Historie Nurnské družiny V
VI. Na pirátských ostrovech
[Jarn 1042 Getd z Ruindoru]


Slunce ten den pálilo jako pominuté, jako by si chtělo vynahradit několikaměsíční půst způsobený zimou. Ne že by bylo nějaké zvláštní vedro, ale obyvatelé Liscannoru mohli konečně odložit teplé kožešiny. Na louce se objevily první barevné květy, ale nezískaly si pozornost nikoho, kromě malé Wyndred, která si vila věneček. Většina liscannorských obyvatel seděla jako vždy v hospodě U hrocha, tentokrát však mohli tvrdit, že jsou tam na podnět starosty Moskyta, který je tam svolal.

"Buď zdráv, Lynhaarde. Ty nejdeš do hospody?", zavolal Krochta přes plot na rugornského krolla, který seděl na zahradě na sluníčku a cosi pojídal. "Lynhaard jít, jen co dojíst pudink. Wenora uvařit. Chtít Krochta ochutnat?", nabídl kroll. "Pudink?", rozzářily se Krochtovi očka, "Tak to bych s dovolením ochutnal". Krochta se hladově chopil misky a strčil do úst plnou lžíci pudinku. Vzápětí stáhl obličej do příšerného úšklebku a několikrát změnil barvu. "Pfůj, co to je?", odplivl si znechuceně. "Citrón", prohlásil pyšně Lynhaard, "To být strašně vzácný ovoce z jih, ale Lynhaard si to moct dovolit, Lynhaard mít totiž spousta peníze a v dům mít zlatá podlaha". "No jo. Dyk já vim", odvětil Krochta a přemýšlel, čím tu strašnou chuť v hospodě zažene, "Jak to vůbec můžeš jíst?". "Lynhaard zvyklý z jeskyně. Tam jíst všechno". "Aha, no to tedy jo. Tak už to dojez a poď, než se tam všichni vožerou".

V hospodě už seděla pestrá směs liscannorských nejrůznějšího zevnějšku, většině z nich by se však slušný člověk obloukem vyhnul. Když vešel Krochta, přivítala ho směs výkřiků. Všichni byli zvědavi, co jim starosta zase řekne. "Tak, přátelé", začal Moskyt, když si řádně přihnul z korbelu, aby zahnal odpornou chuť z úst, "Jelikož poslední výprava do země Erkracht Nurnskou družinu proslavila, královská armáda má pro nás další práci". "To být pravda", vyskočil kroll, "Lynhaard mít dokonce medajle. Počkat, Lynhaard pro medajle skočit". A než stačil Krochta něco říct, zmizel kroll z hospody pro královské ocenění svých služeb, které si předtím výjimečně zapomněl, neboť má medajli přinýtovanou k brnění.

Za chvíli se kroll vrátil a Krochta mohl pokračovat: "Tentokrát chce gwendarronská armáda zničit piráty na nějakejch ostrovech na severozápad, asi dva dny plavby. Je tam prej pirátský sídlo s asi pěti sty lumpama a král se rozhod zničit ho, protože si už moc dovolovali. My budeme vysazený na jednom ostrově, kerej máme prohledat, spolu s vedlejšim, kam se prej dá za odlivu přebrodit, jestli tam piráti nemaj nějaký sídlo, nebo jestli tam třeba nezakopávaj poklady. Taky prej na některejch těch ostrovech žijou domorodci, ale co s nima, nikdo neřek. My máme jenom najít a zničit případný piráty. Loďstvo přijede asi za tejden po našem vylodění a vyzvedne nás. Pak podnikne útok na hlavní základnu, která je na největšim ostrově. Nějaké dotazy?". "Dostat Lynhaard za to metál?", ozval se kroll. "Tak o tom řeč nebyla", pokrčil Krochta rameny. "Takže my máme dobýt jeden ostrov?", otázal se Guldur. "Ale né dobýt", kroutí hlavou Moskyt, "Prohledat a popřípadě vyčistit nebo počkat na armádu, a ta to vyřídí sama. Nejspíš tam ale žádný piráti nebudou, aspoň co sem slyšel. Je to spíš předběžné opatření, aby nikdo neunik, než to napadne armáda".

