Historie Nurnské družiny II

VII. Podivná hrobka

[Sečen 1028, Rolld z Erinu, Jacob z Rugornu]


Je časné ráno pozdního léta 1028. Starý lenoch Drsoul Roahanský se válí na zápraží svého srubu, poklidně popotahuje ze své dýmky a vypouští obláčky kouře k obloze. Náhle mu na hlavu spadne kousek slaměné došky. "Hej, kdo mi to leze po střeše!", dusí se kašlem bývalý hraničář, nyní sedlák a liscannorský veterán. Na střeše se mihl malý stín. Drsoul náhle poznává Sarimova malého syna, který roste jako dříví v lese. "Tak to seš ty, ty... jak se vlastně jmenuješ, ty žebroto z lesa!?". Mezitím se od liscannorského lesa vynořila plešatá postava známého gorůdyjského druida. "Tak hrušek se ti zachtělo, Synku! Jedeš dolů z tý střechy!", volá na svého potomka Sarim. Dítě oblečené do zvířecích koží, snědé barvy pleti, rozcuchaných vlasů a vystrašeného výrazu ve tváři, skáče na zem a s bázlivým šklebem očekává, co si jeho podivínský otec zase vymyslel. "Vomluv se pánovi a mazej domu loupat bukvice a navlékat ty moje nový korále!". "Vomlouvám se, velký pane", brečí Synek a vrací ukradené hrušky. "Nechej si je, ty ubožátko", říká mu dobrosrdečný Drsoul a hladí dítě po hlavičce. To se však rychle vysmekne a pádí k lesu. Sarim se tváří nevraživě. "Hlavně ho doma nebij, vždyť se zase tolik nestalo", obrací se bývalý hraničář na druida. "Dostane, co si zaslouží, krást se nemá. Kam bysme to přišli, kdyby všichni kradli", rozohňuje se Sarim, který je již trochu nervózní, že nechal svoji velkou pokladnici dlouho bez dozoru. "Hele, a ty, Sarime. Jak se vlastně to tvoje dítě menuje?". Lesní muž se škrábe na pleši a tváří se uraženě. "Cha, chá, dyť von nemá žádný méno. Von se nijak nemenuje. Von je prostě Synek", volá přes plot, právě se probudivší Gawaine z Ellienu. "Máš problém! Máš problém! Máš krucinál ňákej problém!", buší holí do země Sarim a uraženě vřeští dále: "Co ti je do toho, jak se moje dítě menuje!". Potom se otáčí a maže zpátky k lesu. Ačkoli Sarimem lomcuje spravedlivý hněv, každý v Liscannoru ví, že jeho synek, kterému již táhne na devátý rok života, ještě nedostal žádné jméno. "Víš, stejně ti povim, ta Rion, ta má ale sakra těžkej život", pokyvuje moudře hlavou Drsoul, nabízí Gawainovi hrst tabáku a vzpomíná na Sarima a jeho rodinu.

O Synkovi
Jacob chrabrý z Rugornu
Tato báseň je určena k zamyšlení nad tím, zda dítě, žijící divoce v lesích, které ve svých osmi letech nemá ani jméno, je ještě humanoid nebo už zvíře

Kdo se plíží v hustém mlází
lidským zrakům skrytý,
U hrocha se druzi sází,
Sarim je jak zbitý

Kdo tu v obci hrušky krade,
broučkům tučné larvy,
štamgasti jsou na poradě
a druid mění barvy

Dneska večer v obci rodné
přetekla číš zloby,
slavných mužů zvíře škodné
pokálelo hroby

Trocha lejna, pádný důkaz,
zvláště takhle zčerstva,
ukáže snad soudce ruka
na původce zvěrstva

Sarim tady, kdo chce, věří,
stopař mezi všemi,
s odporem si vzorek měří,
zlostí skoro němý

Stůl se zvrhl, dupl sandál:
"Máte problém, věru?!",
než by se kdo vůbec nadál,
lesák zmizel v šeru

Osud je však předem spředen,
kdosi venku křičí:
"Kousat budeš? Spratku jeden!
Přetáhnu tě tyčí!"

