Historie Nurnské družiny IV. - ... a Jeremiáš vyprávěl

Historie Nurnské družiny IV

I. ... a Jeremiáš vyprávěl

[Jarn 1034, Griffin Linfalas]

Vlk
Bregyl Númen

Můj šat je zšedlý prachem cest,
není cesty, co ponejprv by mě mohla nést,
hvězdné nebe já zřím den co den,
když zvečera uléhám cestou unaven
Praskání ohně, na měsíc vytí vlka zvuk,
já spím, kde nejhustší je smrků shluk

Zelená se k zlatu a rudi kloní,
slavnosti sklizně ve městech se strojí,
podzimem dech dne se krátí,
s příchodem zimy havrani se vrátí
Pak vlčí samotář mě mlžným ránem zdraví,
oba dva jsme na své pouti stejně sami

Hvězdy jsou tam, kde slunce dříve stálo,
aby sníh přikryl listí stačí času málo,
na to myslím, když kráčím mezi poli
a na loukách zbyly jen suché trávy stvoly
Vlk samotář na mě bude čekat v stráni,
abychom vydali se na cestu bílou plání

Když nad lesy se příslib jara vznáší,
zeleň a vůně květů zemi zkrášlí,
slunce prohřeje ztuhlé údy stromů,
vlaštovky se s teplem vrací domů,
náhle jakoby vlk se ztrácel mezi květy,
mně pak jde se lépe i s přibývajícími léty

Poslední Krakův den
Getd z Ruindoru

Tato zapomenutá báseň Getda Ruindorského popisuje poslední den hraničáře Kraka Álfheimského v gorganských ulicích při jeho poslední výpravě v sečnu roku 1029.

Temnota vládne
v ulicích gorganských,
sem tam je slyšet
opilců zpěv
Mladý elf se psem
tou nocí kráčí,
přes záda pověšen
svůj ostrý meč

Netuší ještě,
co noc přinese,
je však připraven
ihned se rvát
Netřeba ještě,
mír vládne kolem,
může se jít
odreagovat

Růžové světlo
nad dveřmi svítí,
to je to pravé,
to já mám rád,
řekl si, vstoupil,
co bylo dále
nepřísluší mi
do básně psát

Spokojen elf se
nad ránem vrací,
hrdinský čin by
chtěl vykonat
Nepřítel odhalen,
zjišťuje záhy,
neztrácet čas
a hned se jít prát

Poslední cesta
mladého elfa,
hlavu na kaši
zakrátko má
Poslední noc svou
příjemně strávil,
kyj ji ukončil,
den nastává

Píši zde já, Griffin Linfalas, svého času družiník nurnského společenstva a právoplatný občan vesnice liscannorské, příběh, jenž se začal odvíjet v čase zimním, v čase plném smutku z nadcházejících mrazů a z podzimního větru, který se přehnal přes členy Nurnské družiny a mnoho statných kmenů vyrval z kořenů života. Tam v severních zemích zemřelo mnoho statečných mužů, mezi nimi i můj o mnoho starší bratr Erlanth, jenž v Liscannoru vlastnil kamenný dům, zahradu a stáj. V Erlanthově pokoji nyní ležím na assuaenském koberci, tvář blíže k ohni, abych viděl na starý list pergamenu.

Přestože mě Erlanth trpělivě učil psát, husí brk plní stránku runami plnými života, které se různě kroutí, velké se smršťují a malé protahují a činí se tak zcela nečitelnými i pro mě, jakožto pisatele tohoto příběhu. V krbu hoří jasným plamenem březová polena a já v šeru letního večera vzpomínám na rok 1033, kdy se tento příběh začal odehrávat.

Liscannor ležel pod sněhem. Jen z nemnoha domů se k nebi nesl dým a nemnoho dveří nebylo zapadaných sněhem. Cesta skrze ves nebyla prošlapaná pěšími ni koňmi a stopy po povozu bys zde nenašel.

Vše vypadalo, jakoby se blížily nepřátelské armády a obyvatelé vesnice ji opustili v dobách zrajícího vína. Jen ti nejtvrdohlavější osadníci se rozhodli zde bránit svůj jediný majetek proti neštěstí, vlkům a zlovůli světa.

Tak na mě zapůsobil Liscannor, když jsem sem přijel, abych se ujmul majetku mrtvého bratra. Za polorozpadlou hřbitovní zdí bylo vidět tři nové hroby, hnědé hroudy zmrzlé hlíny, které nestačil zakrýt sníh. Smutný pohled ve smutný čas na poloprázdnou vesnici uprostřed bílého údolí.

Čas plynul, sněhu přibývalo, zakryl i tři rovy na hřbitově a v Liscannoru přibyla další stužka kouře. Líně se vinula z domu č.p. 7, mého domova.

V hospodě U Hrocha jsem se pomalu seznamoval s obyvateli Liscannoru. První, koho jsem potkal, byl hostinský Jeremiáš, který zametal olezlým koštětem dřevěnou podlahu nálevny a svýma hobitíma rukama čistil korbele a nepoužívané pohárky, ze kterých stále voněl jalovec. Chodil v plstěných pantoflích od okna k oknu, vzdychal a vyhlížel zákazníky, kteří nepřicházeli.

Nalil mi korblík piva, donesl něco studeného k snědku, přisedl si a s kostkovanou utěrkou v rukách začal vykládat. „Jójó, mladej pane, přijel ste ve špatnejch časech. Takle pustou obec sem už dlouho nezažil. A to už jsem tu hostinským pěknou řádku let. Vždycky tu seděli u těhle stolů, jako Nurnská družina myslím, taky sem k nim patřil, ale to sem byl mladší a taky odvážnější, no a voni tu seděli, jako teď my dva, ale bylo jich daleko víc, celej lokál, no a pili tu." Hobit se odmlčel, nechal kostkovanou utěrku na stole, vydal se přes místnost k výčepu a začal si pivo točit do malovaného pucláku.

Očima pomalu bloudil po trofejích přibitých na zdech okolo oken, nade dveřmi, díval se na impozantní dračí lebku pokrytou nejlepším zlatem hlídanou ze dvou stran zdobenými pancíři zesnulých šermířů Nurnské družiny, pohledem přejel dlouhé meče zavěšené podél dveří. S úsměvem se pozastavil nad železnou tyčí, přivezenou z Tugrinského hradu, očima přelétl množství předmětů vystavených na krbové římse a průřez nurnskou historií ukončil u jasanové pípy a bílé čepice na korblíku. S tichým vrznutím uzavřel žlutý vodopád, napil se, naposledy se podíval z okna, zda přeci jenom někdo nejde a opět si přisedl.

„To víte, mnohdy sem je vodsud hnal svinským krokem, když mi nalevo vod dveří blili nebo znečišťovali to hroší spřežení, ale ten jejich řev je mnohem lepší, než tohle zatracený ticho. Dyť já sem vochotnej i něco uvařit, korbele sem umyl, podlahu zamet, sníh ke kadiboudě vodházel, ale nikdo sem nepáchne." Jeremiáš se odmlčel, aby se napil ze své květinové nádoby. „Zasejc to nejni tak zlý, vobčas sem příde Páin, vypije si těch svejch pár piv, nepromluví ani slovo a hned běží domů chovat ty svý dvě děti, co má s tou hobitkou Lúniel."

Říkadlo malých dobrodruhů
Lynhaard z Rugornu

Sebral jsem svý mámě z misky
lněnej pytlík na penízky,
plnila jej potají,
jak se drobné střádají
Za tři měďce
koupim hřebce,
za stříbřenec
hůl a ranec,
za pětinu ze zlatky
lembasový oplatky
Až se mince rozkutálí,
budu šťastnej dávno v dáli,
zakusím si, jak jde ztuha
žít životem dobrodruha
Občas vezmu za kliku
pochybnýho podniku
a po vzoru tatíků
navštívím i putyku
A ač na to nemám léta,
dětským hrám je dávno veta,
staré doby odnes čas,
mámo, táto, sper vás ďas

„Jó, Lúniel", pokračoval po chvíli zasněného mlčení, „To vám povim, ta musí mít svatou trpělivost s timhle trpaslíkem. To je vám hroznej pořízek, a jak se umí vohánět mečem. Nechtěl bych se s nim utkat jako ti tři před měsícem, co s nima bojoval. No zrovínka tuhle. Dveřma vletěl a za chvíli ty tři chlápky vynášel." Hobitova očka rychle zamrkala a jeho pravá ruka se natáhla po utěrce. Utěrák několikrát překroutil a pak si jej nacpal do kapsy. „Nemyslej si, pane, že je zabil, to ne. Jen jim rozbil ty jejich uřvaný klapačky do krve, že jsem pak musel celý vodpůldne drhnout lokál. No, nejdřív je celý zmlácený vyhodil pod schody. To venku ještě neležel sníh. Po ránu sice mrzlo, to zasejc jó, ale zima ještě nebyla, to zasejc né. Jen z některejch stromů vopadávalo poslední listí. A jak bylo krvavý, jeden by řek, krása pohledět, ale pak s Páinem přišly ty špatný zprávy a bylo po kráse, no."

Oba jsme se zahleděli na několik stromů za hospodou. Nebyl na nich jediný list. I větve pokrýval sníh a na nejvyšších větvích seděli havrani a svými křaplavými hlasy dávali drze najevo, že teď slunce nehřeje, že je jejich čas, čas černých ptáků a zimy.

„Nebyl sníh, země byla tvrdá a jak je Páin vyházel, tak si ještě natloukli, smradi. Páin tvrdil, že utekli někam do Sarimova lesa, von nejni vidět celej, ale kdyby ste vyšel ze dveří a vydal se támhle na ten vršek," rozprávěl hobit a tlustým prstem ukazoval skrze okna pomalovaná od mrazu do ztichlé krajiny, „Jo, přesně na ten kopec, tam kde stávala Čagdanova věž, než ji nechal starosta Rolld zbourat. Kdybych nevěděl jak vypadá, tak bych se taky divil, ale ta věž spíš vypadala jak doupě skalních obrů. Měla zatim jedno patro, i když Čagdan chtěl hned patra tři a nahoře věžičky a korouhvičky a kdoví co ještě. Ta stavba stála téměř na kopci, všude kolem spousta kamenů a trámů, a když Čagdan umřel a stavba se začala rozsejpat, nechal ji starosta strhnout. Spousta kamenů se vodtamtaď rozvezla na jiný budovy, takže teď to tam vypadá jak na starym pohřebišti, jen strašidlo tam chybí.

