Historie Nurnské družiny IV

---

II. O dracích

---

[Poradostiny 1034, Barzubaj]

I.

„Ty lumpe! Ty špinavej lumpe se špičatejma ušima! Já ti to vytmavim, uvrtat mě do takovejch trablů". Vrznutí dveří přerušilo proud zlostných myšlenek a přinutilo trpaslíka ohlédnout se a zaklít: „Koho to sem ďasi nesou?". Starší hobitka v zástěře nakoukla do dveří. „Pájíčku, nechceš něco sladkého na zub?". Trpaslík divoce zakoulel očima. „Ne!". Hobitka se však nenechala ani v nejmenším odradit a se starostlivým výrazem pokračovala: „Neměl bys tak dlouho svítit, víš co stojí olej do lampy?! A taky si tím kazíš oči, když v noci píšeš. A taky bys měl udělat Lúinovi novou postýlku, z týhle co nevidět vyroste. A ještě...". Trpaslíkovi se podařilo vytlačit tchýni ze dveří a zavřít. „Tohle ti teda nedaruju! Čeho je moc, toho je příliš!". Trpaslík sedl k dubovému stolu a ze šuplíku vyňal list čistého pergamenu. Odšrouboval víčko kalamáře a chopil se kovového brku, jehož ohlodaná násadka svědčila o častém používání. Trpaslík chvíli krabatil čelo s násadkou vraženou do houštiny vousů a pak se jeho ruka divoce rozjela po papíře.

Kamenné zdi domu vytrvale vstřebávaly tichá slova, monotónně zvučící místnostmi a prokládaná tu a tam šustěním otáčených listů starých svazků. Místnosti tohoto domu, ač ukrýval snad mnohá tajemství, byly zařízeny prostě. Pevné knihovny se prohýbaly pod tíhou knih a skříně byly plné svitků. Kromě stylizovaného magického obrazce na zdi už byla v místnosti jen jedna židle a stůl. Na židli seděl člověk s nápadně zpoceným čelem. „Ne..", zasténal ten muž slabě, když otočil stránku a jeho zrak spočinul na neobyčejně složité formuli duševní hygieny. Pohlédl ještě na velké přesýpací hodiny, stojící na stole, leč ani pohled na množství písku, jež líně čekalo na cestu štěrbinou mezi baňkami mu na radosti nepřidal. Muž ten tedy sklopil zrak zpět mezi pokroucené runy a počal opět biflovat.

Tisíc mil na sever v tu dobu panovalo větrné počasí. Na kterémsi zapomenutém ostrově, jichž je podél západního pobřeží Starého kontinentu rozeseto jak rozsypaných zrnek máku, se v jiném velkém kamenném domě loučil kouzelnický mistr s žáky opouštějícími jeho kursy. „Absolvovali jste tedy všichni a musím říci, že někteří z vás mi dělali opravdu jen radost. Nemohu to ovšem říci o všech". V řadě stojících adeptů do sebe loktem dloubly dvě elfky. „Je teď jen na vás, jak se svými schopnostmi a znalostmi naložíte. Nyní mi již zbývá jen popřát vám: nechť jen šťastné hvězdy hledí na vás i na vaše činy". Dívky vyšly z budovy. Čekající černí koně neklidně pohazovali hlavami. Poslední dotažení řemenů a už byly obě v sedlech. V záři poledního slunce vyrazily dobrodružství vstříc.

Poslední zrnko písku ztratilo rovnováhu a zřítilo se, sledováno bedlivým zrakem muže v kožené kazajce, sedícího na židli a opírajícího bradu o zavřený svazek tlusté knihy. Dveře ve vzdálené stěně se otevřely a vstoupil důstojně vyhlížející člověk v plášti, pošitém lesklými žilkami. „Pro dnešek stačí, pane Krochto. Nezapomeňte si doma opakovat a zítra si procvičíme některá nová kouzla". Krochta se zvedl ze židle a kvapným krokem vyšel ze dveří. Mág se s ním rozloučil pokynutím ruky a zavřel dveře.



Elf vyšel na zápraží svého domu a protáhl se v ranním slunci po způsobu koček, žijících za jeho komínem. Oblečen pouze v župan, sedl si na lavičku před vchodem a pozoroval probouzející se Liscannor. Z protějšího domu vyšla právě maličká Lúniel a přes břevno na klepání koberců, které musel minulý týden její manžel na nátlak její matky vystavit, přehodila peřiny. Elf se při vzpomínce na nebožtíka jejího otce temně usmál. Už už se chystal zajít zpátky do domu a uvařit si šálek dobrého mallikornského čaje, když tu se mezi liscannorskými domy objevila postava nurnského pošťáka, pana Hlůvy. Ten se nejdříve zastavil u domu Ruindorských, kde mu po notné chvíli bouchání otevřel bledý Getd a převzal od něj balíček. „Ah, konečně", svitlo bývalému kouzelníkovi slabě v očích. „To budou ty sebrané pověsti ruindorské. Budu z nich čerpat novou inspiraci", slyšel Hlůva ještě než Getd zavřel dveře. „Héj, pane Hlůva! Pojte sem!". Pošťák a ochmelka v jedné osobě se otočil a spatřil Páina, kterak na něj mává. Elfovi, stojícímu opodál na zápraží se tak naskytla zajímavá podívaná. Pošťák totiž od Páina po zaplacení doručovacího poplatku zamířil s náramným kroucením hlavou rovnou k němu. „Mám tu pro vás list", povídá Hlůva. Elf rozlomil pečeť a dal se do čtení:

Ty proradný červe!

Tím, že jsi zabil starého Pitku, jsi nejen přivodil žal mé ženě, ale ke všemu jsi způsobil, že se ke mně nastěhovala moje tchýně, a to už je trochu moc. Abych však ukázal, že jsem velkomyslný, odpustím Ti, ale musíš mě jí zbavit. Jestli jí ale při tom zkřivíš vlásek na hlavě nebo ji necháš zmizet, roztrhnu Tě jako hada. Nejlépe uděláš, když si jí vezmeš a přestěhuješ ji k sobě, popřípadě jí můžeš velkomyslně přenechat svůj dům. Doufám, že mou nabídku přijmeš, abych se Tebou nemusel nadále zabývat. Vzhledem k tomu, že jsou na světě ještě horší bídáci než Ty, mám teď jiné starosti.

Páin

P.S. Jestli se tento dopis dostane do rukou někomu z mé rodiny, jsou tvoje dny sečteny.

Herbert dočetl a z obličeje se mu vytratila všechna barva.



Švihnutí rákosky bylo následováno slabým vykviknutím. „Lynhaard se snažit!", ukřivděně zašeptala mohutná postava, sedící na sténající židli v Krochtově pokoji hostince U hrocha. „Neříká se snažit, kolikrát ti to mám opakovat, říká se ´snažím se´, Lynhaard je první osoba". Krochta se chytil za hlavu. Debilní tvář, lemovaná ušima, připomínajícíma plácačky na mouchy, se zvedla od knížky a roztáhla se do spokojeného úsměvu. „Lynhaard dycky první osoba. První osoba celý vesnice. Každej poslouchat. Hehehe". „To je ovšem trpká pravda", řekl si v duchu učitel. „Bude to ještě práce, než budeme mít gramotnýho starostu". Nahlas však prohlásil: „Tak, do práce. Čti pořádně".



Pomník dovezli nurnští kameníci až k rozcestí Na škvarku. Místo již bylo připraveno. Jen trocha práce, než bylo sousoší osazeno a tři siluety začaly vrhat stín na zelený pažit. Jen chvilku Liscannorští zůstali kolem se smeknutými čepicemi. Když všichni tiše odešli, postál Páin hodnou chvíli opodál a hledíc na podoby přátel přitesané do kamene, vzpomínal teskně na své druhy, na přátelství i zášť, na hrdinství a zbabělost. Bylo mu divně. Pak se otočil a s povzdechem zamířil k domovu. Neuviděl tak, kterak se vrabčák, hledající si hnízdo, usadil Llandaffovi na klobouku, s pocitem že našel konečně vhodné místo pro domov své vrabčí rodiny.



Ve výčepu U hrocha bylo útulno. Jeremiáš vynesl dva ze stolů za hospodu a napnul nad ně plachtu. Ví, že nejlépe pivo chutná na čerstvém vzduchu. Stoly se začaly ihned plnit nedočkavými liscannořany. U jednoho ze stolů právě zahájili Timon Tchan Či s Yalledem z Erinu karbanický večírek. Hráli všeobcně oblíbenou hazardní hru ´černý jakub´. „Tak jak to pokračuje?", zahlaholil vesele hostinský Jeremiáš na Krochtu, jenž právě těžkým krokem sešel ze schodů. „Ále, mizerně. Lynhaard nedělat žádný pokroky", odpověděl učitel a vzápětí si uvědomil, jak je blbost nakažlivá. Mávl ale rukou a zhluboka se napil z přistaveného korbele.



Život v Liscannoru tak nějakou dobu plynul kupředu tempem vola, který vidí, že jej hospodář vede na jatka. Až tu náhle se přiblížil slunovrat.

Slunovrat. Od nepaměti věků svátek radosti a veselí. Jen slunovrat zná nejlépe, jak dokáže víno rozpálit krev v žilách. Jen slunovrat má moc nad lidskými srdci. O něm se dějí zvláštní a nepoznané věci. Slunovrat má vlastní magii.



„Tak šťastný pořízení, Krochto. A za těch pět stováků, co ti Lynhaard dát z obecní pokladny co nejvíc rachejtlí koupit nezapomenout". „Jo, jo", odbyl svého bývalého studenta pan Krochta Moskyt z Bažiny a pobídl koně vpřed. Na svého žáka mohl být právem pyšný, vždyť kromě čtení a psaní naučil Lynhaarda i tvořit rozvité věty. Bývalý vůdce krollí smečky a nynější starosta liscannorský se ještě chvíli díval za člověkem, jenž jej jakž takž zasvětil do tajů psaného slova a pak zašel do domu Rollandy Rhyderské, v němž ještě donedávna bydlel. Tam si zrovna oba synové nebožtíka Jacoba Rugornského hráli s jednou z mnoha koček, tíhnoucích k domu Herberta z Álfheimu. Právě nic nedbali varování své matky, která jim už několikrát důrazně připomínala, že trápit kouzelníkovu kočku se nemá, protože nikdo nikdy neví, co na to taková kočka může udělat, a rozpustile své mourovaté oběti přivazovali na ocas plechový hrnek. Z řinčení nebohého zvířete měli náramnou bžundu, až konečně kočka vyskočila na parapet otevřeného okna a s nešťastným mňoukáním prchla do zahrady. Lynhaard na oba nezbedníky vlídně zahrozil ukazovákem. Zatímco starší Eriadann se vzhledem podobal spíše své sličné matce, na Rhynnovi se začaly projevovat krollí geny a jeho vysunutá brada i ústa, opatřená mohutnými pysky dokazovaly, že to chlapec v životě nebude mít lehké. Už teď, když mu táhne na třetí rok, na něj jeho bratr tu a tam pokřikuje: „Ušatec! Ušatec!". Za pár let mu to Rhynn vrátí i s úroky. Lynhaard se obrátil k domovu. Zašel do bývalého Torpova domu, který nedávno vyženil, a vystoupal do podkroví. Tam, za dveřmi, na něž neumělá krollí ruka namalovala hlinkou rudé srdce, seděla na posteli kudůčka Wenora. Srdce drsného krolla vždy zjihne, když ji vidí, s kopretinou vetknutou do zvlněných vlasů, ojíněnou měkkým světlem, pronikajícím do komůrky skrze záclony, svatebním to darem Rollandy. Ruce složené v klín, maličko zvednutý nosík a dlouhé řasy na očích jak studánky se v Lynhaardově duši usadili navždy. Sedne si vždy na postel vedle ní, jak ona složí ruce do klína a vypráví jí o svém životě. Zamilovaně na sebe hledí, dokud slunko nezapadne, a jen ten jejich podkrovní pokojíček jim dělá společnost.



Krochta se vrátil do Liscannoru pozdě odpoledne. Dvě bedýnky plné rachejtlí svěsil z koně a zašel s nimi do hospody U Hrocha. Z pěti set zlatých, které mu důvěřivý starosta na koupi noční zábavy poskytl, sice nemalou část strčil do vlastní kapsy, nicméně i tak to bude večer jistě báječná podívaná. „Tý jo, pěkněs to tu vyšperkoval, Jeremy, jen co je prauda", prohlásil uznale, když uviděl sváteční výzdobu výčepu. „Přivez sem ty petardy". Kroll Lynhaard se hned začal hrnout ke krabicím, které mezitím Krochta složil na stůl. „Je k nim i návod, takže zábava bude bez problémů", pokračoval Krochta a okázale vyndal z kapsy podlouhlou krabičku s cizokrajným nápisem. Otevřel ji a nabídl z ní každému podivnou hnědou tyčinku. „Doutníky", dodal na vysvětlenou. „To se kouří a je to teď velká móda". Ukousl špičku a zapálil sobě i ostatním. „Huh, uh, uh, a to by nám měl ten návod huh, uh, starosta přečíst, když už to teď umí, uhhm", dostal ze sebe s pokašláváním Timon Tchan Či, přivíraje své šikmé oči před štiplavým kouřem. Leč Lynhaard nikdy nečetl veřejně a teď se strašně styděl. „Víte, až jindy. Lynhaard dneska nic nečíst, až jindy", dodal na vysvětlenou a sklopil zraky. Ostatní hosti se ještě chvíli pochechtávali a hostinský natočil Lynhaardovi další pivo, aby mu povzbudil kuráž. S přibývajícím večerem tak stoupala nálada tempem přesně odpovídajícím úbytku alkoholu z Jeremiášova sklepa.

„Pijme, pijme, všichni druzi!", zanotoval rozjařený Yalled Erinský a s pohledem na různorodý obsah okolostojících pohárů dodal i druhou sloku: „Ať každý do sebe co právě má vrazí!". „Třeba kudlu", zasmál se alchymistický adept, kudůk Kilián, a poplácal po zádech smutného trpaslíka Páina, který se tu ukrýval před zlou tchýní. „Nebreč, malej", jal se mu domlouvat přiopilý Yalled. „A dej si na to svý neštěstí eště paňáka!". „Já přece nebrečim, to mi akorát slzej voči z těch zatracenejch Krochtovejch doutníků", zaprotestoval trpaslík a usrkl piva, jehož pěna už stačila spadnout. Yalled se mezitím vypotácel ze dveří na čerstvý vzduch a zavolal otevřenými dveřmi na své kumpány uvnitř: „Jéé.. škyt, jede sem Hlůva, náš.. škyt, listonoš, a má s sebou ten svůj vynález!". Na ta slova se valná většina halasících liscannorských opilců vyvalila z hospody na náves, právě včas, aby spatřila Hlůvu, jenž dostal minulý týden od městské správy nového pomocníka. Stal se jím vratký vehikl o dvou kolech, jedoucích za sebou a spojených břevnem, které pošťákovi sloužilo zároveň jako sedlo. Na tomto dopravním prostředku teď překonával Hlůva, usilovně se odrážející nohama od země, dlouhé vzdálenosti, na nichž roznášel listy, zprávy, poselství a depeše. Jelikož však jeho stroj nebyl opatřen brzdou, byl pohled na Hlůvu, řítícího se strašnou rychlostí dolů po hlavní nurnské třídě, jen pro otrlé. Mnohé hospodyně, jež měly z Hlůvy, který s šíleným výrazem v očích brzdil okovaným podpatkem na nurnském dláždění a troubícího zuřivě na erární trumpetku, odznak svého úřadu, málem smrt, zavalily v příštích dnech radnici stížnostmi a nářky. Nurnští radní též zvažovali, že by mohl Hlůva své pochůzky objíždět na koni, ale pak kdosi moudře poznamenal, že by věčně opilý Hlůva to nebohé zvíře do týdne jistojistě umořil hladem a žízní, a tak byla kováři Thindaffovi zadána zakázka.

Hlůva opilec se už přiblížil až k hostinci U hrocha, zastavil, sesedl a vehikl nechal padnout na zem. „Dřevěnej kůň!", zakroutil hlavou Lynhaard, zatímco ostatní zatáhli pana Hlůvu do lokálu. Ten znaveně klesl na židli a vděčně přijal nabídku Tchan Čiho na společnou pitku. Za chvíli byly rozdíly ve střízlivosti setřeny a Hlůva si konečně vzpomněl na pravý cíl svojí návštěvy. „Helejte, je tady nějakej pozůstalej po Yorgovi z Erinu, co umřel před lety v Merionu?", zeptal se Tchan Čiho. „No, jenom ten Yalled, ale to je bratranec z druhýho kolene", odpověděl východňan a ucucl pálenky ze sklenky. „Hm, tak to nic. To nejni blízkej příbuznej. To bych měl vopletačky se zákonem", zavrtěl hlavou Hlůva. „Listovní tajemství, vědí? Moc přísný nařízení". Hlůva se zatvářil odmítavě a chystal se načít další láhev. Tchan Či, o němž kdosi prohlásil, že ho „alkohol jednou zničí", se ale nikdy tak snadno odbýt nenechal. Objednal stranou od Jeremiáše několik lahví laciné pálenky, s jejichž pomocí se mu celkem hravě podařilo listovní zásilku z milého Hlůvy vydolovat. Tou dobou si už celá hospoda šuškala, že pošťák donesl psaní adresované již několik let mrtvému erinskému hraničáři. Všichni byli napnutí jak odsouzenci na skřipci, co se za tím skrývá, pouze Lynhaard, zástupce státní moci, varovně prohlásil: „Jestli Hlůva prozradit listovní tajemství, Lynhaard prozradit Hlůvu". Jenže to bylo panu Hlůvovi již srdečně jedno, neboť ve svém namol opilém stavu právě nasedl na svůj vratký vehikl a za řinčení lahví kořalky v brašně na dopisy a troubení trumpetky se odvrávoral k Nurnu. Timon Tchan Či zatím v lokále vítězoslavně mával dopisem a Jeremiášovi se podařilo vzbudit Yalleda z Erinu, který ihned navrhl, aby se šlo list otevřít k němu domů. V tom ovšem celé společnosti zabránila postava neznámého barbara, jež pojednou vyplnila takřka celý rám dveří. „Brej večír", řekl ten barbar a Páin s Lynhaardem, oba barbarofobové, se začali domlouvat, jesli ho vyhodí jenom dveřmi, nebo mu udělí výsadu letět oknem. Tchan Či je však předběhl a zvedl se od stolu jako první. „Buď zdráv, siláku", zahlaholil a vrazil příchozímu do ruky láhev rumu na uvítanou. „Jsem na cestách a nedaleko vaší vesnice mi zdechl kůň. Rád bych se zde posilnil před další cestou", odpověděl barbar a láhev vrátil netknutou s tvrzením, že je abstinent. Páin nad ním zakroutil hlavou a Lynhaard prohlásil otevřeně, že ho „tay v tym logále už nechtít vidět". „Host jako host, třebas barbar", poznamenal k tomu hostinský Jeremiáš. „Sedni si sem, ať seš co seš za ráci, jenom si hernajs dej něco alkoholickýho!", jal se utírat nakvašeně sklenice. Družný Tchan Či ale barbara, jemuž se u pasu houpal obroušený meč, vzal ke svému stolu a objednal mu malinovou šťávu. Ostatní zatím vyrazili k Yalledovi do „radnice", aby si přečetli, co kdo tomu nebožtíku Yorgovi píše.

Na pečeti svinutého pergamenu rozpínal křídla orel. Kolem Yalleda se nahrnula větší část netrpělivého liscannorského obyvatelstva, a tak Yalled pečeť rozlomil a rozvinul pergamen.

Hae Thor,



tak pravím já, Dakmaard, král Almemaru, k družině Nurnské a vyzývám ji, aby se dostavila ke splnění čestného úkolu. Bude jí přinést ku svatební tabuli mé dcery Manissy a Splyntra Silného ocas dračí dle nejstarších zvyklostí země Almemaru. Spolu se ctí pobýt na hradním sídle v době svátků svatebních budiž jí za to předána odměna ve výši 60 000 (tisíců šedesáti) zlatých peněz. Svatební obřad jest ku konání připraven na 9.9.1024. Jest žádoucí dostaviti se alespoň měsíc předem.

Dakmaard

Králův podpis byl vyveden značně nejistou rukou.

„No, tak Yorg už to asi nestihne, ale já tam pojedu", konstatoval Páin do ticha, které nastalo. „Jo, jo, určitě, te peňaze tam ležať nechať něvazmožno", vzrušeně přitakal Tchan Či, který ve vypjatých situacích upadával občas do svého rodného dialektu. K překvapení všech se zatvářil odmítavě Yalled z Erinu. „Ňáko se mi to nechce líbit. S drakama totiž nejni vůbec, ale vůbec žádná sranda". Na společném odjezdu se tedy ihned domluvili šermíři Páin z Nórienu a Lynhaard z Rugornu, kouzelník Krochta Moskyt z Bažiny a později též alchymista Timon Tchan Či, kterému se podařilo přesvědčit ostatní, aby s sebou vzali též jeho nového barbařího kamaráda, málomluvného válečníka Dergana. Kudůk Kilián, který se stále nemohl rozhodnout, neurčitě prohlašoval, že tam možná za osatními dorazí. To už se všichni vrátili do hospody a vykřikovali, co kdo s sebou vezme. „A tak to já s sebou vezmu tu krvelačnou bestii", zauvažoval náhle Páin Nórienský a Tchan Či se překvapeně zeptal: „Tchýni?". „Ale ne", vyvedl ho z omylu trpaslík. „Mojí fenu, co chovám ve svým psinci. Je to učíněnej zabiják".



Slunovrat se nakonec vydařil. Lynhaard zapomněl na svoji nenávist k barbarům, spolu s Tchan Čim a Krochtou se chopili rachejtlí a z prvního patra Yalledova domu kouzlili na oblohu dlouho přes půlnoc pestrý rej květů nejrůznějších barev a tvarů. A obzor byl poset odlesky světlel z ohňů, planoucích na polích, u kterých pili, tančili a radovali se všichni lidé, neboť dnes byly radostiny, den, kdy se zbláznil svět.

II.

Chladivá rosa smáčela květiny v truhlíkách a květináčích na liscannorských oknech, ranní ptáci pěli svoji píseň a na východě byl rozbřesk spíše jen tušit. „Hola, Kiliáne, zapakuj si barvičky, za chvíli vyrážíme", houkl na lelkujícího kudůka Timon Tchan Či a přehodil přes svého koně sedlo, lemované ozdobným kováním. „Nikam nejedu. Nemám koně, na kterým bych jel. A vůbec, bolej mě starý jizvy, bude stejně lejt". Z hostince U Hrocha vyšel právě třetí nájemník, usmívající se Krochta. Letmo ještě překontroloval všechny své věci. Batoh, knihu kouzel, mečík, domácího mazlíčka Fistla ve speciálně upraveném pouzdru, a konečně certifikační list o kouzelnické způsobilosti, jenž dostal v Nurnu od svého mistra teprve včera. Zasunul nohu do třmenu a vyšvihl se na koně. Z šera se ozval klapot kopyt a od Wenořina stavení přijel kroll Lynhaard a s ním i trpaslík Páin, kterému se pro samé prsteny obtížně držela uzda. „Sbohem, Lúniel. Starej se o Lúina. Vrátím se", zvolal ještě za sebe Páin. „Servus, Jeremy. Něco ti přivezem", úsečně vykřikl na přihlížejícího hostinského Timon Tchan Či a pobodl vzpínajícího se koně ostruhami, aby dohnal ostatní, kteří už mizeli v zatáčce za Liscannorem.

Po týdnu cesty se družiníci octli v chudém království gorganském a doporučující list Grétty Erinské jim odemkl cestu až do čekárny královské kanceláře. „Uprav se, smraďochu", začal peskovat Lynhaarda jeho učitel Krochta. „Lynhaard fešák", sebejistě se zakřenil kroll a plivnul si nechutně do dlaně. Tou pak přilepil neposlušné pačesy na správné místo. „Nech toho, prase!", pokusil se dovolat slušnosti Páin. „Je mi z tebe špatně. Kdyby tě někdo viděl, tak nás odtud vyhoděj, ať máme doporučující listiny nebo ne".

