Historie Nurnské družiny II. - Krvavé prázdniny v Mondragonu

Historie Nurnské družiny II

III. Krvavé prázdniny v Mondragonu

[Světen 1026, Grundyg z Quonsettu]

"Hola, cizinče, hledáš snad v naší vísce někoho?", volá liscannorský starosta od prahu svého domu na neznámého muže, rozhlížejícího se nejistě po návsi osady. O jejích obyvatelích kolují v okolních krajích ne zcela nepodložené zkazky, že jsou za patřičný peníz schopni udělat doslova cokoli, a tak Yorg očekává po delší době zas nějakou seriózní pracovní nabídku. Oslovený poutník přistupuje blíže a tu si slovutný erinský chodec všímá lépe znaku psí hlavy na jeho štítě, který se leskne novotou v posledních paprscích podzimního dne. "Snad nepatříš k domu Pergenovu, mladíku?", táže se Yorg. "Ano, jmenuji se Iásón a pocházím z Ruindoru. Přišel jsem hledat srub, který si tu postavil můj bratranec Pepen. Snad zde najdu i jiné příbuzné", táže se mladý válečník s nadějí v hlase. "Je to smutné, chlapče, ale všichni jsou mrtvi", dí na to chodec s vážnou tváří. "Tady máš klíč od svého srubu, hochu, ráno si povíme víc".

Úsvit zastihl Liscannor na nohou. V poradní síni, reprezentované největším pokojem rozlehlého starostova domu, je shromážděna početná část dobrodruhů. Chybí pouze theurg Torp, který právě před týdnem odjel k východní hranici sbírat jakési magické chrousty, kteří se tam prý vyskytli a čaroděj Grundyg, který leží celé dny zahloubán do prastarých svitků vytažených z nejzaprášenějších regálů obsáhlé Nurnské knihovny. Zato se tu objevuje nová tvář kudůčího válečníka Nargothronda, jenž nedávno zavítal ke svému bratru Torpovi na návštěvu. Hlavní slovo má Atheas, neboť obvykle rozhulákaný kroll se zase včera zhulákal a teď jen mlčky přikyvuje. "Nevím jak vám, ale mně už Gwendarron pěkně leze krkem", zakončuje čaroděj svou řeč. "Už tady kupříkladu půl roku čučím do stejnýho kopce za osadou. Kde jsou ty časy, když jsem se toulal po širých pláních", dodává zasněně. "Ale v Nurnu? Pořád stejnej výběrčí daní, pořád to samý kyselý pivo u Supího pařátu a pořád ty samý holky v Červený sedmě!". Při poslední poznámce se ozývá uchechtnutí ze směru, kde sedí barbarský válečník Lodroc, a Sarimova Rion se tváří, že neslyšela. "Máš recht, je na čase protáhnout si kosti na čerstvým povětří", přidává se zloděj Letto. "Ale kam vyrazíme?". "Kam mě nohy ponesou... ", bručí Jacob s hlavou položenou na desce stolu. Všichni jsou zaraženi, ale ukazuje se, že jde jen o nápěv oblíbené písně ne zcela probraného krolla. "No tak pojeďte na sever, do Mondragonu", ozývá se Iásón. "Je tam levno, zdravý mořský vzduch, tak tam můžeme prolenošit zbytek podzimu". "No hlavně aby tam byly pěkný ženský!", probouzí se Jacob. "Nejsme proti", říká na to Sarim a houpe na klíně svého Jozlina. I Barnabáš Tikelský souhlasně chřestí sadou nových šperháků a tak se ještě toho dne na cestu vydává početná výprava. Balení na cestu trvá nejdéle barbaru Lodrocovi, který se místo v Liscannoru utábořil hned na několika místech za Nurnem, prý, jak říká, aby bylo blíž do hospody. V tajném hlasování, probíhajícím již během jízdy, je do čela výletu zvolen starosta Yorg. Pozornost na cestách působí zejména ostřílený bojovník Jacob na svém věrném koni Viktorínovi a vůz, nacpaný těmi z Nurnských, kteří nevlastní koně. Výpravu dále doprovází Atheasův ďáblík, skřet Jozlin a několik psů. Není tedy divu, že se Liscannorským všichni obloukem vyhýbají a cesta probíhá bez nesnází.

Rozpočítadlo o zrzavé lišce a lesním muži
Jacob chrabrý z Rugornu, syn Urgolinův

Běží liška k Liscannoru,
hrabala si v lese noru,
narazila na chlapa,
pralesního muže,
jásal, že je chlupatá,
že ji stáhne z kůže

Že mu vlezla do domu,
že je hrozně rád,
že bude mít na zimu
kůži na kabát,
Zamyšleně naježil
neholený vous,
poplácal se po pleši:
"Co, kdybych tě kous!"

Kudlou, mečem, sekerou
prej se nerad mydlí,
měl úchylku na dřevo,
tak jí přetáh židlí
Liška, zvíře zrzavý,
zamáčkla si bouli,
jakpak mu to vytmaví,
jak to s chlapem skoulí

Řekla, že je cvičená,
umí plno kousků,
bude pro něj tancovat
za vodu a housku
Zálesák u vyjevení
chtěl hned stavět stan,
uspořádá představení,
měl už jasný plán

Chtěl by lidem ukazovat
ženu, lišku, hrocha,
Jozlin by moh salutovat,
lesní muž se kochal
Než se ten chlap vzpamatoval,
chopila se šance,
zatímco se naparoval,
zmizela mu v brance

Běží liška k Liscannoru,
hrabala si v lese noru,
narazila na chlapa,
ten ji málem skolil,
protože je chlupatá,
teď ji honí s holí

Pouť severní přímořskou kupeckou stezkou trvá asi dva týdny. Po této době se unaveným poutníkům naskýtá pohled na město Mondragon, malebně se rozkládající na břehu oceánu. Nurnští oklepávají prach z bot v prvním hostinci, ve kterém jsou ochotni ubytovat Sarimova skřeta alespoň ve stáji. "Hospodo", huláká Lodroc. "Pivo máš sice laciné, ale ty karbanátky stojí za zlámaný měďák". "Odpusťte pane, ale včera mi odešel kuchař, to víte, šel za lepším". "Měníme lokál!", oznamuje svým druhům po zjištění pravého stavu věcí Yorg. "Právě jsem dostal chuť utrácet peníze". Před vchodem do noblesně vypadajícího lokálu, nad jehož vchodem visí tabule s nápisem Na provaze, je vylepen velký plakát, hlásající:

Pozor! Pozor!
Dnes:
hudební produkce
host:
Cinda Cincila
hvězda severu

"Jsme tu správně", míní Atheas. Místní vyhazovač je sice jiného názoru, ale uznává Mollgovo kladivo jako přiměřeně pádný argument a prosí Nurnské, aby alespoň odložili kyrysy a meče. Špinaví pocestní z Gwendarronu si objednávají předražené lahůdky a začínají z hostinského páčit informace o zdejším kraji. Dovídají se, že Mondragon je svobodným městem, které má navíc pod svou správou pruh země až k úpatí pohoří Nogol, které tvoří jihozápadní výběžek masivního Grullského pohoří. Největší slovo má starosta města. Ukazuje se, že hlavním zdrojem financí pro městskou pokladnu je obchodní cesta, jediná, která spojuje království mubarrathské s jižními zeměmi. Díky této výhodné poloze si město udržuje velmi slušnou životní úroveň.

Gwendarronští otírají mastná ústa a jdou si prohlédnot své pokoje. Jsou spokojeni, i když za každý luxus se musí patřičně platit. S nadcházejícím večerem zanechávají dobrodruzi v pokojích zvířata a vstupují do sálu, v němž se má odehrávat společenský večer. Místní smetánka, tlumené světlo luceren, vybraná vína na stolech. Atmosféru podbarvuje tlumenou hudbou trojice muzikantů a Nurnští usedají ke stolu. "Osum piv!", huláká kdosi. "Pro mě bych prosil raději víno", dodává Atheas. Zraky hostí v sále se znechuceně odvracejí, zvláště po Jacobově čtvrté rundě. "Program asi začne později", dohaduje se Nargothrond Katzbalger a má pravdu. Zatím se ke stolu přitáčí pochybně vyhlížející člověk a strká Nurnským pod nos jakýsi ohmataný svitek. "Páni jsou dobrodruzi, že ano? No, tak to jich jistě bude zajímat tohle". Gwendarronští chvilku smlouvají a dohadují se o užitečnosti nerozluštitelných klikyháků na pergamenu, ale nakonec bezcenný cár od podvodníka za pouhých padesát zlatek kupují. Povzbuzeni tímto kolegovým úspěchem, přistupují ke stolu ještě dva další výtečníci a zbavují se bezcenných tretek, za něž jim Nurnští platí zlatem. Jednoho ovšem šikovný zloděj Barnabáš obratem ruky o lehce nabytý zisk připravuje. Po necelých dvou hodinách se rozžíhají pestrobarevné lampióny a osvětlují malé jeviště. Hudba hraje tuš, napětí vrcholí a většině Nurnských padá neholená čelist. Na pódium vstupuje překrásná mladá dívka a začíná zpívat.

Z blízka nebo z daleka,
je to o nás známé,
barbara i člověka
pěkně přivítáme

Oklepej si z cesty prach,
svlaž si hrdlo mokem,
vína dost je, neměj strach,
zraje osmým rokem

V tu ránu se z tranzu probouzí Yorg, přiskakuje k procházející květinářce a skupuje veškeré babčiny zásoby fialek a tulipánů. Těmi pak zasypává potěšenou umělkyni, která reaguje milým úsměvem. Spokojenost Yorgova však netrvá dlouho, neboť Sarim využívá svých nestandardních psychických schopností a podsunuje věhlasné zpěvačce myšlenky na svoji druidskou maličkost. Toto se mu k malé radosti Yorgově plně zdařuje, má to však i vedlejší účinky v podobě chvilkových výpadků textu písně vinou celkového zmatení interpretky. Ostatní hrdinové se zatím omezují na vysílání světáckých úsměvů a povzbudivých mrkání. To však již Cinda nachází ztracenou nit a pokračuje v rozverném kupletu.

Jeden dva tři žejdlíky,
k tomu dívku hezkou,
pečínku a knedlíky,
už se očka lesknou

V Atheasovi se zvedla vlna spravedlivého hněvu. "Tak nečistých sil užíváš k omámení dívky ctnostné! No počkej!", a začíná si mumlat zaklínadlo. Vzápětí je mile potěšen, když se na jeho popud dává Sarim do zběsilého křepčení, nebrajíc přitom ohled na poněkud rozdílný rytmus písně. Hvězda večera je tím silně zděšena a nastávají další problémy s textem. Přiopilý Jacob zabloudil zatím zrakem k nálevnímu pultu a v duchu zajásal při spatření čtyř pohledných lidských dívek, sedících osaměle na vysokých stoličkách. Pomocí kouzelného flakónku se metamorfuje do nejelegantnějšího muže v dohledu...

