Historie Nurnské družiny III

---

IX. Glenalův poklad

---

[Jarn 1032, Erlanth Linfalas]

Píše se rok 1032. Je polovina jarnu, ale po jarním slunci ani památky. Neustále mrzne a mírně chumelí. V tomto počasí dorazila do Liscannoru vojenská kolona a zastavila před hospodou, jejíž vývěsní štít hlásal, že tady je U hrocha.

Polovina mužů sesedla a uvazála své koně k loukotím dřevěného vozu taženého čtyřspřežím. Hospoda se pomalu naplnila prokřehlými vojáky a hostinský Jeremiáš si zamnul ruce ve vidině cinkajících zlatek. Vojáci se nestačili ani usadit a zahlédli skrze okna, pomalovaná od mrazu, přibíhající postavu.

Rolld se zastavil u podupávajících těžkooděnců a jako starosta se začal zajímat, co zde dělá ozbrojená skupina, čítající devatenáct mužů. Někdo mu ukázal ke dveřím hostince, že jejich velitel je uvnitř a nalévá se kořalkou, zatímco oni mrznou. Rolld tedy vešel do nálevny a rozhlédl se. Spatřil osm vojáků, kteří se zajímali jen o čaj a kouřící talíř polévky. Z rohu místnosti jej kývnutím hlavy pozdravil Sarim a něco prohodil k malé neznámé osobě v kápi po jeho boku. Rolld zamířil k postavě zápasící s kuřecí pečení a s přilbou položenou vedle džbánku medoviny.

"Pane, co má znamenat vaše ozbrojená výprava a co pohledáváte v Liscannoru? Jako starosta této obce mám právo toto vědět", otázal se Rolld muže středních let, který dopil džbánek medoviny a se zaduněním jej odložil na stůl.

"Uklidněte se, pane starosto, zde mám pověření s pečetí Království gwendarronského. Víte, my vezeme velice důležitou zásilku do Mondragonu", pravil umaštěný velitel a vytáhl několikráte přeložený pergamen. "To je něco jiného", oddechl si zástupce práva v obci a usedl ke stolu.

"A odkud jedete?", zvolal ode dveří příchozí Llandaff. Za ním vstoupili další obyvatelé Liscannoru, kteří si všimli velkého množství lidí před hostincem a přišli si pohovořit a dovědět se, co je kde nového. "My jsme z Alby", nadmul se voják, "Jak jistě víte, Alba, moje rodné město, je významným zlatnickým centrem. V jeho okolí je mnoho dolů s velice kvalitním zlatem a v místních horách se těží i diamanty, safíry a kdoví co ještě". Při posledních slovech se některým přítomným podivně zaleskly oči.

"Opravdu? A co vezete, mohu-li se zeptat?", otočil se k veliteli Llandaff s podivným úsměvem. Velitel, viditelně potěšen zájmem tolika mužů, se naklonil přes stůl a jeho hlas přešel do šepotu. "Víte, ze severu, tedy jako z Mondragonu, přišla objednávka na korunovační klenoty a nám připadla úloha je bezpečně dovézt majitelům". Llandaff se otočil a začal si prohlížet vojáky mizící ve dveřích. Při pohledu do ostatních tváří bylo jasné, že myšlenkou přepadnout vůz a zmocnit se šperků se nezabývá jenom quonsettský kouzelník. Po chvíli přemýšlení tento nápad zavrhl jako značně šílený.

Velitel, poté co dojedl kuře a dopil medovinu, se rozloučil a odcválal včele kolony směrem k severu. Rolld si konečně začal všímat Sarimova zakukleného společníka. "Hej, kdo jsi?!", otázal se zvýšeným hlasem a pokusil se zachytit podobu neznámého. Po nezdařeném pokusu strhnout cizincovu kápi se otočil na Sarima. "Hele, Sarime, řekni mi, kdo to je?". Druid vypnul hruď, v očích mu zajiskřilo a hrdým hlasem prohlásil: "To je můj syn". "Jéje, Synek", ohlásil se od výčepu Jeremiáš. "Ne! To je můj syn a jmenuje se Grim", řekl o poznání tvrději a pozoroval, co se bude dít. "A smí pít pivo?", zeptal se Jeremiáš, když přišel s tácem plným cínových korbelů, přetékajících lahodným mokem. Na otcův souhlas tedy položil před tichého Grima čtvrtkový korbel. "Tu máš, hochu, vítej U hrocha. Berte si a na zdraví".

U hrocha
Páin z Nórienu

Žízeň je veliká,
pívo pěkně bublá,
v hospodě U hrocha
každému rum chutná

Každému rum chutná
i likér z jehličí,
ale na něj pozor,
každému nesvědčí

Pijme!, Pijme! Všichni druzi,
na činy veliké, na dálky nezměrné,
ať každý do sebe ruma vrazí

Pívo je dobroučké,
zpěněné, studené,
párky jsou teploučké,
pěkně provařené

Pěkně provařené
a s hořčicí dvojitou,
po nich pak dvě piva
žaludek propláchnou

Pijme! Pijme! Všichni druzi,
na činy veliké, na dálky nezměrné,
ať každý do sebe ruma vrazí

Hostinský Čipera
má pivo také rád,
o všecky se stará,
každého kamarád

Každého kamarád,
kdo až do dna pije,
v hospodě U hrocha,
tam se dobře žije

Pijme! Pijme! Všichni druzi,
na činy veliké, na dálky nezměrné,
ať každý do sebe ruma vrazí

Ten večer byl značně divoký. Sešel se téměř celý Liscannor. Středem pozornosti byl samozřejmě Grim. Oslavovalo se také brzké narození dalšího člena druidské rodiny a narození prvního dítěte válečníka Páina, který si v létě vzal hobití krasavici Lúniel Pitkovou z Nového Borginu. Oslava se samozřejmě protáhla dlouho do noci. Neví se, zda byl Grim domů donesen otcem nebo obráceně, ale pravdou zůstává, že následujícího dne oheň v krbech všech zúčastněných zůstal vyhaslý až do pozdního odpoledne. Hospoda U hrocha se naplnila až po páté hodině večerní.

Dobrodruzi v teple ohně rozprávějí o včerejšku. Probírají všechno možné, hrají karty a pijí dobré hobití pivo. Večer vypadá poklidně, venku nefučí vichr, ani sníh nepadá a v době večeře se na obloze ukázalo několik hvězd.

Po osmé hodině večerní se od severu přihnal jezdec na zchváceném koni. Byl vnesen do hostince a ošetřen lokem rumu. Zarudlé tváře a lesk očí prozrazovaly, že trpí horečkou. Všichni v něm poznali člena vojenského doprovodu mondragonských korunovačních klenotů. Muž rozčíleným hlasem začal vykřikovat něco o mrtvých a hordě zarostlých mužů, o lupičích a přepadení a o hrozném trestu, který jej stihne. Po dalším loku se uklidnil a začal vyprávět:

Vojáci pokračovali rychlým tempem z Liscannoru stále na sever, do Mondragonu. V místě, kde z Údolí stínů vytéká říčka a přetíná cestu, je kamenný most. Všude v okolí je les plný skal. A tam na mostě, když vůz zablokoval cestu, byli přepadeni. On jediný vyvázl s lehkým zraněním na noze.

Své vyprávění ukončil tím, že se okamžitě vydá zpět, aby přivedl vojsko a vyrval lupičům uloupené poklady. Nurnští se nabídli, že půjdou loupežníkům po stopě. Svoji pomoc přislíbili ve vidině kořisti a tučné odměny, která je jim samozřejmě přislíbena otrhaným vojákem.

V krbu příjemně praská oheň a vrhá mihotavé stíny na dřevěnou podlahu. Okolo dubového stolu, na němž hoří jediná svíčka osvětlující skvrny od vína, škrábance a nožem vyryté nápisy, sedí několik postav. Sem tam se natáhne ruka, uchopí korbel, napije se a postaví jej zpět na stůl.

"Takže Sarime, ty vážně nepojedeš?", otázal se po několikáté Rolld. "Ne, nepojedu. Já nemůžu, žena čeká každým dnem dítě a já jí nechci nechat samotnou, zvláště, když má tak daleko do Liscannoru". "A co budeš mít? Já bych chtěl mít syna", pozeptal se Páin. "Já budu mít dceru. Ale už radši půjdu, co kdyby to na Rion přišlo dnes v noci. Budu na vás vzpomínat. Dobrou noc", rozloučil se druid a zmizel ve dveřích. Ostatní ještě domlouvali podrobnosti zítřejší výpravy, ale čas odjezdu zůstal na hodině úsvitu.

Liscannor spí. Nejtvrději chrápe posel vítané zprávy v podkroví hostince, kam byl uložen. Je půlnoc a z těžkých mračen začíná padat sníh a smazává stopy krvavého boje v lese u ústí do Údolí stínů. Tam někde leží sídlo lupičů, tam v Údolí stínů, kam se vypravila Nurnská družina před sedmnácti lety. Avšak tuto výpravu už nepamatuje vůbec nikdo. V té době ještě žil Jacob z Rugornu, který by mohl vyprávět, kdyby minulý rok na podzim nezemřel. Nebo spíše, kdyby nebyl zabit.

"Kdo je zase tohle?", zeptal se Erkly a ukázal rukou směrem k Sarimově samotě. Llandaff si zastínil oči a upřel zrak na cválajícího jezdce, který mířil přes pláň do Liscannoru. "Ježkovy zraky, to je Grim", vykřikl Llandaff, uchopiv se za hlavu, "Snad nechce jet s náma. To ho s sebou máme tahat? Jestli ho Sarim pustil, tak se musel zbláznit".

Grim dojel ke skupině koní. Měl na sobě drátěné brnění a u pasu široký meč a tvářil se velice odhodlaně. "Táta mě pustil, říkal že můžu jet s váma". "Děkujeme pěkně", zabručel pro sebe Llandaff a dál si prohlížel kování na svém sedle. "Grime, jak to, že máš meč a dokonce železný brnění? Kdyby to viděl otec, ten by ti dal", usmál se Rolld. "Snad to na mě nepovíš, strýčku? On o tom nic neví". "Dobře, nepovím. Ale drž se vzadu a nikam se nežeň. Musíme tě přivést zpátky celýho".

"Tak jo. Vyrážíme!", vykřikl vůdce Llandaff, když si své sedlo dostatečně prohlédl. "Nestore, přivez zpátky mého koně. Je mi zima a jdu ještě spát. Mějte se a všichni se vraťte", rozloučil se s družinou Erlanth a zavřel okna svého domu. Od té doby, co minulý rok málem umrzl, v zimě nikam nevyráží. Jen zapůjčil Nestorovi vyježděnou klisnu, protože na mladém hřebci by se nezkušený jezdec těžko udržel.

Bývalý kapitán pirátské lodi usedl na zapůjčeného oře s velkou nedůvěrou. "Jak to nemá plachtu a kormidlo, tak to neumim řídit. Stůj klidně a hlavně se neplaš, nebo sletim. Nono, malá nebo velká. Stůj", vykřikl vystrašený válečník, když si kůň odfrkl a pohodil hlavou.

Koně vyrazili, v záplavě zvířeného sněhu se ladně pohybuje čtvero jezdců. Do dokonalosti má daleko jen podivný kouzelník Erkly Plískon, ale svého koně neřídí nikterak špatně. Skvělým jezdcem je Rolld z Erinu, a i Grim spolu s Llandaffem a Páinem řídí své koně jistou rukou. Zato Nestor Burma! Poskakuje na koni jak pytel brambor, při každém kroku vyluzuje bolestné vzdechy přes křečovitě sevřená ústa. Když vůdce za Liscannorem zrychlil, Nestorovi se v obličeji usadil panický výraz. Vyvalil oči, zatnul zuby a ve strnulé póze zůstal příštích osmdesát mil.

Pomalu se stmívalo, když skupina pěti jezdců dorazila na místo údajného krveprolití. Nic nenasvěčovalo tomu, že zde bylo povražděno na dvě desítky mužů. Předvečerním tichem se rozléhalo frkání koní a bublání říčky uvězněné pod krustou ledu a sněhu. Hraničáři sesedli z koní a šli prozkoumat okolí kamenného mostu. Grim si klekl vedle Rollda a vzrušeně vykřikoval: "To byli koně a přijeli odtamtud a jeli sem. A tady sesedli, jsou tu lidské stopy a bylo jich hodně, ale já se tu nevyznám. Je to zavátý sněhem, protože dvě noci chumelilo, že jo, strýčku?". "Hmm, máš pravdu, Grime", odvětil nepřítomně Rolld a vydal se podél mělkých dva dny starých stop k lesu. Pak se vrátil k chlapci a začal mu vysvětlovat a ukazovat. Po chvíli se vrátili k ostatním. Ti slezli z koní a začali se vyptávat Rollda. Mladý Sarimův potomek se snažil na sebe obrátit pozornost hlasitým vykřikováním nově nabytých zkušeností. Ostatní jej okřikli a v tichu pozdě zimního večera očekávali příjezd posledního, šestého člena výpravy.

* * *

Dlouhá zima není dobrá. Zásoby se tenčí a zvířata mají hlad. Vlci vyrážejí na lov blíže vesnicím a městům. Téměř beze stopy mizí v lesích koně i s jejich majiteli. Medvědi se budí s pocitem hladu a zabíjejí vše, co se může stát snadnou kořistí. Jaro nepřichází a v přírodě vítězí ten silnější.

