Historie Nurnské družiny IV

IV. Monghyrské pláně

[Předradostiny 1036, Krochta Moskyt z Bažiny]


Je to již několik dlouhých let, co Nurnská družina putovala daleko na východ, do pohoří Kohimského. Cesty na východ nemám rád. Východní země jsou v mé mysli většinou špatně zapsány. Jsou to divné kraje. Zvyky a mravy jsou tam většinou nevalné a pro člověka, který již okusil život v civilizaci, se nejedná o nijak lákavá místa. Snad pouze milovník drsné přírody a poklesných mravů by rád tato pochybná místa navštívil. Na východě většinou žijí nepřístupné rasy, kterým často vládne nějaký primitiv, vládnoucí obvykle lépe mečem, nežli rozumem. Politická situace je tam nepřehledná a o to více nebezpečná všem okolním státům. Spoléhat se v těchto místech na zákon je nesmysl. Platí zde právo silnějšího, ať už v jednání jednotlivce nebo panovníka.

A přesto do těchto míst svého času zavítali i Nurnští. Důvodem jejich pobytu na nevlídném východě byla samozřejmě služba za žold a tučnou odměnu. A tak jednoho dne odjeli a já jsem raději zůstal v Liscannoru, neboť východní kraje mě opravdu nelákají. Uběhlo několik dlouhých měsíců a mí kamarádi se vrátili. Ale bylo jich méně. Někteří, které jsem tak dobře znal, se již nevrátili. Ale ostatní se tvářili docela spokojeně, cestou samozřejmě přibrali náhradu za padlé kamarády, a tak jsem opět poznal nové tváře a život v Liscannoru začal opět plynout stejným tempem.

Jednoho dne jsem seděl u sklenice piva u Hrocha, když tu za mnou přišel můj bývalý žák kroll Lynhaard. „He, Krochta, co ty tady sedět na prdel a nic nedělat?", zeptal se mě zdvořile. Namítl jsem, že mám volno a peněz dost a tudíž nemusím zrovna moc dělat. „No, viděla to, a z důvodu toho ty teďka hnedka šla domu a začala psát ten historku a tej naší pouti po Monghyr, he!". Pochopil jsem, že po mě chce, abych do družinické Historie zapsal příběh Nurnské družiny, který se odehrál během cesty po Monghyrských pláních. Je dobrým zvykem, že vždy ten, který nejede na nějakou družinovou výpravu, pak z úcty k těm, kteří nelenošili a raději na sebe vzali kyrys a na záda tornu (pochopitelně ne zadarmo), vezme do ruky brk a napíše o jejich pouti, o jejich dobrodružství, aby se na ty slavné činy nezapomnělo a aby si další generace měly o čem vyprávět. Je to dobrá tradice. A já věděl, že starosta Lynhaard má pravdu. Jenomže znáte to. Člověk je líný, a tak to trvalo pěkně dlouho než jsem začal skutečně psát. Tak tady je tedy historie pouti po Monghyru, tak jak jsem ji slyšel od účastníků a hned předem dodávám, že budu psát o ostatních s citovým zabarvením. Případné stížnosti klidně sypte na moji hlavu (stejně vám to bude houby platné).

1. Zločinec Trem Oldevůk

V této kapitole se vážený čtenář dozví o tom, jak je někdy nepříjemné býti manželem, o alchymistickém umění pana Krulla Tichošlápka, o temném Herbertovi a konečně o zločinu pochybného hraničáře Oldevůka a o tom, co z toho nakonec vzešlo.

„Koukej to pořádně vyšůrovat, chlape bídnej, síly máš, že bys moh celej Liscannor přestěhovat vo kus dál, jako to udělali s tou svatyní v tý hnusný vesnici Mostíkov na jihu", ozvala se pištivá fistule paní Wenory. Ušatá hlava se pokorně sklonila a chlupaté ruce ještě více přitlačily na zánovní rýžák, kterých paní domu nakoupila v Nurnu na trhu celý košík. „A eště tady ten roh, prosimtě, copak nevidíš kolik je tam svinstva! Eště tam vleze malá Wyndred a celá se začuní!", pokračovala Wenora. „No jo, furt. Co ty mě buzerovat! Já sem jen tak nějakej, totiž já sem někdo, já být starosta, starosta Liškánoru!", zaprotestoval Lynhaard, nejvyšší hlava Liscannoru, řádně zvolený starosta. „Ticho buď a šůruj, todle si můžeš vykládat těm vožralům u Hrocha, ale tady budeš poslouchat. Až to tady doděláš, tak pudeš vyklepat koberce a rohože! A ne abys do toho moc mlátil, pěkně potichu to budeš dělat. Já du kojit!". Ubohý Lynhaard se zamračil a začal přemýšlet, jestli by nebylo lepší zůstat starým mládencem. Ne! Vždyť Wenora je přeci jen pěkná ženská a není vždycky taková prudivá. Takhle nepříjemná je vždy, když zaslechne od ostatních obyvatel Liscannoru nějakou zlomyslnou narážku na její původní povolání. A vůbec jim to spolu docela klape. Vždyť to není tak dávno co se jim narodila Wyndred, pěkná holčička. Přestože všichni čekali, že ze svazku kudůčky a krolla se narodí přinejmenším obluda, dopadlo to dobře. Wyndredka je docela pohledná a vůbec nevypadá tak, jak ji jednou namaloval ten povaleč Getd. Lynhaard se začal usmívat a za chvíli se do pravidelného rytmu rýžáku neslo jednoduché pohvizdování.

„...přilej deset kapek kočičí krve, sakra, to zase budu muset ulovit nějakou Herbertovu kočku, no tak, co to tady píšou dále, zamíchej, přidej výkal od toulavého psa, zabitého při úplňku,... aha, to asi myslej psí hovna, no...a zasyp vrchovatou odměrkou namletého vápence, vař než přejde druhý var, prudce ochlaď", malá postavička se prudce zamyslela a pak se opět dala do čtení silně ohmatané knihy. „...pak si mám připravit deset netopýřích křídel a týden je mám máčet v octu, hm, hm, to je teda vážně dobrý. Cha, a pak si mám opatřit kozí kopyta, zlatý prášek... no, to vošidim a rozemelu tam tu starou bronzovou vozdobu, co se mi bimbá u dveří. No, to teda vážně nevim, jak to všechno stihnu, večer chci jít mazat karty s Astoriem. Asi se na to vyprdnu a vožeru se!", Tichošlápek na ta slova uhasil knot u kahanu, přes směsici baněk a křivulí přehodil starý hadr a vzápětí se natáhl na kavalec v malé cimře. Onedlouho se jeho chrápání neslo po širém okolí. Hobit Tichošlápek byl ve vesnici sice jen pár dní, ale řeči již vedl jako zkušený bijec. Však u Hrocha dostal nejednou korbelem do hlavy. Na tomto místě by bylo vhodné podotknout, že hobit Tichošlápek se vyučil řemeslu u starého zloděje Chlemsta, a tudíž jeho povoláním byla zlodějina, ale jeho koníčkem byla bezpochyby alchymie, a tak se někdy o Krullovi říkalo, že je alchymista. Ale není to pravda, ve skutečnosti to byl zloděj.

Hlubina
Lynhaard nepodrobitelný z Rugornu, syn Byrthogův

Cosi se skví na dně sklenky
pravda i lež, svinská sprostota
prodejné děvky vyzývavé
vlnící klubko křivek utahaných
v orgiích beztvarého propletence
tam kdesi dole v jednom kole
smrdí špiritusem, zrádným hnusem
hlubina kvašeného exkrementu
pohřebiště zpropadenců
podkroví pekla, krypta smrtelníků
chce se mi zvracet na dvě doby
zaměstnat mozek, oči
když se točí, přemetá
spirála žvástů kurev beztvářných
to jejich ách a och, ty pobloudivé vzdechy
nevkusná nahota
vrnících prasat v chlívě plném šrotu
raději nevěřit
nevěřit vjemům, vidu, sluchu
nevěřit zrcadlení v chlastu
nevěřit bohům, mocným, malomocným
nevěřit v pravdu, svinskou lež
nevěřit nikomu
ani sobě


Staré dveře neudržovaného domu se se skřípotem otevřely. „Ksss, to zatracený slunce zase pálí", tiše zaklela shrbená elfí postava a šouravým krokem se vydala vyšlapanou pěšinou směrem k hospodě U hrocha. Ten elf rozhodně nevypadal jako většina obyvatel Liscannoru. Měl temné kruhy pod očima a přestože mu nebylo více než třicet let, vypadal na šedesát. To si ze svého příbytku, před jehož návštěvou varovaly všechny liscannorské matky své potomky, vyšel kouzelník Herbert z Álfheimu. Nad jeho hlavou se vznášel temný stín. „Gruši, nemotej se mi kolem hlavy a sedni si mi na rameno, eště tě někdo střelí". Havran se snesl a usedl kouzelníkovi na požadované místo. Malým obloukem se Herbert zkušeně vyhnul domu trpalíka Páina. Nechtěl riskovat. Není to tak dávno, co mu zabil tchána. Jen tak, pro radost, pro pohlazení své zakomplexované duše. Oficiálně se to sice nikdy neprokázalo, ale lidé věděli své. Nikdo ho neměl rád. Pouze jeho uřvaný bratr Tanris ho občas navštěvoval. Z vypočítavých důvodů, samozřejmě. Ačkoli většinu dne strávil Herbert v temné místnosti v zadní časti svého domu, čas od času si musel, chtě nechtě, vyprat své svršky, a právě toho využíval jeho bratr. Herbert, který moc dobře věděl, že jej nikdo nemá rád, se alespoň snažil získat si svého bratra tím, že mu pral jeho špinavé prádlo. Po vesnici se sice povídalo, že se za zdmi jeho domu odehrávají i jiné morálku pobuřující věci, ale to nikdo nikdy nedokázal. Herbert došel do lokálu. „Ts, Jeremy, máš?!". „Jo, ale bylo to dražší než sem čekal", hostinský Jeremiáš Čipera sáhl pod pult a vyňal malou krabici převázanou motouzem. „Nevadí. Dej to sem, peníze dostaneš koncem měsíce". Herbert popadl krabici, strčil si ji pod plášť, kopl do sebe nabízenou kořalku a opět šouravým pohybem opustil nálevnu. Nestál o to, aby ho někdo viděl.

Když přišel domů, pečlivě zavřel dveře na petlici, poručil havranovi, aby hlídal, a odešel do svého zamilovaného pokoje. Opatrně vyňal krabičku a rozbalil ji. „Jo, jo, jo. To je přesně vono", několik lahviček odstavil hned stranou. Většinou obsahovaly takové obyčejné ingredience, jako byl čistý alkohol na dezifenkci, ale ostatní začal vybalovat pomalu a s láskou. Postupně se mu na stole objevilo: šest svic z velice kvalitního assuaenského vosku, malá lebka z podivného zvířete, které Herbert identifikoval jako grysslenského molorda, svazek pergamenů, lahvičku krve z mortalských krys a ještě další, vesměs nechutné medikamenty. Herbert postupně všechno vyrovnal na pečlivě srovnané police. Veškeré novoty se postupně navršily vedle sklenic s mloky, žábami, nenarozenými potkaními mláďaty, vedle svazků mnoha bylin a dalšího. Ano, tahle strana pokoje patřila těmto věcem. Na druhé straně stál malý oltář s několika lebkami, bezpochyby Herbertových obětí, a police s několika knihami, na kterých vyražené runy samy o sobě naháněly strach, podlaha byla pokapána voskem a na několika místech byly nahrnuty krvavé zvířecí chlupy, zcela určitě následek pokusů temného Herberta. Celou místnost doplňoval již pouze starý vypelichaný ušák s opěrkou na nohy. To bylo hnízdo Herberta, kouzelníka, u něhož špatná a temná pověst byla rozhodně větší, než jeho skutečné umění. Od té doby, co se podílel na vraždě krolla Jacoba, bezpochyby nejslavnějšího družiníka Nurnské družiny, se Herbert stáhl do svého domu a na výpravy s družinou se nikdy již nevydal a raději se ve svém zatuchlém příbytku věnoval pokusům s černou magií.

Po Nurnském rynku přicházela vysoká postava. Nedočkavému čtenáři můžeme prozradit, že se jednalo o chodce Trema Oldevůka. Chodec si pohvizdoval nějakou oplzlou písničku a s rukama v kapsách se rozhlížel po okolí. „Ach jo, to je život, zase musim chodit po svejch, v žaludku mi kručí a po Nurnskejch nikde ani stopa", dodal si pro sebe po chvíli, když vkročil do postranní uličky. Jeho stav byl dosti zbědovaný, u pasu se mu houpal obyčejný meč a luk, který měl pověšený přes rameno by také potřeboval vyměnit. „Hej, osobo, kde tady najdu Nurnský?!", zahulákal Trem na právě procházející postarší ženu s dítětem. „Ech, to tedy nevím, pane. To je ňáký pití?". „Trhni si haksnou, bábo!", slušně odpověděl bezpochyby dobře vychovaný chodec. O Nurnských se dozvěděl při jedné pitce v hospodě U prasete, a protože peněz nemaje, rozhodl se ucházet u nich o účast na nějaké výpravě. Ten opilec povídal, že berou každýho, jenom trochu slušnýho hrdlořeza. Tak a teď tady již druhý den brousí po městě a hledá Nurnskou družinu. Nakonec se však na Oldevůka usmálo štěstí. Nějaký voják mu ukázal cestu do Liscannoru.

„Jo, jenomže bez koně se tam ukázat nemůžu, musim si ňákýho vopatřit", pomyslel si Trem Oldevůk, který měl občas velmi naivní a jednodušší představy o životě. Rozhodl se, že počká na soumrak a pak prostě nějakého ukradne místnímu handlíři. Jak si řekl, tak i udělal. Pozdě v noci skutečně přelezl ohradu místních stájí. Obratným pohybem pravé ruky odvázal pěkného vraníka, přičemž levačku mu držel na tlamě. Počínal si jako zkušený zloděj koní. Již koně prováděl brankou, když tu se náhle ozval křik. „Hej, co to tam děláš, zloději!". Z blízké budky se vyloupla rozcuchaná postava místního hlídače a rozeběhla se k Oldevůkovi. „Sakra", zaklel chodec a tasil. Hlídač se zarazil a začal křičet. „Drž hubu, prase!", s těmito slovy vrazil Oldevůk nebožákovi meč do hrdla. Ozvalo se slabé zachrčení a na zemi se začala tvořit tmavá kaluž. Oldevůk otevřel branku, vsedl na koně bez sedla a popohnal jej k trysku. Okolo se otevřelo několik oken, ale měštští halapartníci dorazili na místo příliš pozdě, aby dopadli troufalého vraha.

Zločinec Oldevůk počkal až do rána v jedné ztichlé přístavní uličce a pak se bez problému vydal směrem, který mu včera ukázal voják. Do Liscannoru dorazil ještě ten večer a hned se ubytoval u Hrocha. V Nurnu bylo vyhlášeno pátrání po neznámém pachateli vraždy. Nutno podotknout, že Trem Oldevůk se projevil jako nezkušený dobrodruh. Nurnští sice byli lidé velmi hrubého zrna, ale většina z nich dobře věděla, že páchat kriminální činy na území království Gwendarron, natož v jeho hlavním městě Nurnu, je čirá zhovadilost. Trem se ani nenamáhal, aby změnil cejch na koňském boku. Kdyby byl někdy přistižen s kradeným koněm, čekalo by jej vězení. A kdyby se krádež koně spojila i s vraždou, čekalo by jej alespoň dvacet let galejí na lodi, nebo práce v kamenolomu, ne-li rovnou oprátka...

2. Objednávka

V této kapitole se pozorný čtenář dozví, kterak do Liscannoru dorazil podivný posel, o večeři U korbele červenýho, o nabídce posla z Východu, o jejím přijetí a následných přípravách na cestu, a nakonec i o podezřelé návštěvě ve starostově domě.

Trpaslík Páin, momentálně nejzkušenější a nejslavnější nurnský rek si toho ráno přivstal. Políbil vedle spící Lúniel, oblékl si domácí kalhoty, trochu si zastřihl vous, zběžným pohledem zkontroloval, zda jeho tři děti ještě spí, a vyšel ven. Chtěl toho dne naštípat kopu dřeva. Patřilo to k jeho takřka dennímu rituálu. Vždy se tak alespoň částečně odreagoval ze svého vzteku, který ho popadl vždy, když uviděl Herbertův dům. Zamyšleně popadl sekeru a chystal se štípat připravené špalky. Náhle zvedl hlavu a zadíval se k cestě, která vedla k Nurnu. Přijížděl po ní jezdec, který se kvapem blížil. „Hm, jižan", pomyslil si trpaslík a začal štípat. Jezdec přijel až k trpaslíkovi. „Ty seš starosta? Hledám ho!". „Hm, to nejsem. Tam", ukázal Páin Nórienský rukou směrem k domu Lynhaardově a pak se opět dal do práce.

