvojčeti Griffin Linfalas. Odpovědi však nepotřeboval. I on zaslechl praskavý zvuk ze severovýchodní houštiny,
přimykající se k mýtině. "To nejni žádný zvíře, ale lidskej zvuk", odtušil alchymista Chinský, "A těch vosob bude
vícero". "A nejspíš podle rámusu hádám to budou pěkný zelenáči", ozval se mírně přiožralý Alwynn Běloruký. Kdosi
odhrnul houští a na paseku vyšel muž. Takový ouchcapek, řekli byste. Nurnští vyskočili na nohy a muže zajali. Ani
se nebránil. Šramot v mlází ustal, roztroušená skupina cizinců, kteří zbloudili v hustém hvozdu, strnula.
"Hej, hola, vylezte z toho lesa", zaječel malý Dyni Longodon, "To se dělá, vočumovat lidi při jídle?". Nic.
Ticho. "Mám si tam pro vás dojít, nebo co!?". Nasupené vřískání alchymistovo donutilo zbloudilce vylézt a vzdát
se. Posadili se kolem ohně, byli vyčerpaní a hladoví. Byli to tři muži a jedna žena. "Sme dobrodruhové, ale
takřikajíc sme zabloudili...", rozvázal se jazyk vytáhlému člověku v prostém koženém oděvu, zřejmě předákovi. "A
to enum kuli, še tuten šlak zabyl žradlo", přidal se muž velmi, ale opravdu velmi divokého východního zjevu s
kožešinovou čapkou zaraženou hluboko do žlutavého čela. "Co já?", ozval se postižený, ten, kterého Nurnští jako
prvního zajali, "Dyk ste mi to neřekli, nikde to neni psaný, jak to mám teda tušit, že si zásoby táhne každej sám".
žena omdlela a svalila se do trávy. Zřejmě hlady. Obětavý Griffin k ní hned přiskočil a odhalil jí hnědou kapuci z
tváře. "To snad neni ani možný", zařval, "Dyť to je Christla, Christla Lísková. Lískovka se jí řiká přece!". "No
jó, no jó, asi máš recht, když si vodmyslim ten vyzáblej vobličej a přidám pár tukovejch polštářů, tak jako by jí z
voka vypadla", nahlas zapřemýšlel pan Ruindorský. Byla to ona. Dva měchy studené vody ji probraly.
* * *
"Co kdybysme se k vám přidali", otázala se slečna Lísková, když si spravila chuť medvědí pečení a lokem
Alwynnovy laciné kořalky. "Proč né", usmál Longodon, "Když se tady za ty týpky zaručíš". "Já sem ňákej Ramidor,
hraničář z rodu Strážců Temného hvozdu", napřáhl pravici předák. "A ja sum Čagataj, ogar s moc graju dalegych.
Tu f Olvornu mi gdegdy žluťak řikaji, lebo Ragos zmradlavy, ale ja sum Čagataj a gdo inag mi pořika, tomu gatě
zrubu. Tag sum teda Čagataj, ale ig pisane, tag enum Tchagotaj. Jasne je? Sum rat...", založil si ten cizokrajný
chlápek ruce na prsa a zatvářil se důležitě. "No a moje jméno je Thielas, mám to tady na takový šikovný kartičce
napsaný, abych to nepoplet. Sem elf, jak vidíte, a lehce hraničářsky založenej. To jako že tíhnu k přírodě, zajímám
se o stopy a tak dále. Psa nemám, protože jsem si ho nehodil...". "Cože?", vytáhl obočí Aedd Hlína. "Myslí tim v
kostkách", špitla Christla, "Furt chce psa a nemá peníze. Tak šel za antouškem a v kostičkách prohrál brnění". "A teď
je nahej, blbec jeden", prohodil Ramidor, podle vystupování asi pěkně namyšlený chlápek.
* * *
"Dorazili Moskytovci!", oznámil všem pan Chinský, dlící na stráži, "A vlekou mrtvýho mamlasa Midolasa".
"Vzali sme ho s sebou. Když bude čas, vykopáme hrob", vydechl Trblot Vratigllad a otřel si potetované čelo. Tanris
a Krochta se svalili do trávy. "Bylo to drsný. Vobři nás zavalili v jeskyni a chtěli nás sežrat. A měli takovýdle huby
s takovejdlema zubama", rozeřval se Tanris álfheimský a divoce šermoval rukama, "Ale dostali sme se vocamcaď, a
to hlavně kuliva bystrosti, rychlosti a vobrovský síle". "...A taky Krochtovi", dodal Vratigllad. "Jó, vůdče, přijali sme
tři nový členy, Christlu a spol", uvědomil pana Moskyta elf Linfalas. "Christlu dycky rádi vidíme", odhrnul si dlouhé
zpocené vlasy z čela chodec Tanris, aby na nový objekt svého zájmu lépe viděl.
Nováček Thielas se zatím připlouhal k mrtvole hraničáře Midolase a začal jí svlékat z brnění. "Hmm, hmm,
hmm... Midolas, to zní jako Thielas, to můžu říct, že je to muj brácha z velkýho rodu Lasů a tim pádem mi budou
patřit všechny jeho věci...". "Hej, kašpare, seš nemocnej, že hladíš mrtvoly?", všiml si Ramidor Thielasova počínání.
"ále, beru si věci vod svýho bráchy, brnění, vobsah báglu, šperky a tak dál", tváří se přihlouple elf Thielas, "Jó,
apropó, koně náhodou neměl?". Tu se najednou prudce vztyčila robustní postava efa Tanrise, zvaného álfheim, který,
ač trpí kradařskou chorobou, sám k smrti nesnáší lidi sobě podobné. "Co kradeš, parchante?", zaburácel chodec. "Já...
já... aspoň to brněníčko", roztřásl se Thielas. Odpovědí byla Tanrisova pěst. "álfheime, nech ho", okřikl jej Krochta,
"To děravý brnění ať si nechá a může za to vykopat hrob. Myslím, že brzo vyrazíme k Velvennu. Tak se připravte".
Kominíci do Velvennu
Cesta do Velvennu, hlavního města Velvennoru, nepatřila zrovna k těm zdlouhavým úmorným štrekám
rovinatými kraji. Stále bylo na co se dívat. Hluboké hvozdy, vysoké štíty hor, úbočí plná stříbřitých bystřin, širé
louky a pastviny. Krása pohledět. Jen kdyby nebylo těch zablešených kominických hadrů, které teď nikdo neodkládal
ani na spaní. Nejhorší ze všeho byl ale všudypřítomný prasečí puch. To nováčkové družiny, nemaje jiné možnosti,
v první vsi za Khandúrmem zakoupili sobě staré sedlácké róby a patřičně je vyváleli v hnojůvce, aby se více podobaly
pracovním a tolik odpuzovaly, aby se nikdo nezahloubal, že jest divné, proč s potulnými čističi komínů putují také
potulní zemědělci. Nurnští prošli severním Olvornem, souběžně s Grullduinou obešli Grullské pohoří; stejným
způsobem se ti lenoši vyhnuli i pohoří Angwarr a dostali se až na starou známou cestu k Velvennu, vedoucí skze
Jarbu, vesničku u říčky Dúrian. V Jarbě se výprava zastavila jenom na skok, protože nikdo z místních k jejich
vlastnímu štěstí vyčistit komín nechtěl. A tak se jednou v podvečer na obzoru objevily první velvennské střechy.
* * *
Druzi se zastavili před chatrnými a očividně narychlo zrobenými zátarasy z hrubě otesaných souší. "Stát.
Stůjte", zavelel spoře oplátovaný trpaslík, dřepící na břevně. Štít, opřený o brlení, byl ve znamení zkřížených seker
na modrém poli. Z přilehlé provizorní budky vylezlo dalších pět mužů, z toho dva kudůci. Hraničáři Ramidorovi,
okusujícímu právě masitý lopuchový kořen, náhle blesklo hlavou, že by měl ukrýt zbraň, kterou až doposud, na
rozdíl od všech ostatních, nesl zavěšenu u pasu. Odhodil ohlodaný kořen a dosti neobratně se jal meč ukrývat v
záhybech své plandavé rolnické sutany. Štestím především jeho, ale potažmo i ostatním, kteří výzbroj pašovali v
houních, přivázaných k sedlovým úchytům, bylo, že strážný byl z nedostatku zábavy jaksi unylý a roztěkaný.
"Co ste zač?", seskočil z posezu strážný a pomalu se došoural k Nurnským. Jeho muži zůstali opodál,
měříce si pocestné zkoumavými pohledy. "Sme kominíci, né", zaburácel elf Tanris álfheimský, "Pucujem komíny,
né". "A tydle k vám patřej taky?", ukázal trpaslík na několik jedinců, kteří se páchnoucím ošacením jaksi vymykali
jeho představě o kominících. "My sme žumpaři", špitla líbezným hláskem Christla Lísková, "A kanálníci k tomu".
"Tag sume tagřikajc grupa člověkuf potloukavych, co svinsku robotu robi", mocně zagestikuloval Tchagotaj, "To
jasne? To jasne, co ja, Čakataj, sum řek?". A rukou udělal gesto, jakože on, muž z východu, domluvil. Trpaslík
zakroutil hlavou a nechal podivnou výpravu vpustit. Měl sice od pana Oikrespa rozkaz všechny podezřelé lidi
zaznamenat do denního hlášení a do města nevpustit, ale pán měl na mysli různé potulné žoldáky, ozbrojence, zloděje
a vrahy. A tahleta odporná cháska přece jenom projede městem, tu a tam komín vyčistí, a zase vypadne. "Počkejte",
zvolal náhle voják, "Jak se jmenuje váš předák?". "Krochta Moskyt", zaječel pravdomluvný a trochu přitroublý elf
Thielas. Trpaslík si zapsal jméno na pergamen s denním hlášením. Člověk nikdy neví. Krochta zpražil Thielase
kyselým pohledem. "Počkej, Krochto, to jsem neměl řikat, že jseš Krochta? No jseš přece Krochta, nebo né?". Pan
Moskyt ledabyle mávl rukou a popojel do čela výpravy. "Je to Krochta anebo neni to Krochta? No, řekni, Ramidore.
Jseš přece Ramidor, nebo né?", podrbal se na hlavě hlupák Thielas a zatvářil se nanejvýš přemýšlivě. "Já vim jenom
jedno", odvětil mu hraničář, ohlodávající právě bulvu divokého celeru, "že seš debil".
* * *
"Hej, hospodo, něco k pití", zvolal Nervor Chinský, když dosedl na dřevěnou lavici. "Správně, chlast ať
teče proudem", zajásal věčný opilec Alwynn Bílá Ruka a hned si dělal dostatečný prostor na stole. Burácivý hlas
álfheimského elfa přehlušil i hospodský ryk: "Co, chlast? Ty prase jedno! Hlavně ať dostaneme něco k žrádlu",
obořil se na něj, "Zase si pořádně vyráchat držku", liboval si nad tou krásnou představou.
Hostinec U rožněného selete patřil ve Velvennu k těm lepším krčmám. Rozhodně to bylo dáno jeho polohou,
vždyť přítomnost obchodní cesty a pod okny hlavní velvennské náměstí byly zárukou jistých příjmů. Střed města
sestával z množství krámků v loubích a dmů bohatších lidí. Dyni Longodon pohlédl z okna a nad střechami domů
spatřil velikou červenou střechu ostatní stavby o mnoho převyšujícího domu. "Prosím vás, strejče, co to je za
barák?", optal se jistého staříka s fajfkou. Ten se tuze zakřenil, uslintl na vestu a pravil: "Inu, to néjni žádnej barák,
mládenečku, alébrž vznešenej hrad krále našeho Perrima". "To je mi teda pěknej hrad", pomyslil si alchymista
Longodon, "Dyk to vypadá jako větší stodola". A měl pravdu. Jenže takovou pravdu je lépe ve zdejších krajích příliš
nahlas neříkat. Nad korouhvemi se počalo smrákat.
Nurnští se po dlouhé pouti dosyta najedli, napili, zaplatili ustájení koní a pro sebe pokoje. Jenom hobitka
Atalja trošku reptala, že nechce spát v jedné cimře s tím ožralou Alwynnem. Ihned se zvedl les hlasů, kdo že se
nabízí jako dobrovolník. Nejvíce s přehledem hulákal nevychovanec Tanris. "Já, já, já, já to chci bejt", řval jako
pominutý na celé kolo. Atalja zčervenala a rozhodla se raději spát sama. "A tadleta hospoda bude vodteďka náš hlavní
stan", sykl Aedd Hlína.
Zatímco druzi popíjeli a klábosili u stolů, Krochta s Trblotem vyrazili ke hřbitovu. "Zapomněl jsem, jak se
ten hrobnik menuje", chytil hlavu do dlaní trpaslík Vratigllad. "Satlann, Trdlo, Satlann", pravil Aedd Ruindorský
s úsměvem na rtech. "Menuju se Trblot a né Trdlo!", temně houkl lysohlavý trpaslík. "Tak už poď", křikl vůdce
Moskyt a vyběhl do tmy.
"Du se vychčít", rozhulákal se údajně vychovaný álfheimský elf, "Kde je tady hajzl?". Atalja s Christlou
obrátily oči v sloup a začaly si něco šuškat. "Asi na dvorku, né?!", ohrnul ret Griffin Linfalas, taky elf. álfheimova
sprostota už začala družiníky pěkně dobírat.
Tanris kvapem odběhl na dvorek, ale namísto malé potřeby se zneviditelnil řádným lokem svého, jistě
kradeného, lektvaru. Po změně stavu se proplížil na ulici a jal se šmírovat dvojici průzkumníků. Šmírování je potřeba.
Šmírování vede k blahobytu. Na álfheimu, rodném ostrově, také každý každého šmíruje. A taky udává a okrádá.
Takže každý všechno ví, co kdo jako má, a může si cokoli ukrást podle svých potřeb. A nemusí se bát, že se
okradený bude zlobit, protože šmíráci už všechno vědí a udávají to ostatním, takže každý ví všecko a okradený
si nic nedovolí. To radši okrade někoho jiného, aby to nebylo chápáno jako pomsta. Jó, na álfheimu, tam je blaze.
Tam si každej může dělat co chce. A když se to někomu nelíbí, tak mu rozbije držku. Aby si pamatoval, jaká je
naše barva.
