Historie Nurnské družiny V.

Historie Nurnské družiny V

I. Dlouhá cesta

[Jarn 1039 Orglaff Bezbrada, Getd z Ruindoru]

"Tak se Orglaff podívat", začal se hlasitě rozčilovat kroll, "Slíbils ty, že napsat ten slova o naší cesta do... héééé... Hyejmejleských hor?", obrátil se Lynhaard s žádostí v očkách na jednoho ze zástupců inteligence ve vsi, člověčího čaroděje Krochtu Moskyta. "Hymlajských, Lynhaarde, Hymlajských", odvětil mezi loky starosta a připojil se k šermíři, "Opravdu, slíbils to, řikals: 'Napíšu to, jasně, nebojte se, to nebude problém', no a teď dva měsíce už sme doma a ty nemáš ani řádku". "Co kecáš, starosto", rozčílil se trpaslík, "To je vobyčejná pomluva. Řádku mám a ne jednu, a už sem skoro vymyslel i název. Myslim, možná by se to mohlo menovat... Dlouh..., je to takový nový a zajímavý a každej...". "Chugh, chugh, cháá", ozvala se Lynhaardovi z huby mateřština vzdáleně připomínající smích, "Chugh,chugh, ten název já už slyšet, cháů, chaů, už to mi Orglaff povídat, prej Dlouch nazývat se, dyť přece dlouch vůbec, ale nic vůbec neznamenat, vždyť přece jistě to znát i každý malý krollíč... chugh, chugh". "...ví vo co de". "Nevim, Orglaffe", nahnul se Aedd k trpaslíkovi, dívaje se na Lynhaarda bouřícího smíchy, "Možná by to chtělo něco jednoduššího, něco..., nó, prostě něco jednoduššího". Alwynn si poposedl na židli, promnul rašící vousky a pronesl: "To by se to muselo jmenovat Hee, nebo třeba Guch, aby to to krollisko pochopilo", čímž vyvolal všeobecné veselí.

Lynhaardovu mozečku pomalu docházelo, že se o něm mluví, a poslal impuls mohutným žvýkacím svalům. "Nikdo nebude Lynhaarda urážet, nebo mu rozbít nosa!", zaskřekl a opsal rukou sevřenou v pěst oblouk, končící v jeho dlani, naznačujíc tak, co se stane s drzounovou hlavou.

Orglaffovi přišlo jenom vhod, že se rozhovor v hospodě stočil jiným směrem. "Měl bych jít domu, než mi zase začnou nadávat a dělat si ze mě srandu, třeba že sem hrobník a ták", pomyslel si trpaslík. "Hej, Jeremy, dej mi s sebou dvě ty tvoje výborný uzenky. Du domu". "Nedám, prodám", pohotově zareagoval hostinský, "A prodám, až mi zaplatíš za outratu za posledních čtrnáct dní". "Zaplatim, zaplatim, neboj, vydřiduchu, ale nechal sem si doma žluťouše. Zejtra, vážně, zejtra ti to dám", nasadil dlužník ukřivděný, ale prosebný obličej. "Kecáš, ale máš štěstí, že ti vidim do vobličeje, aniž bych musel moc zvedat hlavu. Tady si to vem, ale ty peníze tu chci do tří dnů mít, jinak ti už nenaleju, přísahám".

"Už sem si myslel, že je to přešlo, furt, napiš tohle, napiš támhleto. Asi na to mám čas. Barák rozestavěnej, Krochta po mně pořád něco chce s tim zadělanym krchovem a kuželkárnou, a teď ještě něco psát? Sem snad ouřada nebo co? No a ještě sem tam ani nebyl. ách jo, že já sem hned neřek ne. A navíc umim pořádně psát stejně jenom čísla", mumlal si pro sebe cestou domů Orglaff, žvýkajíc Jeremiášovu uzenku. Doma na něj čeká sice jenom jeden stůl, židle a pár kůží na spaní, ale všechno je lepší, než žít s otcem. "Jak by takovej zápis moh asi začínat", přemýšlel trpaslík už zachumlaný do zvířecích koží, "Možná..., no bylo to v noci, tak třeba: 'Ta noc, kdy všechno začalo, se příliš nelišila od všech svých zimních sester, možná jen sněhu padalo méně...', to je ale blbost, pomyslel si trpaslík, otočil se na druhý bok a usnul.

Tolik dvouleté celoživotní dílo Orglaffa Bezbrady.

* * *

Ta noc, kdy všechno začalo, se příliš nelišila od všech svých zimních sester, možná jen sněhu padalo méně. K vesnici Liscannor přibíhal muž. Mrtvola jeho koně ležela nedaleko, ale přesto už se ze tmy začaly vynořovat siluety pronásledovatelů. Muž doběhl k prvnímu domu a zabušil na dveře. "Pro pět ran do ardasanský báby, co se děje?", ozval se z domu mohutný, nicméně mírně ospalý hlas. "Pomozte mi, prosím", vypravil ze sebe neznámý, přičemž se snažil popadnout dech. Dveře se prudce otevřely a v nich stanul robustní elf. "Huh, co se stalo?", vyhrkl na muže. "Pronásledují mě, potřeboval bych koně", vydechl tázaný. "Pojďte dovnitř", řekl Tanris, neboť to byl on, a vtáhl muže do domu. Z temnoty se ozývaly hlasy několika mužů, částečně ztracené v dusotu kopyt. "Za mnou", přikazoval Tanris, "Já vás schovám". Muž nijak neprotestoval, když ho hraničář začal navlékat do brnění, sloužícího doposud jako ozdoba. Když se pod okny ozvaly hlasy několika mužů, navlékl si Tanris přes noční košili ještě svou kroužkovou zbroj, opásal se mečem a šel se podívat, kdo že se mu to potlouká po zahradě.

Nutno podotknout, že neznámý měl vcelku štěstí, neboť tu noc právě nebyl doma Tanrisův bratr Herbert. O tomto temném kouzelníkovi a uprchlém vrahovi se vyprávělo několik historek. Jedna z nich byla, že žebráky, kteří snad zabloudili k jeho dveřím žádat o almužnu, už nikdy nikdo nespatřil.

