Historie Nurnské družiny III. - Sto tisíc je málo aneb Kdo chytí více démonů

Historie Nurnské družiny III

VIII. Sto tisíc je málo aneb Kdo chytí více démonů

[Hodovan 1031, Getd z Ruindoru]

Je jeden z nevlídných hodovanových dnů, a proto se převážná část tlupy zvané Nurnská družina zdržuje v hospodě U hrocha. Pouze trpaslík Páin sedí doma a přemítá, zda se mu narodí hobit či trpaslík. "Jen aby to nebyla dcera a nebyla po mně", strachuje se válečník, "To by to v životě měla těžké". Pak zahání chmury a odchází do Nurnu sehnat nějaké laskominy pro svou ženu. "Ještě, že nemusíme letos shánět v lese dříví", dí Jacob při pohledu z okna hospody, před kterou leží zbytek statného huorna. To dá vždycky takovou práci, pokácet nějakej strom, a ještě jeden musí dávat pozor, aby nenarazil na Sarima, protože ten by na něj začal svolávat všechny lesní démony".

Pojednou se pod okny hostince ozývá nápěv staré pirátské písně:

On slavný pirát byl,
mnoho lodí potopil
a kdo se mu postavil,
tomu hlavu urazil

Vzápětí se otevírají dveře a do sálu vstupuje silnější muž pomenší postavy v ošuntělé zbroji s dlouhou, nezvykle zahnutou šavlí u pasu. Jeho tvrdým rysům vévodí dvě velké modré oči a světlé vlasy má sepnuty do culíku. "Dal bych si pivo, výčepní", dí jasným hlasem a rozhlíží se po sálu. "Hej, cizinče, kdo jsi a odkud přicházíš? Nestůj jako sloup a pojď si sednout", volá na příchozího Jacob z Rugornu. "Mé jméno je Nestor Burma a byl jsem kapitánem na pirátské lodi", začíná vyprávět muž a zhluboka si přihýbá z korbelu, jenž před něj magicky posílá Jeremiáš z Tiklu, hobit kouzelník ve výslužbě, nyní výčepní. "Nedaleko od gwendarronských břehů sme přepadli obchodní loď, ale ukázalo se, že sou na nás připraveni, protože z podpalubí vyběhlo značné množství vojáků a většina posádky šla ke dnu. Já sem vyskočil a doplaval ke břehu. Tady sem došel k názoru, že sem strávil na moři už dost dlouhou dobu a radši pudu hledat štěstí do vnitrozemí". "Ale já myslel, že kapitán opouští loď poslední", rýpe do námořníka Herbert. "Taky, že jo. Po mně už nikdo nevyskočil", usmívá se Nestor. "Hele, co kdyby ses přidal k nám. My vítáme každou pádnou ruku", zaradoval se Rolld, jenž začínal být pomalu nervózní, že si v Liscannoru nemůže popovídat s normálním člověkem, nepočítaje ruindorského Getda, studenta magie, který celé dny leží v knihách a svitcích. V hospodě se tedy rozvinula dobrá zábava a dobrodruzi si navzájem vyprávějí zážitky ze svých cest.

Už nastal večer a venku se značně zšeřilo, když před hospodou zarachotila kola vozu. Vůz zastavuje a po chvíli se otvírají dveře a do místnosti vchází malý shrbený muž. Svým pláštěm zametá podlahu a pod velkou kapucí se mu ztrácí obličej, až na dvě lesknoucí se oči. "Hledám družinu, zvanou Nurnská", pronáší skoro šeptem, ale přesto ho je v nastalém tichu dobře slyšet. "A co bys jako potřeboval?", ptá se obezřetně Jacob a snaží se rozeznat, zda se mužík nepodobá někomu z mnohahlavého zástupu jím zabitých lidí. "Měl bych pro ni práci. Ty víš, kde najít její členy?". "Mluvíš s nimi", volá Jacob radostně, neboť si pod slovem práce představuje krvavé bitky s nejrůznějšími nestvůrami, loupení, vraždění a jiné zábavné věci. Krom toho už přez rok zahálel doma a začala ho chytat touha po dálkách nepoznaných. "Posaď se a vypravuj, co potřebuješ", ujímá se slova Rolld, jenž vidí, že se Jacob opět zasnil, a přistrkuje příchozímu židli. Ten se představuje jako Silth a pouští se do vyprávění.

"Mnoho dní cesty odtud, v neobydlených pustinách na východě, ležela kdysi země Orridor. Tato země byla ze tří stran obklopena horami, v nichž měli svá města trpaslíci a těžili tam různé kovy. Nerostné bohatství přilákalo do Orridoru lidi a elfy, ale také nečisté síly a bytosti jako třeba skřety. V době, kam paměť současníků nesahá, tam vypukla válka, v níž byly zřejmě značně zastoupeny magické síly. Pravděpodobně došlo k výboji magie a Orridor byl odříznut od světa. O jeho dalším vývoji se nic neví, poněvadž se nikomu nepodařilo dostat se dovnitř ani ven. Orridorští trpaslíci však vlastnili tři cenné perly, černou Undómiel, bílou Nimfelos a růžovou Mantin. Ty perly se do ostatního světa nedostaly, a tak buď zmizely v hlubinách času, nebo jsou ještě v Orridoru. Pokud mi ty perly přivezete, dostanete padesát tisíc za jednu".

