Historie Nurnské družiny III

---

X. Pojídači

---

[Zimosmeť 1033, Rolld z Erinu]

Rozkvetlou louku ozařují první paprsky jarního slunce. Zlatavé světlo se rozlévá po sytě zeleném pažitu a lehounký vánek pohupuje prvními květy. Stará zaječice, která před několika dny přivedla na svět několik roztomilých potomků, opouští na několik okamžiků teplé hnízdo ve vysoké trávě a začíná hltavě požírat dužnaté lupení, kterého všude kolem roste dostatek. Ještě slepá mláďata zatím čekají na matku a tisknou se k sobě. Náhle zaječice zpozorní a vztyčuje hlavu. Okamžitě rozpoznává smrtelné nebezpečí a vrhá se zpět k mláďatům. Pozdě... Jeden zajíček nejeví známky života. Na jeho čumáčku se objevila první kapka krve. Země kolem duní pod kopyty koní. Je cítit ostrý pach jejich zpocených těl i krev ze slabin, které mají rozedřené od nemilosrdných ostruh. Tryskem nesou sveřepé jezdce směrem na západ. Černé pláště vlají ve větru a tu a tam probleskne bílý znak, jenž je společný všem. Muži mají krutá ústa, snědé tváře a šikmé oči. Za okamžik jsou již daleko od malé tragédie. Smutné oči staré zaječice se za nimi jen nechápavě dívají. Ohnutá stébla trávy se opět narovnávají a na obloze znovu prozpěvuje skřivan. Muži jedou na západ...

* * *

"Tož synci, tady mi to dříví pěkně složte, ať mám v zimě čím U hrocha topit", povykuje vesele čiperný hostinský Jeremiáš na několik umouněnců, kteří mu před hospodou skládají velká polena. "Brej den, hospodo", slušně zdraví Jeremiáše trpaslík Páin, jenž si vyrazil na podzimní procházku se svojí milovanou Lúniel, "Sme si s ženou a Lúinem vyšli do lesa. Prej je tam hezky. Aspoň mi to včera říkal Sarim". "Takže si nedáš ani pivečko?", ochotně se ptá hobit Jeremiáš. "Až pudu zpátky, tak si ho dám rád, možná i Lúniel si trochu cucne. Letos se ti to pivo opravdu vydařilo", obšírně rozpráví trpaslík, který jinak na řeči moc nedá. "He, he, zatím si tady cucá pivo akorát tvůj potomek", směje se Jeremiáš a ukazuje na mrňavého Lúina, jenž se přibatolil k jednomu korbelu, který chtěl hostinský umýt ve studni, a nyní se snaží dojet to, co zbylo na dně. Je však zatím příliš malý a vzápětí poté, co se mu několik kapek dostalo na jazyk, se dává do příšerného jekotu. "Kluku nezdárný, piva se ti zachtělo! To nevíš, že první zrzavou vodu si můžeš dát, až když ti vyraší první fousy!", rozčiluje se Páin a raději hned dítě dává do náručí své ženy a ještě se otáčí k Jeremiášovi: "Abych nezapomněl. Dneska vobědváme u Sarima. Říkal, že prej jeho Rion udělá něco opravdu moc dobrého k jídlu. Jo, přesně takhle to řikal". "To sou věci, Sarim někoho zve na voběd a zadarmo, za tim něco bude", brumlá si ještě pro sebe Jeremy, ale pak se jde věnovat zásilce dřeva.

V Liscannoru nastává další den. Z domu od Rugornských se ozývá štípání dřeva, neboť Lynhaard se snaží řádně si zasloužit podkroví v domě Rolandy Rhyderské, který zdědila po svém muži Jacobovi, jenž byl zákeřně zabit minulý rok. Lynhaard si ve svých prostých snech zatím jen představuje, že i on si jednoho dne nastřádá na takový dům, jaký měl jeho slavný synovec. Při jeho práci jej neustále obtěžují dva Jacobovi potomoci, Eriadann a Rhynn, kteří řvou z plných plic a snaží se naštípané dřevo roztahat po celém dvorku. Lynhaard, vědom si toho, že je zde pouze podnájemníkem, se je snaží napomínat jen velmi mírně: "Hele, jako kluci... no, nechat to bejt... běžela si hrát jinam, že jo... jako to, no víte". Odpovědí je mu jen nový řev a starší Eriadann se dokonce snaží o hod polínkem, v čemž jej Rhynn napodobuje. Inu, nemá to někdy takový podnájemník lehké.

I u ostatních domů začíná být rušno. Z domku Quonsettských se vyloudal Llandaff ještě v papučích a, popotahujíc z dýmky, si to jako starý mládenec zamířil na jídlo do hostince U hrocha. Na půl úst ještě zdraví vdovu po Torpovi, Wenoru, která si to šlape po cestě směrem k Nurnu. A už je v útulném prostředí liscanorského hostince a poroučí si pořádnou snídani. Není však ve výčepu sám. U dalšího stolu se cpe uzenou kýtou starý pirát Nestor Burma. "Nazdárek, ty starej chrapoune, já si myslel, že snad prospíš celý dopoledne", zdraví mezi mohutným žvýkaním Nestor Llandaffa. "Ale kdež, sice sem dlouho studoval ňáký starý písemnosti, ale potom sem šel hned na kutě", dušuje se čaroděj a přisedá si k Nestorovi. Vrzly dveře. "Hele, přišel starostovskej", obrací se ke dveřím Llandaff. "No, to je dost, že ses taky přišel ukázat do hospody! Dáš si s náma jídlo? Hej, Jeremy, dones starostovi snídani. Vypadá ňák zničeně", poroučí válečník Nestor, ale Rolld kroutí hlavou. "Ba ne, já si dám jen jedno pivo, jed sem doma. Představte si, malýmu Arllonovi v noci zřejmě rostl další zub. Ten řval. Celou noc sme s Gréttou nespali. Teprve ráno dal pokoj", zničeně odpovídá starosta obce a k oběma si přisedá. "No jo, s dětma je to těžký", brumlá si spíše pro sebe Nestor a utírá si mastná ústa: "Hele, a ty, Rollde, víš, co by mě jako strašně zajímalo? Proč ti furt ten Sarimův Synek říká strýčku?". "Já vám vážně nevim. Jedno je však jasný, že mi to pořádně leze na nervy, ale Synek, teda chtěl sem říct Grim, je eště mladej a třeba ho to přejde", mezi jednotlivými loky odpovídá Rolld, ale Nestor rýpe dál: "Aby si nakonec přeci jenom nebyl jeho strejda. Vono to prej mezi Rion a tvym bráchou Yorgem bylo všelijaký, sem teda slyšel z doslechu". "Blbost, v době kdy se Synek narodil, nebylo v týhle družině po ňákym Yorgovi ani vidu ani slechu", odporuje starému pirátovi Nestorovi třetí starosta a srká pivo, aniž by si všiml, že s jedním lokem spolkl i masařku. "Myslim, že Rolld má pravdu. Dyť se na toho Synka podívejte pořádně. Na ty široký barbaří nozdry a chlupy v uších. Ten je Sarimův jak vyšitej. A náhodou je to docela hodnej kluk. Trochu stydlivej, ale řekni sám, co bys dělal, kdybys do dvanácti let neměl méno a jenom běhal po lesích. Možná, že nebejt jeho mámy Rion, tak je z něj teďka divej muž, co vůbec nemluví a jenom hejká po lesích", vkládá se do rozhovoru kouzelník Llandaff, který má spoustu vědomostí vyčtených ze starých knih. "No, tak asi máte pravdu", brumlá Nestor a s heknutím si poposedá na židli. "Ty Nestore, co furt funíš a hekáš, když sedíš na zadku", ptá se válečníka Rolld a pobaveně se tlemí. "Ále, to je dlouhá historie". "Nevadí máme dost času a v hospodě to vždycky dobře utíká", praví moudrou myšlenku kouzelník Llandaff, bratr Grundygův a pokračuje: "Von se totiž dneska i starostovskej zdrží dýl. Když se skoro dva měsíce jenom válel doma a mezi kamarády do hospody nepřišel. To máš vod Grétty zakázáno pít? Prosim tě, to je blbost, dyť alkohol je zázračná medicína. A Grétta to jako dcera řádnýho hostinskýho musí vědět", šťourá dál Llandaff, ale Rolld kroutí hlavou. "Jako kdybys nevěděl, v jakym stavu sem se vrátil vod toho proklatýho šutráku v tý starý hrobce. A to jenom proto, že sem se snažil zachránit toho nevděčníka Herberta, aby ho Páin nerozporcoval na kousky za to, jak úchylácky zabil starýho pana Pitku. I když udělat něco takovýho mně, tak ho taky zabiju. Takže když sem se potom vrátil úplně vyřízenej, tak sem musel pěkně ležet v posteli. Byl sem slabej jak moucha, vypadal sem, jako kdyby mi bylo sto let a taky mi to moc nemyslelo. Jo, a první dny mě Grétta musela krmit, jak se mi třásly ruce. Takže si nech svoje narážky. Za svý zdraví vděčim jenom manželce a vůbec", hájí se starosta a kýve na Nestora, aby spustil tu svoji historii. Llandaff se však nenechává, tak snadno odbýt. "Jo, jo, to je sice pravda, ale nezapomeň, žes to byl právě ty, kdo to na Herberta Páinovi prozradil". "No, to je taky pravda, ale měl přece právo vědět, kdo mu zabil tchána a jen tak mimochodem, tys u toho byl taky a vědět si to taky chtěl", šklebí se Rolld. "Hele chlapi, držte už klapačky, já vám chci povědět tu historii, proč se mi blbě sedí na zadnici", skáče do řeči pirát Nestor a jímá se obšírně vyprávět: "To bylo tak. Jako řádnej pirát sem se řádně plavil na pořádný bytelný lodi. Na palubě sem byl i v největší bouři jistej jak stoletej dub. Nikdá sem nespad do moře, ani když byly vlny velký jako deset Čagdanovejch věží". Následuje vylíčení asi tuctu nejrůznějších příhod, ze kterých plyne jen to, že Nestor uměl dobře chodit po palubě a jeho krok byl vždy pevný a jistý. "A nikdá sem nepotřeboval koně", říká na závěr Nestor Burma a všem začíná vše docházet. "No to mě podržte, takže ty se učíš jezdit na koni", vykřikuje od pípy hobit Jeremiáš a všichni se smějí. "Jo, abyste se mi zas nesmáli jako minule, ale řeknu vám, je to dřina. Sem celej rozlámanej a na citlivý části těla taky celej vodřenej", prozrazuje Nestor a všichni ho zvou na pivo.

Slunko se překulilo na západ a večer je U hrocha plno. Pivo teče proudem a šplíchá z korbelů, talíře cinkají, všichni mlaskají, je dobře a veselo. "Tak a teď se podívejte, co mám, to budete čubrňět, pánové", volá trpaslík Páin a vytahuje na stůl malé štěně. "Hm, štěně a co má jako bejt", říká hobit Eda Tyglík, zloděj každým coulem. "Ha, štěně, říkáš, ale jaký! Vod Sarima a ouplně zadarmo!", vykřikuje vzrušeně Páin. Hospodou to zašumělo. I ten největší násoska zvedl hlavu. "To nejni možný! Vážně?", ozyvá se několik hlasů. "Má pravdu, já jedno dostal taky", vykřikuje jednoruký kouzelník Erlanth Linfalas, který má korbel nyní napevno přišroubovaný k protéze. "Co do toho Sarima furt všichni rejete?", ozval se zádumčivě kouzelník Plískon, o kterém jest známo, že se vždy zastává utlačovaných, ať jsou v právu nebo lžou a podvádějí. "My do něj nerejem, jenom je nám divný, že ten starej škudlil najednou rozdává štěňata a zve lidi na vobědy", pokyvuje hlavou Nestor Burma. "Víte co? Nechte to vyhnít, třeba má na něj dobrej vliv ubohá Rion a třeba na něho jde stáří", moudře uzavírá debatu Llandaff. Venku se zatím ozval charakteristický šoupot sandálů a dveře se otevírají. "Brej večír přeju všem vespolek", slušně pozdravila známá plešatá hlava druida Sarima. "Nazdárek, druidskej. Co to bude? Jako obvykle?", volá Jeremiáš od výčepu a staví před Sarima likér z jehličí. "Jo, ale dneska pro všechny", poroučí tiše druid a ostatní nevěří svým uším. "No, to teda, no... tak jo. Hele a Sarime, nechceš třeba dneska zaplatit tu sekeru, kterou tady máš už dobrý dva roky, já už ty čárky nemám kam psát", kuje železo dokud je žhavé hostinský. "Ale jo, proč ne. Tumáš!", sahá do umaštěného pytlíku z kůže druid a vytahuje několik zlatek. Jeremiáš si je přepočítává a říká: "A co zbytek?". "Ten si nech vod cesty", bodře mu praví Sarim a všem říká: "Se mi narodila dcerka, teda dcera. Tak voslavuju". Všichni pozvedají číše, jen všeznalý Páin se naklání k Nestorovi: "Hm, to sem zvědavej, jestli k Synkovi nepřibyde taky Dcerka". "Uvidíme", odpovídá mu pirát, ale pak se raději otáčí k ostatním a všichni si připíjejí. Jeremiáš vesele pobíhá mezi stoly a točí a přilévá.

Druhý den všechny bolí hlava. Nejvíce to rozčiluje starostu Liscannoru, který musí hned po ránu přivítat ve svém domě královského posla z Nurnu. Přebírá od něj zapečetěnou obálku a dává muži spropitné. Pak si sedá do křesla, popíjí studené mléko a čte. "Hm, hm, tak už je to tady. Oficiální pozvání všech členů Nurnské družiny na oslavu padesátých narozenin našeho krále Torgana Gwendarronského. A manželky a děti mohou s námi. To nás zase bude všechny bolet hlava", rozjasňuje se chodcův obličej a jde s radostnou zprávou seznámit manželku a později i všechny řádné občany Liscannoru. Radost je veliká i když všem je ještě špatně po likéru z jehličí.

O necelých čtrnáct dní později se Liscannorem rozlehl dusot kopyt. "Jede sem spousta jezdců, poďte se na to podívat", volá Éda Tyglík, ještě v nočním úboru. "Podle erbů a barev jsou to Gorganští. To je samotný Gorandir!", piští vedle něj Páin z Nórienu. "Jé hele, co to být za chlap? No, ten na tom zvíře", přidává se poněkud prostší Llynhaard a Páin mu hned ochotně vysvětluje. "To je král sousedního Gorganu, Gorandir Gorganský. A vedle něj je jeho manželka Alnaan, no a támhle to je Manwing, dcera Gorandirova a taky vdova po Halkovi a ta malá, to bude Arnúthien, dcera Manwing a Halka a neteř našeho starosty Rollda a pak je tam eště spousta lidí, co ani já neznám", rozpráví trpaslík a průvod mezitím doraží do vesnice. Král Gorandir sesedá z koně a zdraví se se starostou. "Buď zdráv, Rollde. Tak co, ještě se pořád živíš jako žoldák za peníze?". "Ale občas ano. To víte, Gorandire, tady v Liscannoru máme všichni trochu dobrodružnou povahu", odpovídá s úctou chodec Rolld. "No, že to ale musela odskákat moje jediná dcera. A vnučka vyrůstá bez otce", povzdechuje si Gorandir, ale pak si vzpomíná, že před několika lety vyřešili Nurnští zapeklitou událost v jeho království a pravděpodobně mu i zachránili život, a tak stáčí řeč jinam. "Tak prý má Arnúthien bratrance?". "Má", oddychuje si Rolld, že nepříjemná rozmluva skončila, "Grétta ho hned přinese ukázat. Ještě nechodí a jenom trošku žvatlá. Nikdo mu mnoho nerozumíme. Ale má se k světu". Grétta mezitím přináší malého Arllona, který spokojeně spí v peřince. Tedy až do okamžiku, než jej spatří desetiletá Arnúthien. "Jé, mohu si s ním hrát", volá radostně dívenka, která je napůl z královské krve. Nečeká na odpověď a hned si chce dítě pochovat. Kupodivu je jí na chvíli svěřeno. Jakmile však Arllon opustil matčinu náruč, dává se do šíleného křiku, který se zvětšuje úměrně tomu, jak se ho Arnúthien snaží konejšit.

Mezitím se shromáždila celá vesnice a s úctou sledují panovníka sousedního království, který se zastavil v Liscannoru při cestě na oslavu narozenin gwendarronského krále. Z davu se vyloupla malá postava hobita Jeremiáše a špitla: "Ehm, tedy, pane král, nechtěl byste na chvíli k Hrochovi na žejdlík dobrého hobitího piva? Všem tady by to udělalo radost". "Ale proč ne? Pivo si dám opravdu s chutí. A ty, kluku, už nebreč", obrací se Gorandir k Arllonovi. Manwing bere svoji dceru raději za ruku a předává dítě zpět Gréttě. Gorandir zatím odchází za Jeremiášem. Je neuvěřitelné, že Jeremiáš, ze kterého si občas ostatní utahují, že má U hrocha svinčík, stačil lokál dokonale vysmýčit. Na stolech jsou čisté ubrusy, na židlích dokonce malé přehozy, které zatím ještě nikdo nikdy neviděl, sklenice jsou čisté, korbely také, ani stopa po pavučinách, podlaha září, různé suvenýry, které dobrodruzi přinesli z četných výprav, jsou vycíděné a na stolech jsou květiny. Je možné, že Jeremy zapojil do úklidu i některé z podnájemníků, kteří žijí v hostinci. Gorandir usedá a Jeremy před něj staví pořádný korbel piva, talíř s uzeným a okurkami, košík s ovocem a Jeremyho speciální housky. Přes ruku má čistý ubrousek a zdvořile se klaní. Ostatní si rozpočitě sedají ke stolům a čučí. "Tak, pane král, jen si račte nabídnout, co hrdlo ráčí, taková vzácná návštěva", poskakuje hobit okolo stolu. "Ti teda povim, že vode dneška bude takhle vobsluhovat i nás", šeptá Llandaff svému kolegovi Erlanthovi. "Ba, ba, to si piš a ne že nás zase bude vyhazovat v devět večer a nebude chtít vařit teplý jídlo", přikyvuje Erlanth Linfalas. Gorandir mezitím dopil, utřel si mastná ústa do čistého ubrousku, který mu podal Jeremy. "Máš dobré pivo, ale nyní již musím pokračovat do Nurnu. Očekává nás tam Torgan ještě dnes k obědu. Nashledanou, snad se uvidíme na oslavě", loučí se král a onedlouho se již celý jeho doprovod dává opět na cestu.

Elf Herbert se vrhá zpět do lokálu. "Tak, co nám to tady nechal, hm, maso a Jeremyho housky, to si dám a zadarmo", vrhá se uslintanec na zbytky královské svačiny a nacpává si břich. Na Llandaffův vyčítavý pohled jen brumlá: "Přece to tu nenechám válet, dyť je to dobrý". Spokojený hostinský Jeremiáš se vrací. "Byl tu král Gorandir, byl tu král Gorandir, tady seděl a pil moje pivo, sem nejlepší hostinskej na světě. Rychle, kde mám ňákou tabulku", omámeně sám k sobě promlouvá hobit a nakonec vytahuje ze sklepa dřevěné prkénko, na které rýpe rozpálenou kudlou: "Zde seděl a pil pivo král Gorandir Gorganský". Potom své dílo věší nad židli, u které zatím Herbert snědl všechny zbytky a huláká: "Takže všichni poslouchejte, na týhle židli už nechci nikdy nikoho vidět. Kdo si sem sedne, tomu nenaleju a přetáhnu ho tou nejšpinavější utěrkou!". "Podívejme se na něj, na prcka mrňavýho. Pokud vim, tak ten hostinec patří Rollandě Rhyderský, která ho řádně zdědila po nebožtíkovi Jacobovi a ty to tady jen provozuješ", naoko nasupeně se rozčiluje starosta Rolld, který má poslední dobou sice trochu nepořádek v úředních listinách, ale právní náležitosti okolo hostince U hrocha má v malíčku.

Další den je již časně ráno v Liscannoru velmi rušno. Ozývá se ržání koní a poníků, jsou zapřahány bryčky, připínány zbroje a šperky, zkrátka a dobře nastal den padesátých narozenin krále Gwendarronu, Torgana, a celý den se bude v Nurnu oslavovat, jíst a popíjet. V Liscannoru ten den nezůstane ani noha, snad jen nějaký ten kůň nebo pes. Každý se těší na něco jiného. Nestor Burma se hodlá poohlédnout po nějaké ženštině, Erlanth se bude jistě snažit získat nějaké informace o místě, kde žijí ti nejjemnější kovotepci, aby získal ještě lepší náhražku své paže, Llandaff se těší, že najde někoho na odbornou diskusi na téma 'Elfové včera, dnes a zítra', Lynhaard se těší na to, že se jednou zas pořádně opije (ale nesmí to být cítit po jehličí), Páin na to, že provede po městě svoji ženu Lúniel, hobiti Jeremiáš a Éda si opět hodlají zašpásovat a ztropit nějakou vypečenou legraci, co se honí hlavou kouzelníkovi Plískonovi, to nikdo neví, Herbert je šťasten, že se někde zadarmo nají a napije (to je ovšem společné více členům Nurnské družiny) a Rolld v duchu doufá, že se mu podaří dostat se až do královského hradu, díky vzdálené příbuznosti ke Gorandirovi. Tudíž se všichni řádně oblékli a vypucovali. Nejvíce o sobě dávají vědět dva synové Rollandy a dnes již mrtvého Jacoba, kteří jsou sice slušně a řádně ustrojení, ale nyní běhají a hulákají mezi koňmi, plaší poníky a nakonec musí od Rollandy dostat pár pohlavků, aby dali pokoj. Poslední přijel z lesa Sarim, o kterém nikdo neví, jak daleko to vlastně do Liscannoru má, neboť někdy je to podle Sarima několik mil a někdy hned za rohem. Ale podle pozemkových knih je jasné, že Sarimova samota se nachází dvě míle v lese od Liscannoru. Se Sarimem přijel i Grim a Rion, která má v náručí několikadenní dcerku (jak je u Gorůdyjských zvykem, zatím se nijak nejmenuje). Po horečných přípravách se s východem slunce dávají všichni na pochod k Nurnu.

V Nurnu vládne ohromný chaos a zmatek. Všude se proplétají koně, vozy, opěšalí lidé, každý obchodník se snaží s křikem prodat vše, co se mu nepodařilo za celý rok, pouliční obchodníci nabízejí laciné tretky a ceny v hostincích se na tento čas vyšplhaly do závratných výšek. Tlupa Nurnských si pomalu protlačuje cestu k hradu, kde má na nádvoří být oslava.

