Historie Nurnské družiny V

---

IV. Město v písku ztracené

---

[Sečen 1040 Griffin Linfalas]

Stráže se schovávali před bodavými slunečními paprsky v příjemném stínu veže Malé brány. Ospale se opírali o násady kopí a pozorovali líně se ploužící stádo jalovic hnaných z nurnského trhu. Pohůnkové hnali kravky klacky a pokřikovali na lidi.

Z téže strany přijížděl malý kudůk v modré uniformně královské armády na huňatém poníkovy. Snažil se dvacetihlavému stádu vyhnout podél domku mýtných, ale když mu zmatená jalovice odřela pravou nohu o stěnu domu začal šťavnatě nadávat a nakopnul krávu co mu síly stačily.

"Dobytkové zatracení, nemůžete si ty svý krávy vodit jinou branou. Tahle je pro lidi, né pro dobytek. Zmizte s tim smradlavym stádem, sic vám napráskám".

Pohůnkové jen zesíli rány a klení. Jen co kravky viděly otevřený prostor za městskými branami rozběhly se s hlasitým bučením na pastvu.

Ladot si otřel čelo modrým šátkem, pohlédl k obloze bez mraků, něco zamumlal a popohnal poníka. Ve stínu brány chvíli žertoval se stážnými. Bavili se o všem možném, ale všichni svorně nadávali na sucho a horko. Když branou projížděl naložený kupecký vůz, Ladot se rozloučil a vyjel.

Po několi mílích sjel z hlavní cesty vedoucích na sever na malou nepříliš často používanou trasu Nurn-Liscannor. Popohnal koně do klusu, aby se ochladil vánkem a v duchu se těšil, až přijede domů, převlékne se z uniformy do pohodlných šatů a zaskočí s druhy na pivo ke Hrochovi.

Ladot dorazil do Liscannoru po druhé hodině po poledni. Nikdo ho ani neviděl přijíždět. Jen kočka ležící na lavici Drsoulova dvorku, líně zvedla hlavu, když okolo projel spocený mužík na poníkovi. Když zmizel za rohem domu Quonsetských, zase položila hlavu na přední tlaply a dál pozorovala hnědé slípky schované před slunečním žárem ve stínu kurníku.

* * *

Sekery vytrvale bušily do dřevěných rytinami pokrytých dveří. Na kamenou podlahu se snášely kusy bronzu z kování zámků a z částí vyobrazujících tekoucí řeku z hor. Části ztýraných dveří, rozkopávány nervozními kroky mužů, odlétaly do temných zákoutí kamenného sálu.

Ozvěna dorážejících zbraní rušila přemítání mladého muže. Stál trochu stranou od největšího hlomozu. Občas si nepřítomně sáhl na zakrvácený pruh plátna ovíjející se kol jeho černých kadeří. Pozoroval malé dveře zasazené do mohutných veřejí, pozoroval rozštípnutou kamennou desku s podivným písmem a pokroucené ozdoby nakupené u jeho nohou.

Prohlížel leštěný povrch dveří netečný k ocelovému ostří, přemítal.

Mladík znovu uchopil těžkou válečnou sekyru. Prudkým rozmachem zaryl ostří do dveří. Přiskočil a s dychtivým výrazem vyrval zbraň ze dřeva.

Ne, nemýlil se. Stejně jako před tím, i ve špatném světle přinesených pochodní spatřil, jak se jizva rychle zaceluje. Po šrámu zbyla jen malá trhlina a i ta po chvíli zmizela docela. Jak kámen do vody, jak blesk na letním nebi.

"Tohle nemůže být normální dřevo", přemítal Arsim, "Vždyť ani nehoří. Dokonalý materiál pro stavbu zbraní, válečných vozů a městských bran. Kam se hrabou naše cedrové praky a katapulty".

Dostal nápad. Opřel sekyru o stěnu podzemní místnosti a rázným krokem se vydal k muži ležícímu na lůžku upraveném z vaků a plášťů.

Arsim tiše stál a čekal, až si jej odpočívající muž všimne. Zatím pozoroval jeho zlatem vyšívaný kabátec na hrudi zbrocený krví, těžký purpurový plášť a zlatý řeťez.

Cítil, že dnes je jeho šťastný den. Dnes přeci zachránil život svému veliteli, kdyby padl, byli by se vojáci jistě rozutekli. Jistě bude dnes vyznamenán a doma na něj čeká řádná odměna a možná i místo velitele hradní stráže. Ano, tak to bude, bude velet čtyrem stovkám můžů, bude stát po boku krále, který jej vyslal na tento boj. Samozřejmě, že vyslal do boje jeho velitele, ale příště to budu on, kdo bude velet celé armádě.

V Arsimově tváři se zrcadlilo odhodlání a pýcha.

Muž ležící na polním lůžku pomalu otevřel oči. Třásla s ním horečka a těžce dýchal. V mihotavém světle loučí a věčných ohňů hořících v měděných nádobách stěží zahlédl rysy bledého mladíka.

Ano, je to Arsim. Náš mladý nadějný stavitel obléhacích strojů. Ale dnes mi zachránil život. Vlastně mi zařídil tohle ubohé pomalé umírání. Nebýt jeho, mohla má hlava zhlížet na bitevní pole z vysoko zdviženého kopí. Nevím mám-li jej pochválit či nenávidět. Snad kdybych padl a nepřátelé se zmocnili vlajky, snad pak by mé muže zachvátila panika a otočili by své koně a vrátili by se se skloněnými hlavami před mého pána. Nemyslím, že by jim vyplatil odměnu jakou dostanou teď. Vlastně si tím zajistil své peníze a snad i svůj život. Myslím, že ho nenávidím.

"Nu Arsime", zasípal raněný, "Co jsi objevil?"

"Pane, ty dveře jsou ze dřeva, které neznám. Kdyby místní obyvatelé znali ocel a ty hrobky by uzavřeli ocelí, byli by jsme již uvnitř".

"Co tedy navrhuješ?"

"Pane, špatně jsem vám rozuměl", pravil mladík míně nakloněný k ležícímu. Pak se narovnal a z plných plic vykřikl. Z doznívající ozvěnou rozkazu utichaly i rány seker. Pod mohutnou klenbou podzemního sálu stálo přes dvě desítky můžů mistra Salinase. Dvacet čtyři mužů vybavených ocelovou zbraní i zbrojí. Takový přepych si mohli dovolit jen velitelé vojska.

Když se v královské hrobce rozhostilo ticho, Salinas zopakoval svoji otázku.

"Pane, kdyby jsme dopravili od brány beranidlo, rozebrali jej a snesli sem dolů a zde jej opět složili, pak snad...".

"A hlavní část beranidla projde po těch úzkých schodech, kterými jste mně sem vnesli? A projede přes ty ruiny domů a těla obránců? A dokážete vše stihnout do západu slunce?".

"Snad do rána, pane. Možná by se musela část beranidla zkrátit, to by se muselo vyměřit a...". Salinas se rozkašlal. Cípem pláště, svým nebo cizím, nevěděl, si otřel ze rtů krev.

"Tady máš klíč a dopis. Přečti si jej a vykonej vše jak je psáno. Truhla je někde v mém stanu. Ničemu se nediv a na nic se neptej".

Arsim udiveně vzal podávané a se čtyřmi muži zmizel v úzké chodbě přehrazené napůl spuštěnou mříží. Ostatní netrpělivě vyčkávali, pozorovali porůznu rozhozené mrtvoly obránců a vzpomínali na téměř šílené nepřátele, fanaticky bránící tuto budovu a její podzemí.

Salinas také vzpomínal a přemýšlel. Pozoroval trosky sochy říčního boha Silhava, ochránce města a patrona úrody a života.

Neměl jsem dovolit vojákům, aby tu sochu zničili. Snad i pohřebišti se mněli vyhnout, i když se asi do většiny kobek nedostali stejně jako my tady. Ale můj pán si přál zničit všechno co jde a hlavně stará těla panovníků tohoto města, jejich manželky, děti. Přál si dovést mrtvolu posledního krále, nejlépe nedotčenou. Snad ji chtěl oživit. Jen já bych se to dozvěděl, jen já bych byl při tom. Jen on a já. A když by pozoroval krále proměněněného v zrůdu, stále si ještě uvědomujícího svoji minulost, pak snad by zapoměl na urážky, které byl nucen vyslechnout, když se ucházel o ruku jeho dcery.

Teď nemá ani tělo, ani zdejší kouzelnické knihy a dlouho střežená tajemství. Ale on musel vědět, že opřádají vchody pavučinami kouzel. Ne takovými co se přetrhnout při větru týdnů či měsíců. Tyhle kouzla vydrží snad i stovky let. Ano, musel to vědět, jinak by mi nedal ten list a truhlu.

Skvěle si všechno naplánoval, jen co je pravda. Najmul si spousta vojáků, za příslibem velké odměny a tučného kořistného z rabování bohatého města jich přišlo mnoho. Za několikset hřiven stříbra nakoupil ocelové zbraně, učil se o válečných strojích. Chtěl zničit všechno na západ od Delen-Dolu. Zničil všecno krom Bílé věže. Pozabíjel uprchlíky z měst a vesnic co se hledali záchranu v Západních horách, spálil úrodu a jeho vojska za sebou zanechala jen poušť. Jen tělo krále nedostane. Leží uzavřeno v některé z těch nedobytných hrobek. Snad již za těmito velkými dveřmi, kde jsou pohřbeni vládcové se svými družkami, pohřbívanými ve stejný čas se svým manželem. Snad leží za dalšími a dalšími branami ve sklepeních Domu Smrti.

Možná, že pluje na jiskřivých vlnách řeky, když protéká pastvinami na severu, možná že dlí ve vrcholcích hor, u pramenů. Možná, možná, že ho potkám ve skalách u pramenů řeky, či jak pozoruje ruiny Delen-Dolu. Až se potkáme, bude mě nenávidět?

Vidím, vidím jezdce objevující se z ničeho, přijíždějící od nikud jedoucí nikam. Jejich kopí ničí, zabíjí, oheň poliká jeden stan za druhým. Hnědé plátno se mění v rudé, pak v černé - popel. Léčitelé, nemocní a ranění vojáci zanechaní v táboře, ti všichni umírají smrtí letící na křídlech dlouhých štíhlích kopí s bronzovými hroty. Mezi nimi je i jeden určený pro mou hruď. Tábor hoří, lidé umírají, nemohoucí s ovázanýma nohama, slepý s obličejem ovázaným pruhem plátna čekající na neviditelnou smrt. Proč také já, proč já. Už vidím ten druhý svět za oponou smrti a nebytí. Všichni loučící se světem tak nenávidí ty kteří přežijí?

Salinas se v myšlenkách odmlčel. Cítlil chlad kamených desek. Cítil chlad hrobů ukrytých za dveřmi chráněné kouzly. Vnímal dotyky mdlé a ledové síly druhého světa, vtahující jej pryč do tmy, od světel loučí. Od života. Už ani neotvíral oči a znovu se ponořil do svých myšlenek.

A můj mistr ten svým sporem je odpovědný za tisíce životů. Nebo místní panovník, teď už mumie zabalená v plátně, může za můj život?

Teď lidé drancují město, pálí všechno co hoří, zabíjí poschovávané vojáky. A ještě padnou další a další. Málo bude těch, kteří dostanou svoji slíbenou odměnu. Můj pán dobře ví, že Delen-Dol má smlouvu s bohem Řeky. Ví, že po západu slunce zde zůstanou další žoldáci. On čeká na můj návrat s tím prokletým královým tělem. Nebo, že mu ohlásím, že do královských kobek byl umístěn ten jeho zpropadený nerost, co ho vydoloval někde uprostřed pustiny daleko na jihu.

Teď počítá peníze co dá vojákům, těší se na kouzelnické knihy, na pomstu.

Nedostane nic, vůbec nic. Knihy zmizely, královo tělo stále odpočívá v rakvi, já umírám.

Jak já ho nenávidím, víc než kohokoliv jiného z mých vojáků. Ty se za mě bili, nenechali mě jen tak odejít z boje. Nechali mě chcípat několik hodin. Alespoň si mohu vychutnat zkázu města. Kdoví, co nastane až slunce zmizí za skalisky a na zuhelntělá pole obilí padne soumrak. Přijdou záplavy, deště, zemětřesení? Nevím, on ano. Ale já se to dozvím i kdyby mě to mělo stát život. Ne, svým životem jsem již zaplatil. Už ode mne osud nemůže chtít víc. Nemám nic.

Již vidím, jak vojáci lační po kořisti v hrůze opouští město, padají pod zásahy blesků z černého nebe, mizí v propastích. Snad to bude jinak. Možná, že do konce dne nevydržím. S odchodem slunce odejde i můj tak býdný život.

Tak takto umírá čaroděj?

* * *

"Jak sem jel po Nurnu s vozem jídla pro vojáky", zeširoka rozprávěl Ladot u plně obsazeného stolu, "Tak sem zahlíd tenhle pergamen na zdi. Přečet sem ho, strhnul ho ze zdi a schoval pod košili. Pak sem si v předtuše, že se vám to bude líbit a budete mít chuť někam vyrazit, vybral na čtyři neděle volno. Já vim, že se mi ta vojna trochu protáhne, ale jezdit v tomhle vedru vojákům zaopatřovat potravu se mi vůbec nechce. A v kasárnách se beze mě klidně vobejdou. Když sem si vybral volno, hned sem sed na poníka a spěchal do Liscannoru a do hospody".

"Tak nás nenatahuj pořád a radši ukaž co si přines", ozval se Cecil s očima upřenýma na láhev kořalky.

Ladot šáhl za opasek a na stole rozvinul notně pomačkaný pergamen. Hřbetem ruky se jej snažil alespoň trochu vyrovnat. Nad listem se naklonil Krochta a učeným hlasem začal předčítat: "Já, Kalgen, Sjednotitel lidu, zvu muže žádostivé po boji, jak zbraněmi sečnými... Turnaj. Copak sem bojovník. Já myslel, že pro nás máš nějakou práci", ohrnul nos starosta vesnice a opět si sedl.

Po vyhlášce ihned hmátl Orglaff a hlubokým hlasem pokračoval: "...jak zbraněmi sečnými tak i střeleckými, na zemi i v sedlech, do královského města Mondragonu. Tato slavnost se koná na počest... a tak dál. Turnaj mě náhodou zajímá. Aspoň se ukáže co umim".

"Ty umíš tak akorát kecat, trpaslíku", ozval se Tanris od vedlejšího stolu.

"Zato ty asi mlčíš celej den. Dyť tu svou nevymáchanou papulu zavřeš akorát když potřeuješ prdět".

"Ty malej zmetku... Ty, ty...".

"Prát se můžete venku, vy dva", okřikl zvedajícího se Tanrise hostinský Jeremiáš, "Máme tu návštěvu, né. Tak radši pijte".

Večer se hodně rozprávělo. Ladot se vyptával jak kdo žije, kolik let je rychle rostoucím dětem v Liscannoru. Ostatní se vyptávali na službu v armádě a proč si Ladot nedá pozor na svou nevymáchanou hubu a uráží koho může a pak má z toho jen a jen problémy. Hlavně se žoldem. Ač je Jora Bradexe, velitel zásobovací jednotky, správný chlap a drží nad Ladotem ochranou ruku, přeci jen mu musí krátit žold za urážky nadřízených.