* * *
Taková tma, jaká vládla na hřbitově pod korunami rozložitých dubů, byla až ke škodě. Nebylo vidět na krok
a před chvílí ještě tak příšerně zavrzala veřej rezavé brány. Krochta Moskyt měkce našlapoval po písčité cestě,
prohmatávaje tak prostor před sebou, Trblot zato chřestil svými pláty a dupal okovanými botami. Neustále svým
pověstným trpasličím zrakem bloudil po ještě temnějších zákoutích tmy. Mezi stromy zablikalo světélko, stromy se
lehce rozestoupily a proti bledší obloze se začaly rýsovat jasné kontury střechy stavení. "De to z prvního patra", sykl
Moskyt. "No jó", ozval se Trblot a tasil kladivo, které měl předtím pohotovostně zaražené zpředu za opaskem a
hrbolatý topor jej už delší čas nepříjemně dloubal.
"Dvéře", řekl Krochta a zaklepal. Nic. Vratigllad hodil do osvětleného okna kamínek. Po chvíli se otevřela
okenice a vykoukla hlava jakéhosi starce. "Pan Satlann?", houkl Vratigllad. "Co má jako bejt?", zaskuhral dědek, na
jehož hlase bylo znát, že klimbal. "Deme za váma. Prej vo nás víte", snažil se být navýsost zdvořilý čaroděj Krochta
Moskyt. "To teda nevim, ale du dólu". Buch! Okno se zavřelo. Neviditelný šmírák Tanris se krčil na hrobě a
přemýšlel, co bude dělat.
Dědek se objevil ve dveřích a pátravě se zahleděl na noční návštěvníky. "Poslal nás pan Narw. Tady je prsten",
pronesl pan Moskyt a jen tak mimoděk se rozhlédl kolem sebe. Satlann vtáhl oba muže dovnitř a zabouchl dveře.
"Deme nahóru, v márnici se někerejm lidem špatně poslouchá", řekl a rozžehlou lucernou ledabyle máchl směrem
k jakémusi stolci, na němž leželo lidské tělo v otevřené rakvi. Moskyt odvrátil hlavu a následoval hostitele. Trblot
se ještě chvilku díval, přičemž si dumavě hladil pleš: "Teda to je povolání. Fuj".
"Ale né!", zaskřípěl zuby Tanris, když Satlann přibouchl domovní dveře, "Nestih sem to. Sem pomalej,
sem hrozně pomalej!". A začal se sápat po zdi.
"Nemyslete si, že sem zvlášť nadšenej, z toho, že vás mám v baráku", začal se zachmuřenou tváří hrobník
Satlann, když usadil hosty do červotočivých židlí a sám si dřepl do obstarožního houpacího křesla, "Udělám jen
to, za co sem placenej a vod tý doby vás neznám". "Jistě, pane", našpicoval uši vůdce Moskyt. "Mám tady pro vás
vzkaz", řekl a zpod křesla vytáhl truhličku z drahého dřeva. Rozhodně ostře kontrastovala s vybavením místnosti.
Zřejmě na ní býval erb, ten však kdosi odštípl. "Od koho?", dychtil trpaslík Vratigllad po jakékoli informaci. "To
vás nemusí zajímat. Dozvíte se v pravej čas", odsekl hrobník, "Dnes v noci se musíte dostat do hradu. Nebudou
vypuštěni psi. Postranní dveře pro služebnictvo i dvířka na střechu budou v jednu hodinu v noci odemčené. Vaším
úkolem bude vlézt do komína a projít spojovací šachtou do komína královských topenišť. Tam objevit komnatu krále
Perrima". A předal panu Moskytovi truhličku. "Uff!", oddfoukl si Trblot Vratigllad, na nějž toho bylo až moc.
Venku za oknem cosi zašramotilo. Satlann rychle sfoukl lampu. Ozval se pád na štěrkovou cestu a úprk. Krochta s
Trblotem se vyřítili ven, avšak hřbitov už opět tonul v tichu. že by přelud? Na každý pád se účel výpravy začíná
vybarvovat. "Do hospody", houkl Krochta a uschoval truhličku pod plášť.
* * *
"To je vod vás hezký, šéfici, jak vobděláváte ty políčka pro nás, svině z měst", zařval Alwynn Bílá Ruka a
shrnul si mastné rousy do čela, "Ale jedno vám povim, že ste svině". Opile se zvrátil na židli a ukázal do davu: "Ale
jedno je na tom, šéfici, pěkný... a to že... že se máme rádi... že je nám uplně jedno, že sme mutanti... a vůbec kalíme
až do rána a to je pěkný... a proto vás mám, šéfici, rád...". Když zjistil, že mu už jen nemálo lidí věnuje pozornost,
usedavě se rozplakal. Alwynn, který si v časech, kdy ještě po světě honil mutanty, říkal Velký, už dnes připomínal
spíše lidskou trosku. Propadl kouzlu kořalky, stal se neškodným pořvávajícím bahnem společnosti, které toliko
páchne a není hodno povšimnutí. Tak končívá nejeden vůdce lidu. Tak končívá nejedna veliká myšlenka v rukou
slabých. Tak vznikl smrdutý notorik Alwynn, gwendarronský psanec bez střechy nad hlavou.
Do putyky vpadl Moskyt s Vratiglladem. "Dochlastat a deme na cimru", zavelel vůdce. "Kde je Tanris?",
dotázal se trpaslík. "Asi před hodinou šel na dvorek močit", ozřejmil Griffin Linfalas. Náhle se rozlétly dveře a do
lokálu vešel Tanris: "Se ví, že sem celou tu dobu chcal. Když dlouho chlastáš, tak dlouho chčiješ, to je jasný",
zahlaholil prolhaný álfheimský chodec. "Správně, šéfiku, kalíme až do rána", přitočil se ubulený běloruký mistr.
"Ale já, kurva, chlastám vodu, hé! Páč sem slušně vychovanej elf, hé, ty čuně jedno vožralý", rozeřval se elf s duší
barbara až korbele nadskočily. Alwynn se zase rozplakal. Krochta s Trblotem na sebe krátce pohlédli. Už jim ten
álfheim začal lézt opravdu na nervy.
Na pokoji hobitky Atalji, který byl nejpečlivěji uklizený, Trblot, proplétaje se přitom složitými souvětími,
vysvětlil, co se dnes v noci bude dít. "Nemáme moc času, takže se všichni připravte. Vemte jen nejnutnější věci.
Samozřejmě deme v kominickejch hadrech, ale nějaký ty příruční vocele by se šikly", zakončil monolog trpaslík. "Jó,
a dostali sme truhličku", ukázal Krochta a otevřel víko, "je v ní diadém tak cirka za šest tácků zlatejch. Jako základ
dobrý, ne?". Dav uznale zamručel na souhlas. "A jak máme vědět, že ste něco nelohli?", zahromoval Tanris, "To
známe, takovýdle manýry - hodně ukrást, málo přiznat". "Tak takovýhle manýry známe akorát u tebe", zbrunátněl
Vratigllad a tasil kladivo. "Nech ho bejt, dyť je nemocnej", uklidnil ho Moskyt. Tanris se zatvářil triumfálně.
Perrimova komnata
Do zahrady se dostali snadno, přelezli zeď. Jejich černé siluety splývaly se záhony růží. Ke hradní budově
se přiblížili z boku. K jedné z přilepených věžiček vedla štěrková cesta. Strčili do dveří. Otevřely se. "Satlann
nelhal", sykl Trblot, Griffin Linfalas kývl hlavou. Vyběhli po dřevěných točitých schodech. V každém patře vedly
dřevěné dveře do domu. Nurnští ani nerozžehli lucernu. Bylo by to příliš riskantní. Schody vyvedly družinu do
krovu věžičky. V trámoví se každou chvíli někdo přerazil a potloukl. "Ticho, ksakru", upozorňoval ostražitý lupič
Aedd. "Tu ja, Čakataj, sum dveře nachodil", ozval se Tchagotaj a otevřel. Venku se z mraků vyhoupl dorůstající
měsíc. Brzy bude v úplňku. Další cesta vedla po pro účely oprav upevněném prkně. Ke komínu vedl žebřík. Bylo
třeba zvýšené opatrnosti, druzi se navzájem jistili lany. Dobře že tak. Pod tlustým Ramidorem praskla šprušle a
málem se zřítil dolů. To by pak byl zmařen nejen jeho život, ale celá akce.
"Lezu první", pravil rezolutně Aedd Ruindorský a obratně si uvázal k pasu lano dračí smyčkou, "Kdo mě bude
jistit?". "Třeba já, ale nech mě, prosim tě, trochu vodfrknout", ozval se nejsilnější chlap v družině, bývalý mukl,
potetovaný Vratigllad. "Nečekám!", řekl Hlína a vyhoupl se na okraj dýmajícího komínu. Tam si namočil šátek a
převázal si jím obličej. "Ked trpajzlik vodfrka, tak sum tu ešče ja, Čakataj", přihlásil se dobrovolně Tchagotaj a
chopil se konce lana. Pak začal Hlínu pomalu spouštět. "A když třikrát škubnu, tak mě vytáhněte", houkl nakonec.
"To jasne. Nesum blby".
Aedd v temnotě narazil na první rozbočku komínů. Zde si na chvíli odpočal, ale protože jej štiplavý kouř
pálil do očí a nosu, pokračoval v cestě. Pro případ, že by ztratil vědomí, vybral si pravý komín, který se pozvolna
svažoval. Nedlouho na to objevil nové větvení. "Hmm, níž už nejdu. Mám málo lana", zabručel si pro sebe Aedd
a prozkoumal levou větev. Brzy se dostal až ke krbu. Plápolal v něm však oheň a plameny byly tak vysoké, že nebylo
možno se dostat do místnosti. Aedd třikrát škubl lanem. Bylo mu mdlo.
* * *
"Cuky tri to tahat treba, tag sum ja, Čakataj, s Hlinou mluvil", sykl Tchagotaj a začal tahat. Trblot mu
pomohl. Neni třeba tady stát a vokounět", houkl Griffin, "Vytáněte lana, uvažte je k žebříku a rychle dolu". "Du
první!", nahrnul se dopředu nováček Ramidor a nasoukal své špekovité tělo do díry. Hobitka Atalja nepochopitelně
vlezla dovnitř také mezi prvními. "A teď já, hajzlové kradařský!", zařval až nebezpečně hlasitě psychopatický
nedůvěřivec a kradař Tanris álfheimský. že svým neurvalým prodíráním se vpřed málem shodil několik druhů ze
střechy, mu pramálo vadilo. Ramidorovi se brzy zamotala hlava. Na prvním větvení se posadil a zhluboka dýchal. Cítil
však náznaky toho, že omdlí. Atalja se kdesi nahoře hlasitě rozkuckala. Řvaní álfheima naplnilo komín silným
lomozem. "Ať mě Tchagotaj začne spouštět dólu, trochu to tam vomrknu!", zvolal Aedd, který si už odpočal. Pro
Tanrisův řev však nebylo slyšet vlastního slova, natož aby slyšeli ti nahoře. Aedd se tedy odvázal a obratně
sešplhával hlavním komínem. Bylo tu dosti sazí, ale spáry skytaly zkušenému lupiči dostatečnou oporu. Tanris
álfheimský nahmatal původní Aeddovo lano a pustil se po něm. "Třeba najdu důkaz, že Hlína krad", pomyslel si
ve své choromyslnosti, "Anebo něco ukradnu sám". Přestal řvát a rychle se spouštěl postranním komínem. Objevil
to samé, co Aedd, avšak jeho lano mělo dosti velkou rezervu, a tak se jal spouštět v místě, kde se komín začal svažovat
kolmo. Přitom ohmatával stěny. Netrvalo dlouho a nalezl postranní chodbu s mříží. Byla zamčená. "To je vono, to
je to, co hledáme", zaradoval se Tanris ze svého objevu. Pak nalezl bezpečný úchyt, aby se mohl plně věnovat
odemykání, či spíše páčení zámku.
* * *
Ramidor omdlel, svalil se na záda a zmizel v bočním komínu, připomínajícím skluzavku. "Pomóc, Ramidor
se zhroutil", vypískla Atalja. Okamžitě se k ní přihoupl Tchagotaj, který už před chvílí zjistil, že Aeddovo lano
neklade žádný odpor a tudíž ho nemusí držet. "Gde tlusťoch byt, Ataljo, gde? To sum ja, Čakataj". "Tady v tý
ďouře". Tchagotaj nedbal nebezpečí a rychle se soukal temnou čadící průrvou. Našel ho zaklesnutého tlustým pupkem
v zužujícím se přívodu do krbu. "Ešče, bogove bogu, že tag tlsty ogar je. Inag do riti svuju žizň by poslal",
zaradoval se východňan a přivázal druha v bezvědomí k lanu, "Aj ja budem tag tlsty, ag tlšč sadelňag, aby sum žizň
svuju do smrtě smrťuci zachoval. A jag sum řek, tag sum řek", zapřísahal se, když nebohého Ramidora vytáhl,
posadil zpátky a řádně propleskal, až se probral. "Chce se mi ňák spát, mámo", zakňoural Ramidor a objal
Tchagotaje. "Kuž, ogar, ja nesum mama tvuja", odtáhl se od něj východňan, "Ja sum preca Čakataj". Ramidor znovu
omdlel a svalil se. Tentokrát přepadl dopředu, přičemž s sebou strhl o pár sáhů níž visící Atalju. "Uáá", vypískla
Christla Lísková, které lezení po laně už beztak činilo potíže, a křečovitě se přimkla k provazu. Elf Thielas, který
při sestupu rozžehl lucernu, už jen sledoval, jak Ramidorovo a Ataljino tělo zmizelo ve tmě.
* * *
Aedd se dotkl nohama pevné země. Podloží bylo měkké. "Rozsviťte někdo!", zvolal vzhůru, když kdesi
v dálce spatřil Thielasovu blikající pochodeň. Náhle pocítil prudkou bolest v rameni. Něco ho seklo. Do plic nadýchl
zvířené dusivé saze. Ruka vystřelila k opasku a vytrhla meč. Griffinova lucerna z výšky několika sáhů ozářila prostor.
Bylo to rozšířené spadiště mouru, kde nyní Aedd stál. A naproti němu podivný špinavý tvor. "Popelák", svitlo
Ruindorskému. Četl o něm kdysi v nějaké knize. Jenže už zapomněl v jaké. A navíc mu na tom teď ani trochu
nezáleželo. V rohu se zvedla nová vlna popela a vynořil se další. "Poďte sem někdo!", zvolal Aedd. Nemusel však
tak mocně křičet. Přišli hned dva. Tedy vlastně spadli. Ramidor a Atalja. Ramidorovo tělo srazilo Aedda k zemi.
Popeláci se vrhli na své oběti. V příštím okamžiku do středu zápasu dopadl na obě nohy Trblot Vratigllad a už se
sápal po kladivu. Otřesený Aedd z posledních sil vstal a vrhl se na nepřátele. Brzy bylo po boji. "Všichni sem!",
zvolal vzhůru Griffin Linfalas. Brzy se tu družina sešla a černý prach sedl. Přítomní vypadali opravdu strašně. "Fůj",
ohrnula nos Christla a ukázala na své druhy. "Nevypadáš vo nic líp", usmál se Nervor Chinský. "Teď mě napadá, kde
je vlastně Tanris?", optal se Thielas. "Nejspíš někde krade", pronesl domněnku Dyni Longodon. "Já ho vážně jednou
zabiju", zazněl Trblotův nenávistný hlas.
