Historie Nurnské družiny II

---

VI. Wenarenští listonoši

---

[Jarn 1028, Sarim z Gorůdye]
Opravili a do řeči obecné přeložili Grundyg z Quonsettu, Jacob z Rugornu a Rolld z Erinu

Jednoho krásného dne, kdy jaro vcházelo do poklidných domů vesničky Liscannor a paprsky slunce hřály tváře spáčů pod širým nebem, se z jednoho domu vytrousil ospalý, veliký a ušatý kroll. Všichni v této vesnici ho znají. Je to Jacob Rugornský a vleče za sebou na zahradu velikou postel plnou všech možných dek a polštářů. Umísťuje ji tak, aby ho slunce hřálo po celém jeho chlupatém těle a už haleká na svou ženu: "Héj, ženo, přines něco k jídlu a pití, mám strašný hlad". Krollova milující žena Rollanda rychle zabíhá do domu a než se ospalec stačí otočit na druhý bok, už z domu nese podnos plný jídla a pití, samé dobré lahůdky. I když pro takového krolla je to škoda.

Ve vesnici jsou již všichni vzhůru, i z lesa, kde má postavené stavení Sarim Gorůdyjský se svou ženou Rion Askerskou, se line kouř. To asi sluha Jozlin právě zatápí v krbu, aby Rion mohla uvařit nějaké dobré jídlo k snídani. "Takové krásné počasí už nebylo v Liscannoru pěkně dlouho", křičí Barnabáš Čipera z okna své chaloupky na právě procházejícího Yorga Erinského, který si to nejspíš šine k Jacobovi na návštěvu, protože je známo, že bez něj nevydrží na jednom místě ani malou chvilku.

K poledni se přichází do vesnice podívat i Sarim Gorůdyjský a hned si to míří k Jacobovi: "Buď zdráv, Jacobe, dneska po ránu jsem musel zabít jednoho velmi nebezpečného kance, a protože ho sami nesníme, tak jsem myslel, že bychom mohli udělat pořádnou hostinu pro celou vesnici. Co ty na to?". "Já jsem pro každou žranici a nechám ještě připravit nějaké maso, aby toho bylo víc", říká s potěšením Jacob.

Když se slunce přehouplo a začalo pomalu zapadat, linula se vesnicí omamující vůně z právě se rožnícího kance. Tato vůně vylákala místní obyvatele ze svých domovů a ti si to už šinou k Jacobovi na zahradu zjistit, co to peče dobrého. Tam už sedí Jacob se svou Rollandou, Sarim se svojí Rion a synem, ořezávají pečeného kance a pijí víno. "Buďte zdrávi, přátelé, vezměte nůž a přidejte se k hodování, dnes jste hosty Jacoba a Sarima", halasí na přicházející postavy Jacob Rugornský. Žranice je již v plném proudu, když doráží Arrawn, který ke všemu přináší nějakého ptáka s šípem v těle. A tu se ho hned všichni ptají, zvláště Sarim, proč toho malého ptáka zabil, když jídla je tu přece dost. Arrawn chvíli něco nesrozumitelně blekotá, ale nikdo mu nerozumí a všichni začínají mít podezření, že je ožralý. Trapnou situaci řeší až Krak, který si všiml, že Arrawn je mírně zraněn na hlavě a pták má na noze připevněnou nějakou trubičku. Krak ji hned otevírá a vyndavá z ní ruličku pergamenu, kterou podává Erlanthovi, aby jí přečetl nahlas. Erlanth rozbaluje pergamen a začíná pomalu číst:

Náš králi,

jsme na tom moc špatně. Byli jsme zajati a uvrženi do kobek nějakého chrámu hluboko v horách, kde prý budeme čekat na naše obětování. Nerozumím tomu. Já jsem měl neuvěřitelné štěstí a podařilo se mi prchnout, najít jednoho našeho listonoše a poslat Vám zprávu. Jdou mi po stopě, nevím kam dál a oni mají moc dobré stopaře. Pošlete nám nějakou pomoc, jinak všichni zahyneme a bude konec našemu poslání!

Pro ty, jimž se dostane tento list do rukou tím, že by náš listonoš nedoletěl ke králi Gornovi ze země Wenaren a při cestě zahynul, moc prosím:

Pomozte nám, čekáme na Vás!

Uvědomte prosím našeho krále!

Jsme ve vzdálené zemi na jihu, která se jmenuje Merion. Je nás šest a jsme v koncích! Vyzvěděl jsem, že budeme obětováni postupně, ale kdy přesně, to nevím. Kdo nám pomůže, jistě dostane nějakou odměnu od našeho krále.

Bren

Erlanth dočetl list a povídá: "Tož, co s tím, půjdem jim pomoct, nebo to oznámit Gornovi, anebo zůstaneme doma a budeme si užívat?". Okamžitě se spouští přítrž řevu, který je jistě slyšet na míle daleko, protože každý vykřikuje svůj názor, co by udělal. Nakonec se umlouvá, že se nejdříve pojede do Nurnu a tam se zjistí, kde vlastně země Wenaren a Merion leží, a podle toho se rozhodne, co se udělá. Jedno však je jisté, Erlanthova třetí možnost je zavržena. Všichni tedy kvapně dojídají, dopíjejí a běží si zabalit potřebné věci do torny a osedlat zvířenu.

Je krásné jarní odpoledne, když se družina vydává na cestu směrem k Nurnu. Jsou tam ostřílení borci, jako Torp Katzbalger, Jacob z Rugornu, Yorg z Erinu a Barnabáš Čipera z Tiklu, ale i méně ostřílení hrdinové, ba i úplní mladíci, kteří přišli do Liscannoru, aby získali slávu a nějakou tu zlatku na živobytí. Jsou to Erlanth Linfalaský, Krak Álfheimský, Arrawn Ruindorský a Gawaine Ellienský. Pomalu ujíždějí do Nurnu a za zády ponechávají svou tichou, klidnou vesničku Liscannor a s ní někteří i své milující ženy. Nebojí se ale o ně, protože vědí, že na ně dá pozor druid Sarim, který odmítl s jet s výpravou. Slíbil totiž svému synkovi, že ho bude zasvěcovat do tajů přírody a lesní magie.

Na půli cesty do Nurnu si mladý ruindorský hraničář Arrawn všiml, že po slnici od jihu se k nim blíží divné zvíře se dvěma hrby a na něm sedí zarostlý a otrhaný chlap. Nenechává si tento objev pro sebe a křičí na ostatní: "Dohání nás nějakej žebrák, sedí na prapodivném zvířeti, mává na nás zběsile a něco křičí". Celá družina se zastavuje a čeká, až je podezřelý otrhanec dojede. Ten těsně u družiny zastavuje a praví: "Zdravím vás, přátelé. Koukám a odhaduju, že jste jistě správní hošani a máte zálibu v různejch kláních. Právě ujíždím z jihu, kde jsem byl v otroctví a hledám nějaké přátele, kteří by mne vzali mezi sebe a mohl bych se u nich nějaké to řemeslo přiučit". "Tak tady se naučíš hodně..., no jestli půjdeš s námi, tak uvidíš", vykřikuje Barnabáš z Tiklu. "Ale jasně, stejně nemám kam jít a s vámi bude jistě nějaká zábava. Jo a jmenuju se Corey Kall a původem jsem z drsnýho severu, kdyby něco". Se smíšenými pocity je tento opálený chlapík s řemdihem přijat do družiny na post válečníka.

Po tomto malém zdržení dorážejí všichni do Nurnu. Novopečený družiník Corey má sice menší problém u brány, když stráže nechtějí pustit jeho velblouda do města, ale nakonec je přece je uškemrá.

V Nurnu hned liscannorští vyhledávají zastrčený obchůdek se střechou nakřivo posazenou, přilepený k městské hradbě v námořnické čtvrti. Tady jsou k dostání všelijaké cizokrajné mapy a plány. Místní zákazníky tvoří ostatně z polovičky pirátští kapitáni s páskou přes oko a z polovičky družiny podezřelých dobrodruhů. Nurnští tady od usmoleného kupčíka s nepěstěným plnovousem kupují celkem dobré mapy zemí Wenaren a Merion. Potom se uchylují do staré známé hospůdky U supího pařátu, kde už zažili hodně bujných večerů nad žejdlíkem dobrého hobitího piva, vybalují mapy na stůl a začínají kout pikle. Nakonec je uzavřena dohoda, že výpravu povede nadějný álfheimský válečník Krak. Za cíl cesty je zvolen Merion, země na jihu, jelikož jsou všichni hrozně zvědaví, co se za tím listem skrývá. "Pomozte nám, čekáme na vás!", předčítá ještě jednou Torp Katzbalger z dopisu, který se Nurnským dostal do rukou jen díky nespolehlivosti letecké pošty. "Copak je můžem zklamat, chudáky?", dodává ještě soucitně a dopíjí žejdlík.

Putují dlouho, spousty mil změřily nohy jejich koní, až jednoho krásného slunného dne Jacob volá: "Tak támhleta vesnice, která je od nás, hádám, tak dvě míle, by měla patřit pod Merion. Co nás tam asi čeká?", dodává pro sebe. Erlanth zaostřil své jiskrné elfí oči a povídá: "Ta vesnice se mi moc nelíbí, není tam žádnej pohyb. No, uvidíme". Vesnička čítá asi pět až sedm domů, ale všechny jsou vymlácené a některé i vypálené. Když dobrodruzi procházejí vesnicí, vidí i pár zohavených mrtvol. "To by mě sakra zajímalo, co se tady mohlo přihodit", prohazuje na půl úst Gawaine. "Necháme to tady na pokoji, nemůžeme se nyní zdržovat, musíme pokračovat dál do hlavního města", prohlášuje Yorg. "No to jo, ale pohřbít a prohledat bysme je mohli", povídá vůdce Krak. "Ty čuně, si úplně pomatenej, vždyť už je určitě někdo prohledal", křičí na něj Jacob. "Neřikej mi čuně ty,ty...". "Co". "Ale radši nic". "Nechte toho, jedeme radši pryč, ať to na nás někdo nesvede", radí opatrný Torp Katzbalger a pobízí svého věrného poníka dál k hlavnímu městu. Ostatní mu dávají za pravdu a vydávají se kalupem za ním.

Po několika mílích doražejí k hlavnímu městu a chtějí vstoupit do jeho bran, zastupují jim cestu stráže. "Co chcete, nevidíte, že slunce není ještě tak vysoko, abyste mohli vstoupit do bran Borginu?", haleká na ně jeden strážný. To udělal chybu. Chodec Yorg na něj začíná tak podivně zamyšleně hledět a brumlat si pod vous jakési zaklínadlo. Strážný ještě stačí prohodit pár slov, jako: "Hele, co na mě tak blbě čumíš?", a už se chová velice podivně. Nervózně podupává a bledne v obličeji. Dalo by se říct, že nad jeho bledostí by i stěna zbledla závistí. Totiž kdyby mohla. Však má taky strážný pořádný důvod k bledosti. Cítí se v tu chvíli přesně jako člověk, který si je jistý, že to na záchod už nestihne. "Co to s tebou je, Korine?", táže se ho kolega ve zbrani, ale než to stačí doříci, dochází na slova Yorgova, který před tím pronesl temně: "Podělej se!". A stalo se. "Korine, to si uklidíš, ty čuně!", huláká na ubožáka druhý strážný a se zacpaným nosem utíká do strážnice. Pachatel Yorg i ostatní se škodolibě smějí, až se za břicha popadají.

Mezitím Barnabáš nelení a činí pokusy dostat se do města přes zeď. Zeď je neuvěřitelně vysoká, ale to šikovného hobita, jako je Barnabáš, nemůže odradit. Rychlýma ručkama přehmatává, je to docela pěkná podívaná, jak se jeho ruce i nohy se rychle pohybují po zdi. Ale co to, zdivo se drolí, hobit se špatně zachytává prstem levé ruky a s klením se řítí k zemi. Dopad je velice tvrdý a Barnabáš má málem vyražený dech. Zklamán se belhá k ostatním a raději odpočívá, čekaje na otevření městských bran.

To už se u brány nakupila spousta nejrůznějších postaviček, které se chystají, jen co otevřou brány, chopit příležitosti a zabrat nejlepší místo na tržišti.

Po delší chvíli se brány opravdu otevírají a v nich stojí strážní, kteří kontrolují, zdali někdo nemá zbraně. Pokud se snad vyskytne někdo takový, jsou mu zbraně zabaveny s tím, že až bude opouštět město, budou mu vráceny. Problémy začínají až ve chvíli, kdy ke strážným dorážejí Nurnští. "Odevzdejte zbraně, jinak nebudete vpuštěni", prohlášuje jeden ze strážných kategoricky, ovšem ještě celkem dobromyslným tónem. Jenže na Nurnské tohle obvykle neplatí. Ti se se strážným pokoušejí všelijak dohodnout, ale když se halapartník ukázuje neoblomným, vzdávají to po chvilce handrkování a poodstupují stranou, aby se dohodli na dalším postupu. "Navrhuji se probít", ponouká všechny šílený Krak, ale naštěstí to ostatní zavrhují. "Já bych se moh přeměnit třeba v koně i s věcma, co na to říkáte?", drbe se ve svých špinavých vlasech Jacob. "To není špatnej nápad, ale jak si na to přišel zrovna ty, krolle, to nechápu", pobrukuje Corey, aby nebyl moc slyšet a někdo se na něj neosopil. "Dobrá, kdo chcete, dejte si k němu své zbraně, ale já si je dám do svého pytle a pro jistotu se ještě zneviditelnim", prohlašuje Yorg Erinský.