Zlaťáky jsou kulatý
jako dračí oči,
i hobiti chlupatý
dokola se točí

Točí se i jeden kroll,
ale má to z piva,
"Já chci ještě alkohol",
vesele si zpívá

Udýchaný druid se zastavuje uprostřed parketu a jeho zpocená tvář se nechápavě rozhlíží sálem. Yorg přistupuje k dívkám u baru a pod příslibem tučné odměny je posílá zabavit své nejvážnější konkurenty: Sarima, Jacoba, Lodroca a Athease. Chce mít nerušený přístup k Cindě... Sarim se snaží napravit situaci a shání se po květinářce, ta však již mizí ze sálu, spokojeně si přepočítávajíc zlaťáky od Yorga. Lodroc, sledující pozorně situaci, štrachá po kapsách a vytahuje jakýsi svitek. Nargothrond a Barny se v sále marně pídí po dívce nižšího vzrůstu...

Do rána je času dost,
bavte se a pijte,
zpívejte si pro radost,
abstinenty bijte

Nadšený aplaus se nese sálem. Yorgem najmuté děvy se přitáčejí k vyhlédnutým cílům, k zjevnému úžasu Jacobovu. "Jakpak se jmenuješ, krasavice?", táže se metamorfovaný kroll a ulízává si kštici. "Lilien cukroušku, nechceš mě pozvat?", dostává se mu odpovědi. Lodroc se obrací ke společnosti zády a ve světle červené lucerny čte svůj svitek. V tom okamžiku nastává v sále zděšení a Sarim zjišťuje, že mu z hlavy vyrůstají ohromné uši a masivní chobot. Slabší povahy u okolních stolů omdlévají a Yorgem zaplacená Sarimova bavička na svou funkci rezignuje bez nároku na honorář. Jacob si zmatku nevšímá a veden jediným cílem přemlouvá Lilien, aby s ním šla na pokoj. Iásón a Letto se s chutí baví na Sarimův účet. Lodroc se škodolibě šklebí, bere kolem ramen svou společnici a nechává se od ní hostit. Netuší, že jeho pití teď platí Yorg. A rád. Po vyřízení všech vážných soupeřů má nyní volné ruce. Cinda Cincila na jeho mrknutí odpovídá opět úsměvem. Sarim zalézá do kouta a lidé v sále se vzpamatovávají z leknutí. Cinda začíná zpívat další píseň právě v okamžiku, kdy kroll zmamuje pomocí jednoho z kouzelných předmětů svou vyvolenou a mizí s ní směrem ke svému pokoji. Atheas a Lodroc začínají rozvíjet slibnou konverzaci, ten druhý na téma: "Jsem chudý", ten první snad na téma: "Učarovala jsi mi".

"Na Provaze"
Barnabáš Čipera z Tiklu

Když začne Cinda Cincila
zpívat píseň svou,
nejeden chlap v hospodě
ztratí hlavu svou

Potom začne vyvádět
jako Sarim tehdá,
lehko se mu přihodí věc,
jež jinému se nezdá

Tak stalo se i Sarimovi,
lesnímu to druidu,
začal Cindu obtěžovat,
užil si pak bžundu

Nejdřív si s ním zašpásoval
elf Atheas z Vrchů,
Sarim tam pak poskakoval
jak při reji duchů

Potom Lodroc vytáhnul
ze záňadří svitek,
Sarim potom vypadal jak
slon v záhonu kytek

Sarim začal povykovat,
kdo by se mu divil,
hledal zrádce mezi všema,
nakonec ho chytil

Přísahal mu krutou pomstu
do roka a do dne,
jeho stálé proklínání
nebylo však plodné

Mezitím Yorg objednával
dívky penězchtivé,
poslal je na dobrodruhy
chtíčem popudlivé

Sám pak začal oluzovat
Cindu tím svým zjevem,
nebýt vlny příbojové,
zdrh by s jejím věnem

V tom se ozvalo temné dunění a podlaha tanečního sálu se zatřásla. "Bohové, co je to?", zvolal kdosi. "Zatraceně", zaláteřil Jacob, když na chodbě náhlý průvan sfoukl lampy. V tu chvíli jako by do hostince udeřila obrovská palice. Náhle je všude tma a ze stropu se řítí uvolněné trámy. Z venku se ozývá temný hukot, je slyšet nářek raněných. Pohroma ustává stejně náhle, jako začala. Chvíli se všichni hosté vzpamatovávají z šoku, pak Yorg a několik dalších rozžíhá opět lucerny. V jejich světle erinský chodec vidí v místech, kde stála talentovaná zpěvačka, silný stropní trám, zpod nějž čouhají ladné nožky. Nelení tedy a přiskakuje těžce pošramocené hvězdě severu na pomoc. Ostatní dobrodruzi si třou boule, utržené při podivné kalamitě, pozorují ostatní hosty, prchající ze sálu, a snaží si všechno v hlavách srovnat. Kroll pokračuje v cestě směrem k posteli ve svém pokoji, jeho dívka ovšem jeví známky těžkého šoku a ječí na celé kolo až do té doby, kdy jí Jacob pohrozí brzkou smrtí. "Jůha, tady ňák šplouchá voda", konstatuje Barnabáš, vyhlížející dveřmi do noční tmy. "Tak se mi zdá, že většina domů asi spadla", dodává Iásón, hledící mu přes rameno. "Nu což, dojdem si na pokoje pro věci a vyrazíme obhlédnout situaci", navrhuje Atheas a ubírá se ze sálu. Cinda Cincila mezitím vstává ze země a děkuje Yorgovi za své zdraví. Jacob zatím ve svém pokoji vesele násilní, maje Mollgovo kladivo pohotově. Nurnští nacházejí své osobní vybavení v pokojích v pořádku a postupně se shromažďují v sále. Nakonec se dostavuje i Jacob, který za sebou vleče vyděšenou dívku, nyní sotva schopnou slova. "Odpusť, junáku, ale musím se jít podívat, co se stalo s rodiči, snad se ještě uvidíme", loučí se Cinda s Yorgem. "Chci znát tvé pravé jméno, má paní", atakuje Yorg. "Jmenuji se Gloxinia", přiznává lepá dívka a loučí se se sympatickým chodcem. "Divný jméno", myslí si Yorg a jde za ostatními do stájí. Tam si právě Jacob, nyní již ve své pravé podobě, rve pačesy. "Můj Viktorín, kde je můj Viktorín!". Nurnští shledávají, že všichni jejich koně dílem zahynuli při zhroucení stáje a dílem se v panice utrhli a zmizeli. Dobrodruzi jdou troskami ještě včera vzkvétajícího města směrem k přístavu. Všude jsou rozbořené domy a těžce ranění. Přístav je srovnán se zemí. Od očitých svědků katastrofy se dovídají, že od moře přišla obrovská vlna, která město spláchla. Liscannorští docházejí až k radnici, ovšem starosta Rulich není přítomen. Přichází promočen až ráno, zatímco někteří z Nurnských spí na náměstí poblíže obecní studny. "Buď zdráv, starosto", říká starosta liscannorský. "Rádi bychom se dověděli více o nešťastné pohromě, která dnes dolehla na tvé město a nabídli ti své služby". Okolostojící a okololežící Nurnští souhlasně mručí. "Každá silná paže teď bude zapotřebí, zahynula nám totiž většina městských zbrojnošů. Jistě mi ale nenabízíte své služby zdarma". Opět souhlasné mručení, tentokrát silnější.

Horda devíti dobrodruhů vyrazila časně ráno východní branou. Všichni přemýšlí o starostových slovech a o úkolu, který mají před sebou. Jako zkušené dobrodruhy, vyznající se v boji, poslal je starosta hájit kamennou tvrz, stojící na malém kopečku asi pět mil za hradbami Mondragonu jako hráz proti stále drzejším útokům skřetů z Nogolských hor. "Z městské stráže mi zbyla jen hrstka halapartníků a ty potřebuji ke správě a obnově města. Je ale velmi pravděpodobné, že se skřeti pokusí využít naší zoufalé situace k vydrancování Mondragonu a obsazení bohaté kupecké stezky, o což se ostatně snaží již léta. Vy a ještě dvě další tvrze musíte případný nápor skřetí armády odrazit, nebo alespoň zeslabit. Však vám za to taky královsky platím". "To tedy ano", pomyslel si Yorg a pohlédl na nedalekou vyvýšeninu, na níž stojí opevněný dvorec s deseti starostovými muži. To vše je nyní pod Yorgovým velením. Nurnští obsazují pevnůstku a vůdce organizuje obranu u střílen na dvě směny; jedna hlídá, zatímco druhá odpočívá. Sarim zjišťuje, že se mu s chobotem a ušisky velmi špatně leží, a proto začíná intenzivně pátrat po viníkovi. Jeho podezření padá na válečníka Lodroca a po vstoupení do jeho mysli se mění v jistotu. Soustředěním myšlenek se ho snaží přesvědčit, aby mu okrasu odčaroval a kupodivu se to zdařuje. Chobot i ušiska mizí. "Uf, to jsem si oddych. Nevím, nevím, jak bych to doma vysvětlil", pomyslel si druid a odešel na stráž.

Zbytek dne minul bez zvláštních příhod, noc také. Ráno se všichni probouzejí do mlhavého dne. "Mlha nějak houstne", vyhlíží Nargothrond střílnou v severní hradbě. A skutečně. Zanedlouho se celý dvorec halí do mléčného hávu a kolem poledního si člověk nedohlédne na špičku meče. "V tom bude nějaká čertovina", bručí si kroll pod vousem. "Všichni na svá místa", rozmisťuje své žoldnéře Yorg. "A mějte oči na stopkách". Sám se pak vydává na obhlídku jednotlivých strážních postů. Jaké je však jeho překvapení, když nedaleko studny zakopává o rychle chladnoucí mrtvolu jednoho z městských gardistů. Muž byl zřejmě podříznut zezadu a erinskému muži začíná být jasné, že nepřítel je již v tvrzi. Kráčí tedy ostatní seznámit s jejich svízelnou situací. Nedojde daleko, neboť mu jeden podlý halapartník skáče zezadu po krku. Yorg se s ním však rychle vypořádává a omráčeného zrádce táhne ukázat Jacobovi. Ten se s vrahem příliš nemazlí. "Kdo tě poslal, mizero", funí gardistovi do obličeje. Přeběhlík se klepe strachy a vykládá cosi o podivném muži, skřetech a hromádce zlatých. Jakožto válečného velezrádce a nájemného vraha odvádí Jacob muže ven a u dveří snímá z háku deset stop konopné šňůry. Neptá se na poslední přání, nasunuje oprátku na zrádcův krk a věší odsouzence na hradbách.

Bum! Tvrzí se rozlehla hromová rána a Atheasovi přistál kus lidského masa na hlavu. "Fuj", zkřivil čaroděj hnusem svou elfí tvář. "Tak jsem jí zabil. Přivázal jsem jí na tělo tři bomby a křísnul křesadlem", chechtá se odporně Jacob, "Už mi byla beztak k ničemu". Vraždu dívky otrlí družiníci přecházejí mlčením. "Cha, chá, to je prase", popadá se za břicho Yorg.

Vtom vzduch rozechvěl typický bojový ryk skřetů. Z mlhy vylétává první příval šípů a Nurnští se staví do palebných pozic. Za hradbami se rýsuje postavení skřetích lučištníků, které je vzápětí zasypáno sprškou střel. Mlha se začíná zvedat a Nurnští vidí, že další houf skřetů běží ztéci bránu pomocí beranidla. V tvrzi jsou už i první mrtví. Dva z vojáků, přidělených starostou padají k zemi s šípy v hrudi. Brána je brzy proražena a ke slovu přicházejí meče. Jacob Rugornský však s opěšalými skřety nemá žádné potíže, a proto nastupuje skřetí jízda podporovaná sarkony. Zatím k oknům v jižním křídlu tvrze pár skřetů přistavuje žebře. Jejich průnik se zde zpočátku daří, ale po zásazích zkušeného Athease a mladého Barnabáše padají jejich znetvořené mrtvoly z hradeb. U brány mezitím dosáhly hromady pobitých skřetů kapacity průměrného vesnického hřbitova. Jacob s Lodrocem dávají ránu z milosti poslednímu sarkonovi. Dobojováno.