* * *
"Nazdárek, hošani", otřásly se stěny álfheimovým burácivým pozdravem a na laně nad hlavami Nurnských
se vyloupla skoro dobrácky rozesmátá hlava Tanrise álfheimského. úsměv byl pouhou maskou. Ve skutečnosti byl
k smrti rozezlený, že se mu nepodařilo vypáčit, ba ani vyrazit mříž na objevené chodbě. Aby předešel problémům,
hned svůj objev přiznal. "Dobře, Tanrisi, ale víš, že nemáš pátrat na svou pěst", pokáral chodce čaroděj Krochta.
"Chtěl sem jenom ušetřit družině čas, nó", zatvářil se dotyčný uraženě, "To se na to můžu příště taky vyprdnout,
nó". "Vyprdni", řekl jízlivě Krochta, pamatovav svého slibu, že když Tanris bude krást, tak ho zabije.
* * *
Nurnští pod vedením Tanrise došli k mřížím spojovací šachty a Griffin Linfalas, zkušený lupič, zámek
odemkl. Tanris zbrunátněl, ale pod vrstvou sazí to nebylo nikterak znát. Potom prošli chodbou k další komínové
šachtě. Zde se však evidentně netopilo. Lupiči Aedd a Griffin zkusili vylézt vzhůru, aby tak připravili cestu ostatním.
Objevili jediné odbočení. Upevnili lana a svezli se po černé skluzavce do studeného krbu. Vlezli do místnosti a
Griffin hned rozžehl lucernu. Byli na místě.
* * *
Stáli v rozlehlé komnatě. Ani svit lucerny nemohl dosvítit na druhý konec. Hned vedle krbu stála číš plná
zlatých mincí. Tisíce zlatých odlesků ze vzálených koutů místnosti dávalo tušit nesmírné bohatství. "Propánakrále",
sykl Dyni Longodon a tvář se mu rozzářila, "To je prachů!". "To bude jistě královská komnata", odtušil Ramidor.
Tanris nasucho polkl. Nikdo cizí tu očividně nebyl. "Jestli někdo něco šlohne, tak chcípne", zazněla Krochtova
poslední výstraha.
Druzi se rozešli na průzkum, přičemž se snažili, aby toho co nejméně umazali od sazí. Vzduch tu byl
poměrně těžký a chladný. Takové zatuchlo, provoněné slabou, ale velmi vtíravou vůní. "Dvéře sou zamknutý", hlásil
odkudsi Nervor Chinský. Několik svic, které hrdinové zapálili, osvětlilo celou prostoru. U protější zdi stálo obrovské
lože s nebesy, plné závojů a různých serepetiček. Nurnští zmlkli. "V tý posteli někdo leží", špitla Atalja, a o krok
couvla. Nurnští se stáhli zpět ke krbu. Pouze Krochta Moskyt a Trblot Vratigllad přistoupili a opatrně rozhrnuli závěs.
"Ne!", vyvalil oči trpaslík a poklekl.
Byla tam otevřená rakev vystlaná ledem a drahými látkami. A tělo trpaslíka v drahé zbroji. Dlouhé vousy
pevně sčesané na hruď, hlavu zdobila zlatá čelenka s drahokamem. Stařecké ruce byly na hrudi sepnuté. Zde ležel
velvennorský král!
"Perrim", zaštkal Vratigllad a chytl se za hlavu. Mlčící dav u krbu soustrastně zahučel. Vůdce Moskyt smekl
propocenou čapku s křidélky. V zámku dveří zarachotil klíč. Tanris álfheimský se chopil příležitosti a rychle se
zneviditelnil. Byl to jeden z jeho posledních lektvarů.
Do místnosti vešel muž, pátravě se po Nurnských rozhlédl a opět zamkl. Byl to také trpaslík. Dlouhé
prošedivělé vousy, husté vlasy sčesané dozadu a rovně zastřižené v úrovni lopatek, ostré, pronikavé oči. Na sobě měl
drahý plášť, nesoucí znak stříbrné halapartny na rudém poli. Nurnští druzi se spontánně shoufovali v krbovišti a
poklekli. Vratigllad zakoktal cosi na pozdrav, zatímco praktičtější Krochta hledal po kapsách průvodní prsten.
Trpaslík sedl na volnou sesli a tentokrát věnoval té bandě špinavců mnohem delší a o to nepříjemnější pohled. "Jsme
Nurnská družina, pane", pronesl trochu roztřeseným hlasem vůdce. "Vím", odpověděl, "Mé jméno je Bóin. Jsem
členem Rady velvennorského stolu".
Kdo z Nurnských by o Bóinovi neslyšel. Vždyť jeho jméno bylo s historií společenstva tolik spjaté! To
kdysi dávno, v angwarrském Darrgou, pomohla právě tomuto muži hrstka gwendarroňanů ke svobodě. A když před
lety vedl útokem vojsko na ugoldarrský klášter, byli také při tom. Však tehdejší události zůstaly dávno pohřbeny
závojem mlhy zapomnění. Dnes před zraky dobrodruhů seděl důstojný muž, jeden z nejvyšších členů královské
družiny velvennorského království.
Bóinova řeč byla dlouhá, ale chladná. Dával váhu každému slovu. Vyprávěl o starém králi Perrimovi, o jeho
dlouhé chorobě a náhlé smrti. Hovořil o slávě a pádu muže, který celý svůj život zasvětil sjednocení svého lidu a
vybudování říše po vzoru berenholdovských tradic. Vždyť pod Perrimovým vedením získali trpaslíci opět svobodu
a novou vlast. A dnes tento muž ležel na marách v čekání na poslední cestu.
"Kolem smrti krále je mnoho nejasného. Záhadné věci se udály a dějí se stále", pronesl vážně Bóin,
"Perrimovo tělo bylo upraveno a pietně připraveno k pohřebnímu průvodu. Komnatu jsme uzamkli a zapečetili čtyřmi
pečetěmi, pečetěmi trpasličích členů Rady velvennorského stolu...". "Co je to za radu?", vylétla Nervoru Chinskému
otázka z úst. "Rada velvennorského stolu prozatímně spravuje zemi, než bude dle nejvyšších zákonů z jejího středu
vyvolen král nový. Členy rady jsou čtyři trpaslíci, mimo mne pánové Harpen, Oikresp a Thún a dva kudůci, pan
Darlonn a ještě jistý Kardavec, bývalý obchodník. Smrtí Perrima však v zemi započaly veřejné snahy o kudůčí
samosprávu, což dva zástupci Rady, tedy alespoň v osobě páně Kardavce, pozorují s neskrývanou pýchou. Volba a
korunovace proběhne v den pohřbu, který se oba dva zmínění pánové snaží co nejvíce uspíšit. Proti tomu však stojí
zčásti umělé průtahy s prověřováním záhadné královy smrti. Jak ale pravím, v zájmu pokračovatelů tradic národa je
předem se sjednotit na jménu nástupce a poté pány ve volbě přehlasovat. Leč ani my nejsme jednotní". "V čem vám
teda můžeme bejt nápomocný?", vydal z hrdla přiškrceně Trblot Vratigllad. "Je to prosté: prošetřit královu smrt a
v den pohřbu jej doprovázet až k síním Berenthauru. Jeho tělo musí za každou cenu spočinout na posvátné půdě".
"A to je všechno?", podivil se Krochta Moskyt, čaroděj. "Hlavní však je přinést korunu, která z této uzamčené
komnaty zmizela. Ta koruna by nás jistě dokázala sjednotit při volbě krále. Králem by se stal ten, kdo by ji našel".
"Kvůli nějaký koruně že by všechno šlo tak hladce?", zakroutil hlavou Dyni Longodon. "V koruně je zasazen jeden
z earrilů". "Cože tam je?", protáhl Thielas obličej. Vratigllad se na něj zle zašklebil: "Já to chápu!".
Bóin odešel a zamkl. Ještě bylo slyšet šramocení, jak opravoval pečetě.
Záhadný balíček
"Tak mám nahrabáno", zachechtal se Tanris, když se mu s devítihodinovým zpožděním podařilo konečně
bez újmy na zdraví a bez jakéhokoli podezření opustit královský hrad. Sice vypotřeboval veškerou zásobu svých
těžce nashromážděných bezmegů a pěkně se zapotil strachy, ale teď svíral v dlani hrst krásných růžových perel z
Perrimovy komnaty. A nejlepší na tom je, že okradl krále! "Cha chá", zaplesal a kvapným krokem se blížil k
Rožněnému seleti. Jen aby to Krochta neprokoukl, vždyť mu ten holomek vyhrožoval smrtí, když bude krást.
Určitě mu bude divné, kde se tak louho toulal. Možná by bylo lepší se přiznat... a potom dostat alespoň podíl.
* * *
"Tak, pánové, všimli ste si taky těch čmáranic na domech?", opáčil všímavý Aedd Hlína. "Myslíš jako Klemeš
na hrad a podobně?", přitočil se Griffin a ztišil hlas. "Jo. A vo to právě de. Zjistil sem, že tady ve městě pracuje taková
skupina. Stín Valinnu si říká. Bojujou za svobodu kudůckejch rolníků, či co. Vede je prej ňákej Klemeš a mám
takovej pocit, že by ho tady pár lidí vidělo rádo na šibenici". "Stín Valinnu?", zachmuřil se pan Moskyt,
"Vzpomínáte si na ty vypálený cejchy u vobětí z Nurnu a Tuskarnu? S.V., to by štymovalo". "Takže podsvětí...",
zašklebil se Alwynn Bílá Ruka.
"Takže to zkusíme dát dohromady se zjištěnejma stopama z Perrimový komnaty", přišoupl si židli Dyni
Longodon, hobit malého vzrůstu, který si vzal průzkum místa činu za své, "Víme teda, že král byl delší dobu trávenej
a nakonec votrávenej. Doličnej předmět - drobný lístky z..., abysem tak řek vědecky, ústní dutiny. Potom ta silná vůně.
Trochu sem se po tom pídil, ale žádnou takovou rostlinu nikdo nezná. Pouze je průkazný, že je jedovatá. A dál ty
stopy po zdi - takový drobný šmouhy na omítce a podobně. Ten někdo, co otrávil krále, byl pěkně malej a jaksepatří
mrštnej, když vylez až nahoru k tomu malýmu větracímu okýnku a protáhnul se krzeva mříže. I s korunou ovšem,
a vo tu mu ňák moc šlo. Taky by bylo dobrý proklepnout jistýho Lerka, dochtora, co krále ošetřoval". "Takže co
navrhujete?", zeptal se Nervor Chinský. "Porozhlídnout se po městě a vočíhnout tu podezřelou organizaci".
* * *
Trpaslík se poněkud ztratil. Snad byly uličky příliš křivolaké, snad byl příliš unaven. Čím se však nemýlil,
byl přátelský zvuk krčmy. Vypadala přesně podle jeho gusta. Omšelá, laciná a hlučná. Setřel si z vyholené hlavy
krůpěje potu a vstoupil. Potřeboval získat nějaké informace. Hlavně o hradním doktoru Lerkovi.
Byla to pořádná poctivá knajpa. Plná hlaholu a kouře z laciných kukuřičných fajek. Trpaslík vstoupil,
smekl umouřenou kominickou čapku a jen tak ze zvyku jí třikrát plácl přes nohavici. Letmo se rozhlédl a přisedl
ke stolu, u nějž jacísi kudůci hráli v kostky. Zdálo se, že právě obírají nešťastně se tvářícího trpaslíka. "Co si to
dovoluješ, potetovanej skřete!", zařval hlučný pořízek, který právě shraboval výhru, "Je tady plno". Trpaslík vrhl na
Vratigllada omluvný pohled a představil se: "Trim, jméno mé. Nechcete si zahrát?". "I jó", opáčil Trblot Vratigllad,
nic si nevšímaje pořízkovy nebetyčné drzosti. "Sem řek, že tu nejni místo, a co řeknu, to platí". "Správně, pane
Bzigo, ať si táhne, kam patří", podpořil souseda druhý chlápek, sbíraje žulové kostičky do kvrdlometky. "Počkejte,
pánové", nasadil Trblot až nezvykle pokorný tón, "Přece byste neodmítli zahrát si s vobyčejnym kominíkem, kerej
navíc neni zdejší, takže ho místní problémy ani nezajímaj". A jak to řekl, metl na stůl několik zlatých. Bzigovi
zasvítila očka. "Jo, a abych nezapomněl, nevíte, kde tady bydlí nějakej pan Lerk? Královskej doktor, víme?".
Kostky padly a Trblot shrábl výhru. Stolovníci ztichli. "A co mu chcete?", zeptal se opatrně pan Bzigo, když
mocně zakvrdlal kalíškem. Trblot, zahnaný do úzkých, si začal vymýšlet. A každou větou se zaplétal víc a víc.
Vyprávěl o tom, že přijíždí z jihu a ve skutečnosti není ten, kdo je. A že Lerkovi veze jistý záhadný balíček, který
má schovaný na bezpečném místě. A že pan Lerk také není ten, za koho se vydává, a že na ten balíček tuze čeká. A
přitom, ač je to k nevíře, Trblot vyhrával a vyhrával. Již několik desítek zlatek se mu přesunulo do kapsy. "Pan Lerk
bydlí nedaleko odsud, v honosné čtvrti, je to takový výstavní dům se zahradou", sdělil trpaslíkovi Bzigův společník
a nakreslil mu na stůl plánek doktorovy rezidence plus několik okolních ulic. Trblot metl kostkami. "Pět!", zajásal,
"Mám nejvíc". "Tak dost!", práskl do stolu rozezlený Bzigo a nasupeně odešel.
* * *
"Takže se ti tady, Krochto, kajícně přiznávám, že mám v kapse hrsť perel z králový komnaty", zaúpěl
Tanris álfheimský, když konečně zůstal s vůdcem sám. "Cože? Cože máš v kapse?", vyprskl Krochta Moskyt.
"Nešlo to jinak, já už mám takový všetečný ručky hrabalky - moc toho lituju", zanaříkal chodec. "Můžem se
rozdělit, kdybys chtěl, hlavně to na mě neřikej". "Uvidíme", pronesl temně Moskyt a notorického kradláře ponechal
svému dosti pošramocenému svědomí.