"Co tady chcete?", obořil se elf na tři muže, kteří obhlíželi jeho dům. "Prohledat", prohlásil jeden z nich, načež muži vtrhli do álfheimského domu a jali se tento prohledávat. "No co, co...", začal protestovat Tanris, ale pak začal soustředil svou mysl. Tohle si přece nenechá líbit. Jeden z prohledávajících našel o zeď opřené brnění, ale když do něj kopl, kupodivu nespadlo na zem. "Tady je ten bastarglll...", stačil ještě ze sebe vypravit, než mu čepel Tanrisova meče prořízla hrdlo. Ve vedlejším pokoji už se na zemi válel jeho společník, který byl vystaven proudu hraničářových emocí, soustředěným do nebezpečného kouzla. "A teď jsi na řadě ty", skočil elf na posledního muže a jejich čepele se s třeskotem setkaly.

"Jako bych slyšel hluk boje", probudil se náhle kroll Lynhaard a jeho citlivé uši se snažily zaslechnout další náznak zvuku.

"Támhle je ten hajzl, na něj!", volal jakýsi maskovaný muž směrem k Tanrisovi, který právě odrážel útoky několika lumpů. "Grumvuááá", rozlehl se vesnicí bojový pokřik a kroll Lynhaard se vyřítil ze svého domu, likvidujíc všechno, co mu stálo v cestě. útočníky také zasypalo několik šípů, přiletivších od domu Griffina Linfalase.

"Tady ten dům vypadá bohatě, dalo by se tam něco ukrást", pomyslel si jeden z nepřátel, stojíc pod Krochtovým oknem, když tu se z temnoty za ním vyhoupl temný stín. Vzápětí se muž sesunul bezhlesně k zemi. "Hej, Krochto", zaklepal na okno Aedd, "Seš vzhůru?". Okno se tiše otevřelo, "No jo. Polez". "Vidíš támhlety tři chlapy?", ukázal čaroděj na temné postavy stojící na kraji vesnice a pozorující probíhající boj, "To vypadá na předáky".

Mezitím se do boje zapojilo několik dalších vesničanů a rovněž dva obyvatelé hostince U hrocha, Atir a Simonn, což vychýlilo misky vah jednoznačně na stranu liscannorských. Pak se však stalo něco, co nikdo neočekával. Na návsi se objevil drak. "Zachraň se, kdo můžeš!", ozývalo se ze všech stran a všichni v panice prchali. Téměř všichni. Tanris se pomalu plížil podél zdí domů blíž ke třem tajemným postavám.

"Drak, je tam drak!", volal Aedd z Ruindoru a zmateně pobíhal po místnosti. "Nesmysl", prohlásil klidně Krochta, "Žádnej drak tam neni". "Ale dyk ho tam vidim", ječel Aedd. "Prostá iluze, jenom trochu větší", prohodil čaroděj a mnul si bradu. "No jo", podivil se zloděj, "Teď, když se dívám blíž, tak se mi vopravdu zdá nějakej divnej, jakoby průsvitnej... No fakt, nic tam neni. Himbajs, ze mě si nikdo šprťouchlata dělat nebude". Zloděj vytáhl luk a šípy a potichu vyskočil z okna, čaroděj za ním.

Tři muži s uspokojením pozorovali, jak jejich iluze demoralizovala bránící se vesničany. Vtom však z temnoty přilétly dva šípy, následované černým bleskem. "Au", zapotácel se jeden z mužů, zatímco druhý byl bleskem sražen na zem. "Mizíme", vykřikl třetí a začal odříkávat zaklínadlo. Ještě několik šípů přilétlo, ale nezabránily ani jednomu z mužů ztratit se v objevivším se portále.

"A sou pryč", prohlásil Krochta, když na místě portálu byla zase jen normální tráva. "Ale ten člověk, co ho honili, žije. Je u mě", usmíval se Tanris, "Však nám řekne, co byli zač, a kde si je máme najít". "Správně", souhlasil Krochta, "Liscannor nikdo přepadávat nebude". "Ale kde sou sakra ostatní?", napadlo Aedda. Tři družiníci se šli tedy podívat zpět do vesnice. "Nikde nikdo", vrtěl hlavou Aedd. "Pomóc, zachraňte nás", zaslechli dobrodruzi volání. "De to vod Lynhaardova baráku", zaposlouchal se Krochta. Druzi tam okamžitě vtrhli. "Do sklepa", velel Tanris. Třem druhům se naskytl zajímavý pohled na Lynhaarda, Griffina a Simonna, kterak leží na zemi, jakoby zavaleni židlí či prknem. Působili dojmem, že se nemohou pohnout. "Copak je, Lynhaarde?", poklepal jemně krollovi na rameno Krochta. "Drak na Lynhaard srazit dům", vysoukal ze sebe s námahou tázaný. "Ale nepovídej", usmál se dobrácky čaroděj, "Vážně. Ta židle asi musí vážit". Kroll se na něj nechápavě podíval, ale po chvíli přemýšlení usoudil, že něco není v pořádku. "Tak to ne", vyskočil a odhodil židli, která se následně roztříštila o stěnu, "Z Lynhaard nikdo srandu dělat nebude. Kde být?". "Klid, krolle", pronesl uklidňujícím hlasem čaroděj, "Prchli, ale máme muže, kterého pronásledovali, a ten nám snad něco řekne. Teď však musíme za ostatními, aby se také vzpamatovali".