Však já se vrátím
Ladot Chinský

Žil jsem život, žil jsem si ho v poklidu,
I když dodnes nevím, co se stalo,
kde jsem vzal tu sekeru,
přidal jsem se k partě druhů,
šli jsme sekat potvoru

Od té doby chodím světem,
snažím se být k užitku,
a tu, ejhle, co to vidím, zase jednu družinu
Přijali mě mezi sebe, začal jsem se učiti,
jak v družině přežíti

A tu jednou na výpravě
hrál si život s osudem,
potkali jsme cirkusáky,
I tu starou věštkyni,
věštila mi krásný život
a zakletou princeznu

A tak v trávě u jezírka
líbat žábu už se chystám,
Když se pak nic neděje,
propadá se naděje,
a tak žába vzduchem sviští,
strom tam stojí, šumí listím

Když pak slunce zapadá,
stala se ta proměna,
a tak s dvěma zajatci
stojí žena kudůčí,
hledala tam kudůka,
co ji z prokletí vysekal

Když ji potom uviděl,
strašlivě se zastyděl,
že s ní takhle zacházel,
a tak se snažil ze všech sil,
aby chybu odčinil

A než sešlo pár měsíců
už založili rodinu,
svatba byla veselá,
on zaplatil ji starosta,
však kdekdo mu to vyčítá

Když stavbu domu naplánoval,
tak život znovu všechno zvoral,
přijeli posli nemilí, co ocelí zvonili,
že v mládí podepsal jsem jeden glejt,
který do armády zavazuje na pět let,
tak nebojte se, přátelé,
ještě korbelů spolu zvládneme

Urážky padaly i u Hrocha. Nejdříve jen tak. Pak Ladot vyčítal Tanrisovi, že nepomohl jeho ženě, i když ho prosil. Orglaff se až příliš hlasitě dohadoval s Krochtou, starostou Liscannoru, o době kdy byl hrobníkem. Krochata trpaslíkovi vyčítal jeho lenost a stašlivou neochotu cokoliv udělat pro vylepšení hřbitova, kde odpočívá nejeden známý dobrodruh z řad Nurnské družiny. Orglaff se bránil, že není hrobník, ale správce hřbitova, že dostával málo peněz od obce, tudíž od starosty, jakožto hlavy Liscannoru a kdesi cosi. Tuhletu starou písničku slyšel už každý několikrát. Lynhaard se hádal s Guldurem, barbařím válečníkem, zda je lepší meč s těžkou hlavicí nebo s těžkým jílcem. Všude se točil Aedd, který přijel na návštěvu ze své samoty a snažil se účastnit všech probíhajících diskusí, potažmo hádek, aby se podělil o své bohatézké zkušenosti.

Když už jej nikdo nechtěl poslouchat, chvíli si povídal s Cecilem, který se klimbal na židli s očima vypoulenýma jak žába. Pak se mladý kouzelník sesul k zemi a Aedd odjel zpátky do svého domova.

Mezi všemi se proplétal Jeremiáš a roznášel další a další korbele piva, láhve vína a pohárky s kořalkou. Přes všechen hluk křičel Tanris álfheimský, který urážel každého zvlášť a všechny dohromady.

I přes značný hluk a množství prázdných soudků a lahví padlo jasné slovo, že se do Mondragonu pojede. Tanris se nabídl, že zajede druhý den pro Bangorda, dřívějšího hrobníka obce, který od doby co jej Krochta vykázal z Liscannoru, žil v Nurnu. Cesta by měla pohodlně trvat šestnáct dní a protože druzi chtěli být v Mondragonu dříve než turnaj začne byl datum odjezdu byl stanoven za dva dny. Tedy na poslední den měsíce sečna. Po zjištění, že je již dlouho po půlnoci se všichni zůčastnění dohodli, že se znovu setkají v hostinci až se všichni vyspí.

Když se nad Liscannorem rozhostil klid a hostinský Jeremiáš Čipera se odebral do svého příbytku, v okolních lesích zpívali ptáci a ohlašovali brzký příhod nového dne.

* * *

Salinas se pomalu probíral. Vzpomínal na útržky sna. Viděl se letět v černém kočáře nad ztemnělou zemí. Vzpomínal na šílený smích od míst se zapadajícím sluncem. Na druhé straně vycházel černý zdeformovaný měsíc, pln puklin a prohlubní, šeptal slova zatracení a zmaru.

Vzpomínal na dnešní bitvu.

Oni věděli, že nemohou vyhrát. Po pohřbu svého krále museli všechno připravit k útěku. Ve městě nebyla jediná žena, jediné dítě. Nemyslím, že by přežilo mnoho uprchlíků, když od západu postupovali další oddíly vedeni Ranhorem. Možná on přiveze knihy pro mého pána, když jsem je neobjevil já. Snad si je vzali uprchlíci sebou stejně jako další artefakty vyrobené místními čaroději a mistry. Nebo je už dávno před příchodem přesunuli dál na západ, do Ekalu nebo třeba až do Kahuru. V tom případě by je stejně dostal Ranhor. Jestli neshořely nebo nezapadli do nějaké řeky, kde v bahnu dojdou ke svému zmaru.

Možná, že je vše ukryto někde tady dole, nebo nahoře ve věži, v Bílé věži. Stejně je už nikdo nedostane, ať jsou ukryty kdekoliv.

Očima přejížděl po poničené hrobce. Trpce se usmál nad torzem říčního boha. Už necítil ránu ve svém těle, neměl potřebu kašlat. Znovu a znovu přemýtal o dnešní bitvě, či snad byla před rokem? Ne byla dnes. Pochodně stále ještě hořely, po schodech právě scházeli čtyři muži vedení Arsimem. Muži se prohýbali pod tíhou nosítek, na kterých spočíval podivný pórovitý balvan, téměř půl sáhu černé hmoty. V uctivé vzdálenosti postávající vojáci pozorovali umírajílcího čaroděje. Zdál se téměř průsvitný, příliš bledý v černi a zlatu.

"Pane, splnil jsem váš rozkaz".

"Dej ten kámen někam támhle, Arsime", slabě máchl rukou čaroděj a chmurně pozoroval černý balvan, který jakoby vysával i tu trochu světla z jasných plamenů. Čaroději se najednou zdálo, že zahlédl prchavý stín. Teď opět. A zase. Kol ohňů kroužily můry. Velké můry s kresbou na zádech. Zastiňovaly zář ohně, bránily teplu, aby ohřálo čaroději ztuhlé, necitlivé nohy. Salinas zamrkal. Můry se ztratily.

Už slábnu.

"Máme jej položit sem?" tázal se Arsim a rukou ukazoval na podstavec, ze kterého nohou smetl část rybího ocasu, úlomkek sochy boha Silhava. Arsim snad ani nečekal na čarodějovo kývnutí, pokynul můžům, aby se chopili kamene a vyndali jej z lůžka nosítek.

Čaroděj zaváhal. Nadzvedl se na levé ruce a oslovil Arsima: "Položte ho raději za něj, tam do stínu. Za ten podstavec".

Silhava tu jistě stál několik století. Nebylo by dobré, kdyby jej nahradilo něco takového. Kdoví, kde to vyhrabal. A pak, nechci se na to dívat.

"Když myslíte, pane", odpověděl Arsim. Muži položili kámen jak jim bylo poručeno. Ti čtyři nečekali na rozkaz, uchopili odlehčená nosítka a kvapem spěchali ven, kde pomalu dohoříval sluneční den. Ani jeden se neotočil.

Čaroděj měl z kamene strach. Ve svém tak bohatém životě zažil mnoho a ještě více slyšel. Ale nevěděl, kde se To vzalo, co To umí. Snad to ani vědět nechtěl. Stačilo znát, že se jedná o nástroj pomsty. Takové msty, že se To jen tak položí a odejde. Za pár dnů, týdnů, let vyroste černé zrno a kosiště pomsty podetne klasy, upeče se chléb a hladoví se nasytí.

"Pane", oslovil Arsim nehybně ležícího čaroděje a stále se díval do vrcholů klenby, jakoby se snažil odhadnou čas, "Slunce už brzy zapadne, měli by jsme jít. V listu co jste mi dal stálo... Slunce končí svou dení dráhu a než se dostaneme z města a dost daleko od něho, zabere to určitě dost času. A při vašem zranění si nemůžeme dovolit chvátat. Snad by jsme měli jet, pane. Pane?"

Arsima zachvátila panika. Rozhlížel se po ustrašených tvářích kol stojících mužů. Pak promluvil: "Je mrtev".

Možná, že ještě dýchá. Nechci to zjišťovat. Musí být mrtev. S takovým zraněním by nedožil rána. Musíme opustit urychleně toto město a s ním by se nám to nemuselo podařit. Třeba už sluce zapadá. Ne, ještě ne, ale měli by jsme si pospíšit. Alespoň já a garda, musím zachránit ocelové zbraně.

"Opouštíme město, urychleně. Sedlejte koně, za hodinu musíme být deset mil za městem. Odchod".

Alespoň deset, raději víc. Vemu si Salinasova koně. Je dost silný a v dnešní bitvě se neunavil. Nevím proč tomu listu věřím. Kdybych to vykládal vojákům určitě by se mi vysmáli. Ale oni nečetli ten list a neměli možnost prohlédnout si ten balvan. Kdoví co to je. Třeba se kvůli němu celé město propadne do země.

Arsim opouštěl podzemní hrobku poslední. Náhle se zarazil. Neměl sekyru. Nechal ji opřenou někde o zeď. Váhal zda se má pro tak vzácnou zbraň vrátit. Udělal několik rychlých kroků, uchopil kůží ovázaný topor a spěchal po schodech nahoru. Ale to již vojáci stáli u svých koní a aniž by věděli proč, pozorovali mizející slulnce za hranící skal, ve kterých byl Delen-Dol vystavěn.

Vyrazili z města. Z počátku nepostupovali příliš rychle. Mrtvoly koní i lidí se kupily v neforemných hromadách téměř všude. Za brananami města se dali do prudkého cvalu.

Po třech mílích minuli vlastí tábor, za záhadných okolností vypálený a vyvražděný obrovskou skupinou jezdců, kteří se neznámo jak objevili brzy po ránu v zádech obléhatelů, když nejvíce mužů svádělo bitvu o hradby města.

Arsim při pohledu na zničené ležení zrychlil. Téměř ležel v kaštanové hřívě koně. Byl unavený a zesláblý. Dnes toho zažil příliš mnoho. Nedokázal si vysvětlit, proč tak rychle opustil podzemí. Vždyť, co zmůže padesáticoulový balvan se skalním městem vystavěným v rokli obřích rozměrů. Ale pod širým nebes se cítil přeci jen lépe.

Když vyjeli po široké cestě z kotliny a Bílá věž nebyla téměř vidět za výběžky skal, zvolnili. Slunce stálo na obloze, zlatilo zelené listí meruněk a broskví. Kdesi na jihovýchodě se lesklo jezero napájené řekou tekoucí z města. Vzduch už nepáchl dýmem. Arsim se cítil téměř šťastný.

Přežil jsem tuhle válku. Předstoupím před svého krále a pána a oznámím mu splnění úkolu. Bude patrně rozladěn, až jej seznámím se smrtí Salinase. Ale může být rád, že jsme město dobyli. Budu povýšen, o službě v paláci jsem snil už dlouho. Arsim, velitel královské gardy. Ech, nastávají mi zlaté časy.

* * *

I přes značný hluk se nad kolbyšti, postavených čtyři míle pod Mondragonem, nesl hlas Tanrise, álfheimského elfa. Tito ostrované, neboť álfheim ostrovem byl, se lišili od svých příbuzných především větším vzrůstem, obvodem hrudi a samozřejmě hromovým hlasem, který by mohl skály rozštípat na hromady štěrku.

"Vyhrál sem, slyšíte všichni, já sem vyhrál".

"Nevyhrál si, stěží ses trefil do terče. Ten chlap s kuší, tě musel nechal vyhrát. To je úplně jasný".

"A ty si ňákej chytrej. A co že ses taky tý střelecký soutěže nezúčastnil. Určitě bys vyhrál první cenu, ty nádhero. Dyť se z pár metrů netrefíš ani krávě do řiti a natož do terče co je velkej jak ty", obrátil se Tanris na malého kudůka sedícího na dřevěné ohradě stájí, "Myslíš, že si nepamatuju, jak to bylo v tý aréně před několika lety, když si nedokázal zasáhnout medvěda na deset kroků, a to už byl dávno tuhej".

Ladot se jen zašklebil a krátkými prstíky si projel nečesanou hlavu a začal se bránit: "Nejsem žádnej střelec a nedělám co neumim. A nepletu se zlodějům do řemesla. Jako někdo".

"Co tim chceš říct ty skrčku. Jako, že se plížim skrytej po městech a vobírám lidi a jejich pokladny, nebo co?".

"Po městech zrovna ne a lidi ne, spíš mrtvoly. Ale ty pokladnice by seděly, samozřejmě pokladnice těch mrtvejch". opáčil Ladot a raději seskočil tak, aby mezi ním a Tanrisem stála ohrada.

Poznámka ťala do živého. O rodové nemoci, či snad prokletí, vědělo mnoho členů Nurnské družiny. álfheimští elfové měli vždy chutě šáhnout do cizích kapes, i když někteří svouji touhu zdatně přemáhali a nekradli ze společné kořisti družiny.

Tanris stál, nevěda jestli Ladot Chinský ví, co by vědět neměl, nebo jestli zvolená slova patřila do oblasti všedních urážek, které je možno slyšet v každé přístavní krčmě. Než se stačil rozmyslet co udělá nebo jak odpoví, kudůk se k němu otočil zády a zamával na vysokou postavu v brnění.

Tanris chvíli pozoroval, jak se krollí kolohnát baví s kudůkem. Nakonec se otočil a vydal se nabízet své léčitelské schopnosti poraněným válečníkům, samozřejmě za úplatu.

"Jak dopadla soutěž ve střelba?", otázal se Lynhaard kudůka, teď již zase sedícího na ohradě.

"Pro nás vcelku dobře, Aedd skončil jako druhej ve střelbě z kuše i z luku. Dohromady vyhrál přes sedum set zlatejch. Což je slušný, zvlášť když zápisný bylo po šedesáti", odpověděl Ladot a opět sedě na břevně klátil při tom nohama, "Ale Tanris skončil třetí při střelbě z luku. A já sem mu tak přál, aby si udělal pořádnou vostudu".

"A kam tak odběhnout s tim cárem papíru?".

"ále, zaplatil si povolení, že může léčit ty co si řeknou a samozřejmě, že za peníze. To by ani nebyl náš Tanris. A jak sis ved ty, Lynhaarde?".

