Historie Nurnské družiny III
XI. Hledání ztraceného jezera
[Předradostiny 1033, Getd z Ruindoru]
Byl den jako každý druhý (či třetí). V
Liscannoru ještě všichni spali, až na Drsoula, který seděl na svém oblíbeném místě pod hruškou
a pokuřoval dýmku. Kohout na návsi přestal kokrhat, uznávaje svoji námahu za marnou, a odešel
raději honit slepice. Zpoza hospody se ozýval veselý kvikot Jeremiášova čuníka, jehož hostinský
vykrmoval zbytky jídla po hostech (nebylo-li to naopak). Za chvíli se začal ozývat křik dětí, které,
narozdíl od svých otců, nestrávily celou noc v hospodě (ani nikde jinde). Pak už netrvalo dlouho
a objevily se první ospalé postavy rodičů, některé s velkými kruhy pod očima, které vesměs
zamířily ke Hrochovi.
Ten den jsem se cítil velice dobře. Noc u Červené sedmy se
mimořádně vydařila a ráno kohout také nekokrhal tak zběsile, jako obvykle. Možná to bylo tím,
že na něj nad ránem cestou z hospody Nestor Burma spolu s Lynhaardem pořádali hon, neboť
právě začal vítat vycházející slunce. Jelikož se můj žaludek už začal ozývat, žádaje příděl potravy,
vydal jsem se poobědvat do hospody, doufaje, že Jeremiáš dnes uklohnil něco obzvlášť pikantního.
Výsledek předčil všechna má očekávání, starosta Rolld se totiž včera večer vydal na lov, využívaje
momentální indispozice druida Sarima, který právě ve sklepě počítal peníze, a ulovil statného
kance. Jeremiáš ho ráno udělal s nejoblíbenější družinickou omáčkou - na víně. Někteří vesničané
zapíjeli čajem, ale Lynhaard se hned pustil do lahve kořalky, mumlaje něco o tom, že klínem zaráží
se blíny.
Kanec byl už skoro sněden, když do hospody vstoupil neznámý muž.
Vypadal dost zámožně, ale netvářil se jako někdo, kdo by si chtěl najmout bandu hrdlořezů
schopných všeho. Přesto se ale začal shánět po Nurnské družině, načež byl vyzván, aby se posadil,
pojedl a v klidu přednesl svůj požadavek. Očekával jsem další banální věc, jakou je vyřizování
osobních sporů nebo objevování starých pokladů, ale když se muž pustil do vyprávění, začalo mě
to zajímat. Chtěl totiž, abychom mu našli jezero. Docela obyčejné jezero. Většina druhů se na
muže dívala trochu divně, Lynhaard se dokonce zeptal, kde že ho ztratil, ale mě hned napadlo, že
by to mohla být zajímavá cesta. Muž nám ukázal báseň, v níž byly vody dotyčného jezera
opěvovány, a pak mapu země, zvané Hamilkar, kde žádné jezero vyznačeno nebylo. Zmínil se
rovněž o tom, že ve všech starších knihách, ve kterých hledal, byly stránky s informacemi o této
zemi vytrženy, což bylo rozhodně podezřelé a on se domnívá, že někdo měl, potažmo má, dobrý
důvod k tomu, aby existenci jezera utajil. Muž slíbil tři tisíce zlatých každému, kdo pojede sehnat
nějaké informace, pakliže je samozřejmě sežene. Několik dobrodruhů projevilo o cestu zájem a
jelikož nebylo s čím otálet, začátek výpravy byl stanoven na druhý den.
Družina
se nesešla zdaleka v nejsilnějším složení. Čaroděj Llandaff se totiž po návratu z Karwellu vypravil
na zdravotní dovolenou, Páin odjel se svou ženou do Nórienu a rovněž druid Sarim odmítl účast
na výpravě. Nejsilnějšími členy výpravy tudíž byli kroll Lynhaard z Rugornu, chodec Rolld z rodu
Erinských, Erlanth Linfalas jednoruký a Nestor Burma. Kromě toho se na cestu vydal Énmil z
Orridoru, zvaný Énmil Slaďoch, hraničář Sivel Chrastník a Thyrvin, bývalý člen nurnské
domobrany, z níž byl nedávno vyhozen. Nakonec se objevil ještě Synek, vlastně Grim, přijedší na
bílém koni, na němž byly ještě patrny špatně smyté stopy po černé barvě. "Tatínek mě posílá,
abych ho zastoupil", prohlásil Grim. "A jestlipak ví, že máš na sobě železné brnění?", usmál se
Rolld. "Mnó, neví, ale vy to na mě neřeknete, že?", zaštkal chlapec a s prosebným výrazem se po
nás podíval. Všichni jsme se smáli a samozřemě mu slíbili, že ho neprozradíme. Pak už nám nic
nebránilo v odjezdu.