Když byli všichni obyvatelé Liscannoru vyproštěni z moci svých iluzí, sešli se v hospodě U hrocha, aby zapili prožitý šok. Dlouhou chvíli všichni živě diskutovali o tom, co se tu stalo, ale nakonec se obrátili na muže, který doposud tiše seděl v koutě a usrkával pivo. "Ták, pane", promluvil Krochta Moskyt, "Jsme připraveni vyslechnout váš příběh". "Ehm", odkašlal si tázaný, "Tak tedy, moje jméno je Froinger. Můj pán mě poslal, abych tady v Nurnu našel skupinu schopných dobrodruhů, pro které by měl práci. Zdá se mi, že zde by se možná našel někdo...". "A kolik za to?", ozvalo se několik dobrodruhů, kteří se vždycky nejdřív ptají na peníze a příliš je nezajímá, co vlastně budou dělat. To za ně rozhodnou jiní. "No, to záleží na tom...", zamyslel se Froinger, který podobnou reakci nečekal, ale Krochta ho přerušil: "Nejdřív nám pěkně povězte, o co jde". "Dobrá tedy", pokračoval Froinger, "Jde o to, že mág Muhamar, který se mě snažil zabít, potřebuje získat dračí srdce. Při tajemném obřadu, kdy srdce sní, pak získá schopnost přeměňovat se v draka. Ve skutečného draka, ne jen tvořit iluze, podobné té, kterou jste tu viděli. Proto mu můj pán chce zabránit, aby dračí srdce získal. Momentálně Muhamar ví o jednom rudém drakovi, Farimorovi Velikém, žijícím v Nordwaithu, a pravděpodobně se ho pokusí zabít. Já tedy hledám skupinu dobrodruhů, kteří by draka ochránili". V tu chvíli vypukla v hospodě vřava. Všichni se snažili prezentovat svůj názor na věc, takže nebylo slyšet vlastního slova. Nikomu se moc nezamlouvala myšlenka, že by měli draka chránit a ne naopak, zvláště některým, jako Krochtovi či Lynhaardovi, kteří už s draky měli tu čest. Nakonec ale touha po pomstě byla větší, než chuť lovit draky, zvláště, když Froinger slíbil, že všechny podrobnosti ochrany s drakem dojedná sám. I finanční odměna byla nakonec zdárně dohodnuta, když se Nurnští ukázali býti mnohem lepšími obchodníky, než Froinger, který nakonec druhům nabídl i vlastní dům.

Na výpravu za ochranou ohrožených druhů se vydali čaroděj Krochta Moskyt, krollí šermíř Lynhaard z Rugornu, zloději Aedd z Ruindoru a Griffin Linfalas, chodec Tanris z álfheimu a alchymisté Atir z Arteinu a Simonn Čarostřelec, doprovázeni Froingerem. Skupina jezdců vyjela k jihu.

Do Nordwaithu jeli druzi nejvyšší možnou rychlostí. V zemi samé, jak se ukázalo, vládla velmi silná diktatura, ale Nurnští se vyhýbali kontaktu s podezřívavým obyvatelstvem a dojeli až do pustiny, kde měl drak žít. Jeho jeskyni našli snadno, ale přijeli pozdě, drakova mršina ležela v ústí jeskyně. Pravda, kolem ní se válel dobrý tucet mrtvol, ale to bylo málo. Drak měl rozsekaný hrudní pancíř a jeho srdce bylo vyříznuté. "Tak", studoval mršinu Krochta, "Co budeme dělat?". "To je velmi špatné, že Muhamar získal srdce", prohlásil Froinger, "Teď nám ale nezbývá, než vrátit se s nepořízenou. Můj pán by se měl dostat do Nurnu než se vrátíme, možná by pro vás ještě nějakou práci měl". "A co být s peníze?", ozvalo se z davu, který nerozlišuje za co, ale za kolik. "Něco samozřejmě dostanete", opatrně odpověděl Froinger, "To rozhodne můj pán. Nyní však bychom neměli marnit čas".

Návrat do Gwendarronu proběhl bez problémů, horší bylo setkání s panem Godranem, zaměstnavatelem družiny, který prohlásil, že by pro Nurnské měl ještě práci, a to sice přivézt cosi z Armidenu. Za příslib tučné odměny však druzi souhlasili, přece jen, všichni znali legendy o Armidenu jen z vyprávění. Navíc nebylo nutné zdržovat se ve městech, kde by místní obyvatelé jistě vyvolali konflikt. Bylo totiž třeba objevit opuštěné sídlo prý kdysi slavného alchymisty Tanriena z Heralionu, ležící poblíž Bergienu. Nalézalo se ale již v pustině dostatečně daleko od v Armidenu nebezpečných měst. Odtamtud měli druzi přinést láhev jakéhosi prášku. Druzi se pídili po podrobnostech, ale Godran se omluvil za nedostatek času a slíbil jim vše objasnit po jejich návratu. S tím tedy družina opustila Gwendarron a zamířila tentokrát na východ.

Druzi se drželi svého plánu nestýkat se s obyvatelstvem a při jakémkoli náznaku blízkosti domorodců mizeli v nejbližší vhodné skrýši, pročež bez problémů dojeli na dané místo a objevili hledané sídlo. Alchymistův polorozbořený dům ležel na značně rozmáčené půdě, která představovala ideální útočiště pro kolonii červů, což vedlo ke krvavé řeži, která byla nakonec vyřešena zásahem Aedda a jeho ohnivých hlín. Po zlikvidování červů následovalo prohledávání domu, v němž nakonec byla nalezena láhev s hledaným práškem. Druzi mohli s úsměvem na rtech opustit Armiden.

* * *

"Výborné, skvělé", radoval se Godran, když mu Nurnští přinesli prášek, "A nyní vám mohu říci, jak se věci mají. Můj nepřítel, Muhamar, je vládcem ve vzdálené zemi Andelur. Tato země leží východně od Nordwaithu, ale je od něj oddělena vysokými Hymlajskými horami a pouští. Cesta z Nordwaithu trvá téměř tři měsíce. Já ho musím zničit, ale problém je v tom, že Muhamar pozná, když se k němu přiblížím. Proto potřebuji někoho, kdo se tam přiblíží místo mě. Ten prášek, co jste mi přinesli, reaguje se zlatem a přidáním malého množství magie otevře portál. Mně pak stačí otevřít si druhý portál a teleportuji se přímo k Muhamarovi. Pokud pro mě uděláte ještě toto, dostanete celkem stodvacet tisíc gwendarronských zlatých". "To zní lákavě", zamyslel se Krochta, "Ale kde vememe tolik zlata, aby prášek zareagoval?". "To není problém", usmál se Godran, "Muhamar má ve svém hlavním sále zlatou podlahu". "A jak se do toho sálu dostaneme?", ozval se Tanris. "Na jednom hřbitově v Dolských kopcích je vstup na stará pohřebiště, do katakomb, které ústí v paláci. Ve vesnici Ratešť v Kaspských horách, kde žijí povstalci, vědí o tom vstupu. Můžete se s nimi tedy spojit, aby vám cestu ukázali. Až se tam dostanete, pomocí tohoto prstenu", při těch slovech Godran vytáhl malý zlatý kroužek, "mi dáte zprávu a já budu připraven otevřít portál". "Dobrá", řekl Krochta a převzal prsten, "Vyrazíme zítra". S tím se druzi rozloučili a rozjeli se do svých domovů alespoň jednu noc přespat zase doma. Shodou okolností se devět měsíců po této noci narodili Gerllod Moskyt a Eleanor Rugornská.

