Historie Nurnské družiny IV
V. Víno, krev, podsvětí
[Dešten 1037, Alwynn Bílá Ruka]
„Uáá... buch", malá Wyndred právě zakopla
o kámen a žuchla s sebou na zem. Všichni se začali chechtat, jenom slavný Lynhaard se pouze
pousmál. Čím dál tím víc ho trápila představa, že je už starý dědek a že Wyndred je jeho jediné
děcko. Náhle se pousmál o trochu víc. Třeba za to může Wenora, protože její pověst ji předchází
na každém kroku, třebas už je vysloužilá... no ale každopádně večer se bude víc snažit. Krolla z
jeho myšlenek vyrušilo zapleskání křídel. To Krochtův havran provedl prudkou obrátku nad jeho
hlavou. Ozval se smích. „Ták, už si dělaj srandu i ze mě. No ale to se změní však oni všichni uvidí
čeho je starosta schopen", řekl si v duchu. Náhle jako blesk si vzpomněl na Alwynnovo přísloví: „Umřete
v křečích a já budu tančit na vašich hrobech". Ale tím se přeci nic nevyřeší. Tady pomůže už jenom Červená
sedma nebo kořalka.
„Hééj, pojďte do putyky, já platím... vožérem se jako prasatá!".
„Heh, vono to na ně funguje, teda já sem fakt hlava, vyzrál jsem na ně", brumlá si kroll. Ostatní se
rychle rozeběhli za Lynhaardem, který rázným krokem snižoval vzálenost mezi sebou a hostincem U hrocha .
Za ním se utvořil pěkný hlouček, který se ho jal následovat. V hloučku chyběli dva občané Liscannoru. Wenora
a Wyndred sklíčeně pozorovaly, jak je tatínek opouští. Wenora posmutněla a vzala malou Wyndred do náruče.
Něžně jí chovala a přemýšlela: „Proč je Lynhaard takovej kořala? Proč je tak velikej? Na druhou stranu je tady
starosta. Zlatý starý časy. Ještě že mám tebe, pusinko, ty jseš moje malá krásná princezna".
V hospodě byli už všichni téměř namol. Veselý Lynhaard skákal po stole, až třísky létaly. Mugzaš
Nekromancer, nový hrobník, nahlas pokřikoval tajnou formuli na vyvolávání nemrtvých. Krochta Moskyt
decentně usrkával víno. Astorius na celé kolo řval: „Já nepiju, já slavím!", a vyběhl ven a pozvracel se. Ostatní
byli již tak opilí, že se váleli po zemi a demolovali zařízení hostince. Jeremiáš, hostinský, je postupně vyhazoval
ven.
Zbýval pouze Lynhaard. Jeho chrápání vyhnalo i červotoče z děr. Jeremiáš ho polil
vodou a zařval: „Starosto, zaplať a táhni!".
„Co jéé, platim z obecního... no jo, už jdu, čeká na
mě Wenorka...", uslintl kroll.
Ráno. Slunce svými paprsky zalilo Liscannor a vypadalo to, že bude
krásný jarní den. Ne však pro bandu kořalů, kteří se postupně probouzeli s hroznými bolestmi hlavy.
V dálce se zvedla oblaka prachu. Zvolna bylo slyšet dusot kopyt. Do vsi vjel jezdec na krásném
hnědákovi. Před radnicí prudce přitáhl otěže a umně zastavil před skupinou hrajících si dětí.
Nurnští nic netušili.
„Hola hééj, buďte zdrávi, kdepak najdu starostu?", huláká na
děcka.
„Támhle, vážený pane", odpověděl nic netušící capart a ukázal na starostův dům, ze
kterého byl slyšet nářek.
„Buďte zdrávi, starosto i paní starostová, já jsem Gruim ze svobodné
ostrovní říše Kodgick..."
„Co... co se děje? Jo, buďte zdráv, sakra, mě ňák bolí hlava... Co
potřebujete?", Lynhard se chytil za hlavu a vyvrávoral ven ze dveří.
„Ehm, měl bych pro vás
práci, pověsti o Nurnských se dostaly až k nám".
„Jo, jasně, přiďte večer do hospody, tam to
proberem... uáách", kroll žuchl do trávy a usnul.
Večer. Jemné nitky se zvolna dotahovaly.
Hospoda byla jako obvykle plná. Rozrazily se dveře a vešel Gruim. „Ticho!", zařval Lynhaard.
„Buďte zdrávi, jmenuji se Gruim a jsem z Kodgicku. Chtěl bych vám nabídnout práci". V hospodě
nastalo rázem ticho jako v hrobě. Je to tak dávno, co každý z místních pracoval. A tak začali horečně přemýšlet,
o co se bude jednat.
„Posaď se, Gruime, nalej si s náma a řekni, vo co de...", přerušil ticho Lynhaard,
též zvaný Starosta a nebo také Chobotnice ďábelská.
„No, v naší říši máme diamantové doly, ale asi
před rokem je přepadl klan Torkilů a doly si přivlastnil. A teď v nich začal těžit diamanty". V mnoha očích se zablesklo.
Diamanty, peníze, každý se vnich ve skrytu duše chce koupat, plavat, být jimi zasypán.
„A my bysme
potřebovali, abyste nám ty doly vočistili vod tý nepříjemný chásky".
„Za kolik ?", zařvala sborově celá
hospoda, jen hostinský Jeremiáš přemýšlel o dnešní tržbě.
„No, král je ochoten dát tak štyrycet tisíc, ale
pokud budete rychlí, tak klidně i víc", obchodnicky nadhodil Gruim.
„Tak co tomu řikáte? Mně to docela
šmakuje", pronesl Lynhaard.
„Hmm, no je to zajímavý. A kde to vůbec je?", pokusil se Krochta
nenápadně vyzvídat.
„Je to dost daleko, asi tejden cesty na západ lodí od Nurnu. Zaručuji skvělé
ubytování a maximální pohostinnost v naší bohaté říši", odpověděl Gruim.
„Hej, Ladó... Co ty na to?",
provokoval Krochta.
„Nechte mě spát...", Ladot Chinský opět hlavou uhodil do stolu a usnul.
Celá hospoda hlasitě vyjádřila souhlas ve vidině diamantů. Gruim pouze upřesnil odjezd. „Přesně za týden v
Nurnu v přístavu na lodi Zlatá rybka", upřesnil Gruim, odcházeje z hospody, a dával přitom pozor, aby nezakopl o
nějakého ožralu. V hospodě se dalo vše do starých kolejí. Všichni se opili.
Nitky se pevně
utahovaly.
V den odjezdu se všichni zájemci o výpravu shromáždili na návsi. V čele stál šeredný šermíř
Lynhaard z Rugornu, za ním čaroděj Krochta Moskyt, velký chytrák a učitel šeredů, dále pak Mugzaš Nekromancer,
zvrhlý černý mág, Griffin Linfalas a Aedd z Ruindoru, oba zdatní zloději, Tanris z Álfheimu, hraničář a švihák, Ladot
Chinský, prcek a alchymista, a úplně vzadu se schovával Yonnathan, nováček, mladičký kouzelník, který ještě nebyl
zvyklý na chování dobrodruhů. Ostatním se nikam nechtělo, bylo krásné počasí, lenošení a pití přímo svádělo. Po chvíli
loučení družina pomalu vyjela z Liscannoru.
„Na činy veliké, na dálky nezměrné!", vykřikl Lynhaard
a zamával Wenoře a Wyndred, kterým do smíchu moc nebylo. Všichni doufali, že hospodu U hrocha ještě někdy spatří.
Nurnští si zvolili ze svých řad velitele, ohromného a nepříliš chytrého Lynhaarda, známého spíš svým šermířským
uměním a pomalým myšlením.
V dálce se tyčil Nurn, hlavní město gwendarronské říše. Hrdinové se
pomalu přibližovali. Z dálky byl slyšet hluk města. Někdo navrhl návštěvu hampejzu Červená sedma, ale návrh se příliš
neujal.
Nurn je přivítal svými branami. Pomalu vjeli do města, prošli okolo rozpadlých chatrčí i
okolo luxusních domů. Cesta je pomalu táhla k tržišti, k místu, kde se dá všechno sehnat, stačí mít jen peníze a silný
žaludek.
Krochtův havran se vznesl nad tržiště, čaroděj vnímal všechen ten lomoz, pobíhání,
kšeftování. Berel, tak se magický havran jmenoval, v jemných spirálách zakroužil nad tržištěm, nabral do křídel větřík,
který ho vynášel stále výš. Náhle ho něco upoutalo. Čaroděj ho jemnou myšlenkou navigoval. V Kluzké uličce, která
sousedí s tržištěm, se něco dělo. Před zlatnictvím byli uvázáni koně. Lidé v okolí začali něco podvědomě tušit. Vytráceli
se. Práásk! Dveře od zlatnictví se rozlétly a vyběhl chlap s černým šátkem přes obličej, na zádech pytel. Havran nabral
rychlost, stáhl křídla. Let se změnil v pád. Za chlapem vyběhli další dva, barbar a hobit, obličeje skryté pod černým
šátkem, ruce od krve. Hobit nabil kuš.
Tržiště utichlo.
Berel nad střechami roztáhl
křídla a prudkou otáčkou vnikl mezi domy. Krochta začal rudnout v obličeji, cítil, jak se mu potí ruce.
Chlap naskočil na koně. Berel se rychlým letem přiblížil za něj.V těsné blízkosti nasměroval všechnu svoji
energii do jednoho bodu.
„Uááh!", blesk chlapovi vypálil díru do hlavy. Strašlivý puch spáleného
masa se rychle rozšířil po okolí. Muž spadl z koně. Hobit v mžiku vypálil svou kalenou střelu. Barbar sebral ze země
vak s lupem. Střela jen o fous minula havranovo tělo, načež ten nabral výšku a pozoroval místo činu. „Přepadení!
Pomoc!", zakřičel kdosi z domu. Hobit a barbar i s lupem vyskočili do sedel a pobídli koně k trysku. Lidé před nimi jen
uskakovali a oni ujížděli z města. Běžný den v Nurnu.
V tu chvíli dorazili Nurnští. Dva odvážlivci
prohlédli mrtvolu, další se šli podívat do zlatnictví. Po chvíli se jich většina vrátila a ti se slabšími žaludky zvraceli do
písku. Ani Krochta netušil, co se uvnitř stalo. Pomalu se k místu činu blížily stráže... Lidé se začali rozcházet.