* * *
"Ty a ty, hlídejte Lerkovu zahradu, chlap s balíčkem určitě přijde", sykl Bzigo stručné rozkazy svým
kumpánům, "A my dva se na kominíka pěkně pověsíme". "Klemeš na hrad a smrť zrádcům!", napružil se hubeňour
po kudůkově levici a zlobně vztyčil zaťatou pěst. Podobné slogany měl v malíčku.
* * *
Nurnští se rozprchli po městě, vesměs bezcílně bloumajíce po okolí v marné snaze narazit na nějakou stopu.
Taková nudná činnost nejednoho unaví, zvláště když se začíná smrákat. Jen poněkud potrhlý elf Thielas zabloudil
do krámku koželuhova a pod vlivem náročné předchozí noci zapředl s ním hovor.
"Nemoh byste mi udělat sedák, pane? Z poctivý kůže, vozkoušenej na trojnásobný zátěži". "He?", zalapal
po dechu dotázaný řemeslník. "Nó a k tomu ňáky vosmy , roztažný skoby a...", zatvářil se znalecky, "žimary".
"Žima... co?", orosilo se prodejci čelo velkými krůpějemi, "To je asi mejlka, ctěnej pane, tady ste v koželužně. A
navíc vám vůbec nerozumím". Ještě chvíli se Thielas pomateně dožadoval jakýchsi vyfantazírovaných bezmegů, ovšem
brzy dostal jasně najevo, že blázni a jiní pomatení kolovpletenci by měli sedět doma za pecí a normálním lidem
neznepříjemňovat život. I on se tedy, smuten, odebral do hostince.
* * *
Zdráv buď, Thielasi, zasedni a poslouchej", pozdravil druha Griffin Linfalas, "Vrátil se Trblot z výzvěd". Byli
tu všichni. I Aedd Ruindorský, i Atalja s Christlou, dvě krásné hobitky. "Tag mluveš lebo čušeš, Vratigllada? Čakataj
uš ves neposedny". "Dobře mě teda poslouchejte, co se mi stalo". A trpaslík převyprávěl zážitky z dnešního
podvečera.
"Tos toho teda moc nezjistil", zkritizoval Vratiglladovy výzvědné schopnosti mladík Ramidor a mocně
nadmul prsa, jako že on by toho zvládl víc, než jen objevit sídlo někdejšího královského doktora. "Aspoň mi nakresli
mapku", vybídl siláka, "Pergamen máš tuhle". Krochta Moskyt se tvářil vážně. Poté, co Trblot dotvořil nevzhledné
dílko, tedy náčrtek, vyzval jej, aby s ním šel ven. Jen Dyni Longodon, čiperný hobit, předstírajíc, že si jde pro další
korbel, se vyplížil za nimi do noci.
"Trblote", zatvářil se vůdce Nurnských navýsost zadumaně, "Máme trable. Tanris zase krad. A navíc přímo
v hradě". "Cože? Ten spratek že znesvětil místo odpočinku krále? Mýho krále?", zařval trpaslík, "To si žádá krev!".
"Taky si myslim. A álfheim byl na to předem upozorněnej, takže z hlediska svědomí by to bylo čistý". "Mám ho
rozpárat hned namístě, nebo si to rozdáme tady?", odplivl si Trblot. Krochta jej musel uklidnit. Nebylo by dobré
vraždit na veřejnosti. A aby se předešlo problémům, družina by se o tom měla dozvědět až bude po všem. "Nech
to na mě", pravil Moskyt, "Plán už mám".
* * *
"Musíme znovu na hřbitov. Ještě teď v noci. Kvůli hrobníku Satlannovi", řekl vůdce Nurnským. Půjdu já,
válečník Trblot a ještě stopař...". Rozhlédl se kolem. "Tak Tanris. Sbalte se, za chvíli vyrážíme. Ostatní počkají
tady". Longodon se na vůdce zkoumavě podíval, ale neřekl ani slovo.
Vyrazili. Všichni tři. A za nimi v stínu domů se pokradmu jako černá kočka vydal zvědavý a přespříliš
horlivý nováček Ramidor. A další stíny se tu a tam vylouply v dosvitu loučí a kahanů v oknech. Bzigovi muži.
Posílení o další tři Klemešovy přívržence.
Cesta ke hřbitovu byla temná a nová zástavba postupně přešla v nízké zšeřelé chatrče chudiny. Ramidora
obklopila nejistota, mysl mu začínala nahlodávat ostražitost. Krochta, Tanris a Trblot zmizeli kdesi vpředu. Teď už
je spíš jenom tušil. Zaslechl kradmý zvuk kroků. Ohlédl se a zaregistroval letmý pohyb. Že by jej někdo sledoval?
Zapadl do zpustlého dvorku. Po chvíli ulicí přešla pětice ozbrojených kudůků. "Radši zmizim", oddychl si Ramidor,
když jejich vzdalující se kročeje zanikly v šumění větru. "Vobhlídnu to Lerkovo stavení", napadlo ho.
* * *
Hřbitov byl utopen v šeru. Krátké zavrzání zrezivělé brány se dobrodruhům zarylo do morku kostí. Pro jistotu
nechali otevřeno, aby ten nepříjemný zvuk neprobudili podruhé. Štěrk na cestě křupal pod nohama a kdesi na
tušeném konci centrální cesty mihotalo světélko oknem Satlannova pokoje. Cosi nepříjemného viselo ve vzduchu.
Čaroděj Krochta Moskyt se zastavil. I druzí dva. Rozpřáhl ruce a tísnivé ticho naplnil nenávistný výkřik.
Čarodějná formule. Nerozuměli jí. účinek seslaného kouzla byl rychlý a drtivý. Vratigllad uskočil a tasil. Tanris
álfheimský se svalil k zemi, nemohouc pohnout údy. Krochta tasil meč a společně s trpaslíkem přistoupil k
nehybnému druhu. "Jako vůdce družiny tě, álfheime, za tvé zrady družiny a nesčetné krádeže odsuzuji k trestu
smrti". "U všech bohů, ne!", zaštkal odsouzený a bezbranný chodec. "A pro zradu krále Bóina přijdeš o hlavu
setnutím". A tak ho rozsekali.
"Trblote, ohlídej to tu. Zatím zajdu za hrobníkem", řekl Krochta. Odešel. Vratigllad chvíli stál. Pohlédl na
odřezanou hlavu druhovu. Sjel pohledem na odřezané tělo druhovo. Zasunul zbraň zpátky na své místo. "Inu, mělo
by se uklidit", krátce se zachechtal. A na důkaz svého odhodlání s Tanrisovým lebem v podpaždí zavlekl tělo kamsi
do tmy mezi hroby.
Kdesi na konci cesty vrzla železná vrata. Trpaslík se zarazil, pod okovaným bagančetem nepříjemně
zaskřípal štěrk. "Haló, kdo tam?". Ticho. Náhle se ze tmy vyřítili dva muži a ve vší tichosti, jak to jen bylo možné,
se na něj vrhli. "Tu máš, chropte!", procedil skrze zuby Bzigo a přetáhl Trblota kladivem. Hrudní pláty se lehce
zdeformovaly, ale zachránily trpaslíka před jistou smrtí. Vratigllad odrazil nápor druhé zbraně a uskočil. V momentu
překvapení se vrhl mezi hroby. Tak to bylo jistější. Bez Krochty ani ránu. Utíkal, seč mohl, občas se přerazil o nějaký
ten kamenný náhrobek. Muži mu byli v patách, ale ve tmě měl přeci jenom jistou šanci. "Rychle, ať nám nezdrhne",
zaslechl Bzigův sípot, "Má u sebe zásilku".
Trblot, otřesený z několika nárazů, vyskočil zpátky na pěšinu a rozeběhl se k bráně. "Jste to vy?", vzkřikl
kdosi tlumeně. Vzápětí Vratigllada zasypala salva šípů. U vrat strážila trojice kudůků s kušemi. Trpaslík v poslední
chvíli zaslechl za svými zády běsnícího Bziga. Rozhodl se pro bezhlavý úprk do tmy mezi hroby, tam, kde umrlci sní
svůj dlouhý sen.
* * *
"Slíbil jste nám pomoc, pane Satlann. A my sloužíme králi", řekl vážně Krochta. "Mrtvýmu králi, není-liž
pravda", poopravil čaroděje hrobník velvennský. "A ani úcta k němu mě nezavazuje ke spoluúčasti na mordu. Nemůžu
přeci jen tak mýrnyxtýrnyx pohřbít něčí tělo na místo někoho jinýho". "A co to přifařit k nějakýmu společnýmu
hrobu?". "Ne", zakabonil se Satlann, "Nanejvýš o tom budu mlčet. A to znamená, že se vůbec neznáme. Jó, a to tělo,
to do ousvitu zmizí".
* * *
Krochta Moskyt kráčel po cestě, hledaje Tanrisovo tělo, popřípadě Trblota. Nezdařilo se. Zřejmě trpaslík
mrtvolu dávno uklidil a lup zajistil. Ale co to? Mrtvolné ticho přerušil výkřik - výkřik člověka, bojujícího se smrtí.
Čaroděj vyběhl, upravujíce si poněkud nepraktický plášť, aby měl volné ruce. Uviděl je, byli to cizáci. Jeden stál
vprostřed cesty v soustředění. Kousek dál, u brány, tři muži s krátkými kušemi. Prásk! Z Krochtových očí vyšlehl
plamen, stromy na okamžik vystoupily z objetí noci a kudůk žuchl na zem. Kudůci u brány na okamžik ztuhli.
Čaroděj rozpřáhl ruce a začal cosi mumlat pod vousy. Další záblesk proťal tmu. Ti zbylí, co měli více štěstí než
rozumu, v panice prchli pryč.
* * *
Trblot zaječel, když po něm Bzigo skočil. Oba se svalili na zem. Chopili se zbraní, odskočili. Nastal
okamžik vůle osudu. "Chcípneš, pse trpaslickej!", odfoukl si Bzigo. "Nebo taky ty, hlásná troubo", houkl trpaslík,
jemuž krev crčela čůrky po tváři. Zbraně se zlověstně blýskly a zasvištěly vzduchem. Byl to boj vskutku hodný hrdinů
dnešní doby. Krutý, ale čistý. Kov na kov, krev za krev. Byl prudký a krátký. Naposledy se zbraně útočníků napřáhly
k smrtící ráně. Oba byli vyčerpaní, oběma údy vypovídaly službu. Bzigo pod tíhou těžké zbraně zavrávoral, okamžik
pohotově využil k smrti znavený Vratigllad a proklál kudůkovi žebra. Bzigo se svalil trpaslíkovi do náruče a oba
padli k zemi.
* * *
Krochta pátral po svém druhu. úpěnlivě volal jeho chrabré jméno. Dokonce obešel hřbitovní zeď. A tam jej
našel. Zuboženého, zakrváceného. Trosku muže, jenž byl největším válečníkem Nurnských. Choulil se v koutě a
žalostně sténal. Ve zkrvavené tváři se objevily dvě bílé bulvy. Moskyt okamžitě svému příteli poskytl nejnutnější
pomoc, aby byl schopen dojít alespoň do hostince. "Tak tohle je kladivo, kerý mi zachránilo kejhák. A teď ho pokřtim
vlastní krví, dám mu jméno Bzigo a budu ho nosit do nejdelší smrti. Dneska jsem totiž přežil svuj osud".
* * *
"Dneska byl z mýho rozhodnutí popraven Tanris z álfheimu, řečený Zloděj", oznámil vůdce Nurnských v
hostinském pokoji stručně tu zvěst a pohlédl do kouta, kde na blešivé posteli hraničáři sešívali Vratiglladovy šrámy.
"Cože? Cože? To byste taky příště mohli vodkráglovat mě!", rozčílil se Dyni Longodon. Moskyt přešel jeho výtku
mlčením. V místnosti zavládlo mrazivé ticho.
Rozlétly se dveře a do pokoje vběhl Ramidor: "Kde ste? No kde ste? Já vás tu shánim a všechno dělám za
vás, a vy si tady chrápete!". Po té, co se uklidnil, což jistou nezanedbatelnou chvilku trvalo, řekl vše, co viděl. Jak
se schoval naproti Lerkovu domu a sledoval muže, kteří u vrat strážili. A jak po několika hodinách nudné hlídky
přiběhli další dva, mocně gestikulovali a všichni se rychle sebrali a utekli. "A víte kde zmizeli?", zatvářil se důležitě
Ramidor, "V kanálech. Jejich ústí vede do řeky. A pořád mluvili o nějakým Bzigovi a jakýmsi balíčku z jihu".
Masakr v kanálech
"Todle je tuze pěkný místečko. Voňavej vzdoušek, měkkoučkej mech, tady se mi to bude nádherně spát",
usmál se Nervor Chinský, odhodil kuši a svalil se do zeleného podrostu. Les kolem byl smrkový, nedivoký. Vzduch
čpěl smůlou a mírem. Sem nemohly dosáhnout špinavé intriky města. A snad právě proto si Nurnští tento lesík vybrali
ke zbudování hlavního stanu, svého útočiště. "Počkej, Chinskej, máme ještě práci", upozornil unaveného kudůka Aedd
Ruindorský. "Ale když je unavenej, tak ať zustane", vložil se do debaty pan Linfalas, "Aspoň někdo pohlídá koně".
"Jo, a Alwynn by tu moh taky zustat", řekl přidrzle Ramidor, "Po cestě se nám kapánek vožral". "Zase...".
V lihu
Alwynn Bílá Ruka
Jsem v lihu
Jsem v lihu,
vidím běs i sílu
Vidím zpocenou krev
Vidím mrtvoly rozcupované párátkem
Vidím prase žeroucí vnitřnosti mých přátel
Vidím chlupatou zlobu nesmyslně kálící
Vidím letící žebro mávající krví
Vidím slaměné děti zapálené
Vidím cukrátko vybuchující v nevinných ústech
Vidím zelený hrob řvoucí v sonátě zvratků
Vidím les vonící smyslným vzplanutím milenců
Vidím koně úpící pod brčálovou vodou
Vidím smrad stoupající ve spirále hněvu
Vidím modrou trávu běžící po spálených lukách
Vidím černou rybu pleskající se ve větru skal
Vidím všechno kulatě
Vidím nic, je velké jako rotující sud piva
Vidím zvuk, líbezný hlas mi bleje do ucha
Vidím mluvící zvratky
Vidím bělma mravenců bydlících v prasklých mracích
Vidím,
vidím dvakrát,
třikrát
Vidím a zapomenu
* * *
Deset postav za šera přebrodilo nevábnou stoku, vlévající se dole ve městě do řeky Dil. "Tady to je. Tady
zmizeli", ukázal Ramidor malý vstup do podzemí, ledabyle zakrytý roštím. Longodon zažehl lucernu. Obezřetně
vstoupili. Vpředu válečník Vratigllad a Krochta Moskyt, za nimi výteční střelci Aedd s Griffinem, světlonoš
Longodon a ostatní. Zatuchlý puch blízkého kanálu. Na zemi mazlavé bláto, stěny vlhké, kamenné. Odporné místo.