Ráno rozespalí dobrodruzi vyrazili na dlouhou cestu do země Andelur. Sluníčko jim svítilo na cestu a všichni ve výborné náladě přemýšleli, co si za svůj podíl koupí. Lynhaarda nadchla myšlenka vybavit si dům zlatou podlahou, Krochta přemýšlel o dalším zvětšení svého domu, aby už konečně byl větší a výstavnější, než liscannorská radnice, a Griffin si zase v Nurnu vyhlédl sadu nádherných šperháků. Aedd snil o malé lodici, na které by brázdil moře při gwendarronském pobřeží, zatímco Simonn Čarostřelec se viděl s překrásnou kuší. Atir myslel na velikánskou truhlu a Tanris před sebou viděl roztomilý obličej elfky. Hraničář si však nikdy neuvědomil, jak jsou ženy nestálé, zvláště pak, když se jeden a půl roku neukáže s tím, že je na cestách. Tak druzi jeli a jeli a slunce je doprovázelo až do země Nordwaith.

V Nordwaithu nevládla právě klidná atmosféra. Druzi se na každém kroku setkávali s nedůvěrou obyvatelstva, pramenící z nenávisti ke všem ozbrojencům. Bez valného nadšení dojeli do Daukenu, hlavního města země. "U červenýho draka", četl Tanris vývěsní štít zájezdního hostince na náměstí, "Nemá to něco společnýho s tim drakem, co ho zabili?". "Dost možná", zamyslel se Aedd, " Ale vypadá docela slušně, mohli bysme tu přespat".

"Ták, a teď bysme měli sehnat nějaký informace vo těch Hymlajskejch horách a nejspíš taky pár mezků se zásobama navíc", prohlásil Krochta, když se Nurnští ubytovali. Všichni vyrazili do ulic, aby se asi za dvě hodiny znovu setkali v hostinci. Chyběl pouze Atir, ale nikdo tomu nepřikládal zvláštní význam. Všichni se vypravili navštívit jednoho obchodníka, který prý v Andeluru žil.

Obchodník přivítal družinu kupodivu celkem vřele a celkem rád se rozpovídal o své cestě. "Jó, tenkrát jsem vydělal spoustu peněz", zasnil se, "Ale cesta je to nebezpečná, několik mužů zahynulo. Kromě námahy vás v horách ještě ohrožují divocí trollové a potom na poušti kočovní Nómové. Do pouště je potřeba vzít s sebou zásoby vody, neboť tam rozhodně žádnou nenajdete. A koní vemte co nejvíc, aby unesli hodně zásob, někteří vám stejně cestou padnou. Jestli chcete, tak vám dobré silné koně seženu, takové, jaké jsem měl s sebou tenkrát já sám". Nurnští se ještě přeptali na několik podrobností a dojednali obstarání koní a zásob a rovněž pohlídání svých vlastních zvířat, která prý byla pro cestu přes hory nevhodná. S tím se s přátelským obchodníkem rozloučili a vrátili se k Červenému drakovi. Atir se však stále neobjevil, a když nedorazil do rána, vydali se ho druzi hledat do ulic.

Tanris vešel do hospody Pod drnem v nejnuznější čtvrti, kam se ani vojáci neodvažovali vstoupit po setmění v menším počtu než deset mužů. Elf se svým uhrančivým pohledem rozhlédl po nálevně, načež přisedl k jednomu osaměle popíjejícímu muži a přeptal se ho na hobita. "Takovej malej", pokýval hlavou tázaný, "bosej, černý vlasy, meč, na zádech truhlu, hmm. Tak toho sem vůbec neviděl". Tanrisovi se odpověď nezdála, ale když si všiml nepřátelských pohledů celé hospody, raději se rozloučil a odešel. Na odchodu si ještě všiml tmavé skvrny zaschlé krve na podlaze.

"Já si myslim, že tam něco vědi", rozhorleně oznámil svým hromovým hlasem Tanris. "Pudem se na to podívat", souhlasil Krochta. "Tak, tak", přitakal Lynhaard a začal si brousit meč. "Máte pravdu, družiníky nikdo jen tak pro nic za nic vraždit nebude", přidal se Aedd.

Zanedlouho rozhorlení druzi vtrhli do hospody Pod drnem. Aedd s Griffinem zaujali strategická místa u dveří, aby zahnali komukoliv myšlenky na útěk, Simonn s kuší se usadil v rohu, aby měl přehled, Lynhaard jako nástroj strachu si stoupl doprostřed a vrhal na všechny strany nevraživé pohledy, což donutilo většinu lidí hledět si jen svého piva. Krochta a Tanris se s nepříjemnými úsměvy na tvářích rozhlédli po osazenstvu. "Tak třeba ty", ukázal Krochta na jednoho muže. "Nebyl tu náhodou včera jeden hobit?", zeptal se Tanris, zatímco Krochta zamumlal zaklínadlo. "Ne", odpověděl tázaný a zasmušile si elfa prohlížel. "Byl", usmál se Krochta ledovým úsměvem, který věstil něčí blízkou smrt. "A copak se mu stalo?", nadhodil Tanris. "Ale dyk sem vám řek, že tu nebyl", pronesl trochu zmatený opilec. "Tak. Zabili ho", zamračil se Krochta, "A kdopak ho zabil nám povíš?". "Ale, já totiž...", blekotal muž a začal se neklidně vrtět. "Zdá se, že byli tři", četl Krochta v mužově hlavě jako v otevřené knize, "Tak nám je pěkně ukaž nebo se naposled pomodli". "Ehm", odkašlal si muž a vrhl nervózní pohled k vedlejšímu stolu. To však Krochtovi stačilo. "Tak tihle to byli", ukázal čaroděj a kývl na Lynhaarda. Za okamžik se dvě rozsekaná těla válela na zemi v rychle se zvětšující kaluži krve. "Proč ste ho zabili?", obořil se Krochta na třetího muže, který rozpačitě sledoval krolla. "On, ehm", vysoukal ze sebe, "Chtěl ňáký informace a pak nechtěl zaplatit". "A ty informace dostal?". "Ehm, nedostal", zašeptal muž a rozklepal se. "Takže nebyl žádný důvod ho zabít", ušklíbl se liscannorský čaroděj, "Škoda, že už se z toho nestačíš poučit". To Lynhaardovi stačilo a ladným sekem oddělil vrahovi hlavu od těla.