Obrovským domem se rozlehlo zabušení. „Kruci, Lyňho, kolikrát sem ti říkala, že si sem nemáš vodit ty tvoje kumpány brzo ráno", strčila Wenora do svého manžela. „...co, co je?", kroll se začal pomalu probírat. „Někdo nám mlátí do dveří, běž ho vyhodit!". „Jo, to taky hned udělat", zvedl se Lynhaard z postele a ještě v noční košili šel vynadat tomu rannímu budiči. Prudce otevřel dveře a do tváře jej udeřily první ranní sluneční paprsky. „Co, co chtít?". Jižan mezitím seskočil z koně a představil se. „Jsem Astren a zastupuji svého pána Bledora. Můj pán má pro vás zajímavou finanční nabídku za malou službu". „A co, co jako kráčelo?", Lynhaard se pomalu probíral ze spánku. „Jsem jen posel, více vám řekne můj pán. Čeká vás dnes k večeru v hostinci U korbele červenýho v Nurnu. Jste zváni. Tedy všichni, kteří vládnou zbraní a jsou ochotni na nějaký čas opustit své domovy. To je vše. Uvidíme se večer!", jižan opět vsedl na koně a tryskem odjel, zanechávaje krolla, mžourajícího do slunce.

„Takže, jak ja povidala. Večerom u Korbel červený my máme bejt, ten chlap říct. Prej penize z tého koukat", zařval v hostinci U hrocha starosta Lynhaard, který nelenil a svolal všechny obyvatele Liscannoru. „Hm, mohlo by to bejt zajímavý, mě už svrběj pracky, dlouho sem nikomu neusek hlavu", zabrumlal si spíše pro sebe Páin. „Helé, a to jako u toho Korbele bude všechno zadarmo, celý pozvání?", ozval se hraničář Tanris, o jehož lakomosti se dávno vědělo. „Jo", odbyl ho Lynhaard. „Já sem slyšel, že prej Korbel červenýho je jedna z nejlepších hospod v Nurnu!, podotkl Astorius, elf zabývající se magií. „Jo, to je pravda, pamatuju si, že tam kdysi Llandaff nechal spoustu prachů, hm", podotkl Páin. „Ták, to beru! Já teda du, aspoň si zadarmo narvu panděro. Chá, to se zase nažeru až budu blejt a pak znova", zaradoval se Tanris, rasou sice elf, ale zato z Álfheimu. „Takže večer deme všichni, nebo ne?", rozhodl za všechny barbar Dergan, který měl ve zvyku nechávat si vždy zadní cestu, kdyby náhodou někdo nesouhlasil. „Jo!".

Píseň o katu
Lynhaard Nepodrobitelný z Rugornu, syn Byrthogův

Má každý svoji hrdost snad,
má každý svého nitra řád,
jej ctí si víc, než na poklad,
a střeží, to snad radš by pad

Já jsem už syt všech planých rad
a protichůdných polopravd,
co v odpovědi nadvakrát
míní ne i ano dát

Nač v kladu chválit protiklad
a vlnit se jak slizký had,
svým smyčkám těla nedat spát,
tu pravdu mluvit, pustě lhát?

Však zákonitě přijde zvrat
a zem se změní na mokřad,
kde ze smrdutých bludů blat
se jedovatý zdvihne smrad

A příběh ten pak získá spád,
tu pozdě bude plakat, lkát,
ten kdos se stane akorát
sám sobě vrahem, vlastní kat


K večeru se do Nurnu rozjela desetičlenná skupina jezdců těch z Nurnských, kteří byli ochotni opustit na nějaký čas své domovy a samozřejmě vydělat si nějaké tučné peníze. Podívejme se tedy na ně blíže. Trpaslíka Páina není třeba představovat, tento muž přežil jako jediný Mondragonský atentát a již tím se stal legendou. Vedle toho to byl nejlepší bijec z družiny. Kroll Lynhaard, starosta Liscannoru, si již také své v družině odbyl a jeho bojové umění bylo dostatečně uznávané. Zrovna tak barbar Dergan, který toho zase moc nenamluvil, ale o to lépe se dovedl ohánět mečem. Válečníky ještě doplňoval hloupý a nezkušený barbar Dobhar, nová tvář v družině. Tento hlupák si nejprve půjčil spoustu peněz na brnění, ale pak se na jeho koupi vykašlal a raději peníze zakopal. Že prý je nebude potřebovat. Ano, málem bych zapomněl ještě na jednoho válečníka. Byl jím starý známý Énmil, ale ten mnoho úcty mezi ostatními nepobral. Další důležitou složku v družině tvořili kouzelníci. Již zkušenějšího Astoria, který o sobě rád prohlašoval, že je mistr bílé magie, doplňoval naopak černočerný a temným silám oddaný Mugzaš, se kterým nechtěl mít Astorius nic společného, ale spíše se jednalo o pózu, neboť chtě nechtě nikdo nemohl Mugzašovi nikdy vyčítat, že by nechtěl pomoci družině. Důležitým členem družiny byl i hraničář Tanris, který dovedl poskytovat první pomoc a tudíž byl, zvláště po boji, dosti těžko nahraditelný. Na druhou stranu je třeba říci, že to byl nenapravitelný chmaták a co nebylo zakopáno dvacet sáhů pod zemí nebo nebylo aspoň pět mil mimo něj, tak všechno ukradl. Zkušenějším, ale o to více neschopným chodcem byl Trem Oldevůk, zloděj a vrah. Ten již sice něco prý v životě zažil, ale jeho činy to moc nedokazovaly. Pěkně si jel na ukradeném koni a bylo mu to srdečně jedno. Skupinu doplňoval věčně opilý a věčně usměvavý hobit Krull Tichošlápek, potulný zloděj z Mortalu. Jeho věčné šklebení se a smání se mu udělalo na obličeji zajímavou grimasu.

Nurnští dorazili včas. O jejich koně bylo bleskově postaráno a dobrodruzi vešli do luxusního hostince U korbele červenýho. „Následujte mě do salónku, jste očekáváni, prosím tudy", ujal se družiníků uniformovaný číšník. „Hvííí, tady je to dobrý, kruci", zvolal Krull. „Jó, to bude žrádlo", přidal se Tanris a poškrábal se na zadku. Čišník je mezitím zavedl na místo. U stolu sedělo pět mužů. Jižan Astren mezi nimi nebyl. Naopak celá pětice nesla typické znaky a rysy lidí žijících na východě. Nepochybným vůdcem tohoto společenstva byl vysoký muž s tváří poznamenanou neštovicemi. Oblečen byl do pohodlných cestovních šatů a u pasu se mu houpala tenká dýka. Podle východního zvyku byl nadbytečně ověšen bezpochyby cennými šperky. „Bledor, těší mě, že vás poznávám", napřáhl ruku směrem k Nurnským. „Lynhaard z Rugornu", chopil se nabízené pravice kroll a mohutně ji stiskl. „Jau, posadťe se. Rád bych s vámi projednal nějaké důležité věci", sykl východňan a ukázal na volná místa. Všichni se posadili. Ostatní čtyři muži, patřící k Bledorovi, očividně tvořili jeho ochranku, neboť jejich přiliš volné oděvy jasně ukazovaly, že pod nimi normálně schovávají pancíře, a ti se do hovoru nezapojovali. Okamžitě bylo doneseno víno a předkrm. Všechno výtečné chuti. „Teda já ti povim, Énmile, to muselo stát majlant", naklonil se Krull k válečníkovi. „Hm, určitě maj skupinovou slevu", nachomýtl se do rozhovoru Tanris a nahlas si krknul. „Pardon".

Pozornějším členům družiny, zejména Páinovi, Lynhaardovi a Astoriovi, mezitím Bledor začal vysvětlovat, proč je sem pozval. „Jedná se o poměrně delikátní záležitost. Potřebuji od vás přepravu jisté malé zasilky na úpatí Kohimského pohoří v Monghyru. Z jistých důvodů nemohu zásilku přepravit sám. Proto si najímám vás. Je to bezpečnější". „Tak pozor, eště ste si nás nenajal. Mluvte stručně a jasně. Co to je, kolik za to a kde je Kohimské pohoří?", přerušil jej trpaslík Páin, který má rád ve věcech jasno. „A promiňte, zvěsti o vás nelhaly. Takže to zkrátíme. Zásilka je tato malá truhlička, jak vidíte je zapečetěná, do ní v žádném případě nepolezete, to se snadno pozná", vyndal Bledor malou truhličku z drahého dřeva, opásanou železnými pruhy, „Kohimské pohoří se nalézá zhruba uprostřed Monghyrských plání. Monghyr se nalézá za Karwellem a Lismorrem. Po překročení hranic musíte přes most na řece Lyarpull a pak přes pralesní pásmo, hned potom budete v Monghyru, mapa je tady. Na cestě se nebudete s nikým bavit, nebezpečí by vám nemělo hrozit nikde, snad pouze cesta pralesem může býti nebezpečná, cesta v něm je hodně zpustlá. Zásilku předáte ve vesnici Tezpur, která leží na hlavní cestě u úpatí Kohimského pohoří. Tam ji předáte muži jménem Olchored. Za to všechno dostanete teď hned patnáct tisíc a po doručení truhličky od Olchoreda dalších pětatřicet tisíc zlatých ve špercích, stačí?". „No, to být jasné a stručná řeč, to se mi líbit", pokýval hlavou starosta Liscannoru. „Moment, ještě než si plácnem, politická situace v Karwellu, he?", zeptal se Páin. „Pokud vím, občanská válka již skončila částečným úspěchem povstalců, kteří byli podporovaní Lismorrem. Průjezd by vám neměl činit potíže. Mýtné a průjezdné hravě zvládnete, ujednáno?". „No tak jo, plácneme si na to a tu zálohu prosíme hned", ozval se Astorius, když se předtím rozhlédl po ostatních. Bledor položil na stůl naditý váček. Po přepočítání a získání ještě několika nezbytných informací na cestu se všichni dali do jídla. Bylo výtečné. Tanris si vzpomněl, za co že to tenkrát Llandaff platil hříšné peníze a zvolal. „Hola, číšníče, přihraj mi sem jedno mallikornské červené, ročník 996". „Jistě, pane!", číšník odběhl a za chvíli přinesl na stříbrném podnose láhev. Bledor zaskřípal zuby, ale nahlas neřekl nic. Tohle musí překousnout, však se mu to ještě vyplatí. Tanris se napil. Ve víně se vůbec nevyznal, ale pocit, že pije na cizí účet víno za dobrých pětset zlatých, mu očividně dělal dobře. I ostatní si pořádně pošmákli na výtečné krmi a lahodném pití. Nakonec večeře skončila. Na jejím konci Bledor předal do rukou Nurnských zapečetěnou truhličku a váček s penězi. „Hodně štěstí", poplácal Bledor po ramenech Lynhaarda. Pak i se svým doprovodem nasedl na připravené koně. Páin se za ním zamyšleně podíval. „Něco mi na tom chlapovi nesedělo". „To je normální, typickej východní buran, několik sem jich znal. Má plný kapsy zlata a neví co s nim. Určitě peče nějakou lumpárnu. Docela by mě zajímalo, co to vlastně povezeme?", vmísil se do rozhovoru Astorius. „Tak se podiváme, néé!", skočil k truhličce opilý Tanris s nožem, čemuž se Trem Oldevůk a Dobhar začali hloupě křenit. „Tak toho byla už dost!", zaječel Lynhaard a pokračoval: „To by z toho byla mizerná kšeft, kdyby my to votvírali, tak nedostala žádný peníze. A ty co sme teďka dostali, sou pravý, to sem se přesvědčila". „Přesvědčil, debile!", zamumlal si pro sebe Tanris, který si rád hrál na vzdělance, přestože jeho vychování se blížilo Lynhaardovu. Lynhaard nic neslyšel. Nurnští se odebrali do Liscannoru.

„Takže zítra ráno za úsvitu odjíždíme", oznámil všem Páin, trpasličí rek. Odpovědí mu bylo víceméně souhlasné zamručení všech ostatních. „No to je dost, že seš doma, kolik je hodin? A vůbec, táhne z tebe kořalka!", uvítala Wenora Lynhaarda. „Kuš, já obchodně obchodovat, peníze nosit. Jo, a na ráno mně tu velkou tornu sbalila, zbraň vycídila a ňáké to chutivo a voda přibalila. Ráno odjíždíme. Bude hodně peněz", oznámil kroll stručně manželce a šel spát. Nespal však dlouho.

Ještě za tmy se ozvalo klepání na okenici. Lynhaard s mohutným zívnutím otevřel dveře. Venku stála zahalená postava. „Jsem Norgh ze Sleroku", za mužem bylo vidět koně a psa. „No a?", opáčil kroll. „Vím na co si vás dnes najal ten bastard Bledor, potřebuji tu truhličku". „Nic nemít, votravo, a vůbec chtít já spát". „Máš, nehodlám o tom diskutovat. Poslouchej dobře, Bledor vám stejně nezaplatí. Je to Karak. Karaci nikdy nedrží slovo. Já tu věc potřebuji". „Nedám, co dáš ty a co ty být zač?". „Já jsem Slerok! A když vy tu věc odvezete do Monghyru a nepředáte ji Karakům, ale nám Slerokům ve vesnici Cheduba, tak vy dostanete pětatřicet tisíc zlatých na dlaň". „Pch, a kolik dala teď hnedka?", opáčil kroll, starosta liscannorský, a zamrkal. „Nemám peníze, můžu ti dát pouze dva tisíce na ruku". „Jo, tak dej", Lynhaard přijal malý váček a zběžně peníze zkontroloval. „Nezapomeň, Cheduba". „Jó, jó, a vo co vlastně de?". „V Monghyru vlastně stále probíhá válka mezi dvěma klany. Námi Sleroky, kteří jsou v právu, a těmi psy Karaky. V té truhličce má býti údajně něco, co by mohlo tento konflikt definitivně vyřešit. Vám je ta věc na nic. Potřebujeme ji a narozdíl od Karaků vám zaplatíme!". „Dobrá, dobrá, ták Cheduba, jo, to ja viděla na tý mapě", vyprovodil Lynhaard muže ode dveří. Muž se ztratil ve tmě.

Ráno se všichni účastníci večeře s Bledorem sešli před Hrochem. Každý měl koně a sbalený ranec. Lynhaard všechny seznámil s noční návštěvou. Nastaly dohady. Astorius celkem oprávněně nakonec všechno shrnul. „Na východě žijou lumpové a zloději. Kradou tam všichni. Nikomu se nedá věřit. Já bych to odevzdal Karakům, protože ty dali větší zálohu. Musíme si ale dát pozor". „Pche, nejlepší by bylo zařídit to, aby to dostali všichni, voba dva", ozval se Tanris, kterému zrovna jeho úchylný bratr Herbert přinesl teplé ponožky na cestu. Jak by to však zařídil, to již neřekl. „Hm, hm, ehm. Je potřeba zvolit vůdce", ozval se Páin, který měl rád ve věcech pořádek. Nikdo neprotestoval, vyjma Tanrise, ale ten pro své podivné názory většinou nenašel žádného zastánce. Rozdaly se lístky a uhly, každý na ten papír něco naškrábal, pak se to všechno hodilo do čepice a hostinský Jeremiáš byl vyzván, aby hlasy sečetl a oznámil vítěze. „Tak pozór, pozór, vítězem volby družinového vůdce pro tento rok, tedy na tuto výpravu do Mónghyrů, se stává, jo, Tanris". Ozval se hromový elfí řev. „Ne tak, ten je poslední, pardon, omlouvám se". Řev utichl. „Nó, takže se bude konat ještě jedno kolo a do něj postupují Páin a Lynhaard". Proběhlo další kolo, které Tanris sabotoval. Vítězem se stal kroll a starosta Lynhaard. Povstal a takto promluvil: „Tak já být vůdce a budu moc zlej, teda přísnej. Kdo po cesta držkovala, kradla a ták vůbec, ten dostat pořádně do tlama a já osobně mu zkrátilo kořistný, takže takový drzý držkovadlo potom taky třeba nic nedostat. Tak a basta, jede se na východ"...

3. Bílá ruka

V této kapitole na chvíli opustíme Nurnské a podíváme se na vznik jedné organizace. Vnímavý čtenář se tak dozví, kterak to bylo s Bílou rukou a kterak se Velký Alwynn zakalil a nakalil.

Kdesi v Karwellu na stavbě nového domu pro jakéhosi zbohatlíka... „Hej chlapi, neflákejte se mi tady, nebo to všechno prásknu", rozlehl se pištivý hlas malého tlouštíka, který měl modré oči a vlasy barvy slámy. Byl to člověk, na této stavbě dělal mistra a měl na starosti asi deset dělníků nejrůznějších ras. Všichni se dali neochotně do díla. Někteří stavěli další nosnou zeď, dva přitesávali trámy, další nosili materiál. Malý tlusťoch míchal maltu. „Hele, ty neschopo, jak sem tě to učil, míchej pravidelně, aby tam nebyly žmolky, to je strašný, takový lemro sem snad nikdy neviděl", obořil se na něho jeden z trpaslíků a pokračoval. „Jestli to nebude pořádně, tak nás ten blbec vopravdu napráská a my si nevyděláme vůbec nic". „Prosim tě, nech ho bejt, dyť je ouplně nechopnej, já to udělám a ty běž radši zamýst támhle to svinstvo", přidal se do debaty hobit a vrazil tlusťochovi do ruky smeták. Dodejme, že onen tlusťoch se jmenoval Alwynn a byl to člověk. „Ano pane, ano pane", Alwynn se téměř uklonil a jal se zametat. Chvíli se nepořádně věnoval této podřadné činnosti, pak se rozhlédl a když viděl, že si ho nikdo nevšímá, zahodil koště a mazal za mistrem, za Plimskrem. Shodou okolností to byli jediní lidé na celé stavbě. Alwynn se k Plimskrovi přitočil. „Helejďe, pane mistr, támhle ten trpajzlik jeden mrňavej vo vás řek, že ste blbec". „Cože, ten mizera, já mu ukážu", rozčílil se mistr Plimskr a náhle mu svitlo v očích. „Hele, Alwynne, všechno, co vo mě kdo řekne, tak mi povíš, tady máš stříbrňák a tady eště jeden a skoč mi pro pivo, zbytek dne máš volno". „Teda pane mistr, to já rád udělám, já je totiž všechny nesnáším, ty pitomý trpaslíky, zaprdlý hobity, přerostlý krolly, jo a taky ty ksichty s černejma držkama, podle mě sou totiž méněcenný, je to póvl a sou to mutanti!", začal si Alwynn vylévat své bolavé srdce. A že si měl co vylévat, celý život nic neuměl, pracoval vždy jako pomocná síla, všichni se mu smáli. Jediné, co dobře uměl, bylo lhát a vytahovat se, do té doby, nežli mu na to každý přišel.