Řeřavé uhlíky nedávaly žádné světlo, ale stále hřály. V jeskyni bylo teplo a tma, ale ticho zde nebylo. Z kouta se ozývalo hlasité chrčení. V jiné části doupěte se pohnul balík kůží. Vykoukla ušatá hlava, otevřela oči a začala se pohybovat ke zdroji dávivých zvuků a zatřásla majitelem impozantního chrápání. "Hej, vůdče, vstávej". Nic. Tělo se nepohlo, jen chrápání ustalo. První vzbuzený pokus opakoval. "Vstávej!". Vůdce se zprudka vymrštil, rozhlédl se kolem sebe, hledaje nebezpečí. Pravou rukou začal šmátrat po meči. Když uviděl člena svého kmene, začal znovu usínat. "Vzbuď se. Potřebujeme jíst". "He", ozval se vůdce. "Je hlad, dojdi něco ulovit". "He". "Nó, jídlo, smečka má hlad, chce jíst".

"He, hé". Vůdce smečky se usmál v náhlém pochopení. "Áá, jídlo, Lynhaard mít taky hlad. Vzít meč a jít lovit. Tak, tak". Z pelechu se vyvalil kroll a natáhl se po rezatém meči, královské to zbrani mezi dřevěnými kyji. Oblékl si umně vyrobené kožené oblečení, které se v zatuchlém doupěti objevilo kdoví jak. Celý rozespalý odhrnul kůži zakrývající vchod a vyběhl do noci. Pomalu se vydal z rugornských skal, dolů do údolí, aby ulovil něco pro Lynhaarda a krollí smečku.

* * *

"Už jede". utrousil Rolld a upravil si meč na zádech. Pak jej spatřili i ostatní. Objevil se v záhybu cesty, opatrně se rozhlédl a začal sestupovat k mostu. Nemohl je vidět, protože za sebou měli tmavý les. Oni jej proti sněhu viděli výborně. Tmavý terč na bílé cestě. Bylo jasně vidět, že kůň je sice osedlaný, ale nikdo na něm nejede. Muž byl ozbrojený a dobře stavěný stejně jako jeho kůň. Stále se blížil, ale rysy nešly rozeznat. Pod koženým pláštěm se rýsovaly hranaté tvary pancíře a přilby. U pasu se mu houpal dlouhý meč a velký kulatý štít byl zavěšen u sedla.

Všichni se začali usmívat, když zaslechli bolestivé steny. Podivně jdoucí postava došla k vyčkávající skupině, pustila opratě a začala si třít postižená místa.

"Tak jsem dorazil", pronesl Nestor, když se přestal škrábat, "Co se smějete? Tak neumim jezdit na koni. Dneska jsem jel poprvé". "Taky to je vidět", zasmál se Páin. "Chtěl bych vás vidět na lodi, jak v bouřce lezete do lanoví. Nebo co byste dělali, kdyby za váma plaval žralok. To bych se nasmál", ušklíbl se a začal si znovu třít místa, která se po celý den až příliš často setkávala se sedlem. Pak se přestal litovat a obrátil se na Rollda.

"Mrtvoly jsme nenašli", začal vysvětlovat dotázaný, "Snad budou dál v lese. Museli to tu uklidit. Spoustu koní pochytali a zbytek se rozprchl. Odjeli jedním směrem, támhle do lesa. Tudy projelo asi osmdesát koní".

"Nasedáme a jedem po stopě. Rollde, veď nás", zavelel vůdce a vyšvihl se do sedla. "Já jdu pěšky", prohlásil rázně Nestor a začal se brodit sněhem s koněm v patách.

Zanedlouho objevili těla zasypaná sněhem.Mezi dvaceti sedmi mrtvými leží i velitel vojáků, který se příliš chlubil obsahem dubového vozu. Zbývajících devět těl patřilo neznámým mužům oděným do kůže. Patrně oběti ze strany lupičů. Těla nikdo nezkoumá a skupina pokračuje po vyšlapané cestě dál do lesa, až na místo, kde se stopa dvojí. Rolld seskakuje a zkoumá obě cesty. Pak ukazuje rukou na sever: "Tudy jel vůz a jen několik koní, který se vracejí, ale vůz nikoliv. Všichni, nebo většina odjela východní cestou". Udivený Grim kroutí hlavou, protože ze stop nevyčetl vůbec nic.

"No, myslím, že pojedem na východ. Na sever odvezli vůz a nechali jej tam. Jedem", domýšlí si Llandaff a vyráží zvolenou cestou. Na koně nasedl i po pás mokrý Nestor s myšlenkou, že až sleze sníh, musí se naučit jezdit na koni.

Cesta pokračuje míli stejným směrem a pak se náhle stáčí přímo na sever. A právě zde, v místě, kde koruny staletých smrků vytvářejí největší šero, jsou nalezena další těla. Rozházená po okolí, okradená a pokrytá napadaným sněhem prozrazují, že se stalo něco neočekávaného. Mezi nimi prochází kouzelník Erkly Plískon a zkoumá značná zranění na zmodralých mrtvolách. "Řekl bych, že byli přepadeni ze zálohy. Značně příhodné místo", pronesl Erkly tichým hlasem a rychle se stáhl k ostatním. "Asi se nepohodli o kořist", usuzuje Llandaff, "Pojedem dál".

Cesta se mění. Ve ztemnělém lese se objevují skalky a bludné balvany skryté pod čepicemi sněhu. Koně šlapou se skloněnou hlavou a jediným zvukem je křupání sněhu a občasné Nestorovo heknutí. Lehce chumelí, v lese panuje tma. Lidské ostatky nalezené v kořenech stromu zabalené v rudém hadru jen bílé ticho prohlubují.

Skupina vyjela na paseku. Vyjetá stopa mizí po pravici a vnořuje se opět do lesa. Na protější straně paseky každý spatřil rozpadlé hradby a polorozbořenou věž jakési tvrze. Dobrodruzi ukryli své oře ve skalní rozsedlině, suchými stromy a chvojím zabezpečili prasklinu proti vlkům. Pak vyrazili pěšky po stopách, které kličkovaly mezi zasněženými skalami.

Když došli na dohled k rozpadlé bráně, ozval se jinak mlčící Erkly: "Někdo by měl jít na průzkum". Nikomu se však nechtělo, a tak se přihlásil Grim, který se vždy snažil být užitečný a všem zkušeným dobrodruhům projevoval jistou úctu. "Hmm, dobrej", podivil se nad chlapcovou statečností nebo horlivou zbrklostí Rolld.

"Víte, ale šel bych raději neviditelný, kdyby to šlo", prohodil a svoji poznámku směřoval směrem ke kouzelníkům. Po patřičném Llandaffově kouzlu, odešel neviditelný Grim směrem ke hradu. Prošel rozpadlou branou a zamířil k jediné stojící budově uprostřed skalní plošiny lemované bílými zbytky hradeb. Podle pachu ucítil koně. Malým okénkem ve stěně stáje je zahlédl namačkané v každém stání dva. Pak obhlédl další budovu, které však chyběla střecha a dírou v západní stěně sem vítr zavál hromadu sněhu. Pod ohořelými trámy našel naviják, který, jak se později zjistilo, byl od brány do podzemních prostor. Po krátkém průzkumu chodby, vedoucí do sklepení hradu, se Grim vrátil zpět a ohlásil výsledek svého průzkumu. Tak se celá skupina po krátké poradě vydala dobýt doupě loupežníků, z dálky vonící pečeným masem.

* * *

"Rollde! Otoč se!", vykřikl Erkly a rychle se vrhl za torzo věže. Šípy z chodcova luku sklátily k zemi trpaslíka a dva barbary. Nestačili udělat ani pár kroků ze dveří stáje, kde se znenadála objevili. Z druhé stany, z podzemního vchodu, se nahoru vyhrnulo několik kudůků. V rychlém sledu padli pod ostřími mečů jediných liscannorských válečníků Družina se rozhodla milé lapky vykouřit.

"Ták, to bychom měli", protáhl Páin, když si otíral meč o šaty jednoho z mrtvých, "Už se zase pěkně leskne". "Kterej komín ucpeme teď?", obrátil se na Llandaffa Erkly, "Když finta s vykuřováním vyšla tak skvěle?". "Třeba tehle", ukázal vůdce na poslední komín, ze kterého se ještě kouřilo a stáhl se tak, aby jej nikdo neviděl, ať už vyběhne odkudkoliv. Grim ucpal svým pláštěm poslední komín. Ostatní čekali, oči upřené na dva možné východy. Dlouhou dobu se nic nedělo. Tak Nestor, aby zrychlil reflexy lupičů, vhodil do komína láhev oleje. Opět se nic nestalo, a proto Llandaff rozhodl podpálit stáj. Grim odvázal všechny koně, vyhnal je ven a Rolld si mezitím nachystal láhve s olejem. S pochodní v ruce přistoupil k polité slámě a zapálil stáj.

Vnitřek budovy zaplál jasným světlem. Plameny vystoupily výš. Za chvíli vzplál i krov. Pak se vše zhroutilo a plameny pomalu uhasínaly. Chvíle čekání, nikde se nic nepohlo. Bylo rozhodnuto a osud loupežníků zpečetěn. Nurnská družina zapálila lucernu a vnořila se do spícího doupěte.

Nurnští včele s Páinem a Rolldem prošli místností, jež sloužila jako obydlí zesnulým kudůkům. Chodby i místnosti byly patrně vyhloubeny vodou. Místy je chodba přitesána, jinde stojí kamenné zdi, které rozdělují velké dómy na menší jeskyně a chodby a vytvářejí tak přijatelné obydlí. U stropu se začaly vytvářet nové krápníky a stěny jsou hladké a lesklé.

Nacházejí další východ, tentokráte přehrazený zrezivělou mříží, která není spuštěna až k zemi a tedy dovoluje průchod na zasněženou paseku. Skupina prošla značnou část podzemím a ještě nenarazila na nepřítele. Někdo se chvíli přehraboval v objeveném skladu nepotřebných věcí. Hrdinové prohledávali dna vypáčených truhel, zda lupiči nepřehlédli nějaký ten zlatý, ale jak známo zlato je cenný a vyhledávaný kov, a tak lupiči nemohli přehlédnout nic cenného. Rolld si se zájmem prohlížel zdobené a jistě drahé sedlo, ale po chvíli jej znechuceně odhodil zpět na hromadu kůží, lan a hadrů, protože sedlo vypadalo sice vkusně, ale jevilo se velice nepohodlným. Z této činnosti byli vyrušeni dvěma psi, kteří nejsou žádnou překážkou pro Nestora a už vůbec ne pro Páina a nemohou se rovnat se psy, jakými je Llandaffova Nóriane, Nestorův Corey a Rolldova Jůlien. Tito psi, vlastně ještě dvouroční štěňata, pocházejí z vrhu feny Kell, která kdysi patřila dnes již zesnulému chodci Yorgovi z Erinu.

Boj skončil, skupina se zformovala a začala pátrat po majitelích ubohých voříšků. Ti byli sice vzhůru, ale v nočních košilích toho moc nezmohli. Dva okamžitě padli mrtvi k zemi, další se skácel po mocném kouzlu bindman, vyslaném Erklym. Posledního nejdéle se bránícího utloukli Rolld s Páinem plochými stranami mečů.

Příbytek dvou barbarů a dvou lidí byl v mžiku prohledán. Až na košík se dvěma týdenními štěňaty nenašli nic. V touze mít vlastního psa, chodit s ním na lov a na výpravy si jedno štěňě vzal Grim a strčil jej na vrch věcí v batohu. Ale Grimův sen se nevyplnil. Štěně po dvou dnech zemřelo, snad z nedostatku vzduchu nebo pohybu, nebo proto, že bylo příliš malé, aby mohlo žrát stravu jako ostatní psi.

"Když máme zajatce, tak se aspoň dovíme, co potřebujem". "Co když nebude chtít mluvit?", ozval se starostlivý hlas. "Tak mě na něj pustíte", vykřikl Nestor s krvelačným úsměvem. "Na moři sem se dobře naučil, jak z lidí dostávat informace". "Hele, hele, už se probírá, dobře,že sme ho svázali", upozornil klečící Páin a postavil se, aby se taky jednou nad někým tyčil on, když i druhý nejmenší, Llandaff, převyšoval Páina o dobrých pětadvacet coulů.

"No, jakpak se menuješ?", započal výslech Nestor nejobvyklejší otázkou se sladkým úsměvem. "Já, já se jmenuju... Já jsem Grogar", vykoktal zajatec se strachy rozšířenýma očima. "A kde máte korunovační klenoty, co jste předevčírem ukradli?", pokračoval Llandaff. "Já, já nevím. Já to opravdu nevím". Nestor se usmál, pomalým pohybem vyndal dýku a klekl si ke Grogarovi v domnění, že družině přijdou vhod jeho dlouholeté zkušenosti. "Povím, povím", začal ječet hraničář a snažil se dostat z Nestorova dosahu, "Má je Gled. Všechno zlato je u Gleda". "A kolik?", vyplivl otázku Páin. "Devět tisíc ve zlatě", okamžitě odpověděl Grogar. Páin povytáhl huňaté obočí. Nestor znechuceně zasunul dýku do pochvy, sedl si na postel, kroutíc hlavou. "Dneska už nejsou žádný tvrdý chlapi, třeba jako já", zabručel nespokojeně, snad proto, že nepředvedl nic ze svého umění.

