Historie Nurnské družiny IV

---

VII. Rhandirův seznam

---

[Předradostiny 1038, Lynhaard z Rugornu]

Pomalu se rozednilo. Rozplynul se mléčný opar a vycházející slunce ozářilo svými hřejivými paprsky louky a pastviny pod liscannorským lesem. Odkudsi z veliké dálky se rozléhalo cinkání zvonice. Asi někdo umřel, pomyslel si smutně pan řídící Rhandir, dřepíce u zurčícího potůčku a chladíce si bolavé nohy. Je to pech, takhle skončit. Úplná katastrofa. Snad alespoň ti nájemní žoldáci pomohou, když už i gwendarronské úřady zklamaly. Jsou poslední nadějí. Jinak snad už zbývá koupit si provaz a vyhlédnout nějaký pěkný strom. Nejspíš topol. Therfastský pan řídící nebýval jen tak leckdo. Až do té zlé tragédie. Jeho slovo mívalo ve vsi velkou váhu. Teď mu všichni usilují o život. Pan Rhandir si pomalu omotal nohy hedvábnými onucemi, nazul ochozené škorně, přehodil přes sebe omšelý převlečník, na prolysalou hlavu nasadil usedlý klobouček a vykročil směrem k Liscannoru.

* * *

„Dobrej den vinšuju, pane kroll", slušně pozdravil Lynhaarda Rugornského, který právě svačil na zápraží svého starého domu, malý chlapík a uctivě smekl ne zrovna lacinou koženou čapku z červené tinderské kůže. „Cha, cha, ty bejt sranda trpajzlik!", zatlemil se svojí mastnou hubou nad hochovou vizáží kroll, „Co je to za trpajzlik, když bejt bez fous!". „Nesmějte se lidskýmu neštěstí, pane", prohlásil mírně ten holobradý trpaslík, „Kdo se jiným směje, do záhuby spěje". „Uff", zakabonil se kroll Lynhaard nad složitým příslovím, nemohouc přijít na jeho smysl. „Jmenuju se Orglaff Bezbrada. Vidím, že stavíte nový dům. Chtěl bych se nechat najmout do vašich služeb. Umim maltu míchat, cihly pálit, všechno na co si vzpomenete, i tesařinu zvládnu obstojně". Lynhaard okamžitě nového dělníka přijal, tuším že za dva zlaté na den, a ihned mu vysvětlil, že 'ten novej dům stavět a ten starej dům zbourat'. Orglaff Bezbrada se ihned chopil lopaty a jal se ve starých neckách míchati maltu, což je dost důležitá činnost, neboť na maltě nejvíce záleží, jak bude stavení držet pohromadě. Orglaff měl tvrdou dřinu rád. To je něco jiného, než to protivné lichvaření jeho sadistického otce. Proto od svých rodičů utekl. Nesnesl ten věčný pocit, že okrádá lidi.

Práce na Lynhaardově pozemku se rozjely v plném proudu. Několik námezdních dělníků pobíhalo sem a tam, nosilo trámy, opracovávalo stavební kameny, práce se našlo všude dost. Postupem času se však začaly množit stížnosti na zedníka Orglaffa Bezbradu, prý kvůli jeho lajdáctví a darmožroutství. Vývoj nových překotných událostí však dal na nějaký čas zapomenout na trpaslíkovu neschopnost.

Bylo by zřejmě správné hned na okraj uvést jména dvou nových družiníků, kteří se přihlásili díky vývěsce na místní jabloni, stojící vprostřed vsi. Kouzelník Sagraš, bratr zesnulého hrobníka Mugzaše, se ubytoval v hostinci U hrocha. Zároveň převzal několik drobností, které po nebohém bratrovi zůstaly v místní márnici. Sagraš se na první pohled jevil býti tichým, ba přímo zapšklým elfem, to však ani zdaleka neznamená, že by byl špatným společníkem. Ženským ani kořalce neholdoval, jak by také ano, vždyť to je pro kouzelníka smrt. Ženské lámou srdce a pití kalí mozek.

To druhý nováček byl jiného zrna. Potulný válečník Gerhard, lidského to plémě, vlastního stavení nemaje, od rána do večera vysedával v hospodě a napájel se Jeremiášovým zvětralým pivem. Přitom tak seděl v rohu a se zaujetím naslouchal vyprávění starousedlíků. Však hovorný sám mnoho nebyl, ač nad jakýmkoli žertem projevoval takřka dětinskou radost. A ty jeho karty, to byl mor. Jak viděl příležitost ke karbanu, to hned bylo šup, šup, a paklíček karet už se tetelil mezi Gerhardovými svižnými prsty. Ne nadarmo mu lidé říkali: 'Gerharde, Gerharde, ty kartičky tě jednou zničej'.

* * *

Toho dne bylo U hrocha nezvykle plno. „Jedno pívo, krčmáři", ukázal zdviženým prstem hladce oholený trpaslík a znaveně se sesul na dubovou stolici. Hospodský Jeremiáš se přitočil ke stolu, dal si ruce v bok a zlostně zavrčel: „Ale hned se běž kalupem vopucovat na zápraží, padá z tebe vomítka a jílový hroudy!". Chlapík oděný ve špinavém pracovním oděvu vstal a odešel na zápraží. „Kdo to je?", protáhl obtloustlý Jeremy svůj hobití ksichtík do pitvorného šklebu, „Trpajzlik bez fousů snad ani nemůže bejt normální?!".

Za zády štamgastů bouchly dveře. „To je ňákej Bezbrada, co fachá na Lynhaardovic baráku. Je to vobyčejnej zednik", ozval se kdosi. „Já nejsem, herdek, žádnej zednik", bouchl pěstí do stolu Orglaff Bezbrada, „Já sem náhodou správce zedniků". Lokál propukl v bouřlivý smích. Správce zedníků dostal svůj korbel, přetékající bílou pěnou. Asi o dvě hodiny později dostal líný Orglaff psaníčko psané úhlednou ručkou Wenory Rugornské: 'Pane zedník, máte padáka'. A pod tím se na zděšeného trpaslíka šklebil kocouří podpis: 'Lingart'.

„Rum!", zařval propuštěný dělník Bezbrada, „A rovnou šest, ať to za něco stojí!". „Jen jestli máš čim platit, správče", položil kousavou poznámku krčmář. Trpaslík hrábl hluboko do kapsy a s cinknutím rozkutálel po stole několik mincí. „Takže jen štyry a máš eště na skývku chleba. Pak vocať vypadneš".

* * *

Yalleda Erinského probudily rány zašlého mosazného klepadla od rzí prožrané vchodové brány. Ač se slunce na obloze přehouplo přes nejvyšší bod své každodenní pouti, zde v neútulné prostě zařízené místnosti vládlo příšeří. Zchudlý vesničan Yalled vylezl zpod opotřebovaných duchen, nazul papuče, tělo zahalil vybledlým převlečníkem a rozevřel dokořán okenice. Ostré paprsky oslnily hraničářovu bledou tvář a prosvětlily komoru. Nedočkavé bušení klepadla se rozléhalo obrovskými prostorami chátrajícího domu, který kdysi z těžko pochopitelných důvodů nechala vystavět Grétta Erinská jako obecní radnici. V tomto domě se však nikdy neúřadovalo a v pozůstalostním řízení práva na jeho vlastnictví přešla právě na nynějšího pána. Rozespalý Yalled trhl hlavou, obratně se vyhnul krajáči, jímajícímu vodu prolínající hnijícím krovem a začal pomalu sestupovati po vrzajícím červotočivém schodišti do prázdnotou skvící vstupní haly. Pán domu vyprostil závoru a s hrozivým zaskřípěním rozevřel pravé křídlo kovaných vrat.

Vytáhlý hubený chlapík v černém obleku s otlučenou špacírkou zavěšenou přes ohbí levé paže odložil na nejvyšší kamenný schod objemnou cestovní kabelu ze surové telecí kůže a napřáhl roztřesenou pravici k pozdravu. „Dobrý den, pane starosto, mohu dále?". „Co blázníte, člověče?", odsekl navztekaně rozcuchaný Erinský, „Todle už dávno nejni žádná radnice. Todle je chalupa starýho mládence, co svuj žal utápí v laciný kořalce a karbanu. Starostou Liscannoru je ňákej Moskyt". S těmito slovy Yalled zlobně máchl rukou směrem k domu Krochty Moskyta a nevychovaně práskl dveřmi, až se ze zdi odloupl pěkný kus lišejníkem prorostlé omítky a rozprskl se o zem.

* * *

Přijetí u starostů bylo o mnoho vlídnější. Sečtěle vyhlížející pocestný byl paní Attrien usazen do pohodlného křesla ve starostově pracovně, hned blízko mramorového krbu, a za chvíli se dostavil i samotný pan Moskyt a posadil se za důstojně vyhlížející pracovní stůl z tmavého ebenového dřeva, plný lejster a pergamenů.

„Jsem Krochta Moskyt, starosta obce Liscannor", usadil se tomu pánovi samolibý výraz ve tváři, „Předneste mi, s čím přicházíte. Můj čas je drahý". „Mé jméno je Rhandir a jsem řídícím therfastské obecné školy". Tímto byly potřebné formality odbyté. Krochta se pohodlně rozvalil v křesle a se zaujetím se zaposlouchal do Rhandirova plačtivého vyprávění.

Vesnička Therfast leží na úpatí Černých vrchů. Pod gwendarronskou korunou zde žije několik desítek usedlíků, živících se sedlačinou a pastevectvím. Obec to byla vždy chudá, ale velmi upravená, zejména přičiněním místního starosty, který v době přijetí úřadu nechal vystavět obecní školu. Pan Rhandir se v ní stal řídícím a ve škole zaměstnával ještě tři učitele a kuchařku, korpulentní paní Búrinu. Školu v té době navštěvovalo jedenatřicet žáků různého věku, vesměs ze starousedlických rodin, ale i přespolních. V rámci zpříjemnění výuky pan řídící rozhodl o uspořádání školního výletu na tradiční jarmareční slavnosti, které se každoročně pořádají v Gorganu. Tou dobou se do hlavního města sousedního království sjíždějí kejklíři a komedianti z blízkého i dalekého okolí a zvláště pro děti tam bývá k vidění mnoho zajímavého. Organizací školního výletu byl pověřen pan učitel Pulkas, který pro akci ze zdrojů školní pokladnice zajistil velký povoz s dvěma páry koní a kočího Hengira, námezdního to povozníka. Před šestnácti dny vyrazil školní povoz plný školáků, doplněný o učitele Pulkase, kuchařku Búrinu a kočího Hengira, na cestu do Gorganu.

„Bylo to tenkrát, jak přišly ty velké letní bouřky", pohlédl smutnýma očima na Krochtu pan Rhandir. „Jo, taky padaly kroupy", odvětil starosta, jehož už zřejmě nezajímavé vyprávění začalo nudit, a zapálil si tlustý doutník z bukového listí, „Pěkně nám to potlouklo ourodu".

Řídící Rhandir si ztěžka povzdechl, utřel si čelo šátkem a pokračoval v dlouhém vyprávění. Asi po dvou týdnech po odjezdu dětí obdržel pan řídící list s pečetí gorganského zájezdního hostince, ve kterém bylo smluveno ubytování výpravy, že povoz dosud nedorazil. Zpráva o zmizení dětí se nějakým zázrakem rozkřikla mezi obyvatele obce. Druhý den ráno byla škola vzata útokem rozběsněnými rodiči ozbrojenými vidlemi a kosami. Nechybělo málo a pan řídící byl málem kamenován. Jen díky svižnému zásahu starosty za přispění ponocného a místního ševce bylo srocení lidu v poklidu rozpuštěno. Přesto Rhandir, nenechávaje nic náhodě a na vypůjčeném koni, se rozjel do Nurnu ohlásit u úřadů zmizení therfastských dětí. To ale nepočítal s problémy.

„Co se stalo dál?", pozdvihl obočí liscannorský starosta, jehož pojednou vyprávění postaršího učitele začalo zajímat. „Na úřadech mi sdělili, že pátrat po zmizelém je možno až tehdy, kdy je pokládán za pohřešovaného, což jest prý podle gwendarronských zákonů po čtrnácti dnech. V případě hledání zmizelých na území cizího království lze začít až po provedení jistých kroků mezi panovníky států. Nelze prý vyslat královské vojáky, aby po někom pátrali v cizí zemi, tím spíše ne, jde-li o zemi zpřátelenou. Tomu se říká vměšování. Učinění patřičných opatření by prodloužilo čekání nejméně o týden, což by mne mohlo stát život. Byl jsem tedy odkázán na vás, že znáte pár odvážných chlapíků, kteří si ze zákonů nic nedělají". „Oni si ze zákonů něco dělají, alespoň vesměs", pronesl zvolna pan Moskyt, dodávaje tak svým slovům patřičnou váhu,"Jenže nebojují pod královskou zástavou. Jsou svobodní a žádné hranice pro ně neplatí. Jmenují se Nurnští. V královském městě vám poradili dobře".

* * *

V hospodě U hrocha to vřelo jako ve včelím úle. Před řídícího Rhandira, který se choulil v koutě jako zvadlá luční květina, postavil krčmář džbánek perlíku, tedy bílého perlivého mallikornského vína. Krochta Moskyt vyskočil na stůl až korbele poskočily. „Zmlkněte, sic mě šlak trefí!", zahulákal mocně a udeřil se v prsa, „Kdo de se mnou najít ty ubohý děti?". „Hele, Krochto, mně se to ňák nezdá. Tady ten chlap chce po nás ňákou práci a néjni schopnej říct, kolik za to dostanem", povstal rázně Tanris z Álfheimu a založil své chlupaté neelfsky vyhlížející pracky. „To je snad věc morálky, Álfheime", začertil se starosta a odměnil hraničáře zlým pohledem, „Co bys dělal, kdybys neměl peníze a někdo ti unes dítě?". „Parchanti sou jenom na vobtíž, chá", zaburácel elf a praštil pěstí o desku stolu. „To je pravda, zadarmo nikoho žádný fakani nezajímaj", přidal se propuštěný zedník Orglaff Bezbrada.

Pan Rhandir povstal, ale podlomily se mu nohy. Prosebně sepnul ruce, pomalu řka: „Prosím vás, pánové, pomozte mi. Škola vám zaplatit nemůže, jsme takřka na mizině, ale rodiče dětí určitě něco dají. Tomu věřte".

„Znovu se ptám, kdo de se mnou?", ozval se opět Krochtův přeskakující hlas. „Já", ozval se malý dobrák Ladot Chinský a vyskočil na dubovou lavici. „Já du třeba taky", nesměle zakuňkal chudý válečník Gerhard. V hospodě to zahučelo, každý překřikoval toho druhého, občas padly i nevybíravé výrazy a sprostá slova. „Tak dost!", mávl rukou starosta, „Kdo chce, připraví se zejtra za svítání k odjezdu. A vostatní ať si třeba shnijou nudou!".

* * *

Liscannor se toho rána probudil velmi časně. Na obecním rynku už stálo několik koní, kterým právě několik nadšenců připínalo postroje. Vískou se rozléhalo skřípění okovů, kterak hrdinové plnili měchy vodou. Bylo lze slyšet i chřestění zbrojí, křik a pobíhání, dojemné loučení s rodinami, mumlavé rozjímání před novou výpravou. Zloděj Griffin dřepěl na Ladotově alchymistické truhle a nervózně škubal na kousky list pergamenu. „Hej, hoši, všichni sem", zaječel Aedd Ruindorský, zvaný Hlína, „Bude volba vůdce!". Hlouček rozespalých dobrodruhů, každý ve spěchu upustil, co právě držel a popoběhl k zloději Hlínovi. „A každej napište méno chlapa, co vám nejvíc štymuje. Vofikslovanej hlas bude neplatnej". S těmito slovy každý obdržel trhanec pergamenu a kousek olůvka.

Aedd Hlína vybral lístky a předal je panu Rhandirovi. Ten do papírků zavejral, chvilku dumal a pak s vážnou tváří obřadně pravil: „Vůdcem společenstva z hlasu lidu zvolen Krochta Moskyt". „Do sedel!", zavelel nový vůdce a vysápal se na svého koně. Vedle něj přicválal na strakatém poníkovi Ladot Chinský a nechal si podat svou truhličku, již přišněroval pevně k torbám. Dalšími členy výpravy se stali válečník Gerhard, Griffin Linfalas, hrobník Bangord, kouzelník Sagraš, bývalý zedník Orglaff Bezbrada a protivný hraničář Rántir, jehož nikdo nemá rád.

„Tak pane Rhandir", povstal Moskyt směle v sedle, „Jako že se Krochta menuju, tak vám slibuju, že pro ty vaše děti uděláme co budeme moct". „Smradi hnusný", zamumlal si pod vousy, tedy vlastně pod holou bradu, trpaslík Orglaff. „Počkám na vás", zaštkal dojetím pan řídící a zamával bílým kapesníkem, „Božstva vám oplaťte vaši šlechetnost". „Ať už drží hubu, nebo se z něho pobleju", prohodil polohlasem neurvalec Álfheim, jenž sice účast na výpravě odmítl, ale přesto si nemohl odpustit poctít shromaždiště svou společností. „Kupředu!", zavelel vůdce a pobídl koně. Jízda se rozjela směrem k Nurnu, pozeptat se.

* * *
< BR> Skupina jezdců na koních následována oblaky zvířeného prachu se řítila hlavní nurnskou ulicí směrem k severní bráně města. „Jestli tudy vůz projel, tak neni možný, aby si ho strážný nevšimli", zvolal Griffin a přikrčil se ještě více v sedle. Před městskou branou jezdci seskočili z koní a zasypali strážné dotazy.

„Opravdu, tenkráte před tou bouří tudy skutečně vůz s nějakýma capartama projel", pokýval hlavou vartující voják v plechové přilbici s kravskými rohy, když si zapálil nabízený doutník, „To vám byl takovej rachot a brebentění, že si toho nešlo nevšimnout". „Takže tudy projeli v pořádku", prohrábl si zachmuřeně neholené strniště kouzelník Sagraš. „Nedá se nic dělat, to je jasný", zhodnotil stávající vyhlídky Aedd, „Prostě vyrazíme na Gorgan a všude se budeme ptát". Nurnská družina vyrazila směrem na severovýchod.

Cesta koňmo po známé cestě se vyznačovala svou nudností a prázdnotou. Tři odporné dny v sedle, doprovázené krom úděsného spěchu nicneděláním, měly na morálku družiny přímo ničivé následky. A vůdce Krochta, ješitný a tvrdý čaroděj s vizáží zbohatlého sedláka, zakázal jakýkoli odpočinek. Jenom těch pár hodin spánku, přerušovaných občasnými strážemi, nepočítaje krátké zastávky na studený oběd ze skrovných obsahů sedlových brašen. Ani Ladotu Chinskému nebylo po cestě dovoleno si odskočit na maličký kousek sladkého cukrkandlu, ani na obyčejnou homolku cukru. A Chinský má sladké tolik rád, až mu z toho jde občas huba nakřivo.