"Tak, abych vám to vysvěttlil", snaží se Rolld Erinský překřičet vřavu, "My, jakožto dobrodruzi ve službách Gwendarronu a poměrně majetní občané, jsme pozváni na královské nádvoří, nejvzácnější hosté, králové, šlechtici, rádci, soudci a velmistři cechů jsou pozváni přímo na hrad. My budeme ve společnosti nám podobných dobrodruhů, starostů, kupců, dokařů a bohatších hospodských. No, a zbytek, kterého je většina, bude oslavovat v podhradí a na ulicích. Tak už tam pomalu budem. Teď mám jednu jedinou starost, abych někde našel zvací listinu", šmátrá po kapsách a v sedlové brašně starosta liscannorský a nakonec s ulehčením skutečně vytahuje ten pravý papír, který podává stráži u hradby královského hradu. Na Nurnské je opravdu hezký pohled, neboť všichni jsou v plné zbroji, ale přitom vymydlení a čistí. Manželkám to také sluší a děti jsou kupodivu zticha. Po ověření pravosti zvací listiny jsou všichni bez problémů vpuštěni na nádvoří. O koně je okamžitě postaráno a hosté jsou okamžitě usazeni k provizorním stolům, které jsou v několika řadách rozestavěny na nádvoří. Nad stoly jsou přístřešky a na ubrusech stojí řada svícnů. Sloužící, kteří vidí, že s dobrodruhy z Liscannoru přijelo i několik malých dětí, přinášejí i kolébky, aby i ti nejmenší měli pohodlí. "Zatím se posaďte, jídlo zde bude okamžitě. Po obědě vás přijde pozdravit samotný Torgan Gwendarronský a jeho žena Dolnaen", oznamuje Nurnským jeden z dvořanů. Do Sarima jako by uhodilo a jeho vnitřní hlas mu našeptává: "Teď máš příležitost ukázat se přede všema jako chlapák. Rychle běž pro nějakej dárek pro krále. Třeba si tě všimne a svěří ti v léno ten les za Liscannorem, co v něm žiješ. Běž rychle a nikomu nic neříkej". "Hned sem zpátky", vykřikuje náhle druid Sarim a pádí zpět do města až mu jeho tři pláště vlají ve větru. Zabíhá do klenotnického krámku, kupuje zde zlatý prsten a maže zpátky na hostinu. Zde jsou zatím ostatní opravdu královsky obsluhováni. Podávají se ušlechtilá vína, pivo, kořalka, drůbež, zvěřina, rožní se selata, kůzlata a jehňata, nosí se koše s ovocem, pečené ryby, ještě teplý chléb, sladké medové koláče a jiné cukrovinky. Zpočátku se všichni snaží jíst slušně a vychovaně. Okolo Nurnských sedí mnoho členů jiných družin, známí obchodníci a všichni pochopitelně s rodinami, včetně dcer. A právě ty se stávají terčem Nestora Burmy. Již v trochu podnapilém stavu se zvedá ze svého místa a přisedává si k rodině jednoho z Nurnských kovářů, který má dvě dospívající dcery, dvojčata. "Tak co, děvenky, jak se máte? Můžu vás pozvat na skleničku?", objímá obě dvojčata umatlanýma rukama válečník a starý pirát, aniž by si uvědomoval, že dnes je zde všechno zadarmo. "My nevíme, až co řekne tatínek", říká jedna jako druhá. "A na tatínka se vykašlete, kdepak bydlíte?", zajímá se Nestor Burma a posiluje se lokem kořalky. Jedna z dívek mu s chichotáním skutečně prozrazuje místo svého bydliště i noční dobu, kdy je může navštívit. "Vypadni vod mejch dcerušek", řve náhle na Nestora jejich otec, chlap jako hora. "Dyť už du, už du", spokojeně mu odpovídá Nestor a jde se pochlubit ostatním. "He, hééé..., to je vážně ééé... být dobrý", mlaská na Nestora kroll Lynhaard, nos má již řádně červený a alkohol je z něj cítit všemi směry. Kouzelník Llandaff tiše sedí u stolu, decentně pije červené víno a rozhlíží se. Náhle jeho zrak uvázne na velmi pohledné elfce, která sedí s jinou družinou u jiného stolu. "Hm, to se na to podívejme, taková krasavice a sedí s takovejma hnusnejma podivínama. Co kdybych se jí nabídl jako společník?", ptá se sám sebe elf a dává si na kuráž. "Jedna, dvě, tři, čtyři, pět... až řeknu deset, tak k ní pudu... šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct... co, deset už bylo, tak teda teď, hlavně nesmim koktat", povzbuzuje se čaroděj a zvedá se od stolu. "Krásný den přeji, krásná dámo, dovolte, abych se představil. Mé jméno je Llandaff z Quonsettu a bydlím v Liscannoru nedaleko odtud. Mezi mé koníčky patří studium magie a starých písemností, ale nejsem žádný suchar a mám rád veselou a vtipnou zábavu na úrovni", vysoukal ze sebe jedním dechem Llandaff a v duchu si oddychl, že nezbytné formality má za sebou. "Gruniel Arthinská", dostává se Llandaffovi slušné odpovědi, ale věc není tak jednoduchá. Vedle elfky se zvedla postava chlupatého barbara a položila svoji pracku čaroději z Quonsettu na rameno. Llandaffa ovanul kyselý pach piva. "Hele, kašpare, říkám ti po dobrym, vypadni vod ní, nebo uvidíš!". "No dovolte, pane, my si tykáme? Pouze jsem tuto dámu slušně oslovil a nedýchejte mi laskavě do obličeje. Mohl bych se pozvracet!", odbývá naoko klidně Llandaff barbara, ale odvaha, kterou tak dlouho v sobě burcoval, mu pomalu dochází. Barbar se chápe jílce meče, ale při spatření královských gardistů a ledovém pohledu od elfky si raději sedá zpět a nenávistně si cosi mumlá do vousů upatlaných omáčkou. "Ehm, ehm, zde asi nebudeme míti klidu, krásná elfko. Nešla byste raději k našemu stolu? Mí společníci nejsou takoví burani, jako ten pán tady", trochu lže Llandaff a jeho chování má úspěch. Odvádí elfku ke svému stolu a usazuje ji na místo po starostovském páru, který byl mezitím skutečně pozván do hradu, zřejmě na Gorandirovu prosbu. Llandaff se snaží ze všech sil a elfka je jeho značným, ale sympatickým zájmem potěšena. Na druhý den si Llandaff domlouvá schůzku v nejluxusnějším Nurnském hostinci U korbele červenýho. Poté Llandaff odvádí Gruniel k jejímu stolu a ještě se jí ptá: "Kdo je ten barbar, co se neumí chovat?". "Gruniel k němu tázavě zvedla velké oči. "No, abych tedy byl upřímný. V jakém je k vám vztahu?", vypadla rychlá odpověď a tazatel zrudl. "Aha, v žádném. Jen mě obdivuje a neustále se mi dvoří, ale já k němu nic necítím, je to vlastně čuně", pobaveně se na Llandaffa usmála elfka a ten se okamžitě cítí na vrcholu blaha. "Tak tedy zítra U korbele", loučí se Gruniel s Llandaffem. "Ano, zítra, zítra bude můj velký den", raduje se v duchu elf a umiňuje si, že dnes již nebude raději nic pít. "He... hele, co to být za tudlenctu, to buch... buch... buchtu?", ptá se čaroděje již totálně opilý Lynhaard, ale odpovědi se již nedočkal a svalil se pod stůl.

"Přichází král", ozvalo se od brány a všichni vstávají od stolů. Z brány vychází královský průvod a většina Nurnských tak poprvé na vlastní oči spatřuje krále Gwendarronu. Přichází obklopen osobní stráží a několika vysokými úředníky. Po jeho boku jde královna Dolnaen. Torgan je pomenší muž statné postavy, na jehož skráních jsou patrny první šediny. No, prostě král, co vám mám furt povídat. Hosté tedy vstávají, tedy ti, co ještě mohou, a krále zdraví, přičemž vytvářejí špalír, kterým král a jeho doprovod procházejí. Torgan Gwendarronský kyne pravicí a odpovídá na pozdravy. Náhle to v davu zašumělo. Dopředu ke králi skočil plešatý chlap v podivném obleku. Králova garda okamžitě zaštiťuje svého panovníka. Že by pokus o atentát? Ne. To jen na sebe upozorňuje druid Sarim Gorůdyjský, též zvaný silný a udatný. "Pane králi, pane králi, jsem váš oddaný služebník, Sarim z lesa, mám pro vás velký dar, ehm, ehm", řve druid a cpe se před Torgana Gwendarronského. "Hm, to je od tebe pěkné, věrný služebníku", říká král a jeho osobní pobočník přebírá od druida prsten, který musí být ještě prozkoumán. Sarim dychtivě čeká. Král však již jen kývá hlavou a jde dále. "He, pane král, jsem Sarim, Sarim z Lesa...", smutně kouká druid za odcházejícím panovníkem. Nic se neděje. "Nezdvořák, to si myslí, že ten prsten byl zadarmo? A co bude s lesem? Hm, to sem zase dopad", mumlá si pro sebe druid a obrací se na Rion a Synka Grima: "Balíme, deme domů". Rion je ráda, neboť Dcerka již začíná plakat a Grim je opilý tak, že je mu to jedno. Ostatní usedají a věnují se dále zábavě, o kterou je všeobecně postaráno. Je vyhlášena soutěž v šipkách. Z Nurnských se do ní hlásí Éda a Erlanth. "Mrzáci do soutěže nesměj", utrušuje jedovatou slinu kouzelník Herbert, mordýř pana Pitky. K překvapení všech však jednoruký elf Linfalas celou soutěž vyhrává a shrabuje naditý pytlík zlaťáků. "Ble", vyplazuje Erlanth jazyk na Herberta a ten se dusí vztekem. Naproti tomu v soutěži přetahování lanem jsou Liscannorští ve druhém kole poraženi od družstva námořníků, a tak raději zapíjejí žal.

Roznáší se již alespoň šestý chod, když k liscannorským přicházejí dvě postavy. Oba dva jsou našim dobrodruhům dobře známi. Je to pan Liška, otec Grétty, a pan Ličong, otec vdovy po zloději Čagdanovi. Oba seděli celou dobu o tři stoly dále a nyní jim již také svítí očka. "Dobrý podvečer", přejí oba muži a přisedají si. Chvíli si s dobrodruhy povídají, tedy převážně s Llandaffem, Erlanthem a Plískonem, neboť ostatní již mají trochu v hlavě. Llandaff se vyptává, jak jdou obchody, jaké se nyní dováží zboží z dalekých krajů a na spoustu jiných věcí. Liška i Ličong ochotně odpovídají. "A víte co, pánové?", ptá se najednou pan Liška. "Nevíme", moudře na to dí Llandaff. "Poslední dobou několik našich kolegů a myslím, že i tady syn pana Ličonga, udělali poslední dobou moc dobré obchody v zemi Karwell, na východě", dí pan Liška. "Ano, to je pravda. V Karwellu totiž bylo letos pěkné sucho a úroda podle toho vypadala. Navíc se tam možná chystá občanská válka a na potravinách tam tedy jde pěkně zbohatnout. Syn si za jedinou výpravu do Karwellu koupil pěkný dům", připojuje se i pan Ličong. "V tom je jediný problém, v té hrozící válce. Může tam být nebezpečno, ale na potravinách si tam určitě můžete pěkně namastit kapsu", pokyvuje hlavou pan Liška, majitel hostince U lišky. "Nó, to je vopravdu zajímavý. Ňáký peníze by se nám vopravdu hodily", říká na to Erlanth Linfalas. "Pokud byste chtěli, můžete se zítra stavit v přístavu u hlavního skladiště. Tam byste mohli nakoupit spoustu zásob za výhodných podmínek a ve vedlejší ulici prodávají i koně a povozy. Nic není problém", přihýbá si z korbele pan Liška. "Tak jo, ale až odpoledne, do tý doby něco důležitýho mám", říká Llandaff a loučí se s oběma chlapíky, kteří se již musí věnovat manželkám.

"Už padla tma, to se podíváme za dvojčaty", probral se z opojení Nestor Burma a vytrácí se z oslavy na udanou adresu. "Holčičky, nožičky, buřt a párek", brumlá si starý pirát a těší se na následující události. Přes hromady opilců, kteří se celý den nalévali kořalkou na účet krále, se Nestor nakonec dostává ke kovárně, kde mají obě děvčata bydlet. "Hojhó, hojhó, okno je otevřené, u všech mořskej ďáblů, to bude noc!", raduje se Nestor Burma. Z otevřeného okna v podkroví je dokonce spuštěno lano, po kterém se Nestor začíná sápat nahoru. A už je nahoře a přehupuje se přes okno. V pokoji je tma. "Děvčátka, to jsem já, nejlepší milovník na světě. Přišel jsem za vámi". Z kouta se ozvalo zachichotání. Náhle se v pokoji rozžíhá lucerna. V jejím světle stojí starý kovář s karabáčem v ruce. V koutě se smějí obě povedená dvojčata. "Ty mořskej usmolenče. Přišel si mi kazit dcery? Tumáš, lumpe!", křičí kovář a přetahuje Nestora pořádnou ranou. "Au, au, au", křičí Nestor a kryje si obličej. "A tumáš, a tumáš, ty nasolená tresko, ty smradlavej slanečku, ty opilče!", huláká otec obou dcer a mlátí dále do Nestora. Ten vidí, že z toho asi nic nebude a jímá se skákat z okna. Při letu jej ještě doprovází kovářův řev. Nestor dopadá tvrdě na zem. Pak si uvědomuje, že má u pasu meč. "Ty, ty, lumpe, ty mi budeš kazit zábavu!", rozčiluje se pirát, ale pak se uklidňuje: "Klid, dyť má pravdu. Na jeho místě bych neudělal nic jinýho. Přeci nebudu někoho mordovat v Gwendarronu, sem řádnej občan. Nejsem úchylák jako Herbert, co zabil Páinovi tchána. Teď si pěkně zajdu k Červený sedmě a pořádně se odreaguju", uklidňuje se Nestor Burma a míří si to do vyhlášeného nevěstince.

"U všech chcíplejch ardasanskej krys. To je hodin. To zpátky do Liscannoru nestihnu", vzkřikl náhle Llandaff. "Kruci, zejtra je můj velkej den. To nesmím přijít pozdě ke Korbelu. Musim přespat ve městě". Llandaff se zvedá od hostiny, mdle se loučí s ostatními a jde shánět ubytování. "Pudu k Hroznu, tam se dá docela slušně vyspat", uvažuje čaroděj pro sebe. Onedlouho se skutečně ocitá na místě. Vstupuje dovnitř a požaduje nocleh. "Nemáme pokoje, je plno", dostává se mu odpovědi. "Ale prosím vás, jeden pokojíček pro váženého občana", žadoní Llandaff, kterého pobyt pod širým nebem mnoho neláká. "Nó, možná by se tu něco našlo. Padesát zlatých". "Upadls na hlavu, vydřiduchu?", oprávněně se rozkřikuje Llandaff. "To víte, dneska je všechno mnohem dražší, to ty oslavy. Dostanu čtyřicet na ruku a můžete se jít hned ubytovat a máte to i se snídaní". "Cha, lumpe! Do vašeho podniku už nikdy nezavítám. Už ani měďák u vás neutratim!", s těmito slovy se Llandaff loučí a odchází hledat dále. Asi po hodině se skutečně ubytuje v nuzné putyce U slamáku. Pevně zahalen do svého kouzelnického pláště a v botách, neboť se obává blech a švábů, přečkává noc.

Další z Nurnských kouzelníků, Plískon, uvažuje o zítřejším dnu. "Prej přiďte si zejtra do skladu, že prej výhodný ceny. To bych se na to podíval. Ten co má ten sklad, je určitě bohatej. A všechno to získal tim, že okrádal chudáky a dřel kůži ze sirotků. Boháčům se nikdy nesmí věřit. Ale počkejte, vono na vás taky dojde. Lid se vzbouří a smete vás. A pak si bude vládnout sám. A já se teďka seberu a ten sklad si pořádně vobhlídnu, všechny účetní knihy vám prohledám a vodhalim Velký spiknutí boháčů a pak to řeknu lidu!", bručí si do vousů Plískon, který se právě celý den cpal na účet toho největšího boháče v zemi, krále Torgana. "A taky se podivám, co je nejvýhodnější na obchod. Abych to mohl potom rozdat chudákům, aby si mohli koupit zbraně a povstat proti pánům". Takto přemýšlejíc o nesmyslech se kouzelník Plískon plíží k hlavnímu skladu. Sklad je uzavřen, je slyšet jen šplouchání vln nedalekého moře a kroky stráže. "Počkej, tebe převezu, služebníku bohatých", jásá v duchu Plískon a pomocí kouzla se přenáší přímo do skladiště. Ocitá se v naprosté tmě a chvíli je dezorientován. Pak rozvěcí lucernu a vidí, že se ocitl v dlouhé chodbě, z níž vedou dveře do jednotlivých skladovacích prostor. Tam se všude vrší pytle se zásobami. Plískon se zde chvíli potuluje, až se ocitá v místnosti plné knih a pergamenů. Hbitě ze sebe stahuje plášť, hází ho na okno a rozžíhá lucernu jasným plamenem. "Tak, a teď tu odhalim všechny lumpárny", mumlá si Plískon a studuje potřebné materiály. Věnuje se tomu asi dvě hodiny, ale nenachází nic podezřelého. Spisy jsou vedeny řádně a se všemi náležitostmi. Dodávky obilí určené na odvoz do dalekých krajin a naopak potraviny přivezené z daleka jsou zde řádně sepsány. "Tak se aspoň podivám na ceny, za jaké nakupovali, abych věděl, o kolik nás zítra budou chtít obrat", pronáší kouzelník a opět se vrhá do studia. Zjištěné ceny si pečlivě zapisuje na ukradený čistý pergamen. Již téměř svítá, když se Plískon opět dostává zpět do města.

Této noci spali někteří Nurnští ve městě, ale většina se k ránu vydala zpět do Liscannoru. Llandaff se ovšem vzbudil U slamáku velmi brzy. Dal si skromnou snídani, vyčistil si šat a zuby, přičísl si vlasy, několikrát se zazubil na zkoušku před zrcadlem, zkontroloval měšec se zlaťáky a ve stanovenou dobu se odebral na sraz s elfkou Gruniel. Cestou si ještě zašel koupit nový klobouk a takto vybaven dorazil na místo přesně. Gruniel dorazila o chvíli později. "Ééé, do... do... dobrý den, pře... pře... přeji", znervozněl Llandaff, když se na něj elfka mírně usmála. "Tak půjdem, jak jsme se včera dohodli, ke Korbelu?", ptá se Gruniel a Llandaffovi její milé chování dodává odvahu. "Samozřejmě, samozřejmě, jdem, jistě se vám tam bude líbit". Llandaff je unešen elfčiným chováním i nespornou krásou. Temně zelené mandlové oči působí na čaroděje jako desáté pivo u Supího pařátu. Omámen vede Gruniel do hostince U korbele. Hned u dveří se jich ujímá obsluha a oba jsou uvedeni na místa. Hostinec U korbele má opravdu vynikající prostředí a právem platí za nejluxusnější ve městě. Ovšem za každý přepych se musí platit. Llandaff se již trochu vzpamatoval a objednává víno. "Prosil bych to nejstarší a nejlepší červené víno, které zde máte!". "Jistě, pane, v tom případě bych vám doporučoval mallikornské červené, ročník 960", klaní se obsluha. "Sem s ním", objednává Llandaff a netuší, že dělá chybu. Pravda je, že takový dobrodruh si přijde na pěkné peníze, ale co je moc, to je moc. Zatím čaroděj nic netuší a objednává i několik chodů jídla. Gruniel je velmi potěšena a z Llandaffa spadá veškerý ostych. Brzy se dovídá, že Gruniel je svobodná a žije v jedné vesnici na jih od Nurnu. Vesnice se jmenuje Vodomlaty a svým charakterem je velmi blízká Liscannoru, neboť byla také založena dobrodruhy. Ona sama je prý hraničářkou a byla již na několika menších výpravách. Oběd velmi příjemně, ale také rychle utíká a nakonec dochází k placení. Llandaffovi je předložen účet. Čaroděje málem trefí šlak. Jídlo je sice drahé, ale mallikornské červené 960 tomu nasazuje korunu. "Kruci, ovládej se chlape, musíš to zaplatit a ani nehnout brvou. Už si v životě nic s žádnou ženskou nezačnu. To bych brzy žebral", ozval se v elfovi vnitřní hlas. "No, víte, takovou částku u sebe pochopitelně nenosím. Musíte se mnou někoho poslat domů, já to samozřejmě vyrovnám", potí se Llandaff a jeho přání je vyhověno. Venku se Llandaff loučí s Gruniel neurčitými slovy: "Tak se určitě ještě uvidíme, stav se někdy v Liscannoru". Nutno podotknout, že mallikornským červeným si oba připili na tykání. Elfka je poněkud zmatena náhlým obratem v Llandaffově chování, ale slibuje, že se určitě staví. Pak se oba loučí a Llandaff v Liscannoru skutečně poctivě platí chlapci, kterého s ním poslali. Pak si jde lehnout do postele a dává si na hlavu studený obklad.

Přes den se všichni Nurnští dali víceméně dohromady a k večeru jsou opět v Nurnu u skladiště s tím, že se tedy vydají za obchodem do Karwellu. U hlavního městského skladiště, které již důvěrně zná Plískon, skutečně již stojí pan Liška s panem Ličongem. Všichni se navzájem zdraví, potřásajíc si pravicemi. "Chtěl bych omluvit mého zetě Rollda, dnes spal s Gréttou u nás a za obchodem do Karwellu se nehodlá vydat. Prý mu není ještě dobře po nějaké předchozí výpravě, ale řekl bych, že je trochu líný a chce si raději trochu užít rodinného života", říká ještě Liška. Oba muži, hostinský a obchodník, poté vysvětlují, kde se dají koupit koně a vozy. Pak ovšem přichází to nejdůležitější. "No a na čem se dá v Karwellu nejvíce vydělat?", ptá se Erlanth Linfalas. "Myslím, že na obilí, když tam byla ta neúroda", míní Liška. "He, obilí, co to být?", ptá se kroll Lynhaard, který donedávna ještě žil v jeskyni a živil se lovem. "To máš to, co roste na poli. Třeba pšenice, ječmen, žito a tak podobně. A dělá se z toho třeba chleba a Jeremyho housky, co se jima vždycky cpeš U hrocha", odpovídá krollovi Páin. "Aha, tráva", moudře pokyvuje hlavou kroll. "Syn říkal, že se tam dá dobře vydělat i na mase, já bych vezl maso", dává se do řeči pan Ličong. "A já zas obilí", dupe nohou pan Liška. "Říkám, že maso!". "Obilí!". Dva vážení občané města se začínají hádat. "Nechte toho, stejně naložíme vod všeho něco", překřikuje je moudrý Llandaff a pokračuje: "A jak to uděláme? Kolik vezmem vozů a budeme obchodovat každý na vlastní pěst nebo dohromady?". "Samozřejmě dohromady! Aby jsme dopadli všichni stejně a bohatí zase neokradli chudé", plácá Plískon. Po chvíli dohadování se však nakonec vytvářejí tři dvojice, které chtějí vyrazit hned následující den. Lynhard a Éda Tyglík hodlají vyrazit až napozítří, neboť jim není ještě zcela dobře. Dohromady se tedy dávají: Llandaff a Páin, Erlanth a Nestor Burma, poslední dvojici tvoří zákonitě Sarim a Plískon, neboť zbyli poslední a nikdo je nechtěl k sobě. Každá dvojice si kupuje velký vůz a ke každému ještě pár koní. Do útrob vozů se stěhují pytle s obilím, sudy s nasoleným masem, sušené ovoce, soudky s medem a v neposlední řadě i alkohol, na který vsadila většina dobrodruhů. Na návrh Plískona je ještě zakoupena malá bryčka, do které je uloženo několik pytlů s ovsem pro koně. "Podívejte se kolem. Stojí tu sedm povozů a nás je šest. Někteří musí také jet na koních a zajištovat vozy. Budeme muset najmout ňáký vozky, co se o vozy postaraj a daj majzla na koně", pronáší moudře Llandaff a Erlanth přikyvuje. Nurnští se tedy vydávají k místním stájím, kde zevlují vozkové různých ras. Každá dvojice si někoho najímá na vlastní pěst. Sarim s Plískonem si vybírají statného barbara Regvase, který působí dobrým dojmem a přibírají i hobita jménem Kozlík, na kterém je zajímavé to, že je majitelem papouška. Llandaff s Páinem si vybírají dva kudůčí bratry, Mokrovouse a Šplota, a člověka Smraďocha. Erlanth s Nestorem se o své zboží postarají raději sami. Zbývá již jen poslední rozloučení s Liscannorem. Páin k sobě tiskne svoji Lúniel a laská syna Lúina na hlavě: "Tak já se zase vrátím a něco vám přivezu. Určitě tam zbohatnu. Tak tady na sebe dávejte pozor!". Od lesa přichází Sarim Gorůdyjský. Pohled na nejstaršího žijícího člena Nurnské družiny je minimálně zajímavý. Po dlouhé době Sarim zahodil, či spíše dobře uložil své provázkové sandály a obul si vysoké kožené boty, pocházející ještě od nebožtíka Jacoba. Tyto boty tvoří jedinou normální součást druidovy výstroje. Jinak je Sarim vystrojen jako hastroš. Přes pytlovitý oděv má přehozeny hned tři pláště najednou, okolo krku mu chrastí spousta korálí a amuletů, lysou hlavu má ponechanou napospas počasí a přes záda má přehozenou tornu s fusakem. Ten fusak! Trčí z něj sbírka holí, které druidovi čouhají přes rameno a klepou o sebe. Na druidových rukou se blyští prsteny a náramky. Chlapík jako rys, tenhle druid z lesa.

