Historie Nurnské družiny II.

Historie Nurnské družiny II

V. Zásah v Gergelu

[Přednovorok 1027, Torp Katzbalger]

Já, Torp Katzbalger, píši do těchto řádků to, co jsem slyšel u Yorga Erinského při příchodu posla Kirka a co vím z doslechu od mých druhů, kteří jsou nyní většinou zaměstnáni školením u svých mistrů a na sepsání svých příběhů nemají zrovna moc času.

Začínal plynout sedmý měsíc od pohřbu čaroděje Grundyga z Quonsettu, jímž zorganizovaná výprava měla pro něj nezvratné následky (zemřel na zradu vlastní inteligence), ačkoli se toto dobrodružství vzhledem ke své slabší úmrtnosti dobrodruhů, vyjádřené čtyřmi k deseti, zařadilo mezi ta mírnější a dobrodruhomilnější, a zdaleka nedosahovalo meze, po jejímž překročení družina již není schopna odnést své padlé. Dále je vhodné dodat, že družina neprodala své mrtvé druhy za méně než šest zlatých, pět stříbrných, co se měďáků týče, těch bylo sedm, na minci tělesné hmotnosti nepřeživších oudů.

Odchod druhého nejrespektovanějšího, onoho času prvního v téže vlastnosti, nurnského čaroděje, který následoval nedávného příkladu Athease ze Zelených vrchů, b.p. (blahé paměti), zanechal (o jeho závěti raději nepišme) na tvářích druhů vyskytujících se na vyšších, počítaje od hladiny moře sedmých a následujících úrovních, mokrou stopu a místa se zvýšeným výskytem malých krystalků soli kuchyňské (znamenej, že jejich tváře byly tím pádem drsnější, alespoň na omak). Tak značné hoře produkoval ten fakt, že Nurnští si nyní draky, huorny, spektry a jiné fexty musí zabíjet sami.

Družina tedy sedí doma, ze dveří vystrčí maximálně pocestného, pěšinky vedoucí za humna pomalu zarůstají náletovými rostlinami. Její pověst se však neztrácí (a vzhledem k některým událostem, jako třeba vymření rodu jednoho z lismorrských starostů po přeslici, rozhodně nezanikne), a tak je kontaktována podvelitelem lurgrapského pána z nezávislého území Gergel a žádána o rázný zásah výměnou za odměnu. Je to zvláštní, ale Nurnské zajímá výše honoráře dříve, než se dozví, zač jej obdrží. Zda lze správně stanovit obtížnost výpravy podle výše odměny je ovšem otázka. O ušlechtilosti boje Dobra a Zla lze v souvislosti s osazenstvem obce Liscannor říct asi tolik, že se odehrává na místech, z nichž není možné Nurnskou družinu zahlédnout.

Po dvojnásobně dlouhé době, za níž by totéž vyslechli soudní tvorové, zjišťuje družina uchem svým a ústy posla Kirka, oč poběží a dává to do vztahu s tím, zač poběží. Nelze nechat zapadnout v zapomění fakt, že elf hraničář Krak byl dvakrát málem vykázán ze dveří (svoboda volby okna) starostova domu. Kirk před posluchači rozprostřel tento příběh:

"Před třiceti lety se do mé rodné vísky Derk vrátil muž jménem Orgen, který se v Gwendarronu věnoval alchymii a dosáhl tam jistého postavení. Derkští svého rodáka s pýchou přivítali a nabídli mu čestnou funkci místorychtáře, kterou on s potěšením přijal, neboť se hodila pro jeho další plány. Zatím se choval jako laskavý světaznalý muž, který požívá zaslouženou úctu. Po čase začal půjčovat peníze, zpočátku na mírný úrok, a také jeho lektvary pomohly několika vesničanům.

Orgen postupoval mazaně a opatrně, dokud nedosáhl rychtářské funkce, pak se začala projevovat zlá stránka jeho mysli. Úroky náhle vylétly vzhůru, právě po nepříliš úspěšné sklizni, a protože ne všichni vesničané se chtěli zadlužit a žádali, aby byla odprodána obecní půda, získal Orgen většinu použitelných pastvin v dosahu obce Derk. Protože rolníci nechtěli snižovat stavy svých stád, pronajímali si pastviska od Orgena, kterému se tak po nemnoha letech vrátila investovaná částka, navíc k sobě osadníky připoutal, protože se k němu nyní museli chovat velmi uctivě, chtěli-li si jako vždy přivydělávat prodejem vlny a roun, protože jejich záhumenkové louky nemohly uživit více než několik kravek.