"Stejně to sou pěkný hajzlové", zašeptal Krochtovi Tanris, "Tady uprostřed hospody někoho zabijou a nikdo nic neřekne". "Měli bysme je potrestat", odvětil rovněž šeptem čaroděj, "Navíc nepotřebujeme svědky". Pokyny se mezi družiníky rozšířily rychlostí blesku. Každý hned věděl, co má dělat. Povel k útoku dal Krochta, když několik opilců, krčících se v rohu, rozehnal ohnivou koulí. V tu chvíli naplno vypukla panika. Všichni, kdož se do této chvíle činili neviditelnými, aby na sebe neupozornili, se začali hrnout ke vchodu, přičemž byli nemilosrdně masakrováni. Pouze jednomu muži se nakonec podařilo vyklouznout a zmizet v přihlížejícím davu, přivolaném vřavou v hospodě. Padl sice návrh rozehnat dav pomocí ohnivých hlín, ale nakonec Nurnští od dalšího masakru upustili, nasedli na koně a opustili nebezpečnou čtvrť.

Druhý den druzi s karavanou koní opustili Dauken a zamířili na jihovýchod, doplněni o potulného hraničáře bez domova, který se představil jako Argell Arghallský. Krajina se brzo začala zvedat a po třech dnech se dostali na úpatí vysokých štítů. "Páni, to sou ale hory", uznale hvízdl Tanris. "To bude fuška přes tohle přejít", zabručel Griffin. S tím Nurnští začali zdolávat první menší kopce.

"Mám stále pocit, jako by nás někdo sledoval", prohlásil pojednou Tanris štrádujíc si to po zalesněných kopcích, "Řiká mi to můj hraničářskej čmuch". "Chá, chá", začal se řehonit Simonn, "Hraničářskej čmuch, to je dobrý, ty si jako ňákej pes, né?". "Zavři hubu, nebo ti jednu plácnu", rozčílil se elf a pohrozil pěstí. "Hé, hé, neplácneš, neplácneš", šklebil se dál Simonn. Tanris se zamračil, začal se mocně soustředit. "Aů, pomoc, hoří mi hlava!", zaječel Simonn a začal se hasit. To se mu záhy podařilo, ale na místě jeho bujné kštice zbyla jen spálená pokožka. "Cos mu to udělal, ty prase?!", vykřikl Krochta. "Neřvi na mě, kašpare!", ohradil se Tanris, což neměl dělat, neboť čaroděj se nerozpakoval a začal odříkávat zaklínadlo. "Co, co, co to je?", začal blekotat Tanris a omakával si obličej, ze kterého mu právě vyrašily dlouhé chlupy. "To aby sis pamatoval, že s kouzelníkama se nežertuje", ušklíbl se Krochta. Chtěl ještě něco dodat, ale přerušilo ho táhlé zavytí v nepříjemné blízkosti. "Já vám povídal, že nás něco sleduje", zabručel Tanris, když se z lesa vynořilo několik vlků. Následovala bitka, která skončila vybitím vlčí smečky, i když i Nurnští utržili několik šrámů.

Po několika dnech se Krochta nechal přesvědčit, aby Tanrisovu okrasu odčaroval. Mezitím se druzi dostali do opravdu vysokých hor. Pojednou se před družinou objevila krollka. Na krollí poměry docela hezká, na sobě přes nízkou teplotu jen několik hadrů. "Fíha, ta být", hvízdnul Lynhaard a valil bulvy. "Pomozte mi, dobří lidé", oslovila druhy tichým hlasem a svůdně se opřela o Lynhaardovo rameno. "Co tu dělat?", přeptal se rugornský kroll. "Uprchla jsem ze zajetí obra, který žije tady kousek ve zřícenině starého hradu", zašeptala krollka a protáhla se, "Ale bojím se, že mě bude pronásledovat. Nemohli byste ho zabít?". "A co za to?", nervózně se přeptal Lynhaard. "Třeba bysme mohli být chvíli spolu sami, válečníku", usmála se krollka a polechtala Lynhaarda na neholené bradě. "Jako muž a žena?", chtěl se ujistit kroll. "Jako muž a žena", potvrdila dívka a šibalsky se usmála. "Lynhaard jít na obr", prohlásil šermíř a vyrazil kupředu, na ostatní se neohlížeje.

"Může to být past", zašeptal Simonn. "Ale asi nemá cenu mu to rozmlouvat", přitakal Krochta. "Na to, že má doma Wenoru, zřejmě zapomněl", přidal se Griffin. "Tak pozor, opatrně za ním a oči na šťopkách", uzavřel Krochta.

Zanedlouho došli druzi ke zřícenině a vstoupili na nádvoří. Než se stačili rozhlédnout, vyřítili se z jedné jakž takž stojící stavby tři obři. Přesněji řečeno, jeden obr a dva obrokrollové, kříženci obra s krollem. "Já ti dám muže a ženu", rozesmála se krollka a přetáhla Lynhaarda klackem přes hlavu. Ten se ale spíš snažil bránit obrově palici, zvící statné borovice. Krollka si mezitím vylila zlost na nepřipraveném Argellovi. Rozbila mu klackem hlavu. Do boje se ihned zapojil i Tanris, zatímco čaroděj Moskyt kouzlil a Aedd, Griffin a Simonn stříleli. Když se vrtkavá štěstěna ne a ne přiklonit na stranu Nurnských, došlo i na ohnivé hlíny. To, že život v boji položil jen jeden nezkušený nováček, se dá téměř nazvat zázrakem, neboť když Lynhaard proklál mečem zrádnou krollku, bylo nádvoří pokryto krví, z níž ne nepodstatná část patřila družiníkům. Tanris měl spoustu práce s léčením a sešíváním utržených ran. V hlavě mu už ale vytanula myšlenka na odchod.