Netrvá ani půl hodiny a z města přibíhá posel. "Máte tady všeho nechat a jít za starostou", sype ze sebe udýchaně. Gwendarronští všeho nechávají a ubírají se patřičným směrem. "Buď zdráv, Rulichu", halasí Nurnští. Místní starosta však uhýbá pohledem a klopí hlavu. Není mu zjevně lehko mluvit. "Je mi to trapné, páni cizinci, ale nezbývá mi, než vám za vaše služby poděkovat. Někdo nám totiž ukradl městskou pokladnici". Když tváře dobrodruhů přestaly měnit barvy, dodává ještě: "Zřejmě se menší skřetí oddíl dostal do města a slabá stráž pokladnice pro ně nebyla překážkou". Teprve nyní jsou hrdinové schopni slova. "A kolik v tom vašem pokladu vlastně bylo?", zajímá se zloděj Letto. "Téměř čtyřicet tisíc zlatých", dí na to Rulich. "A dal bych z toho polovičku tomu, kdo by pokladnici ze skřetích drápů osvobodil. V truhle byl ovšem ještě vzácný drahokam, symbol městské moci a ten, jak jistě chápete, si vymiňuji pro sebe". "Dobrá tedy, po městské pokladnici se podíváme v horách a s tím dělením si to ještě rozmyslíme", cedí Yorg mezi zuby a snaží se upamatovat, kdy naposledy nedostali Nurnští za poctivé služby zaplaceno. "Zastavte se ještě u Garrwona, poustevníka ze Salienského lesa, jistě vám poradí", loučí se Rulich s dobrodruhy a dává jim mapu okolí města.

Kroky Nurnských směřují na jih do blízkého městečka Salienu. Zde se doptávají na poustevníka a v hloubi hvozdu nalézají jeho brloh. Ukazuje se, že Garrwon je muž věkovitý, ba přímo prastarý. Nedokáže již ani vstát z lůžka a je vidět, že je minimálně jednou nohou v hrobě. Z jeho stařeckého chrčení Nurnští vyrozumívají, že by potřeboval lektvar mládí, ležící údajně v pramenech řeky Nolinil. "No jo, ale dyť to je přímo u toho skřetího doupěte, no podívejte", bodá Lodroc prstem do mapy. Poustevník však hrdinům na svém smrtelném loži slibuje osvětlení všech otázek, a tak se Nurnští nechávají pohnout k lítosti a zkratkou přes les míří k hřbetům hor.

Stezka se vine podél říčky stále výš. Vysoko v horách potok odbočuje a s ním i úzká římsa, přilepená na skále. Netrvá dlouho a nešika Lodroc se s jekotem řítí do vody. Tak byly objeveny léčivé účinky potoka a druzi z Nurnu si plní vodou měchy. Osvěženi masakrují obra ve skalní sluji a docházejí k pramenům. Na hladinu tůně dopadá stín vrb. Na hladinu tůně dopadá i Yorg a onedlouho z hlubiny vynáší lahvičku. "Tak to bysme měli, néé?", huláká Jacob a močí do léčivého pramene. Někteří se přidávají, někteří mu spílají a někomu je to jedno. Všichni se vracejí za Garrwonem.

Stihli to jen tak tak, poustevník už měl na kahánku. Sarim mu lije lektvar do krku. Omládlý Garrwon vstává z lůžka a protahuje si údy. "Děkuji vám, stateční hrdinové, děkuji vám z celého srdce, vždyť život je to nejcennější, co na světě existuje. Život můžete vzít snadno, darovat život je mnohem těžší. Za tento dar života vám děkuji, a protože za mé díky si nic nekoupíte, věnuji vám několik mocných věcí, které mám pod svou střechou". A každého člena družiny obdarovává hodnotným dárkem. Pouze Jacob, na kterého se nedostalo, huhlá jakési nadávky a hledí upřeně na Garrwona. Všichni si sedají okolo ohně a Garrwon začíná vypravovat příběh boje dobra se zlem...

"Jednoho sychravého večera na podzim roku 1014 zabušil na dveře starostova domu v Mondragonu zubožený poutník. Jmenoval se Galinger. Byl to muž velmi moudrý, a tak kolem sebe zanedlouho shromáždil skupinu věrných pomocníků a na úpatí Nogolského pohoří vystavěl klášter, který se zanedlouho stal centrem vědění v kraji. Jako důkaz svojí vděčnosti za vlídné přijetí věnoval později městu kámen neobyčejné ceny a moci. Dokázal totiž pravdivě odpovídat na některé otázky a i díky jemu se zmnohonásobilo místní bohatství i moudrost. Roku 1022 však Galinger za záhadných okolností zemřel. Od té doby již žijeme ve strachu, neboť horští trpaslíci, se kterými jsme od nepaměti žili v míru, se spojili se skřety a strašnými sarkony a usilují o dobytí města. Klášter se zbytkem Galingerových druhů úspěšně odolával jejich náporu až do předvčerejší noci, kdy byl zpustošen a vypálen. Tím byl zničen pomník muži, jehož zásluhy jsou velké jako jeho moudrost". "A jak vlastně zemřel?", zajímá se Letto. "Jisté to není, ale byl prý otráven". Nurnští si vyměňují vážné pohledy.

"A tady je Galingerova závěť", vytahuje Garrwon zažloutlou obálku s velkou pečetí. "Svěřil mi ji asi týden před svým záhadným úmrtím, ale já se po jeho smrti necítil dost silný pro vyplnění jeho odkazu. Proto jsem se neodvážil testament otevřít. Vy jste však nejen čestní, ale i silní, a proto vám Galingerův odkaz mohu svěřit", s těmito slovy podává obálku Yorgovi.

Ten rozlamuje pečeť. "Tohle ale není žádná závěť, dyť to je spíš deník. Ovšem zápisky tu jsou značně děravé... Co to tu máme... Tak. Tady. Zápis z Galingerova mládí. Někdy roku 1011 Galinger zjišťuje, že osm jeho bratří, s nimiž byl vychováván v alchymistickém duchu spěje ke tomu, aby sloužili temným silám. Daří se mu zcizit mocný kultovní předmět svého řádu - magický drahokam". "A hele, to by moh bejt ten samej šutr, co šlohli dole ve městě", skáče do projevu Sarim. "S tímto kamenem Galinger prchá. Další významný letopočet je 1014, kdy se Galinger usazuje v Mondragonu, buduje klášter a dává kámen do opatrování městu". "No, co jsem říkal", vykřikuje Sarim. "Zároveň začíná kopat podzemní chodbu spojující klášter s městem pro rychlý a bezpečný průchod. A dál je tu rok 1019. To se osm theurgů, pátrajících po Galingerovi a ukradeném kameni, usazuje na nedalekém ostrově El Gerron. Osnují plány na znovuzískání magického drahokamu. "Theurgové! To by mohlo vysvětlovat tu povodeň", vyskakuje Atheas. Většina Nurnských na něj však hledí s nechápavým výrazem, a tak si čaroděj opět sedá. Yorg pokračuje: "Tak dál je tu rok tisíc dvacet. Galinger má podezření, že theurgové navazují spojenectví s horskými trpaslíky a štvou je proti městu pod příslibem bohatství. Galinger začíná prodlužovat štolu pod mořem až na ostrov El Gerron. Dokončuje ji začátkem roku 1022, zajišťuje před vstupem vetřelců a připravuje se na boj s theurgy. Zde zápisky končí". Yorg vzhlíží k ostatním. "To vypadá jako výzva", cedí mezi zuby Jacob. "Kterým směrem bychom měli vyrazit, Garrwone?" "Inu ,Galinger měl při svém příchodu s sebou svého průvodce, obratného válečníka, jehož životním posláním bylo theurga chránit a který mu byl vždy nejblíž. Jeho jméno bylo Galimor. Tento muž podle mých zpráv přežil jako jediný vydrancování kláštera skřety před dvěma dny a byl odvlečen do hradního sídla v horách. Jistě by vám mohl říci leccos zajímavého z posledních dní Galingerova života. Cesta do skřetího sídla je ale nesmírně nebezpečná a být vámi, raději bych se tomu místu vyhnul a pátral jinde". "Mmhhmmm... No, uvidíme. Však nejsme žádný padavkové".

Venku se zatím slunce přehouplo přes poledne a Nurnští vyrážejí známou stezkou přes les. "Hele, Nargothronde, proč tady všechny jména začínaj na G, nevíš?", šťouchá do kudůka Barnabáš Tikelský. "Bohové vědí, ale třeba je to místní tradice, víš. Říká se tomu kolorit, to jsem si přečet v jedný knížce", říká Torpův bratranec a začíná si do pochodu pískat kudůčí písničku.

Potemnělé vrchy kuželovitých kopců obklopily zanedlouho stezku ze všech stran. "Už bychom tam skoro měli být", povídá Iásón, známý svojí rychlou chůzí. "Nežeňte tak", popadá na konci průvodu dech Letto. Vtom však již vůdce výpravy zastavuje a ukazuje na nedalekou strážní věž, stojící těsně u cesty. Hrdinové přistupují k malým dvířkům do věže a kdosi bere za kliku. "Zamčeno". Deset sáhů nad hlavami dobrodruhů se v okně objevila rozšklebená tvář a zlomyslně se zachechtala. Aby taky ne. Kotel žhavé smůly ty cizince jistě zchladí. "Áááááá... ", ječí na celé kolo Lodroc, který zákeřným útokem přišel o valnou část své bujné barbaří kštice. Atheas běduje nad propálenou kapucou a také ostatní na tom nejsou lépe. Proti skřetovu očekávání se ale Nurnští zdají být pěkně dopálení. Jediná Jacobova herda ramenem znamená pro dveře smrtelný úder a kroll s vůdcem běží po schodech nahoru.

"Mělo by se tu vymalovat", suše poznamenal Sarim, rozhlížeje se po věžní místnosti. Již na něj nezbyla práce.

Gwendarronští stoupají stezkou stále výše do hor. Cesta zde vede úzkým korytem mezi kopci. "Na co tu asi maj ten domeček támhle na skále", vyslovuje nahlas myšlenku všech Barnabáš. Hádanka je rozřešena, když se ve dveřích domečku objevil sarkon, tlačící před sebou kamennou kouli výšky dospělého člověka. Gigantická zbraň nabírá ihned šílenou rychlost a řítí se Nurnským vstříc po cestě. "Spaste duši!", řve Iásón a utíká pryč. Prchat je však marné, a tak všichni šplhají na strmé svahy hor, což se jim daří jen zčásti. Balvan tak za sebou nechává pěknou paseku. "Áááááá... ", drží se Lodroc za nohu, kterou nechal pod balvanem. Jacob vyřešil situaci po svém. Nesen svým magickým opaskem, letí vstříc budce na kopci, odkud již vypadává druhá koule. Za letu sprostě nadává. Samotná likvidace zákeřného sarkona již probíhá bez obtíží, a tak se zanedlouho dobrodruzi shromažďují na cestě k dalšímu náporu proti prohnaným nepřátelům. Po několika dalších zatáčkách dochází cesta k podivnému hradu. Hrdinové se zastavují za hranicí dostřelu.