Nezbývá již nic jiného nežli vyrazit. Šestice dobrodruhů, pět najmutých vozků a čtyři vozy se na sklonku léta vydávají na východ. Následujícího dne má se svým vozem vyrazit ještě Lynhaard Rugornský a Éda Tyglík. Oba mají po oslavě menší zdravotní problémy.

"Hej hola, slunce svítí, ptáci zpívají, to je příhodná chvíle na zvolení vůdce výpravy", dí Nestor Burma. Erkly Plískon si sice mumlá cosi o zlých vůdcích s utlačovatelskými sklony, ale ostatní souhlasí. Vítězně z volby vychází dvojice kouzelníků, Llandaff a Erlanth. "Tak to musí bejt ještě jedno kolo", moudře dí trpaslík Páin. "A né, nám se to tak líbí, my budeme vůdcovat voba dva", mazaně pronáší Llandaff, který podvědomně tuší, že proti Erlanthovi by v další kole neměl šanci. Erlanth kývá hlavou a valí chrpové bulvy. "To je teda pěkná blbost, cos řek, Llandaffe. Každej trouba přeci ví, že dva kapitáni na jedný lodi nemůžou bejt!", volá rozhořčeně starý námořník Nestor Burma, ale ostatní se tváři nezúčastněně a proti této neobyčejné tuposti již nikdo neprotestuje. Kdykoliv se má nyní něco rozhodnout, oba vůdci se nejprve poradí, a pak to oznámí ostatním. V kritické chvíli, kdy je potřeba pevný a rozhodný hlas, je tato situace více než na pováženou.

Pomalu se vozy naplněné zbožím sunou na východ. Jeden ze dvou vůdců, Llandaff, má pod pláštěm ukrytou velmi cennou věc. Tak cennou a mocnou, že ji Nurnští raději zatím nechávali na pokoji. Pod Llandaffovým pláštěm je totiž ukryta křišťálová koule. Éda a Lynhaard mají u sebe také jednu, úplně stejnou. Pomocí těchto koulí jsou obě skupiny schopny se spolu dorozumět na velkou dálku. Do této chvíle byly obě koule uloženy na dně truhly u starosty Liscannoru a nikdo je nepoužíval. Za situace, kdy je však družina hned na počátku výpravy rozdělena, bylo rozhodnuto, že v zájmu rychlého shledání budou tyto vzácné předměty použity.

"Blééé... ,ééé... , šhhmm", ozval se odporný zvuk zvracejícího krolla, který se právě probudil. Lynhaard se podrbal ve vousech, hlasitě si říhl, ještě několikrát vnořil hlavu do špinavého vědra a pak se posadil. "Ehm, já asi kapku opitý, hlava bolet moc", zabrumlal si pro sebe a natáhl si špinavé podvlíkačky. Pak schází dolů po schodech kamenného domu, který obývá společně s vdovou po Jacobovi, Rollandou Rhyderskou. Ta je neobyčejně čilá a mezi vařením oběda, ještě stačí uhlídat své potomky, kteří platí za největší dareby v Liscannoru. "Hele, Lynhaarde, před chvílí tu byl Éda Tyglíků a říkal, že je nejvyšší čas vyrazit nakoupit vozy a zboží pro Karwell", obrací se Rolanda na Lynhaarda. "Ba, ba, to být pravda", přikyvuje kroll a onedlouho je již možné ho spatřit společně s hobitem Tyglíkem, jak v městském přístavišti nakupují vše potřebné. I přes silné bolesti břicha je Lynhaard stále velkým zastáncem alkoholu a neváhá proto také nekoupit neobyčejně mnoho soudků s vínem a kořalkou. "Kde se pít alkohol, tam dobře žít lidem, trpaslíkům i krollům", mumlá si ponaučení zděděné po předcích a Éda Tyglík vesele poskakuje okolo. Vůz je za chvíli plný různých potravin a alkoholu. Lynhaard má však ještě jeden nápad, a tak je ještě přikoupeno několik sudů s olejem, ve kterém chce mazaný kroll uchovávat maso, aby se nezkazilo. Éda mezitím dumá nad problémem, zda budou oba stačit na obsluhu a obranu vozu v nebezpečných končinách. Jeho bystrý zrak náhle zpozoruje jakéhosi barbara, který hladí jejich nové koně. "Hej ty, nech ty koně na pokoji, ještě nám je zkazíš", volá hobit na barbara, ale nemyslí to zle. "Nebojte se, pane, nic jim neudělám, já koním dobře rozumím", zní na barbara překvapivě kultivovaná odpověď. "Aha, tak koním dobře rozumíš? A nechceš jet s náma na východ. Vyděláš si pár zlatejch a koupíš si vlastního koně". "To bych moc rád. Já se menuju Sivel Chrastník a nemám nikde domov", natahuje barbar ruku k Lynhaardovi a Édovi. Je přijata a po chvíli se poslední vůz Nurnské družiny vydává na východ. Má sice den ztráty, ale obě skupiny mají křišťálové koule, kterými spolu udržují spojení a korigují tak svoji trasu, aby se co nejrychleji opět dali dohromady.

* * *

Odvraťme na chvíli pozornost od Nurnských a podívejme se za jedním krollem, který bude mít za několik dní co do činění s Nurnskými a bude dokonce přijat do jejích řad. Ten kroll si říká Ušoun, nebo také Tři Vepři. Je to úchyl. Je jím tak už od dětství. Ve svém bědném životě nepoznal nic nežli násilí a pach krve. Má krev rád. Vzrušuje ho její sladký zápach, má ji rád, když mu stéká po rukou. Rád vraždí, nejraději ze zálohy, v hloubi duše je to totiž zbabělec. Přepadnout někoho slabšího, vztáhnout svoji pracku na něčí krk, to je jeho. Je to úchyl. Někdy se také přidá k někomu, kdo mu nabídne pohostinství a střechu nad hlavou. Chvíli předstírá přátelství, ale pak se pod pláštíkem noci plíží podřezat hostiteli hrdlo. Co se týče zabíjení je velmi vychytralý a úskočný. Často sedí sám pod hvězdnou oblohou a myslí na další vraždy. Zabít ženu, muže, dítě, starce, nemocného, spícího, opilého nebo třeba jen zvíře, to je přesně to, co Ušoun k životu potřebuje. Možná si myslí, že je v právu, možná se někomu mstí, třeba tak jen ukájí své pudy, ale pro normálního člověka je to obyčejný úchylák. A tenhle Ušoun se teď plahočí v Karwellu a přemýšlí, komu by zase ublížil. Nechme ho ještě nějaký čas plahočit a snít o krvi, však se s ním ještě setkáme.

* * *

"Hej, dobrý muži, co je támhleto za most?", oslovuje jednoruký Erlanth Linfalas jakéhosi pocestného, který vleče otep dříví. "To je hraniční most. Za ním je Karwell, země východní a divoká", odpovídá muž a jde dále za svojí prací. "Konečně jsme tady, prodáme všechno zboží a napakujem si kapsy", volá nadšeně trpaslík Páin. Ostatní si však raději chystají peníze a tajně také zbraně, neboť vědí, že hranice bývají v těchto časech střežené a stráže bývají často nervózní. Vozy se blíží k mostu. Ráno se Nurnští ještě stavili v Antrinu, posledním jim známém městě, a nyní jsou tedy před branami Karwellu. Pod ním je zrádný Lismorr a ještě více na jihu prokletý Armiden. Družina je obklopena vojáky, kteří stroze požadují clo. Je okamžitě zaplaceno. "Dávejte si pozor, co nevidět se zde bude válčit. Kestorovi z Rufinu se podařilo odtrhnout východní provincie a spojil se se Suliskerem Lismorrským", varuje Nurnské statný setník. "A co se zde vlastně děje? Jsme jen obyčejní obchodníci", ptá se zvědavě Nestor Burma. "Nelži, chlape! Nejste obyčejní obchodníci. Jste ozbrojení až po zuby. Zřejmě jedete skutečně za obchodem, ale nejste normální obchodníci. Mord je z vás cítit všemi směry. Ale to je mi jedno. Vězte však, že jestli se pokusíte dovézt to zboží ke Kestorovým bastardům, zle se vám povede! Pokud to zboží prodáte v našem městě je vše v pořádku a vy si bezpochyby namastíte kapsy. Tak už jedte!".

"Hm, zvláštní kraj. Je to tu cítit krví, ale i penězi", pokyvuje hlavou Llandaff. Nurnští jsou rozhodnuti prodat zboží co nejvýhodněji a pak rychle zmizet. Hodlají však nejprve zjistit ceny ve všech městech. Je jim jasné, že ceny budou směrem na východ vzrůstat. Vzrůstat však bude i nebezpečí. Zatím je cesta bez problémů. Na východě se však objevují kopce do kterých směřuje i jediná cesta a malá říčka Blonky. To místo se jmenuje Bláznova rokle. Padá soumrak a začíná být špatně vidět. Je rozhodnuto, že noc raději dobrodruzi stráví v poslední vesnici před Bláznovou roklí. Zastavují před velkým zájezdním hostincem U Zrzavé hlavy. Vozkové vypřahají koně a Nurnští vcházejí dovnitř. Objednávají si pořádnou večeři a nocleh. Večer tráví většina druhů páčením informací z místních opilců, přičemž mávají mapou. "A co je na tomhle místě, a co je tady, a proč se tohle místo menuje tak a ne jinak?", padají dotazy, ale celkově se dozvídají jen věci obecné a ještě zkreslené. Místní sedláci kupodivu nevědí, kde se skrývají ukryté poklady, ani kde jsou krásné dívky na vdávání. Obecně lze získané informace shrnout takto.

V zemi Karwell vládne starý král Blastor Karwellský s manželkou Gristlicí. Mají dceru Nardolu. Ta je údajně velmi pohledná a zájem o ni projevil správce východní provincie Kestor z Rufinu. Tento odporný stařec se o ni začal ucházet. Bylo mu jasné, že bude odmítnut, ale potřeboval záminku, jak vystoupit otevřeně proti starému králi. Již předtím totiž uzavřel tajnou dohodu s králem sousedního Lismorru, který mu přislíbil pomoc. Kestor tedy otevřeně požádal Nardolu o ruku a byl odmítnut. Přesně, jak si to naplánoval. Přísahal, že se pomstí a odtrhl své provincie. Pomohla mu k tomu i těžká neúroda, která postihla zvláště východní část země. Slíbil obyvatelstvu jídlo, které je prý ukryto v královských sýpkách. Došlo k prvním střetům v oblasti, která se nazývá U šedého. Obě strany však zatím upevňují své pozice a sbírají vojáky. "Takže jestli se chcete napakovat, tak to udělejte rychle", radí hostinský Nurnským, když jim přinesl šesté pivo. Zatímco ostatní vyzvídají informace, zvedl se ze své židle Sarim Gorůdyjský. "U všeho smradlavýho plevele. To se mi nelíbí. Dyť sem do tohodle podniku investoval takový prachy. Radšejc sem je měl nechat na hromadě ve sklepě. Musim si eště přivydělat bokem", mumlá si pro sebe starý druid. Rozhlíží se okolo a spatřuje skupinu vesničanů, kteří mažou karty o peníze. "Ha, to je něco pro starýho Sarima. Teď vám, panáčkové, ukážu, jak hraje karty ten nejlepší chlap na světě". Na ta slova si Sarim vytahuje ze své torny ještě jeden plášť. Ačkoliv je v místnosti teplo, neváhá a přehazuje si jej přes sebe. Je to speciální plášť s dlouhými rukávy. A v těch rukávech jsou speciálni úchyty. Do takového úchytu se pěkně strčí karta navíc a obratným pohybem se pak vytáhne. Sarim ještě zjišťuje, co že to místní občané hrají. Hned je mu jasné, o co v jednoduché hře jde. "Dobrej večír vespolek přeju, vážení pánové. Sem pocestnej, co si občas děsně rád zahraje kartičky. Jen tak pro zábavu o pár zlaťáčků. Ukažte, já teď ty kartičky zamíchám, aby vás z toho nebolely ruce", lísá se do společnosti druid a staří násoskové jsou rádi, že někoho oberou. To se ale šeredně mýlí, neboť starý podvodník Sarim, který má ruce obratné a mrštné, si při míchání pouští několik vysokých karet do rukávu. S těmi mu potom nečiní žádný problém vyhrát několik her za sebou. Jeho protihráči jen smutně koukají, jak se jejich peníze přesouvají k povedenému druidovi. "Jejda, to mi to dnes ale jde, to se mi už dlouho nestalo. Já většinou totiž prohrávám. To mám štěstí, to mám štěstí", brumlá spokojeně Sarim, ale ostatní již něco začínají tušit. "Hele, ty, proč seš tak strašně nabalenej a proč furt mícháš ty karty, když je má míchat ten, co prohraje?". "Ááá, cha, chá, to já jen tak, abych vám ušetřil práci a ten plášť mám na sobě, protože mám tuze zvláštní nemoc", vymlouvá se zkušeně druid, "To sem najednou ňákej vospalej, asi si půjdu muset lehnout", dekuje se pryč Sarim a bleskurychlým pohybem smetává vyhrané peníze do kožené mošny. "Dobrou noc, dobrou noc, mějte se móc dobře". Sarim peláší pryč od stolu do pronajatého pokoje, pronásledován podezíravými pohledy. Nahoře zalézá pod deku a při svitu svíce přepočítává svoji výhru.

Následujícího dne vozy opět vyjíždějí na cestu. Nurnští míří do města Hallen, které se nachází brzy po průjezdu Bláznovou roklí. Cesta začíná pomalu stoupat a vozy zpomalují. Je po dešti a kola jsou zablácená. Všichni seskakují a začínají tlačit vozy. Všichni až na Sarima, který spí tvrdým spánkem pod jednou plachtou. Asi po hodině cesta opět vede po rovině. Po jedné straně je příkrá skála a na druhé burácí říčka Blonka asi patnáct sáhů hluboko. Půda je podemletá a hrozí zřícení vozů do řeky. "Držte koně, držte koně, začínají se plašit", křičí do té doby zcela nevýrazný vozka Smraďoch. "Držte náklad a vzbuďte Sarima!", řve na ostatní Páin a vlastním tělem pomáhá udržet vůz na cestě, když se pod jedním kolem utrhl kus půdy a zřítil se do říčky. I přes trpaslíkovu obětavost se vůz naklonil, takže se část nákladu vysypala do řeky. Náhle se však ozval daleko větší praskot. Vůz, který patřil Plískonovi a Sarimovi, se zřítil i s celým obsahem do zurčící vody. Rozespalý Sarim naštěstí stačil vyskočit i s tornou z vozu ještě před jeho pádem. Ostatním vozům se však podaří nebezpečné místo projet a Nurnští nyní bilancují ztráty.

"Šest pytlů s pšenicí, dva sudy vína, několik soudků medu, hm, to neni tak hrozný, aspoň se nám líp pojede, vůz bude lehčí", konstatuje výčet ztrát Llandaff a Páin mu přizvukuje. "Hm, my máme všechno", mne si spokojeně rukama Erlanth a Nestor Burma. "A my nemáme nic", suše konstatuje Plískon a organizuje záchranné práce, neboť část nákladu lze ještě vylovit z řeky a dále prodat. Spouší dolů lana a leze dolů společně se Sarimem. Nakonec oběma nešťastníkům pomáhají i ostatní a společnými silami vytahují nasáklé pytle ven. Mezi troskami vozu a mrtvými koňmi se ještě povaluje několik sudů s masem a alkoholem, které jsou rovněž vytaženy. "To by mě zajímalo, jak to teď povezete?", ptá se trochu jízlivě Llandaff Plískona. "No, u vás na voze je přeci nějaké místo, tak sem myslel, že nám to vezmete", odpovídá mu Plískon a Sarim se tváří zádumčivě. "Dobře, vezmem, ale polovina bude naše", souhlasí Llandaff a Páin mu přizvukuje: "Jó, vobchod je vobchod. To musí tady Pralesák dobře vědět". Sarim se ani neohrazuje proti oslovení a raději přemýšlí nad škodou. A jak tak přemýšlí, napadá ho, že by třeba mohl občas začít ostatním pomáhat, tu a tam někoho vyléčit a vůbec se pokusit vylepšit si svoji zkaženou pověst. Na nějakou dobu se mu to skutečně podaří, pak se však opět vrátí na starou cestu. Ale to již patří jinam. Plískon se tváří na Llandaffa i ostatní velmi rozhořčeně, že mu nechtějí pomoci, ale nakonec mu nezbývá nic jiného, nežli souhlasit a začít skládat svůj náklad na cizí vůz. "Hej, Regvasi, pomoz mi přeci trochu", vybízí kouzelník Plískon svého vozku, ale ten se tváří velmi odmítavě a přidává se k němu i další vozka Kozlík s papouškem. "Tak se voba seberte a vypadněte, nebo vás zabiju", křičí na své vozky Plískon a ani netuší, jak dobře činí. Regvas byl totiž pěkný darebák a Kozlík jakbysmet. Jenom čekali na příležitost, jak někoho okrást. Plískon jim ještě hází pod nohy několik zlatých, neboť je to dobrák, a pak jim již nevěnuje pozornost. Nakládání je dokončeno, Regvase ani Kozlíka již není vidět, a malá karavana pokračuje dále po cestě do města Hallen.

* * *

"Tak jsme dobře dojeli do Hallenu, snad zde i dobře prodáme", mudruje Erlanth Linfalas poté, co zaplatil ze své kapsy poplatek za povolení k obchodování. "Je třeba rychle najít toho nejlepšího obchodníka", mudruje Páin a pod pojmem 'nejlepší' si představuje toho, který nejvíce platí. Llandaff na to jde jako řádný vůdce, nebo spíše půlvůdce. "Dobrý den, přeji, vážený pane občane tohoto krásného města", oslovuje jakéhosi ochmelku, který se právě vypotácel z hostince. Muž však nereaguje a jde si za roh ulevit. Llandaff pokrčuje rameny. "Na to musíš jinak", praví druhý půlvůdce Erlanth Linfalas a křičí na celé kolo, až mu železná ruka drnčí: "Dám celou zlatku tomu, kdo mi poví, kde je tady nejlepší obchodník!". "Tudlejc na konci týdle ulice a dejte mi ten zlaťák", přitočil se k mágovi Erlanthovi jakýsi mrzák. "Tady máš a vezmi si dva", praví Erlanth, který má pro mrzáka pochopení, neboť sám je jím také. Družina tedy míří na konec ulice a zjišťuje, že zde úřaduje kudůk jménem Slosran, který skutečně vykupuje zboží ve velkém. Nurnští si s ním potřásají rukama a hned zjišťují ceny. V případě obilí jsou velmi mile překvapeni a i na ostatním zboží jde vydělat, horší je to s alkoholem. "A za kolikpak vykupujete kořalku? Je nejlepší na celém západním pobřeží", ptá se Nestor Burma, starý pirát a kořala. "Milej pane, vo tu vaší kořalku tady moc nestojíme. Víte, tady se pije zdejší specialita, Kozlorka", zní odpověď obchodníka Slosrana a nabízí cenu, která je asi desetkrát nižší, než jakou Nurnští zaplatili v Nurnu. To je velmi nepříjemná zpráva, neboť alkoholu mají všichni několik sudů. "Zeptáme se jinde, třeba dostanem víc a na tu Kozlorku se tady ještě podívám", dodává ještě Nestor. Družina z Liscannoru se zbavuje části nákladu a počítá výnos. Podobně se jim vede i u dalších obchodníků, člověka Boskonose a hobita Vážky. Obilí se vykupuje s obrovskými zisky pro Nurnské, vydělává se i na mase a ovoci. Prodělečný je především obchod s medem a sýrem. Ovšem u alkoholu je to naprostá katastrofa. Nikdo tady nestojí o skvělou kořalku a lahodné víno. "V týdle hnusný zemi všichni pijou jenom tu podělanou Kozlorku", lamentuje Sarim. "To je furt Kozlorka, Kozlorka a nic jinýho, fuj!". Po kratší dohodě je rozhodnuto, že v Hallenu se prodá pouze část zásob a zbytek se družina pokusí prodat v Sillu, což je město na jihu Karwellu, hned u hranic s Lismorrem.

Druzi opouštějí Hallen, propouštějí zbylé vozky a vydávají se na jih. Po celou dobu cesty je patrné, že válka se blíží. Míjejí je oddíly vojáků. Na obrněných koních se valí královská těžká jízda, doprovázená elitní pěchotou, v blátě se plouží obyčejní pěšáci, vyzbrojení jen píkami a sekyrami, občas se rychle mihne malý oddíl jízdních lučištníků, výkvětu celé armády. Do války odcházejí otcové rodin i nedospělí mladíci, na vozy se nakládají zásoby, země jde do války. Nurnských, kteří jsou zvyklí na daleko tvrdší výjevy, se to příliš nedotýká, hlavně aby si naplnili měšce.

Na noc se druzi utábořují ve vesnici jménem Holopaty. Je to úplně obyčejná vesnice. Páin a Nestor se jdou večer ještě projít, když míjejí obyčejnou chalupu, která má však vývěsní štít:

Jolgoš z Hor, mistr v oboru magie a přírodních sil

Páin s Nestorem volají ostatní a vcházejí k mistru Jolgošovi.

"Mistr" Jolgoš si klidně sedí ve své laboratoři a z kobylinců, kozích bobků, myších chlupů, obyčejných kytek, březové kůry, prachu z podlahy, pančovaného vína, lihu a vody připravuje své kouzelné lektvary. Náhle ho vyruší vrznutí dveří a Páinovo: "Brý večír, přeju, pane Jolgoš". Prohnaný kudůk honem ukrývá zvláště páchnoucí složky pod kravskou houni a jde se věnovat zákazníkům.

"Vinšuju vám dobrej večír, milí panáčkové. Vidím, že jste dobrodruzi, to jich jistě bude zajímat, nějaký můj magický lektvárek. Moje lektvárky jsou vyhlášené, účinné a přitom laciné. Kdo je koupí, ten jistě neprohloupí", mele vlezle Jolgoš. "Tak ukaž, co tu máš!", svítí oči Páinovi. "Ano, ano, to je ta správná otázečka, malej pane. Měl bych tu tři vynikající lektvary, suroviny na to dovážím z dalekejch krajů, sou děsně vzácný a vojedinělý. Třeba tudle ten lektvar, co ho nazývám Horský potok, ten vám vyléčí všechny šrámy, nebo tudle lektvár Mocná paže vám dodá sílu jako obrovi a tudlejc ten se menuje Liška a budete po něm děsně šikovný a vobratný", lísá se kudůk a v duchu myslí na všechny ty kozí bobky a kravská lejna. "Jenom jestli nekecáte. My už zažili ledacos", mudruje Nestor a tváří se krajně podezíravě. "No dovolte, pane, to bych si jistě nedovolil, jestli chcete, můžete si je hned vyzkoušet. Támhle za domem mám takovýho slaměnnýho panáka a do tohoto si můžete práskat a tudle mám kudlu, tou se můžete pořezat a Horskym potokem se hned vyléčit". "No, my si teda vezmem, já bych prosil pět Horskejch potoků, tři Mocný paže a dvě Lišky", objednává si zboží Páin a Nestor se přidává. Nurnští platí za odporné patoky z kudůkovy laboratoře zlatem.