Nyní konečně Orgen, obdařený právní mocí rychtářskou, penězi i závislostí vesničanů na jeho, dříve obecních, pastvinách, začal ozřejmovat, jak si představuje moc a zlo. Místní chudé, kterým mimochodem půjčoval peníze na vysoké úroky a dlužnou částku vybíral v podobě pozemků, domů a zotročených dětí, dal poštvávat proti stále se držícím statkářům, platil několik místních zlých babic, jejichž jazyky rozšiřovaly všelijaké pomluvy, jak je již u zlolajných starých bab obvyklé, jím potají najatí přespolní hospodští rváči vyváděli v pivnici věci, které si nedovolili v obcích s dobrým rychtářem.

V ovzduší vzájemné nesoudržnosti, pomluv a šizení oživly mstivé touhy v hlavách nevzdělaných venkovanů, krádeže hospodářských zvířat, snopů obilí z polí, prádla z bělidel a poctivosti neprovdaných dcer, které se vydaly bez společnosti do lesa na Derkském kopci, patřily mezi zlomyslně prodrbávané události až příliš často.

A v tomto čase Orgen uznal, že může sám sobě povolit, a začali se ztrácet první lidé, vždy členové některé z navzájem znepřátelených rodin. Postižení, vyburcovaní obecnou atmosférou, se neopomněli pomstít domnělým viníkům, kteří ovšem takové činy nesnášeli s beránčí pokorou. Orgen se okamžitě ujal svých mírně zanedbaných rychtářských povinností, začal stíhat a usvědčovat skutečné, ale zejména zlomyslně vybrané viníky, vesničané nyní již viděli s radostí, když nechával obviněné mučit, protože každá rodina nevražila na celou vesnici a týrání nepřítele nebo jeho rodinného příslušníka těšilo zavilá srdce.

Alchymista Orgen, bohatnoucí již i ze zabavovaných majetků odsouzenců, se cítil jako gwendarronský král a s perverzní neovladatelnou radostí pozoroval vzájemné zbídačování obyvatel, počet oběšených odsouzenců a unesené venkovany ve vlastním hlubokém sklepě.

Když již počet nezvěstných, krevní mstou postižených, podle platných zákonů odsouzených a zotročených venkovanů dosáhl poloviny mužské síly vsi, odvedl sedlák Heskir většinu svobodných obyvatel a na severovýchod od Derku založil osadu s názvem Poky. Každý z nových osadníků musel přísahat, že se vzdává všeho nepřátelství, které cítí ke komukoli kromě alchymisty Orgena.

Orgen zařídil, že se zmenšil okruh lidí, kterým mohl ubližovat, a protestoval proti vybudování Poky, která vznikla bez potřebného lokačního patentu u mého pána Tusilpse Lurgrapského. Svojí námitkou však na sebe pro něj nežádoucím způsobem upozornil a uvědomil si, že se jeho úřadování v Derku chýlí ke konci a že, přesvědčí-li se Tusilps o jeho, Orgenově, vině, najde si ho všude ve městě. Proto začal uvažovat, jak by do světa vnesl ještě něco zla.

Vrátil se rychle do své obce Derk a tvářil se, jako by z podnětu pana Tusilpse Lurgrapského přinášel vesničanům novou naději. Slíbil, že vymaže všechny dluhy a doživotně propachtuje osadníkům své pastviny, když bezodkladně splní domnělé přání gergelského velkopána.

Navnadění venkované začali proto hloubit v jihovýchodní straně Derkského kopce podzemní prostory a při práci se těšili, jak se život ve vsi vrátí do kolejí z doby před příchodem Orgena. Ten se zatím vydal do Rugornských skal a ze své cesty si přivedl sadbu orků, deset válečníků a velitele, z kmene, který během neustávajících válek přišel o většinu samic. Tyto zlé tvory nasadil do nepříliš rozsáhlých podzemních sálů, které mezitím vesničané vyrubali do kamenného podloží Derkského kopce.

K osadníkům se po svém návratu choval naoko velkoryse, jasně věděl, že jeho nepřítomnost pomohla místním opět se sjednotit a že poodhalili některé jeho předchozí činy. S ohledem na Lurgraps se neodvážil zavést hrůzovládu, o to víc se věnoval svým jedenácti orkům, které tajil v podzemí, jež nyní začal vydávat za svou budoucí hrobku. Tam také přestěhoval ty z unesených vesničanů, které ještě nevybily nemoci pocházející z vlhkého ovzduší v jeho sklepení a infekce zavlečené do jejich ran po trápení. Ti pak pokračovali v ražení chodeb, brzy však pravděpodobně zemřeli a byli orky sežráni.

