Historie Nurnské družiny V.

Historie Nurnské družiny V

VIII. Zlatý důl

[Dešten 1043 Getd z Ruindoru]

"...Bylo to v roce 1042 našeho letopočtu.Jedna zámořská provincie, kterou uchvátil gwendarronský chtíč jako državu pro svého lačného krále, se zmítala v neustálých nepokojích, selských bouřích a krvavých lázních. Na jedné straně nadvláda zhoubné gwendarronské byrokracie a šlechty, bažící po moci a bohatství, a na druhé straně osadníci, vedeni tamnější guvernérkou Zeldou. V Novém Gwendarronu bylo pouze pár elitních oddílů, které spadaly pod správu úřadů, a ty zastupovaly jak vojenské tak i pořádkové síly. Kdežto Zelda vládla velkým počtem dobrovolníků a cizích žoldáků, které verboval, což je velmi zajímavé, v samotném Gwendarronu jistý pan Nerf, tou dobou ještě vrchní guvernér všech anektovaných území. Gwendarronské vedení nevědělo, jak z této patové situace vyjít co nejlépe. Tak udělalo to, co se nabízelo samo. Do svých služeb najalo za levný peníz pár domorodců, obrovských sukovitých poloobrů, samý roh a kel, tlamu plnou ostrých zubů, tlapy jako od medvěda, prostě chlapiska jako duby. Tahle banda pak vzala ztečí zlatý důl - jedinou tepnu, která nesla životodárnou tekutinu do Zeldiny pokladnice..."

Výňatek z cestopisu po severních zemích

Niqueho Gorgany

Slunce se vyhouplo nad obzor a Liscannor se probudil do dalšího rána. Další tiché ráno, tak tiché, jako už mnoho předešlých. Od návratu z Armidenu je tu stále to zlověstné ticho. Nikdo nemůže zahnat vzpomínky na ty, kteří už nikdy neposedí v teple hospody U hrocha. Tu ze svého domu vyšel Krochta, starosta obce. Jeho tvář byla zachmuřena. Už dlouho. On byl tehdy vůdce. On vedl družiníky do posledního boje. Na smrt. Cestou domů obešel celé východní moře a stále doufal, že se ještě někomu podařilo zachránit. Doma se setkal pouze s Griffinem. Vrátili se dva. Dva z deseti. Smutná bilance. A mrtvoly druhů zůstaly hnít někde na bojišti nebo na dně moře, na jejich pohřbení nebyl čas. Starosta došel ke schráně na dopisy a vytáhl z ní úhledně složený svitek. Jeho tvář se zachmuřila ještě víc. Byl od Eriadanna Rugornského, obecního hrobníka.

Vážený pane starosto,

předem svého dopisu bych chtěl předeslat, že je pro mne velkou ctí zastávat důstojnou funkci hrobnickou Vámi mi svěřenou. Jmenování bylo pro mne velkou poctou a usnadnilo mi vykročení do života, abych se mohl postavit na vlastní nohy a žít po svém. Proto před Vámi, pane starosto, hluboce smekám a prosím předem za odpuštění, že Vás obtěžuji se svými starostmi, které popíšu dále.

Když jsem nastupoval do svého úřadu, mínil jsem tak, že každý poctivý člověk musí pracovat, aby po něm něco zůstalo, aby nezlenivěl a nestal se povalečem a lumpem, jak tomu mnohdy bývá v širokém okolí. Vlastně ani nemusíme chodit moc daleko. Však k věci. Před několika lety jsem se horlivě ujal krumpáče a lopaty a vykopal několik hrobů takříkajíc do zásoby, nebo do foroty, chcete-li. Měl jsem zápal pro věc, nadšení. Mínil jsem totiž myslet na budoucnost, abych zvládl případný nápor nebožtíků padlých v nějaké bitvě či zesnulých po nějaké epidemii. Leč žádná bitva ani mor či tyfus, ovšemže naštěstí, pane starosto, tento kraj nepostihly. Dokonce ani těla padlých sousedů se nikdy nevrátila z dalekých krajů. A že jich bylo požehnaně. Se zármutkem míním hlavně tragický masakr v Armidenu ve třiačtyřicátém. Jak je to možné? Cožpak, pane starosto, ke svým zesnulým sousedům a k jejich rodinám necítíte tolik úcty, abyste nechal jejich ostatkům spočinout v jejich rodné domovině? Vím, někteří vážili skorem dva metráky, znám, co je to vléci tři pytle brambor na jedněch bedrech. Je však možno něčím jiným než námahou uctít jejich památku? Stěží, pane starosto. Stěží lze vyjádřit soustrast a účast vystavěním obludného monumentu, jenž nedávno bez mého vědomí takřka přes noc vyrostl na obecním hřbitově. A nemám tímto na mysli svého prastrýce, dejte mu bohové věčnou slávu, hlavně za ten dům, co mi koupil. Leč nechci Vám kázat, pane starosto, to opravdu ne. Vždyť většinu z mrtvých jste znal mnohem lépe než já, obyčejný hrobník. Však tato neúcta k mrtvým se dotýká i mne samotného a mé práce.