"Jestli teda už nikdo nic nemáte, tak v přístavu se máme hlásit zítra v poledne", zakončil Krochta debatu, na které se všechno řečené omílalo ještě několikrát znova a znova. účast na výpravě nakonec potvrdili šermíř a tupec Lynhaard z Rugornu, nadějný válečník Guldur, první zástupce předáka cechu Bílé ruky, kouzelník Cecil Neviditelný, elf Darlen se svým psem, dva doposud příliš neostřílení alchymisté - Raglin, známý svou ortodoxní vírou v bohy, ačkoli sám nevěděl v které, a vědec Dyni Longodon, dále mladíček áron a nakonec starosta obce Liscannor, Krochta Moskyt, který byl zvolen vůdcem výpravy.

Zbytek dne byl jako obvykle bouřlivý, všichni pili na úspěch výpravy. Dalo by se říci, že i úlitby bohům byly značné, pokud by tito ovšem přijali pivo a kořalku rozlitou na podlaze. Bylo skutečně s podivem, že se po ránu všichni shromáždili na návsi a odjeli do Nurnu.

V přístavu se dobrodruzi dozvěděli poslední podrobnosti a nalodili se na malý, ale rychlý člun. Nikdo se moc nevyptával, poněvadž po včerejší noci nebylo nikomu příliš do řeči, zvláště při představě vzdouvajícího se moře. Jen Lynhaard se dotazoval na případná vyznamenání, ale odkázali ho na hrdinské skutky, neohrožený přístup k boji a vyšší instanci.

Cesta po moři proběhla klidně a za dva dny dorazila loď na pobřeží malého ostrůvku. "Za týden vás vyzvedneme na tomhle místě", zavolal kapitán lodi na vylodivší se druhy. "Tak ať nemáte zpoždění", odpověděl Krochta. "Pokud nebude bouře", ušklíbl se kapitán, "Hodně štěstí". Slunce se právě objevilo na obzoru a v jeho záři byla ještě chvíli vidět třepetající se plachta gwendarronské lodi.

První sluneční paprsky osvětlily celý ostrov. Byl malý, velmi malý, ale kromě písečné pláže byl pokryt neproniknutelnou džunglí. Uprostřed toho všeho byla, vzhledem k velikosti ostrova vysoká skalka. Pláž, na níž stáli Nurnští, lemovaly kůly s lebkami. "Ha, známky života", vyhrkl vědec Dyni a začal zkoumat, zdy by se z lebek nedala vytěžit nějaká magenergie. "Nejsou moc staré", ozval se hraničář Darlen, "Odhaduji tak několik týdnů". "To by mohli bejt lidojedi", ozvalo se odnikud. "Jé, von jel s náma Cecil", podivil se Guldur. "Ty sis ho nevšim? Já už vo něj zakop párkrát na lodi", ušklíbl se áron. "Cecile", ozval se Krochta, "musíš bejt pořád neviditelnej? My pak nevíme, co s tebou je". "Musim", ozvalo se uraženě, "nenechám se přece zabít". "Nechte ho bejt", mávl rukou Krochta, "Pudem prozkoumat tu džungli".

Družina se obtížně prosekávala neprůchodnými křovisky. Nurnští bloudili mezi stromy, nacházeje pouze stopy divoké zvěře, až dorazili na mýtinu, přiléhající ke skále. Mýtina byla plná lidských kostí a ani rozpínající se džungle ji dosud nedokázala zcela pohltit. Stáří kostí bylo sice značné, jistě více než sto let, ale to nemohlo zahnat celkově pochmurnou atmosféru tohoto místa. Na skále, na vyvýšeném místě, na které bylo dobře vidět, stál kamenný oltář a za ním se otvíral temný vchod jeskyně. Dobrodruzi ohledali oltář, ale runy, kterými byl pokryt, už byly vlivem času nečitelné. Zrezivělá pouta však mluvila o jeho účelu více než jasně.

Nebyli by to Nurnští, kdyby se nevydali prozkoumat jeskyni. Ta byla původně přírodní, pouze na několika místech upravená lidskýma rukama. Nyní sloužila jako brloh několika zvířatům, které však družina vyhnala, i když souboj s kolonií trpořů byl poměrně nepříjemný. V některých místnostech se ještě nacházely zbytky původního nábytku, ale nebylo už možno určit, kdo tyto dříve obýval. Na Krochtův příkaz tedy dobrodruzi sestoupili hlouběji do nitra podzemí, protáhli se úzkou průrvou a octli se prostorných sálech, tentokrát už zbudovaných výhradně umem některé z humanoidních ras.