Je dobře, že ste se nastěhoval. Neobývaný domy chátraj rychlejš, to je známá věc. Vemte si třeba Sarimův dům, celej pod sněhem a v lese, to je spousta vlhkosti, ten barák do dvouch let musí spadnout, pokud na něj nespadne ten velkej dub, co pod nim Sarim postával." Jeremiáš se pousmál, napil se piva a pokračoval: „Eště k těm, co vod Páina dostali přes hubu. Teď se v tom hvozdu schovávaj a bojej se vylízt. Ať tam třeba shnijou, mně je to jedno. Třeba vobjevili tu Sarimovu chatrč, stejně je vopuštěná, co se Rion vodstěhovala. A to vám řeknu, jakej měla naloženej vůz, když vocať vodjížděla. Lynhaard mlel furt vo tom, že ty pytle jsou plný zlata. To ten Sarim musel bejt móc škudlivej, když vezla vosm pytlů, dva koně to táhli." Hobit divoce máchal rukama a ukazoval, kterak pytle byly velké. Pak rychle dopil svoje pivo, ze stolu vzal oba korbele a rychlými kroky se přenesl k pípě. Odtud pokřikoval: „Je fajn, že jste zašel, aspoň si mám s kym povídat. Páin prohodí za celej večer pár slov a furt si něco bublá do svejch fousisek a s Lynhaardem nejni kloudná řeč. Drsoul a Christla se už léta neúčastněj vejprav, ani moc vidět tu nejsou a do hospody nezavítaj, jak je rok dlouhej. Asi často vodjížděj k příbuznejm, nebo tak. Akorát s Getdem se dá mluvit, ale ten je buď zavřenej doma nebo v Nurnu. Pak je tu ještě ten álfheimskej elf Herbert, co bydlí v tom strašidelnym baráku za vsí.

Tu máte, píte, je chlazený, teď už ani led ve sklepě nepotřebuju. Kde sme to skončili, u tej samoty. Nevim, jestli tam sídlí Synek, teda jako Grim, to je Sarimův synek, teda byl, když už je Sarim mrtvej. Možná, že se Grim vydal na toulky někam daleko vodsuď, když je jeho otec mrtvej a matka se vrátila do Askeru. Ale ten lesní druid, jako Sarim, ten vám měl prej bídnej konec. Já se v božstvech nevyznám, ale von se dal na uctívání ňákýho Šrega, nebo Srega, nebo tak ňák. Jak se přesně menuje tenhleten patron podvodníků a lumpů, to by vám řek Rolld nebo Llandaff, kdyby nebyli už měsíc mrtvý, protože se vo to zajímali. Páin povídal, že svejm služebníkům podá v nouzi pomocnou ruku, ale jaká je to pomoc vod takovýho boha s timhle divnym ménem, to vám nepovim. Prej byl Sarim takovej divnej, jakoby celej vyměněnej."

Jak se tenhle bůžek jmenoval, bylo slyšet zpoza dveří, kam se Jeremiáš vypravil pro něco k snědku. Vrátil se s kusem sýra, bochníkem chleba a po chvíli přinesl ještě šunku, máslo a dva nože. „Už sem si vzpomněl, Skrekh se menoval," vyprávěl, když si pomalými tahy mazal chleba, „Vodporný méno, což?

Bohužel Sarim nebyl jedinej služebník toho proklatýho boha. Sou jich prej celý zástupy. V naší vsi byl druhej takovej, Bukvoj Draplák se menoval, takovej podivínskej kudůčí alchymista. A ten vám pobláznil na severu tři podivíny a spáchali tu hroznou věc. Vodnesla to spousta nevinnejch lidí. A mezi nima váš bratr, Llandaff z Quonsettu, tůze učenej pán, a Rolld z Erinu, co po něm zbyla vdova Grétta. Samý fajnový zákazníci. Šak měli pěknej pohřeb, ale neměl na něj kdo jít. A Páin že prej nechá udělat pomník. Koupil bílej mramor a zaplatil sochaře. Měl by bejt na jaře hotovej, ale kam ho chce Páin dát, to teda vážně nevim." Jeremiáš domazal krajíc, přidal pár plátků šunky a ukousl sousto. Chvíli mlčky jedl. Chleba nebyl nejčerstvější, Nurn není zrovna blízko a přes cesty vítr vanoucí od moře navršil bílé zavěje.

„Eště k tomu Bukvojovi. Ten žil dlouhý léta v Liscannoru, dům měl postavenej kousek vod vostatních, asi aby nikdo nevidě,l co po nocích dělá. Když byla Nurnská družina na vejpravě na severu v Olvornu, tak takhle koncem léta se najednou sebral, vosedlal poníka a vyrazil k severu. Já sem zrovna vokopával trochu tý zeleniny, co mi roste za živym plotem, když projížděl kolem mě a něco si mručel. Vypadal hrozně přemýšlivě, za svym poníkem táhnul tak naloženýho koně, že sotva šel, a když projížděl kolem mě, breptal něco takovýho: 'Zabili Sarima. Já jim ukážu. Ponížili služebníka boha Skrekha, zamordovali mýho přítele. Já jim dám. Seberu pár dalších uctívačů, to ještě uviděj, kdo je Bukvoj Draplák. Ať žije Skrekh.' Přesně tak to povídal. Jak se to moh dovědět, to sem tenkrát nevěděl. Já sem tam jen tak stál a s vodevřenou papulou sem pozoroval tu jeho malou karavanu a jak se klátí ze strany na stranu na tom svym mezkovi. Skoro nebyl vidět za velkou truhlou, co měl na tom koni. Sem si řek, že to má ze slunce a z toho neustálýho sedění doma. Na všechno jsem si vzpomněl až když se vrátil Páin a vyprávěl co se stalo. Řeknu vám, že kdyby Páin potkal toho kudůka, jako Drapláka myslim, ten by ho určitě zabil. Von právě Draplák pobláznil na severu ty tři padouchy, co je Páin vypráskal z mý hospůdky, a sám někam utek."

Po chvilce přemýšlení Jeremiáš prohodil: „Páin ty tři vypráskal z hospody, to jo, ale po kouskách." S očima upřenýma na dveře začal vysvětlovat: „Bylo to jedenáctýho dne měsíce zimosmeť, tohodle roku, teda roku 1033, šestnáct dnů po tom, co ti tři a Draplák spáchali atentát. Páin přirazil na zchvácenym koni, bez brnění a s takovou vobyčejnou dřevorubeckou sekyrou. V potrhanejch šatech rozrazil dveře a vrhal krvelačný pohledy na tři burany, co seděli u támhletoho stolu u zdi, pokřikovali na mě, chřestili zlatkama vod Drapláka a uráželi mě, mou hospodu a vůbec celej Liscannor. Páin stál úplně nepříčetnej ve dveřích, rudej jak vařenej rak, v levý ruce svíral tu tupou sekyru, co by si žádnej válečník nevzal do boje. V takovymhle stavu sem ho nikdy neviděl a taky neuvidim. První ho zmerčil ten v zlacenym rouchu, co vypadal jak kouzelník. Myslim, že na něj jeho kumpáni pokřikovali Kurwill, nebo tak ňák. Ten najednou zbělel, vytřeštil oči jako by viděl mrtýho a vono taky jo, protože Páinovo tělo viděli ležet v troskách a v krvi v Mondragonu. Za to, že začal znovu dejchat, nevděčí přírodě za svý mohutný tělo, ale magii. Zbylí dva ztichli a votočili se ke dveřím. Najednou bylo ticho. Páin, co by vzezření boha pomsty, se zatim nehejbal, těm třem muselo přestat tlouct srdce, jen seděli a zírali. Bylo to jakoby někdo vymaloval obraz o zlomu dějin. Pak Kurwill vyskočil ze židle a začal formulovat zaklínadlo. Oči měl jak v horečce, celej zpocenej. Zbylí dva, Keron a Asasinn, tak si řikali, se začli rozhlížet kudy ven. Páin se rozběhl. Já se schoval pod stůl. Všechno trvalo chviličku. Slyšel jsem pád židle, pár krátkejch výkřiků a dutý rány. Když jsem vykouk, stál tam trpaslík nad tělama těch třech, celej zacákanej vod krve, už bez sekery, protože tu měl ten kudůk Asasinn až po topor v žaludku. V tu ránu sem na něj začal křičet, co si to dovoluje a kdesi cosi. Páin se sebral a beze slova vodešel, vrátil se s kýblem a rejžákem. Umyl podlahu, těla naložil na vozejk, co v něm Drsoul vyváží hnůj, a se slovy: 'Jdu rozvěšet jejich vnitřnosti po Sarimově lese' zmizel v šeru. Pozdě večer se vrátil, už umytej a převlečenej, a všechno nám vyprávěl. Teda mně a Lynhaardovi.

Tak poslední Skrekhův posluhovač chodí po širym světě a užírá se záští a zlobou. A kdyby věděl, že se mu nepodařilo zničit Nurnskou družinu, což si Draplák z celýho svýho zkaženýho srdce přál, puknul by jak rybí měchýř. Doufám, že ho někde sežerou vlci."

Pivo na bílých stěnách korbelu dělalo zažloutlé kruhy, jak pomalu ubývalo. Jeremiáš vyprávěl a vyprávěl, chodil sem a tam po šenku, na vysoké židli klátil ve vzduchu nohama, ujídal chléb, sýr i šunku, povídal a já poslouchal. Když skončil, hvězdy shlížející z temné oblohy slibovaly jasnou a mrazivou noc.