Takto upraveni si to šinou do bran města. V branách je strážní zastavují a začíná prohlídka. Tentokrát skoro nic nenacházejí, jen Barnabáš má špatně ukrytý meč. "I ty, hošíku, tys nás chtěl oklamat, že jo? Bohužel ti ho musíme zabavit, ale až půjdeš pryč, tak ti ho vrátíme, neboj". Co může Barnabáš dělat, odevzdává meč a truchlivě odchází. "Co myslíte, vrátěj mi ho?", smutně se ptá svých kamarádů. "Možná, ale já ti když tak koupím novej, jo?", odpovídá mu klidným hlasem Torp. "Tak už jdeme, jinak nic nestihnem", ozývá se náhle neviditelný Yorg. "No jo, už jdem", odpovídá suše Barnabáš a všichni se vydávají směrem na hlavní náměstí.

Na náměstí to úplně vře, všichni vykřikují, jaké mají dobré zboží, žebráci žebrají, kde mohou, a stráže obcházejí náměstí a dohlížejí na pořádek. Corey přistupuje k jednomu žebrákovi, vyndavá zlatku a drsným hlasem se ho pokouší ohromit. "Hej, ty, žebráku, dám ti tuhle zlatku, když mi na něco odpovíš. Co ty na to?". Žebrák vstává ze země. "No jasně, ptej se. Všechno znám a všechno vím". "Tak tedy, pověz nám něco o tomhle městě. Kdo je tady panovník, jak je město veliké, kde se dá slušně najíst a tak". "Nu, to je jednoduché. Panovník se jmenuje Bolig, vlastně je to Bolig III. Město se jmenuje Borgin a je veliké. No a slušně se dá najíst támhle v hospodě U staré Dory. To je vše a teď sem dej tu zlatku". "Hmm, hmm, díky, ale tu zlatku ti nedám", odpovídá s úplným klidem Corey. "Cožé?", křičí nepříčetně žebrák a vráží válečníkovi pěst přímo do nosu, až se Corey trošku zapotácel. "Ty, tý, zmetku špinavá", vykřikl rozzuřeně Corey a ránu mu svižně oplácí. Je v tom však malý rozdíl, Coreyova pěst málem ze žebráka vyráží duši. To už se však k místu rvačky ženou stráže a snaží se nastolit pořádek. "Co se tady děje, okamžitě žádáme vysvětlení", spouštějí stráže, hned jak doběhly. Žebrák si hned stěžuje: "Oni mne mlátí, pomozte mi", a ukazuje na Coreye, Kraka, Jacoba a Barnabáše. A i ostatní přihlížející se přidávají na žebrákovu stranu. Žebrák je zřejmě buď populární figurka, kterou ve městě všichni znají, anebo převlečený hradní agent mezi lidem, protože aniž Corey stačil vůbec něco říct na svoji obhajobu, už stráže vyzývají cestovatele z Nurnu, aby je bez odporu následovali rovnou ke králi. "Inu což, aspoň si pokecáme s Boligem. Stejně sme ho chtěli poctít svou návštěvou.", usuzuje Barnabáš Čipera.

Jak je tak stráže vedou ulicí k paláci, najednou se na zdi jednoho domu objevil sám od sebe nápis velkými písmeny: Bolig je... , a za tím následuje obrázek připomínající prase. Strážní se děsí se a okamžitě začínají nápis mazat a u toho různě provolávají: "Kdo to, co to, jak to. Kterej parchant. Kterej...". Jen Corey s přáteli z Liscannoru tuší, kdo za tím vším stojí. "To asi s námi jde Yorg", na půl ůst promlouvá Jacob, aby ho nějaké cizí uši neslyšely. Po tomto veselém kousku dorážejí všichni do paláce. "Tady si musíte nechat všechny věci a ke králi smějí pouze dva z vás. Je vám to jasné?", hartusí halapartník. "Běž tam ty, Kraku, jako vůdce a ty, Barnabáši, jako jeho doprovod. Já tady budu hlídat věci", prohlašuje s úplným klidem Jacob. Krak s Barnabášem vcházejí do trůnního sálu a jako stín se za nimi plíží stále neviditelný Yorg. U vzdálené stěny veliké a přepychově zařízené místnosti sedí na trůnu chlapec s korunou a za ním stojí vysoký urostlý muž celý v černém.

"Přistupte blíže, pánové, a sdělte mi svá jména", promlouvá chlapec klidným hlasem. "Jmenuji se Krak a tento hobit se jmenuje Barnabáš Čipera z Tiklu". "Dopustili jste se v našem městě hrubého přestupku, napadení poklidného člověka. Co k tomu můžete říct?", promlouvá Bolig III. V tuto chvíli se k panovníkovi naklonil onen muž v černém a něco mu šeptá. "Za to nemůžeme, ten smrdutý žebrák našeho druha napadl první. Náš kolega se pouze bránil", říká důrazně Krak. Černý muž se opět sklonil k Boligovi a něco mu šeptá. To už Krak nemůže vydržet a prosí Boliga, jestli by si s ním mohl promluvit o samotě. Bez toho muže, který mu pořát něco šeptá. Král nekrál, povíme si to přece jako chlap s chlapem, ne? Na to se muž opět sklonil, ale už nestačil nic říct, protože ho malý Bolig žádá, aby opustil místnost. Muž v černém se napřímil, pevně uchopil svou hůl, spražil pohledem Kraka i Barnabáše a rázným krokem odchází. Ani za sebou nezavírá dveře. To se ovšem náramně hodí neviditelnému Yorgovi, který se za ním hned po špičkách vydává.

Jen co černý muž odešel, ptá se Bolig Kraka, co si přeje, že s ním chce mluvit bez rádce. "Nevěřím moc lidem v černejch pláštích. A navíc to, co ti chci říct, králi, není pro jiné uši", odpovídá Krak naprosto vážně. "Nu dobrá, povídej". Krak rozpráví, co se Nurnským přihodilo v Liscannoru od hostiny u Rugornských přes tajemný list, nalezený u poštovního holuba vybrané chuti, až po dlouhou cestu do Merionu. Nakonec se mladistvému panovníkovi svěřuje s tím, co družiníci viděli na hranicích Merionu.

Bolig všechno i přes Barnabášovo zívání pozorně vyslechl a když Krak skončil, zatvářil se převelice smutně. "Já sám s tím nic nemůžu udělat, já si tady připadám tak trochu navíc. Můj rádce, který již byl ve službách mého otce, mi říká, že je vše v pořádku a že vše zařídí, než si zvyknu. To víte, je mi teprve šestnáct let a ještě jsem se nevzpamatoval ze záhadného zmizení svého otce, takže jsem docela rád, když rádce něco zařídí za mne". "A copak se stalo vašemu panu otci, třeba vám budeme schopni s něčím pomoct?", nabízí své služby Barnabáš. "No, když já nevím, jak byste mi mohli pomoct. Ale povědět vám o tom zmizení můžu a jestli něco závažného zjistíte, odměna vás nemine. Stalo se to už před pár měsíci. Můj otec přijel z lovu velice unaven, roztrpčen, že nic neulovil. Prý proto, že mu rádce špatně nadháněl zvěř. Otec měl někdy zvláštní nálady. Tehdy se zavřel do svých komnat a od té chvíle ho nikdo nespatřil. Prostě zmizel! Hned jsem poslal list našemu rodinnému příteli, králi Gornovi ze země Wenaren daleko na severu. On mi obratem poslal zprávu s tím, že mi posílá po svých věrných Velkou knihu, která mi pomůže spoustu věcí vyřešit a poradí mi ve věcech vladaření, než se to naučím sám. Uběhlo již mnoho dní a já jsem již poslal mnoho zpráv s dotazem, kde kniha vězí, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Začínám mít strach, aby na mě wenarenský král Gorn nezapomněl. No a to je asi vše". "Hmm, hmm, moc zajímavý", zabroukal si Krak.

Když z trůního sálu odcházel rázným krokem pán v černém, využil situace Yorg a neviditelný se mu vydal v patách. Podařilo se mu proklouznout do jeho komnaty a pozorovat, co právě činí. Hlavně si všiml, jak černopláštník začal civět do své skleněné koule zjevně magického charakteru, která začala poznenáhlu červenat. Mužův obličej je stále nervóznější a tak Yorg neváhá, vytáhuje luk a prudkou ranou do něj vysílá dva ostře nabroušené šípy, jistota je jistota. Muž se silně potácí a před sebou spatřuje stojícího Yorga se svěšeným lukem, což ho děsí natolik, že má chrabrý chodec z Erinu, orientující se právě na podlé vraždy ubohých královských rádců, akorát tak čas opět pomocí magie prchnout. Yorg se tedy teleportuje za dveře komnaty, kde na nic nečeká a opět se zneviditelňuje. Naštěstí právě v okamžiku, kdy z komnaty vybíhá se strašným řevem a dvěma šípy v těle Boligův rádce a běží úprkem do přijímacího sálu. Neviditelný Yorg na nic nečeká a vydává se nejkratší cestou z hradu. Pospíchá totiž do hostince U staré Dory, kde si dali všichni Nurnští fiškusové sraz.

To se zrovna Barnabáš, Krak a Bolig bavili o počasí, když vletěl do sálu muž v černém a začal se rozčíleně ptát, zda tudy před chvílí neproběhl nějaký cizinec. Bolig, třetí toho jména, se zaráží. "Jak by se sem dostal nějaký cizinec?", táže se udiveně. "Podívejte se na mě, chtěl mě zabít!", řve nepříčetně rádce. Při pohledu na krev okamžitě Bolig volá strážné a káže jim, aby byli k ruce jeho rádci a setřeli ty fleky všude po chodbách. Dívá se na Kraka: "Doufám, že mě omluvíte, ale teď si musím promluvit se svým rádcem". "Ale jo", praví Krak a kráčí s Barnabášem pryč. U východu ze sálu se srážejí s válečníky Jacobem a Coreyem, kteří se ani nestačí divit.

"Rychle do hospody, tam se toho dozvíme jistě víc", zašeptal vůdce party Krak svým druhům. Všichni se tedy rychlým krokem odebírají na náměstí do hostince U staré Dory, kde už sedí udýchaný, ale usměvavý Yorg, který čeká s vyprávěním jen na ně. "Cos to tam dělal, ty trubko?", štěká na něj Krak přísným tónem, hned, jak vpadl do dveří. "Já? Já skoro nic. Jen jsem vystřelil na toho chlapa, protože se mi vůbec nelíbil". A jímá se vyprávět celou slavnou příhodu. Dobrodruzi moudře pokyvují hlavami. Yorg určitě nic nevynechal, ba možná i něco vylepšil.

"Tak, zatímco vy jste tady nebyli, my jsme se tak různě vyptávali, ale kromě toho, že tady vládne zmatek, jsme nezjistili skorem nic. Ale možná, že támhleten chlap, co má na nohou ty prošlapaný botky, toho bude vědět víc. Prý se toulá po kraji ouplně sám a lecos zažil", vypráví Gawaine z Ellienu. "Jdeme si zkusit přisednout, né?", vesele pronáší čiperný Barnabáš z Tiklu a zvedá se ze židle. Ostatní ho následují a šinou si to k chlapíkovi, který je zahalen do šedivého pláště a sedí sám u stolu v tmavém koutě hostince. "Buď pozdraven, dobrý muži, můžeme si k tobě přisednout a položit ti pár otázek?", ptá se zdvořile Torp Katzbalger. "Buďte pozdraveni, záleží, na co se mě budete ptát". Všichni si sedají co nejblíž, aby je nemohl nikdo cizí poslouchat a Krak začíná s páčením informací: "Pověz nám tedy, příteli, něco o této zemi, přijeli jsme z daleka, nevíme skoro nic a zdá se nám to tady trochu divný". Corey zatím objednal pro všechny pivo a něco k jídlu, aby se jim dobře povídalo.