Tyto prostory však měly střežit klid něčeho, co se skrývalo kdesi hluboko pod zemí, proto byly hlídány nehlučnými strážemi, nemrtvými. Ti hned, jak ucítili pach vetřelců, slétli se na družinu jako draví ptáci na svoji kořist. Jenže v družině byl Lynhaard, s jehož uměním se ani nejsilnější z nemrtvých nemohli rovnat. Po boku mu stál mladý Guldur, který si rovněž počínal jako zkušený bijec, a za nimi Krochta, který měl vždy po ruce nějaké to kouzlo. Svítící lucerna prozrazovala polohu Cecila, který byl, věren svému přízvisku, takřka neustále neviditelný. Dále tu byli Darlen a Raglin, dva střelci, kteří svými šípy podporovali dva válečníky vpředu. Občas se k nim přidal i pan Longodon se svou kuší Wenorou, kterou tiskl pevně, ale něžně, podobně jako Lynhaard tu svou Wenoru. Většinu času ale Dyni chodil s řeznickým nožem po bojišti a hledal něco, z čeho by mohl vydestilovat magenergii. Jako zadní ochrana šel mlčenlivý áron, který se do boje pouštěl sice zřídka, ale s o to větším nadšením.

"Zase nemrtví!", volal Lynhaard a řítil se do útoku, mávaje mečem nad hlavou. "Pošlu tam bílý střely", vykřikl Krochta a pronesl zaříkadlo. Všechny na chvíli oslnil prudký záblesk a vzápětí se všichni nemrtví váleli v prachu. Lynhaard ještě učinil výpad, než i jemu došlo, že magie to tentokrát vyřídila za něj. Nespokojeně zavrčel. K smrti miloval rozsekat něco nebo někoho mečem, byl to tak slastný pocit, lepší než vrtkavá magie. Kroll nezůstal zachmuřen dlouho, naopak, brzo propukl v nelíčené veselí, ozval se totiž Cecil. "Kam zmizel můj havran?", zaječel kouzelník. "Byl tady někde v okolí?", zeptal se Krochta, který okamžitě pochopil, s nevinným úsměvem. "Poletoval tu okolo, proč?". "To ho asi zasáhla ta bílá střela, ona totiž působí na všechny magické tvory", vysvětlil čaroděj z Bažiny svému služebně mladšímu kolegovi. "Tys mi zabil havrana!", vyjekl Cecil. "Já sem řikal, že vysílám bílý střely, měl si čas havrana poslat z dosahu", bránil se Krochta, zatímco se všichni kolem váleli smíchy. "Jak mám vědět, co dělá to tvoje pitomý kouzlo!", ječel rozzuřený Cecil a všichni litovali, že je neviditelný a není tudíž vidět, jak se tváří. "Měl ses ve škole líp učit", odbyl ho Krochta a Cecil v odpověď jen něco zabručel. "Poďte radši dál", řekl nakonec. "To toho svýho havrana ani nepohřbíš?", zeptal se ho Krochta, "Byl to přece tvůj nejlepší přítel". "No jo", zabručel tázaný a jal se mrtvolku havrana hledat. Ale nenašel, jak by také mohl, havran už byl dávno pečlivě uschován v Dyniho kotli.

O chvíli později byla družina napadena skupinou ghúlů, kteří rozrazili její sevřený šik. Lynhaard sice poslal několik nestvůr do horoucích pekel, kam bezesporu dávno patřili, ale jeho svaly zakrátko zachvátila křeč způsobená jedem ghúlích pařátů a on se zhroutil na zem neschopen pohybu. Jednomu z nemrtvých se do cesty cosi připletlo a nebyla to pouze ve vzduchu volně visící lucerna. Dobrodruzi viděli jen, jak se ghúlovy pařáty zbarvily krví a jak lucerna dopadla na zem a rozbila se. Olej, který se rozlil na zemi a okamžitě vzplanul, však jako by nehořel na rovné podlaze. "Cecil hoří!", zvolal Krochta, jenž skolil několik stvůr, ale sám byl vzápětí zasažen pařátem do prsou a padl vedle právě ochromeného Guldura. Válečník áron se vrhl kupředu a bez váhání zaútočil, ale štěstí ho tentokrát opustilo. Ghúlí pařát se mu zaryl do krku, až proud krve zbarvil okolí do ruda. Nestvůra pak zamířila do chodby, kam se stáhli poslední tři družiníci, Darlen, Raglin a Dyni. Ghúl roztrhal hraničářova věrného psa, ale v dalším postupu mu zabránily tři šípy. Boj skončil. Kdosi uhasil Cecila, který se dokonce na chvíli zviditelnil, ale když se ostatní začali posmívat jeho ohořelému plášti, zase rychle zmizel.