Když již Orgen cítil, že můj pán, milovaný Tusilps, musí mít již značné vědomosti o jeho činech a že dojde k alchymistovu zatčení, ačkoli ho zatím chránila rychtářská funkce, oznámil vesničanům, že se rozhodl ukončit životní pouť a že chce být pohřben v síních Derkského kopce. Rozdal mezi rolníky poměrně dost peněz, zdálo se, že to je jeho celý majetek, své nemovitosti odkázal obci a v průvodu vesničanů došel k vratům podzemí, do něhož vešel a osadníci na jeho přání za ním zazdili vchod. Orgen počítal s tím, že vesničané, kteří ta místa sami vysekali, neví, že podzemí má nyní další východ, proražený až po příchodu orků a otroků.

Po několika týdnech dojel do Derku Tusilpsův důvěrník s doprovodem, který vyslechl vesničany a prohlédl si neporušené zdivo, uzavírající nyní vstup do podzemí. Pak odjel zpět do Lurgrapsu, mnoho zlého sice vědouce, ale o Orgenově životě netuše".

Kirk si nyní pokusil odkašlat, ale v krku mu vyschlo, a tak to ihned napravuje korbílkem vína, pak si odplivuje do ohně v krbu a pokračuje: "Orgen nějak naverboval tlupu skřetů, které přitáhl k sobě do podzemí. Bylo jich kolem stovky, podzemí tedy muselo být mezitím nějak rozšířeno. Pak před dvaceti čtyřmi lety, v létě, když už zrovna týden nepršelo, vypálila vlčí jízda za jedinou noc devatenáct obcí. Lidí se zachránilo hodně, protože skřeti útočili ve dvou oddílech a obce tudíž napadali postupně, a tak bylo mnoho osad vyburcováno odlesky požárů v místech, kde ležely vsi přespolních. Obyvatelé si však většinou mysleli, že Gergel byl napaden vojáky sloužícími v žoldu Mirellského knížectví, a těm by se neodvážili postavit. Proto bylo mnoho obcí vyklizeno svými obyvateli před příjezdem skřetů, kteří je nechtěli hledat po lesích a kopcích, a tak jen co zapálili, odjeli zabíjet do další vsi. Ráno se uprchlíci shromáždili na obvyklých útočištných místech, tam je nalezly oddíly mého pána a dopravily je do Lurgrapsu, Kervaru a na jiná pevná místa. Skřeti se před ránem stáhli do svých doupat v Derkském kopci, odkud je nejde vykouřit, protože mají skryté chodby, které procházejí někde pod vrchem a ústí v jeho úbočí na různých místech, a kterými mohou tajně vytrhnout a napadnout obléhatele zezadu, či zaútočit na dosud stojící vsi, které by byly zbaveny svých obránců".

V tu chvíli se Kirk významně rozhlíží po tvářích Nurnských, pak ale raději vzhlíží do korbílku na odraz té své zračící se ve víně, kde mimochodem také tkví pravda, a tu se Kirk rychlým douškem pokouší do sebe nasát. Pak dokončuje své vyprávění:

"My se té skřetí havěti nemůžeme zbavit. Skřetíci rajtují na svých vlcích v noci po celém Gergelu, zajíždějí vždy tak daleko, aby se stačili do rána vrátit. Ti jejich vlci vycítí každou past a na zarostlých místech se pohybují lépe než naši koně. Jedinou osadu v dosahu nenechají na pokoji, osadníci kolem Kervaru si raději postavili devatenáctimílovou palisádu od Hraničního vrchu po Žilnatý kopec, aby měli klid od nájezdů. Není žádná možnost, že by se v něm podařilo obnovit alespoň některé vypálené osady, protože i kdybychom opevnili vlastní ves, skřeti by zničili veškerou úrodu.

Nyní, kdy již dorostla další generace a začíná nám chybět zemědělská půda, musíme vše získat zpět. Také Mirellský kníže se konečně usmířil se svým leníkem, pánem z Gynaru, a má volné ruce okupovat naši zemi a tomu musíme předejít. Zatímco se připravujeme na jaro, kdy Derkský kopec úplně oblehneme s velkou brannou mocí, rozhodl se můj pán najmout hrdiny, kteří by mohli bez velkého rizika zasáhnout přímo v srdci skřetí pevnosti.

Mému pánu se podařilo zjistit, kudy přibližně vede jedna úniková chodba, je to v severozápadním cípu Derkského kopce, a na značné části své délky od úpatí vrchu vede jen kousek pod povrchem. Jděte tedy, Nurnští, do země Gergel, vezměte si tuto hůlku, která detekuje podzemní prostory, a rachejtli, jejímž odpálením oznámíte splnění svého úkolu, pronikněte do podzemní chodby, tou do skřetích doupat a podívejte se, co mohou silné ruce, třímající zbraň, učinit pro naši svobodu". Takto vzorně ukončuje Kirk svoji řeč.