Drsoul vede na provaze
nějakého kluka,
osadnictvo na podlaze
smíchy skoro puká

"Chytila se, liška stará,
co tu v noci krade,
Přistih jsem ho, jak mi čmárá
prase na ohradě!"

Řídké vlasy na temeni,
zdoben prvním vousem,
divný chlapec neoděný
s přeraženým nosem

"Já su Synek Gorůdyjský",
pofňukává dítě,
vzhledem nežli lidem blízký
skřetům na úbytě

To je konec mrzutostí,
odhalením hříchu
Sarim doma pukne zlostí,
že je druhům k smíchu

Každá špatnost má své ďoury,
všechno jednou pukne,
zloděj přijde o pazoury,
tesař se zas utne


Liscannor se pomalu probouzí, když tu náhle zarachotí kola velkého povozu. Nalehko odění obyvatelé se jdou podívat, co to přijelo. Nikdo nechápe, o co se jedná, pouze Sarim, který se již vyvztekal, běží před vozem a nadšeně volá: "Pouť, přijela pouť!". "Jó, kdyby tady byl starosta, to by tady nemohli kdejaký cirkusáci hulákat vod samýho rána jako na lesy", piští z okna rozespale unavená Rollanda Rhyderská, žena Jacobova, která včera prodělala těžký porod. Povoz zastavuje a několik chlapů začíná stavět obrovský stan. "Jó, tak tohle je šapitó, to znám, tohle zase laná, kerý to budou držet, aby to nespadló. Nó, a tohle myslim, bude ta vobruč, co se zapálí a pak jí stateční chlapi, jako třeba já, proskakujou, metaj kozelce, dělaj různý vodvážný kousky a lidi jim za to tleskaj a sou jim děsně vděčný", skotačí Sarim okolo stanu. "Hele, ty, chlape. Nedělej tady kašpary. To neni žádnej cirkus, ale stan pro našeho pána. Von tady bude tábořit", hartusí jeden muž z doprovodu. Nurnští se sbíhají na náves a nevědí, co mají dělat. Není totiž síly, která by této stavbě zabránila. Po smrti Yorga z Erinu, prvního liscannorského starosty, totiž doposud nebyl zvolen nový a Liscannor chátrá.

K večeru je stan k nelibosti nevraživých hloučků liscannořanů postaven. "Poslyšte, když tady tak stojíte, můj pán káže, aby ta Nurnská družina, co se vo ní v Gwendarronu tak mluví, přišla do jeho stanu". "A vo co jako kráčí?", ptá se přidrzle Gawaine z Ellienu, příbuzný Irrionův. "Nó, muj pán vám řekne všechno, co uzná za vhodný, že vám musí říct. Néjni to jen tak leckdo. Je to velkej muž a učenec z jihu". "No tak dem, uvidíme, co nás čeká", praví Corey Kall, milovník velbloudů a bývalý jižanský otrok.

Vysoký hubený muž v temně šarlatovém plášti dřepí se samolibým výrazem na drahém koberci a každým svým gestem dává najevo, že je něco víc než ti ostatní. "Tohle, tak tohle je pytel, a v něm je padesát tisíc zlaťáků. Ty zlatý peníze můžou bejt vaše", říká pevným hlasem, vědom si své osobní stráže. "Jůůů", zatajil dech Sarim a přemýšlí, jestli by se mu to bohatství ještě vešlo do sklepa. "Chci po vás ale jednu službu. Nedaleko na východě, v poušti pod Lurgrapsem, je stará hrobka. V ní jedno tělo leží a to tělo mi přineste", pokračuje nadutec. "A na co ti to tělo bude dobrý", ptá se nevěřícně Rolld z Erinu, dědic starostovského gruntu. "Do toho vám nic není, to mám na svý pokusy", čílí se ten hrozný chlap, který se ani nepředstavil a Nurnská družina váhá. "A teď už táhněte z mýho sttanu na mým pozemku, sic bude zle a vám se nedobře povede. A ještě jednu radu vám dám. Běda vám, když to tělo, co chci, bude vodřený nebo poškozený". Družina odchází a Christla Lísková, nová hobitka z rodu Lískových, praví: "Máte tu nějaké divné pořádky, když si tu kdejaký přivandrovalec může dělat, co se mu zlíbí". "No jo, to by se za Yorga nestalo", praví Rion Askerská, paní sice přespolní, ale přesto všemi oblíbená, která právě přišla ze hřbitova. "Jó, měl by se fakt zvolit novej starosta", huláká na celé kolo Jacob Rugornský, který je celý upatlaný od malty, neboť právě staví obecní hospodu, jak kdysi v Merionu slíbil. "Na to teďka kašlem, potřebujem hlavně ty peníze", praví lesák Sarim, který s Liscannorem nemá nic společného. "A ty, ženo, běž domu a dej pozor na Synka". "Cha, chá", směje se v hloučku nepřítomně Gawaine.