Plimskr byl jiný. Uměl organizovat a manipulovat ostatní vždy tak, aby to vypadalo, že nejvíce práce odvedl on. Měl dar řečnění. Když teď pozoroval Alwynna, jak mu ochotně běží pro pivo, zamyslel se. Už dlouho přemýšlel, že by se chtěl stát vůdcem nějaké organizace, společenstva, nebo něco na ten způsob. Bylo mu celkem jedno, jaké myšlenky a ideje bude šířit. Prostě chtěl být vůdce. S myšlenkou založení organizace, která bude hlásat čistotu lidské rasy se ještě nezabýval, ale když tak poslouchal Alwynna, náhle mu svitlo. Ano, to je ono. Blbců, kteří neměli rádi jiné rasy bylo všude dost. Stačí jich pár sehnat a dát jim myšlenku a vést je. A z toho se dá docela dobře žít a vyhýbat se práci. A Alwynn bude jeho první člen. Jo, ještě si s ním musí promluvit.

Alwynn se vracel s korbelem. „Hele hňupe, dej mi napít!", zahulákal na něj jeden z dělníků. „To je pro pane mistra a neříkej mi hňupe, sem velkej!", odpověděl mu Alwynn a raději zrychlil krok. „Dobře, dobře jsi to vykonal, jsi dobrý člověk a schopný. Myslím, že jistě zvládneš i náročnější úkoly". Alwynn se málem rozbrečel. „Kurva mistře, to ste řek hezky, fakt, nechcete eště pivo?", Alwynn si utřel slzu a nudli u nosu. „Teď není čas na chlast, čeká nás velká práce, ty a já budeme slavný, chceš mi pomáhat?". „To teda chci!", podíval se Alwynn na Plimskra dojatě. „Založíme organizaci na záchranu lidské rasy před těmi, jak jsi to správně řek..., mutanty". „Jasně mistře, to je vono, budeme mít méno, sídlo, pochodový písně, buben, píšťaly, heslo, vlajku, tajný znamení a... a zbraně a taky pochodně a uniformy a... a kurva, vy budete vůdce, velkej Plimskr, to bude krása...", Alwynn se očividně rozpovídal. „A ty budeš velkej Alwynn!", skočil mu do řeči Plimskr, který dobře věděl, kdy má co říci. „Velkej, velkej Alwynn... kurva, já sem velkej Alwynn. Budu velet a smetu všechny pronárody ze světa, a... a taky ty, co mi ubli... ubližovali", v Alwynnově oku se objevily slzy, vzápětí začal škytat, aby se posléze rozbrečel úplně. „Neřvi, musíš bejt tvrdej, všichni musíme bejt tvrdý, tumáš a pij!", okřikl ho Plimskr a podal mu džbánek. Alwynn ještě několikrát škytl a pak vypil džbánek do dna. Poprvé v životě, hlava se mu zatočila a on se zřítil na zem. „No, vypadá to, že o další pití se budu muset postarat sám, tenhle věrnej blbec toho má dost", Plimskr se postavil, utáhl si opasek a vyšel ze dveří. Venku již byla tma. Plimskr o něco zakopl, byla to káď s vápnem. „Taky to mohli dát jinam, pacholci, budu je muset ráno srovnat", Plimskr vykročil do nejbližší hospody.

Černá tma vůkol
Lynhaard nepodrobitelný z Rugornu, syn Byrthogův

Černá tma vůkol krajinu halí
jak teplé smyčky vlněné šály,
usnuly kvítky, broučci i skály,
vodopád času z výšky se valí

Některé věci klid spánku kalí,
špatné když stvůry tuží své svaly,
družina nurnská torny si balí,
věrna své vlasti, oddána králi


Alwynna bolela hlava. Vstal z podlahy a vzápětí se na ní opět zhroutil. Zvracel. Několikrát se zhluboka nadýchl. Začal se potácet ven. „Héj, mistře, kurva mistře, kde ste, sem sám, vopuštěnej...", ozvala se rána a pak šplouchnutí. Alwynn se přerazil o práh a spadl do káďě, plné vápna. Začal se topit. „Sakra, co to děláš nemehlo", přicházející Plimskr Alwynna popadl za šos a vytáhl ho ven. „Prfff, tfuj, blééé..., zachránil ste mi život mistře, ééé...". „Vstávej, deme dovnitř, musíme vymyslet název naší organizace", Plimskr nastrkal Alwynna opět dovnitř. „Umej si ksicht", hodil mu starý hadr. Alwynn tak poslušně učinil. Pak se na sebe podíval. „Já sem bílej, já sem bílej, celej bílej a a mám bílý ruce. Bílá ruka. Fuj, já sem hnusnej", Alwynn se opět usedavě rozplakal. „Kruci, to je vono, to je vono! Bílá ruka! Budeme si říkat Bílá ruka!", Plimskr se rozchechtal, pak vstal a políbil Alwynna na čelo. „Ty kluku debilní, tys na to káp". „Kurva mistře, vy ste tak hodnej", odpověděl mu mezi vzlyky Alwynn a vzápětí se pozvracel znovu...

4. Cesta do Monghyru

V této kapitole se bystrý čtenář dozví o tom, kterak Nurnští putovali do daleké země Monghyrské. Projedeme tedy s nimi kraji poklidnými a přátelskými, pak projedeme i Karwellem, kde hloupý Énmil málem vyprovokuje bitku, a konečně překročíme řeku Lyarpull po Posledním mostě, kde budou naši hrdinové muset poprvé tasit zbraně, dojde k první ztrátě v družině a Páin se vyznamená. Čeká nás i pochod pralesem, kde Tanris ztratí orientaci a Krull Tichošlápek bude unesen tajemnými Zebury a uvidíme, co z toho nakonec vzejde.

Družina opustila Liscannor a domovina za chvíli zůstala daleko za dobrodruhy. Mírně mžilo, ale všichni měli dobrou náladu. Je příjemné si občas vyjet na koni a zapomenout na všechny starosti všedního života. Na budoucnost nikdo příliš nemyslel. Proč také. Život žoldáka je stejně plný zvratů, které musí přijít, tak jako jaro přichází po zimě. Proč si tedy kazit náladu. Vůdce Lynhaard udával tempo a koně jeli klusem. Pouze občas se druzi zastavili v nějaké vesnici, aby pojedli teplý pokrm a napojili koně. A pak dál, na východ.

„Tanrisi, vykašli se furt na to honění králiků a radši se zařaď", okřikl kouzelník Astorius elfa Tanrise, který neustále všechny zdržoval, neboť se neustále pokoušel honit králíky a podobnou havěť. Tanris něco sprostě zabručel, ale když viděl, že se ho nikdo nezastane, tak skutečně popohnal koně a přidal se k ostatním. „Hm, za chvíli budeme v Karwellu, tam je to drsný", stručně konstatoval Páin. „Jo, takže tuhlejc v tá země všichni i Tanris držet hubu, nebo já zakročila", zařval na to Lynhaard a vzepjal se v sedle, aby ho všichni slyšeli. Na Karwell neměl ty nejlepší vzpomínky. Ještě teď měl na zádech vidět při řídkém koupání staré jizvy, které tam zanechal bič královského kata. Ale to bylo již dávno. Od té doby se mnoho změnilo. Bývalý král Blasten se držel s hrstkou věrných v pevnosti Golerd u Sněžného jezera a povstalci, podporovaní Lismorrem, ovládali celý zbytek země. Země však byla vyčerpaná z několikaleté občanské války a každý si raději hleděl svého. Kontrola na hranicích dopadla dobře, druzi zaplatili poplatek a byli vpuštěni do země. A za několik dní se opět blížili k hranici. Východní hranice byla střežena asi dvacítkou vojáků, kteří kromě mečů a pík měli i těžké kuše. Skupina Nurnských dojela až k nim. Následovalo obvyklé vymáhání hraničního poplatku. „Cožéé", vypískl Énmil, když se dozvěděl jeho výši. „Jo, slyšíš dobře, hňupe, každej dá pět zlatek, nebo nikam nepokračujete", zařval na Énmila velící setník, a aby své odhodlání vyžadovat peníze podpořil, mávl rukou. Zpoza strážního domu se vylouplo obrovské zvíře, na jehož hřbetě byla upevněna dřevěná konstrukce. Nurnští couvli, ba dá se říci, že Trem Oldevůk, Dobhar a Krull Tichošlápek dokonce začali utíkat. Pouze Páin zůstal klidný. „Hm, olifant, vo tom sem čet v jedný knížce", zavrčel trpaslík a sevřel meč. Klidný zůstal kupodivu i Énmil, klidně šel k olifantovi a dloubnul do něj klackem. Vojáci zvedli kuše. „Dobrý, a kvůli tomudle máme jako platit?", pokračoval Énmil, jehož čest, jakožto muže, byla nevalná. Lynhaard s ostatními mezitím vytvořili obranný val. Situace mohla každým okamžikem přerůst v ozbrojený střet, jehož výsledek by mohl skončit tragicky. Chvíli se nic nedělo, pak se Lynhaard projevil jako správný vůdce. „Platit", zařval jako v hospodě a sáhl do měšce, z něhož podal nejbližšímu vojákovi hrst zlatých. Napětí polevilo, střelci sklonili zbraně. „Jeďte!", oznámil Nurnským setník a koně se dali do pohybu. „A stejně sou to kreténi i s tim jejich ušatym monstrem", zvolal opět Énmil, ale to mu už dopadla krollova chlupatá pracka na obličej. Dobře to dopadlo. Nikdo snad nic neslyšel, nebo také možná nikdo nic slyšet nechtěl. Nurnští přeci jenom vypadali dost hrůzostrašně.

Zanedlouho se před družinou objevila řeka Lyarpull. Tak mohutnou řeku ještě nikdo z nich neviděl. Od jednoho břehu ke druhému měřila dobrých dvěstě sáhů. Cesta však na jejím břehu nekončila, pokračovala po bytelném mostě, který jistě musel stavět nějaký velmi zkušený stavitel a mraky dělníků (tady na východě možná i otroků). „Ták, to být Poslední most a za tou byt ta země Monghyrská", oznámil kroll Lynhaard všem, kteří jej mohli slyšet, „Páin, mít ty ten zásilek?". „Hm, jasně, že mít ten zásilek", zašklebil se trpaslík a poklepal významně na jednu sedlovou brašnu, která ukrývala malou truhličku, zásilku od Bledora. „To je dobrá", odpověděl mu kroll a Nurnští vjeli na most. Kopyta klapala po velkých kamenných kvádrech, ze kterých byl most postaven.

Tenhle most, který byl již velmi starý, tvořil jedinou přístupovou cestu ze západu do Monghyru, pakliže jste ovšem nechtěli plavat. Monghyrská hranice nebyla nijak hlídaná, alespoň ne nějakou státní mocí, právě proto se tady usídlila banda krollů pod vedením jednookého Grucha. Měli tu celkem snadné živobytí. Most sice nebyl mnoho používán, ale pakliže zde zrovna nejela větší skupina cvičených vojáků, byla každá kořist jistá. Nurnští byli již skoro na konci mostu, když tu náhle jim cestu zahradila Gruchova banda. Tlupa špinavých a otrhaných krollů, kteří páchli zrovna tak, jako řinčeli zbraněmi. „Navalit vy sem vše zlato na jeden hromada tutam", zařval Gruch a ostatní krollové spustili povyk. Kořist se zdála jistá. Proti Nurnským stálo přes dva tucty buranů, kteří měli na svědomí již mnoho nevinných životů. Ale na druhou stranu řečeno, to Nurnští také. Páin se podíval na Lynhaarda a ten kývl hlavou. A Páin vyrazil na koni kupředu. Jeho meč se zaleskl na slunci a první kroll byl bez hlavy. Dergan s Lynhaardem přispěchali trpaslíkovi na pomoc. Začala řežba. Krollové se vrhli s řevem kupředu a některým se podařilo proniknout skrze tři bijce. Jeden se vrhl na Dobhara a vrazil mu meč do břicha. Vyvalila se zpěněná krev. Kdyby si hloupý Dobhar za vypůjčené peníze koupil brnění, asi by tu ránu přežil, ale ten je raději zakopal na neznámém místě. Takže se teď svezl k zemi, zakoulel očima a bylo po něm. Páin mezitím zabil nejméně tři další nepřátele a byl očividně ve svém živlu. Také kolem Lynhaarda se válelo několik mrtvol a jeden kroll se plazil pryč s useknutou rukou. Pak se však náhle jednomu krollovi podařilo dostat se Lynhaardovi do zad a ostnitým kyjem mu prorazit železný plát, který mu kryl záda. Vzápětí byl sice zlikvidován Derganem, ale Lynhaard se povážlivě zapotácel. Naštěstí pro Nurnské se právě v ten okamžik podařilo Tanrisovi, Krullovi a Trem Oldevůkovi za kouzelnické pomoci Astoria a Mugzaše zacelit díru po Dobharovi a zabít několik útočníků, jejichž hlavní nevýhoda byla v tom, že na sobě měli pouze kožené a páchnoucí hadry, nikoli brnění. Lynhaard se mezitím vzpamatoval a vrazil svoji zbraň do dalšího nepřítele. Páin si systematicky prosekával cestu k nepřátelskému veliteli. Gruch zpozoroval nebezpečí a otočil se k trpaslíkovi. Vyčkával a pak skočil kupředu, v ruce držel obrovitý kyj. To se ale přepočítal. Páin včas strhl koně a několika následovnými ranami rozsekal Grucha na hromadu zkrvaveného masa. Krollové začali ustupovat, chtěli utéci pryč z mostu, tam kde začínal hustý les. Tanris jednomu prostřelil záda a do dalšího zajelo několik blesků, které vyvolal Astorius. Snad jen dvěma tupcům se podařilo utéci. Ostatní byli zmasakrováni. Páin popohnal koně kupředu a zvolal na ostatní, že vidí nějaké stany. Ostatní se vrhli za ním a za chvíli již všichni rabovali skromné příbytky bandy, která tentokrát přecenila své síly. Nurnští důkladně pročesali i okolí, všechno cenné právem vítěze zabavili. „Tanris, ke mně!", zařval Lynhaard. Tanris přišel. „Co chceš?". „Ranhoj mi to a ať to nebolí", rozkazál hraničáři vůdce a odkryl krvavou ránu na zádech. „Jo, tak to řekni pěkně správně. Řekni: Prosím tě, Tanrisi, ošetři mi svým odborným zásahem tu mojí hnusnou ránu na mých hnusných chlupatých zádech. Přece to neni tak těžký", poškleboval se Tanris, elf s duší barbara. Lynhaard se nejprve podíval na meč a pak mlčky nastavil záda. Tanris chtěl ještě chvíli těžit ze své momentální převahy, ale pak zmlkl a ránu Lynhaardovi odborně ošetřil. „Jé hele, ten blb Dobhar je mrtvej. No jo, kdyby si koupil brnění, tak tady mohl bejt s náma, ale to von ne", oznámil všem Astorius, který obhlížel mezitím bojiště. „Hodit ho do vody, žádnej pohřeb, stejně von furt chodit dozadu a s nikdo nemluvit", rozkázal léčený vůdce a Páin mrtvého Dobhara skopl do vody. Žbluňk, voda vystříkla a od té doby si na mrtvého nikdo nevzpomněl.

O hlouposti krollí
Páin z Nórienu

Karwellem jsme projeli,
spoustu zlatých platili,
máme totiž pospíchat,
ne se v bitkách zdržovat

Pak se ale objevili
velicí a tupí krolli,
mysleli, že jich je víc,
mohou nastavit svou líc

Teď se válí těla v prachu,
měli míti trochu strachu,
pořádně si rozmyslet
dřív, než začli urážet


„Ták, a teď musíme dál, skrz tenhle hnusnej hustej les, hele, vede tady ňáká cesta", ozval se barbar Dergan. „Dobrý, Tanris nás povede, je to koneckonců stopař", Páin se podíval po ostatních. „Jo, vede nás a za naše zdraví teď zodpovídat von", promluvil vůdce a Tanris se hrdě postavil do čela. „Já jsem také stopař, jsem totiž vzdělán v oboru hraničářském", řekl náhle chodec Trem Oldevůk, který sice neváhal svévolně zlikvidovat hlídače koní, ale který svojí naivitou občas všechny udivoval. „Jó, tak to sice možná seš vzdělanej, ale maximálně tak blbec a hovado", okřikl jej Páin. Na ta slova Trem Oldevůk obrátil koně a od té doby jej nikdo neviděl. Žádná škoda.