Korunovi, tak se ten dobrý muž jmenuje, se moc do vyprávění nechce, ale nakonec se nechává přesvědčit, vida před sebou holbu piva, kterou si neobjednal. "Nynější král je syn krále Boliga II. a královny Selvíry. Bolig II. byl velice vážený muž až do té doby, než mu utekla jeho žena. Tehdy se uzavřel do sebe a nechal vlády". V tu chvíli liscannorským vyvstává na mysli ona známá nurnská aféra, která se proslavila v širokém kraji jako Krvavá neděle a ústním předáváním získávala na syrovosti a hrůzostrašnosti. Jádrem této historky, kterou slyšel poprvé vyprávět před necelými třemi lety ruindorský Llyr v hospodě U prasete, byla příhoda řezníka Jelita, co má krámek v loubí na náměstí v Nurnu, a jeho ženy. Ta mu jednoho krásného dne utekla s nějakým minstrelem odněkud z Gorganu, co si k nim do krámu chodil pro prejt a ovary. Pláchli spolu do Adry a když si začali užívat života z peněz, co baculatá paní řezníková neopomněla sebrat z truhly svého parohatého manžela, drapli je dva najatí dobrodruzi a odvlekli pěkně za pačesy až k Jelitovi na špalek. Celá záležitost se pak delší dobu ještě přetřásala v kruzích blízkých známému nurnskému katovi. Z toho je vidět, že ani takový král by nemusel hned skládat ruce v klín či si dokonce objednávat u svého osobního alchymisty pytlík pilulí na spaní. Ale Merion zřejmě není Gwendarron, a tak Nurnští bedlivě sledují vyprávění chodce Koruna v útulném podniku U staré Dory. "Co mu Selvíra utekla, seděl Bolig II. ve svých komnatách a dumal nad svým krutým osudem. Selvíra opustila krále v době, kdy Boligovi III. bylo dvanáct let. Když bylo Boligovi III. patnáct, zmizel jeho otec. Bylo to velice zvláštní, sluhové povídají, že po večeři se Bolig II. odebral do svých komnat, nikdo k němu nevstoupil ani z nich on sám nevyšel a ráno byl pryč. Prostě zmizel. Když se to Bolig III. dozvěděl, byl prý úplně zdrcen. Jakpak by taky ne, že jo?! Po matce přijít ještě o tátu. Vládu převzal rádce a vládnul velice zle. Ústy Boliga III. založil řád boha Mana, který prý zachrání Merion od zániku. Hlavní chrám víry je v Tygřích horách, kam se sjíždějí lidé z celé země, aby uctili Mana. Ze všech se pomalu stávají fanatici a země se hroutí. Ti, kteří nevěří, se uchýlili do Temného hvozdu, kde se skrývají a přežívají". "Hmm, hmm, celkem zajímavé s tím zmizením", pobrukuje si Erlanth. "A proč jste do naší země přišli vy? Jen procházíte?", ptá se Korun zvídavě. "Ále, to víš, člověk se rád toulá po různých zemích, poznává nové přátele, a tak", odpovídá mu s klidem Yorg. "A také kde mají jaké pivo", doplňuje Barnabáš Yorga, utírá si pusu a kýve na šenkýřku. "Eště!". V tu chvíli vstoupili do hostince čtyři vojáci a po obhlédnutí nálevny si to míří ke stolu, kde sedí Nurnští. "Hej, ty!", křikl jeden voják na Yorga. "Půjdeš s námi, seš podobnej popisu chlapa, kerý napadl našeho pana rádce". "Já jsem nic neudělal a nikam s váma nepudu", praví s klidem Yorg a výrazně se dívá na Jacoba. "Kam by s vámi chodil, bude tady s námi nebo...". To už vojáci tahají zbraně: "Půjdeš po dobrém nebo tě tam vodnesem po kouskách", volá opět jeden voják takovým tónem, že to rázem v hospodě ztichlo a hosté začínají chvatně opouštět místnost. Jen stará Dora se za výčepem modlí, aby jí nezničili hospodu a moc sklenic. Yorg vstává a usuzuje, že bude lepší s nimi jít. Jacob je však jiného názoru a dává to jasně najevo. Vstává. Yorgovi dochází, že se Jacob, ta palice dubová, chce mermomocí mlátit třeba s celou armádou, a tak dělá menší kouzlo. Rázem se kolem Jacoba, Yorga a dvou vojáků rozprostřela černočerná tma. Z této tmy tmoucí se chvíli ozývají podezřelé zvuky, asi jako: "Uáá, buch, břink". Jak to druzí dva žoldáci slyší, nasazují obrannou pozici a dávají se na ústup ke dveřím. Nikdo si netroufá zatarasit jim cestu, a tak jsou v mžiku venku. Po chvilce se v hostinci tma rozptyluje a návštěvníkům nálevny se naskýtá nepěkný obraz. Jacob stojí se zakrváceným kladivem nad rozmašírovanými těly a v obličeji má spokojený výraz, jako vždycky, když někoho zamorduje. Barnabáš ještě stačí hvízdnout svoje: "No tě pic, malér!", a vyskočit z okna do dvora a už do místnosti vtrhávají čtyři vojáci a za nimi se tlačí další a další. Všichni Nurnští se snaží dostat pryč. Corey činí pokus obejít vojáky a dostat se ven, zatímco Jacob s Yorgem, Krakem a Torpem kryjí ústup ostatním. Na náměstí se zatím sbíhají vojáci ze všech koutů města. Všichni se chtějí zúčastnit, konec konců, takováhle hospodská pranice je v tak ospalém městě, jako je Borgin, k vidění jen jednou za čas. Nurnští bojují velice tvrdě, dalo by se říci, že jako o život. Mrtví vojáci se jim kupí u nohou, ale je vidět, že pažím pomalu dochází síla.

Jakmile Jacob začal strašně řvát a propadat bojovému šílenství, pěna mu lítala od huby, až byli všichni kolem celí mokří, a Yorg, Krak i Torp začali co nejrychleji ustupovat. Jestliže přímo nezdrhali, tak rozhodně k těm oknům běželi pěkně rychle. Když už jsou z dosahu všech vojáků a začínají vylézat z oken ven do ulic, Yorg se ještě otáčí a vidí, jak se Jacob skládá do prachu hospodské podlahy a jak odvádějí svázaného severského jižana Coreye ven na náměstí. Hospoda je úplně vymlácená.

Coreye sice chtěli odvést do paláce, ale tomu se podařilo v nestřežené chvíli vytáhnout lahvičku a její obsah vypít. Než vojáci stačí říct: "To je hic", všechny věci z Coreye spadly, válečník se proměnil v mlhovinový oblak a mizí úplně přesně jako ta pára nad hrncem. Vojáci chvilku nevěří vlastním zrakům, ale po chvilce sbírají věci a odcházejí k paláci. Mlha, tedy Corey, vyhledává Erlantha a Barnabáše, kteří vyčkávají v uličce za hospodou.

Když se Corey Kall opět proměnil do své nahaté podoby, zanaříkal: "Koně, koně a mého věrného velbouda Ahmeda odvázali a odvádějí, také se rozešli do všech možných uliček, zřejmě nás hledat, a proto bych co nejdřív vypad. Takhle ale nemůžu, půjč mi Barnabáši alespon spodky". "Musíme najít ostatní a potom vypadnout!", prohlašuje Barnabáš, zabalujíc Coreye do náhradního pláště. Po dlouhém bádání a vyhýbání se strážím se nakonec všichni potkávají a společně se vydávají k nejbližší městské zdi. Tu se jim daří celkem rychle přelézt, jen kouzelník Erlanth si stěžuje na závratě. "Přátelé, pozor, královští žoldáci vycházejí z bran města, vlečou po zemi Jacoba a šinou si to směrem k městský skládce. A pozor, teď tam dorazili a hodili ho na hromadu humusu", uviděl Arrawn hrůzný obraz a křičí na ostatní ještě ze zdi. Potom hned sešplhává a všichni se vydávají k oné hromadě odpadu. První tam dobíhá Yorg a hned se začíná drápat k bezduchému krollovi. Ve chvíli, kdy se doplazil k Jacobovi, už opravdu strašně smrděl. Nelení ale a vyndavá z torničky zajímavý prsten, který nalezl v krví zalitých věžích El Gerronských, prsten, popsaný runami po celém obvodu, a nasazuje ho svému příteli a spojenci Jacobovi na prst. V tu chvíli se Jacobova duše na své cestě na krollí věčnost zastavuje a ohlíží zpět. V krollově ztuhlém těle se znovu probouzí život. Rugornský silák zamžikal očkama a sedá si. Yorg na něj hned šeptem spouští, že ten prsten nesmí sundat, protože právě on mu dodává životní sílu a jen on je schopen ho udržet při životě. Ani prsten ale není všemocný, a tak za šedesát dní Jacob ulehne nadobro, nezajistí-li si žití jinačím způsobem. Jacob ještě zmaten pouze kýve hlavou, jako že souhlasí. Yorg vstává a volá na ostatní: "Žije! Je to dobré". Z tohoto prohlášení má ovšem radost jen část dobrodruhů.

"Dobrá, ale kam půjdeme? Navrhuji jít do toho zatracenýho chrámu, tam se jistě dozvíme něco víc", prohlašuje s vážností ve tváři Barnabáš. "Jdeme", dává najevo své stanovisko Jacob, který je už celkem v pořádku.

Hrdinové se vydávají za svým vůdcem Krakem směrem severovýchodním, do Tygřích skal. Slunce vystoupilo do nadhlavníku a druzi míjejí první skaliska. Uprostřed obrovských čedičových homolí narážejí družiníci na jakousi stezku a vydávají se po ní na sever. Po pár mílích Jacob, který má největší ušiska v Nurnu a přilehlém okolí, upozorňuje na jakési zvuky, připomínající chrápání. Barnabáš zase prohlašuje: "Mám takovej divnej pocit. Je to takový tušení, jako, že tu nejsme sami a ty nezvaný hosti jsou pěkně velký. Z támhletý římsy to cítí můj nosík". Když se Nurnští vydrápali po nepatrné stezce až na římsu, vidí před takřka sebou vchod do skály. "Zřejmě je to nějaká jeskyně a v ní žijí nějací tvorové", podává moudře hodnocení situace Torp. To už dovnitř vtrhávají všichni jako jeden muž a zjišťují, že jeskyni obývají obři, momentálně pohroužení do hlubokého spánku. Nurnští bijci tedy jako správní hrdinové začínají rubat hlava nehlava. Tu Jacob zmerčí jakousi malou postýlku, která se naklání ze strany na stranu a jde se přesvědčit, co že se v ní asi nachází. Ohýbá svůj starý chlupatý hřbet a co to jeho oči nevidí. Malé, vystrašené obřátko. Okamžitě se ho chápe svýma špinavýma prackama, kroutí mu krčkem až to křupe a bezduché tělíčko zahazuje do vzdáleného kouta jeskyně. To když vidí obří matka, vybuchuje spravedlivým rozhořčením a okamžitě zuřivě útočí na krolla Jacoba. Není však síly nad liscannorského bojovníka. Buch, buch, a obryně se válí skolena u jeho nohou. Po tomto nechutném boji se Jacob ukládá do té malinké kolíbky a už jen pozoruje ostatní, kteří se krutě bijí s dalšími obry. Boj je velice krátký a lup celkem velký, dohromady pět pytlů plných zlatých peněz. Pytle nacpané k prasknutí ukrývají hrdinové z Gwendarronu v okolí jeskyně a vydávají se dál do hloubi Tygřích hor. Po nějakém čase družina přichází až k obrovské kamenné tlamě tygra, která byla vytesána do stěny skal. Tlama se ukazuje jako vstup do podzemí a Nurnští pospíchají dlouhou osvětlenou chodbou, která končí kdesi v dálce dvěma schodišti vzhůru. Nurnská družina se po krátké úvaze vydává jedním ze schodišť a objevuje se na obrovské plošině tak dvacet sáhů od opevnění monumentálního skalního chrámu. "Chrám víry Mana!", zatajuje dech Arrawn. Všude je mrtvolné ticho a to se jeví krajně podezřelým. Družina se přesto vydává do chrámu. Prochází v bojovém uskupení branou v opevnění, kde naráží na pět strážných, kteří zřejmě dohlížejí na bezpečnost chrámu. Těch pět ouchcapků naštěstí nedělá dobrodruhům žádné potíže, a tak družina vchází do samotného chrámu a usazuje se do poslední volné lavice. Nurnští druzi mají veliké štěstí, protože obřad právě začíná. Družinictvo užasle pozoruje davy věřících, nalevo vepředu pak obrovského kamenného kraba. Úplně čele stojí kamenný oltář, na němž se svíjí jakýsi přivázaný živý člověk. Vedle něj stál panovačně starý mnich v kutně s dýkou u pasu a vypráví ponurým hlasem příběh o skupině lidí, která chtěla zničit boha Mana. "Toto je jeden z nich a my ho zde obětujeme, abychom ukázali našemu bohu Manovi", ukázal mnich na kamenného kraba, "co děláme takovým zrádcům, kteří chtějí škodit", vykřikuje starý mnich, vytahuje dýku a celou ji vráží do člověka na oltáři. Muž zasténal, vytřeštil oči a pak zavládlo ticho. Všichni v sále, až na Nurnské, křičí nadšením a zdá se, že se někteří zvláště oddaní služebníci Mana se dostávají do transu. Po tomto obětování starý mnich dnešní obřad teatrálně končí. Všichni vstávají, hrnuli se k němu a líbají mu zakrvácené ruce. I Nurnští jdou s davem, ale až jako poslední. Jacob si bere mnicha stranou a žádá jej o pomoc. Všichni ostatní zatím opouštějí chrám a scházejí po schodech až před bránu. "Pomohu ti. Mohu tě zavést do místnosti, kde já sám medituji a promlouvám s bohem Manem. Tam se zeptej na to, co tě trápí", odpovídá zlolajný mnich Jacobovi. "Děkuji ti, velký mnichu, rád přijímám", zaplavuje muže v kutně slovy díků Jacob a ve znavených očích mu svitla jiskérka naděje. Mnich čeká, až všichni odejdou a až bude s Jacobem sám. Potom vyzvývá krolla, aby jej následoval. Mnich ovšem netuší, že jej ve vší tichosti následuje ještě třetí postava, a to Yorg Erinský, úplně neviditelný. Hned za oltářem zdvihá mnich poklop, pod kterým se nacházejí schody, jak tomu ostatně už u poklopů bývá. Oba teď stojí v místnosti, kde je asi deset postelí a na nich deset odpočívajících mnichů, zahloubaných do starých knih či do hry v kostky, zatímco neviditelný Yorg tiše váží každý krok, aby ani prkénko nezavrzalo. Od mnichů je Jacob veden jedinou chodbou, mnich míjí různé odbočky. Netrvá dlouho a podivná trojice vchází do strážnice, kde odpočívá pět vojáků. Všichni vstávají a volají: "Ať žije Man!". Konec dlouhé chodby je přepažen obrovskými dubovými dveřmi.