"Ale jak se do té země dostaneme, když je magicky stíněná?", táže se bystrý elf Erlanth Linfalas. "Mám zvláštní medailon, ale je pouze na dvě použití. Jednou tam a podruhé ven". "A co cesta? Jak je to vůbec daleko a jak se tam dostaneme?", napadá Llandaffa. "To přenechte mně. Dopravím vás až ke vstupu do Orridoru". "Aha", pokyvuje hlavou většina Nurnských a tváří se, jako by přesně tohle tušili. Po dojednání několika dalších podrobností volí družiníci vůdce, kterýmžto se stává Erlanth Linfalas a jdou spát. Začátek výpravy je stanoven na šestou hodinu ranní.

Před spaním si ještě Herbert dovoluje malý žertík, když sugeruje Llandaffovi žaludeční nevolnost. Postižený elf si s tím však nedělá těžkou hlavu, jen si pro jistotu přibaluje do torny váček bylin, vyžádaný od alchymisty Drapláka.

Ráno se druzi setkávají na návsi a Silth se svým vozem je přítomen také. "Nastupte si", velí dobrodruhům, ale ti se zpočátku tváří podezíravě. "To pojedeme na voze?", táže se Erlanth. "To je speciální vůz. Do hodiny budeme na místě". To Nurnským stačí a většina z nich je ráda, že mohou v klidu dospat, pouze Sarim reptá, že by šel raději pěšky, neboť na východě jsou hluboké hvozdy. Ve voze nakonec cestují vůdce Erlanth Linfalas, kouzelníci Herbert z Álfheimu a Llandaff z Quonsettu, válečníci Nestor Burma, Jacob z Rugornu a Rviz, chodec Rolld z Erinu a druid Sarim z Gorůdye, temného to hvozdu.

Asi po hodině vůz zastavuje a plachta, pod kterou byli dobrodruzi zavřeni, se otevírá. Ocitají se na poušti a kousek od nich se tyčí dvě obrovské skály, jejichž vrcholy se ztrácí v mlze a mezi nimi je sotva desetisáhová mezera, v níž leží mlha. "Toto je jediná cesta do Orridoru, ale k jejímu projití je potřeba ještě tohle", říká Silth a podává Erlanthovi malou zářící lahvičku, upravenou jako přívěšek. Elf si ji nandavá na krk a druzi vyrážejí.

Když družina prošla hustou mlhou, zjistili hraničáři po kratším průzkumu terénu, že jsou v poušti. Skály pokračují na sever a na jih, zatímco na východ se táhne poušť. Linfalas se jako vůdce výpravy rozhoduje vyrazit k jihu, a tak se družiníci vydávají na pochod. Cestu zpestřuje Herbert, jenž sugeruje Burmovi hroznou žízeň, kterou válečník hasí celou svou zásobou pitné vody. Známý přírodní léčitel Rolld se snaží najít příčinu zdánlivé nemoci, ale shledává vše v pořádku, čemuž se zlomyslný kouzelník jen potutelně usmívá. Po několika hodinách pochodu se jednolitá skála mění v rozmanité skupiny skalisek, jež postupně přecházejí ve vysoké hory. Ty se stáčejí k východu, a tak je výprava nucena změnit směr pochodu. K večeru družina objevuje na pohled zemědělsky využívaná pole, která však leží ladem. To považují družiníci za dobré znamení, ale jelikož se rychle stmívá, odkládají další průzkum na ráno a rozbíjejí tábor.

Ráno Nurnští pokračují v cestě na východ a polí přibývá, ale jsou neobdělaná a žádná jiná známka života tu není. Je však vidět, že si někdo dal dost práce urvat skalám alespoň trochu půdy a využít ji k obživě. Po několika mílích vidí druzi jakýsi dřevěný domek, či spíše boudu. Jacob k němu hned běží, a když zjišťuje, že je zamčeno, rozhoduje se vyrazit dveře. Ty nejsou z nejpevnějších, a tak kroll mizí uvniř, načež se ozývá šílený rachot. Po chvíli vychází Jacob z boulí na hlavě, třímaje v rukou hrábě a motyku. Herbertovi vrtají hlavou čtyři rovnoběžné šrámy na krollově stehně, ale vzápětí spatřuje masivní vidle zlomené vejpůl a je mu vše jasné. "Hm. Sklad nářadí", prohlíží místnost Erlanth, "Dem dál. Třeba najdem toho, komu to patří".

Nurnští však musí jít ještě skoro celý den a až pozdě odpoledne se jim otevírá pohled na jakési skalní opevnění. Když přicházejí blíž, vidí na hradbách pobíhající muže. Hemžení naznačuje, že družina již byla spatřena. Družiníci ještě nestačili dojít na dostřel, když se otvírá brána a z ní vychází několik ozbrojenců, vedených majestátně vyhlížejícím starcem.