"Nu, Lynhaard dobře. Všechny kdo ukázat mi obličej pak museli jiný vodvlíct z kolbyště. Orglaff taky dobře pokládal soubojence k zemi. Jen Guldura vodnýst já musel. Dostat sekerou na přilbu. Ale on v jiný soutěži. Guldur v soutěži sekyrama. Tam Orglaff dobře vytáhnout se. A Bangord taky dobře zasoubojovat. Hlavně na koni. Ale zítra a den po zítra se ukázat, my tři postoupit, jen Guldur zůstat doma... Zůstat sedět... Zkrátka nebojovat", zakončil svou řeč o průběhů soutěže Lynhaard.

Ladot se chvíli drbal na hlavě a přemýšlel, jak Lynhaard přišel na ony podivné slovní obraty. Usoudil, že to má z knih nebo z pohádek. Pak jen nad tím mávl rukou. Nakonec se Lynhaard rozloučil a "odešel ukázat obličej dalšímu soubojenci". Ladot seskočil z ohrady a vydal se na obhlídku tržiště, co vyrostlo okolo tribun a kolbyšť.

Jak tak blomal po stáncích se zbraněmi, léčivými lektvary a mastmi, teď notně předraženými, a ohradami plných koňů na prodej, narazil na podivného staříka. Z nedostatku jiné činnosti se sním dal do řeči. Podle zdobených zlatem protkávaných šatů nesídlil v kdejaké chatrči, ale jeho nemytý vlas a vous svědčil spíše o opaku.

Stařec, či snad lépe kmet, se představil jako Lusteleron, modragonský učenec, filosof a badatel, jež shání skupinu zdatných můžů pro svoji potřebu. Ladot se ihned chopil slova a začal vychvalovat Nurnskou družinu. Doporučoval učenci, ať se zajde podívat na boje, a podrobně popsal oba krolly Nurnské družiny a Orglaffa, kteří si podle Lynhaardových zpráv vedli navýsost dobře. Neopomněl vzpomenout ani Aedda, jakožto výborného střelce.

Lusterelon tedy přislíbil pozvat Nurnskou družinu, samozřejmě až skončí celý turnaj, do jednoho z otevřených stanů narychlo postavených na lukách za Mondragonem, aby objasnil, proč potřebuje skupinu dobrodruhů.

Pak se rozloučil a odkráčel směrem odkud zněl třeskot zbraní, nevšímajíc si podomních prodejců a trhovců s roztodivným tovarem rozloženým na pultech či jen tak na trávě nebo na rohoži. Za chvíli se ztratil malému kudůkovi z očí.

Opět jej spatřil o dva dny pozdějí na oslavě Bangordova vítězství, ježtě týž večer, co skončil turnaj. Dalšího dne se konští handlíři, kováři a platnéři a vůbec všichni obchodníci pomalu rozjedou zpátky do svých domovů. Na lukách vydrží nejdéle stany s jídlem, pitím a ženami. Vydrží tak dlouho, dokud poslední skupina válečníků nenasedne na koně a neopustí mondragonské pastviny.

"Ty Orglaff, co ty viděl té kudůk", ptal se Lynhaard trpaslíka s podivně ježatými vousy, "že za ní stále chodit?".

"Tak za prví, nejni to kudůk, ale kudůčka a menuje se Sirael. A za druhý do toho ti nic nejni. A kdyby ste mě všichni stále nepomlouvali, určitě by mě pozvala do svýho srubu".

"Tak to těžko", ozval se Tanris, "Sem slyšel, že žije s ňákym elfem. Ten musí bejt taky máklej, jako ty, že leze za kudůčkou".

"Tobě do toho taky nic nejni, ty, ty léčiteli".

"Aby ti nevodpadnul ten tvuj přičarovanej fous".

"Zavři hubu sic ti jednu vrazim řemdihem do vobličeje, že budeš potřebovat truhláře, aby ti ten tvuj ksicht přefalcoval".

"Běžte se hádat ven", ozval se od vedlejšího stolu Krochta korbelem zjednávající ticho, "Neslyšim vlastního slova a natož ostatní". Čaroděj se otočil k Aeddovy a Ladotovi s nimiž sdílel stůl a pečeného králíka.

"Zkrátka Krochto, Lusteleron chce, aby sme mu přitáhli železem pobitou bednu s převzácnejma svitkama a knihama, co má ležet na hromadě zlata", shrnul Aedd jednou větou Lusteleronovu nabídku.

"Jen si Aedde zapoměl, že ten hrad, kde je ukrytej ten poklad, leží sto padesát mil v poušti kdesi na jihu", Ladot se napil piva a mírně opilým hlasem pokračoval, "Vono to nejni už moje starost. Nemám čas, služba volá. Aspoň se sváma vrátím domů a jestli pojedete, vlastně poplujete, to záleží jenom na vás".

"A jak se tam dostaneme? Co vodměna a tak?"

"Lusteleron má vlastní loď a vodvez by nás do města kdesi pod horama. Ty bysme přešli a kdesi, jak řek Ladot, sto padesát mil severovýchodně na nepřehlédnutelnym kopci je pevnost, ve který žil nějakej bohatej vládce a myslitel co prej podle pověsti sepsal sedmero knih".

"Pro mě knížka nemůže mít žádnou cenu. A pro Bangorda nebo dokonce pro Lynhaarda už vůbec ne", vmísli se do hovoru Guldur, "ale zlato nebo zbraně to je něco jinýho. Na takovejch prastarejch místech můžou ležet docela...".

"A vyhrál sem. A dvakrát. Na koni i na zemi s vobouručákem. Všem sem jim natrch řiť", křičel Bangord na celej stan.

"Kdyby ti Krochta nepomoh kouzlama, tak seš tuhej jako nikdo druhej", jízlivě se ozval Tanris.

"Jenže to byly mý modřiny a mý tělo, který dostávalo vod nepřátel. A na tomhle turnaji náhodou nikdo neumřel".

"Akorát málem Lynhaard, když se na něj vrhnul ten šílenej kroll a rubal ho vosřím", ozval se opět Tanris, "A pak si radši utek a už ses na bojišti neukázal".

Vzduchem zasvištěl poloprázdný pohár a rozbil se za elfovou hlavou o zeď.

"Tak Lynhaard odstoupit. Peníze nepotřebovat, mít doma zlatou podlahu. Souboj už mě nebavit. A kdo bude posmívat, toho Lynhaard složit do prachu ke své noha".

Tanris pro jistotu už nic neříkal a raději si šel dělat vtípky z namol opilého Cecila, který sice do Mondragonu vyrazil také, ale celý čas strávil s lahví pálenky.

"Jenže, Guldure, ty docela dobrý věci budou docela určitě hlídat docela dobrý potvory", pokračoval v hovoru přerušeném letícím pohárem Aedd, "A né zrovna přátelský. Takže to nebudou takový parádní prázdniny jak si myslíš. Ale stejně pojedem né? Zvolíme vůdce?".

Krocht kývl a Aedd začal trhat na kousky pergamen. Pak na svůj kousek uhlem cosi napsal a uhel podal dál. Přeložený pergamen podal Ladotovi, který mezitím udělal na stole místo. Podaný lístek vhodil do prázdného korbele. Všichni už dopsali, jen Bangord cosi psal s vyplazeným jazykem v koutě.

"Tak dělej", pobízel krolla Krochta, "stejně všichni víme, že neumíš psát".

"Když hlasuju nemusim umět psát".

Bangordova odpověď Krochtu poněkud zaskočila. Vysvětlení se mu dostalo vzápětí. Ladot rozděloval lístky a již přečtené pálil na zamaštěném talíři, když tu náhle vykřikl.

"A tohle to, je co? Tak takovejhle hlasovací lístek sem ještě neviděl", pravil Ladot a ze všech stran si útržek pergamenu pečlivě prohlížel, "Má to ručičky, má to nožičky a má to dvě vobrovský uši. Tak tahle malůvka z krollích pohádek je hlas pro našeho milovaného vůdce Lynhaarda Nepodrobitelného z Rugornu".

Ladot se smál. Smáli se i ostatní. Jen Bangord neurčitě krčil rameny, nevěda zda se naň Lynhaard zlobí. Ten však jen mávnul rukou a otočil se k Aeddovi. "Tak zítra zajít za tim chlapem, že my čekat za, no tak řeknu já, za dvacet dnů v Nurn. Ať on tam se svou loď. My zítra vyrazit domů do Liscannor".

* * *

V raním oparu se hory vznášely nad obzorem. Stíny pochodujících se s přibývajícím časem zkracovaly. Delší stíny patřily jezdcům, mohutné vozům naložených neforemnými balíky. Ptáci prohánějící se ve větvích stromů obtěžkaných dozrávajícími plody ohlašovali brzké letní jitro, ale dlouhý průvod lidí byl již dlouho na své pouti.

Oči všech se upírali k horám a nohy klidně snášely každý krok vzhůru, každý krok stoupající cesty. Všichni počítali pohyby nohou, očima se vpíjeli do vrcholků hor, které každou kročejí, každým otočením kola a prásknutí bičem, každičkým nadechnutím byly blíž.

Ti vepředu pozorovali hory. Uprostřed karavany šeptem rozprávěli starci na vozech, ženy obstarávali svá dítka, která sotva věděla co znamená ta plíživá mlha strachu a mlčení obklopující prchající lid. Malá děcka nesená svými příbuznými nebo vezená na vozech tažených kravkami se poplašeně rozhlížela. Děti se plačtivě dožadovali vody. Nic nevěděli o tom, že vody je málo. Ptali se, proč se nemůže nabrat voda z říčky, kterou právě přebrodili. Dostávali stále stejnou vyhýbavou odpověď: "Musíš vydržet broučku. Až dál, blíž horám se napilješ z potůčku". Nevěděli, že ona řeka, protéká několika vesnicemi, které byly vypáleny a obyvatelé vyvražděni, právě tu noc, co úrodným krajem táhla mračna dýmu hnaná větrem.

Odrostlé děti kráčeli se sklopenými hlavami. Mysleli na zvěsti, které vyslechli za večera od rodičů, přemýšleli proč starší bratr zůstal ve městě, když oni jedou na výlet. Přemýšleli, proč tolik příchozích má potrhané a zkrvavené šaty. Stejně jako ostatní vzpomínali na pohřeb krále, na zamlklé davy v Delen-Dolu, které nemohly pochopit, že po tolika letech zemřel král jinak než stářím a opět se rozhořel plamen války.

Vzpomínali jak po krátkém pohřebním obřadu začali z města odcházet lidé. Z několika prchajících rodin se stal tlustý proud hltající denně desítky mil, plazící se za záchranou západním směrem a nechávající své domy a majetek napospas nepříteli.

Skupiny lidí spojených stejným osudem dosáhli v poledne svého vytouženého cíle. Překročili první říčku vytékající z hor. Všem připadalo, že je vzduch náhle bez dýmu, vlhčí, lehčí. Kráčeli s novu nadějí, vzhlíželi k vrcholkům hor, k dravým ptákům, kteří kroužili ve velkýc kruzích nad údolím, pronikavě křičeli hledajíc svou kořist na zelených loukách mezi skalisky. Pozorovali rychle tekoucí říčku, proti jejímuž proudu přišli, jejíž vodu pili.

Vozy se daly opět do pohybu a celá kolona začla stoupat nízkým svahem vzhůru. Minuli bizarní skalní útvar uprostřed údolí, ohlodaný ve svých základech vodou, připomínající jezdce s kopím na mohutném oři.

Když přišel večer, uprchlíci ulehli k prvnímu pořádnému odpočinku. Předchozí dny večeřeli studenou krmi a ráno je vycházející slunce zastihlo už na dalším pochodu. Ale dnes hořely v táboře ohně, některé rodiny postavily po dlouhé době stany, nebojíc se, že příští ráno se budou muset rychle zbalit a snídat za pochodu. Lidé spali rozeseti v malém dolíku zabaleni v přikrývkách, děti odpočívaly na vozech a pod nimi. Stráže procházející každou noc táborem, dnes stáli a pozorovali údolí otevírající se do roviny, jejich někdejšícho domova, dnes jen spálenou zemi zoranou kopyty koní projíždějících armád a lupičů z obou znepřátelených stran, plačící zemi, kterou nikdo, až přijde podzim, nesklidí.

Slunce osvětlovalo čilý ruch. V táboře sedlali koně, zapřahali do vozů, ženy skládaly přikrývky a děti dojídaly svojí snídani. Začínal první den nenaplněný tichem strachu. Uprchlící z měst a mnoha vesnic konečně dosáhli hor, své naděje a spásy.

Zalévali se ohně, celá kolona se chystala vyrazit. Lidé chtěli přejít hory, najít místo k dalšímu životu a znovu založit města, zplodit a vychovat děti, postavit pro ně školy.

Žena v drahých šatech krutě poznamenaných cestou, pozorovala svojí malou holčičku, ležící na voze pod plachtou, aby na ni nesvítilo ranní slunce ještě schované za mlžným oparem. Měla horečku. Žena odvázala od vozu kožené vaky a opatrně je plnila vodou z měděného žberu. Sledovala lidi kolem sebe. Dříve obyčejné zemědělce, čističe zavlažovacích kanálů či rybáře, se kterými se setkávala pouze její služka, když nakupovala na trhu potraviny, nyní souputníky hnané větrem osudu, pomocníky v nouzi. Přemýšlela, bude-li v budoucnu moci využít svého postavení, až se někde na trvalo usadí a lidé postaví domy.

Z myšlenek ji vytrhlo ostré zaržání koně. Pozvedla hlavu. Na okraji dolíku ve kterém nocovali, spatřila jezdce s kopím na mohutném oři. Za ním, na koni v tmavo zelené čabrace, stál ve třmenech šedě oblečený muž.

Upuštěná měděná nádoba dopadla se zařinčením na kameny a voda se vpila do země. Žena popadla svoji dcerku a s jekem prchala údolím vzhůru.

Tábor ožil. Muži a mladíci se začali chápat zbraní. Tasili meče, z vozů vytahovali dlouhá kopí s bronzovými hroty. Všichni běželi vstříc nepříteli.

Okolo muže v šedivém se nakupilo na dvě desítky jezdců, další pomalu přijížděli. Z jejich koní v ranním chladu stoupala pára a pot tekoucí po jejich bocích vyhlodával potůčky v prachem pokryté srsti.

Koně ržáli, hrabali kopyty a divoce trhali zdobenými udidli. Muži pozorovali uprchlíky. Váhali. Muž v šedém vytáhl meč, leskl se stejně jako jeho ocelová zbroj. Ostatní jen stáli, v rukách zbraně.

Obránci pomalu ustupovali, snažíc se krýt za jinými. Odevšaď se ozíval křik, pláč a zvuk vzdalujícíh se kroků. Jakýsi mladík odhodil kopí a prchal zmateně pryč. Ostatní se dívali jeden na druhého, na jezdce na stráni, na opuštěný tábor.

Jezdců neustále přibývalo. Každou chvíli se na kopci objevil další. Jejich koně nevypadali čerstvě. Jezdci měli propadlé tváře pokryté prachem a vyčerpáním. Obvazy svědčily o bojích.

Obránci stále ustupovali. Někteří se ohlíželi po mladíkovi, který se dral vzhůru do stráně. Pak utekl další. A ještě jeden. Jezdci popojeli.