Na cestě
Aedd z Ruindoru

Podívejte, jak slunce svítí z nebe,
a zatím nás sníh v botách zebe,
jdeme dál po vzoru mužů velkých,
čeká nás snad jednou hojnost, přepych
Zatím však jsme v bahně po kolena,
od úst nám všem stéká rudá pěna
Proč jdem vpřed? Abychom zpátky nešli
Cíl jsme však nejspíš už dávno přešli
Prší nám do očí plných strachu,
ve kterých lze spatřit stopy strachu,
mladou tvář už vrásky pokrývají,
vrásky, jež na mnohé vzpomínají,
srdce bije, aby jasně slyšet bylo,
aby se jen tak nezastavilo
Vodou jdem, déšť nás do tváří bije,
lepší než ti, jimž tělo v díře hnije,
měkké bahno nám čvachtá pod nohama,
záda jsou ohnutá pod ranama,
krev z rukou lze smýti jenom stěží,
každému kámen na srdci leží
Jako zvěř vlezem do každé díry,
krev stříká, dokud nám stačí síly,
znaveni, špinavi krví, potem
vylezem nebo v té díře pojdem,
najdem snad jednou, co hledat chceme,
osudu stejně neunikneme
Stín smrti nám leží nad hlavami,
tenký led křupe pod nohami,
přesto jdem dál, neb zpátky nemůžeme,
otočíme-li se, tak v hrůze ustrneme
Za námi zůstaly krve stopy,
smrtka tam mezi mrtvolami chodí,
chtě nechtě musíme pokračovat dál pěšky,
abychom zjistili, co je na konci cesty,
po které tak dlouho jdeme,
na které už asi zůstaneme,
blátem tím se budem brodit dále
a krev nám z ran bude prýštit stále,
mnohý z nás se ještě rozloučí,
protože cesta ta nikde se nekončí

Třetího dne k večeru znavená nurnská jízda míjela tábořiště cirkusáckých povozů. „Hmm, Muzgerleho děti", přelouskal nápis na plachtě jednoho z vozů Griffin Linfalas, „Komediantům bysme se nejspíš měli vyhnout, sic přídeme o všecky cennosti". „Jó, cirkusáci byli dycky zloději a šejdíři", zazněla do větru poznámka Aedda Hlíny. „Měli bysme taky najít ňákej tábor, už sme všicky unavený", obrátil se válečník Gerhard na vůdce. „Jo, i hrobnik Bangord je unavenej", zatvářil se pitvorně kroll Bangord a na důkaz svých slov spustil bezvládně své pavoučí paže podél vyhublých boků kostnatého koně. Aedd z Ruindoru náhle prudce zatáhl za uzdu a na místě zarazil strakatého oře. „Čum na cestu, hrobníku", rozkřikl se mocně na ušatého Bangorda, „Málem si přejel dítě".

A opravdu, z příšeří se nečekaně vynořila malá postavička a za ní dvě další. „Hele, děti!", zajásal nenáviděný hraničář Rántir, seskočil ze sedla a vrhl se k malé holčičce. Dívka vykřikla nějaké sprosté slovo a natáhla k Rántirovi zaťatou pěstičku. „Nech je bejt, chlape!", pronesl nepříliš přesvědčivě Gerhard, „Né každý dítě musí bejt to naše". Druzi obklíčili děti ze všech stran, aby si je mohli lépe prohlédnout.

Děvče bylo zřejmě starší, možná tak okolo devíti let, divokého zjevu a zacuchaných dlouhých vlasů s vpletenými stříbrnými penízky. Bylo bosé, oděné jen v roztrhaných hnědých šatech se zašlým krajkovým lemováním. Dva umounění chlapci, jeden černý a druhý zrzavý jak liška, jakoby své přítelkyni co se týče pestrosti oblečení z oka vypadli. Roztřepené krátké nohavice, držící kšandou na jeden mosazný knoflík, propálené hazuky, pruhovaná a světle modrá, na hlavách kožené čapky. Dva kluci, ozbrojení klacky se zamračili a zaujali varovný postoj. Dívka přistoupila ke Krochtovu koni a s láskou se zadívala na jeho milovanou čarodějnickou kočku Mafii.

„Pěkná kočička", usmála se holčička. „Jó, moje Mafie je nejkrásnější kočka, jakou sem kdy viděl", začal se Moskyt, jak je v jeho zvyku, bohůpustě vytahovat. „Dej mi kočičku", zaprosila dívka a vztáhla své špinavé ruce na prskající nerudné zvíře. Vůdci Moskytovi přelétl po obličeji zlý škleb. Ale jen na chvíli, na okamžik.

„Odkudpak ste, děti?", ozval se Sagraš. „Vodevšaď", zamračil se ten zrzavý kluk a postoupil o krok dopředu. „Sme komedianti vod Muzgerleho cirku", pravil ten druhý a pyšně se nadmul. Zřejmě čekal, že to udělá na pány dojem. Ale na Nurnské cirkusáci neplatí, od jistých dob je nemají rádi. „Táboříme támdle", ukázalo malé černovlasé škvrně na tábor zaplavený září plápolajících ohňů. Krochta seskočil z koně a zalovil v torně. Potom natáhl k děvčeti dlaň plnou bílých cukrlátek. Ladot Chinský vytřeštil oči a od úst mu ukápla velká slina.

„Já chci kočičku!", vyjekla dívka a vrhla se k Moskytovu koni. Vůdce však včas zasáhl a odstrčil dívku stranou. Ladot Chinský se vrhl k zemi a začal vybírat z prachu cesty rozkutálené sladkosti. Děti se vydaly na úprk.

Než stačil Ladot Chinský vyžrat všechno cukroví a zlý Moskyt nařídit Mafii, aby každého, kdo na ni sáhne, nemilosrdně zabila, děti se vrátily i s doprovodem. Postarší chlap s omšelou námořnickou čapkou založil ruce na hrudi a rozkřikl se: „Co ste udělali tudle našim dětem, páprlapá?!". Uslzená holčička ukázala malým prstíkem směrem ke Krochtovi a potají vyplázla jazyk. „Chtěla mi vzít kočku, pane". „Tak vy ste tudle ctěnýho pána chtěly vokrásť?", rozčílil se cirkusák a plácl děvče přes ruku, „To se dělá? Co si pak lidi vo komediantech pomyslej?". „Že kradou", zabrumlal pod vousy Orglaff Bezbrada.

„Hej, pane, jak se menujete?", otázal se komedianta Griffin. „Šický mi řikaj Kapitán, pane". Druzi seskočili z koní a zasypali Kapitána dotazy o zatoulaných dětech, zda o nějakých neví nebo jestli nějaké neviděl. Kapitán však zakroutil hlavou. „No nic, vyrazíme asi na Gorgan", radil Bangord, „Ale někde bysme měli přespat". Nurnští se rozloučili a krokem, neboť nechtěli v té tmě, jež se mezitím rozhostila, štváti koně.

Pomalou jízdu, pátrající po kraji po nějakém vhodném místu k odpočinku, dohnal cválající kůň. Vlastně malý strakatý poník. „To je ta holka vod Muzgerleho", vypískl Ladot Chinský. „Hej, pane", ozval se nejistý hlásek cirkusáckého nedochůdčete, „Mám pro vás novinu". „Ale kočku nedám", zatvářil se rezolutně vůdce Moskyt a mimochodem hrábl do měšce pro pár zašlých měďáků. Jistým pohybem ruky v dlouhé kožené rukavici nasypal cinkající hromádku do malých nenasytných prstíků. „Dobře tedy, vím o někom, koho hledáte", zatvářila se rozcuchaná komediantka tajemně a ztišila hlas, „Malej kluk, našli sme ho. Je to asi den cesty". Fííí, pohvízdl si válečník Gerhard. Na popud ostatních se dívka dala do nedlouhého vyprávění. Chlapec prý byl natolik vyhládlý, že nebyl schopen se udržet na nohou. Ležel jen tak u cesty. Jeho ošetřování se ujala stará vědma, které říkají Věštkyně. Zavřela jej ve svém voze a dala mu najíst. Navečer Věštkyně prohlásila, že hoch je její syn. „Aha", zavrčel temně Aedd zvaný Hlína, „Takže ta baba krade děti". „Jó, krade malý smrady a to se nedělá", přidal se buran Orglaff Bezbrada. Špinavé děvče zastrčilo odměnu do kapsáře a odcválalo pryč. Krochta Moskyt, Ladot Chinský, Sagraš a Aedd obrátili koně a jako výzvědný předvoj se rozhodli vrátit k cirkusáckému táboru. Ostatní sesedli z koní a rozvalili se pod vysokými štíhlými topoly. Orglaff odšněroval od sedla objemný měděný kastrůlek a jal se připravovati chutnou trpaslickou krmi, tedy sekyrovou polévku, tak zvanou sekyračku.

Čtveřice liscannořanů projela smečkou štěkajících psů a nemenší tlupou komediantských dětí a zarazila utahané koně před vozem té věštkyně. „Hej hola, je vevnitř někdo?", houkl zhluboka Ladot Chinský a hrozivě se zašklebil. Kolem potulných žoldnéřů se v uctivé vzdálenosti utvořil půlkruh potichu šuškajících zvědavců. Ta věštkyně zřejmě požívala mezi zdejšími značné úcty. Plachta nad kozlíkem se zavlnila a vyšla statná žena v šarlatovém šatu. Zmalovaná až hanba, černé vlasy, splývající na ramena, zlý pohled očí jako uhel, ukrývaných za neprostupnou hradbou dlouhých prohnutých řas, zaručeně falešných.

„Hohó, kdo to ruší klid vědmy věhlasné?", zazubila se žena a odkryla tak nevzhledně vyhlížející řady svých zkažených zubů, „Toť poutníci potulní? Jen račte dále, račte vstoupit, za pár drobných tu odhalím věci minulé i budoucí, klikatou cestu osudu. Tak jen račte, račte dále, však jen jeden z vás smí býti v sále!". „Já, já to budu", vypískl Krochta z Bažiny, „Já to musim bejt. Sem vůdce". A jak tak zaječel, vrazil té ženské do dlaně několik kulatých penízků a vpadl do vozu.

Po čtvrt hodině vypadl ven. Bledý, sklíčený. Nejistým krokem se doklátil ke koni a svezl se na zem. „Mafie, moje milovaná Mafie". „Co se stalo, Krochťáčku", optal se zdvořile malý pan Chinský. „Víš, Ladó, asi mi chcípne Mafie, moje kočička, řekla to ta ženská, sviňa". „Hele, třeba kecá, to nikdá nevíš", usmál se kudůk, „Uvidíme, co z toho vyleze. Teď je tam Sagraš". Sagraš však vylezl ven s úsměvem na rtech. „Velké štěstí uhlídáš až mnou o kámen zacinkáš? To je divný", pomyslel si v duchu. A pomyslel si spoustu jiných věcí, třeba o té trojkmenné bříze, jež jeho život změní od základů. Pokud ji tedy najde. Ale proč by ne, vždyť čeká na něj, právě na něj.

Ladot Chinský nerozhodně odhrnul plachtu a vstoupil do vozu. „Brej večír". „Posaď se, pane", vyřkla obřadně vědma a ukázala zlatem ověšenou rukou na zelenou pohovku v koutě. Chinský si způsobně dřepl a bázlivě se rozhlédl kolem. Velice stísněné poměry, i na kudůka. Zelená pohovka, objemné křeslo, karetní stolek z ebenového dřeva, několik truhlic, to bylo vše, co stálo za povšimnutí. Za jejími zády zakrýval další tušené prostory těžký černý závěs s blýskavým lemováním. Vědma se na kudůka zahleděla svýma hypnotizujícíma očima a on se přistihl, jak se dloube v nose. „Budete si přát znát minulost, současnost či budoucnost?". „Ále třeba budoucnost", hryzl se do rtu světlovlasý alchymista. „A přejete si věštit z bylinných usazenin, popela, křišťálové koule, či snad z dlaně?". „Z ko... koule, jó, z koule", zadrhl se Chinskému jazyk. Nikdy neměl rád takovéhle situace, dotýkající se intimních záležitostí jeho samého. Aby řeč nestála, položil na stůl obvyklý obnos, to pro podpoření spojení s astrálními sférami. Žena shrábla peníze a zmizela za plentou. Ozval se zvuk skřípajícího kovu a slabé zakňučení. K Ladotovu údivu se vědma vrátila, táhnouce za sebou malé ušmudlané dítě, mohutně se vzpečující.

„Médium", dodala ta škaredá trýznitelka a vrazila dítěti facku, jež by možná skolila i Ladota, „Kuliva spojení". Kudůk byl vědmou donucen uchopit vzlykající dítě za druhou ruku a upadnout do transu. Věštkyně se mocně zahleděla do koule a začala s exekucí. „Tvůj život, pane, bude dlouhý..., dlouhý a klikatý... Cesta za štěstím je krkolomná, vidím překážky a nástrahy..., vidím však i neúprosnou vůli malého muže... A vidím i ženu... Ženu, jež stane po boku muži a podpoří jej v dobách zlých... Ta žena však není ženou, ona čeká... na malého muže... Vidím tůni v horách... Slyším hlas srdce... a vidím malého tvora... On je ženou... Pannou nepolíbenou... Cesta za štěstím je krkolomná... Jdi, pane...". Vědma odtrhla tmavé oči od koule a zahlédla kudůkovu tvář zalitou nachem. „To... to... to...", vyblekotal ze sebe, „To je tra... trapas". Chinský otřel rukávem orosené čelo a svlažil vyschlé hrdlo vodou z karafy. „Ža... žába, to je trapas. Líbat žábu, to... to je průser". Vědma odvedla plačící dítě za závěs a Chinský se vypotácel ven.

„Co je, Ladote?", optal se slušně Aedd. „Pru... pru... průser. Trapas". „Mizíme", rozhodl stále ještě bledý Krochta Moskyt z Bažiny, když se vrátil i Aedd. „Co ti věštila?". „Hmm".

* * *

Družiníci sesedli z koní a sešli se ke krátké poradě. „Vemem cirkusáky útokem a zamordujem, koho jen uvidíme!", rozohnil se kroll Bangord, liscannorský hrobník. „Jestli je to jedno z dětí, který hledáme, tak ho musíme dostat živý", zavrtěl hlavou Krochta Moskyt, „Navíc nevíme, co vod tý vědmy můžeme čekat, takže žádný plundrování a ty, Aedde, žádný vohnivý hlíny, rozumíš?". „Mám už svuj plán", zatvářil se dotčeně Aedd Ruindorský, „Přiblížíme se na dohled a potom už všechno nechte na mně". „Dobrá tedy". Bylo ujednáno.

* * *

Byla už tma. Žhavá ohniště ještě stovkami rudých uhlíků svítila do noci, ale všude vládl klid. Aedd Hlína objel na koni spící tábor a přiblížil se k zadní straně vozu. Tam neslyšně seskočil a využívaje těch nejprotřelejších zlodějských fíglů se vyšvihl na vůz a malým nožíkem rozřízl plachtu. Chvilku nato zmizel v černém otvoru.

Uvnitř byla tma a všude se rozléhalo pravidelné oddechování té hnusné ježibaby. Aedd se obratně svezl dolů po mříži a odsunul závoru klece, za níž tušil předmět svého zájmu. A opravdu. Brzy nahmátl bezvládné dětské tělíčko. Dítě sebou trhlo a probudilo se. Ještě štěstí, že mu zloděj zacpal ústa pravačkou. „Tss, tss", zašpitl Aedd, „Sem strejda Aedd a jdu tě zachránit. Musíš ale bejt hrozně zticha, jinak se ta bába probudí a začne tanec". Malý chlapec na důkaz souhlasu pokýval hlavou a zloděj povolil sevření. Poté vyzdvihl chlapce na rezavou mříž a sám se vyhoupl za ním. Vědma přestala oddychovat a zavrtěla se na loži. „Rychle pryč", vyjekl Aedd Ruindorský a prohodil hocha skrz díru v plachtě. Baba se dala do šíleného křiku.

Vědmin výkřik rozťal ticho jako máchnutí ostří meče. Odkudsi ze tmy se ozval dusot koňských kopyt. „Teď!", zařval Orglaff Bezbrada a nějakými dvěma předměty vyloudil kovový zvuk, až odlétlo hejno jisker. Kroll Bangord na kostnatém koni vyrazil vpřed a s burácivým řevem zdvihl nad hlavu soudek s olejem. Plác! Sud se roztříštil o postranici vědmina vozu a hulákající Bangord zmizel z dohledu. Z vozu vyskočila rozcuchaná žena a rozplácla se o travnatý plac. Poté se zdvihla a odskočila stranou. „Únos, únos!", zaječela nervydrásající fistulí, „Kradou mi dítě!". Odkudsi se vynořil zpěněný kůň, hlasitě zaržál a vzepjal se do výšky. Jeho jezdec, trpaslík, máchl paží a jasným plamenem plápolající pochodeň odhodil přesně mířenou ranou na plachtoví vozu. „Nééé!", zavřeštěla žena. „To máš za mučení malejch fakanů, bábo nečistá", zařval nenávistně Orglaff Bezbrada a zašklebil se tak ukrutně, až před tím pohledem tuhla krev v žilách. Vědma se postavila a započla zaříkávat. Na Orglaffovu prořídlou hlavu se snesla kletba, proroctví.

* * *

Úprk se změnil v cval a posléze byl vůdcem vydán příkaz k zaražení koní. Družina se utábořila poblíž malého potůčku na dohled od cesty. „Jsme všichni?", optal se Sagraš, bratr Mugzašův. „Je tady i Aedd s tim ubohym pacholetem". „Seš fakt dobrej, Hlíno", poplácal ruindorského zloděje uznale po zádech Gerhard. „Já vim", nafoukl se dotyčný, houpajíc malého chlapce na koleni. „Chci spát, strejdo", zaštkal hoch. „Já vim", usmál se Aedd, „Usteleme Simovi v poctivejch žoldáckejch dekách". „Sim?", ozval se Krochta, „Takže je to jedno z našich dětí". „No jo, je na seznamu", zahleděl se do Rhandirova seznamu kudůk Chinský, „Měli bysme ho vyslechnout". „Až ráno", namítl Aedd, přikrývaje bezvládné Simovo tělíčko kůží z berana, „Už spí, chudinka". Krochta rozdělil hlídky a druzi se odebrali na kutě.

Ladot Chinský seděl u zkomírajícího ohýnku zachumlán do teplé daukenské pokrývky. Odporná stráž. Jak rád by se natáhl a pěkně si zdříml. Alespoň na chvilku, na chviličku. Nebo kdyby alespoň bylo něco dobrého k snědku. Něco dobrého na zub, něco sladkého. Třeba cukroví... „Cukroví?", pomyslel si kudůk a mlsně se olízl, „Moskyt má cukroví. Plnej pytlík. V torně". Chinský se zatvářil spiklenecky, odhodil deku, klobouček si narazil hluboko do týla a vydal se plížením plazením vpřed, tedy k torně, ležící vedle pochrupávajícího vůdce Moskyta z Bažiny.

Netrvalo dlouho a pytlík plný cukrátek se neslyšně přesunul z Krochtovy torny do Ladotovy kapsy. A bez povšimnutí. Tedy ne úplně. V hromadě poházených věcí se zlověstně zaleskly zelené oči kouzelnické kočky Mafie. Také bez povšimnutí. Chinský se svalil k ohni a začal si cpát to svoje kulaťoučké břicho až k prasknutí.

* * * Ráno. Zlá zrzavá kouzelnická kočka se otřela svému pánovi o obličej, ten se však převalil na druhý bok. Proto na něj upřela proud silných myšlenkových vjemů. Do Krochty jako by udeřilo, vyskočil na nohy a rozeběhl se k Chinskému, klimbajícímu u ohně s hlavou zabořenou do ukradeného sáčku s dobrotami. „Vstávej, zmetku!", zaječel vůdce a nakopl malého nevinně se tvářícího kudůka špičatou botou. „Co, co, co?", zašklebil se rozespalý Ladot a zakryl si tvář dlaní. „Vstávej a vrať, cos ukrad", rozpřáhl se nakvašený vůdce k dalšímu úderu, „A vrátíš všecko, i kdybys to měl vyblejt, to ti povidám!". Ladot Chinský, nepředstavitelně vyčůraný chlápek, se zatvářil jako hromádka neštěstí, jen ta očiska se mu leskla lstivostí. Ukolébal Moskytovu ostražitost. Potom šlo všechno ráz na ráz. Než bys řekl švec, poloprázdný pytlík zmizel do kapsy a malý alchymista se rozeběhl ke koním. Krochta zareagoval pozdě a navíc zakopl. „Ty prašivá kreatůro, já ti kožich vypráskám, to uvidíš jak ti ho vypráskám", ječel Moskyt za uhánějícím koněm s tlustou postavičkou v sedle, vesele juchající a cpoucí se kradenými lízátky. Vůdce se obrátil na kramfleku, tvrdé rysy jeho tváře povolily a ústa se protáhla do letmého úsměvu. Ladot Chinský zarazil koně na dohled od družiny a tam se utábořil.