"Hele pes", zaradoval se probravší se Lynhaard při pohledu na psí mrtvolku, "Bude čerstvé maso". Na krollovu žádost rozdělal Dyni z nějakých pochybných surovin oheň a rugornský šermíř psa upekl. "To nezakročíš? Byl to přece tvůj pes", strčil Krochta do přihlížejícího Darlena. "Udav se", prohlásil hraničář a odešel do kouta pojíst svou železnou zásobu. Nutno dodat, že psa jedl pouze Lynhaard, který přitom líčil historky o tom, co všechno jedl, když ještě žil v jeskyni, což většinu ostatních odradilo od úmyslu také něco malého pojíst.

Na své další cestě našli dobrodruzi na stěně v jedné z místností masivní páku. Zatáhnout za ní se odhodlal pan Longodon, pravděpodobně co do výšky nejmenší dobrodrodruh v dějinách Nurnských. Pákou šlo pohnout poměrně lehce a změna její polohy měla za následek zmizení jedné zdi v místnosti. Za ní se objevily dvě postavy ve fialových pláštích s dlouhými meči v rukou. Vzduchem prolétly dva fialové blesky a zle popálily Lynhaarda, který se právě vrhal kupředu. Netrvalo však dlouho a krollova síla podpořená Krochtovou magií zvítězila. V tajné místnosti nalezli dobrodruzi cenný krátký meč, který si okamžitě přivlastnil vůdce Krochta. Kromě toho měli oba nepřátelé v jílcích mečů zasazeny fialové drahokamy, které byly svěřeny Dynimu, což se neukázalo být příliš šťastným řešením, neboť oba skončily v kotli.

Zakrátko objevili dobrodruzi další páku a pan vědec za ni rovněž zatáhl. Tentokrát zůstaly všechny zdi na svých místech, zato zmizel Guldur. Zřejmě to bylo způsobeno dírou, která se objevila na místě, kde válečník ještě před chvílí stál. Z temnoty dole se ozývaly jen barbarovy peprné nadávky. Kdosi hodil dolů lano, načež zkrvavený a otlučený barbar vyšplhal k ostatním a požádal alchymisty o nějaký léčivý lektvar. Ten mu nakonec věnoval Krochta, jako už po několikáté během jejich cesty, neboť čarodějovy zásoby byly značné, vzhledem k tomu, že on sám zatím nějak vážněji zraněn nebyl.

Družina nakonec zůstala v podzemí několik dní, strávených převážně boji s bohatou škálou podzemních živočichů, i když se z větší části jednalo o neživočichy. Mnoho času ovšem zabral také odpočinek, poněvadž boje byly únavné a zranění četná. Nakonec se však dobrodruzi dostali na konec labyrintu...

* * *

"Yallede, ty opravdu nepojedeš?", křikl hraničář Tanris svým hromovým hlasem na svého kolegu, který stál ve špinavých hadrech na štaflích a bílil radnici. "Mám tady ještě spoustu práce. To víš, ten barák je moc velkej. Kdyby počkali tak dva dny...". "Loďstvo vyplouvá za hodinu a na tebe asi čekat nebude", smál se Tanris. "No jo, vono válčení stejně neni pro mě. Takhle si zalovit. Inu, tak hodně štěstí", zvolal za odjíždějícím elfem, který spěchal, aby stihl odjezd gwendarronského loďstva, kam se nechal najmout jako žoldák. Možná se tam setká s ostatními liscannorskými dobrodruhy, kteří jeli napřed.

Počasí bylo příznivé, a tak gwendarronské loďstvo vyplulo přesně na čas. Většinu flotily tvořily malé čluny, které se mohly co do rychlosti a obratnosti rovnat bárkám pirátů. V čele však jely tři mohutné galeasy s královskou vlajkou na nejvyšších stěžních. Piráty měly čekat krušné chvíle.

* * *

Zatím liscannorští dobrodruzi vešli do místnosti, z níž vedlo několikero dveří. Jak záhy zjistili, do jedněch dveří nemohla vstoupit více než jedna osoba, pročež bylo nutno rozdělit se. První se vstříc nebezpečí vydal Krochta, jako správný vůdce, a ostatní ho nakonec postupně následovali. Všichni se ocitli ve složitém bludišti a pochopitelně začali bloudit.