Těch několik hrobů před lety vykopaných si už ani nevšímám. Jsou pro mne všední. Ty jámy tam byly před lety, byly tam včera, jsou tam dnes a budou i zítra. Prázdné jámy, připomínající hobití ďoury nebožtíka pana Chinského, myslím toho, jak snil o černém čtyřspřeží a nechal se z mladické nerozvážnosti naverbovat do armády. Lopata už je nepoužíváním celá rezavá a krumpáč jsem zasel nevím kam. Celé dny se válím na hřbitově, poslouchám ptáky a čtu si náhrobní nápisy. Ó jak je nenávidím. Už je znám celé zpaměti, dokonce i letopočty do nich vtesané. Nudím se jako pan Getd, pane starosto, to je ten místní flamendr, co ztratil práci. A to mne zabíjí. Mřu, pane starosto, duševně mřu. Někdy mívám dokonce nutkání exhumovat staré hroby a přesunout ostatky do hrobů nových (exhumovat je hrobnický výraz pro otevření starého hrobu, velectěný pane, kdybyste jako nevěděl). Asi tak, jak se přesazují květiny do nových květináčů. Vím, že to není správné a že bych zřejmě přišel o místo, na kterém mi, alespoň prozatím, velmi záleží. Proto dál polehávám na hřbitově a mřu. Někdy si myslím, že se ze mne stal zahradník. Ta jediná činnost mi zůstala. Starat se o kytičky. Ale já přeci, pane starosto, nejsem žádný zahradník, ale hrobník. Vždyť já, probůh, nepoznám kopretinu od kaktusu!

Co nejponíženěji Vás, pane starosto, žádám o vhodnou nápravu vzniklé situace, žádám Vás ne jako hrobník starostu, ale jako syn otce, vždyť vy jste otcem všech liscannorských válečných sirotků, jste naším vzorem a dobrodincem, bez něhož by nebylo našim opuštěným matkám dáno přežít sotva několik zim, jež jsou v těchto krajích obzvláště kruté. Děkuji za vyslyšení a ještě jednou přijměte mou omluvu za vyrušení ve Vaší obětavé a odpovědné práci.

Váš oddaný

Eriadann Rugornský, obecní hrobník

Krochta si ho přečetl několikrát, posléze si zalezl do své pracovny a napsal odpověď.

Milý Eriadanne,

pozorně jsem si přečetl Tvoji stížnost a pokusím se na ni reagovat a objasnit Ti některé věci.

V úvodu bych chtěl předeslat, že si nesmírně vážím Tvé chuti do poctivé práce, zvláště pokud ji srovnám s prací Tvých předchůdců. Je nesmírně důležité vědět, že dovedeš pracovat s plným elánem a nasazením. O tom jsem se již přesvědčil.

Všichni dobře vědí, jak se o odpovědnou hrobnickou práci staral Tvůj předchůdce trpaslík Orglaff Bezbrada (budiž mu země lehká). Stručně řečeno byl to líný povaleč, simulant a lempl. A jeho předchůdce, kroll Bangord (budiž mu země lehká), dokonce využil obecní márnici, svěřenou mu do laskavé péče, ke spáchání odporného zločinu. O to více si tedy vážím Tvé snahy.

V úvodu své stížnosti popisuješ, jak jsi vykopal hroby do zásoby a očekával jsi, že přijde přírodní katastrofa, epidemie nebo válka a Tvé dílo bude tudíž oceněno. No, upřímně řečeno, to je snad dobře, že se tak nestalo. O tom nemá asi cenu se přít. Ono už to tak v životě funguje, že si lidé váží více života nežli smrti.