"Za těmito dveřmi najdeš onu pomoc, o kterou jsi mne žádal. Je jen na tobě ..., vlastně, uvidíš sám", promluvil klidně starý mnich. Poté co toto pronesl, mumlá podivná slova, kterým ani Jacob, ani Yorg nerozumí a dubové dveře se otevírají. Jacob vchází dovnitř, starý mnich hned za ním dubiska zavírá a pronáší opět to zvláštní zaříkání. Yorg má veliké štěstí, že nebyl přivřen mezi veřeje, když se doslova rval škvírou za krollem. Yorg zapaluje lucernu a oba si to šlapou dál chodbou a cesta je vede o několik pater níž. Chvíli se motají podivně vedenými chodbami v podzemí, až narazili na obrovské dveře. Otevírají je a v očích obou dobrodruhů se zračí příšerný úlek. Před nimi stojí tváří v tvář obrovský krab, stejný, jako ve svatyni, jenže o poznání živější. "Tfuj", odplivuje si Jacob, "To sem se lek". Okamžitě však podniká proti hnusnému stvoření výpad. Rozumí se samo sebou, že ani Yorg ani chvilku neváhá a vrhá se na kraba. Boj je tvrdý, ale Jacob i Yorg z něj vycházejí jako vítězové, byť s pomačkanou zbrojí. Oba přátelé se vydávají dál chodbou. Čím dál se vzdalují od posledního schodiště, tím větší zápach vládne ponurým zákoutím chrámového sklepení. Najednou se před dobrodruhy otevírá místnost a v ní stojí a upřeně hledí směrem, kde byli oni, druhý krab. V tom okamžiku se na něj Jacob s Yorgem opět vrhají a sekají hlava nehlava, jak to nejlépe dovedou. Boj je krátký a úspěšný. Po ujištění, že zde již nikdo nežije a Jacobovi nemá tedy kdo pomoci, vracejí se hrdinové nasupeně zpátky k dubovým vratům, kde se snaží zcela pochopitelně dostat ven. Mlátí do dveří mozolnatými pěstmi, snaží se je vyrazit, ale nic není platné. Prostě, kvalitní dveře.

Uběhlo mnoho času a dva z Nurnských už ztráceli veškerou naději, když tu najednou uslyšeli lidské kroky. To přichází starý mnich se svými žoldáky. Manův služebník pokládá ucho na dveře a ptá se tvrdým hlasem: "Co chceš, ty bídný červe? Myslel sis, Ušoune, že ti budu já, Olig, pomáhat? Budeš obětován!". Poté, co plivl jedovatou slinu, vyslovuje ještě kouzelnou větu na otevírání zámku u dveří. Stráže otevírají obě křídla brány, berou Jacoba za předloktí a vlečou jej do nejbližší kobky. Olig je následuje, ale nejde až dovnitř. Toho využívá Yorg, jenž se opět předtím zneviditelnil, a tvrdou, mířenou střelou zabíjí tohoto proradného mnicha. Mezi žoldáky nastává rázem zmatek, a tak jsou všichni mrtvi dřív, než stačili vůbec něco podniknout. V nastálém tichu si Jacob všímá jakéhosi sténání z jedné z cel. Vyráží tedy s Yorgem mříž a v rohu místnůstky oba přátelé nalézají schoulenou malou postavu. "To vypadá na hobita", pronesl Yorg. "Ano, jsem hobit, jmenuji se Bren a jsem družiník krále Gorna ze země Wenaren. A kdo jste vy, že jste pozabíjeli stráže?", promlouvá tichým hlasem hobit. "Teď není čas na babské tlachy, jen ti prozradím, že se nám do rukou dostal tvůj list králi Gornovi a máme tady ještě nějaký nevyřízený účty. Ale teď fofrem pryč, co nevidět můžou přijít další žoldáci, a to by už nemuselo dopadnout dobře. Musíme se dostat na volné prostranství, odtamtud už nebude problém pláchnout", chvatně šeptá Jacob a Yorg se k němu hned přidává: "Musíme zpátky do obřadní síně". Chodec Yorg se díky svému kouzelnému brnění stává opět neviditelným a všichni tři se vydávají zpět. Strážní místností procházejí bez problémů. V místnosti, kde se nacházeli mniši, všichni spí, takže ani tady se štvanců nikdo na nic neptá. V obřadního sálu však vzbudili Yorg, Jacob a Bren pozornost ostřížích zraků stráží. Ty hned tropí poplach. Na všech stranách se začínají rojit žoldáci a mniši, takže Jacob Rugornský nečeká, až zahřmí, chytá vykuleného Brena za límec a pomocí nekalých schopností svého opasku vzlétá s hobitem nad zem. Létající opasek, který Jacobovi už několikrát dobře posloužil, sice není určen k dopravě dvou osob, a tak jej neúměrné zatížení zpočátku trochu táhne k zemi, ale po chvíli si dává říct a Jacob, s Brenem v náručí, prolétají zavřeným mozaikovým oknem v jižní stěně svatyně. Mniši strašně klejí nad útěkem vězně a škodou z rozbitého okna, zatímco barevné střípky z mozaiky dopadají všude kolem. Yorg využívá poplachu a v klidu a pohodě opouští chrám a odebírá se ven před tygří tlamu, kde potkává ostatní. "Jacob na nás bude čekat v jeskyni obrů", říká Yorg úsečně a dává se do klusu. Ostatní ho následují.

Družinictvo doklusalo do jeskyně, kde už všichni vidí, že Jacob vede s prťavým Brenem dlouhý rozhovor. "Dozvěděl jsem se od Brena, že prý nějací mniši nesouhlasili s Oligem a utekli do Temného hvozdu. Teď tam žijí kdesi na jezeře. Tam bychom se měli vydat a zjistit od nich něco víc", praví, jak nejlépe umí, Jacob. "Já, Erlanth, s Jacobem souhlasím", vyjadřuje se tichý elf kouzelník. "Dobrá, koneckonců je to docela dobrý nápad a cestou nám budete vyprávět, jak se vám podařilo zachránit tohoto hobita", souká ze sebe vůdce Krak Álfheimský.

K jezeru Nurnští dorážejí až za šera a jen bystré oči hobita Barnabáše v husté mlze objevují ostrov na jezeře a na něm jakýsi příbytek. "Tam jistě bude někdo žít, třebas zrovna nějaký ten mnich", šeptá nadšeně Barnabáš Čipera a je pyšný, že chatrč objevil jako první. "Hošku, řekl bych to samý", potvrzuje Bárnyho pozorování Gawaine z Ellienu. Nurnští staví provizorní vor a plaví se na břeh ostrůvku. "Buďte pozdraveni, přátelé, kteří tady žijete", koktá ze sebe Krak. Z chýše se vykulhala postava, zahalená do mnišského roucha. "Co potřebujete, že vyrušujete takle pozdě?", hartusí muž. "Potřebujeme pomoc. Hledáme nějaké mnichy, kteří utekli z chrámu v Tygřích horách. Nevíš o nich?", táže se zdvořile Corey Kall. "Já sám jsem utekl. V čem vám mohu pomoci, pánové?", podává odpověď mnich. "Potřebovali bychom vědět, kdo všechno stojí za sektou víry v toho povedeného boha Mana", pokládá svou otázku Corey. "Vím jen, že je to spolek tří lidí. Jeden je velký mnich Olig, druhý je králův pobočník a rádce Kren. O tom třetím nevím vůbec nic. Mohu vám ale doporučit jednoho muže, který bydlí v lese, kousek na sever od jezera. Ten se živí tím, že dokáže přečíst lidskou minulost, přítomnost a vyjevit i budoucnost. Je opravdu velmi moudrý a jestli budete chtít, tak vás tam mohu zavést", pronáší svou dlouhou řeč mnich a usazuje se na lavičce u chýše, jelikož ho začaly zřejmě bolet nohy. "Jestli to myslíš vážně, tak to bychom tvé nabídky rádi využili. A na cestu bychom se mohli vydat nejlépe hned teď", využívá mnichovy nabídky rozhodným hlasem Krak, vůdce této družiny. "Dobrá, vezmu si jen svou hůl a můžeme vyrazit. Cesta není dlouhá", pronáší v naprostém klidu starý mnich, kterého už nohy zřejmě přestaly bolet.

Mnich vede chřestící družinu různými pěšinami až na velikou louce, na které se tyčí malá usedlost, obehnaná palisádou. Poutníci cupitají až k bráně a Jacob na ní buší jílcem meče tak mocně, že by to probudilo snad i mrtvého. V tom okamžiku se otevírá okýnko ve dveřích a v něm se objevuje orčí hlava. "Co chcete, vždyť slunce ještě není na nebi?! Počkejte si, až vyjde nový den", vykřikuje na Nurnské rozespalý ork. Mnich vystupuje do popředí a pronáší: "Chceme mluvit s tvým pánem v neodkladné věci". "Jo, to seš ty, mnichu. Já sem tě mezi těma otrhancema neviděl. Pustím vás dovnitř, ale stejně budete muset počkat, až se můj pán probudí. Dal nám přísný zákaz jej dnešní noci budit. Díval se totiž dlouho přes půlnoc do svojí magické koule a šel spát velice unaven", prohazuje již klidnějším tónem ork. "Doufám, že tvůj pán nevstává až na oběd", říká trochu neklidně Corey. "Né, nebojte se, už začíná svítat a pán má ve zvyku vstávat velice brzo". Nurnští si sedají na dlažbu nádvoří a krátí si dlouhou chvíli vyprávěním příběhů ze svých mladých let. Corey dává k lepšímu některé obzvláště vypečené historky z arény, kde jako otrok pomáhal vynášet mrtvoly z kolbiště. "To mi eště tehdá říkali Achmede", rozkládá Corey, řečený Řemdihák. "A jednou sme byli s ostatníma votrokama zavřený v jednom domě. A hned vedle tam bydlelo asi půl druhýho tuctu harémovejch tanečnic a ...". V tu chvíli je pikantní Coreyova historka přerušena otevíráním dveří. "Co to má znamenat? Kdo jste a co zde pohledáváte?", rozčiluje se jakýsi muž ode dveří. "To je náš pán", potichu zasténal ork a klidí se z dohledu. "Talesi, tito muži potřebují tvou pomoc", uklidňuje rozespalého alchymistu mnich. "Jo, ty seš tady s nima, mnichu?! Tak to je jiná. Pojďte dovnitř a posaďte se, já se zatím trochu upravím a nasnídám", pronáší již klidně muž v noční košili. "No, slunce už vystoupilo na nebeský žebřík, a tak si to namířím zpátky domů, dospat dnešní noc. Měj se, Talesi, a pozdravuj svou ženu. A vám všem, Nurnští, přeji mnoho štěstí", kyne na rozloučenou mnich a vydává se směrem k domovu.

"Takže, jak vám mohu pomoci?", ptá se Tales Nurnských. "Jistě víte něco o různých problémech, které tato země má. My jsme do toho spadli úplnou náhodou a slíbili jsme nějakým lidem, že se s tím pokusíme něco udělat. Vás se chceme zeptat, zdali nevíte něco o třetím muži z toho zapráskaného spolku Tří? My víme zatím o pobočníkovi krále Krenovi, dále o mnichovi Oligovi, který je tedy jen tak mimochodem už mrtvý, ale nemůžeme narazit na toho třetího", obšírně vykládá svoji myšlenku Gawaine z Ellienu. "Zjistím vám něco o tom třetím muži, ale bude vás to něco stát. Souhlasíte?", ptá se zvědavě Tales. "Vždyť se jedná o tvou zem. Proč tedy chceš zaplatit od nás, od těch, kteří se snaží s tím něco dělat a dělají to tedy i pro tebe?", huláká na ziskuchtivého alchymistu Krak, jako kdyby do něj někdo bodnul dýku ze zadu. Nutno dodat, že to od Álfheimovce byl spíše herecký výkon a že Nurnští s poplatkem počítali a údiv nad nedostatkem vlasteneckých citů pouze předstírali. Zadarmo přece ani lampa nesvítí. "To víte, já se tímhle živím a taky mi je tak trochu jedno, co se tady v té zemi děje. Sem se zatím nikdo z nich neodvážil. To je ale teď jedno. Tedy k věci. Chcete o tom třetím něco vědět nebo ne? Cena bude dvě stě zlatých", odpovídá Krakovi zaměstnavatel orků s naprostým klidem. "Ale to víte, že jo. Krak je prostě jenom zmatenej", říká Yorg Erinský a už sází zlaťáky na stůl. "Výborně. Já se jdu pokusit něco zjistit a o vás se zatím postará moje žena". Muž odchází a za nějaký ten čas se vrací. Sděluje Nurnským, že třetí muž se jmenuje Cilig a žije na Ostrově štěstí. Erlanth, bystrá to hlavička, se ptá, jestli není na ostrov ještě jiná cesta, než po moři. "Říkalo se, že na tento ostrov vede podzemní cesta, kterou kdysi vybudovali horští trpaslíci, kteří žili na tomto ostrově a báli se jezdit v lodích po moři. Mohu vám zjistit, kde začíná, ale to už bude za takovejch dobrejch pět set zlaťáčků", odpovídá šizuňk Tales. Družinictvo se chvíli domlouvá. "Dobrá, ale my si musíme skočit pro prachy", kýve hlavou vychytrale Krak. V tom se k jasnovidci přitáčí kroll Jacob a huhlá mu do ucha. "Můžu s tebou mluvit vosobně? Mám takříkajíc vosobní problém? ", ptá se kroll tajuplně. "Proč ne. Pojď za mnou.", praví Tales. Všichni se sice podivují, ale nechávají je jít.