Avšak věci daleko odpornější měly teprve přijít. Trblot kráčel vpředu a ve vzpomínkách se vrátil k dnešnímu ránu, kdy
se s čarodějem Krochtou vrátil nalézt ostatky Tanrisovy. A hlavně ty perly. Jenže místo bylo zajištěno Harpenovými
vojáky a mrtvola dávno ta tam. Ještě štěstí, že nebyli zatčeni. Jedině velitel harpenovců, jistý Pupruchalk, si
poznamenal jejich jména a přechodné bydliště. Uvedli hospodu. A pelášili odtud, seč jim síly stačily.
Ani hluk proudící bahnité vody, pocházející z koryta, ležícího kdesi v temnotě před Nurnskými, nemohl
zadusit lidský výkřik. Ani praskot lámaného dřeva. Přístupová chodba čističů centrální stoky se již dávno rozšířila
a bylo zde o poznání sušeji. Hrdinové gwendarronští vyrazili ostrým tempem vpřed, míjejíce postranní odbočku s
několika kamennými schůdky a zarazili se v místě, které přetínal široký kanál. Na hladině zvolna odplouvaly trosky
lodice. Nějaký muž, zalykající se špinavou vodou, rozhazoval rukama a pravděpodobně tonul.
"Hoďte mu lano!", houkl Linfalas kamsi dozadu Tchagotaj a Christla se začali horečnatě přehrabovat v
batůžcích. Náhle tonoucí, tažen snad obrovskou neviditelnou silou, zajel pod hladinu. "Ha", vydechl Aedd
Ruindorský. V místě, kde zmizel, vykoukla obrovská hlava. Zvířecí. Tak obrovská a hnusná, až Nurnští zcepeněli.
Jen na okamžik. "Haterie", houkl Aedd a sňal ze zad luk. Taktéž Griffin. Haterie zmerčila vetřelce. Mocnými machy
blanitých pazour se přiblížila k ústí a sápala se ven. Čaroděj Moskyt věděl, že toto není nejpříhodnější místo k boji.
Levou rukou si přidržel milovanou čapku s křidélky a temným hlasem houkl zaklínadllo:
Hypersfera, nádech
ajť sem vobru v zádech
A byl. Jen letmo si uvědomil, že naproti, lehce vlevo, je otvor ve zdi, podobný tomu, kterým přišli. A už
tam byl, a už tam stál. Z vody, blízko zbytku Nurnských, se vynořila další hlava. Krochta se mocně soustředil, až
kolem křidélek na čapce probleskly jiskřivé výboje. Byl pln síly, kterou soustředil do jediného bodu, k
Vratiglladovu zvířecímu nepříteli. Prásk! Obrovská šleha na okamžik doslova oslepila všechny přihlížející. Tvor
se doslova rozplizl u nohou potetovaného trpaslíka, jemuž kolem uší vyčuhovaly hroty šípů Griffina a Aedda. Byli
připraveni přes malého muže střílet. Druhá haterie se vysápala přes tu první. Nastala pravá bitevní vřava.
Krochta vytušil cosi za svými zády. Nestačil se však otočit. Obrovská tlapa plácla do nepříliš ztepilého
čarodějova těla. Moskyt opsal obrovský oblouk a zahučel do stoky. Loknul si, a začal se topit. Voda jej unášela,
bezvýsledně se pokusil o nějaké záchranné kouzlo. Pak si v poslední chvíli vzpomněl na hůlku, co nosil za opaskem.
Zaslechl, kterak tělo třetí haterie žuchlo o hladinu. Šla po něm. V rozhodném okamžiku, pomocí kouzelné
schopnosti hůlky, vylevitoval podél stěny vzhůru a zachytil se spáry. Našel opor pro jednu nohu. Nemohl to vydržet
dlouho. Byl mokrý, špinavý, poloutopený a polomrtvý.
Rozlícená haterie, zraněná několika šípy, popadla první, co zahlédla. Trblotovo malé tělíčko vyletělo ke
stropu. Prudký náraz jej odmrštil zpět. Strašná rána. Trblot nebyl mrtev, ale rozhodl se, že už nevstane. Snad ho ta
obluda nechá na pokoji. O podlahu zazvonilo válečné kladivo Bzigo. Haterie sice na trpaslíka ještě několikrát šlápla,
ale veškerý zájem věnovala zděšeným střelcům Linfalasovi a Ruindorskému, kteří byli nuceni přezbrojit. Nutno
podotknout, že štěstí, pokud o něčem takovém lze vůbec mluvit, stálo rozhodně při Griffinovi.
Zbytek družiny stál a vyčkával. Bylo zbytečné drát se dopředu, když stateční a silní bojovali. Tady byl
vcelku klid. Tedy do chvíle, než se přihnali ti prokletí bradavci, vábení zřejmě křikem bojujících. Vyřítili se z
postranní chodby, té, kterou druzi minuli a vpadli právě do houfu těch, kteří se pokojně dívali na krvavé divadlo
vpředu. Šlo to ráz na ráz. Nic netušící Atalja šla jednou ranou k zemi. Z její nádherné hrudi vystříkla krev.
Překvapení a nepřipravení dobrodruzi se postavili na chabý odpor. Ramidor s Christlou jednu z útočících bestií
skolili. Druhá se vrhla na Tchagotaje a rozsápala jej doslova na kusy. Přes padající tělo zaútočil Dyni Longodon. Už
měl připraven vlastnoručně zrobený flakón. Věděl, že dlouho neobstojí. Po první téměř smrtonosné ráně, kterou
utržil, flakón do mrtě požil. Jeho tělo ztratilo tvary a narůžovělý obláček plynul pryč z tohoto místa. Na zem žuchly
veškeré jeho věci, šatstvo a kovaná alchymistická truhla. Thielas už byl dávno v trapu. Christla s Ramidorem se
rozhodli pro bezhlavý úprk. Tlustý a neobratný Ramidor však neměl tolik štěstí. Bradavcův pařát mu rozeklál záda
dlouhým šrámem. Tělo se jakoby zlomilo a skácelo na zem.
Smrt
Ramidor z rodu Strážců Temného hvozdu
Miloval jsem smrti háv,
já rozdával rány rád,
když sok můj umíral,
ten okamžik já miloval
Vzýval jsem mocná božstva,
obětoval jim nepřátelů dav,
jen pro ten okamžik smrti,
jenž míval jsem tak rád
Meč svůj nořil jsem do jejich těl
a setkával se s ní tváří v tvář,
krev stříkala až na mou zbroj,
já rád jsem jí vídával
Krev mému oku vínem byla
a vůní rajskou pro můj čich,
všem mým smyslům lahodila,
jen smrt ji mohla zaručit
Já neměl nikoho tak rád,
jak smrt a její rudý háv,
miloval jsem ji do svého konce,
já zemřel jsem a rád
Už se dali na ústup i Griffin s Aeddem. Letmo pohlédli na Trblota Vratigllada, zda je schopen tak kvapné
chůze. To právě on v poslední chvíli vyskočil na nohy, aby pomohl bestii druhům dobít. Od svobody je dělil pouze
jeden zraněný bradavec, a toho druzi, tak strašní ve svém hněvu, svorně propíchli. Ztratili se ve tmě.
Krochta Moskyt, stropní viselec, zůstal sám. Prostory chabě ozařovala Longodonova zapomenutá lucerna.
Poslední haterie chvíli plovala ve vodě pod ním, ale po zjištění, že na masitý, vábně vyhlížející úlovek nedosáhne,
rozhodla se hledat potravu jinde. V chodbě leželo masa spousta.
Čaroděj měl doslova zdřevěnělé údy. V duchu převracel stránky kouzelné knihy, přemýšlel o účinných
bezmezích, jež tak dlouho schraňoval, až se v nich nevyznal. Pak mu blesklo. Těžko popsat, jak se mu ten zázrak
povedl, nicméně najednou stál rozzlobený Moskyt za zády haterie, byl jaksi komicky rozmlžen a oudy jeho vydávaly
podivný bzučivý zvuk, jak rychle protínaly vzduch. Byl ohromně rychlý. Z obou rukou vylétly blesky. Zablyštěl meč.
Sek, sek! Škoda, že jej při této přehlídce čarodějně-válečnického umění nikdo nespatřil. Jenže na hladovou haterii
to bylo pořád málo. Vrhla se na něj a rozhodně nemínila zůstat pozadu. Moskytovi pomalu tuhl úsměv. "Ještě dva
vobrazy, a sem v řiti. A k tomu eště dočista vymagovanej", pomyslel si. A v tu ránu vyvolal svojí poslední levitaci.
Krochta připomínal obrovského netopýra, jak tak visel na svém známém místě u stropu. Haterie se vrátila
zpátky do chodby a věnovala se pojídání mrtvých. Potom zaslechla hluk. To bradavci se stahovali k masu, na něž si
také dělali nárok. Haterie nečekala a vyrazila do útoku.
Čaroděj byl na pokraji zhroucení. Horečnatě přemýšlel. Mozek mu vypovídal službu. A náhle, jako poslední
záblesk sil, vzpomněl si na malý balíček na dně torny. Už dlouho ho nosil. Kdysi mu ho daroval, či snad prodal,
někdo, kdo už dnes nežije. Někdo, kdo se účastnil dávné erkrachtské výpravy. Ten balíček obsahoval hroudu silné
nepromokavé výbušniny. Krochta našel oporu pro druhou nohu a zašátral v torně. Byla tam. I s odpalovací prskavkou.
Z posledních sil, už v mrákotách, křísl o ocílku a hroudu hodil do chodby.
Ozvala se strašlivá detonace, která Moskyta odhodila do kanálu. Všude byl dým a tma, ale on popaměti
připlaval k ústí chodby. Po ztuhlém hateriím těle se vysápal na pevnou zem a, šátraje po stěnách, potácel se pryč. Ven
za svými druhy.
* * *
Celý mokrý a rozedraný se vypotácel ven. Byla tma. Město bylo rozzářeno tisíci světýlek z prohřátých
domovů. U koryta potoka se koupal zbytek stále otřesené družiny. Dyni Longodon si právě natahoval vypůjčené
podvlíkačky. "Sem rád, že žiješ", rozzářila se Griffinovi Linfalasovi tvář. Krochta se sesul k zemi. "Měli bysme se
vrátit. Jsou tam těla našich přátel", řekl alchymista Dyni, "A navíc jsem tam nechal truhlu a všechny svý věci". "To
nemá žádnej význam", sípl vůdce, "Vyhodil jsem všechno do vzduchu". "Né", chytil se za hlavu Longodon.
* * *
Koukám, že ste dopadli jak barbaři u Zámoře", uchechtl se Alwynn Bílá Ruka, když se zdecimovaná
výprava rozvalila pod stromy. "Jo", unaveně odpověděl Griffin a pohledem sjel cizáky, kteří se hřáli u ohně, "Kdo je
zase tohle?". "Jó, ten mrňous a habán?", hýkl Běloruký, "To je ňákej trpajzlik, co děsně nesnáší ty kudůčí mutanty,
a chlap, co nesnáší vůbec žádný mutanty. Tak tady spolu chlastáme a nadáváme". "Prej dete vymlátit Klemešovu
bandu", houkl trpaslík. "Jo". "Tak to du s váma. Řimbatul Drtinosa". "Hlídej, Alwo", řekl Aedd, "Ráno
povyprávíme". A usnuli. Solwin, tak se jmenoval ten druhý, ještě s Bělorukým vyřizoval nějaké formality ohledně Bílé
Ruky.
Mutanti
Alwynn Bílá Ruka
Hobiti
Kudůci
Trpaslíci
Barbaři
Krollové
Elfové
Mutanti!
Jste špína
Chcípnete
Už dnes
* * *
Známé místo. Tmavá chodba posetá úlomky kamene, závaly. Další pokus o dobytí hnízda vzbouřenců.
"Tohle byla moje truhla", zaštkal Longodon a ukázal na kus zohýbané výztuže. "Rači pudem těma chodbama. Bude
to jistější a vpadneme Klemešovcům do zad", radil Trblot. Druzi se mlčky sešikovali v bojové uskupení. Tasili a vtrhli.
Mrtvá těla haterie a bradavců dávala tušit, k čemu zde došlo. Nurnští byli natolik rozrušeni, že prázdným zatuchlým
sklepům nevěnovali přílišnou pozornost a soustředili se pouze na případný letmý pohyb. Několikrát zvolili odbočku,
vpadli do míst, kde žili blátivci. Pro nadmíru vzteklého Trblota a poněkud horlivého nováčka Drtinosu žádná práce.
Dva rozsekali, třetí prchl. Co na tom.
* * *
"Sviť pořádně, ničemo!", houkl zpředu Griffin Linfalas. "Dělám co můžu", ohradil se alchymista Dyni,
"Mám krátký ruce a navíc před náma nic néjni". Přesto Nurnští vpadli v očekávání nepřítele.
"Né, né, né!", vyjekl čaroděj Moskyt a chytl se za hlavu. Okolostojící druzi odskočili. "áááááh", skuhral a
tančil po sklepení. Na všechny strany jako zelené zvratky odletovalo nějaké svinstvo. Měl to mezi prsty, na kazajce,
všude. "Spadlo to na něj zeshóra", vřískl Thielas. Čaroději ze zad odlétla torna a její obsah se rozkutálel po podlaze.
"To je hlen, zelenej hlen", zamudroval všudypřítomný Aedd, "Pochodeň, křesadlo, rychle!". Někdo mu je podal. A
potom, jakoby se pomátl, s hořící pochodní v ruce sežehl naříkajícímu čaroději hlavu. Ten se v bezvědomí sesul k
zemi. "Hlen de jenom spálit", houkl Ruindorský, stoje rozkročmo nad doutnajícím druhem.
"Bolí to", plakal bolestí Moskyt, když mu Griffin opatrně seškraboval zbytky křidélkaté čapky z hlavy.
"Trochu se to zapeklo do kůže", pravil soustrastně. "Je to odporný", utrousila Christla Lísková, "Chudák malej".
Thielas s hobitkou Lískovou druha podepřeli a na těžce popálenou hlavu, teď už bez vlasů, jako provizorní
ochranu nasadili kotlík, v němž si dříve čaroděj vařil chutnou polévku. Skoro nebyl schopen jít, sténal, byl jako v
mátohách.