"Já dál prostě nejdu", oznámil ostatním ráno, "Dem teprv pár dní, furt nahoru, dolu, vlevo strž, vpravo skála, zima tu je a takhle to má jít eště dva měsíce. Na to se vykašlu, na to nemám nervy. Vracim se do Nurnu". "Tanrisi, neblbni", snažil se elfa přesvědčit Krochta, "Rozmyslel sis to dobře. Dyk my potřebujeme léčitele". "Jo, rozmyslel. Nejedu. Uvidíme se, až se vrátíte, jestli se z tý dálky vůbec vrátíte. Bohové s vámi", rozloučil se álfheimský elf a vydal se na cestu zpět. Druzi ještě chvíli kroutili hlavami a přemáhali chuť taky se vrátit, neboť chladný horský vzduch nikomu nedělal moc dobře, ale vidina tučné odměny je přiměla k dalšímu pochodu.

"Už nikdy nepodlehnout svody", zaříkal se Lynhaard, kulhaje po strmém srázu. Většina těla ho bolela, poněvadž utržené rány se hojily jen pomalu. "Zůstat věrný Wenoři". Ostatní druzi jen mlčky kývali hlavami. Věděli, že se Lynhaard, na rozdíl od svého synovce, násilníka Jacoba, zatím nikdy neprovinil proti mravnosti.

Po několika dnech pochodu druzi dorazili k úzkému můstku přes propast, na jehož druhém konci se právě tlupa trollů dohadovala o čemsi ohledně svázaného kentaura. Když spatřili družinu, okamžitě mezi nimi propukla vřava. "Démoni, démoni", ozývalo se z davu, zatímco druzi zaujali strategické postavení a bylo zřejmé, že přes můstek se právě teď hned tak někdo nedostane. Nurnští pozorovali zvláště dva trolly, kteří vášnivě debatovali. Jeden z nich byl ověšen spoustou zvířecích lebek, kostí, ale i kamínků a bylin. Druhý měl zase bezpečně největší kyj ze všech trollů. O tématu jejich pořvávání se však druzi mohli jen dohadovat. Nakonec se oba přesunuli na druhý konec můstku.

"Vy, démoni. Vy jít zpět do hory", zakřičel ten s velkým kyjem. "My nejsme démoni", oponoval Krochta a postoupil kupředu, "My jenom chceme projít". "Zůstat tam, jinak my bránit", zvlolal troll a výhružně zvedl kyj. "Ale my skutečně nejsme démoni", pokrčil rameny čaroděj a zase ustoupil. Trollové se zase o něčem radili. "Démoni, my vám obětovat, aby vy odejít", zvolal troll opět. "To nemá cenu, bez boje se dál nedostanem", prohlásil Krochta. "Můžem je ještě zkusit přesvědčit, že nejsme démoni", navrhl Griffin. "To nemá cenu", ušklíbl se Moskyt, "To by spíš ztratili zábrany a vrhli se na nás". "Tak do nich", zabručel Aedd a připravil si luk.

Zatím troll něco rozkázal ostatním a banda se zjevně připravovala na obětování kentaura. V tom jim ovšem zabránilo několik šípů vyslaných Aeddem, Griffinem a Simonnem. Někteří bojovníci sebrali odvahu a rozběhli se na útočící střelce, ale nikdo z nich nedoběhl ani k připravenému Lynhaardovi. Většina trollů však zmizela v jeskyních na druhé straně mostu. Tam na ně sice podnikl úspěšný útok čarodějův havran, ale byl zneškodněn zákeřným kouzlem trollího šamana.

Trollové se pokusili ještě o jeden zoufalý výpad a vyřítili se z jeskyní na družinu. Tentokrát se jich několik dostalo až k Lynhaardovi, ale jelikož na úzkém mostě nemohli využít početní převahu, rugornský šermíř, podporován za ním stojícím čarodějem z Bažiny, je postupně pobil. Družina se právě radila, jestli má zaútočit na trolly zalezlé v jeskyních, když se na cestě pokračující za trollími obydlími objevila skupina kentaurů, přivolaná bývalým zajatcem, kterému se ve vřavě vyvolané útokem Nurnských podařilo uniknout. Ti přímo zaútočili na jeskyně a trollové byli nemilosrdně pobiti.

Po bitvě kentauři přišli k Nurnským a poděkovali jim za záchranu svého druha. V přátelském rozhovoru se Aeddovi podařilo vyhandlovat kvalitní kentauří luk. Kentauři pak doprovodili Nurnské až na konec svého území. To už hory pomalu začínaly klesat a druzi sestupovali na rozsáhlou holou planinu, Andalurskou poušť.

Jeden večer se Krochta na chvíli vzdálil od ostatních, a když se vrátil, vedl za ruku šklebícího se ďáblíka. "To je můj nový přítel Šplouch", představil ho. "Kch, kch, ty mít ale divný přátelé", rozesmál se Lynhaard, ale čaroděj se jen zamračil a ďáblík se na krolla obzvlášť odporně zašklebil. "Odvést si to, nebo Lynhaard nakopnout", protestoval rugornský šermíř, který se ďáblíkova výrazu téměř polekal. "To si zkus", prohodil Krochta, ale poslal Šploucha hlídat.

Ještě před vstupem do pouště naplnili Nurnští všechny přebytečné měchy vodou z osamělého potůčku. Pak vjeli do písečných dun.

Cesta pouští byla velmi namáhavá. Všechny trápila neustávající žízeň, ale zásobami vody se muselo šetřit. Druzi mlčky seděli v sedlech nebo kráčeli, aby ulevili koním, kteří útrapy cesty snášeli mnohem hůř, a nyní jich bylo o dobrou polovinu méně než při odjezdu z Nordwaithu.

Pojednou se na dunách, mezi kterými Nurnští projížděli, objevily asi čtyři tucty černě oděných jezdců. "A sakra", ulevil si Krochta a zastínil si rukou oči. Moc mu to nepomohlo, jezdci měli zakryté obličeje, takže byly vidět jen oči, lesknoucí se odráženým sluncem. Nemělo cenu bránit se, proto Nurnští dali výmluvně najevo, že se vzdávají. Jezdci je tedy doprovodili do nedalekého tábora.