Slyšení u královského rady pak proběhlo v přátelském duchu, leč o vhodných dracích k zabití zde rozhodně nic nevěděli. Inu, přeci jen civilizovaný západ. Čerstvě zvolený vůdce výpravy Lynhaard tedy alespoň zanechal vzkaz pro případné liscannorské hrdiny, kteří by se vydali v jejich stopách, družina se prospala v hostinci a další den se všichni vydali dále k severu.



„Hola, vždyť jsem ti zapomněl dát snídani", zvolal Krochta, když gorganské hlavní město zmizelo za zákrutem cesty. Vyndal z pouzdra u pasu svého křečka Fistla a začal mu nabízet zrní, které pro něj zvlášť zakoupil. Křeček vděčně přijal a začal se cpát jako o závod, když tu na svém koni přijel blíže Lynhaard, mírumilovně, leč hloupě se usmívající. „Krásný. Moc. Lynhaardovi moc líbit", řekl Krochtovi. Pak se vztyčil ve třmenech a zavolal na ostatní, kteří zatím poodjeli kousek napřed. „Lynhaard, jako vůdce výpravy, říkat: Křeček Fistl plávopratnej člen družiny. Chovat se k němu slušně". Timon Tchan Či, který jel nejblíž, nevěřícně vypulil oči a zeptal se: „No a to bude mít taky podíl z pokladu?". Tato otázka krolla trochu zaskočila, nicméně po chvíli přemýšlení prohlásil: „No, to zas ne. Ale stejně Fistl krásný zvíře". A krásný zvíře se dál cpalo zrním, neboť mu žádná jiná radovánka v životě nezbývala.



Již dvacetkrát slunce změřilo zeměplochu, když se na obzoru před Nurnskou družinou objevilo město Skaugin, křižovatka cest. Ze severu tudy projíždějí vozy opatrných a rozvážných kudůčích kupců, kteří se vždy po letech putování vrací domů obtěžkáni zlatem a ze západu přijíždějí větrem ošlehaní trpasličí kováři, nabízející své zboží na jarmarcích v širém okolí. Z východu sem putují karavany mezků, jež doprovázejí sveřepí barbaři či divoce vyhlížející východní lidé, aby pokračovali dále k pobřeží, kde výhodně prodají náklady koření a vonných olejů. Město žije rušným životem a v tmavých uličkách teče alkohol i krev stejnou měrou. Najdou se tu ovšem i pořádné hospody, v nichž lze stejně tak dobře udělat poctivý obchod, jako se bez starosti opít. Nejvyhlášenější z takových podniků láká hosty i cedulemi podél cest.

Restaurant U modré čepice

Teplá jídla, nápoje
Náměstí 12

„Tam zajdem", řekl Krochta, když míjel ceduli a hned uviděl ceduli další, jež byla na pevném kůlu zaražena do drnu u cesty a do níž byla vypálena veršovánka:

Kouzla, čáry vašim zbraním
podle přání dodá Yarrim

magický platnéř
Železná ul. 4

„Tam se stavíme taky", prohlásil Tchan Či a zamlaskal na svého koně. Utrmácen z cesty zatoužil po pohodě hostince.

Zájezdní hospoda U modré čepice sálala příjemnou atmosféru na všechny strany. Hlasitý hovor, smích a řinkot korbelů prosakoval skrz dveře a okna až na ulici, kde Nurnští sesedali z koní a předávali svá zvířata podomkovi. Lynhaard otevřel široké dveře a jako první vstoupil dovnitř. Do tváře ho udeřil domácky uklidňující odér, jenž byl směsicí kyselého piva, laciného tabáku, lidského i koňského potu a připálené pečínky. Lynhaard se rozhlédl. Ani jeho vysoká neohrabaná postava se tady nemusela nijak omezovat v pohybech. Stropní trámy umístil stavitel tak vysoko, jako kdyby sem měli chodit pít skalní obři a rozlehlost nálevny byla ohromná. Na druhý konec krčmy bylo přes kouř a prach vidět jen stěží, což se snažil napravit člověk menšího vzrůstu, který, oděn v zamaštěných, kdysi bílých šatech hostinského, chodil s rozžatou loučí mezi stoly a zapaloval měděné lucerny bizarních tvarů, zavěšené od stropu, plaše tak stíny, které se v houstnoucím šeru v hostinci rozlézaly. Více než polovina stolů byla obsazena nejrůznějšími lidmi i nelidmi, zastoupeny byly snad všechny profese od falešných obchodníků, kteří byli ve skutečnosti pouhými dobrodruhy, až po obchodníky, kteří se pro zvýšení vlastního bezpečí za dobrodruhy vydávali. Našla by se tu i pěkná řádka Lynhaardů, Páinů, Derganů ba dokonce i Tchan Čiů, takže příchod liscannorské výpravy ušel téměř všem zrakům. Ne tak zraku hostinského, který se k nim zatím přiblížil. „Dobrého večera vinšuju, kolikpak vás je, chcete jíst, pít, přespat, no, tak pojďte, pojďte prosím", uctivě zavedl Nurnské k volnému stolu, vytáhl z kapsy utěrku a smetl drobky na zem. Nurnským se tak rázem naskytla příležitost si majitele podniku pořádně prohlédnout. Hostinský byl člověk malý, tlustý a jak se na hostinského patří růžolící, a tak jediné, čím se od každého druhého hospodského lišil, byla jeho čepice. Ta byla tmavě modré barvy, nízká, bez štítku, zato však s vyztuženým lemem s vyšitou černou klikatou čárou. Nurnští usedli ke stolu. V krku sucho, v břiše hlad, hospoda náležitě útulná a noc ještě mladá. Co víc si přát, když v měšci cinká zlato?

Bylo již dlouho po západu slunce a Lynhaard již pil korbel s pořadovým číslem 'moc', když tu se dveře do hostince otevřely a vstoupily dvě postavy v pláštích. Tchan Či zbystřil pozornost, kopl pod stolem kouzelníka Krochtu a bradou kývl ke dveřím. Nurnští zavětřili. Pláště příchozích nesly stopy dlouhého putování a vysoké škorně byly obaleny prachem. To však nebylo to, co přitáhlo východňanovy šikmé zraky. „Tsssí", hvízdl Krochta mezi zuby. Zpod šedivých kapucí se hospodou rozhlížely dva nádherné dívčí obličejíky. Obě dívky prošly mezi stoly, sundaly ze zad batohy a sňaly pláště. Objevily se špičaté, nahoru protažené uši. „Elfky!", vydechl Dergan. „No jo, elfky. Ale JAKÝ elfky!". Tchan Či nepřeháněl. Oděné v kůži, způsobily obě elfí slečny malý rozruch snad u všech stolů. Zvláště černovláska, jež se zdála být mladší z obou, vypadala jak ztělesnění čehosi náramně magického. Její dlouhé havraní vlasy, splývající do půli štíhlých zad a dlouhými řasami strážené černočerné oči jak tůně, v kterých se každý utopí, ostře kontrastovaly s jemnou bledostí její světlé pleti. Druhá z elfek pak byla ohnivá rusovláska, zřejmě ne starší než pětadvacet let, s plnými rty a sebevědomým pohledem. „Lidííí, držte mě, já tam snad du", chytil se židle Tchan Či, ale přestože se jej nikdo zadržet nesnažil, nenalézal v sobě evidentně dosti odvahy k činu.

Obě krásky hned začal obletovat hostinský. Poté, co odběhl s objednávkou, začaly se dít věci. V rohu poblíž výčepní stolice se zvedl podroušený muž, dle zjevu místní sedlák. Dopotácel se k elfkám a, přesvědčen o své nekonečné přitažlivosti, prohodil několik opileckých seznamovacích frází. Rusovláska, vyzařujíc odpor k ožralému individuu, jej odstrčila a cosi mu odsekla. To opilce očividně popudilo a surově popadl elfku za ruku. To neměl dělat. Jeho krajně nespolečenské manýry vymrštily na nohy některé z Nurnských, ale než ti mohli cokoli udělat, elfka na moment všem zmizela z očí, objevila se vzápětí asi sáh za nic nechápajícím sedlákem a, popadnuvše na stole stojící kameninový džbánek, rozbila mu jej prudkým švihem o hlavu. Na scénu přispěchal kouzelník Krochta. Sklonil se nad nebožákem, který ležel prkenný jak podlaha na zemi, se zjištěním, že je skutečně neschopen pohybu se spokojeně zašklebil a, aby taky trochu vypadal jako ochránce slabých žen, srdnatě ležícího opilce kopl. „Tumáš, ožralo", zahalekal. „Aby sis pamatoval, jak se chovat k dámě!". Obě elfky si jej nedůvěřivě přeměřily pohledem a shledaly jeho zevnějšek přijatelným. Krochta byl přijat do jejich společnosti. Zanedlouho byli přizváni také zbylí nurnští dobrodruzi, k veliké radosti některých z nich, zvláště pak Tchan Čiho a Dergana. „Tohle jsou mí společníci, dámy", uvedl Nurnské kouzelník. „Jen ať přisednou, místa je tu dost". Nurnští usedli. „Krásný plpl... plášť máte, paní, ehm, slečno", vykoktal Dergan. „Iethil" řekla na to černovláska. „Já jsem Lindrel", podala Krochtovi ruku zrzavá. „A můžeme si tykat, ne?". Nurnští byli v sedmém nebi. Tchan Či se chopil příležitosti a začal se lísat. „Cestujete zdaleka?". „Ano, až ze západního pobřeží. Tudy jen projíždíme". „To my taky. Vlastně podnikáme takovou malou dobrodružnou výpravu", pochlubil se Tchan Či. „A kdy odtud vyrážíte?", otázala se Lindrel. „Zejtra ráno", řekl Krochta a usrkl ze sklenice. „A vy?". „Taky", řekla rudovlasá. Tchan Či, který byl zjevně ochoten okamžitě změnit trasu cesty, se zeptal: „Samy?". „Ne", zasmála se černá. „S váma", mrkla a její řasy způsobily menší průvan. Tchan Či polkl. Měl v krku sucho jak v assuaenské poušti týden před monzunem.



Yarrimův krámek našli snadno. Byl v málo rušné ulici poblíž náměstí, v jednopatrovém domě s omšelou omítkou. Reklamní veršovánka zdobila i zde vchod do kvelbu. Těžké dubové dveře měly bohaté kování a častým používáním vyleštěnou kliku v podobě hlavy draka.

Ty dveře se právě rozletěly a vypadl z nich zuboženě vypadající člověk. Držel se za tvář a jak klopýtal ulicí pryč, tlumeně kvílel. Lynhaard se zmateně rozhlédl po ostatních. To již vyšel ze dveří sám trpaslík Yarrim. „A nezapomeňte kloktat heřmánek!", zařval za odplazivším se ubožákem. Pak uviděl Nurnské, kterak lelkují před domem. „Další!", houkl na Lynhaarda, který stál nejblíž, a velkými kleštěmi pokynul dovnitř. Jeho kovářská zástěra i kleště samotné byly notně od krve. „Já nechtít zuby ven", rezolutně se pokusil ujasnit situaci kroll. „Já přes magický meče přijít, jak napsáno u cesty", pochlubil se svou sečtělostí. „A ták, dobrodruzi. To pojďte dál, dohodneme se, uvidíme". Yarrim Nurnským otevřel dveře, aby mohli vejít do jeho dílny/laboratoře/ordinace. „Omlouvám se za to nedorozumění, ale to víte, doba je těžká a po mejch speciálních zbraních už není taková sháňka jako za dob mýho děda. Tehdy byl kouzelnej meč veliká vzácnost, ale dneska jich ležej všude spousty. Musím si teda přivydělávat kováním koní a trháním bolavejch zubů". I když v mnohých liscannorských ústech by se jistě pro Yarrima našlo práce dost a dost, přesto se jednalo jen a jen o trpaslíkově neobyčejné schopnosti vyrábět kouzelné zbraně zakutím magické přísady. Lynhaard tedy záhy objednal výrobu magického těžkého pancíře. Přes tvrzení některých skeptiků, že je to všechno jeden velký podfuk, k tomuto účelu Lynhaard obětoval vzácný prsten černé vodoměrky a spokojil se s ujištěním, že jeho zbroj bude hotova nazítří k polednímu, platba ovšem předem.

III.

Podkovy vytrvale tepaly kamenitou cestu, v níž byly vyježděny koleje od nesčetných vozů, které tudy projížděly. Lynhaard se vztyčil ve třmenech a rozhlédl se. Krajina okolo byla tvořena neúrodnými pláněmi plnými bodláčí a akátů. Však tam v dálce, tam už je jistě říše Almemar. Hostinský přece říkal ´dva dny cesty vozem´. To už bude tam, na obzoru. Tam, co se stahují ta těžká bouřková mračna, tam to bude. Lynhaard přitáhl koni otěže. Cvočky na uzdě přitom cinkly o bojovníkovu zbroj. ´Vypadá úpně stejně´, napadlo krolla. Jen ten tmavší odstín oceli uprostřed hrudního plátu. ´Ten prsten jsem vlastně mohl vyhodit úplně zbytečně. A ještě jsem mu za to zaplatil. Kdo ví, třeba je ta zbroj pořád úplně obyčejná a ten zakrslík s ní nic neudělal´, kmitlo Lynhaardovi v hlavě. Ač je to s podivem, právě jeho by se moc dotklo, kdyby měl před ostatními vypadat jako blbec. Ale což, jestli byl Yarrim podfukář, tak si ho Lynhaardův meč ještě najde. Zatím obrovitého válečníka dojel Tchan Či na svém grošákovi. Přes sedlové brašny měl přehozen ještě kožený vak s čímsi, co nazýval záhadně ´dochtorský potřeby´. Východňan sám byl oděn podle střízlivé gwendarronské módy a jen jeho špičaté jezdecké boty připomínaly jeho původní východní oděv. Další zvláštností jeho oblečení byl kožený opasek, který si za nemalý peníz nechal v Nurnu na zakázku zhotovit. V opasku byly všity kapsičky, do nichž si Tchan Či ukládal vždy před bojem lektvary, které mu měly dopomáhat k přežití. Teď byly kapsičky prázdné, jen v jedné z nich měl mladý alchymista zastrčený trs bolehlavu. O něm se věřilo, že má kromě uspávacích účinků ještě afrodisiační efekt. „Já ti říkat, Tchan Či, z těch elfek nebýt nic dobrýho. Kdyby všichni nebýt proti mě, tak já je s sebou nebrat". Krollova zachmuřená tvář se obrátila na Tchan Čiho. „Ty mě pěkně naštvat", řekl bez zlosti v hlase. „Ále di, dyť s nima bude sranda. To uvidíš. Bude sranda a alespoň nás je víc. Sou to asi kouzelnice a ty bysme přece pořebovali". „To být právě to. Kouzelnice my potřebovat jako tu, no, sůl. A možná eště víc potřebovat někoho, kdo se vyznat v lese, na cestách, a kdo umět trochu léčit rány". Tchan Či udiveně vzhlédl. „Ale dyť já přece umim léčit. Už můj tatík...". „No jasně", přerušil jej kroll. „To tvý léčení, to chtít Lynhaard vidět", řekl pohrdavě a kopl koně do slabin.

Mraky valem houstly. Oblaka nad hlavami jezdců už měla barvu olova, když se napravo i nalevo od cesty objevil Východní val, tvořící odedávna hranici mezi Almemarským královstvím a pustými kraji na jih od východního Angwarru. Cesta vedla přímo k valu a zavedla koně poutníků až před Poslední bránu. Kamenná brána vypadala jako vytržená z nějakého velkoměstského opevnění. Ve výklencích uvnitř brány se nudili dva trpaslíci s halapartnami, kteří Nurnským věnovali sotva pozornost. Cesta vedla z brány do malé vesničky, čítající asi dvacet domů, vesměs obalených blátem a se zejícími dírami ve střechách. Bláto bylo ostatně všudypřítomné. Byly jím pokryty cesty i pokřivené kurníky, čnějící zpoza polovyvrácených prkenných plotů, nohy vesničanů, zabalené do hadrů i orel, vytesaný nad obloukem Poslední brány. Jakmile Nurnští projeli branou, dalo se do deště. Hospodu poznal Tchan Či podle omšelého vývěsního štítu, který se houpal nad dveřmi jednoho z udržovanějších domků. Koně přivázali Nurnští před vchodem a vstoupili do nízkých dveří s ohmatanou klikou. Uvnitř bylo zadýcháno, mokro a teplo. V příšeří kahanů sedělo u stolů asi osm trpaslíků, popíjejících z plecháčků. Jejich zraky se obrátily k příchozím. „Hele", řekl jeden z nich do nastálého ticha. „Návštěva". Nurnští se shlukli kolem jediného volného (z celkových dvou) stolu a obsadili lavice a stoličky. Páin, na kterého nezbylo volné místo se otázal trpaslíků: „Je v týhle špeluňce nějaká obsluha?" „Je", odpověděl jeden z nich a všichni se na Páina upřeně a vyzývavě zadívali. „Ale tebe nevobslouží". Páin povytáhl obočí. „Ty se totiž sebereš a vypadneš vocaď. A ty svý votrapy si vemeš s sebou". „Co, co? To mi doufám vysvětlíte". Mluvčí trpaslíků se zhluboka napil piva bez pěny a hřbetem ruky otřel vousy. „Vodrodilce nevobsluhujem. Zaprodance, co se pro peníze přidaj k pánům, špinavý krysy, ty tady nestrpíme". Trpaslík opile škytnul a vstal. Po zádech ho plácali jeho kumpáni a on se podíval zle na Páina. Páin byl ve skvělé formě a na zjizvených pažích mu svaly jen hrály. To, co se mu nedostávalo do výšky, bylo bohatě vynahrazeno v ramenou a žádný jen trochu rozumně uvažující tvor by si s ním nic nezačal. Vesničanův zrak však zakalil alkohol a hlavu rozpálilo povzbuzování jeho kumpánů. „Natrhni mu fousy!", zahalekal jeden z opilejších domorodců na celé kolo a trpasličí vlastenec se na nejistých nohách vydal zbít Páina. Ten se široce rozkročil, zamnul si pravou pěst a posupně se usmál.

„Tak dost", ozvalo se z temného rohu, kam se světlo kahanů nedostalo. Zvedla se tam tmavá postava, došla mezi Páina a trpasličího ochmelku a velitelsky mávla na jednoho z trpaslíků. Místní se jakoby schoulili, ztichli a obrátili ke svým otlučeným plecháčkům. Jen uražené huhlání se neslo místností. „Pivo pro cizince", poručil neznámý člověk trpaslíkovi, který se ukázal být hostinským a pak se obrátil na Nurnské. „Hae Thor! Jsem Dayrr, místní šlechtic a přítel krále Dakmaarda. Moji poddaní jsou trochu vzpurní, ale...", obrátil se ke stolu s vesničany, „... já vím jak na ně". Páin potěšeně napřáhl ruku ke stisku, leč s překvapením ucukl. Mužova ruka v rukavici byla vybavena dvěma dobře pěticoulovými čepelemi, připevněnými nýty k hřbetu kožené rukavice. „Opatrně", zasmál se Dayrr. „Vidím, že opravdu víte jak na ně", řekl s úsměvem Krochta a všichni se posadili na promptně přinesené židle. „Co vás sem přivádí, nevypadáte jako kupci", otázal se Dayrr. „Králova dcera se vdává". „Za Splyntra Silného, to vím", potvrdil mu Dayrr. „My máme králi Dakmaardovi ulovit draka, jehož ocas by se pak podával na svatební hostině jako pochoutka". Dayrr se zatvářil překvapeně. „Skutečně? Povídejte mi o tom, prosím". Na jeho tváři se objevil opravdový zájem. „Nic konkrétního nevíme, jenom doufáme, že nám na hradě o nějakém drakovi řeknou. Neradi bysme ho hledali po všech čertech", ochotně vysvětloval kouzelník Krochta. Ten milý člověk vypadal přeci tak sympaticky.

Zvědavý Dayrr se pak ještě dlouze vyptával na dění ve světě i na úkol, který čekal Nurnské, a všichni popíjeli kyselé pivo a diskutovali až do chvíle, kdy Iethil s Lindrel vytáhly flétnu s loutnou a jaly se tiše hrát a zpívat.

... jak dítě si hrát
jak vítr si vát
jak slunce se smát
když tebe mám rád...

Brzy poté šli všichni do svých podkrovních pokojů a zalezli pod deky. Kapky, bušící vytrvale na okna způsobily, že všichni usnuli velice brzy.



Kolem poledního, kdy nohy koní zdály se vyžadovat odpočinku a kdy půlka cesty k hlavnímu městu byla již za nimi, dojela celá společnost k malému, leč malebnému rybníku v údolí, sevřenému lesy. I tu projevily Lindrel a Iethil přání zastavit se na chvíli a provést koupel. Jelikož již od rána nepršelo, dal vůdce příkaz k zastavení. „Hej", zařval na Timona, který si sundal drátěnou košili a začal si rozepínat kalhoty. Lynhaard neměl žádnou radost z toho, jak se kolem těch ženských motali Tchan Či s Derganem. Ti dva připomínali mladé hrochy v říji, s tím rozdílem, že nebyli schopni rozhoupat se ke kloudnému činu. A Krochta taky vypadal nějak divně. Zpitomělý hrdina je družině na nic, takže by každopádně bylo nejlepší se těch dvou elfek nějak šikovně zbavit, pomyslel si Lynhaard. Jinak mi z družiny nadělají bandu potácejících se snílků. Rozhlédl se kolem sebe a do oka mu padlo křoví, za nímž si elfky odložily šatstvo. Vykročil.

Obě elfky plavaly jako vydry a když se po čtyřech minutách strávených pod hladinou opět vynořily, bylo jasné, že si pomáhají kouzly. Tchan Či bláznivě hulákal, když vbíhal za nimi do vody a plácal se na hladině, předstíraje, že umí kdovíjak plavat. Páin z Nórienu vešel na hladinu a díky kouzelnému prstenu si sotva omočil podrážky. Byl v plné zbroji a hladina se pod ním prohýbala, ale trpaslík sáhnul prstem do vody, zahučel: „Je nějak studená", a odešel se natáhnout na břeh. Ostatní se potloukali po hrázi. Jen Krochta si vykasal nohavice kalhot a bosky se brouzdal podél břehu s rukama sepjatýma za zády, nastavuje svou zdravě červenou tvář svěžímu větru. „Hej, Krochta!", křikl kroll. „Kdy my tam už dorazit?". „Dnes k večeru, počítám-li správně. A dorazíME. Osoba první, číslo množné", opravil jej usmívající se Krochta a pokračoval v brouzdání. Daleko za nimi zabublala voda v rybníce a z místa s kypící vodou vyletěla postava s hrncem na hlavě. „A Krochta! Knihy, být tam? Lynhaard chtít číst". „To se teprve uvidí, milý Lynhaarde", odvětil potěšeně trpělivý učitel. Tchan Či se vznášel necelé dva sáhy nad vodou uprostřed rybníka a mával prorezlým hrncem. Elfky, plavající opodál, mu veselým pokřikem odpovídaly. „Lynhaard rád číst. Ale nerad tlustý knihy". „Ano, Lynhaarde". Šikmooký muž, z kterého crčela voda, kopíroval hladinu rybníka s hrncem nasazeným na hlavě, než mu kdesi daleko u protějšího břehu přestalo kouzlo účinkovat a on zaletěl zpátky do vody. Po vodě dolehl elfí smích. „Je tu krásně", řekl spokojeně kouzelník a vyšel na břeh, zatímco kroll s úšklebkem zlomyslného šotka pozoroval, jak mladý východňan s Lindrel a Iethil plavou ke břehu.

