Historie Nurnské družiny V
III. Víno, krev... a zase krev!
[Dešten 1040 Alwynn Bílá Ruka]
Z opilštiny přeložil Getd z Ruindoru


Ráno. Liscannor. Štěbetání ptáků znělo ze všech stran. Jarní zeleň potáhla svými barvami louky, lesy, stromy a lidi.

Malý vrabec pěkným dlouhým letem z výšky s malou piruetou dosedl na dřevěnou ceduli. Bylo na ní: "Orglaff Bezbrada - Správce hřbitova". Postava, která ji před chvílí s černým uhlem opustila, škrtla nápis Správce hřbitova a připsala elfí rukou Hrobník. Přitom se strašlivě uchechtla a vzdala hold bratrovi za časné vzbuzení.

Vesnice se probouzela.

"Uff... ách! Co se děje...? Jo! Jo? Kde to sem...? Jo! Tady. Né... nechte mě bejt! Pomoc! Né. Uff. Kdo sem?! Jo! Orglaff! Jo? Bezbrada. Správně. Jsem přece správce hřbitova! Né! Nejsem hrobník. Nechte si ty fóry! Já vás majznu! Jo. Uff". Malá zpocená postavička ze sebe odhodila přikrývku a otevřela oči. Vykřikla znovu, zavřela oči a začala rukou hledat řemdih. Nenašla ho. Pak otevřela oči pomalu a oddychla si. Před postelí ranním slunkem ozářený stál kus kamene, perlíkem oťukaný do šílené a neuvěřitelné podoby. Sám Orglaff tomu říkal sochařství a chlubil se tím. Byl to jeho koníček.

Oblečený vyběhl ven, v ruce řemdih. Přivítal se s ránem. Oběhl svůj pozemek. Pak s úsměvem hleděl na svůj dům, který se tyčil v různých perspektivách a připomínal chameleóna.

"Tak co dnes budu dělat? Hmm... asi nic. Půjdu si lehnout, hostinskej otvírá až v poledne", po krátké rozmluvě s hlavou se odebral znovu do postele a usnul.

V poledne, když vstali i ti nejotrlejší spáči, byli všichni za pobíhání Tanrise, elfa s duší barbara (to se jen říká), odtaženi jeho řečmi k Orglaffově domu. V čele šel starosta Krochta Moskyt, který se vyskytl v nějaké Bažině a spíš než čaroděj vypadal jako venkovský tatík. Vedle něho kráčel věčný Lynhaard `Nepodrobitelný, Nepříliš chytrý...` z Rugornských skal, kroll jako vemeno, tedy poleno. Jeho zvučný smích se odrážel od jeho plešaté hlavy a lámal levné dřevěné ploty. Za nimi se plazil zbytek vesnice, různé vznešené i pochybené existence.

"Koukněte! Máme hrobníka! Bezbrada je Hrobník!", křičel Tanris do davu a ukazoval na počmáranou ceduli. Všichni se chechtali, až se za břicho popadali.

Smích probudil malého trpaslíka. Promnul si oči, k pasu přivěsil řemdih a vykoukl oknem. Zrudnul. Zděsil se. Pak se uklidnil a vyšel vážným krokem z domu.

"Hola héj! Co se to tu děje?", snažil se Bezbrada vážně oslovit dav.

"Nazdár, hrobníku...! Hrobníku", odpověděl dav a pak se rozesmál.

"Nechte si ty fóry! Já jsem správce hřbitova... jo a eště taky kuželkárny. He".

"Houby, jseš neschopnej a ještě hrobník!", ozval se Krochta, který měl na schopnosti Orglaffa svůj názor. Jeho názor byl asi takový: Bezbrada je neschopné, nepoučitelné, líné individuum s falešnými vousy.