"Kde jste se tu vzali?", táže se stařec a Nurnští zjišťují, že mluví poměrně zastaralým přízvukem. "My tu bydlíme". "My jsme přešli hory". "No, my vlastně ani nevíme. Prostě jsme se tu jen tak octli". Asi tak zní změť odpovědí nurnských pomatenců. Stařík na druhy vyjeveně zírá a vojáci si pro jistotu připravují zbraně. "Mluvte po jednom", přikazuje nakonec. "Přešli jsme hory", prohlašuje Rolld. "Nesmysl", oponuje stařec, "Hory doposud nikdo nikdy nepřešel". "Ba ne. My tady bydlíme odjakživa", nadhazuje Jacob. "Aha. A kde máte ženy?". "No, na severu". "Takže to jste spolčeni se skřety". "To né. Víc na západ". "Víc na západ? A jak se snášíte s drakem?", táže se stařík, který již druhy zřejmě prohlédl. "S drakem né. My žijeme víc severojižně", zamotává se do vlastních lží Jacob. "Nebo spíš východozápadně", přidává se Herbert. "Víte co? Pojďte mi to ukázat na mapě", rozhoduje stařec. "Ale zbraně nechte tady". Několik druhů skutečně odkládá zbraně a míří do pevnosti. Tam jim stařík ukazuje mapu země a nařizuje ukázat, odkud pocházejí. Jacob chvíli krouží prstem nad mapou, snažíc se staříka zmást, ale nakonec je nucen ukázat přesné místo. Kroll si vybírá jednu ze značek, ale nezvolil zrovna tu nejsprávnější, neboť ukázal přímo do dračí jeskyně, načež stařík všechny vykazuje z pevnosti. Nestor, který opět Herbertovým přičiněním dostal žízeň, ještě žádá o vodu a poněvadž se jako jeden z mála choval slušně, je mu vyhověno. Po té, co nebohý Burma dopíjí pátý džbánek, napadá úlisného Herberta další zlomyslná myšlenka a sugeruje mu žaludeční nevolnost. "Vy jste mi dali špatnou vodu", rozčiluje se pirát a žádá staříka, aby ji okusil. Ten, aby dokázal svou povýšenost nad podobné triky, svoluje a samozřejmě mu nic není. Pak nařizuje družiníky vyhodit z pevnosti a na odchodu ještě utrušuje k jednomu z vojáků něco v tom smyslu, že psi už začínají lenivět a neškodilo by jim trochu se proběhnout. Druzi proto urychleně opouštějí pevnost a kvapně mizí z dohledu

Jelikož se rychle blíží soumrak, rozhodují se Nurnští vyhledat klidné místo pro nerušený odpočinek. Nacházejí relativně útulnou plošinu a ukládají se ke spánku, avšak pro jistotu staví hlídky. První hlídají Corey a Erlanth. Všichni už spí, když se Sarimův hlídací pes zvedá, větří a odbíhá do tmy. Corey se probírá z letargie a připravuje si meč, Erlanth si rovná zaklínadla v hlavě a oba se snaží zahlédnout něco v temnotě, což se jim nedaří. Vzápětí jsou však ochromeni šíleným smradem a prchají do tmy. To už se probouzejí i ostatní a bez jakéhokoliv zdržování se rovněž snaží zmizet pryč. Těm, co neprchli z dohledu, se po chvíli naskytl pohled na Sarimova psa, nesoucího v tlamě zakousnutého skunka. Pes přichází ke svému pánovi, který jediný stále spí, zřejmě je na podobné věci z lesa zvyklý, a pokládá před něj svou kořist. Sarim se naštěstí zakrátko probouzí a po pochopení situace svého psíka chválí. Na druhou stranu však nejeví zájem o zlikvidování smradu, který mu zřejmě nevadí, a proto se Corey rozhoduje trable ukončit. Nandavá si šátek přes nos, zadržuje dech, přibíhá blíž, napichuje zvíře na meč a zahazuje jej daleko mezi kameny. Druzi musí ještě chvíli vydržet, než se pach rozplyne, ale to netrvá dlouho, a tak zakrátko mohou pokračovat v blahodárném spánku.

Ráno dobrodruzi pokračují v cestě a krátce po poledni narážejí na další pevnost zasazenou ve skále. Podobně, jako včera, vychází Nurnským naproti několik ozbrojenců. V jejich čele jde tentokrá poměrně mladý, avšak na pohled ostřílený válečník. "Kdo jste a co tu chcete?", ptá se rázným hlasem a podezíravě si prohlíží dobrodruhy. Jelikož se Nurnští během cesty dohodli na společné výmluvě, promlouvá vůdce Erlanth. "Byli jsme v horách, když nás přepadla ukrutná bouře a nějak jsme se dostali sem". Elf Linfalas pronáší ještě několik lží, zatímco ostatní rozhodně přikyvují. Rozhovor probíhá rozhodně přátelštěji, než včera, a poněvadž velitel pevnosti, představivší se jako Gorrth, nedokáže přesně odpovědět na všechny zvídavé otázky Nurnských, zve je do pevnosti. Tam je odvádí do malé místnosti plné knih a svitků, s jedním staříkem, jenž právě některé studuje. Ten se představuje jako Crinth a vypráví Nurnským, co se v této zemi vlastně přihodilo.