„To sou ale starý vtipy!", rozhořčeně zaječela Lindrel. „Na takovou ohromnou bžundu musel přijít nějakej děsnej inteligent", poznamenala Iethil. „Vymyslet takovou hovadinu muselo bejt pro něj strašný duševní vypětí". Obě elfky mluvily přímo na Lynhaarda. Ten se tvářil, jako když neumí do pěti počítat, což nebylo až takovým problémem. „Takže co?", obrátila se Lindrel na Tchan Čiho. Ten se rozpačitě podrbal ve vlasech. Promáčené elfky se ve větru třásly chladem. „Hele, Lynhaarde, nechtěl bys jim ty hadry vrátit?". Lynhaard se zatvářil jako neviňátko. „Vrať jim je", pokusil se opatrně Tchan Či. Lynhaard se ušklíbl a řekl: „Lynhaard nic nevzít. Vy se jít podívat támhle pod vrbu". Šaty tam byly. Zavládlo něco, co by bylo lze nazvat trapným tichem. Přerušil jej barbar Dergan. „Podívejte!", vykřikl. „Nad krajinou tu krouží obrovští dravci", ukázal k obzoru, kde byl vidět velký pták, sunoucí se pomalu po obloze. „A neni to třeba čáp?", nedůvěřivě nadhodil Páin. Krochta shrnul vykasané nohavice a rukou si zaclonil slunce. „Na čápa to nevypadá. Je to mnohem, mnohem větší. Polední vzduch zkresluje a ten tvor je od nás mnohem dál, než se zdá". „A co to tedy je?", zeptal se Tchan Či. „To nevím", odvětil čaroděj. „Mířit na severovýchod", zabručel bojovník Lynhaard a odvázal koně. Družina se znovu vydala na cestu.

Smogril byl hlavním městem. Nelze si ovšem představovat, že to bylo normálmí hlavní město se širokými ulicemi a kašnou na náměstí. Velkého omylu by se dopustil každý, kdo by tu chtěl shlédnout místní pamětihodnosti, navštívit nevěstinec nebo zajít si koupit ke kováři ostrý meč či kuši. Rozdíl mezi vesnicemi, které až dosud Nurnští v Almemaru spatřili, a Smogrilem byl prakticky jen v koncentraci bláta a trpaslíků. Pravda, na místě, které bylo místním hlavním náměstím byli i některé patrové domy, ale uličky zde byly tak úzké, že by tu Lynhaard z Rugornu, mít jen o trochu větší ramena, mohl uváznout. Domky trpaslíků byly přilepeny těsně jeden na druhý, každý jinak pokroucený a s jinak křivou střechou. Přesto byl každý domek nějak zvláštní a rozmanitost, s jakou se domečky řadily, způsobila, že střed města vypadal jak skládačka z kostek, které tu navršil nějaký obr se smyslem pro geometrii. Hlavní náměstí nešlo přehléhnout. Domy, které zde byly přece jen trochu upravenější a vyšší než jinde, se zde rozestupovaly a tvořily oválné prostranství o šíři sedmdesáti stop. Z něj vybíhalo tucet uliček, které byly temné jak krollova duše a zablácené jak jeho nohy. Uprostřed se mlel dav vousatých trpaslíků, gestikulujících a mávajících rukama. Vzrušený křik a halekání dolehly k Nurnským.

„Dvě ku pěti, dvě ku pěti na Burima". „Tři měďce, jistá výhra". „Ramine! Sraž ho! Vsadil sem na tebe dva měďěný". Uprostřed davu byly do země zapuštěny čtyři kůly. Po jejich obvodu byly nataženy provazy, které tak ohraničovaly čtvercovou arénu, v níž se právě rozcvičovali dva trpaslíci. Obecenstvo, natěsnané až u provazů je povzbuzovalo šťouchanci a bojovně laděnými výkřiky. Malý rozložitý trpaslík s krátkým mečem stál vprostřed nejhustšího davu a přijímal sázky. Schylovalo se k utkání.

„Hej!", zařval Timon, sedící na koni. „Chci si vsadit". Trpaslík se zatvářil neochotně. Cizinci. „No dobrá. Kolikem si pán bude chtít štěstěnu pošimrat?". „Deset zlatejch na toho tetovanýho", řekl Tchan Či, odepínaje si měšec. „Sumašédij", zahučel v údivu dav. Rozložitý trpaslík zakroutil hlavou: „Sázky nejvyšší enem stříbrnce dosáhnout můžou. Jinak výplatu výhry garantovat bych nemohl". Cizinci se nade vší pochybnost zbláznili. Kde by vzal zlaťáky. Tchan Či s úšklebkem vrátil měšec na své místo. Příštipkáři. Blátožrouti.

Boj zatím začal. Oba trpaslíci kolem sebe obcházeli, kryli se pěstmi a občas některý z nich vyrazil k divokému útoku. Dav halekal stále hlasitěji. „Tak chceme taky do utkání", nedal se odbýt východňan. Vyzýváme vašeho nejlepšího. Bude s ním bojovat tady ten", ukázal na Lynhaarda. Rozložitý trpaslík opět zavrtěl hlavou až mu vousy ometly mohutný pupek. „Podle regulí v provazech énem trpaslíci bojovat můžou". „Eh", mávl Tchan Či rozmrzele rukou a slezl z koně.

„Buch!". Rána dopadla jednomu z trpaslíků přímo do nosu. Upadl, zvedl se a pokračoval v souboji. Nurnští, nevěda co dělat, sledovali se zájmem trpasličí kratochvíli a rozhlíželi se po okolních domech. Byl mezi nimi také nízký přízemní domek, vtlačený mezi okolní domy. Měl opadanou omítku a v jediném malém okně se červenaly pelargonie. Pod převislými trámci střechy uviděl Dergan omšelou vývěsní ceduli, nakřivo visící nad nízkým vchodem:

TAMBURRA ZARNI
věštkyně a médium

Pod tím, na rámu dveří, bylo dočmáráno uhlem:

ASTRÁLNĺ SĺLY A ŠLÉPĚJE OSUDU

Lynhaard s Derganem otevřeli dveře a vešli do malé, kdysi vybílené předsíňky. Cestu dál přehrazoval závěs z barevných korálů. Lynhaard zaklepal klouby pravé pěsti na rám dveří. „Hneeed", ozval se zevnitř roztřesený tenký hlas. Barbar s krollem na sebe pohlédli a pokrčili rameny. Korálkový závěs se rozhrnul a vylezla neuvěřitelně olezlá babice. A jak už to tak u trpaslických žen chodí, vousy měla jako liscannorský sedlák Drsoul z Roahanu. Ten byl proti ní ovšem náramný fešák. „My bysme, my bychom...", začal při pohledu na Tamburru Zarni koktat Dergan. „Žádat si vašich služeb", upřesnil Lynhaard. Stařena se šklebivě usmála, chňapla zírajícího Lynhaarda za ruku a vtáhla za korálkový závěs. „Pojteee, panáčku, jen pojteee, co nevíteee, to zvíteee, a všechno se dovíteee, jen uvidíteee". Lynhaard, vyškubnuv se stařeně z prstů s dlouhatánskými nehty, octl se v malé místnosti s nízkým stropem a hrbolatou podlahou. Zdi byly pokryty vzorovanými látkami, přes něž visely tu a tam těžké svazky korálů nebo řetízky z lesklých plíšků, odrážejících světlo olejové lampy. Mezi tím byly zavěšeny snůpky sušených bylin a pergameny se spoustou tabulek, čísel a znamení. Několik kusů nábytku naprosto nesmyslně členilo již tak dost malou místnost, takže tam pro hřmotného krolla takřka nebylo k hnutí. „Eee, a pozor mi tu dávejteee", upozornila Lynhaarda, že v jejím setmělém kumbálku právě ramenem shodil rozpadající se přehoz s motivy nebeských znamení. „Pardon", omluvil se obr v pancíři a, shýbnuv se pro onen kus hadru, vrátil jej na své původní místo, totiž přes umně vypreparovanou trpasličí kostru na stojanu, pospojovanou drátky a s chybějící lebkou. Ta ležela na stole. Všiml si tam i papírové krabice s runovým nápisem ´vonné masti´. Místnost sama voněla kdečím. „Eee, tak paneee, vy bystee chtěl věděeet budoucnost. A z čehopak to chceteee?". „Jak to, z čeho? No, budoucnost, ne? Ta být furt stejná, ať být z čehokoliv!", zeptal se Lynhaard, ale jistý si nebyl. Pohyboval se v prostředí jemu neznámém, krajně nezvyklém, ba přímo znepokojujícím. Kupříkladu sklenice od okurek, stojící na šatníku, byla plná naložených čolků. „Eee, tak vám můžu věštit z lógru čajeee, z kareeet nebo z dlaněee. A dražší jeee to z kouleee". S těmito slovy stáhla hedvábný kapesník z velké křišťálové koule, stojící na stole, vsazené do dřevěného podstavce. Bohové vědí, jak se sem taková věcička dostala. „Z koule", prohlásil rezolutně kroll a zadoufal, že to nebude stát víc jak deset patnáct zlatých. „Eeee. Tak se na to podívámeee". Trpaslice vylovila z kapsáře křesadlo a zapálila jakési dřívko, které začlo doutnat a vydávat příšerný, omamný smrad. Stařena zhasila kahan a ponechala svítit jen jedinou svíci, která přízračně ozařovala její zarostlou tvář a dvě velké železné náušnice v pravém uchu. Její ruce několikrát máchly nad lesknoucí se koulí a odkudsi vystoupila smradlavá pára. „Vidím... Vidím... Eeee". Lynhaard byl napnut jako struna. Dergan se v předsíni šťoural v nose.

Na náměstí se zatím roztočilo další kolo sázek. Mezi provazy vskočil snědý trpaslík. Byl větší než jiní jeho druhu a vousy měl spletené do tří copánků. V davu to zašumělo a kolem sázkaře začala tlačenice.



Řeka ovíjela kopec jak kožešina krk prostitutky. Prastarý kamenný most ji překračoval přímo pod strmou skalní stěnou, na níž se tyčil hrad. Vodní tříšť prudce se ženoucí řeky, rozbíjející se o kameny, skrápěla skálu, v níž byl v polovině výšky mezi vodní hladinou a hradem vytesán plastický, několikasáhový reliéf, znázorňující stříbrného orla, přesně takového, jakého nesla pečeť zvacího listu. Cesta pak vedla na druhou stranu kopce, kde byl pozvolnější travnatý svah, po němž se cesta mnoha zatáčkami vinula až na vrchol k hradní bráně. O něco níže procházela silnice shlukem asi dvaceti domků, malých, pestře malovaných, svírajících strmou cestu jako stráž vstupu do hradního sídla. Očividně to nebyly domky trpasličí.

IV.

Hrad nebyl nijak velký. Nádvoří bylo lemováno dvěma palácovými budovami, postavenými v jednoduchém stylu. Okrouhlá věž na útesu nad ohbím řeky a zahrada v místech, kde se vrch svažoval, bylo vše, co dělalo sídlo almemarského krále alespoň trochu zajímavým. Na nádvoří byla velká klec se zvedací mříží, kterou obýval nádherný exemplář obřího stříbrného orla. Ten teď neklidně tloukl křídly a křikem se dožadoval potravy.

„Hae Thor!", zaburácel na celé nádvoří hlas kapitána Angrachta. „Anebo po vašem: Buďte pozdraveni!". Angracht, kapitán královy stráže, byl bývalým dobrodruhem, který zvolil bezpečnější povolání a sloužil Dakmaardovi. Měl zbroj z drátěných kroužků a sváteční meč. Vedle něj stál Swaingold, šedovousý stařík, jenž byl písařem krále Dakmaarda a hradním kronikářem Almemaru. Ten se Nurnských ujal.

„Buďte nám vítáni", poklonil se Swaingold. „Jsme potěšeni, že jste přijali naše pozvání. Mé jméno je Swaingold a na mě směřujte své dotazy. Vaše pokoje jsou připraveny". Krochta se poklonil na oplátku a řekl: „Rádi bychom se seznámili s místními podmínkami. A kde máme hledat toho draka". „A Lynhaard chtít nějakou knížku". „Vše se dozvíte. Zavedu vás ke králi". Vetchý písař vykročil k paláci. „Moment, nám se nelíbit cena. Lynhaard chtít víc. Drak totiž moc zlá potvora. Krolla zakousnout jak malinu. To být moc velký riziko. Šedesát být málo". Swaingold pokrčil rameny. „Žel, víc vám nabídnout nemůžeme. Náš stát je nebohatý. Žije z nevolnictví, mýt a daní. A na severu, poblíž jezera, je malý stříbrný důl. O ceně si můžete promluvit ještě s králem, ale bojím se, že ten nesmlouvá". „Proč jste si na to najali zrovna nás, pane Swaingolde?", otázal se Dergan. „Nejen vás, pane. Poslali jsme dopisy ještě jiným družinám dobrodruhů. Nechceme být závislí na jedněch. Chceme mít jistotu, že se všechno kolem svatby vydaří. Ostatní ještě nepřijeli. Vy jste první". Nurnští se zatvářili zděšeně. „A co když ten vocas přinesou ty druhý? To nic nedostanem?", obořil se na starého písaře Tchan Či. „Nemáte důvěru ve vlastní schopnosti, pane? To je chyba". Vzpamatovavší se Krochta se zeptal: „A to na to nemáte vlastní lidi? Armádu a tak?". „Naše armáda není vůbec velká a, vždyť v ní je většina trpaslíků, ani příliš spolehlivá. Potřebujem na to lidi z venku. Král se chce také vytáhnout před Splyntrem, že na to máme, najmout si odborníky". Swaingold si odkašlal. „Jak jsem již řekl, u nás máme nevolnictví. Už od nepaměti. Takže pár rad na cesty po Almemaru: Nikde se raději nestýkejte s trpaslíky. Nemají rádi cizince". „To jsme viděli. Zachránil nás Dayrr". „Ano, Dayrr to s trpaslíky umí. Má pod správou západní kraje. No, po pravdě řečeno, bylo by lepší, kdybyste vůbec s žádnými nevolníky nemluvili. Jsou velmi agresivní a země vlastně stojí před hrozbou občanské války". „Jak tedy udržujete mír? Cestou jsme neviděli nikoho než trpaslíky a když se nemůžete opřít o armádu...", podivil se Tchan Či. Swaingold se pátravě rozhlédl a odpověděl šeptem: „To ti Thoribaldovci. Bydlí v těch domkách pod hradem. Divná parta je to, asi dvacet nebo třicet chlapů. Nikdy s nikým nemluví, ani s králem, jen mezi sebou. Nenechají si nic nařídit. Říká se o nich, že jsou nesmrtelní, ale já bych spíš řekl, že příliš nestárnou. Mají své divné záliby a občas je z těch jejich domečků slyšet prapodivné zvuky a zpěv. Král je zásobuje jídlem a pitím, ale jak něco potřebují, přijdou prostě sem na hrad a vezmou si to. Byli tu už za dnů děda našeho pána a možná už za Thora Thoribalda. Thoribaldovci jim říkáme, divná cháska, ale trpaslíci se jich bojí jak vlkodlak vlčího moru, a mají proč, nejednou už od nich okusili železem". „Jestli jsou to dobří válečníci, tak si nechte toho draka ulovit od nich". Swaingold zavrtěl hlavou: „Vždyť vám to říkám. Nenechají si do ničeho mluvit. Ale jak by se někde sebrali trpaslíci k rebelii, tak si můžete být jisti, že tam budou a pěkných pár trpasličích hlav useknou". Nurnští uznale pokývali hlavami a vstoupili do královského křídla hradu, vedeni Swaingoldem.

Kromě kapitána stráží a Swaingolda jim byl představen ještě královský lovčí, muž , který se staral o stříbrného orla. Jeho jméno bylo Smorr. Ten vypadal, jako by závodil s trpaslíky v mrzoutství a bručounství. Kloudně promluvit s ním bylo možné jen poté, co požil svou obvyklou dávku lihovin, což však bylo poměrně často. Zvláště díky tomu padl Smorr do oka Tchan Čimu, jenž právě začal opět chytat slinu.

„Je to již velmi stará tradice. Už se na ni skoro zapomnělo. Nedávno jsme ale zjistili, že jde o velmi starý zvyk. Již za dob Thora Thoribalda, budovatele Almemarského království, se tradovalo, že u příležitosti svatby budoucího krále musí být skolen drak a jeho ocas připraven pro hostinu jako zvláštní pochoutka. Tu tradici teď obnovujeme". Písař mrkl na Lynhaarda. „Tak hleďte nezklamat."

„Ha!", zahalekal král, když mu oznámili příjezd cizinců. „Sem s nima!", sebral z talíře půlku kuřete a vstal od stolu. „Ať si je prohlídnu". Přišel mezi Nurnské, kteří očividně nevěděli, jak s tímhle králem jednat, prošel mezi nimi a každého si pátravě prohlédl. Když došel před Lynhaarda, uznale zamručel. „Hmmm... Svaly by byly. Tak ještě jak je umíte používat". Obrátil se k šedovlasému staříkovi. „No, jestli jsou jen z poloviny tak dobří jako jsme o nich slyšeli z Angwarru, mohli by na to stačit. Jen ten trpaslík mezi nima se mi nelíbí", dodal zachmuřeně a Páin slyšitelně zaskřípěl zuby. „Který z nich je vůdce, Angrachte?". Lynhaard si pospíšil s odpovědí: „Já, já být vůdce, já, totiž Lynhaard, Lynhaard z Rugornu". „Výborně!", řekl Dakmaard a bouchl pěstí do stolu. „Nejsilnější má být vždycky vůdce". Lynaard se zapýřil. „Jo. Já být vůdce a tohle být moji muži. A ženy", dodal, když zachytil Lindrelin vyčítavý, leč smyslný pohled. „Tak dobrá, alespoň se lépe domluvíme. Za toho prcka mi ručíte. Swaingolde", mávnul na staříka, „mapu". Písař přikročil a z kožených desek velkého formátu vyňal pergamen s podrobným popisem celého Almemaru. Tvářil se přitom náležitě hrdě, neboť mapa byla jeho výtvorem. Kreslil se s ní celý včerejší večer. „Tak tedy, mapu máte, svůj úkol znáte, peníze, jestliže uspějete, dostanete, a jestli nemáte žádné otázky, vypadněte a konejte svojí práci. Hae Thor!", ukončil Dakmaard audienci a vrátil se ke stolu. Potrpěl si na dlouhé a vydatné večeře.

Swaingold, na rozdíl od svého vladaře, byl o poznání sdílnější. Co se týče možného výskytu draků, udal jako pravděpodobné lokality tři místa: Starý močál na východě, Rokli ozvěn v cípu Iarwainského masivu a Dýmající horu na jihu, kde pramenila řeka, stahující všechna vodstva Almemaru na sever. Všechna tři místa přibližně se stejnou pravděpodobností výskytu draka či více draků. Všechna tři místa stranou od civilizace, lidmi ani nikým jiným nenavštěvovaná. Všechna tři místa stejně životu nebezpečná.

Co se týkalo něčeho ke čtení pro Lynhaarda, zapůjčil krollovi Swaingold jednu ze svých osobních knih. Cestopis s velkými písmeny, jednoduchou větnou stavbou a krásně vymalovanými obrázky. Původně knížka pro odrostlejší děti, pro krolla jak dělaná.

Lindrel a Iethil dostaly přidělený zvláštní pokoj hned vedle pokoje dobrodruhů z Liscannoru. Už to vypadalo, že se události toho dne definitivně uzavřou, když se Lynhaard kolem desáté zvedl od knížky a šel „zkontrolovat vedlejší pokoj". Pak, oblečen v prostěradlo, vstoupil do sousedního pokoje a za zvuku „hůůů, hůůů" simuloval hradní strašidlo. Elfky tím ovšem nevyděsil, což bylo pravděpodobně jeho štěstí, neboť mohl skončit třeba také s magickým šípem v zadní části těla. Pokusil se jim tedy alespoň odcizit polštáře a i jinak je obtěžoval až do chvíle, kdy Lindrel a Iethil povolaly kapitána Angrachta, který krollovi přátelsky domluvil.

Všichni se odebrali na kutě, i Lynhaard už zhasil svíčku a sklapl stránky, záložku na straně dvě, a přesto se stále z pokoje Nurnských ozývalo neklidné vrtění se v přikrývkách. To Timon Tchan Či nemohl usnout. Převaloval se na kavalci dlouho přes půlnoc a když hlídka hradní stráže prošla již potřetí kolem dveří, vzdal to a vstal. Stoupl si k oknu a vyhlédl na nádvoří. Přítomnost dech beroucích dívek, spících ve vedlejším pokoji, nedávala mladíkovi spát. Jak jen se jim dostat na kůži! Je to přece jenom těžká věc, ty černé oči spalovaly všechna trapně vykotávaná slova neobratného dvoření, ještě než je stačil vyslovit. Světlo, proudící ze strážnice hradních zbrojnošů, osvětlovalo kaluže na kamenném nádvoří. Po okně stékaly pramínky deště.

Ze zadumání Tchan Čiho vytrhlo mohutné zachrápání. Se syknutím se Timon otočil ke svým spícím kolegům. Pak vzal ze židle plášť proti dešti, nazul svoje špičaté boty a proplížil se mezi kavalci ke dveřím. Zanedlouho jej bylo možno spatřit, jak mizí přes nádvoří ke strážnici, odkud se na okamžik otevřenými dveřmi rozlehl veselý opilecký zpěv.



Skřípění otevírané hradní brány bylo následováno ostrým klapotem kopyt koní po dláždění. Do hradu vjel vůz. Byl to zjevně původem třínápravový kupecký povoz nejtěžšího typu, přestavěný na malou nedobytnou pevnost na kolečkách. Vysoké dřevěné stěny i dřevěná střecha byly pobity plechem a staženy železnými vingly a kramlemi. Ve střeše byl vyříznutý otvor, z něhož vyhlížela barbaří hlava v přilbě. Na otočném podstavci tam byla připevněná kuše olbřímích rozměrů, hrozící každému, kdo by se naskytnul v dostřelu, udělat ozdobu v podobě špičky šípu, čouhající skrz. Vůz se s námahou přehoupl přes práh brány a zastavil na nádvoří. Čtyři velcí koně měli co dělat, aby vůbec hradní vrch zdolali. Z potem a deštěm se lesknoucích koní se v chladném vzduchu kouřilo a Nurnští se začali scházet, aby si nové dobrodruhy prohlédli. Dveře v zadní stěně vozu se otevřely a ukázalo se, že vůz je plný barbarů. Nebyli však prvními, kteří měli být konkurencí nurnskému snažení. Již po ránu dorazila hlučná skupina jezdců na koních, označená písařem Swaingoldem jako Barnaulská družina. Tvořilo ji značně nesourodé společenství hobitů a elfů. Zatímco hobiti byli jak se patří nenápadní, někteří z elfů kolem sebe hlučně sypali sprostá slova na všechny strany a i vizáž některých z nich byla na elfy značně divoká. Jeden z nich, zjizvený šermíř Graims se dokonce stačil těžce pohádat s Lynhaardem a věc jen tak tak neskončila na nože. Teď však elfové i hobiti zalezli do pokojů, které jim kapitán Angracht přidělil a nevystrkovali nosy.

Z vozu seskočil barbar. „Bratře Grahane, vylez už z tý věže", houkl dovnitř. „Už sme na místě". Z útrob povozu se začaly soukat další postavy barbarů. Celkem jich ve voze cestovalo devět, jeden větší silák nebo odborník ve svém oboru než druhý. Všichni si říkali bratře a tvářili se zarputile. Na hradní nádvoří začali vystěhovávat bedny s proviantem, zásobami a vybavením. Jejich stěhovací válečný vůz obsahoval všechno od pilníku na nehty až po trhaviny.

Posledním, kdo toho dne dorazil, byl Kilián, momentálně bez bojového nalíčení. Bouřlivě se se všemi přivítal a hned si si s Tchan Čim a ptáčníkem Smorrem řádně přihnul.

Odpoledne následovala hromadná audience u Dakmaarda. Ten jim předal své poslední přání šťastných cest a doporučil jim, aby, necítí-li se na jeho úkol, spojili své síly. Na tento podnět začali zástupci družin jednat na společném postupu. Nakonec se ale žádná ze skupin nedohodla s jinou na případné spolupráci. Každý si chtěl ukousnout co největší díl z odměny.

V.