První se na konec bludiště dostal čaroděj Moskyt, liscannorský starosta a vůdce družiny. Octl se v malé místnosti s ještě menším stolkem. Na něm bylo umístěno několik kamenů a dvě klícky, do nichž se kameny měly rozdělit. Popis celého hlavolamu byl vytesán do zdi. Krochta si chvíli lámal hlavu, ale jakožto čaroděj měl inteligenci poněkud vyšší, než je běžný průměr, a řešení mu netrvalo příliš dlouho. Když kameny správně umístil, zmizela jedna stěna místnosti. Krochtovi se až zatajil dech. Před ním se objevil tvor, jakého si nedokázal představit ani v nejhroznějším snu. Jakási beztvará hmota, v níž byly neměnné pouze ostré lesknoucí se tesáky, se neznámým způsobem pomalu přibližovala. Moskyt však byl příliš zkušeným čarodějem, než aby ho podobné situace vyvedly z míry nadlouho. Vzduchem prolétl svazek blesků, které dokázaly tavit kámen, a zasáhl kroutící se tělo. Zastavit ho však nedokázal. Další a další blesky mířily do obludné hmoty, ale ta se ne a ne zastavit. Tesáky se naposled zaleskly a pak se zaryly do čarodějova těla. Krochta zaúpěl, ale využívaje magické síly svých prstenů, vyčaroval další smrtící blesky a vyslal je na nepřítele. Hmota sebou ještě několikrát škubla a přestala se hýbat. Čaroděj si zhluboka oddychl. Když si pak zběžně ošetřil utržená zranění, vydal se temnou chodbou, z níž netvor vylezl.

Z ničeho nic chodba končila a čaroděj se ocitl ve velkém sále. "Tak se přece někdo dostal až sem", zaznělo Krochtovi v uších, "Dobrá, máš před sebou poslední hádanku. Když uhodneš, odměna tě nemine, když neuhodneš, zemřeš. Štěstí ti přát nebudu, protože je mi to srdečně jedno". Hlas se odmlčel a celou síň osvětlilo světlo neznámého zdroje. Před Krochtou stálo šest soch. Socha vlka, medvěda a orla, každá ve dvou barvách, černé a bílé. Čaroděj měl každou sochu postavit na ten správný podstavec a ještě každé přidat správné jméno. A Krochta přemýšlel. Přemýšlel, až se z něj kouřilo. Více než hodinu strávil prohlížením soch, studováním nápovědy a čmáráním po svých pergamenech, které měl s sebou spíše za účelem kreslení map. Nakonec díky svému vtipu a štěstěně, která ho ani tentokrát neopustila, i tuto zkoušku úspěšně zvládl. A odměna ho neminula. "Uspěls", ozval se opět hlas, "Máš snad nějaké přání, které bych mohl splnit?". A tehdy Krochta ukázal, že rodina je pro něj tím nejdůležitějším, co má. Ano, Attrien nedopadne jako jeho bývalá žena tehdy v Bažině. Podobné neštěstí už se nebude opakovat. Krochta vyslovil své přání a pak sál zmizel, sochy se ztratily a Krochta najednou stál v lese. Kousek od něj se tyčila skála, v jejímž nitru se ještě před chvílí nalézal.

Darlen prošel bludištěm celkem rychle. Byl rád, že se vymotal ze spletitých chodeb, když tu spatřil dvě planoucí oči. Vzápětí se proti němu vyřítil velký vlk. Takového elf ještě během svého krátkého života neviděl. Než se Darlen stačil pomodlit ke všem lesním bohům, vlk byl na dosah a skočil mu po hrdle. Při hraničáři však stálo neobyčejné štěstí, odrazil vlka a spíše obranným sekem ho bolestivě zranil na čumáku. Zvíře zavylo a zuřivě se vrhlo do dalšího boje. Jenže zuřivost potlačila obranné pudy. Vlk začal trhat elfovu drátěnou košili, aniž by si uvědomil, že se přímo vystavuje jeho meči. A hraničář toho využil, rozpáral zvířeti břicho. Pak vyčerpaně klesl na zem vedle zdechliny a těžce oddechoval. Cítil teplo krve vytékající z několika ran, ale zjistiv, že žádná není nebezpečná, vydal se dál. Po pár krocích uviděl další pár očí. Zaváhal, ale v zápětí si uvědomil, že tyto oči jsou jiné, nehýbou se, ani neplanou tou živelnou touhou po krvi. Vykročil tedy dál a světlo pochodně naplno ozářilo malou sošku vlka. Ty oči skutečně nebyly krvelačné, spíše... přátelské. A vůbec nevypadaly jako oči sochy, přestože se ani nepohly. Najednou elfa napadlo, co se mu to vlastně honí hlavou. Přátelské oči sochy... Ale třeba to není jen obyčejná socha. Darlen tedy uchopil sochu a najednou se chodba někam propadla a on stál v lese. Zatuchlý vzduch jeskyně se změnil v čerstvý vánek přicházející od moře. To se každému elfovi hned dýchá lépe.