"Mám problém. Brzo umřu a chtěl bych se tě zeptat, jestli nemáš nebo jestli nevíš o nějaké věci, navracející člověku život. Dám ti, co si řekneš, peníze, šperky, ženu", promlouvá zoufale Jacob, ten silný bojovník. "Já sám žádnou takovou věc nemám. Vím jen, že takové věci opravdu jsou. Mohu se zeptat vyšších sfér, otázkou je, co za to". "Řekni si, kolik zlatých chceš, a máš je mít". "Nechci zlaťáky. Máš nějakou zajímavou věc, která by se mi hodila?". "Mám pouze opasek, se kterým můžeš létat, a pak mám náramek, který ti může propůjčit na určitou dobu jinou podobu. To je vše, co mám, a od této chvíle je to všechno tvoje. Oba ty předměty ti dávám, jen mi zjisti, jestli se ta věc nachází v tomto království. Když se to povede, tak máš u mě ještě deset tisíc zlatých. Platí?". "Chceš toho sice hodně, ale za tu cenu..., platí".

Jen co se Jacob vypotácel z místnosti, kde mluvil s Talesem, zahrnují jej ostatní spoustami otázek, ale on je všechny odbývá tím, že když to vyjde, tak jim všechno dodatečně vysvětlí. Po chvíli vychází ze svého pokoje i Tales a volá k sobě Jacoba. "Zjistil jsem, že ta věc se nachází v tomto království. Viděl jsem skálu, na té skále chrám, a pak jen místnost, ve které byl stolek a na něm čelenka, kolem které byla podivná načervenalá záře. To je to, co hledáš", promlouvá k Jacobovi Tales. "Díky, a zde je to, co jsem slíbil", odepíná svůj opasek Jacob. "Těch deset tisíc tady nemám, ale můžeš si pro ně kdykoli dojet k nám, do země Gwendarron. Bydlím ve vesničce Liscannor u Nurnu", děkuje Jacob a předává opasek i náramek do Talesových rukou.

Tales a Jacob s vracejí mezi ostatní a kroll si bere stranou Yorga a vysvětluje mu situaci. "Já ti pomůžu, ale co ostatní? Musíš jim přeci něco říct, ne?", pokládá zvídavou otázku Yorg. "To už nech na mně", říká rozhodně Jacob. "Mám takovej pocit, že by některý z nich dali všechno za to, abych tu čelenku nezískal.

"Přátelé, měli bychom vyrazit, už je čas.", navrhuje Jacob. "Máš pravdu, Jacobe", přitakává mu Yorg. I ostatní souhlasí. Loučí se s tím, že se tady do tří dnů jistojistě objeví i s penězi. Tales je jde tedy vyprovodit a ještě volá na Jacoba, ať si pospíší.

Hrdinové vyrážejí směrem k jeskyni obrů do Tygřích skal. Cestou se Jacob rádoby nezúčastněně ptá ostatních, jestli by čirou náhodou nechtěli jít s ním zpět do kláštera, že si tam musí něco moc nutného zařídit. Nedůvěřivý Krak se sice hned táže na důvod, ale na to Jacob raději neodpovídá. Mele stále dokola jenom o tom, že když s ním kamarádi půjdou, tak nechá za své mnohaleté úspory postavit v Liscannoru velkou hospodu, aby se už nemuselo jezdit do Nurnu nebo popíjet po sklepích. To už se některým zamlouvá, ale stále družiníci se stále nezdají být dostatečně přesvědčeni. Na to Yorg pronáší, že tam tedy půjde sám, protože to jistě bude bezpečnější, jelikož může udělat čáry máry fuk a stát se neviditelným. Jacob je chvíli proti, ovšem nakonec souhlasí. Tento návrh se těší velké oblibě a přízni, jelikož zbytek chrabrých gwendarroňanů nemusí nasazovat tolik vzácné krky při Jacobově soukromé pochůzce, a tak se tedy Yorgův zbrklý plán uskutečňuje. Ještě před chodcovým odchodem se Nurnští umlouvají na tom, že nejlépe udělají, když nebudou dělat vůbec nic a na erinského reka tady prostě počkají. "Je tady celkem útulno, ty zbytky obrů jsme už vymetli, tak co", uzavírá debatu elf Krak. Všem, kteří zůstali, však nadále vrtá hlavou, co je s tím Jacobem tak divného a proč se vším dělá takové tajnosti.

Neviditelný Yorg se do chrámu vplazil právě před začátkem bohoslužby. Nějaký mnich si zrovna u obětního stolce, na kterém leží muž se zakrytou tváří, upravovuje šerpu a čeká, až se všichni věřící usadí. Yorg nemíní ztrácet čas a zatím se rozhlíží kolem. Poblíž stolce nalézá místnost, která slouží jistě jako šatna a ze které vedou dveře ven z chrámu. "Tudy se potom pokusím utéct", špitá si v duchu Yorg Erinský a v rychlosti místnost prohledává. Po čelence, vracející život, však ani stopy. Po skončení zevrubné prohlídky zjišťuje, že obřad právě začal a celým chrámem se line monotónní hlas. "Kruci, kluci, tenhle hlas jsem už někde slyšel", škrábe se Yorg na hlavě a nemůže si vybavit, komu hlas patří. Vychází tedy potichu z šatny ven a hned je mu všechno jasné. S úlekem pozoruje tělo na obětním stole a poznává hlavu jednoho z Manových mnichů, Oliga. Potom si lépe všímá postavy, která stojí před stolem. Je to muž, jenž nad hlavou mává zlatou čelenkou a vypráví ponurý a z velké části smyšlený příběh o násilném zabití mnicha Oliga, které přičítal jakémusi chlupatému krollovi. "Naštěstí si Man tuto smrt nepřál a seslal mi tuto čelenku, bezmeg to mocný, aby vrátila život našemu učiteli a dobrému příteli Oligovi", hřímá zlostně ten povědomý hlas. Fanatici naslouchají bez hlesu a v jejich očích se zračí skálopevná oddanost Manovým pohlavárům. Neviditelný Yorg se mezitím potichu doplížil až do míst, odkud konečně uviděl postavě do tváře. "Kren, u všech ďasů, to je přece Kren", mumlá nenávistně Yorg, který poznal králova povedeného rádce. "Ožij, příteli a bratře!", vzkřikl Kren mocná slova a už už se chystá nasadit čelenku na Oligovu hlavu. V tu ránu po něm skáče Yorg, rve mu čelenku z rukou, a než se překvapený Kren může vůbec vzpamatovat, je hraničář ten tam. Yorgovo kouzlo neviditelnosti ovšem následkem prudkého pohybu přestává účinkovat a za nešťastným chodcem propuká všeobecná vřava. "Zase ten zmetek. Zůstaňte všichni zde, jen žoldáci ven. Horane, okamžitě za mnou", řve rozzuřeně Kren, který poznal Yorga. Není divu, že na něj od posledního setkání nezapomněl. Ty rány se mu hojily moc špatně. Se bojovníkem, barbarem Horanem, vyrážejí ze dveří a jímají se Yorga stíhat. To je ovšem nelehký úkol, neboť, jak je známo, Yorg je nejrychlejším běžcem v Liscannoru a svými výkony udivuje davy i na každoročním nurnském setkání běžců pod názvem Přes náměstí a zpátky.

Není tedy divu, že za chvíli začíná Horan zaostávat. Yorg, o jehož botách z liščí kůže se povídá, že jsou k nezaplacení, si to namířil přímo k východu z chrámu, k Tygří tlamě. Nehledě na Krena, který i ve svém dlouhém černém plášti udržuje docela slušné tempo, se chodec ještě ve vnitřní zahradě chrámu vyhýbá lítému vlkovi, který po něm seknul tesáky, a v přední zahradě probíhá hloučkem chrámových strážných. Yorg jen sykl zlostí, když po něm jeden z žoldáků sekl mečem, ale vzhledem k okolnostem, jimiž je hlavně přesila tisíc k jednomu a čelenka pro napůl mrtvého přítele Jacoba, může jen zatnout zuby a pelášit dál. Přes hlavní bránu, kterou mu přibuchují před nosem, se sice hravě teleportuje, ale když se na schodech, vedoucích k Tygří tlamě, ohlíží, vidí rozlíceného Krena a za ním supícího barbařího vytrvalce Horana. "Jenom dva, ale ještě nemám vyhráno", brumlá si Yorg pod vousiska a uhání k jeskyni obrů, kde na něj čeká pomoc a spása. "Zbývá posledních pár mil, než mi pomohou ostatní. Hlavně tam musí být Jacob, aby si to vyřídil s tím svalovcem. S tím to nebude nikterak lehké", uvažuje ještě pro sebe erinský přeborník v přespolním běhu a do běhu vkládá všechny své síly.

Doběhl konečně pod skálu, kde se nachází jeskyně. "Na pomóóc!", řve z plných, notně udýchaných plic. V tu ránu sbíhá dolů Jacob, právě včas, aby se postavil po Yorgově boku Krenovi a Horanovi. Jacob se vrhá vstříc barbarovi a Yorg Krenovi. "Musím vyklidit pole, Jacobe, jinak tady zakapu a ti mizerové dostanou čelenku zpátky", vykřiuje Yorg s šíleným výrazem v obličeji, když odvrátil silný úder Krenova meče. "Dobře, vypadni odsaď. Já se je pokusim zadržet oba". Několika hlavám, které z římsy od obří jeskyně zvědavě prohlížely bitku se naskytl pohled na to, kterak se Yorg otočil, vzal nohy na ramena a teď se pokouší dostat po římse, vedoucí po obvodu kuželovitého kopce, do jeskyně za ostatními. Nurnští nahoře přestávají lelkovat a zahajují přípravy k odražení útoku. Hned na to Jacob skáče na Krena tak, že se tomu merionskému bídákovi, jenž ani na chvilku nepřestává jít Yorgovi po krku, podlamují nohy nohy a oba dva se válí v klubku na zemi. Yorgovi získává mírný náskok. "Horane, už ho sakra zabij, ty hovado! Já musim za tím parchantem, co má tu čelenku", nepříčetně uděluje rozkazy Kren, vymotává se z hory krollího masa a plechu a rozebíhá se znovu za Yorgem na římsu. Horan na slovo uposlechl rozkazu svého pána a vkládá do svých útoků opravdu vše. I Jacob z Rugornu dává do boje všechny své poslední síly, řve jako tygr, ale nakonec podléhá větší síle. Hromada plechu a masa se znovu kácí k zemi. Barbar Horan se na nic neohlíží a běží za svým pánem Krenem.

Když si liscannorská záloha v jeskyni všimla, že se boj bude přesouvat k nim a že Jacob je opět mrtev, počínají někteří vymýšlet, jak merionské padouchy zastavit. Někteří ovšem zase myslí na to, kterak se nejlépe zdekovat. Gawaine a Arrawn nemíní v žádném případě riskovat to nejcennější, co mají, a z římsy spouštějí poctivý konopný provaz. A tak, zatímco si to Kren s Horanem metelí po římse nahoru, se tito dva slaňují dolů a zalézají za první příhodnou skálu. Ti, kdo se nebáli vytrvat nahoře, mají před sebou těžké chvilky. Torp, hned jak je mu dáno zpozorovat pot na Yorgově čele a veliké krvavé rány po celém těle, nabíjí okamžitě svou kuši, připravuje si k ruce bomby a vyčkává, až se nějaký mizera objeví v jeho zorném poli. Barnabáš Čipera zaujímá také polohu vhodnou ke střelbě a ještě drží zapálenou pochodeň. To proto, aby bylo čím odpálit Katzbalgerovy bomby. Corey i Erlanth se také původně chtěli podílet na bitce pod římsou, ale silně je zarazila nečekaná prudkost bojů, a tak raději takticky vyčkávají v závětří výsledek řeže. Ani tam však nejsou v bezpečí a po té, co kolem nich proběhl zchvácený Yorg z Erinu, dávají se na rychlý ústup. Nejsou však zdaleka tak rychlí, jako přeborník Yorg a trénovaný rádce Kren. Kren v chodcových patách do obou strčil takovou silou, že se kutálejí ze stráně a jsou odření po celém těle. Dostávají se však mimo smrtelné nebezpečí, a to je v této chvíli rozhodně to hlavní.

Yorg konečně doběhl k jeskyni, zavrtané do skály ve dvacetisáhové výšce, a teď přeskakuje hromadu bomb, navršenou kutivým Torpem Katzbalgerem. Barnabáš z Tiklu ji okamžitě podpaluje svou pochodní a Torp jej kryje palbou ze své věhlasné dvouranné kuše. Ohlušující výbuch, který by kdekomu alespoň pořádně pocuchal nervy, Krena ani v nejmenším nezastavuje a ten stále sleduje Yorga s jediným cílem, s cílem zabít. Yorg se v poslední naděj vrhá ke konopnému lanu, jež tam zavěsili při svém kvapném útěku Gawaine s Arrawnen, a snaží se také slanit dolů. Kren se zastavuje, mocně se soustředí a temně pronáší strašné zaklínadlo. Yorg pociťuje tuhnutí ve svalech a s hrůzou mu probleskává hlavou, že se nemůže hýbat. Lano se mu vysmeklo z ruky a Yorg padá z dvaceti sáhů na zem. Tenhle pád z něj doslova vyráží život. To již vypustili své šípy Torp i Barny a Kren, merionský houževnatec, padá mrtev, černý plášť rozervaný na cáry. V tom okamžení na scénu vybíhá rozzuřený Horan. Torp i Barny vypálili svoji salvu a půtkami zocelený chlap už stojí u nich. Nemešká a vší silou seká mečem po statečném Torpovi. Kudůk se kymácí ze strany na stranu jako opilý námořník, ale stojí dále na svých. Následuje Barnabášovo mrštné vržení svých ostrých dýk a Horan též padá mrtev do prachu.