Naštěstí pro Nurnské se s dalším Jolgošem na své cestě do Sillu nesetkávají. Město Sill se od Hallenu mnoho neliší, snad jen přípravy na válku zde nejsou tak patrné. Tomu odpovídají i výkupní ceny, které se sice od těch Hallenských mnoho neliší, ale celkově jsou nižší. Snad jen na medu a ovoci se zde dá více vydělat. I přesto jsou vozy opět odlehčeny. Vůdci Llandaffovi se sice krajně nelíbí osmahlý obchodník jménem Kottlon, ale nakonec mu část svých zásob odprodá. Celkově lze říci, že v tuto chvíli mají již Nurnští dávno splaceny náklady na cestu a začínají již počítat jen čistý zisk. Pouze Plískon a Sarim, kteří přišli o jeden vůz, zatím nevydělali. Je rozhodnuto, že zbytek nákladu se pokusí všichni prodat v Lonu, hlavním městě.

Další den jsou Nurnští opět v sedle nebo na kozlíku. Cesta je stále stejná, snad se jen neustále snižuje počet obyvatel, které družina míjí. Vojenské transporty ubývají a cesta je čím dál tím pustší. O den později spatřují druzi stoupat k nebi dým. Stoupá k nebi asi deset mil před družinou. "Tak začala asi válka", mudruje pro sebe Plískon. Mýlí se. O dvě hodiny později se před Nurnskými otevírá úděsný pohled. Vozy zastavují v malé vesnici a koně nervózně podupávají nohama. Vesnice je vypálená. Z trosek zčernalých budov ještě stoupá dým. Mezi domy je vidět množství zohavených mrtvol. Všichni sesedají z koní a obezřetně si prohlížejí toto smutné místo. Nad vesnicí, která nesla jméno Křustlice, již začínají kroužit první vrány. "Není to tak dávno, co se to tady stalo", hlásí stopař Sarim. "Určitě to udělali pro peníze, nenechali tady ani zlatku", smutně konstatuje Nestor Burma, když se po vesnici důkladně rozhlédl. "Tady ten chlap je ještě živej", volá Erlanth Linfalas a poklekává k jakémusi starci. Vyndavá měch s vodou a otírá starci obličej. Všichni se nakonec kolem něj shromažďují. Chvíli čekají až bude stařík schopen slova. "Po... po... pojídači, odvlekli vše... vše... všechny dě... ti", mumlá stařec. "Dělejte, nalejte na něj ještě vodu, ať se vzpamatuje", lamentuje Llandaff nad zkrvaveným starcem. "Už se to nese", volá Sarim a leje zraněnému na hlavu plný škopek vody. Stařec se ještě na chvíli probírá, ale mnoho informací se již Nurnští nedovědí. Vesnici prý na úsvitu přepadla skupina jezdců, kteří všechno obyvatelstvo pobili, pouze děti odvlekli pryč. Stařec neustále mluví cosi o jakýchsi Pojídačích, kteří unášejí děti a potom je při svých obřadech požírají. Podle pověstí, která je provází, žijí prý někde na Bílých blatech. Řádí na jihu Karwellu již několik desetiletí, ale do této doby se vždy ztratilo jen pár dětí a většinou se to obešlo bez nějakého vypalování vesnic a jednalo se většinou o děti různých žebráků a chudáků. "A to s tím ještě nikdo nic nedělal? Od čeho je zde vojsko?", ptá se rozhořčeně Plískon. "Mají svých starostí dost. A když se nyní chystá válka, pochybuji, že by s tím dělali něco právě nyní", zní smutná odpověď. "Uvidíme, uvidíme, třeba s tím něco uděláme, žrát děti je hnusný. To nedělal snad ani jeden z ardasanskejch lotrů. Teď se ale nejdřív musíme zbavit toho nákladu, přeci jenom peníze sou peníze, že jo, Erlanthe?", obrací se Llandaff na druhého vůdce. "Ba, ba, vono to možná bude úplně všechno jinak. Znáte tyhle vesničany a jejich povídačky", pokyvuje Erlanth hlavou. Nejvíce z Nurnských je zdrcen Erkly Plískon. Také Páin nervózně svírá v rukou meč a má chuť zabíjet a mstít se. "Hele Sarime, nepodíváme se trochu po stopách? Ještě budou čerstvý". "Jo, jo", huhňá Sarim a začíná stopovat. Po chvíli je hotov a všem oznamuje: "Ty co to udělali, přijeli na koních. Byl jich asi tucet. Ty děti odvlekli někam na severozápad, někam támhle", máchá rukou druid. Všichni si mezi sebou vyměňují pohledy. "Půjdem tedy chvíli po stopách, obchod zatím počká", rozhodují oba vůdci. Vozy jsou zatím ponechány ve vypálené vesnici a šestice dobrodruhů, vedená stopařem Sarimem, jde směrem k místu, které je na mapě označeno jako Oslí kopce. Nejdou daleko. Asi jednu míli za vesnicí je malý hájek. "Hej, Páine, cos tam našel?", křičí Nestor Burma na trpaslíka, který náhle zbledl a začal zvracet. Trpaslík neodpovídá a jen máchá rukou před sebe. I ostatním dochází podivné chování šermíře Páina. Na zemi leží asi deset dětí. Jsou mrtvé a krouží kolem nich hejna masařek...

"Když jsem se učil tohle kouzlo u mistra, tak sem teda netušil, na co ho použiju poprvý", mumlá si pro sebe Llandaff poté ,co do malé skály magicky vyhloubil pořádný otvor a nyní do něj hází jedno tělíčko za druhým, maje přitom na ústech šátek. Ostatní mu mlčky pomáhají a nikomu není do hovoru. Otvor se za chvíli sám od sebe opět zaplní kamenem a po masakru není ani stopy. Jen tu a tam ulpěla na trávě kapka krve.

"Vrátil bych se do tý vesnice k vozům", pronáší do ticha Erlanth, "Podle toho, co ukazuje tahle koule, nás už dohonili Lynhaard a Éda Tyglík". Všichni souhlasí a jdou se přivítat s opozdilci.

* * *

Podívejme se nyní zpět na putování Lynhaarda, Édy a Sivela. Vyrazili s jednodenním zpožděním směr Karwell. Během cesty je nepotkalo nic zajímavého, první starosti nastaly až při příjezdu do Bláznovy rokle. "Zastav vůz, zastav vůz, je to tady celý podemletý!", řve na Tyglíka, který kočíruje, hraničář Sivel Chrastník. Vůz zastavuje a jedno kolo se nebezpečně naklání nad propastí. Lynhaard neváhá a přiskakuje k nebezpečnému místu. Křus! Krollovi ujela noha a kus cesty se zřítil dolů. Několik sudů a pytlů se řítí do řeky. Krollova síla však nakonec vítězí a posune vůz na pevnější půdu. "Tak vo co sme přišli?", ptá se hobit Éda. "Vo moc ne, helejďte dolu", ukazuje Sivel dolů. V říčce se mele několik sudů, pytle klesly na dno, ale především jsou také vidět trosky vozu a mrtvoly koní, kteří patřili Sarimovi a Plískonovi. "Hu, já lezla dolu a vytahala, co dalo se k použití třeba", rozhoduje kroll Lynhaard a sešplhává do pěnící vody. Popadává několik pytlů a tahá je nahoru. Sivel mu obětavě pomáhá a za chvíli je téměř všechno nahoře. Škoda je minimální. Náhle se krollovi zaleskla očka. "Ohó", vykřikl, sebral si meč a běží zpět do vesnice, do hostince U zrzavé hlavy. Éda a Sivel zatím opravují rozbité kolo a čekají na nepříliš mluvného Lynhaarda. Ten za tučné peníze kupuje malý vůz, koně a několik prázdných sudů. Nejdříve sice chce vydřidušského hospodského potrestat za jeho lakotu mečem, ale pak toho nechává a jede rychle zpět. "Na co si to, u všech potrhlejch krocanů, kupoval?", rozčiluje se Éda Tyglík. "Uvidělo", odsekává mu Lynhaard a rukama a nohama, částečně také mluvou vysvětluje následující plán. "My teď vytahala všechen volej, co měla na náš starej vozejk. Pak vlezla k těm kónim, co už nikdá voživovaný nebude, a to maso, co voni mít na svejch kostech, nastrkat my do toho voleje a dutejch soudů, co my mít a pak to prodat jako touze fajnový masíčko, he?", kření se kroll. Ostatní s ním souhlasí a za značné námahy a použití koní nakonec vytahují dvě koňské mršiny na břeh. Ještě štěstí, že je nikdo nevidí. Nahoře pak mrtvoly porcují a rvou do sudů. Zpět do řeky házejí jen vnitřnosti, hlavy a kosti. Všichni si spokojeně otírají zakrvácené ruce a jedou dále. V Hallenu následují podobné scény jako u první části Nurnských. "Tak ty jako teda nechtít tudlejc ten krásný pití?!", rozčiluje se Lynhaard na obchodníka Slosrana. "Nééé, vzácný pane, už vám asi podesátý vopakuju, že nechci, u nás se pije Kozlorka. Kozlorka, pane! Je vám to konečně už jasný?", rozčiluje se obchodník. "Hubu držela drzou svoji, proč ty nechtít moje pitivo? Já vezu z daleka!", mele dále svojí kroll. "Dobře pane, za jeden sud vám dám pět zlatejch, ale ani vo chlup víc. S tímdle tady nejsou dobrý kšefty", svoluje nakonec obchodník. "Ty lump jeden hnusná. Já mít v domově třicet krků hladovych. Jak já je teď uživila?", řve Lynhaard. "Klid, Lynhaarde. Prostě se musíš smířit s tím, že na chlastu tady moc nevyděláme. I tak jsme furt ziskoví. Pokusíme se zbytek prodat někde jinde", uklidňuje krolla Éda Tyglík. Sivel tiše stojí u koní a tváří se spokojeně, tolik peněz ještě v životě neviděl pohromadě. "Tak já tě tady potrestal. Žádnejch alkohol ti neprodam, cha, chá", šklebí se na obchodníka kroll a jde dál. "Já Lynhaard z Rugornskejch skal teď tady slibovalo, já prodam svoje pitivo", řve kroll na celý rynek, když sedá na koně. "Sjedem ještě dolů, do Sillu, a pak se snad už střetnem s ostatníma", pronáší Éda, který opatruje vzácnou křišťálovou kouli. Sivel nic neříká, jen kontroluje koním řemení. Podvodníka Jolgoše míjí trojice bez povšimnutí a nakonec se všichni ocitají v Sillu. Zde se marně pokoušejí prodat koninu v oleji jako vzácnou lahůdku. "Vypadněte s tim smradem, nebo na vás zavolám vojáky, lumpové", řve na ně dokonce jeden obchodník. "Vono už to vážně trochu smrdí. Jenom ten volej ten smrad eště překrejvá a drží", říká Sivel, když vytáhl kus koniny a čichl si k ní. "Zkusíme to prodat v ňákym podřadnym pajzlu", rozhoduje nakonec Éda. V páté hospodě U švába jsou nakonec úspěšní a za pár zlatek se veškeré koniny zbavují. "Budu z toho vařit sirotkům a chudákům. Aspoň budu vypadat jako dobrák", říká si pro sebe krajně podezřelý hostinský, když Nurnské vyprovodil. Ti s poloprázdným vozem opouštějí Sill a jedou na Křustlice. Onedlouho poté se setkávají s ostatními.

Všichni Nurnští jsou tedy pohromadě a potřásají si rukama. Sdělují si navzájem své zážitky. Dokonce i Lynhaard, který musí být ve svém životě zvyklý na ledacos, se zdá být otřesen vyprávěním o zmasakrovaných dětech. "Uvidíme zítra, teď navrhuju jít spát", rozhoduje nakonec Llandaff. Všichni se ukládají k spánku. Jen Nestor Burma drží hlídku. Za místo si vybral jednu ne zcela propadlou střechu. Starému pirátovi se pomalu klíží oči únavou, když náhle něco zpozoruje na obzoru. Vidí několik jezdů. Tváře mají celé bílé a jejich černé pláště vlají ve větru. Je to jen chvilka, ale Nestor má pocit, že na ně hledí celou věčnost. Pojala ho neznámá hrůza. Sáhla mu až do žaludku. Až na dno. Jak se jezdci zjevili, tak náhle i zmizeli. "Noční můra", snaží se uklidnit Nestor, ale nedaří se mu to. S podivným pocitem bdí až do rána.

"A kam jeli?", ptá se Nestora Sarim. "Já nevim, já nevim. Asi někam tam", ukazuje nejistě Nestor někam na severozápad. "Hm, Oslí kopce", pronáší sám pro sebe Páin. "Víte, co mě napadlo. Co když ten starej dědek nemá pravdu. Co když to udělal někdo jiný. Ty řeči o Pojídačích jsou třeba jen babský povídačky. Třeba se tim někdo maskuje?", praví najednou Erlanth. "Taky mě to už napadlo", přidává se k němu Páin. "Nikdy nepodceňuj lidový povídačky, na všem je něco pravda", skáče jim do řeči Plískon. "Každopádně bych teď vyrazil do Oslích kopců a pořádně se tam porozhlídnul", nabádá ostatní Nestor. Je rozhodnuto. Druzi opouštějí Křustlice a jedou i s vozy k Oslím kopcům. Občas nějaký vůz sice zapadne, neboť nyní druzi opustili cestu a jedou po pláni, avšak Oslí kopce se blíží.

"Dál už to nejde", říká Páin a seskakuje z koně. Nurnští nechávají koně i vozy na kraji řídkého lesa, který pokrývá Oslí kopce, a dále pokračují pěšky. Sarim stopuje, přičemž vede družinu podél potoka. Náhle zvedá hlavu a funí: "Něco tu je. Má to velký pracky a na těch prackách velký drápy". A v ten moment se již trpaslík Páin statečně rube s prvním trpořem, kterým Nurnští vpadli přímo do hnízda. Ostříleným druhům nečiní velké potíže vypořádat se s páchnoucími šelmami. Jen Nestor Burma má nepěkné šrámy. "Ty, Sarime, nemohl bys mě trošku vošetřit ty mý rány, ehm, že ano?". "Ale jistě, jistě. Moc rád. Ukaž, kde tě to bolí", přiskakuje druid k válečníkovi a jímá se ho magicky léčit. Výsledek není sice perfektní, neboť cizí osoby, vyjma skřeta Jozlina, Sarim neléčil již několik let, ale i tak je na Nestorovy rány nyní již příjemnější pohled. "Hele, je tu ňáká chlupatá koule, já na ní šlápnu", pronáší temně Páin a chystá se skočit na hlavu malému tvorovi. "Počkej, počkej. To znám, když sem ten chlap z lesa. To je malej trpořík a já si ho vezmu pěkně s sebou a vochočim si ho", raduje se Sarim a všichni se válejí smíchy. "To ti bude kapánek smrdět torna, esli ten smrad povlečeš s sebou", popichuje Éda Tyglík. "Nech si ty svoje srandičky, nebo uvidíš, já ho první spatřil a teď si ho pěkně vezmu a udělám z něj svýho služebníka. Bude mi nosit v košíku žaludy z věrnýho Dubu a vůbec", nedá se druid odradit a cpe zmítajícího se tvora do koženého batohu. Proti tomu se ale vzbouřily pachové žlázy malého trpoře a po okolí se roznesl pronikavý zápach. Sarim bude muset jíst nyní svoji železnou zásobu kapku zapáchající. "Jedeš, zmetku? Nikdy sem tě nechtěl, co si se mi cpal do toho mýho báglíku?!", nakvašeně kope Sarim do mláděte a utírá si ruce do jednoho ze tří plášťů. Druzi se smějí a jsou rádi za trochu toho rozptýlení. Nakonec však pokračují dále.

"Tady se mi to ňák nelíbí, chvíli počkáme. Já pošlu na průzkum svýho havrana", říká Llandaff a vypouští věrného opeřence na průzkum. Pak usedá na pařez a jímá se udržovat telepatický kontakt. Zprávy poté předává ostatním. "Tak teď právě letí nad ňákejma skálama... no... no, a kruci..., prej tam stoupá dým..., je to vodsaď jenom pár set sáhů... hm, hm..., teď mu říkám, aby to tam prozkoumal níž a níž, co to je... najednou, prej na něj něco letí... havran pálí blesk..., he, slyšíš, havrane, co to je... tak, kruci, mluv, ozvi se... hm, řek bych, že je po něm", zvedá se Llandaff smutně z pařezu. "Je to jasný, někdo tam žije a my to teďka prozkoumáme", ujímá se situace Páin. Družina se vydává dále do nitra Oslích kopců. Druzi se brodí potokem, když tu náhle Nestor Burma bolestivě zařve a z nohy mu trčí šíp. Všichni se rozutíkávají do lesa. Směrem, kterým vylétl šíp, se rozebíhá pouze odvážný Páin. Llandaff a Erlanth zbytek družiny pro jistotu zneviditelňují. Páin běží k blízké skalce a v ruce zlobně svírá meč. Náhle se před ním objevuje zarostlý muž s lukem v ruce. Páin nestačí uhnout. Ostrý šíp mu prostřeluje břicho. Vzápětí se dostavuje prudká křeč. "Ten šíp je otrávený", pomyslel si Páin a z posledních sil dobíhá ke zrádnému střelci. "Ááá gluš", zařval malý Páin a rube do muže ostrým mečem. Ten se zapotácel a pochopil, že v boji tváří v tvář nemá proti rozzuřenému Páinovi šanci. Obrací se zpět a prchá. Páin se ho pokouší pronásledovat, ale muž je mnohem rychlejší. Páin zanechává marného honu, krev z něj crčí všemi směry a běžet za nepřítelem do neznámých míst by bylo čiré bláznovství. Trpaslík tedy běží zpět. "Tst, tady sme", volá neviditelný Llandaff a zmatený Páin se zastavuje. "Fuj, ten mi dal. Musim si vodpočinout, běžte za nim někdo jinej, je zraněnej". Na průzkum tedy jde Lynhaard a Sarim. Běží okolo skály, sledujíce krvavou stopu. Ta však na jednom místě končí. "Vyléčil se, padouch", hřímá Sarim a oba běží dále. Skála se začíná stáčet zpět. Ostatní se prozatím ukrývají o kus dále v lese a Nestor s Páinem si léčí své těžké šrámy. "Bacha, zviře veliký, chlupatý a tuze kousavý!", řve Lynhaard a brání se několika vlkům. "Sou určitě vochočený, maj ňáký vobojky, někdo je na nás poštval!", křičí také Sarim a ohání se Brethilovou holí. Kroll i barbar nakonec odvracejí útok asi pěti šelem za cenu nepěkných šrámů. Sarim ještě prozkoumává okolí a po chvíli je mu jasné, odkud se krvelačné bestie vzaly. "Támhle, před náma v tý skále je votvor". "Jo a ňáká buda je tam taky", všímá si Lynhaard zamaskovaného přístřešku. "Sami tam nepudem, kdoví, co by nás tam čekalo, musíme najít vostatní", radí opatrný druid a kroll mu přitakává. Po hlučném boji je najednou ticho. Lynhaard i Sarim se vracejí k potoku. Nedlouho poté se k nim přidává i zbytek družiny, který se ukrýval v nízkém mlází. "Je to jasný, ukrejvaj se támhle v tý skále", opakuje druid svůj poznatek. "Já bych to šel prozkoumat", navrhuje obětavý Sivel, ale ostatní se rozhodují pro koordinovaný útok. Semknuti v pevný šik vybíhají Nurnští kupředu. Ve skále jsou nalezeny dubové dveře. Lynhaard s Páinem je vyrážejí. Ticho. Druzi opatrně nakukují dovnitř. Jejich oči si pomalu přivykají tmě. "Hvízd, hvízd", zasvištělo Nurnským několik šípů kolem hlav. A nejen kolem. Lynhaard i Páin jsou poraněni. Všichni se zmateně rozhlížejí. V ten moment se ozval i zuřivý štěkot. Sarim s Páinem se staví vpřed a opět odrážejí nápor rozzuřených šelem. Jsou vydatně podporováni kouzelnickou magií Llandaffa i Erlantha. Své si vybojuje i Nestor Burma s Lynhaardem. Jeden vlk za druhým pomalu umírá a na jejich místo se vrhají dva muži. "Lorku, na ně", řve ten, který střelbou předtím těžce zranil Nestora a Páina. "Ááá", řve trpaslík Páin a ohání se mečem jako správný rek. Mstí se za utržené rány a mstí se dobře. Zákeřný střelec se za chvíli válí v krvi. Onedlouho se k němu přidává i jeho druh. Nestorův meč mu protíná břicho. Nurnští se valí do osvětlené jeskyně. Je prázdná. Původně přírodní jeskyně byla rozšířena a upravena jako pohodlný úkryt. Je dlouhá asi třicet sáhů a po stranách má vyhloubeny jakési kóje. Ve dvou jsou stoly a židle, v dalších se nacházejí zásoby a kuchyně a jedna je upravena jako celkem pohodlná ložnice. Jeskyně je zakončena malými bytelnými dveřmi.