Druhý den ráno vyráží početná skupina Nurnských k severovýchodu. Všichni jdou pěšky, jen Sarim jede na koni. Zřejmě chce dělat dojem družinového vůdce. Ale není. Vůdcem byl zvolen více oblíbený a uznávaný Gawaine z Ellienu, který jde v čele s Rolldem a přátelsky se spolu baví, obdivujíce okolní krajinu. Druzi, kteří mají za sebou už nějakou tu výpravu jako Gawaine, Barnabáš, Sarim, Arrawn, Erlanth a Corey, jsou poměrně známí. S družinou však pochodují i některé nové tváře. Jsou jimi chodec Rolld z Erinu, zlodějka Christla Lískovic a nějaký člověk jménem Arahion, údajně hraničář. "Zlomte vaz!", hřímá kroll Jacob, stoje rozkročmo v nedodělaném krovu hostince. "Nemůžu s váma ject, musim tady popohánět řemeslníky, ať se brzo vožerem ve vlastnim. A navíc, Rollanda mi včera porodila potomka. Je celej chlupatej, a já se k němu nesmim ani přiblížit, že sem špinavec, a tak ještě nevim, jestli je to kluk nebo holka. Ale jen co budu moct, tak vás doženu a voslavíme to někdy pozdějc". "Hlavně si to dítě pojmenuj, ať nedopadne jako ten Sarimův Synek", trousí jedovatou poznámku Arrawn Ruindorský, člověk a hraničář. "Cha, chá", zasmál se škodolibě Gawaine a nahodil si na záda batoh.

Družina si to šlape po vyježděných obchodních cestách velmi volným tempem, protože Christla Lísková trhá luční kvítí a dělá si věnečky. Erlanth Linfalas zpívá nějakou hrdinskou ságu a do taktu tleská svýma pěstěnýma rukama. "Kdepak, svoje ruce, ty mám rád", libuje si se zalíbením kouzelník mezi slokou. Navečer se družina utábořuje v nízkém mlází. Po značných problémech se jí podaří ulovit nějakého toho králíka k snědku a po hubené večeři jdou všichni zaspat hlad. Bdí jenom Corey Kall a Arrawn Ruindorský.

V noci je stráž náhle vyrušena podezřelým šramotem. Oba druzi se chápou zbraní a vybíhají do lesa. Tam však narážejí na ježka. "Nech ho žít, je užitečnej. Žere hmyz", praví s láskou hraničář Arrawn. "Vopravdu?! Fuj, ble", praví nevzdělanec Corey, který si vzpomíná, jak kdysi omylem kousl do švába. Poté se oba vracejí a Corey Kall, známý světoběžník, vypráví příteli nechutné historky z jižanského otroctví. "Opravdu?! Fuj, ble", odplivuje si odporem ruindorský hraničář.