Čaroděj v duchu zapřemýšlel. „Jaký je vlastně rozdíl mezi námi a těmi vrahy? Žádný. Jediné, co je zajímá, jsou
peníze, moc a sláva. Nás zajímá to samé. Proč? Vždyť na světě jsou přeci větší hodnoty, třeba láska, přátelství. Já budu
jiný, už nikdy nebudu bezhlavě vraždit pro peníze, budu ctít dobro", usmyslel si a plný odhodlání a ideálů rázně vykročil
s družinou do přístavu.
Cesta uběhla, přístav Nurnské uvítal zápachem rybiny a svěžím větříkem. U
obrovského mola, které vybíhalo do moře, kotvilo plno lodí. Od nejmenších bárek až po obrovské obchodní karavely.
Nurnští se prodírali davem a hledali tu svoji loď. Griffin a Aedd nenápadně pozorovali měšce, které se pohupovaly u
pasu zámožných občanů. Náhle před sebou zřeli v plné kráse velkou loď se třemi stěžni a obrovskými plachtami.
Lynhaard nahlas přelouskal nápis: „Žlá-tá Ryb-ká". Kolem něho se vytvořil velký hlouček, který vynikal tím, že většina
jeho členů se válela smíchy po zemi.
„No co, co? Nechte toho. Náhodou, já sem jeho učitel", snažil
se zastat krolla Krochta Moskyt.
„Á, Nurnští, vítejte!", směje se plavčík a zve je po úzkém můstku na
palubu. První šel Tanris z Álfheimu, na lodi je jako doma, i když doma je vlastně v lesích a také na ostrově Álfheimu.
Ostatní vylezli na loď a ještě jim cukali koutky. Paluba byla krásně zdobena, vyleštěna, všude pobíhali námořníci, vše
se chystalo k odjezdu.
„Jsem opravdu potěšen, že vás znovu vidím", uvítal je Gruim. „Vidím, že najít naši
loď nedělalo nikomu žádný problém", říkl a významně mrkl na Lynhaarda.
„Děkujeme za uvítání, kdy
vyrazíme", zaptal se Tanris. „Vyrážíme hned. Ještě před odjezdem bych vám rád představil kapitána lodi, Morka Lišku",
řekl Gruim a představil obrovského člověka. „Vítejte na Zlaté Rybce, doufám, že cesta bude pro vás stejně příjemná jako
pro mě a mou posádku", přivítal se s družiníky kapitán.
„Děkujeme, rádi vás poznáváme", ujal se řeči
vzdělanec Krochta.
Lana byla odvázána a loď odstrčena od mola. Nurnští smutně sledovali, jak se jim
jejich milované město vzdaluje. Většina z vyndala kořalku a nalila si do hrdla pořádný hlt té dábelské vody. „Na činy
veliké, na dálky nezměrné!", vykřikl Lynhaard se slzou v oku, neboť si právě vzpomněl na Wenoru a Wyndred.
Nepříjemné vzpomínky stejně jako ostatní zahání alkoholem. Loď byla již na volném moři, všechny plachty roztaženy,
kormidelník nabral kurs na západ. „Vzhůru na Kodgick!", ozalo se ze strážního koše,načež se přidali ostatní námořníci.
Nurn už bylo vidět jen jako malou tečku na potápějící se placičce.
Vítr se opřel do plachet, ráhna
zaskřípala. Lodní příd se zabořila hluboko do vln. Na lodi zavládla pohoda dlouhého cestování.
„Dal bych
si nějakou svačinku", ozval se nesměle Ladot. „Si jí uvař", rýpnul do něho mladičký plavčík, ale dostal za to pohlavek
od Gruima, čímž vyvolal všeobecné veselí.
„Pánové mohu vás pozvat do kajut?", pronesl Gruim
a začal ukazovat směrem ke zdobeným dveřím, na houpající se palubě. „Ách, mě jě ale zle",Yonnathan se začal v
hrozných křečích motat k okraji paluby, za chvíli už byla vidět pouze zadní čast jeho těla, která prováděla škubavé
pohyby.
„Che ché, von nic nevydrží", ozval se Lynhaard a ostatní se rozchechtali. „No tak, co se mu
smějete? Buďte ticho!", zastával se kouazelníka Tanris, známý ochránce mladších a
slabších.
Zabij slabšího
Aedd z Ruindoru
Co tady děláš?
V
bahně se brodíš,
krev z tebe cáká,
hlavu máš rozbitou
Jednoduchý život
jenom se
mlátit,
nikdy se neprojdeš
krásnou krajinou
Tak zabij slabšího,
co ti to udělá,
zabít
každého,
kdo je slabší než jsi ty
Tak zabij slabšího,
nic ti neudělá,
zapomeň přitom
na
všechny pocity
Jsi jako trosečník
na moři krve
a jenom čekáš,
kdy se tvá krev smísí s
ním
Jak vlastně žiješ?
Loupíš, zabíjíš,
dokud se sám
nesetkáš s silnějším
Zabij
slabšího,
co ti to udělá,
zabít každého,
kdo je slabší než jsi ty
Zabij slabšího,
nic ti
neudělá,
vychutnávej přitom
všechny pocity
Koukni se za sebe,
co tam jen
uvidíš,
hromady mrtvol
a nad tím stoupá dým
Tak také skončíš,
na jedné hromadě
někoho
jiného,
i když nepočítáš s tím
Zabij slabšího,
co ti to udělá,
zabít každého,
kdo je slabší
než jsi ty
Zabij slabšího,
nic ti neudělá,
dej si však pozor
na svoje
pocity
Když celé představení skončilo tak se všichni odebrali za Gruimem do
podpalubí. „Budete ubytováni v kajutách po dvou", přerušil mlčení Gruim. „A kdo bude spát se mnou?", nesměle se
ozval Nekromancer. „Já teda ne", téměř vykřikl Krochta Moskyt a odplivl si. Po chvíli dohadování byly vytvořeny páry,
které spolu měly sdílet kajuty. První do kajuty odešli Lynhaard a Aedd. Kroll si vybral dobře, Aedd toho moc nenamluví,
sem tam nějaké to svoje „Hmm" a vážné pokývání hlavou. Krochta Moskyt z Bažiny vzal pod svá ochraná křídla
Yonnathana, který toho ví o světě zrovna tak jako o kouzlení.
Tanris se spolčil s Griffinem, který
si odechl, že nemusí nocovat s Mugzašem Nekromancerem. Chudák Ladot, nikdo ho nechtěl, a tak mu nezbylo nic jiného
než společně zamířit do kajuty s temným kouzelníkem, který byl skutečně rád, že jím alespon někdo
neopovrhuje.
Dobrodruzi unaveni rytmickým šploucháním, se rychle propadli do svých snů. Cesta rychle
ubýhala, kořalky ubývalo a noc se měnila v den. Vítr ševelil v plachtách. Ještě šestkrát přešlo slunce přes oblohu než
bystrý zrak uviděl v dálce zemi.
„Země na obzoru! Kodgick! Kodgick!", burácivý hlas probudil všechny
z letargie. Všichni se seběhli na palubě. Každý začal oslavovat návrat do vlasti, kořalka a rum tekla proudem, Nurnští
byli udiveni co takoví námořníci vydrží. Země se stále blížila, již byly vidět hory zahalené do jemných mraků a lesy které
vyplňovaly jejich okolí. Ptáci nad hlavami je vítali svým štěbetáním.
Kodgické ostrovní království tvoří
tři ostrovy. Girum, severní ostrov, Garum, jižní a Kodgick východní. První dva z ostrovů jsou méně obydlené a jsou
velmi zalesněné a hornaté. Garum by se mohl dokonce pochlubit zlehka dýmající sopkou a Girum diamantovými doly.
Ostrov Kodgick je centrum všeho dění.
Svěží vánek civilizace se Nurnským opřel do tváří. Loď míjela
malé rybářské bárky. Námořníci na palubě zdravili utahané rybáře. Zlatá rybka se pomalu blížila k přístavu. Pohled na
hlavní město Kodgick z dálky byl úchvatný. Město se zvolna táhlo do kopce, na kterém se tyčil nádherný hrad, pod
kterým se leskla v odpoledním slunci řeka. Mohutné lesy svíraly pevně tuto scenérii.
Obrovské molo,
které vybíhalo hluboko do moře je vítalo, stejně jako štěbetání racků. Přirazili k molu, země již byla na dosah. Spousta
námořníků děkovala bohům, že se vrátili zpět domů. Banda Nurnských pod vedením Gruima seskočila na zem. Zem.
Krásný pocit se jim zvolna vracel do nohou. Na moři si člověk připadal jako opilec jdoucí ráno z hospody. Holá země
je úplně něco jiného, nehýbe se, ale krásně stojí v pozoru a čeká až po ní někdo přejde.
„Žijova, tady je ale
lidí, jeden, dva, tři...teda tady jich je fakt moc", promnul si oči Lynhaard. „Proč nás tu někdo nevítá?", promluvil Krochta
Moskyt. „Nebojte ještě si vítání užijete", odpověděl Gruim a ukázal na hrad tyčící se ve středu města, „Král vás již
očekává, prosím pojďte za mnou."
Krochtův havran se vznesl do výše a poskytl svému pánovi krásný
pohled na město. Všude se něco hýbalo. Město z výše vypadalo jako dobře fungující mraveniště. Domy byly postavěny
z krásných kamenů, jejich střechy se leskly v odpoledním slunci. Nádherná scenérie. Čaroděje tak uchvátila, že
nezpozoroval jak se ostatní vzdálili. „Tak pojď ty pápěro", strčil do něj Tanris, který vypadal jako švihák ve svých
nádherných zelených šatech. „No jo, dyk už du", probral se Krochta a zaostřil na nevábně vypadající postavy, které od
něho byly dobrých patnáct sáhů (skutečně dvacet, ale to není důležité). Každý se chytil svého měšce a zapadl do davu.
Ladotu Chinskému se točila hlava, protože každý byl větší než on a malé děti si z něho utahovaly až se červenal. „Kuš
holoto sic vám rozmáznu hlavu po stěně", vyštěkl kroll na obranu malého Ladota. „Tfuj! Ty jseš ale prase, Lynhaarde,
nech ty děti být", zastával se Tanris malých výrostků, kteří na něm začali loudit sladkosti.