I ostatní družiníci se probudili. Násilně. Neměli na vybranou. I kdyby se aféra s cukrátky odehrála v naprosté tichosti, to co následovalo, by se dalo hlučností přirovnat k poplachu při možném vzplanutí královského sídla v Nurnu. Na obzoru, v jasné záři vycházejícího slunce, se totiž vynořily dvě postavy. Jely koňmo, provázeny nelidským řevem jednoho z nich.

„Héjhahááá, to sou vonííí", rozeřvalo se na celé kolo vlasaté individuum a zaclonilo si oči dlaní, „Eéé, jóó, to sou voni, to sem je našel, kurňa, docela rychléé, néé?". „Ale jó", pravil s naprostým klidem ten druhý, „Bdí nad tebou Bílá ruka. Nad každym bdí. Haikhtla".

„To jsou Tanris s Alwynnem", vypískl Griffin Linfalas a upustil misku se snídaní, „Tanris s Alwynnem jedou!". „Jó, sem to já, herdek, ajť si flusnu na hlavu, esli to néjni pravda, váš Tanris Álfheim", zaburácel ten divný elf s prackama špinavýma od hnoje, rozevíraje přitom hubu dokořán jako rudý jícen sopky, „Přesně ten chlap, co je v družině tak děsně váženej narozdíl vod vostatních, co je děsně respektovanej a kuliva němu sou vůbec Nurnský Nurnskejma". „Haikhtla, pravda a láska vítězí nad lží a mutantama", pozdravil Alwynn Bílá Ruka a mávl rukou na pozdrav. Většina družiny se zašklebila, ale bouřlivý příchod těchto dvou mužů zapříčinil, že se zapomnělo na noční krádež Ladota Chinského. Vůdce Krochta Moskyt svolal všechny družiníky a hodný strýček Aedd Ruindorský provedl výslech malého Sima, hocha z therfastské obecné.

Sim se dal přemluvit, samozřejmě za několik posledních pomačkaných koláčků, které kdosi vytloukl z pana Chinského, a povyprávěl něco málo o tom, co se cestou přihodilo. O strašlivé bouřce, kdy blesky ozařovaly oblohu, o provazcích zpěněné vody, o burácení hromových ran. To bylo vše. Potom přišlo ráno. Ráno čisté a jasné. Všichni byli unavení, vůz se kodrcal po kamenité cestě, kdesi na severovýchodě se tyčily hory. A ještě ta hospoda. V ní přespali. A druhý den ráno, ten pán s holuby. Měl tolik holubů a děti je směly hladit. Sim vyprávěl o cestě do hor a o strašných chlapech, smrděli potem a špínou, kteří se vrhli na vůz. A dále už jen ten zběsilý útěk, cestou necestou, nekonečná doba osamění, hladu, zimy. Šel dlouho, potloukal se po nějakém hvozdu, točil se dokola, až jednou les prořídl a přešel v rozsáhlé pastviny. Bylo to k ránu, slunce se koupalo nízko v horizontu a hřejivé paprsky oživily zdřevěnělé a zkřehlé dlaně a nohy. Brzy nato Sim dočista vyhladovělý a zesláblý dorazil k velké cestě. A právě tam jej objevili potulní komedianti, vracející se z gorganských jarmarečních slavností.

Hraničáře Tanrise přestalo vyprávění malého dítěte zajímat, odvázal od sedla prut, z kapsy vylovil několik vyzrálých červů, které pro takové příležitosti nosí vždy pohotově, a vyrazil k nedalekému potůčku na ryby. Brzy se mohl pyšnit vcelku slušným úlovkem. Vykuchaného pstruha, jehož vyhřezl hned na místě (jaképak s tím cavyky), nesl nad hlavou a vyřvával do kraje něco o álfheimských elfech, kteří zabíjejí jenom to, co sami sežerou, a nikdy víc, nebo něco v tom smyslu. Záhy však zjistil, že ryba je na jednoho elfa trochu moc, tak se zařekl, že malého Sima bude během výpravy živit, tedy alespoň do té doby, než se pstruh zkazí.

Vůdce, za pomoci ostatních, sesumíroval dostupné informace a rozhodl o pokračování ve směru na Gorgan až do té doby, než se střetnou s nějakou odbočkou na západ. Dolů k moři. To rozcestí leží kus na sever od rozcestníku na Naglin.

Cesta na západ by se dala popsat jako velice klidná a bezpečná. O malého Sima bylo královsky postaráno, zejména přičiněním hodných strýčků Aedda a Tanrise. Tanris, to ješitné chlapisko, se musel neustále kasat před ostatními, jak je dobrý stopař a lovec. Chvíli co chvíli se neslyšně vzdálil od výpravy a střílel po čem jen mohl. Mrtvoly zvířat však nechal tam, kde skonaly. K té kruté zábavě se připojil i pochybný hraničář Rántir, takže místa, jimiž družina projela, byla zbrocena krví a pokryta tělíčky nevinných tvorů (asi proto, že álfheimští elfové zabíjejí jenom to, co sami sežerou). Krochta Moskyt se celou dobu příšerně vztekal, že ti dva jsou vrahové a družina se courá jako smrad. Svého lamentování však brzy zanechal, nemaje pražádné podpory, krom tupých pohledů očí Bangordových, Gerhardových a Griffinových. To Ladot Chinský se věnoval plně svým myšlenkám. Přemýšlel o proroctví staré věštkyně, o osudu a jeho naplnění. A snad právě tehdy si usmyslel, že se o záchranu neznámé dívky zakleté v ropuchu pokusí. A koně zatím unaveně klopýtali, nejprve přes širé pastviny a lesíky, potom hlubokými bory, až se cesta počala vinout vzhůru, ke skalám.

„Hele, hoši", zalkal plačtivě Ladot Chinský, když nabíral u lesní tůňky vodu do čutory, „Musim si vodskočit. Klidně jeďte napřed, já vás doženu". „Přece tě tu nenecháme", ozval se dobrák Sagraš, bratr Mugzašův, „Před našincem se stydět nemusíš, my sme už na ledasco zvyklý, Ladó". „Jó, vychčij se mi třeba do báglu, já sem kámoš, chá", sprostě zařval ten nevychovaný elf Tanris a navrch táhle říhl. „Né, jeďte napřed", vypoulil oči kudůk Chinský a zrudl do tmavě červena, „Mám tu nějaký soukromý řízení".

Družiníci tedy nasedli na koně a naoko odcválali pryč. Hned za první zatáčkou však zvědavý álfheimský hraničář seskočil a počal se plížit mlázím zpět. Zbytek společenstva důstojně posečkal. Jak by také ne, každý má přeci právo na soukromí. I když na Álfheimu možná vládnou jiné pořádky.

Ladotova hlava se vynořila z dlouhého rákosí a bedlivě se rozhlédla. Vzduch byl nasycen kvákáním žab. Snad tisíce hrdelních skřeků splývalo ve zvláštní silný zvuk, jež naplňoval Ladotovo srdce vzrušením a očekáváním. „Žábá, žabičkáá", volal kudůk úpěnlivě, zatímco se bořil do bahna. Po chvíli hledání rozhrnul rákos. Zelené tělíčko obojživelníka vystřelilo jako šíp do výšky, pláclo sebou o hladinu tůně a zmizelo pod hladinou. Chinský se akorát upatlal od bláta, a tak není divu, že začal brzy nadávat jako špaček. „Krucipísek tatrman, ajť se střelim, jesli ta vědma nebyla kráva", ozval se znovu nazlobený Ladot, brouzdající se stále bahnem kolem tůně, „To bude zase takovej trapas, až se vrátim celej vod bahna a smradlavej. To zas bude trapas". Ladot hrábl mezi zelené lodyhy a vtom se nějaký hnědý předmět svalil do bahna (jak by řekl klasik - vypadlo cosi hnědého a moc to zapáchalo). „Fuj!", zaječel pan Chinský. Z bahna se zdvihla malá bradavá pracička, která patřila velké hnědé ropuše. Zvíře se vybatolilo na opevnou zem a sápalo se rychle pryč, vydávaje ošklivé brblavé zvuky. „To je ona, má láska", vypískl kudůk radostí, bez odporu zvedl žábu do výšky a celou ji zulíbal, od hlavy až k patě.

Ladot Chinský stále čekal. Byl netrpělivý a naštvaný. Ta vědma si z něj ztropila žert a on teď bude ostatním pro smích, za šaška. Ropucha v Ladotově náručí měla ztrápený výraz a za každou cenu se snažila dostat ze zajetí. Marně. Chinskému došla trpělivost. Vstal a mrštil s ubohým tvorečkem o strom. Bezvládné týrané zvíře se rozpláclo o zem. V dálce se ozval zlý záštiplný smích Tanrise z Álfheimu, který hned vyběhl říci ostatním o Ladotově příhodě s žábou. Chinský se mlčky vrátil a vyšplhal se do sedla. Měl zlomené srdce.

Nurnští projeli skalami a cesta se začala svažovat do údolí. V dálce hořelo slunce krvavým západem. Další den na cestě.

Druzi rozbili ležení uprostřed cesty. Mistr Alwynn, ideologický předák zločinné organizace Bílá Ruka, byl vybrán jako průzkumník, který sejde po ztemnělé vozové cestě dolů do údolí a zjistí, zda-li je bezpečná. S nechutným výkřikem: „Haikhtla", na důkaz neúcty k recesivním rasám se mocně zašklebil, přehodil přes křivý hřbet objemný sud s kořalkou a vyrazil. I zželelo se Krochtovi potrhlého zaprodance rasové nesnášenlivosti a v dobré víře nakázal své ošklivé zrzavé kočce Mafii doplniti průzkumný oddíl, hlavně však o dobrého informátora než o ochránce slabých. Čaroděj se opřel o balvan v příkopě a oddal se vysílání telepatických přenosů, tedy kočkokrochtích signálů. A hrdinové nurnští svalili se v blátivou zem a zachumlali se do poctivých houní.

Mistr Alwynn si to tak karasil po cestě, dávno již vyprchala jeho odvaha, teď měl oči vypouklé strachem, vždyť všude byla černočerná tma a stromy tolik nepřátelsky hučely bičovány vlhkým větrem od západu. „Cejtim moře", pomyslel si alchymista a brzy došel až do míst, kde skaliska pozvolna přešla v rovinu a kde úvoz vybíhal do stříbřitým svitem zaplavených rozlehlých plání Zámořských rolí. A kdesi daleko odsud Krochta Moskyt definitivně ztratil kontakt s věrnou kočičkou Mafií, neboť na takovou vzdálenost ani ta jeho nekonfesní kouzelnická moc nestačila. Inu, pro každého platí hranice možností. A Alwynn zůstal sám, docela sám. A ze tmy jej upřeně sledoval zelenkavý pár smutných očí.

„Fuj, to je ale puch!", chytil se člověk Alwynn za nos a mocně polkl zvratky, jež mínily prorazit si cestu jícnem ven na svobodu. „V tom křovišti je snad doupě skunků nebo podělanejch krollích podvlíkaček!". A aby si spravil chuť, ukousl špunt od sudu a zhluboka se nachlemtal kořaly. Alkohol působil takřka okamžitě. Ne, Běloruký nebyl opilý, to v žádném případě, ale vyprchaly z něj veškeré obavy ze tmy a jiných smyšlených bubáků. „Mám chuť na procházku", zapištěl Alwynn a napil se ještě jednou, „Na činy veliké, na dálky nezměrné! Ať každý do sebe ruma vrazí. Haikhtla". Bělorukého paže se zlomila v neuvěřitelném úhlu, opravdu velké gesto. A potom se ten skrček v podroušeném stavu, namísto pohodlné procházky po cestě, začal šplhat do kopců po pravé straně. Mafie nevěřícně zakroutila hlavou a v jejím kočičím mozečku proběhlo několik kočičích vulgarismů na účet svého pána, nějakého Moskyta, an způsobil, že se teď táhne potmě cestou necestou za ožralým chlapem, a to, nota bene, jenom za kus toho žvance. A skály jsou v noci tak zrádné!

Opilý alchymista, bývalý průzkumník, teď horal-sebevrah, notně si přihýbající ze sudu, se potácel horami dlouho, předlouho. Tu šel tam, potom zas onam, točil se dokola a pak zase zpátky a když mu na ochmelený rozum přišlo, že zabloudil, zařval jen: „Haikhtla!" a děsivě se rozchechtal. A aby mu nebyla dlouhá chvíle při té pouti, začal si zpívat písničku.

* * *

„Stůj a ani se nehni, sic tě provrtám střelou kalenou!", zařval hrubý hlas zpoza velikého balvanu. „He... he?", zablekotal opilec a slabě se zapotácel. „Co seš zač a co tu pohledáváš?". Na skalní rozsedlinu, ozářenou svitem luny, vystoupil chlap s kuší v ruce. Vypadal jako horal, asi jím opravdu byl. Olysalý kožešinový kabátec, rozpuštěné vlasy a dlouhý divoký vous budily dojem divokého zjevu. „Sem Alwynn, mistr cechu Bílý Ruky, což je vorganizace na vochranu potřebnejch. Třeba uklízeček", zaškytal dotázaný. Horal provrtal alchymistu pohledem. „Ty seš vožralej, dyť ty seš normálně vožralej. Táhne z tebe laciná kořalka. Už notnou dobu poslouchám, jak tady po kopcích hulákáš. To je hned poznat člověk z města", usoudil vousáč, „A to se nebojíš, že tě někdo přepadne? Hory sou zrádný a prej tu řáděj lapkové". Alwynn se nahlas zachechtal, vrátila se mu sebedůvěra a krev do tváří: „Na Bílou Ruku si nikdo nepříde, panečku, ta je mazaná všema masťma, vod hlavy až k patě. Ale víš ty co? Mám tady soudeček, tak spolu popijeme a seznámíme se". Oba dva si sedli na balvan a začali se zcela plánovaně opíjet. Alwynn se ve své dobrotě okamžitě přiznal, že se ztratil, že hledá kamarády, kteří spí na velké cestě a ti že ráno vyrazí hledat ztracené děti z Therfastu. „Za tvou dobrotu tě dovedu, kam potřebuješ. Ale hory jsou opravdu zrádné...". A hory zrádné jsou, jen co je pravda. O chvíli později, když ze soudečku ukápla poslední kapka, odvedl horal svého svěřence přímo do pasti. Byl to totiž lapka, a poblíž jich bylo vícero. Ubohý alchymista se ve své opici ihned dobrovolně vzdal, nechal se svázat a odvléci neznámo kam. Ale to už Krochtova kočka neviděla. Už dávno, hned, jak zachytila slabý signál svého pána, se vrátila k němu.

* * *

„Alwynn de pryč s nějakym chlapem", vykřikl Krochta a několik spících druhů se probudilo, „A je prej totálně vožralej. Zachytil sem Mafii". „To je přece vůl", zaskuhral Bangord hlasem zmutovaným rozespalostí a ulízl si přeleželou kštici. „Dem mu na pomoc, né?", vyskočil Aedd Ruindorský a škodolibě kopl do Orglaffa Bezbrady, válícího se v neuspořádané hromadě houní a teplých pokrývek. Nic nechápající trpaslík, oděný jen ve staré zelené spodky a dlouhé rádoby bílé podkolenky, se vztyčil v celé své velikosti a rozmrzele pravil, že příště Aeddovi rozbije hubu. Ze tmy vyskočila uřícená kočka Mafie a hlasitě zamňoukala.

Záchranná výprava, čítající Krochtu, Bangorda, Orglaffa, Aedda, Tanrise a ještě jedno zrzavé zvíře, vyrazila narychlo do hor. A zlá kouzelnická micka je všechny brzy dovedla na místo, kde ještě pořád stál bukový sud, tedy prázdný Alwynnův soudeček. Druzi se sesedli a dali hlavy dohromady. „Pošlu kočku, aby se trochu porozhlídla", pronesl vážně Moskyt, „Ale myslim si, že Bělorukej je na tom nejspíš blbě". „Má co chtěl, je to šmejd", rozhulákal se Tanris, prý elf s duší barbara, což je nejspíš dědičné, „Kdyby bylo na mně, tak bych ho nechal chcípnout v křečích, jak to dycinky sám přeje vostatním".

Po nějaké době se Mafii konečně poštěstilo. Objevila tichý zástup tří lumpů, vlekoucích svázaného Alwynna. Alchymista se tvářil jako hromádka neštěstí, hlasitě škytal a pofňukával. Kočka se otočila na zadních a vyrazila pro změnu hledat svého pána. Už byla moc daleko.

„Tak Alwynna nám vedou svázanýho na konopnej šňůře jako to podsvinče!", zatvářil se vážně vůdce Nurnských, když mu probleskly hlavou Mafiiny obludné vjemy, „Musíme posečkat na kočku, aby nám ukázala správnej směr". „A kolik těch hajzlů je, smim-li se voptat?", ozval se Aedd z Ruindoru. „Tři". „Rozdrtim jim ksichty", zapřisáhl se Orglaff Bezbrada, směšné stvoření bez vousů a osobní cti.

Tímto způsobem se pátrající družiníci snažili udržet stopu a stíhali nepřátele, kteří dokonce i přešli již známou cestu a vyšplhali se do skal na protější straně. Někde tam však zmizeli. Ubohá utahaná Mafie je už nenašla. Mozek jí vypovídal službu a pálily ji pacičky. Ubohé týrané zvíře. A Alwynn Bílá Ruka, zvaný občas Velký, zmizel beze stopy...

* * *

Zbytek Nurnských, osiřelá čeládka, už té noci nezamhouřil oči. „Už bych neusnul, né, dokud se nedovim, co je s Alwynnem, tak dočista určitě neusnu", posteskl s Griffin Linfalas, oblékl se a ozbrojil a zasedl ve vysoké trávě pod skalkou. Ladot Chinský, známý obětavec, šel ke koním, hlídat. Dobrovolná varta. Kouzelník Sagraš si potichu nervózně omílal zaklínací formule, aby je nehojným používáním náhodou nezapomněl. Válečník Gerhard chlupatou pazourou přejížděl zánovní ostří svého meče a přihlouple se usmíval, majíc takřka dětinskou radost z hlasitého cvrkotu lučních kobylek. A Rántir? To je podivná osoba. Nesympatická, bez přítele. Zalezl do houní a hlasitě chrápal. Jako jediný. Stranou od všech.