Další dny probíhají podobně, až po překročení východních hranic Gwendarronu začínají opravdové problémy. Družina liscannorských dobrodruhů táhne neupravenými loukami porostlými vysokou travou a bodláčím a hobitku Lískovou skoro vůbec není vidět. Náhle je spatřena karavana jednoho povozu a jedněch nosítek. Nosítka jsou doprovázena tlupou skřetů, kteří tlučou do velkých bubnů. V okamžiku, kdy skřeti spatří družinu, zahazují bubny a standartu a vrhají se krvelačně do útoku. "Na ně!", velí Gawaine a tasí. "Ty vyřídíme hravě, to sou jenom skřeti. Sou děsně slabý, někde sem to čet", říká jednu ze svých posledních moudrostí vševěd Arrawn a rube prvního skřeta. Ten pro změnu rube jeho. Corey a Gawaine se rubou po jeho boku, Barnabáš, Christla, Erlanth a Arahion hledají útočiště ve vysoké trávě. Rolld sestřeluje jednoho skřeta, když tu náhle pociťuje prudkou bolest v hlavě. "Mentální souboj!", vykřikuje chodec a zdrhá do dáli. "Já to věděl, já to věděl. To nikdá nevěští nic dobrýho, když na vobloze krouží černej havran!", řve Sarim z koně a za chvíli se i on chytá za hlavu. Kope koně do slabin a rovněž ujíždí. "Arrawn je mrtvej a Gawaine taky", křičí Corey, který byl svědkem hrdinské smrti obou mužů. Vypečený Barnabáš Tikelský se zatím plíží travou a vleče láhev s olejem. O chvíli později se podivná nosítka ocitají v jednom plameni a Barnabáš skáče s šavlí v ruce do výhně. Tam celkem snadno zabíjí podivného muže. Je po boji. Skřeti jsou pobiti a družina se shromažďuje u dvou mrtvých. "No, to vám teda povim, to je dost neslavnej začátek", heká Corey Kall a nechává se léčit od Rollda. Ostatní přistupují k vozu. Na něm je spoutaný obr. "Co seš zač, ty obře?, ptá se Christla a dloube do zajatce klacíkem. "No, já bejt vobr. Skřeti zajali mně. Já bydlet tady nedaleko. A mít já vobr žížeň", mektá zajatec, kterému mezitím kdosi rozvázal pouta. "Debil", říká Erlanth a odvrací se. "Tak, to ne. Tady de vo kejhák a ste sprostý a vůbec", říká Arahion a odchází pryč. Od té doby o něm nikdo neslyšel. Oba mrtví jsou naloženi na vůz a důkladně oškubáni o všechny cenné věci. "Musíme zvolit nového vůdce", volá Sarim z koně a staví do hrdé pózy. Opět není zvolen. A tak může poblahopřát hobitovi Barnabášovi z Tiklu k nové funkci. "Tak jedém, synci", vtipkuje vůdce Barnabáš a oslabená družina pochoduje dále. Sarim jede.

"Tý jó. To bude ta hrobka. Ta, co v ní máme najít tu shnilotinu", hlásí jižan Corey, poté, co se družina dostala do pouště. "Tak musíme najít vchod, vlízt tam a sebrat co se dá", uvažuje nahlas Rolld z Erinu a všichni hledají vstupní otvor. Po několika hodinách úmorné práce je skutečně vchod nalezen. Je to otvor veliký pouze asi sáh na sáh. Družina vlézá dovnitř, jen Sarim nerozhodně přešlapuje u otvoru, držíc koně za uzdu. "Řek bych, že to zvíře bude muset zůstat venku", říká druidovi Rolld. "A có, có, máš ňákej problém, máš ňákej problém. Toho koně beru s sebou!", odpovídá Sarim a tlačí koně dovnitř. Ubohé zvíře hlasitě ržá a zmítá se ve snaze vysmeknout se lesnímu tyranovi. "Víš, Sarime, ten kůň je moc velkej, podívej se na to rozumně, myslim, že ho tam nedostaneš", směje se druidovi erinský chodec, ale Sarim je neoblomný. "Máš ňákej problém, to zvíře de se mnou", rozčiluje ke smíchu ostatních lesák a dále tlačí koně dovnitř. "No tak, Sarime, to nevidíš, že to zvíře trpí, nech mu tady vodu a už poď", koulí očima Barnabáš, ale Sarima náhle něco napadá: "Tak pozór, pozór. Teď uvidíte, co ste eště neviděli, teď uslyšíte, co ste eště neslyšeli. Když to nejde silou, pude to magií. To vám říkám já, Sarim dobromyslný, též zvaný silný, z temného hvozdu Gorůdye, syn Gronův, otec synka a manžel Rion Askerské", s těmito slovy vyjímá druid lahvičku a dává ji pít koni. "Ten Sarim je vážně vůl", říká kdosi a všichni lezou dovnitř. Za chvíli se však ozval vítězoslavný jásot. "Che, ché, a teď tě tam dostanu, ty koni, a všichni budou čumět, jaká sem hlava votevřená". A skutečně. Sarim vleče za límec koně metamorfovaného v Rollda úzkým otvorem do hrobky. "Uf, tak to bysme měli", říká Sarim a mne si ruce. Zvíře za chvíli nabývá původní podoby a jeho majitel jej ponechává svému osudu. Rolld si ještě klepe na čelo a družina začíná prohledávat první kobky.