Družina se dala na pochod a Tanris se snažil držet cesty, když družinu vedl. Celý den se mu to dařilo, ale večer náhle všichni zjistili, že sešli z cesty. „Ták, to být vážně dobrá. Být v řiť", Lynhaard začal nadávat. A ostatní se přidali. Tanris krčil rameny a tvrdil, že za nic nemůže. Částečně měl pravdu. Les byl opravdu velmi hustý a udržet v něm orientaci bylo prakticky nemožné. Druzi se rozhodli, že přenocují na místě a rozbili tábor. Noc proběhla klidně a následující den opět všichni šlapali. Trvalo to celý další den a večer opět nikdo nevěděl, na jakém místě se družina nalézá. Teprve nového dne Tanris opět nalezl ztracenou cestu a družina šla dobře směrem na východ. Pěkně jeden po druhém, koně vedou všichni za uzdy, když tu náhle Krull Tichošlápek zařval bolestí. Ostatní se otočili a již pouze viděli, kterak byl malý zloděj uchopen za hlavu ohavným tvorem, který se náhle spustil z větví. Listí zašustilo a bylo ticho. „Támhle je to, támhle to zdrhá", vřeštěl jako pominutý Énmil. Družina se dala do pohybu. „Vy hlídat koně, já, Páin, Dergan a Tanris deme za Krull. Zachránit ho!", řval Lyhnaard rozkazy. Opodál rostoucí křoví se náhle rozhrnulo a na družiníky skočil podobný tvor, který předtím unesl Krulla. Stvoření připomínalo obrovskou opici, která má na předních pařátech pouze tři prsty, z nichž prostřední byl nepřirozeně dlouhý. Pařáty se mihly vzduchem a Dergan se zhroutil na zem s obličejem zalitým krví. Lynhaardův a Páinův meč se mihly vzduchem a udeřily plnou silou do nepřítele. Obluda zařvala, krev se vyvalila z ran a pokropila okolní zem. Ještě několik úderů a nestvůra byla konečně zabita. Tanris začal zkoumat poranění. „Tfuj, tak to je pěkný svinstvo tohleto, ty rány sou otrávený, ta mrcha má v těch pařátech jed". Hraničář provizorně zavázal nejtěžší rány a pak se rychle část družiny odebrala hledat ztraceného hobita Tichošlápka.

Krull řval na celé kolo, naštěstí pro něj mu však zatím obluda ublížit nechtěla. Krull byl pevně svírán jedním pařátem, zatímco pomocí druhého skákala obluda jistě z větve na větev. Takhle ho nesla asi tři směny. Pak se objevila mýtina. Uprostřed ní bylo ohniště, kolem kterého pobíhaly ještě čtyři další stvůry. Na jednom stromě byla veliká koule postavená z větví. Hnízdo, napadlo hobita. Bestie pustila Krulla, zatímco druhá jej obtočila pevnou liánou. Takto, zcela zbaveného pohybu jej zavěsily hlavou dolů z hnízda. Tvorové se mezi sebou dorozumívali primitivní řečí. Jeden byl očividně samice. Ta začala připravovat nad ohništěm velký kotel. Kolem ní skotačila tři mláďata, která se však rychle vydala šikanovat svázaného Krulla. Nejprve do něj píchala klacíkem a pak po něm začala házet kamením. Matka je však zahnala, asi nechtěla mít otlučený oběd. Voda v kotli se začala ohřívat. Vysílený Krull začal omdlévat, jak by také ne, když visel hlavou dolů. Z posledních sil se mu nakonec po dlouhém úsilí podařilo vyprostit jednu ruku z pout a následně se zachytit provazu, na němž visel. Mláďata to zpozorovala a spustila povyk. To se však již Krull zachytil hnízda a následně na něj vylezl. Jeho obratnost jej opět zachránila. Alespoň na chvíli. Vzápětí se do něj pustila mláďata. Krull se snažil utéci po hnízdě nahoru do větví. Náhle jedna větev povolila a hobit se řítil z výšky na zem. Dopad byl tvrdý. Tichošlápkova hlava se nepřirozeně zvrátila a z úst mu začala vytékat tmavá krev.

„Jsou támhle", zarazil najednou Tanris ostatní pronásledovatele. „Obklíčíme je", pronesl Páin a vzápětí čtveřice vyrazila do útoku. Boj byl krátký. Pod zbraněmi dobrodruhů z Gwendarronu padla samice i starý samec, který předtím ukradl Tichošlápka. Mláďata začala utíkat. Lynhaard zařval a jal se je pronásledovat. Jedno mládě ještě před tím, nežli padlo rozpolceno ve dví, stačilo seknout po krollovi pařátem. Rána nebyla hluboká, přesto však Lynhaardem projela silná bolest a vzápětí se dostavil i třas. Ostatní mezitím postříleli zbylá mláďata. Zanedlouho na místo dorazil i zbytek družiny. „Je tuhej, spadl ze stromu, chudák", oznámil všem Dergan, barbar. „Ale co, aspoň že neskončil v tom hrnci, to je náhodou lepší spadnout ze stromu, hm", konstatoval dalšího mrtvého v družině Páin. „Spálit, zbytky sebrat a dát je do krabička", rozhodl vůdce, a tak se i stalo. Tak skončil malý hobit Tichošlápek a narozdíl od smrti Dobhara to družinou otřáslo. Dodejme, že těmi záhadnými tvory byli Zeburové, primitivní humanoidi, kteří se řídce vyskytují po lesích.

5. První potíže

Tato kapitola seznámí milého čtenáře s příchodem Nurnských do vesnice Mombi, k družině se přidá průvodce Kálek Pajdavec, dojde k setkání s Bílou rukou, naši druzi budou okradeni, Astorius se vydá po zlodějových stopách. Také dojde k důležité poradě a nakonec družina dorazí na úpatí Kohimského pohoří a do vesnice Tezpur.

„Konečně, ten hnusnej prales končí", zařval Tanris po dalším dnu, stráveném v přítmí nevlídného stromoví. Nurnští si oddychli. Konečně normální světlo. Na pohled se otevřela travnatá planina, na které se koně hned začali pást. Nedaleko bylo vidět vyježděnou cestu. Družina se dala do pořádku a Páin zkontroloval, jestli má zapečetěnou truhličku. Byla na svém méstě. „Mnó, takže je nás o kusů několi míň, Trem uteknul, Dobhar a Tichošlap chcípli, to znamenat, že nás být..., hm... kus a kus a támhle ten to být...", Lynhaard se začal mračit. „Sedm, primitive, to tě toho ten Moskyťák moc nenaučil", jedovatě si rýpl Tanris, načež si upšoukl. Kroll začal supět. „Nechte toho, je nás opravdu sedm, vůdce Lynhaard, Páin, Tanris, Astorius, Mugzaš, Énmil a já", uklidnil situaci Dergan, který neměl rád hádky. „To málo, nevěděla já co nás eště čekalo". „Hm, proč málo, prostě každýho, kdo se k nám přiblíží, sejmu", nadutě odpověděl Páin. „Hele, pojedeme do nějaký vesnice, podle mapy by jedna měla být asi deset mil odsaď", ukončil debatu Astorius a všichni se opět uvelebili v sedlech.

Do vesnice Mombi přijela družina až za soumraku. Po pravdě řečeno byla tahle vesnice maličká. Shluku hliněných a velice chudě vyhlížejících domků vévodil jeden patrový baráček. Několik dětí páslo husy a kozy. „Na háku, to je určitě hospoda. Najíme se, už mám těch železnej zásob plný zuby", zaradoval se Dergan a dobrodruzi začali seskakovat z koní. „Hele, chlapi všimli ste si, že tu žijou samí kudůci?", poznamenal Mugzaš. „Jo to vidim, to sou stejný svině jako byl ten gauner a úchylák Draplák, poďte je všechny podřezat", Páin si dobře pamatoval, že největší vyvrhel v nurnské historii byl shodou okolností také kudůk. Naštěstí pro obyvatele byla ostatní část družiny proti. Uvnitř domu byl zřízen primitivní výčep, kolem stolků sedělo několik nepřívětivých kudůků, kteří pili z malých kalíšků jakýsi alkohol. „Chceme žrát a hodně", zaječel Tanris, zachřestil zbrojí a sedl si na volné místo. Posadili se i ostatní. Místní hostinský jim neochotně přinesl misky, ve kterých byla k velkému zklamání družiníků pouze kouřící čočka a k tomu byly obilné placky, k pití pouze silná pálenka nevalné chuti. Nurnští sice reptali, ale po zbrani nikdo nesáhl. Mugzaš se pokusil zjistit nějaké informace o místních poměrech, ale mnoho se toho nedověděl. O válce mezi Karaky a Sleroky nikdo nechtěl mnoho hovořit, každý se bál. Zavládlo ticho, které přerušil až jeden z hostů, kterého si předtím Nurnští nevšimli. Očividně nepatřil k místním. Měl cestovní šaty, meč a tornu. „Pánové jsou z daleka, mohu jim nějak pomoci?", otázal se ten člověk. „No to můžeš, potřebujem do Tezpuru", uvolnil mu místo Astorius. Ten člověk si přisedl. „Mohu vám dělat průvodce, stačí mi pět zlaťáků na den, je to moje práce". „Nó, tak jo, to berem", dobrosrdečný Astorius hned vytáhl hrst zlaťáků a několik jich hned dal. Ostatní mlčky přihlíželi. „Menuju se Kálek Pajdavec a do Tezpuru vás dovedu bezpečně za pár dní", nový průvodce ještě řekl Nurnským několik podrobností a méně známých věcí o Monghyru, především o neustálé válce mezi Karaky a Sleroky. Nurnské to příliš nezajímalo, hlavně chtěli konečně získat slíbenou odměnu za doručenou zásilku. Pajdavec ještě nějakou dobu bavil všechny vyprávěním a pak se šlo spát.

Následujícího dne byli opět všichni v sedlech. Směr východ. Krajina kolem plynula a na východě se pomalu začalo rýsovat Kohimské pohoří, které se postupně zvedalo do výše. Dobrodruzi míjeli malé vesničky, vesměs velice chudé. V Monghyru žili převážně kudůci a krollové. Obyvatelstvo se družině vyhýbalo a k jídlu nebylo k sehnání nic jiného nežli hrst čočky, trocha obilí a tu a tam brambor, maso chybělo všem.

Na zemi tábořila skupina tří lidí, resp. dvou lidí a jednoho elfa. „Tak dělej, šmejde, koukej to udělat, jak ti to šéfik poručil", zaječel jeden z lidí na elfa. Elf s uštvaným výrazem se zvedl ze země a začal cídit krátký meč. Jak jste již jistě poznali, jednalo se o Plimskra s Alwynnem, kteří před časem opustili Karwell a začali šířit myšlenku o nadřazenosti lidské rasy. Každý to dělal z jiných důvodů. Plimskr byl mazaný lenoch, kterému nešlo nikdy o nic jiného, nežli o vlastní prospěch a pohodlí a Alwynn byl zakomplexovaný ubožák, který si potřeboval alespoň trochu napravit své pošramocené sebevědomí. Elf, který se jmenoval Sirion se k nim přidal náhodou. Byla to taková bezelstná naivní duše, která byla ráda, že není sama. Ostatní dva ho bezostyšně využívali. Koneckonců byl to elf a oni přece byli lidé. Podivné společenstvo se dalo dohromady před několika málo dny. Plimskr s Alwynnem opustili Karwell a vydali se na východ. Siriona nabrali v nějaké putyce, dalo by se říci, že se jim vnutil. Aspoň jim měl kdo posluhovat. Plimskr rozhodl, že půjdou na východ verbovat lidi do Bílé ruky. Po celou dobu kolem něj Alwynn poskakoval jako věrný psík. A v tomto stavu je potkali Nurnští.

„Mistře, kurva, mistře! Vzbuďte se, jede k nám nějáká banda mutantů. Je tam polovobr, ty mrňavý skřetíci a eště další mrzáci, kerý nám lidem nasahaj ani po paty!", Alwynnův řev se nesl provizorním ležením. „...ééé, co, co je", Plimskr se posadil, prohrábl si své slámové vlasy, otevřel pusu dokořán, čímž vypustil do okolí oblak smradu, a pak se podíval směrem, kam ukazoval Alwynn. Sirion se mezitím pokoušel rozdělat oheň. „Klid, Alwynne, uvidíme co jsou zač", mávl na nervózního Alwynna rukou Plimskr. „Rozbijem jim držky, né. Tedy vy byste moh, poněvadž ste velkej mistr Bílý ruky", Alwynn se přitom začal krýt za svým mistrem. „Podívej se, milý Alwynne", začal zeširoka rozkládat Plimskr (v duchu mu však Alwynn již začínal pěkně lézt krkem), já sice jsem velký mistr, samozřejmě, že kdybych chtěl, tak ty mutanty smetu do prachu jedinym úderem svý bílý ruky, ale to by nebylo moudré, raději je využijem, dostaneme se s nima někam do velkýho města a tam začneme pořádně budovat naši organizaci, takže pro začátek se k nim budem chovat slušně, ale jinak máš pravdu, sou to zkurvený mutanti". „Kurva, mistře, vy ste tak chytrej, na to bych nepřišel, já bych jim rovnou začal rozbíjet ksichty...", víc toho říci nestačil, neboť zmíněná banda, kterou samozřejmě tvořili Nurnští, dorazila až k nim.

„Co vy být zač?", oslovil skupinu Lynhaard, vůdce Nurnských. Proběhla debata, kterou vedl ze strany Bělorukých Plimskr, jejímž výsledkem bylo připojení Plimskra, Alwynna a elfa Siriona k Nurnským, jakožto náhrada za padlé a dezertéry. „Chovej se slušně, Alwynne, neboj, náš den přijde", napomenul ještě Plimskr Alwynna. Ten na důkaz toho, že pochopil, hned přišel k Nurnským. „Nazdár, nazdár, vy ste ňáký střízlivý, to je divný, chlastáme, chlastáme, dopijem a nejdem... víno, rum a děvky, tak có, vožerem si držky, néé?", Alwynnovo chování vzbudilo u některých kladnou odezvu a hned byla domluvena pitka v první hospodě.

Hospodu však Nurnští dlouho nepotkali. Naopak, stala se jiná věc. Během táboření v širé krajině, ještě za tmy, zjistil náhle Astorius, který měl zrovna hlídku, že jejich průvodce Kálek Pajdavec prohledává jejich sedlové brašny. Astorius, jakožto moudrý muž, předstíral spánek a přitom sledoval, co vlastně Kálek hledá. Brzy na to přišel. V okamžiku, kdy se Kálek probíral Painovým zavazadlem, zajiskřily mu oči. Astoriovi okamžitě došlo, co to ten mizera vlastně hledá. „Truhlička? Naše zásilka? Naše peníze, naše všechno..., to ti nedaruju", Astorius se pomalu zvedl, pomalu, téměř s rozkoší zamumlal zaklínadlo... Kálek se s truhličkou již sbíral ze země a chystal se prchnout do okolní tmy, která by jej skryla. „Fssst", vzduchem prolétl černý blesk a propálil Kálkovi díru do těla. Povedený průvodce se zhroutil k zemi. Teprve nyní Astorius vzbudil ostatní a celou událost jim barvitě popsal. „Počkejte, neřvěte, to prase eště dejchá", zahulákal na ostatní Tanris, který šel padlého Kálka prohledat a případně okrást. „Lanem vobtočit, do kozelce a do huby mu něco nacpat", rozkázal vůdce Lynhaard. „Bude výslech, ale eště před tim bysme mu měli vošetřit to spálený maso, nebo nám při tom chcípne", trpaslík Páin se v takových věcech vyznal. „Já ho léčit nebudu, je to zloděj a kradař", namítl Tanris, ale ostatní jej nakonec přemluvili. Kálek se probral. „Héééj, já du na něj, já se v tom vyznám, rozřežu mu haksny, vypíchám voči, vytahám z něj střeva a pak ho..., pak ho, ále třeba pobleju", hrnul se na zajatce Alwynn. Když však přišel k zajatci a uviděl spálenou ránu, zbledl a šel si stranou ulevit. Výslechu se nakonec ujala zkušenější část družiny. Výsledkem byla poněkud zmatená informace, že krádež si objednal přímo lismorrský panovník Sulisker. „Přece byste mi nic neudělali, dyť já sem jenom dělal svoji práci, pro peníze, já sem jako vy", prosil Kálek. Tato výmluva kupodivu slavila u Nurnských úspěch. „Mám nápad", řekl Astorius stranou ostatním, „Necháme ho v noci utýct a já ho budu neviditelnej sledovat, tý historce vo Suliskerovi moc nevěřim". „Jo, to je dobrý, navrhuju aby se to udělalo, jak říká tady Astorius", přidal se Dergan a ostatní na to kývli. Následující noci se Kálek z málo utažených pout vyvlékl a utekl. Astorius byl připraven. Neviditelný se jal Kálka sledovat. Ostatní zatím čekali na místě, věnujíce se odpočinku.