Vzduchem zazněl vítězný pokřik statečných druhů a zbytek Nurnských, poschovávaný po skalních puklinách, vylézá ze svých narychlo hledaných skrýší. Někteří obětavci odtahují do ústraní Yorga a debatují u něj, co nyní podniknou. Po malé chvilce doráží i zakrvácený Jacob, který teď ani po smrti neměl pokoj, lehá si znaveně vedle Yorga a sundavá si prsten, který mu dodával potřebnou energii. Jeho tělo začíná pomalu chladnout. Nyní má družina před sebou opravdu těžké rozhodnutí. Oživit Yorga, nebo Jacoba, anebo si tu čelenku, co prý život dává, nechat na pozdější dobu? Po dlouhém debatování rozhoduje těsná většina, že čelenka bude nasazena Jacobovi, jakožto největšímu z bijců, a Yorg že dostane ten prsten, jenž až do této chvíle udržoval mrtvého Jacoba při poněkud pochybném životě. Oba vstávají a děkují. Je jisté, že více děkuje Jacob, a to Yorgovi. "Pokrytec", pomyslel si Erlanth, muž který vidí do myslí mnoha lidí. "Kdyby mu byl opravdu tak zavázán, nasadil by mu čelenku sám, rovnou. A nedělal by ze sebe mrtvolu a nenechal by rozhodovat ostatní. Měl teď vlastně možnost získat svůj život za život přítele. A využil toho. To by mě zajímalo, jestli si byl opravdu tak jist, že bude oživen on. Každopádně riskoval". Takovéhle myšlenky se honí v hlavách krajně rozrušených Nurnských hrdinů. Nejzamlklejší ze všech je pochopitelně Yorg, který má starost, aby stihl ještě dojet do Liscannoru a popatřit na domov, než zemře. Nurnští ještě z obřích pytlů vyzvedávají peníze pro Talese, obírají mrtvé, v čemž se zvláště vyznamenávají Krak a Arrawn, a vydávají se k Talesovi.

Hrdinové z Liscannoru dorážejí k Talesově tvrzi v době, když se chystal do své postele. "Buďte pozdraveni, nesete peníze? A jak jsi dopadl ty, Jacobe?", hned se vyptává alchymista Tales. "Peníze máme a já, já jsem dopadl velice dobře. Můj přítel má ale stejný problém, jako já předtím", říká zarmouceně Jacob. "Hmm, hmm, to je zlé. Žádný jiný předmět pro navrácení života jsem ale už ve svých vizích nespatřil", odpovídá na ještě nepoloženou otázku Tales.

"Jestli máte peníze, tak vězte, že tajná štola na Ostrov štěstí začíná ve skalách na severozápadě naší země. Přesně tady", zapíchl věkovitý chlap z tvrze svůj prst na mapu. "Musím vás ještě varovat. Ta štola začíná ve veliké jeskyni, v které má svůj pelech medvěd", dává poslední dobrou radu moudrý Tales.

"No, myslím, že vyrazíme ještě dnes, abychom to měli brzo za sebou. Co vy na to?", ptá se nesměle Arrawn. Všichni souhlasí a vydávají se hned na cestu. Tales jim mávál z okna a na Jacoba ještě křičí: "Tak mě brzy čekej, přijdu si pro ty zlaťáky!".

Nurnští si to táhnou skalami, rozeklané štíty a pěšiny mezi nimi se jim zdají být jako veliké bludiště. Bloudí a tráví zde mnoho drahocenného času, ale díky Arrawnovi a Yorgovi, dvěma hraničářům, kteří nakonec správný směr nalézají a jdou podle stop najisto, objevují medvěda a s ním i hledanou jeskyni. Boj s medvědem je sice tvrdý, ale krátký. Šelma z tohoto boje nemohla vyjít jako vítěz. Stačilo pár dobře mířených ran a medvěd se tu válí mrtev. Někteří si v jeho krvi ještě namáčejí magické prteny proti upírům se slovy: "Mohlo by se to hodit, člověk nikdy neví, kde se ta potvora objeví". Potom dochází k prohledávání jeskyně a k následnému objevení malých, sotva půlsáhových dveří, které se zakrátko pod náporem svalnatých paží se skřípotem otevírají. Nurnským ovívá tváře zápach zatuchlého slaného vzduchu. Vcházejí dovnitř trochu s obavami, ale po pár mílích nabývají někteří ostřílení hoši svého klidu. Podzemní chodba je prázdná.

Minul nějaký čas a po dlouhém pochodu hrdinové zabředli do labyrintu chodeb a sálů, v nichž si museli cestu prorazit mečem. A na samém konci se pojednou ocitají přede dveřmi. "Mohli by tady být nemrtví. Radši se podívej na Morgrist, Jacobe", radí zkušený Torp, neboť dobře ví, že Morgrist je čepel proti nemrtvým, a jako taková obyčejně září, vycítí-li jejich nevítanou přítomnost. Jacob vytahuje z pochvy onen zmíněný kus ušlechtilé oceli, slavný toť meč, a opravdu. Morgrist plane jasným svitem. "Nemrtví!", zvolávají Nurnští jako jeden muž. "Přečtu teď svitek, chránící dobré poutníky před výtvory černé magie a pak vtrhneme dovnitř. Co vy na to?", ptá se Torp a nabíjí svou kuši. Všichni souhlasí a po přečtení svitku otevírají dveře a vtrhávají dovnitř. Před sebou vidí znetvořené lidské postavy, připomínající spíše divou zvěř. "Ghúlové!", vykřikl Yorg a střílí své smrtonosné kalené šípy. Za chvilku je po boji a Nurnští jdou dál. Z páchnoucí ghúlí kobky otevírají jediné dveře a před nimi se, až je to k neuvěření, objevuje chodba s dalšími dvěma dveřmi. "Tak kudy?", pokrčil rameny se Jacob a kýve ušatou hlavou na Kraka. "Nenechával bych za sebou neprobádaná místa, a proto velím doprava", rozhoduje rázně Krak. Jacob otevírá dveře a vstoupuje do tmavého sálu. Uprostřed se vznáší duch, bytost nečistá a obávaná. Naštěstí Nurnským ještě působí Katzbyho svitek proti nemrtvým a není tedy pro ně žádnou překážkou se s duchem vypořádat po svém a pokračovat dál. Najednou ti v předních řadách uslyšeli výkřik strachu. To Gawaine a Arrawn nenásledovali své druhy, šli na vlastní pěst do levých dveří a tam se propadli chatrnou podlahou o několik sáhů níž. Když zažehli pochodeň, zjistili, že na haldách suti leží kostra muže, ověšená krásným náhrdelníkem a s vykládaným masivním prstenem na kostnaté ruce. Rychle všechno zlato schovávají do svých toren a začínají volat o pomoc. Znenadání se ale Gawaine začíná svíjet v křečích na zemi. Když po chvíli bolest ustává, s klením vstává, ale do smíchu mu není. Nahoře vykoukla ježatá hlava vůdce Kraka. "Jak to, že jste se od všech odpojili a šli na vlastní pěst?! Tomu se teda u nás v Álfheimu říká zrada". Gawaine však nedbá Krakova hulákání a žadoní: "Honem nás, prosím, vytáhněte, jsou tady tajné dveře", snažíl se volat co nejpřesvědčivěji, ale jeho slova jaksi ztrácejí smyslu. Je vidět, že ještě potlačuje palčivou bolest. Krak dává příkaz k vytažení nezbedníků. Kouzelník Erlanth, který se vytahování neúčastní, v rohu blekotá něco o tom, že má divný pocit. Nikdo mu nevěnuje mnoho pozornosti, protože s vytahováním těch dvou je práce až nad hlavu. Ale Erlanthův pocit už dostává zcela přesné rozměry. "Pozor, nad Gawainem je hrůza!", varuje Erlanth tak, že se všichni lekají jen toho, jak mocně zařval. Gawaine je stále blíže smrti, protože hrůza, lačná a nelítostná, bryskně útočí, ale naštěstí se společnými silami daří nebezpečný úkaz zlikvidovat a Gawaina tak zachránit před naprostým zešílením. "Kraku, žádné dveře tam nejsou. Chtěl jsem jen, aby jste nás tam nenechli, ale omlouvám se za to", pronáší Gawaine s úsměvem ve tváři. Krak chvíli přemýšlí a potom praví: "Gawaine a Arrawne, kárám vás za vaše chování k družině!". "Hmm...". "Jdeme dál!", rozkazuje Krak, vůdce bez autority, a celá družina se vydává na pochod dál nevlídným podzemím.

"Aj, kruci, Morgrist září, opět nemrtví", skřípe zuby Jacob. "Torpe, máš ještě nějakej svitek?", ptá se vážně Yorg. "Ale jó, nějakej by se tu ještě našel. Tak jdem", tahá Torp svitek a na místě louská jeho kostrbaté písmo. Jacob otevírá dřevěné dveře a zůstává na místě jako přibitý. "Co je ti, Jacobe, běž dál", pošťouchl Torp Jacoba, aby se dostal do prostoru, z kterého by mohl střílet. "Nemůže, jsou tady mumie a on nevydržel ten strašnej pohled", prohazuje Yorg na půl úst mezi dvěma výstřely. A to i jiní členové družiny, kteří pohlédli do uhrančivých očí mumií zůstávají ve strnulých pózách. "Budu házet láhve s volejem. Zatím vytáhni někomu pochodeň z torny", huláká Yorg Erinský a metá první lahví po nejbližší nestvůře. Sklo se rozlétlo na všechny strany a olej vytekl. "Dobrej zásah, Yorgu", hodnotí zásah Torp a podává Yorgovi zapálenou pochodeň. Ten s ní metá obdobně jako předtím s olejem a mumie je rázem v jednom plameni. Potom tam nurnští paliči už jen házejí oleje, aby podporovali oheň. Za chvíli je celá půlka místnosti jako na polích za Nurnem ve výroční den pálení čarodějnic a nemrtví se tam vesele škvaří. Potom si zbytek družiny sedá na teplou podlahu, hřeje si nastydlé ledviny a čeká, až ochromení kamarádů pomine.

"Už by ta cesta mohla skončit, jdeme pěkně dlouho", zapřemýšlel nahlas Corey. "Morgrist stále září, připravme se", upozorňuje Jacob s mírným strachem v hlase. A opravdu, Nurnští hrdinové stojí tváří v tvář muži, který je celý v černém, jen obličej má úplně bílý. Jeho vlasy jsou pečlivě uhlazené na pěšinku uprostřed. "Ha, takovej slizoun mi někoho připomíná, ale mám už starou, mnohokrát zraněnou hlavu a nemůžu si vzpomenout", hodnotí muže Jacob. "Vždyť to je upír, ty troubo", skoro neslyšně povídá chodec Yorg. "Buďte pozdraveni, chlapci", krásně se na ně usmívá muž s pěšinkou uprostřed. "Hele tady jsou dvoje dveře a před jedněma stojí. Zkusíme ty druhý", rozhoduje Jacob a pomalu se šine ke dveřím, chráněn účinky magického svitku z Torpovy alchymistické brašničky. Ostatní ho následují, ale ani na chvíli nespouštějí oči z upíra. Jacob otevírá a vstupuje za dveře. Hrdinové kráčejí pár sáhů chodbou a vstupují do malé kobky, kde se jsou dvě rakve plné krve. Jacob už dlouho nebyl na záchodě, a tak si to dopřává kýžené úlevy tady, se vší parádou kolem. Okamžitě sundavá kalhoty a dělá potřebu do jedné rakve. Má od toho sice zadek celý od krve, ale to mu vůbec nevadí. S Yorgem a Coreyem ještě močí do rakví, asi proto, aby tři druzi vyprovokovali pochybného upíra k útoku. A opravdu, ulízanec šílí vzteky a špičaté trojky se mu zlostí zatřásly. Jeho podmanivý pohled sklouzl na Jacoba. Krollovo chování se rázem mění a dává Torpovi dobře mířenou ránu pěstí přímo mezi oči. Torp se zapotácel a pozvednul kuši. "Nech ho, je evidentně zmámenej", sráží kudůkovu zbraň v poslední chvíli Yorg. "Musíme krolla dostat pryč z pohledu toho upíra". Torp souhlasil, ač se mu to moc nezamlouvá, ta rána byla přece jenom pádná. Hrdinové se vracejí zpátky do hlavní místnosti, kde potkávají druhého z upírů. Corey se trochu strachuje, že ochranný svitek přestane působit a dojde ke krutému boji. Družiníci tedy zkoušejí různé kličky, aby se dostali za dveře, které jistě vedou ven z této zatracené cesty. S využitím válečné lsti, která dobrodruhům není cizí, se nakonec všichni šťastně dostávají kolem upírů k východu bez ztráty jediné kapky lidské krve. Pouze družinoví psi se dostali do spárů krvelačných tvorů. Dva ulízaní upíři byli na rozloučenou posměšně nazváni psojedy a družina zmizela v přítmí dalších neznámých chodeb.