Cesta
uběhla rychle, dříve než by kroll stačil říci „jájsemlynhaardzrugornskýchskal", a ani by se při tom nastačil kousnout do
jazyku. Před družinou se v plné kráse objevil hrad Aerin. Mohutná kovaná brána jim přehradila cestu. Všechny
překvapilo když se brána otevřela jakmile k ní dorazili. Nurnští vstoupili na nádvoří. Bílé věže, které se tyčili do výšin,
vytvářely stíny na nádvoří. Nikdo si jich téměř nevšímal. Až na jednoho. Postavička v kápi zaběhla do stáje. Nurnští
slyšeli pouze vzdálený dusot kopyt. Zprávy se vskutku šíří velmi rychle. V tu chvíli o hostech věděl celý Kodgick. Ovšem
pouze někteří věděli víc.
Gruim je vedl stále hlouběji do hradu, na němž všechny uchvacovala
nádherná výzdoba. Aedd zvaný Hlína, v duchu počítal kolik by dostal za vyrabování jedné místnosti. Sluhové přidělily
nurnským pěkně zařízené pokoje. „Za hodinu vás vyzvednu, umyjte se a převlečte se do čistých šatů, král vás přijme",
rozloučil se Gruim a odešel. Po hodině, kdy byly pokoje prohledány a cené věci oceněny pevnou částkou, byly nurnští
očekáváni. Poslíčci obýhali pokoje a vyháněli hosty z pelechů.
Trůnní sál. Nurnští byli vedeni dlouhou
místností překrásně zdobenou sochami panovníků a vykládanou mramorem, až stanuli před zlatem zdobenými vysokými
dveřmi. Lynhaard který stál v čele zástupu celý spocený a smrdutý tak, že kdyby si mělo hejno masařek vybrat mezi ním
a hnojem, kroll by vyhrál. Na všechny padla úleva, když se dveře bezhlučně otevřely a průvan se jim opřel do tváří.
Zazněly fanfáry. Dobrodruhům přejel mráz po zádech, pohled na trůnní sál byl úchvatný. Vysoké mramorové pilíře se
tyčily do stropu. Celá mistnost byla téměř pozlacena. Nádherné obrazy a sochy znázorňovaly nejrůznější motivy. Na trůnu
seděl král, starší mohutný pán s plnovousem zvaný Korim Vznešený. Okolo něj rádcové, mágové, a dvorní dámy.
Všichni se usmívali, pak pohlédli na Lynhaarda, a zatvářili se neutrálně. Nurnští nervozně vkročili do sálu. Yonnathan
a Ladot zrudli a schovali se za ostatní.
„Nurnští...", ozvalo se místností. Král rukou pokynul na pozdrav
a s úsměvem pronesl: „Vítejte". Mnoho lidí si oddechlo. Nurnští se králi poklonili až zbroj zazvonila.
„Jsem rád, že jste se dostavili, nechť je vám celý Kodgick domovem. Zítra na vaši počest začnou Slavnosti léta.
Nyní si odpočiňte po dlouhé cestě", řekl král a lišácky se pousmál. Usmála se také jedna elfka, která stála za králem spolu
s dalšími krásnými ženami. Na Tanrise, jelikož po ní už hezkou dobu pokukoval. Krochta Moskyt zachytil jejich úsměvy
a nenápadně si začal upravovat vousatý porost na bradě. Křenil se na celé okolí.
„Co blbneš?", sykl
Griffin na čaroděje a věnoval se obhlížení stropu, pokrytého nádhernými výjevy a zlatem.
Zazněly fanfáry. Nurnští byli vyvedeni z trůnního sálu a odvedeni do svých pokojů, kde odpočívali nebo se
opíjeli drahým vínem, které bylo červené jako krev tekoucí z ran.Ráno byli všichni dobrodruzi probuzeni, někteří se
umyli a najedli. Pak se v dlouhém průvodu odebrali k aréně.
Ranní slunce jim vypalovalo svůj obrys do tváří.
Dav lidí je hlasitým pokřikem uvítal v obrovské a prostorné aréně.Bylo tu snad celé město. Nurnští byli dovedeni do
samého středu, na bojiště. Naproti v lóži byl král se svými bližními. Pokynul jim. Dobrodruzi se poklonili, někteří s
rozklepanými koleny. Ozval se gong. Dav vypukl v jásot. Řečník hlubokým a velitelským hlasem ohlásil průběh soutěží.
První den byly na pořadu střelecké soutěže, zakončené kouzelnickými. Druhý den měly probíhat bojové soutěže a
skupinové boje. Bylo zakázano používat veškerá kouzla a magické lektvary. Nad vším měli bdít mágové svými bdělými
zraky. „Hmm, tak to jsem z toho tedy jelen", zamyslel se Lynhaard, když si srovnal myšlenky v hlavě.
Dav propukl v bouřlivý jásot. Byla ohlášena první disciplína: střelba do terče. Z Nurnských se do soutěže
přihlásili: Tanris, Ladot, Aedd a Griffin, na kterého sázkaři dávali tak směšný kurs sázek, že se skrýval bojácně za svým
lukem. Kodgick zastupovali: Aik, Mog, Daik a Broll. Bezpochyby největším favoritem soutěže byl Mog. Neustále
soutěžící obcházel a vysvětloval, že o vítězi je rozhodnuto.
Sázky pomalu končily, když si Lynhaard svým
líným mozkem uvědomil, že si ještě nevsadil.Jeho mozek po dlouhé době naplno pracoval. Náhle ho popadl záchvat,
protože mozek mu poradil tu strašlivě vychytralou věc. „Mám to na krku?", řekl si a rukou zašmátral pod pancíř. „Hwuh!
Je to tady", vytáhl umazaný amulet a rozběhl se k nejbližšímu sázkaři. V běhu vytáhl slušný obnos peněz. Chudák sázkař,
strašlivě se lekl, když k němu přiběhla velká opice s penězi v ruce. „Všechno sázím třebas na... a... na Br... Brolla!",
vykoktal ze sebe Lynhaard a podal celých deset tisíc sázkaři. „Ano, pane, tady máte potvrzení", začal koktat také sázkař.
Kdyby tak věděl, co ho čeká, byl by jistě stál radši v aréně před terčem, nežli před krollem. Lynhaard mohutně zařehtal
a vytáhl amulet. Amulet štěstí. Pronesl formuli, kterou se jistě učil půl roku zpaměti, a ukázal na Brolla. Magická síla
přišla, byla zvána. Brollovy šípy se zaleskly v poledním slunci. Kroll podruhé zařehtal. Soutěž měla začít. Ostatní z
Nurnských si také vsadili. Svěží větřík zatřepotal vlajkou Kodgicku a davy lidí se zklidnily a usadily se okolo arény.
Nurnští spolu s králem usedli v lóži. Krochta Moskyt se zadíval na jednu krasavici a obratem jí poslal kytici růží. Byl
vzrušen. „Jmenuje se Attrien, milostivý pane", zašeptal poskok a dostal tučnou odměnu. Tanris též nelenil, neustále
pokukoval po lóži, kde stála ona. Sličná děva, Merien, její modré oči svítíly jako dva safíry uprostřed noci. Mladý
álfheimský zvrhlík se začervenal, jeho ruka s lukem se rozklepala. Klepal se také Ladot. „Kam jsem se to přihlásil, já
chudáček...", potichu naříkal a potil se.
„Vyhrál jsem, já jsem vyhrál, jsem nejlepší", vykřikoval Broll,
když se poslední šíp zapíchl do středu terče. „Sakra, takhle mě dostat", zasmušile vrtěl hlavou Griffin. „No, to jsem se
tedy moc nepředvedl... sakra... Kdyby ten Daik neměl štěstí, byl bych třetí", kopal kolem sebe Tanris se svým
álfheimským temperamentem. Soutěž skončila, zvítězil ten nejlepší. Mog, největší favorit, vypadl hned v prvním kole
a byl vypískán. Porazil ho Griffin, šikovný zloděj.
„Jsem boháč!", zařval kroll po aréně. Král se zděsil, jeho
ochranka se okolo něj pevně semkla. „Dejte mi výhru!", řval Lynhaard a tlačil se k sázkaři. „Tak to dělá padesát tisíc.
Naval prachy, prcku!", zafuněl kroll a nastavil ruku. „Já tady mám pouze dvacet pět tisíc, milostivý pane", krčil se
sázkař. „Co si to dovoluješ!? Ty zmetku, naval všechny peníze, nebo tě kuchnu!": Lynhaard už pěnil. Okolo sázkaře
přibylo stojících postav a ten hned pookřál. „Ano, pane, chviličku strpení", řekl a podal mu všechno, co měl. „Musím
si odskočit za šéfem pro peníze, chviličku strpení", patolízalským tónem uklidňoval Lynhaaarda. Mžik. Sázkař nikde.
Pouze okolní postavy se snažily uklidnit Lynhaarda: „On přijde, jmenuje se Roll, má barák a pěknou ženu, kousek
odtud". Lynhaard se upokojil. Mžik. Kroll byl pohlcen proudícím davem. Zase naletěl. Podsvětí nepřelstí. Podsvětí je
jako obrovská chobotnice s mnoha chapadly, Lynhaard má pouze tři, možná.
„Tak takhle to já nenechám,
kde jsou stráže? Pomooc!", zařval kroll.
„Buď ticho, ty opilče, nebo budeš vyhozen!", ozval se kdosi z
davu. Dav se uchechtl. Lynhaard s rukou na meči ustoupil k lóži. Ostatní se radovali, ale on byl nepříčetný. Kroll se
přitočil ke Gruimovi a řekl: „Byl jsem okraden sázkařem, udělejte s tím něco, najděte ho!". „To bude těžké. Víte o něm
něco?".
„No, jmenuje se Roll a má domek blízko odtud", zasyčel kroll.
„Che che,
tak toho nenajdete, pane Lynhaard, naletěl jste. Je mi líto. Toho už nenajdete", smutně pronesl Gruim.
„Já to tak nenechám, chci svoje peníze. Jdu za králem. Ten s tím musí něco udělat", řekl kroll spíše pro sebe
a odešel ke králi na soukromý rozhovor.
„Co si přejete, pane Lynhaard?", vznešeně pronesl
král.
„Byl jsem okraden sázkařem, chci své peníze zpátky", snažil se o slušnost i kroll.