* * *

„Á, pan Griffin, to jsem rád, že tě zas vidím. Měls ale přijet o týden dřív, to bys stihnul výpravu někam na sever. Vím, že si dost mladej, ale aspoň by ses otrkal a zjistil, jak to chodí v tlupě ožralů, co platí za chlast krvavejma zlatkama," rozohnil se Jeremiáš a hadr, co s ním cídil mosaznou cedulku s nápisem „Zde seděl král Gorganu", si nervózně nacpal do levé kapsy. Seskočil z jediné nerozvrzané židle, právě té, co stála pod onou cedulí, roztočil dva žejdlíky piva a pokračoval o mnoho klidněji: „Já to nemyslím nijak zle, však jsem s Nurnskou cháskou taky nějaký čas chodil, a byly to doby zábavnější. Jenže se člověk furt musel plazit blátem, lízt do stok, zachraňovat králům život a živit se sušeným masem a bramborovou plackou. A jeden moh snadno přijít k úrazu, když vzduchem začly hvízdat šípy. A člověk hladověl a strádal na duchu a hlavně na těle." Zarazil pípu, natočené korblíky postavil na tác, přihodil misku placek a studené hovězí a donesl jej ke stolu. Otřel si ruce do zástěry těsně obepínající jeho soudkovité tělo.

„Tak si přeci sedni, popijem spolu piva, sníme něco z mé kuchyně. Za tu dobu, co jsi tady nebyl, se událo takových radostných věcí a já mám takovou chuť vyprávět.

Ani nevím, jestli jsem ti pověděl, že náš starosta, ten velkej ušatej a málomluvnej, pořád pokukoval po Wenoře, vdově po Katzbalgerovi. Nepověděl? Teď už to víš. Tak ty měli svatbu deset dnů před začátkem ponovoroku, takže to už je přes tři měsíce ženatej. Jenže byl problém koho pozvat. Těch pár starousedlíků by byla malá oslava, a tak Páin napsal na kus kůže zprávu, že... Hele a víš ty, že se Lynhaard začal učit psát? To je překvápko, co? Asi aby nepůsobil jako nevzdělanec nebo kvůli Wenoře nebo co. A učí ho pan Krochta, co bydlí u mě na jedničce, a když jsou teď na tý výpravě, možná že večer Lynhaard předčítá k pobavení družiny," zasmál se Jeremiáš svému nápadu a s úsměvem na rtech chvíli tiše seděl a kýval pomalu hlavou. Asi se bavil svojí představou krolla sedícího u ohně, kterak tlustým prstem jezdí po řádcích a rozklížená písmena lepí pomalu a neohrabaně ve slova.

„Já to tomu Krochtovi nezávidím," pokračoval už bez úsměvu, „Ty začátky byly hrozný. Bral si Lynhaarda dvakrát týdně nahoru, nevim co tam dělali, ale asi na něj nechtěl křičet, protože minimálně třikrát za večer seběhl do lokálu a řval na stěny. No, pak se vracel, a když Lynhaard odcházel s výrazem nepochopení domů, Krochta seděl u stolu a naléval si hlavu červeným vínem. Vem koncem, Krochta se snažil, Lynhaard taky a před svatbou se už uměl podepsat. Teda jako náš starosta. Vono to potřeba je, to zasejc jo. Protože jak to vypadá, když místo 'Lynhaard, starosta obce Liscannor', tam naškrábe tři křížky, nebo otiskne palec. Kdyby musel něco napsat, tak bych to musel psát já nebo zase Páin, jako to pozvání na svatbu, spojené se vstupem do Nurnské družiny.

To se zas kroll dohod z trpaslíkem a měli jalovej nápad. Abych si moc nevymejšlel, špatnej nápad to nebyl, ale co z toho vyšlo. To si tak jednou u piva povídali a vzpomínali na početnou Nurnskou družinu, a jak si Lynhaard představuje svatbu a tak. Nevim, koho to napadlo, že napíšou vyhlášku a vyvěsí ji v proslulý hospodě U supího pařátu, kde začínal nejeden dobrodruh. Stálo tam, že se bude konat hostina s jídlem a pitím zdarma, a že zvou všechny, kteří se chtěj stát členy nurnskýho společenstva. Až potuď to bylo dobrý. Páin to vzal, sroloval ten kus kůže a strčil si ho za košili a vyrazil k Nurnu. Vyvěsil, vrátil se, vypil pivo, řek svý hm a za tejden se děly věci.

Vo tý slavnosti, kvůli který sem musel jet do Nurnu desetkrát, vo tý ti musim vyprávět."

Vstal od stolu a s korbely v ruce popošel k pípě. Oba vypláchl, což bylo známkou neobyčejné důležitosti, neboť toto dělal velmi zřídka, a oba pomalu plnil hobitím pivem z borového soudku.

„Kvůli tý svatbě mě Lynhaard prosil, abych to tu vyzdobil, nakoupil spousta pití a dostatek jídla a zdůrazňoval, abych to tu řádně uklidil, jako kdyby tu byl nepořádek nebo co," halekal Jeremiáš od pípy, „Ale udělal sem to rád, dokonce bych i pár kytek před vchodem vysadil, kdyby nebyla zima, protože to měla bejt po dlouhý době veselá událost a měla se rozrůst družina a taky Liscannor, protože Torp nestihnul mít potomka, nebo nechtěl, co já můžu vědět, a Lynhaard je takovej, no, takovej trochu živočišnej a tak. Vůbec, mělo se vypít spousta piva a mělo přijít ještě víc lidí. I když to bylo spíše obráceně." Při těch slovech Jeremiáš chvíli vrtěl hlavou.

„Těch návštěvníků zas tolik nebylo, ale stále o dost víc, než po tý věci, co se stala v Mondragonu, ale to už víš," pokračoval Jeremiáš, když si opět sedl.

„Přišel samozřejmě Páin s hobitkou Lúniel. Ten trpaslík má ale pěknou ženu," povzdechl si hostinský, „jen co je pravda. Úplně bych řek, že mu jí závidím. Je to sice divný, trpaslík a hobitka, ale Lúniel má Páina ráda a von jí taky. Maj spolu dva kluky, Lúina a toho druhýho, jak se jenom..., u děravýho sudu, menuje. To je jedno, však já si vzpomenu. Ale stejně je to furt lepší než hobit a trpaslice. Voni sice trpaslíci na ty svý vousatý ženy nedaj dopustit, v jednom kuse je chráněj před lidma a jinejma netrpaslíkama, a ani nevěděj, že trpaslice stejně nikdo nechce. Akorát trpaslíci sami, a to ještě né všichni. Když už mluvíme o těch vousatejch chlapech, tak ti povim vo Énmilovi. To je takovej podivín, co koupil dům, spíš srub, vlastně takovou chatrč po dalšim podivínovi Rvizovi, a teď platí starostovi splátky na to stavení. Na Énmila se podíváš a je ti hned jasný, že s nim je něco v nepořádku. Horní půlku těla má jak trpaslík, široký ramena velkej pupek, svalnatý ruce a k tomu má dlouhý křivý nohy. Getd při jedný návštěvě prohlašoval, že Énmil je z tý druhý části člověk a že prej pochází z magicky vodstíněný země, kde žijou jen trpaslíci a lidi. Proto prej vypadá tak, jak vypadá. Pravdou je, že Getda tenkrát nes domů, myslim, Rolld."

Jeremiáš vstal a na svých malých hobitích nožkách poodešel k oknu, odkud byl výhled na dům Ruindorských už po mnoho let. Vyskočil na lavici a chvíli pozoroval Getdův dům. „Dneska Getd stejně nepříde, je zase na výpravě v Nurnu za tou svou Tlustou Lolou, nebo jak se všechny ty holky menujou. A kdyby Énmil nebyl na výpravě s Nurnskými, byl by na výpravě v Nurnu, jako Getd, ale né za děvčetem. Nevim jestli to pochopíš, von Énmil nejni normální chlap, že by šel za ženskejma, von hledá přítele. Někdo mi tvrdil, že už ho našel, prej Doža se menuje.

Ty seš mladej a pohlednej, takže kdyby Énmil na tebe něco zkoušel, tak mi řekni a já mu vpálim modrej blesk mezi voči. Abys věděl hochu, já sem študovanej kouzelník. A né tak ledajakej. Už si troufnu i na komplikovanější kouzla a zakletí, takže, když sem řek, že se Kurwill snažil čarovat, tak sem věděl vo čem mluvim."

Jeremiáš se najednou zmateně rozhlédl po nálevně, podíval se na židli, na kterou během ohnivého proslovu hbitě vyskočil. Podrbal se za uchem, a když si znovu sedal, bručel: „Jen si teď nemůžu nějak vzpomenout, kam sem uložil tu svou převzácnou kouzelnickou knihu.

Každopádně toho o magii znám víc než Krochta a Getd dohromady, kdyby se teda voni dohromady dali. Von totiž Krochta byl spolu s Getdem a ještě jednim člověkem a půlelfem, který sem nikdy v Liscannoru neviděl a asi neuvidim, protože sotva vědí kde to je, a kdyby Krochta nejel kolem a neslyšel vo Getdovi, sotva by si mohli vyměňovat dopisy s pečetěma a... Teď sem to nějak zamotal a nevim co sem to... Už vim. Tak tahle čtyřka byla na turnaji někde v Gergelu a voni zvítězili a Krochta jim vyfouk ty zlatky, co poctivě vyhráli, nebo jak, a ujel. Voni ho asi honili a nechytli, Getd se vrátil do Liscannoru a ty dva tam zůstali. Ale asi Krochtu žralo svědomí, protože když zjistil, kde Getd bydlí, tak si s nim vyměnil několik dopisů a Getd dostal zlaťáky, hádám tak polovinu, a bylo všechno v pořádku. Ty zbylí dva, Bregyl Jánevimjakdál a Snagroth Půlelf, se couraj po světě, a kdyby na Krochtu natrefili, stěží by zněj něco dostali, protože Krochta je na mizině. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč by se nabídnul Lynhaardovi, že ho bude učit číst, počítat a dokonce i psát.

Ale jinak je pan Krochta slušnej zákazník. Na svym pokoji udržuje pořádek a to si chová krečka Fistla, co ho furt nosí v plechový piksle u pasu. Já kvůli němu vozim z Nurnu obilí a vořechy. A dopí to pivo, skočim roztočit další."

„Sem si na něco vzpomněl," vykřikl radostně Jeremiáš poté, co si hřbetem ruky otřel ústa od pěny, „Když přišel Krochta na svatbu, tvářil se jak měsíček na hnoji, jak byl pyšnej na to, že se Lynhaard už umí podepsat. Jenom asi já chápu, že může bejt pyšnej právem, protože sem viděl ty jeho ranní kocoviny, když chodil nahoru dolů a opakoval: 'Ještě jedna hodina s Lynhaardem a už to nepřežiju, ještě jedna...', a zatim to vždycky přežil."