"Je to už pár set let, kdy tu byla tři prosperující trpasličí podzemní města. Tato města byla poměrně bohatá, což přilákalo tři draky, když nepočítáme stovky skřetů. Byla z toho krvavá válka a na všech stranách bylo použito nejrůznější magie, což se pravděpodobně stalo příčinou vzniku clony. Nakonec draci ve spolupráci se skřety vyplenili trpasličí města i lidské osady v zemi. Několik lidí a trpaslíků však přežilo a ti se později zmobilizovali a začali proti skřetům bojovat. Zpočátku měli převahu skřeti, kteří v této době proměnili veškerou vegetaci v zemi v poušť, ale když se draci přestali zúčastňovat bojů a raději si hlídali své poklady, ukořistěné v trpasličích městech, kde se nyní usídlili sami, lidem se podařilo ovládnout celou jižní část země a postavit zde tři pevnosti, nejzápadnější Kuwarr, tuto Bogill a Ruccon ,ležící nejblíže skřetímu území. Doposud jsme však nenabyli takové síly, abychom porazili skřety úplně. Ach, perly. Ty měli trpaslíci ukryty někde hluboko ve svých jeskyních. Po jejich dobytí a obsazení draky je však už nikdo neviděl. Peníze pro nás nemají žádnou cenu, protože tady musíme všichni spolupracovat, abychom byli schopni se skřetům ubránit". "A co je to vlastně za draky?", táže se zvídavý Llandaff. "Draci jsou tři, zelený Orfos, černý Kursin a ohnivý Gorik. Dnes už se však ani neví, jestli draci ještě žijí nebo zda se jim nepodařilo Orridor opustit", odpovídá Crinth. Dobrodruhy žádné další podrobnosti nezajímají, a tak vymamují z Crintha mapu s přehledným zobrazením lidských i skřetích ležení a rovněž kdysi trpasličích měst. Pak opuštějí pevnost.

"Tak, co budeme dělat?", ptá se vůdce Erlanth po té, co se družina dostala dostatečně daleko, aby ji nikdo nerušil. "No co? Deme na draka", dí Jacob, který už se nemůže dočkat, až si do něčeho pořádně praští. "Já na žádnýho draka nejdu. Radši bych šel domů", praví na to Herbert, jenž má ve zvyku skrývat se za zády spolubojovníků a do bojů zasahovat prostřednictvím svých dvojníků. "Blázníš?", rozčiluje se Jacob, "Vždyť tady sou perly za sto padesát tisíc a ty draci budou mít určitě taky ňákej poklad". "No jistě, musíme zabít draka", přizvukuje krollovi Rolld, Nestor a Rviz, zatímco Llandaff se tváří odmítavě a Sarim si Brethilovou holí čistí uši. "Dobře, pudem sejmout toho černýho draka", rozhoduje Erlanth, "Ten by měl bejt nejslabší, jesli ovšem nelže kniha O dracích od jistýho Gilhada, kerou sem kdysi čet".

Jak řekl, tak se stalo a družina se vydala na pochod k jeskyni draka Kursina. Po dvou dnech putování pouští, za které nepotkali ani živáčka, přicházejí Nurnští ke zbytkům dlážděné cesty, vedoucí do skal. Po kratším výstupu přicházejí k rozbořené bráně a dva stopaři, Rolld a Sarim, objevují dračí stopy. "Sou pěkně starý", prohlíží šlápoty Rolld, "Jesli eště žije, tak musí bejt pěkně hladovej". "No vidíte, drak nás všechny sežere. Bude lepší se vrátit", ječí znovu Herbert. "Mlč, Herby, nebo ho přilákáš", utišuje elfa Rolld. "Dem na to", kýve na Jacoba a ještě s Rvizem a Burmou vcházejí do jeskyně, ostatní už bez řečí za nimi. Dobrodruzi postupují stále hlavním tunelem, přestože z něj odbočuje spousta postranních chodeb, do kterých se drak zjevně nevejde a byli by tam tudíž před ním v bezpečí. Vpředu kráčejí Jacob a Rviz a svým zvláštním sluchem navádějí ostatní, neboť družina jde po tmě, aby nebyla vidět už z dálky. Trvá hodnou chvíli, než druzi přicházejí do rozlehlé místnosti a podlaha pod jejich nohama začíná být poněkud nepevná. "To jsou zlaté mince", oznamuje všem Sarim a hned si několik drobných strká do kapes. To už je ovšem slyšet řahtání mincí i na druhé straně jeskyně a oči dobrodruhů, přivyklé již tmě, vidí přibližující se mohutný stín. "Pal", volá Erlanth a rozsvěcí lucernu. V tu chvíli se osvětluje nejbližších osm sáhů a všichni se marně snaží proniknout zrakem do temnoty okolo. Rolld se Sarimem vypouští své šípy do míst, kde tuší draka, ale naštěstí pro družinu stačili kouzelníci dobře zaměřit své blesky. Pak už je slyšet jen žuchnutí těžkého těla.

"Tak to bychom měli", dí Rolld po té, co prozkoumal dračí zdechlinu, "Ten už to nerozchodí". "Dobrá, tak to tu pořádně prohledáme", rozhoduje Linfalas, "Berte jenom cenný věci a hlavně zkuste najít tu perlu". Jacobovi je sice líto, že boj skončil, aniž by si do něčeho praštil, ale dychtivě odchází splnit vůdcův rozkaz.