"A kdo je to ten Gled?", otázal se Rolld. "To je náš vůdce". "Dobrá, a kdo je tu dál?", pokračoval Rolld. "Nejdřív je tu Gled Krvavá ruka, pak Rulen, jeho pravá ruka, a pak ten mrňous Axim Zelený", vyhrkl ochotně svázaný Grogar a barva nezralého ovoce se pomalu dala na ústup z pihovaté tváře. Pak se usmál a začal vykládat: "Velectění pánové, že vy jste od Glenala? To je můj přítel, já sem si ho oblíbil". "Ne nejsme od Glenala. A co je to zač, ten Glenal?", prohodil Llandaff, který doposud setrvával v přemýšlivém mlčení. "No to je... No von... Já nevím, ale je skvělej střelec. Ale Gled ho nemá rád, von si myslí, že má něco s Penelin". "Sakra, kdo je zase tohle?", zaklel trpaslík, který si už nestačil udržet přehled. "To je Gledova holka, ale nikdo se jí nesmí ani dotknout". "A je z lidského rodu?", vykřikl náhlým zájmem Grim. "Hehe", zasmál se Nestor, který snad už překonal osobní tragédii, "Ty nám začínáš nějak brzy, no né?". "Ticho!", okřikl všechny Llandaff, "Tak ještě jednou. Je tu Glenal. Pak je tu ten Axim, dále ta pravá ruka.. No, jak si to říkal?", Llandaff přestal dotyčné osoby vypočítávat a obrátil se na ležící postavu. "Ne pravá, ale Krvavá ruka, tedy Gled. Ale to už jsem říkal". Llandaff spražil drzého zajatce pohledem a ten se rychle stočil do klubíčka. Quonsettský čaroděj nevzrušeně pokračoval: "Dobře, Gled, a ta jeho pravá ruka, ta se jmenuje jak?". "Vy myslíte Rulena, bojovníka", odvětil okamžitě Grogar a snažil se napravit svoji předchozí chybu uctivým tónem. Llandaff pokýval hlavou a pokračoval: "Axim,ten prcek jak říkáš, co je zač?". "To je hobit, málo kdo ho má rád, von je takovej, takovej divnej". "Ještě jednou ke Glenalalovi, co je zač a odkud se tu vzal?". "No, přišel asi před třemi týdny a přidal se k nám a spolu s bandou,která přijela před měsícem z jihu, nám pomohl přepadnout ohlášenou zásilku zboží.Ale střílí opravdu skvěle".

Llandaff si do kouta odtáhl Rollda, k nim se přidal Páin s Erklym. Nestor vstal z postele, odplivl si do kouta a přidal se k družinové poradě. Grim si přestal hrát se štěnětem a naslouchal radícím se mužům.

"Ten Glenal, to je chodec, to je jasný.Ale co tu dělá?", pronesl Rolld šeptem, aby ho neslyšel svázaný Grogar. "Kdo ví, co je to zač. Třeba mezi loupežníky ani nepatří", zapřemýšlel Nestor a podíval se na zajatce, který se snažil zachytit rozhovor vědom si toho, že se jedná o jeho příštím osudu. "Dobře, a co teď a co s ním?", pronesl Páin a kývl hlavou směrem k dotyčné osobě. "Necháme se jím zavést k tomu Glenalovi. Pak bych ho pustil", rozhodl Llandaff.

"Hele, my tě pustíme", otočil se na zajatce Rolld. Ten si viditelně oddechl a uvolnil se, ale po dalším slově znervózněl. "Ale... Chceme, abys nás zavedl za Glenalem. Pak budeš volný". "Ano, jistě, samozřejmě, udělám to, jen mi neubližujte", vychrlil šťastný hraničář a viditelně se mu ulevilo, když jej, byť jen částečně, rozvázali.

Grogar je vedl přes místnost plnou přikrývek a upravených postelí. Na otázku, proč tu nikdo nespí, odpověděl: "Tady spala ta druhá skupina, co přijela z jihu. Jenže voni všichni chcípli při útoku na vůz. I s vůdcem". Podivně se zašklebil, ale ve vysvětlování nepokračoval. Na konci klikaté chodby vyhloubené dnes již vyschlým pramenem Grogar zabočil vlevo a ukázal na dveře: "Tak tady bydlí, ale už bude asi spát. Splnil sem co jsem slíbil, prosím vás, puste mně, já vám slibuju, že nikoho nebudu varovat, jen si vemu svý věci a už mě nikdy neuvidíte". "Dobře. Běž, ale jestli tě ještě někdy uvidim, stáhnu z tebe kůži", zasyčel Nestor, když uvolnil provaz poutající zajatcova zápěstí. Ten na nic nečekal a prchl chodbou zpět, odkud přišli.

Všichni se připravili vtrhnout do místnosti, když se dveře pootevřely. Neznámý hlas pronesl: "Pánové, pojďte dál, už jsem na vás čekal". Rolld, který stál nejblíže dveřím, se otočil s tázavým výrazem k vůdci. Llandaff pokrčil rameny a hlavou kývl ke dveřím. Po chvíli přešlapování Nurnská družina vstoupila do malé místnůstky. Uvnitř byly čtyři postele, tři obsazeny malými těly hobitů nebo kudůků. Neznámý k nim stál zády. První, čeho si v šeru všimli, byl dlouhý chodecký meč pověšený na jeho zádech. Jeden po druhém ostýchavě vlezli dovnitř, chvíli postávali v šeru, pak se místnost pořádně osvětlila další lucernou položenou na stole. Neznámý se konečně otočil a ostatní si jej mohli pořádně prohlédnout. Zašpičatělé uši jasně prozrazovaly chodcův původ. Glenal byl elf, sice kudrnatý a hnědovlasý, ale elf. Měřil alespoň jeden sáh a osmdesát coulů. Když si sedal na svou postel, jeho drátěné brnění tichounce zacinkalo.

"Kde je Zaren?", pozeptal se, upírajíc zelené oči na Rollda. "Zdržel se, příde později", chopil se slova Llandaff. "Aha", pronesl a natáhl si nohy ve vysokých kožených botách na pelest postele. Mohutný pes, spící pod stolem, jen zvedl hlavu, zívl, protáhl se a znovu spokojeně usnul.

"Sedněte si". Dobrodruzi se nerozhodně rozhlédli po místnosti. Kromě čtyř postelí, které byly obsazeny, si nebylo kam sednout a usednout na zem se nikomu nechtělo. Malý stůl byl příliš malý a sedět na spících hobitech není nejlepší. "Tak si sedněte, ty tři mrtvoly klidně hoďte támhle do rohu", pronesl elf a směr naznačil zdobenou dýkou, kterou vzal kdoví odkud. První se probral Nestor a shodil malé tělo na zem. Když se všichni usadili, elf si přestal dýkou čistit nehty, zastrčil ji za opasek a prohodil: "A máte alespoň překlady?". "Ne, nemáme, ty má Zaren", odpověděl po chvíli trapného ticha Llandaff. "Tak na něj počkáme. Nedá se nic dělat. Snad bychom se mohli představit. Já jsem Glenal Zelenooký z Ruanadoru. A jaké je tvoje jméno, bratře?", nasměroval svoji otázku na Rollda. Rolld, udivený tímto oslovením, chvíli mlčel a pak se představil jako Halk z Erinu. "Dyk se jmenuješ Rolld, né?", prohodil Páin. Llandaff obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou. "To je dlouhá historie. Tady můj přítel se jmenuje Halk, mé jméno jest Erkly Plískon", pokusil se zachránit situaci kouzelník. "Tu historii mi povíte později a těší mě, že tě poznávám, Erkly". Po vzájemném představování se Glenal otázal: "A za jak dlouho má Zaren přijít?". První se ujal slova Nestor: "No to nevíme". "A kolik sebou přivede lidí?". "No myslím, že s ním sou tři lidi, ne dva nebo tři", začal se potit Nestor a vysílal prosebné pohledy na všechny strany, "Ne, jsou s ním dva lidi určitě". Válečník ukončil svoji odpověď a zhluboka si vydechl. "No, to nás bude dohromady devět. Gleda zabijem určitě, ale jestli stačíme na strážce hrobky, to nevím".

"Jaká hrobka? Zaren nám nic neřekl", zpozorněl Llandaff. "On vám vážně nic neřekl? Nevadí, času máme dost, já vám ten příběh povím. Já spolu se Zarenem a čarodějem Oltesem jsme jednou vybrali svatyni Rudých kněží a s několika cennými šperky jsme sebrali nějakou knihu. Jmenovala se Kniha Rugenu. Oltes se ji pokoušel překládat a já pátral po jménu Rugen. Podařilo se mi zjistit, že hrad Rugen byl kdysi sídlem Rudých kněží. Zjistil jsem, že byl vypleněn a pobořen asi před sto lety při nájezdech z východu. To všechno bylo napsáno v Kronice gwendarronské. Z ní jsem také vyčetl, kde hrad leží. Když jsem se vrátil, Oltes byl mrtev", při těchto slovech přelétl přes Glenalalovu tvář stín chmuru. Malý moment se odmlčel, pak jeho tvář ovládl stálý cynický úsměv a on pokračoval, "Nenašel jsem žádnou stopu, která by určovala vraha, ale vzhledem k tomu, že zmizela i kronika, soudím, že nás nějakým způsobem vypátrali Rudí kněží a přišli si pro svůj majetek. Z toho, co Oltes stačil přeložit jsem vyrozuměl, že vchod do hrobky je za tajnými dveřmi, které jsem po dvaceti dnech, strávených hraním si na lupiče, nalezl. Zaren se vypravil pro několik lidí, abysme mohli skoncovat s tím prokletým Gledem a tou jeho otrhanou bandou". Glenal najednou zvýšil hlas a sevřel pěsti. "Mé vyprávění je u konce, ale chtěl bych vás o něco požádat. Až půjdem na Gleda a jeho nohsledy, dejte prosím pozor na Penelin, dívku, do které jsem se zamiloval". Glenalova tvář byla plná obav. Všichni mu přislíbili svoji pomoc.

"Glenale", pronesl Rolld dívaje se na své boty, "Já se opravdu jmenuji Rolld. Předtím jsem nevěděl jaký jsi, teď to vím". Rolld dořekl a podíval se zamyšlenému chodci zpříma do tváře. Ten se smutně pousmál a pravil: "Nevadí, mě je to vcelku jedno, ale jsem rád, že jsi ke mně upřímný". Nastalo ticho, nejdříve jej porušil Páin: "A kde ten tajnej vchod leží?". "Ukážu vám ho, až příde Zaren". "A co bylo v těch překladech, co po chudáku Oltesovi zbyly?", optal se Erkly. "Poznámky, básně, všechno značně nejasné, ostatně uvidíte je, až je dáme se Zarenem dohromady, on jich má většinu".

Olej v lampě vyhořel. Do té doby se nestalo vůbec nic. Zaren se zatím neobjevil a slabší povahy se začaly potit. Místnost tonula v tichu, sem tam se někdo optal na nepodstatnou drobnost. Každý se zaobíral vlastními myšlenkami a Glenal začal projevovat známky netrpělivosti. Po té, co doplnil v lucerně olej a znovu ji zapálil, obrátil se k Páinovi: "Nevíš, kdy má Zaren přijít?". "Nevím", usmál se nervózně trpaslík a hleděl k zemi. "Zaren říkal, že musí ještě něco zařídit a nás poslal napřed", snažil se Páinovi pomoci Nestor.

Najednou se ozvalo bušení na dveře. Glenal se usmál a zabručel: "My o draku a drak za...". Nedopověděl, protože si všiml chování svého psa. Ten po prvním zaklepání vstal, postavil se přede dveře a začal zlostně vrčet. Glenal vytáhl meč a postavil se ke dveřím. Teď poprvé si Rolld mohl prohlédnout elfův meč v plné nádheře.

Umně tepané stříbrné rukojeti se zasazeným modrým kamenem velikosti gwendarronského zlaťáku si už všiml. Zato čepel se leskla ve světle lucerny jak hladina jezera při západu slunce. Nejenom jílec meče byl umně zdobený. Celou délku čepele zaujímal vyleptaný plamen. V místě, kde je čepel nejširší, se zlatem skvěly elfí runy. Mezi písmem sličného lidu se proplétal černý had se zlatou korunou.

"Kdo je?", otázal se elf s mečem připraveným k ráně. "Já", ozval se hrubý hlas z druhé strany dveří. "Kdo já?". "No já, Lynhaard". "Neznám", zašeptal elf a ostatní také vytáhli své zbraně. Glenal zprudka otevřel dveře. V nich stál vyzáblý kroll v koženém oblečení s kyjem přes rameno a rezavým mečem v rukou. "Co vy dělat na mém území?", začal hulákat. Glenal krolla vtáhl dovnitř a zabouchl za ním dveře. "Co tu dělat, tohle být taky moje a já všemu tu velet". "To je ten vůdce lupičů?", otázal se Páin pohrdavě a s mečem v ruce postoupil o krok dopředu. "Blbost, tohohle jsem v životě neviděl. Ten vylez z kdovíjaký jeskyně". "Jak to víš? Já vylézt z jeskyně, abych lovil jídlo pro smečku. Lynhaard přijít po čuchu, tady být jídlo, dát mi jídlo. Hned, Lynhaard mít hlad". Všichni se začali usmívat, Nestor se zdvihl z postele a stoupl si před krolla. "Ty, krolle, chtěl bys k jídlu hobita?", otázal se s lišáckým úsměvem. "Co být hobita?". Kroll vyvalil oči a mlsně se olízl. Nestor ukázal na hromadu v koutě a pozoroval, jak hladovec zareaguje. "Lynhaarda neoblbnout. To nebýt hobita, to být malej člověk. Lynhaard nebýt pitomej".