Guldur došel na konec bludiště a ocitl se v dlouhé chodbě. Ve vzduchu cítil zvláštní vlhkost. Vyrazil tedy chodbou. Pojednou spatřil blížící se vlnku a záhy už jeho boty čvachtaly vodou. A voda stále stoupala. Za chvíli jí bylo po kolena, pak po pás, po krk a stoupala dál, takže se barbar musel snažit plavat, chtěl-li se nadechnout, což nebylo lehké, vzhledem k tomu, že měl stále na sobě brnění. Nakonec však voda zaplnila celou chodbu a ani u stropu nebyla kapsa vzduchu. Guldur začal zběsile plavat kupředu, kde tušil konec chodby a snad i vzduch, ale jeho plíce nevydržely nápor a donutily válečníka nadechnout se. A ke svému překvapení Guldur zjistil, že mu dýchání pod vodou nepůsobí vážnější potíže. Problémy se však blížily v podobě dvou postav, které na pohled připomínaly koncentrovanou vodu. Válečník zaujal bojové postavení a očekával útok. Tvorové se na něj vrhli a on měl pocit, jakoby se octl ve vodním víru, ale nezakolísal, roztočil nad hlavou svůj řemdih, až voda kolem vřela. A nakonec oba nepřátelé splynuli s vodou všude kolem, zatímco Guldur se cítil unaveně a tak nějak utopeně. Vzápětí však voda kolem zmizela a místo ní se objevily stromy. Byl v lese.

Když se Raglin dostal z bludiště, ještě se mu točila hlava ze změti chodeb. Vzápětí se mu zatočila ještě jednou, to když před sebou spatřil obrovského kamenného obra. Viděl, že se k němu olbřímí postava blíží, a tak sáhl pro lektvar vlastní výroby a najednou ho vypil. Pak vyrazil kupředu jako střela a vrhl se na útočníka. Ten ho však hned první ranou pěsti odkázal do patřičných mezí. Přesto ale alchymista osekal značné množství kamenů, než lektvar přestal účinkovat. Pak používal svůj mečík spíš aby odrazil obrovské pěsti, než aby účinně zaútočil. Do boje však zapojil všechny prostředky, které měl k dispozici. Nejprve udeřil obra alchymistickou truhlou do břicha a pak mu rozmlátil o hlavu svou destilační soupravu. To nepřítele tak zmátlo, že ho Raglin v nestřeženém okamžiku proklál mečem. Odměnou za vítězství mu byla truhlička s hmotou, kterou by nikdo kromě alchymisty nedokázal ocenit. Strčil si ji do torny a najednou zjistil, že je v lese.

Dyni Longodon kráčel opatrně, pečlivě se rozhlížeje, kuši připravenou k výstřelu. Když opustil bludiště, ocitl se v místnosti. Na protější stěně vzdálené kolem třiceti sáhů viděl pět bílých terčů. Od něj však byly odděleny dírou, jejíž hloubku nebylo možno odhadnout, jelikož světlo osvětlující místnost nedosahovalo až na dno. "Asi bych měl trefit všechny ty terče", pomyslel si vědec, vytáhl svoji aparaturu a začal vařit. Za chvíli už třímal v ruce lektvar podezřelé barvy a vůně. Přesto ho neohroženě vypil a proti všemu očekávání se zatvářil spokojeně. Pak vzal pět šípů, přelevitoval díru a do každého terče zabodl jeden šíp. Když přelevitoval zpět, čekalo ho milé překvapení v podobě malé truhličky. Sebral ji tedy a když posbíral i ostatní své věci, napadlo ho, že ty stromy kolem tady ještě před chvílí nebyly.