Dvě stovky obránců zaváhalo. V jejich řadách se kdosi zhroutil a plakal. útočníci se dali do pohybu. Pomalu zkracovali vzdálenost, kdy už bude pozdě prchnout, kdy bude prolita další krev. Jak sjížděli strání, vytahovali meče, chystali kopí a malé kulaté štíty. Kov se třel o kov. Vrzala kůže sedel a závěsů pro kopí. Kopyta tloukla o zem. Pomalé tempo se změnilo v zuřivý cval. Zlověstný chorál smrti naplnila údolí. Uchvátila nitra obránců, trhala zbytky odvahy a cti. Další a další obránci odhazovali zbraně. Prchali. Ale jezdci byli příliš blízko.

Ranhor pozvedl svůj ocelový meč. Válečný křik se odrážel od skal, dral se údolím vzhůru, do hor, doháněl prchající lid. Přehlušil i křik dravců hledající ve skalách kořist.

* * *

Za dvacet dnů se Nurnská družina shromáždila v nedávno dostavěném přístavu. Nesl název velmi všední a to Nový přístav. U jednoho mola z mnoha, kotvila loď nesoucí název Lenn. Obchodní loď se dvěma stěžni. První byl zde Bangord, neboť bydlel v Nurnu od doby co byl vyhoštěn Krochtou, jakožto starostou, z Liscannoru. Stál tu ve své zbroji s plným vakem a opíral se o svůj obouručák. Čekal na ostatní.

Orglaff nedůvěřivě vstoupil na loď po úzkém můstku až po Krochtovi, Guldurovi a Tanrisovi, kteří se již několikráte lodí plavili. Zvláště pak elf z ostrova álfheim. Trpaslík se vody se bál a ve svém ocelovém brnění by šel ke dnu doslova jak kotva. Lynhaard ve zdraví přežil dokonce dvojnásobnou cestu na nebezpečný ostrov Kodgick a proto se v klidu nalodil. Aedd byl na moři téměř jako doma. Často se na své loďce kotvící pod jeho domem plavil po moři se svou ženou. Teď si znuděně prohlížel ráhnoví a bavil se pohledem na trpaslíka, který se snažil držet uprostřed paluby.

Poslední přibyl Cecil, vybavený množstvím lahví a objemnějším soudkem na cestu. Námořníci vytáhli můstek a napnuli několik plachet. Loď zbavená kotev a uvazovacích lan vyrazila kolem věží na otevřené moře.

Ladot se neukázal, ač často jezdil se svým vozem do přístavu nakupovat nejrůznější tovar, zvláště pak solené ryby. Asi opět seděl v chládku v mřížovém stínu za urážku nabubřelých velitelů.

* * *

Zápis ze dne třináctého, měcíse osmého roku sedmiset padesátého třetího

Nemám mnoho času nových událostí do této knihy zanášeti, neb práce je dosti a nejen kol shánění potravy, kteroužto já neobstarávám, anobržto nejsem lovcem, ale ponejvíce kol uklidňování bláhových hlav. Nuž tedy k neveselým událostem dnů posledních.

Po několika týdením přechodu hor, kdy stezku mrtvoly těch co nevydrželi trýzeň hladomoru značily, či jim osud cestu v podobobě dravé šelmy či uvolněného balvanu zkřížil, dorazili jsme k velkému podhorskému jezeru, jež od nynějška se zove jezerem Naděje. Jak se kolona jala sestupovati z hor a slunce svoji tvář na hladině vodní zrcadlilo, ve všech trýzněných duších vykvetla nová naděje vykvetla. Když už nebylo kam se navrátit, alespoň k budoucnu je dobré obraceti svoji tvář.

Ale nebylo vše tak dobré, jak ponejprve se zdálo. Rozepře vznikati začaly, zda vzíti vděkem za toto místo, či snad svoje kročeje s proudem řeky pramenící z horských vod směřovati a pokračovati do míst úrodnějších a netolika hornatých, neboť náš národ, národem úrodných rovin jest. Já, zastával jsem názor pokračovati dále, avšak Balhard zůstati zde chtěl a obživu v jezeru a v lovu v lesích okolních hledati hodlal. Já, namítal jsem, že rybolov na jezeře bude jistě stejně dobrý jako na řece pramenící z nějž. Ale na Balhardovu stranu se přiklonili lidé příliš unavení na těle a na duši, než aby skládali naději do dalšího, třebas marného, putování. A tak náš lid po několika dnech se rozdělil.

Tento krátký zápis píši třetí den od doby, kdy se cesta našeho lidu rozdělila. Pomalu postupujeme podél řeky Červených ryb, jež byla pojmenována dle ryb hojně oplívajících v křišťálových vodách průvodce našeho. Jsme nuceni překračovat řeky jiné tekoucí z hor, ale zatím naši cestu nižádné neštěstí nepostihlo. Snad Silhava požehná naši pouti a najdeme místo, kde budeme moci nové obětiště a později i svatyni poblíž řeky vybudovati. Je mým přáním na rozvíjející se město s již kamennými budovami ležící poblíž řeky popatřiti. Pak budu moci v klidu z tohoto světa sejíti a svým unaveným kostem v zemi odpočinout nechati. Místo příhodné pro výstavbu našich obydlí nalezneme-li, nebude mé přání pouhým snem, nýbrž...

Starý muž dočetl ohořelý pergamen. Po chvíli váhání jej opatrně zasunul do kožených desek. Vytáhl jiný, stejně poničený a dal se do čtení. Když padl soumrak, zapálil na stole svíce ze včelího vosku a pokračoval ve studii. Přečetl několik dalších listů, vytáhl z malé poličky i slabou knížečku. Chvíli v ní listoval. Našel stranu za níž se táhly jen nepopsané listy. Opatrně smočil brk v kalamáři a dal se do psaní.

22.10.1040

Opět se snažím pokračovat v zapiscích jako to dělali naši předchůdci. Je pravda, že už jsem týdny nenapsal ani řádku, ale stejně se nestalo nic zajímavého. Ale dneska sem připlula loď, se jménem Lenn na boku. Myslím, že je to tatáž loď, co asi před třemi lety kotvila u Macharitu na druhém břehu řeky. Vystoupila z ní podivná skupina lidí. Vlastně lidí není to pravé slovo. Nám podobní, alespoň vzrůstem a tak, byli čtyři, vlastně pět. Ten pátý byl jemné tváře a ušlechtilých rysů, ale řval strašně nahlas a v tu ránu byl jeho krásný zjev pryč.

Další dva byli o dvě hlavy větší a tak širokou hruď nemají ani naši buvoli. Měli obrovské uši, třímali těžké zbraně a byli ověšeni železem, pro nás tak vzácným kovem. Dlouho se nezdrželi. Nakoupili poníky a zásoby potravin. Ptali se na cestu do hor. Opravdu nevím co tam chtějí dělat. Jestli půjdou dostatečně dlouho nejdou akorát hroby Balhardových lidí, ze kterých zbyly jen hromady kamenů. A místa, odkud náš lid přišel, jsou teď místem zlých sil a semeništěm démonů a ďáblů. Myslím, že se nevrátí, stejně jako ti před třemi lety, kteří vyšli stejným směrem.

* * *

Zase bylo vedro k padnutí. Slunce sálalo nad kamenitou plání a proudy horkého vzduchu stoupající od země dávaly krajině ráz neskutečna. Okolní kopce jakoby se pohybovaly a skály stovky letohlodávané pískem dostávaly tvar mýtických zvířat zvířat. Kolona sedmi poníků a osmi lidí loudavým krokem minula stojící postavu.

Tanris už notnou chvíli hleděl k jihu. Neustále si otíral zpocené čelo a v duchu láteřil.

"Hej stůjte", ozvalo se ze zadu a družina se pomalu zastavila. "Už vim co to vidim", pokračoval Tanris v křiku, "To nejni kámen, na co sem to furt čučel, to je nějaká stavba. Řek bych, že je to věž, či co".

Druzi na sebe unaveně pohlédli.

"Ale ten chlap, co nás sem poslal, tvrdil, že ten hrad je na skále. Jediný v okolí, a ne někde v rovině", pronesl Guldur, "A navíc jsme neušli víc jak šedesát mil".

"Padesát pět", řekl Krochta a dál si čistil oděv od prachu.

"Tak padesát pět", přidal se Orglaff, "ale jistý je, že ta věž na jihu, rozhodně nejni cíl naší cesty. Tak tam přece nepudem".

"Ale mohli by sme", ihned odvětil Tanris, "Třeba tam bude někde voda, doplnili by sme zásoby a nemuseli by sme chlemtat tuhletu voraženou vodu".

"Stejně tam hospoda nebude a kořalka ze skály nepoteče", ozval se Cecil a zamyšleně pozoroval krátké stíny vrhané poníky na hrubý štěrk.

"Věž jako věž, ale stín tam určitě být", zabručel Lynhaard a pak zařval: "Točit na jih, jít směrem k věž".

Bangord pokrčil rameny, upravil si opasek a s uzdou v ruce vykročil za ostatními.

Další den, kolem poledního, stála družina půl míle od věže postavené z bílého kamene. Přímá cesta nebyla již možná. Druzi shlíželi do obrovské skalní pukliny táhnoucí se od jihozápadu k severovýchodu, která rozdělovala nepříliš vysoký kopec na dvě části.

"Téda", přerušil ticho jako první Cecil, "no řek bych, že to bylo nějaký město. A protejkala tudy řeka a sposta malejch potůčků...".

"To byly zavodňovací kanály", dovysvětlil Krochta.

"...a támhle uprostřed, co rostou ty stromky v tom ďolíku co je teď to bahnisko, byl rybník...".

"Spíš jezero".

"...a naproti nám je celá ta skál plná jeskyní od shora až dolů...".

"Tak to budou nejspíš vytesaný obydlí".

"...no tady to vypadá úplně jako po zemětřesení. Vydíte ty pruhy kamenů a zhroucený skaliska, co bývaly ty jeskyně. A řek bych, že pod tou bílou věží... Hmm, to je divný, že ještě stojí, když celý město je takový pobořený, sem tam se už sesula půda a z baráků zbyly jen trosky...".

"Tamten dům přímo pod věží, vypadá taky velice zachovale".

"...pod tou věží bílou, řek bych je hřbitov nebo co...".

"Spíš pohřebiště, jasně tam vidim několik hrobek", ozval se tentokrát Tanris, "Pudem je vyplundrovat vůdče, né?"

"...to sem si nějak zaprášil hrdlo tim proslovem, musim se jít napít něčeho pořádnýho. V zavazadlech mám pár lahví pálenky", pravil spíše pro sebe Cecil a odebral se k poníkům zanechaných pod skalami na okraji obrovské rokle.

Nikdo
Alwynn Bílá ruka

Neznámé město.
Starší muž ulehl na postel.
Zachumlal se do peřin.
Byl sám.

Meč zasvištěl.
Smích.
Strach.
Jeskyně!

Dívčí tělo.
Teplo.
Radost!
Štěstí.

Krev. Krev.
Světlo.
Zrůdy.
Tma.

Popraviště.
Nekonečno.
Pád. Let.
Néé!
Výbuch.

Muž se probudil. Bylo ráno. Vstal.
Pohlédl z okna. Z výšky viděl pulsující město.
Znechuceně odplivl.
Zavřel oči. Viděl nekonečno.

Po chvíli zamrkal a pohledem sklouzl na stůl.
Ležela na něm prázdná láhev vína a zlatá koruna.

"Nejdřív sejít dolů, poníci trávu budou moct pást a pak se vidět. Zkusíme to zprava. Nahoru k věž se dostaneme po cestě co já vidět ve skále".

"To sou schody".

"To snad jedno. Schody vedou nahoru. Cesta vede nahoru. Schody vedou k věž. Cesta vedou k věž. Když my jít tamtudy nahoru dostat se k věž, takže schody a...".

Lynhaardovo řečnění přerušil výkřik od místa kde stály poníci. Aedd vyskočil, Orglaff ihned sáhl po zbrani a Bangord uchopil nejbližší kámen, neboť jeho obouručák byl na hřbetě jednoho z tažných zvířat.

"Vy zvířata, vy nečistý nelidský bastardi, chcípněte v křečích! Kdo z vás mi sebral mí poslední tři flašky pálenky. Okamžitě mi je vraťte! Slyšíte mně? To by se vám líbilo pít za cizí kvalitní nurnskou kořalku, co? Co tak civíte? Koukejte mi je vrátit nebo se neznám".

Cecil se dopotácel k družině která už opět seděla. Jen Orglaff svůj palcát nezandal a Bangord kámen taky nepustil. Zvykli si vídat kouzelníkovy výlevy zlosti způsobené nedostatkem pálenky.

"Cecile vždyť jsi vypil poslední láhev před osmi dny, a ráno jsi nás všechny obviňoval, že jsme ti je vypili".

"Ve jmému Bílý ruky a mistra Alwynna, vraťte mi chlast nebo vás všechny podřežu, vy mutanti. A budu tančit na vašich hrobech a mistr Alwynn bude na mě pět chválu a založím Bílé království a... a...". Cecil nevěda co říci kopl do písku. Zvedl se oblak prachu a kamení, který dopadl na Orglaffa.

"Zavři hubu sic ti jí ucpu pískem", přerušil plačtiví výlev Orglaff. "Neslyšels, co řek Krochta. Sám sis pálenku vypil. Jestli mě eště budeš svym křikem votravovat, tak si zatančim dupáka na tvý mohyle, člověče". Aby svým slovům dodal váhu, dupl trpaslík okovanou botou do písku.

"Tak snad aby sme slezli dolů", promluvil po chvilce ticha Aedd a dál pozoroval dno skalního města. "Ta trocha zeleně pro poníky stačí a kdyby sme v tom bahnisku vyhloubili jámu, mohli by sme se napít i my. Jestli ti nebude Orglaffe vadit, že bude trochu kalná".

Trpaslík jen mávl rukou a spolu s Guldurem připravovali poníky na další pochod. Druzi vyrazili. Poníci šli jen co noha nohu mine. Když kolona ušla sto sáhů, Cecil se konečně zvedl z prachu. Smutně pohlédl na prázdné ruce. Nevěděl kdy naposledy ochutnal alkohol. Posledních několik nocí se proměnilo v jedno nekončící vyprahlé poledne. Vztyčil hlavu a se svou bílou myšlenkou se vydal plouživým krokem za ostatními.

* * *

Slunce se koupalo v záplavě červánků. Obloha se pomalu měnila v modrou, pak tmavla. Krev na dlažbě náměstí černala, pomalu se vsákávala do země. Po zničeném městě se potloukali tlupy žoldáků. Královská vojska tábořila daleko za městem. Velmi daleko.

"Sem slyšel, že bitevní pole sou vždycky úrodnější než vobyčejný pastviny. Jen se hůř voraj, jak furt v jednom kuse vyvoráváš nějaký lebky a hnáty".

"Tak až dostaneme žoldovný, tak si tu na jaře, až to tu všechno schnije a přestne smrdět, postavíme barák a budem pěstovat vobilí".