„Piješ ňák pomalu," pousmál se Jeremiáš po porovnání hladin sousedních korbelů, „to bys měl vidět, jak se pilo na Lynhaardově svatbě. A těch lidí, co přitáhla ta kozí kůže vyvěšená U supího pařátu. Páin musel vyházet spoustu poděsů. Kdo vypadal jako obchodník, nebo byl vypasenej, nebo kdo neměl aspoň dýku nebo hůl, vůbec, kdo neměl vzezření dobrodruha, ten zůstal venku na mraze.

Sem totiž přišli různý vožralové v potrhanejch kabátech. Dokonce přišel i jeden šaman. Aspoň to o sobě tvrdil. Takovej vysokej hubenej barbar v rákosový sukni, ve smradlavejch onucích a s kostí ve vlasech. Když ho Páin uviděl, chytil ho za kožený hadry, co ho asi měly chránit proti mrazu a chystal se toho šamana vyhostit, jak jinak, než hodem do dáli. Jenže se za něj přimluvil takovej holobrádek, ale sympatickej, Livren Chrastník se menoval, kerej přijel do Liscannoru, aby se ujmul majetku po svym bratrovi Sivelovi, co umřel v Olvornu v horách, někde poblíž Khelebova vodopádu. A že prej Loup Eliskos, tak si ten šaman nechal řikat, že je jeho kamarád, povidá Livren.

Teda podle mýho byl ten s kostí ve vlasech pěkná pijavice, Livren vypadal dobrácky a určitě se vod něj nechal pěkně vodírat. Určitě spolu chlastali u Pařátu, a když si Livren náhodou tu vyhlášku přečet, vzpomněl si co chtěl v Liscannoru, jenomže to už byl vo nějakou tu zlatku lehčí. Podle mě byl Livren na tom šamanovi závislej. Asi ho uhranul, nebo něco, pochybuju, že uměl nějaký rozumný kouzlo. Ten tak akorát křepčit kolem kotle, brumlat něco jako 'vzývám tě duchu schnilýho smrkovýho polínka' a kdo ví, jestli neuměl akorát chlastat, protože toho vypil zatraceně hodně. Skoro jako trpaslík Bušchal, co taky prošel tim Lynhaardovym a Páinovym kok..., kom...," soukal ze sebe pracně Jeremiáš a luskal prsty, „konkumem..., konkursem. Takovej mohutnej, mlčenlivej, zkrátka trpaslík. Vedle neustále prázdnýho kalichu s pálenkou měl položenou ztupenou dvoubřitou sekeru. Takže to už sou tři noví členové Nurnský družiny.

Tim výběrem taky prošel malej kudůk a někdy koncem oslavy, když už měl vypito, tak vykřikoval: 'Sem Kilián Krvák a všem nepřátelům uřežu hlavy'. Podle mýho byl asi nemocnej na hlavu. A to značně. Ale jinak byl celou oslavu klidnej, to zase jo. Po slavnostním přípitku a gratulaci novomanželům vypil Kilián korbel piva na jeden dech a vod tý doby se ploužil po sále a povidal si pro sebe."

Jeremiáš vstal a se dvěma korbely se vypravil k pípě. Oba vyplách, svůj malovaný pečlivěji, a naplnil je pivem. Železným pohrabáčem prohrábl ohniště a přihodil dvě polena z hromady vedle krbu. Vrátil se k pípě, kde dotočil oba korbele na pořádnou míru a pak se nejistým krokem vracel ke stolu, vylévaje cestou pivo na hoblovanou dřevěnou podlahu.

„Tak sem vzpomněl na všechny účastníky tý slavný Lynhaardovy svatby," prohodil Jeremiáš, když se mohutně napil, zalévajíc vyprahlé hlasivky hltem čerstvého piva, „Málem sem zapomněl na Tehanšiho, ne, Tchan Čiho, Timona Tchan Čiho, tak se ten chlapík menoval. Během oslavy z něj vypadlo, že je synem nurnského lékaře či mastičkáře. Vypadal tak trochu jak Čagdan a jeho manželka Ličong, co bydleli ve věži, než Čagdana zabili poblíž hradu Thindoru a Ličong se odstěhovala. Nebo vypadal trochu jinak? Vypadal jinak. Nebyl tak hubenej a nehrbil se tak, jak Čagdan. Byl taky černovlasej, ale vlasy měl spletený do dlouhýho copu. Nebo je měl rozpuštěný, já už nevim. Hele, kolik sem dneska vypil pucláků? Čtyři, pět? Spíš víc. Hele, já už dneska nevyprávim, přiď zejtra na oběd, já něco připravim. Třeba kuře po čagdansku. Né, to už nejde, vono to kuře je už voškubaný. Tak kuře na rožni, co řikáš? Uglajs, na mně to nějak dolehlo, dobrou noc."

Jeremiáš sebral ze stolu svíčku a s tichým nadáváním zmizel po schodech do patra, kde byly hostinské pokoje. Ještě chvíli byl ze shora slyšet hluk. Ozval se pád židle, pak několikeré vrznutí postele a ticho. V krbu hořela polena nízkými plameny. Po jarní obloze se šinul měsíc a krajina se plnila rychle se blížícím půlnočním tichem. V ohništi praskl suk. Svět spal, jen netopýři a sovy se žlutýma očima hledali v ztichlé krajině obživu. Stejně tak Nurnská družina.

* * *

Už z mého domu byl vidět proužek kouře stoupající klidně k obloze, po níž se honily mraky slibující každou chvíli vlahý déšť. Po loukách okolo Liscannoru se proháněly stíny nebezkých cestovatelů. Tráva zavlažená již dávno zmizelým sněhem a několika jarními dešti se začala zelenat, jen ji nespásaly ovce ani krávy, protože nikdo z dobrodruhů domácí zvířeta, jako je drůbež či skot, nepěstoval, a pokud se neusadí jako Drsoul z Roahanu, který, podle slov Jeremiášových, uvažoval o koupi kravky nebo dvou, ani chovat nebude. Na druhou stranu, téměř všichni z obce liscannorské vlastnili koně, tolik důležitá zvířata pro rychlý přesun z místa na místo či pro útěk z bitevní vřavy.

Když jsem dorazil do Jeremiášovi svatyně, dostal jsem do ruky kliku od rožně, abych otáčel právě napíchnutým kuřetem. Jeremiáš nemohl přece udělat všechnu práci sám. U krbu se ocitlo menší houpací křeslo, samozřejmě pro hostinského. Na stole čekaly známé nádoby, Jeremiášův malovaný puclák z kameniny a můj oblíbený dřevěný korbel s cínovým víčkem. Vedle nich dva talíře z lipového dřeva a ošatka s nenakrájeným chlebem. Týden starým.

„Já tě zdravím. Koukám, žes byl v Nurnu pro čerstvý chleba. Chtěl jsem tam zajet ráno, ale poníka jsem si jaksi nepořídil a pěšky bych to nestih. Dej ho támhle na stůl a můžeš zapálit oheň, křesadlo je na římse. Já zatím natočím pivo."

Oheň rychle pohltil třísky a chystal se na buková polena. Hromada polen slibovala opékání bez jakéhokoliv odbíhání pro nové dřevo, a kdyby snad oheň vyhasl, stačilo sáhnout vedle polen, kde se kupili třísky.

„To koukáš, kolik mám dřeva a třísek," nadhodil Jeremiáš, když se vrátil s natočeným pivem pro oba a mašlovačkou z husích brk ponořenou v husté omáčce z vína a koření a započal natírat připravené kuře, „Však jsem taky ty tři prohnal, když chtěli bydlet bez placení. Sem je zaměstnával od svatby, kdy byli vybráni jako členové družiny liscannorské. S nápadem, že za bydlení a stravu budou u mě pracovat přišel Bušchal. K Bušchalovi se přidal Timon Tchan Či a nakonec i Kilián. Bušchal vo sobě prohlašoval, že je synem Bolbucha z Horního Dolu. Kde to je nevim, ale asi poblíž Naglinu. A pochybuju, že Bolbuch byl předák dolu, to by byl Bušchal jinak voblečenej a nesháněl by si u mě práci. Jedině, že by ho otec vydědil.

Ale udělali tu spoustu práce. Když eště byl moc velkej mráz a všude spousta sněhu, prohazovali cestu k budce, utírali a myli nádobí, nově natřeli stoly a židle, opravili postele a schody a vyměnili těch pár zlomenejch špriclů v zábradlí. Samozřejmě, že zametali a poklízeli lokál," vypočítaval, když pomazával kuře, až se rudě blyštělo, „To většinou dělal Kilián, protože to se sekerou neuměl.

A jakmile se přiblížilo jaro, odtálo trochu sněhu a přes poledne tolika nemrzlo, hnal jsem je do lesa pro dříví a na chrastí. A to měli i nějaký to pivo zdarma. Samozřejmě, chodili pro zásoby do Nurnu, tam sem posílal hlavně Timona, protože je poctivej a peníze nepropije jak Bušchal. Zato štípat dříví neuměl, na to zase byl moc dobrej trpaslík, ten i tlustý polena štípal jednou ranou. Já ti povidám, že z něj vyroste dobrej válečník. Uvidíme, až se vrátí z vejpravy.

Bydleli tu od Lynhaardový svatby, ta byla, eee..., dvacátýho přednovoroku, do dvacátýho devátýho jarnu, když odtáhli na tu výpravu. Tam si vydělaj peníze. Aspoň teda doufám.

Vem za kliku a toč pomalu a pořádně, ať se dobře najíme. To pivo ti dám sem na židli." Jeremiáš přistavil židli blízko ke mně, postavil na ní korbel a dal se do krájení chleba, toho čerstvého. „Sem si vzpoměl na chudáka Livrena. Von se mu ten s kostí ve vlasech nastěhoval do srubu po Sivelovi a chodí si ke mně pro chlast. Platí, to jo, ale těžko svejma penězma, protože, když přitáh, neměl na svym hábitu jedinou kapsu a pochybuju, že měl peníze v hubě. Von Livren musel zdědit docela dost peněz, jinak by už byl s tim svym kamarádem šamanem na huntě. Nebo má peníze vod svýho otce, vo kerym mi vyprávěl, jak ho zabili skřeti v Prasenu.