Cesta vede bezútěšnými prostorami vlhké a zchátralé hrobky. Tak jako všechny nehlídané a nepoužívané stavby jsou i tato místa plná různých potvor a záludných bestií. Nurnští si bez větších problémů razí cestu do nitra, pečlivě hledaje náznak jakékoli mumifikované mrtvoly a lesk zlata jakéhokoliv množství.

"Hele, Bárneby, támdle je ňáká móc úzká chodba. Tam nám bude tůze těsno", praví znenadání Corey Kall, zvaný vembloudojezdec. "Čubrň na mě, synku, jak sem prťavej, já tam projdu snadno a na druhý straně se vám budu všem děsně chechtat, jaký ste vod těch stěn vodřený. A taky na vás budu řvát, že sem ten vůdce, hybaj hybaj, holoto líná", směje se vůdce Barnabáš z Tiklu, hobit a šizuňk každým coulem. Druzi se tedy vláčí úzkým průvlakem a děsně sakrují, až hanba. "Hoši, hoši, mám takovej divnej pocit, či co. Takový tušení, co je na něj vždycky lepší dát bacha", oznamuje potem zbrocená Christla Lískovic. "A ten muj šestej hobití smysl mi řiká, ty holka jedna chlupatá, tady nejni něco v pořádku, nejsme tu sami". A ten hobití smysl má pravdu. Nurnští druzi tu nejsou sami. "Uííí, fujtajxl!", zařval náhle zhnuseně Rolld z Erinu, kráčící vpředu, když se v zákrutu srazil s velikou slizkou rosolovou koulí, a tasil. "Sakra, sakra, a vzádu je to taky. Připomíná mi to, jako když vobčas přitáhnu z lesa prase a Rion udělá vobrovskej sulc, co se uplně třese jako živej a děsně libě voní", praví Sarim vyvaleně. Druzi si ještě chvilku dělají srandičky, ale za chvíli je humor přechází. Na divoké koule totiž neplatí nic jiného, než blesky, a těch je v družinových hlavách a prstenech pomálu. Navíc každou chvíli koule vyprsknou mazlavý sliz, kterým se snaží polapit bránící se dobrodruhy. Druzi se tlačí k sobě a teplota okolního vzduchu stoupá. "Krucinál, dyť my se tady udusíme", řve kouzelník Erlanth. A to již je Sarimův odporný a smrdutý skřet Jozlin polapen slizem. V jiné chvíli by druzi vypukli v nadšený jásot, že ta obluda je pryč, ale nyní se nikdo nesměje. Ve slizu pomalu mizí i další, když tu náhle se obě koule smrskávají do malých černých oblázků. Na družině a na stěnách zůstává jen trocha páchnoucího slizu. "No, už sem si myslela, že tady všichni zakapem", prudce oddychuje hobitka, o které se od vstupu do hrobky šušká, že má podezřelé štěstí. Sarim zatím kouskem suchého klůcku otírá Jozlina. "Hm, ten skřet smrdí jako ten povedenej zálesáckej sulc", říká Barnabáš. "Máš problém", řve Sarim a se zvýšeným úsilím drhne Jozlina rukávem dosucha. "Poslyš, Coreyi, proč si víc nepucuješ to tvoje brnění volejem, máš ho ňáký vorezlý", hlásí jižanovi Rolld a směje se. "No jo, no jo, máš pravdu. Tisíc láter a ještě jednu navrch. Za to můžou určitě ty zapráskaný koule. To brnění můžu rovnou vyhodit", čílí se Corey Kall, který je bez brnění jako nahý v trní. "He, he, Rollde. To tvoje brnění stojí ale taky za prd". "No, vidiš, máš pravdu", zatuhává úsměv na tvaři erinského chodce. "Bez brnění nemůžeme dále", říká Rolld, ale tu bývalý otrok Corey přichází se spásným nápadem. "Hej družiníci, povím vám dávný příběh. To jednou, když jsem byl ještě votrokem, vynášeli jsme z arény mnoho mrtvol", obšírně začíná vyprávět Corey a tváří se velmi důležitě. "Fuj, blé", bledne v obličeji něžná Christla Lísková a hledá v batůžku kapesníček. "Prosim tě, Kalle, nech si ty svý čuňárny na jindy", praví Erlanth, ale válečník jej odbývá rázným mávnutím ruky. "Počkejte, počkejte, eště sem vám nevyložil všechno, co na srdci nosim. A těch mrtvejch bylo vopravdu hodně. A mouchy a smrad tam byl, až haňba vůbec řikat", pokračuje bývalý otrok, který jistě ve svém životě zkusil hodně. Hobitka si odevzdaně sedá do kouta a přemlouvá svůj citlivý žaludek, aby ještě chvilku vydržel. "No, a pak sme jim dělali hroby, no práce hnusná, co vám mám povidat. A z toho sme neměli nic, akurát hlad, kurděje a rozedraný voblečení. A už bysme tam tak málem chodili ouplně nahý, když tu jeden muj kámoš, ňákej Rašid, praví, hej Achmede, tak mi tenkrát řikali, co kdybysme ty hroby zpátky vykopali a jednou za život se taky pořádně vohákli a možná najdem i nějakou tu kůrku chleba. A taky že jó, co vám mám povidat, dyk to znáte", dokončuje svůj příběh válečník Kall a je pyšný na svůj nápad. "Počkej, Kalle, to jako myslíš..., ne, to snad ne. To myslíš, že pudem k našim mrtvejm kamarádům, co sme je nedávno vrátili zemi a budem je sprostě slíkat z brnění?", ptá se nevěřícně Rolld z Erinu. "Jo, slíkat. A boty se budou taky hodit", potvrzuje Corey, kdysi Achmed. Christlin žaludek zvítězil a v žádném případě nepočkal. "Ale, Coreyi, to je přeci strašná čuňárna. I když vlastně, proč ne. Nejsou přece v tý zemi tak dlouho, aby s nima hejbali červi", uvědomuje si krutou pravdu chodec a nic nebrání družině, aby se vrátila do pouště před hrobku. Tam skutečně vykopávají mrtvá těla Gawaina a Arrawna a stahují z nich brnění. Kromě Christly však celkem nikdo neprotestuje, neboť Nurnští jsou zvyklí na ledacos. Třeba i na Jozlina. Zatímco si Corey a Rolld čistí nová brnění, od východu se blíží podivná dvojice.