"No, tohle asi nebude žádnej med", povídá Sarim při pohledu na malá železná dvířka a střílny na všech stranách. Záhy je domluven útočný plán a Jacob s Yorgem se hyperprostorují do hradu. Tam začíná být horko. Zpočátku se objevují jen sarkoni, se kterými oba zkušení dobrodruzi nemají potíží, ale když se ozve poplach a do místnosti vpadává garda stolinů, jde do tuhého. Jacob je těžce zraněn a hyperprostoruje se zpět, zanechávaje za sebou louži krve a hromadu mrtvol. Yorg vidí, že sám nemá šanci, a tak následuje svého přítele. "Tfuj tajbl, tam už nevlezu", uplivuje si dírou po vypadlém zubu krvavou slinu Jacob. "Mizíme", dodává Yorg a karavana se sklesle vrací.

Nocuje se na kraji Garrwonova lesa. Většina družiny má však neklidné spaní a ráno všichni vstávají celí rozlámaní. Barbar Lodroc vypravuje živý sen o zničení Mondragonu skřety a Jacob se celý třese, neboť ho celou noc pronásledovaly těžké sny o nešťastných hobitkách Lískových. Po ránu se objevuje mezi stromy poustevník Garrwon a dává se do řeči s Yorgem. Povídá mu o odpadové štole, vedoucí z hradu do říčky. Tou by se možná dalo vpadnout té chásce do zad. "No, taky sis na to mohl vzpomenout dřív", hudruje pod vousem Yorg a shromažďuje družiníky. Společně nacházejí ústí odpadové roury ještě před polednem. "Pěknej humus", suše konstatuje Sarim při pohledu na splašky, vytékající z otvoru ne širšího než jeden sáh. "No tak tam mě nikdo nedostane! Ani omylem", rezolutně oznamuje kroll. "Jacobe, neblbni, bez tebe tam nemůžem", je si Yorg vědom bojovníkovy síly. "Né, tak to né. Já jsem čistotnej barbar a nikdo mě nedonutí válet se ve skřetích tentononc. Tudyma já nelezu", povykuje Lodroc a sedá si na nedaleký balvan. Atheas se ale chechtá na celé kolo: "Hele, a co takhle tam vlýzt, pěkně se v tom vyráchat a pak jít do nejbližšího hampejzu, co? Ty by se asi divili. Cha, cha". Všichni se smějí čarodějovu drsnému vtipu, jen Yorg se snaží jít svým spolubojovníkům příkladem a leze do ústí štoly. Záhy však zjišťuje, že ho následuje pouze část družiny, a proto opět vylézá. Sarim, Jacob a Lodroc se tváří velice vzpurně a nejeví nejmenší chuť následovat Yorga, který chvilkovým pobytem v odpadové rouře utrpěl značnou újmu na svém zevnějšku. "Chlapi, nedělejte potíže, nějak se tam dostat musíme", domlouvá jim Yorg, který musel v úzkém tunelu lézt po kolenou. "Něco tady smrdí", komentuje Lodroc hejno much, které se zatím na vůdce slétlo. Sarim o cestě smradlavým tunelem vůbec odmítá diskutovat. Po delší debatě se ale Yorgovi podaří rebely uprosit, a tak se všichni za nejrůznějších hygienických opatření hrabou půl míle dlouhým tunelem k hradu. Yorg ještě po cestě likviduje nebezpečného ještěra s ostrými zuby a zanedlouho dorážejí Nurnští pod dřevěný poklop. Nahoru je vyslán Atheasův ďáblík, který ihned oznamuje, že je tam hrozná tma. Barnabáš Tikelský mu jde tedy posvítit a zjišťuje, že Nurnští objevili skladiště nářadí a materiálu. Krabice hřebíků a krumpáče narovnané u zdi to jen potvrzují. Zatímco někteří zkoumají, co cenného by se odtud dalo odnést, zvláště sada nových lopat se zdá být slibnou, Iásón nakukuje za dveře. Ihned se otáčí zpět. "Pssst!", pokládá si prst na ústa. "Je tam nějaký světlo". Zkušenější dobrodruzi zjišťují, že světlo vychází ze strážnice s posádkou dvou sarkonů. Yorg s Jacobem jim skáčou po hrdlech a v mžiku je podřezávají. Jeden sarkon však ještě stihne udeřit do ohromného gongu, visícího v rohu. Vibrující zvuk se odráží v chodbách celého hradu a nese se sály. Skřeti, sarkoni a stolini jsou rázem na nohou. "Rychle dál, jen dál", velí Yorg a Nurnští vpadávají do místního vězení. Za mřížemi je plno a Gwendarronští většinu vězňů pouštějí ven. V nejzadnější kobce je nalezen svalnatý barbar. "Ty jsi Galimor, služebník Galingerův?", táže se Sarim. "Ano, dejte mi zbraň a já s těmi skřety zatočím". Jozlin činí pokus schovat se za Sarima, pro všechny případy. Galimor ale ráznými kroky směřuje k východu. Cesta je však zatarasena sarkoním oddílem, spěchajícím do sklepení. Nastává prudká řež, ve které každý bojuje na vlastní pěst. Nutno dodat, že každý se hrdinně bije a není malomyslných. Zatímco většina Nurnských hájí sklad látek a koření, Atheas s Barnabášem se potulují po hradě. Jsou metamorfováni v sarkony, což jim sice zaručuje bezpečí, ale co chvíli s nimi někdo cloumá a řve na ně nějaké zmatené rozkazy, takže jsou nakonec rádi, když v tom zmatku najdou schody zpátky do sklepení. Tam zatím dobrodruzi využívají přestávky v boji a připravují generální ústup. Když se gwendarronští přepočítají a zjistí, že nikdo nechybí, jdou směrem k poklopu vedoucímu do odpadu. Tu se však na Nurnské vrhá stoliní garda. Lodroc, nedoléčen po zraněních, utrpěných na včerejší cestě k hradu, umírá v boji. Jeho pozůstatky jsou vlečeny tunelem a asi po hodině již dobrodruzi omývají svá špinavá a zkrvavená těla v řece.

"Poslyš, Yorgu, ten Galimor se mi ani trochu nelíbí", povídá stranou Jacob vůdci. "Zatím ho nech, řek bych, že nám může bejt ještě dost užitečnej", povídá na to Yorg a obrací se k osvobozenému barbarovi. "Ty jsi tedy ten Galingerův slouha, co ho měl chránit, jo?". Galimor však bere do ruky široký meč, ukořistěný v hradním sídle a beze slova odchází směrem k troskám kláštera pod Nogolskými horami. "Héj, ty, Galimore, kam jdeš, počkej. Sakra, balíme, Atheasi, vylez už z toho potoka, rychle než nám uteče. Tak Galimore, kam jdeš?". "Pomstít svého pána", odpovídá tiše Galimor a rázuje na sever. Nurnští klopýtají za ním a Lodrocovo tělo nechávají ležet v křoví na kraji lesa. Cestou se Yorgovi podaří přimět Galimora k hovoru. "Můj pán Galinger už ke konci svého života nevěřil nikomu, bohužel ani mě ne, a tak vzal můj meč a s ním i několik dalších vzácných věcí a ukryl je kdesi v Rawwanské bažině na severu. Rád bych se tam po svém meči poohlédl. Nejdřív ovšem chci vědět, co se stalo s klášterem".

Moc toho nezbylo. Stát zůstala pouze čelní budova a z hromad sutě stoupá pramínek dýmu. Zpovzdálí je slyšet tlumené hlasy. Z drsné mluvy a ze způsobu, kterým komolí obecnou řeč, je jasné, že to jsou skřeti. Gwendarronští přelézají sutiny a v nerovném boji se střetávají se čtyřčlennou skřetí hlídkou. Poté vstupují do podzemí kláštera. Galimor, vida, že z jeho domova nic nezbylo, odchází bez rozloučení neznámým směrem. Nurnští ještě bezúspěšně prohledávají sklepení a poté vycházejí na světlo.

"Tak co teď, Yorgu. Nic jsme nenašli a Galimor je fuč", povídá Atheas. "To má taky jedinou kliku, nafoukanec nemluvnej, už mě začalo svrbět kladivo v dlani", dí na to Jacob. "Ale za chvíli je tma a tady se mi spát nechce. Smrdí to tu všude spáleninou". "Tak půjdeme spát do Salienského hvozdu, třeba potkáme Garrwona a ten nám poradí", navrhuje Barnabáš Tikelský a všichni se jeho radou řídí. Na kraji lesa však Nurnští narážejí pouze na čerstvě zasypaný hrob, v jehož hlavách je zaražena deska s nápisem:

Lodroc
padl hrdinskou smrtí
1026

Nurnští vyhledávají Garrwona a dovídají se od něj polohu ústí tajné chodby z kláštera do města. Všichni se jdou posilnit spánkem a ráno vyrážejí ke klášteru.

Od lesa se přes pole plahočí skupinka mužů ve zbroji. Jak jejich osudy je pestré jejich složení, vždyť kde se sejdou najednou člověk, elf, barbar, hobit i kudůk s krollem a skřet i podivný ďáblík dohromady a náhodný pozorovatel by nad nimi jistě s údivem zakroutil hlavou, co v těchto končinách pohledávají. To osud opět zavál jejich kroky do míst, v nichž se bijí za svou čest, slávu i peníze a šíří jméno Nurnské družiny po širých zemích. Leč odvraťme teď pozornost od této skupinky a věnujme ji jiné družině, blížící se k tomuto místu od západu, po cestě od města. Dvacítka sarkonů a stolinů je též po zuby ozbrojena a jejich pichlavé oči nehledí zpod helmic o nic méně sveřepě. V jejich hlavách se jim honí vzpomínky na nedávné drancování, na bohatou kořist i myšlenky na družinu jakýchsi dobrodruhů, od nichž by bylo třeba vyčistit kraj. Nastala chvíle, kdy se obě skupiny spatřily... Chvíle mrazivého ticha a pak jekot. Z náspu cesty sbíhají sarkoni s kyji roztočenými nad hlavami. Nurnští nelení a berou své rozklepané nohy na ramena. Okraj lesa je však ještě zoufale daleko a Barnabáš Čipera s Nargothrondem na svých krátkých nožičkách rychle umdlévají. "No tak, válečníku, padej, dělej, to jsi Katzbalger?", řve v běhu Yorg. "Jedu, jedu, jedu, Barny. Ty lenochu líná, koukej se přestat flákat nebo máš za chvíli skřetí šípy v zadku". Yorg huláká už téměř nepříčetně, ale jeho drsné zacházení opravdu přiměje oba mrňousy k většímu spěchu. Přesto jsou už někteří sarkoni hrdinům v patách. Když je nejhůř, vytahuje Yorg ze záňadří pergamenový svitek a s napřaženou rukou zvolává: "Morte!". Nato několik sarkonů padá k zemi bez dechu a bez života a před ostatními se Nurnští schovávají v lese. Barnabáš Tikelský poulí oči a s jazykem na vestě nemůže popadnout dech. Nargothrond je také celý zpocený, ale přesto jde za Yorgem z Erinu a děkuje mu za to, že ho přiměl k tak skvělému běžeckému výkonu. Ten se tváří jako by nic, ale v koutku duše si jistě myslí, že kdyby někdo takhle řval na něj, tak, pakliže by mu rovnou neusek' hlavu, jistě by mu za to nepoděkoval. Pak se v erinském muži ale probouzí dobrota, zděděná po otci a pomyslí si, jak je dobře, že na světě žijí takoví hodní a bezelstní kudůci. Bez nich by tu přece bylo smutno.