Dobrodruzi se přehrabují v hromadách zlata a nejcennější věci strkají do toren. Najednou se ozývá Rviz, "Podívejte, co je s Erlanthem", a ukazuje na elfa, který se válí v penězích a volá: "Zlato, moje zlato". "A sakra, to je démon", dí zkušený Rolld, "No nic, potom ho srovnáme. Teď hledejte dál". Po chvíli si druzi všímají, že i Llandaff si, místo aby hledal, ustlal ve zlatých mincích a spokojeně usnul. Ani to druhy nerozhází, a tak pokračují v hledání a jen Herbert, v obavách před démony, od dalšího upouští.

"Ty prašivý barbaři by se měli hubit na potkání", napadá náhle Jacoba po té, co objevil pěkně zdobený zlatý pohár. "Dyť to nejni nic jinýho, než zvěř. Kolik zla už napáchali. Třeba ten bídák Sauron... a lotr Densir s celou svou famílií... a co teprv zloději Fillinger s Landerem... nebo přitroublý Orm... a vrah Smrtonoš... nebo Irrion, co mě chtěl zabít... a Grundyg...? To byl vlastně elf... ale to je jedno. Sarim! Vždyť je tu Sarim z pralesa, bratr Sauronův. Žije v houští, přikrejvá se jehličím a pak se vetře mezi slušný krolly a obtěžuje je svou přítomností na výpravách. Měl bych ho zabít! Ale jak? Kdyby byla nějaká příležitost... A co hned?! Všichni jsou roztroušeni po jeskyni a než si všimnou, že se něco děje, bude po všem". Jacob odhazuje pohár a vytahuje meč. Pak se rozhlíží po jeskyni, až zaměřuje Sarima, jehož vysoké čelo je pro krollovy zvláštní uši dobře zachytitelné, a rozbíhá se k němu.

"Co je Jacobe?", ptá se Sarim, spatříc blížícího se krolla, ale vzápětí už inkasuje pořádnou ránu řemdihem. "Au. Pomoc", volá druid a vysílá do krolla jeden černý blesk z magického amuletu. Pak vytahuje Brethilovu hůl a snaží se Jacoba omráčit. To už přibíhá Herbert, jenž zasahuje krolla dalším bleskem a Rviz, který zatíná svůj meč hluboko do Jacobova břicha, načež ten okamžitě umírá. Rviz mu pro jistotu ještě uřezává hlavu a rozděluje ji vejpůl a to už přibíhají Rolld a Nestor, kteří byli až na druhém konci jeskyně. Dávný plán tří zrádných spiklenců, Sarima, Rvize a Herberta, se konečně povedl.

"Co se stalo?", ptá se Rolld a vyjeveně zírá na Jacobovu zohavenou mrtvolu. "Napad Sarima, tak sme ho zabili", odpovídá Rviz a klidně si čistí meč. "Zřejmě ho chyt démon", přitakává Sarim a léčí si zranění, způsobené Jacobovým řemdihem. "Já už toho mám dost. Tady dál nehledám", rozčiluje se Nestor, "Tři lidi už postih démon a perlu sme stále nenašli". "Má pravdu", přidává se Rolld, "Ty dva svážeme a odvedeme do pevnosti, snad jim tam někdo pomůže. Jacoba spálíme a popel vodneseme do Liscannoru a tam ho pohřbíme. Tomu už nepomůže nikdo". Jak řekl, tak se stalo a družina vyráží zpět do pevnosti Bogill.

O sviních a těch druhých
Lynhaard z Rugornu, syn Byrthogův
(Napsáno po přečtení Zápisků Llandaffových, kde se píše o zákeřné vraždě Jacobově)

V každém dobrém rodu přec
se najde občas špinavec,
také v Nurnské družině
jsou svině a nesvině

Cestou však druzi musí jíst, což je povoleno i dvěma již uklidněným kouzelníkům. Llandaff však jí jako zjednaný, a když dojídá všechny své zásoby jídla, začíná se sápat po ostatních. "A sakra, von chytil dva", hodnotí situaci Rolld, "Tak ho zase svažte". Pak již jde všechno relativně bez problémů a družina zdárně doráží do pevnosti. Tam Nurnští opět vyhledávají Crintha a ptají se ho, co ví o démonech v souvislosti s dračím pokladem. "Ano. Kdysi, když zlato mělo ještě cenu, se vydalo mnoho dobrodruhů hledat drahý kov do zničených trpasličích jeskyň, ale většina z nich zahynula, a tak se začalo říkat, že dračí zlato je prokleté". "A tos nám nemoh říct rovnou?", rozčiluje se Herbert. "Myslel jsem, že vás zajímají perly", odpovídá Crinth s klidnou tváří. "Hm. A myslíš, že ty perly budou v dračím pokladu?", táže se dále Rolld. "Těžko. Byly vzácné a trpaslíci je měli dobře schované v hloubi svých jeskyň. Tam jsou chodby příliš úzké, než aby tudy prošel drak". Nyní je všem jasné, kam mají zaměřit své hledání.