"Tobě se nelíbí bejt žoldák nebo co? Hele radši se napij. Je tam tak akorát na dně".

"Pudem chrápat, né? Přespíme v támhle tom baráčku, co ještě stojí né? Ráno ho zapálíme a vypadnem vodsud. Stejně tu nic dalšího nenajdem".

"Hele, slyšels to?"

"Jo slyšel a co má bejt. Zase někdo někoho podříz kvůli lupu. Dobřes ten barák vybral Narsho, má dveře, můžem se zamknout".

"Já bych držel hlídky. Každej dvě hodiny a do rána sme v pohodě. Nerad bych se probudil s něčí kudlou ve střevech".

"Houbelec, zamknem se a hotovo. Stejně seš tak vožralej, že bys hned na hlídce usnul".

"A ty seš snad střízlivej?".

"Jasně, že né. Voslavovat se musí, zvlášť když jsme vyhráli, pytle máme plný lupu, vlastně kořistnýho, ve městě nás čeká vodměna a ženský".

O blízkou zeď se roztříštila prázdná láhev, pak další. Čtyři muži se stěží dopotáceli k domu. S hlasitou ranou uzavřeli vchod. Po chvíli naplněnou zpěvem oplzlých písní usnuli. Na střepy skla se odrážely paprsky vycházejícího měsíce.

Kdesi na severu ve skalách, kde se rodila řeka se zvedl vítr. Vanul k jihu stále se zvětšující silou. Zvedal prach, spadané listí. Hnal a trhal, opětovně skládal a tlačil obrovskou hradbu těžkých mraků. Vítr zesílil. Rval větve stromů, převrátil vůz naplněný majetkem vyvražděných rodin, vyvracel stromy. Hromovým rámusem ohlásil svůj konec jediný stojící dům v Dahru.

V Delen-Dolu stále vládl klid. Mnoho mužů spalo, jiní pozorovali zachmuřenou oblohu a v alkoholovém opojení se ptali sami sebe, jestli tahle válka stála za to a jestli neměli raději zůstat doma. Když se zřítila skála u východní brány pod náporem vichru, bylo už pozdě. Koryto řeky se začlo rychle měnit, rostlo, pohlcovalo spálená pole, základy domů. Měsíc překryly těžké mraky s neuvěřitelnou rychlostí. Poslední déšť padal na Delen-Dol.

* * *

Na dno skalní rozsedliny, jejíž obě stěny tvořily mrtvé město, dorazili Nurnští před večerem. Kameny a řídkou vegetaci pomalu pokrývaly stíny, jak slunce ustupovalo z cesti noci. Poníci se hladově vrhli na trávu v okolí několika bahnitých louží. Aedd pahýlem uschlého stromu ryl v bahně a zkoumal jamku plnící se vodou. Když poslední paprsky zmizely ve skalách nad městem, Guldur zavedl poníky do jedné vyhloubené jeskyně. Ostatní hledali přístřeší, pokud možno bez písku, který se za dlouhá léta dostal téměř všude.

Po horkém dni neobvykle chladnou noc, trávila Nurnská družina v jednom z mnoha skalních obydlí. Chodby vedoucí do nitra skály si nikdo pořádně nevšímal. Všichni se natáhli ve dvou místnostech s okny, kdysi tvořící část prostorného příbytku, jednoho z mnoha. Bangord odkopal vyschlé kusy rozpadlého nábytku. Lynhaard rozděloval hlídky, pak si lehl a za chvíli se pustou nocí neslo jen těžké oddychování.

Jediný kdo nespal byl Cecil, za hodinu a půl měl vzbudit Tanrise. Pozoroval noční oblohu pokrytou hvězdami, bez mraků. Vnímal ticho mrtvého města. Oprostil se od všech hluků nočních tvorů, od oddechování zmožených lidí i nelidí. Myslel na něco krásného. Na kulatou plnou láhev, na pěnící korbel piva. Náhle Cecil uslyšel smích. Ženský smích. Kouzelník poplašeně zamrkal. Od vchodu se blížilo světlo, slyšel měkké kroky obuté nohy. Cecil se posunul co nejblíže ke zdi a přitáhl si přikrývku ke krku. Do místnosti vstoupila dívka ladných tvarů, s kaštanovými vlasy. S lucernou v jedné ruce a s tácem v druhé, se s milým úsměvem na rtech blížila ke kouzelníkovi.

Na stříbře stálo několik korbelů. Cecil se usmál a vztáhl ruce k dívce jakoby vzýval božstva. V místnosti se rozsvětlilo. Objevil se stůl, lahve, soudek s kořalkou. Cecilovou hlavou proletěla omamná vůně. Jídlo ze stolu se stáhlo do kouta, trochu se odsulo i těžké jižní víno a korbele piva. Uprostřed zůstalo několik lahví a hlavně dřevěný soudek. Cecil spal.

"Vstávat zmetku. Tak se probudit", řval v plném dením světle vůdce na chrápajícího Cecila, "Jak to, že ty usnout".

"Dyť se nic nestalo", pravil omámeně kouzelník a šmátral kolem sebe.

"Až v noci něco přijít a ukosnout něčí hlavu tak já ukousnout hlavu tvojí".

"Jestli to nebude tvoje hlava, ta první", řval z venku Tanris a nahlížel oknem. Pozoroval Cecilův přihlouplý, ale šťastný úsměv. "Že ty si Cecile našel nějakou flašku a v noci si jí vypil".

"Náhodou sem našel celej soudek, několik flašek a toho piva...".

"Zavři hubu. A davát si pozor. Všude tu štíři jak vepř. Mohl by jeden přijít a ukousnout ti hlavu".

"Tak velký nejsou a nebezpečný taky ne", řekl Aedd, "Bojej se nás. Ale jednoho by určitě sežrali. Abych nezapomněl, vůdče, na konci týhle chodby je pramen. Je to jen takovej čůrek, ale k napití stačí".

"Tak se konečně sbalit".

Zvenku se ozval udivený výkřik. Hned nato Guldurův hlas: "Všichni ven! Ostatním na pomoc. Potvora jakási". Guldurův křik se vzdaloval. Lynhaard vytasil meč a běžel chodbou ven. Aedd proskočil oknem. Po dopadu vytáhl luk a na tětivu nasadil šíp. Pak se zadíval směrem za utíkajícím Tanrisem a Guldurem.

Z obrovské díry v pobořeném domě uprostřed údolí se na světlo dral obrovký štír. Chitinovým pancířem plným trnitých výrůstků odhrnoval vyschlé slubky mnohem menších štírů. Hnal se na Krochtu, Bangorda a Orglaffa, kteří, dříve než se stačil Cecil probrat, se zašli podívat do onoho domu.

"Orglaffe, naběhni mu zprava", řval Bangord a snažil se zarazit svůj obouručák mezi brnění chránící obludu. Od Krochty se jasně zablesklo. Přiběhl Guldur, po něm Tanris. Přiklusal Lynhaard s Aeddem.

Když boj skončil, přibyl i Cecil. Svůj majetek táhl v houni, nestačil si ještě vše nacpat do vaků, ve kterých včera marně hledal kořalku. Ale dnes po láhvi moc netoužil. Vzpomínal na večer strávený v hostinci, kde sám v tichu upíjel bez zbytečného řevu opilých návštěvníků. Ze snění ho vytrhla Lynhaardova věta, ze které pochytil pouze své jméno.

"Už na hlídce neusnu", odvětil pohotově Cecil, ale smích mu byl odpovědí.

"To doufám, že už neusneš, ale teď vem lucernu a zapal ji, protože jak řek vůdce, jdem se podívat do baráku. Tak aby sme viděli do každýho rohu", vysvětlil Krochta znovuprobuzenému Cecilovi.

Podle prostorného sálu plného vyschlých lavic a zdobených stolů. se zdálo, že dům sloužil jako shromaždiště lidu pro hry nebo slavnosti nebo také pro soud. Všude stálo po kotníky písku dovnitř navršené větrem zkrze díry ve střeše a ve zdech. Prohlídka domu se zdála téměř marná, ale při odchodu si Tanris povšiml temného výklenku v rohu. Opatrně sáhl dovnitř. Na světlo Cecilovi lucerny vytáhl malou okovanou truhličku. Ani zamčená nebyla. Všichni se okolo elfa nahrnuli v očekávání první kořisti v mrtvém městě. Tanris truhlu otevřel. Družina obdivně zahučela.

"Ukažte", promluvil Aedd a sáhl po rubínu velikosti krollovi pěsti, "já se na něj podívám".

"Já ho našel, já ho vezmu k sobě. Je to první co sme tu našli a takovejhle rubín musí mít pořádnou cenu".

"Řek bych, že tě zklamu Tanrisi", promluvil opět Aedd po chvilce zkoumání, "To nejni žádnej rubín. Spíš to vypadá jak kus skla. Podívám se na něj ještě venku".

"Ale k něčemu to musí bejt", brumlal Orglaff, když druzi vycházeli na denní světlo, "Přece by to ty lidi co tu žili neschovávali do truhly a do výklenku, kterej dřív sloužil jako tajná skrýš. Kdyby zdi nepopraskali, tak by Tanris nic nenašel".

"Třeba to je magický, určitě se s tím djí dělat divy", ozval se opatrně kroll Bangord.

"Nemyslím", pravi Krochta pozorujíc předmět proti slunci, "Nijak nereaguje ani z něj nic necítím".

"Kamínek nechat si Krochta, třeba my najít odpověď jinde. Když ne v hrobech, teda jestli hroby jsou hroby a Tanris nevidět jinak, třeba v bílá věž. Tedy k bílá věž", oznámil všem Lynhaard a vydal se k přízemní budově za níž vedly schody vytesané ve skále kamsi vzhůru.

Stoupání po nepravidelných stupních ohlazených od větru nebylo příjemné. Ač byl začátek podzimu, zde na jihu se slunce opíralo do zad dobrodruhů s pořádnou silou. Skály sálaly teplem. Družina stoupající po jižní stěně se snažila držet co nejdále od rozpadlého zábradlí. Nikdo nehodlal riskovat pád z neustále se zvyšující výšky.

Konečně Nurnští dorazili na prostranství pod věží. Všichni se rozvalili do písku nebo usedli na zbytky budov a hradebních zdí. Lynhaard si sedl zády k ostatním. Nechtěl, aby mu kdokoliv viděl do obličeje, zvláště ne Tanris. Kroll byl bledý v obličeji a třásly se mu kolena. Najednou si připadal příliš starý. Stěží popadal dech. Ale když se podíval po ostatních, truchlivost ho téměř opustila. Krochta seděl odvrácen ze stejného důvodu jako Lynhaard, Orglaff se válel na zemi a neustále klel, Cecil se zhroutil už na schodech, ani nehledal stín jako ostatní. Bangord ztěžka oddechoval a díval se z výšky na poníky pasoucí se v okolí bahnitého zbytku jezera. Jen Aedd, Guldur a Tanris procházeli mezi troskami a pokřikovali na sebe. Lynhaard chtěl na ně zavolat, chtěl se jít podívat do věže a nechat ten celý parný den venku, ale selhal mu hlas. Nikdo jej neslyšel. Jej Bangord tázavě zvedl obočí. Lynhaard mávl rukou, spíše jen tak pro sebe, a přesunul se do stínu vrhaného zbytkem zdi. Chtěl trochu pojíst a napít se vody z podzemního pramene. A dát odpočinou nohám.

Lynhaarda probudil Tanrisův rozhovor s Bangordem.

"Jestli ty dveře Aedd nevodevře tak je vyrazíme", hřměl elf, "Nebo je rozsekáme na cucky".

"Zkoušel jsi na ty dveře zabušit? Né? Dyť je to pěkně tlustý dřevo. A ke všemu pobytý mědí".

"Ale dovnitř se musíme dostat. Ještě jsme nenašli žádný zlato".

Lynhaard ze zvedl z prachu. Cítil se odpočatý. Pohlédl na oblohu jak postoupilo slunce a vydal se k hloučku postávajícímu u vrat.

Bangord měl pravdu. Vstup do věže byl přehrazen masivní branou zasazenou do kamených zdí. Klečící Aedd se pachtil se zámkem. Když se ozvalo suché cvaknutí, Aedd se narovnal a se samolibím úsměvem zvolal: "Kocour není doma, myši mají rej. Račte vstoupit vznešené panstvo. Pán hradu vás již očekává". Rukou rozrazil dveře a do kamených útrob vpustil sluneční světlo.

Druzi vešli dovnitř. V čele spěchal álfheimský elf a zkušeným zrakem zkoumal stinné výklenky s různými předměty z leštěného kamene, bronzu a mědi. Poslední se ploužil Cecil. Nikdo nepotřeboval světlo z jeho lucerny, neboť do nitra stavby světlo proudilo množstvím vysoko zasazených oken. Guldur si prohlížel výjevy bitev vetkané do rozpadajících se gobelínů na stěnách okolo trůnu uprostřed prosvětleného sálu. Krochta pátral po knihách nebo svitcích v jedné z mnoha místností spodního patra věže. Nalezl však jen vypázdněnou knihovnu, množství psacích brků z cizokrajných ptáků a vyschlý kalamář. Na nábytku, na ustlaných postelých, na zdobeném trůně, všude ležel prach. Vše vypadalo, jako by lidé odešli na jakousi slavnost a každou chvílí by se měli navrátit do tohoto sídla prastarých králů. Jen hromádky písku pod okny a zkáza staletí trvajícím suchem svědčila o opaku.

Aedd se nevěnoval hledání ceností, ale zabýval se dalšími dveřmi. Nalezl schody stoupající vzhůru.

"Vypadá to, jako by se někdo snažil dostat se ze zhora dolů", poznamenal Orglaff a ukazoval na šrámy ve dveřích.

"A jak se tam asi dostal? Vyletěl na ochoz nebo co?".

"Třeba tam Tanrisi, jednoduše vylez. Kdybych se snažil, tak se tam taky dostanu", odvětil Aedd.

"A nebo se tam ještě jednodušejc přenes kouzlem", přidal se Krochta.

"Anebo uměl lítat", řekl Guldur, "Na těch kobercích na zdech jsou vyšitý, nebo vetkaný, nebo co, nějaký lítající šelmy".

"Na co ty koukáš", ozval se ihned Tanris, "Kdybys radši hledal zlato a nekoukal co kde lítá".

"To snad jedno. Jít nahoru přece", ukončil propukající hádku vůdce, "Cecile zapálit lucernu, na schodech žádná okno".

Po točitých schodech družina vystoupila do místnosti z níž vedly jen další dveře na ochoz. Bangord, který šel první se na prahu zarazil.

"Kresby jakési", pravil kroll, když do něj zezadu začal strkat o značně menší kus trpaslík Orglaff, "Skoro číst neumím. Ale písmena poznám, ale tomuhle vůbec nerozumím. Jenom těm obrázkům".

"Tak jít dál. Lynhaard chtít taky vidět".