Nurnští prohlížejí podivné obydlí, prohlížejí všechno vybavení, když tu náhle Páin zpozoruje něčí stín. Ten někdo je velmi starý muž menšího vzhledu. "Tumáš, mizero", křičí Páin a ohání se po muži mečem. V poslední chvíli mu však Plískon zadržuje ruku. "Zadrž, trpaslíku, vyslechneme ho a třeba se dozvíme něco důležitýho". "Dobrá", kýve hlavou Páin a popadá muže za krk. "Teď budeš mluvit, mizero, nebo ti rozbiju kebuli do krvava, jasný?", sípe trpaslík nenávistně. Zatím se sbíhají i ostatní a prohlížejí si podivného starce. Je oblečen do starých hadrů, je celý zarostlý zrzavými chlupy, smrdí a něco si blekotá. Jak si tak blekotá, začíná se jeho zjev poznenáhlu měnit, chlupy se mu protáhly, obličej se mu zašpičatil a muž obnažil několik žlutých zubů. "Vlkodlak!", bručí Nestor a chystá si zbraň. "Nech to bejt, Burmo", směje se náhle Llandaff, "Dyť von je tak starej, že se nedokáže ani přeměnit". Llandaff má pravdu. Stařec po chvíli svého snažení zanechal a nepříjemně se zašklebil. "Tak co, dědku, jak se ti líbí tohle, he?", vytahuje Éda Tyglík malou otýpku vlčího moru a strká ji starci pod nos. Ten vyděšeně uskakuje, ale Éda svůj kousek opakuje. Páin si mezitím odskakuje k ohništi a strká do něj svůj meč. "To tě naučí mluvit", myslí si trpaslík a pozoruje, jak špička meče pomalu mění barvu. "Budu mluvit, nic jiného mi nezbývá", choulí se stařec v koutě a pokračuje: "V této jeskyni přebývá již několik let deset mužů, kteří přišli z východu. Já se jmenuji Hols a po dobu jejich nepřítomnosti jim to tady spravuju. Také jsem měl na starosti ty vlky, co jste pozabíjeli. Těm mužům velí muž jménem Kronsell Mlžný, jejich záměry neznám podrobně, ale pravděpodobně sem byli posláni nějakým mocným řádem z východu, aby zde připravili podmínky, až nastane vhodná doba. Často mluvili o tom, že až nastane čas, dá se celý východ do pohybu a smete všechna království a země až do moře, ale možná, že je to všechno jinak", vypráví olezlý stařec a dívá se přitom na Páina a Nestora, kteří drží v rukou zbraně. "Kdo má na svědomí Křustlice?!", ptá se Erkly Plískon. "O tom nic nevím, vím jen, že Kronsell často prohlašoval, že jejich činnost musí zůstat utajena a že by bylo dobré se za někoho vydávat. "Kde jsou všichni ostatní, mluv, mizero!", dívá se na muže Sarim a mává svým pověstným nožem, kterým rád řeže prsty zajatcům. "Tady zůstali jen tři a já, ale jeden z nich včera odjel, já vážně nevím kam". "Jak se ten lump menuje a co je to zač?", vede Llandaff dále výslech. "Hrochoř Tlustý, a je to moc podivnej člověk, nikdá se s nikym moc nebaví a myslim, že ani Kronsell ho nemá moc rád, ale určitě ho respektuje. Všichni ostatní odjeli už před tejdnem a včera za nima odjel i Hrochoř. Zůstali tady jenom Pulg Hravý a Lorek Malý", ukazuje dědek na dvě zmasakrovaná těla. "Kdy se vrátěj?". "Nevim, ale dřív než za patnáct dní to asi nebude". "Co je za těma dveřma?", ukazuje Erlanth na okovaná dvířka. "Bejt váma, tak tam nelezu", sykl stařec a odmlčel se. "Hm, ták to sé tuná najust podivam", pronesl Lynhaard a společně se Sarimem se chystá otevřít dveře. "Počkejte", zadržuje oba Llandaff, "Ten smradlavej dědek může taky pěkně kecat a tahat nás za nos". "Netahá, trošku sem se mu podíval do hlavy, je celej podělanej a je neškodnej", směje se Erlanth. "Přesto by bylo dobrý hlídat venku, kdyby se náhodou vracel někdo z těch darebáků. Kdo se hlásí dobrovolně?", rozhlíží se okolo sebe půlvůdce Llandaff. "Já, já půjdu hlídat, lehnu si na tu střechu tý stáje", hlásí se hraničář Sivel. "Díky", pokyvuje Llandaff spokojeně hlavou, ale to už se Lynhaard a Sarim cpou do dveří. "Tam určitě být mnoho bohatství", kření se kroll a Sarim pokyvuje hlavou. Dveře se otevřely. Hned za nimi je velká skalní průrva. Barbar i kroll se udiveně rozhlížejí. "Hele, truhla, je tam truhla, truhlička a určitě v ní budou zlaťáčky", raduje se druid a hrne se dovnitř. "Stála a nedělal pohyby, vzhůru něco je", zaráží druida kroll a natáčí svá ušiska nahoru. Náhle oba pocítili závan větru a hnilobný zápach. Vzduchem se mihla ohromná křídla. "Netopejr a pěkně velikej", zařval Sarim a snaží se nacpat zpět do dveří. Za nimi ale stojí Erlanth s Llandaffem. "Rubte, budem vás podporovat", říká oběma Erlanth a vyvolává kouzlo. Lynhaard i druid tedy tasí zbraně a očekávají netopýrův útok. Zjev tohoto netvora připomíná nejhorší sny. Obrovská tlama plná ostrých špičáků vévodí chlupaté a místy již olezlé hlavě. Blanitá křídla vydávají smrdutý pach a jsou zakončena drápy. Tělo je pokryto černou srstí. Netopýrovo rozpětí je určitě přes čtyři sáhy. Obluda prudce a bez meškání napadá oba vetřelce. Křídla pleskla o sebe a tlama zaútočila. Lynhaard i druid bojují o život. Meč i hůl se zatínají do trupu a zároveň trhají křídla. Boj je těžký, náhle se však obludě podaří zatnout své zuby do krollova těla. "Éáá", ztěžka vykřikuje Lynhaard a padá ochromen k zemi. "Co je? Co je?", řve v děsu druid a odráží pařát. Netopýr je již značně poraněn, ale jeho útoky jsou stále stejně zuřivé. Čaroděj Llandaff i mág Erlanth se začínají stahovat. Praží ještě několik blesků a to již padá ochromen i druid Sarim. Netopýr se vznáší nad nehybnými těly a z jeho trupu kane na zem temná krev. Zatíná své pařáty do druidova těla, které je v křeči ochromeno a neschopno pohybu. V tuto chvíli se Llandaffovi daří pomocí kouzla dostat do bezpečí krolla Lynhaarda. "Sem úplně hotovej, dekuju se pryč, zkus zachránit Sarima", otáčí se Llandaff na Erlantha. Ten dává pokyn svému tichému společníku, magickému ďáblíkovi. Ten se okamžitě hyperprostoruje k druidovi a tím samým kouzlem posílá druida do bezpečí. Sám však nestačil uhnout zahnutému pařátu. Ďáblík je na místě mrtev. Erlanth smutně klopí oči a zabouchává dvířka, tam za nimi obluda nemůže.

"Hejbejte se, votevřete voči", lamentuje nad dvěma těly s vytřeštěnýma očima kouzelník Plískon. Ostatní se mezitím shlukují kolem nich a nadávají starému Holsovi. "Já vám to říkal, že tam nemáte co lízt, já za to nemůžu", brání se stařec. "Co je to za vobludu?!". "Stará Krusta, tu sem kdysi dávno přitáhl právě Hrochoř. Měla tam hlídat Krvavý jízdě peníze". "Jaká Krvavá jízda? Co to zase meleš, chlape?!", křičí Páin. "Jo, to sem vám asi neřek. Ty chlapi si říkaj Krvavá jízda". "Aha, tak za chvíli budou krvavý voni sami", konstatuje s šíleným šklebem Nestor Burma. Ostatní se však tváří vážněji. Erlanth s Llandaffem se chvíli radí bez ostatních a moudře kývají hlavami, jak už to kouzelnící dělávají. "Balíme, podiváme se eště do tý truhly, tu Krustu doděláme, pak naložíme Sarima a Lynhaarda, pokud se do tý doby neproberou, vezmem vozy a koně, prodáme v Lonu zbytek zásob a pak uvidíme", oznamuje všem Llandaff moudré rozhodnutí. "Je ale možný, že se nám bude ta Krvavá jízda mstít", namítá Éda Tyglík. "To je možný, tak je prostě zrubem", odpovídá mu jednoduše Páin z Nórienu. "Dem radši na toho netopejra", nabádá Erlanth Linfalas. Na ta slova jde zbytek družiny k malým dvířkům. Chvíli naslouchají. "Myslim, že je někde nahoře, určitě neni za těma dveřma, ďáblík mu asi nejede", oznamuje všem Erlanth a společně s Llandaffem otevírá dveře. Pak oba kouzelníci, kryti Nestorem a Páinem, magickými blesky dobíjejí ohavnou příšeru.

"Uf, je po ní a teď se podíváme do tý truhly", vesele zavelel Nestor a mečem otevírá truhlu. "Je plná", oznamuje všem a vytahuje pytlíky plné zlata a drahocenné nádobí. Druzi si spokojeně rozdělují poklad a čekají, zda se probere Sarim s Lynhaardem. "Nemoh by mě už někdo vystřídat? Je mi zima a mám hlad", vchází dovnitř Sivel Chrastník. "Já du", hlásí se Nestor. Sivel odkládá plášť a chvatně se zakusuje do kusu masa. "Než vodejdem, tak co uděláme s timhle?", ukazuje palcem Nestor na olezlého starce. "Stejně nic neví, ať si tady je dál, dyť je to chudák", zastává se ubožáka Erkly Plískon. "Hm, máš pravdu, kašlem na něj, voni si to Krváci možná s nim vyříděj sami, když nám všechno vyklopil", ušklíbá se Llandaff a balí si tornu. "Hele, krollák se už probral", vykřikuje náhle hobit Éda a přiskakuje k Lynhaardovi. "Co, co... co", koktá kroll a zmateně se rozhlíží. "Dobrý, Lynhaarde, už je to dobrý", uklidňuje Éda zmateného krolla a dává mu lok kořalky. "Jo už to fakt být dobrý", pochvaluje si kroll a pořádně si přihýbá z ohmatané láhve. Onedlouho se probírá i Sarim a dává se do pořádku.

O hodinu později Nurnští odcházejí. Nalézají koně i vozy na kraji lesa v pořádku a vyrážejí směrem na Lon. "Stejně vám povim, že sem rád pryč, ale až to prodáme, tak bych se stejně rád podíval na ty Bílý blata", vede rozumy Erkly Plískon a ostatní souhlasně mručí. Večer se všichni utábořují na kraji cesty. Jsou určeny hlídky. Ostatní jdou spát. Všichni spí klidně až na jednoho.

Llandaff sebou neklidně šije, trápí ho podivný sen. Zdá se mu, že ho někdo někam nese. Slyší ponurou hudbu, vidí plápolat svíce, všichni kolem něj jsou v černém a on sám leží... v rakvi. "Voni mě pohřbívají, ale já žiju... já žiju...", zmítá se kouzelník ve snu, ale nikdo ho neslyší. Jeho tělo je spuštěno do hlubokého hrobu a na tvář mu začíná dopadat hlína. "Pusťte mě, já sem živej...!". Náhle cítí, že má ústa plná hlíny, dusí se. Pak všechno zmizelo a Llandaff ve snu cítí, jak se na něj upírá několik párů očí. Tančí mu před obličejem a něco šeptají, pak zmizí. A opět je ticho. Llandaff spatřuje několik jezdců, sedí na chlupatých koních a jejich tváře jsou... jsou bílé, celé bílé. Není na nich znát jediný pohyb, ani sval se nehne. A náhle jeden z těch mužů vztáhne ruku, Llandaff ji má až skoro před obličejem, cítí dech toho muže s bílou tváří a slyší: "To mi zaplatíš, chcípneš, červi tě budou žrát, nikdy ti nedám pokoj, shniješ, pse, poteče z tebe hnis a krev, vytluču ti mozek z hlavy, krkavci ti vyklovaj voči...". "Nééé", zmítá se Llandaff a náhle se probouzí. "Co je, člověče, nebo vlastně elfe, co ti je?", volá Nestor, který zrovna drží hlídku. "Nic, to nic není", koktá zpocený čaroděj. Nestor pokrčuje rameny a myslí si, že si půlvůdce Llandaff asi před spaním tajně lokl z láhve. Tu noc již Llandaff neusnul. Ráno se se svým snem svěřuje pouze Erlanthovi. "Prostě máš špatný spaní, to se vobčas stává", pokyvuje hlavou druhý půlvůdce Erlanth a Llandaff mu přikyvuje. "Asi máš pravdu". Nemá.

Následujícího dne dorážejí Nurnští do královského města Lon. Město je přecpáno uprchlíky z východu, na několika místech se šikuje vojsko a všude vládne nepředstavitelný chaos. Družina již ví, jak má postupovat a táže se na výkupčího. K nemilému překvapení všech se ve městě nachází jen jeden centrální sklad, který je podřízen přímo královskému hradu. Nezbývá nic jiného, nežli se tam vydat. "Buď zdráv, kupčíku!", nasazuje úsměv Nestor Burma, když vozy dorachotily ke skladu. "Nejsem kupčík, žoldáku, jsem královský úředník Obregel, správce skladiště", dostává se Nestorovi úsečné odpovědi. "To nebude jednoduché", šeptá Llandaff do ucha Erlanthovi, ale věc není tak zlá. Za přijatelné ceny prodávají všichni zbytek obilí, masa a ovoce. Problémy jsou opět s alkoholem, za který je nabízena mizivá částka. A samozřejmě ty staré známé řeči o Kozlorce. "To to radši vyleju do kanálu", rozčiluje se Sarim, ale každý ví, že by to nikdy neudělal. Nurnští krčí rameny a začínají skládat i poslední sudy, neboť jim konečně došlo, že táhnout zásoby kořalky dále je holá zbytečnost. Ne však pro Lynhaarda. "Tož, já povidat ti, hlava jedna dutá, když nekoupit ona, tak ja prodala tomu druhymu chlap, co nema v láska vaš pantáta král, he!", šklebí se kroll a tváří se velmi zádumčivě. "Ty si jako myslíš, že pojedeš obchodovat k nepříteli, k tomu zrádci Kestorovi?", zbrunátněla tvář královského úředníka. "Jo, jo, jak já řekl, tak to udělala", odpovídá sebevědomě Lynhaard. "Drž hubu, pitomče, dyť ta země je ve válečnym stavu", napomíná krolla trpaslík Páin. Nurnští začínají spěšně odcházet pryč. Netrvá dlouho a ke krollovi přichází čtveřice královských gardistů. "Půjdeš s námi, padlo na tebe podezření, že se chceš paktovat s nepřítelem. To se trestá tvrdě", oznamuje Lynhaardovi jeden z vojáků. Ten se chce nejprve bít, ale i on cítí, že by to nemělo smysl. Ostatní družiníci vojáky obklopují, ale nic nepodnikají. Kroll je odveden na místní posádku za hlasitého řevu.

"Tak a nemáme krolláka", hudruje Éda Tyglík. "Může si za to sám, pitomec. Co ho to napadlo, plácat takový voloviny, kvůli pár sudům kořalky ho taky teďka můžou pověsit", lamentuje Sivel Chrastník. "Počkáme v támhle tý hospodě, je z ní vidět na cestu, takže když ho třeba pustěj, tak ho uvidíme", rozhoduje nakonec Erlanth a druzi jdou na oběd. Pouze Erkly Plískon, trochu zvláštní dobrák, se vydává Lynhaardovi na pomoc. Zneviditelněn se dostává na dvůr místní posádky a rozhlíží se kolem. Vojáků je k vidění požehnaně, ale po krollovi není ani vidu ani slechu. Plískon to vzdává a jde zpět k ostatním. Ti se pohodlně rozvalili v hospodě a čekají na oběd. "A já teď ochutnám tu jejich Kozlorku, sem na ní docela zvědavej. Hej, hospodo, jednoho velkýho lomcováka Kozlorky", vykřikuje až příliš hlasitě válečník Nestor. "Už se to nese, vážený pane, jeden pořádnej lomcovák", přibíhá po chvíli hostinský a staví před Nestora ohmatanou skleničku, v níž je tekutina neurčité barvy. "Tady je jedna Kozlorčička, perla východu". "No, tak se na to podiváme", dodává si odvahy válečník a kope do sebe celého panáka najednou. Chvíli se nedělo nic. Pak začal Nestor měnit barvy a nakonec vyprskl. "Fuj, co je to za patok, málem sem se poblil, řek sem pořádnýho lomcováka, ale tim sem nemyslel, že mě máš votrávit a voslepit". "Ale tohle je největší a nejlepší lomcovák, jakej znám. Pravá východní Kozlorka", brání se hostinský a ostatní se smějí, čímž částečně zapomínají na nebohého Lynhaarda.

* * *

"Tak mluv, hňupe. Co máš společnýho s nepřítelem!", oslovil na uvítanou spoutaného Lynhaarda jeden z královských úředníků. "Hééé, nic, já chlap být svobodný, já mohla si dělala, co ja chtěla", brání se kroll a škube pouty. Proces je rychlý. Země je ve válce a není čas mazat se s nějakými dobrodruhy. Jsou vyslechnuti dva svědkové, zaměstnanci skladu, kteří potvrzují, že Lyhnaard z Rugornu skutečně říkal, že prodá své zboží nepříteli. Soudce však vzal v úvahu, že kroll jednal v rozčilení a při jeho rozumových schopnostech může snadno propadnout vzteku. "A tímto se kroll Lynhaard z Rugornu, odsuzuje k propadnutí veškerého majetku, který u sebe má a k dvaceti ranám bičem na holá záda. Proti tomuto rozsudku není odvolání a trest budiž vykonán okamžitě", vynáší soudce rozsudek a spěchá na oběd. "Ty mizero, počkej až tě chytit", mumlá si kroll pro sebe, ale nahlas neříká nic, neboť pud sebezáchovy v něm nakonec zvítězí. Jsou mu odebrány veškeré peníze, brnění i zbraň. To pro Lynhaarda představuje značnou finanční škodu, neboť měl u sebe dobrých pět tisíc a z toho ještě část patřila Édovi. Pak je odveden ke katovi, který jej přivazuje na lavici a strhává mu ze zad košili. Lynhaard je zbičován do krve. Nakonec je vyhozen na ulici jen ve špinavých podvlíkačkách a roztrhané košili. Jinak nemá nic. "A už se tady nikdy neukazuj, příště by ti to tak lehko neprošlo!", říká mu na rozloučenou jeden z biřiců. Kroll syká bolestí a pajdá pryč.

"Podívejte, už se vrací", ukazuje Sarim na pajdajícího krolla. Všichni druzi se zvedají a běží vstříc zmlácenému. "Hm, a taky zvrací", podotýká Erlanth. "Ééé, já muset vodsaď rychle pryč", blekotá Lynhaard a tváří se krajně zkroušeně. "Tumáš, zavdej si, ty náš chudáku", soucítí s krollem Éda Tyglík a dává mu lok Kozlorky. "Já nechtít alkohol, já chtít pryč, oni zbít Lynhaarda, okrást a vyhodit. Já strašný chudák", vysoukal ze sebe neobyčejně dlouhou řeč bývalý vůdce smečky v Rugornských skalách. "Co? Voni ti všechno sebrali? A co moje peníze!", mění barvy hobit Éda Tyglík. "Lynhaard vrátit, Lynhaard chlap ctnostný", použil neobvyklého slova krollí primitiv. "Hlavně že jsi zpátky. Peníze nejsou všechno", mudruje na barbara nezvykle slušně Sivel.

Nestor ještě utíká ke kováři zakoupit Lynhaardovi náhradní meč a zbroj a další den již Nurnští opouštějí Lon. Je sychravé ráno a dobrodruzi se halí do houní a dek. "Když to tak počítám, tak nám ta výprava eště tolik nevynesla. Chtělo by to další zlato", pronáší Páin a významně se dívá po ostatních. "Ten pitomec Ličong nám pěkně blbě poradil s tim masem. Zase takovej zisk na něm nebyl. Navrhuju zabít Ličonga", hudruje kouzelník Erkly Plískon a všichni se na něho překvapivě dívají. To že je ten mírumilovný Erkly? "He, he, taky bychom mohli chytat děti a vozit je na Bílý blata těm údajnejm pojídačům", pokouší se o tvrdý žert půlvůdce Erlanth Linfalas. "S takovejma věcma se nežertuje", napomíná ho druhý půlvůdce Llandaff a vzpomíná si, kterak pohřbíval povražděné děti z Křustlic. "Stejně vám povim, že bych se na ty Bílý Blata jel podivat. Nemáme už ty vozy, který by nás brzdily v cestě", mísí se do rozhovoru Nestor Burma. "A nebýt ty Blata ve městě?", táže se tupec Lynhaard, neboť do města se nyní bojí. "Ne, to je na jihu a podle mapy je to les a ňáká bažina", poučuje ho Sivel, stopař a hraničář. "Hu, tak to být dobré. Lynhaard tam jít", pokyvuje kroll hlavou. "Jo, jo, les to je moje", souhlasí i Sarim. "Počkat, musíme se o tom eště poradit", volá Llandaff a jde k Erlanthovi. Dva kouzelníci se radí, rozhazují přitom rukama a gestikulují. "Hele, vy dva moudrý. To se Lynhaardovi nelíbit, co vy si to kecat sami pro sebe. To nedělat se v jedna smečka", rozzlobeně se ozývá kroll. "No jo, no jo, jedeme teda na ty blata", pronáší Llandaff a dívá se po ostatních. Nurnská družina na koních opouští cestu a jede na jih do hvozdu, přes který se chce potom dostat na Bílá blata.

"Konečně les, hvozd jakej má bejt", raduje se lesák a někdy též cirkusák Sarim z Gorůdye, když všichni dorazili na kraj nevlídného hvozdu. Je ošklivé počasí a po nějaké cestě není nikde ani památky. "Navrhuju utábořit se a vyrazit až ráno", rozhoduje Llandaff a hned hledá vhodné místo na táboření. Je rozbit primitivní tábor, rozdělán oheň, připravena skromná strava a Sivel se stará o koně. "Eště si na chvíli vodskočim do lesa", oznamuje Sarim a už se dere houštinou. Je v lese jako doma, obratně přeskakuje kořeny, mhouří oči před šlehajícími větvemi a vyhýbá se dírám. Přesto cítí, že les jej nepřijímá, tak jako jiné. "Tady vládne někdo jiný", myslí si v duchu Sarim a obezřetně se rozhlíží. Konečně. Už ho vidí. Dub, pořádný dub, starý aspoň několik set let. Mohutný a rozložitý. "Není to sice ten starej a věrnej Dub u mě doma, ale bude stačit", přemýšlí Sarim a rozhlíží se, jestli jej někdo nevidí. "Dube, věrnej dube! To sem já, Sarim z Gorůdye, zvaný silný, moudrý a urostlý. Sem děsně dobrej chlap, co má ve sklepě spoustu hromad zlata. Tak a teď sem tady a přikazuju ti, shoď mi pořádnou hůl!", vztahuje Sarim ruce k dubu. Nic. "Povidám, dej mi tu hůl!". Opět nic. Ještě několikrát Sarim poroučí a později i prosí o hůl, ale nic se neděje. Ne, tenhle les není jako ostatní. Je nepřátelský. Tady nic nezmůže druidské umění. Tady dává rozkazy někdo jiný. Sarim to jasně cítí. Zklamán odchází zpět k ostatním. Všichni už spí a oheň dohořívá, jen Páin s mečem na kolenou drží hlídku.

Llandaff sebou neklidně škubl. Ve snu se mu zjevila bílá tvář. Už ji někde viděl. "Připrav se na smrt, bídáku. Připravím ti tu nejpomalejší smrt. Strašnou a dlouhou. Budeš umírat pomalu, řvát tak, jako jsi nikdy neřval. Dlouho budeš chcípat, chcípat, chcípat...". Pak se tvář začala vzdalovat a Llandaff viděl celou postavu muže, který napadal na jednu nohu. Nikdy ho nikde neviděl, ale přesto se mu ten muž zdál povědomý.

Llandaff se probudil. Kolem byl klid. "Uf, jenom sen, obyčejný sen, v noci přijde a ráno se ztratí. Jenom sen", uklidňuje sám sebe čaroděj a dívá se na podřimujícího Páina. "Hej, já tě vystřídám. Běž spát", třese Llandaff trpaslíkovým ramenem. Ten mlčky přikyvuje a halí se do houně. Zbytek noci proběhl klidně.

Další den jsou druzi opět na pochodu. Většina druhů mlčí. Sarimovi se v tomto lese vůbec nelíbí a Llandaffovi vrtají hlavou jeho sny. Půda ve hvozdu je stále podmáčenější a mokřejší. Dobrodruhům se stále častěji stává, že jim nohy zapadnou do špinavého bahna. "Soudím, že za chvíli budem na kraji hvozdu, na Bílejch blatech", syká Nestor Burma a ostatní přikyvují.

"Měli bychom se zastavit a poslat průzkumníka na výzvědy", hlásí Sarim, když nalezl na kraji hvozdu několik stop bosých nohou. "Já půjdu", hlásí se dobrovolně Sivel Chrastník. "Já taky, ale jenom neviditelnej", přidává se k němu Éda Tyglík, známý šprýmař. Oba jsou vzápětí Erlanthem zneviditelněni a odlučují se od ostatních.

"Tst, tiše, támhle se něco hejbe", pronáší směrem, kterým tuší svého neviditelného druha, Sivel. Oba se zarážejí a pozorují podivné tvory, kteří se náhle potichu vynořili z rákosí. Jsou to lidé, o tom není pochyb. Mají podivnou bílou pokožku, oblečeni jsou jen do ztvrdlých nevydělaných kůží a v rukou svírají oštěpy a krátké luky. Nejpodivnější jsou však jejich hlavy. Mají je na temeni nepřirozeně zúžené, asi jako kdyby od malička nosili na hlavě hliněný hrnec a ten jim byl sundán teprve v dospělosti. Jsou také dva. Náhle se zarážejí. Zvedají hnusné hlavy a větří. Jejich oči neklidně mžikají ze strany na stranu. "Teď", vykřikuje Sivel a společně s Édou vyskakují z rákosí. Bez větších problémů oba tvory zabíjejí. "Ty jejich šípy si vezmu, vypadají jedovatě", chápe se zbraní mrtvých hraničář Sivel. "Dělej, padáme pryč. Už sme vidět, dělej!", tahá Sivela za rukáv Éda. Rákosí kolem obou dobrodruhů se rozvlnilo. Ze dvou stran vybíhají druhové zabitých. Éda se Sivelem berou nohy na ramena. Nad hlavami jim sviští šípy.