Další Tvá poznámka je závažnější. Stěžuješ si, že těla padlých při družinových výpravách nebyla dovezena zpět do Liscannoru a řádně pohřbena. Uvádíš to na příkladu katastrofální výpravy do Armidenu, která se dotkla přímo i Tebe, neboť zde s největší pravděpodobností položil život i Tvůj chrabrý prastrýc Lynhaard. Ano, jistě máš pravdu v tom, že by si téměř všichni mrtví z této výpravy zasloužili spočinout na obecním liscannorském hřbitově. Jenomže..., jenomže ono to vždy nejde.Družina se totiž neúčastní vždy jen vítězných potyček, po kterých mohou živí naložit své mrtvé a táhnout je někdy i stovky mil domů. To opravdu nejde. Někdy se totiž stává, že se přeživší prostě nemohou řádně postarat o své padlé. To už je život. A v Armidenu opravdu nebyl často ani čas, aby člověk spasil vlastní život, natož aby se staral o mrtvé. Je to sice smutné, ale je to tak. V mé mysli jsou opravdu velmi temné vzpomínky na bitvu, při které padla spousta našich kamarádů. Jejich těla z valné části pohltilo moře. Ale i v jiných případech není možné vláčet s sebou mrtvé. Mimochodem věřím, že jsi to napsal v dobré víře a jen jako příklad, ale již nikdy nesrovnávej padlého druha s pytlem brambor! Věřím, že i Ty budeš jednoho dne následovat svého otce a prastrýce a vyrazíš s družinou na cestu za slávou, bohatstvím, ale někdy i na cestu utrpení a smrti. To patří k běžnému životu dobrodruha. A sám na vlastní kůži poznáš, co taková výprava obnáší. Poznáš, co to znamená čelit celé dny dravým šelmám, nepřátelům, nepřízni počasí, únavě a vyčerpání, stesku po domově, samotě, hladu a mnoha dalším věcem, které s takovou výpravou souvisejí. Ono z tepla domova to vždy vypadá snáze, nežli je to ve skutečnosti. A až někdy potáhneš s námi, a já věřím, že tak učiníš, potáhneš vysokým sněhem, do kterého zapadneš až po uši, budeš se celé dny brodit močály, bude Tě spalovat žár pouště, a až budeš muset jít celé dny se zbraní v jedné ruce a druhou si budeš přidržovat krvavou ránu na svém těle, až budeš muset utíkat před silnějším nepřítelem celé noci, až Tě bude slaný pot štípat nepřetržitě do očí, možná si vzpomeneš na má slova a pochopíš, že to není vždy tak jednoduché. Jinak s Tebou souhlasím a byl bych velmi rád, kdyby všichni naši kamarádi, kteří padli na našich cestách, mohli být řádně pohřbeni. Za své činy by si to jistě zasluhovali. A právě proto musíme na ně pamatovat v našich vzpomínkách a ctít jejich památku.

Na dalším místě píšeš, že se nudíš a dokonce Tě napadla myšlenka na exhumaci starých hrobů. Tak to tedy opravdu ne!!! Na to rychle zapomeň, nebo se ti stane něco horšího, nežli je vytahání za uši. Také mě nemusíš poučovat o významu slova exhumace, to opravdu ne. Chápu, že se nudíš, že chceš pracovat, ale z hlediska ostatních je velmi důležité, že hrobník nemá mnoho práce, a ačkoliv to zní paradoxně, je to dobře. Kromě toho práce hrobníka nespočívá pouze v kopání hrobů. Tvojí povinností je i udržování hřbitova jako celku. A k tomu patří i starání se o čistotu a v neposlední řadě i péče o květiny a stromy. Stěžuješ si na to, že nepoznáš kopretinu od kaktusu. Jestli budeš chtít, tak až někdy pojedu do Nurnu, koupím Ti nějakou knihu s obrázky květin a vzhledem k tomu, že jsi byl schopen napsat tak pěkný text, nebude Ti určitě činit problémy naučit se je rozpoznávat.

Také se Ti nelíbí obelisk věnovaný padlým v Armidenu. To je věc názoru. Rozhodně mi však tento kámen se jmény padlých přijde důstojnější, nežli přeplácané sousoší mrtvých z Mondragonu, které nechal postavit Tvůj prastrýc. Avšak důležitější, nežli nějaké obelisky, sousoší, hrobky a památníky, je úcta, kterou budeme mrtvým věnovat. Někdy je i prostý kámen důstojný, je-li na hrob umístěn upřímně a s láskou.