Poklidné hloubání nurnských dobrodruhů vyrušil zvuk kroků. Ze směru odkud přišli. „Stůj, kdo tam?!", vyštěkl Chinský a poodstoupil od koní. Dva cizinci se proti němu rozeběhli a zachřestily tasené zbraně. „Poplááách, popláách", zaječel Chinský, naslepo vystřelil z kuše a rozhodl se pro rychlý ústup. Griffin se přikrčil, chráníc tak malého Sima, a i ostatní zalezli do všelikých děr, tahaje za sebou sbalené torny. Rántir se probudil, naházel nejnutnější věci do torny a vrhl se po zbrani. Pozdě. Jeden z nově příchozích, barbar, se vrhl k němu. Ladot se věnoval překotnému ústupu, odhodil kuši a vytrhl z pochvy krátký mečík. „Vzdát se, vzdát se, hajzli jedne!", zařval kdosi nad Griffinovou hlavou a rozeběhl se z příkré kamenité stráně dolů, „Síc Uff rubnout, co sa pohnout... uááá". Bum! Třetí z nočních útočníků zakopl o balvan a nekontrolovatelným pádem se zřítil o pár metrů níž. Pád byl doprovázen zvuky kutálejících se plátových kamen. Griffin použil jakýsi bezmeg. Kouzlo jím způsobené rozšířilo jeho modré zornice na plnou šíří očí. Sice hnusný pohled, ale zloděj mohl vidět jako ve dne. Okamžitě se zahleděl do tmy a spatřil mohutného oplechovaného krolla, pátrajícího hmatem po ztraceném kyji. „Uff mít rozbitou držku, hajzli, to zaplatit vědrom krvi!", zařval postižený. „Nahóře je ňáká vobluda!", zaječel Linfalas a vystřelil tím směrem několik šípů, čímž krolla popudil do nepříčetnosti. Zraněný Rántir se rozhodl pro bezhlavý útěk. Svou záchranu bláhově spatřoval ve skrytu pod kopyty koní. Tam jej trpaslík znovu dostihl. „Vzdej se, kupče!". „Ano, ano, prosím, ano", klekl si nezkušený hraničář na kolena a začal šátrat v torně. Nahmátl flakónek, svoji poslední naději. Prásk. Trpaslík Rántira ošklivě nakopl, lahvička opsala oblouk a roztříštila se o kameny na tisíc kousků. „Nech se svázat, nebo ti rozmašíruju škebli nacimprcampr!". Rántir, nedbaje na svou osobní hrdost natáhl ruce, a kdyby tak neučinil jeho přemožitel, spoutal by se snad sám. A nepřítel jej vlekl temnou nocí po cestě vzhůru. Nikdo z Nurnských nepřiběhl ubohému druhu na pomoc. Vůbec nikdo.

Na cestu dopadly mohutné nohy mohutného krolla, oplechované tělo zahučelo vzduchem a teď teprve nastal ten správný tanec. Do Nurnských jako když střelí, vesměs začali prchat. Tu a tam sice někdo zaútočil, uštědřil ránu, dokonce i Sagrašovy blesky v krátkých okamžicích probleskovaly tmou, ale co naplat. Ladot Chinský dostal takovou řachu přes přilbici, až příšerně zašilhal a rozplácl se na zemi. Jenom chudák Gerhard, duše dobrá, zůstal na inkriminovaném místě opuštěn všemi. „Vzdaj se, hňupo!", zaburácel tupý kolos. „Dobře, vzdávám se", usmál se důvěřivě Gerhard a odhodil meč. V následující chvíli dostal pořádnou facku, až se mu podlomily nohy. Prohrál, byl zlomen. Dostal pouta a kopanci byl dohnán ke spěchu. I nepřátelům docházely síly. Gerhard ve své dobrotě, snad aby krolla nepohněval, se ani nevzpouzel a dokonce utíkal se svými pány jak nejrychleji mohl! Za chvíli se krajinou rozhostilo ticho. Nurnští hrdinové, krvácející z četných ran, se shromáždili nad tělem pana Chinského. Ten se brzy probral z bezvědomí a mlčky se odplazil do stínu modřínů a ulehl v mechu. Tam vzlykal a úpěl tak žalostně, až srdce plesalo. Maličký Sim, vyděšený k smrti, zvracel opodál. „Kde je, kakraholte, ten zapráskanej Krochta?", zanadával si pěkně od plic Sagraš a snad se mu i ulevilo. „Je to vůdce a prdí na nás", posteskl si Griffin, „Taky sme tady mohli všicky pochcípat jako hejno začmelíkovanejch slepic". „Žbuchle v puchle", zablekotal chudinka Ladot, ale nikdo se mu nesmál. Taková rána do hlavy už zamíchala zdravým rozumem jinším chlapům. Třeba Rvizovi Hnisovi.

* * *

Průzkumná výprava vedená Krochtou si vytýčila jako hlavní cíl objevit místo, kam ti tři odvlekli ubožáka Alwynna. To se jim po přehršle hodinách opravdu podařilo, však veškeré zásluhy by měly patřit právě Mafii, zrzavé kouzelnické kočce. Průzkumníci se zastavili na jihozápadním okraji hluboké skalní pukliny. „Je to támdle. Támdle naproti", zašeptal kroll Bangord a ukázal dlouhatánskou paží před sebe, „Vidíte ty světýlka?". „Jó, vypadá to, jako by tam měli vykutaný komůrky ve skalách", přitakal horlivě Aedd, „Asi jich v tom doupěti bude víc". „Měli bysme jim všem rozpárat břicha, prasákům zlodějskejm", rozčílil se hrubián Tanris tak nahlas, až mu Orglaff musel bleskurychle zacpat tu jeho uslintanou hubu. „Myslim, že se vrátíme k našim. Snad tam Alwynn do rána vydrží naživu. Těch lapků tam může bejt klidně vícero", začal pan Moskyt vymýšlet plán na záchranu druha. „No bodejť", přidal se Aedd, „V noci je houby vidět. Eště bysme se posekali navzájem". Hrdinové se vrátili co nejkratší cestou zpět k posekanému zbytku Nurnských.

„Stůj, kdo tam?", ozval se nejistý hlásek z přítmí na kraji cesty. „Co blázníš, kašpare, to sme přece my", vyhrkl zlobně Krochta. Ze skrytu stínu se vynořily zkrvavené postavy zbylých družiníků. „Co se vám, probůh, přihodilo?", otázal se Aedd. „Přepadla nás ňáká cháska nečistá a vodvlekla Gerharda a Rántira", pronesl vyčítavě Griffin, „Neměli sme se trhat. Já to řikal". „Žbuchle kuchle", zaštkal slabounký kudůčí hlásek z mechu a kapradí. „Co se mu, u všech prašivek, přihodilo?", zaúpěl nad nebohým Chinským ve svitu zažehnuté lucerny Aedd Hlína. „Nó, dostal na držku, to je toho, tak je krapet vyšinutej", zaburácel hrubým hlasem elf Tanris a vyndal si ze svého nepořádného felčarského vaku špinavou gázu a odporně páchnoucí kozlí mast. Potom ještě křivou rezavou jehlu, původně na štupování starých ponožek, a ševcovskou nit. Poklekl k ubohému kudůkovi a začal jej sešívat dohromady. A tou smradlavou mastí chudáka pomatlal od hlavy až k patě, to prý aby se brzy zahojil. Rituál zakončil tím, že kolem churavce divoce zakřepčil, třikrát dokola a potom obráceně, a zanotoval nějakou strašně sprostou álfheimskou píseň, údajně prý k zahánění zlých duchů. „Tak a teď si eště vodflusnu do všech světovejch stran a eště pak nahóru a dólu, to pro sichr", rozeřval se ten léčitel a učinil, jak řekl. Dlužno dodat, že ač se to zdá nemožné, Chinskému se skutečně ulevilo a co víc, vrátila se mu paměť. Bangord se postavil na hlídku a ostatní šli konečně dospat to, co zameškali.

* * *

„Vstávat, vstávat, ouplně sme zaspali!", zalarmoval své druhy ranní ptáče Sagraš a jal se je tahat po jednom z pelechu. Dokonce i Bangorda, který, hlídka nehlídka, docela obyčejně pochrupával v poloze skrčenec. Nurnští se opásali tlustou kůží a plechem, přesně tak, jak činívají před bojem, chopili se svých vražedných nástrojů a vyrazili pěšky ke skalní průrvě ze včerejší noci.

* * *

A kdesi v dálce, u malé tůně, ztýraná žába zacukala nožičkou a probrala se z bezvědomí. Ó jak žalostně zakvákala. Zubožené stvoření ztýrané člověkem. Vlekouc za sebou levou přední nohu se rozhodlo odplazit se zpátky k vodě. Ale co to? Podivný úkaz. Před časem políbený obojživelník se začal pomalým procesem převtělovat v lidské stvoření. Onedlouho bylo lze v blátě spatřiti ležící dívku v potrhaných šatech. A ona, sténajíc a hlasitě oddychujíc, se opřela o strom a její hlavou běžely myšlenky, zprvu zmatené, leč formující se v ucelený základ. Osud a věštba se naplnily. Prokletí bylo jednou provždy zlomeno, i když za cenu potoku krve.

* * *

Dnes se šlo podstatně lépe, dobrodruzi dokonce narazili na vyšlapanou pěšinu, jež je k překvapení dovedla k dlouhému provazovému mostu na druhou stranu. Před mostem hrdinové zalehli ve strategických pozicích. Pozorovali a vyčkávali. Most končil slepě na malé plošince. „Vidíte ty střílny?", upozornil všímavý Aedd Hlína, "Tam nebude lehký se probít". „Vypadá to, že tam maj vejtah. Vidíte tu železnou klec?", přidal se Griffin Linfalas, „Spouštěj se tudyma k votvoru tam dóle. Asi je to jedinej vstup. Pěknej průšvih. Na to nemáme". „Zatim počkáme a budeme pozorovat", navrhl Orglaff Bezbrada, braje přitom ohledy na Sima. A dobře že tak.

Vyčkávající družiníky vyburcoval z netečnosti zvuk skřípajícího řetězu. Jejich nečesané hlavy vyhlédly zpoza rozeklaných balvanů. Řetěz, na němž visela klec, se dal do pohybu. Mizel ve skále, v takové malé díře. „Ve vejtahu sou ňáký dva lidi. Esli mě zrak nešálí, tak kroll a trpajzlik", zahlaholil až nebezpečně nahlas elf Tanris. „Počkáme až přejdou a pak je za zatáčkou rubnem", ozval se do té doby mlčenlivý Krochta Moskyt, vůdce a tedy zodpovědná osoba, „A ty, Sime, běž si hrát vo kus dál. Strejdové si potřebujou popovídat".

„Uff plivat vzteklý hleny, když jít přes houpavej most, po kerym se dycky poblejt, a to jen kuliva těch hajzlam!", hulákal kroll, zřejmě jménem Uff, až se skály otřásaly ozvěnou, když definitivně přešel vzpouzející se provazovou lávku. „Hele, nebuď vzteklej, de nám přece vo kořisť, né? Tak žádný mordy, né jako s těma dětima", snažil se jej uchlácholit ten druhý, ale i na něm bylo vidět, jak je vzteky bez sebe. Měl ovázanou paži a strupy v obličeji. Když zmizeli z přímého dohledu od pevnůstky, vyrazili Nurnští, poschovávaní po skalách, do útoku. Krochta se vzepjal a z jeho nenávistných očí vyšlehly blesky. Stejně tak učinil i Sagraš. Zbytek vcelku potichu dokonali Aedd, Griffin a Tanris střelbou. Do bitky se odkudsi přimotal i Bangord a dorazil trpaslíka. Mrtvá těla byla odvlečena a zamaskována. Potom družiníci sebrali Sima, hrajícího si s oblázky a rozhodli se pro rychlé stažení zpět k cestě. Ale neviditelnou kočku Mafii nechal Krochta na stráži. Uvelebila se v okně střílny a brzy usnula.

* * *

Vraťme se však o pár hodin zpátky. Bylo časně po ránu. Skalami se rozléhal zvuk kroků a ozvěna s sebou nesla žalostné vzlyky. Bylo lze spatřiti podivnou čtyřčlennou skupinku poutníků. Jeden z nich se velmi odlišoval. Barbar. Byl plně ozbrojen a oděn v teplých kožích. Není divu, vždyť nad ránem bývá v horách dosti chladno. Zato ti tři ostatní! Šlo snad o spolek horských otužilců? Vždyť všichni byli nazí, až hanba mluvit. Navlečeni jen do různobarevných spodek, ruce svázané za zády, přes hlavy natažené pytlíky od mouky, pod krkem převázané. Nebyli to otužilci, alespoň ne dobrovolní. Byli to zajatci. A ten mocipán je někam vedl.

„Au, au, au", zaštkal spoutaný hraničář Rántir, „Ukop sem si palec, sem dočista zraněnej". „Hubu drž, nebo ti eště ukopnu hlavu a budeš mít to zranění tuplovaný", pohrozil padouch. „J... je mi z... z... zima", rozbrečel se Alwynn, ponížený mistr cechu, až mu nudle prosakovaly skrze moučný pytel a na hrubém plátně tvořily slizké mapy. Třetí zajatec, Gerhard, se choval pokorně. Útrpně škobrtal přes kameny, občas usykl nějakou tu sprostotu, avšak jen potichu, potichoučku. Zanedlouho podivný průvod zastavil na cestě, barbar sňal oloupeným pocestným z hlav kápě a přeřízl konopné provazy, zařezávající se jim do zápěstí. „A teď táhněte, smradi, a běda, esli vás tady někdo z našiňce eště někdá zmerčí. Páč to bysme potom museli... kch", a přejel výmluvně nataženou dlaní přes hrdlo. Strašné gesto. Následně, považujíc tak věc za skončenou, se otočil na patě levé škorně a vyrazil dále na jihozápad. Zřejmě po své další práci. Hanbatí družiníci, třesoucí se zimou, zostuzení a okradení, se rozeběhli poklusem dolů po cestě směrem, kterým tušili ležení Nurnských. Ke svému překvapení jej shledali prázdným, jen stádo koní zde spásalo chudičké trsy trávy mezi kamením. A chlapci si lehli do mechu, navzájem se zahřívajíce vlastními těly v toužebném očekávání prvních hřejivých paprsků slunce.

Gerhard, ležící na kraji, zaslechl kroky. „Někdo sem zase de, ale tentokrát sám", upozornil opatrně své dva společníky a vykoukl zpoza balvanu. Spatřil zuboženou ženu, kudůčku, špinavou a potrhanou, její obličej byl bledý a plný táhlých strupů a zaschlé krve. Její černé zcuchané vlasy vlály ve větru jako nějaké divožence. Opírala se o sukovitý klacek, maje levou paži ukotvenou v provizorních dlahách a narychlo obvázanou na cáry roztrhanou spodnicí. Gerhard, tak jak byl, vyskočil z úkrytu a radostně zvolal: „Hola, mladá pani, kam si to špacírujete?". Žena, snad naprostým vyčerpáním, možná z pohledu na nahého chlapa v rozervaných kožených spodkách, vytřeštila své modré oči, upustila berli a omdlela. Dobrosrdeční chlapci ji odklidili z cesty, aby ji nepřejel případný povoz, a uložili ji do měkkoučkého zeleného mechu. „Hle... hledám pana Ládo... Musim najít...", zanaříkala, když mdloby povolily a upadla do spánku. „Koho ta potrhlá ženská myslela tim Ládo?", zadumal Rántir. „A néjni to ten náš Chinskej?", ozval se do té doby nemluvný alchymista Alwynn, „Von se nezdá, proutnik jeden, hehé".

* * *

Nurnská družina se opět setkala. To bylo jásotu. Sagraš ihned ve vyhaslém ohništi, pozůstatku po včerejším táboráku, rozkřesal oheň a Griffin rozdělil mezi hanbatce houně. „Ty, Krochto, mám pro tebe smutnou novinu", řekl Gerhard, maje v očích slzavé oudolí, „Chcíp ti kůň. Ouplně zničehožnic tak nešťastně zařehtal a svalil se na bok. Potom chvilku kopal kopejtkama a bylo po něm. Nemohli sme nic robit". Moskyt zesinal. „Já to tušil, to ta prokletá komediantská baba. Proroctví se naplnilo". A měl pravdu. „Jó, a Chinskej tu má návštěvu, čeká támdlejc v kapradí. Je to ženská, hehé", rozchechtal se Běloruký a ukázal k modřínovému háji. „Ale aby ses nehněval, tak takhle vypadala už když přišla", ozval se Rántir, „My sme na ní ani nešmátli". Ladot Chinský k bujarému veselí ostatních zrudl jako rak a vrhl se k potlučené kudůčce. „Žába, to je žába. Já to věděl", začal koktat malý kudůk a vzal dívku do náručí, „T... to je tra... trapas, muj trapas". Potom odvlekl zubožené děvče ještě hlouběji do lesíka tak, aby na ně nebylo vidět, což zapříčinilo ještě větší salvy smíchu. Tanris, ten chorobný kleptoman a zvědavec, padl do trávy a jal se plížiti za nimi.

Dívka se probudila. „Jsi to ty...", usmála se spokojeně a položila hlavu na jeho klín. „Jó, sem Ladot Chinskej, jó, jó", vyblekotal ze sebe ten chlápek, trapič žab, ale jinak čestný a hrdý gwendarroňan. „Děkuju ti", rozplakala se ta žabí slečna, „Šla bych za tebou na kraj světa. Budu ti sloužit, vařit, prát, poklízet. Jen mě nech u sebe". „Ne... nejsem z daleka. Takříkajc vod Nurnu. Postarám se vo tebe. Za to, jak sem byl k tobě šerednej", slibuje kudůk tomu děvčeti, jež si následky úderu o strom zřejmě ponese celý život. Alespoň jizvy. „Jmenuju se Grimel", pronesla tenoulinkým hlasem a znovu omdlela. „Felčááár", zavřeštěl nešťastně Ladot, „Rychle, zavolejte toho Tanrisa". Álfheimovec se vztyčil nedaleko Chinského. Všechno slyšel. Šíleně se rozchechtal. „Huhůůů, huhůůů, je to žabááá", rozechvěly se skály burácivou ozvěnou, „Hnusná žaba a Chinskej je hnusnej voblizovač žab. Hnusnej Žabák, chééé!". A s těmito ostudnými skřeky se rozkřepčil álfheimským vítězným tancem a sprostě vykřikoval na účet těch dvou ty nejhnusnější urážky, které ho napadly. Divný elf, tenhle Álfheimovec. „Tak, sakra, vošetříš jí nebo né?!", ozval se Ladot, který i v této těžké chvíli zůstal při Grimel. „Hééé, žaby a ropuše neléčim, skrčku", rozvibroval hlasivky dotázaný, „Ty totiž akurát žeru!". Ladot odnesl Grimel k ohni, něžně jí podložil hlavu kožešinovým kabátem a provizorně ji ošetřil několika lektvary tak, že mohla být schopna alespoň pochodu. Alespoň k něčemu je ta alchymie dobrá. A zbytek dokonal nezkušený hraničář Rántir.

Po krátkém odpočinku se družina rozhodla sjet dále do údolí. Orglaff Bezbrada vyskočil do sedla a koni se rozjely nohy. Když se potlučený trpaslík zvedl ze země, zanaříkal: "Koni, muj koni. Co ti je? Felčááár". Tanris koně, pokulhávajícího v kruhu, prohlédl a zvážněl. „Nevim, co mu je, do řiti", zamumlal hraničář, „Má voteklý klouby. Nejspíš ňáká infekce, ale moc prapodivná. Nevim, co s tim mám dělat". Orglaff koníka pohladil po nozdrách a vzal jej za uzdu. Ladot vysadil Grimel na svého poníka a také se chopil otěže. „Tanris koně neléčí, ten je totiž akurát žere", pošeptal Alwynn Gerhardovi. Oba se svorně zasmáli. Už jim bylo zase dobře. Vypadali jako hastroši v těch vypůjčených svršcích. A Gerhard si zasunul za opasek vypůjčený meč z výprodeje.