"Crinthe, oběd", ozývá se náhle z chodby, ale to už místo staříka opouští místnost Llandaff následován Nestorem, jenž se stal znovu obětí Herbertovy sugesce. "Apropos", obrací se ke Crinthovi ještě Rolld, "Několik mých druhů bylo stiženo démonem. Nedalo by se s tím něco dělat?". "Samozřejmě. Na takové věci jsme tu připraveni. Občas se stane, že něco takového některého z našich mužů postihne. Otázkou je, co za to?". "A co by sis představoval?" ptá se opatrně Rolld. "No, chystáme se zaútočit na jednu skřetí tvrz. Mohli byste se útoku zůčastnit". Druzi po dohodě souhlasí, a tak jsou oba kouzelníci, Llandaff a Erlanth, zavedeni k vymýtači, kde jsou démoni z jejich těl úspěšně vyhnáni.

Ten večer zaplála hranice. Na jejím vrcholu spočívalo tělo Jacoba Rugornského, syna Urgolinova, tělo nejstaršího člena slavné Nurnské družiny, kterou před lety založil. Rolld, Nestor, Llandaff a mrzák Erlanth stojí u hranice a mlčky zírají do plamenů, které pomalu stravují bojovníkovo tělo. Erlanth Linfalas občas svojí kovovou protézou přiloží poleno na hranici, neboť protéza ho nepálí. Měsíc vychází a hranice pomalu dohasíná. Rolld ještě smetává popel ze slavného těla do připravené urny a pečlivě ji ukládá do torny. Tři spiklenci se škodolibě tlemí.

Ráno všichni odjíždějí do pevnosti Ruccon, v níž vrcholí přípravy k útoku, stanovenému na pozítří. Ještě za šera se vojsko, jehož součástí je i malý gwendarronský oddíl, vypravuje severním směrem a po dvou hodinách se v mlze začínají rýsovat obrysy tvrze, nalepené na skálu. Nurnští kouzelníci Erlanth, Llandaff a Herbert navrhují veliteli vojska, jímž je Gorrth, zneviditelnění několika mužů, což by jim umožnilo přiblížit se nenápadně k tvrzi. Gorrth souhlasí, a tak se malá neviditelná skupinka vydává k tvrzi, aby se pokusila otevřít bránu. Úskok se zdařuje a branou do tvrze vniká válečnické jádro vojska, jehož členy jsou i Rviz a Nestor. Rolld se zpočátku přidává k lučištníkům a sestřeluje skřety na hradbách, ale i tam rychle pronikají lidští a trpasličí vojáci, proto se hraničář vydává do tvrze bojovat ručně. Boj je krutý a dlouhý, ale nakonec se vojákům daří zatlačit skřety do jeskyní. Většina se vydává za nimi a stejně činí i Rolld a Rviz, narozdíl od Burmy, který si odchází léčit utržená zranění. Rolld s Rvizem a několika vojáky postupují chodbami a pobíjejí zbytky skřetů. Nakonec objevují trůnní sál i s králem a jeho ochranou, na něž se Rviz hned vrhá. Ukazuje se ale, že přecenil své síly, už dost vyčerpané předchozími boji, a než mu Rolld s vojáky stačí poskytnout pomoc, umírá pod náporem skřetích šavlí. Není to žádný problém, protože kroll poté, co splnil svůj životní cíl, zabít Jacoba, už se ani přežít nesnaží. Ani skřetům však nebylo dopřáno dlouho se radovat ze svého úspěchu, neboť po chvíli už leželi na zemi a jejich krev se rozlývala na podlaze v podivných obrazcích. Skřetího krále dobíjí chodec Rolld. I v ostatních částech tvrze už je dobojováno, a tak zbývá už jen vyplundrovat tvrz, srovnat ji se zemí a pohřbít mrtvé. S Rvizovým tělem je naloženo stejně jako s Jacobovým a urna s popelem je rovněž vzata s sebou.

Po řádném odpočinku se družina rozhoduje pro návrat do jeskyně draka Kursina za účelem řádného prohledání. Cestou pouští Nurnští potkávají podivnou skupinu, v jejímž čele stojí mladá žena, což je divné, neboť doposud zde dobrodruzi viděli jen málo žen, a to ještě pouze v pevnostech, kde působily jako služky. Tato dívka je však oblečena ve vycpávaném brnění a u pasu má zavěšeny, kromě meče, tři páry skřetích uší. Kožená čelenka zabraňuje jejím dlouhým, zrzavým vlasům, padat do jasných modrých očí, jejichž odhodlaný a sebevědomý výraz dává tušit silnou osobnost. Dívčini dva společníci mají svázané ruce. První z nich je půltrpaslík ve zbroji s ovázanou hlavou a přihlouplým úsměvem na tváři. Druhý je člověk oblečený do pláště z jemné černé látky, s vlasy ostříhanými nakrátko a s uhrančivýma očima, jiskřícíma pod hustým obočím.