Milý Eriadanne, jestliže se opravdu nudíš a Tvá mysl strádá zahálkou, pak tě tedy vyzývám, abys s námi staršími někdy vyrazil na skutečnou výpravu. Věřím, že ostudu Rugornskému rodu rozhodně neuděláš. Sílu, rozum i věk na to nepochybně máš! Přeji Ti hodně štěstí!

S úctou

Krochta Moskyt z Bažiny,

pátý starosta liscannorský

"No, pěkný dopis. Snad to Eriadann pochopí", prohlížel si svou práci s uspokojením čaroděj. Však ho také napsal, jak nejlépe uměl, ale právě toho časem nejvíce litoval. Ale to už je jiný příběh.

Přestože pamětníci armidenského masakru stále vzpomínali a chmury z jejich tváří mizely jen pomalu, v hospodě U hrocha už zase začínalo být veselo. Na místo zemřelých družiníků přibyli noví, vzpomínkami nezatížení jedinci.

"JÓ, Eowen, to zní hrdě", zněl celou hospodou hlas silně přiopilého trpaslíka, "Slyšíš to? JÓ, Eowen. E-o-wen, to je děsně tvrdý méno pro děsně tvrdýho chlapa, to musí každej uznat". "Tak dlouho jako já si v lochu neseděl, víš houby", prohlásil druhý, značně potetovaný trpaslík. "Si myslíš, že si frajer, dyž si půlku života proseděl, ty trdlo". "Trblot, jÓ. Menuju se Trblot, a jestli mi eště jednou zkomolíš méno, tak dostaneš takovou, že se nezvedneš", rozčílil se trpaslík a praštil do stolu, až korbely nadskočily. "Jen si moc nedovoluj. Já sem totiž Eowen a Eowen, to zní hrdě", zabušil si druhý trpaslík na hruď, až pancíř zvonil. "No tak, pánové", přistoupil ke stolu Jeremiáš s plnou náručí naplněných korbelů, "Větrá vám pivo a zvětralé pivo, to už snad neni ani pivo. Tak dopíjet, tady máte čerstvý. A pamatovat, rvačky se tu netrpí, to bych vás pak musel vyhodit", pohrozil ještě výčepní. "A byl by tam eště ten zelenej likér?", přeptal se již značně podroušený elf. "Hned to bude", odběhl Jeremy. "A ty si vlastně kdo?", podíval se na elfa zpod hustého obočí Trblot. "Menuju se Midolas a umim skvěle stopovat", vypjal hruď elf, šťasten, že se o něj někdo zajímá. "Mrrr... hik", ozval se vedle sedící alchymista Dettor, který si za svůj krátký pobyt v obci získal pověst alkoholika. "Midolas", přerušil ho elf, který si na svém krásném elfském jméně velmi zakládal, dříve, než hobit stačil zkomoleninu doříct, "Menuju se Mi-do-las". "Hele", strčil do Dettora Eowen, "Že to pivo nevypiješ na ex, co?". "Se vrrr... hik", vysoukal ze sebe alchymista a pozvedl korbel. Za patnáct vteřin byl prázdný. Jen co postavil korbel zpátky na stůl, zhroutil se Dettor na zem. "Ještě pivo?", nahlédl pod stůl Jeremiáš, ale odpovědi se nedočkal. "Asi už nechce", prohodil k ostatním.

Aedd seděl na terase svého domu a pozoroval slunce, mizející za nekonečnou vodní hladinou. Od moře vál příjemný svěží větřík, přinášející s sebou sem tam i pár slaných kapek. Na stole bylo lahodné mallikornské víno, ale nejdůležitější byla Aelin, sedící vedle něho. Aedd hladil její ruku a v očích se mu zrcadlilo vlnění moře a rudý obzor. Zakrátko slunce docela zmizelo a země se utopila ve tmě. Zářily jen hvězdy na temné obloze, které se odrážely v červeném vínu, dělajíc tak ze sklenice malý vesmír. Aedd se naklonil k Aelin a jejich rty se setkaly. Krásná noc. Kéž by nikdy neskončila.