* * *

Procesí daleko nedošlo. „Fůj, to je smrad", zalapal po čerstvém vzduchu Aedd. „To je skuňčí hnízdo, co sem ho vobjevil včéra", hrdě se hlásil ke své neslavné průzkumné výpravě alchymista Alwynn. Zřejmě mu už otrnulo. „Ba né, tady hnije maso, chlapi. To je přesně stejnej smrad, jako když zapomenu na slunci nebožtíka nebo flák vepřovýho k vobědu", ozval se hrobník Bangord. „Prohledáme to tady. A malýho Sima radši držte dál", nakázal vůdce Krochta Moskyt z Bažiny. Po zevrubné prohlídce pangejtu hrdinové odhrnuli do očí bijící hromadu klestí. Hrůzou rozšířeným očím gwendarroňanů se naskytl pohled na rozbitý povoz a... pět mrtvol. Z toho dvou dětských. „Upf", ozval se dávivý zvuk z Griffinova hrdla a vyvrhl ranní snídani Orglaffovi na nové botky. Potom už to šlo řetězovou reakcí. Nurnská družina našla spásu na druhé straně cesty. Tam se všichni svezli do trávy a chladili si bledé tváře větříkem. Dlouho trvalo, než někdo promluvil. „To je tvoje práce, Bangorde", otočil se na krolla Orglaff Bezbrada, „Seš přece jenom hrobník. My na to nemáme žaludek". „Vykopej jim hroby a řádně je pochovej", ozval se roztřeseným hlasem Krochta, „A potom zjisti, co to bylo za děti. Tady máš Rhandirův seznam". „Já neumim číst". „Tak s tebou pude Tanris, tomu mrtví nevaděj". Tanris číst uměl a šel rád. Alespoň mohl všem nebožtíkům prohledat kapsy.

Mrtvá těla patřila kočímu, tlusté kuchařce a panu učiteli Pulkasovi. Identifikace dětí však byla prvotním interesem. Tím menším byl devítiletý černoušek Bumbun, syn přespolní rodiny z černovršských hor. Patřil k jednomu nepočetnému horskému kmeni. Druhé dítě bylo už vlastně muž. Věčný repetent kroll Dergl, ve věku nedožitých třinácti let. Stvoření nezdvořilé a blbé. Je až s podivem, že právě jeho skon vyvolal mezi Nurnskými největší vlnu hořkosti. Že by vzpomínky na dětství? Snad.

* * *

Rozcestí v údolních pláních, na severu zdvihající se pohoří. „Vzpomeň si. Spali ste tenkrát v támhletý hospodě, Sime?", optal se vlídně Griffin Linfalas malého chlapce, posazeného v sedle před elfem Tanrisem. „Ano, pane, myslím...". Nade dveřmi nevzhledené pastoušky z hrubých klád, obklopené verandou s několika schůdky a stájí zamčenou na masivní visací zámek, se ve větru klimbala skřípající cedulka s téměř rzí zakrytým nápisem Taverna Na koncích.

Buch, buch, buch! Tanrisova obří pěst zalomcovala zamčenými dveřmi. „Héj holááá, je tam někdóóó?". Nic. Jen skřípot vývěsního štítku byl odpovědí. „Herdek, co je toto za hospoda? Zavretá k chlapum s žížní?!", odplivl si odporem kroll Bangord, jemuž po nedávné pohřební ceremonii pořádně vyschlo v krku. „Já chcu žrát zas jednou pořádný žrádlo!", zařval Tanris a znovu zalomcoval pevnými dveřmi. Někde v úrovni elfova pasu se v křídle otevřelo maličké okénko. „Co je, griškhag?". Hraničář s úlekem poodskočil a i zbylí udiveně vzhlédli. Z okénka se na ně zašklebila divoká skřetí hlavička. „Tfuj, to sem se lek", zaklel Aedd Hlína a tasil kuši. „Počkej, Hlíno", zarazil věhlasného zloděje Orglaff Bezbrada, „Ty seš tu hospodskej, skřete?". „Ušgh bhag", pokýval hlavou hnusný skřet, „Pomahač". „Dem do skřetí hospody?", otočil se na své kumpány útlocitný Moskyt. „Hele, když je hlad a žížeň, tak de vkus stranou", pronesl rezolutně kroll Bangord. Družina vkráčela do temného špinavého lokálu a rozesadila se kolem stolů. Každý si ihned objednal pití, skřet, hygieny zřejmě neznaje, roznesl zvětralé pivo a kopřivovou kořalku dle libosti. Nic jiného v denní nabídce stejně nebylo. „A co to žrádlo?", zadupal vztekle Tanris Álfheimský. „Zavolám pani", odvětil rádoby úslužně špinavý prťavec a odběhl malými dveřmi do soukromých částí putyky.

To, co se dělo v soukromí nevlídného hospodského sklepení, nikdo z přítomných neviděl. Hnusný skřet s chlípným funěním sestoupil po křivých schodech a rozžehl louč na stěně. Odložil otlučené křesadlo a ve svitu plamene se v jeho chlupaté dlani zaleskla skleněná lahvička. „Glušk heg!", zachrčel skřet. V rohu se cosi pohlo, rezavé řetězy zavrzaly. Tam v koutě, k masivnímu oku, trčícímu z nízkého stropu, visela přikovaná žena. Tedy spíš dívka, pravda, postarší, které však z dlouhého pobytu zde ve vlhkém nevlídném podzemí a snad i trýzní z prožitých hrůz zbělel nejeden vlas, tvář měla nepěstěnou, kadeře nečesané, oči uplakané. Škubla sebou, ale to bylo marné. Snažila se vykřiknout odporem, ale to bylo také marné. Roubík jí svíral ústa. „Neboj, holubica, dnes tě neuhryznu. Snád večír, až hosti vypadnou, miluša, grgšagh...". Zajatkyně se odhodlaně svezla, až kam jí řetěz dovolil. Byla zlomená. Vždyť jak už dlouho musela snášet ponižování a chlípnosti od toho zpropadence zbaveného jakýchkoli morálních hodnot a zábran. Hanbou by se propadla. A vzpomněla si, jak už to bylo dávno, když ji a její rodiče, zámořské rybáře, přepadli lapkové a okradli o vše, co jim patřilo. Ji potom darovali tomuhle zvířeti. Prý za jeho dobré služby. Fuj. Skřet se přiblížil a láskyplně se zahleděl. Obsah lahvičky si nalil do hrdla a blaženě zamlaskal. A potom, náhle, jeho údy se protáhly, tvář ztratila své typické ochlupení, rysy změkly. Rázem tu stála žena, jako by té spoutané z oka vypadla. Ale sprostý skřetí dialekt, ten zůstal. Hostinská sáhla do truhly a oblékla si o něco čistší a zachovalejší šaty.

Hostinskou přivábilo zlobné bušení z lokálu. To Tanris, za podpory některých dalších otrapů, mlátil pěstí do stolu a skandoval: „My máme hlad, my chceme žrát!". „Držte huby, chlapiska, nečekala sem takovej nával", zaječela paní domu. Hrdiny tento ostrý tón poněkud zarazil. „Jídlo mám, ale mušíte si ho uvařit. Támdle je krb, přitáhnu nějaký flaksy a snáď i ňákou tu delikatésku, prostě takřikajc chuťovku, né?!". „No co je toto za hospoda?", otázal se vychovaně kroll Bangord, ale po té, co jej žena zpražila zlým pohledem, zmlkl jako puťka. A zatímco několik dobrovolníků odběhlo do dřevníku pro trochu toho otopu, knajpářka došla pro velký začouzený hrnec a naplnila jej ze spíže masem všelikým, vesměs zeleným, prostě takovým, které si skřeti ponejvíce vychvalují. A druhý kastrol naplnila bramborami, a ty samozřejmě nemyté a neškrabané postavila na oheň a uklohnila je. Družiníci si nacpali břichy a byli spokojení. Paní už dávno odběhla a vrátil se skřet, který prohlásil, že paňmáma odešla do vsi a už se nevrátí. „A bude ňákej ten dezertek?", vehementně se dožadoval dalšího přísunu potravin nenažraný Orglaff Bezbrada, ten chlapík, co určitě jednou pukne. Oba dva hrnce totiž zely naprostou prázdnotou, Bangord ještě poslední zbytky, ulpělé na stěnách, vylizoval svým drsným jazykem. „Hešleg", zaradoval se prťavec, „Mám tady už eném žabí stěhna ve volejíčku nakládaný". Tváře Nurnských se zkřivily odporem, ne však ta trpaslíkova. Když ochutnal nevábné syrové žabí nohy, louhované zřejmě v kolomazi, vytáhl ze skřeta ještě jednu sklenici do zásoby. „To spořádám až doma", olízl se labužnicky Bezbrada. „Divná hospoda", pomyslel si Krochta, „Ale co, jinej kraj, jinej mrav. „A teď bych šel chrápat", ozval se Orglaff Bezbrada a táhle zívl. „Nó, máme tady pro pány pokoje", vycenil špičaté zuby krčemní pomahač a už pomýšlel na to, jak poutníky pěkně rozdělí na dvoulůžkové cimry a pak je bude moci v poklidu okrást. Gwendarroňanům se to však mnoho nelíbilo, a tak skřetovi ztuhl úsměv a pravil, že na pokojích jsou stejně jenom švábi a štěnice, takže se ani nediví. „Já se vyspim klidně pod stolem", řekl Aedd, „Mně je to jedno, hlavně když dodržim svuj předepsanej denní příděl spánku". Nurnští na prkenné podlaze rozbalili deky a odebrali se spát. Jen kroll Bangord, když všichni usnuli pokojným spánkem, připlížil se k Orglaffově bagáži a do milované žabí pochoutky naplil sliny zelené, táhlé.

Ráno bylo kruté. Skřet byl na nohou už od rozbřesku, cupital po místnosti se smetákem, spíše se však o něj opíraje, a přeukrutně falešně pískal táhlé tóny, jež se stěží mohly pojit do jedné písně. „Spal sem jak na trní, vůbec sem si nevodpočinul", zakňoural válečník Bezbrada, „Je mi šoufl". „Neměls žrát to svinstvo", vynadal mu Sagraš. Ale neměl pravdu. To temná kletba staré komediantky se začala naplňovat. Ještě dlouho budou Orglaffa ve snech pronásledovat přízraky, pokud dříve, než kouzlo pomine, nezemře vyčerpáním! Nurnští hrdinové se, ač neradi, spakovali a jen tak letem světem vytáhli z ošklivého prťavce několik cenných informací. Tak především. Kraj, ve kterém se octli, je severozápadním výběžkem Gwendarronu. Hranice se severními kraji je tvořena řekou Kanicí, ve vznešeném jazyce Cantharan, jež se vlévá do moře, a Helegonskými horami, s nimiž měli Nurnští po průchodu průsmykem Emerun tu čest se setkat. Cesty z křižovatky, u které byl hostinec svého času vystavěn, směřují na Emerun, na Dymor, což jest poslední královské opevnění na Moriondu, a třetí cesta míří ke vsi Kubruk, dále pak ke zřícenině Tohiru už prakticky neexistuje. Škoda, že skřet je jenom skřet a nemohl tedy říci více. Hrdinové se ještě dopídili, že před časem zde byla ubytována therfastská výprava, pouze však na jednu jedinou noc, a vpořádku odjela na místní doporučení za jistým Pošťákem, což jest prý osoba velmi moudrá a sečtělá, lidem vezdejším uznávaná. Po obšírném výkladu cesty se skřet optal na placení. „Platit?", zakroutil hlavou Griffin, „A za co?". „Každej tři zlatky za žrádlo, chlast a vejchrupný", dupl si skřet. Někteří zaplatili, ale válečník Gerhard ne. „Já nezaplatim". „Tak to ti taky můžu rozbít hubu", zaječel prcek a to si dovolil příliš. Bum! Gerhardova čepel proťala nebohému podnikavci hrdlo a malá chlupatá hlavička se odkoulela do kouta. Ticho. Nurnští stáli jako zařezaní. Kde se jen v nemluvném a dobrotivém Gerhardovi vzala taková rozhodnost, taková síla? Těžko říci. Nebyli by to však Nurnští, aby mrtvolu v tichosti neodklidili do lesa a nevyrabovali hostinec. Dokonce Tanris, ten amorální zloděj a loupežník, si něco ukradl jenom pro sebe. Pět lahviček, záhadných lahviček. Nikomu o tom neřekl. A jakou měl ohromnou radost. Ale sklepu, tomu se všichni vyhli. Zajatá dívka tam zůstala bez pomoci, neobjevena, nezachráněna krásnými jinochy. Strašný osud, umírat v křečích smrtí hlady. Brrr... A veselá Nurnská jízda, i když částečně pěší, vyrazila směrem k místu, jemuž se v kraji říká Pošťákův kopeček, vstříc novým zážitkům.

Pošťákův kopeček. Nebylo to daleko. Jen co by kamenem dohodil a ještě kousek po svých. Za takovým malým lesíkem ve stínu rozeklaných skal se krajina přirozeně zvlnila a vytvořila travnatý pahrbek, na kterém si lidská ruka zrobila nevzhlednou pastoušku, malou salaš. V oblacích se ladně prohánělo hejno švitořících holubů. „Podle mýho a podle vyprávění tudle děcka ten chlap bude nejspíš ptáčník", zatvářil se záludně Griffin Linfalas, to právě ve chvíli, kdy skupina opustila koně a jala se plaziti vzhůru, tedy nepozorovaně na dohled. „No a?!", zahřměl kroll Bangord, „Ňáký vtákance nejsou chlapu k vobtíži, né?". „Tak podivej, krolle blbej", ozval se Aedd a vysoukal z rukávu své bludné rozumy, „Ptáčník je obchodník, který prodává zpěvné ptáky v klecích, v závorce papoušky. Ptáčníci bývají zpravidla lidé, někdy elfové, ale mohou být i jiné rasy. Nosívají dobré brnění a přes ně plášť z barevných ptačích pírek...". „Hele, Hlíno", skočil mu do řeči trpaslík Orglaff, „Kdo má furt poslouchat ty tvoje nebetyčný kydy?". Aedd zbrunátněl a zvýšil hlas: „Ptáčníci jsou velice obratní a proto je těžké je zasáhnout. Málokdy chodí pěšky, většinou mají svojí vlastní létající nestvůru, často inteligentní a vždy pojmenovanou, a tu nikdy neprodají ani se jí nevzdají...". „Nevěř žvástům, kerejma tě krmila tvá pomatená babička. Todle je reálnej svět, kde nic neni pevně daný nějakou úchylnou formulkou, tak už si to konečně jednou uvědom!", umlčel podivného Hlínu vůdce. Ještě k Hlínovi. On jde těmi svými učenými řečmi občas opravdu na nervy. Kdyby se svět řídil podle Aeddových zákonů, vypadal by v dnešní době asi jako ostrov Álfheim, kde Lícáci, tedy bílí, se vrhnou na ty černé, tedy Rubáky, a budou se tak dlouho bít, až se navzájem zatlačí do hor, přičemž na ústupu černí a bílí všechno zapálí, nebo něco v tom stylu. Ale zpět na zem. Nurnští se utišili, jejich pohledy se upřely k chatrči. Obyčejná pastouška, pasoucí se kůň, vysoko k obloze čnící holubníky na kůlech. A kolem hejno vrkajících opeřenců všech možných zbarvení a velikostí. Z chýše vyběhly dvě malé děti a s bujarým smíchem rozehnaly hlouček modravých ptáků. „Víš co, kurva pes? Vochočíme holoubka".

„To je Kerrgon", zavýskl Sim, „A ten druhej, podle toho sprostého slovníku, je, hádám, Kurpes". Nurnští vyrazili rychlým během k chajdě. Kurpes s Kerrgonem stáli s otevřenými pusami jako opaření, když zaslechli ten chřestivý zvuk uvolněných zbrojí a spatřili špinavé obličeje plné jizev a zaschlé krve. „Nazdárek, hoši", zamával ručičkou Sim a rozběhl se ke kamarádům, „Todle sou hodný strejdové, těch se nemusíte bát". „Brej den, strejcu", usmál se nejistě osmiletý Kerrgon na trpaslíka Bezbradu. „Vodpal, smrádě!", zašklebil se válečník jako tlupa lesních bubáků. Kerrgon odskočil a Kurpes suše pronesl na trpaslíkův účet nějakou sprostotu. Ve vstupním otvoru chýše se odhrnula kožená zástěna a na denní světlo vyšel důstojně vyhlížející poustevník prošedivělých skrání. „Co tady chcete?". Nurnští mlčky Pošťáka obestoupili, zatímco děti si odběhly hrát s holuby. Pošťák, tak mu tady v okolí říkají. „Voč nám de?", zakřenil se hrobník Bangord, „Vo tý děcka". „Kdes k nim přišel, chlape?", atakoval Ladot Chinský, objímaje okolo ramen svou odřenou Grimel. Pošťák povyprávěl částečně upravenou historku o tom, jak je náhodou našel v lese, a tak jim zajistil alespoň nocleh, než jim sežene pomoc. O tom, že pomáhá lapkům z Emerunského průsmyku, neřekl ani slovo. Neřekl ani to, že za každé dítě dostane řádně zaplaceno. Už včera vypustil holuba s hlášením o odchytu dvou dětí. I ten hnědák, pasoucí se za domem, patřil výpravě. To právě Pošťák zařídil přepadení vozu. „Á, kurva pes", ozvalo se stranou, „Holoubek vypustil dušičku...".

S Bangordem šili všichni čerti. Hryzal si nehty a díval se na spokojené děti, kterak si hrají. On si chtěl taky hrát. Měl těžké dětství. Nevydržel tíhu situace a vrhl se k holubníku. Jeho nosný kůl objal oběma rukama a jal se jím mocně kymácet. Hejno holubů zatřepotalo křídly a s ohlušujícím plácáním perutí se vzneslo do výšky. Děti se vyděsily k smrti a kůň se málem splašil. Z budky na konci kůlu vypadlo bezvládně několik holoubků, kteří nestačili domeček opustit včas. „Ihned toho nech, vobludo!", zaječel Pošťák a mírně rozkročen s bojovně vysunutou bradou zaujal zastrašovací pózu. V tu ránu vystřelil jako šíp Orglaff Bezbrada (kdo jiný) a vrhl se proti druhému holubníku. Po zjištění, že tvrdé břevno malou trpasličí hlavou nepřerazí, pověsil se na kůl a po příkladu svého velkého hrobnického vzoru, hrobníka Bangorda, začal jím lomcovati ze strany na stranu, až mu sliny lítaly od huby a lehce tupá očka se podlila krví. Pošťák stál nehybně, vzteky celý rudý, a bezmocně koulel očima. To si celkem špatně vysvětlil vůdce, tedy vesnický čaroděj Krochta Moskyt z Bažiny, jelikéž mu tato strnulost připomněla svou vlastní, když se takto nahrben soustředí na vyvolání každého svého kouzla. Inu tedy i on se shrbil, vystrčil bradu, vypoulil oči a vystrčil jazyk, div si ho samým koncentrováním mysli nepřekousl, a předváděje takto několik drahocenných okamžiků velmi trefně baziliška před útokem na nic netušícího moskyta či jinou hnusnou breberu, zaštkal to svoje: „Bindman!", a nic netušící Pošťák se skácel k zemi, mocně přitom nadávaje na odpornost útoku ze zálohy. „Do chajdy s nim, ajť to děti neviděj", navrhl Gerhard a chytl znehybněného, leč sprostě pokřikujícího poustevníka, a jal se ho vláčeti dovnitř. Nurnští se nahrnuli za nimi, až chatrč pukala v zásecích. Jen Orglaff s Bangordem si nedali pokoj, dokud holubníky nepadly. A Tanris? Ten si šel hrát s dětmi. Doufejme, že jim v dobré víře nezlomí vaz, nebo je třeba neuškrtí. On už je to takový hromotluk.

Krochta znovu zaujal baziliščí postoj, skláníc se nad přemoženým Pošťákem a temně brblajíc něco ani při nejlepší vůli srozumitelného. „Hele, co to dělá?", strčil loktem do kouzelníka Sagraše velký pan Alwynn. „Myslim, že se mu bourá do hlavy". „No fuj, to zní ale hnusně...". Je to odporné, štrachat se někomu v mozku, ale občas to přináší své plody. Jako třeba dnes. Díky Krochtově odbornému zásahu v cizím vědomí se družiníci dozvěděli pravdu o emerunských lumpech a o této lstivé spojce. Také o tom, že loupežníci po dětech pasou. Chystají se za ně, až situace vyzraje, požadovat slušné výkupné. „Víte co?", ozval se Griffin, „Pošleme těm padouchům po holubovi list, ať si přijedou pro děti". „Jó, rozumim", zadumal se poněkud pomalejší Gerhard, „A až přijedou, tak je vodpravíme". „To dá rozum, barbare", ušklíbl se Sagraš. „Ale ty děti nejprv vodklidíme na ňáký suchý místo", založil ruce na prsou Ladot Chinský, „Třeba do Dymoru". „Podle toho mrtvýho skřeta z hospody je to prej poslední královský vopevnění, prej někde na Moriondu. To je pro naše účely jako stvořený", zapřemýšlel nahlas Aedd Ruindorský, zvaný Hlína.