Všichni liscannorští dávají hlavy dohromady, po chvilce šuškání se rozhodují vydat na výpravu tito, převážně méně známí dobrodruzi: Arrawn z Ruindoru, Yorg z Erinu, Krak Álfheimský, Thadeáš Čipera z Tiklu a Gawaine z Ellienu. O Sarimovi z Gorůdye se neví, zda se výpravy zúčastní, protože je přespolní a není na poradě přítomen, je mu však poslána zpráva s informací o očekávaných pohybech družiny.

Následujícího dne výprava vyjíždí na Kirkem pronajatém voze do Gergelu a cestou po hostincích plně využívá štědrého měšce posla Kirka. Čtvrtý den ráno zajíždí Kirk s vozem na jižní hranici Gwendarronu do hraničního lesa do míst, která jejich majitel, jeden z gergelských zemanů, odkázal před lety gwendarronskému králi, a kde hranice zabíhá jako skřetí jazyk do území Gergelu. Odtud se již liscannorští vydávají pěšky k Derku, kdosi ještě dělá na několika stromech záseky pro Sarima, kdyby se přece jen rozhodl družinu dohnat.

Nurnští procházejí kdysi kultivovanou krajinou, kde lesy vždy tvořily asi třetinu povrchu; kdysi krásné louky a úrodná pole jsou nyní zarostlé náletovými dřevinami, křovím, bodláčím, hložím, nikoliv však strdím. Družina právě prošla asi druhou předlouhou míli. Tu barbar Gawaine z Ellienu, který jde vepředu po boku vůdce Yorga z Erinu, nakopává holením plátem jakési asi coul tlusté vlákno, které se ihned mrazivě přilepuje k jeho zbroji. Reakce na vzniklou situaci, která šla asi sáh za Nurnskými, je právě došla a dobrodruhům dochází, že tady půjde asi o pavouka a začínají ho v okolí hledat. Než zelený členovec se slintajícími kusadly stačil doběhnout k družině, přičemž se cestou mírně zdržel, protože se mu jedna zelenožlutá slina, mimořádně vláčná a průtažná, přilepila k zemi a mírně ho brzdila asi čtyři sáhy, než si uvědomila, že takový Jacob chrabrý z Rugornu, když bersekří, produkuje mnohem větší a zelenější, a tak se raději odchlípla od pravého kusadla a schlípla se do malé kuličky schopné přilepit k zemi postavu menšího vzrůstu, a tam schlíple uvažovala o povrchovém napětí, potkal cestou několik šípů, které se netvářily, že by chtěly ztratit svoji energii jen tak při pohledu na pavouka. Některý z těch pěti šípů musel být natřený nějakým hmyzomorem nebo čím, protože pavouček v následující chvíli kolem sebe švihá pařátky, než ho posmrtná křeč přechází. Barbar Gawaine, který zasekl svůj meč bastard asi na desetinu tloušťky do pavučiny a ten mu momentek vibroval v mohutné dlani, vytasil jakousi lepší čepel a tou se bez problémů osvobozuje. Chvíli se dívá na dobrých dvacet coulů pavoučího vlákna, které mu visí z brusu bastardu, ale pak jej odstraňuje třením o tu svoji lepší čepel, asi tak, jako když řezník brousí nůž na prase.

Prase
Torp Katzbalger

Ze dvorku na náves
prchá v děsu prase,
za ním plachtí palice,
nyní trefila se

Že byl její vrhač kroll,
necítí již prase bol,
oči koulí kol a kol,
ocas rovný jako stvol

Výprava pokračuje dále na jih, protože jí pohyb po čtyřdenním kodrcání na voze dělá dobře. Neuběhlo mnoho vody, jen asi tolik, kolik lili v té poslední hospodě do piva, a Yorg s Gawainem se učí chodit po pavoučím laně, avšak došlápli na něj oba poněkud nešťastně bércem levé nohy, jak již jsou zvyklí z mnoha nurnských pochodových cvičení vyšlapovat si kupředu levá. I nyní se objevují pavouci zelení, přilákaní chvěním pavučiny, ale k Nurnským se nestačí přiblížit ani na krátký dostřel, když tu je dobrodruzi připravují k shnití a zplesnivění.