"To je hobit a u nás na severu se normálně jedí", trval na svém seveřan. "Co to být hobit?", ozval se znovu hladovec a zašilhal pod stůl, kde u hlavy Glenalova psa ležela prázdná miska s ohryzanými kostmi. "Neblbněte mu hlavu a radši přemejšlejte, co s nim".

Rolld postoupil kupředu, upřel na krolla svůj pohled, jazykem si olízl rty a začal vyjednávat: "Hele, Lynhaarde, ty bys chtěl jídlo, viď? No a kdyby jsi šel s náma a pomohls nám zlikvidovat pár lidí, tak bys dostal sto zlatejch", pronášel starosta Liscannoru pomalu, aby to malému krollímu mozečku došlo. "A co být to, to... sto zlatejch?". Rolld se zmateně podíval po ostatních a pokračoval: "Zlatý jsou peníze a za ně si nakoupíš jídlo, šaty, zbraně a tak". "Dobře, mít hlad a ty vaše sto zlatejch chtít. A ty lidi, co znamenat zlikvidovat?", zeptal se opatrně jakoby tušil význam onoho slova. "To je zabít", stručně pronesl Páin a sedl si na postel. Kroll pokýval ušatou hlavou a pokračoval: "A ty, co chtít vy zabít, být malý nebo velký?". "Velký". "Velký nebít, malý jo. Velký přítel, malý nepřítel, ty já nemám rád". Páin něco nevrle zabručel, změřil si krolla ostrým pohledem a palcem ozkoušel ostří svého meče. "A to jako proč?".

Kroll začal vyprávět příběh, který by se vešel na kousek pergamenu, ale Lynhaard vyprávěl celou hodinu. Krabatil čelo, hledaje správná slova. Když skončil ulehčeně si oddechl, celý zpocený usedl na zem a vítězoslavně pokukoval po Nurnských, pyšný na svůj hodinový výtvor. Krollovo vyprávění nebylo zcela jasné, ale po několika jednoduchých otázkách a jednoslabičných odpovědích se druzi dozvěděli, že Lynhaard je vůdcem jakéhosi kmene, i když název smečka, jak sám říká, by byl příhodnější. Onen kmen sídlí v Rugornských skalách, kde neustále bojuje proti skřetům a orkům, a právě odtud pramení nenávist proti rasám malého vzrůstu. K překvapení ostatních z krolla vypadlo, že zesnulý Jacob byl synovcem Lynhaarda, tedy Lynhaard byl bratrem Urgolina, Jacobova otce.

Lynhaard byl přijat do družiny a všichni vyrazili vypořádat se s vůdci a jejich strážci, kteří by měli být posledními lupiči ve zdech Rugenu.

Glenal zatlačil na skálu a ta se pohla. Skrze tajný otvor prošli do větší jeskyně zaplněné nahromaděnými přikrývkami a náhradním šatstvem. Po otevření dalších dveří se na potichu jdoucí skupinu vyvalil zápach spáleného masa. "Fuj, to je smrad", odplivl si Erkly, "Za to můžeš ty, Nestore, to je to tvoje házení lahví do komína". "Hhhmmm, to být vůně", pronesl kroll a nasál šedivý kouř. Lynhaard, tažen hladem, vstoupil do jídelny s dubovým stolem a dvěma řadami lavic jako první. Obešel převrácenou židli a začal šťastně obskakovat očazený krb. Z rožně v krbu sundal kus zuhelnatělého masa, který mohl být stejně dobře vzrostlým teletem jako malou veverkou. Ze zuhelnatělého špalku nešlo poznat, co měli loupežníci k večeři, klidně to mohly být něčí ponožky. Ostatní vstoupili s nechutí a ucpanými nosy dovnitř.

"Tak tady bábe vchod do Gledových kobdat", řekl Glenal, držíce si špičku nosu. "A koho tab bábe očekávat?", zajímal se Llandaff. "No, já vim o čtyřech strážcích, Gledovi, Rulenovi, Aximovi a Pedelin, teda Penelin", opravil se Glenal, když si pustil nos. "Boždá by běl jít děkdo da průzkub", ozval se Erkly s červenýma očima. Všichni se shlukli a dohadovali se přímo před otočným balvanem, kryjícím velitelské místnosti. Lynhaard mezitím dojedl a s černou pusou se zapojil do rozhovoru. Netvářil se nikterak šťastně, přeci jenom uzené uhlí není k večeři nejvhodnější. Glenal zrovna vysvětloval, že neví, jak to za dveřmi vypadá. "Já bych tam vletěl a všechno rozsekal", pronesl kroll a otřel si saze do kožené čepice. Začaly se snášet další názory, jak nejlépe proniknout dovnitř, a každý se snažil prosadit ten svůj. Hrdinové se dlouho nemohli rozhodnout, ale vše vyřešil jakýsi barbar v noční košili s pochodní v ruce, který vylezl zpoza otočných dveří. "Glenale, co tu dě...". Nedořekl. Do těla se mu zakously zbraně a lněné plátno se zabarvilo krví. Náhle se všichni vrhli do neznámých chodeb. Pobití zbývajících strážců bylo dílem okamžiku, zvláště když jeden spal i přes plechový rámus nurnských válečníků. Během chvíle místnost prohledali a vyrazili chodbou dál.

Dveře se rozrazily a v nich stojí liscannorští, včele s Páinem a Lynhaardem. Proti nim se ze stínu vylouply dvě postavy. Malý a velký, jak by řekl Lynhaard. Mohutný barbar v brnění a s obouručným mečem se zabručením vykročil ke dveřím. Páin s Rolldem mu vyběhli vstříc.

"Ten malej být můj!", vykřikl kroll a vyrazil vpřed, snažíc se zasáhnout hobita v zeleném. Chlapík však bleskurychle uskočil stranou. Jaký Lynhaardův údiv, když prolétl místem, na němž mužík před chvílí stál. Svůj let ukončil tvrdým nárazem do protějších dveří. Mezitím se barbar se zlatými nátepníky po strašlivé ráně s řevem vrhl na Rollda a Páina. Trpaslík jej ale přibodl ke zdi a šílený řev utichl. Glenal několika seky a Lynhaard pádnou ranou rychle dobili hobita Axima.

Za vítězně se tvářícím krollem se otevřely dveře. Stál v nich mohutný vousatý muž snědé tváře v plátovém brnění a s mečem v ruce. Byl to Gled. Lynhaard se nestačil ani otočit a s krvavým křížem vyrytým do zad se sesul k zemi. Když jej Glenal spatřil, otočil se a hrozivě se usmál. Meč sykl vzduchem jak podrážděná kobra. Gled se rozehnal, ale netrefil. Elf se rychle sehnul a dvakrát bodl. Světlem se mihl runami popsaný meč a prorazil lupičův kryt. Vytryskla krev. Pak se připojil Nestor a Rolld. Vůdce lupičů se zapotácel, ztratil rovnováhu, zakopl a hlavou vrazil do rámu dveří. Nestor na nic nečekal a vrazil svůj meč Theranil Gledovi do břicha. Glenal mrtvému uťal hlavu. Otřel meč, zasunul jej do pochvy a nervózně se usmál. Pak vkročil do Gledových komnat a zavřel za sebou dveře.

Družina začala prohledávat chladnoucí těla, jen Nestor se šel podívat za Glenalem. Nakoukl za dveře a spatřil, kterak utěšuje ženu opálené tváře a havraních vlasů. Tiše zavřel a vrátil se, právě včas, aby zahlédl, jak Páin sklátil Axima k zemi. Při prohledávání mrtvol Axim náhle vyskočil a snažil se utéci, ale jaksi se mu to nepovedlo. Když byly všechny mrtvoly a truhla se třemi tisíci zlatými prohledána, probral se z mrákot i kroll a Rolld mu začal sešívat rány na zádech.

Po dobré hodině vyšel ze dveří elf spolu s Penelin. Teď si i ostatní mohli všimnout, že má stejně zelené oči jako Glenal. Měla na sobě splývavé šaty podšité králičí kůží, přepásané opaskem se zavěšenou zdobenou dýkou. Zarudlé oči napovídaly, že plakala. Glenal si odkašlal a tichým hlasem začal promlouvat: "Děkuji vám, přátelé, opravdu moc. Jsem rád, že jste mi pomohli získat moji lásku". Při těchto slovech se elf usmál na Penelin a přitiskl ji k sobě ještě pevněji. "Za tu hodinu jsem hodně přemýšlel. Poklady z hrobky mi za to nestojí, nemohu riskovat, že někde zůstanu. Nechci, aby o mě měla Penelin strach. A proto vám ráno dám překlady a ukážu vám ty tajné dveře. Teď si pojďte pro odměnu. Vedle je jedna truhla".

Vedlejší místnost byla zařízena jako ložnice. Postel přikrytá medvědí kůží, v jednom rohu dřevěná truhla na šaty a u dveří bytelná truhla se znakem Mondragonu, znázorňujícím stříbrného draka na modrém poli, jak chrlí rudý oheň.

Světlo se odráželo na hromadě zlata, ale po klenotech ani památky. Ty byly nalezeny v komůrce za tajnými dveřmi, uložené ve vypolstrovaných zdobených truhličkách. Žezlo s diamanty, koruna se safíry a zlatý řetěz s rubínem.

"Tak si, Glenale, vyber svoji část kořisti", prohodil Rolld a jasným gestem ukázal na klenoty blyštící se zlatou krásou. Glenal s rozmyslem sáhl po tom nejcennějším, po koruně. Chvíli si ji prohlížel a pak ji uložil do vaku. "No, uvidíme se ráno. Ukážu vám ten vchod. Dobrou noc a díky". Nurnští se sebrali a uložili ke spánku ve velké místnosti, která už vyvětrala od šíleného puchu Lynhaardovy očouzené večeře a Glenal zůstal s Penelin ve velké posteli s medvědí kůží.

Když měsíc protrhl šedivé mraky a rozsel své stříbřité světlo po kraji, Nurnská družina spala spánkem spravedlivým a zaslouženým. Vždyť dnes nikoho neokradla a zrádně nezavraždila. Vždyť se bila za ušlechtilý ideál, za lásku, která vzklíčila v srdcích dvou mladých bytostí. Že by Rvizova láska a obětavost zanechala v duších dobrodruhů svůj světlý odkaz? Snad. Možná, že se mýlím, možná, že někteří sledovali jen svůj prospěch a nechtěli riskovat životy v boji se zamilovaným chodcem. Ne, nemýlím se. Této noci vykonala Nurnská družina dobrý skutek a nedívala se jen po zlatu. Vždyť proti Rolldovým slovům 'vyber si svoji část kořisti' nikdo nic nenamítl, ani když ze sametem vyložené truhličky zmizela koruna v hodnotě osmi tisíc. Nikdo si nenacpával kapsy zlaťáky, kterých bylo všude dost. Možná, že láska, ta všemocná čarodějka, jak říkají bardi a trubadůři, obměkčila srdce sveřepých dobrodruhů z údolí liščích nor. Některým snad přišlo na mysl, že se jednoho dne i oni mohou takto zoufale zamilovat a mohli by potřebovat pomoc svých přátel, jako se to stalo trpaslíku Páinovi minulou zimu. Tehdy si však víceméně poradil sám. Možná, že stejně miluje Rolld svoji Gréttu a Sarim Rion. Třeba se jednou zamiluje i slanými větry ošlehaný Nestor, až přestane navštěvovat Červenou sedmu v Nurnu, kde tráví každý volný večer, pokud neleží na mol opilý pod stolem v hostinci U hrocha nebo někde jinde. Snad i chlupatý Lynhaard dokáže být něžný, i když, řekl bych, svoji lásku projevuje pádnou ranou kyjem do hlavy, ale třeba taky ne. Kdo ví?

* * *

"Vstávat, jdem za Glenalem", probudil svým zvučným hlasem všechny Rolld. "Já bych řek, že bude ještě spát a tak bych ho nebudil", vypravil ze sebe Grim mezi zíváním, otočil se na druhý bok a usnul. "Všichni na palubu, dva muži do koše, napnout hlavní plachtu, zvednout kotvu, odrazit od břehu! Vyplouváme směr hrobka!", definitivně probudil spáče Nestor a na všechny cenil svoje zuby. "No jo, už vstávám", zabručel Páin a zastrčil si vousy za zdobený opasek. Ostatní také vstali, oprášili oblečení a začali se trousit ke Glenalovi. Nestor zaklepal a vstoupil i s ostatními. Postel byla prázdná, stejně tak i pokladnice. Jediné, co se změnilo, byly otevřené tajné dveře. Glenal je na odchodu zaklínil truhlou. Za dveřmi se do šera táhla neznámá zaprášená chodba.