* * *
"Sssst...", špitl Aedd z Ruindoru a ukázal před sebe, "Slyšim hlasy". Zastavili se. Opravdu. Hovor zněl
vzdáleně, tlumeně. Nesl se klenbami, tříštil se ozvěnou o stěny. Připadal jim mohutný, mnohohlasý. "Tak co, dem tam
nebo ne?", zdvihl obočí Trblot. Byli zaražení. "Krochta pláče", ozvala se nešťastně hobitka Lísková, "Měl by jít k
felčarovi". "Ani nás nevnímá, chudák", řekl Thielas. Němělo to cenu. Bez Moskyta jít do boje? Nikdy!
Trblot na výzvědách a vše, co bylo potom
"Netejrejte mě, pane ranhojič, a řekněte pravdu", zeptal se s obavami ještě napolo bezvládný Krochta, "Budu
mít ještě někdy vlasy?". I přes svůj stav si dobře uvědomoval, že s takovou zrůdou by asi Attrien dlouho nevydržela.
Hlavu měl samý puchýř, tu a tam zčernalá kůže praskla a odkryla cosi hrůzného pod ní. Christle se zvedl žaludek
a musela rychle na čerstvý vzduch. Thielas byl statečně vůdci oporou. "Ty černý fleky oškrábu, zbylou pokožku
pokud možno sešiju. A to bude pěkně bolet. Dál už je to věc opatrnosti, hojivejch mastí a modliteb", řekl velvennský
městský felčar starostlivě, "Jestli vám znovu vyrostou vlasy, to je ve hvězdách. Jó, a ten plechovej kyblík taky neni moc
dobrej".
Během zákroku čaroděj několikrát omdlel. Felčar předal Thielasovi léčivé masti a postiženému napatlal
hlavu a nasadil na vyspravenou lebku ochranný kožený návlek. "Třikrát denně mazat, jinak čapku nesundavat", řekl
vážně a vybral zlaté za léčbu.
* * *
"Jít zpátky? To by mě musel šlak trefit!", ohradil se elf Thielas proti Aeddovu návrhu. "Mně se taky moc
nechce", řekla tiše hobitka Christla Lísková. Dobrodruzi se sesedli k poradě. Netrvala dlouho. "Dobře", pravil
rezolutně válečník Vratigllad, "Když mě teda někdo zneviditelní a pučí vodoměrku, tak pudu". "Pij", řekl Longodon.
* * *
"Teda smrad tu je, že by zezelenal i neviditelnej", pomyslel si trpaslík, když ohledal místo krvavé srážky.
Nedávná detonace uvolnila několik kvádrů a na několika místech zúžila chodbu jílovými závaly. Pohlédl na hladinu,
která se matně leskla odlesky z jihu. Jinak tu byla tma. Kanální voda volně plynula bez známek přítomnosti něčeho
živého. Opatrně našlápl. Krochtův vypůjčený prsten černé vodoměrky začal okamžitě účinkovat. Pohlédl-li na sever,
spatřil světlo. Mihotavý plamen důlní lampy. V ohbí kanálu stála pramice. Popojížděla. Seděli v ní dva muži.
Vratigllad se k nim připlížil. Náhle si všiml vlhké chodby, zabíhající jihovýchodním směrem. Bylo v ní po kolena
vody, což Trblot spíše odhadl. Zalezl za roh. Přikrčil se. Hodiny plynuly. Kudůci na pramici si povídali. Dlouhé
hodiny tlachali o spoustě věcí. O Klemešovi, to je jisté, a o jakémsi Mochnovi, který zmizel a už ho od té doby nikdo
neviděl. Inu, hlídka se nudila.
"Hej, Brouchu", hýkl jeden. "Co?". "Znamení". A pramice volnými šťuchy bidlem vyplula k ústí kanálu.
A Vratigllad za ní. V místě, které už trpaslík dobře znal, nastoupil udýchaný muž. Vyměnil si se strážnými stisk
ruky. "Jedu z Pasennu. Chci ke Klemešovi. Vezu důležitou zprávu". Pramice vyrazila vzhůru proti proudu.
Za velkou zatáčkou se ze tmy vynořilo provizorní přístaviště. Byly zde ukotveny další lodě. V koutě dřepící
kudůk krátce zamával. Krátce odpověděli. Kotviště minuli a zahnuli do postranního kanálu. Brzy přistáli a posel
vystoupil po několika schodech na suchou zem.
Trblot se už začínal nudit. Stál na vodě a byla mu zima. Konečně chlap vyšel a jak dosedl na lavici, loďka
se nebezpečně rozhoupala. "Tak co?", zajímal se Brouch. "Rychle zpátky. Musim se vrátit do Pasennu. Pohřeb
velkýho skřeta už se blíží".
Vratigllad z nepochopitelných důvodů trčet na místě, zatímco pasennský posel byl dávno ten tam.
* * *
"... Takže to je všechno, co sem zjistil", nadmul se trpaslík, když dovyprávěl mírně opepřenou a
přibarvenou pohádku z průzkumu. O tom poslovi se, bohům žel, zapomněl zmínit. "Takže vlastně jediný, co se ti
povedlo zjistit je, že Perrimův pohřeb bude zejtra?", usmál se ironicky Dyni Longodon. Uvědomil si totiž, že
vzácný lektvar neviditelnosti vyhodil nadarmo. "To je, řek bych, jasnej důkaz neschopnosti", pravil Aedd Hlína.
"Takže se sbalte, vyrážíme", řekl vůdce, "Alwynn a Nervor zustanou u koní". útrpně pohlédl na zuboženého
Moskyta, jemuž po vydatném spánku bylo o poznání lépe. "Du taky", řekl.
* * *
Ve městě bylo nezvykle rušno. Všude shon a zmatek. Na náměstí plno lidu, přivázaných koní, hostince a
krčmy pukaly ve švech. "A do háje, už se sjíždějí hostové", řekl kdosi. "Hele, to nemůžeme stihnout", otočil se
k vůdci Trblot Vratigllad. "Dobře", řekl Krochta, "Počkejte tady na mě, jedu na hrad".
* * *
Krochta Moskyt nakonec přesvědčil stráže o nutnosti rozhovoru s Bóinem. Pro skutečnost, že mezi vojáky
došlo k hádce, bylo jediné vysvětlení. Ve vypjaté chvíli nebyli jednotní. A možná jedině díky nejednotnosti
velvennořanů se vůdce Nurnských k Bóinovi přeci jenom dostal. V komnatách vládl chaos, bylo zde plno hostí,
ruchu. Nebyl čas.
"Korunu ještě nemáme, pane", řekl Krochta, když Bóin vešel a osaměli. Vypadal rozezleně, zachmuřeně.
Neřekl nic, jenom zkoumavě visel čaroději na ústech. Krochta řekl, co ho trápilo. Potřeboval jediný den navíc. Aby
stihli vybít hnízdo Stínu Valinnu. Pěvně věřil, že tam koruna někde je. Bóinovi se vůbec nechtělo, nakonec ale svolil,
že udělá vše, co je v jeho silách. Šlo o poslední šanci. "Pane Moskyte, situace je vážná", řekl, "Tak vážná, jak jen
si dokážete představit. Dnes bylo Radě oznámeno, že zmizel ctěný pán Oikresp. Chápete snad, co to znamená".
"Jistě, pane".
"Mám ještě jednu věc", pronesl pomalu Moskyt. A vyklopil tu nešťastnou věc o Tanrisově krádeži, o popravě
a zmizení perel. Bóin se vztekal, zlostně mrštil o zem cínovým pohárem. Neměl ale jinou možnost. Ti mamlasové jej
zahnali do kouta. Neměl je rád, ale vsadil na ně a nemohl couvnout. "Jděte a udělejte to, co máte", máchl rukou a tím
považoval rozhovor za skončený. Krochta vstal. "Jednám s vámi jako čestný muž. Jsem Krochta Moskyt z Bažiny,
vůdce Nurnských, starosta liscannorský a své závazky plním". "Jistě. Komické čepice, kradlářství a vraždy se v
bažinách mezi lidmi nosí...", zabručel trpaslík nasupeně.
Odešel. Moskyt zůstal sám. Věděl, že ho Bóin urážel neprávem, snad. Věděl také, v jaké situaci se trpaslík
ocitl. Malichernosti nelidí.
* * *
"Dem na to", dodal si odvahy Řimbatul Drtinosa. "Uf", odfoukl Vratigllad, tasil a párkrát zkusmo švácl do
vzduchu. "Musíme to vyřídit rychle", řekl vůdce Moskyt, "Teď nebo nikdy. Když někdo padne, necháme ho ležet.
Každej se musí spoléhat sám na sebe. Neni čas". Měl pravdu.
V místech, kde došlo k vůdcovu zohyzdění, se Nurnští sešikovali. "Je tam přístaviště pramic", ozřejmil
Trblot. Plán měli rozpracovaný do detailů. Drtinosa nedočkavě mávl rukou na znamení a druzi vyrazili.
To, co se dělo potom, lze při nejlepší vůli jen velmi těžko popsat. Nurnští volali po krvi a podle toho byl
útok veden. Bezhlavě, drtivě. Kudůci, strážící lodice v zostřených hlídkách, vyskočili na nohy, několik jich však ani
nestačilo tasit. Malý plac u kotviště byl záhy takřka přeplněn bojujícími, ostré potyčky se pro nedostatek místa
rozvášnily dokonce i na vratkých lodicích. Do té vřavy nurnští střelci zahájili palbu, volíce jenom jisté cíle.
Christla Lísková vyjekla bolestí, jak se jí zaryl do zad Solwinův šíp. Nezkušený nováček nestřílel zrovna
nejlépe, asi se mu ruka příliš třásla rozechvěním nad prudkostí bitky. Hobitka zavrávorala a v tu ránu ji soupeř sekl
šavlí do boku. Mrtvá Christla padla bezvládně pod nohy dalších, kteří se tlačili do místa střetu, lační krve. Kudůci
padali k zemi jako hrušky. Ubývalo jich. Dva či tři skočili do loďky a odrazili od břehu. Solwin si toho všiml, odhodil
kuši a rozeběhl se k volné lodi, kterou už už nějaký klemešovec jal se odvazovat. Na její dno srazil u okraje
bojujícího trpaslíka Drtinosu a náhlý náraz odrazil loď do proudu. Kudůk přepadl přes okraj, Solwin vzal bidlo a
rozbil mu hlavu. Řimbatul nechápavě vstal a tasil. Začali druhou loď stíhat.
Poslední kudůk padl a družiníci naházeli těla do stoky. Některá se potopila, jiná se volně vznášela na hladině
a pomalu se vzdalovala.
Pramice se střetly. Bidla se zkřížila. Drtinosa proklál kudůka na přídi, rozbil mu hlavu. Nekoordinovanými
pohyby obou posádek došlo k převržení. V tu chvíli teprve Solwinovi došlo, že neumí plavat. Drtinosa se odrazil
ode dna a vyhoupl se na otočený kýl lodi. Rozhlédl se. Naposledy zahlédl Solwinovu hlavu. Odněkud ze tmy přilétl
šíp a zranil jej. Skočil do vody, vysvlékl se ze zbroje a znovu se vynořil. Hledal poloutonulého družiníka. Nebylo
těžké jej nalézt. Bezvládné tělo uchopil nacvičeným chvatem záchranáře a odvlekl do bezpečí. Nurnští si trochu
odpočali a ošetřili nejpotřebnější raněné.
* * *
Kdesi neurčitě ozvala se detonace. Na lodicích pluli úzkým tunelem. Řimbatul vylovil odhozené pláty.
Připnul je, polaskal zbraň. Táhlé strky bidel popoháněly pramice kupředu. "Tady to je", ukázal Trblot Vratigllad.
Vlevo několika schůdky z vody ústila suchá, zjevně používaná chodba. Nikde žádný zvuk.
V čele jdoucí opatrně nahlédli do prostorné místnosti. Zpoza připravených barikád vylétla sprška šípů.
"Rubte je!", zařval Vratigllad a vymrštil se skokem vpřed. Nurnští byli vzteky bez sebe. Ti proradní kudůci jim už
začínali pořádně pít krev! Snad díky tomu kobku doslova zplundrovali. I několik dalších místností, včetně nocležny.
"Heleďte, voni normálně vodstřelili zadní východ", ukázal svůj objev Dyni Longodon. A opravdu. Vysypaná suť, díra
ve stěně a za ní lesknoucí se hladina. "Nejspíš zdrhli. A ty co nezdrhli, budou za těma vratama", došel Griffin na
křižovatku chodeb a provedl krátký propočet, že za dveřmi musí být nějaké obrovské sklepiště bez jakéhokoli jiného
východu.
"Jó, víte co je Valinn?", vzpomněl si náhle plešatý Vratigllad. "Né", zavrtěl hlavou elf Thielas. "Posvátnej
strom Klemešovců. Ten strom nepotřebuje světlo, pochází odněkud z bažin". "Takže nejlíp uděláme, když ho
podpálíme", řekl Aedd.
Nurnští se na křižovatce rozestavili do výhodných pozic. Od kovaných dveří je dělilo pár sáhů. Rychle
vyrobili provizorní zápalné šípy, Aedd vyňal láhev s olejem a do hrdla napral cár košile. "Plán by měl bejt takovej",
řekl ruindorský zloděj, "Někdo tam dojde, vodevře dvéře a rychle se vrátí. Střelci zapálej šípy. Pokáď uvidíme strom,
budem pálit do něj. To je nejspíš pěkně votráví a polezou ven. No a já mezitim hodim tudle zápalnou butylu, takže
aby se k nám dostali, budou muset lozit vohněm. Jasný?". "Teď ještě zbejvá vybrat dobrovolníka", pohlédl vůdce na
druhy. "Já, já", přihlásil se nadšeně elf Thielas. Konečně příležitost, aby dokázal, že za něco stojí. že něco umí.
Třeba vzít za kliku a otevřít dveře.
Elf stiskl mosaznou kliku a směrem k sobě zatáhl. Zavrzaly panty. Thielas z neznámo jakých pohnutek
ustoupil ke zdi a schoval se za veřej. Místnost byla ozářena plameny pochodní. Velká, prostorná. Nedaleko ode dveří
se celá podlaha zvedala několika stupňovitými schody o dobrý sáh a půl výše. Tím pádem se nedalo dohlédnout na
druhý konec. Po pravé straně stoupaly kamenné řady jakýchsi lavic. Zřejmě místo konání tajných zasedání organizace.
V tomto nepřehledném terénu nebylo vidět živáčka. Ale někdo uvnitř přeci musel být!
Zraky družiníků padly na vrchní část koruny roztodivného stromu, odhadem se dalo tedy tušit, že podlaha
se v zadní části sálu opět svažuje, a to ještě mnohem níže, než teď stáli. "Valinn", zatajil dech Griffin. Zapálili šípy
a vystřelili. Ozval se výkřik. A další. Celý sbor. Klemešova banda vyběhla do posledního boje. Pomstít se chátře,
která se rozhodla pošpinit svaté symboly!