Jo, o tom jsem se ještě nezmínil. Bezbrada se narodil bez vousů, stejně jako jeho otec, děd... Byla to rodina zmutovaných trpaslíků. Povídalo se, že to mají z mamonu, protože vlastnili krámek. Druhá strana ovšem říkala, že jeho prapraděd, nějaký trpaslík ze Psích hor, se toulal po horách, až jednoho dne našel v jeskyni velký kámen, který zářil jasným světlem, poté prý špatně viděl, vypadaly mu vlasy a vousy. Bezbrada porušil tuto linii tím, že přemluvil velkého Moskyta k náhražce. A skutečně, od jisté doby nosí vous a chová velkou úctu k čarodějům. Ovšem ani poté neskončily narážky na jeho osobu. Ba přímo začaly...

"Nejsééém hrobník!!!", zařval maličký trpaslík a strhl ceduli počmáranou uhlem, "a vypadněté, nebo... nebo... já na vás kašlu!". Urazil se.

Celý brunátný si pročísl vousy a odplivl. Pak vyslovil nadávku v otcově řeči, který kdyby ji slyšel, tak by ho prohlásil za svoji vlastní tchýni a poslal ho do chřtánu nejbližšího draka.

Odešel do domu. Do postele. Ulehl a spal. Nevnímal, jak se dav pomalu rozchází, jak Tanris ostatní burcuje k vyrabování (a asi k vykradení) domu, jak se ostatní smějí. Pak vše ztichlo, dav se rozutekl do svých domovů, aby se znovu sešel ve stejné sestavě v hospodě.

Trpaslík tvrdě spal. Zdálo se mu o obrovské lopatě, kterou vykopal obrovskou jámu a všechny, všecičky nepřátele správců hřbitovů tam naházel. Jámu zaházel a dunivě se u toho chechtal. Na hrob dovalil obrovský kámen, na který vytesal zručně: "Tak a teď vás přešel humor, otrapové! O.B.". Po cestě domů vyraboval větší hrad, pozabíjel nejprve služebnictvo a ostatní vařil v obrovském kotli na polévku. Když byl v nejlepším, tak přiletěl pětihlavý drak. Hřímal a z tlam se mu valil oheň, pomalým hlasem mluvil dokola: "Hrobník, hrobník...". Tak ho majznul obrovským řemdihem, až ho rozmáčkl. Propadla se pod ním podlaha a objevil se v jeskyni plné třpytivého zlata. Zlato se hýbalo a říkalo mu posměšně: "Hrobníku, hrobaři...". Padl na zem a zlato se začalo skoky přibližovat, až bylo všude.Všude. Dusilo ho, mačkalo ho.

Se strašným řevem se probral. Bylo ráno. Ptáčci štěbetali. Vyběhl ven celý propocený a zaměřil svůj nešťastný zrak na vycházející slunce. Sebral na zemi počmáranou ceduli a očistil ji. Pak jí znovu pověsil na kůl u branky a odklusal do domu. Na to ovšem čekala temná postava s děsivým pohledem i chováním. Byl to Tanris.

Měl dobrou náladu. Bratr Herbert (prý uprchlý vrah) mu vypral jeho zašlé a smrduté ponožky. Tanris došel kradmým krokem k Orglaffovu domu. K ceduli. Uchechtl se a upšoukl si. Pak soustředil svůj pohled na ceduli. Cítil jak ho prostupuje síla. Soustředil ji na jeden bod. Cedule praskla a s lehkým bouchnutím dopadla na trpaslíkův pozemek. Sláva lesním mužům! Smích. Smích. S úsměvem na rtech přišel domů.

Když Bezbrada vyšel podruhé ven, něco mu nehrálo. Všiml si cedule. Zamyslel se. Zvedl ji a odnesl do kůlny. V kůlně, původně stavěné jako maketa králova hradu (která byla přezdívaná Hajzlík), vybral nová prkýnka a sesmolil novou ceduli. Lacinou barvou a křivým písmem ji znovu označil svým jménem a funkcí. Ceduli znovu umístil a vydal se do hospody. Bylo odpoledne a sluneční paprsky vesele protínaly slabý větřík.

V hospodě bylo narváno, tedy jestli počítáme mouchy, šváby a dobrodruhy. Chyběl pouze hroch. Hostinský Jeremiáš tuto skutečnost zakrýval tím, že o tom nemluvil.