"Já to věděl, že ho tu ráno nenajdem. Hele, tady sou nějaký listiny", vykřikl Rolld a uchopil dva listy pergamenu položené na truhle. Po chvíli prohlásil: "Tohle jsou ty překlady a ten druhý je dopis od Glenala". "Tak to přečti, nejdřív ten dopis". Rolld začal číst:

Přátelé!
Chtěl bych vám ještě jednou poděkovat za pomoc, kterou jste mi poskytli. Vím, že nejste od Zarena, ale to nic nemění na skutečnosti, že vám dávám Oltesovy překlady a poznámky a přeji vám mnoho štěstí. Můžete počkat na Zarena a dát oba překlady dohromady nebo zkusit štěstí sami. Já odjíždím s Penelin do jejího domova, ale někdy přijedu za vámi do Liscannoru. Mnoho štěstí.
Glenal

"Ten druhý přečtu já", uchopil druhý list Grim a začal předčítat:

Čtyři ze sedmi ve tmě leží,
tam budou se ti hledat stěží
Pravou značkou dej se vést,
falešnou se nenech splést
Ve druhé místnosti jinak choď,
vyber cestu, co je ti vhod

"A tady je připsáno, že to bylo na straně čtyřicet osm". Na zbytku pergamenu stály tyto verše:

V severu smrti východ čeká,
na východ slepá cesta leží
Na západě nebezbečí už neleká,
z jihu přijdeš téměř svěží

Na jihu v severu dvířka hledej,
tam jeden ze tří najdeš snáz
Od hledání cesty odradit se nedej,
než smrt hladem zláme ti vaz (str. 217 a 218)

Co se zlatem, které září,
když v tlumoku ti jídlo schází? (str. 3)

Co se zlatem, které září,
když v tlumoku ti jídlo schází?
Teď na tebe hledí oči prázdné,
ve tvé smrti utěšení žádné
Prázdná hrobka - černá díra,
z ní na tebe smrtka zírá (str. 366)

To bylo vše, co na první straně listu stálo. Na druhé straně pergamenu byly napsány zmatené poznámky plné škrtanců a oprav. Poznámky sepsal učený muž, což prozrazovalo drobné a úhledné písmo. Stejně tak byly vyvedené překlady veršů z kroniky hradu Rugenu. Opisuji je tak, jak se dochovaly.

Pevnost Rudých kněží - Rugen - uctívači Hardena
- založen 732 a stavěn 13 let
- 926 vypleněn
- pohřbili své představené a zemřeli nebo uprchli s kronikou
- tři hrobky a ?jedna? dvojitá?
- rozbitý velký sál ?zatopený? - šifra
- vchod tajný uprostřed?
Studnice Moudrosti - pokleknout
- brát a dávat
- za velkým sálem
- 14 dveří
Chodba u jezera «» velký sál » knihovna

Nikdo nic nevyrozuměl, ale všichni se rozhodli přijít básním na kloub, až se dostanou do míst, pro které byly verše určeny. Nurnská družina vkročila do tajné chodby, přeskakujíc truhlu naplněnou šesti tisíci ve zlatě.

Po několika sázích a překročených mrtvolkách netopýrů a krys vtrhla ozbrojená skupina do místnosti po stranách vyzdobené těžkými rudými závěsy, značně potrhanými a zašlými, s kamenným stolcem a oživlou sochou z téhož materiálu. Do boje se zapojila i hrstka kostlivců, která se vyrojila zpoza závěsů. Po krátké bitce kdosi našel tajné dveře, zakrývající sáh chodby přehrazený masivní bronzovou branou. Klíč, také bronzový, ležel uvnitř stolce. Do podobné místnosti se druzi dostali ještě dvakrát.

V první kobce na ně čekala socha křemenná a zombie za iluzorní zdí, které vtáhly Páina. Ten je ale spolu s Grimem rozmetal po místnosti. "Já sem teď zachránil Páinovi život a zabil sem všechny ty černý pokrouceniny, co tu leží na podlaze", vychloubal se Grim, když družina procházela další bronzovou branou. Páin už otevřel ústa a chtěl říci, že sice Grim bojoval statečně, ale že zabil jenom jednu a ne čtyři, a že by se neměl příliš vytahovat. Nestačil však nic říct. Grim na něj mrknul a zašeptal: "Že to na mě nepovíš, strýčku, že né?". A Páin se jen usmál, mávl rukou a pobaveně mlčel.

Ve druhé takovéto místnosti byl jen bronzový klíč od další brány. Ale jen co družiníci bránu otevřeli, usídlila se Lynhaardovi mezi vyvalenýma očima kamenná pěst, patřící soše čekající za branou spolu s několika ghúly.

Jen co byli nepřátelé barvy šedozelené pobiti a zranění se probrali z mrákot způsobených ohavnými pařáty ghúlů, vyrazili liscannorští nyní již prázdnými chodbami dále. Po prohledání několika místností se octli na terase, z které přehlíželi mramorové schodiště pokryté klečícími těly v rudých pláštích. Hlavy vyschlých mumií se obracely ke dveřím se závorou osázenou sedmi zámky, které se skvěly vysoko nad těly dávno mrtvých kněží.

"Čtyři ze sedmi ve tmě leží...", zarecitoval Llandaff, "Je to snadný, stačí najít těch sedm klíčů". Nestor si ještě s radostí skočil z galerie na jedno tělo, které se rozpadlo v prach, a rychle doběhl družinu nořící se do tmavé místnosti podivného tvaru. "Jejky", ujelo Grimovi, když odkrokoval místnost se čtyřmi sloupy a tvar zakreslil do mapy, "Vždyť to má tvar lebky!". "A co, dem dál, né", ozval se Nestor. "A kam, ty chytrej?". "Třeba tudy", ozval se Llandaff od míst, kam směroval kořen nosu pomyslné lebky, "Račte dál, další tajný vchod".

Ani ten nejmenší hobit by neudělal deset kroků od tajných dveří k osmihranné místnosti, kam družina vstoupila. Byla to stejná místnost, jako všechny předchozí. Po stranách visely rudé závěsy a vytvářely tak čtyřhrannou hrobku s kamenným stolcem uprostřed.

Zpoza stolce je pozoroval temný stín. Otevřel oči, sálající ohnivou barvou, a s vysunutými drápy se v absolutním tichu vrhl na družinu. Jediným zvukem boje bylo oddechování mužů a zuřivé výkřiky raněných. Když démon padl, rozplynul se do okolního šera.

Když nejsilnější mužové nadzvedli těžké víko stolce, mezerou začalo cosi unikat. Plynulo to jako černé víno z proraženého sudu. Vzápětí se černé nic zformovalo a z temného uzlu povstal další démon s ohnivým pohledem.

Páin zavyl, odhodil víko a vytrhl meč z pochvy. Rolld, aby pro družinu získal tolik cenný čas, poštval svoji Jůlien proti černé příšeře. Ta se krátce ohnala ohnivými pařáty a věrná fena přelétla místnost a v protějším rohu v tratolišti krve skonala. To už kolem stáli muži s tasenými meči. Černé tělo se chvělo pod zásahy kouzelných čepelí, které jej bezhlučně protínaly. Démon se zachvěl a nenávratně zmizel v okolní tmě. Jen zuřivé oddechování a mrtvá fena napovídali, že zde došlo k boji.

"Tak... a přišel sem o fenu", povzdechl si Rolld, "Ale byl to, sakra, dobrej pes". "A pohřbíš jí, strýčku?". "To víš, že jo", prohodil Rolld a rozhlédl se po místnosti, "Třeba sem do tý kamenný truhly, stejně v ní nic nejni". Chodec uchopil zmrzačené tělo a vložil je na dno stolce a za pomoci ostatních položil těžké víko zpět. Pak Nurnská družina opustila místnost tajnými dveřmi.

Další místnost byla skutečnou hrobkou. V každém rohu v rakvi bez víka odpočívala čtyři těla válečníků se sepjatýma rukama na meči, jenž spočíval na hrudi vyschlých mrtvol. Meče byly mírně prorezlé, ale krásně zdobené stříbrem a drahými kameny. Naproti vchodu byla hrobka oddělena od okolí černou mříží, která sice nedosahovala až ke stropu, ale každý ocelový prut byl zakončen umělecky vykovaným hrotem oštěpu. Před mříží, a tedy volně přístupná, byla sáh dlouhá truhla bez zámku. Na ni se soustředilo sedm lačných pohledů.

Předtím, než Rolld otevřel okovanou truhlu, někdo strčil meče mrtvých bojovníků do bezedného pytle. Ale to není to nejcennější a nejzajímavější. V truhle mimo zašlých, ale stále použitelných šatů a vysokých kožených bot, se našel zdobený krátký meč i s pochvou a několik zlatých řetězů. To však Nurnským nestačilo. Za hlasitého funění a povzbuzování si nejsilnější z družiny vyhrnuli rukávy a začali ze zdi páčit ozdobnou mříž. Ta se celá pokroucená a zohýbaná vytrhla ze zdi. Nestor se zasmál, nadechl se a chtěl něco poznamenat v tom smyslu, že by tu mříž vytrhl sám, ale dech si musel šetřit pro boj.

V okamžiku, kdy se umělecká kovářská práce vytrhla ze zdi, ožili mrtví válečníci. Těla stále ležela, jen se nad nimi vznášeli přízraky s planoucíma očima. Slabé pramínky šedých vlasů, které zbyly na průzračných lebkách, čechral neviditelný vítr. V rukou drželi ohnivé meče, planoucí chladným ohněm a vydávající oslnivý jas.

Za několik okamžiků se sešeřilo a místnost osvětloval jen normální svit Erklyho lucerny. Po smrti přízraků se druzi vrátili k původnímu záměru, a to vyrabovat hrobku. A jak si usmyslili, tak udělali. Jenže otevírání víka doprovázel nepříjemný hukot. Jako když se v Rugornských skalách utrhne skalní blok a řítí se dolů do údolí. Na zdech se objevily trhliny a podlaha se silně zatřásla.

"Někde blízko se něco zřítilo". "Jó, hodně blízko, podívejte", řekl někdo a ukazoval do vedlejší místnosti, která zmizela pod hromadou kamenů. "Klídek, nejdříve se podíváme, co maj ty chcíplotiny u sebe, a pak nás odtud Llandaff dostane", řekl Rolld a otočil se k otevřené rakvi. Kromě zlaté koruny, přívěsku se žlutým kamenem a dalším s okřídleným hadem nenašli nic.

Pomocí Rolldovy magie a Llandaffových kouzel se všichni dostali do nezasypané části podzemí, kde se uložili ke spánku.

Tak Nurnští tráví druhou noc na hradě Rugenu. Zatímco druzi spí, venku zuří poslední zimní vánice. V šeru lesa se prohání proudy mokrého sněhu a v přestávkách, kdy není slyšet kvílení větru, se vzduchem nese vlčí vytí. To na vrcholu kopce sedí velký samec a dává dohromady svoji smečku k dnešnímu lovu. Vlci už cítí jaro, ale vědí, že ještě dlouho bude trvat období hladu, a proto jdou lovit. Už nemusí dlouhý čas hledat stopy. Minulou noc se v Údolí stínů objevila kořist. Je sice zdravá a silná, ale když je hlad, padnou i silnější zvířata. Kořisti je hodně, a tak se k soustu dostanou i slabší jedinci a na své si přijdou i vrány a krkavci. Vždyť si teď nemusí bránit své žrádlo. Vždyť les je plný koní. Hlavně kolem ruiny starého hradu.

* * *

Příští ráno Nestor nemusel nikoho budit hlasitým hulákáním, a tak se všichni vydali ke dveřím se sedmi zámky s myšlenkou otevřít je stůj co stůj a zjistit, co se skrývá za branou, před kterou klečí dvacet jedna mrtvých kněží, nepočítaje v to jednoho, kterého Nestor rozdupal. Vyrazit dvousáhovou bránu se nikdo nepokoušel, a tak přichází ke slovu oheň. Zatímco Rolld s Páinem polili bránu, Nestor zapálil pochodeň a s paličským úsměvem přiložil louč ke dřevu. Olej okamžitě vzplál a okolní stěny ožily pobíhajícími stíny. Jas ohně se odrážel v Nestorových očích a ten vzpomínal, kterak za obzorem mizela pyšná karavela, plápolající jasnou barvou ohně, ze které nejdříve vynesl pokladnici. Nestor vzpomínal a stíny mu zacláněly posmutnělou tvář. Už se asi nikdy nevrátí na moře a nebude potápět obchodní lodě. Ale mezi Nurnskými mu také není špatně, nemá sice vlastní dům, a tak bydlí v Liscannoru u Erlantha, ale stejně jako na pirátské lodi, i v Liscannoru kraluje v kuchyni, ze které vycházejí opravdové pochoutky.

Ze vzpomínání jej vytrhl náhlý pohyb po pravé ruce. Vlevo se také něco pohnulo. Všude kolem se začaly zvedat vyschlé mumie ve vyrudlých kápích. Mladý Grim vyděšeně vyběhl nahoru na galerii, kde postával Llandaff s Erklym. Dole se začalo bojovat. Nestor uchopil nejbližší postavu a vhodil ji za sebe do ohně. Poté vytrhl Theranil a rozehnal se kolem sebe. Stejně tak činili ostatní. Ale v malém prostoru dlouhé meče nebyly moc platné. Zato pařáty koster trhaly šaty dobrodruhů na kusy.

Velká část nemrtvých padla v oslnivém výbuchu bílé střely, velice účinném to kouzlu, vrženém Llandaffem do bojujícího klubka. I když nepřátel bylo čtyřikrát více, nebylo jim to nic platné. S každým úderem břitu odpadla jedna hlava bez mozku a za chvíli na spodní terase stáli čtyři oddechující muži nad hromadou vybledlých rouch.

"Buf, to byl boj, ještě štěstí, že je po něm", vydechl Nestor a sesul se pomalu k zemi a ze zaprášené podlahy pokračoval, "Sem zvědavej, jestli ty vrata prohořely". Neprohořely. Dřevo bylo trochu zuhelnatělé, ale tloušťka dveří se o mnoho nezmenšila. "A co to udělat takhle", prohodil Llandaff a pomalu sestoupil po schodech. Stoupl si naproti stěně vedle dveří a mnul si zamyšleně bradu. Hodnou chvíli pozoroval oprýskanou zeď před sebou, pak rozpřáhl ruce a něco zamumlal. Tam, kde byla očouzená omítka, se objevil otvor tak velký, aby jím prošel i vzrostlý člověk.