Družina se nahrnula dovnitř a mlčky si prohlížela kresbu či spíše rytinu vyobrazenou na dlažbě. Podlahu pokrývala hvězdice s dvanácti ostrými paprsky rozbíhajícími se od sloupu z něhož ústilo schodiště až téměř ke stěnám věže. Každý hrot byl popsán podivnými znaky. Kročeje Nurnských přecházely po symbolech a podivných ďůlcích ve vrcholech hvězdy. Runy nejvíce připomínaly potrhanou pavučinu v ranním oparu. Ani Krochta, jakožto čaroděj, nikdy neviděl takovéto písmo.

"To nejni písmo", řekl Krochta po prozkoumání několika nápisů, "Nenašel jsem jediný dva znaky, který by vypadaly stejně. To spíše vypadá na práci šílenýho kameníka".

"A co díry? A znaky?" dožadoval se vysvětlení Lynhaard, "Tady košík, srp, hvězda, měsíc a slunce, kytka...". Lynhaard přecházel po vrcholech. Když zašel za sloup, překvapeně vydechl. "Huh. Tady zasazen v díra kámen. A žlutý. A vypadat, že pod tím písmena".

"To je už jasný", řekl Aedd, když s ostatními došel k vůdci, "Když do tý díry vsadíž kámen, tak se ty čmáranice uspořádaj a můžeme si to přečíst. Jeden kámen máme, tak to hned vyzkoušíme".

"Jó? A co se stane, když ten kámen dáme špatně, no?" protestoval trpaslík, "Co když mě to promění v žábu nebo v žížalu?"

"Vono by se vůbec nic nestalo", utrousil Tanris tak, aby to nikdo neslyšel, takže to zaslechla jen půlka družiny.

"Orglaff mít pravdu. Zkusit najít další a pak se uvidět", rozhodl vůdce, "Můžeme zkusit pohřebiště, co vidět z věž odsud. Ze shora".

* * *

Zmatené černé myšlenky se pomalu draly vzhůru, k vědomí. Sen naplněný krví, mračny krkavců vznášejících se nad bitevním polem, rudým svítáním zaniku města a strašlivou nenávistí pomalu klesal ke dnu a usazoval se ve vzpomínkách.

Kdosi, komu se zdál tento dlouhý krutý sen jen ležel a vzpomínal kým je a co se skutečně stalo, když byl raněn. Pamatoval si převoz do města a ustarané tváře felčarů královského dvora. Pamatoval si slzy svojí dcery, kvůli které vlastně vypuklo celé válečné běsnění. Ještě cítil dotyk měkkých prachovým peřím plněných polštářů pod hlavou a slunce svítící skrze dlouhé vykýře Bílé věže na jeho lůžko. Pak si dokázal připomenout pocit odcizení vlatního těla a lehkosti, když odpočíval pod vlivem omamných bylin. Pak jen pomálé propadání do modravé prázdnoty. Tehdy myslel, že umírá.

Ale co dělá v rakvi? Tělo uvězněné v obvazech?

Pohřbili mě. Oni mně pohřbili. Jak dloho už tu ležím. Snad jen hodiny. Copak ti felčaři nepoznají mrtvolu. Za co je jen platím.

Další a další myšlenky neodbytně kroužily hlavou krále Delen Dolu. Stále rychleji. Zkusil se pohnout. Jak nic rozerval práchnivé obvazy na na nohách. Rukou zašátral před sebe. Nahmatal kamenou desku. Hnán neuvěřitelnou silou strachu pomalu posunoval víkem sargofágu. Po zaskřípání se ozvala rána jak kamenný blok dopadl na zem. Tesaná písmena pokryla pavučina prasklin. Mramorová dlaždice pukla.

Král hnaný neznámou mocí prchal pryč od svého hrobu. Raději na nic nemyslel. Jen bušil do malých dveří. Podzemní pohřebyště ožilo. Všude se ozývaly zoufalé rány probuzených. Stále další a další sargofágy zůstávaly prázdné a jejich ubohé vnitřnosti se pohybovaly po místnosti s myslí zaplavenou děsem. Snažily se vyhovět vábení čehosi neznámého. Pak se z podvědomí vzedmuly vzpomínky na sen.

Černý kámen žíznil, volal a vábil. Dávno mrtvá msta se probudila, rostla, sílila.

První dveře povolily. Král vpadl do místnosti osvětlené věčným ohněm. Jejich zář osvětlovala prázdné lůžko upravené z pokrývek a plášťů. Král stál u stěny, na krku se mu houpal v bláznivém rytmu bronzový přívěšek ve tvaru ryby. Snažil se uklidnit. Snad i dýchal. Nevěděl. Snažil se vzpomenou na něco strašlivě důležitého. Bylo to slovo, jedno jediné slovo složené z pár písmen. Mělo něco společného s životem a smrtí a s domem, ve kterém se nacházel. Dům Smrti? Ne, znamenalo to určitou hranici mezi bytím tady a tam. Místo kde se tyto dvě věci mísí. Pohřeb? Sargofág? Ano už je blízko. Mumie? Mumie? Mumie!

Pak pochopil. Pomalu zvedal své ruce proti ohni. Pozoroval černé siluety zakřivených pařátů na krvavém pozadí plamenů. Chtěl křičet.

Zoufalé vytí přerostlo v strašlivý řev. Tříštil se o trosky kamenné sochy, o mlčenlivý černý balvan. Křik se stále rozrůstal. Strach se zmněnil v hněv. Hněv se přerodil v nenávist.

* * *

Pohřebiště vypadalo jak zatopená vesnice v jezeru písku. Sem tam čněly náhrobky zaoblené větrem. Pod většími hromadami se mohly skrývat dávno rozpadlé hrobky, jejichž vnitřnosti dávno vyplnil všudepřítomný prach. Jen několik hrobek rozhozených kolem zasypaných zdí se zdálo, jakoby nad nimi čas neměl svou moc. Stejně jako věž, jako dům, okolo kterého Nurnští ráno stoupali, tak i hrobky vypadaly postavené jak před padesáti lety.

Druzi nakukovali do hrobek vyvrácenými dveřmi zpola naplněné pískem. Hledali truhly, které mohly skrývat broušené kameny z neznámého materiálu skrývající tajemství věže pyšně se tyčící nad prázdným městem. Pátrali po skrytých prostorách kolem poničených náhrobků znesvěcených těl. Nenašli ničeho, ani hledaných kamenů ani žádných šperků.

Jen duchové se skrývali v zákoutích hlídajíce zbytky těl zničených kýmsi před lety. Šmátrali svými nezasažitelnými pařáty po všech nevítaných návštěvnících.

Zbývalo prohledat osm hrobek stále chráněných dveřmi a mřížovým. I zde Nurnské vítal všudepřítomný prach, neznámé nápisy a vyschlé mumie na zdobených stolcích z kamene s motivy plynoucí řeky a skal. Stropy nebo alespoň jednu stěnu každé z hrobek zdobil obraz muže se čtyřmi rybími ocasy místo nohou. Vyobrazený muž, snad patron města nebo bůh, ke kterému se zdejší lid modlil, nesl v jedné ruce hliněnou misku a vdruhé třímal tmavý mrak. Se stejným obrazem se družina setkala již ve věži, hlavně na vyšívaných kobercích zavěšených na zdech, které se však při sebemenším dotyku rozpadaly.

Jen ve dvouch hrobkách slavilo hledání úspěch. První, obrovská hrobka skládající se z pěti menších místností přilákala dobrodruhy právě svou velikostí. Ve střední místnosti se oba krollové s trpaslíkem a elfem dlouho pachtili se sochou onoho polorybího muže. Z dutého podstavce Aedd vytáhl schránku chránící další kámen, tentokráte zlatavé barvy. Druhý nalezený kámen, barvy rašících bukových listů, ležel v truhle ukryté ve stínu hrobky na římse nade dveřmi.

Jedinou kořistí, chrastící v tlumocích Nurnské družiny, byly zručně zhotovené šperky z mědi a bronzu, z kovů, které v severních zemích mají pramalou cenu.

Schylovalo se k večeru, když se druzi, plni šrámů od dotírajících obyvatelů pohřebiště, se vrátili do věže, aby zde přečkali druhou noc v prázdném městě.

"Já bych hledal další kameny, nebo bych vyzkoušel ty co jsme našli", rozprávěl Aedd s Krochtou na hlídce.

"Ty bys pořád zkoušel ty tři kameny...", odpověděl ospale Krochta.

"Čtyři, zapomínáš na ten kámen co měl u sebe ten mrtvej chlap. Teda jeho kostra co ležela kus pod věží. A ještě leží. Aspoň doufám".

"Právě, že ležela kus pod věží a chyběla lebka. To byl určitě von, co tam dal ten žlutej kámen. A ten hnědej tam ani dát nestačil, protože mu uletěla hlava. A Aedde, všimnul sis, že ten chlap měl u sebe zlato? Kromě šperků co vytáh z nějaký hrobky. A ocelovej meč?".

"Hmm, a co má bejt? Meč má z nás každej a trochu peněz taky. Kdyby tu umřel Orglaff, tak by za pár let vypadal stejně".

"No jo Aedde, ale pohřbený v hrobkách měli u sebe jen bronz a měď. Žádný zlato, žádnou ocel. Řek bych, že tahle civilizace byla trošku zaostalá. A další věc. Proč nevybral další hrobky, bylo toho tam za pár tisíc, i když je to váha. Žízní neumřel a z hladu mu hlava neuletěla".

"Máš pravdu, Krochto. Někde tu musej bejt další mrtvoly. Přece sem ten chlápek nedorazil sám. Bangord měl pravdu, když řikal, že ta mrtvola nejni starší deseti let. Vždyť je to bejvalej Liscannorskej hrobník, starosto".

"Vždyť skoro nikoho nepohřbil. A vo tomhle se nebudem bavit. Zas by si chtěl vědět co udělal tak hroznýho, když jsem ho vyobcoval". Krochta se odmlčel a zaposlouchal se.

"Slyšel si to?".

"Hmm, neslyšel. A co jako?" tázal se Aedd.

"Znělo to jako poplašený ržání koně. Myslíš, že tam dole je další takovej štír?".

"Určitě ne, to by ho Tanris našel. Jestli tady nebudou náhodou ty lítající kočky, jak povidal Guldur. Stejně zejtra budeme muset sejít do města, protože tady nahoře už nic nenajdem".

Dalšího rána družina sestupovala zpět po zvětralém schodišti. Na místě, kde všerejšího dne zanechali poníky, našli pouze kaluž zaschlé krve obsypané škorpiony. Tanris začal prohledávat okolí. Za půl hodinky se vrátil.

"Našel sem stopy, nějaký šelmy. Řek bych tak lva. Ale stopa se tu rychle ztrácí. Jestli ho chcete ulovit, musíme jít hned. A mrtví sou jen dva poníci".

"Na lva kašlat. Najít poníky, sundat z nich zásoby a někam je dát. A začít prohledávat město".

Jak řekl vůdce tak se stalo. Družina začla prohledávat vchody do skalních obydlí a trosky domů okolo vyschlého jezera. Všude naráželi jen na krysy, hady a štíry. Nadšení s jakým druzi prohledávali jednotlivá obydlí klesal s počtem dnů strávených v mrtvém městě. A zásoby se tenčily.

Po sedmidenním marném pátrání Lynhaard rozhodl, že vyzkouší rozluštit hádanku jen se čtyřmi nalezenými kameny.

"Který zkusit první?" tázal se Lynhaard okolostojících, když všichny nalezené kameny ležely na dlažbě v sále věže. Všichni naráz začli vykřikovat.

"Rudá je barva krve, zkus Lynhaarde rudý", vykřikl hned Guldur.

"Zelený, zelená je barva lesa", řval Tanris.

"Hnědej. Má barvu jako rum nebo červenej, jako třešňovice", ozval se od podlahy Cecil.

"Červenej sme nenašli mátoho", ozval se Tanris, "Už z toho chlastu blbě vidíš".

"Zlatej, šoupni tam zlatej", křikl Orglaff.

"A rudá kořalka bude taky, tak zkus rudej", pokračoval Cecil, "Ale nějak tu nevidim symbol žádný flašky, jen tamhle je prázdnej košík".

"Tak nejdřív zkusit ten rudej, ale kam ho Lynhaard dát?"

"Já bych ho zkusil dát ke znaku javorovýho listu", prohodil Aedd a mnul si čelo, "Na podzim jsou javory rudý jak zapadající slunce nad mořem, co mi svítí do pracovny".

Lynhaard udělal co Aedd navrhnul. Kámen kratičce zasvítil a ztmavl. Změť čar na dlažbě se začla měnit. Velmi pomalu se podivné runy přeměňovaly na čitelnou řeč.

"Zkus další", výsknul Cecil, který se probral z omámení způsobené nedostatkem pálenky.

Jeden kámen po druhém nacházel své místo. Nápisy na podlaze pomalu začali dávat smysl. Každý se snažil poradit, která barva odpovídá znakům na dlažbě.

Krochta stál u okna a pozoroval mrtvé město. Myšlenkami byl u své ženy a dětí. Náhle se mu zježily vlasy na zátylku. Prudce se otočil. Cecil vyjekl. Ostatní zmlkli. Všichni pozorovali prasklý kámen a podlahu. Všehna slova se opět staly nerozluštitelnou čmáranicí vtisknutou do kamene.

"Co se stalo?" vyhrkli současně Krochta s Cecilem.

"Asi sme kámen blbě umístili", řekl Bangord a drbal se za uchem.

"Číst někdo všechna písmena?" tázal se Lynhaard, "Orglaffe, Aedde?"

Orglaff zavrtěl hlavou.

"No vypadalo to jako útržky vět", odpověděl Aedd, "nebo jako část nějaký básně. Moc sem toho nepřečet a stejně to nedávalo smysl. Muselo se to zpřeházet nebo porovnat. Měli sme to všechno zapisovat. Ale snad to dáme dohromady, každej si snad něco pamatuje".

"To stejně nebude nic platný", pronesl pomalu Krochta, "Ta mozaika je mrtvá. Jak jste tam umístili ten kámen, kouzlo pomynulo a vyprchalo. Jasně jsem to cejtil, že jo Cecile?" Cecil horlivě pokyvoval hlavou, ale raději nic neříkal. Krochta pokračoval: "Máme v ruce jeden kámen a i kdyby jsme našli zbývajících sedum, tak si je můžem vodtáhnout domů, do Liscannoru".

"Chceš snad říkat, že v písku tahat se nadarmo?" Po Krochtově kývnutí Lynhaard vyšel na ochoz, opřel se o kamené zábradlí a nenávistným pohledem pozoroval všechen ten písek. Po chvilce se vrátil zpět.

"Dobře, zkusit se podívat do domu pod věž. Zítra. Pak se vidět. Ale nejdřív vyspat se. A tady na zpropadená rytá dlažba".

"Mozaika", opravil krolla Krochta.

Lynhaard jen něco zabručel a dál vytahoval houni ze zaprášené torny. Ke zdi odhodil svůj hrudní plát, meč položil vedle sebe a zabalil se do houně. Ostatní chvíli jen tak bloumali a nakonec se také uložili ke spánku.

Nebe změnilo svou barvu do ruda. Naproti zapadajícímu slunci stoupal měsíc. Pak se přes kraj přehnala temnota a nastala další suchá a chladná noc ve ztraceném městě.