Plán byl jednoduchý. Pošťák byl pod pohrůžkou mučení a pomalé smrti donucen naškrabat moták pro loupežníky. Holub s depeší byl vyslán okamžitě. Krochta Moskyt s holobradým Orglaffem posadili tři zachráněné děti, včetně zajatého Pošťáka, na koně a vyrazili směrem k hostinci a potom dále na jih k dymorské pevnůstce. Za nimi se ze zcela neznámých důvodů vydal ještě elf Tanris, avšak u hostince zastavil, slezl z koně, natáhl se na zápraží a usnul. A dole ve sklepě zatím umírala spoutaná dívka. Nikdo jí nepomohl, i když záchrana byla takřka na dosah.

* * *

„Tohle neni z Pošťákový hlavy", zařval Drug Krutichlup, hobit a vůdce loupeživé tlupy. „Ale psal to von, to musíš uznat", ozvala se jistá Kilkar, žena ozbrojená od hlavy až k patě. „Hubu drž", zaječel nepříčetně Drug, „Zdá se, že máme štiku v revíru. Zabili Thúna a Uffa a to se nedělá, že né?". „Ne, pane", zaštkal úslužně kudůk Špidlák. „A proto je potřeba na štiku udělat vejlov", odplivl si Drug Krutichlup. Barbaři Hekhem, Nubhad a Gerbun se po sobě nechápavě podívali. Nepochopili, že onou štikou jsou pravděpodobně Nurnští. Nicméně za několik hodin spěšné přípravy a po krátké roztržce ohledně Gerbunova podběráku a krabice s červy vyrazila z loupežnického sídla sedmičlenná trestná výprava.

* * *

Dymorská pevnost. Alespoň tak ji nazývali místní usedlíci. Ve skutečnosti se jednalo o větší srub z hrubých tesaných klád vytmelených mechem a modravým jílem. Kol dokola se táhla nevzhledná palisáda z tlustých borových kůlů, ke konci narychlo zašpičatělých. Na nádvoří se líně povalovalo několik vousatých vojáků, mezi tím pobíhali koně, pár koz, několik prasat. Všude smrad a špína. Vojín, vlekoucí sud plný splašků z polní latriny ukázal cizincům, kudy se jde k veliteli.

Krochta slušně zaklepal na chatrné dveře na primitivních závěsech z tlusté hověziny. Zevnitř se ozvalo vzteklé zavrčení, což zřejmě na místní posádce znamená: „Vstupte", tak s přítelem, zajatcem a třemi pošťuchujícími se svěřenci vešel do přítmí velitelny.

Obtloustlý muž středních let s prořídlými vlasy promaštěnými psím sádlem, to aby se leskly a lépe držely tvar, zakrývajíce tak důmyslně rychle se rozšiřující pleš, ukrajoval právě velkým nožem maso z pečeného podsvinčete. Ani se nenamáhal k příchozím zvednout zrak. Rozvaloval se za stolem a hlasitě mlaskal. Obnošená uniforma vůbec nebudila dojem důstojnosti. Inu, poslední výspa gwendarronské civilizace. „Ehm, ehm", odkašlal si významně trpaslík Orglaff. S chlapem to ani nehlo. „Pane...", zvýšil hlas liscannorský čaroděj. Velitel pevnůstky, ač s neskrývanou nelibostí, odložil tesák, odsunul podnos a rozepnul řemen u kalhot, snad aby se mu lépe trávilo a uvolnil přecpanému žaludku. Potom provrtal poutníky očima a učinil pravicí jakési gesto, jež s notnou dávkou fantazie snad připomínalo oficiální gwendarronský vojenský pozdrav.

Čaroděj Moskyt se usadil do rozvrzané židle a nedbaje velitelova nevychovaného krkání převyprávěl popravdě všechny události posledních dní. Ty věci o hledaných dětech, o emerunských loupežnících a hlavně o podivném chlápkovi z Pošťákova kopečku. „... Proto vás žádám o vyhlášení pátrání po zbylých dětech, potření těch lumpů z průsmyku a tudle toho donašeče strčte za katr", domluvil Krochta. „Jó, a ještě bysme tady rádi na nějakej čásek vodložili ty tři nalezený caparty", zakuňkal trpaslík Bezbrada, „To víte, sou malý, mohli by nám eště chcípnout vod nějaký nešťastný náhody". Je pravdou, že Orglaff už byl z těch malých prcků s nervy v háji, to se musí nechat. Navíc jej sužovaly ty strašné sny. „No tak, podivaj se", nadechl se mocně velitel Dymoru a křečovitě se pousmál. „Ty děti vám tu nechám tři dny, víc ani frňk. Ale je potřeba si řícť na rovinu, děti žerou jako prokopnutý, prostě tim chcu řícť, že něco stojej. A my sme vohledně zásobování zrovínka v dosť prekérní situaci, jesli mi rozuměj. A navíc vono to taky s těma deťma mohlo bej všelijak, že jó?". Nurnští rozuměli. Orglaff Bezbrada před vojáka vysypal obsah naditého měšce a ten rozkutálené penízky zálibně shrábl do šuplíku. „Vohledně toho pátrání po dětech jich asi nepotěšim. Tak za prvně nemáme takříkajc ouřední voznámení vod rodičů vo pohřešování, prostě takový ty frky jak se spisujou, a navíc nemám lidi". To Krochtu rozčílilo k nepříčetnosti, hlavně skutečnost, že o loupežnících nechtěl ani slyšet. Rozeřval se, velitel nevelitel, že ten chlap jakožto zástupce gwendarronské branné moci, která je placena nota bene z daní veškerého občanstva, má chránit lid a jemu pomáhat, a ne si nacpávat břicho, válet se jako to prase a vykládat svoje opatrnické řeči. Pak mu ale došlo, že ten chlapík je zřejmě chudák, jehož za trest převeleli do takové díry, aby tady shnil a utopil se v kořalce. Není divu, že se bojí problémů a nechce si připustit, že by tento kraj sužovala loupeživá banda. Vždyť mohl dopadnout ještě hůř, třeba jako žebrák. A to by bylo to největší ponížení. Proto se mu vůdce Nurnských omluvil, aby oba mohli uzavřít co nejvýhodnější domluvu, jak jen to bude možné.

Děti nalezly za tučný peníz dočasný útulek za palisádami Dymoru, na což si protřelý Krochta samozřejmě nechal vystavit potvrzení opatřené pečetí a podpisem, a zlotřilý Pošťák šel za katr. Tedy jen na chvíli, dokud družiníci neopustili Dymor. Potom byl s poklonami propuštěn na svobodu. Není přeci moudré poštvat si proti sobě místní lid. Cizici odjedou jak přicválali a nezbyde po nich nic. Ale místní starousedlíci tu budou žít dál. A Pošťák k tomuto kraji patří, zná jej kdekdo.

* * *

Dvoučlenná výprava, doplněná o elfa Tanrise, který se na zápraží hostince pořádně prospal, se vrátila k Pošťákovu kopečku a po chvíli dohadování se Nurnští počali hotovit k boji. Válečník Gerhard zalehl v skrytu kapradí hustého lesíka, aby tak strážil palouk ze severu. Nutno dodat, že to byla velká neprozřetelnost od tak nezkušeného dobrodruha. Výtečný střelec Griffin, alchymista Alwynn, nenáviděný Rántir a Ladot, opečovávající svou znetvořenou Grimel, mezi nimiž zaplála láska jasným a čistým plamenem, obsadili Pošťákovu chatrč. Zbytek Nurnských se rozptýlil v malém remízku na jihu. Na západě bylo vidět daleko do kraje a na východě se tyčilo několik vysokých skalek. Druzi se skryli a trpělivě v předtuše těžkého boje vyčkávali, až přijdou nepřátelé. Všechno utichlo.

* * *

Přišli ze severu. To, co nikoho z Nurnských ani ve snu nenapadlo, se dalo dost dobře očekávat. Bylo jich sedm. Jejich temné siluety se pomalu blížily ševelícím lesem. Šli rozptýleně, sem tam zapraskala větévka. Gerhard vypoulil oči a z náhlého leknutí se po celém těle osypal malými svědivými pupínky. „Co teď, co teď", zaplakal v duchu a válečníkova nepříliš zkušená mysl začala rychle propadat hysterii. Bývali by si jej ani nevšimli, kdyby zůstal ležet v úkrytu a zhluboka dýchal. Ale události se v jednom jediném okamžiku vyhrotily a dostaly rychlý, zcela jiný spád. Gerhard zaječel, vyskočil, vzal nohy na ramena a pelášil co nejkratší cestu ke srubu. Jak se zdál být nyní vzdálený! A nepřátelé za srdcervoucího řevu vyrazili za ním. Občas se některý ze střelců zastavil a vypálil nelítostný přesně mířený šíp.

Když se vzlykající Gerhard vynořil na palouku, připomínal ježka. Ze zad mu trčely šípy, několik také z končetin. A za ním jako honicí psi patero chlapů, mávajících nad hlavami topory seker a čepelemi mečů. Dva z lumpů, zřejmě střelci, se skryli za posledními stromy. Kdo ví, proč nepokračovali ve střelbě, zřejmě potřebovali načerpat nových sil, či narychlo opravovali prasklé tětivy. Nurnští, přivolaní Alwynnovým skřekem, mezitím na otevřeném prostranství utvořili bojový řad a vrhli se vstříc útočníkům. Dvě linie se setkaly. Plačící Gerhard, plazíce se po kolenou a zanechávaje za sebou cestičku upadaných plátů, kusů výstroje a zbraní, dostal ránu sekerou a rozplácl se jako zašlápnutý plž. Ne, nebyl mrtev. Jen ztratil vědomí. Z mnoha ran prýštila krev a rychle barvila trávu kolem. Orglaff, Bangord, Chinský a Tanris se rvali jako lvi. Dokonce i Rántir se vrhl do té strašné řeže. Není divu, rubali se o život. Kouzelníci Sagraš a Krochta ustoupili o krok vzad a mumlali svá opotřebovaná zaklínadla. Ó, jak byli strašní ve své zlobě! Ústa stažená v tenké čárky, oči přimhouřené a zlověstné. Aedd Hlína zalehl za dubovým polenem a střílel po všem, co se jenom hlo. Přítel nepřítel. Ve chvíli nejtěžší byl připraven se svým pytlem plným ohnivých hlín vrhnout se do té rozběsněné zápolící masy a vybuchnout. I snad za cenu svého života. Alwynn ve srubu vřeštěl, jako by ho na nože brali. Naplňoval vzduch bojovým rykem, hrál si s nervy nepřátel. Zloděj Griffin zmateně obíhal chatrč, vyhledávaje ty nejneočekávanější palebné pozice. Ač díky tomuto snažení mnohokráte nevystřelil, snad jeho podivné prostocviky alespoň zmátly útočníky. Zasvěcení však míní, že se chtěl vyhnout přímému boji a nemínil vystavit svůj život v nebezpečí. Podle hesla dělám, že dělám tak činil jistě s dávkou profesionality. Tuto bitku, jak ji znám z vyprávění, považuji za jednu z nejdelších a nejvyrovnanějších. Do poslední chvíle se vítězství zdálo být na vahách. Záleželo na každém činu jednotlivce, na taktice boje. Střelci v lese opět zahájili palbu. Na bojujících bylo znát naprosté vyčerpání. Bangord se po tvrdém zásahu svalil k zemi a dělal mrtvého. Po něm byl skolen i Sagraš, mladý kouzelník. Jaké štěstí, že rána mečem nebyla vedena přes hlavu, ta rána by mu ji rozpoltila ve dví. Na straně útočníků došlo k panice po té, co dva z barbarů padli. Nebýt kouzelníka Krochty, jenž dělal co mohl, nenachýlila by se miska vah na stranu Nurnské družiny a nepočala by nezadržitelně klesat. Myslet si však, že na Moskytových bedrech leží větší díl zásluh, by bylo hotovou pošetilostí. Rozhodl ovšem jistě fakt, že na straně Krutichlupových kumpánů nebyl jediný, kdo by ovládal alespoň drobátko moc záludné magie. Hrdinové se v převaze vrhli na oslabené a padl další. Dva zbylí se obrátili na útěk, ale daleko nedoběhli. Dílo dokonal Aedd Hlína s Griffinem Linfalasem, který pro změnu střílel zpoza krovu. Než se tam vysápal, muselo dát jistě nemalou práci. Nurnská banda se vrhla do lesa, kde zamordovala oba střelce. Z Pošťákova domu vyběhl Alwynn a jal se za bojovného pištění uřezávati mrtvým hlavy. Tanris, namísto aby pomohl zraněným, obracel nebožtíkům kapsy. Prý je to nemoc, nebo nějaká neznámá úchylka. Objevily se domněnky, že jde o postižení dědičné. Musím se však toho ubohého hraničáře zastat, neboť po ukončení své podivné činnosti pomohl každému potřebnému (kromě Grimel ovšem, to je prý 'ženská a tudiž kráva').

Zranění byli opřeni o vyvrácený holubník, aby k jejich ranám mohlo slunce, nejlepší felčar. „Tadyta svině eště dejchá!", vykřikl Běloruký a s odporem odskočil stranou, „Mám mu taky uřezat hlavu?". „Né, né", zastal se ošklivě poraněného barbara Ladot Chinský a přiskočil k němu se špagátem, „Zraněný nikdy netejrej, je to nelidský!". A, kroutíc hlavou, svázal zajatci zápěstí pevnými smyčkami spojenými felčarským uzlem, zakončeným pojistkou, tedy kličkou. Ale Běloruký, ač sám člověk, se nikterak netajil s tím, že je nelida, což vyplývá ze stanov jeho organizace, a zamluvil si právo 'až jako nebude potřebnej, tak mu tu hlavu uřeže jako prga'. Druzi ještě chvíli nadšeně hulákali zážitky z boje a vůbec jim nevadilo, že plaší ptáky. Potom ukryli mrtvoly a odvlekli zajatce ke koním, ukrytým v lese. Aedd z Ruindoru ještě pronesl: „To je teda dobrý, že nikdo z našince nechcíp". Bangord si na to akorát vztekle odflusl, neboť se ledva belhal a na zbytečné řeči už neměl dostatek sil.

Zajatci se brzy rozvázal jazyk. Stačilo pár facek a kopanců. A odměnou byl hrubý neumný náčrt loupežnického hrádku. Potom mu Alwynn uřezal hlavu a tělo bylo odklizeno do bujného trnkoví. A ještě jedna věc, Orglaffovi chcípl kůň. Byl už nějakou dobu celý takový neduživý.

Bylo rozhodnuto. Nurnští se pokusí ztéci doupě té nekalé lúzy a osvobodí žalářovaná dítka. Koně zanechají tady v lese.

* * *

Pozdní odpoledne ve skalách nad propastí. Krásná scenérie. Krvavé slunce rozehrálo skály tisíci barev, až oči přecházely. Provazový most tiše vrzal ve větru, pohupoval se. Všechno vypadalo tak mírumilovně, i ty ztmavlé střílny naproti. V loupežnickém sídle. Druzi se ukryli a kouzelník Sagraš rozbalil náčrt štol, který vymlátili z popraveného zajatce. „Je to takový dost hrubý. Bacha na to, vod skutečnosti se to může krapet lišit", zamudroval Ladot Chinský, tulíc se ke své malé družce. Rántir seděl opodál, pohvizdoval si a pozoroval koruny stromů. „Zmlkni, blbe!", zamračil se Aedd. Rántir ztichl a zatvářil se ukřivděně. „Jak to teda provedeme?", optal se Alwynn, který byl pyšný, že konečně ukořistil kuši. Od té doby, co byl oloupen, neměl při sobě žádnou zbraň. „Rozbijem jim držky, né?", zaburácel až nebezpečně nahlas hulvát Tanris, který snad jinak, než sprostě, ani mluvit neumí. V tomhle jde nejspíš o výchovu v rodině, a na Álfheimu, jak známo, rodinu, jako základní soudržnou jednotku, zrušili. „Já mám takovej nápad", pokýval hlavou ze strany na stranu Griffin, zatímco balil náčrtek do torny, „Já bych jako třeba s Aeddem vylez támdlejc na tu skálu nad mostem, ta co je na druhý straně, no a pak se uvidí". Druzi nad Linfalasovým nesmyslným návrhem vyvalili užasle oči. „Nó a pak si můžem třeba posílat signály". A než se k tomu stačil kdokoli vůbec vyjádřit, už oba dva zloději, o nichž se mimochodem říká, že jsou nepokrevními dvojčaty, zmizeli mezi skalami. Je pravdou, že na lození po stěnách bývají právě zloději těmi nejzkušenějšími, při výcvicích u mistrů bývá toto jednou z věcí, na níž je kladen důraz, ale těch dvou akce se jevila jako nepřipravená a krajně nedomyšlená. Leč nepředbíhejme událostí děj.

Po nějaké době se ti dva opravdu vynořili na vrcholku skály asi čtrnáct sáhů nad římsou na konci mostu, je také pravdou, že vysílali signály, leč jejich obsah byl tak nepochopitelný, či signály zmatené, že hrdinové na druhé straně jen kroutili hlavami, občas polohlasem zakleli. Poté uznali, že je lepší se uchýlit k činům a pomatený Griffin dostal další nápad. „Víš ty co, Aedde? Přelámeme tyhlety stromky a svážeme je k sobě. Až se vyrojej loupežníci, tak jim ty polena pěkně shodíme na hlavu a bude po nich. A ještě bysme mohli nahromadit nějaký šutráky". „Hm", pronesl Aedd a oba dva se dali do práce. A tak bylo lze vidět dva blázny, jak lezou po stromech a s notným lomozem ulamují větve, tu a tam menší suchotiny vyvracují i s kořeny. A ti nevědomí chudáci tam naproti si akorát mohli ťukat na čela a plivat sliny vzteku. Navíc se snesl soumrak, který zčernal v naprostou temnotu, takže signály či jakékoliv jiné dorozumívání pozbylo na důležitosti.

Když byla práce hotova, sedla si dvě dvojčata na zem a přemýšlela co dál. „Kde sou, kde sou?", zaštkal udřeně Linfalas, „Proč ještě neútočej?". „Hm", zabručel Hlína, „Dal bych si pívo". Tak čekali ještě asi hodinu, ale všude vládlo ticho. „No nic, slaníme se dólu a vlezem k těm lumpům sami, co na to řikáš?", vytasil se s novým nápadem dlouhovlasý zloděj. „Hm", pravil ten krátkovlasý. Po uvázaném laně se oba dva spustili do míst, kde tušili spouštěcí klec a černý vstupní otvor do skály.

* * *

„Bejci", zanadával netrpělivě Krochta Moskyt, až se mu čelo orosilo, „U mně sou to tvrdohlavý bejci, nic jinýho". „Dáme jim eště hodinu, voni se vrátěj", snažil se uklidnit vůdce mírný Sagraš. „Rozbijem jim držky, né?", zahromoval zase Tanris, který měl cukání v dlaních od pomyšlení, že dvě zlodějská dvojčata nerušeně vykrádají loupežníkům pokladnici. „Tu hodinu bych jim dal, pak provedeme útok přes most", pravil Ladot Chinský. Však ani tu hodinu nevydrželi nedočkavci posečkat.