Asi po šesti mílích si na Nurnskou družinu začínají vyskakovat dva křižáci a seskakují na ni ze stromů, avšak liscannorští nejsou žádní zobáci, takže Barnabáš Čipera z Tiklu i elf Krak z Álfheimu zabíjejí každý toho svého. Ovšem ani družina nedojde daleko. Potkává elfa s barbarem, kteří jdou náhodou, tzv. čirou, zrovna, ale zrovna, přesně proti Nurnským. Psi na ně začínají podezíravě vrčet, a tak, když po všech mezích vykutálená dvojice dojde k druhům, podává hobit Barnabáš, který nejednou překvapil svojí mazaností, jednomu z nich dárkově balený mozeček vlčího moru, což se těm dvěma zas tak moc nelíbí a tak, huhlaje něco o zaplivané hobití pohostinnosti, se jdou trošku proběhnout. Poněkud udiveni, že se jim cestou nezabodl do zad žádný šíp, se asi na osmdesátém sáhu zastavují, pískají na svá ovládaná zvířata a sami se rozhodují, že v boji nebudou nastavovat svoji, ale vlčí kůži, a mění podobu. Pak útočí, neuvědomujíce si, že tím nesou svoji kůži na trh. Jednoho z nich umlátil sekerou Yorg, druhého si vychutnávají Krak s Barnabášem, kterému lykantrop ani nestačil vysvětlit svůj postoj ke květomluvě. Mrtví lykantropové se mění ve své humanoidní podoby, jimi ovládaní vlci jsou urubáni Gawainem, Arrawnem, Krakem a Yorgem.

Nurnští zběžně očesávají kapsy lykantropů, poté se věnují další pouti. Netuší, co je čeká, a tak procházejí kolem nevinného vesnického hřbitůvku, kde samozřejmě nežijí žádní nemrtví, jak se Yorg z Erinu ujistil poté, co se vytasil s Morgristem, zato se tam na slunci vyvalují stíny a opalují se na černější barvu. Stíny útočí jako morálních zábran zbavené, přičemž je všem líto, že stíny patří mezi potvůrky od přírody zlejší a nedá se s nimi tudíž moc dobře pohovořit o neútočení a světovém míru, protože liscannorští vždy raději napřed vyjednávají a potom teprve v případě nezbytí bojují (leda že by ne). Stín je nebezpečný soupeř, a tak je třeba oslavit jména všech, kteří je udolávali a kteří, aby se tak řeklo, vnesli světlo do jejich řad. Nejdříve Gawaine s Krakem rozdělili jeden na přesně ohraničené dvojrozměrné útvary, mezitím si s jedním zabojoval Yorg. Ten se pak vrhl na další stín, který nepříjemně družil s přirozeným stínem Arrawnovým, Krak skočil na pomoc Barnabášovi, který úspěšně uhnul před útoky svého temného soupeře a sekl do něj kouzelným mečem. Poslední ještě existující absentér jasu, který zatím odolaval silným úderům Yorga z Erinu, byl ubit poté, co se stav souboje po příchodu Kraka změnil na dva jedna ve prospěch počtu útočících Nurnských.

Družina si jednotně jako jeden muž posedala na rovy a náhrobky a léčí si své rány, někteří dobrodruzi shánějí do houfu svou ztracenou sílu. Okolí nikdo nenechává bez povšimnutí, a tak si druzi všímají, že po cestě vedoucí ke zbytkům vsi kráčí malá skupinka, téměř již družina, která za to povšimnutí stojí. V čele jde skřetík s vytaženou šavlí, o mnoho hlav jej převyšuje výškou i rozumem za ním jdoucí Sarim z Gorůdye, temného to hvozdu, který nechtěl nechat družinu ve štychu, ani v paklíku, se skřety, zvláště proto, že s těmito získal za poslední dobu, asi tak od konce dobrodružství ve Wallimoru, mnoho zkušeností. Vedle Sarima se drží jeho věrný pes, Sarim drží Brethilovu hůl. Všichni Sarima potěšeně vítají, protože jim tento dlouhán přirostl k srdci, zvyšuje bojovou hodnotu družiny, a také se mají do koho strefovat narážkami na Jozlina ve vzácných chvílích, kdy se nemají do koho strefovat svými zbraněmi. Zároveň obdivují stopařské umění druida, který se držel jejich stopy mnoho mil ve velmi obtížném terénu, dokud nenarazil na starou cestu mezi zaniklými osadami Brik a Lerk, která přivedla ke krchůvku i hlavní jádro družiny.

Po boji opět posilněné nurnské společenstvo vstává a je rozhodnuto, že do poledne naštípne zbytek cesty, který ji dělí od skřetích síní pod Derkským kopcem. Urazit pěkný flák cesty, masa, zubu nebo cti není pro šípy ostřílenou družinu příliš obtížné, proto je připravena s úderem dvanácté rozdávat údery nenávisti, ať již podporované hraničářskou magií či nikoliv, nedaleko brány skřetí pevnůstky.

Vlčí hlídky, obcházející v soustředných kruzích okolo Derkského kopce a stopující a čenichající nebezpečí, byly naštěstí v jiných úsecích svých okruhů a Nurnským přišli takříkajíc na stopu až tehdy, kdy již druzi, u nichž předpona dobro je pouze knižní nutnost, vytušili s pomocí kouzelné hůlky, detekující podzemní útvary, průběh jedné únikové či výpadové chodby ze skřetí pevnůstky a sledovaly tuto směrem od kopce až k místu, kde měla vycházet na zemský povrch či se k němu alespoň přiblížit.