Cesta probíhala klidně a zvesela, neboť hledání jezera nebylo
považováno za nejnebezpečnější úkol, který mohl družinu potkat. Vzhledem k tomu byla nejméně
půlka družiny permanentně ožralá, takže vzpomínky na putování jsou opravdu jen
mlhavé.
Trápení hledačů vody
Lynhaard z Rugornu,
syn Byrthogův
Snazší je nalézti myš v lánu pšenice,
než hledat jezero tam, kde
je suchopár,
přesto se zvesela stavíme v rojnice
v zemi té široké, jež se zve
Hamilkar
Za mrzké žoldovné v podivném nutkání
na devět vibruje vrbových
virgulí,
devítka hledačů křížem kráž uhání,
občas se nasytí divokých
bobulí
V nejhorším za zlatku koupíme cibuli,
z oblaku výparů dáme se do
pláče,
ze slzí poctivých vlny se překulí
a práce poctivá přinese
koláče
Cestou nás však potkala jedna zajímavá a výnosná
příhoda. V jedné hospodě nám totiž nějaký šlechtic navrhl vypálení tvrze svého nepřítele za
slušnou odměnu, ale mírně přiopilý Nestor ho poté urazil a byl vyzván na souboj. Jelikož se z toho
nedokázal vykroutit, poněkud s nechutí přijal, ale předtím se ještě na něčem dohodl s Erlanthem.
Souboj se od počátku zdál jasnou záležitostí a Burma neměl mnoho šancí na úspěch. Nakonec
začal volat o pomoc, načež se jeho soupeř skácel k zemi, zatímco jednoruký mág se tvářil jako
neviňátko.
Když se svázaný šlechtic probral, byl řádně vyslechnut, přestože
mumlal něco o rytířské etice. Nakonec však přece jen vyprávěl příběh zhrzené lásky a touhy po
pomstě. Jak zjistil mág Linfalas, který se mu celou dobu hrabal v hlavě, byl příběh poměrně
pravdivý, až na některé mírně přibarvené skutečnosti. Přesto jsme nakonec usoudili, že bude lépe
poslechnout si i druhou stranu. Cesta na inkriminovanou tvrz šlechticova nepřítele nemohla být
rozhodně na škodu, poněvadž bylo jasné, že za zajmutého soka tam získáme nějaké peníze na
přilepšenou.
Naše předpoklady se zcela splnily a po královské hostině jsme
vyinkasovali značné množství peněz v cennostech, přestože i druhá strana nám nabízela vysokou
odměnu za své propuštění. Majitel tvrze nám vyprávěl svoji verzi příběhu o zrodu jejich
nepřátelství, ale tentokrát ho Erlanth nestačil kontrolovat, pročež jsme neměli jistotu, nakolik si
vymýšlí.
Po dobrém jídle a pití jsme tvrz opustili, ale jen co jsme byli z dohledu,
shromáždili jsme se k bojové poradě. Ani zajatý šlechtic nebyl žádný chudák a rovněž jeho peníze
by se nám mohly hodit. Spolu s Erlanthem jsme se ho tedy vydali nenápadně pomocí magie
osvobodit. Neviditelní jsme přišli ke tvrzi a hyperprostorově jsme se dostali do sklepa, který už
předtím prohlédla mágova kočka. Domluva se zajatcem byla velice jednoduchá, neboť hned zkraje
nabídl rozumnou sumu za své vysvobození. Jak jsme se dostali dovnitř, dostali jsme se i ven a
tryskem jsme zamířili k tvrzi právě vysvobozeného šlechtice. Odměna byla slušná, ale díky
Erlanthově vrozené dobrotě jsme ji skoro celou přiznali družině a ponechali jsme si jen malý
díl.
Po této epizodě, při níž jsme velmi jednoduše přišli k penězům, následovala
opět poměrně nudná cesta. Postupovali jsme velmi pomalu vzhledem k časté kocovině minimálně
poloviny družiny a častým návštěvám hostinců, z nichž jsme opravdu jen málo minuli bez
povšimnutí.
V jednom z nich se objevil neznámý barbar a přistoupil k nám. "Vy
ste dobrodruzi, že? Já sem taky dobrodruh, alchymista, a jmenuji se Dorgis. Já bych třeba moh jet
s váma". Vzhledem k vysoké opilosti dobrodruhů byl barbar přijat do družiny. Ukázalo se, že je
to pěkný ožrala a než jsme dojeli do Hamilkaru, několikrát se málem otrávil alkoholem. Při jedné
příležitosti z něj vypadlo, že pochází z nechvalně proslulého rodu Ardasanů.