Teď by mě zajímalo co dělaj, protože když přišel Duny a Halddy, takový dva lidi, co nabídli Nurnskejm práci, tak požádali Livrena, aby jel do Nurnský knihovny zjistit nějaký informace.

Livren sednul na koníka a s pergamenem s poznámkama v ruce vyrazil k Nurnu. Samozřejmě, že s ním vyrazil S kostí ve vlasech. Vod tý doby sem je neviděl a to zbytek družiny vyrazil severnim směrem, tedy vopačnym než leží Nurn, a kdyby se vraceli za zbytkem družiny, projížděli by kolem mě a nepochybuju, že by se S kostí ve vlasech nezastavil aspoň pro láhev kořalky. Zvláště, když nemusí loudit peníze z Livrena, protože všichni, kdo přislíbili účast, myslim jako na výpravě, tak dostali padesát zlatejch. Je zajímavý, že mu všichni řikaj S kostí ve vlasech a vono mu to zůstane, jestli na něj lidi dřív nezapomenou. Vono méno Loup Eliskos je akorát tak k posměchu. Patrně byl jeho otec moudrým náčelníkem lidožroutského kmene a věděl, co z jeho synka vyroste a tak mu dal takovýhle méno. Třeba znamená v jejich řeči něco jako Beru všem.

To byl vtip. Ale klidně je možný, že ten šaman Livrena zabil pro padesát zlatejch a kvůli koni. A to by mi bylo vopravdu líto. Livren Chrastník, stejně jako jeho bratr, vypadal skromně a nezkaženě. Sice by z něj nevyrostla žádná osobnost, jako je Páin a Lynhaard, ale aspoň by nedělal ostudu a neschovával by se v zadních řadách."

Jeremiáš se naposledy zhoupl v křesle a natáhl se po hrnci s omáčkou. „Přestaň točit a přihoď dvě tři polínka, ale nezapomeň oheň pak rozhrábnout, aby se kuřátko nepálilo v ohni, ale jen se ohřívalo nad žhavými uhlíky. Pohrabáč je někde u dřeva. To bude kůrčička, už se těšlím, jak si pochutnáme." Hobit mazal kuře a já mu pomalu otáčel rožní, aby se mohl dostat i pod stehýnka a křidýlka budoucí pečeně.

„Máme hromadu času než se kuře dopeče," pravil Jeremiáš, když se usadil do křesla a ze své objemné zástěry vylovil nacpanou fajfku a podanou větví si ji zapálil, „Aspoň ti můžu vyprávět jak proběhl odchod Nurnský družiny. Za jak dlouho se vrátí to nevim, ale měli nějakou práci na severu kam všichni postupně odjeli. Ale po pořádku.

Někdy v půli chladnu, tedy v době, kdy už se Wenoře přestalo říkat vdova, přijeli za Páinem a Lynhaardem, jakožto nejznámějšími z Nurnských, dva lidi. Jak sem už řikal, menovali se Duny a Halddy. Voba byli na krátko vostříhaný, skoro vyholený a dobře voblíknutý. Jeden z nich, Halddy tušim, vypadal vzdělaně a taky se tak vyjadřoval. Ten druhej byl víc kamarádskej, líp se s nim mluvilo. Tenkrát sem s nima nemluvil, protože se akorát zmínili o práci na jaře, prej koncem jarnu, a zase vodjeli něco zařídit.

Páin svolal ke mně schůzku družiníků. Přišli všichni, aby taky ne, když čtyři bydleli u mně. Jen ti dva ze Sivelova srubu, teda teď už vlastně Livrenova, nebyli vůbec v Liscannoru. Možná, že ho Loup...

Loup, Loup Eliskos. Loupe Eliskosi. To je divný méno. To vážně musí něco znamenat. Beru všem asi ne, ale třeba Kůrovej zaostalec, Kůrák. To jo , to by šlo, von vypadal tak dřevěně, zvlášť když se vopil.

No to je jedno. Chtěl sem říct, že ho asi v nějaký nurnský taverně přemlouval, aby prodal srub a odjeli spolu pryč.

Na každej pád, na výpravu pak jeli všichni. Každej z nováčků se docela těšil, jen s Bušchalem to nehlo. Dál dělal svou práci. Hlavně Timon chtěl už vyrazit. Když je ten syn lékaře, tak si brašnu naplnil pruhy plátna a cupaninou, a že prej bude všem obvazovat rány a vyndavat šípy, co po nich budou střílet lapkové, když budou chránit vůz těch dvou. To sem neřek, co?

Ty dva jeli shánět zboží do Nurnu a asi si chtěli zajistit ochranu už předem, myslim jako vod Nurnskejch. Aspoň sem to tak zaslech při roznášení piva. Seděl tu včele stolu Lynhaard spolu s Páinem, a okolo na židlích všude možně ostatní a poslouchali, co zkušení dobrodruzi povidaj. Dělali takovej zaškolovací kurs pro nováčky, povidali co si vzít s sebou, co za zbraně, jestli louče nebo lucernu, kolik jídla, pití, vody a voleje a tak. Hlavně prej si koupit řádný brnění, povidal Páin. Stejně neměli peníze, tak si sotva mohli dovolit třebas i šupinovou zbroj. Ta se dělá z kousků ocele našitých na kůži. Tos ji nikdy neviděl? Až se vrátí Timon, tak si jí můžeš prohlídnout. Jestli se mu nerozpadne, protože ji měl pěkně prorezlou a...

Hele dyť se to kuře připaluje, toč s nim pořádně! Skočim pro kvašený vokurky, mám je někde doma a ty zatim dopij to pivo, natočim pak další."

Jeremiáš vyklepal fajfku a opět ji ukryl do některé z kapes na své zástěře. Z kredence vyndal dřevěnou misku a zmizel ve dveřích, aby došel asi čtyřicet kroků do domu vedle hospody, který už dlouhá léta patřil rodu Čiperů, hobitů z Tiklu.

Ohniště příjemně žhnulo, hřál i kamenný krb. Na kuřeti se začla dělat zlatavá kůrka a místnost se plnila vůní masa a koření. Ve dveřích se po chvíli objevil Jeremiáš, v ruce misku s několika velkými ostře zelenými okurkami.

„Áá, tady to voní, ještě tak hodinku a začnem prostírat, už se těším." Jeremiáš postavil misku na stůl a usedl opět do křesla a započal s nacpáváním fajfky. Ihned si ji zapálil a jal se vyprávět o svých bratrech. Tlachal chvíli o tom, pak o něčem jiném. Vyprávěl o svém dobrodružství v Gorganu, o malířském umění Sivela Chrastníka a zdali kreslit zvládne také Livren, krátce se zmínil o kupecké výpravě Nurnských do Karwellu, která se zvrtla v honbu maskovaných mužů známých pod jménem Krvavá jízda, a dlouze povyprávěl, jak sázel květiny okolo domu a hlavně před vchodem k Hrochovi. Skákal od jednoho ke druhému, ale čas příjemně běžel a kuře se opalovalo do zlatova.

Když Jeremiáš uznal, že kuře je hotové, začal s prostíráním stolu. Donesl nože, talíře a dva čerstvě natočené korbele. Kuře rozdělil na dvě polovičky, na jednu menší a druhou větší, tu pro sebe.

„To bylo vážně dobrý, takhle skvěle sem se už dlouho nenajed. Tak, snad abych se vrátil k Nurnský družině," pronesl Jeremiáš, když si po dobrém jídle otřel ruce do zástěry a s notným funěním sklidil ze stolu, tím způsobem, že kosti a talíře přemístil z jednoho stolu na druhý. Ještě si nacpal fajfku a došel ke krbu, aby si připálil.

„Skončil sem vyprávění u toho vyučování, co tu provozoval Páin s Lynhaardem?" ozvalo se z obláčku modravého kouře, „Jo? Dobře. Tak tedy, oni dva poučovali, ostatní poslouchali. Nikdo se neptal proč, jak a nač, jak nakupovat brnění, či kde se co dá koupit a kde torna stojí devět stříbrnců a kde zlatku. Zase to nebyli takový začátečníci, každej věděl na co mu síly stačí, co zvládne a co ne.

Když se přiblížil konec jarnu, někteří si zajeli do Nurnu pro zásoby a vybavení. No a před sedmi dny, to bylo devět a dvacátýho jarnu, přijeli ti dva, Duny a Halddy. Rozdali zálohu, jak už sem včera řikal, padesát zlatek na osobu, aby si každej moh nakoupit co potřebuje. Eště se optali kdo jako pojede. Halddy pak odjel něco zařídit a na Dunym zbylo, aby odpověděl na všechny ty otázky týkající se práce a hlavně peněz.

Na jaký sumě se dohodli sem neslyšel, protože jsem zrovna byl ve sklepě pro víno, ale určitě dostanou dost, abych dostal zaplaceno za pokoje. Snad bych moh i zdražit ubytování, možná i jídlo a pití.

Uznávám, že u mě nejni zrovna nejlevnějš, ale ať lidi zkusí dvakrát týdně šlapat do Nurnu pro zásoby. Musim přece něco vydělávat, ne? Kdyby mi starosta koupil káru s koněm, von i poník by stačil, a zaplatil by mi cestu, tak bych prodával takový ty věci na výpravy a tak. Jako železný zásoby co neplesnivěj, provazy a torny. A nějakej ten cestovní alkohol, myslim pivo v malejch soudcích, víno, kořalku. Jak sem řek, kdyby mi starosta platil takovejch deset zlatek za cestu, tak bych tyhle věci prodával bez přirážky, to jako na podporu družiny a vejprav. Až se starosta vrátí, zajdu za nim a řeknu mu: 'Pane Lynhaard, mám takovej nápad pro rozvoj družiny a šetření času družiníků.'

Ale k tomu vyprávění.