Toto dopisuji až po neblahém skonu Yorga z Erinu, protože po mém sňatku s Wenorou, krásnou a morálně bezúhonnou kudůčkou, trpící kdysi chlípnými návrhy zhůvěřilého monarchy (teď mi, zlato moje, stojí za zády a čte tyto řádky), jsem měl na práci věci řekněme jiného druhu, při nichž vzala moje zásoba Meleniných krás za své (ale nelituji toho), tedy abych se vrátil zpět k Yorgovi, chtěl bych oslavit jeho zesnulou moudrost, byť ne zrovna pietním způsobem o mrtvých jen dobré (co také).

Erinský hraničář jde, maje onu detekční hůlku v pravé ruce, nad štolou a sleduje ťukání, jímž magický bezmeg (předmět, běžná alchymistická hantýrka) oznamuje, že svojí podélnou osou směřuje k dutému prostoru. Po několika desítkách sáhů datlení ustává. Yorg tedy moudře opisuje hůlkou půlkruh, aby zjistil, zda chodba neodbočuje, a pak s radostí ukazuje na jedno místo na zemi: "Tady budeme kopat, nad tímhle místem se už nic neozývá". Kdyby mu v tu chvíli přivázali na ukazovák olovnici a v místě, kde by se dotkla země by začali kopat, zjistili by druzi po několika sázích kopání, že hůlka, odmlčevší se zde, dala svým tichem jasně najevo, že hledat podzemní prostory pod tímto místem nebylo moudré. "A vlastně ne, tady určitě něco bude", tak opravuje Erinský svůj omyl, postaviv se na místo, nad nímž se z detekční špacírky opět začaly linout tikavé zvuky.

"No, já vidim jenom ňákou zem, humusovej horizont, zkrátka humáč, zrovna tady se ňáký zvíře vyvenčilo, takhle vchod do podzemí nevypadá a že já jich už viděl", prohlašuje moudře kterýsi člen družiny. "Se divíš?! Dyť nám Kirk říkal, že ten vchod bude zaházenej, že si ho budeme muset vyházet, tak ať si vemem lopatu. Že to skřeti masakrujou... ne, to vlastně my... že to teda maskujou, aby to nikdo, nebo to to".

"Já jsem jednu skládací lopatu koupil", říká někdo, tahaje jmenovaný předmět z torny. "Tady je násadka, to chápu, to je jako u sekyry, to mám zažité, a to se má prý zasadit do téhle tulejky na listu, to je jako u sudlice, prý to pochopí i válečník, říkal ten obchodník".

"Takovou podobnou měli i v donucovací pracovně, jenom byla větší, ale já se dal radši k armádě, že mě pustí, když se tam zapíšu, říkali. A předtím ještě říkali, jak se s tímhle zachází, jak se to má chytit za to, jo, držadlo, oběma rukama a jak se ten list může přišlápnout nohou, když jako, no, někdy, ale já to nemoh poslouchat, taková hrůza, a ten člověk o tom klidně mluvil, ale pak přišel ten verbíř...".

"Já už jsem to držel v ruce, jak jsem šel tenkrát v noci na hřbitov, protože jsem myslel, že u toho boháče už nestojí stráž, jako po pohřbu, a že už se nestačil rozložit po těch dvou letech v zemi. Ale hrobník na mě poštval psy, tak se s tou lopatou umím jenom rozhánět kolem sebe".

"Nebojte se, Nurnští, práce není pro vás. Já tu zem uprosím, aby se odvalila", tak praví Yorg z Erinu, milovaný zachránce družiníků a nyní, po svém skonu i patron všech ulejváků. Lesní země, pošlapávaná po dvacetiletí nohama skřetů, ráda přispívá svým přesypáním se k útoku na zdroj všeho skřetstva v Gergelu. Před zraky družiny se otevírá krychlická díra, jejíž spodní strana je tvořena masivním poklopem.

"Já tam hupnu", nabízí se Sarim z Gorůdye a ihned skáče do jámy, snaže se svojí vahou prolomit padací dvířka. "Je to bytelný, Jozline, co tam děláš, že nic nedbáš na svého mistra, sem, k noze, pojď mi pomoct". A Sarim s Jozlinem společně dopadají na poklop. Křus! Vylomila se petlice a oba se propadají do sáh vysoké chodby, která byla pod poklopem. Jozlin se v této štole, přímo šité na skřetí rozměry, cítí jako doma, rychle tasí a připravuje se bránit svého pána před případnými útoky. Sarim, spolehnuv se na věrného služebníka, se rozhlíží po ostatních, neboť pádem získal nový úhel pohledu na své druhy, protože mu z otvoru vykukuje pouze hlava. Však je také co vidět.