Gwendarronští se rozhodují opustit nebezpečná místa se zdravou koží a směřují své kroky do městečka Salienu. "Třeba tam najdu Cindu, tedy vlastně Gloxinii, dámu mého srdce", zasnil se Yorg. A tu i ostatní se na chvíli oddávají snění a v myšlenkách k nějaké dámě svého srdce zalétnou. I hrdina je jenom člověk. I když je to třeba elf.

Salien je přeplněn uprchlíky z Mondragonu, všude jsou vozy a stany. Nurnští vpadávají do hostince. "Hospodo, láhev kořalky", huláká Jacob hlasem, nesoucím stopy častého pobytu ve vyhlášeném nurnském podniku U supího pařátu. Hostinský přináší žádané. "Chceme tu přespat", povídá vůdce. "Kolik si účtuješ za byt a stravu?". "Za večeři dvacet zlatých a máme plno", odpovídá hospodský a nastavuje dlaň. "Vypařil se ti snad mozek na horkém slunci, cháme? Dvacet zlatých za večeři?". "Inu, víte, pane, je nouze. Ta pohroma v Mondragonu, skřeti, kupci se dnes bojí jezdit". Nurnští vysypávají obsah svých měšců a kapes na stůl a zjišťují, že nemají nejen na nové zásoby, které právě došly, ale ani na útratu. Kradmým pohledem zjišťují, kde by se tu dalo rychle zbohatnout. "Hele, a co támhle, jak hrajou kuželky, můžem si s někým zahrát o peníze, ne?", všímá si Atheas. Obratný tikelský zloděj se hrne do popředí, zatímco Jacob mu dodává sebedůvěry s rukou na Mollgově kladivu. "Podívej, Barny, jdi do toho. Fakt nemůžeme prohrát". Barnabáš začíná hrát s jedním místním člověkem. Vzhledem k hobitově šikovnosti zůstává jen málo kuželek neporažených a tři nebo čtyři zlaté se stěhují do majetku Nurnských. Když se karta začíná obracet, požaduje místní štamgast svou výhru. Odpovědí jsou mu Jacobovy výhrůžky a velice nepěkný pohled krollových očí. Nurnští kvapem opouštějí lokál.

Na okraji Salienu hoří mezi stromy oheň. Osmi dobrodruhům, sedícím na pařezech, notně kručí v břiše. "Yorgu, to jseš nějakej stopař?", povídá po chvíli Letto. "Už nemůžu poslouchat, jak Barnyho psovi kručí v žaludku a tady Atheas zrovna dostal z hladu škytavku". "Máš pravdu, Letto, něco ulovit je pořád lepší, než kdybys musel jít nějaký to jídlo ukrást, že jo". Vůdce vstává, přikládá na oheň a odchází do lesa s očima upřenýma k zemi. Poleno v ohni se ještě nestačilo pořádně rozhořet, když Yorg spatřil v mlází srnu. Vůdce si magicky zajišťuje obrovskou rychlost, stačí si ještě pomyslet: "Kdyby mě tak viděl Sarim", a vyráží ze skrytu houštiny. Ubohá srna sice prchá, seč jí síly stačí, ale zakrátko je Yorgem dostižena a probodena v běhu.

"Mňo, dobrý to bylo", odhazuje Nargothrond ohlodanou kost a olizuje mastné prsty. Iásón jako v odpověď spokojeně zafuní. Přejedený pes s hlavou na předních packách se olízne, zívne a hledí do plamenů.

Následujícího dne se Nurnští dostávají šťastně do podzemí kláštera a nalézají tajnou chodbu, směřující do Mondragonu. Tunel zjevně nevede hluboko pod povrchem a jeho stěny jsou tvořeny hladkou sklovitou hmotou. Hrdinové postupují s Yorgem v čele stále vpřed, až po pěti mílích chodba ústí do studny. Atheas posílá na průzkum svého ďáblíka, od kterého se všichni dovídají, že jsou ve studni za starostovým domem. Vylézají tedy ven. Naskýtá se jim hrůzný pohled. Město bylo zřejmě včera napadeno skřety a ještě teď dohořívají zbytky vypálených domů. Veškeré obyvatelstvo, které nestačilo utéct, bylo krutě povražděno. Starosta Rulich leží mrtev na schodišti svého domu. "No vida, tak alespoň nemáme komu vracet tu pokladnu, teda až jí najdem", povídá otrlec Jacob, zatímco šplhá zpět do studny. Ostatní jsou ale otřesným zážitkem zaraženi a Yorg se třese v obavách o osud Gloxinie. Všichni se vracejí do trosek kláštera, kde je nalezen Galimor. Ten právě balí a odchází směrem k Rawwanské bažině. Nurnští nemají co na práci a tak ho následují.

Bažina přivítala Nurnské zatuchlým smradem, mlhou a mrazivým tichem. "Tak, Galimore, kde to tady má být?", táže se Yorg. "Věci jsou pravděpodobně ukryty ve starém domě uprostřed bažiny, ale orientace není mojí silnou stránkou a rád bych se od vás nechal vést". "A proč si někdo stavěl dům uprostřed bažiny?", zajímá se zvědavý Iásón. "Je to velmi starý dům, mnohem starší než tyhle bažiny, které ho postupně obklopily", vysvětluje trpělivě Galimor. Yorg se Sarimem se tedy ujímají vedení a vedou družinu předpokládaným směrem, skákaje přitom z drnu na drn. Ale buď byla mlha příliš hustá či bludičky příliš vábivé, anebo hraničáři neměli svůj nejlepší den, večer Nurnští vycházejí z bažiny a zjišťují, že jsou někde, kam se rozhodně dostat nechtěli. "Hele, Yorgu, nepoznáváš to tady? Já bych řek, že támhle na tom padlým kmeni jsem ráno seděl", povídá Atheas s nohama obalenýma blátem. "Nevadí, zítra to zkusíme znova", dí na to optimisticky Sarim. A tak se taky stalo. Následující týden tráví Nurnští v Galimorově doprovodu plahočením v bažinách a bitkami s bahenními netvory a obrovskými hady. Začínají opět docházet zásoby, zatímco nálada došla již dávno. V Jacobovi stoupá nevraživost ke Galimorovi. "Musíme na to jít jinak", povídá jednou večer Yorg. Za pomoci Sarima a Barnabáše Čipery vymýšlí geniální plán. "Rozdělíme se na tři skupinky. Dvě budou stát a třetí popojde o kus dopředu. Tím se budeme držet pořád rovně". Díky tomuto chytrému triku se kolem poledního z mlhy vynořují ruiny velkého domu. Dveře už vzal dávno čas a po střeše ani památky. Hrdinové zapalují světlo a vstupují do sešeřelých místností. Barbar Galimor se cpe dopředu. Jacob ho těsně následuje. Podlaha je pokryta mazlavým blátíčkem, jež dává tušit přítomnost namodralých ještěrů, goblochů. A skutečně, v jedné z místností skáčou tyto nepříjemné bestie na hrdlo Iásónovi. Galimor však nehledí vpravo vlevo a pospíchá přes možná nebezpečí dále. Jacob s Yorgem ho chtějí mít stále na očích, a tak nechávají zbytek družiny na pospas osudu. S nimi odcházejí ještě Atheas a Barnabáš Čipera. Ostatní dobíjejí goblochy. Když Galimor objevil v jedné z místností široké schodiště vedoucí dolů, ihned se k němu vrhl. Jacob, bodejť by ne, za ním. Ten lump tam chce jistě Nurnskou družinu o něco cenného okrást. Společně sestupují po stupních, pokrytých slizem, když tu náhle Galimorovi ujedou nohy. Ozve se zvuk, jako kdyby se srazila pojízdná kovárna s hromadou hrnců a do toho zní Galimorův řev a klení. Svalnatý válečník dopadá na tvrdou podlahu a začíná si ohmatávat kosti. Jacob z toho má náramnou bžundu, ale najednou se nad ním ozývá vyjeknutí. To Atheas, který šel poslední, si přišlápl okraj svého kouzelnického hábitu a ani siláci Yorg a Jacob nejsou s to tuhle lavinu zastavit. Klubko těl, řítící se po strmých schodech, dopadá Galimorovi rovnou na záda. Ten z toho velkou legraci nemá, rozhodně ne takovou, jako Atheas, který padal poslední, tudíž do měkkého. Zvedají se z podlahy a oprašují si oděv.

Když o chvíli později do místnosti se schodištěm vstupují Sarim, Nargothrond a Letto s krvácejícím Iásónem, zastavuje se jim hrůzou krev v žilách. Ve světle pochodní na ně poulí své žabí oči tři hnusné haterie.

Vzhledem k tomu, že Nargothrond ihned opouští místo boje a pomocí jakéhosi magického předmětu se hyperprostoruje na vrchol zdi rozpadlého domu, zbývá na každého z dobrodruhů jedna bestie. I pro zkušeného Sarima není taková haterie lehkým soupeřem, natož pak pro zloděje Letta či zraněného Iásóna. Iásón s Lettem jsou také hned prvním útokem rozdrceni, a tak se veškerá tíha boje přenáší na Sarima dobromyslného z Gorůdye. Po prvních okamžicích těžkého souboje se však Sarim vrhá střemhlav do otvoru se schodištěm. Důsledkem jsou další pořádné boule na hlavách dobrodruhů, kteří stáli pod schody. Když se všichni znovu zvedli na nohy, ukuli následující plán: prozkoumat nejbližší okolí sklepní místnosti a následně provést mocný útok proti hateriím, střežícím ústupovou cestu. Jelikož sklepení domu tvoří pouhé tři místnosti, vesměs plné bláta a špíny, hyperprostorují se Yorg s Barnabášem na vrchol zdi za Nargothrondem a zahajují zničující palbu na haterie, které si zatím pochutnávají na tělech dvou ubohých hrdinů. Současně je podniknut mocný útok po schodišti, kde se bok po boku bijí Jacob a Galimor. Zakrátko je po boji a Jacob podává uznale Galimorovi ruku. Nurnští se dávají do důkladné prohlídky částečně zatopeného sklepa.