* * *

Přes zavřené oči vnímal mihotání vzdálených plamenů. Jen ležel a poslouchal dění kolem sebe. V dálce se ozíval šouravý krok, co chvíli ustával, jakoby za zavřenými dveřmi procházel letitý stařec. Skřípavý zvuk kamene odněkud zdály konečně Salinase probudil. Ležel na zemi a přes vrstvy přikrývek a plášťů vnímal chlad kamenných dlaždic. Dýchal suchý vzduch, zkoumal své pocity a vzpomínky. Stále se zavřenýma očima se pokoušel posadit a čekal kdy se ozve rána v boku, která jeho tělo zkroutí a zaplaví ostrou bolestí.

Otevřel oči a pozoroval stěny a podlahu kolem sebe. Stále nic necítil. Věděl, že by měl kašlat, že by si měk otírat krev ze svých úst. Nedělo se nic. Jeho tělo se neotřásalo pod nápory kašle. Necítil hlad ani žízeň.

Jak dlouho jsem mohl spát? Dva, tři dny? Týden? Možná, že se pro mě Arsim vrátil. Ano určitě. Mrtvoly kolem mě zmizeli, hlad nemám. Museli to tu uklidit, není tu cítit krev. Třeba se s městem nic nestalo a venku svítí slunce, přímo cítím začátek nového dne. Připadám si jako bych se znovu narodil. Před domem na mě čekají vojáci, vaří si snídani. Těším se až se vrátím domů a budo moct zapomenout na celý ten hrůzný sen plný smrti.

Salinas omámeně vstal, klopýtavým krokem zamířil ke dveřím přehrazeným mříží. Jak kočka, s očima doširoka rozevřenýma stoupal po schodech vzhůru, aby spatřil další den svého života. Nevšiml si stop, které zanechával v tlusté vrstvě prachu, nevšiml si mříží, kterými prošel stejně snadno jak záclonou z mlh.

Vyvlekl se po schodech do domu, prošel několika místnostmi, ve kterých byly rozházeny obrovské bronzové kotle, a rozrazil dveře vedoucí ven.

Na prahu zastavil. Levou rukou sevřel rám dveří. Čekal všechno možné, své nebo nepřátelské vojáky, město rozryté obrovskými puklinami, zanesené ulice bahnem, jezero místo údolí. Ale na takovýto pohled nebyl připraven. Zoufale se snažil probudit. Zavíral oči, šmátral rukama před sebou, když klopýtavým krokem vyšel před budovu, jež nesla pochmurný název Dům Smrti. Dům v němž končili všichni bohatí obyvatelé Delen Dolu a hlavně králové a jejich nejbližší.

Salinas se zmateně rozhlížel. Pozoroval tvar skal, jejich polohu a hlavně polohu Bílé věže a vše porovnával se vzpomínkami. Vše odpovídalo, byl v Delen Dolu, jen co se zde událo odmítal mozek pochopit. Salinas ve svém horečnatém přemýšlení neslyšel, a snad ani nemohl slyšet, zvuk odsouvané náhrobní desky. Pak tichou noc prořízl křik odkudsi z hlubin. Bolestné bezduché řvaní se tříštilo o skály, mísilo se s vanoucím větrem až nakonec utichlo. Salinas neslyšel ani to.

Na temném horizontu plála stříbřitá záře, jak vycházel měsíc, jak se rodila nová noc. Noc kdy znovu ožije Delen Dol a jeho dávno mrtví králové. Nad skalisky pomalu rostl obrovský kotouč. Jeho světlo padalo na zničenou pustou krajinu a ozařovalo zhroucenou postavu ve zlatem vyšívaném kabátci.

Salinas klečel v písku. Kolem něj vítr hnal prach a písek, který vytvářel vlny pomalého moře s nekonečnou trpělivostí. Moře, které ví že nemá kam spěchat, moře které ví, že jednou dorazí až tam a zahubí vše co se mu postaví do cesty. I kdyby to mělo trvat celá staletí.

* * *

Obrovský dům pod věží působil podivným dojmem. Stál pod téměř kolmou stěnou, jakoby se schovával před slunečními paprsky. Na jeho stavbu byl použit šedivý kámen, neměl žádné římsy, ozdoby, ryté ani malované ornamenty. Dokonce i hrobky působily zdobeněji. V okolí dvou set sáhů v písku neležel žádný kámen ze zhroucené stavby. Dům tu stál ve stínu skal netečný ke všemu živému, nedotčen časem.

Dovnitř vedly dvoje malé dveře, na každé straně budovy jedny. Družinu poněkud zaskočilo, že severní dveře měly závoru zvenku. Lynhaard chvíli přemýšlel, co se lidé snažili udržet uvnitř, ale pak jen mávl rukou a vešel jako první.

Uvnitř vládlo chladno a šero. Sáh tlusté zdi zadržovaly žár dne venku a několik málo oken u stropu nedávalo dostatek světla pro rozlehlý sál. Družina se obezřetně proplétala mezi obrovskými kotli pozorujíc každé zákoutí. Cecil s vysoko zdviženou lucernou svítil do komínů u krbů a ohnišť. Orglaff se snažil nakouknout do obrovských měděných kotlů roztroušených po místnosti. Nakonec si musel přitáhnout stoličku.

"Teda nevim k čemu to sloužilo", hlesnul Aedd.

"Hele studna", hlásil Bangord. Ticho přerušil tlumený náraz kamene. "A vyschlá".

"Tady asi žádný flašky neseženu, je to tu všechno rozflákaný", mluvil Cecil k sobě, když prohledal všechny almary a truhly.

"Hele lebka a né jedna", ohlašoval svůj objev Tanris, "Tady se asi zabíjelo. Hele nejni náhodou trpasličí? Chytej trpaslíku". Tanris mrštil lebkou přes celou místnost, aby zasáhl trpaslíka. Ten se jen skryl za štít.

"Zavři hubu álfheimskej, nebo se neudržim a taky po tobě něco hodim".

"Stejně by ses netrefil, nato seš moc mrňavej a já moc rychlej".

"Nehádat se a všichni jít sem. Tady nic nebýt, tak sejít dolů po úzkých cesta".

Druzi sestoupili po úzkých schodech k ocelové mříži tvořící hranici mezi chodbou vystavěnou z neopracovaného kamene a matně osvětlenou místností jejíž strop se ztrácel v černé tmě křížové klenby. Mezi sloupy proudilo ticho.

"Hrobky", prohodil Aedd.

"Všimli ste si těch vylomenejch dveří", zabodl Krochta ukazovák do tmy, "Jestli to bude stejný jako na hřbitově, tak se máme na co těšit".

"Cítit nemrtvý".

Cecil vyjekl.

Aedd konečně nalezl malou klíčovou dírku ve stěně. Ozvalo se tlumené cvaknutí. Lynhaard s Orglaffem snadno nadzvedly mříž. Ta se skřípotem zmizela ve stropě. Nikdo se neukázal ve světle ohňů, nikde se nic nepohlo. Snad jen plameny zaplály jasněji. Snad po staletích chtěly cítit pach krve, vnímat emoce z boje, který musel nevyhnutelně přijít. Snad již v tomto sálu, nebo v chodbě vedoucí kamsi do hluby královských hrobek.

První vešel Lynhaard, po jeho boku Orglaff. Krochta, Aedd, Guldur, Tanris, Bangord. Jako poslední Cecil. Jeden po druhém vstupovali do krypty zdobené tesanými sloupy a nápisy v neznámém písmu nad každým vchodem oznamující kdo byl zde uložen k věčnému odpočinku, když se jeho čas naplnil.

Vítali je mlčenlivé brány nebo jen temné otvory, u těch vchodů, kde dveře chránící mrtvá těla a jejich poklady ležely v třískách na kamenné dlažbě.

Mezi sloupy, nikým neviděn, se mihl stín. Pak další.

Ohně vzplály. Ticho prořízl skřípot pařátů po oceli. Guldur naslepo sekl širokým obloukem. V pase přeťatá zombie se stále snažila zakousnou do barbarova krku. Další úder zhora zhasil nenávistné plaménky v očích a torzo těžce dopadlo na zem držíc cár Guldurova pláště.

Opět zavládlo ticho. Jen na jediný kratičký okamžik. Pak jak na povel, zpoza sloupů a z temných otvorů chodeb, se vyřítila horda nepřátel. Snad kdysi schránky lidských bytostí, teď nepopsatelně zdeformovaných, se hnaly proti družině. Uprostřed nemrtvých bojovníků se potácela obrovská mumie s mosazným přívěškem ve tvaru ryby okolo krku, obklopená o půl sáhu menšími netvory zabalených do rozpadlých obvazů.

S planoucíma očima se monstrum vrhlo do boje. Jedinou ranou vyrvalo Orglaffovi štít. Na rugornského krolla dotíralo několik oblud. Snažily se jej zatlačit ke zdi. Lynhaard jen stál a svým mečem, kdysi patřící šílenému šermíři z Karwellu, přetínal hnáty a drtil lebky. Vzduchem létaly šípy z Aeddova luku, míhal se stříbrný meč Tanrisův, jehož hlasitý válečný pokřik přehlušil veškeré zvuky boje. Bylo slyšet Bangordovo hekání a Orglaffa úpícího pod ranami obří mumie. Plameny v místnosti mocně plály.

Pak vzduch zavoněl ozónem. Svazek propletených blesků vylétl z Krochtovy rozevřené dlaně a se zasyčením prolétl Orglaffovi nad hlavou. Místnost zaplála oslnivě rudým světlem. Vůni ozónu vystřídal pach spáleniny. Konečně volný trpaslík se sehnul pro štít a přiskočil na pomoc Bangordovi, který se s obtížemi bránil třem gravierům.

Hrobka se plnila křikem a úpěním, skřípotem oceli a kostí. Od nohou bojujících stoupal prach, ve svitu ohně tančil spolu se stíny na stěnách rychlý tanec smrti. Jen tanečníků ubývalo. Nakonec zůstal jen ten prach a pět nerovných stínů. A Guldur se konečně pořádně nadechl.

Cecil se choulil v chodbě a snažil se uklidnit třásoucí se ruce. Už několik dní neměl v ústech ani lok pálenky. Tanris ležel v mdlobách, pod sebou kaluž krve. Bangord se snažil zastavit krvácení na pravém boku. Krochta, jako jediný z bojujících, nebyl vážně raněn. V okruhu několika sáhů ležely trosky těl. Nejdál, v pokračující chodbě u stěny, spočívalo obrovské zčernalé tělo. Aeddovi se zazdálo jako by se pohnulo.

"Nesmysl", přemítal, "tohle by nepřežil ani drak. A Krochta umí svou práci dobře".

Ale přesto, když si všichni léčili šrámy a vytahovali z vaků léčivé lektvary, vrhal Aedd do tunelu kradmé pohledy. Co kdyby jej v té tmě šálil jeho vytříbený zrak?

Druzi ze pomalu dávali dohromady. Guldur páral svou již notně potrhanou košil, aby si mohl ovázat poraněnou levačku. Orgalff seděl na zemi, vousy slepené krví, napájel se hojivým lektvarem zakoupeným v Mondragonu. Jediný nezraněný Cecil marně ve svém vaku hledal láhev kořalky. Ze mdlob se probral i Tanris. Trvalo notnou chvíli, než se všichni dali dopořádku.

Aedd mezitím prohledával s loučí v ruce temné otvory dveří. Jen velkým vratům naproti železné mříži, odkud družina přišla, se pečlivě vyhýbal. V prázdných kobkách nenašel nic, ani jedinou měděnou minci, ani jediné odpočívající tělo. Všichni mrtví, puzeni jakousi nadpřirozenou silou, opustili své zdobené sargofágy, aby bloudili zšeřelým sklepením královských hrobek. Ale jak dlouho, Aedd nevěděl.

Jedinými cenostmi bylo několik bronzových a měďených ozdob stáhnutých z rozsekaných mumií a tři zlaté prsteny prsteny nalezených u gravierů a zombií. Krochta uvažoval, kde se zde vzalo zlato, když všude, v Bílé věži i ve všech hrobkách na pohřebišti pod věží nacházeli jen měď a bronz. Civilizace co zde žila neznala zlato, ani ocel. Že by se sem zlato dostalo se žoldáky, kteří zde pomřeli? Krochta přemýtal a třel si pohmožděnou paži a pozoroval Tanrise jak pobíhá od jedné mrtvoly ke druhé, obrací je a nalezené šperky si cpe do kapes.

"Tak vůdče, tyhle šperky si beru já. Řikám ti to, jen abys to věděl. Aby sis nemyslel, že chci něco zatajit. Je toho tak za čtyřicet zlatejch. Sice je to pěkná práce, ale nejni to zlato. A jak to nejni zlato, tak to nemá tu pořádnou hodnotu. A nechceš Lynhaarde vyléčit. Můžu ti obvázat rány, jestli chceš".

"Zlatý prsteny vzít Bangord. Nechtít. Lynhaard sám sobě obvázat".

'No, Tanrisi, jen kraď, však on ti to někdo spočítá. A pořádně. Teď se s tebou nebudu hádat pro pár zlatek. Ale jestli najdem něco pořádnýho, tak si na tebe dám pozor.' Krochta se přestal mračit a nahlas pronesl: "Tak snad aby sme šli dál".

Orglaff opatrně pootevřel dveře a ustoupil. Bangord s Lynhaardem rozrazili obě křídla, připraveni rozsekat cokoliv co by jim přiběhlo v ústrety. Lucerna nesená Cecilem osvětlila krátkou chodbu se stoupajícími schody na obě strany. Chodba končila mědí pobitými dveřmi. I ty byly otevřeny stejným způsobem.

Pruh světla vpuštěný dveřmi osvětlil postavu muže jemných rysů. Stál zahalen v purpurovém plášti a zdálo se, že ani nedýchá. Se skloněnou hlavou smutně pozoroval prach zvedající se od nohou ve předu stojících válečníků.

Aedd odněkud zaslechl tichý šramot. Vrhnul rychlý pohled na zuhelnatělou mrtvolu, kterou všichni překročili. Nehýbala se.

Guldur pozoroval střídavě svůj stín a stín neznámého.

Neznámý se nepřítomně usmál, několikrát zamrkal. Pak pomalu otočil hlavou a zahleděl se na Krochtu. Krochta zamumlal jakousi zdvořilostní frázi. Lynhaard jen zavrčel. Cizincův úsměv ztuhnul a proměnil se ve škleb. Oči, předtím snad modré, náhle zčešrnaly a nabyly chladného lesku.

Guldurovi konečně došlo, že to co považoval za stín je jen hromada suti a několik rozpadlých plášťů. Nebylo žádného stínu, který by mohl spatřit.

Jako dva onyxy, prolétla Krochtovi hlavou myšlenka předtím než okolo sebe vykouzlil ochranou barieru.

Purpurový plášť se zavlnil a odhalil zlatem prošívaný kabátec. Zkrvavenou dírou na boku prosvítalo jeho bledé tělo. Zpoza dveří vyběhlo několik mumií. Nastala jednostraná krvavá řež. Mužem vržený flakónek, ze kterého vylétlo hejno netopýrů barvy světélkujícího pařezu v bažinách, jen zvýšilo panující zmatek.