Kálek utíkal na jih. Astorius za ním vždy několik desítek metrů. Bylo štěstím pro kouzelníka, že Pajdavec se vyhýbal všem vesnicím a v noci spal stočen do klubíčka, hekajíce ze spánku bolestí. Astorius ho sledoval tři dny. Pak se objevila vesnice na břehu jezera. V mlze byl na jezeře vidět ostrov a na něm pevnost. Celá vesnice byla obehnána palisádovou ohradou. Astoriovi došlo, že se jedná o vesnici Cheduba, a že ta pevnost na ostrově je hlavní sídlo klanu Sleroků. Kálek zmizel do brány. Astorius ho již nesledoval, bylo mu jasné, kdo si Kálka skutečně objednal, a víc vědět nepotřeboval. Okamžitě se obrátil a vyrazil zpět k družině.

Ještě něco však kouzelník Astorius zjistil. Když se již chystal odejít, všiml si přijíždějícího povozu, neviditelný se přikradl až k němu a podařilo se mu zachytit útržek rozhovoru, který vycházel zevnitř. Dva lidé uvnitř se dohadovali o brzkém útoku na starý důl, kde prý Karakové těží něco důležitého. Astorius si to vše zapamatoval. Ukáže se, že později sehraje tato informace svoji roli.

„... najali si ho Sleroci, to sou ty, který byly tehdy za Lynhaardem v noci", řekl Dergan. „Jo, to bejt voni, ta truhla zřejmě vobsahovat něco moc dobrýho, pokračujem do toho Tezpuru, vemem peníze vod Karaků a zpátky domu", shrnul všechno do jedné věty vůdce kroll Lynhaard. Nikdo nic nenamítal a všichni se opět uvelebili v sedlech. Následující den jízdy začala cesta stoupat. Na obzoru bylo vidět vysoké Kohimské pohoří. „Už to nebude daleko, ta vesnice by měla být asi den jízdy", oznámil Páin ostatním a vůdce nařídil zastavit. „Tak, večer my normálně zastavit, ale vyhnout se všemu živýmu my muset, hlídky budou početnější, teda jako bude se hlídat dvakrát...". „Chtěl si říct, že se bude hlídat po dvou, ne dvakrát", vpadl vůdci do jeho složitého proslovu šťoural Tanris. „Držela klapačku, jo, hlídat po dvouch. Taky si celá kumpanie dá do pořádku zbraně a zbroje, jo? V ta vesnice se všici držet na jedna hromada a hlavně poslouchat moji osobu, nebo moc, moc zle". Po cestě byly ještě probrány další podrobnosti. Truhličku hlídal dále Páin a po boku mu jel Lynhaard a Dergan, dva bijci. Následujícího dne však do Tezpuru ještě nedorazili. Cesta byla stále strmější a koně ani zdaleka nemohli držet rychlost, jako na rovině. Nakonec se však všichni dočkali. Další den byl Tezpur před nimi.

6. Zrada

Tato kapitola bude věnována trpkým událostem. Nurnští budou vlákáni do pasti a následně okradeni. Poté dojde ke krvavé bitce, ve které padne trpaslík Páin. Zvědavý čtenář bude svědkem jeho pohřbu a neslavného ústupu Nurnské družiny do údolí.

Nurnští vjeli v plné zbroji do vesnice. Jejich první kroky mířily do hostince, který byl stejně jako všechna podobná zařízení v této zemi neútulný a nepohostinný. Páin nesl truhličku pevně v rukách. „Hej hostinský, nalej nám a zavolej nám pana Olchoreda, potřebujeme s ním mluvit". Nurnští se usadili, pouze dva hlídali venku koně. Vše se zdálo v pořádku. Hostinský přistoupil blíže a přisedl si k družině. „Pánové, Olchored byl před třemi dny zavražděn", oznámil tiše družině. „Cože? To snad ne a co naše prachy!", o Tanrisovi se ne nadarmo říká, že by za zlatku prodal vlastní matku a sestru by dal nádavkem. Zmateni byli ale všichni. „Tak to nééé, Lynhaard to tak nenechat!". „Pánové, já opravdu nevím, ale já někoho zavolám, někoho odpovědného", hostinský se odšoural ke dveřím a vyšeln. „Zbraně připravit", sykl Páin, ale nebylo toho zapotřebí. Onedlouho přišel hostinský v doprovodu muže ve zbroji. Ten si přisedl. „Jsem Gereg, velitel místní posádky, vím kdo jste i co nám vezete. Naneštěstí došlo k tomu, že Olchored, který vám měl předat peníze, byl zavražděn...". „To už sme slyšeli! Kašlem na nějakýho mrtvýho chlapa, chcem naše peníze", vybuchl Páin a sáhl po meči. I ostatní se zvedli. „Jen klid, své peníze samozřejmě dostanete. Potíž je v tom, že ten, kdo zavraždil Olchoreda, sebral i obnos, který byl pro vás připraven. Jedná se pravděpodobně o práci Sleroků, těch spratků", Gereg mluvil vážně. Nurnští utichli, všechno do sebe zapadalo. Příhoda s Kálkem Pajdavcem i zavraždění Olchoreda. „Dóbro tedy, co vy navrhovat?", opáčil Lynhaard, vůdce a tedy zodpovědná osoba. „Peníze pro vás jsou již na cestě z Gradogu, to je sídlo mých pánů Karaků. Jediná potíž je to, že cesta z Gradogu sem trvá asi čtyři dny. Mám vám tedy ústy mých pánů navrhnout, abyste vyrazili po cestě dále směrem na Gradog, do hor. Nemůžete zabloudit. Mým pánům na té zásilce, co vezete, velice záleží. Její předání i předání peněz pro vás by se tak zkrátilo na dva dny. K vzájemnému předání by tedy došlo v bývalém Slavičím chrámu. Dnes jsou to již jen ruiny, ale to místo je dobře chráněno proti případnému útoku Sleroků. Nebojte se, svoje peníze dostanete v plné výši". „Nó, to je vážně dobrý, tohleto. To se jako budem vláčet do ňákýho kopce?", začal protestovat Tanris, ale ostatní nakonec s podmínkami souhlasili. „Jestli chcete, dám vám jako doprovod deset mých mužů", nabídl Gereg, ale byl odmítnut.

Druhý den ráno Nurnští vyrazili. Cesta nyní začala ztrácet na šířce a objevovalo se v ní čím dál tím více děr a kamení. Brzy se začala vinout podél řeky, která tekla odněkud z výšin. Krajina se taktéž změnila, porost byl stále méně hustý, přibývalo pichlavých křovisek a jehličnanů. Tu a tam Nurnští minuli malou osadu, kde místní obyvatelé, převážně kudůci, pěstovali na malých políčkách trochu obilí, čočky a zeleniny. Děti pásly převážně kozy. Byl to chudý kraj. Nurnským to ale nevadilo, ti si jeli pro své těžce zasloužené peníze. Nyní jel vpředu vždy někdo jako průzkumník. Po dvou dnech se družina zastavila. V malém údolí byly vidět trosky chrámu. U nich tábořila skupina lidí.

„Sesedat, to být voni", kroll se jako první spustil na zem. Ostatní jej následovali. Vedouce koně za uzdy se blížili ruinám. Byli očekáváni. V ústrety jim vyšel muž, který napadal na jednu nohu, oblečen byl v přepychový černý kabátec, který se blyštěl zlatem. Doprovázela jej skupina čtyř krollů, zakutých do železa, kteří svírali ohromné meče. Ochranka. „Vítejte, jste očekáváni, pojdťe za mnou, jmenuji se Bargath z Karaku a jsem bratr Bledorův, který si vás najal. Jistě po té namáhavé cestě přijmete malé občerstvení". „Jo, já bych žral i vejkaly", zaburácel Tanris, ale Lynhaard byl opatrnější. „A proč my muset jít do toho svatyně, dyť to bejt jenom poválený šutry, vy nám dát peníze na hromada a my vám tu truhlička a vyřízeno". „Musím si prověřit, zdali jste přivezli opravdu to, co vám bylo předáno a také tam mám pro vás peníze, nevím čeho se bojíte", mluvil Bargath přesvědčivě. Z bývalého chrámu stály již jen široké obvodové zdi, bývalé sloupoví bylo většinou povalené na zem, celé prostranství bylo odkryté a zarostlé travou. Nedaleko tábořilo ještě asi deset vojáků. Jinak nikde nic. Nurnští nakonec souhlasili a vyšli za Bargathem. Vstoupili do trosek. Na jednom místě byl provizorní stolek a na něm stála truhla. „Vaše peníze", ukázal na ni Bargath a předal ji Nurnským. Ti ji hned oteřeli. V jejích útrobách byla hrst drahých kamenů, které svojí hodnotou odpovídaly smluvené ceně. „V pořádku? A teď mi vydejte zásilku!". „Jo, tady je", Páin přinesl požadované. Bargath zkontroloval pečetě a pak i obsah, vše se zdálo být v pořádku..., náhle Bargath něco zamumlal a jeho tělo se začalo Nurnským mlžit před očima. Krollové se kolem něj seskupili, ostatní vojáci také vyběhli. Něco nebylo v pořádku. Nurnští kolem sebe zmateně koukali, zkušenější tasili zbraně. Nejhorší však teprve nastalo. Tlusté zdi, které jako jediné zbyly z původního chrámu se zhroutily a všude kolem družiny se objevily podivné bytosti. Všechny byly v brnění, měly meče, ale jejich pohled byl slepý a nepřítomný. Nemrtví. Zdálo se, že je všechny ovládá Bargath. Nurnští se sešikovali k obraně. „Složte zbraně a vraťte peníze, co jste dostali, už vás nepotřebujeme, svůj úkol jste splnili!", rozkázal Bargath, krytý kouzlem. Aby podpořil své tvrzení, vylétlo náhle několik blesků z mečů podivných bojovníků a některé z nich zranily některé dobrodruhy. Několik okamžiků trvalo, nežli Lynhaard vydal příkaz k odevzdání drahokamů, bylo mu jasné, že nyní nemají šanci. Nurnští reptali, nejsou zvyklí pracovat zadarmo. „Che, a teď táhněte, odkud jste přišli, nebo vás pobijem, peníze si můžete vzít třeba u Sleroků!", zašklebil se Bargath. Nurnská družina ustoupila. „To jim nedarujem", zamumlal si Páin. Bargath se svým doprovodem kontroloval situaci, čekal a pak i se svým temným doprovodem vyjel nahoru po cestě do hor. Astorius zneviditelnil svého havrana a poslal ho za nimi. Havran mu hlásil všechny pohyby nepřátel a zároveň mu popisoval okolí. Náhle bylo spojení kouzelníka a jeho služebníka přerušeno. „Zabili mi havrana, to je jasný", oznámil smutně kouzelník. „Ale dyť byl neviditelnej", namítl Mugzaš, taktéž kouzelník. „Tak ho asi vodhalil ten chlap, vsadim se, že to byl ňákej mág, nebo čaroděj, nebo co já vim". Došlo k poradě. Bylo rozhodnuto pokusit se pronásledovat zloděje a podvodníky v okamžiku, kdy padne šero.

Tma padá v horách rychle. Nurnští se rozdělili na dvě skupiny. Údernou a podpůrnou. Tu první tvořili Lynhaard, Páin, Dergan, Astorius a Mugzaš. Tu druhou pak Énmil, Plimskr a Alwynn. Sirion hlídal koně. První pětice postupovala velice rychle. Druhá se díky spekulacím a strachu, především ze strany Plimskra, značně opozdila. První skupina se dostala na kamenitou cestu. Z jedné strany byl prudký svah dolů k říčce, na druhé se tyčily skály. Bargath byl však mazaný protivník. Nechal část svých lidí skrytých za jedním ohybem cesty a sám pospíchal se zbytkem napřed.

Pětice odvážných byla opět napadena ze zálohy. Tu tvořilo asi tucet nemrtvých bojovníků v železe a dva krollové. Ti byli nejnebezpečnější. Byli to šílení zabijáci. Páin a Lynhaard se postavili k sobě dopředu, Dergan kryl konec a mezi nimi stáli kouzelníci Astorius a Mugzaš. Bílý a černý. Šlo o život. Padaly rány meči, krev se valila z otevřených ran. Několik nemrtvých již padlo, ale Lynhaard byl raněn a Páin již začal umdlévat. Náhle jeden z krollů zasadil trpaslíkovi těžkou ránu do odkrytého stehna. Páin řval. Vzadu mezitím Dergan sklátil k zemi tři nemrtvé bojovníky, ale byl zle popálen blesky, které tito vystřelovali ze svých mečů. Astorius i Mugzaš zabíjeli další, ale vpředu stále útočili dva krollové. Nakonec jeden zemřel s probodnutým hrdlem. Nemrtví byli již dobiti, předtím těžce poranili Mugzaše a Dergana. Astoriovi ubývaly kvapem síly. Poslední kroll se odhodlal k zoufalému útoku, krev z něj cákala a on se řítil na trpaslíka Páina. Lynhaard ustoupil a dobrovolně skočil ze strmého srázu, naštěstí pro něj se zachytil starého kořene a trsů trávy. I Astorius ustoupil. Páin byl sám. Vypadl a přesekl krollovi šlachu. Ten však ještě z posledních sil zaťal svůj obouručák trpaslíkovi mezi krk a klíční kost a trhal mu maso a kosti napadrť. Ještě jednou zvedl trpasličí rek meč a prosekl krollovi lebku a pak padl sám mrtev k zemi. Bylo po boji. Lynhaard vylezl a vyplivl krev. „Páin je mrtvej, to sme nezvládli", zabručel Dergan. „Jo, jo..., to vidim", zamumlal Mugzaš. Lynhaard mlčel a vypil rychle nějaký léčivý lektvar. „Muset vypadnout, sme na hadr". Na bojiště dorazili i ostatni Nurnští. „Teda šéfe, tady to vypadá jak na jatkách, tý krve a vnitřností", Alwynn vyvalil bulvy. „Drž klapačku, eště, že sme u toho nebyli", mlel Plimskr a oddychoval. „Ale mistře, dyť vy byste je přece zrubal jednou rukou, né?". „Idiote!".

Nurnští se chopili mrtvého trpaslíka, jeho věcí a vlekli jej nazpět ke Slavičímu chrámu. Je až s podivem, že nikdo příliš nelitoval Páina, v tuto chvíli jistě nejslavnějšího družiníka. Nebudeme raději příliš sahat do svědomí Lynhaarda a Astoria. Kdoví, jestli jejich ústup z boje a nechání trpaslíka napospas šílenému krollovi nebyl tak trochu záměr. Páin byl poslední dobou hodně nafoukaný a až příliš dával najevo, že je nejlepší, příliš pohrdal ostatními a možná, že to právě způsobilo, že mu v rozhodující chvíli nešel nikdo na pomoc.

U Slavičího chrámu se družina opět zformovala. Bylo rozhodnuto, že Páinovo tělo bude okamžitě spáleno a popel bude vzat do Liscannoru. Ještě za tmy vyšlehla k nebi hranice a na ní hořelo tělo trpaslíka Páina z Nórienu, jedné z největších postav, která kdy mezi Nurnskými byla. Nelze nevzpomenout na slavné činy muže, který přežil ohavný Mondragonský atentát, a který opět obnovil slávu Nurnských. V dalekém Liscannoru po něm zbyla vdova Lúniel se třemi dětmi. Smutný byl pohled na hranici...

Páinův popel byl již za světla nasypán do plátěného pytlíku a Dergan jej uložil do torny. „A co dál?", rozhlédl se po ostatních Énmil. „Bez peněz domu nesmim, Wenora by řvala". „Já bych se pomstil, šel bych za Slerokama a spojil se s nima", navrhl Astorius. Ostatní souhlasili.

„A mistře, kdy začnem likvidovat mutanty?", zeptal se Alwynn Plimskra. „Brzy, již brzy...".

7. Bukový ostrov a starý důl

Tato kapitola se bude věnovat návštěvě Nurnských u Sleroků a tudíž se moudrý čtenář dozví o vyjednávání s nimi a o následném vyplenění starého dolu a dalších mrtvých družinících.

Trvalo několik dní než se oslabená a krajně nespokojená družina dostala na dohled Bukového ostrova, sídla klanu Sleroků. Po krátkém vyjednávání byli vpuštěni dovnitř pobřežní pevnosti a následně byli všichni přepraveni přímo na Bukový ostrov.