* * *

Oba dva zloději stanuli v černé díře. Tma byla tak černá, že by se dala krájet. „Pst, pst", sykl Griffin, „Pudeme beze světla a potichu, jak jen to de. Vobhlídnem situaci". „Hm", špitl Aedd a pevně sevřel hroudu ohnivé hlíny. Dva průzkumníci, potichu našlapujíce, vykročili vpřed, vstříc novým zážitkům. Nedutaje, prošli dlouhou hrubě raženou štolou a vystoupali po nerovných schodech vzhůru. Aedd ohmatal přilehlé stěny. „Máme dvě možnosti", ozvalo se sotva slyšitelné Aeddovo brblání, „Tahle chodba končí dveřma a ta před náma vede dál". „Snazší cesta vítězí", prohlásil Linfalas a tak spoustu drahocenného času věnovali osaháváním kuchyňského vybavení, krbu, studny a rozmanitého proviantu na policích ve spíži. „Tady asi nic nenajdem, leda tak červy v zelenym špeku", zhodnotil po chvíli slepého tápání Hlína. Hoši se vrátili ke dveřím. Klika cvakla, kování zaskřípělo, ale veřej se ani nepohla. „Sou zamčený", usoudil linfalaský zloděj a jal se potmě probírati objemným svazkem šperháků, aby vybral ten jediný správný.

Trpaslík Twalf, odbývající si v místnosti za dveřmi v naprosté temnotě Krutichlupem nařízenou ostražitou hlídku, zbystřil. Cvakla klika a odkudsi z chodby sem doléhalo slabounké štrachání Griffinova paklíče. Musel rychle jednat. Nevěděl o koho jde, nechtěl zmasakrovat vlastní kumpány. Pokradmu obešel dlouhou postel a vsoukal se do skříně. Dveře za sebou přivřel, jen malou škvírku nechal. To pro všechny případy.

* * *

„Dem na to", zavrčel Tanris, jenž si už v pokročilém stavu nervozity hryzal nehty na rukou. „Střílny hlídá jeden chlap, asi hobit, ale uvnitř je zhasnuto", pronesl vážně Krochta Moskyt z Bažiny. „Čekaj na nás, já to vim", vyjekl pan Bezbrada, „Než přeběhneme most, tak nás postřílej". „Počkej", zarazil ho rukou vůdce, „Toho spratka zvládne Mafie, dám jí na dálku příkaz. A nás vostatní tam přehyperprostořim. To bych moh zvládnout". „Jó, náš Krochta je pašák", usmál se mile Ladot Chinský, neopouštěje náruč své milé. „Už byste se vy dva mohli přestat muchlovat. Kdo se na to má furt dívat", obdařil milence zkyslým obličejem Sagraš. „Maj sa radi, tag to ma bejt", zamračil se naň Bangord, stále ještě zafačovaný od hlavy až k patě.

Stalo se, jak čaroděj pravil. Z místa, kde ležela ostražitá Mafie vyšlehl svazek blesků. Nic netušící hobit, jistý Hadimrch, se svalil mrtev k zemi s propálenou dírou v hrudníku. Naježená zrzavá kočka nabyla své původní podoby a vztekle zaprskala. V tu chvíli se v místnosti objevil Tanris, první z magicky teleportovaných. Chvíli na to se zde utvořil mlčenlivý hlouček tvořený zbytkem Nurnských. Kdosi zažehl plamen lucerny. Tmavá zákoutí haly vystoupila ze stínu. Byla to prostá místnost, strážnice. Jen okamžik útočníci věnovali důmyslnému rumpálu ke spouštění zdviže, tedy oné klece tam venku nad propastí. „Pitomej Griffin", zalamentoval Sagraš, když prohrabal batoh skrz naskrz, „Vodnes mapu hrádku!". Nikdo se však nestačil připojit jadrnou nadávkou. Z jedné z vnitřních zdí, v níž byla zasazena střílna, ne nepodobná těm venkovním, vylétl šíp. „Musíme rychle jednat!", zaječel Gerhard a spolu s Bangordem se vrhl proti prvním dveřím, které spatřil. Nutno však podotknout, že před tím zkusil, nejsou-li náhodou zamčené. Byly. Modřínová deska se v místě závěsů rozštípla a náraz rozburácel podzemí ozvěnou.Okamžik na to vpadla tlupa nájezdníků do čtvercové místnosti. Z protilehlé části kobky vyskočily dvě dlouhovlasé ženy, barbarky, od hlavy až k patě pokryté pláty. Nurnští zaváhali. Vraždit ženské se mnohým příčí. Tím však dali protivnicím, válečnicím bez zábran, možnost tasit. Čepele se zaleskly ve světle lampy. Došlo však k politováníhodné nehodě. Čaroděj Moskyt zaujal výhodné postavení a zamumlal zlověstné zaklínadlo. Vinou nedorozumění cestu tlustého svazku rudých blesků proťal svým tělem mladý kouzelník Sagraš, ve snaze najít si také výhodnou pozici, a tak většina smrtící energie skončila své dílo předčasně v jeho vlastním těle. Neměl naději. Zbyl z něj jen ohořelý uhel. Zitt a Kilkar, Krutichlupovy nevěstky a osobní stráž zároveň, získaly výhodu překvapení. Nurnští hrdinové však měli výhodu převahy a ta rozhodla. Rozpáraná těla barbarek pod ranami liscannorských válečníků odlétla do kouta. Kdesi v dálce za dveřmi po levé ruce rozechvěl vzduch silný výbuch. Brzy všem došlo, že to má na svědomí Aedd Hlína. Druzi se rozeběhli proti dveřím.

* * *

Griffin Linfalas otevřel dveře skříně a dostal takovou ránu plochým koncem sekery, až se mu udělaly mžitky před očima. Postavil se na chabý odpor, avšak před Twalfovým bojovým uměním by dlouho neobstál. Aedd Ruindorský se rychle stáhl z dosahu a metl tím směrem ohnivou hlínu. Minul, ale dosah exploze přeci jen trpaslíka zranil. Postiženým se stal i Linfalas. A Hlína, nedbaje rizika svého počínání, hned šmátral po další. Prásk! Skříň se rozlétla na několik kusů a dopadla na oba bojující. Griffin se rychle odplazil k posteli. V do té doby skrytém otvoru se objevila rozšklebená tvář krolla Bangorda a Nurnská družina se jako lavina vlila dovnitř. Přes tělo trpaslíka Twalfa, uvězněné pod poctivou deskou. Ten s klením vyskočil na nohy a vrhl se nic netušícím příchozím do zad. Vzduchem se mihla další metnutá hlína a vybuchla těsně vedle Orglaffa Bezbrady. Twalf se bez života zhroutil. Tím ale bitka neskončila. Jen se přenesla do řad Nurnských. Krvácející Orglaff s tváří zkřivenou bolestí se vrhl na bezbranného Aedda a přetáhl jej řemdihem. „Auu", zanaříkal postižený a podlomila se mu kolena. Ostatní jen vzpurně přihlíželi. Nadávkami a sprostým urážením vyjadřovali krajní nelibost nad Hlínovým hazardním počínáním. Kdosi, nepamatuji si kdo, ale musel to být pěkný dobrák, mezi ty dva skočil a odtrhl je od sebe. Hlavy vychladly. „Chudák Sagraš", lamentoval zasmušile Krochta, „Já ho zabil, chudáka jednoho dobrýho!". „Teď máš máslo na hlavě, Krochťáku", ozval se Rántir.

Dobrodruzi začali hledat Druga, leč jejich počin přerostl v rabování a prohledávání zařízení. Prahli po zlatě. Na nějaké zajaté děti ani nevzdychli. Děti počkají, říkali si. A hobit Drug Krutichlup, chlápek bez zábran a poslední přeživší, se uchýlil k poslednímu, co mu zbývalo. Ke smečce psů, chovaných ve velké kobce. Nejprve otevřel vězení a pak své čtyřnohé miláčky vypustil. Prahli po mase. A mladé maso chutná nejvíce! Když nebudou zajatci patřit Drugovi, to ať raději nepatří nikomu.

Nurnští, zabývající se ohromně zábavnou hrou na vyrážení dveří, zaslechli psí štěkot. Náhle jim všechno došlo. „Do vězení! Do vězení!", zařval Orglaff Bezbrada a krátkými přískoky vyběhl nejkratší cestou k žaláři. A za ním další.

Jestli nebylo pozdě, byl nejvyšší čas. Všechny dveře zotvírané, jukot a dětský pláč. Smečka hladových rozdivočelých psů a banda bezbranných dětí, zatlačených do kouta. Na pomoc malým škvrňatům vyběhli jen někteří. Část družiny nečinně přihlížela, ale našli se i tací, kteří se notně bavili. Orglaff Bezbrada, opřen o futro, se klátil v mocných návalech smíchu. Mistr Alwynn se za břicho popadal a hloupému Bangordovi tekly po bradě sliny. „Sázim támhle na toho fakana tři zlatý!", ječel nadšeně Bezbrada. „A já se vsadim, že to ten ouchcapek už nerozchodí!", přidal se Alwynn svým mutujícím hlasem. Bangord něco huhňal, ale nebylo mu rozumět.Tanris se vrhl mezi psy a rozdával rány kde mohl. Krochta Moskyt se obrnil jakýmsi kouzlem a nastavoval své tělo jako živý štít, než přijde pomoc. Byl už unaven. Většinu své duševní síly zbůhdarma vypotřeboval na ubožáka Sagraše. Griffin Linfalas se v boji vyznamenal ze všech nejvíce. Konečně zase jednou ukázal, jakými jsou Linfalaští výtečnými střelci. Aedd Hlína si pohazoval s další smrtonosnou hroudou výbušného jílu, ale pak se ohlédl na Orglaffa a alchymistické detonátko opět pečlivě uložil do vaku. Leč zlý trpaslík Bezbrada nic nevnímal Aeddova rozhodování. Byl napaden dvěma zle pošramocenými hafany a tak byl přinucen také tasit. Brzy bylo po boji. Bylo to smutné zúčtování. Pět dětí mrtvých, šest zachráněných. Tanris vyňal Randirův seznam a jal se odškrtávat. „Máme tady Cárka, Erkamma, Gurdynkatta, Stalistu, Struffena a Túmiwindala", podal stručnou zprávu elf, „mrtvej je Čepelec, holka ménem Hemilinda, dál Smelt, Thúdar a Zingul". Nastalo hrobové ticho. Ostatky mrtvých musel hrobník Bangord alespoň upravit do nějaké důstojnější polohy. Tuto práci dělal z donucení.

Aeddovi náhle problesklo hlavou, že zapomněli na Druga Krutichlupa. Nurnští prolezli nevelké podzemí křížem krážem a vyběhli chodbou k místu, kde dva zloději nechali spuštěné lano. Nebylo tam. „Von se určitě vyšplhal na skálu", zauvažoval Linfalas. Nurnští se navěsili na řetěz od zdviže a šplhali vzhůru k římse u provazového mostu, vláčeje děti s sebou. První se tam dostal Tanris.

* * *

Vůdce loupežníků opustil podzemí a ke svému štěstí objevil Linfalasovo lano. Jako by bylo pro něj připravené. Vyšplhal se s vypětím sil na vrcholek skály a provaz vytáhl. Potom objevil připravený spletenec klád a hromadu balvanů. Nešlo si jich nevšimnout. A tak je použil k účelu, který původně zamýšlel Griffin. Všechno naházel tam dolů. A potom by málem pokojně utekl. Tedy kdyby jej nedostihly kalené šípy Linfalasovy. Mrtvé tělo Druga Krutichlupa se svalilo na zem.

* * *

Buch! Na Tanrisovu hlavu dopadla hromada svázaných klacků. Pod jejich vahou se složil k zemi. Těžce pochroumaný Tanris se vyprostil a snažil si v hlavě dát dohromady, co se to vlastně stalo. Bum! Těsně vedle hraničáře dopadl velký balvan a ostré úlomky se mu zasekly do obličeje, hrudníku, stehen. „Uteč, vodplaz se ke stěně!", zařval Orglaff. Elf Tanris, ještě nic nechápající, se pomalu odsoukal z dosahu padajícího neřádstva, šťastně se mu vyhýbaje. Drugovi došly zásoby a padání ustalo. „Nemá cenu se za tim chlapem hnát. Má náskok", usoudil málomluvný Gerhard. Oči družiníků se vyčítavě soustředily na Aedda s Griffinem. Linfalaský zloděj se zatvářil jako jeliman. Nurnští v poklidu ještě pořádně prohlédli kobky sídla zločinné bandy a vytahali kořist. Tanris v koutě plival krvavé sliny, lízal si rány a sprostě klel. „Dem ke koním", zavelel Moskyt.

* * *

Hrdinové za doprovodu šesti zubožených capartů se vydali směrem k hostinci, kde se nalézá křižovatka cest. Na zápraží si na chvilku odpočali. „Chybí nám spousta dětí a já už vážně nevim, co dál", pravil sklesle vůdce Krochta. „Vodložíme děti do dymorskýho outulku a pak se eště porozhlídnem po kraji", opáčil zamilovaný Ladot. „Chtělo by to mapu vokolí", posteskl si Orglaff. Je s podivem, že to dosud nikoho nenapadlo. „Dal bych pívo", pohlédl na své druhy zasmušile stále ještě otřesený kroll Bangord. I ostatní dostali patřičnou žízeň.

Hlouček halasících pivařů rozrazil vstupní dveře a rozeběhl se po lokále. A kde jinde hledat studený životabudič, než ve sklepě. „Na sedmym schodu má pivko tu nejlepčí temperatůru...", ozval se kořala Alwynn Bílá Ruka zvaný Velký, ale myšlenku už nestihl patřičně rozvést. Nurnským zdřevěněly jazyky hrůzou a palčivé ticho se zařízlo do nervů. Hrůzný obraz! Od stropu visící rezavý řetěz byl napnutý. Napnutý vahou těžkého břemene. To ubohá dívka, držená tu v zajetí šeredným skřetem, visela v okovech, klimbajíce se bezvládně při zemi. Byla mrtvá. Mrtvá! „Skřety sou dobytky!", zahlaholil po chvíli kroll Bangord. Krochta Moskyt, zelený hnusem, jen mlčky přitakal. Tato hrůzná příhoda uhasila veškerou žízeň a hrdinové utekli, běželi pryč, pryč.

* * *

Dymor vypadal stejně jako prve. Zpustlý, špinavý. Smutná ukázka slavné gwendarronské armády. Ladot Chinský se otřásl nelibostí. Měl totiž vojsko rád. Líbily se mu pestré uniformy a nablýskané šavle vojáků. Jejich rázný krok a hrdá čela. Však tahle čeládka umaštěných chlapů se s jeho představami jaksi neslučovala. Posádka právě obědvala, sedíce na starých bednách a vyřazených válečných vozech a dojídaje zbytky od včerejší večeře z dřevěných misek. A Krochta Moskyt, čaroděj z bažiny a vůdce, se nechal předvést před velitele pevnůstky. Tam předlouze smlouval o pečovatelskou výpomoc o šest hladových děcek. Dostal tři dny a potvrzení o převzetí 'šesti kusů nezletilých'.

„Brý poledne, pane voják", přistoupil Orglaff Bezbrada s blahosklonným výrazem k jednomu z místních, který z dlouhé chvíle brejlil do vojenského plánu přidělené oblasti, „Nemoh byste mi tu mapu prodat?". „To sou tajný vojácký plány", odvětil záludně dotázaný a hrábl si zamyšleně do rezavých vousů, „To je totiž přísně zakázaný, pouštět tajný informace kdejakejm hranolům, kerý můžou bejt kliďánko nepřátelskejma zvědama". „Ale já sem poctivej vobčan Gwendarronu, toho času poctivej zedník. Mý méno je Bezbrada Orglaff, sem synem nurnskýho lichváře a tudiž sem čistej jako lílium", dušoval se trpaslík a jen tak, aby se neřeklo, podstrčil vojákovi několik zlatek. Obchod byl uzavřen. A ještě jedno se přihodilo. K družině se přidal jistý Lugduš, potulný kouzelník bez cíle a bez domova, který byl do Dymoru vzat přespat přes noc. Nurnští, zjevně šťastní z toho, že se jim v patách netáhne hlouček ubrečených ratolestí, opustili dymorskou základnu a na stráni u cesty se sešli nad Bezbradovou mapkou k bojové poradě.

* * *

Byla to dlouhá rozprava. Dlouhá a úmorná. Každý chtěl říci svůj názor, každý chtěl dát najevo, že ví, oč tu kráčí. Z bouřlivé diskuse však vyplynulo jedno, v čem se druzi vzácně shodli. Tohirské polesí. Obrovský kus zalesněné oblasti táhnoucí se na jihu. I Simovo vyprávění ukazovalo naň. Kdyby se děti dostaly do obydlených částí severozápadního Gwendarronu, jistě by je dobří lidé vrátili rodičům. Nebo nějaké zvěsti by pronikly. Ale staré tohirské polesí, spadající kdysi pod správu dnes již rozpadlého hradu tohirských pánů, se alespoň podle výpovědi kresličů map zdálo být velmi řídce osídleným. „A mohli bysme to vzít tudle přes Kubruk", ukázal Aedd Hlína malou tečku v mapě, ležící na jih od Pošťákova kopečku na samé hranici lesa, „A poptáme se lidí, jestli náhodou něco nevědí". To byla moudrá myšlenka. Však místní lidé se této vsi od jistých časů obloukem vyhýbali.

* * *

Kubruk byla opuštěná víska nevelkých rozměrů. Zbylé domy, které se ještě nezřítily, byly zpustlé a šeredné. Červotočivé krovy, prolezlé plísní, se prohýbaly pod vahou došků a šindelí. Obyvatelé před lety vymřeli na mor nebo na nějakou podobnou ošklivou chorobu. Vesměs. Do jednoho. A ty zvěsti, co se nesly krajem! Darmo mluvit. Zdejší vzduch byl prý zkažený a jedovatý. Babské řeči, řekne si člověk z města. Darmo mluvit. Nurnští se rozeběhli po smutném rynku a několikrát zvolali to své: „Haló, je tu někdo?", a pan Chinský jen tak smutně zakňoural oblíbené: „Jsme přátelé". Jen ozvěna byla odpovědí a vítr dál ševelil ve vytlučených oknech. „Divná vesnice", pronesl do ticha Tanris Álfheimský. Tu se v liscannořanech ozvala věrná přítelkyně, zvědavost. „Mohli bysme prohledat ty baráky", navrhl válečník Gerhard, „Třeba je tu něco, co by se dalo zpeněžit, třeba nádobí, hadry a tak". „Já vám nevim", posteskl si nováček Lugduš, „Mám v hlavě takový podivný pejchání, takový ouvej ouvej, jako abysme vocať vypadli, dokád je čas". Nebyli by to Nurnští, aby nedali na strachy nezkušeného mladíčka a vstoupili do prvního a také největšího domu. Šlo o bývalou radnici.

V domě vládl nehorázný nepořádek, usedlý prach a špína. Nenašlo by se nic, zařízení bylo nahlodané zubem času a vlhkostí, kdyby kdosi nebyl našel tu rakev. Krásnou černou rakev, tak odlišnou od všech věcí kolem. „Tady něco smrdí", odtušil Griffin Linfalas. „Jó, dejchá to tu hřbitovem", pokusil se o úsměv Běloruký. „Divná věc", ozval se zpovzdálí Aedd, „Vynesme tu truhlu na světlo a podívejme se záhadě na zoubek".

