Historie Nurnské družiny III
VII. Návrat na Thindor
[Sečen 1031, Jacob z Rugornu]


"Čas se naplnil. Vzhůru na Thindor!", vzkřikl jednoho hřejivého sečnového rána ušatý hromotluk Rviz, známý pod přezdívkou Hnis, stojíc rozkročmo na obecním rynku. Dal totiž slovo, že se vrátí. A od té doby už uplynul dobrý půlrok. Navečer se několik nadšenců, kteří nemají v oblibě nedodělanou práci, schází v krčmě U hrocha.

Na rozvrzané hospodské židli se klátí Rviz a na celé kolo se usmívá. "Nechal sem si udělat zlatý zuby", kření se a hází prasátka na všechny strany. Při poslední výpravě totiž nosil mrtvoly v zubech a o dva kly přišel. "No jó, ale aby ti někdo ze závisti nevymlátil hubu", mudruje Páin. Kdepak, když něco říká Páin, tak to se klidně může přihodit. Tenhle prťavec je totiž takřka vševědoucí. Je třeba ale pohovořit i o dalších, kteří se přihlásili na tuto výpravu. Chodec Rolld z domu č.p. 1, jenž je od nepaměti v majetku rodu Erinských, klábosí s druidem Sarimem, který je sice přespolní, ale v naší vsi pečený vařený. Lesomil Sarim už má trochu v hlavě a hlučně chválí přednosti svého oblíbeného likéru z jehličí, přičemž se hrdě bije v prsa, z pytlovinového kabátce se mu práší a na podlaze se tvoří slušná hromádka prachu, jehličí, uschlého bahna a jiného svinstva. Dále tu sedí dva kouzelníci, málomluvný Llandaff a animální Herbert, kteří si šuškají nějaké tajnosti z oblasti černé magie. Llandaff už žije ve vsi ve stavení Quonsettských nějaký ten pátek, ale na výpravu se vydává poprvé. Posledním mužem podivné sešlosti je Edudant Škorpík z Tiklu, soused tikelských zlodějů, který je však přezdíván jako Éda Tyglík. Jeho koníčkem je totiž alchymie, ale jinak je to zloděj každým coulem. Teď tu sedí, srká pivo a neustále pobízí hostinského Jeremiáše do práce. Rod Čiperů zná totiž od mládí ještě z rodného Tiklu. Proto se Éda tolik stará, aby líný Jeremy nedostal náhodou od Rugornských vyhazov. Jeremiáš ještě chvíli roznáší korbele a opékaný koňský salám s tvrdým chlebem a pak si přisedává a asi po sté vypráví příběh, který se udál před čtvrt rokem. Tehdy totiž málem přišel o život a následky tohoto otřesu jsou na něm patrné ještě dnes.