Orglaff otevřel dveře. Přitom se ještě obratně chytl za nos a ucpal ho prsty. První náraz hospodského smradu by v pase přelomil kdekoho. Centrum smradu se pohybovalo s tím, jak se Lynhaard přesouval po hospodě. Povídalo se, že nejlepší obrana proti tomu je lití laciné kořalky přímo do nosu, a nebo sedět od krolla co nejdále. Bezbrada zvolil třetí možnost. Pozdravil.

"Zdravíčko. Hospodo, žejdlík kořalky!".

"á, hrobník! Mezi nás si nesedej. Smrdíš!", ozval Lynhaard a všichni mu smíchem dali za pravdu.

"Nejsem hrobník! Sakra. Jsem... eh... funebrák!".

Celá hospoda se zachlemtala, jak se někteří topili ve smíchu.

"Chá! Funebrák, tak to teda sedlo. Bezbrada je funebrák. Ché", starosta Moskyt byl očividně opilý a ještě k tomu na mol.

Bezbrada se odbelhal ke stolu, kde nikdo neseděl. Sedl si na židli a dlouhým lokem polkl kořalku. Tanris se pousmál od stolu, kde seděli dobrodruzi. Lokl si mléka a soustředil se na židli, na které nebohý funebrák seděl. Vyslal k ní sílu, až praskla s divokým křupnutím. Začal se smát. Šíleně. Trpaslík spadl na zem. Nechápal nic.

"Podívejte, hrobník neumí ani sedět. Héé!", chechtal se Tanris.

"Nechte si ty fóry! Já za nic nemůžu!".

"To je pravda, protože ty nikdy nic neuděláš, hrobníku", opilý Krochta s červeným nosem jako jahoda vyučoval, "A vůbec, jak to, že se nestaráš vo hřbitov, hrobníku? Prej sis najmul ňáký lidi na práci".

"Cože? Lidi? Jestli tady bude běhat někdo neznámej, tak ho sejmu", zařval lihem zpěněný Lynhaard a pohled zabořil Bezbradovi do očí.

"Já... já nejsem hrobník. Jsem správce hřbitova, a proto to musim řídit jaksi takhle z vejšky, néé?", trpaslík se namáhavě přesunul na další židli. Jeremiáš, hostinský, připsal na účet židli.

"Jo tak správce hřbitova. Ty lemple! Ty už nejseš nic. Nic si pro vesnici neudělal, a proto tě zbavuju funkce hrobníka a správce hřbitova nebo jak si tomu řikal. Vod teďka!", starosta přitom zrudl jako rak.

Bezbrada taky zrudl a pak si oddechl. Odkopli ho jako psa. Vykašlal se na ně a napil se. V tom okamžiku pod ním praskla židle. Tanris se zachechtal. Jeremiáš k němu přišel a vyzval ho k zaplacení.

"Hé, hrobník, ničí židle! Hé", smál se Tanris a přiťukával si s ostatními, kteří se smáli.

"Už nejsem hrobník a taky sem nic nerozbil. Nechápu to. Ale zaplatim to".

"Ted seš ex-hrobník! Ché, ché!", starosta po důležité řeči pookřál. Možná to bylo tím, že si notně přihnul z korbele.

Celá hospoda s ním souhlasila. Orglaff zaplatil a smutně se odploužil domů. Bylo mu z nich špatně. Cestou nadával v cizí řeči.

V hospodě vládla veselá, možná i přátelská nálada. Dokola se zpívala stará odrhovačka hrobařů: "My tančili na hrobech..., na tvym budém taky!". Po každé sloce si musel dotyčný, který zpíval, silně loknout kořalky a ťuknout si s následujícím, aby mu předal řeč. Po osmi kolech většina ze zpěváků líbala nohy stolu a hostinský Jeremiáš je nejistýma rukama vyprovázel domů. Všichni byli opilí jako psi a ráno jejich jedovaté pohledy jistě sklidí úspěch.

Ráno. Každý, i ten s bolestmi hlavy a břicha musel uznat, že je zataženo. Bylo skutečně ošklivě. Foukal prudký vítr, mraky se nad hlavami míhaly velkou rychlostí. Ptáci zalezli do svých hnízd.