Tanris s Gerhardem odklopili víko a sluneční paprsky se vlily do míst, kam jim byl přístup zakázán. Vytáhlá postava bledého muže se stáhla křečí a doširoka otevřená víčka odkryla dvě rudé panenky. „Co to za ogar?", zašklebil se kroll Bangord a tasil zbraň. „To je upír, to je upír", zaječel Hlína, „Vysává lidi". Upír, v předchozím životě poklidný starosta této obce, vztekle odhrnul pysky a ukázal dlouhé bílé špičáky, ostré jako břit. A začal se sápat z truhly, která mu sice byla domovem, ale neskýtala mu dobré podmínky k útoku. „Bangord tě kuchnout, Vysávač!", zahromoval kroll a zbraně liscannorských ťaly pěkně zostra. Upír byl mrtev dřív, než se stačil chopit šance. „Padáme", křikl zloděj Griffin. „Ale kam? Probůh, kam?", chytl se za vlasy podivný hraničář Rántir. „Tady k tý Klumový samotě", vyřkl Orglaff Bezbrada svůj názor, konzultovaný s mapou, „Poptáme se místních usedlíků". „Jenom se třesu, esli taky nevychcípali jak kubrucký!", zachechtal se hraničář Tanris, prý po předcích elf.

* * *

Klumova samota ležela asi osm mil jihovýchodovýchodně, družiníci si zkrátili cestu lesem, vedli koně a kráčeli mlčky. Samota se vynořila na malém paloučku u studánky s křišťálovou vodou. Jediné stavení, nevzhledná chatrč bez oken s dveřním otvorem zakrytým hrubým kusem jelení kůže, čpělo prázdnotou. Jen napínací rámy na vydělávání zvířecích koží s rozpracovanými kusy a hromady odškrabaných chlupů vypovídaly o přítomnosti člověka.

„Je tu někdo?", provolal uctivě kouzelník Lugduš. V chajdě to zavrzalo, ozval se zvuk šouravých kroků. Kostnatá ruka jakéhosi starce odhrnula závěs a zrakům poutníků se zjevil vetchý stařec neurčitého věku a divokého vzezření. Opíral se o dubovou sukovici, šedé oči působily netečně, chladně. Temně zamručel s notnou dávkou nelibosti. „Vy ste asi pan Klum, že?", uklonil se trpaslík Bezbrada, nespouštěje z chlapa oči. „A co má bejt?", zaskuhral dotázaný, hledíce neurčitým směrem, snad dával na odiv, že Nurnské přehlíží, že mu nesahají ani po špinavé kotníky, trčící z kožených sandálů. „Chtěli sme se jenom optat na cestu", zazněl nejistý hlásek Ladotův. „Pomozte si sami", zabrblal chlap, „Vypadněte z mýho lesa, sic z vás nadělám hromadu bukvic pro divoký svině, ouchcapkové!". „My bejt ochcapka?", rozezlil se kolohnát Bangord, „Ty bejt ochcapka!". Tanris bleskurychle zacpal prostořeká ústa krollova tlapou: „Držte huby, dyť je to druid, přímo ukázkovej případ!". Klum zavrávoral, šlápnuv do výmolu, a opřel se o hůl: „Tim spíš byste měli mazat pryč, nebo bude zle". „Ochcapka, ochcapka", zakroutil nechápavě hlavou kroll. Aedd zaštrachal v torně a pro jistotu vyňal ohnivou hlínu. Druid nastražil uši a znejistěl. Byl slepý, viděl jen tmu. Ale ten štrachavý zvuk zněl nepřátelsky. Všímavějším liscannořanům tento letmý náznak neunikl. „Nechceme vám ublížit, pane", ozval se Moskyt, opět jistější v kramflecích, „Hledáme tady po lesích ztracený děcka". „Tady žádný smradi nejsou, kam až moje síla šahá, to bych musel vědět", pyšnil se lesák, „Páč všecky nevítaný hosty bez milosti vypráskám". V té chvíli mu svitlo. Mohl by této příležitosti využít. Pokud ovšem ti arogantní panáci nelžou: „Jednu radu vám dát můžu". Hrdinové nastražili uši, někteří i slechy. „Muj revír se táhne až k Darbulanu. Dál ne, klatě. Dál ne pro jednoho skrčka, co si řiká Urzigámen, je to lump největší ražby. Patlá se s hnusnejma zaklínacíma formulkama, co sou akurát tak pro smích, né s tou voňavou lesní magií, co v ní sem mistrem nad mistry jedině já. Tim chci jenom říct, že jestli se tu někdy snad potulovali ty vaši malý smrádci, tak vo nich určitě ten lump něco ví. A když jo, tak ho hned pošlete pod kytičky, nebo rači do horoucích řití". „A kde ten Urzigámen vlastně žije?", optal se ještě Griffin, pečlivě si každé Klumovo slovo zapisujíc. „Ve starym mlejně na Darbulanu". „Darbulan, Darbulan", zahloubal se trpaslík Bezbrada nad mapou z Dymoru, „To myslíte Šumlavu, co teče z Červivejch skal?". „Nejsem tu kuliva hovadskejm dotazům", otočil se na patě rozezlený Klum, „Darbulan je Šumlava a Šumlava je Darbulan, jako ty seš vůl, to snad pochopí i smrdutej skřet". „Jo, a pane Klum", zavolal za odbelhávajícím se starcem Tanris Álfheimský, „Nemoh byste mi dát trochu toho dubovýho listí?". „Šáhneš mi na dub a urazim ti pracky!", zaskuhral, vcházejíc do přítmí chatrče.

* * *

Šumlava nebyla daleko, jen co by kamenem dohodil. Takových pět šest mil. Hrdinové obešli les obloukem, báli se Kluma. Do lesa vkročili až na území Urzigámena. Mírně stoupali podél klokotající bystřiny. Kráčeli potichu, obezřetně. Hovořili málo, šeptem. Tušili nepříjemnosti.

„Někdo je támhle mezi stromy", zarazil své přátele hraničář Rántir. „Kde?", optal se válečník Gerhard. „No přeci támhle, slepoto slepá", napřáhl paži jihovýchodním směrem. A opravdu. Asi čtyřicet sáhů od nich se hýbala malá postavička, zabrána do své práce. A bystré slechy Bangordovy zaregistrovaly tenounké vzlyky. Hrdinové šli blíž.

„Dyť je to malá holka", ozřejmil Chinský. „Holčičko, neboj se nás, my sme hodný strejdové", zakuňkal dobrotivý elf Lugduš. Dívka upustila obrovskou lopatu, jíž vyrýpávala drny a v tichém šoku dřepla na zem. Slzy jí stékaly po tvářích jako křišťálové perličky. „Přestaň fňukat, prtě, kdo se má na ty tvý nudle koukat", nasadil po svém álfheimském způsobu dobrácký tón huhlavec Tanris. Nurnští se snažili holčičku uklidnit, aby z ní dostali kloudné slovo. Orglaff Bezbrada s krollem Bangordem zkoumavě prohlíželi okolí. „Tady sou normálně čerstvý hroby!", oznámil s úlekem Bezbrada. „Ba jó, ten týden starý být, ten týdnů dva a ten týdnů dva týden jeden", přitakal kroll, „Malé lidi v nich být". Dívka se dala do silného pláče. „Pán kázal hrabat postýlku pro Diffil", řekla, „Diffil zlobila, neučila se, tak musí jít spinkat". „A kde je Diffil", optal se šetrně pan Ladot. „Já". Malá Diffil byla na Rhandirově seznamu. Družiníci zesinali, Krochta byl zelený jako puškvorec.

To málo, co se z nebohé elfky dalo dostat, by šlo popsat několika větami. Urzigámen, zřejmě nějaký šílený kouzelník, žijící ve starém opuštěném mlýně, byl už starý a cítil svůj konec. Proto se rozhodl vychovat si nástupce. Dětí nemaje, kradl je a vyučoval v oboru magie. Aby podnítil zájem o nezáživnou látku, nechal při zkouškách vždy nejhoršího z frekventantů propadnout, a to jak u tabule, tak i hrdlem. Dotyčný propadlík si musel sám vykopat hrob a do něj byl zaživa pochován. Takový zlý osud už postihl hobita Swindidárona, hobita Krojníka a krolla Drvouse. A samozřejmě mnoho jejich předchůdců. Držené děti si samy musely obstarávat obživu na Urzigámenově zahrádce, vařit pro pána a vykonávat spoustu jiných tvrdých domácích prací. „To prase!", zařval Griffin, „Dem na něj!". Hrdinové se pod vedením Diffil ubírali co nejkratší cestou k prokletému mlýnu. Krev jim vřela. A v jejich patách potichu našlapovala Urzigámenova neviditelná magická kočka, poslaná strážit malou dívku, kdyby ji popadly zaječí úmysly. A kouzelnické signály, letící jako blesk éterem, si našly cestu do čarodějovy hlavy a vytvářely barevné obrazy s kočičí perspektivou.

Liscannorští uvázali koně, opustili Diffil a připlazili se k pasece, na níž stál mlýn. Všechno bylo tak, jak se doslechli. Na zahrádce se lopotila mlčenlivá čtveřice s těžkými motykami. Nurnští nemeškali, vyběhli a přivedli nic nechápající děti k Diffil. Potom se přihotovili k útoku. „Vpřed!", zavelel Krochta Moskyt, brunátný hněvem. „Teď!", zachytila nepřátelská kočka Urzigámenův příkaz. Oběhla nic netušící družinu z boku, celá se naježila a z jejích očí, pomalu nabývajících skutečných barev a trojrozměrnosti, vyšlehl svazek zelených blesků. Dráhu proudu energie proťal kouzelník Lugduš a svalil se bez ducha k zemi. V místě střetu zela černá čmoudící díra. Druzi se vrhli na prskající zvíře a utloukli je k smrti. Poté oběhli dům a vrazili do vrat. Ve mlýnici došlo k dalšímu střetu s Urzigámenovými vlky, též stvořenými nějakými nekalými praktikami. Boj byl krutý a přesunul se na selské schodiště, potažmo na ochoz. Poslední tělo se s rachotem zřítilo na dusanou podlahu plnou prachu a osin. Jedinou cestou se zdálo být schodiště na půdu, úzké a tmavé. Ladot Chinský zažehl lucernu a podal ji Grimel. Potom ji letmo políbil na ústa, to pro případ, že by padl v boji.

Nurnská družina za bojového křiku vpadla do dlouhé úzké chodby s řadami dveří po stranách. Na samém konci vycházelo světlo z pootevřených dveří. A v přísvitu byl spatřen jakýsi pomalu se přibližující oblak. „Další z dědkovejch překvapení", pomyslel si Krochta a vcelku jednoduchým kouzlem se elegantně přenesl zaň a vpadl do dveří. Ostatní se zarazili, nevěda, co činit. Tak propásli několik drahocenných okamžiků. Oblak se převalil a vytratil se dírami v krovu. „Za Moskytou z Bahny", zaburácel válečník Bangord, jemuž samou touhou po boji tekly sliny po obličeji.

* * *

Krochta Moskyt vpadl do místnosti plné dětských postýlek. Neměl čas porozhlédnout se kolem. Zajímal ho jen On. Stál tam. Oba na sebe pohlédli, oči planoucí nenávistí. Každý si dobře uvědomil, že boj proběhne rychle, že jediný okamžik rozhodne o vítězi a poraženém. Čarodějové se mocně soutředili na svá zaklínadla a provolali smrtonosné formule. Urzigámen byl starý a světaznalý, Krochta mladý a méně zkušený. Mezi dvěma kouzelníky však v první řadě rozhoduje rychlost. A ta se postavila na stranu Krochty. Světnici ozářil prudký záblesk a naplnil ji čmoud. Tvrdý černý oharek, který zbyl z pomateného Urzigámena, trapiče dětí, bouchl o podlahu. Tři zombie, služebnice mrtvého pána, se vrhly na liscannorského čaroděje. V tu chvíli na místo činu vpadl i zbytek Nurnských. A začly se dít věci. Nemrtví před svým koncem zažily takový tanec, až by jich nezasvěcenému přišlo líto. Došlo k rabování mlýna, byl prohledán od sklepa až po půdu, vše nepřátelské postihl zmar. A výsledek? Další tři zachráněné děti, něco peněz a klenotů a pár podivných předmětů, které druzi vzali s sebou k bližšímu ohledání v Nurnu.

Nurnští se vrátili ke koním a podle Rhandirova seznamu identifikovali zachráněné. „Diffil, Bloun, Duchibor, Hejbl, Heleps, Mellin, Swingold a Úwinal", rozléhalo se hvozdem neúprosné Orglaffovo sčítání z cáru papíru, „To máme vcelku sedmnáct zachráněnejch, deset prokazatelně mrtvejch a štyry nezvěstný. De vo krollku Břukslu, trpaslíka Cikrta, kudůka Pižďuru a člověka Zenka, vesměs desetiletý děcka". „U těch by se dalo předpokládat, že se vo sebe dokážou postarat", nadhodil Hlína. „Nejspíš se budeme muset vrátit do Liscannoru", pronesl vážně vůdce Krochta, „V Dymoru už nám žádný děti neschovaj a co se sedumnácti děťma za zadkem?". „Jó, Krochta má pravdu", přidal se Linfalas, „A ani nevíme, jestli se ty pohřešovaný už náhodou dávno nenašli". Aedd Ruindorský se zakabonil: „Co blázníte? Eště sme neprojezdili celej kraj. Jen se podívejte do mapy, jaký sou tu krásný místa. Třeba tudle Tohir, nebo třeba Na rozjimadlech, Červivý skály, Na ďourách, Mrzák, nebo třeba Zámořská rokle, tam by taky něco mohlo bejt...". „Zámořská role, hňupe, ani neumíš číst. To tam chceš hledat žížaly?", vyjel po bláhovém cestovateli vůdce. Ale Aedd se nedal: „Nebo třeba Černej mokřad, tam sme eště nebyli...". „Zmlkni, Hlíno!".

A jelo se domů. Mlčky. Rozpálené duše zmítaly smíšené pocity. Sedmnácti rodinám Nurnská družina přivážela dobré zprávy. Těm zbylým však špatné. Těžký je život dobrodruha.

* * *

Pan řídící Rhandir se objevil U hrocha hned, jak se doslechl tu novinu. Obdržel alespoň malou náplast na svou bolest. A nebyl sám. Přivedl s sebou malého Pižďuru, nevychovaného nezbedníka. Táhl jej za ucho. Pan Rhandir jej přivedl rovnou od radnice. Byl chycen, jak krade na tržišti. Nic však na sebe neprozradil, mlčel jako hrob.

Špinavé a divoké tváře družiníků nahnaly malému zlodějíčkovi strach. Plačící Pižďura po chvíli vyslýchání řekl celou pravdu. Jejich čtyřčlenná parta, čítající ještě Zenka, Cikrta a uznávanou velitelku Břukslu, se po dlouhých peripetiích dostala až do Nurnu. Břuksla rozhodla, že se už domů nevrátí, zalíbil se jí svobodný život. A parta musela zůstat s ní. Každý musel dělat, co umí. Panovačná Břuksla vymýšlela plány a chlapci pro ni kradli. Kořist nosili do hlavního stanu pod jedním molem ve starém přístavu. Hlavně jídlo a doutníky. Doutníky totiž měla malá krollka ze všeho nejraději.

Druzi liscannorští naposledy vylezli do sedel a spolu s torzem therfastské školy, vedeným řídícím Rhandirem vyrazili ke starému Nurnskému přístavu. Trojici uličníků nebylo těžké najít. Vytáhlá Břuksla dřepěla v hlavním stanu a mocně bafala z laciného bukového smotku. Zenk a Cikrt seděli kolem ohýnku a klohnili jídlo. Hustý dým prolínal spárami v molu. Nebylo těžké je najít. A také přeprat...

* * *

Do Therfastu přišla záchranná výprava s těžkým srdcem. Radost ze shledání, srdceryvný nářek. To vše se neslo vsí. Šťastní rodiče začali snášet na náves dary. Co kdo mohl. Byla to slušná hromádka. Na obranu Nurnských je nutno uvést, že si žádné nálezné nenárokovali. Když všechno pobrali, rozjeli se domů. Byl konec jedné zapeklité výpravy.

* * *

Konec výpravy ano, ale, žel bohům, připadá mi jedna nepříjemná povinnost. Připadá mi napsati příběh Bangordův, příběh ostudný, který pošpinil jméno obce liscannorské.

Bangord byl obecním hrobníkem. Toť jediná funkce, které v životě získal, leč byl na ni patřičně hrdý a úřadu se zhostil vskutku výtečně. Kopal hroby do foroty, plevele trhal, trávu střihal, i důstojnost smutečních obřadů získala na kvalitě. I starosta Krochta Moskyt si liboval, jakého našel výtečného hrobníka.

Hrobník Bangord byl kroll. Od přírody ošklivý a jednodušší. Ještě se nenaučil nést si tu svou krollí bolest. Vždyť mu bylo, jářku, sedmnáct let! A tomu Bangordu hrozně chybělo, že dosud nepoznal dívky, která by mu své srdce dala a měla by jej ráda. Většinou se mu takové zlořečnice vysmály.

A tento hrobník, spravujíc svůj úřad, vydal jednou pamflet, že přijme ženu na pomocné práce, to jest úklid krchova, zalívání květin a donášku zbytků od oběda, za pět zlatých na den. Vskutku slušně placená robota. Na nabízené místo nastoupila paní Lúniel Nórienská, rozená Pitková, vdova po jistém Páinovi, vdova s třemi hladovými dětmi na krku. A ta Lúniel se o úklidové práce dobře starala, byl to po dlouhé době jediný její příjem. Leč jednoho dne hrobník Bangord kázal paní Nórienské vysmýčit v márnici. Jak tak smýčila, kroll vstoupil do místnosti a ženu při práci pozoroval. V tom v mladíkovi probudily se zvrhlé pudy a, jsa panicem, řekl: „Pani, nechtěla byste... tó...?". „A co jako", otázala se dobrá žena a postavila kbelík s mydlinkovou vodou na podlahu. „Myslim jako muž a žena", kuňkal Bangord, mocně se rdíce. „Jsem počestná vdova", odsekla paní Nórienská, „A navíc seš, chlapče, hnusnej a počítám tak o pět hlav větší než já. Najdi si nějakou holku sobě rovnou...". V tu ránu obrovitým Bangordem projel blesk touhy a kroll se vrhl na nebohou vdovu. Křičela a tloukla kolem sebe malými hobitími pěstičkami. Vše bylo marné. Lidé byli z doslechu a hrobník měl obrovskou sílu. Bylo to hrozné. Stalo se to kousek od hrobu nebožtíka Páina z Nórienu.

Po té, po zločinu, zneuctěná a rozvrkočená paní Nórienská v roztrhaných šatech doběhla plačky ke starostovi a ještě za tepla mu všechno pověděla. Ten se rozhodl celou záležitost ututlat. Vdově Nórienské koupil z obecních peněz na dveře masivní zámek a mladého krolla Bangorda zbavil funkce a vykázal jej z obce.

Leč na Liscannor padla tíha zločinu...

Netvor a démon
Páin z Nórienu

Tam v dálkách dalekých
v minulých stoletích
žil netvor spolu s démonem,
v temnotách temnějších,
než duše ztracených,
přemýšleli, jak škodit lidem

Tak rozsévali střepy,
otravovali řeky,
v noci vypouštěli stíny,
kouř stoupal z té hory
za spálenými bory,
kde vznikaly zmije a blíny

Tam zahynul každý,
kdo tu horu spatřil,
a v srdci měl kousek světla,
však tělo zůstalo,
bez vůle běhalo,
chtíc do světa vnésti víc zla

Jen kdo má čistou duši,
srdce pro lásku buší,
může vyhrát s temnotou boj
tam, kde tělo trpí,
tečou potoky s krví,
všechny slzy už prolity jsou

Jenom jediná duše
v světě velikém dýše,
nezná špatnost, zradu ni strach,
ta prošla temnotou
celou dálku dalekou,
netvor i démon změnili se v prach

Však žijí dál zrůdy
a osnují hrůzy,
jak ti dva chtějí mnozí zas být,
ale čistota duší
je víc, než kdo tuší,
před ní se tma musí skrýt

---