"Tak to vám bylo takle za jednoho slunečnýho dne, dneska už jsou to zrovínka tři novoluní, co se to stalo. To vám tak zrouna šmajdám těma svejma chlupatejma nožkama po šenku, abych jako trošku vypulíroval podlahu před pozdním vodpolednem, když tu slyšim tudle Llandaffův řev, jako když ho na nóže berou, ba co hůř, řval jako smyslů pominutej: 'Ježkovy kukadla, ježkovy voči, ajť mě skolí hrom, esli lžu. Pařezák, valí se sem pařezák, vohromná halda dřeva, co se hejbe. A mašíruje si to rovnou na nás!', to přesně řikal a první, co mě napadlo, pěknej chudák, ten Llandaff, takovej mladej a už tak blbej. Dneska to totiž může potkat každýho. Stačí dostať horkou nemoc, vrazí se to do hlavy a už je jich zase vo jednoho víc". "Jó, to je prauda, čistá prauda", zdvihá krví podlité oči od borového likéru druid Sarim, "Onehdá se mi taky něco vrazilo do hlavy, řikal doktor, a už je to tady a člověk se s tim muší nějak vyrounat". "Svatá pravda, s blbostí se člověk musí smířit, jinak se z toho tentononc", dává mu za pravdu Páin, a že pravdu má, to je jisté. "Hele, Jeremku, už mi to konečně dovyprávěj, já to eště nikdá neslyšel", tváří se nedočkavě Éda Tyglík, čertovo švícko. "Sou věci mezi nebem a zemí, to je jistý", rozvádí svou řeč hostinský a tváří se tajemně, "Prostě ten Llandaff tam tak chvilku vyváděl, ale to už se na rynku začali sbíhat další vobčani. Najednou mi do šenku vpadnul tudle soused Páin, já mu teda řikám Pája, v ruce má ten svuj strašlivej meč, svaly mu na lejtkách jen hrajou a vede porád dokola tu svou: 'To je huorn z Rubanic. De si pro lesáka. Já to vim, já to vim. Já sem Páin z Nórienu a všechno znám a všechno vim. To je huorn z Rubanic', a já teda nelenil, ani sem si neslík tu špinavou zástěru a vlít sem do kumbálu, kde mám v takový zaprášený bedně starou kouzelnou knihu. Jó, moje kniha. S tou sem kdysi taky štrádoval světem a vydělával si na živobytí. Rychle sem jí popad a skočil rounejma nohama doprostřed tý řeže. Byli tam už všicky a ta strašlivá dřevěná vobluda máchala kolem sebe těma vobrovskejma větvema a kořenama. No a já, kerej už tak dlouho nečuchnul k pořádný ráně, tam stál a listoval v tý tlustý knize a nemoh v tom zmatku nic najít. Pak ale Llandaff dostal strašlivou šlupku větví přes záda, málem zakapal, plazil se v písku a plival krvavý sliny. To mě teprv dožralo. To je svinstvo, tlouct takovýho túze učenýho pána a jednoho z nejlepších zákazníků, co se vejčepu tejčí. Tak sem čet zaklínadlo za zaklínadlem a byl sem zase děsně vodvážnej, jako za starejch časů, a bylo mi děsně fajn, když tu najednou prásk, kořen v zádech a tma před vočima. Ani vám nevim, jak sem se dostal do postele. Jenom si pamatuju tu děsnou úlevu, když sem vstal a před domem se válela ta vohromná hromada suchýho dřeva. Aspoň bude čim topit v zimě a nijak neriskuju, že mě bude po lesích honit ten šílenej druid". "Máš problém? Máš zase nějakej problém?", vrčí nenávistně gorůdyjský hraničář. "Jedinej muj problém je, že mi ten huorn pošlapal kouzelnou knihu. Má ouplně utrhlej hřbet a potrhaný listy". "Nejhorší na tom je, že ten huorn si přišel pro Gorůdyjskýho za to, jak zavraždil tu starou pani", praví Rolld z Erinu jízlivě. "Jenomže já sem tak děsně chytrej chlap, že sem zase vyklouz. Kdepak, já sem slizkej jako had. Na mě si nikdo nepříde. Cha chá", chláme se cizák přiopile a zase se bije v nadmutá prsa. "Nevrť se, padá z tebe bahno!", praví mírumilovně šenkýř Jeremiáš a staví před podivného holohlavého chlapíka další plecháček s borovým likérem.