„O jakou částku se jedná, pane Lynhaard?".
„Pětadvacet tísíc".
„Hmm...
Tak s tím já sotva něco udělám, za tím stojí podsvětí. Oni řídí sázení", řekl král s podivným chladem.
„To není možné. A co mám tedy dělat?".
„V nejlepším případě nic, jestli se nechcete zítra probudit
s dýkou v zádech někde v moři. To byla, ale jen soukromá rada. Podsvětí má ruce všude. Proto je lepší neprovokovat.
Nyní mě omluvte", řekl král.
„Tak vám děkuju", řekl kroll a odešel.
„Tfuj... tady jsou
tedy poměry. Já se na to... Hééj, doneste mi kořalku. S tim já nic neudělám. Tady nikoho nezajímá, co se stalo. Jestli ho
někdy najdu, tak roztahám jeho střeva po celém městě. Tfuj... jdu se opít", ulevil si kroll ve svých
myšlenkách.
Když se kroll uklidnil, začala další soutěž: střelba do holubů. Lynhaard přísahal, že už si nikdy
nevsadí. Ostatní, když se dozvěděli, co se mu stalo, se pochechtávali.
Soutěž zakončil ďábelský výkřik
vítěze. Vyhrál opět Broll. Nemohl uvěřit vlastním očím, že znovu zvítězil, ti holubi mu prostě létali do rány. Po aréně
se válelo množství mrtvých holubů, spousta se jich také třepotala ve vzduchu. Druhý byl opět Griffin, mistr řemesla.
Třetí skončil Tanris před Daikem po dlouhém a napínavém souboji, kde hrály nervy a štěstí hlavní roli. Vítězové byli
štědře odměněni. Hlavně Tanris, který se rozplýval, když se na něho Merien, usmála.
„Tak, teď to přijde,
Yonnathane a Mugzaši, teď bude naše soutěž, nesmíme zklamat, tedy hlavně já", řekl Krochta, když slunce počalo klesat
k obzoru a do arény byly dotaženy žulové kvádry. Začne soutěž magická, soutěž v propalování do kamene.
„Musíte se soustředit do středu kamene a všechno vypálit do jednoho místa", poučoval Krochta.
„A Mugzaši, žádnou černou magii, tfuj, hezky buď slušnej, jsme tady na návštěvě", Krochta opět vysvětloval,
ukazoval jak je zkušený a dával si pozor, aby to Attrien vše slyšela.
Mágové byli rozestaveni před svými
kameny a mohutně se soustředili. Puch spáleného kamene je lepší než puch spáleného masa. S tím by souhlasila většina
kouzelníků. Ne však Mugzaš, pro něho byla smrt nejlepším přítelem.
Když vítr odvál puch spáleného
kamene a kameny vychladly, začalo měření. Zvítězil s mohutným pokřikem Krochta Moskyt o pouhou píď za Erionem
a Kerilem. Yonnathan totálně propadl tím, že kámen jenom opálil, a Mugzaš si nevedl o moc lépe. Aréna běsnila, řev
lidí byl mohutný a svým způsobem krásný.
Attrien se na Krochtu usmála a pokynula mu. On zrudl.
Po chvíli se vzpamatoval a poslal jí květiny s pozváním na večeři. Neodmítla. Krochta si nechal zamluvit stůl v hostinci
U pečené kachny, nejdražšího podniku Kodgicku, tam kde večeří vládci podsvětí.
Skončil první den
soutěží. Celý průvod se odebral do hradu. Začala obrovská oslava. Pilo se, tančilo se, vyprávěly se zapomenuté příběhy
a všude vládla veselá nálada. Vyznamenal se pouze Lynhaard, který se nemožně opil a dlouho do noci obtěžoval celý
hrad svými jednoduchými popěvky.
Krochta Moskyt se ve svém pokoji rychle opláchl a vzal si na sebe
nejlepší šaty, na kterých ještě neulpěla krev. Polil se parfémem a vyrazil na místo schůzky, klepal se jako osika. Byla
tam. Stála na smluveném místě. Krásná jak červánky v zapadajícím slunci.
„Ruku líbám, milostivá
slečno", koktal čaroděj.
„Jsem potěšena. Dnes je ale krásný večer, že ano?", odpověděla Attrien, které tato
situace připadala jako komedie a vychutnávala si svého obdivovatele.
„Dovolte, abych se představil,
jmenuji se Krochta Mo... Mo... Moskyt z Baž... tedy z Liscannoru", vysoukal ze sebe za podivného
přešlapování.
„Velice mě těší, mé jméno je Attrien, jsem dcera knihovníkova", řekla se smíchem
Attrien.
„Jsem potěšen, knihy mám rád, velice rád čtu", snažil se Krochta vybrousit z trapné
situace.
„Snad nejsi knihomol?! Jako můj otec", rychle vykřikla.
„Né, to tedy v
žádném případě. Snad bychom mohli už jít na večeři", řekl Krochta a nabídl dívce rámě.
Večeře
byla skvělá, podávalo se vybrané jídlo, staré víno teklo proudem a oba se velmi pěkně bavili. Jediné, co Krochu
zarmoutilo tento večer, byl účet. Celých tisíc zlatých. „No, to je tedy síla", řekl si pro sebe, protože věděl, že v Nurnu
by zaplatil sto zlatých za to samé. Ale takový je život. Konečně našel přítelkyni. Po večeři Krochta doprovodil Attrien,
slušně se rozloučil a šel veselý spát. Na hradě byl slyšet pouze krollův falešný vokál.
Druhý den se opět
celé město sešlo v aréně. Většinu Nurnských pěkně bolela hlava a byli nevyspalí. Aréna opět bouřila, každý věděl, že
začnou bojové soutěže. Boj muže proti zvěři. Nikdo ovšem nevěděl proti jaké. Jako první se přihlásil Lynhaard
Nepodrobitelný, jemuž se po včerejšku zvedla nálada, i když všude chodil s rukou na meči. Druhý se přihlásil Tanris,
chtěl se předvést před Merien. Za Kodgick se přihlásili: Chiron, muž z ocele, Knuk a Giron. Vítěz musí zabít nejvíce
zvěře a vydržet tím pádem nejdéle v aréně.
Gong. Soutěž začala. První byl vylosován právě
Lynhaard, na kterého si vsadila většina Nurnských. Sebevědomě skočil do arény a s hrozivým zavrčením vytáhl meč.
Dav ztichl. Ozvalo se zavrzání, obrovské mříže se zvedly.
Do arény vběhl drak. Modrá rohovitá kůže s
jemnými šupinami lehce zářila. Dav ztichl. Kroll se zděsil. Na druhý pohled zjistil, že je to pouze mládě. Ozvalo se
zasyčení a dráček se svými pařáty zasekl do pancíře. Lynhaard zařval a sekl mečem tam, kde tušil krk. Krev začala téct.
Dráček mu zaťal zuby do ruky, ozvalo se praskání a řev. Lynhaard poslepu vrazil meč do dráčka. Ozval se chropot, píchl
ho do krku. Z dráčka stříkala krev, jeho pohyby se zpomalovaly, až utichly. Lynhaard stál sotva na nohou. Dráček byl
mrtev. Aréna byla ztichlá. Lynhaard se probral z šoku a když viděl mrtvolu, procedil skrz zuby vítězný skřek. Mouhutný
aplaus mu byl odpovědí. Někteří to ovšem celé sledovali se zamračením, lidé z podsvětí. Soutěž ovšem pokračovala dále.
Chrabří bojovníci postupně bojovali s tygry, vlky, medvědy, kanci a hateriemi. Zklamal Tanris, který po uzření
protivníků utekl z arény, měl bojovat s medvědem a vlkem. V posledním kole zbyl pouze Lynhaard a Knuk, oba velcí
favorité. Nakonec z posledních sil zvítězil Lynhaard po těžkém boji s dvěma rozzuřenými vlky a shrábl tučnou odměnu.
Kroll se stal miláčkem davu. Jeho sebevědomí stouplo, byl hrdý na svoje vítězství.
Po obědě začalo
vyvrcholení Letních slavností. Do arény byly natahány různé překážky a nerovnosti. Nurnská družina měla předvést své
umění všem divákům. Bohužel se našli i tací, kteří tuto poctu odmítali, za nejmenované třeba Yonnathan, Ladot Chinský.
Byli nazváni zbabělci. Tento okamžik využil kolem se motající trpaslík s velkým kladivem v ruce.
„Já se k vám klidně přidám. Jmenuju se Torug a umím se bít skoro jako tady pan Lynhaard. Chtěl bych zažít
nějaké to dobrodružství a vydělat nějaké peníze", pronesl vážnou řeč trpaslík.
„Potřebujeme živé štíty.
Bereme tě!", řekl Lynhaard, dosud v euforii z vítězství.
Do arény naskákala většina Nurnských.
Rozprostřeli se po překážkách. Střelci nabili kuše a luky. Okolo kouzelníků vznikla mlha, bojovníci vytáhli zbraně, ty
se zaleskly v odpoledním slunci. Zazněl gong. S obrovským zavrzáním se zvedly mříže a do arény začala vbíhat zvěř.
Nejprve vlci, ti však byli odstřelováni střelci, pak přiběhli medvědi, bitva vyvrcholila velkým počtem haterií. To už
někteří vysílení a pokousaní dobrodruzi ustupovali k několika žebříkům z arény.
„Dyk říkali, že
jenom pár zvířat", zařval Tanris.
„Já nevím, je to nějaké divné, už jsme jich zabili aspoň třicet", křičel přes
celou arénu Griffin.
Všichni dobrodruzi se modlili, aby nápor zvířat přestal. Byli vysíleni. Lynhaard začal
tušit podraz. Slabším povahám při pohledu na vyhřezlé mrtvoly nebylo dobře od žaludku. Poslední haterie dokvákala
a do arény již nic nelezlo.
Dav v aréně aplausoval jejich výkon. Nurnští vylezli na ochozy a byly jim
ošetřeny rány. Pak přišel Gruim a začal se omlouvat, že se zasekly mříže a tudíž pozabíjeli všechnu divou zvěř. Lynhaard
se temně zašklebil a řekl: „Podsvětí". Ostatním přejel mráz po zádech.
Tím skončily Slavnosti léta.