Nakonec
jsme ale přece jen dojeli, přestože s námi už nebyl Grim, který prohlásil, že se mu stýská po
tatínkovi a odjel k domovu. My ostatní jsme zatím jezdili po hostincích a sbírali tam informace.
Nic jsme se ale nedozvěděli, neboť žádný z obyvatel Hamilkaru nic nevěděl a pokud nám snad
někdo něco řekl, do rána si to stejně nikdo nepamatoval. Nakonec jsme se rozhodli pátrat v
horách, které byly podle obyvatel neobývané a tudíž by se tam mohlo nějaké to jezero
ztratit.
Na kraji hor jsme objevili osamocené stavení. Bohužel to bylo krátce po
tom, co Dorgis otevřel první ze své zásoby soudků s kořalkou u malé svačiny, takže podrobnosti
návštěvy zůstaly zahaleny pod rouškou zapomnění. V domě bydlel totiž člověk samotář se svou
ženou, hnusnou skřeticí. Díky ní se rozhovor zvrtl ve vzájemnou výměnu hanlivých přízvisek a
nakonec byl muž donucen povědět o jezeře, o němž věděl, a sdělit jeho přibližnou polohu. Nebylo
proč váhat, takže jsme vyjeli směrem ke středu hor.
Cesta trvala tři dny, během
nichž jsme vyprázdnili většinu dalších Dorgisových soudků kořalky, i když největší zásluhu na tom
měl tento barbaří alchymista. "Proč tolik piješ?", zeptal jsem se ho jednou a on na to: "Víš, můj
život byl velmi těžký. Narodil jsem se jako sirotek a ještě jsem se musel starat o svého mladšího
bratra".
Třetího dne kolem poledne jsme dojeli k jezeru, ale vzápětí nás přepadlo
několik ozbrojených mužů. Odhodlaná a výjimečně střízlivá družina však s nimi neměla zvláštní
problémy a brzo se všichni nepřátelé váleli v krvi a prachu. Po tomto boji si Dorgis začal léčit šrám
na čele a tím zlikvidoval svůj poslední soudek, po čemž se sotva držel v sedle. Přesto jsme ale
vyjeli po stopách útočníků.
Netrvalo dlouho a přijeli jsme na obdělávaná pole,
mezi nimiž se rýsovala vesnice. Přes některé návrhy na její vyplundrování bylo rozhodnuto vjet tam
bez nepřátelských úmyslů. Naše snaha však byla marná, neboť hned po našem příjezdu nás
obestoupili ozbrojení obyvatelé. Po kratším vyjednávání se rozhodli, že nás odzbrojí a zavřou do
domu, kde vyčkáme návratu jejich velitele. Tyto podmínky byly pro nás nepřijatelné, a přestože
jsme se tvářili pokorně, plánovali jsme útěk. Nakonec Lynhaard se slovy: "Tak tady máte ty
zbraně", hodil mezi ozbrojence zapálenou bombu, načež jsme pobídli koně, snažíc se prorazit si
cestu z vesnice. Naše akce nebyla stoprocentně úspěšná, protože ožralý Dorgis, který po celou
dobu spal v sedle, se při výbuchu bomby probudil a spadl z koně. Na zemi se ho ihned chopily ruce
rozzuřených vesničanů. Spolu s ním padl do zajetí Énmil, jenž byl sražen z koně. Ostatním se
podařilo prorazit hradbou těl a uniknout, i když ve většině případů se to neobešlo bez zranění. Já
unikl díky svému umění bez problémů, ale ztratil jsem koně. Na kraji lesa na dohled vesnice jsme
se sešli k poradě, abychom rozhodli o dalším postupu. Brzo však dorazil Dorgis s Énmilem,
kterým vesničané pouze zabavili zbraně a pak je propustili. Díky tomuto velkorysému činu nabyly
vrchu hlasy nabádající k upuštění od odvetné akce a k návratu domů.
Cesta
zpátky probíhala ve stejném duchu jako cesta tam, ale jelikož se všichni těšili na pohodlí u
vlastního krbu, jeli jsme podstatně rychleji. Náš zákazník byl spokojen s naší zprávou a podle
svého slibu nám vyplatil slíbenou odměnu. Pouze Dorgis, na kterého se dohoda nevztahovala,
neboť se k výpravě připojil cestou, nedostal nic, pročež chodil po domech a snažil se vydělat
nějaké peníze žebrotou. I já mu něco dal, poněvadž to nebyl nejhorší společník, i když jsem věděl,
že darované peníze stejně propije. Dlouho jsem o tom ale nepřemýšlel a šel raději pozdravit svou
Claudii.
Lidé ztrácí spoustu věcí,
čest, ženu či peníze,
však
i jezero lze ztratit,
věřte nebo nevěřte
I paměť lze ztratit snadno,
stačí lahví
několik,
pít je totiž třeba s mírou,
potom hlava nebolí