Cecil odložil lucernu a zneviditelnil se. Lynhaard, Guldur a Bangord drtili práchnivé kosti svými ztupenými meči. Orglaff prchal po schodech s mumií v patách. Aedd několikrát vystřelil po cizinci. Odpovědí mu byl kus kamene vržený s neobyčejnou silou. Aedd se svezl k zemi. Jeho místo zaujal Tanris. Krochta poslal k zemi tři mumie svými osvědčenými blesky barvy krve. Nad vším kroužili netopýři.

Orglaff vyběhl po schodech. Stál na balkóně nad místností ve které se ostatní rvali o život. Uprostřed místnosti stál onen cizinec a hlasitě se smál. Orglaff slyšel jeho křik v neznámé řeči, zatímco pozoroval trosky sochy rozházené po místnosti.

"Tu hlavu znám. A ten rybí ocas. Tenhle panák je vyobrazenej na všech hrobkách. I tady. I v tom domě co sme zabili toho štíra a našli ten první podivnej šutrák. To byl nějakej bůh lidí co tu vychcípali a zase ožili...".

Z nesmyslných úvah ho vyrušil skřípot pařátů na kameni. Otočil se. Proti němu po schodech stoupala mumie s bronzovým mečem v rukách. Orglaff zvážil své šance. Byla mnohem menší, než ta předtím. Ale trpaslík tu stál sám. Nečekal. Pevně se rozkročil a roztočil řemdih nad hlavou. Boj začal.

Lynhaard vyprostil meč z rozdrcené hrudi poslední mumie a vrhl se na cizince. Přeskočil skučícího Guldura a ťal širokým obloukem. Neznámý zavířil pláštěm a uskočil za podivný houbovitý útvar za poničeným podstavcem. Lynhaard svůj pokus zopakoval. Muž se jen ošklivě usmál a o krok ustoupil cosi mumlaje. Kroll ťal do prázdna, ale opět se rozpřáhl. V tom okamžiku se cizinec proměnil.

Proti Lynhaardově tváři vyrazil obludný netopýr. Proklouzl mu pod mečem a zmizel v chodbě. Pak se na krolla vrhli zelení netopýři z rozbitého flakónu. Toužili po krvi.

Lynhaard se choulil na zemi. Snažil si krýt obličej pažemi a štítem. A netopýři na něj stále dotírali. Pak zadrnčela tětiva Aeddova luku, přidal se Tanrisův křik a Bangordovo huhlání. Nakonec se přidal i Cecil, když chodbou, kde se nikým neviděn skrýval, proletěl obrovský stín. Jeden netopýr po druhém padal k zemi. Brzo bylo po boji.

Krochta pohlédl na bojiště. Zrakem klouzal po rozsekaných a spálených mrtvolách, po zkrvaveném vůdci. Když pohlédl na obrovský černý balvan plný záhybů, jeho nitro se zachvělo. Náhle vzduch ožil. Na Cecilovu lucernu se tlačilo tisíce můr, svět zešedl, barvy vymizely a ztratily se v tunelu na jehož konci je tma. Jen krev zůstala rudá. Dvousáhový balvan sálal neznámou mocí, tlačil nebo hltal světlo. Šeptal. Krochta odvrátil zrak. Svět pookřál. Kolem prošel Cecil v modrém rouchu s tmavou skrvnou od krve nebo alkoholu. Všichni žili. Jen Orglaff Bezbrada scházel a nikdo nevěděl kam se ztratil.

* * *

Lynhaard seděl opřen o kamennou stěnu obydlí vytesaného ve skále a úzkým oknem pozoroval noční oblohu. Napínal oči do tmy, to snad aby dohlédl na druhou stranu obrovské rokliny, kde se v mnohých řadách táhl nespočet oken dávno opuštěných příbytků. Nezahlédl nic, jen mrkající hvězdy nad temným obrysem skal či zbytků hradeb.

Krom zvuku sypajícího se písku, té nekonečné písně pouště, neslyšel nic. A přece mrtvé město nebylo zcela pusté. Žilo svým zvláštním životem. Hadi a štíři odpočívali ve skalních puklinách a ruinách budov. Nad vším kroužilo několik netopýrů.

Podél stěn leželi znavení druzi zabalení do přikrývek. Všichni spali klidně jen Krochtu trápil suchý vzduch, neustále se převaloval a chvílemi lapal po dechu, jak ryba lapená v síti. Cecil znenadání ze spánku zamlaskal a rukou zašmátral po láhvi kořalky, která mu už bezpočet dnů scházela. Celý den se ploužil za družinou, myšlenkami v zemi plné hospod, kde vám budou nalévat dokud neupadnete do bezvědomí.

Uprostřed všech ležel Orglaff zabalený v přikrývkách. Jeho tělo našli na ochozu celé od krve pod mumií, které scházela hlava. Ostatní jej vyprostili a odnesli na světlo, které se šířilo od vycházejícího slunce. V Domě smrti strávili celou noc. Opatrně trpaslíkovo tělo omyli vodou. Orglaff žil. Probudil se z mrákot okolo poledne. Něco málo pojedl a vypil měch vody. Tento večer už spal klidně.

Ostatní byli unavení, prach a pot je štípal po celém těle. Ale jak si dát pořádnou koupel v pustině, kde jediným zdrojem vody je ubohá stružka hluboko ve skalách nebo bahnitý zbyteček jezera, které kdysi zavlažovalo celé údolí. Vedro ve dne, hadi, krysy a štíři, chlad v noci a podivná tíživost místa, to vše ničilo tělo i ducha. A teď navíc Lynhaardův sen.

Slunce stálo v poledni a svými paprsky drtilo kamenou cestu uprostřed rozpukaných vyschlých blat. Po cestě lezl kroll, po kolenou. Bral jeden kámen za druhým do rukou, každý několikráte převrátil a pak jej zahodil za sebe. Žádný se mu nezdál dost dobrý. Pak na rozpáleném kamení popolezl o další krok.

Další a další kameny létaly přes krollova ramena. Z kroků se staly desítky sáhů, pak stovky, nakonec míle. Pustina ohraničená skalami kdesi ve předu a vzadu se tetelila horkým vzduchem. Slunce stálo na obloze jak přibité. Po hodinách hledání toho správného kamene se nepohlo ani o píď.

Kde na cestě chyběly kameny, kroll ryl prsty v písku. Měl pocit, že se neustále potácí v kruhu, ač cesta vedla rovně, od nikud nikam.

Pak ze slunce přilétl obrovský zelený netopýr s rudě žhnoucíma očima. Dvakrát zakroužil nad drobnou postavou ležící na cestě. Složil křídla podél těla a jak střela se snesl z nebes. Zaryl leskonoucí se drápy krollovi do boku. Písek cesty lačně pil rudou tekutinu. Zhroucené postava se nehýbala. Slunce zapadlo, netopýr zmizel ve tmě.

Lynhaard se probudil.

Teď seděl ve tmě a hlavou mu pomalu protékaly jednoduché myšlenky. Už ztratil vůli jít dál, pokračovat v nesmyslném hledání jakýchsi různobarevných sklíček, luštit utržky veršů, které snad slibovaly tajemný poklad ukrytý v základech věže. Nevěděl zda je na místě, kam se měli vypravit pro truhlu plnou starodávných knih a zápisků. Věděl jen, že chce pryč z tohoto místa plného písku.

Ještě chvíli přemýšlel, pak vzbudil Bangorda. Prohodili spolu pár slov. Bangord usedl na zem s obouručným mečem na kolenou a snažil se neusnout. Lynhaard se zatím zahrabal v rohu do houně a rychle se pohroužil do krajiny snů.

* * *

Slunce začínalo svítit na dno mrtvého města, ale tou dobou již bylo rozhodnuto. Málokdo měl chuť jít dál, hledat ty správné kameny nebo vyrazit dál do pouště bez pořádné zásoby jídla hledat hrad, o kterém mluvil Lusteleron.

"A že nepřinesem", přesvědčoval Krochta zbytek družiny, "Lusteleronovy ty jeho prastarý knihy a traktáty odněkud z druhý strany týhle zatracení hodný pouště? Tak ať. Ať si ten zazobanec najde jinou skupinu bláznů co se potáhne sto mil pískem. Tohle stejně nejni to místo kde se ta vzácnost má skrývat. To měl bejt hrad. Tohle je obrovský město, kde mohlo pohodlně žít pět tisíc lidí a ke všemu je zamořený všelijakejma bestiema".

"Sny divný se mi tu zdát", přidal se Lynhaard.

"A v botách mám plno písku a do brlohu mi lezou písečný blechy", přisadil si Bangord, "A najednou mi tu zreznul meč".

"To ses na něj v noci vychcal nebo sis ho poslintal", ozval se z nedaleké zídky Tanris, "A mimochodem na hlídce chrápeš".

"Abych ti tu tvou elfí kebuli neurazil", odpověděl Bangord nepříliš hněvivě a dál se škrábal na zadku.

Nakonec se družina zvedla a vydala se k nejbližší studni naplnit vaky a naposledy se napít čerstvé vody. Lynhaard, který měl své vaky dávno plné, pomalými pohyby oprašoval oděv a pozoroval v protější skále podivné stvoření.

Štíhlá do šeda zbarvená šelma se složenými blanitými křídly zrovna vykukovala z míst, kde dříve bylo několik oken. Na takovou vzdálenost nemohl Lynhaard vidět, jak kočka mhouří oči před slunečním svitem ve snaze zahlédnout důvod rozruchu v tichém městě. Pak se otočila a zmizela krollovým zrakům v nitru skály.

"Lusteleron prý poslal už jedna družina. A my našli jen jedno tělo", pomalu protékaly krollovou hlavou myšlenky, "Možná, že zbytek mrtvý, tam v doupěti. Nahoře. Možná, že kočka mít poklady. Možná i barevné kameny, co my marně hledat. Ale za to to nestát. Další dny v poušti. Další sny a hlídky. Já chtít domů. Lynhaard už vyrazit, hned".

První se vrátil Aedd, za ním se pomalu trousili další.

"Co, Lynhaarde? Nechtěl by ses jít podívat ještě támhle, co je ta díra ve skále. Vypadá to, že by tam mohlo něco bejt".

"Lynhaard už vyrazit, hned".

Nudné putování aneb Píseň opilců II
Aedd z Ruindoru, Lynhaard z Rugornu, Orglaff Bezbrada

Štrádujeme po poušti
přes kaktusy, přes houští,
až ty písky přejdeme,
možná něco najdeme
Zatím řveme z plných plic,
nenašli jsme vůbec nic

Hle, tu město zbořené,
v horkých píscích pohřbené,
tady musí něco býti,
všichni se nadšeně řítí
Copak tady najdeme?
Jenom síně z kamene

Všude vládne prach a špína,
v kapsách chřestí ztvrdlá hlína,
teď však dupem po schodech,
popadáme druhý dech
Copak nás tam asi čeká?
Nic, co dobrodruha leká

Tu se ocitáme v sále,
prázdný je, leč nenadále
umělecké dílko v zemi
snažně prosí o kameny
Když ty šutry přineseme,
možná něco dostaneme

A tak v poušti pod skalou
máme práci nemalou,
zkoumat kámen po kamenu,
ne každý má pro nás cenu,
vztekle písek přesýpáme,
na úděl svůj nadáváme

Možná támhle, tam v tom domu,
něco bude, věřte tomu,
už jsou vidět vstupní dveře,
čísi ruka kliku béře,
slepým ve vidině lupu
barák říká: "Zákaz vstupu!"

Chceme dovnitř, dům však běže
vystrkuje svoje věže,
možná kvůli průvanu
bourá okna na stranu,
odskakuje od skály
a utíká do dáli.

My však ten dům dohnali
a dovnitř se dostali,
i když, pravda, napotřetí,
odměnou je jenom smetí
Není lepší za zlatky
sbírat v Nurnu odpadky?

Zač nás ten psí život trestá?
Kam povede naše cesta?
Co tu vlastně dělat máme?
Nespíme a nesnídáme
Co jsme udělali komu?
Chceme domů, chceme domů

* * *

Konečně ustal pohyb nahoru a dolu po dunách pouště. Družina pomalu stoupala do hor mělkým údolím zarostlým jen několika trnitými keři a seschlou travou. Překročili první vyschlou říčku naplněnou jen při jarním tání vodou přitékající z hor. Minuli bizarní skalní útvar uprostřed údolí, ohlodaný v základech, připomínající jezdce s kopím na mohutném oři.

Když přišel večer, Nurnská družina ulehla k prvnímu pořádnému odpočinku. Předchozí dny jedli jen studenou krmi ze svých zásob. Dýchali nohama zvířený prach. Dnes nasbírali dostatek dřeva, aby mohli rozdělat oheň a upéci Tanrisem ulovené zvíře připomínajícího sysla. V noci hlídka pozorovala pusté údolí otevírající se do roviny mrtvé země, kde mezi skalisky skučel vítr a hnal před sebou těžká oblaka písku. Každý se těšil na první říčku, až bude moci smýt prach z cesty a dosyta se napít průzračné vody.

Dalšího jitra se družina vydala do hor.

* * *

Měsíc nato seděla Nurnská družina u Hrocha. Všichni, kdož onoho večera přišli, mohli spatřit spokojeného Lynhaarda, kterak houpe svoji dcerku Wyndred na kolenou a popíjí pivo. Kroll si nevšímal Tanrisových úšklebků a jedovatých poznámek směřovaných na krásu jeho dítka, na velikost uší a zakřivené nohy.

Wyndred neoplývala krásou po matce, spíše po otci, ale toto dítě náhlého vzplanutí krollího srdce k malé kudůčce Wenoře měl Lynhaard nade vše rád. Proto se tento večer Lynhaard zvedl dlouho před půlnocí a spěchal za svou ženou.

Ostatní hlasitě a spokojeně oslavovali svůj návrat do Gwendarronu čerstvě zasypaného prvním sněhem a pomalu zapomínali na Lustelerona, jehož po celou plavbu podél pobřeží na sever neviděli vyjít ze své kajuty. Aedd byl přítomen samozřejmě také. Stejně jako Ladot Chinský se přijej s ostatními přivítat a pořádně se opít. Zbytek noci strávil v hospodském pokoji a ráno kopyta koně, na němž se vracel do své samoty na pobřeží moře, zvonily o promrzlou zem.

Hojně se oslavovalo. Druzi mocnými hlasy pěli známé písně složené kýmsi v průběhu let i zcela nové. Překvapivě nejméně pil kouzelník Cecil. Seděl v rohu pozoroval praskající oheň v krbu, jiskřící víno a stékající pěnu po korbelích a stolech. Nemyslel na svého mistra Alwynna, na bílou myšlenku. Jeho duše dlela v prosvětleném hostince u dívky s kaštanovými vlasy. Druhý den se kořalky ani nedotkl. Pak začal znovu pomalu pít a za nějaký čas propíjel zlatky stejně jako kdykoliv předtím.

Život Nurnské družiny se opět vrátil do vyjetých kolejí.

---