"Rychle dovnitř, máme málo času a musíme to stihnout dovnitř a ven. Za chvíli to zmizí a já nechci nocovat vevnitř". Nikdo se na nic neptal a družina vběhla dovnitř v čele s Páinem a Lynhaardem. Ocitli se v další hrobce, tentokráte pro dva lidi. Uprostřed stála obrovská socha okřídleného hada Hardena s rozepjatými křídly a hrozivě vztyčenou hlavou. A tak mu ji Páin pro jistotu radši urazil. Dvě truhly s šatstvem hrdinové bleskově prohledali a dali se do páčení mříží. Obě vytrhli, odhodili víka rakví a obrali představené řádu o modré přívěsky a zlaté koruny. Nic nedbali toho, že se země chvěla a bylo slyšet zvuk padajících kamenů. Jim se nic nemůže stát. Vyrabovat hrobku je normální a když se někde něco sesype, tak je z toho Llandaff s Erklym nějak dostanou.

Družina se vyhrnula z uměle vytvořeného otvoru, rozesadila se na schodech a pozorovala, jak otvor pomalu mizí. "Tak a co teď, všechno už jsme prošli, ale ještě tu něco je", ozval se jako první Grim, "Strýčku Llandaffe, můžeš přečíst ten list s poznámkami?". "Jo, hned, jen co ho vytáhnu... Už ho mám. Píše se tady 'tři hrobky', to znamená, že zbývá ta dvojitá a Studnice moudrosti za zatopeným velkým sálem". "A ještě knihovna a chodba k jezeru", pokračoval Rolld ve čtení, "Tak se dáme do hledání tajnejch dveří".

Po celých osm hodin se v podzemí ozývalo bušení do zdi, to jak se Lynhaard snažil být nápomocen s hledáním příští cesty. Po osmi hodinách se utahaní dobrodruzi sešli v nejméně zaprášené a znečištěné místnosti, ze které vynesli jednu nebo dvě zapáchající mrtvoly, dříve než se uložili ke spánku.

Stejně pokračovali i příští den. Večer se sešli utahaní, zmožení a někteří velmi hladoví. "Lynhaard mít hlad. Já muset dát něco k jídlu. Nebo umřít hlady". "Tak si dej toho netopejra, cos ho včera zabil", řekl Nestor a znechuceně hodil své dva netopýry psovi. Rozžvýkal poslední tvrdý chleba a smutně se díval, jak ostatní pojídají s velkou své železné zásoby. Lynhaard se pustil do syrového netopýra a smutně vzpomínal na zuhelnatělou veverku, která se ve srovnání s houževnatým okřídlencem jevila jako vrchol královské tabule u gwendarronského dvora. Toto ale Lynhaard těžko mohl znát, když nikdy neviděl lžíci a vidličku, natož Nurn.

Další ráno bylo stejné. Zoufalé hledání pokračovalo několik hodin. Ale všem zvedl náladu Erklyho objev tajných dveří. Tak se Nurnská družina vydala s jednou lucernou, třemi láhvemi s olejem a jednou loučí do kamenné chodby, naplněné chladným a vlhkým vzduchem.

"Cítit vodu", vykřikl Lynhaard a vrhl se do chodby. Proběhl místností, ve které stálo šest soch vousatých mužů s rohatými přilbami a válečnými kladivy. Lynhaard si vybral jedny dveře ze tří, seběhl schody a vnořil se do vody, která mu sahala pod kolena. Ostatní jej doběhli, když otevíral dveře do velkého sálu.

Obrovská místnost byla zatopena vodou, která neustále přitékala, chrlena rozevřenou hadí hlavou. Had mířil na torzo roztříštěné mramorové mísy, a tak pramen padal z výše dvou sáhů na hladinu podivného podzemního jezera a plnil loubený sál zvukem jarního vodopádu. Lynhaard se ohromeně zastavil ve dveřích a pozoroval klenutý strop, opadanou omítku se zbytky maleb a dvě rozbité mramorové kašny. Po jeho boku stál Páin a pozoroval svůj plovoucí vous očima, které byly slabých čtyřicet coulů nad hladinou.

Tichý úžas přerušil nepříjemný skřípavý zvuk. Jako by někdo třel dva těžké kameny o sebe. "Sochy ožily! Všichni do sálu!", zavelel vůdce, "Budem se bránit tam". Nebránili. Páin s Lynhaardem vykročili do sálu a šlápli do prázdna. Udivené tváře zmizely pod hladinou a svalnatá těla rychle klesla ke dnu, tažena vahou brnění. Lynhaard dosedl na dno, začal se drát z těžkého brnění, které ukořistil mrtvému barbarovi. Když se oprostil od závaží, zadíval se směrem k Páinovi, který ležel na zádech, kopal rukama a nohama a vůbec připomínal brouka chrobáka, který spadl ze stébla trávy a přilehl si krovky. Trpaslík klel, až mu šly od pusy bubliny. Odhodil tornu, štít a meč, ale stále se nemohl zbavit zdobené rytířské zbroje, která jej svým železným sevřením držela u dna.

Kdesi na druhé straně kdysi zdobené místnosti se nastražily cizí uši. Zaposlouchaly se do hlasů, kterým sice nerozuměly, ale voda jim vypověděla, že se někdo topí a on by se svými přáteli mohl utopenému pomoci. Vždyť je to tak krásné někoho utopit. Pak se šest těl ponořilo a zelené nohy pravidelně tepaly mléčnou vodu a hnaly obratná a rychle plovoucí těla k místu, kde Grim štrachal z vaku lano a někde pod ním Páin vypouštěl poslední zbytky vzduchu.

Rolld s Nestorem se bránili zuřivým útokům kamenných válečníků a byli zatlačováni krok po kroku stále hlouběji do chodby. Erkly, snad aby jej nesrazil couvající Nestor, se kouzelnickým kouskem přenesl doprostřed sálu. V následném okamžiku zmizel pod vodou. A mrštná těla se pohybovala velmi rychle.

Lynhaard nedbal blížících se těl, která zachytil svým sluchem vycvičeným v příšeří jeskyň a tvrdým a nebezbečným životem v Rugornských skalách, a snažil se trpaslíka vytřást z brnění. Když Páina vynesl k hladině, už jej tahaly dva páry rukou zpět ke dnu. Lynhaard se ošil a nejbližšího zeleného mužíka přetáhl čepelí přes hlavu. Ostatní vodníci se stáhli a obrátili svoji pozornost na něčí nohy, které se znenadání objevily kousek odsud.

Nestor se sehnul pod svištícím kladivem a naslepo bodl pod štítem. Spokojeně se zazubil, když ocel zaskřípěla po kamenu a vousatá socha změnila své skupenství z pevného na sypké. Dalšímu úderu kladiva se už nevyhnul. Rána do hrudi jej odhodila dva sáhy zpátky a Nestorovy blonďaté vlasy zmizely pod hladinou. Do boje se zapojil Rolld, podporován Llandaffovými kouzly.

Lynhaard se vynořil a naplnil si plíce vzduchem. Spatřil Erklyho, jak vylézá na zbytek fontány. Zelené ruce uchopily kouzelníka za nohy a strhly ho znovu pod hladinu. "Pomo...". Zbytek výkřiku zmizel v hluku hroutící se skály. Lynhaard se vrhl pod hladinu a nejbližšího vodníka přeťal v pase. Dalšímu vrazil pěstí. Třetí pustil klesající Erklyho tělo a podrazil krollovi nohy a další dva se na něj vrhli. Lynhaard zmizel v klubku zápasících těl. I když se vždy rval na suchu, ve vodě si počínal velice dobře. Lynhaard odhodil meč a několika kopanci a ranami pěstí odehnal zbytek tlupy rybích mužů. Pak vynesl bezvládné tělo, uložil je do kašny, znovu se potopil pro meč a pak v kleče vedle Erklyho těla hlídal, zda se nepřítel neblíží pod hladinou.

"Hele, kdo se mi ponoří pro věci?", otázal se Páin, když se i Erkly probral a družina stála v chodbě plné vody, nad kterou vyčnívalo šest hromádek štěrku, "Já mám sice náhradní pancíř, ale nejni to vono", dodal trpaslík zmáčený od vousů až po kožené boty, navlečený v brnění chránícím jen hrudník a záda. "Já se potopit. A být pak skoumat podvodu", ozval se zachránce Erklyho, Lynhaard. "Kdo jít se mnou? Nebát se, já vidět i pod vodou". "Já, pudu já. Že můžu jít s tebou, ehm, no...", nedořekl Grim, nevěda, jak polonahého krolla oslovit. "Já půjdu taky". "A já taky, aspoň uvidíte, jak umím plavat, vy suchozemský krysy", ozval se Nestor a začal se svlékat z brnění.

Malá skupinka se svlékla, odložila své věci na schody a postupně naskákala do vody. Každý nabral vzduch do plic a hlavy postupně mizely pod vodou. Poslední zmizela kudrnatá hlava liscannorského starosty.

"To je zima". otřásl se Erkly a rozhlédl se po sálu, zda se potápěčská výprava už nevrátila. "Mě to tady nebaví, neumim plavat, mám mokrej vous a voni se kdoví kde potápěj. A my tu máme mrznout", brumlal od vodní hladiny zmáčený trpaslík, "Já se du támhle na sucho slíknout z tohohle náhradního pancíře a vezmu si svý brnění, co mi vylovil Lynhaard". Jak řekl, tak udělal, sebral se a s tichým šploucháním zmizel v chodbě. "Páin má pravdu", zamyslel se LLandaff, "Až se vrátí tak se půjdem porozhlídnout po druhé polovině sálu".

* * *

Hladina se zčeřila a postupně se vynořovala jedna hlava za druhou. Rolld s hlasitým chrčením nabíral vzduch a přidržoval se rozbité podlahy. Vedle něj funěl Grim a jen starý mořský vlk Nestor si v klidu povídal s krollem, i když vedl spíše monolog, protože kroll se rozhlížel po místnosti. "No a já sem se před tim žralokem schoval v takový malý jeskyni pod vodou. Jenže začal stoupat příliv a ta smradlavá díra se začla plnit vodou, a tak mi bylo jasný, že musim vocať a že ten žralok tam na mě bude čekat. A taky že jo. Schovával sem se za korálama, ale von mě spatřil a hnal se po mě. Kdybys viděl tu obrovskou tlamu plnou vostrejch zubů. Ten by překous i tebe", Nestor se odmlčel, vyškrábal se na podlahu a ve stoje pokračoval. "Zkrátka, půl hodiny sme se honili v těch skalách, až sem vlez do ouzký průrvy. Jak byl velkej, tak byl pitomej". Tady se vypravěč trochu zadrhl a rychle dodal: "Nic proti tobě, Lynhaarde". Chvíli počkal, a když se nic nedělo, opět pokračoval. "No a jak se za mnou hnal, tak sem vyskočil a plaval k hladině, kde sem proti slunci zahlíd naší loď. Když jsem se otočil, tak tam ta zubatá potvora stále vězela v tý skále, mrskala vocasem sem a tam a řek bych, že jí sežrali kamarádi. No a vod tý doby se umim takhle dobře potápět. Ale lepší bylo, když sem ze jedný velký bouřky...".

"Grim, udělat světlo, tady hadí potvora", prohodil kroll k chlapci a definitivně tak ukončil příval Nestorova vyprávění. Grim po několika marných pokusech rozžehl malý plamínek, kterým osvětlil kamennou sochu hada s roztaženými křídly. Hlava okřídleného plaza se téměř dotýkala hladiny. Jen malé skvrny na hřbetu dokazovaly, že plaz byl kdysi natřen rudou barvou. Vlhkost soše také nepomohla, a tak se na podstavci válely oddrolené kusy kamene.

"A hele, co se to tu zalesklo?", upozornil Grim a rukou ukazoval pod mohutné smyčky kamenného těla. "Ukaž". Rolld se naklonil a sáhl po mohutném zlatém klíči. V tu chvíli socha vydala dunivý zvuk a z otevřených čelistí vylétl proud ohně. Nikoho nezasáhl a udivená skupinka pozorovala, jak se hlava hada i s křídly s tichým zaskřípěním utrhla a zmizela pod hladinou.

"No, myslím, že tenhle klíč už nebudem potřebovat", pronesl zmáčený chodec a hlasitě kýchl. "To je jeden ze sedmi", dopověděl, když si utřel nos. "Tam být chodba do pryč", ozval se Lynhaard po návratu z krátkého průzkumu temné vodní říše. "Jak je dlouhá?". "Lynhaard nevědět, konec nevidět". "No jo, ale já to potřebuju vědět, abych to uplaval. Zrovna dneska se nechci utopit". Kroll se zamyslel a po chvíli prohlásil: "Být tak dlouhá, jako skřet uteče, než ho dohonit Lynhaardova palice". "Ach jo. Víte co? Já doplavu zpátky a někde na vás s ostatníma počkáme. Kdo ví, jestli to končí nad vodou. Hodně štěstí!", popřál Rolld, dýkou odřízl lano poutající ho k Nestorovi a vnořil se zpět do vody.

"Za mnou!", zavelel Lynhaard a táhl Grima a Nestora do temného otvoru, který mohl spatřit jedině kroll.