"Nó, když sme tak u těch řečí", zavádí hovor, zřejmě proto, aby se druid neurazil, na jiné téma Llandaff, "Viděli ste už novou Erlanthovu protézu?". "Von už mrzák Erl nechodí s tim hnusnym hákem vod nebožtíka Katzbalgera?", zdvihá obočí elf Herbert, jenž se v zimě tak těžce nastudil, že jen tak tak utekl ze smrtelného lože. "Nechal si v Naglinu udělat novou pazouru. Je celá z plátků černýho kalenýho kovu. Je to móc pěkná práce", popisuje čarodějův nový úd starosta Rolld, "Ta hnáta se sice sama vod sebe nepohybuje, ale má tam takový udělátko, štyry šrouby, vodborně se jim řiká motejly, který to všecko držej pohromadě v žádaný poloze. Ty motejly se pěkně utáhnou a už může Linfalas nosit třeba lucernu nebo láhev s rumem, jak je mu po chuti. Pak ty motejly zase povolí a prázdná láhev vypadne". "No jó, tak to je dobrý, ty motejly tam, to budou zase ty Linfalasovy chrpový voči aspoň vo něco šťastnější. Von je sice mrzák a takovej mouchy, snězte si mě, ale já vám řikám, von eště jeho čas příde. A pak budeme ty chrpový voči valit my", věští temně Páin z prázdného korbelu budoucnost.

"Když tě tu vidim, Páine, tak ti chci říct, že máš túze sympatickou ženu", vzhlíží k trpaslíku Llandaff a vzpomíná, jak se na nedávné svatbě Páina s Lúniel Pitkovou zase jednou přejedl k prasknutí. Byl to pěkný obřad. Hlavně, když se opil a se starým panem Pitkou, Páinovým tchánem, dlouho do noci filozofovali o nesmyslnosti života pivních kvasinek a při cestě domů rozbíjeli v Nurnu okna. "Jenom sem zvědavej, co budete mít za děti", ohrnuje opovržlivě horní ret Sarim z lesa, narážejíc na skutečnost, že Páin je trpaslík, zatímco Lúniel hobitka. Zapomíná však na to, že on sám choval doma skřeta a jeho bratr kojil obře. V tomto ohledu lesáky opravdu nikdo nemůže překonat. "Cha, chá", směje se neurvale Herbert, "Myslim, že hnusnější než hobotrp to rozhodně bejt nemůže". Páin je kliďas. Už od přírody. A tak jenom povytahuje obočí, mumlá si to svoje: "Mmmhm", a usrkává bílou pěnu. Kdepak. Vševěd Páin už ví jistě všechno předem. Jeho potomstvo bude jistě krásné po mamince a odvážné po tatínkovi. Navečer, kdy družiníci ukojili svou nekonečnou žízeň, vyjíždí skupina jezdců pod velením bijce Páina Nórienského na sever. Tam kdesi na Hrůzovském kopci stojí staré věže Thindoru, hradu, kterého se Nurnským nepodařilo dobít. A družiníci nemají rádi, když jsou poraženi.

Po dlouhé únavné cestě, kdy za zády zůstal Naglin, město s velkou tradicí kovářského umění, které dalo jistému mrzákovi z Liscannoru náhražku ztracené končetiny, se před liscannorskou jízdou zjevil Nový Borgin se svou novou tváří, tentokrát už bez závějí sněhu. I tak je to krásná víska, což se odráží hlavně ve tváři Páinově. Tady žije jeho tchán a tchýně. Z tohoto kraje pochází milovaná Lúniel. Hrstka mužů se žene přímo k hostinci Na pitkách, ale na návsi je jejich pozornost upoutána úřední výzvou. Na kmeni staré jabloně, na pergamenu s gwendarronskou pečetí, je vepsána výzva k obyvatelstvu:

Na vědomosť se dává,
že se hledá uprchlý vrah,
údajným jménem Korej Gál,
an zamordoval nevinného
sedláka v Novém Borginu
tejto zimy a jeho tělo
zahrabal pod sněhovou duchňu.
Odměna jesť 500 zlatých na dlaň