"Tyhle jámy plný bahna budem muset vybrat. Něco by tam mohlo bejt", poznamenal Atheas. "No jo, ale kdo bude takovej humus dělat", vyslovuje nahlas myšlenku všech Barnabáš Čipera. "Na práci je tu přece Jozlin, když už se na tu zrůdu musíme celej den dívat, tak ať je taky k něčemu užitečná, ne?", obrací se tázavě na Sarima Atheas. A tak je Jozlin zapřažen do díla a plechovou miskou vybírá bláto z díry. Asi po dvou hodinách práce vytahuje cosi z bahna. "Pustíš to z pazoury, ty skřete!", vrhá se k němu Galimor a rve mu věc z ruky. Otírá bláto do rukávu a mumlá si cosi o znesvěcení zbraně. Jozlin se nechápavě dívá na Sarima, ale ten mává rukou. "Dobrý, Jozi, hledej dál". Jozlin hrabe a z vedlejší místnosti se ozývá svištění, to jak si Galimor zkouší nějaké seky se svým mečem. Má z něj zjevně velikou radost a nazývá ho důvěrně jménem, jak už to válečníci dělají. Onedlouho je nalezeno ještě pár předmětů zřejmě magického charakteru, a tak Nurnští vzdávají poslední poctu Iásónovi z Ruindoru a Lettovi a opouštějí nevlídné prostředí bažin. Proti tomu, aby si Galimor přivlastnil nalezený meč, nikdo nic nenamítá, což jen svědčí o tom, jakou úctu a respekt si barbar vydobyl bojem za zájmy Nurnské družiny. Cesty Nurnských a Galimora se však opět rozcházejí, neboť hrdinové potřebují doplnit stavy za mrtvé. Také Barnabáš Tikelský prohlašuje, že je churav a musí strávit den či dva v klidu na lůžku. "Špatně se mi dejchá, to vod tej doby, co si mě ty, Yorgu, tak hnal u toho lesa. A taky mám loupání v kříži vod spaní na studenym kamení". Z těchto důvodů směřují Nurnští své kroky do Salienu.

Stesk Barnabáše Čipery po domově nad strastmi z cestování
Barnabáš Čipera z Tiklu

Tikle, Tikle, moje město,
jak jsi strašně daleko,
já tu musím furt kout pikle,
chránit svoje zdravíčko

Že to není vůbec snadný,
to musí snad každej znát,
radši bych si na zahrádce
nechal záda ohýbat

Za takový dobrodružství
to vám pěkně děkuju,
to já radši po hospodách
s pěknou holkou tancuju

Proč mám pořád nastavovat
ten svůj malý krček,
když mi potom kdekdo říká,
"Ty jsi malý skrček"

Bez těchto chlapíků skončil by svět,
oni furt po světě musejí jet,
každičká hospoda je jejich dům,
kdejaká ženština rodiny půl

Zde nalézají dva nezkušené dobrodruhy, kteří jeví ochotu přidat se k Nurnské družině s vidinou rychlého zbohatnutí. Nutno dodat, že toto s sebou nese jistá nezanedbatelná rizika, s nimiž je nutno počítat. Kdosi to přirovnal ke známé nurnské loterii, ovšem s tím, že zde hrajete o svůj vlastní život. Novými muži jsou člověk hraničář Arrawn z Ruindoru a jeho elfí kolega Arwin Linfalas. Yorg také v Salienu potkává zpěvačku Gloxinii. Shledání je radostné, leč krátké, protože se všichni kvapem vydávají na sever, do tajných chodeb klášterních, neboť za starostovou studnou tuší pokračování Galingerovy chodby na ostrov El Gerron. "Vzhůru na theurgy!", hlaholí Sarim s holí nad holou hlavou a banda nurnských rváčů se dává na pochod.

Je po dešti a druzi se brouzdají zmáčenou loukou k rozvalinám Galingerova kláštera. Je jeden z posledních teplých dní roku 1026 a v mondragonských pláních se vedou takovéhle hovory: "Poslyš, ty, Nargothronde", oslovuje potichu válečníka Arwin Linfalas. "Jakže se jmenuje támhlenten svalovec? No, ten velkej, vošklivej", ukazuje nenápadně na nejslavnějšího z nurnských válečníků. "Jestli von to nejni příbuznej jednoho lichváře vod nás z městečka, víš. Ten se totiž taky jmenoval Jácob. Jenže měl takovej černej klobouk a veliký pejzy. Tak já nevím. Já se ho půjdu zeptat". A hraničář zamířil ke krollovi. "Ehm, počkej, víš, já bych to na tvým místě nedělal", nabádá k opatrnosti Katzbalger. "Bejt tebou, nezmiňoval bych se o žádnejch pejzech, a vůbec, to jméno, jak si říkal, tak to už bych tady radši nahlas nevyslovoval. Víš, on je Jacob taková háklivá povaha, hlavně co se tejčí jména. Nech to radši spát".

Nurnští kráčejí tunelem směrem ke studni nebožtíka Rulicha, ale ke svému překvapení narážejí na tajné dveře, široce otevřené do chodby. Na hlinité zemi se v tratolišti krve povaluje ostrá šipka. "Tak tady to někdo pěkně schytal", znalecky poznamenává lesní léčitel Sarim. Nurnští vstupují do dveří a narážejí na barbara Galimora, který stojí před kamennou deskou a škrábe se na hlavě. V hrudi má čerstvou ránu. Nurnští přistupují blíže. Do desky je vytesáno poselství Galimorova pána Galingera.

To slovo teď znám jenom já,
však budeme za chvíli dva
Neb moje naděj v tobě tkví
jak šíp v sevření tětivy
Těch osm hlásek, cesta tvá,
ti dají jména prokletá
Těch jména, jejichž zlobný klín
mne štve tak jako stín mých vin
Teď osnují již zkázu mou,
vím, zhynu smrtí strašlivou
To slovo zdolá každou lež
a dveře si jím otevřeš
Tak kážu všem, kdo chtějí jít,
že musí ihned vyrazit
A bez oddechu držet směr,
to pravím ti já - Galinger

Ještě je objeven jakýsi záhadný shluk číslic a tři řady kamenných kostiček s písmeny. Galimor odchází ke klášteru a huhlá si cosi o tom, že s hádankami nepočítal a že se na to bude muset někde přeptat. Je nad slunce jasné, že k otevření tajného vchodu je třeba vyluštit hádanku, ale Nurnští znají všechny potřebné informace a tak se řešení nezdá být problémem. Rozluštění rébusu se ovšem ujímá tupec Jacob. "Tak co to tu máme, co? Tohle je na co, co? A co je tohle, co?". Yorg a Atheas se spíláním odtahují krolla od kamenné desky dřív, nežli stačil napáchat podstatnější škody. Po chvilkové úvaze moudrých členů Nurnské družiny je odemykací slovo nalezeno a v zadní části místnosti se otevírá ústí chodby.

Po čtvrthodince pochodu se stalo cosi neobvyklého. Na levé straně chodby se z úzké štěrbinky vymršťuje tenká struna. Vepředu jdoucí Yorg jí zázračně uhýbá, avšak Atheas, jdoucí za ním, je švihnut přes zápěstí. Těsně před tím, než zmizel, stačil čaroděj jen vykřiknout překvapením.

Nurnští si vyměňují zmatené pohledy. Na místě, kde stál ještě před chvílí schopný čaroděj Atheas, je nyní jen holá podlaha tunelu a stíny zbylých mužů. "No, abych pravdu řek, doufám, že se tohle nebude stávat moc často, tady budem za zmizelý dobrodruhy těžko hledat ňákou náhradu", ustaraně povídá Yorg a vede Nurnské dále. Po chvíli z postranní chodby vybíhá Atheas. "Hyperprostorovalo mě to k nějaký potvoře s velkejma kusadlama, podařilo se mi zdrhnout jen tak tak", zadýchaně vysvětluje čaroděj, a tak se po malém zdržení dávají opět všichni na cestu. Zanedlouho docházejí do míst, kde se chodba rozšiřuje do místnosti, z níž vede několik východů. Než se kdokoli stačí vzpamatovat, útočí na družinu ghúlové. "Pozor, jsou tu všude nemrtví", křičí Yorg, ale to už mu zezadu skáče Atheas na záda a bodá do něj nožem. "Atheasi, kamaráde, copak si zešílel?", volá Sarim. Vzápětí je sražen k zemi odporným ghúlím pařátem a ochromen. Ghúlové i Atheas řádí mezi Nurnskými jako černá ruka. Skoro všichni se již svalili se zachroptěním v ochromení k zemi...

Zatím se skutečný Atheas octl v malé místnosti s bytelnými dveřmi. "Kde to sakra jsem? Jak jsem se sem sakra dostal? A kde je můj ďáblík? Ach, to je zase mizérie", tře si čaroděj šrám na zápěstí. Nečekajíc, že ho někdo přijde odemknout, zapaluje pán ze Zelených vrchů lucernu a dopravuje se magicky za dveře. "Kudy se asi jde na východ? No, třeba tudy", volí čaroděj směr pochodu. Zanedlouho se před ním začínají kupit potíže. Místnosti plné brouků ohnivců i kostlivců a zombií raději obchází a prozíravě šetří magenergií. "U všech ardasanskejch ďasů, co je to tady za nehoráznej smrad?", chytá se najednou Atheas za svůj elfí nos. Podle všech příznaků tuhle místnost někdo používal a podle intenzity zápachu ještě používá jako záchod. Že by civilizované bytosti?

Boj o holý život už vypadá beznadějně. Poslední zbylý rek, Nargothrond, ustupuje před zuřivě se tvářícím Atheasem do chodby a chystá se k útěku. Z tmavého rohu místnosti se najednou ozývá zvučný hlas: "Vzdej se, kudůku, tvůj boj nemá cenu. Neunikneš mi!". Náhle se v protější stěně rozlétávají dveře a v nich stojí... Atheas. Je sice poněkud vyveden z míry při spatření svého dvojníka, ale přesto volá pevným hlasem: "Vzdát se? To tak! Ukaž se, ty srabe, a já tě zmaluju, že tě vlastní máma nepozná". Přitom zběžně klátí pár ghúlů do prachu. Hlas trochu znejistěl: "Vážně nemáte šanci! ... No tak, necháš toho!?" Atheas morduje svého dvojníka a vyndavá svazek rachejtlí, na nichž je drobným písmem napsáno: "Svazem merionských alchymistů doporučeno proti nemrtvým, obzvláště proti ghúlům". Hlas konečně povolil. "Zastav, stop. Tak jo, nechám vás všechny na pokoji, ale musíte zastavit boj". Atheas s ulehčením vydechl, začínala mu docházet magická energie. Do místnosti vstupuje zanedbaný elf středního věku v potrhaném kouzelnickém plášti. "Já jsem Garcon, omluvte mě za to přivítání, ale myslím, že jsou všichni vaši přátelé v pořádku", obrací se rozpačitě na Athease. "Zranění nejsou doufám vážná". Atheasovi s Nargothrondem začíná být jasné, že s tímhle elfem bude zřejmě rozumná domluva a sklánějí zbraně. "Proč jste na nás, chlape, vlastně zaútočil? Víte, že napadnout někoho bez pozdravu je ta největší nezdvořilost, jakou znám?", ujímá se situace kudůk. "A co tady vůbec pohledáváte?". "Dostal jsem se do tohohle podzemí vlastně úplnou náhodou", začíná vypravovat Garcon. "Na mých cestách mě v Mondragonu potkala nemilá příhoda...". Během čarodějova příběhu se všichni členové světem protřelé Nurnské družiny vzpamatovávají z ochromení a poslouchají Garconova slova. "...a protože byla chodba na obou koncích magicky zajištěna, nemohl jsem celé tři roky ven. Až vy jste mi dnes otevřeli cestu ke slunečnímu svitu". Se slovy díků na rtech odchází náhlou svobodou opojený Garcon tunelem směrem ke klášteru. Zanedlouho po jeho odchodu z téže chodby vstoupil mezi Nurnské mohutný barbar s mečem. "Hej, to vy jste ta, no, ta, Nurónská družina?". "Nurnská", opravuje návštěvníka Arrawn Ruindorský a všichni jsou zvědavi, co z barbara vyleze. "Jo, tak to buďte pozdraveni. Já jsem Godrig. Sem viděl hrob mýho bráchy, no, tam u lesa, tak se vás du jako přeptat, no, jestli teda za něj nepotřebujete jako to, náhradu, no. Poslal mě sem takovej jeden, co vypadal skoro jako já a měl takovej to, no, meč měl pěknej, no, a jmenoval se nějak jako to, no, vod G, nebo tak". "A jejej", blesklo Sarimovi hlavou. "Další tupej svalovec do sbírky". Ale zaplať bohům za něj. Alespoň bude vychytávat rány.