Večer vše zakončila obrovská hostina. Tanris se dvořil krásné Merien a Krochta nezůstával pozadu. Lynhaard se rychle
odebral do pokoje, kde se zamkl a zavřel okenice a pojídal svoje zásoby. Byl znechucen. Chtěl zabíjet. Bál se podsvětí.
Spal v brnění s rukou na meči. Měl těžké sny. Ostatním bylo dobře, skvěle se bavili. On trucoval.
Ranní větřík se prohnal po chodbách paláce. Na dveřích pokojů se ozvalo zaťukání a pak prosebný hlas:
„Prosím, pánové, vstávejte, snídaně a lázeň jsou připraveny". Na všechny měla tato slova účinek, pouze Lynhaard, který
byl ještě v šoku a při slově podsvětí tasil meč a po bradě mu tekly sliny nenávisti. Ve svém pokoji zatloukal okenice a
jedl pouze jídlo z vlastních zásob, okolní svět ignoroval. On se dokonce přestal mýt. Z dálky vypadal jako pět
obrovských opic, okolo něho byl vymezen okruh, do kterého směly pouze mouchy, protože ostatní padali k zemi dřív,
než se k němu přiblížili.
„Buch... buch", jednoduché beranidlo vráželo do dveří pana Lynhaarda,
až je vyrazilo.
„Ták, pane, už toho má Jeho Veličenstvo dost, umyjte se a pojďte s námi!", pronesl mladý
svalnatý jinoch.
„Sákryš, já bych to tu vyrubal... No dobře, už jdu, ty násosko", kroll se pomalu zvedl
a hlasitě říhl.
Král si nechal Lynhaarda zavolat do místnosti, dobře provětrané a se silnou vůní kadidla. Není
důležité, kolik pážat při doprovodu krolla upadlo do bezvědomí, ale faktem je, že Kodgick bude příště na takováto
setkání řádně připraven.
„Je čas, pane Lyhaarde, abyste zdárně dokončili svoji práci", začal
král.
„Dejte mi mapu a vyrazíme", vydechl kroll z tlamy smradlavý oblak a krále v úskoku
minul.
„Mapu...", zaúpěl kroll.
„Vše potřebné dostanete. Večer vyrazíte", řekl
král a ustoupil stranou.
Dva zamilovaní blázínci právě platili tučné zpropitné poslíčkům a posílali svým
milým nádherné květiny. Ostatní se připravovali na boj. Každý jinak. Někdo přípravy vynechal.
Zapadající
slunce vrhlo do oken svůj denní příděl světla a tepla. Ve městě pomalu začínal noční život. Nurnští byli dovedeni do sálu
ve sklepních prostorách. Na zemi byl vyrytý velký kruh. Dobrodruzi byli jemně dostrkáni doprostřed kruhu. Král a čtyři
temné postavy vystoupili ze stínu.
„A sakra", hlesl Yonnathan. Král došel k Lynhaardovi a řekl:
„Takhle se cestuje u nás, bezpečně a rychle".
„A jak se dostaneme zpátky", promluvil Krochta Moskyt,
zamilovaný chlap.
Král vytáhl z kapsy krvavě červený kámen na řetízku a řekl: „Tohle vám pomůže
se vrátit, stačí být v kruhu tam v dole a soustředit do toho magickou sílu".
„Hé...", kroll opět zdřevěněl
uprostřed věty. Mugzaš ho obratně nakopl do hýždí a kroll se začal znovu hýbat, inu, stáří si bere svou daň.
„Šťastnou cestu", ještě stačil utrousit král při odchodu. Čtyři temné postavy s kápěmi na hlavě a v tmavých
pláštích kruh obstoupily. Pomalu zvedly ruce a začaly mumlat podivná slova. Nurnským se podlomila kolena, všem
naskákala husí kůže a přejel jim mráz po zádech. Všechno se začalo zvětšovat, nějaká síla všechny tlačila do středu
kruhu. Náhle vyšlehl z rukou mágů záblesk. Ticho. Nic. V dálce se rozsvítil bod. Přibližoval se. Rostl obrovskou
rychlostí, až jasné světlo obklopilo vědomí. Záblesk. Yonnathan otevřel pomalu oči a první co uviděl, byli družiníci, kteří
se potácivě zvedali ze země.
Po chvíli, když se všichni posbírali, si většina uvědomila, že stojí v kruhu.
Zatuchlý vzduch jim zvedl žaludek. Byli v kamenné místnosti. Téměř všechny upoutala obrovská páka v rohu a výklenek,
ve kterém se nalézal svitek. Kus smotaného papyru, převázaný zašlou stuhou.
„Vítejte!", přečetl nahlas
Krochta Moskyt a někteří by dali krk za to, že slyšeli v dálce zachechtání.
„No to je divný", prohlásil
o situaci Lynhaard.
„Třeba o nás Torkilovci už vědí", klepal se Griffin.
„Sakra,
že by podsvětí mělo tak dlouhá chapadla?", zašeptal Mugzaš a kroll vytáhl meč.
„Já se bojím", ulevil
si Ladot Chinský.
„Kde to jsme?", rozčeřil hladinu Torug, trpaslík s válečným kladivem.
„Ticho! Já tu velím, všechno, co se hýbne, to zabijeme, za to nás platí. Jdeme do toho! Aedde, zatáhni za páku",
se zablesknutím v oku ze sebe vychrlil Lynhaard a zamával mečem až to svištělo.
„Už mě láká vůně
mordu...", procedil skrze zuby Tanris.
Ozvalo se zaskřípění, když Aedd zatáhl za páku. Stěny se pomalu
s rachotem propadaly do země. V dálce zaznělo hlubokým tónem troubení. Dobrodruzi se přikrčili.
„Past ! Zachraň se kdo můžeš!", vykřikl kdosi. Stěny se již úplně propadly do země. Okolní svět pohltila
temnota.
Záblesk světla ozářil strašlivou scenérii. Z mnoha hrdel se ozval skřek. Družina byla
obklíčena zombiemi. Cáry masa jim odpadávaly v pohybu, mrtvolně bledé obličeje a cvakající zuby, lačné po krvi, po
smrti, se přibližovaly. Jejich smrdutý dech již někteří ucítili, svítící krvavé oči dychtily po zabíjení. Šly a sekaly svými
pařáty. Byly zrozeny zlou mocí. V dáli se rozzářila pochodeň. Hrdinové letmým pohledem spatřili postavu, celou ve
zbroji a s rohem v ruce. Postava se smála a pobízela své sluhy hlasitým troubením k práci, odměnou jim bude maso a
teplá krev.
První se probudili jako ze sna Lynhaard a Krochta. Všichni zaujali postupně obranné
postavení. Krochta roztáhl ruce a zamumlal formuli. Jeskyni ozářilo bílé světlo, krásné jako polední slunce. Ozval se
šílený skřek a několik zombií se rozlétlo na kusy. Tento signál ostatní vyburcoval k boji. Meče sekaly, kladiva drtily,
sekyry utínaly údy. Krev tekla. Po chvíli se zombie válely rozsekány na kusy a družina s Lynhaardem v čele se blížila
k stvořiteli zombií. Tomu zmrzl úsměv na rtech, odhodil roh a tasil meč.
Jeho useklá hlava se
odkutálela kamsi do tmy. Z těla náhle zmizelo maso a zůstala pouze kostra pokrytá cáry kůže. Krochta Moskyt si
odplivl.
Při obhlídce jeskyně byly objeveny též dvě spící děti. Jak strašné bylo, když otevřely oči, ty
zazářily krví a z úst jim vytékala krev a vnitřnosti. V jejich očích se mísila krutost a beznaděj. Vrhly se v beznaději
kupředu a sekaly rukama. Tanris vytáhl z kapsy lahvičku a začal cákat na děti vodu. Svěcenou vodu. Při doteku s
pokožkou se jim propalovala do těla. Děti strašlivě vysokými hlásky kvílely, až se drsnější povahy smály. Náhle řev
utichl, zemřely v hrozných křečích. V jeskyni bylo ticho jako v hrobě.
Světlo z lucerny ozářilo
schody. Někteří si hlasitě oddechli. Družina se organizovaně uskupila a sešla po kamenných schodech. Kamenné zdi
místnosti, do které Nurnští vešli, byly již pěkně vytesány, všemu vévodila postava muže vytesaná do zdi. Na zemi byl
vyryt menší kruh se čtyřmi důlky po obvodu. Zbytek teleportačního zařízení. Chyběly v něm silnou magií nabité kameny,
tzv. Perly světla. Místnost měla dva východy, dvoje dveře.
„Půjdeme vlevo", prohlásil velitel a otevřel
dveře. Procházeli chodbou, která se různě točila, až vtrhli do místnosti osvětlené pochodní. Před nimi byla vysoká
barikáda ze skříní a postelí. Za barikádou bylo živo. Náhle zpoza skříní vylétl kulatý předmět. Dopadl přesně pod nohy
Krochtovi a vybuchl jasným světlem. Čaroděj byl odhozen ke zdi, z nohou mu cákala krev. Bolest mu zalila mozek, na
chvíli omdlel. Aedd nelenil a útok odvrátil, jeho ohnivé hlíny jsou proslulé, dělají více škody než užitku. V tu chvíli
vyběhl kroll s bojovým pokřikem. Tanris se držel u zdi za ním. Griffin vystřelil z luku. Ohnivá hlína s výbuchem dopadla
na střílejícího hobita, který s výkřikem padl k zemi. Lynhaard prorazil za barikádu a před sebou spatřil tři muže v šedých
zbrojích a s dlouhými meči. Za nimi stáli dva hobiti, v rukou svírali kuše, a třetí stál v rohu a tahal za páku. Ozvalo se
zaskřípění.
„Uáááchhh", vykřikl Yonnathan, když se pod ním otevřela země. Měl smůlu společně s
Torugem. Oba spadli někam do hlubin, někam do tmy. Kolem sebe zaslechli pištění a zmatené pobíhání.
„To jsou krysy", vykřikl s hrůzou v hlase Torug. Yonnathan zazmatkoval, nevěděl co má dělat, máchal kolem
sebe dýkou, pak zapálil pochodeň. Uviděl potlučeného Toruga, jak kladivem mlátí krysy. Náhle se mu jedna zakousla
do nohy, pak druhá. Omdléval. „Pomoc!", vykřikl slabým hlasem a ztratil rovnováhu, krysa se mu zakousla do obličeje,
do oka. Dolů seskočil náhle jako blesk Tanris a společně s Torugem krysy dobili. Ostatní zatím bojovali u
barikády.