„No, Nurnský, to ste to teda pěkně blbě provedli, proč ste to předávali Karakům, to je pěkný nadělení", spustil hned po formálním přivítání muž, který se představil jako Legerd Slerocký. „A komu sme to jako měli dát, slíbili nám víc peněz a koneckonců vy ste nás taky chtěli vokrást. My moc dobře víme, že ten spratek Kálek byl poslanej váma, tady na východě se vůbec blbě kšeftuje, když zrovna nemáte v ruce kudlu", rozohnil se Astorius, který se neudržel. „Hó, tak o tom nic nevím, drzoto drzá, a přestaň si tady votvírat klapačku, nebo ti nechám vyříznout jazyk", začal Legerd vyhrožovat a Lynhaard sáhl po meči. „Počkat, počkat, to je jedno, to nemá cenu řešit, my sme se s váma přišli dohodnout, jak se Karakům pomstít, protože dobře víme, že se s nima nemáte rádi a ve dvou se to lépe táhne, že ano", uklidňoval situaci Dergan. „Konečně rozumný slovo, sedněte si", Legerd se pomalu uklidnil a Nurnští přijali nabízené místo. „Tak podívejte se, něco vám povím. Ta truhlička, kterou jste vezli, obsahovala pravděpodobně velice cenné ingredience, které Karakové potřebují pro své nekromantské pokusy. Ostatně v nekromancii je jejich hlavní síla. Kdyby ji neovládali, tak jsme je již dávno porazili. Proto jsme chtěli, abyste tu truhličku předali nám. Pomocí našeho špeha jsme zjistili o co se jedná. Nicméně jsme získali ještě jednu informaci. Na okraji Monghyru je starý zlatý důl, dávno se v něm již netěží. Již před lety jej však z obsadili Karakové, to jsme dříve nevěděli a podle nám dostupných informací narazili někde v hlubinách na něco, z čeho čerpají energii pro svý pokusy. Jistě jste se při tom, když vás přepadli, setkali s jejich válečníky, kteří určitě nejsou z masa a kostí jako normální smrtelníci...", Legerd se na chvíli odmlčel. Pauza byla vyplněna tichem a Tanrisovým pšoukem. „Tahleta stvoření se obtížně porážejí a právě v té zásilce bylo něco, alespoň podle našich informací, co by Karakům umožnilo energii z dolu ještě mnohem více využít k jejich nekromancii, to je všechno a i když se události momentálně vyvíjejí v náš neprospěch, je možné ledacos zachránit. Informace o bývalém zlatém dolu je pro nás cenná, velmi cenná a když už ste to takhle zbabrali a dali tu truhlici Karakům, můžete si ještě stále vydělat, když zničíte ten důl. Tak co?". „My nic nezbabrali, prostě nabídli víc a pak nás vokradli, to vy koneckonců taky", Astorius se naštval. Padlo několik tvrdších slov z obou stran, ale nakonec došlo k dohodě. Nurnští dostali jako zálohu dvacet tisíc ve zlatě (nutno podotknout, že ryzost zlata byla okamžitě důkladně prozkoumána) a slib, že dalších dvacet tisíc dostanou po zničení dolu. „Tak a kvapem na ten důl", křikl vůdce a Nurnští vyšli ven a nechali se přepravit na pevninu. Ve vesnici ještě dokoupili zásoby a Astorius se nechal zlákat ke koupi koně. Kůň byl velice drahý, stál celé tři tisícovky, ale vypadal nádherně, takový se jen tak nevidí, však na něj byl také kouzelník náležitě pyšný.

Také je potřebné podotknout, že družina ve vesnici nabrala dva nové členy, ale jejich přínos byl nulový, a tak se o nich již nebudeme mnoho zmiňovat. Jednalo se o kudůka Krostu, nenápadného ale srdečného společníka, vyzbrojeného obrovskou kuší, a trpaslíka Tathara, nemluvného tvora, který očividně nevěděl co ho čeká.

Podle mapy, kterou dostali, jim cesta k dolu trvala pouze čtyři dny, nebylo příliš těžké jej nalézt. Karakové si asi byli příliš jistí, že nikoho nenapadne se o vytěžený důl zajímat. Vypadal pustě a vchod byl částečně zavalen. Družina se postavila do bojového seskupení, vpředu Lynhaard a Dergan, hned za nimi kouzelník Astorius a střelec Tanris, za nimi zbytek. Důl nesl všechny stopy rychlého opuštění. Druzi pomalu procházeli dolem a hledali nějaké stopy živých tvorů. Nakonec se dostali k primitivní spouštěcí kleci a klesli do spodních pater. Louče a lucerny ozařovaly nevlídné a vlhké podzemní prostory. Náhle se z jedné zákruty ozval šramot a na družinu se sneslo několik krátkých šípů. Lynhaard tak málem přišel o oko. Vzápětí se většina družiny vrhla do boje. Půtka netrvala dlouho. Ukázalo se, že se jedná a tlupu skřetů, která nemohla zkušeným dobrodruhům činit vážnější potíže. Ukázalo se však, že skřeti byli dobře organizovaní, zásobárny byly plné a našly se i používané kutací nástroje, prázdné bedny apod. Ze všeho nejdůležitější však bylo chycení zajatce. Postaral se o to Plimskr a Alwynn, kteří svázali jednoho omráčeného skřeta. „Hola, hola, mistře, teď ho rozpářeme", Alwynn se obrátil na svůj idol. „Ne, pěkně ho vyslechneme a když mu ta jeho hnusná kušna pojede pomalu, tak mu pomůžeme", utišil svého žáka Plimskr. „Jo, držela teď ty a ty hlídka a my kolem, jak tudle stojim, ho vyslechnout", rozhodl nakonec vůdce kroll. Následoval obvyklý výslech. Svázání nebohého zajatce, následné přivedení oběti k vědomí, přehlídka nožů, mečů, pochodní a oleje a dalších mučících nástrojů, výpověď oběti a její následná likvidace. „Takže to můžeme shrnout. Ta skřetí banda tady podle těch skřeků tohodle prda", kopl Astorius do mrtvoly bývalého zajatce, „těžila ňáký bahno, to dávala do sudů a nosila na povrch, tam má snad bejt ňáká bouda, tu hlídá několik lidí, jeden je tam furt, říkaj mu Slepej Sergeš a ňákej jinej chlap, Černej pes, si ty sudy jednou za měsíc vodváží, kam, to ten blb nevěděl". „Jo, já bych šla se podivat dolu, kde má bejt to bahno, prohlídlo si to tam pořádně a potom bysmejc mohli rozbít tlamu těm nahoře v tý budka a zjistit, kam to vozit", kroll Lynhaard tak oznámil další činnost družiny a nikdo nic nenamítal. Pelechy skřetů byly prohledány, cennosti zabaveny. V bojovém šiku Nurnští sestoupili do hloubi starého dolu.

Úzké schody byly tesány ve skále, větší družiníci měli potíže se svojí výškou, občas se někdo praštil o strop, nebo o železný kruh na pochodeň, podlaha nesla nepochybné známky toho, že po ní někdo tahal těžký náklad, občas se někde objevila zaschlá hmota černé barvy, která očividně z něčeho vyšplíchla. Chodba se o několik desítek sáhů níže začala rozšiřovat do většího prostoru. Louče a lucerny dobrodruhů objevily poslední překvapení. Prostor měl asi pět sáhů vysoký strop, na délku měřil asi pouze dvacet až pětadvacet sáhů, šířka dosahovala maximálně deset sáhů, uprostřed místnosti vedla primitivní dřevěná lávka, v ústí chodby stálo několik sudů, bedniček a dřevěných lopat. Všude byl puch, který vycházel ze všudypřítomného černého bahna. Družina vešla dovnitř. To nejhorší ji teprve čekalo. Z bahna se náhle vynořila ohavná stvůra, zplozenec těch nejčernějších kouzel. Měřila tři sáhy na výšku, v pařátě svírala obrovský plamenný meč, její rysy byly neurčité, jasná byla pouze podivná přilbice na hlavě. A stvůra zaútočila. Druzi se zoufale snažili udržet se na lávce. Jako první utekl Alwynn, přidali se i další. První zahynul kudůk Krosta. Lynhaard a Dergan se zoufale bili. Zdálo se, že stvůra je nepřemožitelná. Další úder rozdrtil hlavu elfu Sirionovi. Šik Nurnských se hroutil. Kouzelník Astorius zasáhl nepřítele několika blesky. Šílený ryk naplnil okolí. Dergan konečně zasáhl na citlivém místě. Pouze on, Tanris a Lynhaard vlastnili magickou zbraň, schopnou zranit šíleného soupeře. Kroll Lynhaard polykal krev. Následující obětí se stal vůdce Bílé ruky, Plimskr. Pařát mu rozerval břicho a a vytáhl mu chomáč vnitřností ven. Plimskr umřel za strašných bolestí. Lynhaard se z posledních sil ohnal mečem a udeřil přesně. Stvůra chroptěla. Nakonec se vzchopil i Tanris a společně s Derganem dokonali to, co Lynhaard začal. V tom okamžiku se přidal i Mugzaš a bylo po boji. Družina těžce oddychovala. Ozval se vzlyk. „Kurva, mistře, otevřete oči, mistře, vzbuďte se!", Alwynn plakal. „Neřvi, chcípáku, stejně ten tvůj mistr stál za hovno. Byl tlustej jako prase a když se potil, tak smrděl", rozkřikl se Tanris na ubohého Alwynna. Všichni si ošetřovali rány, Tanris rozdával fáče a masti. Alwynn zařval bolestí, vrhl se ke skále, bil hlavou do zdi a ječel. Když to uviděl Tanris, ušklíbl se. Neměl, tak jako většina ostatních, Plimskra rád. Když viděl, že si jej nikdo nevšímá, vytasil kudlu, přikročil k mrtvému Plimskrovi a obratným pohybem mu vyřízl jazyk. Ten hned odhodil do bahna a vrátil se léčit družině zranění. Postupně se všichni dali alespoň trochu dohromady. Alwynn se nakonec vzchopil, utřel si slzy, napil se kořalky a šel k mrtvole svého mistra. „Přísahám, mistře, u bílý pařáty, že vás pomstim, smetu všechny pronárody ze světa, budu pokračovat ve vašem velkém díle (Plimskr do této chvíle nevykonal vůbec nic), stanu se mistrem, ba přímo velmistrem, potáhnu vás na zádech a pohřbím vás ze vší slávou, denně za vás vykonám oběť..., fuj, kerý prase, kdo mu to udělal!!! Tohle mu ta bestie neudělala, to udělal někdo z vás, vy..., vy hajzlové, mutanti..., kurvy!", Alwynn opět začal brečet, přičemž ohledával dále Plimskrovu mrtvolu, „Kde je ten jazyk, přiznejte se!". „Neřvi, klidně si toho svýho bařtipána nalož na záda a strč si ho kam chceš, ale přestaň řvát", rozkřikl se na Alwynna Mugzaš. Všichni sice tušili, že řezačem jazyka byl Tanris, ale nikdo to nehodlal Alwynnovi udat, naopak všichni se dobře bavili. Bylo po strašném boji, nepadl nikdo významný, nebyl žádný důvod litovat Plimskra, který pro družinu nebyl žádnou posilou. „Jít, deme nahoru, mrtvoly tady nechat, žádnej pohřbívání. Vylézt nahoře a eště vyrubat tu boudu, esli tam teda ňáká bejt", kroll si nahodil tornu na záda a vyrazil v čele ostatních. Ostatní se přidali. Dergan se ještě ohlédl: „Tak tady se teda těžilo to slavný bahno, ještě zbejvá zjistit, co s nim dělali a kam to vozili". Jako poslední se pajdal Alwynn s Plimskrovou mrtvolou na zádech. Likvidace mutantů se tedy odkládá...

8. Vůz a mlýn

Tato kapitola bude věnována tomu, kterak Nurnští odkryli další část karackého tajemství, budeme svědky přepadení transportu „bahna", útoku na starý mlýn a laskavý čtenář se dozví i o pohřbu mistra Plimskra.

Družina se pomalu vracela na povrch. Z výslechu zajatce dobře věděla, kde se nalézá východ, kterým skřeti vynášeli bahno ven. Dobře zamaskovaný východ na povrch byl díky zajatcově výpovědi nalezen snadno. Netrvalo dlouho a objevilo se denní světlo. „Tst, ticho, něco slyšet", Lynhaard lezoucí vpředu se náhle zarazil. A měl k tomu dobrý důvod. Vzápětí se u vchodu objevila skřetí hlava a proud vřící vody zalil Nurnské. Ozvaly se kletby a bolestivé výkřiky. Bylo to však to poslední, co skřeti dokázali. Jako první se z díry vynořil Lynhaard a jeho meč. Padlo několik ran a pro Dergana, který se prodral na povrch jako druhý, nezbyla žádná práce. Tři mrtví skřeti byli zřejmě poslední ze skupiny, která hlídala důl. Před Nurnskými se odkryl pohled na boudu s velkou stájí. „Héééj, Skragu! Děje se něco", ozval se hlas z boudy. Nurnští příbytek vzápětí obklíčili. Poté Tanris vyvedl zajatce. Byl jím vetchý stařík s černou páskou přes oči. „Á, tak to bude zřejmě Slepej Sergeš, no, vítáme vás pane!", spustil Astorius. „Táhněte, mizerové, táhněte, bando, slyším vaše nečisté hlasy, slyším lomoz vašich zbraní, táhněte!", na to v jaké situaci byl, se stařík netvářil dvakrát zlomeně. Mezitím se Mugzaš odebral dovnitř. „Heleďte se, dědo, když nám všechno pěkně řeknete, tak vás třeba pustíme", zkusil to Dergan po dobrém. „Nic vám neřeknu, sem jenom slepý stařec, tak si mě klidně zabte, mně je to jedno". „To taky klidně udělat!", pokusil se Lynhaard o zastrašení. Mezitím se vrátil Mugzaš s truhlicí, která obsahovala účetní knihy a několik tisíc ve zlatě. Moudřejší družina se pustila do studování, Énmil šel pro koně, které družina nechala na druhé straně dolu, kudy Nurnští dovnitř vlezli. Slepej Segreš byl nekompromisně svázán. Když se vrátil Énmil s koňmi, oznámil družině, že ji opouští a vrací se domů. Zřejmě dostal strach. Připojil se k němu i trpaslík Tathar. Nikdo se je nepokoušel příliš zastavit.

Z účetních knih vyplynula důležitá informace. Poslední dodávka „bahna" opustila překladiště před dvěma dny a směřovala na severovýchod do místa, které bylo v knize pojmenováno U mohyly. Stařík nakonec změkl a prozradil družině, kde se má ono místo nalézat. Ke cti Nurnských je třeba říci, že jej nechali naživu. Zbytek družiny nasedl na koně a rozhodl se stíhat vůz se zásilkou „bahna". Poslední jel Alwynn, který táhl mrtvolu Plimskra.

Krajinou se kodrcal veliký vůz, tažený šesti koňmi. Na kozlíku seděl zarostlý muž, vedle něj ještě jeden s kuší. Nejpodivnější na voze byla otočná střílna s šípometem, obsluhovaná kudůkem. Okolo vozu jelo pět jezdců na černých koních. Včele jel jezdec celý v černém, nejnápadnější na něm bylo jeho levé oko, které měl o dobrý coul níže nežli druhé oko. Zahojená jizva se mu táhla přes celý obličej a mizela v železném krunýři jeho brnění. „Je to dneska dobrá cesta, za dva dny budeme U mohyly, pak se vožerem a budeme mít pár dní voraz, že jo, Kosáku?". „Jo, už se na to taky těšim, už mám po těch šesti dnech v sedle zadek jako houžev, jenom jestli nás Černej pes nebude zase buzerovat s ňákou jinou prací, Orlegu". Dva zadní jezdci se spolu tiše dohadovali. Náhle začal kudůk ve věži křičet: „Za náma sou ňáký jezdci!". Velitel v černém se zarazil a podíval se směrem, kterým ukazoval kudůk. Skupinka jezdců skutečně směřovala tryskem k vozu. Nurnští konečně dohnali vůz a teď se všichni vrhli neuspořádaně do boje. Včele se řítil Lynhaard, mával mečem a šíleně řval. Ostatní za ním. „Dva vlevo, dva vpravo! Vůz ať jede co nejrychleji k Mohyle!", začal udělovat rozkazy Černý pes a vydal se proti Nurnským. Ostatní zatím sňali luky a s podivuhodnou přesností začali Nurnské ostřelovat. Objevila se ošklivá zranění, ale většina šípů se odrazila od brnění. Řvoucí Lynhaard srazil jedinou ranou Černého psa k zemi, nechal ho ležet a jel za vozem. Srazili se i ostatní. Jednoho dostal Astorius bleskem, dalšího ubil mečem a kopyty koně Dergan, Tanris proťal dalšímu hrdlo šípem a posledního dostal Mugzaš, ranou z kuše se boje zúčastnil i Alwynn. Lynhaard se blížil k vozu, který se tryskem řítil po prašné cestě. Kudůk na voze zoufale nabíjel šípomet. Jednou ranou minul, druhá probodla krollovi stehno. Ten však nevnímal bolest, projel kolem vozu a prudkou ranou ťal přednímu koni po noze. Zvíře se za plného trysku zřítilo k zemi a strhlo s sebou i ostatní. Ozval se skřípot, lámání končetin a zběsilý ryk. Oblak kouře zahalil kácející se vůz. Kočí i s pomocníkem vyletěli z kozlíku, střelec sebou mlátil ve střílně o stěny. Kroll seskočil z koně a mečem dobíjel raněné a vstávající. Krev tekla. Ostatní družiníci zatím obklopili Černého psa, který vstal ze země a srdnatě se bil řemdihem. Dergana srazil z koně a nebýt obou kouzelníků, kteří kdyby v sobě nenašli poslední sílu a kouzly Černého psa nezabili, mohlo to být s barbařím válečníkem vážné. Pak se všichni rozjeli na pomoc vůdci Lynhaardovi. Zůstal pouze Mugzaš, který mrtvolu rychle prohledal, stáhl jí z ruky masivní prsten s drahokamem, stáhl černé brnění, dokonce i boty zdobené kančími kly se kouzelníkovi zalíbily a nakonec sebral i zbraň, trofejní řemdih. Onedlouho se u něj však objevil i Tanris. „Cos našel, dělej, mluv". Ále, tudle zbraň, boty, brnění, pár zlatek a to je všechno. Tanris zkušeným okem ostříleného zloděje přejel pohledem mrtvolu. Jeho bystrý zrak utkvěl na ruce mrtvoly Černého psa. Bledý kroužek na prstě mu byl hned podezřelý. „Ty zloději, eště měl určitě prsten, naval! Rozdělíme se!", s těmito slovy se šílený hraničář Tanris vrhl na kouzelníka Mugzaše a začal ho škrtit. „Ty zloději, tys mě chtěl vokrást, že se nestydíš, vokrádat vostatní a hlavně mě! Já ti rozbiju tu tvojí kebuli a uřežu ti ty tvoje zlodějský pracky!". Vyděšený Mugzaš se nakonec přiznal a přistoupil na dělbu pouze mezi ně. Tanris se spokojeně zašklebil.