„Zatraceně!", zaláteřil barbaří hlas, až se hrad zatřásl. „Zkurvysyni zlodějský! Až se mi dostanou pod ruku...". „Co se stalo, bratře Sarchare?". Barbaři se seběhli kolem svého alchymisty. Ten vypadal rozezleně. „Můj kufřík! Měl sem tam všechno. Prsteny, energii, soupravu", lomil rukama nad každou další věcí, na kterou si vzpoměl. „Kde sou? Vlastníma rukama jim ukroutim palice".

Pane Lynhaarde", oslovil krolla potichu Swaingold. Čelo mu krabatily starosti. „Rád bych s vámi pohovořil o samotě". „He?. Ty mluvit, co chtít". „Jde o královské pečetidlo. Leželo v písárně na stolku". „A co?". Lynhaard nechápal, co by s tím měl společného. „Už neleží. V noci ho někdo ukradl". „A co?". „Ve vašem zájmu bych rád doufal, že jej vzali Barnaulští".

V obou případech padlo podezření na Barnaulskou družinu. Ti odjeli tajně ještě někdy během noci. Neudali směr, ale večer je kdosi zaslechl mluvit o Rokli ozvěn. To byl mimochodem také směr, na němž se dohodli gwendarronští dobrodruzi. Ti vyrazili kolem desáté. Nad celým Almemarem visela nízká mračna, ze kterých hustě kapalo.



„Stůjte", ozvalo se najednou nad nimi. Na obrovitém balvanu, který tvořil převis nad jejich hlavami, seděl starý skřet a shlížel na ně zapadlýma očima. Vypadal neozbrojeně, jen přes kolena měl položenou hůl. „Grrah, kam jdete, hau, grrap", řekl skřehotavě a jeho hlas zněl, jako když jej stihl nějaký strašný zánět hrtanu a Tchan Či a někteří další měli podezření, že skřet právě nabral slinu, kterou na ně hodlá plivnout. „Nic ti po tom", štěkl úsečně Páin a vzal meč do ruky. Ten starý skřetí hlupák jim už nemůže utéct. „A co jídlo, gas grrr. Jídlo máte?". Krochta se opovržlivě zasmál. „A co ti je do toho, skrčku", zavolal vyzývavě. „Mrzí tě život, nebo co?" „Počkej", přerušil ho Dergan. „Možná by nám moh bejt..." „Vyměním, grras, za peníze", přerušil barbara skřetí kmet. „Vyměním, grrau, moc masa za grrrrasp strrašně moc peněz". Starý skřet se naklonil kupředu a vrásčité záhyby kůže v obličeji se mu zřetelně třásly rozčilením. Hrál moc vysoko. Hrál o svůj život, ale i o jídlo pro svůj rod, který ve skalních rozsedlinách zmíral hladem a zimou. Jak to bylo už dávno, co se některý z nich vrátil ze silně střežených vesnic s kořistí, která by je na čas zasytila! Na skřetově čele se mísil vytrvalý liják s kapkami vyvstávajícího potu. Konečně se Nurnští přestali radit a Lynhaard zvolal: „Ty jít s náma. Jinak my tě zabít. Ty říct každýmu ať nás nechat na pokoji. Jinak tě zabít. Ty zabít každej kromě nás v tomhle kraji. Jinak zabít. Ty dovíst nás do Rokle ozvěn. Jinak...". Výhrůžka zůstala trčet ve vzduchu takřka hmatatelná. „Jestli dopadnout všechno dobře, tak ty dostat maso. Moc masa". Lyhhaard se odmlčel a čas, měřený vydatnými kapkami deště čekal na odpověď. Přitom se krollovi honily hlavou černé myšlenky a skřet byl příliš stár, aby je neuhodl. Neměl však na vybranou. Začal hrát hru. A ta byla pro něj příliš vysoká. „Grau, dobrá, jdu". Skřet, opíraje se o holi, slezl z balvanu a stanul u Nurnských. „Nemusíte se bát, grrau. Nikdo na nás nezaútočí. Přiložil ruce k ústům a zakrákoral na celé kolo pár slov tou příšernou hrdelní řečí. Od okolních skal se mu vrátila ozvěna. „Jdem", řekl skřet k Nurnským.

„Grrr, Rokle je tady, ale já se tu nevyznám. Tady se nevyzná nikdo", řekl skřet navečer polohlasem a ukázal do chuchvalců mlhy před družinou. „Sem nikdo nechodí. Tam je, grrr, smrt". Skřet evidentně nemínil pokračovat. Opíraje se o hůl, tvářil se zarputile. Šedá mlha, vířená vlezlým deštěm, moc důvodů k optimismu neskýtala. Nurnští se začali radit.



Z mlhy se vyloupla postava. Opatrně přeběhla posledních několik sáhů, které ji ještě dělily od začátku provazového mostu, který se vypínal nad mléčnou prázdnotou dole. Sráz byl velice příkrý a pokoušet se po něm slézt by znamenalo zahrávat si se životem. Postava se na začátku mostu zastavila a tiše zanadávala. Pro tu prokletou mlhu bylo vidět sotva do půlky mostu. Tiše ale jasně zaznělo zaklínadlo a muž začal podivuhodně lehce slézat příkrou stěnu propasti. Bylo to ani ne o půl hodiny později, když se na stejném místě stejný muž drápal nahoru. Byl celý prosáknutý vodou a chladem z mlhy a zmáčený vodní tříští. Nebylo pochyb, tam dole musel narazit na řeku. Vskutku! Hukot jejího proudu mezi skalními masivy zazníval až sem nahoru, plných padesát sáhů. Muž se vyhoupl na okraj propasti a stanul opět na mostním prahu. „Hromy a blesky", bylo slyšet tlumené dodávání si odvahy a muž vykročil po mostě. Ten se zdál být dobře stavěný, pevný a snad i udržovaný. Prkna v podlaze mostu se sice divoce houpala, ale muž po nich kráčel jistě a pevně do mlžných cárů. Již přešel hodný kus nad hlubinou, již je jistě za polovinou mostu. Již vidí, kterak se mlha za mostem trhá, kterak se nad koncem mostu, nad plošinou, vytesanou ve skále, sevřená strmými masivy v zubaté rozsedlině tyčí přízračná věž, temnější než temnota hor, ověnčená mlžnými pásy, jak čnějící hrozba každému, kdo se přiblíží. A tam, vysoko ve věži, kde se mlhy skoro úplně rozestoupily, svítí vysoký a úzký obdélník mdle osvětleného okna. Muž pevně sevřel provazy po stranách mostu. Rám okna vyplnila postava. Jako temná výstraha shlíží dolů, do mlh v údolí, na most, na osamělého muže. Proti světlu je celá černá, celá černá, jen obličej...

„Neeeee!", zaječel Krochta ve smrtelném děsu a skryl tvář do dlaní. Krev, divoce bušící ve spáncích hrozila explodovat a zavalit k smrti pálící obsah kouzelníkovy hlavy. „Ne", zašeptal Krochta a poklesl v kolenou. Smrtící rána se však nedostavila. Výhled se skryl v milosrdné mlze. „Ne", řekl s úlevou i s hrůzou Krochta, stále se držící za hlavu a začal klopýtat zpátky. Nejdříve pozpátku, pak se otočil a na konci mostu již belhavě běžel.

Z mlhy se vyvalil Krochta a těžce oddechoval. Vypadal jak po dvou hodinách rvačky ve smogrilských provazech. Průzkumníkovy zapadlé oči, bílá pleť a sípavý dech nevěstily pro Nurnské nic dobrého na jejich další cestě. Krochtu položili na plášť, rozestřený na kamení a po pár hltech kořalky z polní láhve se jej pomalu začali vyptávat. Opatrně.

„Ty zůstat tady, dokud my nepřijít. Ty hlídat naše koně ve dne v noci. Jinak...". Kroll hleděl starci dlouhou chvíli upřeně do očí, „...zabít", dořekl potichu. Starý skřet se mlčky odvrátil, uvázal všechny koně za uzdu ke křoviskům, jež zde uboze rostla mezi kamením a hleděl za Nurnskými, než pomalu zmizeli v mlze. Potom vyndal z hadrů rezavý nůž. Déšť ustal.

Husím pochodem se skupina Nurnských přiblížila k mostu. Krochtu podpíral kudůk Kilián a tiše mu domlouval. „Ne, já tam nepůjdu", chabě odporoval Krochta. „Kdybyste viděli to samý co já, tak byste taky nešli". Kluzký most se pod nohama Nurnských houpal a do mlhy bylo slyšet sprosté klení. „A draci nikde?", obrátil se náhle před Krochtou jdoucí Timon Tchan Či, který měl stále lehké srdce. „No", slabým hlasem řekl kouzelník, „žádný sem neviděl". Za nic na světě by ale nezvedl skloněnou hlavu a nepodíval se tam, kde, jak už myslel, spatřil svůj osud. Páin už tou dobou dosáhl konce mostu a stanul na plošině, napůl přirozené a napůl vytesané do skalní stěny. Výhled do rozsedliny halila mlha a začínala padat tma. „Vzmužit se, Krochta", začal si dávat družinu do pořádku vůdce tlupy, kroll Lynhaard. „Vzmužit se a zapálit lucernu. Tady být jedny, dvoje, troje dveře a my jít hnedka do těch prostředních, ty se mi líbit. Ty vlevo mít totiž utržený panty a ty vpravo bejt v moc temným koutě". „Hle, toť logika", poznamenala Lindrel, ale poslušně se zařadila do pochodového šiku. Iethil mlčela. Páin vzal za rezavé pozůstatky kliky a dveře se se skřípotem pootevřely.

Sál měl neskutečně vysoký strop. Světlo lucerny nebylo s to dosáhnout kvádrů, tvořících klenbu kobky a jen vysoký kroll Lynhaard jej odhadoval na osm sáhů od podlahy. V kryptě bylo vlhko. Stěny byly pokryty až do veliké výše barevnými, teď již notně se odlupujícími freskami, a zbytek zdí byl zakryt těžkými, zčásti zčernalými a plísní pokrytými gobelíny, zobrazujícími čtvero dračích postav. Bestie, zobrazené pradávným umělcem, měly různou barvu šupinatého pancíře a byly zobrazeny v odlišných polohách. Na severní stěně rozpínal svá křídla šedý drak na pozadí horského hřebene, východní zeď zdobil temně rudý drak, šlehající rudožluté plameny a západní zeď nesla zelenou malbu draka, stojícího uprostřed hvozdu. Tapiserie na jihu byla značně poničena, ale zdálo se, že pozadím je moře. Krochta zvedl lucernu a přešel k poslednímu z výjevů. Jeho kroky tlumil těžký, vodou nasáklý koberec. Kouzelník se dotkl rukou tapiserie, přejel prsty po dračích obrysech. Vtom pocítil varování. Něco bylo ve vzduchu.

„Nejsme tu sami", vykřikl varovně a, svítíc si lucernou do všech tmavých koutů kolem sebe, jal se obezřetně ustupovat k chodbě, jíž sem přišli. Ostatní věděli, co mají dělat. Lynhaard před sebe napřáhl meč a čekal, až ostatní zmizí v chodbě. Jeho napůl zvířecí smysly byly se střehu.

Světlo v Krochtově lampě se náhle neklidně zakymácelo. Nepříjemné tušení na sebe vzalo podobu, po níž Lynhaard ťal. Sssshhh! Masivní ocelová čepel se syčením opsala půlkruh kolem krolla. Lynhaard to viděl. Viděl to každý, kdo rychle neustoupil do chodeb a na schodiště, vedoucí nahoru. Ti, kdo tam byli, či zažili někdy něco podobného, však později nebyli schopni popsat svého protivníka. Zůstala v nich jen vzpomínaka na hrůzu. Hrůzu z místa, kde samotná magie dostala formu. Formu sice nehmatatelnou a těžko viditelnou, leč přesto skutečnou natolik, aby, vedena zlou vůlí, škodila v tělech živoucích tvorů. Lynhaardovy útroby se svíjely křečí a strachem. Lynhaard vykřikl a ustoupil, ale jeho meč přesto znovu zahučel těžkým podzemním vzduchem. Bolestí stažená tvář ostříleného krolla však dávala znát, že vůdce je s dechem u konce. Vrhl se k chodbě, vedoucí k záchraně. Zcela jej zachvátila panická hrůza a on běžel, nedbaje svých druhů, utíkal, dokud nepadl vyčerpán do kaluže na plošině u provazového mostu. Bylo třeba zvolit jinou trasu.

Jiná trasa byla ale také zrádná. Nemrtví, magické nestvůry všeho druhu a všudypřítomní gobloši se na družinu vrhali ze všech stran. V jedné z mnoha kobek Nurnské zaskočila jakási organická koule jeden a půl sáhu v průměru, s očima a zahnutými pařáty, s uslintanou bezzubou tlamou. Její bradavičnaté tělo bylo pokryto jakýmsi slizem, který leptal všechno mimo kamene, včetně zbraní a těl dobrodruhů. Omamné páry, které netvor vypouštěl, způsobovaly nevolnost a mdloby. Zatímco nejsilnější z bojovníků zkoušeli nestvůru udolat, zbylí hrdinové ustupovali. „Morhule!" vykřikla Lindrel. „Mor kdo?", nevěřícně se otázal Dergan, chráníc si obličej před výpary. „Morhule. Viděla jsem to na obrázku. V knize". Vpředu se bijící Páin byl skropen proudem kyseliny a na jeho předním pancíři se objevil vyžraný pruh. „Alchymisticky pokřivený tvor. Vlastně je to slupka plná jedu", rozdávala kouzelnice vědomosti. To už měla morhule dost a po jedné Lynhaardově zdařilé ráně se roztekla po podlaze. Nurnští se ulehčeně složili k odpočinku opodál. Bylo třeba ošetřit zraněné.

Krochta a Kilián si stoupli ke dveřím a zatímco Tcan Či ošetřoval Páinovo zranění, hlídali. Ostatní se sesedli na zemi a sledovali počínání samozvaného lapiducha. Šikmooký se jako vždycky chlubil: „No jo, medicína. To je moje. Tatík byl znalej felčar, dělal masti na bolesti, napravoval zlámaný hnáty, pouštěl žilou, všechno. A já sem se mu koukal pod ruku, a tak to taky všecko umim". „Ty umět taky rodit?", zeptal se se zájmem Lynhaard, neboť v oblasti přicházení potomků na svět hledal poslední dobou odbornou radu. „No jasně. Porodní bolesti, císařskej řez, a tak". „Jako pitva?", zajímal se Páin. „Tak nějak", neučitě odpověděl Timon. „A jaký to je?" „Ále, ani se neptej. Byl jsem u patnácti porodů..." „Hele, nechcete změnit téma?", vmísil se jim do hovoru Dergan, který, vida, že Lindrel značně bledne, rozhodl se zakročit. Mezitím Tchan Či, který toho o medicíně snad přece jen trochu věděl, došil tržnou ránu na Páinovi a tak se všichni mohli zvednout k další cestě katakombami.

Netrvalo dlouho a dostali se do míst, kde každý sáh byl prošpikován pastmi. Když si Lynhaard, jdoucí v čele, již potřetí tahal rezavou šipku z nohy, rozhodl se povolat specialistu na pasti, zlodějského učně Kiliána. Ten se do díla dal s vervou kudůčí rase vlastní a nějakou dobu se mu úspěšně dařilo čistit cestu vpřed. „To je práce pro vraha", zahuboval, ale myslel to samozřejmě jen obrazně, neboť v tom případě by to bylo opravdu hračkou, potřebnou kvalifikaci by totiž mělo devětadevadesát procent nurnských hrdinů. Takhle to byla práce pro zloděje a tím naštěstí pan Kilián byl a rozhodně ne nejméně šikovným z nich. „Jáááu!", zařval najednou u konce svého snažení a vytřeštěně se díval na svojí ruku, z níž čouhal kus železa, který tam rozhodně neměl být, zatímco kolem se řinuly stružky krve. „No jo, pasti, to být prevít", okomentoval to vůdce a překročil polomrtvého kudůka.

Vyšel z místnosti a stanul na kamenném můstku, pod nímž se s burácením hnal rychlý proud podzemní řeky, na níž v podzemních katakombách Rokle ozvěn již několikrát narazili. Cesta vedla dále do malé komory, ukryté za těžkými kamennými dveřmi v ocelových čepech. Nurnští vešli dovnitř. Čekaly je tam přesné laboratorní váhy se stopami rzi, pouzdro s dvanácti ocelovými kuličkami, pečlivě zabalenými do černého hedvábí a do kamenného podstavce vah vytesaná hádanka.

Jen jedenáct je rodných bratří
ten dvanáctý k nim sotva patří
Ač na pohled je stejný, zdá se
v něm někdo jiný ukrývá se
Náhodu tu vzývat nejde
čtvrtý den jim sotva vzejde
Tak tři noci sedí v kruhu
dobře vážíc všech svých druhů
Cizák je však stěží jen
třetí noci odhalen

Ty, kdo tenhle příběh znáš
už snadno konce uhlídáš
Však rozsoudit je, dobře važ
drž nad osudem jejich stráž
Vždyť jejich osud tvým je spíš
a v třetici snad světlo zříš

Dergan se obrátil k Lindrel a řekl cosi, co se ztratilo v hluku. Lindrel si přiložila dlaň k uchu. „Cože?", zakřičela, snažíc se přehlušit rachot valící se vody. „..jak na to..?". „Já tě neslyšim", odpověděla elfka, přistoupila ke kamenným dveřím a přivřela je, takže se rachot ztlumil na vzdálený hukot. Dergan opakoval potřetí svoji otázku. „No, přesné řešení jistě existuje, i když teď ho z hlavy nevím. Bylo by nad tím třeba dlouho uvažovat, aby se každá možnost pojistila. Budeme-li mít ale štěstí, přijdeme na tu správnou kuličku celkem snadno", řekla rusovláska a pokrčila rameny. „Spíš by mě zajímalo, co se stane pak". „Votevře se cesta k pokladu", prohlásil s jistotou v hlase Páin, který už nějakou tu výpravu zažil a tak ví svoje. „Tak se dáme do toho".

Skutečně spíše dílem náhody a štěstí podařilo se Krochtovi a elfkám celkem snadno rozřešit tento těžký rébus a tak měli Nurnští v rukou klíč, který jim měl osvětlit tajemství rozsáhlých kobek Rokle ozvěn. Dergan vzal kouli a hodil ji do otvoru. Ozval se zvuk mechanismu. Stroj byl spokojen a tak se těžké kamenné desky daly do pohybu. Skřípění pískovcových bloků bylo doprovázeno stále silnějším sykotem prýštícího vodního přívalu. Vnější chodba se začala plnit vodou. Přivřené dveře se začaly otvírat a do místnosti vtrhl dravý proud. „Dveře!", zařval Lynhaard. „Zavřít, nebo se tu utopit!". Lynhaard nepřeháněl. Chodba za dveřmi se kdoví odkud plnila vodou a Páin marně ležel na dveřích a snažil se je dovřít. Lynhaard napjal všechny síly. Nebylo se kde zapřít. „Dělejte", hystericky ječela Iethil. „Utopíme se tu jako krysy!". Voda v komoře rychle stoupala ke kolenům. „Zaber!", křičela na Lynhaarda Lindrel. Oba válečníci tlačili na dveře ze všech sil. Snažil se jim pomoci ještě Dergan, ale síla na druhé straně rychle rostla. Lyhhaardovi s Páinem ujížděly na mokré podlaze nohy, ale vědomí blízké katastrofy dodalo jejich pažím gigantickou sílu. V posledním náporu se opřeli o dveře. Železné závory se skřípěním vklouzly do svých lůžek. Bylo vyhráno. Dunění vodních mas za bezpečně zavřenými dveřmi bylo ohlušující. Pod prahem a po obvodu desky stříkala voda, ale dveře byly pevně zajištěny. Jen chvění kamene dávalo tušit, co by asi z nurnských hrdinů zbylo, kdyby se strašlivý proud dostal do komory. „Fuj", řekla Lindrel. Byl to jediný komentář, na který se kdo zmohl".

Co se týkalo zlata, měl Páin pravdu. Ve štolách a sálech, které se vypuštěním podzemní nádrže před dobrodruhy objevily, byla nalezena obrovská socha legendárního zlatého draka. Krochta, jehož nervy nebyly ještě zcela v pořádku, se sice při pohledu na pozlacenou sochu, která vypadala v světle pochodní jako živá, notně vyděsil, ale zanedlouho již s ostatními seškrabával její zlatistý povrch a cpal zlato do toren. Jelikož však po skončení namáhavé práce nebyl vůdce Lynhaard spokojen, vydali se Nurnští hledat nějakého živějšího draka o dvě poschodí výš.



Dveře povolily až poté, co se s nimi seznámilo Lynhaardovo rameno. Za nimi se objevila dobře osvětlená chodba. Louče, zasazené v závěsech na zdech, osvětlovaly ručně tkaný běhoun, natažený na zemi. Na jeho druhém konci se otevřely dveře a vyšel muž. V jedné ruce držel kuš, ve druhé svitek. Měl husté, mírně kudrnaté vlasy modročerné barvy a bledou pleť.

„Přejete si?", otázal se příjemným, poněkud mrazivým hlasem hrdinů, nakupených na koberci kolem vyražených dveří. „Ehm, pardon", zmohl se Tchan Či konečně promluvit. Tady tedy nikoho nečekal. „Vy jste jako kdo?", otázal se. „Bývá dobrým zvykem, že host se představí první", odvětil muž. „A než vstoupí, zaklepe. Ale budiž. Jsem Gassarnh. Bydlím tu". Mlčení mu bylo odpovědí. Nurnským přišla každá odpověď hloupá, což většinou řešili změnou typu komunikace z verbální na ruční. Pouhý pohled na tohoto muže ale vzbuzoval jakýsi respekt a tak, přestože byl oděn jen v jakémsi županu, nikdo z dobrodruhů na něj nezaútočil, byť zbraně už byly pevně třímány v nurnských rukou. „Je tu teď nějak rušno", poznamenal Gassarnh. „Věky se tu nikdo neobjeví, a najednou... Patříte, předpokládám, k těm, co mými komnatami šli před několika hodinami". Vzpamatoval se Dergan. „Jo, jo, k nim patříme, pospícháme za nima. Puste nás, ať je brzo dohoníme". „Jistě, pustím vás skrz své obydlí, tam nahoru", ukázal záhadně za sebe. „Jestli tam OPRAVDU chcete...", dodal. „Dohodneme se". Muž však stál stále ve dveřích na protějším konci chodby. „S těmi, co tu šli dnes ráno, jsem se také rozumně dohodl", řekl pomalu a lenivě přimhouřil oči. Pomalu protahoval každou slabiku a očividně se pásl na zděšení příchozích. „Dá se říct, že se někteří z nich stali mými přáteli. Je dobře, že nikdo z nich nezůstane živý". Nurnských by se krve nedořezal. „Většina z nich ovšem zemře", ubezpečil je Gassarnh. „Co to je ´dohodnout se rozumně´?", pokusil se Dergan proniknout do tajemné formulace onoho ´obchodu´. Místo odpovědi luskl Gassarnh prsty. Za ním se ve dveřích objevil oživlý kostlivec. Muž mu předal rozkaz a pokynul Nurnským. „Mé pokoje jsou vám otevřeny".

Místnosti měl Gassarnh zařízeny přepychově, starobyle a vkusně. Vyšívané pohovky a originály na zdech byly dokladem toho, že jejich majitel netrpí nedostatkem. Přijímací salonek, v němž Nurnští stanuli, byl středem Gassarnhovy rezidence. „Tak jak jste se rozhodli?", otázal se. „Chcete projít dál? Pak tady jeden z vás zůstane". Lynhaard pokýval hlavou. V duchu si říkal, že je to ideální příležitost zbavit se elfek. „Dohodnout se". Gassarnh poslal pryč ozbrojené hlídky kostlivců a sám zavedl Nurnské do své pracovny. Tam čekal vysoký muž v brokátové vestě. Psací stůl, na něm spisy, knihy, kalamáře. Vedle stolu stál kavalec. Vysušená mrtvola hobita, ležící na kavalci, dávala vysvětlení pojmu „rozumně se dohodnout". Měla voskově bílou pleť a stopy vpichů na krku. Už nebylo pochyb, Gassarnh byl nemrtvý, upír.