Aedd Hlína zažehl ohňovou láhev a metl. Láhev opsala oblouk a nepředpokládaně se roztříštila o veřej.
Místo dopadu zachvátil oheň, který se s vychrstlým olejem rozšířil na celou šířku chodby. Z plamenů se vypotácel
ubohý Thielas, který hořel jasným plamenem. Vznícené tělo se zastavilo a zhroutilo do olejové skvrny. Ve strašlivých
bolestech uhořel. Asi ještě dlouho bude nebožákův smrtelný chropot strašit přítomné ve snech.
Krev a bolest
Alwynn Bílá Ruka
Krev a bolest
všechno spojí
Smrad se bojí
"Proč tam stál, blbec jeden?", vztekal se Aedd, který se ještě nevzpamatoval z šoku. "Jeho věc", řekl vůdce,
"Plán jsem mu vysvětlil nejmíň třikrát". Ale nebyl čas na dlouhé řeči. Přes oheň se snažili projít nepřátelé. Proto
střelci zahájili znovu palbu. Kdo z kudůků prošel, toho dobil Trblot s Drtinosou. Až na tu nešťastnou příhodu
vcelku výborný a bezpečný plán.
Přes zkomírající plameny podnikli gwendarronští hrdinové vpád do sálu. Rozprostřeli se do rojnice a doupě
velvennské lůzy vybili do posledního muže. Tedy až na jednoho. Dle starého zvyku neopomněli vzíti jazyka. A
odnésti vše, co se zdálo být potřebné a cenné. Nebylo toho málo. Jediný, kdo tu chyběl, byl Klemeš. Zůstala však jeho
truhla, patřičně zajištěná, jíž ale Griffin s Aeddem, mimochodem výborní zloději, nakonec přeci jen otevřeli. A jaká
bylo jejich radost, když uzřeli královskou korunu. A jaký byl jejich smutek, když zjistili, že někdo vyloupl earril.
Jaké bylo jejich překvapení...
Griffin přečetl nalezené motáky:
Věrný K.
Dny P. Jsou sečteny. Způsob a čas záleží na tobě. Zajímá mne jedině kámen. Zbytek je tvůj. Doporučuji
přirozenou smrt. Nesmí padnout stín podezření.
N.
Věrný K.
Dílčí neúspěchy nás učí ostražitosti. Převezmi zásilku a čiň podle jejích instrukcí. Nedá se jí důvěřovat,
ale učiní vše potřebné. Domluv se na kontaktu.
N.
Věrný K.
Město je hlídané. Důležitá schůzka je dva dny před úplňkem. Mochnu ukliď. Ví mnoho. Přivez dar od Z.
Nebuď překvapen. Zkoušíme její věrnost a vše je součástí plánu.
M.
Mnoho tomu nerozuměli. Věděli jen tolik, že mají šibeničně málo času a zmizelý kámen už nemá cenu
hledat. A věděli, že Trblot tenkrát na výzvědách promarnil šanci, která už se nevrátí. "Zbejvá nám už jenom předat
korunu a zajistit důstojnej pohřeb krále", řekl po chvilce rozpačitého ticha pan Linfalas. "Během smutečního průvodu
se určitě něco semele", řekl Aedd. A Krochta na to: "Jedem do lesa odpočinku. Vyspíme se na to. Ale ještě před tím
se stavíme na hřbitově". Vůdce se chtěl ještě jednou setkat s trpasličím předákem, aby mu předal tu skvělou novinu!
* * *
"Pan Bóin s váma mluvit nechce", řekl Satlann, který po poslední příhodě neudržoval s Nurnskými dobré
vztahy. "Ale my pro něj máme to, co hledal". "V tom případě to předejte na týhle adrese", řekl stařík a načmáral na
kus pergamenu pár slov. "Šedá ulice č. 23?", podivil se Moskyt, "Proč to nemůžeme provést přes vás?". "Mě do
svejch křivejch obchodů netahejte, mám už svejch starostí dost s vysvětlováním různejch vražd a podobně.
Harpenova družina tady vod těch časů slídí jako honicí psi", pravil příkře hrobník.
Smuteční průvod
Byli tu všichni. Kromě Nervora a Alwynna, kteří jako tradičně zůstali u koní. Někteří ještě trochu otřesení
z mučení zajatce, jehož se předešlé noci chopil tolik nechutným způsobem Solwin. Nařezával mu kůži na žebrech,
pálil chodidla, nakonec zamordoval, ale přesto se nedozvěděl víc, než že Klemeš po posledním příchodu posla odjel
kamsi do Pasennu a už se nevrátil. Snad ten ubožák ani víc nevěděl. Hostinec u rožněného selete pukal ve švech.
Na náměstí se začínal srocovat dav. Bylo lze viděti i královské zástavy angwarrské, trubačů a žalopěvců nepočítaně.
Velké, narychlo stlučené řečnické pódium bylo ozdobeno květy a barevnými plátny. Městský sbor pěvců právě zpíval
tklivou hrdinskou píseň z dob Bereholdových. Skutečně velkolepá sešlost!
"Jděte k hostinci a zkuste sehnat nějaký dobráky", řekl vůdce, "Já zatim tuhle s Trblotem pojedu do Šedivý
ulice předat korunu". "Cože máme sehnat?", houkl Solwin. "Nějaký bezprizorní živý štíty. I třeba naprostý blbce.
Ať je za koho se krejt. Myslim, že to budem potřebovat".
* * *
Rožněné sele bylo narvané k prasknutí. Aedd se ramenatě cpal davem až ke stolům, aby udělal místo malému
Longodonovi, a pohledem těkal po štamgastech. "Vídíš ty dvě žáby? Vypadaj dosti cizácky", houkl dozadu.
Alchymista přistoupil ke dvěma ženám, srkajícím pivo. "Nazdárek, dámy", pozdravil Dyni. Hobitka vyjukaně vzhlédla
a hlesla na pozdrav. Druhá, krolka, pomalu dopila, říhla, a řekla: "Co jé?!". Dyni pěkně podle instrukcí udělal těm
ženským návrh. "Klidně s váma pudem, no né, Bibi?", houkla krollka, "Vobzvlášť dyž z toho něco kápne".
Ta velká se jmenovala Táňa. Obhroublá jeskynní příšera, dostatečně blbá na to, aby dělala živý štít za málo
peněz. Malé říkali Bibiána Šňupáková. Měla ráda pivo a šňupala mletý tabák, až měla nosík rudý a baňatý jako
bramboru. Obě byly nehezké a bezprizorní. Hodily se výtečně.
"Longodone, to musíš vidět!", procpal se ke stolu válečník Drtinosa, "U výčepu stojí chlap a prodává se za
peníze. Blbec každym coulem". "Tak ho berem, né?", řekl Aedd.
Kolem nálevního pultu bylo o poznání volněji. Stál tam namol ožralý chlápek a nadšeně vřískal. Navlečen
byl do pláště s hvězdami, hlavu pokrýval směšný klobouk bez střechy. "Dám ti pívo, esli rozstřelíš korbel!", ozvalo
se z davu. Člověk se zapotácel, vyplázl jazyk a zatajil dech, až tvář zbrunátněla návalem krve do hlavy. "Hrbel", houkl
zaklínadlo, z očí vyšlehlo cosi modrého, co by se při troše dobré vůle snad dalo nazvat bleskem, a od korbelu se
odlouplo ucho. Dav zaburácel potleskem. "Co eště umíš?", zařval Griffin. "Rozstřelit sklenici", vzkřikl pyšně. "Tak
co, berem ho?", zeptal se Longodon druha. "Ale jó", pravil Aedd, "Blbec je to dostatečnej".
* * *
Náměstí bylo doslova našlapané. "Vítám mezi námi velectěného krále Angwarru, pána Glendorra s
družinou", křikl do hlásné trouby obřadně řečník. Na pódium za zvuku trubek a dud vstoupili vojáci v pestrých
uniformách, nesoucí nosítka s třepotajícími se praporci. Na zlacené sesli dřepěl seschlý stařec, pro nějž i vztyčení
paže k pozdravu zdálo se býti nadlidským úkonem. Na zlaté koruně jasným zelenkavým třpytem zářil druhý z
earrilů. Dav zaburácel ovacemi. Řečník jedno po druhém předčítal poselstva a kondolence význačných pánů
velvennorských i přespolních.
"Polil sem ho vodou, ajť se probere", křikl Drtinosa vůdci do ucha, "A menuje se prej Heller, ten prodejnej
kouzelník". "Tohle že je kouzelník?", ohradil se Krochta, "Dyť to je vobyčejnej manták". "Pravils, abysme sehnali
blbce. Tak tady ho máš", řekl dotčeně válečník. Nurnští stáli v davu a vyčkávali, co se semele. A něco se semlít
muselo, to je jisté.
Za velké slávy a zvuku bubnů přišel hradní průvod. Perrimovu rakev na obrovských marách, zakrytých
velvennorským praporcem a praporcem berenthaurským, pročpělým pachem bitev a zaschlou krví starých trpasličích
válečníků. Hlava krále ležela na polštáři z květů, dlouhé vlasy a vousy byly zčesané a padaly v loknách přes okraj.
"Helejte, naše koruna", ukázal Linfalas.
* * *
Dav byl netrpělivý. Bóin, člen Rady velvennorského stolu převsal hlásnou troubu a oznámil lidu, že pan
Oikresp a jeho muži se nedostavili, ale že již dále nelze vyčkávat. Pronesl několik vět o následovném průběhu
smutečního průvodu. Králova rakev bude přenesena na pokraj Orghallu, kde dojde k poslednímu rozloučení. Dále
už půjde jenom průvod nejvěrnějších a ti pochovají ostatky na tajném místě v Síních Berenthauru. V nejbližší možné
době potom na velvennském hradě zasedne Rada velvennorského stolu k poslednímu tajnému sněmu, z něhož přímým
hlasováním vzejde nový král, nástupník vlády v zemi. Průvod vyrazil na dlouhou pouť. Nurnští, roztroušení v
několika skupinkách, dávali bedlivý pozor na jakoukoli podezřelou okolnost. Byli bedliví.
Kdesi nad Jarbou na obzoru zavlály modré praporce se zkříženými sekerami. Dlouhý průvod jízdních a
částečně pěších mužů ve zbrojích vyjel na pláně. "Oikrespovi muži", zazněly nadšené výkřiky z průvodu.
Gendarroňané zpozorněli, průvod se ale mlčky zařadil mezi ostatní. Oikrespovi muži byli zaražení, snad to bylo
dáno smutkem a žalem. Nicméně davem se rychle rozšířila zpráva, že pan Oikresp mezi svými vojáky není.
* * *
Nurnští byli zmateni. Vše bylo jak má být. žádná podezřelá událost, žádný přepad. Slunce už dávno
zapadlo nad Círrhenem. V Orghallu hořely stovky pochodní. Řečníci se loučili s mrtvým panovníkem. Glendorr byl
natolik dojat, že se zmohl jen na nesouvislé souvětí, jehož smysl unikl snad i jemu samému. Byl příliš stár a
nemocen. únava z dlouhého dne byla na něm znát. I Nurnští sklonili hlavu a v tiché modlitbě vzdali hold Perrimově
památce. Potom světla zhasla, dle tradic je svrhli do propasti, jen několik málo osvětlovalo tichý průvod několika
nejvěrnějších trpaslíků, kteří se odpojili, nesouce rakev po kamenité cestě nad propastí do hloubi Círrhenu, do
samotného srdce. Tam, kde leží Berenthaur.
V úctě k trpasličím tradicím nechtěli Nurnští rušit svátost procesí a rozhodli se zajeti zpátky do lesa, kde na
jediné přístupové cestě hodlali čekat na případné zrádce.
* * *
Dlouho se nic nedělo. Tři čtvrtě hodiny přemítání, zda družiníci neudělali někde chybu, něco neopomněli.
Lidé se už dávno odebrali na cestu domů, do měst a vsí. A náhle, v naprosté tmě, po cestě tryskem projelo několik
jezdců. Mířili na Orghall. "My furt čekáme, že procesí bude napadený zezadu, a vono to může bejt klidně obráceně",
zalarmoval druhy pan Linfalas. "Deme!", zaječel jako smyslů zbavený Vratigllad, vyhoupl se do sedla a vyrazil. I
ostatní. Teď už to nebyla družina. Každý chvátal sám za sebe s cílem pomoci. Tak silné bylo pouto k zdejšímu kraji.
Temná předtucha se naplnila. V dálce plála světla pochodní a zněl hluk nelítostného boje. Nurnští, nehledě
na to, že se mohou při jediném chybném kroku zřítit do propasti, dohnali šestici jezdců a zaútočili. Už od pohledu
bylo zřejmé, že jde o nepřátele. Jezdci v bílých pláštích byli po zuby ozbrojení a byli to... lidé. Ti šli k zemi vcelku
snadno. Popsati však to, k čemu v Orghallu došlo, lze jen velmi těžko. Snad tedy od začátku tak, jak se Nurnští
dozvěděli od umírajících a zběhů.
* * *
Průvod dosáhl konce Orghallu. Dále už měli jít pěšinou v lesích. V místech, kde se sráz prudce stáčel vlevo
uzřeli bílé postavy. Stáli tiše, bez hlesu, rozprostření v rojnici. Nad jejih hlavami čněly temné siluety několika
válečných strojů. Trpaslíci tasili. Náhle kdosi vzkřikl a zpoza okolních balvanů a skalek vyběhli Oikrespovi muži.
Zaútočili. Měli jasnou převahu, tlačili chabě se bránící protivníky před sebou. V té chvíli se však někteří Oikrespovci
otočili proti svým druhům a někteří se dali na útěk. Zavládl strašný zmatek, který vyústil v krvavou potyčku, při které
se to mydlilo hlava nehlava. A do toho všeho se přidali bílí jezdci, jen několik z nich odtáhlo rakev k okraji.
Dyni, Bibiána a Heller okamžitě vyšplhali na útes a zahájili palbu. Ostatní ze rozprchli do všech stran,
soupeříce s každým, kdo se postavil na odpor. Ty, co prchali, nechali být. Nebyl čas je dobíjet, zvláště když nebylo
jasné, kdo je přítel a kdo nepřítel. Není snadné popsat vše, co se té noci v Orghallu událo. Není možné pamatovat
na každý hrdinský čin. Vždyť nebyl téměř nikdo, kdo by nešel až na hranici svých možností, ochoten položit
život svůj za Bóina. Tak obrovské bylo odhodlání Nurnských.