Ostatní se shlukli u převráceného vozu. Poranění koně byli dobiti, ostatní pouze změnili majitele. Vůz byl vypáčen, uvnitř bylo nalezeno několik truhel, ve kterých byl pouze prach s podivných zápachem. Nurnští okamžitě poznali, že se jedná o „bahno". Jinak uvnitř nebylo nic. Pouze z pod trosek se ozval nářek. Po uvolnění zpříčeného prkna se objevilo tělo kudůka-střelce. Ubožák byl celý zkrvavený a snažil si chránit obličej dřevěnou protézou nohy. Nebylo mu to nic platné. Lynhaard mu jediným kopem své chlupaté nohy přerazil vaz. Po kratší poradě bylo dohodnuto, že se dobrodruzi pokusí přepadnout cílovou stanici vozu. Místo, které se nazývalo U Mohyly.

Poslední dny se Nurnským dařilo. Získali potřebné informace, zlikvidovali vůz a teď přesně věděli, kudy se dostanou k Mohyle. Události do sebe logicky zapadaly. Mstili se a zatím jim to vycházelo. Bylo jich málo, ale byli sehraní (až na Alwynna, který stále vláčel Plimskrovu mrtvolu). Udržovat směr bylo snadné, neboť stopy povozů byly jasně viditelné. Bylo jich šest. Lynhaard a Dergan, výteční bijci, Mugzaš a Astorius, mistři magie a Tanris, který dokázal být platný v boji i po něm. Alwynn se do boje zapojoval pouze občas a to výhradně z dálky střelbou, ale i to občas pomohlo. Všichni si však uvědomovali, že budou muset někde sehnat posilu. Jeli na koních a měli pro tuto chvíli jasný cíl. To je vždycky dobré.

„Tady někde by to mělo být, tam za ohybem toho potoka, připravte se", sykl stopař Tanris. Nebylo však třeba, aby to ostatním sděloval, uvědomili si to okamžitě sami. Vzduchem zasvištěl šíp a odrazil se od Lynhaardova pancíře. Nebylo třeba slov. Všichni pobídli koně a vyrazili. Objevila se před nimi budova starého mlýna. Voda z potoka poháněla dřevěné kolo. Mlýn stál na malé mýtině, byl obehnán nízkým plotem a při cestě stála dřevěná věžička. Právě z ní vyletěl šíp. Stál na ní voják v drátěné košili a zoufale zvonil velkým zvoncem. Moment překvapení tedy družina ztratila. Z mlýna začali vybíhat ostatní strážci, někteří jen tak na rychlo, pouze ve spodním prádle, ozbrojení byli většinou šavlemi, někteří měli krátká kopí. Bylo jasné, že Nurnští jsou na správné adrese. Sem tedy směřovala dodávka „bahna" z bývalého zlatého dolu. Následovala krátká a prudká srážka. Překvapení strážci neměli šanci. Jejich zkrvavená těla se brzy válela na zemi. Muže na věži sestřelil nakonec Tanris. Poslední z vojáků stačil vběhnout dovnitř mlýna a zavřít za sebou vrata. Ta byla však vzápětí vyražena. Vzduchem létaly třísky a voják byl odhozen na zeď, vzápětí mu krollův meč rozpoltil lebku. Nurnským se naskytl pohled na místnost, upostřed níž byla ohromná kamenná nádoba s válcem, který poháněla voda z potoka. Drtička. Po místnosti běhalo několik neozbrojených mužů, kteří se snažili schovat. Do toho zmatku vpadla Nurnská družina. Neozbrojenců si nikdo nevšímal. „Hledat nepřítele a kuchnout je všeci!", řval Lynhaard a běžel k dalším dveřím. Rozrazil je, ale vzápětí byl odmrštěn zpět. Ve dveřích stál obrovský skřet, či spíše poloobr. Mával šavlí a řval, po jeho boku stál mrňavý hobit a střílel z krátkého luku. Tanris byl zasažen do obličeje. Skřet vpadl do místnosti s drtičkou a vrhl se na vůdce Lynhaarda. Šavle se míhala vzduchem a Lynhaard odrážel rány. Dergan se mu snažil pomoci, ale zdálo se, že skřet nevnímá rány. Lynhaard byl těžce poraněn. Naštěstí pro krolla mu na pomoc přispěchali Astorius a Mugzaš, kteří skřeta paralyzovali jakýmsi kouzlem. Válečníci skřeta dobili. Tanris si nakonec vyřídil účty i s hobitem. Bylo po boji. Neozbrojení muži se kolem sebe zmateně rozhlíželi. „Co čumět!", zasupěl na ně Lynhaard, přidržujíce si krvavou ránu na břiše. „Jsme pouze dělníci, nechte nás být", vystupil jeden z nich. „Jo, to je dobře, že je Hamtus mrtvej, stejně nás akorát vokrádal a šikanoval", přidal se druhý. „Jó, tak teď ste svobodný", oznámil všem Tanris. „Jo, moct si dělat co chtít, kdo se chtít přidat k nám?". Našli se dva. Člověk a hobit. Ostatní si sbalili své věci a opustili mlýn. Nurnští prohledali mlýn, našli slušně naplněnou truhlici se zlatem, pak vyšli ven a věnovali se odpočinku. „Tak vy dva, co ste zač?", zeptal se Mugzaš dvou nováčků. „Já jsem Burug, dříve jsem se živil lovem, ale pak jsem se nechal zlákat tady na tu práci, ale šeredně jsem se napálil. Makali jsme vod rána do večera za pár stříbrnejch. A ten hnusnej Hamtus nás akorát mlátil. Jo, to byl ten nabušenej skřet, co tady tak vošklivě posekal toho pána", začal vyprávět člověk. Lynhaard něco zabručel. „A co ste tady vlastně dělali?", vyzvídal Mugzaš. „No, drtili sme, drtili, vždycky nám přivezli ten sajrajt a my sme ho pak rozemílali a sušili, vodborná práce to byla". „A dál?". „Jak dál?". „No, co ste s tim potom dělali dál, přeci ste to nemleli jen tak pro srandu". „Hm, pak sme to nasypali do takovejch pevnejch koženejch pytlíků a voni si to vodvezli". „Vodvezli? Kam?". „To já nevim, ale vždycky jednou za měsíc sem přijel takovej skřet, my to všechno naložili na muly a von si to pak vodvez. My u toho nesměli bejt, to všechno řídil Hamtus a jeho vojáci, ale říkalo se, že ty muly doprovázelo eště něco, něco strašnýho, ale my nevíme co". „Musíme zjistit, kam to vodváželi, ten Hamtus to věděl, třeba má někde plánek nebo mapu, měli bysme to tu pořádně prohlídnout", navrhl Astorius, elf a učenec. Následující půlden věnovala družina obracení mlýna na ruby, nenašlo se nic. Družina byla v koncích. Večer všichni zasedli k ohni. „Málem sme zapomněli na toho druhýho novýho, Buruga už známe a co seš zač ty, hobite?", otázal se Mugzaš vyjukaného hobita, který stále zarytě mlčel. „Já, já sem Olda Pracička, sem takovej hobit a myslim, že bych se vám mohl docela hodit. Umim střílet z kuše, když mi teda ňákou seženete, a umim spoustu zajímavejch triků a tak". „Co tak?", chtěl se ještě zeptat Mugzaš, ale hobit mlčel. Byl to vůbec podivín. Od této chvíle věrně doprovázel družinu všude, kde se ocitla. Vždy, když druzi dělali něco společně, jedli, bavili se, tak Olda Pracička stál opodál a mlčel. Nikdy neudělal nic zlého, ale také nic dobrého. Na hlavě nosil příšerný kýčovitý klobouk, o němž si nepochybně myslel, že v něm vypadá neobyčejně drsně, okolo krku měl růžový šátek a na batohu měl napsáno Z lásky. Byl to divný tvor, nedalo se s ním mluvit, těžko se mu i nadávalo, netrvalo dlouho a začal všem lézt na nervy, ale on stále šel a šel.

Družina se však nečekaně rozrostla ještě o jednoho člena, když se z blízkého lesa vynořil mlýnský přidavač černý jak bota, který zásluhou Nurnských přišel jak o práci, tak i o domov a nezbývalo mu tedy, než jít s nimi. „ Surt z kmene Zirů", představil se a to bylo jediné, co od něj kdo slyšel.

„Poslyšte, co kdybychom to udělali jako před tim", ozval se barbar Dergan a pokračoval, „Víme alespoň přibližný směr, kudy si to na těch mulách vodváželi, pokusíme se na ně počkat a pak je buďto přepadneme a chytneme přitom ňákýho zajatce, pak to z něj vymlátíme, anebo když budou moc silný, tak se je pokusíme sledovat". Derganův návrh byl přijat sice jako nouzové řešení, ale nikoho nic jiného nenapadlo. Bylo tedy rozhodnuto čekat na příjezd karavany mul. K tomu mělo dojít ale až za několik týdnů a nikdo nevěděl, co se do té doby může stát. Situace se však vyřešila nečekaně rychle.

„Jééé, tenhle mizera eště dejchá", rozhlehl se náhle Alwynnův hlas zevnitř mlýna, „Je to ten, co ho sejmul Tanris z luku, jak bojoval s Hamtusem!". „Tak ho podřež!", zahulákal Tanris dovnitř. „Nééé, ty idiote, třeba z něj něco dostaneme", zaječel Astórius a vrhl se dovnitř. Alwynn stál u ležícího hobita s nožem v ruce a již se chystal, aby mu podřízl krk. „Zadrž, ty troubo!", elf přiklekl k ležícímu a okamžitě do něj nalil hojivý lektvar. Hobit zasténal, z úst mu vyteklo trochu krve, ale žil. Žil! S pomocí Alwynna jej kouzelník vyvlekl ven. „Hele, to je Čmelák, pěkná svině, ten donášel Hamtusovi a společně s nim nás vokrádal. Ten bude vědět hodně!", blýsklo Burugovi v očích. „Ho, ho, dóbro, Tanris ho eště trochu léčit, aby to náš povídání vydrželo", kývl vůdce Lynhaard na hraničáře a ten sice nerad, ale nakonec přece hobita uvedl do velmi dobrého zdravotního stavu. Poté byl hobit svázán a donucen vypovídat. V tom se družina vyznala, stačilo vytáhnout láhev oleje, zapálenou pochodeň, několik hřebíků a kladívko a zajatec rád promluvil. Otázky byly jasné. „Já vám to všechno povim, já to všechno vim, jenom když mě pustíte". „Dyť sem to povídal, je to svině, vždycky pekl s tim, kdo měl navrch", rozčiloval se Burug. To se teď ale družině náramně hodilo. „Vždycky když se toho namlelo tolik, aby to vodvezlo dvacet mul, tak si pro to přijeli. Jezdil si pro to vozka, takovej skřet a s ním několik dalších, ale ty tam byly jenom kvůli mulám. Vochranu tvořilo několik stvůr, takovejch divnejch kostnatejch, strašně silnejch. Pak to naložili a vodvezli to přímo na Gradog, do hor". „Ale to je pěkně daleko, to museli objet celý pohoří dokola?", zeptal se Dergan. „Ne, na severní straně hor existuje strašně stará chodba, kterou nedělali ani Karakové, je dobře ukrytá a ta prý vede až na Gradog, jestli mě necháte na pokoji, tak vám řeknu, kde ta chodba je". „Nesmysl, to by podle mapy musela bejt příšerně dlouhá, tomu nevěřim", Astorius kroutil hlavou. „Jo, je tak dlouhá a má hlavně několik nebezpečnejch míst", hobit mluvil a mluvil. „Jo, tak teďkonc to namaluj a pak vidět", nařídil Lynhaard a hobit Čmelák tak poslušně učinil. Výsledkem byl celkem věrohodný náčrtek. „Tak a držet pod kontrola, přitáhnout pouto a pomazat pak s náma, jistota", rozhodl vůdce. „Já bych ho pustil, všechno nám řek, já myslim, že mluvil pravdu. Dyť von je jako my, za peníze udělá všechno", začal se Čmeláka zastávat Astorius. „Hubu držet, pude s náma a pak se vidět!". Astorius kroutil hlavou. Nakonec se všichni rozhodli, že zítra za úsvitu vyrazí.

„Mám hlada na flákotu masa", nadhodil večer vůdce a z Hamtusovy soukromé zásobárny bylo doneseno všechno potřebné a druzi začali připravovat večeři. „Něco tu smrdí, něco mi tu nevoní", popotáhl nosem Tanris. „A táhne se to votamtaď", přidal se Mugzaš. „Nic necejtim", hlesl Alwynn. „Ale já jo!", zařval Lynhaard a šel zjistit příčinu zápachu. „To smrdí ta Plimskrova mrtvola, co jí ten trouba furt vleče", přisadil si Dergan. A skutečně. Mrtvola předáka Bílé ruky začala během poslední doby kolem sebe šířit šílený puch. Alwynn se rozeběhl, stoupl si před mrtvolu a rozpřáhl ruce. „Nikdo se pana Plimskra ani nedotkne! Je to předák Bílé ruky a jeho světlo nám ukazuje cestu. Nesmrdí, protože ani nemůže, jeho duše je věčná a jeho tělo je pevné a stálé, jako byla jeho síla. Ponesu ho až na kraj světa, protože...". „Nenosila, poněvadž ho okamžitě kopala do díry, nebo dostalo na hubu!", kroll přerušil Alwynnův proslov. „Hele, Alwynne, vidíš tohle? To je červ, kdybys to náhodou nevěděl, tenhle hnusnej tlustej bílej červ vypadl z mrtvoly toho tvýho bařtipána!", ukázal Mugzaš Alwynnovi skutečně červa, který vypadl z mrtvého těla. Plimskrovo tělo se doslova hýbalo a páchlo naprosto nepředstavitelně, však na to mělo již právo. „Nééé, vy... vy mutanti, chcípnete! Nechte ho bejt, já ho mám rád, von mi dal smysl života a...", Alwynn začal vzlykat. „Tady máš lopatu a běž ho zahrabat, nebo tady zůstaneš!", Astorius si přisadil. Alwynn se rozbrečel úplně. Slzy mu tekly po tvářích a jeho tělo se škubalo v křečích. Nakonec vzal lopatu a začal za mlýnem kopat hlubokou jámu. Předákovo tělo zatím zůstalo ležet na místě. Všichni se odebrali zpět k jídlu. Pouze Lynhaard zůstal, po tváři mu přelétl zlomyslný úšklebek. Rozhléhl se okolo sebe, pak si vyndal z kapsy upatlaný hadr, ovázal si jím obličej, popadl mrtvolu, dovlekl ji k potoku a vhodil ji do vody. Voda vystříkla, několik ryb vyplavalo na hladinu s břichy nahoře a pak již byl Plimskr unášen dravým proudem pryč.

Alwynn zatím kopal. Kopal hluboko a dlouho. Nebyl na manuální práci zvyklý, potil se šíleným způsobem, nadával na kamenitou půdu, ale vytrval, vytrval a po celé noci usilovné práce byl se svým dílem spokojen. Nejedl ani nespal. Živila ho víra. Pak protáhl své chatrné tělo a celý špinavý šel pro mrtvolu svého předáka, aby ji řádně svěřil zemi. Když přišel na místo, kde mrtvolu zanechal, našel jen hromádku bílých červů. Plimskr nikde! Alwynn nebyl schopen slova. Zíral na zem a lapal po dechu. Pak se z jeho úst vydral nářek, či spíše skřek. Skřek plný bolesti a nenávisti. Znělo to jako skřek mučeného zvířete: „Výýý hajzlovééé, výýý mutantííí, výýý sviněéé, výýý prasatááá, výýý bastardííí, výýý... já vááás zabijůůů, já vááás podřežůůů...". „Drž klapačku nebo ti ji zavřu!", ozvalo se od ohně. „Já vás proklínám, chcípnete v křečích a já budu tančit na vašich hrobech a před tim vás pobleju a zavřu vám ty vaše držky mejma zvratkama a...", nedořekl, neboť ho do hlavy trefil kámen. Alwynn se zapotácel a padl k zemi. Pak vstal a celý bledý pozvedl pravici k přísaze: „Přísahám, veliký Plimskře, že budu pokračovat ve vašem velkém odkazu, vymlátim všechny pronárody ze světa, budu šířit vaše světlo, budu pokračovat v organizaci Bílá ruka a brzy se za mnou potáhnou zástupy spravedlivých pod svitem loučí! Haikhtlá!". Kdyby mu v tuto chvíli někdo viděl do tváře, poznal by, že jeho rysy ztvrdly. A pak bylo ticho.