Nastal čas. Takovéhle počasí je přímo předurčeno k začátku příběhu.

A skutečně. Příběh začal.

Rozbouřené moře. Loď. Rychlá menší plachetnice bojující s živlem. Prudký vítr v plachtách. Příd prorážela vlny a dělala z nich ledovou tříšť. Na vzpínající se přídi se leskl bílý nápis Perleťová kráska. Přijížděla z Kodgicku.

Kormidelník se z posledních sil držel kormidla. Na neklidné palubě kromě něho nikdo nebyl. Byl celý promáčený a unavený. Došel mu rum.

V podpalubí, bizardně osvětleném rozkývanou lucernou, leželo několik postav. Stíny se jim míhaly po tvářích, jejich smutné oči sledovaly vlhký trup lodi s přesným žebrováním. Vše se houpalo. Houpal se jim i rum v žaludcích. Cítili se neskutečně volně, jako ptáci. Cesta plynula pomalu. Z paluby přitékala voda, jako by je chtěla pohltit ze všech stran.

Přišla tma a s ní i déšť. Kapky vody bičovaly plachetnici, která se vzpínala ve vlnách. V dálce kormidelník uviděl světlo. Ne jedno, ale přímo celý les. Ten se před nimi rozvíral. Kormidelník tyčí zabouchal v jednoduchém rytmu na palubu. Podpalubí ožilo, začal se z něj rojit život. Kdosi křičel, jiný zpíval, modlil se, ale každý se chopil své povinnosti.

Nurn je vítal. Přistáli, upevnili loď a rozutekli se do nejbližší hospody prolít oheň hrdlem. Z kajuty vyšel člověk, nasadil si dlouhou kapuci přes hlavu a usmál se. Vzal do ruky hůl, popsanou starověkými runami. Druhou ruku sevřel v pěst a vyrazil do deště, světel, tmy.

Nurn v noci, to je souhra tmy, stínů a svírající samoty. Nurn v noci to je vřískání opilých hrdel, okrádání střízlivých a znásilňování bohatých.

Pod rouškou tmy a strachu se proplížil skrze město. Cinkot zlatých penízků otevřel oči bezvýznamným (skutečně bezvýznamným) strážím, marně se snažícím uhlídat brány města. Jejich zbraně byly kořalka a smrdutý dech.

Celý promočený a s placatatou lahvinkou v ruce vyšel z města. Byl blízko.

Černá cesta byla poseta kalužemi. Temné mraky si vybíjely svou nenávist.

Mezitím uběhlo několik měsíců.

"Tak povídej, Lynhaarde", vyzval hostinský Jeremiáš mohutného krolla a postavil před něj korbel pěnící tekutiny, "Jak to bylo s tou druhou výpravou na Kodgick?". Bývalý starosta si mohutně přihnul, pak si otřel ústa a prohlásil: "Dobrá, Lynhaard vyprávět, ale poslouchat, protože Lynhaard nevyprávět jednou a potom ještě jednou". "Dobře, dobře, já si to zapamatuju, neboj", zazubil se na něj Jeremiáš a pohodlně se usadil na lavici.

"Tak to takhle jednou po ránu Lynhaard eště spát. Najednou někdo bušit. Lynhaard vstát a podívat. Tam chlap a prej z toho...", kroll se mohutnou prackou poškrábal v řídnoucí kštici, "Z Godžiku". "Z Kodgicku", opravil ho Jeremiáš. "Tak", souhlasil kroll, "A že prej unést král". "Ten člověk unes krále?", podivil se hostinský. "Cože?", nechápavě se podíval Lynhaard, "To to ten člověk unést krále?". "Ale ne", vrtěl hlavou Jeremiáš, "Já se ptal jestli ten člověk unes krále?". "Aha", přemýšlel kroll, "Ano... Ne... Totiž... Ten člověk tvrdit, že kdosi unést krále Godžiku a taky nějakýho Borima". "Moment", zarazil krolla hostinský, "Nejmenoval se tak ten král?". "Tak", souhlasil Lynhaard. "A ten člověk slibovat tučný prachy, že jako když ten král my najít, že jako král všechny sjednotit a ukončit válka". "Jakou válku?", zajímalo Jeremiáše. "Občanský válka", odpověděl kroll, "Na Godžik prý zuřit občanský válka, řikat ten chlap a... a... a vůbec, přinést další pivo".