Bez tebe
Aedd z Ruindoru

Když zavřu oči,
uzřím tvou krásnou tvář,
chci se tě dotknout,
ale ty se rozplýváš
Každou noc sním
stále stejný krásný sen,
po tvém boku
je tak krásný každý den
Pár dní bez tebe
je jak temné podsvětí,
jsi jediné,
na čem mi dnes záleží

"Taky by to chtělo nějakej džoub", prohlásil Midolas, když se druzi zase jednou sešli U hrocha. "Džo co?", podíval se na něj nechápavě Trblot a ani na ostatních se nezdálo, že by pochopili. "Džoub", vysvětlil Midolas a nasadil důležitý výraz, "To je staroelfsky práce". Nechtěl se tu rozšiřovat o hantýrce, kterou pochytil jako příležitostný pytlák. "Tak to je pravda", přitakal Eowen, "Mně už to taky leze krkem. Já sem totiž děsně tvrdej chlap a mám rád tvrdej život samý nebezpečí. Těch pár hospodskejch rvaček v Nurnu mi nemůže stačit". "Tak si skoč do Červený sedmy, přijdeš na jiný myšlenky", poradil mu Midolas. "Pche", odfrkl si Eowen, "Prej tam nemaj žádný trpaslice. Nikdy bych nešel s ženskou, která by neměla pořádný fousy". "Ale sem zaslech", nadhodil Midolas, "Že prej jedna zdejší kudůčka, prej vdova po ňákym krollovi, se taky živila jako to, ehm, však víte". "Náhodou", ozval se z alkoholového oparu Dettor, "Paní Wenora je dáma, né jako ta cuchta v Šedově, co dává v průchodu za pytlík křížal. Teda sem slyšel", vymlouval se rychle pod udivenými pohledy ostatních.

Rozhovor přerušil náhlý rachot před hospodou, zakončený dunivou ranou. Všichni vyběhli ven a uviděli Hlůvu, kterak vylézá z prázdného sudu od piva, který prorazil, když se na svém stroji rozjel moc rychle. "Dopis pro starostu", zahlaholil a podal složený svitek Krochtovi, jenž se rovněž přiběhl podívat, co se to děje. "Jeden podpísek, děkuji. A teď", obrátil se na Jeremiáše, který prohlížel škodu, "Bych prosil doplnit svou polní láhev". "Nejdřív si to uklidíš", zavrčel Jeremiáš, "Jinak nic nedostaneš". "Ale, pane, přece by nebylo tak zle kvůli jednomu starému sudu", vymlouval se Hlůva. "Mlč a dej se do práce", nasadil hostinský přísný výraz, "Nebo ti ten tvůj vehikl hodim do potoka". "To by ale bylo ničení státního majetku", protestoval pošťák. "Ničení neničení. Jak to dřevo nebude do pěti minut támhle za domem, kde mám polínka na podpal, nedostaneš už v týhle hospodě ani kapku", zakončil Jeremiáš a zmizel ve výčepu. Hlůva raději neprotestoval, aby se přísná hrozba nenaplnila, a začal trosky sudu odklízet. Několik rozesmátých hostí mu přispěchalo na pomoc a zakrátko všichni mohli v klidu zasednout v nálevně.

Mezitím Krochta odkvapil s dopisem do soukromí. 'Zase královská pečeť', pomyslel si starosta, 'Bohové, že po nás zase budou chtít něco udělat. Už mě ta služba státu leze krkem. Zatracená politika'. Zůstal nevyslyšen. V dopise stálo, aby se Nurnská družina dostavila k panu Nerfovi, vrchnímu guvernérovi královských provincií. Má pro ni práci.

"Nevěděl sem, že máme kolonie na severu", prohlásil Aedd a rozhlížel se po zpěněném moři. "Já taky ne", přitakal Krochta, "Ale vůbec se mi to nelíbí". "No co, je tam zlato", pokrčil rameny ruindorský lupič, "A Gwendarron byl první, kdo ho našel". "Stejně se mi to nezdá," kroutil hlavou čaroděj, "Je to moc daleko. Eště riskujeme konflikt s Mubarathem". "Nemyslim, že by se to vyhrotilo, "oponoval Aedd, "Podle mě tam všichni pošlou nějaký svoje lidi, ale ne pravidelnou armádu. Až takovou cenu ten ostrov zase nemá". "A Gwendarron tam poslal nás", ušklíbl se Krochta. "My máme jenom vyčistit ten důl, do politiky bysme se plést neměli". "Taky bych to uvítal, ale jeden nikdy neví", prohlásil Moskyt a hlavou mu proběhl obraz minulé výpravy, "Proč do toho dolu nepošlou vojsko?". "Politika", odvětil Aedd hlasem, který nemohl nechat nikoho na pochybách, co si o tom myslí, "Kdyby nastaly komplikace, tak dycky můžou říct, že to byla banda lupičů". "A nás pověsej", doplnil Krochta.