"A jejdamane, hledaj Kalla. Eště štěstí, že už je po smrti", sakruje Rviz, jenž, ač se teď hrdě zve zlatoústý, je pořád posměšně nazýván Hnisem, "Jak vopadly sněhy v jarnim tání, sedlák vyplul na světlo. A s nim i Krchovský!". "To nic", uklidňuje krolla trpaslík Páin. "Pitkovic všechno zatlučou. Anžto o Nurnskejch nesmí padnout ani slovo, budeme si pro změnu říkat Liscannorský". "Ale já nejsem z Liscannoru. Já sem z lesa", chce se odlišit druid z Gorůdye. "Já ti to povím asi takhle", pronáší liscannorský starosta Rolld, který do věci vidí nejlíp, "Na jedný straně jseš ve vesnici takřka furt, U hrocha chlemstáš ty svoje tlamolepy z jehličí, kecáš nám do voleb a kdo ví, co ještě. Na straně druhý žiješ v tý svý samotě, která podle výkladu gwendarronskejch zákonů nemá právo na starostenskej úřad, takže ať chceš nebo nechceš, jakožto vlk samotář a cizák stejně spadáš pod nejbližší obec, kterou je, jak jistě chápeš, jedině Liscannor. Takže si to srovnej v hlavě a táhni pěkně za jeden konec provazu tak, jako my ostatní". Během tohoto rozhovoru, kdy Rolld vykládá zákony a lesní muž mění barvy, vcházejí Nurnští do hostince.

Pan Pitka vítá svého zetě i jeho přátele. Hned Nurnské upozorňuje, že ve vsi, kvůli pohnutým událostem z této zimy, zřídily gwendarronské úřady vojenskou posádku, která má za úkol lapit viníky mordu. V Rubanicích prý došlo k bouři prostého lidu a vdovy a sirotci po členech rubanické tlupy byli nelítostně vyhnáni ze vsi. Jejich majetek byl zabaven a rozdán. Dnes prý je situace v Rubanicích poměrně stabilizovaná a novoborginští s tamními sedláky čile obchodují. Družiníci se zájmem naslouchají, pijí kořalku a přikusují pověstné novoborginské koláčky. "A že jsem tak smělej, pane Pitka", táže se Sarim, který v otázce peněz nezná bratra, a hladí si čelo, "Néjni tady někde ten Mithram Bloud? Má u nás ještě nějakej nevyřízenej dloužek". "Inu, Mithram už tady nebydlí. Jen co se jeho družka zotavila, prodal dům a zmizel". "Já to věděl", dušuje se Rolld. Páin souhlasně kýve hlavou. Ten to ale určitě věděl dřív. Ne nadarmo je přeci jasnozřivý. "Až ho chytnu, toho chlapa, tak mu těmahle rukama zakroutim krkem. Ale než mu ho zakroutim, tak mu uřežu všecky prsty a udělám si z nich náhrdelník. Krásť se nemá, je to hnusný", praví estet z lesa, jenž za největší přátele považuje pytel zlaťáků a věrný Dub, z jehož plodů si dělá placky a zálesácký dort. Pomalu se blíží večer a dobrodruzi mají veselou náladu. "Víš, tcháne, stal se ze mě nejšťastnější mužskej, co kdy chodil po tomhle světě", začíná být Páin pod vlivem alkoholu nezvykle výřečný. "Lúniel mě miluje čistou láskou a chce mi povít potomky". "Inu, moje dcera je hodné děvče", rozplývá se pan Pitka a je patřičně pyšný. Vždyť i ke svému zeti získal úctu a má jej rád. Ne všichni lidé se ale radují.

V koutě se krčí elf Herbert a cucá anýzovou kořalku, která rychle stoupá do hlavy. Poslouchá o štěstí cizích a závist mu zžírá útroby. V nitru mysli se mu honí černé myšlenky. Herbert byl vždy zvláštní a jeho zvířecí chování bylo nepředvídatelné. Možná proto nikdy nenašel opravdové přátele. A koho našel, toho buď zradil nebo jinak znechutil. Možná to způsobila kouzelníkova rozdvojená osobnost. Už dávno se mezi lidem tvrdilo, že v jeho těle dřímají dvě duše, duše elfa a duše barbara. A tyto dvě duše prý mezi sebou vedou věčný boj. Chvíli vítězí jedna, chvíli ta druhá. To je možná příčinou Herbertova někdy až nepochopitelného chování. Paranoidní Herbert sedí, trhanými pohyby hladí svého černého havrana. Hlavou se mu honí černé myšlenky. Jediný, kdo jej nezradil, je černá magie. Proč jsou všichni tak zatraceně šťastní!