Gassarnh řekl: „Rád bych vám představil svého společníka. Pan Tolhurt". A pak to začalo. Krochta Moskyt z Bažiny vyvolal čarodějný blesk takové síly, že to Gassarnhovi propálilo díru hluboko do těla, v místech, kde normální člověk mívá srdce. Gassarnh, který už spoléhal na to, že se s cizinci dohodne, stačil jen překvapeně vyjeknout a v agónii zaútočit na Lynhaarda. Ten, odstrkujíc vyčerpaného Krochtu, odrazil se štěstím jeho ránu a s Derganem a Páinem se vrhl na Tolhurta. Ten se ukázal být pěkně tvrdým chlapíkem. Jeho tělo jakoby bylo z oceli a zbraně nurnských válečníků jako by se náhle ztupily. „Magii!", zakřičel Dergan. „Jinak ho nedostanem". Vzápětí byl umlčen tvrdou ranou Tolhurtovou. Ten, ač byl neozbrojen, zasazoval magické rány, kterým bylo velmi obtížné čelit. Lynhaard, vida, že jeho zbraň není jeho druhům příliš platná, odstoupil záhy z boje. Páin, rozhodnutý bojovat až do konce, se bil jako drak. Po chvíli boje prorazil soupeřův magický kryt a už už se mu chystal definitivně rozbít hlavu nacimprcampr, když se Tolhurtova ruka vymrštila. Na Páinově krku se otevřela hluboká rána. Ale meč už letěl vzduchem a svůj cíl nemohl minout. Jeho čepel prorazila lebku kdysi živého člověka a rozsekla nechráněnou hlavu jako přezrálý meloun. Nemrtvý s příšerným skřekem zdechl. „Fííí, to byl teda nářez", obdivně hvízdl Kilián. Takhle by chtěl taky někdy umět válčit. „Nemluv", zahartusil Tchan Či na kletby mumlajícího Páina. „Nebo vykrvácíš". Přiložil mu na ránu obvaz, když do něj před tím vetřel trochu kozlíkové masti. „Nic moc, tahle rána. Asi se zanítí", dodal s obavami. Ale trpaslík na to řekl jen: „No jo".

Kilián vyšel z pokoje a zamířil do knihovny. Krochta s Tchan Čim se tam přehrabovali v nalezených písemnostech a živě diskutovali o jakémsi svitku, z nějž se podle kouzelníka bylo možné naučit vyslovovat magickou formuli, o níž v nurnském cechu neměli ani potuchy. Kiliána to začalo zajímat a tak se přidal do diskuse. „A co vlastně to kouzlo umí?", vpadl zvědavě těm dvěma do debaty. „Jde o globálně transprecedentní polyfyletistickou expektoraci", zpražil ho Krochta nepřátelsky. O významu většiny z použitých výrazů sice neměl ani potuchy, byly pro něj, jak se říká, merionskou vesnicí, ale neměl rád, když kdekdo strká nos kam nemá. Kilián se také zaraženě narovnal a radši zanechal otázek. Krochta ještě chvíli studoval význam některých formulací a pak, spokojen s výsledkem studia, usedl ke stolu. Univerzitní mistr na něm přece jen zanechal stopy své snahy. Pan Moskyt z Bažiny zpod pláště vyjmul knížku malého formátu, zabalenou do kožených desek. Desky byly na mnoha místech polité voskem a nesly tmavé skvrny od rozlitého oleje. Na hřbetu byla kniha očouzená a vůbec všechno svědčilo o jejím dobrodružném životě. Krochta knihu otevřel na první volné stránce a za veselého popiskování si brkem, namočeným v kalamáři z Gassarnhovy pozůstalosti, začal úhlednými runami zapisovat nové kouzlo.

VI.

Tchan Či s obavami prohlížel Páinovu ránu. Z pod obvazu prosakoval hnis. „Nechci ti do toho mluvit, ale možná bys měl do města za doktorem". „Hmmm". „Takový rány nejsou jen na povrchu. Do těla se ti dostane spousta jedu". „Hm...". „A magie". „No jo, porád. Dobrý", zahuhlal Páin. Není přece žádnej ouchcapek a nějakou tu ránu snese. Ale hlava, ta už ho bolela pěkně. A hlásila se zimnice.

Když přecházeli provazový most, křičel Lynhaard z plných plic: „Knihovna!", a s dětinskou radostí se smál nad několikanásobnou ozvěnou. Páin šel však vedle něj jako na popravu. Měl svěšenou hlavu a nekráčel právě nejjistěji. „Krochto, je zle". Tchan Či mluvil o trpaslíkovi. „Nejsem sice kdovíjakej felčar, ale s Nórienským to vypadá bledě. Jestli ho nedostaneme rychle někam k doktorovi, bude s mím rychle ámen". „Máš pravdu, bledne a slábne každým krokem", odvětil kouzelník. „Do nejbližší vesnice je to ale dva nebo tři dny a tam felčara určitě nenajdem. Budem si tam muset najmout vůz a jet do Smogrilu, nebo až do Skauginu. Aby nám vydržel, pohlédl starostlivě na trpaslíka, který se počal opírat při chůzi o meč.

A tak začal šílený závod, závod s časem. Čekala je cesta po rozbitých kamenitých stezkách, břidlicových plotnách bičovaných deštěm, od míst, kde se na kamení pomalu smývaly kaluže krve jejich koní přes nekonečné úvozy a žleby. Přesto pokračovali rychle. Páin měl totiž zanedlouho schůzku se smrtí, a snad i s čímsi mnohem horším. Tu schůzku musel stůj co stůj zmeškat.



* * *



Nohy byly jak z olova, když je pod sebou vlekl po kamenných dlaždicích. Lynhaardova chlácholivá slova doléhala k jeho sluchu z veliké dálky. Věci okolo viděl rozmazaně a musel se opřít o krollovu paži, když stanul na plošině u provazového mostu. Sladká chuť v ústech byla tak příjemná a tupá bolest hlavy pomalu ustupovala. Jakoby se na své tělo díval odkudsi svrchu...

Kamenné stěny chodby nemají konce. Srdce buší jen o trochu rychleji, když kolem vše klidně spí. Jen puch místo vůně, jen mrazivé napětí místo klidu, jen tichý pohyb ve tmě. A hlava, omačkaná polštářem by tak chtěla spát! Je to jen zkažený dech? Je to jen průvan prchlé děvky, co pohybuje stíny v temných koutech a jsou to jen mastné vlasy, zvoucí ku spěchu? Odpoví ti snad kapka krve na ostří, posetém zuby? Však téže krve kaluž značí cestu tam, kde je brána smrti již otevřená. Je tam, kde končí přátelství a začíná věčnost. Jen spát, jen spát...



Hlavu měl položenou na složených přikrývkách. Obloha nad ním byla poseta hvězdami, jasná, poprvé po tolika dnech. Vůz drkocal po cestě a z kozlíku bylo slyšet práskání biče. „Je to marný", ozvalo se odkudsi zezadu a kdosi jej vzal za ruku. „Studená, nemá to cenu". Páin zavřel oči...

Noc rozťaly ohně. Pochodně, nesené nad hlavami, se pohupují jak lodě v příboji. A hospoda pod kopci je tak blízko. Ach, Lúniel. Tráva dnes voní jinak než obvykle a zvětralé zdi hradu tam na kopci mají vlastní řeč, jíž není rozumět. Moudrý je ten, kdo zná vykládat znamení. Měsíc je dnes v úplňku a nebe jasné, však krajinu přesto halí stíny. Havraní křídla předou nitky smrti z vláken noci. Jen zemřít, ach zemřít...



Uslyšel hlasy a vyvolávání trhovců na rynku. Vůz vjel do města. „Probudil se", uslyšel neznámý hlas. Hmátl po meči, ale ten nebyl na svém místě. Nevadí. Již ho nepotřebuje. Již cítí tu sílu v pažích, již brzy přijde okamžik, kdy vstane...

Velký dům. Smích v oknech prvního patra a ržání koní ve dvoře. Tváře lidí, jdoucích okolo jsou cizí. I kolem stolu jako by seděli cizí lidé. Jen ty obličeje mají podobu blízkých, vytesaných do kamene. Hlasy přátel jsou jasně slyšet, ale ústa, jež je vyslovují, jsou vlastně už mrtvá. Zvony odbíjejí poledne, však čas už přece skončil a vzduch sám má tady barvu krve. Oheň, jenž dává život je zrakům skryt, ale je tady, blízko. Okamžik, který skutky učinily zábleskem. Jen zabít, zabít, zabít...

* * *

„Konečně Skaugin !", zvolal Krochta, když vůz projel branou. „Stejně jedeme pozdě, trpaslíkovi už odzvonilo", zahuhlal skepticky barbar Dergan, který se unaveně kymácel na kozlíku vozu. „Hnali jsme se zbytečně". Krochta Moskyt seskočil z koně a zmizel v davu lidí, tísnících se na tržišti. Za chvíli byl zpátky. „Doktor bydlí támhle v tom domě. Rychle, Lynhaarde, chytni ho za nohy, Tchan Či, pomoz nám s nim ven, jen opatrně, pozor, ať se neprobudí".

Tělo trpaslíka leželo na studené zemi v chodbě. Strnule a nehybně, jako natažená pružina kuše, hrozící co chvíli spustit. Oči, nepřítomně zabodlé do prostoru, svědčily o tom, že jejich majitel je bez sebe. „Udělám, co bude v mojich silách. Připravte se ale na nejhorší. Podle všech příznaků už tomu muži není pomoci". Doktor si povzdechl a zakroutil hlavou. „Byl jsem už u pár případů, kdy se něco takového stalo. Je to ošklivá věc a nikdo pořádně neví, co s tím dělat. Nikdy jsem ale neviděl takhle těžký průběh. Naděje je tak jedna k deseti. Už je moc pozdě. Možná před třemi, čtyřmi dny... Snad".

Liscannorští dobrodruzi vyšli na ulici. Kolem nich pulsoval rušný život města, ale Nurnští měli sklopené hlavy. Šli tiše, neboť za nimi zůstal Páin. Páin z Nórienu, poslední pamětník Starých časů.

Zítřejší ráno přistihlo Nurnské postávající na rynku, nedočkavě bušící na dveře doktorova domu, kde zápasil se svým osudem Páin z Nórienu. Ten po něm již jednou vztáhl drápy, ale tehdy ještě unikl. Tehdy ještě ano.

„Museli jsme ho přivázat. Zhoršilo se to". Doktorovy šedé oči hleděly vážně. „Ještě zkusím odvary z rulíku a střemchy sinalé", zamyšleně zauvažoval lékař. „Je to ale zapeklitá věc. Tuhle medicínu málokdo přežije". Nurnských by se krve nedořezal. „Navíc není jisté, jestli mu to pomůže". Doktor si nervózně odkašlal. „Jeho stav se může každou minutou obrátit k nejhoršímu". „Co to znamená?". „Proměna v nemrtvou bytost, zřejmě fexta nebo zombii. Podle záchvatů zuřivosti můžu zcela vyloučit, že by z něj byl duch". Tato skutečnost Páinovy přátele nijak neuklidnila. „A potom?", otázal se Krochta. „Lobotomie". Doktor si natáhl rukavice z ovčích střívek. „Nebo upálit", usmál se omluvně. „Nemůžeme riskovat". Lynhaard přikývl. „Kdyby už nešlo nic dělat, tak...", řekl to za vůdce Tchan Či a gestem naznačil, co by se s tvorem, sídlícím v Páinově těle mělo učinit. Dobrodruzi se krátce rozloučili a slíbili brzkou návštěvu.

Bída
Páin z Nórienu

Jedu na bledém oři
a v nesmírném hoři
jedu dál, kam, nesmím se ptát

Srdce nebuší
pro ty, kdož jsou hluší,
osud se mi může smát

Tak jedu do dáli
a v ústech mě pálí,
však necítím žízeň ni hlad

Už neslyším zpěv ptačí,
a to myslím značí,
že marné je štěstí si přát

V uších mi hučí
od větru, jenž skučí,
a chlad plní srdce, duši

Co vidí mé oči,
jak svět se kol točí
a mysl má konec tuší

Celý týden pak Nurnští dobrodruzi klepali na dveře doktorova domu a celý týden jim doktorova služebná smutně sdělovala, že „tomu malému pánovi se stále nevede dobře". Celý týden mučivých obav museli Nurnští ve Skauginu prožít a snad i jejich prosby k vyšším mocnostem způsobily, že Páin nakonec přežil. „Váš přítel měl tužší kořínek, než jsem myslel", řekl doktor a posunul si skla ke kořeni nosu. „Dnes ráno se mu začala vracet barva a před polednem jsme mu dokonce dávali napít. Jestli to tak půjde dále, bude snad zanedlouho zcela zdráv. Ovšem nebýt jeho neobyčejně silné tělesné konstrukce, rozhodně byste ho sem vůbec nedovezli. A nejspíš ani sami nedojeli", dodal významně.

Nurnští opustili doktorův práh radostnější než kdy jindy a devátého dne Páina nalezli, jak sedí opřen o polštář a slámkou cucá ovocnou šťávu ze džbánku. Na nočním stolku byla sklenice a v ní tucet čemýřníků, jež ve zdejším kraji hojně rostly. Po nepřítomném pohledu v očích nebylo ani stopy. „Bude se mu to vracet. Ve snech určitě, dokud se na všechno pořádně nerozpomene, a možná i pak. Musí zůstat nějaký čas v klidu. Žádné chození divočinou, žádné šermování. A bylo by dobře, kdyby na něj někdo dával soustavně pozor. Při jakémkoli náznaku, že upadá zpět, okamžitě k lékaři. Ještě dva dny si ho tu nechám na pozorování. S tím si nelze zahrávat". Nurnští, poslouchající na půl ucha, mu radostně kývali. Páin mezitím zručně roztrhl darovaný pytlík cukrátek a všem nabídl. Je dobré být zase na světě.

„Ehm", zakašlal decentně doktor, když Lynhaard vycházel ze dveří. „Je zde ještě otázka úhrady za náklady léčby, pánové". Krochta se v mžiku úslužně otočil. „Ale jistě, samozřejmě, to je pro nás maličkost. Svoji práci jste přece odvedl báječně. Zaplatíme v plné výši". „Deset tisíc, ve zlatě nebo špercích", vypálil felčar sumu, z níž se liscannorským hrdinům zkrátil dech. Po vysypání všech kapes, toren a měšců se požadovaná suma přeci jen objevila na světle. „Tohle nám všechno Páin zaplatit", zasípěl Lynhaard, který do fondu za trpaslíkovo zdraví věnoval nemálo ze svých soukromých peněz. „Tak zatím jsme v mínusu", konstatoval Krochta Moskyt, který provedl rychlý výpočet na kusu pergamenu. „Tohle Páin zaplatit", sípěl stále Lynhaard, který se nemohl smířit se splasklými tvary svého měšce.

VII.

Cesta zpět do hor byla stejně mokrá jako před čtrnácti dny. Krochta si vzpomněl na knihu, kterou si vzal při své minulé návštěvě Rokle ozvěn z upírovy knihovny. Ještě se do ní vlastně nepodíval. Na deskách stálo: Smogrilský letopis. Kouzelník přejel rukou po zašlé obálce a knihu otevřel, chráníc ji před drobným deštěm, který se s neodbytnou samozřejmostí znova spustil. Ze zažloutlých a zkřehlých stránek vyklouzl utržený list pergamenu a spadl do bláta. Měl potrhané okraje a zcela jistě nebyl součástí knihy. Krochta jej zvedl, pečlivě otřel zápěstím a začal číst.

Máchin z Májinu
Síla lásky trpasličí

Co dnešní noci sny mé ruší
co teď mě nutí raděj nežít
ký cit mi drtí mojí duši
teď pergamenu zkusím svěřit

Dnes žalím tmě i nočním ptákům
co s rybkou letí oblohou
i stromům, listí, kořenům
těm zpívám píseň svou

A vyprávím jim o své touze
po tobě jen spanilá
kůře stromů šeptám dlouze
o lásce, co se neskrývá

O tvých očích řekám řeknu
byť nechtěly se na mě smát
u vývratu tiše kleknu
marně budu vzpomínat

Ač v nočním šumu borovic
já hlas tvůj slyším stále znít
přec nevrátí se nikdy víc
ten čas, co nelze uchopit

Já v mysli mé zřím jasně den
kdy zjevila se kráska
pak tebou jsem byl nemocen
ta nemoc byla láska

Já zoufal si a šílel jen
svůj osud s tvým chtěl svázat
dát život svůj byl připraven
jen kdybys chtěla vzkázat

A řečem lajným vzdorem snad
že pověst zlou tu máš
já city své ti k nohám klad
byť jimi pohrdáš

Vždyť jiného jsi chtěla mít
kdo prchnout s tebou troufá
a nikdy víc už nespatřit
toho, kdo si zoufá

Však za půl roku, strašná věc
zlá chvíle, běda běd
když viděl jsem tě znovu přec
mně zčernal celý svět

Ten večer bolel v duši tuze
jen já však vydal sotva vzdech
a tvář si zakryl v pusté hrůze
vždyť tebe vedli v řetězech

Teď ke kameni denně chodím
ke kameni v háji bříz
však tok času už nepřehodím
co v nenávratnu dávno zmiz

Až věky písmo bledé stěží
pak poutník zmůže rozluštit
že kámen nad tvou hlavou leží
nad hlavou, již já musel stít

pod tím, až na samém okraji stránky bylo dopsáno zjevně v chvatu:

ach, co dělat, když tvou tvář vidím v okně se zračit při měsíci?
já odložím brk a sfouknu svíci
světen 788
smogrilská katovna

Pergamen byl kdysi potřísněn něčím co mohlo, ale také nemuselo být krví. Krochta jej složil a strčil do kapsy. Almemarská výzva byla stále ještě před Nurnskými. A zbývalo ještě deset dnů času.



Nedaleko od hlavního vchodu zastavil vůdce své druhy. „Něco slyšet!", zahuhlal. Vepředu, v chodbě před Nurnskými, se objevilo kývající se světlo a rychle se začalo přibližovat. Jeho majitelem, jak se ukázalo, byl Sligo. Hobit, vůdce Barnaulské družiny. Dal se s Nurnskými do přátelské řeči. „...Pak už mě nikdo za vůdce nechtěl. Ztráty byly moc vysoký. Jdu ven, počkám na ně u mostu. Ne, díky, k vám se nepřidám. Bohové vás provázej". Ozvalo se zlověstné zadrnčení tětivy a do Sligových zad se zabodl šíp. To kudůk Kilián myslel, že se mu naskýtá snadný cíl. Lynhaard mu navíc celou dobu šeptal do ucha, aby už sakra konečně střílel. Tak vystřelil.

Ze Sligových očí vyletěl mohutný blesk. Kiliánova kamizola se na prsou roztrhla a pronikavý zápach pálícího se masa naplnil místnost. Kudůkova mrtvola proletěla ještě asi sáh vzduchem, narazila do zdi a žuchla na zem. Ruka stále pevně svírala kuši. Dalším na řadě byl Lynhaard. Vypadal nebezpečně a Sligo se rozhodl zaútočit vůlí. Soustředil se a místo zakletí vstoupil do Lynhaardovy mysli...

Byl zvyklý s myslí soupeře zápasit, bořit hradby myšlení, těžce pronikat dovnitř a tam rozmetat vše, co našel. Tady nejen že myšlenkový val chyběl, ale ani tu nebylo pořádné vědomí, které by mohl zničit. Dokonce tam nebylo ani čeho se zachytit, takže proud Sligových myšlenek jakoby prolétl Lynhaardovi hlavou a dal si do nosu o zeď za ním. Sligo s otevřenou pusou hleděl vytřeštěně na Lynhaarda. V němém obdivu snad už ani nevnímal, že k němu přiskočil Páin a usekl mu hlavu.



Nurnští vystoupali zatuchlými katakombami až za komnaty Gassarnhovy. Před nimi se táhly v prachu stopy mnoha nohou. Napočítali dva bosé hobití páry, kolem kterých byl prach umeten chlupy a dále spoustu šlépějí dobře podražených bot. Postup se stal pomalým. Na družinu začala v nepřehledné spleti chodeb opět padat tíseň. „Tady to zrovna na draka nevypadá", utrousil opatrně Moskyt. Pak šel ale s pravdou ven: „Ne zrovna rád bych se viděl s tím, co bylo prve ve věži. Slyšíš, Lynhaarde? Co tady ještě hledáme?". „Ty být trpělivý", řekl Lynhaard, nahlížeje do další místnosti. Zdála se být prázdná. „Ještě kousek". Krochta pokrčil rameny. „Dobrá". Vtom dostaly události spád utrženého skalního převisu. Ze severní chodby přiletěl se zadrnčením šíp a zabodl se hluboko do Lynhaardova ramene. Vůdce vykřikl. Krochta a Páin si uvědomili nebezpečí a uskočili mimo ústí chodby, ale to už o Lynhaardův pancíř bubnovaly střely, vylétávající z temného ústí jeskyně. Jeden nebo dva další šípy neminuly cíl. „Bacha!", zaječel Tchan Či. Na podlaze zůstal ležet Dergan a kolem něj se začala rozlévat krev. Krochta přivřel okenice lucerny. Osvětlená družina byla ideálním terčem. „Dergane, Tchan Či!". Krochta nervózně volal do tmy na své rozprchlé druhy. „Dergan to koupil", oznámil Páinův hlas. Z chodby stále pršely šípy. Lynhaard začal nenávistně řvát. To bylo známkou toho, že se psychicky připravuje na boj. Tohoto prostředku používal obvykle jen tehdy, kdy čekala opravdu těžká bitka s nejistým koncem. Bojový řev měl na jeho slabou mysl neuvěřitelné účinky. Dokázal jej zbavit všech zábran a potlačoval strach. Patrně také podporoval razanci úderů. V prvních chvílích boje to vždy vypadalo, jako by se jej zmocnilo opravdové bojové šílenství. Vůdcův bojový řev se vystupňoval a kroll vyrazil střelám vstříc. V patách, pokud možno v jeho krytu, vyběhli též Tchan Či a rekonvalescent Páin. Krochta pospíchal za nimi, otevíraje okenice lucerny. Lynhaard se vřítil do místnosti jako uragán. Narazil tam na zbytky Barnaulské družiny, sevřené mezi netušené hrůzy ve skalní věži a, jak se domnívali, krvežíznivého Gassarnha. Kolem střílejícího lupiče Pirta proběhl Lynhaard bez povšimnutí, zato druhého z hobitů, chodce Trima, přirazil mečem ke zdi. Za barikádou uprostřed místnosti stáli tři elfové. Tchan Či stihl doběhnout právě včas, aby uviděl, jak čaroději Astalothovi, jenž se jejich zrakům zdál jakoby rozmazán do čtyř podob, vylétl z očí mocný proud rudé energie, který krolla srazil o dobré dva sáhy zpět, způsobil mu těžké popáleniny, opálil štětiny a zničil kazajku. Tchan Či s Páinem ale mezitím propíchli skrz naskrz Pirta, jenž se se svou lehkou kuší bránil jen chabě, a Krochta podnikl neúspěšný výpad na Trima, jenž odhodil luk a vytáhl si na něj meč. S Krochtovým příchodem se místnost konečně pořádně prosvětlila. Bylo tak dobře vidět, jak se Páin neuvěřitelným skokem vyhoupl na barikádu a ťal po čaroději, jenž se ho bezpochyby snažil usmažit nějakým nečistým kouzlem. Stihl to dřív, než Astaloth stačil vykřiknout formuli. Navíc do čaroděje zajel snop blesků, vyvolaných Krochtou a dýka, mrštěná Tchan Čim. Astaloth padl. Trim byl mezitím definitivně udolán vzpamatovavším se vůdcem družiny a tak byla pozornost obrácena ke zbylým dvěma elfům. Oba to byli válečníci. Silný Elquirth i veterán Graims, jenž právě smetl Páina z barikády do prachu. S tím prvním se pustil do vyrovnaného souboje přiběhnuvší Dergan, ale toho druhého si muselo vzít na starost hned několik zkušenějších dobrodruhů. I tak s ním měli Krochta, Lynhaard a Tchan Či spoustu práce a bylo velkým divem, že zde nikdo z Nurnských nezemřel. Nakonec se i zranění Páinova a Derganova ukázala být život neohrožujícími a tak zavládla v družině spokojenost nad slavně vybojovaným bojem. Zvláště když kořist byla tučná. V tlumoku notorického kleptomana, hobita Pirta, se dokonce nalezlo jak královské pečetidlo, tak i alchymistický kufřík Sarcharův. Ten obsahoval mnoho lektvarů, kouzelných předmětů a přísad. To všechno Nurnské značně rozveselilo, avšak o dalším postupu nikdo nechtěl ani slyšet a tak se všichni vydali zpět do údolí.