Ostatní se zatím utábořili na kraji lesa. Koně se pasou a všichni čekají na návrat Édy a Sivela. Llandaff se opět svěřuje Erlanthovi o svých starostech s nepřirozenými sny. Kroll Lynhaard je sice těžký primitiv, který neumí číst ani psát, počítat zvládá maximálně do tří, pak je pro něj všechno mnoho, ale má velice vyvinutý smysl na pozorování ostatních a odhadu situace. Již několik dní se mu vůbec nelíbí chování obou půlvůdců. "Ty voba porád si mluvit jen sami se sebou a neříkat nic jinejm", myslí si v duchu. Nutno podotknout, že Lynhaardovi se především nelíbí, že družina má dva vůdce. Jako bývalý příslušník krollí tlupy v Rugornských skalách byl vždy zvyklý na jednoho vůdce. Nejdřív to byl jeho otec Byrthog a později on sám. "E,e, to Lynhaardovi nelíbit". Jeho myšlenky však přerušily další události.

Do ležení náhle přiběhli Éda se Sivelem. "Sou nám v patách! Braňte se!", vykřikl Sivel a v poslední chvíli uhnul před svištícím šípem. Nurnští se hotoví ke kruhové obraně, v jejímž středu jsou koně a kouzelníci. Bílí divoši obkličují družinu a pomocí oštěpů se snaží prolomit obranu. Nurnští jsou však mnohem zkušenějšími válečníky a nečiní jim žádné problémy odrazit první útok. Útočníci se stahují a mění taktiku. Začínají zasypávat obránce šípy. "Ááá, sakra, sou votrávený, ty šípy sou votrávený", řve v děsu Páin a vytrhává si jeden šíp z ramene. Rána začíná nabírat nepřirozenou barvu. Zraněni jsou i ostatní. Mnoho z útočníků je sice již zmasakrováno a jejich zohavená těla pokrývají mokrou půdu, ale ostatní vůbec nejeví známky vyčerpání nebo strachu. Koně uvnitř obrany se začínají plašit a dva dokonce podléhají jedovatým šípům. Páin, Lynhaard, Nestor a Sarim, podporováni kouzelnickou magií, nakonec vyrážejí kupředu, zaliti krví a potem. Éda a Sivel odpovídají na útok střelbou. "Bugred!", řve Páin něco ve své mateřštině a zasekává meč do trupu jednoho nepřítele. Do obličeje mu vychrstla rudá krev a meč zůstal vězet v ráně. V tu chvíli k Páinovi přiskočil jiný divoch a vrazil mu otrávený oštěp do boku. "Grejch, tumáš, ty suchozemskej bastarde!", přiskočil trpaslíkovi na pomoc Nestor Burma a probodl divochovi hrudník skrz naskrz. "Je ti něco?", ptá se Nestor Páina. "Ne! To těm sviním nedaruju!", koulí očima trpaslík a zvedá se ze země. "Rugorn, Rugorn!", huláká o kus dál kroll Lynhaard a mečem páře jednomu divochovi břicho. Vnitřnosti se valí ven ze široké rány. "A eště!", řve kroll a vráží prsty levé ruky do divochových očí. O kus dál se na zemi válí divoch, kterému rána mečem usekla ruku. Z jiné strany se ozval praskavý zvuk pukající lebky. To Sarim málem přerazil dubovou hůl o hlavu jiného divocha. Nurnští jsou v ráži. Vzduchem létají zmrzačené údy, úlomky kostí a vnitřnosti. Děs a hrůza je pohledět na dobrodruhy z Liscannoru. Vzduch náhle pročíslo několik blesků a do útočícího divocha doslova vypálily otvor, zvící dobrou stopu. To i Lladaff se vrhl kupředu a společně s Plískonem a Erlanthem zahájil boj pomocí magie. Je nadmíru podivné, že divoši útočí stále dál a dál i když je jejich boj beznadějný. Útočí jako smyslů zbavení. Jejich tváře nehnou ani brvou a v očích mají stále stejný tupý výraz. Masakr pokračuje. Nurnští se brodí v krvi a zohyzděných tělech. Další, téměř nazí útočníci, padají k zemi. Z některých se ještě kouří a je cítit pach spáleného masa. Ti byli zasaženi kouzelníky. Další jsou doslova rozsekáváni na kusy válečníky a hraničáři. Konečně je boj, či spíše krvavá jatka, u konce. "Uff, to bylo", sesouvá se na zem Nestor. Ostatní si prohlížejí svá zranění. Jsou ošklivá, zvláště rány po otrávených šípech. Ani mnoho nekrvácí, ale barva masa okolo je nepřirozená. Jsou spotřebovány veškeré lektvary. Někteří se lečí i Horským pramenem od Jolgoše. "Ten čubčí spratek, ten prasák, dyk to vůbec nepomáhá", vztekle křičí Páin, když poznal mizerné účinky Jolgošova lektvaru. "Všechno to bylo falešný, já ho přibiju na první vrata", vyhrožuje společně s trpaslíkem Nestor Burma, který chtěl v boji použít Lišku a Mocnou paži. "Prďte na to, těch bílejch hovad tu může bejt eště mnoho", kope Llandaff do jednoho zmrzačeného trupu. "Rojnici, utvoříme rojnici a pudem po jejich stopách, vymlátíme ty všiváky všechny do jednoho", hrozí mečem Páin, "Sarime a Siveli, veďte nás!". Nurnští přivazují ještě koně na okraji lesa a pak vyrážejí.

Je hrozný pohled na rozhněvané dobrodruhy. Krátkými přískoky se rákosím žene trpaslík Páin. Vousy celé od krve a v očích zloba. S kletbami, kterých je schopen pouze bývalý pirát, se prodírá Nestor. Hned vedle šlape bahnem druid Sarim. Navlečen do tří plášťů, ověšen amulety a vybělenými lebkami, připomíná spíše šamana nějakého primitivního kmene, nežli manžela krásné Rion Askerské. Jako obrovská opice rázuje kroll Lyhnaard. V obrovských prackách svírá zubatý meč bastard. Pohled na něj by malému dítěti bezpochyby způsobil těžký šok na celý zbytek života. Jindy dobrosrdečný Sivel se nyní tváří rozzuřeně a nervózně gestikuluje na hobita Édu, který neustále popotahuje tětivu na své kuši. Dokonce i trojice kouzelníků, respektive čaroděj, mág a kouzelník, která si jinak potrpí na čistotu a vybrané chování, najednou své způsoby změnila. Ze všech čiší touha zabíjet, mrzačit a plenit.

Stopaři nakonec přivádějí skupinu na podivné místo. Nikde se nic nehne a přesto je ve vzduchu cítit cosi podivného. Rákosí končí a je vidět na malou mýtinu, na jejímž konci je malá skála. Půda je udusaná a směrem ke skále je souvislá řada kůlů, které hoří. Ve skále jsou obrovské dveře, zdobené četnými ornamenty. "Svatyně Pojídačů, tak přeci je to pravda. Třeba to byli vopravdu voni, co přepadli Křustlice, ten dědek měl pravdu!", vyhrkl Sivel. "Ne, to neudělali voni, ty by ty děti unesli s sebou a nepovraždili by je v lese. To udělala Krvavá jízda a maskovala se za tyhle Pojídače, ale je jasný, že tahle sekta, nebo jak to mám nazvat, sou asi taky pěkný vejlupci", pronesl do ticha Llandaff. "Zabít, zabít a zabít", zamumlal si Páin. Okolo mýtiny je vidět několik stromů. V jejich korunách jsou podivné koule z rákosí a větví. "V tom ty hovada asi žijou. Poďte jim to podpálit", navrhuje druid Sarim a zapaluje šíp. Jedno hnízdo takto skutečně zapaluje. Nic, je ticho. Někdo opatrně vstupuje na mýtinu. Pak se přidávají ostatní. Nakonec někdo otevírá i obrovské zdobené dveře. Za nimi je velká jeskyně, která nepochybně slouží jako svatyně. Na konci jeskyně je kamenný trůn a před ním plápolá věčný oheň, napájený výronem bahenního plynu. Druzi se rozhlížejí okolo. "Nelíbí se mi tady", pronáší ztěžka Llandaff. Také oba další kouzelníci mají nepříjemný pocit. Leží zde cosi těžkého, nehmatatelného. Tlačí to na mozek. Přesto jsou však všichni rozhodnuti prozkoumat toto nevlídné zákoutí dále. Na konci jeskyně je patrný další vchod do nitra. Druzi v bojovém šiku sestupují dále. Llandaff má na rameni nového přítele, kterého si ještě v lese vyvolal z magického ohně, černou kočku. "Třeba tady najdu klíč k těm mejm proklatejm snům", pomyslil si ještě pro sebe čaroděj.

Cesta se prudce svažuje. V další části jeskyně je nutno přejít kamennou lávku, která se vine nad bezednou propastí. V okamžiku vstupu na lávku se z hlubiny vynořilo několik průsvitných a plamenem plápolajících postav. "Ohniví démoni, čet sem vo tom v jedný knize. Vyskytujou se na vodlehlejch místech v hlubinách...", nedořekl již svoji myšlenku všeznalý Páin a musel se začít ohánět mečem. Také ostatní čelí nenadálému útoku se zbraní v ruce. Poranění jsou značná. Erlanth Linfalas, někdy též zvaný 'ten náš starej mrzák', který ovládá mocné umění mágů, likviduje pomocí své vůle několik nepřátel. Jeho kolega Erkly Plískon má však smůlu. Jeden démon na něho neočekávaně zaútočil a nebohého kouzelníka zabil. V boji je nakonec zabita i Llandaffova kočka, na kterou čaroděj zapomněl dávat pozor. Cesta dále je volná.

"Chudák Erkly, je po něm", lamentuje Nestor a zkoumá mrtvé tělo. Tak zemřel Erkly Plískon, nejméně zkušený kouzelník v současné družině. Někdy měl sice značně podivné názory, ale nyní jeho smrti všichni litují. "Až pudem zpátky, tak ho důstojně pohřbíme", promlouvá půlvůdce Erlanth.

Nurnští musí ještě několikrát odrazit útok nepřátel z hlubin, ale nakonec se ocitají na samém dně jeskyně. Družina stojí před bytelnými dveřmi. "Ňák se to Lynhaardovi nelíbit, velká věc hejbat se tam", varuje ostatní kroll. "Se neboj, krollskej!", odbývá ho Páin a rozráží dveře. Podivná místnost je osvětlena několika pochodněmi, zasazenými do železných kruhů. Na jedné straně je vidět kamennou lavici s železnými pouty. To koneckonců není nic překvapivého, Nurnští již navštívili nejedno vězení nebo mučírnu. Takovému Erlanthovi dokonce v jedné takové kobce v Mallikornu usekli i ruku. Horší je to, co je za ní. Ze země se zvedá ohromná chlupatá obluda, připomínající pavouka. Z ohavných kusadel jí kane jed a osm nohou se rychle komíhá. I zablyštěly se nurnské čepele a jaly se cupovat nepřítele na kusy. Jedna noha těžce zasáhla krolla a jiná málem připravila Nestora o obě oči. Další a další rány dopadají na obludu. Sarim se ohání holí a vylamuje pavoukovi jedno kusadlo. Nakonec se Páinovi podaří prorazit malou lebku a nepřítel umírá. Llynhaard je na pokraji smrti. Nebezpečí však stále trvá. Z temného rohu vyšla stará a odporná babice. To Morgotha, tajemná vůdkyně sekty Pojídačů, vyšla do svého posledního boje. Odhadnout její stáří je téměř nemožné. Hluboké vrásky v jejím svraštělém obličeji připomínají horkem rozpraskanou půdu, zelené chomáče vlasů připomínají žabinec a shrbené tělo se zdánlivě sotva vleče. Přesto stojí Morgotha pevně na nohou. "Grašk abrhom derééé. Akrgom bligrad vesééé", zamumlala si baba a máchla rukama. Nevšimla si však, že již předtím se za její záda dostal pomocí Erlanthova kouzla Nestor Burma. V jeskyni se náhle zvedl zelený oblak. A v něm se zableskl Nestorův meč a zaryl se do Morgothy. Těžce raněná bába se snaží zmizet. Náhle je neviditelná. To však již přiskakují i ostatní a několika náhodnými seky Morgothu zabíjejí. Oblak je však stále větší. Všichni v jeskyni se začínají dusit. "Pryč, rychle pryč", řve kdosi v děsu. U vchodu však leží mrtvý pavouk a druzi přes něj musí přelézt. Každé zdržení může být osudné. "Hhh, hhh", sípe Lynhaard a plazí se zpět. Na pokraji smrti se nakonec dostává i on pryč. Hrdinové ztěžka oddychují a čekají, až se oblak rozplyne. Když se tak stává, vcházejí znovu dovnitř. Překračují rozcupovanou obludu a prohlížejí mrtvé tělo Morgothy. Její břicho zdobí drahocenný pás a okolo krku má medailon podivného tvaru. Je okamžitě o vše obrána. Lynhaard si na své krvavé rány plácá kus bahna. "Ugh, ugh, to dělat moc dobře na bolavý maso". "Tady už toho moc nenajdem, porozhlídneme se u toho trůnu", radí Erlanth a vyčerpaná družina se vrací. Všichni jsou tak vyčerpaní, že si ani nevšimají již vychládajícího těla Erklyho Plískona a ani se mu nepostarají o důstojný pohřeb, nebo alespoň a slušné zahrabání. V hlavní jeskyni se všichni vrhají do stran a prohledávají každou skulinu a trhlinu. Nic. Pouze na Llandaffa se usmálo štěstí. Za kamenným trůnem nalézá několik pergamenů a tlustou knihu. "Tsst, Erlanthe, podívej se co sem našel", volá tiše Llandaff druhého půlvůdce. "Zatim nikomu nic neříkej, prohlídneme si to a pak uvidíme", radí Erlanth a Llandaff samozřejmě souhlasí. Ukrývá knihu pod plášť a rozhlíží se okolo sebe, zda jej nikdo neslyšel. Slyšel. Lynhaardovo pravé ucho obrovské velikosti vyslyšelo celý rozhovor a dalo o tom zprávu do krollovy hlavy. "Grč, ty dva začít pít Lyhnaardovi krev", pomyslil si kroll a chce oba nahlas udat. V posledním okamžiku se však krollovi zaleskla malá očka a on dostal nápad.

Tragédie na karwellských blatech
Lynhaard z Rugornu, syn Byrthogův

V Karwellu, tam na blatech,
tajil se nám hrůzou dech,
v děsivých a strašných snech
mráz nám běhal po zádech

Krví z bojů smrděl vzduch,
pomáhaje druhu druh
dobili jsme země pruh,
k ploskolebům vnesli vzruch

Velký vstup se černal tmou
do svatyně pod horou,
štola šířky sáhů dvou
nesla předzvěst ponurou

Tu stopař Sarim v chodbě té
zmerčil stopy šmajdavé
a družiníkům srdce rve,
když tuší věci nekalé

Nad propastí úzký most,
Nurnští měli všeho dost,
na milost a nemilost
vydáni, jak psovi kost

Zjevily se před zraky
čtyři matné přízraky,
tasili jsme tesáky,
došlo taky na praky

Erkly velkou smůlu měl,
když ryk boje blízko vřel,
napaden byl a pak, žel,
navždy Plískon odešel

Druzi vzhlédli na ten krach,
zlým těm, co tu šíří strach,
rozhodli se dáti šach,
kdesi někdo zvířil prach

Stará seschlá babice
s vlasy barvy žabince
rozezlená velice
měla trumfy po ruce

Stál tam pavouk za vraty,
roztáhl své pařáty,
Nurnští zlostí krabatí
zahráli si na katy

Baba přišla na řadu
bez možnosti odkladu,
pozbyla svou náladu,
nebylo to od hladu

Po vítězství smutek jen,
že byl Plískon zavražděn,
bohům žel, za noc a den
ve tmě zůstal pohozen

"Navrhuju odpočinek eště tady. Nepolezem ven vyčerpaný. Potřebuju si trochu srovnat zaklínadla ve škebli", oznamuje všem Llandaff a slézá se s Erlanthem v jednom rohu. Všichni radostně souhlasí, neboť odpočinek je skutečně potřeba. O několik hodin později všichni vstávají a smutně koušou do svých železných zásob. "Tak já jako sem mít sen tuze zajímavý. Jak se tudle Llandaff stěžovat na to spaní svoje, tak já měla asi něco podobnýho, ugh", vypadl náhle z Lynhaarda dlouhý proslov. "Já teda zdát se, že tudlejc Llandaffovic najít kupu různejch papírů. A ten papír mít vokolo takový desky z kožky", šklebí se kroll. "Aha, von asi myslí knihu", doplňuje rugornského tupce trpaslík Páin a obrací se na Llandaffa: "Tak co ste našli a nepřiznali?!". "Jaký našli a nepřiznali? Prostě sme šli tudlejc s Erlanthem spát za ten kamennej trůn a našli sme todle, no", vytahuje půlvůdce těžkou knihu a Erlanth mrká. Kniha je na první pohled pořádně stará. Druzi se slézají do jednoho kouta a listují zažloutlými stránkami. Na světlo vystupuje celá pravda o Pojídačích...

Před mnoha lety, roku 910, byla z města Kerech, které leží daleko na východě, vypovězena žena jménem Zletel Soumračná. Byla obviněna z čarodějnictví, spřádání temných plánů a spojení se silami nečistými a zlými. Zhrzená a uražená Zletel se vydala na západ. Byla to skutečně skvělá čarodějka, která ovládala to nejstrašnější z temného východního umění. Rozhodla se, že v ústraní někde v lesích, vybuduje své sídlo, ve kterém bude vládnout ona sama a všichni jí budou věrně sloužit. Místo zvané odpradávna Bílá blata se k tomuto účelu výborně hodilo. Zletel odhodila své původní jméno a začala si říkat Morgotha. Za několik let vybudovala své sídlo na Bílých blatech v opuštěné jeskyni. Pomáhali ji v tom démoni a jiní zplozenci nejčernějších pekel. Morgotha mohla být spokojená a začala si vychovávat své poddané. Čas od času se v přestrojení vydala do blízkých vesnic a tu a tam ukradla nějaké novorozeně matce z kolébky. Tyto děti pak vychovávala sama a podivně. Ve věku pěti let jim pevně ovázala hlavu mokrou zvířecí kůží a svázané dítě přivázala na slunce. Žár postupně celou mokrou kůži vysušil a ta se stáhla okolo hlavy jako železná obruč. Po takové nesmírně bolestivé proceduře si dítě již nic nepamatovalo a Morhotha z něj udělala věrného služebníka. Mnoho dětí samozřejmě nepřežilo, ale ani pro přeživší muka nepřestala. Morgotha se snažila učinit je naprosto oddolnými vůči jedům. Její umění bylo veliké a za několik desetiletí již měla k dispozici několik tuctů naprosto oddaných sluhů, kteří se na blatech pohybovali naprosto přirozeně. Okolím Bílých blat se začaly trousit pověsti o tajemné sektě, která na svých slavnostech pojídá malé děti. Vzhledem k tomu, že se vždy jednalo o děti chudáků, nebylo ze strany úřadů nikdy nic podniknuto a obyčejní vesničané neměli peníze na najmutí žoldnéřů. Morgotha své dílo dělala velice promyšleně a vždy kradla děti v celém okolí, ale nikdy nebrala více dětí na jednom místě. Morgotha, která ovládala to nejčernější z východní magie, si zajistila dlouhý život a po celá desetiletí vládla svému odlehlému území. Řídila všechno od chytání dětí a jejich deformace po následné podřízení jejich vědomí svým účelům. Ovládala bezpečně své okolí. Sekta Pojídačů se časem stala legendou, vyprávěly se o nich ty nejrůznější historky, z drtivé části smyšlené. Morgotha stárla a jí ovládaní poddaní postupně umírali, aby byli nahrazeni novými. Tento stav trval až do roku 1019. O Morgothu, které již bylo dobrých stopadesát let, se začal zajímat jistý Lorngh, muž urozeného původu. Lorngh měl dostatek peněz, aby si najal několik špehů a stopařů a asi po roce se dostal Morgothě na stopu. Byl připraven se s ní utkat a skoncovat s její hanebnou činností. Nepovedlo se mu to však. Morgotha nachystala léčku, do které se Lorngh chytil. Morgotha mu připravila strašnou pomstu. Ve své svatyni se spojila se strašným záhrobím a vyvolala v Lornghovi touhu zabíjet. V tomto stavu jej dopravila zpět na jeho sídlo. Šílený Lorngh, posedlý démonem, povraždil celou svoji rodinu, otce, matku a sourozence. Celý hrad se topil v krvi. Pak se mu vrátilo vědomí. Bylo to nejhorší, co se mu mohlo stát. Vypotácel se ven a rozhodl se, že již nesmí nikdy dopustit, aby opakoval své krvavé dílo. Sebral meč a několik cenností a odebral se dobrovolně do hluboké rokle v místech, které se nazývá U šedého. Zde, naprosto odloučen od ostatních, chtěl zapomenout. Morgotha to všechno dobře věděla a bylo jí jasné, že se mu to nikdy nepodaří. To byla její pomsta. Pak ještě několik let žila v klidu, i když ani jí se zcela nepodařilo ovládnout proces stárnutí. V době, kdy na ni narazili Nurnští, byla již velmi, velmi stará a ne zcela ovládala své umění...

"Fuj, to byla ale zrůda", uplivuje si na zem dobrák Nestor Burma. "Ba, ba, krást malý děti je hnusný, že jo, Sarime?", obrací se na plešatého druida Páin z Nórienu. "Chm", uráží se barbar a mění téma. "No a co kdybychom se k tomu Šedému podívali. Neni to tak daleko a v těch papírech je napsáno, že si s sebou vzal i ňáký cennosti. A když to tak počítám, ten chlap musí eště žít, teda pokud se mu něco nestalo". "Eště se tu píše, že nikdy nevylézá ven a přístup do rokle je nějak magicky chráněn", obrací ještě jeden popsaný list mág Erlanth. "Tož se tam teda podiváme, vememe koně a jedem", míní Sivel Chrastník, barbar a dobrá duše. "Snad konečně přestanu mít ty vošklivý sny, když je ta baba mrtvá. Určitě to měla na svědomí vona, když vovládala to východní umění", svěřuje se Llandaff Erlanthovi. "No, snad, ale nevim", odpovídá mu mág. Druzi se sbírají k odchodu. Páin otevírá těžké dveře do jeskyně. Všechny udeří do očí prudké denní světlo. V jeskyni při svitu luceren a loučí strávili dobré dva dny. A ještě něco je udeřuje. Sprška šípů. Poslední zbytky Morgothiných služebníků útočí. Následuje další masakr. Pak jdou všichni na místo, kde zanechali koně. Jsou tam. Ale mrtví. "Ty mizerové je pobili, budeme muset po svejch," odtrušuje na půl huby Páin. "Koni, můj věrnej koni, voni tě zabili", lamentuje naříkavě Sivel Chrastník a hladí hřívu svého mrtvého přítele. "Nebuď smutnej, koupíš si novýho", utěšuje jej Nestor Burma, který raději než na koni jezdí lodí. Druzi brousí zbraně, přepočítávají šípy a jídlo, upravují si boty, škorně a sandále.

Jejich počínání již delší dobu sleduje z nedalekého křoví nám již známý brutální úchyl kroll Ušoun. Je spokojený, ráno si nacpal břicho syrovým masem králíka, kterého chytil a zaživa stáhl z kůže. Maso bylo krvavé a po dlouhé době se kroll pořádně najedl. Poslední dobou, když se potácel mokřinami a hvozdem, totiž jedl jen různé mloky, žáby, žížaly a brouky. A to není přesně ono. Pravda, i takovou žábu lze před smrtí trápit a mučit, ale když ona je němá. Panečku, to takový králík, kolouch nebo třeba dítě se dá pořádně potrápit a jak takový tvor dokáže křičet bolestí! Ušoun se usmál a při představě nářku a krve se celý zpotil. Teď dřepí na bobku a pozoruje Nurnské. "Přidám se k nim. Už sem dlouho nikomu neublížil", pomyslel se pro sebe a vylezl z křoví.