Vtom se z podpalubí vypotácela malá postava trpaslíka Eowena a naklonila se přes zábradlí. "Už abysme tam byli", prohodil Aedd. "Já už sem nasolenej jako slaneček", souhlasil Krochta, "Eště, že mi neni taky blbě". "Dyž mám pevnou zam pod nohama, tak sem chlap jako z ocele", připotácel se k dvojci trpaslík, "V nejtemnější jeskyni sem jako doma, ale tohle. Nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru, dolu... pardon", prohodil v rychlosti a odběhl. "Už abysme tam byli", prohodil Aedd.

Po příjezdu na ostrov byli dobrodruzi ihned uvedeni k Zeldě, místní guvernérce. Ta jim vysvětlila situaci. Poloobři, původní obyvatelé ostrova, se násilím zmocnili dolu. Jelikož na ostrově vládne napjatá atmosféra, vyvolaná separatistickými tendencemi obyvatelstva, často přistěhovalců z blízkého Mubarathu, nechce Gwendarron na ostrov posílat řadové vojáky, aby se situace nepřerostla v otevřený konflikt. Proto byli najati dobrodruzi, aby z dolu násilníky vyhnali, a umožnili tak obnovení těžby.

Dobrodruzi se ve městě nechtěli zdržovat, pročež neprodleně po audienci vyrazili na cestu. Panovalo tu na tyto severní kraje nezvyklé horko, proto se družiníci raději nevzdalovali od řeky, kde si mohli čas od času zchladit tělo. Na cestu k dolu se vydala tato skupina dobrodruhů: zkušený čaroděj Krochta Moskyt z bažiny. Sehraná dvojce zlodějů Aedd z Ruindoru a Griffin Linfalas, z nichž první jmenovaný byl vůdcem výpravy. Dva trpaslíci Trblot Vratiglad a Eowen Zivril, hraničář Midolas, malí alchymisté Nervor Chinský a věčně ožralý Arkus Dettor. Zelda dobrodruhům poskytla na cestu průvodce Thaesina, aby dobrodruzi zbytečně nebloudili. Málomluvný mužík sice nebyl zkušeným dobrodruhům mnoho platný, ale vynasnažil se být alespoň trochu užitečný.

"Co se to támhle mele", zadíval se Griffin na siluetu vozu, k níž se Nurnští kvapem blížili. "Opatrně vpřed", zavolal Aedd. "Sou tam vlci", zvolal Griffin, když se druzi ještě více přiblížili. "Do nich", zavelel Aedd a dobrodruzi vyrazili kupředu. Skoro všichni. "Si myslíš, že si tvrdej, ale si vobičejnej mukl", prohlásil Eowen, který si celou dosavadní cestu utahoval ze staršího a většího Trblota, aniž by si všímal dění okolo, "Tady v tý družině je jeden trpaslík a jeden prd". "Jestli toho nenecháš, tak ti jednu napálim", utrousil Trblot. "To by sis moh skusit", vysmíval se Eowen, "To bych tě taky moh zmlátit, víš". Příval dalších slov ukončila Trblotova pěst, která přistála na jeho oku. "Au, nech mě", volal Eowen a oháněl se svýma pěstičkama, "Vůdče, von mě bije". Aedd však měl jiné starosti. Když se družiníkům podařilo postřílet vlky, objevil se na voze medvěd. Druzi už byli příliš blízko, a tak muselo dojít na ruční zbraně. Griffin byl sice obrovskýma tlapama sražen k zemi, ale Krochta svou magií medvěda stačil řádně pošramotit, a Aedd mu pak sekerou rozsekl hlavu.

"Tak co vy dva?", přikvačil rozzlobený Aedd ke dvěma trpaslíkům. "Von mě praštil", žaloval Eowen a třel si monokl, který v rychlých intervalech měnil barvy. "Von mě urazil", procedil mezi zuby Trblot a odplivl si. "Tak aby bylo jasno", prohlásil vůdce, "Vod teďka pudete co nejdál vod sebe, nebudete na sebe mluvit a jestli se něco podobnýho bude vopakovat, tak z toho uloupenýho pokladu neuvidíte ani měďák".