„Hae Thor!", pozdravil předpisově Dergan. „Hae Thor!", odpověděl mu velitel strážní tvrze pod Thoribaldovým štítem, nejvyšší to horou Iarwainského masivu. Tady byla východní výspa královské moci. „Na kamení je mokro, což? Pojďte, máme tu hostinské pokoje jako klícky". Zadíval se na obrovitého Lynhaarda a opravil se: „Jako klece". „Ne, děkujem, my musíme ihned pokračovat", odmítl nabídku Krochta. „Jen bychom vás rádi o něco požádali". „Jistě, jistě", řekl velitel. „Máme rozkaz být vám nápomocni, vlastně ve všem". „Rádi bychom si tu uložili na nějakou dobu něco peněz, abychom to nemuseli tahat všude s sebou", hučel Krochta do velitele, který si očividně více než Krochtových instrukcí všímal černovlasé Iethil. „Takže, když si někdo z nás pro ty prachy přijde, tak mu je bez průtahů vydáte". Ukázal při tom na Nurnské. „Jasný?". „Jasný", odpověděl velitel nepřítomně. Iethil se na něj mile usmála.

Nurnští se den nato zastavili v Smogrilu, předali na hradě odcizenou pečeť a angažovali nové členy. Starého barbara Pyrra, který byl znám z nejstarších liscannorských letopisů a jenž sem přijel z východního Angwarru, kde dlouhá léta žil, z Liscannoru přijedšího Tanrise z Álfheimu a hobitího zloděje Krulla Tichošlápka. Druhého dne měsíce světna nabrali všichni nový směr. K Dýmající hoře.

VIII.

Dergan vytrhl černě opeřený šíp z ostění vozu. „Není dvakrát bezpečno v tomhle lese", poznamenal. Bojový vůz ležel na boku ve strouze u cesty. Zdechliny koní tu byly jen dvě, zato hned tři mrtvá těla barbarů. Grahan, Rahar a Baghlan si už nikdy víc neřeknou „bratře". Jejich zranění označil Tanris jako bodné rány oštěpem, či zranění šípem. Zbraně byly podle něj otráveny. „Stopy vedou převážně tam", ukázal na okolitní houštinu. „Nikdo ani muk".

Po celodenním bloudění lesem narazili Nurnští na hustou síť cestiček, jež je záhy dovedly k malé osadě s orčím obyvatelstvem. Osadu obepínala hradba z kůlů, v níž byla primitivní vrata. Na mýtině před branou se tyčily dvě hranice z půlek kmenů, připravené k zapálení, zatímco na druhé straně osady, jež byla přilepena ke skále, černalo se ústí jeskyně. Ruch a shon v osadě samotné přičetli dobrodruzi zcela správně řadě naskládaných mrtvých orků v počtu kolem patnácti a jedné či dvěma vypáleným chýším. Ano, tady se bojovalo. Zaječení orčích stráží, svědčící o tom, že Nurnští byli spatřeni, dávalo tušit, že to nebude boj poslední.

Střelci se rozmístili uprostřed mýtiny ve stínu narovnaných hranic, které jim poskytovaly vcelku bezpečnou ochranu před černě opeřenými orčími šípy. Ostatní se radili na kraji hvozdu. „Ti nás budou krejt, než se dostanem k bráně a než jí prolomíme", ukázal na Tchan Čiho, Tanrise a Krulla, kteří se schovávali za dřevem a z jeho skrytu se snažili nalézt skulinu pro svůj šíp mezi kůly opevnění. Sporadické smrtelné výkřiky a chroptění z orčího tábora dokazovaly, že si nevedli špatně. Krull Tichošlápek byl sice hned zpočátku boje zraněn šípem do nohy, ale rána se zatím nezdála být otrávená a tak se družinový zdravotník Tanris spokojil jen s provizorním obvázáním. „Připravit zbraně!", zavelel Lynhaard a několik mečů vyletělo vzhůru. Všichni pociťovali to netrpělivé rozechvění před bojem. Bojem, který jim byl obživou i nutností, potěšením i slabostí, jíž se nemohou zbavit. Lynhaard se rozhodl udeřit.

Rozkaz k útoku byl uspíšen faktem, že orci v zlé předtuše houfně prchali do lesa přes kolovou hradbu na levém křídle Nurnských. Tomu bylo možno zabránit jen bleskovým vymýcením osady. „Vpřéééd!", zaječel krollí vůdce a mečem naznačil směr, kterým se měla valit smrt. Tanris odhodil svou kuši a začal se shánět po svém málo používaném meči. Pak, postrčen s ostatními kupředu, vklopýtal do ohrady, kde chvíli vypadal, že neví, která bije. Za moment už se ale vzpamatoval a seznal, že bije lety zkroucená orčí stařena, a to železným pohrabáčem a do jeho nové přilby. Ohnal se tedy svým mečem a smetl nejen onu svraštělou babiznu, ale i dýchavičného orčího kmeta, který ji, astmaticky supíc, podporoval halekáním a sukovitou holí. Také všichni okolo se činili a bili orky, kteří se pokoušeli o kruhovou obranu kolem žebříků, hlava nehlava. Půlkruh obránců byl však brzy prolomen a každý ork bojoval mezi chýšemi na vlastní pěst. Odpor orků rychle polevoval, neboť velká část vesnice již uprchla přes hradby do lesa a zbytek byl krutě pobíjen. Napravo od Tanrise dokonce vyšlehly plameny, rychle stravující jednu ze slaměných chýší. Ječení orčat, které jejich matky opustily, a to buď útěkem, nebo zásluhou mečů nájezdníků, se mísilo s praskáním ohně a Lynhaardovým bojovým řevem, jak přerážel vesničanům jejich trouchnivé klacky a drtil křehké lebky. Za pár minut nebylo vidět jediného živého orka. Lynhaard z Rugornu stál rozkročen jednou nohou v kaluži krve, naprosto nezraněn. Otíral meč do hrsti slámy a trpělivě poslouchal Tanrisovo vychloubání. „Štyry sem dostal, a možná i pět. A dva eště na hradbách, dyš lezli po žebříku. Ten malej smrad se svý mámy držel jak klíště, potvora. Tak sem je zabil voba najednou". „Hm", zahučel Páin, jdoucí okolo. Ten sám měl na svědomí už tolik životů, že kdyby si měl dělat čárky, tak už by měl popsáno skoro tolik pergamenu, kolik spotřebuje liscannorský spisovatel Getd z Ruindoru asi tak za rok. (No, s trochou nadsázky, vždyť Getd je přeci jen Getd). Jenže Páin nikdy nebyl povaha, která by to moc rozmazávala. Se sarkastickým úsměvem tedy vykročil k otvoru v kolmé skalní stěně.

Napravo za vstupními dveřmi objevil Páin barikádu z prkenných stolů, kamení a odpadků. Z této strany byla ohořelá a stěny kolem byly zacákány zaschlou krví. „Barbaři", poznamenal Páin k Tichošlápkovi, který šel s ním. „Bránili se tady v obklíčení. Počítám, že asi dost dlouho", ukázal na rozházené vybavení a improvizovaná lůžka na zemi. Mezitím dorazil zbytek družiny. „Něco je slyšet ze severní chodby. Ještě tady něco bude", obrátil se na náčelníka malý hobit Krull. „Cejtim odtamtud smrad něčeho velkýho. Rozhodně většího nežli orci. A taky to tu páchne spáleninou, jako vod velkýho žáru, kterej vysušuje všechen vzduch", dává k lepšímu svůj nenahraditelný čich nový zloděj. Chodby, tesané ve skále, zavedly onedlouho Nurnské do pelechu skalního obra a pak do orčí svatyně, zasvěcené Hadímu oku. Zde se uctívači zeleného polodrahokamu, jímž Hadí oko bylo, scházeli a sem přinášeli i oběti v podobě zrna a lesních plodů. Svatyně sousedila puklinami s dutinami hluboko v Dýmající hoře. Nesnesitelný žár žhavého magmatu záhy přinutil Nurnské obrátit se zpět.

„Iéééééééééh!". ozvalo se najednou nervydrásající ječení a z kterési postranní chodby se vyřítil ork se šíleným výrazem v očích. Šaman kmene držel ve vysoko zdvižené ruce dýku s tenkým ostřím a vlály za ním trosky potrhaného, kdysi honosného hedvábného pláště. V patách se mu potácel ještě jeden orčí hrdina, vlekoucí ohromný rezavý obouručný meč, jenž byl pro jeho půldruhasáhovou postavičku evidentně příliš velký. „Yeh!", zarazil se překvapeně Páin a štítem odtlačil šamana kmene na kamennou zeď. „Fuj, to sem se lek", pravil Pyrr a jeho zbraň se s třeskem srazila s komíhajícím se obouručákem, ze kterého se sypaly šupiny rzi a na jehož druhém konci vlála orčí postavička. Přestože ork máchal svou předimenzovanou zbraní obdivuhodně statečně, přece jen stačil zasadit jen několik ran, které se vesměs odrazily od drátěných košil Nurnských, než byl zatlučen do prachu. Ještě před tím, nežli Nurnští definitivně opustili vydrancovanou vesnici orčího kmenového společenství, zmizelo zelené Hadí oko v Tchan Čiho batohu. „Bude za něj počítám bratru tak půl čtvrtýho tisíce, plus mínus", odhadl jeho cenu Páin, potěžkávaje jej v ruce, ještě nežli kámen zapadl do Timonova rance.

Praskání větví pod těžkýma botama se rozléhalo lesem. Plch i skunk už před rušiteli prchli po stráni a tak jen ospalý kulík, podřimující v dutině stromu, byl svědkem následujícího setkání. Houští se zakymácelo, ozvalo se praskání, svědčící o tom, že to odneslo několik větví, a křovisko se rozhrnulo, vyplivujíc svého obyvatele. Barbar v zamaštěném železném pancíři vyšel na mýtinu a pozdvihl ruku k pozrdavu. „Zduř!". Banda Nurnských se na druhém konci mýtiny zastavila. „Ale, ale, koho to moje voči neviděj!", zaradoval se Krochta Moskyt. „Neni to jeden z těch ouchcapků, co si stěžovali na to, že jim někdo čmajznul truhlu s lektvarama?". Tchan Či si spokojeně poplácal po vaku, kde tušil rozsypaný obsah oné truhlice. „A co měli tu fajnovou kuši, co vypadala hnedle jako balista?", zachechtal se Pyrr a kořistnou kuši, co vypadala vážně skorem jako malinkatá balista pomalu zvednul, čímž způsobil, že založený šíp začal ukazovat barbarovi tak někam do krajiny břišní. Pyrr měl opravdu dobrý důvod ke smíchu. Barbar, jehož jméno, jak se později některým vybavilo, bylo Ghoran, měl totiž z valné části svého oblečení dokonalou trosku. Nebýt rozsáhlých plátů plechu, byl by barbar vzhledem k naprosté absenci jakéhokoli oděvu v přítomnosti dámy společensky znemožněn. Prádlo očividně také nebylo na svém místě, neboť obvaz, kryjící levé rameno a zbarvený mapami zaschlé krve na černo, byl mimo jakoukoli pochybnost z podvlékaček. Látkový lem kožené kazajky byl ovázán kolem hlavy a dodával bojovníkovi neurvale elegantní vzezření, zatímco část kůže kazajky byla použita jako omotávka kolem pravého zápěstí, kde Ghoran držel obouručný meč. „Kamarádi", zařval přátelsky barbar, „kde se tady berete?". Vykročil k Nurnským. Pyrr si ho pořád prohlížel s pochechtáváním. „A kdepaks nechal ty svý kumpány?". Barbar povzdechl. „Přepadli nás, kamarádi. Přepadli nás ty malí pumprlíci, orci, a moje bratry rozprášili po lese. Je to s náma zlý". „Já dycky říkat, že vy být slabí jak ho, ho, hobití stařena", opovržlivě prohlásil Lynhaard, ponechávaje stranou krajně nevhodné oslovení. „To ty jejich votrávený šípy. Začalo to na nás lítat ze všech stran. Hodně nás pomřelo, kamarádi". Jeho prostá tvář se zachmuřila. „Vy bejt prostě slabí", trval na svém tvrdošíjně Lynhaard z Rugornu. „Móc slabí". „Tak to neříkej kamaráde, to ne". Náhle se Ghoranova tvář vyjasnila. „Tak dáme souboj, pojď! Budeme se, kamaráde, bít, a ukáže se, jestli sem slabej, ne? To je přece fér, kamaráde". „Navostro?", zeptal se nedůvěřivě Tchan Či. „Navostro". Nurnští ožili, ne tak Lynhaard. „No, hu, no, nevědět, já... no, hum hum, teda, no, tak jo, ale když někdo zařvat dost, tak dost! Jinak moc vošklivý zranění". Dobrodruzi vyklidili mýtinu. Zdupali vysokou trávu, vytrhali malé smrčiny a odházeli klacky a větší kameny. Souboj musí proběhnout podle všech nepsaných regulí. Lynhaard odložil batoh, nepotřebné části oděvu a uchopil meč a štít. Barbar Ghoran už zatím kroužil po mýtině. „Boj!", vykřikl Tchan Či v roli sudího a rychle uskočil, aby nedostal Lynhaardovým mečem přes hlavu. Zbraně se s třeskotem srazily. Z Lynhaardova rohu zápasiště se ozývalo mohutné povzbuzování. „Olé, olé, olé", halekal kdosi, do čehož hraničář Tanris hulákal: „Jedůůů". Rytmické skandování „Dej mu, dej mu", pak donutilo lesní zvěř vyklidit hvozd v okruhu několika mil. Ghoranův roh kolbiště byl prázdný, klání odtud sledoval jen jeden pár očí, ale o tom stejně nikdo nevěděl. Lynhaard byl přes svoji hřmotnější postavu očividně rychlejší. Jeho meč co chvíli břinkal o pláty Ghoranovy zbroje a jen díky tomu, že si Lynhaard více hleděl obrany než výpadů, nezpůsobil větší zranění. Ghoran ale také nezahálel. Jeho trojzubec bušil do ustupujícího Lynhaarda stále drtivěji. Už druhým nebo třetím úderem zlikvidoval krollův štít a zaryl se hluboko do bicepsu Lynhaardovy levé ruky. Vůdce Nurnských se ještě chvíli snažil divokým šermováním zachránit čest, ale další drtivá rána, která mu srazila přilbu přes oči a způsobila hučení v lebce, jej přinutila ke kapitulaci. „Dost! Dost! To stačit! Lynhaard se vzdávat!". Ghoran přistoupil ke krollovi, pomohl mu narovnat helmici a přátelsky mu podal ruku. „Tak co, kamaráde? Sem slabej? Ho, ho, houbelec slabej. A můj fajnovej trojzubec, co mi bohové seslali na jihu v pláních, je moc šikovná věcička". Lynhaard se odplížil do zázemí Nurnských a nechal si týmem poradců politovat rány. „Páin!", houkl zbitý vůdce na trpaslíka. „Ty ho zmydlit! Dát mu přes čenich za mě. To si přece nenechat líbit". Zatím se odkudsi vyloupla (ve skutečnosti z toho samého křoví, odkud vyšel Ghoran) postava druida Laghara, který počal odborně ovazovat Ghoranovy šrámy. Ve své dobrotě se bratr Laghar dokonce nechal přemluvit, aby zafačoval i Lynhaarda. Pak už nic nebránilo zahájení souboje Páin versus Ghoran. Trpaslíci, navštěvující pravidelně boje v smogrilských provazech, by se při pohledu na tuhle podívanou docela určitě přetrhli nadšením a jejich sázky by snad dosáhly i závratné půldruhastříbrňákové výše. Takhle však byli svědky jen Nurnští, druid Laghar a onen nevyspalý kulík, schovaný ve stromě.



Cesta kolem lesa uběhla rychle. Od rána se družině pod nohama vlnily travnaté pláně na pomezí mezi Dýmající horou a cestou na jih. Pouť byla doprovázena Lynhaardovým mlaskáním, neboť mlsný kroll, kterému po boji brzy otrnulo, našel na okraji lesa roj divokých včel. Nedbaje četných žihadel, obalil svoji obrovskou pracku medem a teď si ji spokojeně olizoval. Vzhledem k tomu, že panovalo hezké (na almemarské poměry) počasí a vůdce byl spokojen, vládla v družině dobrá nálada. Temně zelené koruny rozlehlého Tangerského hvozdu se táhly donekonečna po pravé ruce. Zdejší kraj byl odedávna řídce osídlen, až za hvozdem začínaly kraje barbarských kmenů a opevněných sídlišť. Odtamtud pocházel i bojovník Ghoran, jenž se nakonec musel sklonit před bojovým uměním malého trpaslíka Páina z Nórienu. Ten ráno opět dokázal svou sílu a před napřaženým ostřím jeho meče musel barbar po chvíli boje prosit o milost. Byla tak odčiněna porážka Lynhaarda Rugornského, jenž si nyní vedle Páina spokojeně vykračoval. Trpaslík za to dostane jistou nemalou odměnu z výnosu výpravy. Však cíl byl ještě v nedohlednu, stejně tak jako nejbližší postupný bod, Starý močál.

Starý močál rozpínal své zahnívající mokřady na úpatí Iarwainského masívu, tam, kde k staré cestě na východ prudce spadají strmé stěny Thoribaldova štítu, jehož vrchol se halí v oblacích a sněhu. Močál neměl nikdy dobrou pověst a posledních pár generací kronikářů jeho jméno vůbec nevylepšilo. Rozlehlé plochy podmáčených luk, jež lemovaly jeho kraj, přecházely postupně v páchnoucí pláně temně zelených řas, z nichž jen tu a tam čněly trsy rákosu a jedovatých bylin. Blaty se nesl zápach bahenního plynu, který probublával těžkým černým bahnem a puch hnilobného rozkladu počal trápit gwendarronské nosy. Jako rychle se zacelující rány v kůži močálu byly ťápoty, keré zanechávaly špinavé boty a blátem prosáklé onuce na nohách Nurnských a které se táhly za družinou až k místu, kde přes cestu hrdinů zůstala v tvrdší půdě vytlačena velká stopa. Tam se všichni zastavili. Ta stopa byla dračí.



Skřet se plíživě rozhlédl. Od chvíle, co jej za rozbřesku zahlédl kovář vybírat vejce slepicím, šlo všechno nějak špatně. Svést pronásledovatele ze stopy v bažinách sice nejdřív vypadalo jako dobrý nápad, ale čím víc o tom teď uvažoval, docházel k názoru, že měl raději běžet k domovu, do hor. Zamyšleně si sedl na drn a větévkou, ulomenou z rákosu, začal vyrýpávat bahno, které mu usychalo mezi ploskými prsty jeho křivých a, jak si sám musel přiznat, notně vyhublých nohou. Bažiny mohly být opravdu docela dobrý nápad, jen kdyby dával pozor na cestu a nezapadnul. Brrr, to mohlo skončit špatně. Skřet se ještě jednou kradmo rozhlédl. Ne, že by si dělal naději, že v té proklaté mlze uvidí něco k snědku, ale už hodnou chvíli měl pocit, že se mu něco upřeně dívá za krk. Celé to místo smrdělo nepříjemnostmi.

„Střílej! Střílej, tak dělej! Napal to do něj, rychle než zdrhne!". „Nelomcuj se mnou, Moskyte! Krucinál, kdybys do mě nestrkal, tak jsem ho trefil líp". „Seš taky houby střelec, šikmovokej. Skřet ti zdrhnul, zdejchnul se i se šípem, šikmovočko. Do zadku bych se mu trefil taky!". Karavana se zastavila. „Pauza", zařval vůdce družiny. Páinův cvičený ohař se pustil po mokré stopě raněného osamělého skřeta, ale jen chvíli mu trvalo, než se vrátil pokryt blátem s nepořízenou. „No jo. Krochta Moskyt z Bažiny", začal rýt Tchan Či. „Ten je tady vlastně doma. Z bažiny. Hehe. Otec komár, matka ropucha. Hehé. Útulný to tu máte, pane Moskyt", dělal Timon, jako by si prohlížel honosný Krochtův dům. „Ty si hleď radši svejch flaštiček, ať si žádný nevyleješ, vobejdo. Beztak máš prdlajs co mluvit vo původu, ty sám seš leda z rejžovýho pole". Otázka původu druhů (respektive dobrodruhů) byla už po nějakou dobu oblíbeným tématem nočních hovorů u ohně a nejednou byla přetřásána v lecjaké hospodě. Tak například o Pyrrovi se věřilo, že je to vesničan každým coulem svojí barbarské duše. Vypadal tak vesnicky, že by od něj člověk očekával, že bude cestou na výpravu příležitostně okopávat brambory u cesty a zalívat planou petržel. Oproti tomu o Tanrisově původu se toho vědělo snad až příliš. Byl totiž z Álfheimu, místa, kde mezi elfy upadly tradice. Álfheimská výchova z Tanrise čišela na všechny strany takovým způsobem, že každému muselo být hned jasné, že tenhle elf odjinud být nemůže. Zmatené dohady kolovaly o původu Dergana, jenž s sebou vlekl životem podezřelé přízvisko Prokletý. Dergan sám veškeré spekulace rozháněl tajuplnými narážkami na svoji temnou minulost a jednou nebo dvakrát dokonce utrousil, že o svém dosavadním životě hodlá vytvořit psaný dokument. Už vůbec se nesmělo mluvit o rugornských jeskyních, ač všichni dobře věděli, že jde o rodiště a snad i pravý domov Lynhaarda z Rugornu. Polointeligentní bojovník byl tvrdým vůdcem družiny a kdo nechtěl utřít nos při rozdělování výnosů z cesty, musel zapadnout do řady a nechat jeskyně jeskyněmi.

Tchan Či nazul zpět svoje špičaté boty. Bude je muset nechat znovu podrazit. To přece nejde, aby z bot vylil tolik vody, co by v hospodě U hrocha označil za „dobrou míru" pálenky. Rozhlédl se pátravě kolem. V močále by nebylo žádným divem zabloudit a hledat draka někde, kde nebylo vidět na víc jak padesát sáhů, připadalo východňanovi jako nesmysl. Bažina se mu mimo to vůbec nelíbila a rád by odtud co nejdřív vypadl. Už hodnou chvíli měl pocit, že se mu někdo upřeně dívá za krk.

Drak zafuněl. Lístky sporé trávy se pod náporem vzduchu ohnuly a zase narovnaly. Něco bylo ve vzduchu. Drak nasál mlhu do svých nozder, zafuněl znovu a nespokojeně se zvedl. Počkal, než z něj steče bahno a kal a na svých blanitých nohách vyšel k pahorku, kde byla v útulné proláklině v úbočí jeho sluj. Ten drak byl Calmspis Černý a kromě jiných starých jizev neměl ocas. O ten přišel v hektických dobách minulých staletí, v čase, kdy zdejší země lačně sála prolitou krev a kdy Thor Thoribald určoval chod věcí. Calmspis z těchto událostí vyvázl zmrzačen a od těch dob se ponejvíce zdržoval na zemi, válejíc se v močále. Během věků zlenivěl natolik, že jen sotva mohl používat křídla k letu a námaha pohybu jej rychle unavovala. Byl už starý. Starý, ale vychytralý.

IX.