Lynhaard chodil a chodil a chodil. Kroll totiž vůbec nepochopil, kde se to octl a jak by se odtud měl dostat. Jako vždy se spoléhal na svůj zvířecí instinkt, pročež prošel většinu chodeb bludiště tři až pětkrát. Jen chodbě vedoucí k východu se dlouho úspěšně vyhýbal, ale po několika hodinách, když většina jeho druhů byla už dávno venku, se i on dostal z bludiště. Vydal se chodbou, jedinou to cestou od labyrintu, který se mu ani trochu nelíbil. Najednou podlaha pod ním vzplála. Vše proběhlo rychle, jako by byl po podlaze rozlit olej. Lynhaardovi začalo být teplo od nohou a na chodidlech ho lechtaly tančící plamínky. Ale nepálily. Kroll se příliš nezamýšlel nad tím, proč, myšlení od malička přenechával jiným, a tak jen pokrčil rameny a šel dál. Plameny se zvedaly výš a výš a stále nebylo nic cítit. Pojednou se Lynhaardovi zdálo, jakoby procházel něčím tekutým a ke svému překvapení zjistil, že mu procházení vroucí lávou nepůsobí žádné potíže. A pak se objevily jakési ohnivé postavy. Lynhaard pevněji sevřel rukojeť meče. Zdálo se, že se blíží boj, a to bylo to jediné, po čem srdce rugornského šermíře zatoužilo. Zásah ohnivého biče už kroll pocítil více než dobře, přesto se však žádný z ohnivých mužíků nemohl Lynhaardovi v bojovém umění rovnat. Dostatečně rozohněný a nažhavený kroll se vrhl na své soupeře a zakrátko nebylo po ohnivých postavách ani stopy, jen plameny byly trochu větší. Jenže o chvíli později už nebyly žádné plameny, jen stromy.

Nejdéle ze všech se v bludišti zdržel Cecil. Ne že by mu dlouho trvalo procházení chodeb, ale bloudění a celková námaha nepříliš odolného kouzelníka zmohly natolik, že zalehl a usnul. Probral se po několika hodinách, nutno říci, že nedlouho po tom, co se z bludiště konečně vyhrabal Lynhaard, a pokračoval v cestě. Netrvalo dlouho a bludiště opustil. Čekal ho však šok. Jakási neznámá síla zaútočila na jeho mysl. Cecil cítil, jak se mu doslova točí mozek v hlavě. Soupeř byl silnější, ale Bílá ruka se nikdy nevzdává. Tak to říkal mistr Alwynn. Kouzelníkovi třeštila hlava, ale přece dokázal soustředit mysl na jediný mocný úder. Síla celého jeho těla se přesunula do hlavy a on ji vyslal proti svému soupeři. A najednou tlak v hlavě povolil. Cecil zavřel oči a plnými doušky vdechoval čistý lesní vzduch. "No to je dost, že si tady. Kde ses flákal?", vytrhl ho ze zamyšlení Krochtův hlas a on tak poznal, že je zase mezi ostatními.

Jelikož do příjezdu flotily zbýval ještě celý den, rozhodli se dobrodruzi prozkoumat ještě druhý ostrov, oddělený od tohoto úzkým pruhem moře, který měl být za odlivu přebroditelný. Momentálně byl příliv. Přesto se druzi dostali bez větších problémů na druhou stranu, zejména díky prstenům černé vodoměrky, které umožňují lidem chodit po vodní hladině. Někteří dobrodruzi si však s chutí zaplavali. Na druhé straně bylo objeveno několik loděk či spíše vydlabaných kmenů, známka to přítomnosti domorodců. Jejich vesnice byla objevena záhy. Několik chýší, mezi nimiž se pohybovaly černé postavičky. Nurnští chvíli probírali plán útoku, ale pak se sebrali a vyrazili do vesnice. Vpředu šel Cecil, jako obvykle neviditelný, a vesele si pohrával s bombou.

Jakmile kanibalové spatřili blížící se družinu, chopili se zbraní a vyrazili jí vstříc. Zaútočili sice odvážně, ale bylo to také to poslední, co v životě udělali. Ve chvíli, kdy první kanibalové padli rozsekáni meči liscannorských dobrodruhů, ozvala se strašlivá rána a jedna z chýší se rozlétla po okolí, spolu se zbytky svých obyvatel. Následoval odporný chechot, jehož původ nebylo vidět. Když ženy uzřely masakr, který právě decimoval jejich muže, popadly děti a snažily se ujet na člunech. Snad se chtěly ukrýt na některém jiném z ostrovů. To se ale přepočítaly. Na doposud čistém nebi se začal tvořit velký černý mrak a krátce na to se z něj poprvé zablesklo. A pak znovu a znovu. To už byla tma, že nebylo vidět téměř ani na krok, z nebe padaly obrovské kapky a veliké vlny se hlasitě rozbíjely o břeh. A nad zbořenou vesnicí stál Lynhaard a nahlas se smál. Pak pečlivě zabalil jakýsi amulet a uschoval ho v torně.