"Pánové, dnešní večer je na vaši počest", haleká rozverně hostinský Pitka, "Jako zlatý hřeb večera vystoupí se svým necudným číslem Novoborginská krasavice". "Cože? Ta škaredá trpaslice s nechutně chlupatýma nohama si tady zase bude svlékat špinavé kožené prádlo?", šklebí se odporem Sarim dobromyslný z Temného hvozdu Gorůdye, syn Gronův. "Tak to abysme snad šli, né?!", navrhuje Edudant z Tiklu. "Stejně máme eště nějakou fachu", připomíná se Rviz. Vždyť dal Ogilvii slib.

Nurnští odcházejí do černé noci. Pan Pitka stojí ve dveřích a mává na rozloučenou. Šílenec Herbert se plouží za družinou a vztekle plive na zem. Přitom si nenávistně měří nic netušící malou postavu Páina Nórienského. Když hostinec zmizel za zatáčkou, špitl cosi zrádný kouzelník svému havranu a ten vcelku neslyšně vzlétl.

"Jsou to ale dobří hoši", libuje si hospodský Pitka, "A lepšího zeťáka, než je Páin, bych v celým širým světě nenašel. Jen aby na sebe dával pozor. Jeho život je plný nebezpečí". Šťastný krčmář hledí do tmy a dumá. Ve světle, vycházejícím z šenku, se zatřepotala malá černá křídla. Náhle se zeleně zablesklo a z hrdla Lúnielina otce se vydral smrtelný chropot. Jeho popálené tělo žuchlo na zem.

Velký Álfheim, co je víc!
Na motivy prostých nacionalisticky laděných válečných písní divokého Álfheimu z nedostatku inspirace a po třech plecháčcích likéru z jehličí sepsal Lynhaard z Rugornu, syn Byrthogův
(Tato strach nahánějící píseň se zpívá tak, že předzpěvák s obzvláště vyvinutým burácivým hlasem zapěje sloku a mnohohlasý dav po něm opakuje, přičemž do taktu dupe okovanými botami. Při zpěvu refrénu, který musí znít uším nepřátel obzvláště děsivě, se přidávají údery válečných kladiv, popřípadě jiných zbraní, o železné štíty, nejlépe z kalené oceli)

Velký Álfheim, co je víc,
má svůj Rub a má svůj Líc

Na západě Lícáci,
na východě Rubáci

Velký Álfheim, co je víc,
má svůj Rub a má svůj Líc

Rub a Líc jak jeden lid
vetřelce jde vymlátit

Velký Álfheim, co je víc,
má svůj rub a má svůj líc


"Cha, chá", zaskřehotal úchyl a posadil si havrana na rameno. Je mocný a všem ukáže, zač je toho loket. Nic netušící Nurnští však pospíchají k Thindoru, kde je cíl jejich cesty. Kroll Rviz se zlatými zuby se nemůže dočkat, až konečně spatří Ogilvii a Eliáše. Cesta se vine vzhůru. Blízko hradu družina přespává a hned za rozbřesku je připravena ztéci hradby. Podle nového plánu totiž hrdinové zaútočí přímo na věže. Herbert přichází z lesa a přivádí ještě jednoho muže, který je němý a blbý. Představuje jej jako svého bratrance. Každý ale ví, že jej kouzelník, jako už mnohokrát, stvořil kouzlem, aby měl aspoň jednoho přítele.