"Buď zdráva", ujímá se slova Rolld, "Co děláš v této pustině, kde bych čekal spíš skřeta nebo dva?". "Utekla sem z domova, abych dokázala, že ženy nejsou neužitečné v boji, jak všichni říkají. Tyhle dva sem zachránila z moci skřetů", odpovídá dívka a dme se pýchou. "A proč sou svázaný?", ptá se Nestor, který na lodi nepociťoval potřebu někoho svazovat, protože každého hodil hned žralokům. "Jsou to muži. Ještě by si chtěli něco začít", odpovídá opovrživě dívka. "Tak my je rozvážem, stejně je nás tu tolik, že je to jedno", prohlašuje Rolld a přitom ho napadá, že dívka připomíná barbarku, u které za žejdlík sbírali zkušenosti jeho vrstevníci. "Co, dyby ste šli s náma do starýho trpasličího města. Chceme tam něco najít a možná tam budou nějaký potvory, tak by se hodila každá pádná ruka". "Inu, proč ne", zapojuje se do hovoru člověk, "Já sem nějakej Erkly Plískon a tohle je Énmil Slaďoch. Já umim trochu kouzlit a von je docela dobrej válečník. Nejsme řadoví vojáci, ale tvoříme zvláštní oddíl, teda tvořili sme. Poslali nás totiž na průzkum, ale skřeti nás dostali a naše kámoše pobili. Přitom dostal Énmil ránu kladivem do hlavy a ztratil paměť a ještě nějak blbne. Nás dva teda zajali a vezli někam do svejch doupat, ale pak se vobjevila tahle ženská, mrskla po skřetech nějaký bouchací koule, tři sejmula a ostatní prchli. Ale ta holka nás nechtěla rozvázat, že prej bysme jí bůhvíco udělali. Přitom vidíte, jak vypadá", dodává, když se přesvědčuje, že dívka je dostatečně daleko, zaměstnaná Herbertem, který obdivuje získané skřetí uši. "A s váma pudem rádi, aspoň se něco přiučíme. Že jo, Énmile". "Dobrá", přidává se k debatujícím opět dívka, "Du taky. Uvidíte, co žena dokáže. A říkejte mi Seillyn". "A co vlastně umíš Seillyn?", zajímá se Erlanth. "Můj táta byl Cilkirt Dunn, bylinkář, tak sem se něco přiučila, ale tady je surovin jak vody na poušti a to, co je, seberou mužský". Jelikož se Nurnští nechtějí dále zbytečně zdržovat na otevřeném prostranství, vyrážejí na pochod ke skalám. Cestou Nurnští vyprávějí nově příchozím smyšlenou historku o přechodu hor. Prozrazují, že hledají perlu, ale jediný Plískon o cenných perlách něco slyšel, takže ostatní spíš zajímá nečekaná možnost zažít něco neobyčejného.

Posílená družina tedy vešla znovu do zbytků trpasličího města. Tentokrát si však druzi nevšímají dračího pokladu, ale míří do nejhlubších částí podzemí. To je útočištěm různých pavouků, krys a jiné havěti, jež však není Nurnským velkou překážkou. V jedné místnosti ale naráží na přízraky, kteří však pro čerstvé dobrodruhy nejsou těžkým soupeřem a brzo se jejich nehmotná těla rozplývají docela. "Nemrtví by tu mohli být jako stráž", napadá Rollda, jenž má s rabováním jeskyň hojné zkušenosti, "Porozhlédneme se kolem". Nurnští jsou nuceni svést ještě několik bitek s nemrtvými, z nichž však do jednoho dělají mrtvé. Po obtížném souboji se dvěma spektrami, při kterém stál odvážný Rolld téměř na pokraji smrti, se druzi rozhodují pro osvěžující spánek, aniž by tušili, že překonali poslední překážku a perla je necelých deset sáhů od nich. Erlanth rozděluje hlídky a ukládá se ke spánku, stejně jako většina družiny. Ne však všichni. Llandaff a Herbert, kteří měli hlídat, přesvědčují ještě Erklyho a Seillyn, aby se vydali prohledat jinou část podzemí.

Malá družina, v jejímž čele jde Herbertův dvojník, tedy opustila spící druhy a začala prohledávat na vlastní pěst. Po chvíli nachází malou místnost, kde na podstavci leží prsten vydávající namodralou záři. Zkušení kouzelníci Herbert s Llandaffem přemýšlejí, mají-li na věc vůbec sahat, avšak odvážná Seillyn přistupuje a prsten si nasazuje na prst. Ostatní zděšeně pozorují, jak mladá alchymistka mizí v modrém oparu, ale brzo se zase objevuje. "Co to s tebou udělalo?", strachují se kouzelníci. "Celkem nic, jenom se cejtim v mnohem lepší kondici", odpovídá dívka. "Dem dál". Daleko ale družina nedošla, neboť došlo k těžkému souboji s ghúly, ve kterém padl Herbertův dvojník a všichni psi. Nakonec kouzelníci díky své magii zvítězili, ale stálo je to mnoho sil, a tak se vrací k ostatním a ukládají se rovněž ke spánku.

Po té, co usnula i později příchozí čtveřice, probudil se Rolld. "Tak už mi, ty pralesáku, dlouho piješ krev, teď si to s tebou vyřídím". S těmito tichými slovy vytahuje z tlumoku magický svitek, s jehož pomocí likviduje většinu druidových kouzelných věcí i slavnou Brethilovu hůl. Pak se spokojeným úsměvem usíná.