„Je mrtvý... sakra, chudák", utrousil Tanris, když uviděl Yonnathana s okousaným obličejem,
jeho krev se smísila s krví mrchžravých krys.
„Prohledáme ho a rozdělíme se", mrkl Tanris na Toruga
a začal probírat kouzelníkův batoh.
„Dva tisíce zlatých, to jsem nečekal, rozdělíme se a budeme mlčet,
jasný?", v Tanrisovi se zase naplno rozproudila álfheimská krev.
Mugzaš si stoupl vedle Krochty, oba
se mocně soustředili. Z jejich očí vylétlo světlo. To s rychlostí blesku udeřilo do střílejícího hobita. Ten s výkřikem padl
k zemi. Lynhaard již jako bojový stroj sekal a drtil muže za barikádou. Je dobrý. Je skutečně skvělý bojovník. Jde z něj
hrůza, před ničím se nezastaví, je chladnokrevný. Umí vraždit. Bitva byla dobojována, nepřátelé se váleli rozsekáni a
postříleni. Griffin vytáhl s hnusem šípy z mrtvol, některé by ani vlastní matka nepoznala. Pak následovalo oblíbené
obírání mrtvých.
Náhle přišel zezadu Tanris s Torugem a řekli: „Yonnathan je mrtev... zabily ho
krysy. Chudák".
„A co měl u sebe?", zeptal se kroll s hrudí od krve.
„Celkem
nic, byl chudý", odpověděl přesvědčivě Tanris a Torug přikývl.
„To se mi nelíbí...", šeptl Krochta
Lynhaardovi.
„No jo, tak tedy půjdeme dál a někde si tu odpočinem", řekl kroll a vyrazil v čele
chodbou.
Utábořili se v obytných pokojích mužů, které zavraždili. Našli malou spíž s jídlem, vodu
pramenící ze skály a smradlavou temnou díru, u které každý pochopil funkci. Někteří, hnáni vidinou diamantů, ji chtěli
prozkoumat, ale byli včas přesvědčeni.
Krochta si zavolal Toruga k rozhovoru.
„Co si
přejete, pane Krochta?", řekl malý trpaslík.
Krochta se mu zadíval do očí a zadrmolil jakási slova.
Náhle měl pocit jako by se mu zmenšil mozek. Jeho myšlení bylo pomalé, každé druhé slovo, které mu mozek napověděl,
znělo: „zlato". Byl v mozku Toruga. Procházel jeho pamětí. Viděl poslední zážitky. Viděl Yonnathana, jak se mu
naposledy zachvělo tělo. Viděl Tanrise, jak dobíjí krysy, jak prohledává kouzelníka, jak vytahuje měšec a rozděluje
peníze. „Tisíc... tisíc...". Cítil, jak je Torug šťastný, stačí mu málo, je to primitiv. Krochta se usmál, něco zamumlal a
jako blesk opustil cizí mysl.
„Chtěl jste se mnou mluvit", řekl zmateně Torug.
„Vlastně
ne, jdi si odpočinout", řekl Krochta a odešel za velitelem.
„Já jsem si to myslel, okradli Yonnathana,
každý tisíc.", řekl Krochta a zavolal Tanrise.
„Já jsem nikoho neokradl a ten trpaslík taky ne", řekl
na obranu Tanris.
„Všecho víme, za tohle ti pěkně zkrátím podíl na kořisti!", rozhodl
Lynhaard.
Tanris se urazil, začal se tvářit zamlkle a klel.
„Já v týhletý družině něco
znamenám, narozdíl od tebe, ty budižkničemu", zařval na Mugzaše, který se na něho divně podíval. Nevydržel s
nervy.
„Buď zticha, ted už nic neznamenáš, ty okradači mrtvol!", řekl Lynhaard a Tanris se ještě
víc urazil. Byl sám. Všichni proti němu. Nikdo mu již nevěřil. Podobně dopadl i Torug, který se také ke svému
hanebnému činu nepřiznal.
Nurnští po těžké dřině ulehli na provizorní lože a spali svůj bezesný
spánek. Byly rozestaveny hlídky.
Po probuzení snědli něco ze svých zásob, naplnili měchy vodou
a vyrazili zpět k vytesanému obrazu muže. Griffinovi a Aeddovi to nedalo, aby obraz neprozkoumali. Po chvilce
usilovného prohledání a proklepání nalezli to, co hledali, tajné tlačítko v malíčku na pravé noze. Sklidili za to od
ostatních uznání. „Cvak... tsss", kamenná deska pomalu zajela a před nimi se objevila chodba. Po chvíli uviděli dveře
ze dřeva. Zatlučené silnými prkny.
„Co to má znamenat", ptal se kroll sám sebe.
„Propálit!", hned rychle rozkázal. Na tuto špinavou práci byl pozván Aedd. Dveře polil olejem a pochodní
zapálil. Všichni si zacpali nos a čekali až dveře prohoří. Po chvilce, když už všichni kašlali a byli načichlí, Lynhaard
dveře vykopl. Kouř se rychle rozptýlil do díry ve stropě, která jistě vedla na povrch,ale byla úzká.
Náhle všem ztuhla krev v žilách. Před sebou uviděli rakev.
„Upír", řekl Mugzaš a rozklepal se,
jak mu přejel mráz po zádech.
„Klid, dostanem ho", převzal roli Krochta a nechal ostatní rozestavit kolem
rakve.
„Až řeknu, tak otevřeme rakev a probodneme ho a usekneme mu hlavu", řekl Krochta a
všichni se připravili.
Ozvalo se zaskřípění, když silné ruce nadzvedly víko dřevěné rakve. Všemi projelo
zamrazení. Rakev byla prázdná. Slabší povahy si hlasitě oddechly a silnější nervózně prohmatávali opotřebené rukojeti
zbraní.
Rakev převrátili, hlína se vysypala. Těžké rány meči ji rozlámaly. Pak to Lynhaard
pomočil.
Pozornost všech se obrátila k místnosti. Byla skromně zařízena, jednoduchý stůl uprostřed
s dvěma židlemi, stará almara se téměř dotýkala nízkého stropu. Naproti vchodu byly temně černé dveře. Místnost jemně
voněla po parfému.
Dobroduzi stanuli před almarou, která se skřípěním ukázala svoje útroby, když ji
Griffin otevřel.
Na několika policích seděly jedna vedle druhé baňky s tmavě červenou náplní,
zapečetěné špunty. Griffina ovál ledový chlad.
„Krev, to je krev! Tfuj", vykřikl Krochta.
„Rozmlátit!", vykřikl velitel a rozmáchl se mečem.
Když ničení skončilo, země pod almarou se
krvavě zbarvila.
Dobrodruzi stanuli před dveřmi. Po jejich otevření Aeddem uviděli před sebou díru
vedoucí do temnoty. Na dně něco pobíhalo a kapala voda.
„Jdeme zpátky", rozhodl Lynhaard a družina
se poslušně obrátila a odešla za tajné dveře. Ty se po chvíli po Griffinově zkušeném pohybu zacvakly.
Nurnští se vydali chodbou vedoucí kamsi do tmy. Do temnot zaprášených časem, který pamatovali pouze věční.
Malí neviditelní skřítci, kteří je neustále pozorovali a doprovázeli. Byli veselí a zároveň škodolibí. Doprovázeli je do
dolu, do temnot obývaných jimi a malými trpaslíky, které rádi škádlili.
Klikatící chodba změnila svůj
ráz. Byla nízká, hrubě tesaná. Lucerna vrhala dlouhé, temné a vlnivé stíny. Neustálé odírání o stěny celou družinu
unavovalo.
V dálce se zableskly dva páry očí. Jejich majitelé byli malí. Byli to trpaslíci navlečení do
opotřebovaných zbrojí. V rukou drželi dvojbřité sekery s mnoha zuby a nánosem rzi. Zbraně měly dlouhá topůrka. Z úst
trpaslíků, obložených dlouhými tmavými vousy, vycházel pravidelný dech.
Uviděli světlo Nurnských
a cinkání zbroje. Zaujmuli bojové postavení.
Torkilové, pomysleli si druzi. Jejich představivost je
zklamala.
Nurnští dobrodruzi se nikdy moc neptají, když zabíjejí. Teď se také nebudou ptát.
„Stát! Kdo jste?", ozvalo se, když světlo ozářilo vousy příchozích.
„Co ti je do toho!", zbrkle
vykřikl Lynhaard a vrhl se s mečem na trpaslíka.
Ozval se výkřik a zvuk drcených kostí, pak zařval také
Lynhaard. Druhý trpaslík s pomstou v očích udeřil obrovskou sekyrou do krollova odkrytého ramene. Lynhaard se při
pohledu na vlastní temnou krev rozzuřil a sekal hlava nehlava. Jeho reflexy byly téměř dokonalé. Po chvíli marného
odporu padl druhý trpaslík do krvavé louže mrtvého přítele.
Spravedlnost opět zvítězila. Vraždění
Lynhaardovi připadá jako opíjení v hospodě. Sláva vrahům.
Družina ve vražedné pouti pokračovala.
Dorazila k malým dřevěným dveřím. V okamžiku byly rozkopnuty a světlo ozářilo další temné prostory. Několik malých
chlupatých skřítků uskočilo rychle před ničivým světlem do stínu.
„Cítím peníze...", řekl si Tanris, jenž
byl uražen a ve tmě skládal pomstychtivé nápady.
Nurnští pokračovali dál, chodba se rozšiřovala a
zužovala, všude plno temných odboček a vzdálené šumění vody vytvářelo zlověstnou atmosféru ne strachu, ale smrti.
Kdo ví čí.
Cesta je zavedla před masivní okované dveře s malým zamřížovaným okénkem.
Hlasitý hovor přilákal k okénku malou postavu. Trpaslík s širokými rameny zkušenou rukou zavřel závoru a
zamknul. Skřípání Nurnské vyrušilo z letargie.
Lynhaardovo rameno narazilo silou na dveře. Ty
zaskřípěly a temná ozvěna se vezla dálavou. Kroll zatnul zuby a zkusil to znova. Tentokrát (a více již nikdy) dveře
nevydržely. Panty pukly, zámek se zkroutil a závora praskla.
Lynhaard vpadl do vězení.
Vězení jak známo není příjemné prostředí. Nyní to nebude o nic lepší.