Slunce právě zapadalo, když se před skupinou objevila stanová osada. Vzhledem k šeru nemohli Nurnští přesně odhadnout, kolik Nómů v táboře je, ale jistě jich bylo nejméně jednou tolik co jezdců, kteří je zajali. Proto dobrodruhům ani nebyly odebrány zbraně, byli pouze zavřeni do jednoho stanu a hlídáni.

"Tak, co teď?", rozhodil rukama Griffin. "Počkáme, co se z toho vyvrbí", pohladil si Krochta svou bradku, "Nevíme, jsou-li to přátelé či nepřátelé a co po nás budou chtít. Kdyby nás chtěli normálně okrást, mohli na nás hned zaútočit". Vzhledem k tomu, že nikdo neměl jiný návrh, jak skoncovat se stovkou kočovníků, šli druzi spát, aby do zítřka nabrali sil. Bohové vědí, jestli se jim to nebude hodit.

Ráno druhy probudil dusot koní, zřejmě odjížděla větší skupina Nómů. Zakrátko byli vyvedeni ze stanu a na provizorním shromaždišti uprostřed tábora se setkali zřejmě s náčelníkem Nómů. Rozmluva netrvala dlouho, náčelník prohlásil, že za projetí jeho územím musí Nurnští zaplatit. Řekl si sice o vydřidušskou sumu, ale druzi se vzhledem k dvou tuctům okolostojících Nómů ani nehádali a souhlasili. Jednání však vzalo náhlý obrat, když z vedlejšího stanu vyšel hobit. Když spatřil družinu, zívnutí mu zmrzlo na rtech. "Zabte je", zařval a ukázal přitom na dobrodruhy. "To je ten, co přepad Liscannor", vykřikl Griffin a sáhl po luku. To už se náčelník Nómů poroučel k zemi s hrudí propálenou blesky. Nurnští využili počátečního zmatku Nómů, kteří chvíli nemohli pochopit, co se vlastně stalo, a zaujali bojové postavení. Krochta ucítil, že ho kdosi vyzývá na mentální souboj. "Ten hobit", pomyslel si, ale pak už musel celou svou mysl soustředit na nadcházející bitvu. Jeho protivník byl silnější, ale ne příliš výrazně. Přesto Krochta cítil, jak slábne a ztrácí půdu pod nohama. Kdesi v podvědomí mu však vytanula myšlenka na přepadení Liscannoru, ohrožení života jeho blízkých a také na dlouhou cestu, kterou vykonal, aby se pomstil. Kdesi v podvědomí se sebrala ohromná nenávist k jeho protivníkovi a ta, jako ohromná příbojová vlna, zaplavila hobita. Krochta téměř padl k zemi vyčerpáním, ale sebral poslední zbytky sil, aby se rozhlédl, chtěje pomoci svým druhům. Toho však již nebylo třeba. Lynhaard stál se zkrvaveným mečem uprostřed hromady mrtvol a rozhlížel se, jestli ještě nějaký nepřítel neunikl jeho bystrému zraku a sluchu. Griffin, Aedd a Simonn vysílali kalené šípy za několika prchajícími Nómy.

"Tak zběžně prohledat a pryč", nařizoval Krochta, když se dal trochu dohromady, "Nevíme, kdy se kdo vrátí". Jak řekl, tak se stalo, druzi jen zběžně pročesali stany, naložili na koně pár pytlů zlata a rychle opustili vesnici.

Druzi jeli několik dní a kupodivu se nezdálo, že by je někdo sledoval. Písek se postupně měnil v kámen, potom přibývaly malé keříky a nakonec se objevil sem tam i nějaký strom. Nurnští podle mapy celkem snadno objevili vesnici Ratešť. Na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o povstaleckou vesnici. Všichni muži i ženy byli ozbrojeni a kolem vesnice byly rozestaveny hlídky, z nichž na jednu gwendarronští dobrodruzi narazili a ta je odvedla k veliteli.

"Bohové s vámi", pozdravil slušně Krochta, náčelník pouze kývl. "Jsme z daleka a doslechli jsme se, že bojujete proti Muhamarovi", pokračoval čaroděj z Bažiny, "Prý také víte o podzemní cestě do paláce. Nabízíme vám tedy toto - vy nám ukážete vstup do podzemní chodby a my se pokusíme Muhamara zabít". "Zajímavá nabídka", prohlásil velitel vesničanů, škrábaje se na bradě, "Víte jistě, že cesta vede přes staré pohřebiště a je velmi nebezpečná". Nurnští přitakali. "Myslím, že nemáme co ztratit, když vám cestu ukážeme. Pošlu s vámi pár lidí", rozhodl se velitel nakonec. "Chtěl bych ještě požádat, jestli byste se nám mohli postarat o koně a uložit nám pár zavazadel", dotázal se ještě Krochta. "Samozřejmě", souhlasil náčelník a ušklíbl se. Dobře věděl, proč to dělá.

Navečer se druzi rozloučili se svými průvodci a sestoupili do katakomb. Během cesty dal Krochta pomocí prstenu vědět Godranovi, že se blíží k cíli. Šli asi hodinu, když se dostali do místnosti s patnácti katafalky dávných panovníků. Naštěstí ze seschlých mumií, které byly uvnitř, byly živé, vlastně nemrtvé, a nebezpečné jen tři, ale i tak si družiníci odnesli několik nepěkných šrámů. V další místnosti však byly manželky panovníků, které byly oživlé všechny. Přesto druzi překonali i tuto překážku a neohroženě pokračovali dál.