Pochodem k dolu nakonec družina strávila dva dny, neboť po přiblížení se k mokřadům jim začalo znepříjemňovat život množství obtížného hmyzu. Dobrodruzi na obranu zapálili pochodně a všichni se celí zabalili do oděvů, aby neponechali po krvi lačným komárům žádná nechráněná místa. I přesto občas některý z drakobijců nevydržel a začal se kolem sebe ohánět mečem, snaže se zahnat bzučící masu. Veškeré počínání bylo ale marné, a tak družiníci alespoň přidali do kroku, aby rychle překonali nepříjemný úsek. K večeru se dostali na úpatí prvních pahorků, a tam už i poslední zbytky hmyzu odlétly. Důl již byl nedaleko. Nurnští rozbili tábor, aby si po namáhavé a nepříjemné cestě odpočinuli, pouze Krochta a Griffin, oba samozřejmě neviditelní, se vydali na průzkum.

Důl byl v malém údolíčku, do něhož byl přístup toliko ze západu. Ze dvou stran prostor dolu chránila nepřístupná skála a zbylá část byla ohraničena palisádou. Na jedné straně však byl svah ke korytu nevelkého potůčku, zdroje vody, a tam byla palisáda znatelně nižší, takže oběma dobrodruhům nedělalo práci se přes ní dostat. Uvnitř palisády stálo několik staveb, ale dobrodruhy nejvíce zaujala vysoká strážní věž, ze které bylo lze kontrolovat široké okolí dolu. Dvě menší vížky stály také po stranách brány, do níž ústila příjezdová cesta. Všechny věže byly obsazeny poloobry. Průzkumníci se pak vydali na prohlídku normálních staveb. Jedna se ukázala býti toliko skladištěm důlních nástrojů, druhá byla původně ubytovnou horníků, teď v ní ovšem byli nastěhováni poloobři, a třetí zřejmě patřila nějakému předákovi či správci dolu, vzhledem k trochu luxusnějšímu vybavení. V této budově také dobrodruzi oknem zahlédli statného poloobra v masivní zbroji. Oběma došlo, že to bude asi velitel a nyní mají jedinečnou šanci ho zneškodnit. Stačilo několik tichých slov a zkušení zabijáci věděli, co podniknout. Griffin prudce otevřel dveře a Krochta do překvapaného poloobra vypálil svazek smrtících blesků. Ten se se zachroptěním svezl k zemi a zcepeněl. Teprve teď si dobrodruzi povšimli malé postavičky v rohu. Jednalo se o goblina, ověšeného různými zvířecími lebkami a podobnými amulety, z čehož bylo lze soudit, že se jedná o šamana. Než se však Nurnští stačili vzpamatovat, pronesl šaman zaklínadlo a zmizel. Průzkumníci se již na místě nechtěli zdržovat, protože již byl vyhlášen poplach a ke Krochtovi se zlověstně blížilo několik poloobrů. Čaroděj se tedy znovu zneviditelnil a oba dobrodruzi opustili prostor dolu.

"Dobrá práce", pochválil průzkumníky Aedd, "Hloupý je, že jsme na sebe upozornili, ale nevadí. Zatim si odpočiňte a já se tam půjdu podivat sám, jestli nepřijali nějaký opatření. Když to půjde, zaútočíme ještě v noci, abysme to moc nezdržovali". Po zneviditelnění Krochtou se také ruindorský zloděj vydal k dolu.

Když se vrátil, padla již na kraj tma. "Jenom zesílili hlídku na tý věži, ale tim líp pro nás. Tu věž podpíraj' čtyři sloupy, když zničíme dva, spadne", hned rozebral vůdce výsledek svého pozorování. "To je jako máme přesekat?", ozval se Trblot. "Máme s sebou dost výbušnin", vysvětlil Aedd svůj záměr, "Do tábora proniknu já, Griffin a Krochta. Vy ostatní se budete držet u skály a z dosvitu jejich pochodní. Až se ozve výbuch, tak vyběhnete. O bránu se postaráme my. Jasné?". Padlo ještě několik dotazů, ale vcelku nikdo nic nenamítal. Tři neviditelní dobrodruzi se tedy vydali na další cestu k dolu.

"Tak to bychom měli", zašeptal Aedd, když byly balíčky výbušnin připevněny na dvou sloupech držících hlavní věž, na níž si marně namáhala oči čtveřice poloobrů, "Krochta se postará o odpálení a v tu chvíli Griffin otevře bránu. Signál dám já, tim že hodim hlínu do tamtoho baráku. Je tam ten šaman a zbytek těch obříků".