Ozvalo se švihnutí.
To dvojbřitá sekyra malého trpaslíka opsala oblouk a trpaslík ji v elegantním úkroku zasekl do krollova těla.
Vůdce se zapotácel, krev vytryskla, těžká slina zbarvená krví ukápla na zem.
Lynhaardův řev zněl
do dáli. V okamžiku jeho meč zastal funkci menších fungujících jatek v Nurnu. Neskončil, dokud na podlaze nebyl
trpaslík spolu ze svými údy, mozkem a krví.
„Pomoooc! Prosím...", ozval se chroptivý hlas z klece
uprostřed zapáchající místnosti.
Vězení. Hmm. Vězení musí smrdět, tohle smrdělo dvojnásob. Výkaly,
zvratky, krysy a mršina dávaly zatuchlému vzduchu jakousi patinu.
Družina obestoupila klec. V ní se hrbil
dočista nahý a špinavý muž. Jeho vous byl černý a plný prachu a jiného neřádstva.
„Kdo jseš, chlape?",
optal se Krochta Moskyt.
„Jsem Dagon a otočte se, já se před vámi stydím".
„Tůdle!",
řekl Aedd a svými šperháky otevřel celu.
„Hele, chlape, co tu vlastně děláš?", vyšetřoval
Tanris.
„No, byl jsem ve vězení, né?".
„Tak proč tě zajali, sakra, blbe!", probral se
Lynhaard.
„No, pracoval jsem pro Torkilovce, ale nějak jsem se jim přestal líbit, zvlášť po tom, co se
ztratily nějaké ty diamanty. Ale já nic nevzal, na mou duši".
„Diamanty?!", každý z dobrodruhů toto slovo
několikrát opakoval a lesk v očích prokazoval diamantový chtíč.
„A kde jsou Torkilové?", vychladl
první Griffin.
„Teď tu nejsou, ale jezdí sem pro diamanty každý týden lodí. Jsou to šmejdi, mají zotročené
trpaslíky a ti jim kutají diamanty".
„Hele... a proč nám to vlastně řikáš... Torkile?", zeptal se Krochta,
mladý lišák.
„To je jednoduché, pánové. Chci se k vám přidat".
„Hmm, tak jo. Dejte mu
nějaké spodní prádlo a meč. Jde s námi. Vše nám ukáže a jestli ne...", Lynhaard si přejel prstem po krku a zašklebil
se.
Dagon si oddechl. Byl zachráněn. Smrt Torkilům, smrt trpaslíkům.
„Teď nám ukaž,
kde je skladiště, chceme diamanty", rozkázal Lynhaard.
Spoře oděný muž je tedy odvedl temnou
chodbou ke skladišti.
Bylo prázdné. Spousta malých truhliček byla prázdná.
Hrom aby
to vzal.
Dagon vysvětlil, že si je museli odvést lodí dnes.
To je rozhněvalo. To byla
poslední kapka. Zabíjet, vraždit. Krollovi se zatmělo před očima. Krev, tohle spraví krev!
Vedl je
neomylně dál. Došli k dvěma žebříkům.
„Tady se jde do hlavní části dolu. Na naleziště. Je tam stovka
dělníků, kopáčů", řekl jim Dagon, když první z Nurnských vyzkoušel pevnost žebříku.
„Jdem tam!",
rozkázal Lynhaard.
Se skřípáním slezli žebřík. Byl jednoduchý a dlouhý deset sáhů. Dole se chodba
rozšiřovala a po chvilce chůze spatřili něco nevídaného.
Chodba se protáhla v obrovskou dlouhou
místnost. Na dně zářily desítky lucerniček a ozývalo se rytmické kutání.V zemi byly různě hluboké díry, vypadalo to jako
malé mraveniště. Zde se těžil ten krásný zázrak, který dokázal zkrášlit i ošklivou dívku.
Na stropě se hýbaly
matné stíny malých trpaslíků v práci.
„Stát! Kdo jste?", přicházel k nim hlas z dáli. Práce se zastavila,
umouněné obličeje vzhlédly. K dobrodruhům přicházel mohutný trpaslík s bičem v ruce.
Ještě než
stačil promluvit, zablesklo se. Krochta Moskyt nevydržel napětí. Jeho mysl, jeho um, rozsévala smrt. Mohutný trpaslík
s obličejem zkrouceným ve směšnou grimasu padl k zemi. Z jeho těla se kouřilo.
„Nikdo se ani
nehne!", zakřičel Lynhaard a jeho hlas se rozhléhal místností.
„Tak a teď se vrátíte do práce a budete
těžit pro nás. A kdo nebude, zemře!", promluvil znovu kroll a v očích se mu zaleskl třpyt.
„A kdo
nevytěží za pracovní směnu diamanty v ceně sto šedesáti zlatých na hlavu, bude bez milosti popraven!", pokračoval
velitel a aby bylo vidět, že to myslí vážně. Došel k nejbližšímu.
Zasvištění meče, praskot kostí a krev
ukončily popravu. Lynhaard se pousmál, teror se mu začínal líbit. Ostatním z družiny se to nelíbilo.
Trpaslíci začali postupně kutat. Chtěli pryč.
Po třech hodinách jeden trpaslík
promluvil.
„Končíme. Směna skončila, jsme unaveni, potřebujeme spát, milostivý pane".
Lynhaardovi proběhl hlavou plán.
Nechal družiníky vybrat diamanty od trpaslíků. Přinesli
pouze sedm tisíc zlatých v diamantech. Pak ostatní nechal zkoumat podzemí v čele s Dagonem.
U sebe
pouze nechal Ladota, známého sraba a nechápavce. Ten mu vadit nebude. Teď udělá něco, co by neudělal ani ten
nejhorší špinavec.
Vražda, co to je?
Budu králem podzemí, velký otrokář. Oni
budou pro mě žít a chcípat.Jsou to svině a já jsem jejich král. Já, Lynhaard Nepodrobitelný a ten šašek Ladot, můj první
sluha.
Ve jménu starých bohů, já jsem ten vyvolený, já budu bůh. Budu ničit, budu bůh zkázy a
pekla.
V Lynhaardově hlavě tyto myšlenky vytvořily nekonečnou smyčku.
Chtíč.
Krev.
Řev.
Maso.
Bolest.
To chci jim dát.
S tímto v hlavě začal postupovat mezi nevinně spící trpaslíky. Jeho sluneční
prsten se zaleskl ve světle lucerny.
„Chcípni, svině!", vychrlil ze sebe kroll a vypálil smrtící blesky
z prstenu.
Klidně spící tělo se vzepjalo, pach spáleného masa projel nozdrami smějícího se krolla a pak
se přestalo hýbat. Nedýchalo.
Jde to tak lehce.
Meč se zasvištěním dopadl na dalšího,
stříkala krev. Ruce, nohy, hlava, hruď, to vše praskalo a odpadávalo. Z těla zbyl pouze krvácející a škubající se
trup.
A další.
Vyhřezlá střeva, rozpolcená lebka, krollův nelidský smích.
Další a další, teď onen a tamten.
Poslední dvacátý. Useklá hlava v místě rtů. Rozčtvrcené
tělo.
Krev už mu nevoněla, nudilo ho to. Dostal další nápad.
Tfuj.
Ladot
nechápal.
Nechápal, ani když mu Lynhaard řekl o provaz. Dostal ho.
Udělal katovskou
smyčku a pověsil dalšího chudáka na žebřík.
Pak vyšel znovu do davu, hrubě vytáhl jednoho
rozespalého trpaslíka a začal ho kopat do hýží a hlavy.
Táhl ho k žebříku.
Vytáhl ho
na žebřík, přehodil smyčku kolem krku a utáhl.
Ladot se na to díval s otevřenou pusou.
Kroll trpaslíkovi podrazil nohy.
Ozval se přidušený výkřik a škubání těla.
Po chvíli
křeč skončila. Lynhaard se zasmál z plných plic. Něco ho napadlo.
Lynhaard popravčí.
Vytáhl z batohu flakónek. Jed. Došel pomalým krokem k jámě, kde spalo asi deset trpaslíků. Jemně flakónek
hodil mezi ně a pozoroval. Rozbil se a začal z něj stoupat nažloutlý plyn. Ten vyplnil celou jámu.
Spící trpaslíci sebou začali škubat, sápali se po čistém vzduchu. Chrčeli, z úst jim vytékala krev. Jejich ruce
a nohy kolem sebe mávaly. Po chvíli pohyb ustal.
Lynhaard masový vrah.
Kroll unaveně zívl
a šel si sednout k Ladotovi, který byl mimo. Neuvědomoval si, co se stalo.
Velitel vybalil jídlo a začal
klidně jíst. Nabídl Ladotovi.
„Chtěli se vzbouřit, svině, museli dostat lekci, zítra budou těžit víc", řekl
Lynhaard Ladotovi a šel si lehnout. Byl ukojen.
Mrtvola trpaslíka na provazu se jemně
houpala.
Když se ostatní vrátili z průzkumu, nestačili se divit.
„Hej, Lynhaarde,
co se tu stalo?", se zděšením pravil Krochta.
„Chá, měli chcípnout všichni...", uchechtl se
Dagon.
„Vzbouření... nic jiného, tak jsem jich pár pro výstrahu popravil".
„Hm...
pár...", hlesl Krochta, když se prošel mezi ležícími trpaslíky.
„Vstávat! Makat!", zakřičel po chvíli
kroll. Pak si sáhl rukou po brnění. Ne tam ne. Trochu výše. Nahmatal amulet a cosi zamumlal. Pak ukázal na trpaslíky,
na ty živé. Usmál se. Budou těžit více, u všeh bohů, budeme boháči.
Trpaslíci s lesklými očky postupně
vstali a odklidili své zavražděné druhy. Začali smutně kutat.
Na stráži zůstali Griffin a Dagon. Ostatní si šli
do skladiště lehnout. Zbývalo ještě pár dní do příjezdu Torkilů. Musejí nabrat síly. Pak se začaly dít divné
věci.
Malí tvorečkové, skřítci, byli rozezleni. Teď Nurnští dostanou lekci. Několik se jich neviditelných
přiblížilo ke Krochtovi, jemně mu sáhli do torny a z váčku mu odcizili tisíc zlatých v diamantech. Nikdo nic
neviděl.