Hrdinové šplhají na vysokou hradební zeď a obezřetně se rozhlížejí. Před nimi se rozprostírá starý neudržovaný park a mezi stromy se tyčí tři zpustlé věže. Nedaleko je vidět i malý zahradní altán. Všude je ticho a pusto. "Kuše a luky do pohotovosti!", úsečně káže vůdce Páin. Rozkaz je splněn. Herbert, jeho magický přítel a Edudant z Tiklu se po hřebenu zdi vydávají na obhlídku. Nad tím vším třepotá křidélky zákeřný černý havran, Herbertův zlý pták.

"Édo, je tam nějaká vobrovská stvůra", tlumí svůj mohutný dunivý hlas kouzelník, vrah pana Pitky, když průzkumná skupinka obešla po zdi hrad z druhé strany. Prostřednictvím svého povedeného ptáčka má přehled takřka o všem, co je z ocelově šedé oblohy vidět. "Připlížíme se na dostřel", radí fištrónsky odvážný prťavý tikelský hobit. Herbert hrdinně staví do čela svého blbého magického bratrance, který jako by mu z oka vypadl, a průzkumníci se plazí až k samému netvorovi. Tam na malém prostranství nemrtvá obluda Kunhuta, miláček Thindorských, vrtí velikým ocasem ze strany na stranu a malou hlavou rýpe v zemi. Odkudsi vyběhl bezhlavý pes a začal na vetřelce výt štěrbinou v hrdle. Zsinalý Edudant snímá kuši a divného psa jednou ranou přibodávvá k zemi. "Dobrá trefa", gratuluje Herbert. "Špatná", oponuje Éda Tyglík a očička mu šibalsky mžikají, "Mířil jsem na hlavu". Kunhuta se otočila a vyrazila dlouhými kroky ke zdi. "Édo, mizíme!", huhlá kouzelník a tlačí malého prcka před sebou. Bum! Obrovská rána ocasem smetla ze zdi blbého bratrance a ten se zřítil z hradeb. "No nic. Nevadí. Udělám si dalšího", ztěžka supí udýchaný Herbert, který s magií nakládá velmi nešetrně, "Blbý je, že spadnul i s tornou a zbraní".

Zbytek družiny se spouští do parku a plíží se k altánu. Zde je překvapen služebnou Mechtildou a kočím Anselmem. Z blízkého křoví dokonce vybíhá druhý z bezhlavých psů, Theobald.

"Já mám snad vlčí mhu!", vzteká se Páin, "To je ten chlap, co ubičoval k smrti ubohýho Čagdana. Ten chlap, co sme ho v zimě rozpárali před branama Thindoru!". Nic naplat. Je to ten chlap. A teď je, ač nemrtvý, až moc živý. Naštěstí pro hrdiny z Liscannoru není těžké jej znovu skolit a spolu s ním i služku se psem. Přibíhá i Edudant s vrahem Herbertem. "Támdle je hrozná potvora. Trčej z ní bílý kosti a je velká jako nurnská radnice", hlásí kouzelník. Družiníci se plíží mezi stromy s nabitými kušemi a napjatými luky. Ubohá Kunhuta je překvapena ze zálohy a doslova prošpikována šípy a usmažena blesky, pocházejícími od kouzelnické dvojky Herbert, Llandaff. V altánu je objeveno stříbrné nádobí, a tak jej kradeníci z jihu cpou do poloprázdných toren. "Sou tu tři věže", praví Rviz, "Stojí před náma poslední úsek cesty. Proto si připravte do pohotovosti soudky s olejem. Až najdeme hrobku pánů z Thindoru, všechno polejeme a zapálíme. Jen tělo Eliáše a panny Ogilvie musíme vynýst v pořádku ven". "Já teda nevim, proč se pro tu couru Ogilvii tolik namáháme", stěžuje si Sarim, který Ogilvii nesnáší, protože mu před půlrokem, jako slušně vychované děvče, nebyla po vůli, "Prachy z toho nekoukaj, ženská taky ne, a vo nic víc v životě nejde". "Máš zajímavej žebříček hodnot, druide", šklebí se kouzelník Llandaff.