Jeremiáš se zvedl, sebral korbele a začal točit další. "Zdar vespolek", vešel do sálu Krochta Moskyt, který to z Bažiny dotáhl až na starostu liscannorského, "Natoč taky jedno pro mě". "Hned to bude", odvětil hostinský, "Ale né, že tu budeš řvát jako posledně, Lynhaard mi zrovna vypráví vo tom Kodgicku, abych to moh jako předat dál". "Tak Lynhaard ti vypráví vo Kodgicku?", zašklebil se čaroděj, "A kolik ti už toho povyprávěl?". "Přišel za nim chlap, že prej unesli krále Borima". "To se moc daleko nedostal", zachechtal se Krochta, "Ale pořád lepší, než kdyby ti to měl vyprávět hrobnik, to by ses musel dožít požehnaného věku, abys to slyšel celý. Jo a ten král se menoval Korim".

"Tak tady to je", položil hostinský na stůl další dávku piva, "A teď, Lynhaarde, můžeš pokračovat". "Tak...", poškrábal se za uchem kroll, "Kde to Lynhaard vlastně skončit?". "Občanská válka", napověděl Jeremiáš. "Aha", rozpomněl se kroll a pro jistotu se znovu napil, "Takže když prej se král nenajít, tak ty zlí...". "Torkilové", doplnil Krochta. "...jako vyhrajou. A ještě kdesi cosi vykládat, co Lynhaard nepamatovat, ale Lynhaard obléct zbroj a ject". "Kdo všechno vlastně vodjel?", zajímalo Jeremiáše. "Nó, Lynhaard vodjet, Krochta vodjet...", kroll přemýšlel, až se z něj kouřilo, "a ještě další vodjet". Krochta ho doplnil: "Pak jeli eště ten zvrhlík Bangord, neschopnej hrobnik Bezbrada, elfí barbar Tanris, zloděj Aedd a dva nováčci, nějakej Guldur a Dulfin". "A znovu kroll být náčelník", upozornil Lynhaard. "No jo", potvrdil Moskyt, "Trestanec Bangord byl zvolenej vůdcem. Skoro sem to vyhrál já, liscannorskej starosta, ale voni zvolili toho úchyláka a trestance Bangorda". "Stejně být vodsouzenej neto... nevoprávněně", prohlásil Lynhaard, "Být to, to... protikrollí spiknutí, tak". "Nevoprávněně?!", vyhrkl Krochta, "Blbost nevoprávněně, zasloužil si eště víc". "No tak", uklidňoval je hostinský, "radši mi řekněte, co se dělo pak".

"Nó", poškrabal se na hlavě Lynhaard, "Pak nasednout na loď a vodjet na Godžik. Přijet na Godžik a vidět město pěkně rozbořenej. Pěkný rubárna se tam asi přehnat. Ale my stejně najít hospoda. Tak tam jít a chtít pivo, ale přijít chlapi a my je zabít". Lynhaard se při vzpomínce na krev zašklebil. "No prostě nás našlo podsvětí, tak sme tu hospodu museli vymlátit", doplnil krolla Krochta, "Pak sme vypadli a Jut...". "Kdo?", zajímal se Jeremiáš. "Jut, to byl ten chlápek, co pro nás přijel", vysvětlil Moskyt, "ale byl to taky pěknej hajzl, jako každej na Kodgicku. Vůbec mi nevadilo, že pozdějc taky chcíp. No a ten Jut nás ved, že prej jako do jejich sídla, ale cestou do nás furt šilo podsvětí. A sejmuli Dulfina, to byl trpajzlik, kerej jel s náma. Ale nakonec sme se dostali z města do skal a pak do nějaký jeskyně, kde jako byli schovaný ty, co jako zůstali věrný královi". "Jó, to být pěkný rubárna v město", podotkl Lynhaard, vzpomínaje na to, jak jeho meč sekal těla Kodgickanů na kusy.