"Pozor, de sem ňáký zvíře", vyjekl Páin, když kroll Ušoun vylezl ze křoví. Družiníci se chápou zbraní a obklopují podezřelé individiuum. "Ééé, já jsem přítel, nejlepší přítel, já se chci přidat k vám", blekotá kroll a jednou rukou si kroutí umatlanou kštici. "A jak se menuješ a vodkaď deš?", vyhrkl Páin. "Co je komu do toho, jak se menuju?", ohrazuje se Ušoun a na svět vyplývá další podivná vlastnost krollova. "No, když někam přijdeš, tak je slušnost se představit", poučuje krolla Erlanth. "Hu, menuju se Ušoun, nebo taky Tři Vepři a nebo taky Prase!", vypadlo z krolla neuvěřitelně rychle, "A už to nebudu nikomu vopakovat". Snad jen totální vyčerpanost a otupělost všech dobrodruhů se stala příčinou toho, že kroll-úchylák se stává členem družiny. "Tak tě pěkně vítám", podává Praseti ruku Nestor Burma.

* * *

O několik hodin později mašírují Nurnští pěkně pěšky pryč z Bílých blat směrem k Šedému. Na noc se ukládají ke spánku v lese. "Mám hlad, že bych sežral vlastní vonuce", kleje Páin a Lynhaard mu přitakává. "To bejt stále dávno. Doma v díře skalní mít všici hlad, vohromnej a strašlivej. My krollové jíst jenom kosti a dřevo. A ke krmení nic. A já Lynhaard tenkrát ulovit pořádný prase veliký. To bejt tehdá velkej čin", dovyprávěl neobyčejně zajímavý příběh z mládí Lynhaard. "Držte už kušny, sem vospalej a doufám, že se dneska už pořádně vyspim", napomíná ostatní Llandaff a chumlá se do deky. Ostatní ještě chvíli klábosí, pak ale i oni usínají.

"...Ááá", vyjekl půlvůdce Llandaff ze sna a probudil se. "U všech ardasanskejch červů, vono to trvá pořád, já zase nemůžu spát", téměř plačky křičí na celé kolo zpocený čaroděj. "Co je, Lanďo, co řveš? To bude dobrý, to budou nervy, to vobčas kouzelnící mívaj tydlencty potíže, nemaj bejt tak děsně chytrý", utrušuje v polospánku vševěd Páin a obrací se na druhý bok. Llandaff je však smrtelně bledý a Erlanth, který o věcech duševna něco ví, se tváří ustaraně: "Tak to nebyla Morgotha, v tý hlavě se ti hrabe někdo jinej". "No jo, jenomže já už toho mám plný zuby, nemůžu spát, sem utahanej a ke všemu se mi blbě soustředí na kouzlení, sem prostě čaroděj na prd a na hovno. Jo, na hovno a už mě to moje spaní pěkně sere", kleje Llandaff a Erlanth nevěřícně kroutí hlavou. Tak sprostý, že může být čaroděj?

Je ráno a všude je plno rosy. Družina se zvedá ze země a druzi si hřejí zkřehlé ruce nad ohněm. "Dal bych si pořádnej flák masa a nemusí bejt ani nasolený", promlouvá Nestor a ostatní se tváří stejně hladově. "Jo, já bych si taky dal flák masa a tady mrňavej Éda by to moh upravit pěkně po hobitsku!", obrací se na Édu Tyglíka Erlanth Linfalas. "Jo, to bych moh, enom mi tu chybí ten flák masa", vesele se šklebí věčný šprýmař hobit Tyglík. "Tak já pudu se Sarimem něco ulovit k snědku", nabízí se barbar Sivel, který se již vzpamatoval ze ztráty koně. Oba hraničáři, vlasatec i plešatec, se zvedají a odcházejí do lesa na lov. Netrvá dlouho a Sivel zpozoroval statného jelena, který se pokojně pásl na louce se stádem laní. Zkušeným stopařům nečiní pražádný problém dostat se ke stádu na dostřel a následně jelena ulovit. Laně vyděšeně prchají do hloubi lesa. Lovci se vrhají na kořist. "Tak, teď toho jelena pěkně stáhnem a maso upečem", raduje se Sivel a Sarim přikyvuje. Onedlouho je již kořist v ležení. Éda si chystá nádobíčko a krvavým nožem porcuje zvíře na kusy. "Uf, uf, to já mít už pořádný bolavý břich vod prázdnoty", šklebí se Lynhaard a cpe si rudé maso do chřtánu. "Nežer to syrový, bude ti špatně", varuje krolla Erlanth. "Nebude, krollové sou na to zvyklý, vždyť každý kroll je přece prase", skočil Erlanthovi do řeči Páin, o němž je známo, že krollí rasou pohrdá. "Hu, he, neříkat Lynhaardovi takový mluvení", osopil se potrefený a zamžikal po druhém krollovi Ušounovi. Ten je však příliš zabrán do trhání nožiček jakéhosi brouka a ani nezvedá nemytou hlavu. "Nechte toho", slabě napomíná dobrodruhy půlvůdce Llandaff, který má obrovské kruhy pod očima. "Měl by ses vyspat, náčelníku. Nevyspalej kapitán je k ničemu a snadno přivede loď na mělčinu", připomíná starou námořnickou pravdu Nestor Burma. "No jo, jo", smutně kývá hlavou Llandaff a dále mlčí. Maso je nakonec upečeno a všichni se cpou, co to jde. Syrový a krvavý zbytek jelena si někteří cpou do toren. Činí tak i Sarim a zakrvácený batoh se mu později málem stane osudným.

V noci se Llandaff dobrovolně hlásí na hlídku, neboť má děs a hrůzu z dalšího spánku. Noc uteče klidně. "Ááá, to sem se krásně vyspal", vymotává se z hromady houní a jehličí druid Sarim a hledá své špinavé onuce. Za cinkotu korálí a amuletů si natahuje své oblečení. "Tak nejdřív košili a na ní vestu z fajnový látky, tu co sem vyhrál v kartách v Nurnu se starym Hlůvou, mno, a teď to kožený brnění, za který sem dal v dražbě takový velký peníze", brumlá si spokojeně druid a nandavá na sebe jednu vrstvu za druhou. Ještě není konec. "Tak a teď pěkně muj kouzelnej plášť Padák, tak dobře, dobře, a teď plášť Kouřák, no, to mi to ale sluší a navrch plášť Dešťák, a kdyby mi snad bylo zima, tak si eště můžu přehodit plášť Karbaňák, co s nim vždycky vyhrávám v kartičkách", libuje si lesní podivín a přehazuje si přes všechny ty vrstvy ještě koženou promaštěnou tornu plnou krvavého masa. S přibývající teplotou se Sarim začíná pěkně potit a není divu, že zanedlouho strašně zapáchá a ostatní si ucpávají nosy. Nutno dodat, že smrdí sice všichni, neboť od posledního koupání uplynula již značně dlouhá doba, ale lesák smrdí jako hejno skunků.

"Tak dem k Šedýmu", velí půlvůdce Erlanth, neboť Llandaff je značně zbědovaný. Družina vychází z lesa a ocitá se na holých pláních. "Podle mapy narazíme za chvíli na hlavní cestu. Podle těch zpráv by právě tady měla probíhat hranice mezi Blastorrem a vzbouřencem Kestorem", poučuje ostatní Erlanth. "No jo..., hm, hm..., jasně, to se ví..., co nás furt votravuješ s těma chytrostma...", takové a podobné odpovědi směřují na adresu modrookého půlvůdce od znavených dobrodruhů. Brzy však všem dochází, že země je skutečně ve válce. Cesta vedoucí z východu na západ je těžce rozrytá nesčetnými kopyty a koly těžkých vozů. "Po... podívejte se na tohle", valí ohromeně bulvy Sivel Chrastník a ukazuje na obrovské šlépěje v blátě. Nikdo neví, o co se může jednat. "Jedno je jistý, že takový zvíře bych teda nechtěl potkat", brumlá Éda Tyglík a rozhazuje rukama. "Musíme si dávat pozor. Může to tu být nebezpečné, když táhnou armády, není v kraji nikdy bezpečno", nadhazuje Páin a družina nakonec rychle opět schází z cesty. Netrvá dlouho a Nurnští vcházejí do řídkého lesa, z něhož uprostřed trčí několik úzkých skal. "Tak, podívejte se, páprdové, řek bych, že mi muj hobití čuch právě říká, že sme na místě", povykuje Éda Tyglík, známý šprýmař a někdy i kašpar. "V tý tlustý knize bylo psáno, že cesta k Lornghovi je nějak magicky zabezpečena", šeptá nevyspalý Llandaff. "Jo, jo, magicky odstíněná, to už sem někde slyšel", vkládá se do řeči Erlanth. "Nechte toho, radši to poďte najít", brumlá trpaslík Páin, známý nemluva, ale zato bojovník tělem i duší. "Tak, tady sou stopy malýho zvířete a tady zas velkýho, no jo, no jo, tuze zajímavý, to se na to podívejme", čmuchá po zemi stopař Sarim a drbe se na pleši, ze které mu padají krystalky soli. Není divu, vždyť se ve třech pláštích potí jako starý Hlůva, když jde z hospody nasáklý kořalkou. Druzi tvoří rojnici a úpěnlivě hledají cokoli nápadného. Erlanth tak činí i za pomoci nákresu v knize. Po dvou hodinách je nalezeno ohlazené místo na jedné skále. Trčí z něj patnáct zrezlých kruhů. Kupředu se hrne druid Sarim: "Tak co to je? Nó, kruhy, pěkný, z vocele, za ty bych dostal u vetešníka aspoň stříbrňák Tak a teď za ně pěkně zatahám a vodevře se díra, ze který budou padat zlaťáky". Sarim, zkušený veterán, není daleko od pravdy. Ostatní mlčky přihlížejí druidovu počínání. Zlato sice odnikud nepadá, ale při stlačení několikátého kruhu druid náhle mizí. "Ha, a je fuč, vypařil se jak pára nad hrncem", podivil se Nestor Burma. "Pche, pára nad hrncem, hypersféra, vobyčejná hypesféra, to se učí normálně ve škole", pokýval hlavou Llandaff. "Škole, ééé..., co?", otočil opičí hlavu kroll Lynhaard. "Ale nic, to Lynhaard neznat", ušklíbl se elf. "Může bejt pěkně daleko, jó kouzla sou věc nevyzpytatelná", podotkl Páin.

* * *

"Hu a sem v čudu, sem dočista sám", lekl se Sarim a začal se potit dvojnásob. Lesní druid se skutečně náhle ocitl zcela sám a sám. Stojí na podivném místě. Kolem něj se do výše tyčí strmá rokle. Nedaleko od něj prýští ze skály pramen vody a dopadá na hladinu malého jezírka. Co je však nápadné, jsou nepochybné stopy po lidské práci. U jezírka je malé molo, několik ovocných stromů je nepochybně pečlivě udržováno a na druhé straně rokle je dřevěná bouda. Sarim se rozhlíží okolo sebe. "Zlato, támhle je zlato", udiveně zírá barbar na zvláštní sošku, která stojí na kamenném podstavci. "Ne, Sarime, nech to bejt", zavelel náhle vnitřní hlas uvnitř druidova těla. "Hlavně na nic nešahat, seš tu sám, nikdo ti nepomůže, na něco šmátneš a spadne ti na hlavu šutrák, nebo vyleze drak a vůbec", radí dále ten hlas, který Sarimovi již mnohokrát pomohl z ošemetné situace. Nutno dodat, že druidovi mnohdy nepomáhal jen tento hlas, ale i prostředky zcela jiného druhu, které jsou mnohem mocnější a nezmůže proti nim vůbec nic, ani ta nejmocnější astrální sféra.

Barbar druid si vytáhl dubovou hůl a namířil si to k boudě, drkotajíc zuby. Otevírá dveře a dívá se dovnitř. Spatří velice skromně zařízenou světnici a v ní lavici, na níž spí zarostlý muž. "Ehm, že tedy ano, dobrý den přeji, pane. Sem Sarim z lesa, temného to hvozdu Gorůdye, též zvaný...", blekotá lesák. Muž se otočil a dlouze se zadíval na příchozího. Zpočátku se tváří celkem lhostejně, pak však jeho zrak dopadá na druidovu tornu. Tu tornu, do níž si Sarim toto ráno nacpal kusy rozporcovaného jelena. Torna je celá od krve. "Grrr..., ty, ty", vykoktal muž a serval ze stěny zdobený meč, jedinou cennost, která je v místnosti vidět. Sarim hned, jak to vidí, začíná strhávat batoh z ramen. Popruhy má však utažené a kromě toho je navlečen do spousty hadrů a tudíž mu svlékání jde pomalu. Neznámý muž má v očích výraz naprostého šílence. Druidem projel mrazivý závan strachu. Chápe se hole a zpola odráží příšernou ránu mečem. Sarim krvácí a jakoby krev ještě více rozlítila jeho šíleného soupeře. Dubová hůl, kterou svírá barbar v ruce, však není žádná obyčejná hůl, o kterou se opírají staré babky, když drbou na zápraží. Je to pořádná a ke všemu ještě kouzelná hůl. Není to sice stará dobrá Brethilka, ale zato umí ochromovat. Nežli však stačí barbar kouzlo ukryté v holi vyvolat, dopadá na jeho hlavu rána, která by bez problémů přesekla urostlého býka. Ne však Sarima. To je chlap z lesa, vítěz mnoha karetních bitev s cinknutými kartami, chlap s hroší kůží, vytrénovaný zálesáckým dortem a navíc ještě oblíbenec mocného boha Skrekha, o němž je známo pouze to, že stojí vždy na straně podvodníků a šejdířů. Sarim se po ráně pouze otřepal a zkušeně se ohání holí. Zasáhnout šílence, který má na sobě pouze hrubou košili a špinavé spodky, není těžké. Buch! Chlap se skácel ochromen k zemi. Sarim po něm skáče a hbitě jej svazuje, přičemž se celý klepe. Pak vyndavá z umaštěného pytlíku hrst lesních bobulí a drť ze žaludů a ošetřuje si rány. Netrvá dlouho a svázaný šílenec se probouzí. Sarim na něj chvíli civí a pak mu vše dochází. "Hele, ty seš určitě ten Lorngh, co zamordoval celou svojí famílii, já ti teď všechno vodpustim a ty mi vyplatíš tučnou vodměnu!". Muž se místo odpovědi začíná v poutech škubat. A nutno podotknout, že s lanem lomcuje pořádně. Jeho síla je očividně živena krví, které je kolem pořádná louže. Křus! Povolilo první lano. "Hele, jó, nech si to, já se s tebou chci domluvit", udobřuje šílence Sarim. Nepomáhá to. Křus! Povolilo další. "Ten chlap má ale sílu", blesklo Sarimovi hlavou. "Budu ho muset zabít". A už smaží z kouzelného prstenu černý blesk. Z chlapa se začoudilo, ale pouta rve dál. Již je téměř všechny přetrhal. Ještě chvíli a vrhne se na druida. Ten smaží další blesk. Téměř zuhelnatělý chlap se osvobozuje z pout a holýma rukama se vrhá na Sarima. "A eště jeden", dokončuje konečně svoji práci s prstenem druid. Bohové vědí, kde ty černé blesky bere. Muž umírá. "Eště dobře, že sem mu schoval ten meč. Nemuselo to dobře dopadnout", hrdě se vypjal druid, ale náhle dostal strach. To se o slovo opět přihlásil vnitřní hlas. "Musíš utéct, tady to neni bezpečný ani za mák". "Jo, to je pravda. Kdo uteče, vyhraje". Na ta slova se druid Sarim otáčí a utíká pryč, zpět do rokle. Nevšímá si ani zlaté sošky, ani si nebere drahocenný meč. Jen rychle pryč! Sarim se ocitá opět na stejném místě, kde se předtím ocitl po manipulaci s kruhy. Nalézá podivný mechanismus, který zcela jistě souvisí se zlatou soškou. Princip se však barbarovi nepodaří rozlušit. "Nevadí, nevadí, teď do sebe kopnu jeden prima lektvar a hned vylezu po tý skále nahoru". Sarim tak skutečně činí, utahuje si provaz, držící jeho kožený oblek pohromadě, upravuje si své tři pláště a na zádech si rovná tornu. A hurá nahoru. Jde to snadno. Kdyby..., kdyby se jeden hloupý kámen nesmekl. Křřř! Sarimovi podklouzla noha a už letí dolů z pořádné výšky. Buch! Druidovo tělo dopadlo na zem. Ten chvíli leží na zemi a pak se zvedá a tře si bolavé tělo. "To sem blázen. Jak to, že mi nefungoval plášť Padák", kroutí Sarim hlavou a jeho barbařímu mozku nedochází, že ani taková parádní věcička, jakou plášť Padák bezpochyby je, nefunguje, když je obalena další vrstvou hadrů. Druid vyplácává poslední mazání na rány, tentokrát již nic neriskuje a přenáší se nahoru pomocí dalšího kouzelného předmětu, i když jej tak znehodnocuje. "Uf, eště najít ostatní", oddychuje si průzkumník Sarim a snaží se stopovat.

Zbytek družiny se zatím utábořil v lese mezi skalami. Éda Tyglík rozdělal oheň a začal připravovat zbytky jelena. "Copak asi dělá Sarim, kde jenom může ten druid bejt?", ptá se ostatních mág Erlanth, "Co myslíš Llandaffe?". "Hm, asi se zaběh za srnama, nebo šel žebrat věrnej Dub vo klacek", téměř nepřítomně odpověděl Llandaff, čaroděj a půlvůdce. Ještě si něco zamumlal a pak se zachumlal do houně. "A co, Lanďáku, co tvoje spaní, už je to dobrý?", otázal se čaroděje Nestor Burma. "Vlez mi na hrb, votravo". "No dobrý, dobrý, já se jenom ptal, nic si z toho nedělej, vono to časem přejde". "To doufám a omlouvám se vám všem, jestli budu vobčas protivnej, ale já sem vopravdu na hadry".

"Já ho vidim, já ho vidim, druidskej se vrací!", křičí náhle na celou hubu trpaslík Páin. Skutečně. Sarimova vytáhlá postava se objevila mezi stromy a jeho pleš se zaleskla v zapadajícím slunci. "Tak povidej, povidej, kdes byl, cos tam našel, když si se tak najednou vypařil?", vítá Sarima Páin a podává mu kus pečeně. "Nó, bylo to drsný, řek bych přímo vo život. Vobjevil sem se nedaleko vodsaď, v takový rokli, našel sem tam toho chlápka, co ho hledáme, ale moc se se mnou nebavil a rovnou mi šel po krku, asi mu vadila krev, co sem jí měl na báglu. Bylo to sakra těžký, ale nakonec sem ho zabil a pak se votamtaď zdekoval", celkem pravdivě líčí předešlé události barbar Sarim. "A našel si tam něco?", honem se ptá zloděj Éda. "Ne, jenom meč a ten sem tam radšejc zahrabal", opět po pravdě odpovídá Sarim. "Tak tam chodit, hnedlejc", balí se na další cestu kroll Lynhaard. Nakonec se zvedají i ostatní a nechávají se Sarimem odvést na místo. Sešplhávají do prolákliny a nacházejí vše v takovém stavu, v jakém to zde zanechal Sarim. "Tak tady leží, bastard", kope druid do zuhelnatělého těla. "Hm, jako by do něj uhodil blesk", hodnotí Sarimovu práci Sivel. "No, sem prostě starej dobrej Sarim, chlap z lesa, co ho jen tak něco nerozhází", bije se v prsa druid. "Tumáš, lokni si, určitě to potřebuješ", obdivně podává druidovi láhev s kořalkou starý dobrák Nestor Burma. Ostatní se přidávají a poplácávají Sarima po zádech a znalecky hodnotí jeho výkon. A kdesi daleko, v astrálníc sférách, se smíchy svíjí bůh Skrekh, patron všech šejdířů a podvodníků.

"Tak bych řek, že si tady kapku vodpočinem, třeba to tudlejc Llandaffovi udělá dobře na spaní", ujímá se svých půlvůdcovských povinností mág Erlanth a ostatní radostně souhlasí. Vždyť pohled na Nurnské je žalostný. Špína se z nich odloupává, vrstva po vrstvě, všichni páchnou a smrdí, po těle mají nevyléčené boláky a rány, jsou nevyspalí a unavení. A tahle rokle, ve které hospodařil nešťastný Lorngh, kterému již nebylo pomoci, skýtá vše potřebné pro odpočinek. Je zde voda, zásoby jídla, klid a relativní pohodlí, daleko od války, která začíná v Karwellu. Celý týden se zde Nurnští kurýrují a dávají dohromady. A zdá se, že i Llandaffovi se vrací spánek a klid v duši...

A pak to opět přišlo. Čaroděj se probudil s děsivým výkřikem a posadil se. Kolem něj byl klid a bylo slyšet jen klidné oddychování ostatních. "Je to tady zase zpátky, nedá se nic dělat, souvisí to určitě s těma hnusákama z Krvavý jízdy. Jestli nemám zešílet, budeme je muset zabít. Zejtra balíme a jedem na Erbel". Zbytek noci Llandaff raději bdí.

Následujícího jitra družina balí torny a batohy. "Ty, hele, Llandaffe, potřebuju s tebou mluvit", oslovuje čaroděje mág Erlanth. "Dneska v noci sem blbě spal. Mám přesně ty samý příznaky jako ty. Dlouho sem vo tom přemejšlel. Souvisí to určitě s Krvákama. Někdo z nich asi ovládá umění ovlivňování spánku. Kdysi sem to čet v jedný knize, eště ve škole. Je to dost populární kouzlo, zvláště tady na východě. Aby ses toho zbavil, musíš zabít toho, kdo to vyvolal. Ve škole nám říkali, že ten, kdo tohle kouzlo umí, je co se týče duševna strašně nebezpečnej. Takže musíme jednat rychle". "Máš pravdu, Erlanthe, vono by to nemuselo trvat dlouho a mohl bych skončit jako blázen", smutně přikyvuje Llandaff a s povzdechem si začíná balit tornu. Ostatní následují jeho příkladu. Stejně se všem Nurnským pomalu začínal zajídat pobyt na jednom místě. Sice zde bylo bezpečí a klid, ale dobrodruh se nevydrží dlouho válet na stejném místě. Potřebuje k životu neustálý vzruch a pohyb. A když chce odpočívat, činí tak raději na místě, které snad může nazývat domovem. A Nurnští nyní již touží po návratu do Liscannoru. Obchod se vcelku vydařil, krve a dobrodružství si užili víc než dost, zbývá pouze nevyřízený účet s Krvavou jízdou.

Během týdenního pobytu v rokli se všichni dali do relativního pořádku, částečně si vycídili zbroje a zbraně, vypucovali si škorně, vyspravili potrhané batohy a někteří se dokonce i umyli. Vládne pohoda a dalo by se říci, že i částečné veselí. Jenom si to ještě vyřídit s Krvavou jízdou a potom domů, domů do Gwendarronu, domů do Liscannoru, domů k Hrochovi. Pouze oba půlvůdci, mág a čaroděj, si dělají starosti. Po nevyspání je oba bolí hlava a oba cítí, že kouzla jim nyní nepůjdou tak snadno jako jindy.

* * *

Cesta dobrodruhů směřuje k hlavní silnici. Není nutné ani býti stopařem, aby bylo jasné, že v kraji nyní vládne značný pohyb. Cesta je rozrytá od těžkých vozů, kopyt a okovaných bot. Nurnští se raději rozhodují cestu pouze sledovat zpovzdálí a trmácet se raději po polích a lesích. O účast v občanské válce nikdo nestojí. Příliš se jich tedy ani nedotkne, když zjišťují, že hlavní město Lon bylo dobyto povstalci a král se se zbytkem armády stáhl na západ. Nurnským jde již jen o Krvavou jízdu.