Po důkladném odpočinku v Garconových síních Nurnští balí saky paky a po několika mílích chůze chodbou vylézají na světlo na pobřeží ostrova El Gerron. Vlahý mořský větřík čechrá dobrodruhům vlasy. Tři věže se tyčí jako obrovité prsty k obloze. Každá je stavěna z jiného kamene. První z černého, další z bílého a poslední odráží paprsky slunce temně červenou barvou. "Tak to vezmeme pěkně popořadě", vede vůdce Yorg z Erinu své spolubojovníky k vratům v černé věži. Kdosi srdnatě otevírá dveře a Nurnští odhodlaně vstupují. Zanedlouho se objevují první nepřátelští tvorové a začíná téci krev. Nahlédněme tedy za odvážnými dobrodruhy do temných chodeb.

Vzduchem právě létají šípy, vytažené z hraničářských toulců. Teď dokonce slabě zahřmělo a tváře hrdinů jsou na okamžik ozářeny zelenavým svitem. To Atheas, mistr magie, zamířil svůj smrtonosný blesk na jednu z příšerných gorgon, které, podobny démonům vytesaným do kamene, hlídají komnaty theurgů. Godrig točí nad hlavou mečem, kterému se v nížinách gwendarronských kdovíproč říká bastard a na jehož ostří se teď lesknou kapky krve. Můžeme vidět i skřeta Jozlina v první linii, jak se obratně ohání zubatou šavlí. Ale co to? Nargothrond ho teď odstrkuje a volá: "Uhni, ty jedna parodie na válečníka". Ano, každý si chce seknout, každý chce přispět ke konečnému vítězství. Tak je to správné. A nyní stojí slovutný Yorg z Erinu proti jedné z železných soch. Rána mečem, rána železnou pěstí, znovu povedený levý spodní sek s úkrokem, další finta, ale pozor, Yorg nějak kolísá, už to vypadá vážně, a teď konečně oživlá socha padá k zemi, potem zbrocený Yorg si otírá čelo a povídá: "Tak vepředu už nejdu". Aby také ne. Má po celém těle od pádných ran pořádné modřiny. A teď v první linii rozdávají rány Jacob z Rugornu a Sarim z Gorůdye. Naskýtá se nám možnost vidět válečnické umění nejvyšších kvalit, ano, je to opravdu hezká podívaná. Není divu, že je zakrátko celé přízemí vyvražděno.

"Nevím jak vy, ale já jsem úplně tuhej", usedá Yorg na kamennou podlahu. "Vyspíme se tady pod schodama. Nahoře asi budou nějaký ty theurgové a my budem potřebovat spousty magenergie". Všichni se ukládají k spánku, ale asi za dvě hodiny se shora ozývají silné rány. "Kdo to co to, člověka tu ani vyspat nenechaj", protírá si oči mladý hraničář Arwin Linfalas. Buch, buch, buch, rány se stále zesilují. "Takový spolunájemníky, jako jsou ti nahoře, nám byl sám Ardasan dlužnej", skuhrá nevyspalý Jacob. Vtom se objevuje původce podivných zvuků. Je to kulatá železná bomba s jiskřícím knotem, skákající dolů ze schodu na schod. Panika je v mžiku značná a všichni se snaží prchnout.

"Tak tady bysme asi neměli klidný spaní", rozhlédl se po začouzené místnosti vůdce. "Jdeme chrápat někam jinam". Stalo se, jak řekl. Tentokrát spí všichni klidným spánkem. "Úááá...", zívá Jacob na celé kolo. "Zavři si ty svoje vrata do hradu, je na tebe hroznej pohled", napomíná ho slušně vychovaný Nargothrond. "A ty se pořádně namaguj, Atheasi, možná tam nahoře bude spousta nemrtvejch a na ty jsou tvoje kouzla docela dobrý".

Atheas kleká do prachu a s hlavou skloněnou začíná drmolit formule bílé magie, naučené od svého prvního mistra na Zelených vrších kdysi dávno, když byl ještě kouzelnickým učněm a kromě kradení jablek v sadu a pytlačení v lesích neměl nic jiného na práci...

Síly světla, tajné moci,
stůjte při mně ve dne v noci,
cestou světlem, cestou tmou
buďte mojí oporou,
posilte mne svitem svic,
síla má svůj rub a líc,
síly světla, tajné moci,
buďte mi vždy ku pomoci

Po půlhodině duševního cvičení Atheas vstal a jen zkušený alchymista by podle opalizujícího oblaku kolem hlavy postřehl, jaká se stala s čarodějem změna. Atheas se spokojeně pousmál. Teď ať mu všichni nemrtví vlezou na záda. Usmaží je na uhel. Přehodil si uzlíček s věcmi přes rameno, do podpaží zasunul svou hustě popsanou knihu kouzel a jistým krokem vešel do ústí chodby. A s ním celá Nurnská družina.

Nad schody se Nurnským naskýtá volba tří dveří. Jacob bere svou mozolnatou tlapou za kliku. Gwendarronští jsou však již netrpělivě očekáváni. Dva barbarští theurgové, zavinutí do svých dlouhých plášťů, nehodlají prodat svou kůži lacino. Obzvláště, když s sebou mají svou osobní gardu, dvojici oplechovaných bojovníků s ostrými meči. Zbraně protivníků víří vzduchem a ozývá se ryk boje. Do popředí se staví Jacob, Yorg, Sarim a Atheas. Boj čtyř proti čtyřem je opravdu nelítostný a soupeři si zasazují těžké rány. Zatím Nurnským vpadávají do zad další dva válečníci. Těm musí čelit slabší část družiny, konkrétně Nargothrond, Godrig a Linfalas. Ti se bijí neméně hrdinně, než věhlasní rekové liscannorští, ale menší zkušenost přece jen vykoná své. Ve chvíli, kdy Nargothrond zasazuje poslední ránu, klečí Arwin v koutě a s bolestivým výrazem si svírá zkrvavené rameno. Válečník Godrig však leží vedle převrácené židle s rozpolcenou lebkou. Do místnosti vstupuje Yorg, z nějž crčí krev. "Je po všem. Atheas zakalil", říká tiše. "Dostal to černým bleskem". Ve vedlejší místnosti se z mrtvého těla věhlasného čaroděje ještě kouří. Tak zahynul ten, který vždy dával víc než bral, který miloval spravedlnost a který přes svou všemi váženou moudrost nikdy nezkazil žádný šprým. Už nikdy neuvidí ten známý kopec za osadou a nikdy se nepodívá na své rodné Zelené vrchy. Avšak vzpomínka na jeho slavné činy bude v srdcích jeho přátel ještě dlouho živá.

Nurnští proklínají tento den a prohledávají komnaty theurgů. Je objeveno malé vězení se dvěma nájemníky. Jedním z nich je trpkou ironií osudu Atheasův bratr Thúvin, zkušený kouzelník, druhým pak malý elfí chlapec, který však o sobě prohlašuje, že umí skvěle krást. "Hlavně ve městě na tržišti", sděluje Nurnským své zkušenosti. K překvapení starších členů družiny je tento prcek jedním ze synů Álfheimského chlípníka, zloděje Lewellyna, kterého mají někteří ještě v živé paměti. Nastává chvilková diskuse, zda Sigurda, tak se ten klučina jmenuje, přijmout do bojového stavu, ale nakonec je malý zlodějíček vzat pod ochranná křídla družiny. Tiše s tím souhlasí i Jacob z Rugornu, vrah jeho otce. Sigurd se však o podrobnosti otcovy smrti nezajímá, a tak není jasné, zda o Lewellynově vraždě neví, nebo, v případě že o ní ví, čeká na nejbližší příležitost pomstít rodnou krev a rugornskému krollovi podříznout hrdlo.

Pojednou k Nurnským dolehlo vzdálené volání. Jako by někdo hromovým hlasem klel ve spodním patře věže. Znavení Nurnští mají obavy z nepřátelského útoku, a tak se staví nad schodiště, připraveni k ráně. Hlas se mezitím přiblížil a už nezní tak hrozivě. Vlastně je to už jen ustrašené hobití: "Je tady někdo? Hej hola, kde jste kdo?". A na schodišti se objevuje stará známá tvář tikelského pana Čipery. "Nazdar Barny, ty ulejváku, to je dost, že jdeš. Už jsi se vykurýroval?", táže se Yorg. "Jo, a taky s sebou mám teplou deku na spaní, to kvůli těm mejm bolavejm zádům". "Takže na ty svý bolavý záda nalož Athease a jdem, ještě je tu jedna neprobádaná chodba", ujímá se Yorg vůdcovských povinností a všichni se dávají vpřed. "Tak moment", zastavuje se najednou ramenatý kroll Jacob. "Tady je něco napsaný. A nějakým divným jazykem. Přečtěte to někdo". Thúvin pozvedl kouzelnou lampičku, dědictví po nebohém Atheasovi. Chvějící se plamen ozářil písmena elfské abecedy, vytesaná na oblouku nad schodištěm, spadajícím příkře dolů. Nápis praví:

Síně Gehennai

Pod tímto heslem byste ve Velké encyklopedii gwendarronské nalezli přibližně toto: Síně Gehennai, (elf. myt.), rozsáhlé podzemní prostory, v nichž podle elf. pověstí dlí duše předků, vázané dosud k tomuto světu, případně mající v našem světě nějaký úkol. Dříve uctívány jako artefakty některých náb. směrů. SG pověstmi datovány přibližně do 200-400 našeho věku. Konec citátu.

Vzhledem k tomu, že tato informace nepatří k běžnému stupni vzdělání, a to ani čarodějů, a nikdo z Nurnských nepovažoval za nutné vzít si s sebou na cesty zkrácené osmapadesátisvazkové vydání Veg, zůstává tento fakt hrdinům utajen a všichni scházejí pod tesaným nápisem do útrob ostrova.