Smogrilský hrad se zdál být jistotou, kterou by se nikdo neodvážil zpochybnit. Šestého světnového dne se toho odvážil Desils a to způsobem, který nikdo nečekal. Ve chvíli, kdy se jeho mohutné tělo ztrácelo kdesi na obzoru, letěla v Smogrilských uličkách od úst k ústům zpráva: „Král je mrtev! Drakem sražen Dakmaard padl ve své pýše a nevrátí se víc". Pobořená věž hradu se tyčila nad mrtvým králem, nad zdechlinou stříbrného orla, jehož zpřelámané perutě se daly tušit tam, kde byla změť sutin a železných tyčí klece. A mladá královna Manissa s pláčem prosila Splyntra Silného, aby nechodil tam, kde se propadla část zahrady a odkryla černé ústí záhadných katakomb pod hradem, z jejichž tesaných chodeb čišela zatuchlina. A trpaslíkům v podhradí zahžnuly řeřavé uhlíky v pokořených očích a ruka pozvedla vidle i cep o něco výše než obvykle při každodenní robotě. Byla tu však ještě Thoribaldova družina.

Co se týkalo Thoribaldovců, ti zůstali po drakově útoku zalezlí ve svých domcích a nevystrkovali nosy. Splyntr Silný oproti tomu nelenil a vydal se do chodeb, které se objevily pod hradem. Když se nevrátil po několika hodinách, vydal se jej hledat kapitán stráží Angracht. Když i po tom jako by se země slehla, vzala Manissa do ruky meč a nedbaje Swaingoldových lamentací, otřela slzy a vydala se za Splyntrem sama. Smorr, jenž už od drakova útoku nepil, jí v tom zabránil násilím. Pak dorazili Nurnští.



Swaingold zaujal řečnickou pózu a spustil: „Stalo se, že král měl syna. Však jak léta plynula, krajem prošla zlá nemoc. Malomocní tehdy lemovali cesty a hlas umíráčku neustával. Vědění, a tedy i lékařství zde mělo vždy jen malou váhu. Tak stalo se, že pochovali jednou královu ženu i jediného syna. Však maličká dcerka, ač zdála se jen neduživá a mnozí na ni i se soucitem hleděli, vystříhala se vší nákaze a rozvinula se během let jak růžový květ. Tak král syna, který jednou povede království pevnou rukou, spatřil ve své dceři Manisse. A jako syna ji i vychovával. Tak se nedivte, že tu teď běhá s mečem". Lynhaard pokrčil rameny a se svými druhy sestoupil do podzemí.

„Pane, tady nemůžete ležet!". Dergan zacloumal s ležícím králem. „Tanrisi, von je snad tuhej", zhrozil se. Hraničář přistoupil k bezvládnému tělu Splyntra Silného a zkoumavě ho prohlédl. „Houby, dyť dejchá". Tanris mu nadzvedl víčko a spokojeně zabručel. „To budou jenom mdloby", poznamenal. Ve sklepení byl ještě cítit zbytek omamného plynu. Mezitím Lynhaard s Pyrrem objevili ve vedlejším sklepení cosi podivného.

Pavučinami obalená kostra muže seděla na židli a skláněla se nad prachem pokrytým stolem, na němž ležela otevřená kniha. Zetlelé zbytky brku, jež umírajícímu pisateli vypadly z prstů, ležely přes stránky. Lynhaard foukl a zvířený prach odhalil poslední řádky, napsané před několika věky. Do rozevřených stránek bylo vepsáno:

12. 3. roku 775
Není tomu ani půl roku, co jsme zbytky skřetů zahnali do hor, a už se nám podařilo zkrotit i ty vzpurné trpaslíky. Je mi ale zle při pomyšlení, kolik tam venku zase vyteklo krve. Thoribald to teď zapíjí u svých společníků.
13. 3. 775
Dnes ráno jsem procitnul a pochopil. Příliš pozdě. Vchod do sklepení je zazděn a mě tu zůstává jen smrt v mukách. Iarwain a Tanger zemřeli před chvílí v bolestech, alchymista si zkrátil utrpení.
Již tu sedím týden. Kuchyň i spíž jsou už prázdné. Umírám žízní, ale toho vína bych se nikdy nedotkl. To spíš dám přednost hořké smrti v pařátech těch strašných kreatur v Thoribaldově zvěřinci. Již nemám sil.

Krochta Moskyt obrátil na předsádku knihy. Stálo tam:

Dny Thoribaldovy

sepsal Agger Starý, letopisec, kronikář činů Thor Thoribaldových

Jelikož Splyntr, nyní král, nejevil stále ochotu se probrat, zahájil Tanris za Lynhaardovy asistence resuscitační pokusy. Ostatní se rozesadili kolem. Krochta vytáhl doutník a zapálil si. Komnatou zavoněl pálený tabákový list. To upoutalo pozornost Krulla Tichošlápka. Zvedl se a s příslovečnou hobití zvědavostí si šel přisednout ke kouzelníkovi.

„Šlak aby ho...", zanadával Tanris. „Ne a ne se probrat. Dej mu ještě, pacholkovi". Další dvě krollovy facky pleskly o Splyntrovu tvář.

A jak jsem se vlastně dostal k doutníkům?". Krochta se pousmál a labužnicky vypustil oblak dýmu. „No, to je vlastně velmi jednoduché. Víš, když jsem byl mlád, žil jsem daleko od Liscannoru, na jednom velkém jezeře...". Krochta se zasnil a natáhl něco kouře. „Rostlo tam všude kolem plno rákosu. Takového toho toho temně zeleného, vysokého. A mezi tím rákosem byla vždycky v létě velká spousta těch, tak řečených, doutníků. Bylo jich tam tolik, že si z nich člověk mohl stavět hrady. Jó, to jsem byl ještě mlád". Krochta se rozpovídal. „No, a pak jsem v Nurnu uviděl v krámě tohle", pozvedl zapáchající smotek. „Prodavač mi vysvětlil, že se to kouří a po čase mi po tom přestalo být i špatně". Krull poslouchal s otevřenou pusou. „A od té doby si vlastně nosím kus svých rodných bažin pořád s sebou". Krochta se vytrhl ze zadumání. „Ale co to tady vlastně povídám", řekl rychle. Nasadil samolibý výraz zkušeného čaroděje, neuznávajícího žádné autority, který si častokrát zkoušel před zrcadlem a úkosem pohlédl na Tichošlápka.

„Mám to!", vykřikl Tchan Či, listující si Aggerrovými spisy. „Našel jsem zmínku o jakémsi Desilsu Chladnym, drakovi. Měl žít v horách poblíž jezera. Píšou tu: Dům jeho pět mil vzdušných západně od ústí řeky nalézá se, obklopen hřebeny, k jihu obrácen. Taky tu píše, že prej Almemaru přátelsky je nakloněn a Thoru Thoribaldovi coby přítel zavázán". Timon zvedl oči od kroniky. „To by mohla bejt ta bestie, co zabila krále". Krochta potáhl z doutníku. „Kolika se vlastně draci dožívaj? To by musel bejt pěkně věkovitej stařík". „Být to jediná stopa", řekl Lynhaard, lehce pohlavkuje probírajícího se Splyntra Silného. „Teď jít najít Angrachta, pak uvidět". Splyntr se napůl probral a byl odveden Krullem nahoru, za Manissou. Ostatní se jali prohledávat sklepení. Zanedlouho nalezli tři nemrtvé zombie, roztrhanou mrtvolu kapitána Angrachta, několik dalších mrtvol staršího data a jeden soudek, zjevně plný vína. Tu se východňanovy oči rozzářily. „Tohle vokoštuju", zajuchal a poblíž se válející pohár naplnil až po okraj. „Určitě dobrej ročník", řekl a za zděšeného přihlížení zbytku družiny vymlaskl pohár do dna. „Áááá...", povídá labužnicky. „To je dobrota". Jeho masitý jazyk oblízl na rtech ulpělé kapičky. „Co to piješ? Ty čuně! Kdoví co v tom je za utrejch!", obořil se na alkoholika Tanris. „Dyť je to fajnový, pitíčko jedna radost. Pěkně vyzrálý vínko, na, chceš? Já ti naleju", a už se chystal nalít elfovi také pohár. Ten však, pamětliv svědectví Aggerova, rezolutně odmítl. „Až ti po tom vypadaj zuby a na fousech ti vyrazí plíseň, tak za mnou nechoď pro radu". „Pche", odbyl ho šikmooký. „Nevíš, co je dobrý", ještě trochu usrkl. „A co se tejčí léčivejch postupů a medicíny vůbec, stejně toho určitě umim víc jak ty. To už můj tatík...".



Ráno nebylo veselé. Dergan, jdoucí popřát Iethil a Lindrel dobrého jitra našel jejich pokoj opuštěný. Ve stájích chyběli i jejich koně. Od Swaingolda se pak Liscannorští dozvěděli, že obě elfky v noci odjely, aniž by se s kým rozloučily, nebo udali cíl cesty. Dergan a Tchan Či tak ihned po ránu upadli do deprese. „Hlavu vzhůru, vy dva. Dneska být velký den. Dneska my vyrazit na draka!". „To ty nikdy nepochopíš, Lynhaarde", řekl teskně Dergan a měl na mysli jednoduchou krollovu osobnost. Ale to se docela určitě mýlil. I to poslední boží hovado ví, co je to láska. Tchan Či vůbec nemluvil, jen seděl v rohu celý pobledlý. Krochta se mu pokusil zvednout morálku: „Třeba tam ten drak drží nějaký princezny, Timone. Ty je vosvobodíš a jednu z nich si vemeš za ženu. Ne? A vona bude krásná a ty pak slavnej. Co? Tak se zvedej, vyrážíme za chvíli". „Já s váma asi nepudu. Necejtim se na to". Krochta se překvapaně otočil, ale pak se zasmál: „Jo tak, srdeční záležitost? Pojedeš přece jenom za Iethil? Netušil jsem, že je to s tebou až tak vážný". Tchan Čiho tvář ale zůstala zachmuřená. „Ale ne. Nějak mě bolí břicho". „Vidíš, kdybys nepil všechno, co ti přijde pod ruku, tak by tě nebolelo. Já ti to povídal". Tchan Či se místo odpovědi náhle chytil za žaludek a se zaúpěním se sesul na zem. Dobrodruzi se seběhli. „Co je mu?", otázal se Dergan. „Chlastal co neměl. Teď je mu blbě". „Je hrozně bledej", starostlivě utrousil Páin, prohlížeje si popelavou Timonovu tvář, staženou bolestí. „Já to cejtim", řekl sípavě východňan, stočený na zemi v křečích. „Já to cejtim, můj tatík byl dobrej felčar. Tohle je špatný". Jeho obličej začínal dostávat středně sytý odstín modré. Střeva už jej ani tolik nebolela. Oči viděly chvíli rozmazaně a pak už vůbec. Jen posledních pár myšlenek, než se vydá na cestu. Draci, víno, elfky. A víc už nic.

„Zaslouží pohřeb v Liscannoru", povídá Krochta a zatlačil Timonovi Tchan Čimu oči. Někteří z druhů smekli. Tohle se stát nemělo. Zbytečná, hloupá smrt. „Budiž to ponaučením budoucím generacím", povídá po chvíli ticha elf Tanris. „Dyť von se vlastně uchlastal k smrti".

X.

Smogrilský hrad v těchto dnech přitahoval nejen organizované družiny, ale i ty, kteří se vydávali za štěstím na vlastní pěst. Smorr, jenž po zesnulém Angrachtovi vykonával funkci kapitána stáží, Nurnským doporučil jako náhradu za utrpěné ztráty válečníka Darena, jenž, jako většina barbarů v tomto kraji pocházel zpoza jižní hranice almemarské a pak jakési podivné individuum, o němž sice Smorr šeptem prohlásil, že je to čaroděj, ale jenž byl buď permanentně v lihu, anebo vedl tak divné řeči, jako by v něm byl. Jeho jméno bylo Astorius.

„Odkud být, Astorius?", zeptal se elfa Lynhaard. Tomu se říkalo ´přijímací pohovor´. „Astoriusi", opravil krolla Tanris. „Astorie", opravil Tanrise Krochta. „A ty už mluv". „Jsem světoběžník". hrdě prohlásil nezávisle vyhlížející elf. „Jsem svobodný". Krochta se nenechal odbýt. „No ale někde máš příbuzný, nebo ses alespoň někde narodil". „Já sem vyděděnec". Elf si založil ruce na prsou. „Ze zelenejch vrchů". „Jóóó, to známe!", vykřikl Krochta. „Votamtaď jsme měli taky družiníky ve vesnici. Ňákej, jak von se jmenoval", zapátral kouzelník v paměti po jméně, které viděl v kronice Liscannoru. „Atheas!". „Jo", děl na to Astorius. „To byl můj brácha". „Výborně! To vypadá jako setsakramentsky šťastná náhoda, nebo, jestli na to někdo věří, nějaký znamení. Rozhodně je to důvod, aby ses k nám přidal". A tak Astorius a Daren vstoupili do Nurnské družiny.

Král je toho dne vyprovodil na cestu, když jim předtím poděkoval za oětavost, s jakou se jej vydali zachránit do sklepení, a slíbil jim zvýšení odměny za Desilsovo zabití. Nurnští, aby nevyšli ze cviku, smlouvali o své ceně, ale přeci jen ještě dlouho před polednem vyrazili na sever.



Cesta stoupala roklinami do lůna hor. Spíše příkré skály než vysoké hory čněly na severním okraji Almemarské říše, kde měl mít Desils Chladný svojí sluj. Cesta trvala hrdinům ne déle než dva dny, až tu dorazili Nurnští do skalního hnízda, zpola vytesaného ve skále. Tam na družiníky čekalo nepříjemné překvapení v podobě dvou zuřivých horských tygrů, které si v těch místech očividně někdo ponechával jako hlídače svého příbytku. Sluj totiž byla slušně vybavena nábytkem a cennostmi a zdálo se, že její majitel si jen na chvíli odskočil... Tygři, ač težce zápolili s družinovými válečníky a způsobili jim četné šrámy, přece jen byli po chvíli líté řeže utlučeni a tak se jeskyně stala dočasným útočištěm Nurnských. Na stole uprostřed sluje ležela stará rukavice s ustřiženými prsty a otvory po cvočkách na hřbetu...



Vystoupili na druhé straně sluje. Otevřel se jim výhled na sevřené údolíčko mezi skalními hřebeny, jež se zdvihaly takřka kolmo vzhůru po celém obvodu rokle. Ploché dno o průměru šedesáti sáhů bylo pokryto křovisky, vybělenými kostmi a lebkami. Po obvodu, asi šest sáhů nad dnem kotliny ubíhaly po obou stranách úzké římsy, které se na druhé straně spojovaly před ústím ohromné jeskyně. Tam ležel drak.



„Buďte zdrávi!", zazněl hrdinům v hlavách měkký melodický hlas. Jakoby vycházel z úst, stojících hned vedle nich. „Až potud vás vítám". Nurnští, mezi nimiž zavládla panika se nezmohli na odpověď. „Ale ve vašich myslích čtu nepřátelství. Ba nevraživost. Mlčíte? Je tomu tak?". „Přišli jsme tě zabít", hlesl Páin. Ironický smích zazněl v nurnských uších. „Tak vy jste mě přišli zabít? Ale, ale, zbrklí tvorové s krátkým životem. Rozmyslete si, co děláte. Mé svaly jsou řetězy. Moje drápy jsou meče, můj dech je mráz. Mám vůli a znalost Starší magie o jaké se vám nezdálo. Můžete odejít. Teď hned".

Mysl Nurnských zakolísala jako mladý strom v prudké bouři, ale vydržela. Krochta zakřičel přes kotlinu: „Nesnaž se nám věšet bulíky na nos. Víme, proč tu sme. Máme za úkol donést tvojí hlavu a to taky uděláme".

„Jste tedy nájemní vrazi?".

„Jo", zakřičel Krochta. „Vlastně ne, my jsme hrdinové a zbavujeme svět oblud a netvorů, jako jsi ty. Za to si vysloužíme odměnu a přízeň krále".

Hlas zazněl opět v hlavách hrdinů: „Přízeň krále? Nerozumím. Co takhle přízeň draka? Uvaž".

„Co to znamená?

„Chci hlavu krále a jeho korunu. Dám za ni dvakrát tolik, co nový král vypsal na mne. V drahých kamenech a špercích".

„Jaké jsou záruky?", zeptal se Dergan. I když tahle možnost připadala Nurnským nemožnou, neboť drakům není co věřit, přesto stála drakova nabídka za optání.

„Záruky? Myš chce záruku od kočky?", v jejich hlavách se ozval tichý smích. Pak zahřmělo: „Slovo draka platí. Pochybovat o mých slovech se nevyplácí. Svoje nabídky činím jen jednou".

Pyrr vystoupil z řady a zašermoval výhrůžně mečem přes proláklinu: „Vykup si život, plaze. Nebo se připrav na to, že si na tobě budou za pár hodin pochutnávat ty..., supové a krkavci". Válečník se sám podivil, kde se v něm taková silácká řeč vzala. Krochta zvolal: „Zabil jsi krále. Zasloužíš smrt. To je právo a my jsme dostali peníze, abysme ho prosadili. Ať se ti to líbí nebo ne".

„Nebudu se s tebou handrkovat, člověče. Chtěl mě zabít, zabil jsem ho. Není-li tohle pro tebe právo, pak máš křivou mysl. Ber mou nabídku nebo táhni. Varuji tě naposledy". Drakův hlas zněl už velice výhrůžně.

„Ty si vybrat", zavolal kroll. „My nemít jinou možnost, nežli tě zabít. Ty se připravit na smrt".

Drakův hlas se naposledy ozval v odpověď. „Kolik z vás budu muset zabít, než mi ustoupíte? Tři? Nebo pět? Budeš TY mezi nimi?".



Vyhlídky byly opravdu špatné. Ti šílenci byli evidentně schopni ho pro peníze zabít. Byl si jist, že několik z nich dostane, ale těch pár silných chlapíků podpořených magií mu nahánělo strach. Ale zaplatit jim za život? Nebo utéct a nechat jim všechen svůj majetek? Nikdy. Ta smrtelná sebranka ho neponíží. Raději zvolí hrdou dračí smrt.

Drakovy úvahy byly velmi truchlivé. S tou „starší magií" samozřejmě blufoval. Znal pár šikovných triků, ale nic, co by mohlo být opravdu užitečné proti bandě hrdlořezů. Dnes v noci nebude spát ani lehkým dračím spánkem. Dnes nemůže zamhouřit ani oka.



„Páin a Daren vlevo, Lynhaard a Dergan vpravo". Lynhaard přitom ukazoval na pravou a levou římsu. Strany nebyly jeho silnou stránkou, Krochta ho odmítal vyučovat jiné věci, než za co byl placen. „A Krochta nás jistit. Jestli my mít štěstí, tak drak spát a my ho zabít".

Jenže drak nespal. Jeho jak led chladný dech ožehl tváře Lynhaarda a Dergana, běžících k jeho sluji. „Uéééé", zařval Lynhaard, vousy ojíněné náhlou jinovatkou. Vpadli do dračí sluje, mávajíce svými meči. Ale meče byly proti tvrdým dračím šupinám málo co platné. Po chvíli bylo všem jasné, že proti tomuhle drakovi byl Calmspis Černý hračkou. Drak jim zasazoval těžké rány. Válečníci, mající na plošině před jeskyní málo prostoru k manévrování, jen s obtížemi uhýbali před dračímy spáry. „Uééé", řval Lynhaard pokaždé, když zasazoval ránu. Na okraj prolákliny dopadly první kapky dračí, trpasličí, barbaří a krollí krve. Desils se vymrštil dopředu. Jeho pařát švihl po okraji prolákliny a smetl Darena. Ten, po šestimetrovém letu vzduchem dopadl s kovovým řinčením svojí zbroje na dno. Z pod jeho zprohýbané a proděravělé zbroje se řinula krev. Ale on sám byl už mrtev.

Krochta se přenesl na výběžek skály. Teď, po Desilsově výpadu byla ideální příležitost zasáhnout. Ponechal si jen tolik Síly, aby se mohl přenést zpět, veškerou ostatní vložil do magického blesku. Ten sjel do drakova křídla a ošklivě je poranil. Desils zařval. Jeho pařáty se míhaly vzduchem. Lynhaard odlétl ke stěně a zůstal tam otřesen ležet. Dergan se obrátil na útěk. Drakův hněv byl strašný. Když se zvedl i Lynhaard a pustil se rychle zpět, Páin už pádil po protější římse. V skalním dómu se hrdinové sešli. Drak je nepronásledoval. Bylo třeba si odpočinout a něco vymyslet. Daren byl obětován, Desils poraněn. První kolo dopadlo nerozhodně.



Desils stáhl své dlouhé tělo poněkud hlouběji do jeskyně. Rána v křídle nepříjemně pálila. Kdoví, jestli ještě bude moci létat. Kdoví, jestli ho ti mizerové ještě v noci nezabijí.

Dergan se zachumlal do houně. Lindrel, Iethil, Tchan Či. Kde jste? Ale je tmavá noc a dokud trvá, je třeba nabrat nových sil. Je tmavá noc. Možná poslední.

Kamínky na skalní cestě zarachotily. Neopatrná bota uvolnila pár špičatých úlomků, které zmizely ve strži. Oheň v skalním dómu stále slabě hořel a mokrý trouch vydával dusivý čoud. Srpek měsíce se skryl za mraky. Stín na cestě se přiblížil.

Tanrisovy unavené oči mžouraly směrem k drakově sluji. Tam ale bylo už od soumraku ničím nerušené ticho a tak nebylo divu, že mladý hraničář na hlídce napůl klímal. Čísi chlupatá ruka, která jej zezadu uchopila za ústa a příšerná bolest pod žebry jej v mžiku vrátily do reality.

Lynhaarda Rugornského probudil kopanec do boku. Byl následován ještě jedním a potom mu dokonce někdo šlápl na rameno. Kroll zařval a posadil se. Už už chtěl začít nadávat, když tu jeho spánkem napůl zalepené oči uviděly obrysy dvou postav, zmítajícich se v zápase uprostřed ležení Nurnských. Ohniště bylo rozkopáno a v mdlém světle žhnoucích uhlíků nebylo bojujícím vidět do tváří. Nenávistné vrčení a úpění, které oba bojující vydávali, už mezitím stačilo probudit některé z dalších. Lyhnaard vstal ze země a uchopil meč. Přistoupil ke dvojici, stojící ve smrtelném sevření a bodl. Noční klid prořízl takřka zvířecí výkřik. Jedna z postav odskočila. Druhý z bojujících, v kterém už Lynhaard poznal Tanrise se odpotácel stranou, kde se tiše sesul na podlahu. Neznámý útočník mezitím klesl na všechny čtyři, kůže se v okamžiku přeměnila na srst, zuby v tesáky, nehty v drápy. Hluboké, nenávistné vrčení vycházelo z hrdla, které patřilo rozzruřené šelmě. Zuřivost byla na místě. Tady jsou ti, kdo prolili krev jeho rodných. Za to zaplatí. Dobrodruhy udeřila do očí pruhovaná kresba na boku. „Tygrodlak!", vřískl Pyrr a Lynhaard se se zatnutými zuby vrhl vpřed. Další těžký boj bylo třeba vybojovat.

„Pojď blíž s tou lucernou, Dergane. To, že si celou dobu, co jsme tady bojovali, spal, ještě neznamená, že budeš mizerně svítit". Barbarova lucerna se naklonila blíž a na tvář mrtvé šelmy, nyní v její lidské podobě, dopadlo světlo. V jejích ušlechtilých, krví zbrocených rysech bylo cosi povědomého. Zasuté vzpomínky se draly na povrch jako zaražené prdy. Ano, bahnitá cesta, Poslední brána a pak ti nerudní trpaslíci... „To je Dayrr!", vydechl v úžasu Krochta. „Dayrr, šlechtic a přítel krále!". „Spíš Dayrr tygrodlak a dračí slouha", zahartusil poraněný elf Tanris a uplivnul si na podlahu. „Hrál to evidentně na obě strany", uzavřel nekrolog jedné z velkých a nešťastných postav Almemarského příběhu kouzelník Astorius. Nato bylo Dayrrovo bezvládné tělo odvlečeno na hromadu k jeho tygrům. Zůstane tam hnít navěky. O chvíli později už Nurnské ležení opět upadlo do posilujícího spánku. Jen hlídky byly zesíleny. Zítra čeká Desils Chladný.