První lítý vlk se zastavil mimo dostřel a zavyl, dalo by se říct táhle, rozhodně však dlouze. Pak začíná Nurnské obíhat ve vzdálenosti, co by šíp nedolétl. "Rychle do chodby, tady je to na pytel!", volá kdosi z družiny, která se hotoví ke kruhové obraně. "Jestli o nás vědí, bude lepší přivítat je tady na tom bóžim světle, do díry můžeme ustoupit, kdyby jich bylo k nezvládnutí", oponuje někdo, kdo jest silný jako býk. "Bude bitka, bude boj, hrr na skřety, oj, oj, oj", těší se na následující chvíle elf Krak. A je. Proti Nurnským vytáhlo pět vlkojezdců, což svědčí o pohrdání, jaké skřeti chovají k ostatním humanoidům a zejména tehdy, sedí-li si skřeti na rozlícených lítých vlcích, kteří, to si ovšem přiznejme, dokáží ukousnout přilbou (či spíše nákrčníkem) nechráněnou hlavu. Do těsného kontaktu s družinou, přesněji řečeno s Gawainovým bastardem, přichází jediný skřet, ostatní během nájezdu tak různě popadali s šípy v tělech. Jejich duše opouštějí tento svět, jedouce na hřbetech duší svých lítých vlků.

Družiníci se po boji rozbíhají prohledat zdánlivě zesnulé skřety, jak už to tak na světě chodí, a Arrawn z Ruindoru pozoruje, že skřet, kterého prohledává, zčásti plije krev, částečně ji polyká, zdaleka však není mrtev. Je tedy mrtev zblízka, tedy ranou, zasazenou z malé vzdálenosti, abychom si rozuměli.

Elf hraničář Krak prodává svoji čest za jakousi mrzkou tretku, kterou nachází na skřetově těle, tuším, že zapíchnutou v noze. Krak krade! Ovšem mezi Nurnskými se nevyplácí část svých zisků zatajit, zloděje si všimly bystré oči druida Sarima, který čestně v tichosti stranou vybízí Kraka, aby mu dal polovinu lupu. Je to zvláštní, že by Sarim toužil po mamonu, protože mu nestálo za to opustit svoji díru, aby šel olupovat padlé, nemluvě o tom, že ji neopustil ani během boje.

V očekávání skřetích pokladů tvoří družina pochodové sestavení a vniká do chodby, jejíž rozměry sáh na sáh uvádějí do úzkých (doslova) zejména kolohnáty (jejichž zmíněné hnáty jsou převážně spíš nenechavé a nemravně se sápající než kulaté, ledaže by se jednalo o přirozenou reakci končetin na lámání v kole, trest to za mnoho dobrých činů jistě nezasloužený).

Nurnští prošli, respektive proplazili, necelých tisíc sáhů štolou, vedoucí do nitra kopce a je před nimi první dělení, ne ovšem majetku, ale družiny. Lidský chodec Yorg se zřejmě rozhodl, že všechno ukradne sám, a navrhuje družinu rozdělit na nejbližší křižovatce. S sebou bere zdatného rubače Gawaina a specialistu na zámky Barnabáše Čiperu z Tiklu, s jehož pomocí, jak nejspíš počítá, vše vybere, vyplundruje a vykrade. Yorg odvádí svůj lid na sever, Arrawn z Ruindoru, Krak z Álfheimu a Sarim z Gorůdye odcházejí na východ v očekávání nějaké civilizace, která tím směrem obvykle bývá, jak praví lidová moudrost. V čele této skupiny kráčí elf Krak, což je od něj velmi hrdinské vzhledem k tomu, že není příliš odolný vůči zraněním. Tento čin mne naplnil velkou úctou k jeho osobě, než se mne jedenkráte pokusil v hádce plácnout mečem. Od té doby mu přeji, aby ho trefil do jisté choulostivé části těla kámen z praku.

Krakova skupina zaznamenává první odpor po necelých šestnácti sázích cesty východním směrem u ústí jejich chodby do jiné. Tam jejich postup zastavují tři skřeti, útočící současně na elfího hraničáře, který je sice usmrcuje, ale utržená zranění mu znemožňují jít v čele. Mění se proto se Sarimem, schopným to druidem, který staví do čela družiny skřeta Jozlina, pro nějž je boj v domácím prostředí a zejména v sáh vysoké chodbě nudnou záležitostí. Nechť neupadne v zapomění a ať si to mnozí zapíšou za uši, jako to zde zapisuji já, že Jozlin zabil vlastní rukou šest skřetů a probojoval se do chodby směřující od křižovatky připomínající runu T na jih. Tam se jeho nápor na pár kol zpomalil, když bojoval se dvěma soupeři najednou, mezitím se ze severní chodby přihnaly nové události.