Jak řekl, tak se stalo. O chvíli později otřásl ubytovnou poloobrů výbuch. Než se stačila hlídka na věži vzpamatovat a vystřelit na objevivšího se zloděje, ozvala se další detonace a věž se začala pomalu ale jistě naklánět na stranu. Ve stejný okamžik se otevřela brána a v ní se objevil Griffin. Poloobři na dvou malých věžích nevěděli, zda obrátit své kuše proti záškodníkům v táboře, nebo proti řvoucí bandě, která vyběhla ze stínu a v celé své kráse se zjevila ve světle pochodní. Nerozhodovali se však dlouho. Spolu s několika očouzenými poloobry, vyběhnuvšími z domku, byli nemilosrdně zmasakrováni. Šaman už jim na pomoc nepřišel. Jeho tělo bylo výbuchem rozmetáno po místnosti. Kromě něj tu však byl ještě člověk, kterého výbuch pouze omráčil, což dobrodruhy poněkud překvapilo, žádný jiný člověk tu totiž nebyl.

Chlápek se zakrátko probudil, ale zarytě odmítal cokoliv sdělit. Dobrodruzi neměli zrovna náladu zabývat se mučením, konec konců, stejně se nepotřebovali nic dozvědět, svou práci již odvedli, proto byl muž pouze spoután a veden jako zajatec.

Tentokrát dobrodruzi zdaleka obešli zrádné mokřady s množstvím hmyzu. Další cesta proběhla nerušeně, a tak se brzy dostali do města. K jejich velkému překvapení však bylo město totálně pusté, jakoby tu nezůstal ani živáček. Na jediné známky osídlení narazili před Zeldiným palácem. Na nádvoří byl postaven vojenský stan a kolem se pohyboval asi tucet ozbrojenců. V okolí však bylo vidět několik mrtvých těl. Dobrodruzi byli neprodleně uvedeni do stanu, kde se setkali s jedním ze Zeldiných maršálků.

"Byla vyhlášena nezávislost", zasalutoval maršálek hned jak Nurnští vešli do dveří, "Paní Zelda je na válečném tažení, peníze pro vás tu mám já. Potřebovali bychom od vás však ještě jednu věc. Palác obsadila gwendarronská garda, tedy vojáci vyslaní sem přímo z Gwendarronu a nikoli místní jednotky. Po našem útoku jich tam zůstal už jen tak sotva půltucet, ale i my jsme měli ztráty a já tu nemám dost lidí, abych mohl podniknout další útok. Peníze samozřejmě dostanete". Maršálek ke své smůle nebyl informován, odkud že to dobrodruzi vlastně přijeli. Nevšiml si, že Aedd nenápadně kývl na Krochtu, poslední co viděl bylo rudé. Zlikvidovat zbytek vojáků bylo pro sehrané dobrodruhy maličkostí. K velké potěše Nurnských měl u sebe maršálek i truhlu zlata, jehož hodnota značně přesahovala původně slíbenou odměnu.

Družiníci se pak spojili se zbytkem gwendarronských sil v paláci a společně zabavili v přístavu jednu pěkně vyhlížející loď, na níž se vydali na jih, ke gwendarronským břehům. Cestou se od již rozvázaného zajatce z dolu dozvěděli, do jaké hry se to vlastně zapletli. Guvernérka Zelda měla již delší dobu separatistické tendence a byla podporovaná místními obyvateli. Vzhledem k pravděpodobným nepokojům nemohla být ze své funkce odvolána ani jinak odstraněna, proto bylo Gwendarronem vysláno tajné poselství k původním obyvatelům ostrova, poloobrům, a ti pak obsadili zlatý důl, nejdůležitější zdroj příjmů Zeldiny pokladnice. Zelda se ale nakonec přece jen odhodlala k vyhlášení samostatnosti, a co s toho vzejde, to už není v rukou nikoho z přítomných. Zajímavá je ovšem spolupráce pana Nerfa, kterou se příslušné orgány budou jistě zabývat.

To už ale družiníky trápit nemuselo, ti byli rádi, když se na dohled objevil gwendarronský břeh a všichni se těšili, jak U hrocha zapijí úspěch výpravy. Jen málokdo si uvědomil, že slovo úspěch není nejvhodnější, bere-li se v potaz, že dobrodruzi zkřížili plány gwendarronskému království. Jenže pro ně samotné bylo důležité, že nikdo nezemřel a nějaké politické cíle je moc nezajímaly...