Trblot Vratigllad jako smyslů zbavený vběhl do nejbližší krvavé řeže, kde několik Harpenových mužů
prolévalo krev po boku svého pána. Z Harpena tekla krev. Trblot prudce zaútočil, nehleděl na vlastní šrámy. Nebylo
ale dáno Harpenovi přežít, padl pod ranou protivníka jako pravý muž, který ani v nejtěžší chvíli neopustil ideál,
za který celý život bojoval.
Krochta Moskyt ze sebe vydal vše, co mohl. Nepřátelé kolem něj padali jako hrušky, smrad spáleného masa
dělal vzduch těžkým a nedýchatelným. Aedd Ruindorský zaútočil po boku Griffina Linfalase, brzy jej ale ztratil.
Nebylo lehké si mezi zmítajícími se těly udržet orientaci. Těžký souboj s několika protivníky jej zatlačil až na okraj
propasti. Tam k zemi skolil posledního a potkal Krochtu, který byl zaujat čímsi vpředu. Tam na druhé straně bitevního
pole právě skupinka bělopláštníků rabovala rakev. "Chtěj krále svrhnout do propasti", zařval a mocně se soustředil.
Aedd zašátral v batohu a nahmatal flakónek rychlosti. Krochta se teleportoval. Aedd si lokl odporné tekutiny. Pachuť
mu nevadila. Rozhodně ne za noci hrdobců!
Čaroděj Moskyt se zhmotnil vedle rakve. Teď anebo nikdy. Šel zrádcům velvennorské koruny přímo na tělo.
Po chvíli se ze tmy přiřítil Aedd z Ruindoru a za bojového řevu sklátil jednoho z vojáků do prachu. Netrvalo dlouho
a pobili je. Byli zemdlení, ale uchránili královy ostatky. Padali vysílením, ale přesto se vrhli k poslední a největší
skupině bojujících, kde tušili Bóina. Na okamžik zahlédli Linfalase, Vratigllada a Drtinosu. Zem mokvala krví.
Trblot se dostal po bok Thúnovi. Byla to čest pomáhat takovému velkému pánu. Položil by za něj i život. Nebylo
však dáno Thúnovi přežít. Čísi meč proťal hrudní plát a on klesl. Další a další rány rozpoltily helmici. V nastalé
mele se mizivý zbytek Oikrespových mužů dal na útěk. Zahazovali zbraně, někteří se vzdávali, jiní prchali. Poslední
bělopláštníci obklopili Bóina. Už mnoho mužů nezbývalo. Nurnští jako vosy zaútočili střed. Bóin na tom nebyl
dobře. Vrozhodné chvíli mu Trblot Vratigllad zachránil život, když před něj skočil a nastavil vlastní hruď. Těžké
brnění ránu zastavilo, ač trpaslík neměl daleko od smrti. Zbraně věrných dodělaly svou práci. Bylo dobojováno.
* * *
Bóin byl vzteky bez sebe, ale nemluvil. Byl příliš otřesen. Shromáždil zbytek svých mužů, kteří vzali na
bedra rakev s Perrimem a namířili si to k Berenthauru. "A ty...", otočil se trpaslík k vůdci Nurnských, "Poklekni".
Krochta učinil. "Jmenuji tě dočasně členem mé družiny. Vás všechny. Sejdeme se na hradě. Tento statečný muž bude
vaším průvodcem". Přitom se dotkl Moskytovy šíje jílcem skvostné válečné sekyry. Družina osiřela. Rychle z
hromady sténajících raněných vytáhli jazyka. Zajímalo je, jak to bylo s Oikrespem.
Trpaslík, jehož si vybrali, byl zřejmě na pokraji nervového zhroucení, proto okamžitě řekl všechno, co
věděl. Pan Oikresp svým mužům v předvečer pohřbu nařídil tajný přesun do Orghallu. Od té doby jej neviděli. Tam
na ně čekala záhadná jízda zápaďanů, kteří za pomoci otroků v řetězech přivezli dva velké šípomety. Z jejich rukou
obdrželi Oikrespův rozkaz k útoku na smuteční průvod. Druhý den došlo k velké roztržce, někteří odmítl vykonat
páně Oikrespovo přání. Nemalá část mužů s pochybnostmi zůstala. A došlo k činu, z kterého každý z těch, kteří
přežili, bude nadosmrti rozpolcen. Zradili památku krále, svoji vlast. Byli zrazeni svým pánem, jehož statečnost
dříve ctili. Co se to, u všech bohů, stalo?
* * *
Druhého dne město doslova vřelo, jak se rozšířila zpráva o orghallské zradě. Veškerý ten kolot připomínal
sopku před výbuchem. Nurnští se za městem dali dohromady a pod vedením přiděleného trpaslíka zamířili na hrad.
Tam dostali přiděleny pokoje Bóinovy družiny. Z pokojů se nevzdalovali, čekali na večer, kdy měla zasednout Rada
velvennorského stolu. Alespoň se umyli, šaty vyprali a najedli. Také spánek potřebovali jako sůl. Po Bóinovi nebylo
vidu ani slechu.
* * *
Bóinova družina, včetně té nurnské části, se semkla a pod vedením jednoho z trpaslíků zamířila k Bóinově
komnatě. Byl večer, večer rozhodnutí. Bóin byl oděn v slavnostní šat, který ostře kontrastoval s bledou, sveřepou
tváří. Ani Nurnské nepozdravil. Procesí mlčky procházelo chodbami a sály, plnými veškerého lokajstva.
Zasedání rady se událo v obrovské kopulovité komnatě. Kruhový stůl se sedmi křesly zel prázdnotou. Bylo
zde plno vojáků. U stolu seděl pouze Darlonn, kudůk. Kdysi za vlády angwarrského krále Glendorra zde býval
správcem. Bylo to v dobách, kdy Velvennor jakožto východní Angwarr spadal pod angwarrské državy. Bóin zasedl
a rozhlédl se. Chyběl pouze Kardavec, velvennský zbohatlík, pozdější člen Rady. Ten si dával na čas. Bóinova
družina se semkla kolem svého pána. Stejně tak učinili přívrženci Darlonnovi. Atmosféra byla vypjatá, vzduch se
dal krájet.
Lokajové otevřeli veřeje. "Ctihodný pán Kardavec přichází". Kardavec, navlečený ve skvostném rouchu
chrastil zlatými řetězi, jež se mu klimbaly kolem krku. Tlustý pajdulák se tvářil nadmíru povýšeně a Bóinově
různorodé ofáčované družině věnoval pohrdlivý pohled. Zasedl též ke stolu a rozhlédl se kol sebe. Po chvíli ticha
pronesl: "Inu, prořídly naše řady poté, co se trpasličí velenárod vyvraždil". Bóin vyskočil a zpražil přidrzlého
kupce nevraživým pohledem. I Darlonn se naň zle podíval. "Doba je zlá, musíme dát velvennorskému lidu nové
světlo", pravil Darlonn a věnoval pohled Bóinovi, který se opět odevzdaně posadil. Už mu nezbývaly síly. Pomalu to
vzdával. Jediné, co teď chtěl bylo, aby na hradní půdě nedošlo ke krveprolití. Aby se nerozpoutala občanská válka,
která by destabilizovala zemi natolik, že by se stala snadným terčem pro okolní státy. Jak by bylo snadné právě v této
chvíli sáhnout po meči a moc si vydobýt krví. Co by se ale dělo dál? Mohlo by to znamenat konec jeho národu, konec
staroangwarrských tradic. Ačkoli Nurnští byli připraveni na vše, Bóin rezignoval. Neunesl tíhu událostí, které se staly
v poslední době. Kolik přátel ztratil. Kolik výtečných mužů padlo intrikářstvím zrádců. A neschopností těch, které
v poslední naději povolal. Těch, kteří mu zachránili život a způsobili pád jeho plánů. Těch, kteří tu teď stáli okolo
něho a byli připraveni za peníze pomordovat třebas celý hrad.
"Kvůli něčemu jsme se tady sešli", prolomil ticho Kardavec. Darlonn věnoval další krátký pohled Bóinovi.
Ten, tichým roztřeseným hlasem, řekl: "Vyvolme tedy budoucího krále...". Nurnští se po sobě nechápavě podívali.
Proč to dělá? Stačí jen lusknout prsty a podřízli by všem těm Kardavcům krky. Jen lusknout prsty...
Jsou věci, které nájemní žoldnéři nepochopí. Jsou věci i nad těmi nejčestnějšími záležitostmi cizáků. Jsou
věci svaté a hluboké. A těm cizinec nemůže porozumět.
Lokaj rozdal pergameny a brky. Každý teď napsal jedno jméno. Místností vládlo ticho jako v hrobě a
škrábání brků se zarývalo do morku kostí. Členové rady si lístky vyměnili a otevřeli je. "Darlonn", přečetl ze svého
lístku Darlonn Velvennský. Kardavec se kysele zašklebil a s největším odporem pravil: "Bóin...". Bóin rozevřel svůj
list, zesinal a pergamen zahodil. Dobře věděl, jaké jméno ukrývá, ale přesto jej to ohromilo. Snad celou dobu čekal
něco, co se nemohlo stát. Něco nemožného. Kardavec vyskočil a jeho muži tasili. Nurnští také. Darlonn mávl rukou
a zavelel: "Stůjte! Toto je posvátná půda. Kdo prolije krev, bude viset!". Sluha zvedl list a podal jej Kardavci.
"Darlonn", houkl vztekle.
"Tímto vám kážu já, velvennorský král", pronesl Darlonn Velvennský stroze. "Pan Bóin i Kardavec do
zítřejšího dne i se svými věrnými opustí hrad. Kdo se vzepře rozhodnutí této rady, bude popraven. Kdo se nepodvolí
řádu, bude řádem odsouzen. Neboť tak je od této chvíle psáno - já jsem král a tuto zemi povedu ku rozkvětu. Naše
země je Velvennor a žádná jiná. Bude zde vládnout právo a pořádek. Tímto dnem rozpouštím Radu velvennorského
stolu, neboť splnila své poslání...". Darlonn se sebral a se svými věrnými v patách opustil komnatu. Chvíli po něm
se vytratil i Kardavec. Bóin seděl mlčky dál. Byl skleslý. Bylo po všem. Trpasličí Velvennor padl.
* * *
Před svojí komnatou se Bóin otočil k Nurnským. "Zřejmě chcete peníze", pravil pohrdlivě. Křivdil jim. Už
dlouhý čas pro něj nepracovali pro peníze. Už dlouhý čas se s osudem jeho lidu ztotožnili natolik, že se cítili sami
býti příslušníky berenholdova národa. A on jimi tolik opovrhoval. Zavolal pár věrných a kázal nějakou odměnu pro
pány připravit. Nurnští se drželi opodál. V úctě a otřeseni. Jen Krochta Moskyt, čaroděj, který si o sobě vždycky
myslel hodně, se rozhodl Bóinovi radit, co by teď měli trpaslíci dělat. Taková do nebe volající drzost! Taková
nestoudnost! Jakým právem se vůdce žoldnéřů zosobňoval do role rádce? Jakým právem srovnával chování trpaslíků
s chováním lidí? Vždyť lidské pokolení nemá ani tuchy o starých tradicích a legendách. Pro ně jsou stejně mrtvé jako
jejich souznění. Bóin předal Nurnským odměnu a tím byla pro něj celá ta nešťastná věc vyřízená.
Mé srdce pohřbeno tam pod Al-Mairros
Eowen Zivril
Vídal jsem tváře plné souznění
cítil jsem bolest a touhu po svobodě
rostly mi perutě a s každým pádem byly silnější
slýchal jsem tóny trubek a dud
a ty písně plné touhy a vznešenosti!
Pil jsem vodu z horských bystřin
průzračnou jak oko z křišťálu
cítil jsem vůni omamnou
z horských luk plných ocúnů a rmenů
dotýkal se země, hladil ji rukama
zmámen uléhal v její náruč
pod tmavou oblohou plnou hvězdného prachu
dýchal jsem zvolna, dlaně obrácené vzhůru
chytal stříbro luny
A jak jsem snil!
Ctil jsem kořeny pro jejich hloubku a mohutnost
a listí dějin na větvích stromů
neměl jsem nic, přec byl jsem bohat
tam v lesích círrhenských
v pradávném Angwarru
Vzpomínám na staré doby plné krás
ve snech se na ta místa zpátky vracívám
tisíce mil jak sokol stěhovavý
necítím slabost ani z výšky strach
však s každým jitrem duše umírá
na skřipci omšelého dění
Já k téhle zemi nemám vztah
spíš pařez je než stromem s kořeny
znaveně rozhlédnu se kolem sebe
krajina rovná tu jak dlouhý stůl
bez zpěvu a pastvin plných květů
bez tváří plných soucítění
A její jméno?
Šereď? Dušemor?
Nevím ani
Jsem poutník bez vášně pro cestování
jsem cizinec bez touhy po poznání
mám vše, přec chudý jsem jak mník
v temnotě zakalené tůně
Já živ jsem, však
mé srdce pohřbeno tam pod Al-Mairros
v pradávném Angwarru
Návrat
Šli mlčky dolů ulicí. Drtinosa někde za slušnou cenu pořídil povoz s koněm. Kola drkotala po výmolech a
to byl jediný zvuk, který bylo lze slyšet. Nurnští byli ponořeni do vlastních úvah. Vesměs byli nešťastní, zahanbení.
Nemělo cenu tu déle prodlévat. Nakrátko se zastavili jenom v Lese odpočinku, jak jej nazvali. Osedlali koně, probudili
Nervora Chinského a Alwynna Bělorukého a vyrazili vstříc Liscannoru. Nebylo jim do zpěvu. Jen zlomený Trblot
Vratigllad za jízdy čmáral cosi na kus pergamenu. Skládal báseň. Modlitbu. Cítil potřebu zbavit se svého žalu.
Modlitba byla určena králi a angwarrskému lidu. Lidu angwarrských trpaslíků. Psaní vyholenému válečníkovi nikdy
mnoho nešlo. Když se na obzoru objevila první liscannorská stavení, měl už název. To bylo první a poslední, co
papíru svěřil. "Můj králi!". Jediná dvě slova, která říkala vše a nic. V těchto slovech se zrcadlila neskutečná hloubka
trpaslíkova věrného srdce, i prázdnota dnešního světa. Byly v nich kořeny i proudy, i prach angwarrských hvězd, vítr
v korunách stromů Círhennu, pach krve, vůně slávy, hořkost porážky. Trblot rozuměl tomu, čemu lidé rozumět
nemohou. Otevřel srdce a dal si slib, který možná nikdy nesplní. Slib, že jednou, až se naskytne příležitost, svůj
dluh splatí. A slíbil si, že trpasličí Velvennor v něm bude žíti dál, alespoň ve vzpomínkách a vyprávění. Dnes konečně
přišel na to, kam patří...