Zakrátko se octli před masivními dveřmi, navíc z druhé strany zajištěnými závorou. S tou si poradila dvojice gwendarronských zlodějů Griffin, Aedd, načež Lynhaard vyrazil kupředu. Za dveřmi byla rozlehlá místnost, z níž téměř celá polovina byla ze zlata. Bohům žel, druzi se ocitli v té druhé části místnosti. Kromě vtrhnuvších Nurnských byli v místnosti ještě ještě dva vojáci, Muhamar a muž s maskou, který byl rovněž při útoku na Liscannor, se svým mazlíčkem, šavlozubým tygrem. Nastala krutá řež. Aedd s Griffinem prošpikovali jednoho z vojáků otrávenými šípy, zatímco druhý naporcoval neopatrného Simonna. Krochta přesným vrhem rozbil kouzelný prášek na zlaté podlaze a spěchal pomoci Lynhaardovi, který se dostal do těžkého boje s šavlozubým tygrem. Nakonec Moskyt usmažil blesky muže s maskou, těžce zranění Aedd a Griffin zlikvidovali druhého vojáka a Šplouch do kouzelného prášku vložil tolik potřebnou magii ze slunečního prstenu. Právě včas, Muhamar se zrovna začal měnit v draka. Prchající druzi ještě stačili zpozorovat, jak se na poprášeném místě objevil nezřetelný portál a vzápětí se tam zhmotnil bílý drak.

Co se dělo dále už Nurnští neviděli, slyšeli jen temné dunění a na úprku katakombami je doprovázely mírné otřesy půdy a občasné opadávání omítky ze stropu. Časem se ale všechno uklidnilo, a když druzi podzemí opustili, Godran již na ně čekal. "Zdá se, že sme vyhráli", zaradoval se Griffin. "Nebylo to jednoduché, ale zkušenost rozhodla", usmál se Godran, "Myslím, že je čas vyrazit k domovu". "To zase muset přejít hory?", otázal se Lynhaard. "Tentokrát ne", odvětil Godran a ukázal na pěkný assuaenský koberec. "Létací koberec?", zamračil se nedůvěřivě Krochta. "Nebojte se, je naprosto spolehlivý", usmál se Godran jako podomní obchodník, vychvalující své zboží."Dobrá tedy", prohlásil Moskyt bez nadšení, "Ale ještě se musíme stavit v Ratešti, nechali sme tam naše věci a koně. A tam snad dojdeme pěšky, není to tak daleko".

V Ratešti se oslavovalo. Dobrodruhů si nikdo nevšímal. Kdo by se taky teď, po vítězství, staral o pět individuí, z nichž jeden ani nebyl ozbrojen. Přesto se Nurnským nakonec podařilo dostat k náčelníkovi a zjednat si pozornost. "Nechávali sme si tady koně a nějaký věci", zahájil rozhovor Krochta, "A chtěli bysme to zpátky". Náčelník se s potutelným úsměvem rozhlédl po okolostojících, ti propukli v bouřlivý smích. "Proč se smát?", nechápavě se rozhlédl Lynhaard. "Zdá se, že nám to nechtějí vrátit", pošeptal mu Aedd. "No, my ty koně zase až tak moc nepotřebujeme", pokračoval zatím Krochta s úšklebkem na tváři, "Stačí, když nám je vyplatíte". Opět bouřlivý smích. "Mám tomu rozumět tak, že nám nechcete nic vrátit?", zeptal se liscannorský čaroděj a úšklebek na jeho tváři se prohloubil. "Možná byste měli odejít", nadhodil velitel vesničanů s vítězoslavným úsměvem. "Je to vaše skutečně poslední slovo?", chtěl se ještě ubezpečit čaroděj, zatímco náčelníkovi už docházela trpělivost. Nic ale říct nestačil, neboť Krochta ho předběhl. "Godrane, prosím tě, tady nám nechtějí vrátit naše peníze. Můžeš s tím něco udělat?". O několik vteřin později stál uprostřed vesnice bílý drak. Většina vesničanů se rozprchla a jejich vůdci zmrzla slova na rtech. "Jak sem řekl", prolomil ticho Krochta s úsměvem a vytáhl pergamen, "Koně nebudeme potřebovat, takže nám místo nich dáte peníze". "Nó", poškrábal se na bradě, "Sou to dobrý koně, řekněme šest tisíc za jednoho". Náčelník jen mlčky přikyvoval. "Pak sme tu nechávali nějaký věci, abysme se s tim nemuseli tahat. Byly tam i nějaký cennosti, bylo to asi...". "Asi pět tisíc", zašeptal Griffin. "...deset tisíc", pohotově sečítal Krochta. Tak to máme suma sumárum sedmašedesát tisíc zlatých. Takže to zaokrouhlíme na sedmdesát tisíc, pokud souhlasíte", s úsměvem se otočil na náčelníka. "Uhm", přikývl tázaný, který se nezmohl na slovo. "Tak bych to tady prosil složit na hromadu", ukázal Krochta. Vyděšení vesničané zakrátko snesli cennosti v potřebné hodnotě. "Tak", poplácal Krochta náčelníka po zádech, "Děkujeme za hlídání a buďte s bohy". S tím druzi naložili vše potřebné na koberec a vzlétli na cestu k domovu, taženi Godranem.

Po několika dnech Godran přistál poblíž Daukenu a tam se s Nurnskou družinou rozloučil. Druzi se s ním dohodli, že si své peníze vyberou v Nurnu od Froingera, který tam na ně bude čekat. Cestování na koberci už měli všichni dost, a tak se rozhodli zbytek cesty dojet koňmo. Zvířata zakoupili ve městě. Po několika dnech dorazili Nurnští do Gwendarronu a skutečně dostali zasloužené peníze.

Oslava byla velkolepá, neboť všichni čtyři přeživší dobrodruzi se řádně napakovali a rovněž na Tanrise zbyl slušný díl. Ceny předmětů v dražbě se vyšplhaly do závratných výšek a několikanásobně překročily ceny běžné. Dražitel nestačil valit bulvy, když dobrodruzi vyhazovali za měděné prsteny a popsané zaprášené pergameny sumy, za které by se dalo vystavět několikero honosných domů.

Po dražbě se všichni rozešli do svých domovů přemýšlet, co se získaným majetkem. Krochta přivezl své ženě z Nurnu překrásnou zlatou čelenku ceny poloviny Šedova, Lynhaard začal kreslit plány domu se zlatou podlahou, Aedd objednal u Nurnských loďařů stavbu soukromé lodice a Griffin, inu, ten se snažil najít dívku svého srdce. Zatím se mu to příliš nedařilo, ale dají-li bohové, najde ji...