"Dej mi už pokoj, ty votravnej krolle!", nadává malý trpaslík s velkou sekerou a pokračuje: "Co bych si měl tu sekeru zabrušovat, dyť ty seš úplně blbej. K čemu by mi pak asi byla?". "No, sekera je zlý nástroj, je určena k zabíjení, ale to železo se může přetavit a vyrobit něco užitečného", poučuje trpaslíka zavalitý kroll, který má podivný účes, tvořený množstvím zapečených copánků a jenž svírá válečné kladivo za opačný konec. "A na co jako, ty hlupáku?!", už opravdu velmi naštvaně pronáší ten malý. "Třeba na rýč, na pluh nebo třeba na hrábě". "Tak hrábě tady máš akorát ty!". "Nemám, podívej se na to takhle. Kdyby všichni lidé na světě odložili své zbraně a přetavili je na užitečné nástroje, to by se už nezabíjelo a netekla žádná krev. Všichni by se měli rádi, barbar a kroll, skřet a člověk, kudůk i hobit, obr a drak, myš i tygr. No, a potom by se všichni drželi spolu za ruce a zpívali o přátelství. A už by nebylo válek a neštěstí, utrpení a strastí. Byla by jen láska, přátelství a mír. Nikdo by nevraždil, všichni by tavili a potom by už jen ryli, plužili a nebo třeba hrabali a potom by vypěstovali plody své práce a všechno by si společně rozdělili a všechno by bylo všech a nikdo by si nic nezáviděl", blábolí dále svou kroll. "Hele, ty mamlase, já tu sekeru teda ztupim, ale vo tvojí hlavu, jestli už nebudeš konečně držet hubu! Kdo to má furt poslouchat, ty tvoje kecy", kleje trpaslík a míří k Nurnským jako ke své záchraně.