"No, a tak nás požádali, abysme jako vosvobodili krále", prohlásil Krochta, když Jeremiáš přinesl další rundu chlazeného piva, "kterýho prej držej na sousednim vostrově pod nějakou sopkou". "A říct Lynhaard, soptivá hora udělat bum", doplnil kroll. "Správně", potvrdil jeho slova čaroděj, "Dali nám nějaký svinstvo, že prej až vosvobodíme krále, tak to máme hodit do tý sopky, že prej jako po tom vybouchne". "A taky vybouchnout", přitakal Lynhaard. "Počkej, nepředbíhej", zarazil ho Krochta a usrkl piva, "Slíbili nám za to šedesát tisíc, zmetci. Samo, že sme nic nedostali, ale to je na Kodgicku normální". "Tak, tak, Lynhaarda znovu okrást", zamračil se kroll. "To je pravda", souhlasil Krochta, "Lynhaarda už tam jednou okradli a von celou dobu řikal, že se máme na krále vykašlat a jet domu. No, neposlechli sme ho, a tak sme šli zpátky do přístavu pro loď, abysme se jako přepravili na ten druhej vostrov, a zase nás přepadli a tentokrát sejmuli Juta". "Byl to zmetek", doplnil Lynhaard. "To byl", souhlasil čaroděj, "Voni už ho předtim chtěli některý z našich zabít stejně, třeba tady Lynhaard". Kroll přitakal a šíleně se přitom zašklebil. "Ale sejmuli ho místní a nám to vůbec nevadilo. My sme šli k lodi, ale bez Juta sme nevěděli, která to je, tak sme jednu ukradli". "Tak, tak, Lynhaard ukrást loď", potvrdil kroll. "Její majitel sice protestoval", pokračoval Krochta, "a shluklo se tam spousta lidí na to, že byla noc, to je holt podsvětí, ale my sme tu kocábku stejně sebrali a vodjeli". "A najít Darlen", dodal Lynhaard a dopil svůj korbel, "A pivo". "Jaký pivo?", podivil se Moskyt. "Další", upozornil ho kroll na svůj prázdný tuplák. "Aha", pochopil čaroděj, "Mně taky jedno, Jeremy".

"Jak řek Lynhaard", pokračoval Krochta, když se Jeremiáš vrátil s novou várkou studeného piva, "V tý lodi spal Darlen. Měl eště nějaký přízvisko, ale já si nějak nemůžu vzpomenout jaký. Nějak jako 'Mor ho'. Možná", poškrábal se čaroděj ve vousech, "by to mohlo vědět to nemehlo Bezbrada. No, to je jedno. Prostě sme jeli a najednou vylez z podpalubí takovej votrhanej elf. Lynhaard ho chtěl hodit přes palubu, ale von se z toho nějak vykecal, takže sme mu jenom sebrali zbraně a nechali ho jet s náma. Von se živej štít dycky může hodit, že jo, Lynhaarde?". Kroll chtěl něco dodat, ale zakuckal se pivem.