Myslíš, že je to dobrej nápad, myslim jako ten prodej se slevou. Já Lynhaarda moc dobře neznám. Teda znám, ale nevim jakej vztah má k penězům. Peníze sou pro něj dost novinkou. Zase tak novou ne, ale jistý je, že před třema lety neznal peníze vůbec. Prej se ptal, jestli sou k jídlu. Von totiž Lynhaard pochází z Rugornskejch skal, z vokolí pobořenýho hrádku. Přímo z jeskyně, ale moc mu to připomínat nemusíš. Však se Lynhaard snaží udělat ze sebe, z hloupýho krolla, učenýho starostu. Zatim žádná sláva. Počítání mu jde líp než psaní a číst sem ho neslyšel. Žádnýho učence z něj Krochta nevychová, ale vono stačí, když ho Wenora naučí normálně stolovat. Taky když se na něj podíváš, tak ti musí hned bejt jasný, že při rozdávání rozumu na něj trochu zapomněli.

Velkej, chlupatej a ušatej, že by moh zastat voplachtění menší loďky, to je moje představa Lynhaarda. V jeskyni brnění neznaj, tak vobčas v něm chodí do hospody a pak se mohutnejma tlapama tluče v hruď. Lynhaard z ocele, povidá potom, co dozní ten plechovej rámus. Ale co sem slyšel, tak mečem mává dost dobře, prej líp než Nestor Burma, co byl zavražděnej v Olvornu. Určitě bude spolu s Páinem slušnou oporou v boji. Co je v Bušchalovi se ukáže a co je v Énmilovi to vim. Když se Halddy ptal, kdo pojede, Énmil vyskočil a aby se předved, rozštípal židli. Ale né rukama. Vzal si na to sekeru, eště ke všemu vobouručnou. Teď už je to jedno, židli sem mu pěkně naúčtoval.

Zpátky k vyprávění. Halddy se vrátil za šera a vzal si stranou Krochtu, jakožto kouzelníka, že má pro něj nějakej zvláštní úkol, vo kterym se nechce moc šířit. Muselo to bejt moc tajný, protože Krochta vodjel úplně tajně. Nikdo ho neviděl vopouštět Liscannor. Vostatní měli vodvýzt nějaký balíčky nebo je vyzvednout, ale to až druhej den, a zbytek by odjel za dva dny na sever.

To už sem řikal jak Livren měl vyzvednout balík v Starym přístavu a jak se k němu přidal S kostí ve vlasech? Možná, že se vrátěj s vostatníma, ale moc tomu nevěřim. Ten šaman určitě zatáh Livrena do první hospody a do toho přístavu vůbec nedorazili. Vo tom sem mluvil už včera. Jen doufám, že se Livrenovi nepřihodí nic horšího jak raní kocovina.

Někdy v poledne, pár hodin po tom co vodjel Livren, dostal Timon Tchan Či lektvar vod Dunyho v takový dřevěný krabici a pár lejster s poznámkama. Dostal adresu v Mondragonu, myslim jako místo kam má zajet. Eště vyfasoval další lektvar, to prej kdyby se něco stalo na cestě, kdyby ho někdo chtěl přepadnout, co já vim."

Jeremiáš se podíval na dno svého pucláku a pronesl: „Už sme zase na suchu," a vyrazil k pípě. Můj zbytek piva vylil z okna a začal natáčet další. U soudku si tiše pobroukával písničku, dokud se korbele nenaplnily. Pípu důkladně uzavřel, aby ani kapka nepřišla na zmar. Hned si důkladně přihnul a už za pochodu pokračoval ve vyprávění.

„Timon na Dunyho radu přibral Bušchala a vyjeli k severu. Málem bych zapomněl, ty co neměli koně a potřebovali je, jako tyhle dva, tak dostali peníze hned po příjezdu těch dvou, aby nezdržovali jako tamty dva. Co koukáš tak nechápavě. Prostě si Bušchal a Timon koupili koně. Samozřejmě, že za peníze co dostali vod Dunyho. U mě by si vydělali tak akorát na poníka.

No a zbytek družiny vodjel další den do Nurnu pro vůz s nějakým haraburdím, no a pak měli vyrazit po hlavní cestě na sever. Vypadalo, že dost spěchaj, tak nevim jestlli hledali šamana a Livrena po všech hospodách, a co jich v Nurnu je.

S tim vozem vodjel, samozřejmě kromě Dunyho s Halddym, Lynhaard, rugornský to náčelník smečky, jak mu někdo říká, von to teda vo sobě prohlašoval sám, ale v poslední době na to asi chce zapomenout, snad aby sme si nemysleli, že je na vůdcování moc starej. Teď nějak nevim, kdo byl zvolenej za vůdce smečky, houby smečky, družiny. Myslim, že Páin, norienský to trpaslík, nebo přece jen Lynhaard? To je jedno.

Abych pokračoval, dál vyrazil Páin, podivín Énmil a, éee, kudůk Kilián. Jo, to budou tak všichni, vostatní už jeli napřed nebo tak něco.

To bude asi tak všechno, co ti sem schopnej říct vo týhle výpravě. Piva je ještě dost, než ho vypijem, tak bych ti moch povyprávět, vo výpravě do Gorganu, kde sem s Nurnskejma zachraňoval králův život. Nebo vo tom jak k nám do vesnice vtrhnul huorn. To je takovej voživlej strom co chodí a je děsně nebezpečnej.

To se takhle uprostřed léta vobjevil v Liscannoru strom. Přikolíbal se na náves a všude vypuk zmatek. Já sem skočil k sobě domů a vytáh sem z truhlice kouzelnickou knihu a tak sem ten pochodující pařez vopražil modrejma bleskama, až se z toho..."

Jeremiáš povídal, rád že se má komu chlubit. Nezůstalo jen u dopití korbele. Když se Jeremiášovi začal plést jazyk a každou věc zopakoval alespoň dvakrát, společně jsme opustili nálevnu.

Jen na vedlejším stole na talíři ležely obrané kosti, v misce poslední nakouslá okurka. Po zemi chlebové drobky, které zde budou ležet jistě hodně dlouho, protože Jeremiáš, pokud neměl dobrý důvod, jako jsou například peníze, tak nezametal. Až se vrátí Nurnská družina a sejde se U hrocha, tak po dvou třech týdnech bude Jeremiáš donucen uklízet. A to zadarmo.

* * *

„Haló Griffine," vyřvával Jeremiáš z okna hostince na celý Liscannor, „Víš co je novýho? Já vim, že to víš taky, jen ti to tak voznamuju. Vono to nejde asi nepoznat. Ale kdybys to náhodou nevěděl, tak ti to řeknu. Nurnští se vrátili! Už ráno. Vodsedlej si koně a pak přiď ke mně."

Jeremiáš prudce zavřel okno, až sklo v dřevěných rámech zařinčelo. Za chvíli vrzly dveře a rozesmátý hobit vyrazil na verandu a zahrozil mi: „A vem si nějaký zlatky. Né jako posledně, že sis je zapomněl doma. Tři večery sem tě hostil a před tím tři měsíce ty tři pracovníky. Sice pracovali, ale stejně. Teď se vrátili s penězma a za pokoje budou platit. Začínám se zase chovat jako hostinskej."

Když jsem odjížděl ke svému domu, abych odložil vaky a ustájil koně, zahlédl jsem koutkem oka, kterak si Jeremiáš zamnul ruce, radostně vyskočil a hlasitým bouchnutím oznámil svůj odchod do nitra krčmy.

Odněkud se ozvalo ženské hudrování. Snad, že některý z liscannorských otců neřekl, že se chystá na výpravu a svou desetidenní nepřítomnost osvětlil až při návratu. Či snad šlo o radostné výkřiky, když žena obdržela od svého manžela zlaté náušnice či přívěšek, případně když těžký dubový stůl zasténal pod tíhou zlatých mincí naň položených.

Od Páinova domu dolehlo dětské zavýsknutí následované voláním Lúniel. Na Drsoulových hruškách rostoucích za plaňkovým plotem se již objevily první květy a poslední sluneční paprsky osvětlovaly zborcené základy Čagdanovy věže, nejvyššího místa v blízkém okolí, zatímco se okolní budovy pomalu utápěly ve tmě. S přícházející nocí se rychle ochlazovalo a vzduch se plnil vůní hořícího dříví.

Oheň hořel i v hostinci. Jen hromada dříví vypadala o něco menší.

„Tak, kde seš, už ti padla pěna," ozval se Jeremiáš jakmile vrzly dveře, „Před chvílí odešel spát Krochta, že prej je uondanej. Ani Kilián tu dlouho nepobyl, pravda, přes den co tu druzi probírali všechno možný, vypil co se dalo a odešel nahoru do pokoje jako první.

Dobřes' udělal, že ses doma najed, protože Nurnští přijeli hodně hladoví. Snědli toho dost, ale zaplatili všichni, i Timon Tchan Či a to před výpravou u mě pracoval za byt a stravu, jak se říká. Nejhorší je, že teď u mě už nechce pracovat a budižkničemu Kiliána nechci. S Bušchalem sem byl domluvenej, že mi bude dál pomáhat v hostinci. Chtěl to samý co předtim.

Jojo, chtěl a byl. Von už je pár dnů mrtvej. Takovej pracovitej trpaslík, to je mi ho líto. Ani nevim jestli ho vostatní pohřbili. Budu se muset zeptat Krochty nebo někoho jinýho.

No, nejlepší bude, když si sednem, vypijeme nějakej ten korblík a já ti povyprávim co sem dneska vodposlouchal vod druhů, když si dneska u mě dělili kořist. Myslim jako tady, U hrocha, né u mě doma. Jakožto v domě číslo popisné čtyři, kterýžto nechal vystavit můj nejstarší bratr Thadeáš Čipera, hobit to tikelský," zadeklamoval Jeremiáš.

„Předevčírem sem ti vyprávěl vo tom, kam a proč vodjela Nurnská družina, že jo? Jak se trhali kvůli nějakejm vobsílkám a balíkům a tak. Jenže, jak sem se dneska dověděl, tak to byla past, bouda. Všecko, ale úplně všecko, bylo vymyšlený a falešný. Teda skoro všecko. Totiž jak se dostal Krochta z toho řetězu, tak... Nejlepší bude, když začnu vod začátku a vod hlavní skupiny, co jela do Nurnu pro vůz.