Družinictvo zaráží své kroky před malými půlsáhovými dveřmi. "Já teda půjdu napřed a podívám se, jak to tam vypadá", jde omrknout situaci průzkumník Barnabáš. "Dobře, ale dej na sebe pozor", varuje vůdce Krak před nebezpečím. Za chvíli se Barnabáš vrací s očima navrch hlavy a chrlí ze sebe, že za dveřmi je obrovská jeskyně a v ní obrovský drak. "A je to v kelu. Musíme se tudy probít, jinak jsme šli zbytečně. Přece se nebudem vracet", pronáší Krak odhodlaně. "Jasně, že se probijem. Mám tady na vystřílení pár rachejtlí", s klidem prohazuje Torp a i ostatní souhlasí, že pokusí probít. Moudré hlavy dávají dohromady útočný plán a spolu s hlavami hloupějšími vyrážejí na obludu. Při pohledu na ni některým téměř doslova padá srdce do kalhot, protože vypadá opravdu děsivě, ale Jacob, zkušený muž, vše uvádí na pravou míru. "To není drak, to je tyranosaurus. Pozor, ať vás nezašlápne. Má obrovský tlapy", dává všem dobré rady kroll. Slabší nátury se trochu zarážejí, ale přesto dávají do svých úderů veškerou sílu. Tyranosaurus se silně potácí a ostře se ohání svýma prackama. Snaží se také zaútočit velikou tlamou plnou ostrých zubů. Někteří z hrdinu se oklepali, někteří zavrávorali, ale opět rubou tyranosaura svou ničící silou. Po tomto společném úderu, doprovázaném ještě sadou Torpových rachejtlí se ještěr řítí k zemi mrtev. Někteří si vyrážejí vyrazit zub na památku, z tyranosaura, pochopitelně. V dálce se objevil světlý východ z jeskyně.

Pod velením Kraka Álfheimského dochází k pečlivému a systematickému prohledávání ostrova. "V tý trávě navrhuju odpočinek k nabrání nových sil, neboť nevíme, co zlýho nás tady potká" , káže družině Krak na pláni porostlé vysokou travou a začíná vybalovat houni na spaní. Většina Nurnských souhlasí a družina uléhá ke spánku. Jen Torp a Barnabáš hlídají. Po probuzení všem oznamují, že spatřili oddíl stolinů, jak si to šine do skal. "My ale radši půjdeme na druhou stranu. Směrem k městu, tam se třeba dozvíme něco víc", ozývá se nejvíce hlasů.

Na cestě k městu narážejí poutníci z Gwendarronu na jezero. To už je tma jak v ranci a Corey volá: "Podívejte, na tom jezeře je ostrůvek a na tom ostrůvku světélko, jakoby z okna. Tam bysme se mohli juknout, né?". "Správně, Coreyi, správně, to bysme mohli", potvrzuje kouzelník Erlanth. "Hele, tady je lodička", volá Barnabáš a čile ji vytahuje z úkrytu ve křoví. Nurnští se naloďují.

Uběhlo vcelku dost času, protože plavba na ostrov se musela uskutečnit dvakrát. Družiníků je totiž jako psů a loďka je chudičká a malá. Na ostrově dochází k bouřlivé debatě o dalším postupu, protože Krak je neschopný předák, a proto úplně k ničemu. "Navrhuju tam vlítnout a povraždit všechno živý", prohlašuje Barnabáš, který má občas sice šílené nápady, ale nemyslí to zle. Teď zůstává nepochopen a jeho návrh je zamítnut. Nakonec se všichni dohadují na tom, že tam vyšlou dva dobrovolníky a ti připraví půdu pro příchod ostatních. Pro tento úkol jsou vybráni Barnabáš Čipera z Tiklu a Yorg z Erinu. Oba dva se vydávají ihned na cestu. Dvojice přátel doráží ke kamennému domu a hned si to míří k oknu. Barnabášova nečesaná hlava nakukuje dovnitř a vidí dva chlapíky, jak sedí u stolu a hrají karty. "Jdem požádat o noclech, neb jsme ztroskotali u břehů ostrova a dostali jsme se až sem podle světla z okna", vymýšlí si důvod návštěvy přemýšlivý Yorg. Barny přitakává a jde vzít za kliku.

Buch, buch, buch, buší Barnabáš hobití pěstičkou na dubové dveře. Jsou slyšet šouravé kroky a odšupování závory. Upravený muž, zahalený v plášti, zdraví poutníky vlídným hlasem, a ptá se, co potřebují. Barnabáš Tikelský dává třesoucím se hlasem v odpověď přesně to, na čem se před tím s chodcem domluvili. Muž kýve a zve je pohostinně dál. Hrdinové vcházejí sice trochu s obavami, ale postupem času se uklidňují natolik, že i nabídnuté jídlo a pití s chutí jedí a pijí. "Támhle se můžete pro dnešek vyspat", ukazuje ten muž, jenž spíše vypadá na sluhu nebo komorníka, na veliká křesla v místnosti s krbem. Yorg s Barnabášem si ještě chvíli naoko vyprávějí o svém ztroskotání a jak jsou nešťastní z toho, že jejich přátele zřejmě odnesla voda a už je nikdy neuvidí, ale potom se jdou stulit do křesel, přikrývají se plášti. Usíná ale pouze Barnabáš, Yorg raději hlídá a dívá se do okna, jestli neuvidí své přátele.

Ostatní Nurnští se zatím doplazili pod okno domu a tu vidí, jak Barnabáš spí a Yorg na ně dělá posunky, že je všechno v pořádku. Rozhodují se, že půjdou také zaklepat a žádat o přístřeší a nocleh. Svorně buší na dveře a přichází jim otevřít stejný muž, jako Barnymu s Yorgem. Táže se, zdali také patří k těm dvěma ztroskotancům a podrobně popisuje Yorga s Barnabášem. Oni pouze přikyvují a muž je zve dál. "Budou mít radost, že se s vámi zase uvidí. Mysleli si, že je s váma konec", říká klidným hlasem sluha. Jacob se pokouší o úsměv, ale asi se mu nepovedl, protože cítí, že do něj někdo z druhů kopl. Ten někdo byl Corey. "Jacobe, kdyby ses viděl. Ty radši nic neříkej a ani nic nenaznačuj. Bude to dobrý nejen pro tebe, ale i pro nás pro všechny", špitá jižanský válečník. Přivítání s Yorgem a tikelským zlodějem je velice srdečné a pro nezasvěcené vypadá náramně přesvědčivě. Zbytek noci je klidný, pomineme-li chrápání některých druhů.

Ráno je do růžova vyspaná družina přivítána samotným pánem domu, který je rasy kudůčí. "Krásné jitro vám přeji, přátelé. Slyšel jsem již od svých sloužících, jaká nehoda vás potkala a budu rád, když vám budu moci být nějak nápomocen. Mé jméno je Derin.", podává kudůk ruku všem popořadě. "Děkujeme za vlídné přijetí, ale myslím, že pomoct s ničím nepotřebujeme, snad jen.... Hledáme na tomto ostrově jednoho našeho přítele, jmenuje se Cilig. Nevíte o něm něco?", táže se co nejzdvořileji Erlanth. "Bohužel, ale to jméno mi nic neříká", odpovídá omluvně Derin. "Doufám, že zůstanete aspoň na oběd. Dnes budou opékaní králíci, naše specialita", ptal se všech dále. "Ale ano, to nemůžeme odmítnout", prohlašuje za všechny hladovec Krak. Oběd připravuje jakási žena, která mezi mícháním jídla chová dítko, zabalené v látkách.

"Ke stolu", ozvalo se z kuchyně. Na tento povel již všichni čekali a teď zasedají na připravená místa u stolu. Žena každému přináší veliký podnos s celým, do zlatova upečeným králíkem a je zvědavá, co budou pánové pít, zda víno či vodu. Převážná většina chce samozřejmě víno, jen Torp a Barnabáš si dávají nalít vodu. A všichni svorně baští králíčky, až se jim tváře lesknou mastnotou. Po tomto dobrém jídle a pití začíná domácí pán Derin vyprávět o jednom kudůkovi, který žil docela sám na tomto ostrově. To už ale některým dobrodruhům padá hlava únavou. Své vyprávění Derin končí tím, že ten kudůk se jmenuje Cilig a že je to on sám osobně. Tento konec však slyší pouze dva z Nurnských, a to Torp Katzbalger a Barnabáš Čipera z Tiklu, přesně ti dva, kteří se nenapájeli otráveným vínem. Ke každému hned skáčou dva sloužící s meči v rukou. Oba dva vodomilové se okamžitě vzdávají, neboť je jim jasné, že by se zřejmě neprobili. Všichni jejich přátelé spí s hlavami na stole jak batolata.

Balada o psím trusu, věrném přátelství a krutosti osudu
Jacob chrabrý z Rugornu, syn Urgolinův

Já zůstal ležet mrtev na hnoji
a kolem stovky mužů ve zbroji
se slétaly, jak mouchy na psí trus
a Nurnští byly trusem, což byl hnus

Ač do lejna když dupneš, kol je smrad,
já přesto vždycky míval Nurnské rád,
i tehdy, když jsem vraždil u hradu
a zůstal mrtev v haldě odpadu

Pak nurnský trus se změnil v smečku psí,
co k útěku své běhy obrací,
když ostré důtky pána víří prach
a protivný je cítit prašiviny pach

Rozprchli se druzi, je po kruté řeži,
jen lítý vořech Jacob na hromadě leží,
vyhaslá má bělma, schlíplé oba slechy,
hledat nový domov vydaly se blechy

Tam kdesi v dálce slunce zapadá
a Nurnským se zas zvedla nálada:
"Smrt tomu, kdo z nás nadělal psí trus!"
a kdo byl němý, přitakal svým: "Flus!"

Tu zvedl hlavu nový vůdce Krak:
"Já mstil bych se i kdybych měl jen prak!"
a ze psů, kterým rozkazují páni,
se stali muži, kteří vládnou zbraní

Když se snáší tma a stíny už se dlouží,
merionští supi nad krajinou krouží,
mrchožrouti zběhlí v půtkách o kořist,
dnem i nocí štvali nás do těchto míst

Já přiznal bych jim jedno malé plus,
ti muži měli vytříbený vkus,
když pod šaty, jež sotva byly nové,
si ukrývali pláty mitrilové

Ač navenek jen obyčejní muži,
tam uvnitř měli tlustou hroší kůži
a hroší kůže pevná je jak skála,
jen zeptejte se druida-principála

Tak zlým těm bijcům s tlustou kůží hroší
se postavili hrdí Nurnští hoši,
ze snůšky šípů otrávených jedem
se do zbabělců zapích sotva jeden

Pak slavné zbraně přiložili k dílu,
leč jejich paže neměly snad sílu,
jen žhavé jiskry dopadaly k zemi,
nad zvláštním jevem byli ohromeni

A divili se mnohdy ještě více,
ti místní lidé při plaménku svíce
snad volali své druhy z vyšších sfér
a tvory, kteří vylézají z děr

A kdyby snad ti hromotluci stáli
a s palantíry kuželky tam hráli,
by liscannorským sotva vzalo dech,
už takhle měli, řek bych, z pekla pech

Na smradlavé hroudě rozplácnutý kroll,
jeho duše bloudí, zapíjí svůj bol,
náhle slyší hlásek, žalostivá slova:
"Vrať se ještě na čas, duše Jacobova!"

Pod hnojovým ložem po pás v černé louži
Yorg se svinským krokem ke krollovi plouží,
oheň v těle křeše, v mezidobách zvrací,
přitom mocně kleje nad špinavou prací

"Kopu dní dávám ti, můj brachu",
řekl Yorg, když kroll se zvedl z prachu
a s vědomím, že smrt se nad ním sklání,
poplácal ho po rameni dlaní

"Jen šedesát dní, říkáš, krucinál?,
Snad ardasanskej duch aby to spral",
řval nevěřícně pořád dokola
kroll Jacob, teď už živá mrtvola

"Snad lektvar mít, co život by mi dal,
já umřel bych a potom zase vstal
a všechno by zas bylo, jak má být,
pak nemusel bych v hrobce rodu tlít"

Tak rozhodl se v jámě na poli,
že, ač je jenom žebrák o holi,
vše, co mu zbylo za svůj život dá
a ať mu zrádci vlezou na záda

Pak naděje mu svitla v temnotách,
skor nahatý byl, z očí zmizel strach,
když theurg mocný dal mu radu svou,
pak hnal se za ní cestou necestou

"Tobě, krolle, kape na maják!",
zařval mocně mladý vůdce Krak,
když Jacob pravil, pevný jako trám,
že dobít musí Mana víry chrám

A věrný Yorg pak přišel na pomoc,
"Jít tam sborem? To je pitomost!
Já neviděn se pokradu jak stín
a zpátky budu, než dozní tvůj rým"

"Mě snad z toho vážně trefí šlak!",
zaburácel za ním vůdce Krak
a suchou prackou otřel vlhké čelo,
jež mu v náhlém vzteku zbrunátnělo

Vždyť není lehké krotit nurnskou chásku,
tu smečku, která nezná cit a lásku,
ty líté šelmy odkojené krví,
co na svou pěst vše konají a mrví

Ač těžko dávat vůbec vůdci vinu,
když předlouho se odhodlává k činu,
pak ostatní si velí sami sobě
a spousta mužů skončí planě v hrobě

Tak nurnští hoši svalili se v rohu,
změť rukou, hlav a semtam vidět nohu
a chrápání, až hanba vůbec říkat,
když po hodině začal Erlanth kvíkat

"Hej, vzhůru, chlapci, chodec už se vrací!",
však Yorgův krok se podezřele kácí
a v jeho patách kněží víry Mana,
což pro družinu byla další rána

Yorg přiběhl,byl skoro na dva kusy,
tu potkal staré známé nurnské trusy
a jediný, kdo nechtěl v lejně klečet,
kroll Jacob, hulvát s vypůjčeným mečem

Pak rozběhl se nebožtík tam dolů
a rubal se jak s hejnem šatních molů,
leč pobít je, to byl by vskutku zázrak,
kroll-ušatec se mrtev skácel naznak

A chudák Yorg se sápal po provaze,
jenž mu někdo hodil v marné snaze,
však jeho snaha měla malý kaz,
on pustil se a přelámal si vaz

"Krucipísek, to má někdo smůlu!",
bulil Torp, že ustrnul by žulu
a smečka, která neměla kam zdrhnout
už neváhala na mnichy se vrhnout

Tu vůdce, zběhlý v okrádání koster,
nabral mocně vzduchu do svých nozder
a zachechtal se: "Chlapi, já jsem hlava!
Ta čelenka, ta jistě život dává!"