"No a tak sme jeli a jeli", pokračoval Moskyt, "až sme přijeli na ten druhej vostrov a že ho jako vobjedeme kolem dokola, a tak sme ho tak vobjížděli, až sme našli takový přístaviště ve skále a tam sme šli já eště s Aeddem, samo neviditelný a s vodoměrkama, páč to bylo po moři, že jo, a voni tam měli jenom jednu loď, tak sme na ní hodili pár bomb a potopili jí, to bylo dobrý a byla to nebezpečná operace, protože sme potom byli vidět a ty ouchcapci do nás stříleli, jak sme utíkali zpátky na tu naší loď, ale nemohli nás pronásledovat, protože sme tu jejich loď sejmuli, že jo". "Krochta se nevytahovat", zabručel kroll, "Nebýt vidět, nic se nestát moct". "Nepovidej, chytráku", nedal se čaroděj, "Šák si viděl, jak to do nás šili. Náhodou to bylo moc nebezpečný. Ale to je jedno", mávl rukou Moskyt a řádně si zavdal z korbele, "Jelikož sme jako viděli, že tohle jejich sídlo, jako nad tim přístavištěm, je naprosto nedobytný, páč tam nebyl jinej přístup, tak sme jeli dál a vylodili sme se na druhym konci vostrova, kde už nebyly skály, ale normální písek". "Být zábava, Bezbrada neplavat", zasmál se Lynhaard. "To je pravda", potvrdil Krochta, "Ten neschopnej trpajzlik neumí ani plavat, tak ho tady Lynhaard popad za flígr a hodil do vody". "Bezbrada řvát", křenil se kroll. "Jo, řval na celý kolo a mlátil kolem sebe rukama", rozváděl podrobnosti Krochta, "A přitom tam bylo asi půl sáhu vody. Nakonec mu pomoh ten zamlklej elf Darlen, voni se ty dva vůbec nějak spřáhli".

"Ale co", pokrčil čaroděj rameny a napil se, "Prostě sme se vylodili a šli nahoru k tý sopce a tam sme vobjevili vesnici černochů". "Lynhaard rozsekat", doplnil kroll a usmál se, jak mu na mysli vytanuly vzpomínky na masakr. "Hele, nepředbíhej", umlčel krolla Moskyt, "dyk já to hned řeknu. Prostě Bangord, jako vůdce, řek, že je máme všechny sejmout. Tak sme tam vlítli a začali to rubat. Chlapi byli zrubaný hnedka, ale pak vyběhly ženský a děti, a hrozně ječely. No, já bych je nechal běžet, ale vostatní nějak né, tak to tam pobili všechno, akurát šaman zdrhhnul. Von se totiž proměnil v mlhu a zmizel v takový velký jeskyni, co jako byla u toho tábora, tak sme tam za nim vlezli a sejmuli ho". "Lynhaard sejmout červy", upozornil kroll. "No jo", pokýval hlavou Krochta, "taky tam byli takový hnusný velký červi, a ty sme museli vodrovnat". "Lynhaard vodrovnat", zamračil se kroll, "Krochta ležet". "Nó, trochu se mi udělalo špatně", přiznal čaroděj, "Von ten červ hrozně smrděl".

"A pak vyhodit tu sopku", pokračoval Lynhaard. "Jo", přitakal Moskyt, "vylezli sme až nahoru k tomu kráteru a tam to pěkně kouřilo a fučel vítr. No a my sme měli ty věcičky na to vzbuzení tý sopky, ale měli sme to použít jen v případě, že bysme měli krále". "Jenže toho mít dost, tak to tam hodit", doplnil Lynhaard. "Správně", přikývl Krochta a svlažil hrdlo pivem, "Všichni sme chtěli domu, tak sme to tam prostě hodili a na krále se vykašlali. A pak najednou ta sopka začala kouřit víc a víc a začalo tam bejt děsný horko, tak sme zdrhali, a pak se začala chvět země jako při zemětřesení", Krochta si otřel čelo, na kterém se mu při té vzpomínce začaly objevovat kapky potu, "No řeknu ti, Jeremy, několikrát sem sebou seknul a vostatní taky, než sme se dostali k lodi". "Lynhaard první", ušklíbl se kroll. "Jako by to nebylo jedno", zabručel Krochta.

"No, k lodi sme se dostali a vodpluli sme na Kodgick, jako pro prachy, a když sme tam přijeli, tak to město bylo ouplně zničený, no, prostě jak se třásla ta země, tak to město spadlo. A žádný prachy sme taky nedostali, páč ty chlapi v tý skrýši už nebyli. Doufám, že chcípli do posledního a vůbec, že chcípli všichni na tom blbym Kodgicku". "Tak, tak", potvrdil čarodějova slova Lynhaard, "A pak se vrátit a být tady". "Jo", zamračil se Krochta, "Kdybysme neprodali loď, tak z tý vejpravy nemáme ani suchý z nosu".

"A to být konec", uzavřel vyprávění Lynhaard, "Jeremy, eště pivo"...