Do Nurnu vodjeli, ve Starym přístavu vyzvedli vůz s posádkou vcelku vobyčejnou, jen za kozlíkem seděl takovej mohutnej chlap. Hlavní město země gwendarronské opustili kolem poledne Severní branou a vydali se Obchodní cestou, co vede blíž moři, jak jinak než na sever. Naloženej vůz jel pomalu, vedle šlapali koně Lynhaarda a Páina a pár dalších. Někdo se vez na voze.

Když projížděli, už teda jako za šera, hvozdem, kerej se táhne vodněkaď ze středu Rugornskejch skal přes Údolí Stínů a svym výběžkem přetíná cestu a končí někde ve skalách u moře, tak došlo k přepadení. Najednou se z lesa vyrojilo pár chlapů a vod předu přijel prej chlap na koni. Énmil povidal, že vyrostli náhle ze země a že jich bylo čtyřicet, ale podle mýho Énmil klimbal na voze a spočítat dokázal tak akorát kolik piv vypil a to přes dvacet určitě nejde.

Kdybych to měl počítat podle toho, jak se kdo vytahoval, aby dostal větší podíl, tak by jich tam muselo bejt tak třicet. Jenže jak to tak bejvá, když se nad pivem vypráví, tak by každej chlap musel bejt zabitej dvakrát, některý z těch útočníků i třikrát. Já bych to vydělil tak dvěma, protože tam byli dva schopný válečníci. Myslim Lynhaarda s Páinem. Vono tyhle válečnický počty chce brát trošku s vodstupem, hlavně když se rugornskej kroll, myslim jako Lynhaarda, dohaduje s Énmilem, kdo jich víc pobil. Ale zpátky k tomu, kde sem skončil.

Samozřejmě, že padly takový ty věty jako 'Vzdejte se, veškerý odpor je marný' nebo 'Dejte všechny zbraně a peníze na hromadu'. Jenže tohle nejde Nurnskejm řikat jen tak. Zkrátka začla rvačka, co rvačka, začla pořádná bitka. Jenže se ukázalo, že ten na koni, prej byl vyhublej a vousatej, je čaroděj nebo něco. A proti našim se postavili všichni ti, co doprovázeli vůz už z Nurnu. A hlavně ten svalnatej vozka. Ten zpod kozlíku vytáh vobouručák, myslim jako dvouručnej meč, a začal se taky rubat. Do rány mu vběh jako první Énmil, jak tvrdil Lynhaard dneska, takže prej nemoh pobít tolik lidí jako von.

Jenže Énmil povidal, že prej Lynhaarda viděl, jak ho ubili nějaký páprdové v šupinovejch zbrojích. Na druhou stranu se všichni shodli, že ten falešnej vozka měl na sobě jen kožený hadry, tak nevim. Za Nurnský se postavil jen Duny, jeden z těch co přijeli do Liscannoru kvůli práci. Ty víš koho myslim. Jenže ten očividně nevěděl co si má myslet. Dostal párkrát mečem po hlavě vod Halddyho a v mdlobách se poroučel na zem.

Vostatní vyprávěl Páin, kterej zabil tři vojáky a když viděl, že Lynhaard s Énmilem sou v limbu, skočil do křoví a zmizel v lese. Kiliána bojovat nikdo neviděl a já se ani nedivim, protože von na to nemá postavu. Schválně si zkus někdy sundat třeba támhle ten dlouhej meč co visí nad krbem a mávat s nim vokolo sebe.

Teď né, někdy jindy. Zatim seď a poslouchej. Jestli si dopil, natoč si další.

No, Páin zmizel v lese a utíkal stále dál, jenže v patách se mu držel ten vozka jen s mečem v ruce, měl pár šrámů vod Énmilový sekery a kvapem Páina doháněl. Utkali se na nějakym malym paloučku. Jasně, že to ten kolohnát nemoh vyhrát, dyť neměl ani brnění!

Jak se tam řezali ty dva, tak hluk boje přilákal toho čaroděje na tom koni, jak už sem řikal. Jenže přijel dost pozdě, jeho druh byl už dávno mrtvej a jak byl Páin rozvohněnej, tak se na milýho čaroděje vrhnul, smet ho jednou ranou z koně a druhou ho přišpedlil k zemi. Čaroděj akorát stačil zablekotat nějaký zaklínadlo, po kerym se Páinovi dělaly rudý kola před vočima a sotva sípal. Ale jakmile čaroděj zcepeněl, Páin moh už normálně dejchat a tak se sebral a prchal dál, dokud nepřestal slyšet hluk pronásledovatelů. Voni ho těžko mohli najít v tý tmě a trpaslíci se potmě líp vyznaj, tolika neklopýtaj a tak. To maj vod toho, jak celý generace trpaslíků kutaj v horách a hledaj drahokamy a zlato.

Já teda nevim, jestli tohle někerej z trpaslíků, co pracovali v Nurnský družině... Pracovali to je takový blbý slovo. Zkrátka, co bydleli v Liscannoru nebo někde ve vokolí a vyráželi na vejpravy, tak těžko někerej z nich něco podobnýho dělal, myslim jako doloval zlato a tak.

Snad jen Bušchal, co pochází z Horního Dolu, moh kutat zlato. Ale to jen tak hádám podle jména toho města. Nikdy sem vo tomhle městě neslyšel a kde leží, to už se nikdy nedovim, protože je Bušchal tuhej. K tomu jak umřel se ještě dostanu.

Jak sem řikal, Páin se procházel lesem a najednou narazil na Timona, jak se krčí v křoví, před sebou vak s věcma a u huby nějakej lektvar či co.

Když tohle Páin líčil a vyprávěl vo tom, jak se Tchan Či hrozně bál a jak byl rozradostněnej, když na něj Páin narazil, tak se chudák Timon docela i styděl. Von to byl úplnej mlíčňák, protože jak z někoho vypadlo, tak po boji vobvazoval i nepřátele, a hlavně ty co postřelil ze svýho luku. No, možná že svou pomocí jim spíš ublížil.

Né, to byl vtip, vobvázat krvácející ránu nejni přece nic těžkýho a Timon rozhodně nevypadal jako nemehlo, i se smetákem věděl co má dělat. I když takovej Lynhaard nebo Páin si uměj svý rány vobvázat daleko líp, ale ty už maj takovejch šrámů, že si to mohli stokrát vyzkoušet, myslim jako vošetřování si ran. Takže až bude mít Timon Tchan Či za sebou tolik dobrodružství co tyhle dva, tak to může Nurnská družina krvácet jedna radost.

Ale zpátky k tý vejpravě. Z Timona vypadlo, že je napad takovej vousatej vyhublej chlap na koni a dostal Bušchala. Páin se s Timonem dohadoval a došli k tomu, že to byl ten mrtvej čaroděj. No, a Timon se dostal pryč stejně jako Páin, že seskočil z koně a zmizel ve křoví."

Jeremiáš se chvíli odmlčel, aby věděl čím pokračovat.

„Teď ti řeknu, co se stalo se zbytkem družiny. Někdo se probral už cestou, svázanej na voze, jiný až ve vězení na dřevěnejch plesnivejch kavalcích kdesi ve sklepení. Třeba takovej Krochta tam už tvrdnul dva dny. Von totiž vůbec nevodjel, jak se nejdřív myslelo, ale na jedničce, jako v pokoji tady nahoře, kde Krochta bydlel, dostal vod Halddyho přes hlavu mečem a někdo další ho vytáh pryč a vodvez.

Tak do tohodle vězení naskládali vostatní. Samozřejmě, že tam chyběl Livren a šaman s kostí ve vlasech, protože... A to už sem řikal několikrát, že se jeho umělecky laděná duše dostala do špatnýho vlivu podivnejch přátel. Kdoví jestli ten Loup, no, myslim toho šamana, neřikej, žes zapoměl jeho jméno. Teda, kdoví jaký přátele tenhle šaman měl. Třeba se přátelil s těma, no s... s Ardasanskejma, jestli teda ještě nějaký žijou. No to je jedno, jestli si to zapomněl, tvoje věc.

Zkrátka, ve vězení seděli všichni až na Páina a Timona, co se plahočili po lese a hledali nějaký stopy po tom voze a tak. Nakonec stopy našli, vydali se po nich a narazili na takovou větší paseku na jejímž druhym konci stál hrad. Vono podle mě, aspoň co sem vodposlech, tak to moh bejt dost slušně velkej hrad, ale tak před dvěstě lety. Dneska tam zbyla věž a dvě budovy, jedna z nich byla konírna. Vedle ní stál ten vůz, jen bedny a sudy byly složený.

Jen je škoda, žes tu nebyl dneska ráno, abys slyšel, jak to vyprávějí vostatní. Nemysli si, že vyprávěj líp než já, ale kdyby si slyšel, jak se dohadujou. Hlavně ty mladší a málo zkušený. Nějak sem nepochopil jak se Krochta dostal z cely a spolu s Bušchalem zlikvidovali stráže. Jednak proto, že sem zrovna šel pro další rundu piv a taky, že se začli hádat Timon s Krochtou, kdo jako na vosvobození Nurnskejch má větší podíl. Voni voba mohli vyprávět co jako bylo dál, protože v tu dobu co se volnej Krochta a Bušchal mlátili se strážnym, tak Páin s Timonem právě vstupovali do pevnosti Rugenskejch kněží.

Teď mě tak napadlo, tys ještě to méno neslyšel, myslim jako Rugen a tak. Tak právě do týhletý pevnosti, co je podle nějaký kroniky stará asi třista let, tak do ní se dostali Nurnský, když pátrali po lupičích, co přepadli vůz chráněnej vojákama, co projížděl Gwendarronem. Mezi náma, nepátralo se kvůli odměně, anobržto kvůliva těm zcizelejm šperkům. Totiž to sem přiletěl v zimě, hodně navečer, řek bych skoro k půlnoci, zraněnej a zmrzlej voják, co to všechno vyžvanil. Nurnský ho uklidnili, že je všechno v pořádku a tak, uložili do postele a ráno, mnohem dřív než se vobjevilo nad hvozdem to ubrečený zimní slunce, vono teda mělo bejt jaro ale mrzlo, že trpaslíci do hospod chodili s hotovym ledopádem pod hubou... Jo, a ještě než se ten voják probral, tak vyráželi zavátou cestou k lesu. Abych to zkrátil, narazili na lupiče právě v tý pevnosti, samozřejmě, že to nebyli vůbec žádný kněží, voni našli tu částečně zničenou pevnost, a tak se v ní usadili, a ani nevěděli že seděj ve starym chrámu a tajný chodby jim vedou takřka do pokoje. Jako ty lupiči to nevěděli.