Ráno se družina probouzí a po doléčení včerejších zranění vyráží na další cestu. Sarim o ztrátě svých věcí zarytě mlčí a ke všem je zamlklý, naštěstí pro Rollda se domnívá, že ztrátu magických vlastností jeho tak dlouho střádaného majetku mají na svědomí démoni z dračího pokladu. Perla Undómiel je snadno nalezena v celé své kráse. Nyní druzi opuštějí bezútěšnou jeskyni a venku se scházejí k poradě. "Co budeme dělat teď?", nadhazuje vůdce Erlanth. "Teď bysme mohli dostat toho zelenýho, ne?", navrhuje Burma a Sarim s Rolldem horlivě přikyvují. "Tak to ne. Jednu perlu máme a k tomu nějaký zlato, takže deme domu", oponuje Herbert. "Co blázníš. Dyk sou tu eště dvě perly za sto tisíc". "Mně stačí, co máme. Že jo, Llandaffe", halasí Herbert a Quonsettský kouzelník přizvukuje. "Budeme teda hlasovat", rozhoduje Erlanth. "No, to je správná řeč", přidává se Herbert, "Tak vy tři tu chcete zůstat a já, Llandaff a Erlanth chceme jít, a jelikož Erlanth je vůdce, deme domu". Všichni koukají na Erlantha, který ještě nic neřekl, ale ten jen krčí rameny a po chvíli doplňuje: "Slyšeli ste, deme domu". Ostatním nezbývá než souhlasit, protože bez kouzelníků by proti drakovi měli pramalou šanci, a tak se začínají chystat k odchodu. "Jestli sem dobře rozuměl", ozývá se Erkly, na kterého druzi při hádce zapomněli a který s ostatními orridorskými hrdiny jen nechápajíc poslouchal, "tak chcete Orridor opustit. Vy víte jak?". Nurnští se po dohodě rozhodují přiznat, že vědí, jak se dostat z Orridor, a nabízejí třem dobrodruhům, aby Orridor opustili s nimi. "Inu", zamýšlí se Plískon, "mě tu nic nedrží. Můj nejlepší přítel pad v boji se skřety a mě by zřejmě čekal stejnej osud. Vždyť moc nechybělo a byl sem mrtvej už teď. A kdybych se vrátil, tak mě pošlou zpátky do boje. Ne, pudu s váma". "Mně je to jedno. Já si nic nepamatuju, mě sem nic neváže", prohlašuje Énmil a mile se přitom usmívá na Rollda. "Já tu taky nechci bejt", přidává se Seillyn, "Matku sem nepoznala, otec zestárnul, a jak špatně viděl, vypil místo čaje prudký jed, co lejeme skřetům do vody, a žádné přátele nemám. Chlapi tu myslej furt na to jedno a ženám to vůbec nevadí. Hrůza. Venku je to určitě lepší". "Sakra, tu bysme tady měli nechat", šeptá Rolldovi Nestor. "Máš recht", přidává se Llandaff, "Bejt takový v Červený sedmě, tak tam maj kšeft jak mastičkář u druidů". Přes řeči berou druzi Seillyn s sebou.

"Erlanthe, já tě nechápu. Proč chceš vodejít?" ptá se Rolld vůdce, když se naskytla příhodná chvíle pro nerušený rozhovor, neboť se ho chce pokusit přesvědčit o výhodnosti vyrabování ještě aspoň jedné jeskyně. "Víš, jednu perlu sme našli a k tomu máme ještě přes padesát tisíc vod draka". To se ale mýlil. Jelikož ho nikdy nanapadlo studovat staré knihy, jak to činil třeba Grundyg, neslyšel nikdy pojem červené zlato, z nějž byla vyrobena většina předmětů, které Nurnští táhli ve svých tornách. Pokud by Erlantha někdy napadlo podívat se do některých svazků, které obsahuje Nurnská knihovna, našel by ve Starém lexikonu asi toto: "Červené zlato, zvané též orridorské, se nachází výhradně v této východní zemi trpaslíků. Od pravého je prakticky k nerozeznání, ale přesto nemá zdaleka takovou hodnotu, hlavně proto, že čistého zlata obsahuje velice málo a je velmi těžko zpracovatelné. Přesto se však hojně používalo, neboť výborně absorbovalo magii. Po zániku Orridoru skončil přísun dalších předmětů a ty staré se dílem ztratilz, dílem z nich bylo vytěženo všechno zlato a dnes je prakticky nemožné se s nimi setkat". Tolik Starý lexikon.

Zbytek cesty proběhl ve znamení stálého přesvědčování ze strany Rollda a Nestora, jež však bylo marné. Náladu zlepšovali tři orridorští dobrodruzi, kteří vyzvídali, jak to venku vypadá. Odezvy se jim však dostalo pouze od Herberta či Llandaffa, kteří jediní netrpěli nechutenstvím. Pochod trval poněkud déle, neboť bezcenné zlato se proneslo, ale přesto druzi dorazili ke vstupní bráně a pomocí magické lahvičky jí prošli ven.

Hned uviděli Silthův vůz a zamířili k němu. Silth je přivítal s ledovým klidem. "Tak co?", otázal se. "Našli sme jenom jednu perlu", odpověděl Erlanth, "Ostatní se ztratily, pravděpodobně je spolykali draci". "Co se dá dělat. Za jednu perlu dostanete padesát tisíc. Teď nasedněte, pojedeme zpátky". Dobrodruzi radostně poslechli a za dvě hodiny už všichni seděli U hrocha se sklenkou dobrého piva a počítali utržené peníze. Večer pak byly urny s popelem Jacoba a Rvize s pietou uloženy na liscannorském hřbitově...