Vtom vzplála krutá hádka mezi všemi,
zda obživit, či vrátit mrtvé zemi
a smutný kroll, teď smrti snoubenec,
řek: "Tady máte prachy na věnec"


A ještě Jacob s beznadějí v hlase
prohlásil, že Krak je stejně prase
a, pravda, v trochu lstivém rozhořčení
tam v prachu skončil svoje utrpení

Dva mrtví druzi leží vedle sebe
a ztuhlá bělma měří výšku nebe,
nad nimi dravci rozdělují jeby,
svůj krutý ortel přitloukají hřeby

Sečetl vůdce druhů svých hlasy,
výsledek zkrátil, jak holič vlasy,
rozsudek vyřkl, co má se dít,
živ bude Jacob, Yorg bude hnít

Na kamenném loži leží bledý chodec,
jeho duše bloudí, zapíjí svůj konec,
náhle slyší hlásek, šeptá doslova:
"Vrať se ještě na čas, duše Yorgova!"

Na studené suti se slzami v očích
vyléčený kroll se k hraničáři stočil,
oheň v těle křeše, v mezidobách zvrací,
přitom mocně kleje nad špinavou prací

"Ještě pár dní dávám ti, můj brachu",
řekl kroll, když Yorg se zvedl z prachu
a s vědomím, že smrt se nad ním sklání,
poplácal ho po rameni dlaní

Však položme se, druzi, na otázku,
je moudré dávat vlastní život v sázku,
když na tvém hrobě bují zimolez
a po tobě neštěkne ani pes?

Všichni liscannořané jsou složeni do sklepa, který je zařízen jako mučírna a vězení dohromady. Nejhorší na tom je, že Yorgovi Erinskému byl Ciligem odebrán prsten, jenž jej udržoval při životě. Yorgovo tělo chladne a život je ten tam. Po probuzení spáči z těžkého snu, vysvětluje Torp Katzbalger, že situace není pro Nurnské společenstvo nikterak růžová, když tak hloupě naletěli tomu kojotovi Ciligovi. "A ta ženská nemůže být žádná jiná než Selvíra". Dobrodruzi hodnou chvíli sedí a přemýšlejí, co podniknou na svoji záchranu, když tu schází dolů po schodech Selvíra: "Nordane, je potřeba vynést smetí z kuchyně a nikdo jinej tady není. Já to přeci nebudu nosit. Běž, já je tady zatím pohlídám", křikla Selvíra na strážce. Nordan zmizel a Selvíra si to šine rovnou k cele a podává dovnitř nůž. "Vemte si ho a použijte jej co nejdřív. Věřte mi, jsem s vámi, nemůžu to tady už vydržet. Cilig by mě zabil, kdybych mu řekla, že chci od něj odejít". "Dobrá, uděláme, co bude v našich silách", konejší ji hodný Torp. "Můj milej malej Torpe, vždyť vona je to hrozná mrcha", praví lidumilovi z rodu Katzbalgerů udiveným tónem Gawaine. "Konec konců, je to jedno. Dala nám zbraň a myslím, že to, co řekla, je pravda", dává Torpovi za pravdu Krak Álfheimský. "Jacobe, vyrazíš tu mříž, pak se vrhneme na našeho strážného a až je všechny pobijem, tak se jí zeptáme hlavně na tu knihu. Vo tu nám jde totiž nejvíc. Na to nezapomínejte", nadhazuje plán boje Corey Kall.

Přepadení strážného proběhlo bez problémů, ale potíže se rázem dostavují v podobě tří pomocníků, kteří sbíhají dolů. Nastává zběsilý boj o život. Bojuje však pouze Jacob, který sebral meč strážnému, a Corey, který nosí dýku od Selvíry. Barnabášovi se daří proklouznout ve stínu nahoru ze sklepa, nalézt nějaké zbraně, vyjít ven a hlídat vchod. To udělal velice chytře, protože chvíli po té, co se usadil ve svém úkrytu, vychází ven Cilig s velikou tornou a šine si to pryč. Barnabáš skáče na nohy a střílí na toho padoucha. Cilig tasí svůj mečík a vrhá se do boje. Barnabáš neotálí a než má vůbec proradný kudůk příležitost zasadit hobitovi smrtící úder, posílá mu do břicha ještě jednu kalenou střelu. Zkrvavený Cilig řve bolestí a vztekem a z jeho prstenu náhle vyšlehává svazek zelených blesků. "Jau", úpí Barnabáš a mačká spoušť naposled. Na této ráně si dává záležet. A opravdu, Cilig padá do tratoliště krve. Barnabáš sbírá jeho věci a běží na pomoc svým druhům.

Ostatním se zatím podařilo získat převahu nad nepřítelem a všechny pobít. Následuje rabování domu a hledání tajných skrýší. Ve chvíli, kdy Selvíra dozvěděla o porážce Ciliga, dítě, které držela v náručí, odhazuje s odporem na zem. To dopadá na hlavičku a dává se do pláče. "Konečně se mohu zbavit toho zmetka. Takové hnusné stvoření jsem musela porodit". Všichni na tento čin hledí jako opaření. První se probírá Jacob. "Já tu ženskou zabiju. Viděli jste to? Vona upustila svoje dítě", řve nepříčetně Jacob. "Vzpomeň si na sebe, co ty děláš s dětma", hádá se Torp. "No jó, neříkám nic, když jde někdo rubat obřata mečem, ale tohle je prasárna, dyť je to její vlastní dítě!", rozčiluje se Jacob a krev mu vaří.

Hrdinové prohledávají všechno kolem a nalézají nějakou na takovou práci opravdu malou kořist. Brzy je objevena i tajná místnost, kde leží kniha K, ale zlato už žádné. Na podstavcích tu stojí dvě koule. Jedna bílá zářící. Té se dotýká Jacob, Barnabáš a Krak a v tu ránu jsou pryč. Druhá je modrá. Do té strká holí Arrawn tak nešikovně, že padá na zem a tříští se na malé kousky. Torp, Krak, Gawaine, Erlanth a Arrawn ukládají Yorga do jedné z truhlic a jímají se potloukat po domě a rozmlouvat s Selvírou. Čekají na ostatní celý den a celou noc. Střídají se na stráži a Torp se během své hlídky rozhoduje, že okrade Yorgovu mrtvolu o cenné věci. Lup ukrývá ve svém vaku, aniž by ho kdokoli podezříval. Po dnu čekání tato část družiny odjíždí do hlavního města Ostrova štěstí ohledně koupě nějaké loďky k přeplutí na pevninu. Ve městě je liduprázno, všude vládne obrovský nepořádek. Druzi kupují loďku, nasedají do ní a pádlují ke břehu.

Jacob a ostatní se objevili v místnosti, kde jsou podobné dvě koule. Jedna bílá zářící a druhá modrá. Ta však nezáří. Zkoušejí všelijaké fígle, ale není cesty návratu. Proto tato část Nurnských postupuje temnými chodbami vpřed. Místo je shledáno tajným Krenovým a Oligovým útočištěm a následkem tohoto zjištění je celá skrýš vyrabována. Nakonec druzi nalézají dveře, za nimiž je zřejmě východ. Ty však drží jako začarované. "Ten Olig byl ale hnusák", nadává po dlouhé době nečinnosti vztekle Krak. A v tu chvíli, co vyřkl slovo Olig, se otevřela jedna stěna místnosti. Družiníci s radostí skáčou ven a s údivem zjišťují, že jsou ve svatém chrámu boha Mana. "To snad není pravda. Ty koule byly něco jako magická brána", zašeptal si pro sebe Krak a nohy mu trochu poklesly. "Ještě žijem. Pospěšme, musíme za ostatníma na ostrov", pobízí Barnabáš Jacoba i Kraka. Dávají mu za pravdu a rozebíhají se k Tygří tlamě. Tam potkávají hlouček vojáků a opodál asi deset pěkných koní, zjevně plnokrevníků z východních stepí. Zmocňují se tří z koní a míří nejkratší cestou k přístavu.

Polouštvaní plnokrevníci jsou v přístavu vyměněni za bárku a Krak káže pádlovat k Ostrovu štěstí. Na půli cesty se dvě lodě Nurnské družiny setkávají. Druzi si vyprávějí o svých zážitcích. Vtom Jacobův pohled utkvěl na sličné tváři Selvíry. "Vy vezete tu ženskou s sebou? Já bych jí tady pověsil na našem ráhnu", křičí nahlas a myslí to smrtelně vážně. "Jó, jó, jó", přitakává Corey Kall. "Budeme o tom hlasovat", rozhoduje mírnější Gawaine. Krak, neschopný vůdce, mlčí. Většina však nesouhlasí, prý, že se nehodí popravovat ženy. Jacob však nemůže vystát přítomnost vražedkyně, která na ostrově v nestřežené chvíli své dítě zabila, a proto ji shazuje z paluby do moře. Na lodi začíná těžká hádka, jejímž výsledkem je to, že Corey s Jacobem musejí za pobízení ostatních vzít vesle a pokusit se vytáhnout Selvíru z vodu. Corey však svým pádlem Selvíru topí, čemuž se ukrutně směje. Aby ani Jacob nezůstal pozadu, v návalu vzteku rube nebohou ženu těžkým pádlem přes hlavu, až se moře barví do ruda. Mrtvé tělo klesá ke dnu. "Krolle, seš prase!", řve na něj Gawaine, jenž se celou dobu domlouval s Arrawnem, že této hádky využijí k ukradení knihy K. "Jo, sem", odpovídá na tuto urážku s klidem v srdci Jacob. Arrawn s Gawainem přesedají na druhou lodici a odrážejí. Zbytek družiny se krvavě hádá, zda odpadlíky postřílet nebo odprosit. "A to Yorgovo tělo hodíme do moře, beztak už smrdí", hodlá se k činu Krak, který až do této chvíle mlčel. "Jestli to uděláš, tak tě zabiju!", varuje Corey Kall. Krak ustupuje od svého záměru a propadá šílené histerii. Ve svém záchvatu napadá dokonce i svého posledního přítele Torpa Katzbalgera a ten pod vlivem vyhrocené atmosféry prostřeluje vůdci břicho jedovatým šípem. Zraněný vůdce se svíjí na zemi a vřeští něco o tom, že skládá svoji funkci. To už si jej ale nikdo nevšímá, protože se pozornost obrací na dva uprchlíky, kteří jsou donuceni k návratu. Situace se jako zázrakem uklidňuje a loď vyplouvá. Z merionského přístavu vyplouvá hrdá galéra krále Boliga III. Míří do země Wenaren a veze hobita Brena. Nurnští přirážejí a odevzdávají knihu K. "Jsem rád, že žijete", říká Bolig III. "Již všemu rozumím a všechno vím. I to, jak to bylo s otcem a mou matkou". "Houby víš", pomyslel si Corey. "Doufám, že jí nevyplaví příliv". A Bolig pokračuje: "Teď, jestli chcete, vás i tohoto šikovného hobita Brena tato galéra odveze ke králi Gornovi do země Wenaren. Ještě jednou díky a přijeďte někdy. Budete zde vítanými hosty".

Cesta na galéře probíhá úplně hladce. Konečně celé poselstvo dospělo do Wenarenu. Král Gorn je starý a jeho moudrost z něj vyzařuje všemy směry. "Moc vám děkuji za záchranu mého družiníka a mé velké knihy K. Odměnu, kterou vám slíbil Bren, jistě dostanete, ale dám vám vybrat. Pět tisíc na hlavu nebo jednu ženu z mého harému. Jediný Torp si vybírá ženu podle svých představ. Není sice počestná, jak už tak zhýralé ženy, zaměstnankyně královských harémů, bývají, ale Torpovi se zželelo jejího nemravného života a rozhodl se, ji pojme za ženu a tím ji zachrání. Je to žena, po které vždy toužil a kterou hledal. Když procházel komnatami, spatřil ji, krásnou a ona spatřila jeho, udatného. Je to láska na první pohled. Ostatní shrabují nabízené peníze a všichni jsou spokojeni. Loučí se s králem i hobitem Brenem, nastupují na galéru a vyražejí k domovu.

Domů dorážejí za šera a v Liscannoru je všichni vítají opravdu s radostí. Sarim přibíhá z lesa a všechny zve k sobě, že jeho Rion udělá něco moc dobrého k jídlu. Všichni souhlasí a po dobrém jídle si čtou závěť Yorga z Erinu. Všichni se smějí, Rion pláče a Sarim je tak vzteklý, že všechny vyhazuje. Někdo ještě na Rion pokřikuje, že pohřeb starosty bude za tři dny dole ve vsi. Měsíc stoupá po obloze a družiníci se trousí domů...

Smrt vchází tiše
Jacob chrabrý z Rugornu na podnět Yorgovy poslední vůle

Smrt vchází tiše na pokraji ráje,
perutě zháší plamen zřítelnic,
člověk jak loutka, s níž si někdo hraje
je pouhé bez života odložené nic

Potichu kráčí zástup po nádvoří,
líně se kroutí smutný černý had,
Zubatá s kosou před rakví se dvoří,
vrzají panty u hřbitovních vrat

Nového správce Liscannor si hledá,
starosta v truhle bílý je jak sníh,
plačící Rion jako smrt je bledá,
a ze záhrobí ozývá se smích

"Tak už jsi přišel, konec mrzké slávy!",
zaskuhral mrtvý ardasanský štváč,
na čerstvém rovu jako předvoj trávy
vyrazil první lístky mladý pcháč

---