Tou dobou Aedd provedl svůj plán. Počkal až všichni usnou a připlížil se k Torugovi. „Hm,
dostane lekci", pomyslel si. Obratně prokličkoval mezi oddechujícími těly a pod rouškou tmy se dostal nad trpaslíka.
Zloděj bude okraden zlodějem. Jeho ruka nahmátla batoh. Pak měšec. Ten sevřel pevně v ruce. Ruku rychle vytáhl z
batohu a obratně ho zavřel. Odcházel. Tak tohle mu nevyšlo. Odcházel nadšen z lupu a vypadla mu dýka. „Do pytle!",
ozval se výkřik. Torug křičel. Někdo rozsvítil lucernu.
„Cos tu dělal?", vykřikl Torug a začal
kontrolovat svůj batoh.
„Ukradl mi peníze! Zloděj!", křičel na Aedda, ale on na něj apaticky koukal a řekl
pouze: „Lže!".
Družina nic nedělala, byl zticha i Tanris. Aedd peníze odevzdal Krochtovi,
samozřejmě nenápadně, ten je pak odevzdá vůdci.
Torug se cítil ukřivděn, svíral své válečné kladivo pevně
v ruce a mlčel.
Každý si pro jistotu prohledal batoh. Krochta vykřikl, nemohl najít tisíc
zlatých.
Ihned si zavolal Aedda a prolétl mu mozkem. Byl čistý, tedy pouze v tom, že nic neukradl.
Jemu. Mladý Moskyt nevěděl, koho podezřívat.
Nikdo nikomu nevěřil. Malé postavičky se zachechtaly
a začaly se pošťuchovat.
Konec směny. Družina vybrala diamanty. Bylo jich méně než předchozí
směnu. Lynhaard byl rozzuřen, ale věděl, co si může dovolit. Kdyby bylo po jeho, tak by všichni trpaslíci umřeli v
křečích.
„Zítra přijedou", řekl Dagon, když vybrali od trpaslíků diamanty. Bylo jich málo, důl byl
prázdný.
Začaly přípravy na boj. Dagon všem ukázal jámu hlubokou deset sáhů, v níž se třpytila voda.
Vysvětlil, že jeskyně vede do moře. Mugzaš Nekromancer si vyrobil zvířátko, malého kostlivce, který ho poslouchal na
slovo. Oblékl ho do šatů. Bude dělat stráž. Pak se šli hrdinové z Nurnu posilnit zbytky kořalky a odpočinout. Trpaslíky
už nehlídali, ti se pomalu chystali k odchodu. Znali tajnou chodbu ven z temnoty.
Druhý den všichni,
odpočatí, vstoupili do zavodněné jeskyně. Voda zde vytvářela jezírko, do kterého vtékal proud z podzemní říčky. Jezírko
pokračovalo do moře. Na stropě se vlnily odlesky hladiny, říčka šuměla, od moře přicházel čerstvý vzduch. Nurnští
obestoupili jezírko. Kostlivec seděl na bedně a měl v ruce lucernu.
Všichni byli napjatí. Malý stín se mihl
na jezírkem. Dlouhou chodbou přiletěl první posel. Neviditelný havran obhlédl situaci, nelíbilo se mu to.
Odletěl.
Lynhaard se nechal zneviditelnit a skočil do vody. Prsten černé vodoměrky mu zabránil
potopení. Krochtův havran Berel nad ním tiše létal ve spirálách. Kroll tiše kráčel po vodě směrem k moři. Uviděl v dálce
denní světlo a zaslechl mlaskání vody. Chodba široká osm sáhů se různě vlnila. Šel blíže a uviděl to. Malá loďka s šesti
lidmi na palubě. Všichni byli v temných pláštích.
Berel odletěl ke Krochtovi. Lynhaard dál zkoumal. Všiml
si malého šípometu na přídi a otřásl se. Jedna postava v lodi měla dlouhou hůl.
Kroll u stěny
znehybněl a nechal se obeplout. Vpadne na ně zezadu.
Loď se pomalým odrážením dlouhého bidla
sunula vpřed. Nurnští byli připraveni na poslední bitvu.
Malá loďka vplula do jezírka. Nad postavením
družiníků se objevilo světlo. Vyletěly šípy. Zasahovaly. Lynhaard procitl z nicoty a zasadil nečekaný úder. Loďka se
zbarvila krví. Krochta Moskyt vypálil blesky, nezasáhly. Rozptýlily se do prostoru a narazily do stěn jeskyně. Griffin,
který byl ukryt na převisu, střílel na loď své šípy. Pak zapálil pochodeň a hodil ji dolů. Postavy z lodi vystoupily a
spěchaly ke kostlivci s Lynhaardem v zádech. Nepřátelé postupně odpadávali. Bránili se. Kostlivec padl jedinou ranou
a roztříštil lucernu. V tu chvíli mezi ně dopadla Griffinova louč. Lynhaard útočníky dorazil. Dupal jim po střevech. Muž
s holí skočil do vody. Zůstal na hladině a rozeběhl se ven. Dostali je.
Na jednoho zapomněli, ten pod
rouškou tmy přeskočil potok a šel na Dagona s Torugem. Nedoběhl. Krochta ho umlčel, jeho prsteny zazářily do
tmy.
Po důkladném prohledání se hrdinové odebrali ke spaní. Trpaslíci unikli tajnou chodbou ven. Hlídal
pouze Griffin. Po třech hodinách hlídky se příblížila postava s holí k lodi. Prozradil ji pouze úzký svazek blesků a smrad
spáleného dřeva. Propálil do lodi díry a znovu utekl. Čekal na záchranu a pomstu.
Druhý den ráno se
všichni vrátili k teleportu. Všichni si stoupli do kruhu a Krochta soustředil do kamene, který dostal, magickou energii.
Nic se nedělo. „Podsvětí... za to může podsvětí!", vykřikl Lynhaard a družina se odebrala do jámy s jezírkem. Kdosi
zručný opravil poškozenou loď. Vypluli z pozemí a zahlédli po dlouhých dnech sluneční světlo. Tento zážitek každému
připomněl, že je krásné žít jako nájemný mordýř. Krochtův havran vyletěl do oblak na obhlídku. Něco letělo za ním.
Věrně to kopírovalo jeho let. Pak to zaútočilo. Vylétl svazek blesků. Skřek a pád do moře. Tak skončil Berel, zabit svým
sokem. Krochtovi se podařilo ve vodě najít havraní pírko a nechal si z něho udělat amulet. Kdo ví, čí bylo.
Siláci se chopili vesel a zabrali. Vyvinuli rychlost běžícího hlemýždě a nabrali směr Kodgick. Cesta ubývala
pomalu, ale město se přibližovalo.
Náhle za sebou uviděli loď. Velkou bárku s plachtami. Jela z
ostrova se sopkou. Byla Torkilů. Trestná výprava. Nurnští se lekli a začali veslovat ze všech sil. Loď nejela za nimi. Jela
do dolu, nastolit pořádek.
Po dvou hodinách dopluli vyčerpaní dobrodruzi do města. Žádný z nich
už nemyslel na podsvětí, na Torkilovce. Chtěli domů, do klidu a pohody. Všichni byli sklíčení a mlčenliví. Normální se
jevil pouze Krochta Moskyt, jehož jeho chtíč nezklamal.
Družina pospíchala ke králi. Král přijal
Lynhaarda. Dal mu polovinu peněz a odůvodnil to tím, že úkol nebyl úplně splněn. Torkilové se totiž znovu vrátili do
dolu.
Krochta Moskyt nelenil a rychle pospíchal za Attrien. Když jí znovu uviděl, její krása a vůně ho
ohromila. Začal se potit a koktat. Zrudl.
Něžně ji pozdravil a šel rovnou k věci.
„Milá
Attrien, moc tě mi... miluji, přál bych si, aby ses stala mojí ženou, na věky věků", vytrousil ze sebe Krochta.
Attrien se usmála, vzala Krochtu za ruku a vedla ho domů. Rodiče ho přivítali. Krochta vyklopil vše o vztahu
s Attrien a požádal rodiče o její ruku. Po chvíli přijali. Byli chytří. Věděli, že je to ten pravý, i když to jeho jméno jim
bylo k smíchu.
Když se Lynhaard dozvěděl, že si budou muset zaplatit cestu domů a že budou mít
pouze na obyčejnou nákladní loď, tak zuřil. Chvěl se po celém těle. Ostatní s ním souhlasili. Okradli je. Okradlo je
podsvětí. Okradl je král. Všechno je podsvětí. Vše do sebe zapadalo. Rychle pryč!
Krochta se svojí
nevěstou počkal na luxusní obchodní loď, mohl si připlatit, nemusel si na cestu vydělávat prací, mohl se věnovat budoucí
ženě.
Mnohokrát jim vítr pročísl vlasy, mnohokrát je ruce a nohy zradily, mnohokrát měli kocovinu, ale po
týdnu uviděli zemi, uviděli Nurn.
Někteří štěstím plakali (třeba Lynhaard, který byl úplně jiný, i
když stejně smrděl).
Došli do Liscannoru. Byl stejný. Všichni se rozběhli domů. Ti, kdo žadný neměli,
šli ihned do hospody. Večer tam přišli ostatní, aby rozdělili kořist.
Přišel jsem tam také já, Alwynn, mistr
cechu Bílé ruky a pozdravil je: „Haikhtlá!".
Po rozdělení kořisti se všichni zpili do němoty, každý
byl rád, že se probudí v Liscannoru.
Přes všechny ty bolesti hlavy a kocoviny začal další
den.
Lynhaard si krátce pohrál s dětmi a zatáhl ženu Wenoru do postele. Tanris si popovídal se svým
bratrem Herbertem, uprchlým vrahem, který prý Tanrisovi pere prádlo. Povídá se, že spolu i spí. Ostatní dělali spoustu
věcí, ale dohromady vlastně nic. Odpočívali. Krochta Moskyt připravoval svatbu.
Svatba
byla.
Byla asi pěkná, ale nic si z ní nepamatuji a ostatní asi také ne.
Je na čase
skončit povídání o vraždění, zlobě a hlouposti.
Nad námi bdí Bílá ruka. Cítím její světlo, teplo a lásku.
Každý toho světla, tepla a lásky dostane různý díl. Nenajde se na světě nikdo, kdo by nedostal.
Haikhtlá!,
ať světlo ozáří naše duše, ať je na světě víc čistoty!