Všechny vzbudilo brzy, ještě za tmy, Lynhaardovo chrápání. Všichni (až na Tanrise ovšem, který v noci předal svou hlídku Krullovi Tichošlápkovi a teď dospával) se vybalili z houní a plášťů a s tichým klením si začali rozhýbávat ztuhlé tělo, obolavěné neklidným spánkem ve zbroji. Páin zíval na celé kolo, drbaje se ve zcuchaných vlasech a někdo si troufl vzbudit i starého krolla. „Dneska se můj strážnej duch nudit nebude", poznamenal barbar Dergan, zatímco hladil brouskem ostří meče a chvílemi na něj plival. Opodál znějící Krochtovo chrchlání prozrazovalo, čí že plíce tady protestují proti náruživé konzumaci doutníků. Dergan přiložil meč ostřím k oku a chvíli pozoroval geometrii břitu. Lyhnaard zatím kolem sebe mával dlouhýma rukama, jak do nich chtěl dostat krev, ospale se potulující v těle. Rozdával přitom instrukce k nadcházejícímu boji: „Silný s mečem dopředu, slabý dozadu. Tohle být boj jak prase, tak každý dělat, co umět. Ouchcapci zůstat teda tady". „Jo, jo, to máš pravdu", řekl Astorius. „Mladej může, starej musí". Lynhaard se zakabonil od přemýšlení, ale nic napadnutelného v těch slovech nenašel. Dergan otřel meč do cípu košile a zastrčil jej do pochvy, zdobené mosaznými cvočky ve tvaru třícípých hvězd. Hvězdy odrážely matné světlo lucerny načervenalým leskem.

Horským údolím zavál svěží ranní vzduch a nebe nad východním hřebenem začalo konečně světlat.



Vyrazili vpřed: Páin, Lynhaard, Dergan a Krochta. Meče a magie. Síla hrdinů proti síle dračí. Ze čtyř nakonec zůstal stát čelem jen jeden. A ten vydržel. Nikdo se nikdy nedoví, jaká božstva a jací démoni stáli v tu chvíli na straně Nurnských. Vzduch byl nabit magií a kdoví jaké síly měly zájem psát tuhle kapitolu osudu. Desils Chladný se zřítil na kamennou zem.

Píseň drakobijců
Getd z Ruindoru

Ledový drak
stačí nám na něj síly?
Přetěžký boj
Nesmíme ztrácet víry
Jak zahrát,
Abychom hlavu měli
A přitom
Nic dělat nemuseli

Vystřelit?
Na to má tlustou kůži
Rozlobí se
A budou padat muži
Snad blesky
To není špatný nápad
Krochta jde
Teď potřeba je chvátat

Bestie řve
Však Krochta daleko je
Jak havran
Rychle odletěl z boje
Už jen pár
Takových ran ho zklátí
Kdo půjde
Dokončit toto klání?

Čtyři tam jdou
Jdou zabít dračí stvůru
Čtyři to jsou
Sráží zbabělost z trůnu
Čtyři se vrhají
Vztříc tlamě dračí
A všichni bojují
Co jim jen síly stačí

Páin se rve
Jak trpaslíci umí
Lynhaard buší
Až jeho rány duní
Dergan píchá
Z drakových ran krev prýští
Jenom Daren
Nemá už další příští

Barbar mladý
Odvážně čelil stvůře
Mnoho lidí
Zemřelo už i hůře
Kdo může říct
Že jak hrdina padl
Neustoupil
Nezůstal někde vzadu

Lynhaard
Už ztratil spoustu krve
Není kroll
Tak čerstvý jako prve
Ni Dergan
Již nemá tolik síly
Aby mohl
Sekat draky na díly

Tak Páin
Zasadil další ránu
Samoten
Čelil obludy spárům
Draka bil
Krev prolili tam oba
Stáhl se, však
Odpočat přijde znova

Ráno se
Tři hrdinové našli
Páin, Krochta
Spolu s Derganem tam šli
Utkání
Nad které těžší není
Pro draka
Se končí představení

Drakobijci
Se radují z té smrti
Sbírají poklad
Do nejposlednější mrti
Řežou hlavu
Jež má zuby jak meče
Odměna
Nyní už neuteče

Páin zaklel a zřítil se taky. Nadával na bolest a krev se mu řinula z ran. Zbylí hrdinové, schovaní ve skalním dómu byli zprvu hotovi dát se na útěk, kdyby snad Páin a ti, kdo šli s ním, neuspěli, ale teď, když oba soupeři leželi na zemi a jeden z nich, ten menší, nadával po trpaslicku na celé hory, osmělili se a pomalu začali k drakovi přicházet. Byl skutečně mrtvý. Tu se všech zmocnilo veselí a začali kolem jeho mrtvoly radostně křepčit. I zdechlina draka vypadala hrůzostrašně, ale Nurnští se shlukli okolo a všichni si z draka ulámali tolik suvenýrů, co se jim na jejich koně vešlo. Pak odsekali Desilsovi jeho pancéřnatou hlavu, naložili ji na smyk a vydali se na cestu do údolí. Skalní sluj osiřela.

Lynhaard vám svou píseň zpívat
Lynhaard z Rugornu

Lynhaard vám svou píseň zpívat
vo tom, jak na draka vyzrát,
vo tom, jak řezat mu vocas,
v krvi se brodit až po pás

Nejprv vy stražit svý slechy
strnule, jako dva plechy,
až slyšet vobludy kvílet,
najít je a pak hned střílet

Překotně jen se moc nehnat,
neb drak je vobrovskej neřád,
nepřestat vodvážně zpívat,
jinak tvor znuděně zívat

A nuda u starejch draků,
jak temno z bouřkovejch mraků,
co se z nich blejskat a dunět,
načež drak příšerně funět

Nečekat, do boje dát se,
hlavně né pěstima prát se,
Lynhaard mít jedinou radu,
vyhrát a nezustat vzadu

Lynhaard vám svou píseň zpívat
vo tom, jak na draka vyzrát,
vocas a krvavý hlavy
položit na voltář slávy

Na Smogrilský hrad se dostali Nurnští večer následujícího dne. Splyntr Silný už zahájil práce na obnově hradu a král Dakmaard byl již pochován. Zprávu o Desilsově smrti přijal nový vládce Almemaru s ulehčením. Nurnští dostali zaplaceno, ale nevládlo mezi nimi a Splyntrem žádné přátelství.

XI.

Tři dny nato přijeli od východu Dergan s Krochtou. S elfkami z Almemaru zmizelo i zlato, uložené ve strážní tvrzi pod Thoribaldovým štítem. Celkem něco kolem deseti tisíc. Zbyly jen vzpomínky a pocity lítosti a roztrpčení. Již zde neměli co pohledávat, a tak se krátce rozloučili s králem Splyntrem a osedlali koně. A vydali se na dlouhou cestu domů, nejprve na západ a pak do Gwendarronu, na jih. Nikdo se neohlédl.

Kdo mezi nimi chyběl, byl Pyrr. Neodolal pokušení a nechal se zlákat vidinou snadného života velkých pánů. Vyšel z malých poměrů a celý život se snažil být něčím lepším. Nevěděl, že existuje jen málo nezajímavějších funkcí než být leníkem krále almemarského, majitelem pěti vesnic při jižní hranici, stranou od hlavní cesty, kde lišky dávaly dobrou noc a kde po něm ani pes neštěknul. (Všichni psi, považovaní trpaslíky za vybranou pochoutku se tomuto kraji zdaleka vyhýbali.) Jeho král ho neměl rád, protože jej neustále podezíral, že si devět desetin vybraných daní ponechává a neodvádí mu je, jeho deset vojáků jej nesnášelo a říkalo o něm „ten náš starej votrava" a jeho sto čtrnáct poddaných trpaslíků jej tiše nenávidělo a bylo mu při první bezpečné příležitosti hotovo podříznout krk nebo alespoň nalít utrejch do pití. Tak zůstal Pyrr ve své sroubené tvrzi, skrápěné neustálými lijáky sám a začal přemítat, co by se s mocí která mu byla tak náhle svěřena, dalo podniknout zajímavého. Byla tu trochu nuda.

„Stráž!". Zbrojnoš přispěchal. „Půjdeš na ulici a přivedeš mi prvního trpaslíka, kterej ti padne pod ruku". „Rozkaz, pane!". Takové veřejné lázně by nebyly až tak špatný nápad. Nebo, ještě lépe, mohl by třeba pořádat kohoutí zápasy. Anebo... „Podle vašich direkcí, předvedl jsem osobu, kterou jste ráčil předvolat", zahlásil ve dveřích halapartník. „Áááá, sem s ním". Pyrr si zamnul ruce. Teď dá věci do pohybu.

Strážný přivedl za rukáv postaršího trpaslíka a smýkl s ním před Pyrra. „Podle rozkazu, pane!". Pyrr si trpaslíka zkoumavě přeměřil. Vypadal zbědovaně.

Malé kulaté oči jak dva černé knoflíky se horečnatě leskly pod hustým obočím a kupředu trčel bambulovitý nos karmínové barvy. Trpaslíkovy vousy, sahající až na mohutný pupek měly každý druhý pramen šedivý a dodávaly jeho hlavě protáhlý tvar. Celý obličej byl lemován dlouhými mastnými vlasy, rozdělenými uprostřed čela pěšinkou. Sahaly až na ramena a Pyrr zapochyboval, že někdy poznaly hřeben, natož pak mýdlo.

„Jméno!", vyštěkl přísně. Trpaslíkovi se roztřásly kolena. Co tady po něm chtějí? Nic přece neprovedl. Staral se přece celý život o sebe a pánům šel z očí. Nikdy taky s žádným pánem nemluvil. Všechny změny jsou vždycky k horšímu a tenhle nový pán vypadal, že je opravdu ras na trpaslíky. „Je to Dorrim Šedovous, pane. Má v pachtu královský lán". „Tak lán", povídá Pyrr. „Tak ten ti seberem". Trpaslík hleděl zděšeně a zpocenýma rukama žmoulal plátěnou čepici. „Budeš hostinskej v mý nový hospodě. V tý, co si dám postavit, aby tady bylo kam chodit". „Milost, vojvodi", zahuhlal trpaslík hlubokým prosebným hlasem. „Maj slitování a nechtěj to po mně". Malý zalomil rukama. „Dyť vědí, že mám jenom tu trochu tuřínu a zelí, co mi vzejde na úhoru pod lesem, co mi potom zbude?". Jeho korálkové oči byly naplněny prosbou. Pyrr na chvíli znejistěl. Jeho prsty nervózně bubnovaly o stůl a mozek přemýšlel, jak rázně vybruslit ze zapeklité situace. Musí přece jednat rázně! „Tak dost! Poslouchat budeš, holomku! Povedeš tu hospodu, nebo..., nebo... Co se tady dělá vzpurnejm trpaslíkům?", zeptal se potichu strážného. „Dáváme je do klády, pane!". „Nebo tě dám do klády!". Takové prosbě se ovšem nedalo odolat a tak trpaslík sklopil hlavu a podvolil se.

Stavba hostince byla však jen začátkem Pyrrových změn. Při pitkách v hospodě, (kam chodil on a pár jeho biřiců, jinak zel hostinec celé dny prázdnotou a Dorrim se v něm srdečně nudil) jej napadlo několik báječných myšlenek, které ihned začal uvádět do života. Především se začal nechávat titulovat „pane hrabě", což byl výraz, který četl za mlada v nějakém historickém románu. Také jeho oděv se stal na poměry Almemarského venkova značně výstředním. Pak se rozhodl sestavit vlastní armádu a z vybraných daní začal seskupovat oddíly, složené z kdejakého trpaslíka, kterého ve vsi našel. Ty pak pod velením jeho zbrojnošů cvičily na poli za vsí. Trpaslíci se nejprve jeho verbování vehementně bránili, ale když se prostřednictvím hostinského Dorrima Šedovouse rozkřiklo, že ten nový ´hrábě´ rozhazuje všem, kteří mu budou sloužit, spousty peněz, jeden po druhém se osmělovali a zanedlouho jich stála na poli slušná tlupa. Každý dostal nejprve dřevěnou atrapu meče a po nějakém čase jim Pyrr odvážně zakoupil ze svého i jakous takous výzbroj, sestávající se z dřevorubeckých seker, helmic, východních kumaši (to jsou takové ty široké šavle) a dvou tuctů holeních chráničů k těžkým pancířům, koupených z druhé ruky. Panečku, to byla podívaná, jak se třicet trpaslíků ploužilo bahnem po poli, vzduchem lítaly příkazy, jako třeba: „vpravo hleď, pochodem vchod", nebo Pyrrovo oblíbené: „k Pyrrově poctě zbraň". Pyrr přitom z plných plic dýchal mokrý almemarský vzduch, vychutnával pocit moci a radostí se nad tím zajíkal.

A aniž to věděl, valná část peněz, kterými tak nezištně zásobil místní lid, přispěla významně k vyzbrojení povstaleckých tlup Synnghiho Tráma, které se právě připravovaly svrhnout stávající krutovládu, a brousily kudly ve svém skalním hradišti v Morrs, poblíž Tangerského hvozdu, ani ne třicet mil od nic netušícího hraběte Pyrra.

Synnghi Trám
Synnghi Trám
vy bídáci
já vám dám

Cestu vím
a heslo znám
trpasličí vůli mám

Synnghi Trám
Synnghi Trám
okovy své
roztrhám

A zatímco bojový pokřik rebelů zněl nad nočním Almemarem, Nurnská karavana, obtížená zlatem, přijížděla domů, do Liscannoru.

XII.

Dražba kořisti a dělení zlata mělo proběhnout v Yalledově „radnici" přesně v poledne. Již brzy po ránu si ale starosta Lynhaard přivedl z Nurnu dva halapartníky, členy městské stráže, které poslal skrýt se nad schody hlavní místnosti, kde se dražba měla konat. Byli tam pro případ „kdyby něco", neboli, jak říkal kroll „jak dole slyšet šrumec, tak seběhnout a bít toho malýho přes hlavu". Ano, jednalo se o Páina, přesněji řečeno o peníze, které mu chtěl Lynhaard strhnout z kořisti. Vůdce almemarské výpravy se celkem správně domníval, že Páin, jako většina trpaslíků, je stižen nezměrnou touhou po zlatě, která, ač bez jakýchkoli magických příčin by mohla vést i ke krveprolití. Lynhaard nechtěl, aby případná krev byla jeho.

Kolem poledne se všichni usadili kolem dlouhého dubového stolu, jen Lynhaard si stoupnul a povídá: „Tak, nejdřív tu být zlato. Zlato se rozdělit tak: „Astorius kouzelník dostat štyry tisíce, Moskyt sedum a půl, Dergan...", všichni si pečlivě zapisovali stržený podíl a radostnými či zklamanými výkřiky častovali toho, kdo poklad rozděloval. „...šest a půl a Lynhaard patnáct. Dál tu být věc nákladů na doktora, který některý z nás zaplatit za Páina. To být spousta peněz a...". Všichni, včetně Lynhaarda samotného si podvědomě poposedli na židlích, směrem od Páina. Jeden jak druhý nenápadně šilhali po trpaslíkovi, připraveni v případě nouze zmizet, vyskočit oknem nebo se zamknout na záchodě, prostě prchnout z dosahu případného Páinova hněvu. Lynhaard si stoupnul tak, aby mezi ním a Páinem stál stůl, velká kameninová váza a tři židle s dobrodruhy. Doufal, že mu to bude co platné a že žoldáci nad schody nelelkují. „Takže ti to Lynhaard strhnout z podílu". Všem připadalo, že to řekl až zbytečně nahlas.

V tu ránu Páinovi proběhlo v hlavě několik myšlenek najednou. Jedna z nich byla charakterizována spoustou krve a velkýma, čerstvě uříznutýma ušima, ta druhá pak měla podobu pěkných pár řízných facek, vlepených do málo inteligentní tváře. „Cóóóóó?". Páinova ruka mimoděk zašmátrala po rukojeti meče, opřeného ledabyle o židli. Lynhaard začal ustupovat: „Dobře, dobře, dyť sme kamarádi. Lynhaard kamarád... a starosta, já jen...". Páin přestal vidět červeně, neboť v jeho mysli po namáhavém boji právě zvítězil nad trpasličím mamonem starý dobrý rozum dobrodruha a gwendarronského občana. Pustil meč a smutně vzdychl. „... no, zaplatit bys to moh", dodal Lynhaard, vida, že nebezpečí již pominulo. Trpaslík opřel hlavu do dlaní a zamyslel se. Těch peněz. Taková hromada. Tolik škody. Takovejm votrapům. Vzhlédl a podíval se na ostatní. ‚Ale co, třeba mi fakt zachránili život‘. Ještě jednou si nahlas povzdechl a řekl rezignovaně: „Tak jo". Lynhaardova tvář se rozzářila ve spokojeném úsměvu. „Hola", zavolal do patra. „Vy už vylézt. Lynhaard už vás nepotřebovat". A tak se zlatomil Páin opět vešel do těch úzkých mezí, kterými jej ohrožovaly Gwendarronské zákony a v obci zavládl klid a mír. Zlato bylo rozděleno.



„A závan barev medový naplnit celé podkroví", ševelil si pro sebe Lynhaard. V kuchyni třísklo nádobí. „Kde si zase!", ozval se ječivý hlas. „Celej den kde nic tu nic", ječela Wenora na celé kolo, „a večer zase hospoda!". „Být tě plný dům", zabručel Lynhaard pod vous a šel se schovat do budky se srdíčkem, stojící na zahradě. Provázel ho tam hlas, dožadující se kapesného a nových střevíců. S kudůčkou Wenorou to pro starého krolla v poslední době nebylo vůbec jednoduché. Celé týdny a měsíce čekání na manžela, studené večery, kdy sedávala u okna, pohřížena v neveselé uvahy nad tím, co zrovna její Lynhaard dělá či zda jej ještě vůbec kdy uvidí. A pak to zklamání, když Lynhaard, na kterého se tolik těšila, rozděloval nespravedlivým dílem svůj čas v Liscannoru mezi nekonečné pitky, kocovinu a ji. A zase jí zbývala ta studená židle. Ona, která vždy bývala zvyklá na zájem mužů měla najednou za společníka samotu. I ženy dobrodruhů se jí ponejvíce vyhýbaly, věděly totiž, jaká byla její minulost. Alespoň dítě kdyby měla! Vždyť léta plynula a ona stále nebyla matkou. I Lynhaard s ní o tom občas promluvil. I on si přál potomka, a to i přes následky, jaké by nerovný svazek dvou ras jejich dítěti přinesl. Jenže voda plynula, Wenořiny vrásky se hloubily a dítě stále nikde. Lynhaard, který za tím vším viděl sebekriticky vlastní neschopnost, sebral jednoho dne odvahu, naložil Wenoru na žebřiňák, sám vylezl na kozlík a mlaskl na koně. Žebřiňák vyjel k Nurnu.

Wenora nebyla u doktora poprvé. Už za mlada musela v rodném Wenarenu chodit na pravidelná vyšetření a domácnost, sdílená s krollem, který si s hygienou moc hlavu neláme jí taky čas od času poutala na lůžko, a tak jí bylo prostředí ordinací důvěrně známé. I Lynhaard už ve světě nějakého toho felčara viděl. Přesto byli oba ohromeni, když se octli v honosné čekárně, vybavené čalouněním a obrázky na zdech. Dveře se otevřely a vyhlédl doktor v bílém plášti. „Další!", řekl nosovým hlasem absolventa nurnské medicíny a podivná dvojice vstoupila. Doktor si sedl za psací stůl. „Ranní moč?". Lynhaard vyndal z kapsy lahvičku od lektvaru a postavil ji na stůl. Doktor se chvíli hrabal v lejstrech a pak se začal vyptávat: „Vyskytly se ve vaší rodině... impotence?". „Ne", řekl Lynhaard, aniž by věděl, co to slovo znamená. „Padoucnice?". „Ne". „Demence?". „Co?", opáčil Lynhaard. Tohle slovo už někde slyšel. Někdo mu tak snad i říkal. „Ale snad ne". „Hmmm. Takže, modrá lahvička: každé ráno pět kapek rozpustit na kostce cukru, zelená lahvička dvacet kapek do čaje před spaním". Nešlo by to do piva?, pomyslil si kroll, ale nahlas ani nemukl. „A z těchhle lístků vám paní uvaří odvar". Doktor podal přes stůl medikamenty. „Mám vám to napsat?". „Jó, napsat, napsat". Lynhaard byl rád, že se má čím pochlubit. „Paní se tu zastaví zítra, provedu jí odborně komplexní vyšetření. A za měsíc přijďte na kontrolu".

Lynhaard s Wenorou se vypotáceli na ulici. Kroll byl v obličeji červený jak řepa. Styděl se tolik, že s Wenorou po zbytek odpoledne nebyl s to promluvit.



Dergan se zastavil před kovárnou. Bušení perlíků a syčení měchů jej vábilo. Snad vzpomínky na dětství, snad pradávná barbaří touha tvářet kov a vyrábět ostré meče. Nadechl se a zabušil.

Kovář byl statný, šlachovitý člověk, který dokázal zvednout truhlici do půli plnou podkov jednou rukou. Měl dva pomocníky, kteří zastali všechnu práci, která se za celý den naskytla, ale nakonec se nechal obměkčit barbarovými prosbami a přijal jej na práci jako pomocnou kovářskou sílu s polovičním platem. Později, jestli se Dergan ukáže být schopným, může nastoupit i jako kovářský učedník. Zatím však neuměl ani pořádně bouchnout do železa. „Tuhle je smetí, co se v kovárně za celý měsíc sešlo. Popadni hochu támhle káru a vyvez to na haldy za hradby. A vem si na sebe tady tu vestu, ať se moc nezmažeš". Dergan si oblékl vestu oranžové barvy a šel. Tak takhle nějak zřejmě vznikla ona fáma, uvrhující Dergana do potupného světla, kdy o něm leckdo prohlašoval, že z nedostatku pracovní příležitosti musí dělat popeláře a čističe nurnských ulic. Faktem zůstalo, že Dergan strávil několik měsíců v kovářské dílně, kde se mistrovi díval pod ruku a lecčemu se i přiučil. I když nakonec žádný tovaryšský list nedostal, netrávil celé dny po hospodách jako ti, co si z něj utahovali a jako jeden z mála dobrodruhů opravdu poctivě pracoval.



Tak uběhly tři měsíce. Tři poklidné měsíce, strávené v Liscannoru. Když tu náhle...

Bujarý zpěv se nesl vesnicí. Ač nebyla ještě úplná tma, podle opileckých písniček se dalo tušit, že většina hostí v hospodě U hrocha už má dnes svojí obvyklou míru dávno překročenu. Tu se dveře hospody rozletěly a objevil se Krull Tichošlápek. Vyběhnuv na ulici, zašermoval lahví ve vzduchu, zařval: „Slávááá!", zaběhnul zpátky do putyky a náves opět osiřela. Přes náves bouchly dveře a ráznými kroky se k hostinci přiblížil Krochta. Vyhlížel značně dopáleně. „Co se to tu u všech ďasů děje! Jestli nebudete, bando ožralá, alespoň trochu zticha, tak neusnu ani do rána". „Éééééé! To být...", opilý kroll naň ukázal prsem a málem se na kouzelníka svalil. „...Krochta!", vzpoměl si konečně. „Jestli nepřestaneš hulákat, mizero mizerná", povídá Krochta, zacpávaje si nos před Lynhaardovým alkoholickým dechem, „Tak ti ukážu, zač jsou v bažinách žáby! Co vlastně slavíte?", zeptal se. Připotácel se rozjásaný Páin: „Wenora se okotila!".

XIII.

Starý muž vzhlédl od stránek a podíval se na děti, ktré kolem něj seděly na zemi a tiše naslouchaly jeho vyprávění. „A poučení z toho příběhu?", zaklapl muž knihu. „Žádné", zavrtěl hlavou. „Tohle nebyl příběh. To byl život". A vědoucně se pousmál.

---