"Támhle vysoko je vokno", mhouří své tmavé knoflíkové oči Páin. Prostřední věž totiž kolem dokola nemá žádný vchod, ale v nejvyšším poschodí je velká díra po okně. "Zkuste mě tam hyperprostořit. Hodim vám potom špagát", navrhuje Rviz a poté, co vůdce souhlasí, začíná Llandaff kouzlit. Válečník mizí jako pára nad hrncem.

"Ty, Llandaffe, mám vo toho Rviza strach", praví Páin vzápětí. Možná má opravdu schopnosti věštit minulost, přítomnost i budoucnost, protože kroll opravdu potřebuje pomoci. Objevil se totiž v komnatě zlé babice Hroznaty Thindorské, která jej ochromila svým pohledem a teď se jej snaží shodit dolů. "Udělej něco, abych se dostal nahoru. Mám takový divný tušení, či co", škemrá dál úzkostlivě Páin. Llandaff tedy znovu čaruje, ale do věže posílá Rollda, protože je hraničář a umí plno kousků, třeba léčit zranění. Ten se zjevuje za strnulým Rvizem. Díky své obratnosti se mu podaří jej nakonec vecpat do místnosti. Hroznata se na krolla vrhá a přitom kouše, štípe a tahá za vlasy. Za jejími zády se zjevuje Páin, jemuž se také podařilo Llandaffa uškemrat a pro dva neochromené přátele už je hračkou rozkuchat stařenu na kusy. Rviz se po chvíli probírá z ochromení a nic nechápe. Mezitím zbytek dobrodruhů vyšplhal po laně do Hroznatiny komnaty. Llandaff si znaveně sedá do panského křesla a odpočívá. Při kouzlení ze sebe vydal mnoho sil a je slabý jako dítě.

"Cejtim ve vzduchu peníze", větří škudlil Sarim dobromyslný zvesela, "Cíl je blízko nás". "Já vím", praví temně Rviz. Dobrodruzi tasí zbraně a sestupují po vrzajících dřevěných schodech dolů. Cesta vede několika patry staré věže, kde přebývají podivní tvorové, jako třeba drápovci, ale jejich nevítaná přítomnost není pro Nurnské žádnou překážkou. Páin dokonce šlape na jednoho šupinatce, tvora hnusného jako Novoborginská krasavice, ale jen suše praví: "Fuj, to sem se lek", a porcuje nebohé stvoření sekerou na řízky. Družina vstupuje do podzemí a na konci dlouhé chodby je místnost.

"Vpřééd!", velí vůdce Páin rozkaz po svém způsobu a, následován ostatními, vtrhává. V místnosti je dvanáct sarkofágů. "Sme tady", výská Rviz a ani mu příliš nevadí, že se mu do krku zaryly seschlé prsty nějaké zombie. Stála za rohem. A bylo jich tam víc. Bitka není nebezpečná, ale spíše zdlouhavá. Krveprolití hrozí teprve ve chvíli, kdy zadní voj družiny, tvořený slabšími druhy a Sarimem, je napadem dvěma nalpy, podivnými potvůrkami s velmi ostrými zuby. Druid vytahuje sukovici a společně s hrdinným Édou Tyglíkem nalpy ubíjejí k smrti. Zejména hobit Edudant měl namále a útok zezadu vůbec nečekal. Druzi jsou šťastní, našli truhlici plnou lesklých zlatek, nejšťastnější je však kroll Rviz, vždyť dostál svému slibu, slibu muže. Spasil Ogilvii a jejího malého bratra. Těla těch dvou jsou spolu s kořistí vynesena a zbytek podpálen. Nurnská družina se za zpěvu vítězných hrdinských písní šine k Novému Borginu. Na vobrtlíku čeká Ogilvie s malým Eliášem. Rviz obřadně pokládá na zelenou trávu jejich těla a ti podstupují velice zajímavý proces vtělení. Thindorská dívka děkuje Rvizovi za záchranu a ten zve oba k sobě do domu. Ogilvie souhlasí.