Uběhlo několik dní. Nurnští jsou opět v lese u Erbelu, sídla Krvavé jízdy. "Tak podívejte se na to, pánové. Já si myslím, že tam nevpadneme hned tak zhurta. Někdo by měl jít na průzkum. Třeba tudlejc Éda, stejně se akorát dloube furt v nose", popichuje malého hobita dobrák Nestor Burma. "No já teda klidně pudu, když mě Llaňdour pěkně zneviditelní", oznamuje Éda Tyglík. "Jo, klidně, ale nech si tady radši všechny ty tvoje pitomosti", souhlasí půlvůdce. Pitomostmi má na mysli značný obsah hobitovy torny, neboť, jak známo, veselý šprýmař Éda na výpravy s sebou tahá rozličný tovar, jako třeba trumpetku, bubínek, barevný míček, vycpaného rejska a pajduláka na špagátu. Éda je zneviditelněn a odebírá se do lesa. "Škoda, že s sebou nemám trumpetku. Pěkně bych si zatroubil do útoku a hned by mi bylo veselejc", brumlá si malý průzkumník a pomalu se blíží na známé místo. Všude je klid a neviditelný hobit nevidí nikde nic podezřelého. A už stojí u dveří ve skále. Kdyby jej někdo v tuto chvíli mohl vidět, viděl by, kterak se hobit zastavil a začal u dveří zuřivě čichat. Když takto očichal celé dveře, potichu si zavýskl a dveře otevřel. "Cha, je tam jenom jeden, a to bude určitě ten starej dědek", mumlá si Éda a neviditelný vchází do místnosti. Opatrně se rozhlíží a skutečně. V celé místnosti je jenom starý Hols, hlídač Erbelu. Po nikom z Krvavé jízdy není nikde ani stopy. Stařík smutně sedí u krbu a nervózně se otáčí, neboť slyšel vrznout dveře. Dveře se otevřely a opět zavřely. "Hej, je tu někdo?", volá stařec. Nic. Pochopiteně, že nic. Éda se přeci nemíní nijak prozrazovat. Ještě je čas na legraci. Éda si už dlouho neužil žádných šprýmů. Přichází k Holsovi a fouká mu do obličeje. "Co je, co je?", děsí se Hols a krčí se v rohu. "Ha, há, to sem já, strašlivý lesní duch. Tumáš, opičáku, čuchni si, přišla tvá poslední hodina. Připrav se na nejhorší!", huláká neviditelný Éda a strká zmatenému Holsovi pod nos svazek vlčího moru. Ten zděšeně uskakuje a potí se strachy. "Ták a teď tady pěkně počkej, nebo ti ukážu. A pamatuj, že všechno vidím!". Nato se Éda jímá opět otevírat a zavírat dveře a následně na to utíká k družině. Všem radostně oznamuje, že Erbel hlídá jenom starý a nemohoucí vlkodlak Hols. "Výborně, tak se tam opevníme a počkáme, až se vrátí", navrhuje trpaslík Páin a jeho návrh je oběma půlvůdci schválen. Druzi opět obsazují ponurý Erbel. Hols je svázán a vyslechnut. "Všichni odešli asi před týdnem, měli s sebou zásoby na delší čas a byl s nima i Hrochoř Tlustý, což jistě něco znamená, neboť ten se obvykle pohyboval sám", prozrazuje Hols, kterému je všechno jedno a mág Erlanth souhlasně pokyvuje hlavou. "Takže rozdělíme hlídky a budem tady čekat. Je tu voda a jídlo a hlavně jsme zde dobře krytý. Erlanth eště probere tady s tim prďolou všechny zvyky Krváků, pěkně se ho zeptá na tajný vchody a vůbec zjistí všechny podrobnosti o jejich životě", rozkazuje Llandaff a jde si odpočinout, neboť je na tom opravdu hrozně. Při vědomí ho drží jedině představa, že možná již brzy si to vyřídí s tím, kdo mu kazí spaní. Nebo si to taky ten kazič spánku vyřídí s ním. Uvidíme. Erlanth ještě za pomoci špetky magie vytahuje z Holse nejrůznější informace a uvědomuje ostatní, kde je nejlepší postavit hlídky. Nurnští tedy obsazují přilehlé skalky a všechny možné přístupové cesty, vymýšlejí si různé signály a část jich hlídá a část odpočívá.

"Huch, tady se Lynhaard nelíbit. Je tu zima a mít strach", přemítá mohutný kroll, když sedí na jedné hlídce společně s druidem Sarimem. "Jo, mě to tady taky už pěkně leze na mozek. U všech lesních duchů, jak já bych jed žaludovej dort", mudruje Sarim a spravuje si přitom rozdrbanou tornu." Ééé, žalud fuj, to nebejt dobrá na břich. To potom moc prdět a smrad jít kolem zadku, hé", kření se kroll a je rád, že může aspoň na chvíli zahnat svíravý pocit v žaludku. "Nevíš, co je dobrý, vopičáku", odsekává mu Sarim a dál už jenom mlčí.

Ubíhá první den, potom další a ještě jeden, a nic se stále neděje. Mezi všemi již panuje značná nervozita. Nejhůře na tom je však Llandaff, téměř nemluví, je zsinalý v obličeji. Má stále horší a horší vidiny. Temní jezdci jej neustále pronásledují v divokých snech a neustále se mu zjevuje bílá tvář, která mu vyhrožuje. Naprostým vyčerpáním se Llandaffovi podaří občas skutečně usnout, ale není to spánek hojivý a sil přidávající. Podobné problémy má i Erlanth, i když ten jako mág s nimi bojuje lépe, neboť o otázkách duševna toho ví opravdu mnoho. Uvědomuje si však, že nebude dlouho trvat a může dopadnout stejně jako Llandaff.

"Helejďte se, poďte, pojedem domu, vykašlem se na ně", škemrají čtvrtý den Sarim s Édou a přidává se k nim i Nestor Burma. "Ne, ne, voni přídou, cejtim to v kostech a hrozně rád bych jim porozbíjel hlavy", křičí trpaslík Páin. "Musíme čekat, nedá se nic dělat. Přece v tom Erlantha a Llandaffa nenecháme!", ohrazuje se dobrák Sivel, barbar a milovník koní. "Ech, počkáme eště pár dní, musí přijít", mává unaveně rukama Llandaff. Nastává další porada, které se neúčastní pouze podivný kroll přezdívaný Prase, kterému se v hlavě honí prapodivné myšlenky.

Ještě stále je v Nurnských vůle k boji, ještě nezmizela poslední odvaha. Ještě je rozhodnuto vyčkávat. Pak se však všechno změní během jedné noci.

Poslední hlídka
Lynhaard z Rugornu, syn Byrthogův, 10.11.1032

Sedím na stráži,
jsem vidět,
mnozí už nejsou,
vyvolení,
venku je tma a vzduch sládne smrtí,
čekám na znevidění,
nejdelší z nocí
nese snad vykoupení
a nebo odpočinek
navěky,
Krvavá jízda vyzývá k boji
z neurčita,
tlumeně škytám,
někdo na mne myslí asi,
možná se blýská
na lepší časy,
možná se plamen lucerny hasí
života,
třeba už svítá,
krev ještě klokotá,
tep ještě buší,
ponurost mysli děsí mou duši
a hlodá,
bezesná hlídka,
poslední snad,
chce se mi spát,
sedím na stráži,
čekám na vyvolení

"Vstávejte, všichni sem, zavolejte i hlídky", zařval náhle v noci Erlanth. "Výzva, obdržel jsem ve snu výzvu". "A kuš už s těma svejma snama, akorát nás kvůli nim furt budíš. Sny a sny, nic jinýho už taky neumíš!", nadává rozespalý Páin. "Ticho, teď mluvím já!", vyjel na něj mág a nikdo jej nepoznává. "Ten chlap s tim bílym ksichtem se mi dneska zjevil ve snu a řek mi, abychom vyjeli na pláň. Takže balíme a ráno jedem".

Brzy zrána, ještě za mlhy, opouštějí Nurnští Erbel. K jejich cti lze říci, že kupodivu nechali naživu starého Holse. Je ponuré počasí, druzi jsou unaveni a jdou mlčky. "Nejsem si zcela jistej, jestli vám k něčemu budu. Sem úplně hotovej", pronáší za pochodu Llandaff. "To je dobrý, my ty hňupy zrubem", kývá do kroku trpaslík Páin, opora družiny. Ostatním však není mnoho do smíchu. Čeká je neznámý nepřítel a nejistý osud...

* * *

O tři míle dále, pod Oslími kopci, vyjelo na nepříliš vysoký pahorek osm jezdců. Na první pohled vypadá jeden jako druhý. Černé pláště a bíle natřené tváře jim dodávají nepřirozený a strašidelný vzhled. Jinak již nemají nic společného. Každý je jinak vyzbrojen, každý vládne jinou zbraní. Je tu vůdce Krvavé jízdy, Kronsell Mlžný, záhadný mág z východu, muž zjizvené tváře a zmrzačené nohy, muž, o němž nikdo mnoho neví. Vedle něj je Hrochoř Tlustý. Přestože je tento muž navlečen do těžkého pancíře, svírá v ruce těžké bojové kladivo a váží jistě mnohem více, nežli kdokoliv okolo, pohybuje se neobyčejně obratně a lehce. Kolem něj krouží jeho vycvičený sokol. Ano, je to ten, který na kusy rozcupoval Llandaffova havrana. A jsou tu další, strašlivý obr Oreg Zrzavý, zamlklý Lorek Malý, tupý Blamsed a ještě další tři, jejichž jména nejsou důležitá. A všichni působí studeně a jde z nich strach a děs. A přitom mají jednu velkou slabinu. Nejsou zvyklí bojovat spolu, pomáhat jeden druhému, každý se raději bije na vlastní pěst. Jejich východní mentalita je primitivní, znají jen loupení a vraždění, ze svého vůdce mají spíše strach, nežli by jej ctili, a ten se naopak na své lidi dívá jen jako na zvířata, které může kdykoliv obětovat. Tam, kde Nurnský skočí se vší samozřejmostí svému druhu na pomoc, tam východňan nechá svého spolubojovníka klidně napospas osudu, neboť jsou to primitivové, kterých je mnoho. Velmi mnoho. Zde, na karwellských pláních, je jich však již jen osm.

Krátce před polednem se obě skupiny setkávají. Na jedné straně osm jezdců, na druhé devět pěších. Na jedné straně Krvavá jízda, na druhé Nurnští...

"Pozor, střílejí", řve Nestor Burma a kryje se velkým štítem. Nebyl by vyčerpaný Llandaff dobrým čarodějem, aby si s takovou banální záležitostí neporadil. Už ani jeden šíp nedoletí k Nurnským. Stejně však činí i Kronsell a je jasné, že na řadu musejí přijít meče a sekery. "Grááá", vyjíždí z řady Oreg a mává obrovskou sekerou, společně s ním jede i Blamsed. Mají pocit, že jsou nepřemožitelní a neuvědomují si, že tak opouštějí magickou bariéru, která je chrání před střelbou. A také na to, že nyní proti nim nestojí děti a bezbranní vesničané, ale že proti nim stojí sehraná a ostřílená družina, která je zvyklá brodit se v potocích krve. Tupý Blamsed padá s několika šípy v těle dříve, nežli vůbec stačí dojet k liscannorským. Společně s ním padá do trávy i jeho černý kůň. Blamsed se ještě zvedá, ale v tom je do oka trefen dalším Sarimovým šípem. Umírá první z Krvavé jízdy. Oreg Zrzavý je podstatně tvrdší chlapík. Ač zraněn, dojíždí před Sarima a Nestora. Druid jen taktak uhýbá plešatou hlavou před drtivou ranou a ostří jej zasahuje do ramene. Půda se barví krví. Neohrožený Nestor však přiskakuje a rube mečem. Ještě jednou se stačí Oreg ohnat sekerou a to již i on padá s probodnutým hrdlem k zemi. Mezitím však dochází k rozhodující události. Pomocí kouzla, které seslal jednoruký Erlanth, se nórienský trpaslík dostává nečekaně za záda samotného Kronsella. Šermíř Páin, o jehož statečných činech se ještě dlouho bude povídat po putykách, neváhá. Jedinou ranou zabíjí proradného mága. Hrochoř se otáčí a tvrdě zasahuje Páina kladivem do helmy. Ten však dále pevně stojí na nohou a obrací se proti novému protivníkovi. Jedna rána, druhá rána, proseknutý pancíř a již se na světlo valí Hrochořovy vnitřnosti. "A za Lúniel, ty smradlavej bastarde!", huláká Páin a dobíjí Hrochoře i s jeho sokolem.

Ostatní bojující se mezitím promíchali. Další člen Krvavé jízdy je zabit Erlanthem a Llandaffem. Další je prošpikován několika šípy od Sivela a Édy. Raněné na zemi dobíjí kroll Prase. Lorek Malý je zmasakrován Lynhaardem, který si v boji vypomáhá vydatným řevem. A k zemi padá i poslední člen Krvavé jízdy. Rozhodující bitka trvá sotva pár okamžiků. Díky své sehranosti nepadl nikdo z Nurnských, což je opravdu s podivem. Na zemi se válí zohavené mrtvoly. "Obrat a jedem odsuď", křičí Llandaff a sám jde ostatním příkladem. Mrtvoly jsou nemilosrdně prohledány a oloupeny o všechny cennosti. V tom se Nurnští zcela jistě Krvavé jízdě vyrovnají.

"Hm, dobrá práce, hm, hm", pronáší Páin Nórienský místo posledního rozloučení s mrtvými. "Konečně pojedem domů. Pořádně se vyspim v posteli", libuje si Nestor Burma a skoro všichni s ním souhlasí. "Eště ne, eště si to musíme vyřídit jinde", pronáší temně Páin. "Kde, u všech démonů, kde eště? Já už chci domu", ptá se s děsem v očích hraničář Sivel Chrastník a všichni se přidávají . "No přece s Jolgošem, s tim mizerou, co nám prodal ty páchnoucí patoky", oznamuje vesele trpaslík a všichni si oddechují. "He, he, pro mě, za mě, třeba si ho dej k vobědu", vtipkuje po dlouhé době Nestor Burma, zatímco Llandaff si unaveně sedá na zem. "Tady ne, vyspíme se radši někde, kde je to bezpečnější", radí mu Erlanth a Llandaff se z posledních sil zvedá. Má toho dost. Druhům se ještě podaří chytit dva černé koně. Llandaff je na ně doslova naložen a spolu s ním i uloupená kořist. V nejbližším lese všichni odpočívají. Čaroděj Llandaff s obavami usíná, ale jeho spánek je po dlouhé době klidný a posilující.

Bez větších potíží se druhům podaří vyhnout se všem vojákům a dostat se až do Holopat, ve kterých žije a prodává své zázračné lektvary mistr v oboru magie a přírodních sil, Jolgoš z Hor. Před jeho chatrčí se ozvaly kroky. "Hej, vodevři ty vrata, chtěl bych si u tebe koupit ňákej lektvárek", zabušil Páin na dveře. Ozvalo se šoupání bot. Nic netušící Jolgoš otevírá dveře. "Ale jistě, jistě, budete si přát Lišku, nebo snad... e... hé, hé, dobrý den, přeju, pane trpaslík". "Můžeš mi dát co chceš, ale eště mi za to budeš platit, ty upatlanej prďolo", oznámil Jolgošovi mile Páin a společně s Nestorem zatlačuje mistra magie dovnitř. Jolgoš je na pokraji zhroucení. Páin si zakládá ruce a říká: "A teď mi pěkně dáš všechny peníze a to tak, že rychle, a potom si tady pěkně sedneš a sežereš všechny ty hovna, co z nich děláš ty tvoje zázračný lektvary!". "Milost, malý pane. Já nic nemám, jsem chudý a nevěděl jsem, že to nefunguje. Jsem nevinný". "Jó, nevinnej, tak pěkně papej, no, pořádně vodevři hubu, ať ti ty sračky pěkně padaj do břicha", tlemí se starý pirát Nestor. "Za maminku..., drž tu hubu vodevřenou..., za tatínka..., je to dobrý, viď, ty patlale...?, ták a tenhle kousek si dáš za babičku", strká Nestor Jolgošovi do chřtánu kus kobylince. Páin se mezitím zmocňuje Jolgošovy pokladny a bere z ní všechno zlato. "Hm, hm, hm, poďte pěkně ke mně, penízky moje". Ostatní druzi pouze přihlížejí a baví se. Napůl mrtvý Jolgoš je nakonec Páinem svázán a vsazen do skříně plné baněk a křivulí a jsou za ním přibouchnuty dveře. Nakonec Páin skříň převrací. Ozve se řinčení skla a tichý nářek. "Hm, možná tě tady někdo najde a buď rád, že ti to tady nepodpálíme", loučí se trpaslík s podvodníkem. "Chá, chá , to se Lynhaard líbit, to pěkné. To v jeskyně nebýt takovej legrace", prská smíchy mohutný kroll. "No dobrý, tak deme", velí Llandaff a shání všechny dohromady, neboť si je vědom, že v Karwellu není nejbezpečněji. Nemusí se ani namáhat, neboť všichni jsou v doslechu, chybí pouze uchylák Prase, který zatím venku škube peří z nějaké slepice a náramně dobře se baví jejím bolestným kdákáním. Když však ostatní opouštějí Jolgošovo stavení, hned slepici pouští. "He, sem chtěl na polivku, he". "Dobře, dobře, jedem domu", oznamuje Llandaff. A Nurnští jedou a jedou rádi. S úlevou opouštějí nevlídný Karwell. Když po několika dnech překračují jeho západní hranici, všem se ulevuje. Cesta zpět je již pouze nudná záležitost a není třeba se jí na těchto řádcích věnovat.

Pochod Nórienských trpaslíků
zapsal Páin z Nórienu

Dostal docela
dobře do těla,
hlava střapatá
pěkně letěla

Hezky zvesela
paže rubala,
poslední rána
už nebolela

Krev, krev, krev
a nic víc
Krev, krev, krev
a zápal plic

Sekera malá
kolem letěla,
trefila skřeta,
je z něj mrtvola

Hlavu rozsekla,
kosti zlámala,
nezbylo tělo,
všechno zničila

Krev, krev, krev
a nic víc
Krev, krev, krev
a zápal plic

* * *

V Liscannoru vládne klid a pohoda. Když se jednoho dne ozve radostné povykování dobrodruhů z radosti nad návratem, jde je přivítat celá vesnice. Vylézá dokonce i starý lenoch Drsoul Roahanský. "Tak sme zpátky, konečně doma", volá Erlanth a líbá zemi. "Tak co, jak se vám vydařil obchod?", ptá se navrátivších se dobrodruhů starosta Rolld. "Šlo to, jenomže sme se samozřejmě zapletli i do jinejch věcí", odpovídá mu Nestor. "Ostatně jako vždycky", pokyvuje starosta hlavou. "A kdo je tohle?", ukazuje na Prase. "To je kroll a říkáme mu Tři Prasata, von to tak chce, ale jinak je to docela dobrej chlap", plácá krolla po zádech Nestor Burma. Prase mlčí a tváří se zádumčivě. "Jo, abych nezapomněl. Llandaffe, hledala tě tady ta elfka z oslavy, Gruniel, jo, Gruniel se menovala, prej se jí máš ozvat", sděluje ještě Rolld čaroději. "Ech, ženský, to je to, co mě teď vůbec nezajímá". "Co je, co blbneš? Dyť je hezká a určitě není hloupá, nezbláznil ses náhodou?", diví se starosta, ale Erlanth mu skáče do řeči: "Ále, měli sme tam tudle s Llanďourem menší problémy, akorát že von je na tom trochu hůř, to si povíme večer v hospodě". "Hm, tak jo, já ti to jen vyřizuju", kroutí hlavou Rolld. "Jééé, přijel blbej strejda! Cos nám přivez, ukaž, dělej!", vyřítili se z kamenného domu dva polokrollové, Eriadann a Rhynn. "Kuci, nazdar kuci, Lynhaard rád vidět, já nemít nic, voni zmlátit já a všechno vzít", objímá své příbuzné kroll Lynhaard a utírá si slzu v oku. I ostatní se rozcházejí po domovech, někteří jdou k Hrochovi žádat o ubytování a kroll Prase jde spát na obecní skládku.

Další den odjíždí Llandaff na pobřeží shánět domek na pár měsíců, aby si uklidnil nervy. A pak celé dny jen sedí u moře a poslouchá hukot příboje a křik racků. Na krásnou Gruniel si ani nevzpomene. Nutno dodat, že mu mořské povětří jde k duhu a za nějaký čas je opět v pořádku.

Zato Lynhaard se rozhodl, že bez ženy se špatně žije. Jednoho krásného dne osedlal koně a jal se hledat nevěstu. A zde je nutno dodat, že narozdíl od svého synovce Jacoba je Lynhaard velmi ctnostný a nikdy například nebyl v hampejzu. Oblékl si na ten den své nejlepší šaty, ulízal si kštici a vyjel do okolí. Jede několik hodin, když tu náhle přijíždí k osamělému mlýnu. A náhle ji spatřil. Byla velká a statná, také krollka. Lynhaard jihne. "Na... nazdar, já být velký válečnica a kdo být ty, hezká ženo?", říká kroll, jak nejlépe dovede. Krollka se otáčí a vrhá na krolla tupý pohled. "Žlozka, tak volat mi", zaburácel mohutný hlas. "A..., aha, hezký", prohlíží si Lynhaard objekt svého zájmu. Krollka Žlozka je dobré dva sáhy vysoké stvoření, v ústech je tu a tam vidět zčernalý zub, pihy a uhry jí na obličeji jen hrají, mastné slámové vlasy má spleteny do dvou copů. Na sobě má sice něco mezi pytlem od mouky a hadrem, ale zato je silná. Pořádně silná. Popadne klidně i dva plné pytle najednou! Lynhaard je omráčen. Moc dobře věděl, že s krasavicí se asi neožení, ale co je moc, to je moc. "Ééé, ty být krása. To pro tebe, já vrátila se zpět někdy určitě", podává s těmito slovy zkoprnělý kroll krollce krásný a cenný prsten se smaragdem, který určitě ukradl někde na výpravě. Žlozka na něj chvíli civí a pak se její ústa roztahují do mohutného úsměvu, asi jako když zíve medvěd. "Dík, já chtít tě!". "Ne, nééé", řve Lyhaard a vrhá se ke koni. Tryskem pak ujíždí zpět do Liscannoru. Den, dva se vzpamatovává a pak je mu opět dobře. A právě tehdy se Lynhaard poprvé začal zajímat o Wenoru, vdovu po kudůkovi Torpovi, o které kolovaly nejrůznější pověsti. Každý den si Lynhaard vždy alespoň na dvě hodiny sedá před její dům a civí do oken. Lynhaard se nyní opravdu zamiloval...

Wenoře K.
Lynhaard z Rugornu, syn Byrthogův

Wenoro Katzbalgerová
z domu U dvou srdcí,
uzlíčku prošlé krásy,
na sklonku dlouhé hvězdné noci
když se vracíš domů
Komu?
Sama sobě asi
Ve vlasech ti svítí kapky ranní rosy,
na lýtkách taky
Kdo jsi?
Kdo jsi?
Skláníš své zraky
To je zase strachu najednou,
tvář máš plnou nachu
a v srdci velkou rokli bezednou
a v krátkém letmém okamžiku
stiskla jsi kliku,
otočila klíč
a ranní opar rumělkový
je náhle pryč
Kreslím si slovy
otázky na oblázku
z křemene
Najdeš svou lásku?
Kdo ví
Kdo ví
Světýlko ztracené
v hlubinách tůně černočerné,
dusí jej tklivá prázdnota,
navěky věrné
statečně u dna mihotá
je tolik vzdálené,
na míle vzdálené
Samota
Wenoro Katzbalgerová
když k ránu sladce usínáš
na sklonku dlouhé hvězdné noci
za hradbou zamlžených skel
a okenic,
jež oddělují světa rub a líc,
jiným se zdáš
V tikavých krocích
zatím, žel,
úporné nic
ryje první vrásku,
ač se tě, zdá se, netýká
pozdní čas léta tvého čela
Mám tě na obrázku
ze štětce mistra Chrastníka
a z malého těla
závan barev medový
naplnil celé podkroví
Je tě plný dům

---