No, a Nurnský to tehdá vobjevili, myslim jako ty chodby a tak. Von v tom teda byl ještě nějakej Glenal nebo či co, co teda pátral po těch tajnejch chodbách. A ten jim právě pomoh zlikvidovat ty loupežníky a za vodměnu si vzal jeden z těch klenotů, voni to byly korunovační klenoty pro Mondragon. No a ještě v tom byla nějaká ženská, co ji ten elf miloval, jako Glenal a...

Ech, to by sme tu seděli do rána. Zkrátka před těma třema lety, Nurnský trošku vyrabovali nějaký hroby jejich představenejch a trošku jim to tam zlikvidovali. Tak asi proto se jim ty kněží chtěli ten pomstít, nějak se domákli, kdo to jako udělal a přijeli si pro ně. Vlastně voni si tak pěkně vyjeli navzájem naproti."

Jeremiáš trošku posmutněl. Sebral korbele a vydal se těch pár kroků k pípě natočit další, jen cestou si cosi bručel a zamyšleně krabatil čelo. Když se vrátil zpět ke stolu, usedl a po pořádném zavlažení hlasivek opět započal své vyprávění, které prokládal mnoha gesty a obličeji, jakoby snad hrál nějakou hru kočovné divadelní společnosti, a některé z jeho vět by se svým přednesem spíše hodily k čaroději, jenž přednáší svým učňům v Hlavní síni Kouzelnické univerzity v Nurnu.

„No vlastně ty kněží měli tak trošku smůlu i štěstí," začal Jeremiáš pomalu a hned se dal do o poznání rychlejšího vysvětlování, „Proč štěstí a smůlu? Protože tenkrát, myslim jako když Nurnský to tam tak trošku vyrabovali, tak to tam ještě bylo spousta slavnejch lidí, jako byl Llandaff, Rolld, bejvalej starosta Liscannoru, Nestor, kerej se tenkrát ještě rozkoukával. Z těch, kerejm by se stálo za to pomstít moc nezbylo, vlastě zvostali jen dva. Páin a Lynhaard, co tenkrát vylez ze svý krollí sluje a začal zkoumat svět. Toho našeho ušouna si už viděl, tak si schválně typni, kolik mu je, jako Lynhaardovi myslim.

Těsně vedle. Je mu čtyřicet, teda bylo a za chvíli to bude první padesátník v řadách družiny. A taky dost možná, že první bezdětnej a ženatej. No, do padesátky mu přece jen něco schází a děti bude taky mít, dyť tu byli i starší druzi, třeba takovej Sarim. Ale mečem se dokáže vohánět velice slušně, myslim jako Lynhaard, protože celou tu pevnost vyčistil von s Páinem. Podle toho jak se ke slovu hlásil Timon a Páin ho neumlčoval, což dost často dělal, když vykřikoval Killián co všechno udělal a tak, tak soudim, že pár ran zasadil i ten s tim dlouhym černym copem. Tys neviděl Tchan Čiho? Viděl, tak co ti nejni jasný?

Jo tak. Jen sem chtěl říct, že se Timon taky účastnil bojů, pravda, sice jen lukem, ale na rozdíl vod Kiliána aspoň něco.

Nějak sem ti zapomněl říct, jak to vodnes Bušchal, a tuhle pasáž vyprávěl Krochta hodněkrát, jenom mě dvakrát. Asi proto, že to moh vyprávět jenom von.

Tam šlo vo to, že jak se Krochta dostal s Bušchalem ze svý cely, tak se vrhli na strážnýho, co tam uprostřed noci bděl u svíčky. Bušchal ho mlátil zapálenou pochodní, jen tak ve spodkách a stejně tak voblečenj Krochta žídlí. Jenže ten chlap, kromě rudýho hávu co nosili všichni ti kněží, kerej teda po boji zvostal vohořelej, to vod Bušchalový pochodně, tak měl kovovou zbroj a šavli. Já bych si na ty dva nevsadil ani měďák, ale voni to stejně vyhráli. Teda jenom Krochta, protože když ten popálenej chlap ve svym poslednim zofalym útoku propích už notně posekanýho Bušchala, přerazil mu Krochta vo hlavu dubovou židli. Chlapík zhebnul jenže Bušchal taky, tomu se nedá říct jinak než hrozná smůla.

Pak to šlo hladce, Krochta vzal klíče a začal vodemykat cely, v tu chvíli tam vběhnul Páin, jemu v patách Timon. Začlo vítání a taky konec Rudejch kněží v Rugornskejch skalách. Vyrazili tesanejma chodbama, kerejma se už dva z druhů pohybovali, pro svý drahocený šaty, brnění a zbraně, jen zesláblýho Dunyho, co byl zavřenej s Krochtou v tý samý kobce, nechali ležet na slámě s tim, že se pro něj vrátí. Voni vlastně našli svý věci, dokonce i kvalitní a drahý zbroje, jen meče či sekery tam nebyly. Scházely tam taky takový věci jako je alchymistický zboží, rostlinky, medikamenty a tak. Všechno museli schovat někde v těch tajnejch místnostech, co tam jsou a ještě dlouho budou, protože je Páin s Lynhaardem nenašli. Kroll trošku breptal a byl z toho celej pryč, že přišel vo svůj meč a stejně tak Énmil.

Po boji, ze kterýho jedinej živej vyváz ten parchant Halddy, a to ještě útěkem, Nurnský sebrali svý věci a cizí zlatky a vrátili se k Dunymu. Jenže ten už byl chudák podřezanej. Musel to udělat ten druhej, Halddy myslim. Nikdo jinej tam nebyl, snad jen pacholci vod koní, jestli tam nějaký vůbec měli.

Eště k tomu štěstí. Totiž kdyby se nestala ta vošklivá věc tam nahoře v Mondragonu, tak by proti Rugeskejm kněžím stála družina v plný síle a to by už neměli žádnou šanci. Jo, jo. To bejvaly časy, když Nurnský stáli pevně na nohou a nikdo s nima nedokázal hnout. Ani taková Krvavá jízda z Karwellu, ani celý Rubanice se všema strašidlama z celýho Thindoru. To draci zalejzali zpátky do svejch doupat, když kolem šli, a kostlivci se pěkně rychle zahrabávali zpátky do svejch hrobů.

Teď tu jsou jen dva válečníci, vpravdě silný a schopný, a takový válečníci, jako je Páin s Lynhaardem, jsou jak kamenná zeď. Jenže pak tu nejni nikdo, kdo by je moh zastat, když slíznou nějakou tu ránu. Možná jen Énmil, kerej v Rugenu snad ani nebojoval, a když se vrátil, rychle sebral svůj podíl zlatejch a zmizel. Prej má v Nurnu přítele. Jo a taky mi nejdřív, než vodsud vypad, zaplatil za tu rozmlácenou židli.

Nejni tu žádnej pořádnej čaroděj, žádnej mág, co by tahal přátele svejma zaklínadlama z průšvihů. Takovej Krochta, z něj se snad stane dobrej kouzelník, jestli mu teda někdo nerozbije hlavu dubovou židlí. Já sice taky pár kouzel umim, ale na to abych někam vyrážel se už moc necejtim. Mně je dobře tady doma, pěkně v suchu, v teple a s Nurnskejma cestuju až se vrátěj z těch dálek, zasednou k pečeni a k pivu, dělej zlatky a rozprávěj. Já vždycky roznášim korbele piva a poslouchám, co se kde stalo a kde je co novýho. To mam vopravdu moc rád, když Nurnská družina, ke který sem patřil i já, někde v daleký zemi něco vykonala a tak.

Jen doufám, že se družina vzmůže a pořádně se rozroste. V Liscannoru vyrostou nový baráky, v nich budou bydlet pořádný chlapi, co se jen tak něčeho neleknou a všichni se budou scházet tady u mě, U hrocha."

Jeremiáš dopil poslední hlt. Přešel ke dveřím, pod hobitovou tak trochu dětskou rukou klika tiše zaskřípala a dveře se otevřely do tichého voňavého večera. Na dřevěnou verandu padl obdélník světla a Jeremiášův stín vrhaný ohněm v krbu sahal daleko od schodů vedoucích do hostince. Jeremiáš tam tak stál, nasával čerstvý vzduch. Do místnosti vlétl vítr, ve dne zpívající o jaru, o květech a o plodech, které teprve přijdou, až nastane ten správný čas. Teď spíš jen tak ukolébával a dával pocit jistoty, že po každé každičké zimě musí přijít slunce.

Polena v krbu náhle jasně vzplanula, osvítila místnost a Jeremiášova záda. Jeho stín se zamihotal, trochu se prodloužil. Všechno vypadalo jako namalované na plátně, vyvedené ve zlatě, žluti a krvavé rudi planoucího ohně. Meče, štíty a zbroje pověšené na stěnách, ozdoby a trofeje na krbové římse, obrovská dračí lebka a jasanová pípa a soudek, vlastně celá Nurnská historie vrhala náhle na stěny jasné obrysy.

Jeremiáš si ničeho nevšímal. Jen stál, zády k ohni pozoroval tu temnotu venku a zhasnutá slepá okna domů v Liscannorském údolí. Možná neviděl jen poloprázdnou vesnici, snad tam nad hradbou lesa, na obloze poseté mihotajícími se hvězdami, viděl cválající Nurnskou družinu. Viděl staré ostřílené druhy, kteří byli už třebas dávno mrtvi? Viděl snad ty, kteří teprve přijdou? Nevím.

Se zástěrou nadouvanou větrem, se zamyšleným výrazem ve tváři, s očima, které viděly mnoho návratů, mnoho ztrát i zisků, upřenýma kamsi do dáli vypadal jak věštec. Čekal jsem, že se pomalu otočí a něco řekne. Třeba něco o tom, že zas přijdou časy, kdy Nurnská družina bude stát pevně na nohou a draci budou zalézat do svých doupat.

Jeremiáš se neotočil, ani nepromluvil, sešel po schodech a zmizel v noci vonící jarem...