V Novém Borginu vládne smutek. Vždyť byl odporně zavražděn pan Pitka, majitel hostince Na pitkách. Páin vpadává do hospody a má v očích slzy. "Kde je, kde je!", křičí rozzlobeně a nešťastně zároveň. Tam v komoře v dřevěné rakvi leží milovaný tchán. Ve tváři je bledý, ale zračí se v ní klid. Jeho tělo je zasypané hřbitovním kvítím a kolem hoří voskovice. V rohu pláče stará vdova. Ta ubohá paní se zdá být alespoň o sto let starší, než včera. Tak velký chová v srdci zármutek, tak velká je její bolest. Navztekaný trpaslík odhrabuje květy a rozepíná nebožtíkovi košili. "Vypálená díra v břiše", dumá Páin. "Za to může určitě ten zmetek Herbert". Páin je sice vševědoucí, ale není neomylný. Dokud nebude mít důkazy, nemůže Herberta potrestat. Poklekává před rakví a pronáší strašlivou přísahu, přísahu, která nahání němou hrůzu i těm, kdož jsou nevinní. Stokrát běda Herbertovi, jestli je Pitkovým vrahem! A astrální sféry vědí, že je. Tento hnusný zločin nesmyje déšť ani čas. Pitkova krev bude navždy lpět na zrádném rodu Álfheimovců! A duševní deviace přeci bývá mnohdy dědičná.

Nurnští tentokrát, díky truchlivým událostem, v hostinci nezůstávají na korbel naglinského piva ani na mísu koláčků a mlčky odjíždějí domů. Herbert huhlavě zapírá spojitost své osoby s vraždou a při té příležitosti, jak je u Álfheimovců zvykem, každého nazývá prasetem nebo aspoň divokou sviní. Trpaslík Páin se tváří krajně zádumčivě. Tiché společenstvo po několika dnech doráží do Liscannoru. Obzvláště těžce nese otcovu smrt mladá Lúniel. Páin se ještě více upevňuje v přesvědčení dostát svému strašnému slibu.

Družiníci si dělí kořist a rozcházejí se do domovů. Sarim vláčí po zemi pytel zlatých. Těžce supí, ale jeho šedé oči září nevýslovným štěstím. Táhne na zádech tučnou kořist. Je sice těžká a domů je cesta dlouhá. Ale to nevadí. Alespoň si může v klidu rozmyslet, na kterou hromadu ve sklepě to zlato vysype. Na tu pravou nebo na tu levou? Možná by bylo dobré založit úplně novou. Čím více hromad, tím lepší chlap. A on je dobrý chlap, jen co je pravda. Rion to říká. Synek to taky říká. Ti dva vždycky říkají, co on chce. Kdyby to neříkali, možná by jim natloukl. Možná. Mokré humusné sandále dělají obrovské ťápoty v rozbředlé lesní hlíně a bahno mlaská druidovi mezi prsty. Bahno mu nevadí, je na něj zvyklý. Je ho plný dvorek, plná zahrádka, plný les. Je dobré na revma.

Rviz v pronajatém hostinském pokoji, kde sám bydlí, ubytovává oba sourozence z Thindoru a družiníci se těší, že bude svatba. Rviz se však k thindorské dívce chová spíše jako bratr a za nastřádané peníze jí nechává vystavět v Nurnu dům. Po několika měsících Ogilvie s bratrem podivnému krollovi děkují a navždy opouštějí Liscannor. Končí se historie dobývání Thindoru, jemuž předcházely pohnuté události v Novém Borginu a Rubanicích...