Když propluli čtyřicet sáhů dlouhou chodbou a vynořili se u schodiště, i Lynhaard zuřivě dýchal a Grim v kleku vykašlával špinavou vodu z plic. Po chvíli oddechu se vydali v naprosté tmě dlouhou pomalu klesající chodbou. Postupovali pomalu, krok za krokem je Lynhaard vedl tichou temnotou, přerušenou něčím zaklením, či kýchnutím nastydlého Nestora. Po několika hodinách klopýtavého pochodu se před prokřehlou skupinkou objevila úzká štěrbina, propouštějící trochu denního světla.

Když Lynhaard otočil balvanem přehrazujícím vchod, rozšířil tak škvíru na bránu, kterou by mohli do hradu proudit jezdci na koních. Druzi stáli na břehu jezera sevřeného ve věnci zalesněných skal. Vlahý vánek si pohrával s Nestorovými dlouhými vlasy. Slunce stálo v poledni a do tváří zmáčených dobrodruhů vrhalo oslnivé záblesky od hladiny jezera, na kterém pluly ledové kry. Sníh odpadával z mohutných smrků a mezi kameny pod suchým bukem vyrazila první sněženka a svým jemným květem oznamovala, že nastane čas zelené trávy, čas zpívajících ptáků a mláďat.

"Být jaro". "Máš recht, je cítit ve vzduchu. Ach, na moři musí být krásně". "Nebudu muset shánět spadlé větve, když táta nechce kácet stromy". "Jaro", zopakoval Lynhaard a zvedl mohutné ruce k obloze, kde se třepetal skřivan a světu oznamoval, že konečně nastává čas teplých dnů. Lynhaard se zvednutými pažemi popošel několik kroků dopředu a bosýma nohama stanul na mokrém sněhu. S tváří upřenou do slunce a zaťatými pěstmi vyrazil ohlušující výkřik, který se několikrát vracel od protějších kopců a plašil ptáky usedlé na vrcholcích stromů, odkud už sluneční paprsky odloupaly jiskřící sníh.

Když nad jezerem opět zavládlo ticho, válečník oděný v bederní roušce z vlčí kůže se otočil a začal se vracet podzemní cestou zpět do Rugenu. Nestor a Grim šli hned za ním a za zády se jim zmenšoval světlý bod, který jim připomínal, že jaro konečně přišlo.

* * *

"Strýčku, to už jste se vrátili? A potkali jste ty zelený mužiky? A našli jste nějaký poklady a perly? A... hrocha pro Sarima jsi náhodou nepotkal?", zasypal Erkly přívalem otázek Rolldovu hlavu, která se znenadání objevila uprostřed sálu. "Našli jsme tenhle klíč a hrocha jsem nepotkal ani náhodou", odvětil chodec, vyhoupl se na podlahu a vyrazil chodbou pro své věci.

"Páin se už vrací". Llandaff se odtrhl od značky vyryté na sloupu a podíval se směrem k příchozímu trpaslíkovi. "Teď se cítím mnohem bezpečněji", prohodil a mával kolem sebe náhradním pancířem. Pak jej znechuceně odhodil doprostřed sálu a otočil se na vůdce s otázkou, kam teď. "Uvidíme", zazněla odpověď a Llandaff začal obcházet sloupy a pozoroval porůznu vyryté značky. Nějakou dobu přemýšlel a pak zamířil ke dveřím vedoucím do sálu s oltářem hada.

"Tady pod tím hadem jsme našli ten klíč. Llandaffe, pozor, někde před tebou je díra, kterou jsme sem vplavali". "Hmm, dík", zamumlal elf a upřeně pozoroval kus zdi s opadanou malbou. Pak, veden náhlou intuicí nebo hlubokými znalostmi, přistoupil ke stěně a útlými prsty ohledával škvíry mezi kameny. "Mám je. Jsou tu. Račte dál", usmíval se a rukou ukazoval na právě otevřené tajné dveře. Ostatní s nechápavým výrazem pozorovali temný obdélník chodby, který pohlcoval kamenné schody vystupující ze zčeřené hladiny.

První vstoupil Páin, libujíc si, že je konečně na suchu. Za ním vstoupil Rolld, Llandaff a Erkly. Pomalu stoupali po suchých schodech a pokračovali chodbou, zanechávajíce za sebou louže vody. Na konci chodby byla větší místnost, jejíž strop podpíraly útlé a umně tesané sloupky.

"Spektry, couvněte!", zašeptal vpředu jdoucí Páin, který zahlédl obávané nemrtvé mezi sloupovím a svým tělem začal tlačit Rollda zpět do chodby. "Kde mám ten svitek, kam sem ho dal?", koktal Erkly a roztřesenýma rukama cosi hledal ve svém tlumoku. "Mám ho!", zvolal vítězoslavně. Pak si uvědomil svoji chybu a v ošidném plaménku začal číst runy ze zmáčeného svitku, ze svitku, který by měl zahánět nemrtvé. Právě, když dočetl, do chodby nakoukla obludná, z části průhledná hlava a prázdné černé oči upřela na Páina. Llandaff včas zastavil poděšeného trpaslíka, aby se s obnaženým mečem nevrhl vstříc jisté smrti.

"Počkej, neukvapuj se", promluvil Rolld a chráněn neviditelnou bariérou, o kterou se spektra zastavila, vkráčel doprostřed sloupového sálu. Pomalu vytáhl černě opeřený šíp, vložil jej do tětivy, dlouze mířil a pak šíp vypustil do přízračného těla spektry. Rolld vystřeloval jeden černý šíp za druhým a obyčejnými zbraněmi nezranitelní nemrtví pomalu umírali.

"A je po nich", oddechli si všichni a pochválili chodcovu pevnou ruku a bystré oko. "Vypadá to na dvojitou hrobku skrytou za velkým sálem. Ale kde je ta Studnice moudrosti?", mumlal si elf pro sebe, "Padly tři spektry, jedny dveře na západ, druhé vedou na východ, přišli jsme z jihu, odejdem na sever". "A kudy teď? Vlevo nebo doprava?", přerušil někdo Llandaffovo rozjímání. "Možná rovně", prohodil a přistoupil ke stěně, přímo naproti chodbě, kterou sem vstoupili. A opět byl úspěšný. Za skrytými dveřmi klesaly schody a kam lucerna dosvítila, byly porostlé tmavě zelenou plísní. "Tu chodbu necháme na potom. Nejdříve se podíváme do té dvojité hrobky", domluvil a vykročil k západním dveřím.

První, co hrdinové uviděli v místnosti za dveřmi, byla rakev vyrobená z tmavého kamene. Klid mrtvého strážila černá ocelová mříž, sahající téměř ke stropu. Její vrcholky napodobovaly hroty oštěpů. Před mříží ležela kovaná truhla, skrývající ve svém nitru mnišské róby, zlaté šperky a hlavně v práchnivém sametu nádherně zdobený krátký meč. Všechny cenné věci zmizely v tlumocích liscannorské čtveřice. Erkly se zvedl od otevřené truhly, přistoupil k mříži a posvítil si dovnitř.

První, co spatřil, byl vytesaný letopočet v nohách rakve. Zašlá čísla hlásala, že člověk zde pohřbený žil v letech 702 až 754. Na protější stěně z výšky hliněného obrazu shlížel okřídlený had chrlící plameny, který vzlétal z kamenné pevnosti, jež mohla připomínat nově postavený hrad Rugen. Pod tím vším stály dvě svíce, zlatá čelenka a křišťálová koule.

"Vybereme rakev?", nadhodil Erkly a ostatní souhlasili. Další zlaté šperky zvětšily váhu toren a různých pytlů, obtěžkávajících záda dobrodruhů. A kdesi v nitru podzemí se utrhl kus skály a s příšerným skřípotem zasypal další osmihrannou místnost.

Stejně vypadala i druhá hrobka, ale místo svic a knihy byl na hliněném obraze znázorněn meč a přilba. Přesně takový meč a přilbu našli v truhle před mříží zabalené v rudém sametu. I letopočet se lišil. Tento muž se narodil o pět let dříve a zemřel v roce 745. Ani schránka chránící vyschlé tělo nezůstala ušetřena. Když družina, spokojená sama se sebou i naloupeným majetkem, stála nad otevřeným hrobem, promluvil Páin: "Tady už nic nenajdem. Jdem tou vlhkou chodbou do hloubi země". Když domluvil, otočil se a vykráčel z poničené hrobky. Ostatní za ním a jak se světlo vzdalovalo, stíny vrhané mrtvými řasnatkami a částmi kamenných bojovníků, kteří padli pod zubatými čepelemi liscannorských druhů, se prodlužovaly a plazily dál ode dveří, protáhly se okolo ocelových tyčí mřížoví a rozplynuly se v černotě prázdné hrobky.

* * *

Voda ve velkém sále se opět zčeřila, kdo ví pokolikáté, a nad vodu vykoukly tři úplně rozdílné hlavy. Postavy se vyškrábaly na břeh a největší z nich třímala v rukou hrudní pancíř. Polonahý muž s velkýma ušima vedl zbývající dva naprostou temnotou bezpečně a rychle. Dovedl je do chodby, vystoupal po schodech na suchou zem, kde na hromadě ležely věci podvodní výpravy, která odtud odešla před několika hodinami. Prostřední muž se vrhl k hromadě a po hmatu vytáhl suchou přikrývku a celý se do ní zabalil. Nejmenší začal rozdělávat oheň a v záblescích jisker se objevil Nestor zachumlaný do houně a Lynhaard, který si se zájmem prohlížel část brnění. Grim několikrát foukl a pochodeň zaplála jasným světlem.

"To být brnění malého vousatého muže. Lynhaard pamatovat. On určitě se utopit. On neumět plavat. Já vědět, já zachránit mu život". "Až oschnem, tak se po nich podíváme, ale všichni se utopit nemohli. Třeba na nás čekají nahoře ve zříceninách". Jak Nestor navrhl, tak udělali a Lynhaard se hodinu potápěl, hledaje stopy po utonulých. Když neuspěl ani Grim s průzkumem suché části podzemí a trojici tlačil čas, neboť měli jen jedinou pochodeň, všichni se opět svlékli, zabalili své věci, jak nejlépe uměli, a pomalu se šourali k zatopenému sálu, aby se vydali vodou na cestu z hradu.

"Taky chtít ocel na tělo. Lepší chránit než kůže. Škoda, že Lynhaard být tak velký", posteskl si kroll předtím než odhodil příliš malé brnění. "Nu, jít, třeba oni být venku", domluvil a smutným pohledem sledoval letící hrudní plát, který s hlasitým plesknutím dopadl na hladinu a ihned se začal potápět. Lynhaard vzal svůj balík a vydal se za ostatními.

* * *

"Ani se nepohly", zabručel trpaslík a třel si pohmožděné rameno. "Zkus to ještě jednou", povzbuzoval Erkly s lucernou v ruce, ale Páin jen zabručel a přenechal místo Rolldovi, který se cpal dopředu s jakýmsi lektvarem v ruce. "Přece nepůjdem zpátky po těch kluzkejch schodech, aniž by sme se podívali do tý Studnice moudrosti", vykřikl chodec, vypil lektvar a vrhl se proti obyčejným dřevěným dveřím. Ty se prohnuly a Rolld se rozběhl znovu. A ještě jednou. Pak dveře povolily a odhalily prastaré místo, kam nevkročila lidská noha přes sto let.

Krápníková jeskyně, už jen částečně obložená čedičovými a popraskanými dlaždicemi, byla vlhká a její stěny místy mizely pod zelenou plísní. Stěny, kde čas odkryl holou skálu, zaplňovaly mělké díry, jež vyhloubila proudící voda před staletími. Z rozbité dlažby se na povrch draly obrovské krápníky jiskřící zářivou krásou. Uprostřed stál vysoký obsidiánový balvan. Okolo něj nevyrostl žádný krápník, v jeho stínu nevyrostl jediný výhonek odpudivé rostliny vyrůstající téměř odevšad,kolem byl jen kruh mrtvé a neporušené dlažby. Vrchol kamene zdobila řada surových diamantů a rubínů, jako koruna nějakého mocného krále z dávných dob. Svou tichou mlčenlivostí nutil k pokoře tisíce lidí, kteří před ním poklekali, neboť dlažba nesla stopy po klečících nohách. "Studnice moudrosti", vydechl Llandaff.

Zatímco druzi tiše stáli a prohlíželi si mohutný balvan, nad jejich hlavami se spřádaly temné síly mlčenlivých ochránců kamene, síly neviděných. Llandaff sebou nervózně trhl a podíval se ke klenutému stropu, kde obyčejné oko nemohlo nic spatřit, ale oko kouzelníka, posilněné silou duše, spatřilo pod bezhvězdnou oblohou ztemnělé místnosti chuchvalce nadýmající se mocí a silou, silou, která chce ublížit. Llandaff výkřikem varoval své přátele a ti vytrhli své meče a dali se do dlouhé a kruté řeže s neviditelnými nepřáteli.

Když boj úspěšně skončil, druzi se svezli na rozbitou podlahu a uklidňovali své rozechvělé duše hovorem. "Myslíte, že už je venku jaro? To by Lúniel pomohlo, stále se trápí kvůli smrti svého otce. Jestli já toho vraha chytnu...". Všem bylo jasné, co Páin udělá s vrahem pana Pitky. "Mám chuť zase slyšet zpěv ptáků a dívat se na svěže zelenou trávu s pasoucími se koňmi". "Já bych si rád zakouřil. Až se vrátíme, zajedu si do Nurnu, koupím si fajfku, pořádnej tabák a sednu si před svůj starostovskej dům a bude si z tý fajfčičky bafat".