"Vstávejte, plachta na obzoru", probudil druhý den ráno spící dobrodruhy Krochta. A skutečně, za chvíli u břehu zakotvil člun, který tu před sedmi dny družinu vysadil. "Tak nasedat, panstvo", zavolal z paluby kapitán, "Jede se zatočit s těma pirátama". Když byli všichni naloděni, připojil se člun k ostatním lodím mířícím mezi ostrovy k tomu největšímu.

Vzhledem ke zdržení s naloďováním přijel člun s Nurnskými dobrodruhy mezi posledními do již rozpoutané bitvy. Zátoka byla plná lodí. Piráty rychle opustilo překvapení a vydali se čelit královskému loďstvu. Měli podstatně více člunů, ale většina z nich byla také podstatně menších, než gwendarronské lodě. Několik lodí už hořelo a některé byly vzájemně zahákovány. Člun s liscannorskými projížděl bojem a občas si s nějakou pirátskou lodí vyměnil spršku šípů. Lynhaard, který čekal až dojde k boji na meče, stál opřen o stěžeň, když tu mu kolem ucha cosi zasvištělo a těsně vedle něj dopadla katapultová koule. Kroll se chytil za srdce a odešel se uklidnit do podpalubí. To víte, v jeho věku už by mu takové rozčilení mohlo přinést i smrt.

"Lynhaarde, vylez. Zahákovali nás!", zavolal na krolla Krochta, když se jedna z pirátských lodí rozhodla na jejich člun zaútočit, a poslal mezi udivené piráty ohnivou kouli. To působilo na rugornského šermíře jako životabudič, v momentu byl na palubě a jako první se vrhnul do klubka pirátů, z něhož následkem toho příliš nezůstalo. Když se vojáci s vydatnou pomocí liscannorských vypořádali s pirátskou posádkou, dostal člun jakýmsi pro suchozemce nepochopitelným způsobem, ve kterém hrály svou roli barevné praporky, zprávu, aby zneškodnil katapult na jednom z vedlejších ostrovů. Kapitán tedy rozkázal zamířit ke břehu.

Druzi se vylodili v provizorním pirátském přístavišti a Lynhaard s Guldurem jako první vyrazili ke katapultu. Několik šípů se neškodně odrazilo od jejich zbrojí nebo úplně minuly cíl a následně byla obsluha katapultu zmasakrována. "Zdá se, že se blíží Tanris", pronesl pojednou Krochta. "Tak, tak. Lynhaard slyšet dupot", přitakal kroll. Vzápětí se na dohled objevil álfheimský elf a už zdaleka halekal na ostatní. Na nějaké dlouhé rozpravy však nebyl čas, neboť kapitán druhy hnal zpátky na loď, aby znovu vypluli do boje na vodě.

Dobrodruzi se střetli ještě s několika pirátskými lodicemi, ale boj se obešel bez nějakých zvláštních příhod. Večer bylo vše skončeno a flotila vyplula domů, do Nurnu. Na lodi se liscannorští seznámili se dvěma dobrodruhy, kteří se na loď nechali najmout jako žoldáci a nyní projevili zájem o členství v Nurnské družině. Družiníci je uvítali s nadšením, neboť v dvojici byla i hobitka, zlodějka Petůnie. Druhou osobou byl elf Ignolas.

Za dva dny dorazila flotila do Nurnu a dobrodruzi samozřejmě nejprve zamířili vybrat si peníze za své služby. Ošizeni nebyli, a tak i Lynhaard při přepočítávání zlatých, což je pro něj vždy ten nejobtížnější úkol, zapomněl požadovat metál. Potom už všichni nabrali směr Liscannor a rychlým krokem vyšli k domovu.

Jako první jim po příjezdu do vsi padla do oka opravená a omítnutá radnice, která vypadala jako nová. Však si také dal Yalled záležet. Hned se také objevil Eriadann, aby obhlédl situaci, a s uspokojením konstatoval, že družiníci nikoho nenesou a nemusí tudíž kopat hrob. Většina dobrodruhů ihned vtrhla do hospody U hrocha, aby zapila úspěch výpravy, pouze Lynhaard už se nemohl dočkat, až políbí svou ženu a dcery, a také Krochta se chtěl doma pochlubit překrásným dárkem. "Ty můj Krochťáčku", zvolala Attrien a padla čaroději kolem krku, "Hlavně, že ses mi vrátil". A tak končí historie gwendarronského zúčtování s drzými piráty a role, kterou v této věci sehrála Nurnská družina...