"Prosim vás, lidé dobří, zbavte mě toho krolla", volá cizinec v poslední naději. "A kdo vlastně jseš? A co je to krucipísek za hovado, co s tebou jde?", ptá se vesele Barnabáš. "Jsem Páin z Nórienu, svobodný válečník, a todle, to je ňákej zmatenec, co se na mě pověsil v poslední vesnici a za žádnou cenu mě nechce nechat na pokoji". "Sem Rviz", hřímá kroll, "Ať žije mír". "A jejda, to sme tady eště neměli", volá kouzelník Erlanth. Nově příchozí kroll je opravdu velmi podivný, ale vzhledem k velké úmrtnosti je i on přijat do řad Nurnských. Třeba ho zabije něco, co by mohlo zabít jiného. V nových brněních a s oběma novými tvářemi vstupují druzi opět do hrobky hledat mumii.

"Tjamtadá, tjamtadá, mám to za sebou", notuje si kroll Jacob, když poslední liscannorské stavení zmizelo z dohledu, "Hospoda stojí, syn má jméno, žena je spokojená a zdravá". Sluníčko svítí a cesta příjemně ubíhá. Ušatý bojovník Jacob míří tam, kde v dáli pod Lurgrapsem stojí stará hrobka, tam, kam odešli jeho přátelé. "Hm, ale méno hostince, to mi dělá starost. To nemůže bejt jen tak něco, když je to první hostinec liscannorskej", mudruje Rugornovec a jak se sápe do kopce, ztěžka oddychuje. "To by mělo bejt méno, kerý každýmu něco řiká. To nemůže bejt třeba vobyčejný jako U prasete nebo U supího pařátu, když žádný prase široko daleko néjni a vo pařátu ani nemluvě. Co třeba Hampejz? No, to je blbý, dyž sme jako počestný mužský. A co třeba U hrocha? To by šlo. Každej přesně ví, vo co se jedná, bude sranda a plešoun bude rudej vzteky", veselí se za pochodu Jacob a cesta mu při jeho pomalém myšlení rychle ubíhá.

Vývěska nad vchodem do hospody U hrocha
Barnabáš Čipera z Tiklu

Ty, kdož pozřeš jídla kus,
klidně si to rychle zkus,
poznáš břicha bolení,
nakopnu tě holení


"Peňaže némam, v bruchu jak v mórně, noc na krku a neni co k žradlu", nadává vytáhlá postava rýsující se na ztemnělém obzoru a hlasitě louská prsty. "Zajsán daleko, Abakán vyhnál, Čagdán sám v světě a živót je sviňa". Takto sprostě láteříc, šine se šouravým krokem šikmooký chlap východního zjevu po poušti. "Huj, huj, dajaká buda či co, kamennej vytvor, nu což, dveře hledať třeba", skuhrá cizinec východním nářečím a hledá otvor. A skutečně, jeho oči, navyklé temnotě a bystré jako oči ostříže, nalézají díru, kterou již Nurnští dvakrát použili.

Chci mít svůj klid
Čagdan ze Zajsanu, syn Abakanův

Kdosi vstoupil do mých dveří:
"Je tam zima, už se šeří"
Pocestné však nemám rád,
tak řvu zlostně: "Zavírat!"


"Do prkvančic!", povzdechl si kroll Jacob, ploužící se ztemnělou nocí vysokou travou. Kdesi v dálce jeho bystrý netopýří sluch zmerčil dva sarkony, rychle se blížící k němu. Proto seskakuje z koně. "Stůjte!", vykřikuje Jacob v dostatečné vzdálenosti a napřahuje svůj kouzelný trojzubec k prvnímu a také poslednímu hodu. "Tak, ty seš ten, co patří k těm, co zabili našeho pána!", jasnozřivě odhadují tupí sarkoni. "Tak to tě čeká nejspíš smrt". Hvízd! Silná paže liscannorského bojovníka opsala půlkruh a kouzelný trojzubec zmizel v trávě. V tu ránu se sarkoni vrhají na krolla, nedbaje toho, že teprv hledá Morgrist v pochvě. Situace je vážná, ale štěstí stojí na straně krollově. Jelikož je tma a nemá cenu ztracený trojzubec hledat, pouze označuje místo sarkoními mrtvolami. "Čáry a kouzla a nebo křivej trojzubec", kroutí nad svým podivným hodem hlavou Jacob a míří k poušti. Prochází kolem místa, kde zemřeli Gawaine s Arrawnem a svého koně vede za sebou. U hrobky roztlouká dřevěný vůz a k troskám přivazuje zvířecího přítele. Pak vstupuje do vlhké temnoty, kde šlape do obličeje spícímu Čagdanovi, synu Abakanovu, muži z dalekého východu.