Zdánlivě nekonečné schody ústí do místnosti, jejíž rozměry mohou Nurnští jen odhadovat. "Nějak tady táhne", poznamenal pan Barnabáš Čipera a přitáhl si límec bytelné kožené kazajky těsněji ke krku. Podivný studený vítr, skučící v podzemí, fičí dobrodruhům kolem uší a chlad zalézá za nehty. "Je tady průvan, jako když Rollanda na jaře votevře všechny vokna v domě", konstatuje Jacob, který sice šlapal snad všechny cesty světa, ale který to má stejně nejradši doma. Jeho slova mu však málem zaskočí v hrdle, neboť se ze tmy najednou ozve sípavý hlas, ne nepodobný hadímu syčení. "Kdo jste a co zde chcete, smrtelníci shora!". Dobrodruzi jsou na podobná překvapení poměrně zvyklí, z hloučku se ozvalo i cosi jako "To jsem tušil", a tak, pokud jim to jejich tepová frekvence dovolí, zaujímají opatrně vyčkávací postoj, to jest zbraně do ruky, oči na stopkách a výhružné pohledy. Tohle všechno dohromady má zajistit solidní pozici pro vyjednávání. Slova se ujímá náčelník. Jde na to opatrnicky. "No, my jsme zdaleka. Jsme tady náhodou. A kdo jste vy?". Opatrnosti není jistě nikdy nazbyt, o tom se Nurnští ke své škodě přesvědčili již spoustukrát, ale v tomto případě se podezřelý hlas ze tmy ukazuje jako relativně přátelský. Nabízí dokonce bezúplatnou pomoc proti theurgům. Liscannorští mužové se dovídají, že hlas, respektive hlasy, patří duším elfích mudrců, kteří ostrov El Gerron obývali za dob, o kterých se dnes vypráví jen legendy. "Duše? Co to je za nesmysl? Vo tom jsem teda eště neslyšel", tak a ještě všelijak jinak se obrací všichni na učeného elfa Thúvina. Ten však jen krčí rameny. Jak by taky ne. Tahleta generace moderních elfích mladíčků, co se pořád babrá s magy v hlavě a neváží si moudrostí a odkazů předků, jak ta by mohla něco vědět o duších. Vyjednávání pokračuje již v důvěřivém tónu a Yorg slibuje dodání alchymistického náčiní a asi tuctu mrtvých lidských těl. Tato těla pak duše, ač nerady, přechodně využijí k převtělení, aby mohly vyrobit kouzelnou mast pro boj se zbraněmi theurgů. Vzhledem k nedostatku použitelných mrtvol nepřátel z černé věže je nutné poskytnout k podivné reinkarnaci i tělo válečníka Godriga, a tak spolubojovník ještě na chvíli vstává z podlahy a míchá cosi skleněnou tyčinkou v kádince. Kašovitá mast je hotova dřív, než slunce venku přešlo od obzoru k obzoru, a někteří z hrdinů si zatím dopřávají spánku. Hlasy dávno mrtvých elfů jim na cestu dávají pár rad a posílají je ke schodišti ve vzdáleném rohu rozlehlých podzemních prostor.

"A teď... Vpřééd!", velí Yorg, napatlaný mastí po celém těle a Nurnští bijci vpadávají do jednotlivých místností. Za sebou zanechávají jen porcované nepřátele a smrad svých čtrnáct dní nemytých nohou. Z bojů je třeba jmenovitě vyzdvihnout situaci, kdy se nurnští octli obklíčeni ghúly na křižovatce chodeb, a kdy kursy na to, že si dá Arrawn zítra k obědu železnou zásobu, povážlivě zakolísaly. Jedině překvapující statečností všech dobrodruhů, včetně nováčků, se daří nájezd odporných nemrtvých zastavit. Ukazuje se, že i Thúvin s lampičkou v jedné ruce a Sigurd se svým prakem dokážou být platní v boji. Nurnští se řítí jako uragán chodbami dále. Jsou tak v ráži, že rovnou berou útokem i dvojici zde bydlících theurgů a jen tak mimochodem vraždí též jejich barbarskou osobní stráž. Postupně je v bílé věži nalezeno: jedna slušně zařízená koupelna, nad kterou většina špindírů ohrnuje nos, pokladnice, čítající plus mínus patnáct tisíc a jedna zdviž, na kterou se odvažuje bojovník Jacob. Ten se za chvíli vrací a oznamuje nález jeskynního přístaviště s jednou zakotvenou šalupou. Vzhledem ke všeobecnému vyčerpání je nařízen odpočinek.

"Tak to bysme měli vyřízený další dva. To ale značí, že v tej poslední věži jsou ještě čtyři theurgové", povídá Yorg a tupou jehlou zašívá Jacobovi ošklivou ránu v boku. "Plus čtyři válečníci, na ty nesmíme zapomínat, u toho posledního jsem se pěkně zapotil", dodává Jacob a kouše se do rtu. "Sakramente! To to neumíš dělat bezbolestně, chodče?". "To víš, když se má takovýhle zranění jaksepatří vyhojit, musí se magie podpořit něčím, řek bych, materiálním. Tak. Hotovo", ukusuje zasloužilý felčar Yorg nit a dělá uzlík. Po důkladném odpočinku se Nurnští ve všeobecně chmurné náladě vydávají po pískové cestě k červené věži.

Hrdinové jsou již zcela vyčerpáni a vpřed je pudí již jen myšlenka na pomstu za Athease a všechny ostatní. Nikdo nemluví, ale všichni jdou odhodlaně dál. Dveře jsou odemčeny a tak dovnitř vstupují: Yorg, Jacob, Sarim, Thúvin, Barnabáš, Nargothrond, Sigurd, Arrawn a Arwin. Za posledním dveře zlověstně zaskřípaly a družina postupuje vstříc vyčkávajícímu nepříteli. Sekera El Naugrim, Mollgovo kladivo, Brethilova hůl a čarodějova magie si prorazily zanedlouho cestu až k samotnému srdci nepřátelské obrany. Ve velké svatyni v nejvyšším patře věže je shromážděno osm nebezpečných barbarů. Čtyři theurgové, stojící před oltářem, na němž se skví nádherný drahokam, bojují na dálku kouzelnými zbraněmi. Čtyři nebezpeční bojovníci stojí v první řadě a jejich bleskurychlé čepele jsou okem smrtelníka těžko postřehnutelné. Nastává pravá zkouška odolnosti pancířů a pádnosti ran. V tom bohužel nevyniká obětavý kouzelník Thúvin, který se pokusil plně nahradit svého bratra a odvahou chtěl vyrovnat svoje menší zkušenosti. Bojovníkovým útokem je takřka přeseknut a zanechává smutek v duších Nurnských a opuštěný dům v Liscannoru. Jeho odvaha, s jakou šel do předem prohraného boje strhává ostatní k poslednímu zoufalému náporu. Nepřátelé jsou jeden po druhém ubíjeni, až poslední theurg, vida, že nemá šanci, se raději zneviditelňuje a prchá. Jako poslední končí boj Sarim, který s Jozlinem a svým psem bojoval proti nejsilnějšímu z bojovníků. Je, tak jako ostatní, k smrti znaven a vyndavá z batohu krabičku se šitím. "Ta smůla! Ten pech! Takový dva dobráci, takoví skvělí elfi", kope Nargothrond bezmocně do zdi, aby se nemusel dívat na přikryté kouzelníkovo tělo. Je to skutečně další těžká ztráta pro Nurnské. Nebyli by to však oni, kdyby se nezajímali o to, co nalezli. Před drahocenným kamenem je do kamenného podstavce vytesáno několik řádek. Sigurd je pověřen úkolem nahlas je všem přečíst. Jeho mladý hlas začíná číst slova strašné modlitby, zaříkání, které pro mnohé znamená smrt.

V umrlcových kostech skučí
vítr, co k nám nese strach
Životem se nepoučíš,
prachem's byl a budeš prach
Pane stínů, ohně, zloby,
dej ať mocný je náš hněv
Chcem zas býti páni doby,
chcem zas lidskou píti krev
Lebky bílé v písku leží,
polednem se nese kvil
Krkavci se smějí z věží
měst, co život opustil
A my v rouše z lidské hrůzy
vládneme všem v duší tmách
Naděje té nízké lůzy
utopeny v hlubinách

Syn Lewellynův dočetl a v místnosti zavládlo tísnivé ticho. Náhle se kolem oltáře rozlila načervenalá záře a vzduch, tetelící se nad drahokamem se začal formovat v podivné tvary. V kameni se cosi probudilo. Obrysy mlžné postavy, vznášející se nad oltářem, dávají tušit nepříjemnosti. Zlo je téměř hmatatelné. Konečně démon, vyvolaný z kamene, dospěl k názoru, že byl povolán nehodnými a zbytečně. Mlžná postava jakoby prostoupila tělo jednoho z mrtvých theurgů, ležící přes stupně, vedoucí k oltáři. Theurg vstává a jeho oči se nepřítomně rozhlížejí. "Bohové, ne!", vykřikl kdosi a Nurnští prchají do všech koutů svatyně, jako když střelí prakem do vrabců. Nikdo teď nemá sílu vzdorovat dalšímu nepříteli. Bestie zatím vykročila k maličkému zloději a napřáhla ruku ke smrtícímu úderu. Syn Lewellynův tak umírá ve věku nedožitých dvanácti let. Démon však lační po další krvi a smrt obchází okolo. Další obětí je zraněný hraničář Arwin Linfalas, který se po prvním útoku válí na zemi ve smrtelných křečích. To konečně vyburcuje Nurnské veterány a ti démona s využitím posledních kapek sil dobíjejí. Z draze zaplaceného vítězství se však nikdo neraduje. K oltáři přistupuje Arrawn z Ruindoru a bere do rukou Galingerův drahokam. Vyhaslým kamenem se teď táhne rozeklaná trhlina. Jakoby symbolizovala všechen žal, který Nurnští na tomto zapomenutém ostrově zanechávají. Všechny potoky krve, prolité v boji bok po boku, všechny hrdinské skutky, všechno přátelství a všechnu marnost, která je souzena dobrodruhovu bytí. Jacob s Yorgem a Sarimem se ještě vydávají stíhat posledního z theurgů, kterého zastihují v lodi na otevřeném moři a uzavírají tak definitivně počet mrtvých. Přestože nebyla nalezena pokladnice města Mondragonu, vydávají se zbytky Nurnské družiny na smutnou cestu zpět do Liscannoru.

19.9.1026 byli na Liscannorském obecním hřbitově pochváni: Atheas moudrý ze Zelených vrchů, jeho bratr Thúvin, malý Sigurd z Álfheimu a hraničář Arwin Linfalas. Další čtyři však zůstali daleko na severu, tam v zemi krvavých prázdnin Mondragonských. A zatímco rovy zarůstají travou, život v Liscannoru se vrací do starých kolejí. Přes náves přeběhla slepice a odkudsi se ozývá klepot zednického kladívka...

Historie se definitivně uzavírá o dva měsíce později, kdy se Yorg vydává s nadějí na setkání s Gloxinií na sever. Již v Salienu se však dovídá, že jeho zpěvačka je už čtrnáct dní šťastně provdána, a tak se smutkem v duši obrací koně a v čase novoročním přijíždí do sněhem zavátého Liscannoru...

El Gerronské věže
Jacob chrabrý z Rugornu, syn Urgolinův

El Gerronské věže varovně ční k nebi,
kolkolem se plouží smrtonosný stín,
nad hromadou mrtvých rozdělují jeby
liscannorští muži, v duši mají splín

Na té hoře mrtvol jedno tělo leží,
popálené na troud, uhel jako pěst,
o svůj život přišel v nelítostné řeži
čarodějův učeň na konci svých cest

Atheas, ten moudrý, na vrcholu slávy
pětkrát povstal z mrtvých, pětkrát k zemi pad,
pošesté však skonal, zahučely splavy,
přehnaly se vody nebožtíků řad

Na Zelených vrších na vysoké skále
zástup elfů zpívá, píseň žalem čpí,
pro toho, kdo není, pro toho je tklivá,
Atheas už v dálce na věčnosti spí

El Gerronské věže varovně ční vzhůru,
věže, které Nurnským nahánějí strach,
zapálená svíce pohltila můru,
theurgové mocní leží na marách