9. Poraženi

Tato kapitola bude věnována tomu, kterak Nurnští našli tajnou chodbu, jak málem podlehli nástrahám, kterak pronikli téměř až k cíli a kterak se utkali s Karaky. Čtenář se také dozví o smrti barbara Dergana a hrdinském boji Nurnské družiny, která však bude poražena, i o příčinách tohoto neúspěchu.

Následujícího rána všichni vyrazili. I Alwynn, který si nyní říkal Mistr Bílé ruky. Jel zamlklý a nikdo si ho nevšímal. Svázaného Čmeláka vezli také. Postupovali k severu. Po levici měli Kohimské pohoří, po pravici nekonečné travnaté pláně. Vlastně za tu dobu téměř objeli celé pohoří. Počasí bylo přívětivé, koně odpočatí. Každý večer vždy rozbili tábor, byly určeny hlídky, ale zdálo se, že je nikdo nepronásleduje. Občas narazili na stopy a trus od mul. Důkaz, že směřují správným směrem. Čmelák tedy snad nelhal.

„Hele, Astorie, ten tvuj kůň se mi ňák v noci nezdál, celou dobu polehával", oznámil jednoho rána kouzelníkovi Burug, který měl zrovna tu noc hlídku. Skutečně, Astoriův kůň těžce sípal, byl pokrytý studeným potem a ležel na zemi. „Koni, můj koni, co ti je?", bědoval elf. „Stejně chcípne", rýpl si jedovatě Alwynn. „Hm, je mi líto, ale ten kůň skutečně dlouho nevydrží, já se v tom vyznám", podotkl Burug. A měl pravdu. Za pár hodin kůň zdechl. „Takový prachy, já za něj zaplatil takový prachy a von si klidně chcípne, takovej dobrej a věrnej kůň", Astorius měl slzy v očích. „No, dost mluvy, jedeme dál a ty si vzít koně toho Čmeláka. Pomazat pěšmo", nařídil Lynhaard. Od této chvíle se přivázaný zajatec vlekl za družinou pěšky. Velmi často se stalo, že nestačil a byl nějakou dobu doslova vlečen. Astoriovi ho bylo líto. „Hele, vůdče, pustíme ho, stejně je nám už na nic, von nikde nic neřekne", přimlouval se. „Ticho, to mu radšejc krk podřezat, než pustit ho. Eště nás nabonzovat!", zatrhl vůdce kouzelníkovi jeho úmysl. Další noc však Astorius, když měl hlídku, hobita Čmeláka skutečně pustil. Ke svému činu se ráno přiznal. Honit zajatce nemělo cenu, ztratili by moc času. Lynhaard byl rudý vzteky a řval na kouzelníka: „Pamatovala si, hovade! Když ten prašivka družinu někde prásknout, tak nedostala z podílů ani měďník, pamatovala si to!". A svůj slib hodlal v případě potřeby dodržet. Naštěstí pro družinu byl hobit natolik vyděšený, že neměl pražádnou potřebu jít někam něco oznamovat. Snažil se především dostat z Monghyru pryč. Astorius i družina měli štěstí, že kouzelníkův nerozvážný čin, neměl tragické následky.

Družina začala teď směřovat zpět na západ a zároveň začala stoupat do strmých úbočí Kohimských hor. Občas museli druzi sesednou z koní a táhnout je za sebou. Vše však nasvědčovalo tomu, že druzi jdou správně. Čmelákův plánek byl přesný. Za několik dní již mohl vůdce prohlásit, že se blíží k místu, kde má být chodba. Nurnští však nebyli v tomto kraji zcela sami. Žili zde pastevci koz a ovcí. U jednoho takového nechali Nurnští všechny koně a dále pokračovali po svých. Stařík jim ještě dlouho mával, neboť obnos, který za svoji službu obdržel, mnohonásobně přesahoval všechny peníze, které kdy viděl. Občas dovedli být Nurnští velkorysí. Kupředu byl nyní poslán Tanris, jakožto stopař. Podle plánku a dalších stop je nakonec hraničář dovedl na místo staré chodby. Byla ukryta za křovisky. Muly očividně zůstávaly upoutány o kus dále. Dále se náklad nosil pěšky.

„Uf", vydechl Dergan. „Ba, ba, blížíme se ke konci", přitakal Astorius. Družina vlezla do útrob skal. Chodba, místy široká pouze jeden sáh, mistrně využívala přirozených skalních průrev, které vyhloubila příroda. Pouze místy museli dávní stavitelé přírodě pomoci. Druzi pochodovali asi hodinu. Raději šli pomalu a obezřetně, kdo ví, co může být za nejbližším ohybem a jaká překvapení je ještě čekají. Nakonec došli na křižovatku cest. Jedna cesta šla dále vzhůru a očividně to byla cesta do hradu. Druhá byla uměle vytesána do skály a mírně se svažovala. Její zdi byly pokryté prastarými nápisy a chodba očividně nebyla dlouho používána. Čtyři druzi se rozhodli prozkoumat tuto část. Lynhaard, Astorius, Dergan a Alwynn vešli dovnitř. Jako by na ně dolehly věky. Šli a šli a přitom měli pocit, že stárnou. A skutečně, některým začaly šednout vlasy. Konečně byli na konci. Ocitli se v oválné místnosti. Vyděšeně se na sebe dívali. Všichni vypadali starší o pěkných pár let. Nejhůře vypadal kouzelník Astorius. Učiněný stařík. Ale ani další nevypadali o mnoho lépe. „To je dobrý, to já znám, až pudeme nazpět, tak zase omládneme", uklidňoval ostatní kouzelník a raději se věnoval prohlídce místnosti. Byla nalezena rozpadající se truhlice a v ní něklik prastarých kultovních předmětů poměrně velmi slušné ceny, které se okamžitě přestěhovaly do kapes a batohů čtveřice dobrodruhů. Pak se vydali nazpět. Na konci je však čekalo nemilé překvapení. Jejich stáří se vůbec nezměnilo. „No, vy vypadáte", přivítal je Tanris a pokračoval: „Co ste tam ukradli, ukažte kapsy!". Vzápětí pocítil krollův meč na hrdle. „Držela hubu, nikdo nic neukradl a i kdyby my tam sebrali cokoliv, tak tobě já to nikdy neřekla!". Tanris se zakabonil, ale neříkal už nic. „Já du pryč, já tady nebudu ani chviličku, sem starej, počkám na vás venku, je mi špatně a vůbec", naříkal Astorius a začal se štrachat ven. „Počkej, bez tebe tam nemůžem", vyděsil se Dergan při představě, že družina bude bez kouzelnické podpory. „Já se na to fakt necejtim, já bych pro vás byl akorát přítěž, a kromě toho sem v noci zvracel a tak vůbec", s těmito slovy se Astorius sebral a vydal se na zpáteční cestu. „Počkám na vás u koní, držim vám palce". „No, to mít radost" zamumlal si vůdce.

Ještě jedna nástraha čekala na druhy před tím, nežli se dostali ke Karakům. V jednom místě Dergan a Olda Pracička šlápli na nastraženou past v podobě několika jedovatých šipek. Dergan zatnul zuby a šel dál, později se však ukázalo, že toto zranění bude pro šermíře tragické. Hůře se vedlo hobitovi Pracičkovi. „Nevidím, já nic nevidím", chytl se hobit za hlavu, padl na zem a kopal kolem sebe nohama. Ostatní se kolem něj shromáždili a pronášeli cynické poznámky. „Jó, to je blbý bejt furt slepej, to člověk vidí dost špatně, skoro bych řekl, že vůbec nic", šklebil se Tanris. „Nejhorší je prvních pět let, pak si prej člověk zvykne", přisadil si Burug. Pracička nebyl v družině příliš oblíben a ostatní mu to teď dávali jasně najevo. Hobit vzlykal a držel si ruce na obličeji. Posléze však zjistil, že se mu tma před očima pomalu rozplývá a začíná opět vidět. Oddychl si.

Chodba nyní stoupala, čas od času se někdo, zvláště ti vyšší, praštil o strop. Ještě hodinu, ještě směnu a náhle se druzi ocitli v mnohem větší prostoře, před nimi byly dveře. Pracička byl vyzván k tomu, aby je otevřel. Nepovedlo se. Lynhaard s Derganem to tedy zkusili silou. Dveře zaskřípaly. Vyrážení jim trvalo dobrou směnu. Pak dveře povolily. Všichni se připravili k útoku. Za dveřmi, či spíše vraty, byla ohromná místnost. Byla ozářená světly mnoha olejových lamp. Bylo vidět kamenné stolce plné run a krve, z otvoru v zemi plápolal krvavě rudý plamen. Na stolcích ležela mrtvá těla znetvořená šílenými mutacemi. Na protější zdi se lesklo zlato, pod tím stály kádě plné „bahna". Nurnští zírali kolem sebe. Nebyli tam však sami. Kromě nich tam byl ještě dobrý půltucet nemrtvých vojáků. Ti okamžitě na vetřelce zaútočili. Rozpoutala si bitka, ve které Nurnští začali po chvíli získávat převahu. Pak však došlo ke zvratu. Do místnosti náhle vběhl muž a žena. Čtenáři můžeme prozradit, že to byl Kharan, vůdce klanu Karaků, a jeho sestra Hosara, oba zkušení kouzelníci. Jejich strašná kouzla udeřila do Nurnských. Lynhaard byl těžce raněn několika rudými blesky. Naštěstí pro něj jej statečný Dergan odvlekl včas do bezpečí. Následoval bezhlavý útěk zpět do tajné chodby. Všichni byli zraněni. To nejhorší však nastalo po několika chvílích. Byli pronásledováni. Došlo k šílené řeži v úzkých prostorách osvětlených pouze matným svitem luceren. V čele pronásledovatelů běžel ohromný kroll. Jeden z těch, které družina již potkala u Slavičího chrámu. Podobný zlikvidoval trpaslíka Páina. Následovalo jej několik nemrtvých vojáků. Dergan s Lynhaardem ze sebe dali vše. Kroll byl nakonec zabit, ale za cenu toho, že Dergan ležel na zemi a těžce krvácel, kdyby mu v tuto chvíli někdo pomohl, možná by jej ještě zachránil. Všichni ostatní však byli nuceni ustupovat. Navíc v Derganově žilách stále kolovala otrávená krev z pasti. Jeden z nemrtvých, který pronásledoval Nurnské druhy, šlápl ležícímu šermíři těžkou botou na hlavu. To již těžce raněný Dergan nevydržel. Posekané tělo se naposledy vzepjalo a pak byl konec. Dergna byl mrtvý. Spolu s ním padl i černý Surt na proseknutou lebku. V záchvatu vzteku dobili ostatní zbytek pronásledovatelů. Derganovi však již nebylo pomoci. „Kdyby tady byl Astorius, tak sme aspoň mohli sebrat to zlato, co tam bylo, ale von si někde bleje venku", vztekal se Mugzaš a měl pravdu. „Můžeme to zkusit ještě jednou, třeba prorazíme", navrhoval Burug, ale ostatní byli proti. Byli definitivně odraženi. Vůdce si otřel zkrvavenou rukou čelo a zavelel k ústupu. Derganovo tělo vlekli k východu. Tam na ně čekal Astorius, který když je všechny viděl, tak se raději na nic neptal, bylo mu vše jasné. Ostatní po něm jedovatě loupli očima. „Domov, Lynhaard chtít domu", oznámil kroll a nebylo třeba říkat více.

10. Návrat do Liscannoru

V této poslední závěrečné kapitole se čtenář, který mi už pěkně leze krkem, dozví, kterak Nurnští dorazili do své domoviny a o tom, jak Alwynn otevřel Cech Bílé ruky.

Nurnští si vyzvedli své koně, o které stařík vzorně pečoval, a co nejrychleji sešli zpět do údolí. Ze strachu před pronásledováním jeli hlavně v noci a ve dne se skrývali. Byli zatrpklí a moc toho nenamluvili. Lynhaard se pomalu dával dohromady. K jejich špatné naladě přispívalo i to, že Lynhaard, Astorius a Alwynn od průchodu tajemnou chodbou pociťovali na svých bedrech tíži stáří. Všichni sice věděli, že existují různé medikamenty, které jsou schopné člověka omladit, ale také věděli, že za takové věci se platí tisíce. „Přece nemoct já starosta domu jak dědek, kerej si močit do peřin. Co tomu říct Wenora?", rozčiloval se vůdce. „A co já, sem shrbenej, pajdám a blbě mi to myslí", stěžoval si také Astorius. „Tsss, tobě to nikdy nemyslelo, ty pokojová fajnovko", odsekl mu na to Tanris. Jediný, který si příliš nestěžoval byl Alwynn. Nezestárl zase o tolik, aby to pro něj mělo fyzické následky. Naopak, přišel si teď zralejší a zkušenější. „Jsem teď vlastně mistr Bílé ruky, Plimskrův nástupce a dědic", pomyslel si a po tváři se mu rozlil úsměv.

Několik dalších dní se družina vlekla nehostinnou krajinou na západ. Přesto je však potkalo alespoň malé štěstí. Kočující podivín, který cestoval krytým vozem, jim za přijatelnou částku prodal několik flakónků, o kterých tvrdil, že obsahují hojivé masti. Zranění druzi si je hned vyzkoušeli a ukázalo se, že cizinec nelhal. Představil se jim jako Gejrach, potulný lékař, alchymista a mastičkář. Byl okamžitě požádán o lektvar mládí. Gejrach se zasmál a za tučnou provizi ho druhům vyrobil. Astorius i Lynhaard jeho služeb využili. Pouze Alwynn si ponechal své falešně nabyté stáří. „Tak, už zase moci domů", radoval se Lynhaard, když se mu vrátil jeho původní věk. Rozloučili se s Gejrachem a vyjeli domů na západ, do civilizace. Cestou je naštěstí nepotkalo žádné neštěstí. V pralese si všichni dávali bedlivý pozor a Tanris nyní již vedl družinu dobře. Únavná byla pouze cesta Karwellem, kde vinou občanské války bylo těžko k sehnání jídlo. Ale proti útrapám, které druzi zažili v Monghyru, to byla téměř veselá cesta.

„Liscannor, konečně", vydechl si po mnoha týdnech výpravy Astorius. Pak se podíval po ostatních. Chyběl Páin, Dergan a Krull Tichošlápek. Ti všichni již Liscannor nikdy neuvidí. Což o to, Krulla ani Dergana nebude nikdo kromě druhů postrádat, ale po Páinovi zbyla vdova Lúniel. Nebude to veselé přivítání. Myslím si, že když ušetřím čtenáře srdceryvných scén při příjezdu do vesnice, udělám dobře. Zbabělec Énmil, který družinu opustil v Monghyru, seděl U hrocha a naléval se pivem. Tanris hned běžel ke svému bratrovi Herbertovi, aby si u něj nechal vyprat špinavé prádlo. Ostatní se rozešli do svých domovů.

Druhý den se všichni sešli na pohřbu ostatků trpaslíka Páina a barbara Dergana. Byly to smutné chvíle. Jediný, kdo na pohřeb nepřišel, byl Awynn Bílá Ruka. Ten se odebral do Nurnu. Na jednom náměstí si za hříšné peníze, které si vydělal na výpravě za své nicnedělání (v tom jsou Nurnští velkorysí, že při závěrečném dělení kořisti se dostane tučné odměny i flákačům), pronajal přízemí oprýskaného domu. „Mistře, kurva, mistře, kdybyste to viděl, já mám náborovou kancelář", zaslzel při vzpomínce na tlustého Plimskra. Na dveře pak přibil ceduli tohoto znění : „Cech Bílá ruka přijme nové členy za účelem šíření osvěty". U místního kováře nechal vyrobit primitivní odznáčky ve tvaru ruky, které pak nabílil vápnem. Posléze ještě najal mezi místními žebračkami tzv. uklízečku, která se měla starat o čistotu pronajatých prostor. Večer se Velký Alwynn Bílá Ruka, jak si začal hrdě říkat, pořádně opil v místní putyce. Tak začala fungovat Bílá ruka.

Byl konec putování po Monghyru. V Liscannoru opět začal normální život. Hroby Páina a Dergana začaly pomalu zarůstat travou...

Bílá Ruka
Alwynn Bílá Ruka

Luční květ
z jara zrozený
rozchvívá se dechem větru
Bělmo z jeho květu září

Jemná ruka svírá
bílou krásu
Krásu času
Moc lásky
Moudrost nebe

Modré oči
Vlasy polité zlatem
Čistota je jen jedna
Květ bělmý nás spojí

Ruka září
Síla nás vztyčuje
do nebeských dálav
Jsme blíž, jsme výš
Osvícení čistotou
bělmého květu

Na jarním palouku
květ bělmý spí
Kol dokola krev prýští
Nečistá síla, špína
temnot hnusně vzhlíží

Pozdvihnout ruku,
pozdravit sílu,
poprosit víru
Čistotou smést
duše nevhodných

Mocným obloukem
rozsít
plémě čistoty
bělmých květů
Naše ruce budou
navždy zářit