Takhle se všichni bavili a plašili pochmurnou atmosféru tohoto neutěšeného místa a oddalovali tak chvíli, kdy jeden z nich poklekne před balvanem a pokusí se nahlédnout do Studnice moudrosti. Když rozhovor uvázl a zavládlo hrobové ticho, zvedl se Llandaff, odkašlal si a pronesl: "Já to zkusím". Odložil vak, poklekl před monolitem, nadechl se a objal balvan oběma rukama.

"Vítej", zavibroval elfovou hlavou mohutný hlas, jakoby vycházející z hluboké propasti, na jejímž dně hučí mořský příboj, tříštící se o ostré hrany skal a plašící lehká křídla racků, jejichž křik zaniká v řevu bouře. Llandaff měl oči doširoka otevřené, nevnímal svit lucerny, neslyšel vzrušené hlasy přátel, jen se třásl po celém těle a jeho duše se stavěla na odpor neznámé drtivé síle proudící do útlého těla z černého nitra prastarého kamene. Elfova duše stavěla hradby, opevněná města a kolem měst hluboké příkopy se dny posázenými ostrými kůly, vysílala semknuté řady vojska proudící z mohutných bran, aby zasazovaly kruté rány bojovníkům, kteří se rodili ze země a pokryli půdu od skal čnějících do nebe, až k útesům, u jejichž paty vylo moře píseň zatracení. Pak nastalo nepřirozené ticho, pláň se vyčistila, nezbylo jediné mrtvoly, moře se uklidnilo a vítr zmizel ve sluncem zalitých oblacích. Poté zmizela pláň, město i nesmírně vysoké hory a zbyl jen Llandaff v černé prázdnotě a onen hluboký hlas, který pronášel slova beze stopy jakýchkoliv citů.

"Vyhráls, tedy ber".

Llandaffovo tělo se přestalo třást, dech se zpomalil a elf začal opatrně dýchat. Tělo se pohlo, ruce povolily křečovité sevření, kolena se narovnala, elf pomalu vstal a v jeho zpocené tváři zářily oči naplněné poznáním. Llandaff se posadil, z tlumoku vyndal měch s vodou a hluboce se napil. Rukávem si otřel ústa a několika větami vysvětlil napjatým přátelům svůj prožitek. Co si ze Studnice moudrosti vzal, však nikomu neprozradil.

Bez dlouhého rozmýšlení před kamenem poklekl Rolld a pustil se do boje s šedými stíny v zeleném šeru jižních hvozdů. Když se po dlouhém a namáhavém boji prales změnil ve vyprahlou písčinu, nad kterou zapadalo krvavé slunce a zlaté duny se změnily v černé, ozval se v chodcově hlavě hlas: "Vyhráls, tedy ber". A chodec bral. Sáhl až na dno studnice a vyrval odtud věc téměř nejvzácnější.

Když Páin odmítl utkat se se soupeřem, který neovládá ocelovou zbraň a bojuje jakýmisi podivnými kouzly, jediným, kdo se neutkal s kamenem, byl Erkly. Po dlouhém rozmýšlení přistoupil před balvan a plný obav poklekl.

V černotě se objevil bílý hrad na skále nad mořem. Příboj se tříštil o skaliska a vlny s bílými hřebeny podmílaly základy pevnosti. V polednímu slunci se vznášela hejna krkavců a pod hradbami čekala černá armáda. Stála tam tichá a hrozivá. Brána hradu se otevřela a řinkot zbraní přehlušil i nářek moře. Začal boj. Hradby padly a rozvalinami se drali černí bojovníci. Pláň se pokryla šedou směsí a na skále stála jen jediná věž útlých základů. A vydržela. Zase zůstal jen jediný muž, zpocený a zmučený kouzelník Erkly s prázdným dunivým hlasem a se slovy: "Vyhráls, tedy ber". Erkly sáhl po prvním, na co narazil a opustil prázdnou temnotu, aby mohl spatřit uklidňující světlo svojí lucerny.

Vyčerpaná čtveřice se vyšplhala po kluzkých schodech vzhůru a uložila se ke spánku v místnosti plné jemně řezaných sloupků.

* * *

V témže čase spala i druhá skupina na studené dlažbě chodby vedoucí z Rugenu k nevelkému jezeru. Jen Lynhaard nespal, oči měl upřené do tmy a přemýšlel. Přemýšlel o ocelovém brnění, o lovu zvěře a neustálých půtkách se skřety a orky. Přemýšlel o zlatě, za něž si je možné koupit jídlo, aniž by musel běhat v zimě lesem a honit králíky. Přemýšlel o kamenném domu, v němž by se usadil a rozhodl se, že půjde s podivnými muži do vesnice, v níž žil i jeho synovec Jacob.

* * *

První se probudil Rolld, smotal houni, sedl si na ni a z kapsy vytáhl malé zrcátko, docela obyčejné, vyrobené ze skla a trochy toho stříbra. Se zájmem si je prohlížel a nevypadalo to, že se bude holit. Pak jej přetřel a nahlas pronesl: "Ukaž mi, jestli je někdo ve velkém sále tohoto hradu". Nic. Ale pak se v zrcadle přestala odrážet chodcova tvář a místo ní Rolld spatřil prázdný sál. I hladina byla klidná, nikde se nic nepohlo. Obraz po chvíli zmizel a Rolld viděl opět sám sebe. Ukryl zrcátko zpět do kapsy a počkal, až se ostatní probudí.

První se vzbudil Páin a po chvíli i Llandaff. Rolld si oba vzal stranou, vytáhl postříbřený kus skla a začal vysvětlovat: "Jak jsme včera zápasili s tím kamenem, tak jsem si od něj vybral tohle zrcadýlko. Vypadá obyčejně, ale umí divy". Na důraz svých slov chodec rozhodil ruce a pokračoval, "Dneska ráno jsem ho zkoušel". "No a co umí?", otázal se trpaslík a stavěl se na špičky, aby se mohl do zrcadla podívat. "Ukáže ti úplně všechno, aspoň myslím, a jak si včera povídal o zesnulém panu Pitkovi...". "Hmm, tak co?", zabručel méně chápavý trpaslík a Rolld pokračoval: "To zrcátko ti může vraha pana Pitky ukázat...", dopověděl a nechal slova viset ve vzduchu. Páin vytrhl Rolldovi předmět z rukou, upřeně se na něj podíval a vyštěkl: "Ukaž mi vraha, kerej zabil starýho Pitku!".

Zrcadlo chvíli vrhalo stříbřitá prasátka, jen obraz huňatého obočí a jiskřících očí trpaslíka zmizel. Když se Rolld i Llandaff napjatě dívali Páinovi přes rameno, ze zešedlého skla se vyloupl jasný obraz. První, co se objevilo, bylo zapadající slunce pod kopcem, na němž se tyčily tři věže jakéhosi starého hradu. Obraz se posunul trochu doprava. Objevil se jakýsi rozcestník a postava stojící čelem ke slunci. Měla tmavý plášť, vysoký klobouk se širokou střechou a v ruce svírala hůl, téměř sahající ke špici klobouku. Pak se částečně otočil a sluneční paprsek ozářil tvář s potutelným úsměvem. Špičaté uši se ztrácely ve stínu širáku. Elf se otočil a spěšným krokem se vydal za skupinou, která právě zmizela v zákrutu cesty. Pak se obraz rozplynul a odrážel trpaslíkův obličej zkřivený nenávistí.

"Herbert, já to věděl, byl to von. Ten bastard. Až se vrátíme do Liscannoru, rozsekám ho i s jeho barákem!", klel Páin s křečovitě zatnutými pěstmi. "Ale Páine, vždyť to jde vyřešit jinak", uklidňoval rozčíleného trpaslíka Llandaff. "A jak, ty chytrej? Krev volá po krvi!".

Trvalo delší dobu, než se Páin uklidnil, a přistoupil na mírnější řešení navrhované Rolldem. "Sejdeme zpátky ke kameni a já požádám, aby Herberta nějak potrestal. Třeba ho zesměšnil nebo tak něco". "Vždyť on není tak špatný, jenom má záchvaty. A zabíjet v Gwendarronu se nemusí vyplatit", přidal se Llandaff, aby si to Páin nerozmyslel a neproléval krev ve vesnici.

Družiníci opět sešli po řasami zarostlých schodech a stanuli pod klenbou krápníků a chladné skály. Rolld poklekl a objal studený balvan oběma rukama. "Ty? A znova? Nuže dobrá", uslyšel na uvítanou, když prolétal černou šachtou a hluboký hlas se mu do mozku zatínal jak rozžhavený kov. Pak se objevil uprostřed dřevem obehnané pevnosti, stojící uprostřed malé mýtiny obklopené ze všech stran temnými velikány vlhkých jižních pralesů. A slunce zapadalo. Prales styd, a rozšiřovalo se nepřirozené ticho, ticho nabité nepředvídatelnou bouří vládnoucí neznámou silou. Ticho pohltilo úplně všechno, stromy stály jako vytesané z kamene, vítr nehýbal listím ani stébly trávy, měsíc dnešní noci nevyšel a obloha ztmavla. Pak přišla bouře. Náhle a nečekaně. Začala táhlým výkřikem, nasyceným silou země a ničivou rychlostí větru. První blesk zasáhl nejvyšší strom na okraji paseky, který, uchopen větrem, přesně dopadl na bránu pevnosti a vzal s sebou i část hradeb. Pak prales ožil šedými stíny vystupujícími odevšad. Muži padali zasaženi modře hořícími šípy, nebo byli odtahováni za šíleného řevu do nitra vlhkého hvozdu. Ze země vyšlehly plameny a obklíčily posledního živého obránce. Rollda, svírajícího svůj elfí luk. Oheň dotančil k chodci, prudce vzplál a nad pralesem se opět rozhostilo ticho a tma.

"Prohráls. Tedy beru já", prohlásil hlas beze stopy nejmenšího vzrušení.

Erkly, Llandaff a Páin němě zírali na třesoucí se Rolldovo tělo. Na čele mu vyrážel pot a na dlažbě vytvářel malé loužičky. Báli se odtrhnout Rollda od kamene a přerušit tak souboj duší.

Pak se chodcovo tělo napjalo jako luk, odpadlo od monolitu, narazilo do zdi a bezvládně se sesulo k zemi. Páin s Erklym uchopili Rollda, posbírali jeho věci a vytáhli jej po schodech vzhůru. Když se probral, vypadal nesmírně vyčerpaně. Sám nedokázal ani vstát, dýchal pomalu a chrčivě a kolena se mu třásla slabostí. Ihned souhlasil s návratem domů a nechal se i s ostatními přenést nahoru na hrad, kde už čekal nastydlý Nestor spolu s Lynhaardem a Grimem.

Jen Llandaff se vrátil do místnosti plné sloupků a zamířil do západních dveří. Z otevřené rakve vyjmul rozpadající se kostru a opatrně ji položil na dlažbu. Několikrát obešel mrtvé tělo a zastavil se u hlavy s prázdnýma očima. Chvíli tam stál, ruce napřažené kupředu a z úst mu proudil příval tichých slov. Pak se v prázdných očích rozhořely plamínky a mrtvola se trhavě posadila. Když povstala, kymácela se ze strany na stranu na nejistých a zpráchnivělých kolenou. Llandaff vytáhl tesák, vtiskl ho spolu s plátěným pytlíkem kostlivci do ruky a rozkázal: "Běž po schodech dolů, vyloupni z obsidiánového kamene uprostřed sálu několik diamantů a dones mi je sem. Já tu počkám". Ještě mu podal zapálenou lucernu a naslouchal pomalému sestupování nemrtvého. Když se zespoda ozval suchý zvuk rozpadajících se kostí, na nic nečekal a přenesl se zpět doprostřed nádvoří mrtvého hradu.

Tady zatím vysedávali ostatní na zbytcích rozbořené hradby, ze které slunce sejmulo sněžný příkrov a teď zasypávalo paseku teplými paprsky.

Sněhu na zemi ubylo a na stromech nebyl žádný. Erkly vyprávěl, co se přihodilo, zatímco příběh druhé skupiny měl Nestor dávno odvyprávěný. Rolld seděl schoulený na zdi zabalený do deky a třásl se zimou. Lynhaard seděl na zemi a díval se do kraje.

Kdosi navrhl, že odnesou i dvě truhly plné zlata. Ale když vstoupili do místností, kde je nechali, nebyla tu ani jedna. Jen před vstupem, chráněným prorezlou mříží, se táhly od lesa stopy koní. U křoví byl vyšlapán velký kruh a u brány v tajícím sněhu se dal najít otisk okované vojenské boty.

Tak se vydala Nurnská družina na dlouhou cestu v mokrém a těžkém sněhu zpět do Liscannoru. Padesát mil šli družiníci několik dní, neboť Rolld šel pomalým stařeckým krokem a Nestor se každou chvíli zastavoval, aby drsným kašlem odlehčil plicím. V čase poledním dorazila zkřehlá a nastydlá družina do Liscannoru i s krollem Lynhaardem, který zde hodlal začít nový život. Když se druzi rozcházeli do domovů a roztápěli své krby, když psi zdravili vracející se pány štěkotem plným energie, když Lynhaard obdivoval vybavení hostince U hrocha, vyjela ze severu početná výprava, jejíž koně tepali umrzlou zemi, na níž stále ležel sníh, zatím neposkvrněn dotykem jarního slunce. Zvířený sníh vytvářel podivné obrazce, stoupal, otáčel se ve větru, který přidával další vločky sypající se z šedých oblaků, pomalu padal a usazoval se ve stopách jezdců, s jejichž rudými plášti si pohrával ledový vítr vanoucí z jihu. A jezdci jeli proti větru...

---