"Koni, muj koni, cos mě stál peněz, a teď seš tady mrtvej", hořekuje lesní druid Sarim nad mrtvolou oře, kterého hned při první příležitosti zabili kostlivci, a hned tu ztrátu přepočítává na zlaťáky. Do místnosti náhle vpadává Jacob s Čagdanem. "Nazdár, nazdár", veselí se Jacob ze shledání, "Hospoda je postavená a menuje se U hrocha". "Máš problém, máš problém?", piští nasupeně Sarim, opakujíc svoji otřelou frázi. "Klid vašim zbraním", usmívá se nepřirozeně blb Rviz, "Podejte si ruce a polibte se na usmířenou". "Kdo to je?", diví se Jacob. "Rviz", odpovídá kdosi. "Aha".

Družina v plném počtu vyráží dále na nepříliš záživnou cestu podzemím. V místnosti, ze které vedou schody nahoru, však dochází k humorné příhodě, při níž se nejednomu dobrodruhovi orosilo čelo. Kobka je plná písku a uprostřed je jáma. Po stěnách se plazí nazelenalé rostliny a po nich lezou velicí mravenci. Nurnští, tušíc lapálie, se pomalu protahují podél jámy ke schodišti. "Uááá", zaječela Christla a spadla do jámy. "Kamóro óroš", zařval Čagdan a zahučel za ní. Písek na dně jámy se lehce zavlnil a vynořila se ohromná kusadla. Tučnější a pro takovou obludu jistě i chutnější Christla má opět podivuhodné štěstí a kusadla se natočila směrem k vyzáblému Čagdanovi ze Zajsanu. "Uj, uj, zadnica moja, kdo mi kupi gatě nove", vřeští východňák, ale naštěstí je včas vytažen a zachráněn. Problémy však nekončí. "Au, něco mě kouslo. Tady na těle", ječí Corey Kall a pozoruje velkého mravence, jak se mu sápe pod brnění. "Von se snad zploštil, nebo co?", diví se dále Corey, ale po chvíli šťourá mečem pod brnění a řve bolestí. Na pokraji smrti ukousáním vyžene skutečně podivuhodného mravence zpod brnění. "Ti povim, Coreyi, to brnění po Gawainovi je ti docela těsný, jak je možný, že ti tam vlezl", mudruje Erlanth, ale Corey mlčí. "Hodnýho nekouše", říká Rviz a kroutí si mezi prsty kštici. Druzi se raději sápou nahoru po schodech. "Mám nápad, tady Christla má pořád štěstí, mohla by jít tedy vepředu a nikomu se nic nestane", žertuje Rolld a odpovědí mu je Christlino roztomilé chichotání. Hobitka vepředu samozřejmě nejde, neboť je všemi oblíbená a nikdo ji nechce vystavit nebezpečí. Je však pravda, že se dobrodruzi perou o místo vedle ní, aby trochu toho štěstí přešlo i na ně. To se potvrzuje během dlouhého a úmorného putování hrobkou, během něhož se nic zváštního nestalo, pouze dobrodruhům začaly téct nervy. "Ty, hele, Bárny, já na to už peču. Už mě to tu nebaví. Já du pryč", říká vůdci trpaslík Páin. "A já taky", přidávají se další. "Správně, dost již bylo krve a násilí", pronáší jednoduchý kroll Rviz a stále drží své kladivo za opačný konec. Družina opouští hrobku...

Slavíci
Čagdan ze Zajsanu, syn Abakanův

Jaro už je ve vzduchu,
tak mám úsměv na líci,
jsem na louce vonící,
kolem zpívaj slavíci