Ani elfa Kraka, ani člověka Arrawna ani nenapadne stát za Sarimem dobromyslným a dívat se mu na záda, přesněji řečeno, protože chodba je velmi nízká, někam jinam, a zatímco cesta na jih vázne, rozhodují se vyběhnout na sever, kde spatřují široké ústí místnosti. Je to kopulovitá prostora schopná pojmout stovku skřetů, do níž vběhli. Její dva obyvatele na místě usmrcují a chystají se je okrádat, když na ně vlétává skupina orků. Neslyšet jejich řev a kroky a nepostavit se do míst, kde chodba ústí do prostory, byli by jistě obklopeni orky ze všech stran a nevyhnutelně ubiti, ale takhle mají nepřátele pouze před sebou. Sarimův pes je napaden zezadu orkem, poštván svým pánem jej však k smrti ukousává, ohlodává a trhá. Poté si s ním druid mění místo a čelí dalšímu orkovi, který samozřejmě také nežije věčně. Nyní se do bojů začleňuje skupina vedená erinským chodcem Yorgem.

Ten, jak již bylo řečeno, zvolil jinou cestu a od začátku postupuje k severu. Není daleko od severně ležící křižovatky, když on i ti, co šli s ním, pozorují, jak touto křižovatkou proběhlo pět neozbrojených skřetů mířících ze severu na východ. Kultivovaný chodec usuzuje, že skřeti zřejmě běží pryč z bohatých míst, která by ovšem měla být chráněná a obklopená strážemi a zbrojnicemi, a velí k postupu na sever. Gawaine, Barnabáš i Yorg vtrhávají do velké místnosti, která svým vybavením prozrazuje skřetí cvičiště. Zvláště od stropu visící provaz rozkývaný něčím silnějším než je podzemní průvan dává tušit, co se zde asi odehrávalo. Zřejmě proto je provaz v běhu přeseknut Gawainovým mečem.

V severní stěně zeje sáhový otvor, do něhož všichni v očekávání zajímavých věcí vtrhávají. Po dvou stech sázích plazení se po kolenou, až na hobita, který jde vzpřímeně, vidí, že tunel končí zajímavou stěnou, čili slepě. Hledat tajné dveře přirozeně nikoho nenapadá, dělá se čelem vzad a hajdy zpátky. Na známé křižovatce činí Yorg z Erinu šťastnější volbu a vyráží na východ následován přirozeně ostatními. Vbíhají do nejstarší místnosti celého podzemí, do té, v níž již dlouhá léta sídlí oněch jedenáct orků přivedených sem kdysi Orgenem z jejich pelechů v Rugornu a nyní zaměstnaných bojem se skupinou Nurnských, označovanou nyní Východ. Na tomto místě, kde v minulosti trpělo tolik Derkských vesničanů, zabíjí Yorg Erinský vůdce orků a čtyři z jeho nohsledů. Pak se skupiny Sever a Východ opět spojují v jednu, předtím ještě dokonale okradli mrtvoly skřetů a orků.

Spojená družina pak moudře vtrhává do první místnosti po ruce, ohromné skřetí ložnice, a po tři směny ji poctivě prohledává. Nachází se pár cetek zašitých do slamníků či jinak poschovávaných, ale vzácný čas je promrhán. A koruna všemu je nasazena tím, že celá družina vlézá do sáhové chodby v severní stěně místnosti a poctivě ji po celých dvě stě sáhů její délky čistí svými oděvy. Objevuje sice jeden z tajných východů z pevnosti, ale skřetí král má mnoho směn času sesbírat si svých pět švestek (a že toho bylo nejspíš víc) a odjet i se svojí gardou, kuchařem a příložnicí. Nurnští nalézají pouze stopy spěšného balení a pár paběrků.

A to je konec jedné výpravy. Dobrodruzi se stávají pány jedné skřetí pevnůstky, podle dohody vypalují signalizační rachejtli a po noci, strávené na dobytém místě, jsou vystřídáni strážním oddílem, vyslaným lurgrapským pánem. Je vhodné podotknout, že král skřetů neunikl spravedlnosti. Jeho hlavu spatřují Nurnští na kopí vůdce gergelské jednotky a zlato, které nashromáždil za dobu, po kterou týral toto svobodné území, přispěje jistě k znovuvybudování a rozkvětu země. Však již také za rok po tomto dni bude v Gergelu konán velký turnaj, na němž ovšem Nurnští rozhodně nemůžou chybět...