Historie Nurnské družiny I
XXI. Plenění Ostrova hořkých slz
[Chladen 1024, Grundyg z Quonsettu]


Sedíce po dobré večeři na stinné terase Arrimonova domu, rozmlouvají dobrodruzi u sklenic s dobrým vínem z bohatě zásobených mágových sklepů. Západ slunce se krvavě odráží v moři, čeřeném lehkým vánkem, který dává zapomenout na třeskuté mrazy, touto dobou jistě panující v domovském Liscannoru. "To jsem tedy zvědav, kam nás teď ten Arrimon zase pošle. A jestli nám za to taky konečně něco kloudnýho nabídne", naoko reptá Yorg, ale ospalá zahálka letního večera je i jemu příjemná. Ragnar náhle zbystří svůj elfí zrak a vyhrkne: "No tohle, támhle se někdo plácá ve vodě!". A skutečně, ze směru, kterým ukazuje Ragnar, se na jakémsi primitivním voru do zálivu blíží dva trosečníci se psy. Svou vratkou kocábku postrkují vpřed jen klacky. Zemdlení přistávají a šplhají po břehu ke zjevně dobře se bavícím Nurnským dobrodruhům. To již však vstává kroll Jacob a zvolává užasle: "Sarime, kde ty se tu bereš?!". Setkání je bouřlivé, neboť oba se neviděli od výpravy do Erkrachtu roku 1019 a Sarim s lítostí vzpomíná na všechny ty, se kterými se tehdy rozloučil naposled. Dále Sarim vypráví o svém nynějším životě, o své ženě Rion, i o tom, že nezanechal dobrodružného života, o čemž svědčí množství čerstvě zhojených ran. Druhým z příchozích je shodou okolností Sereg, bratr nedávno zesnulého Pepena. Stejně jako zkušený Sarim, i Sereg se vyzná v lesní moudrosti. Oba plavci vyprávějí o družině, s níž se nepohodli a od níž prchají. Tato družina, čítající kromě vůdce krolla Sarmona ještě pět protřelých lidí, barbarů i příslušníků jiných ras, má v plánu porozhlédnout se po nedalekém ostrově a získat poklad, který tam byl podle pověsti ukryt. Tu Nurnští, lační po zlaťácích, zbystřují sluch. "Poklad? No, výborně, to by nám Arrimon mohl dát trochu volna", uvažuje malý alchymista Torp a někteří mu dávají za pravdu. I samotný pán domu jim přizvukuje: "Konec konců, mám teď nějaké jiné starosti a pár dnů vás postrádat mohu". Avšak ne všichni jsou nadšeni vyhlídkou další jízdu lodí. Na Černého sokola se zdráhají nastoupit všichni kouzelníci: Atheas, Grundyg i Rolin, řečený Chrochtavec. Také Grainne dává přednost lenošení v příjemném sídle Arrimonově. Nakonec zůstává i Merla, které zjevně učaroval ročník 996."Tak na vaše zdraví", dodává na rozloučenou.

Oslabená družina následujícího jitra vyráží a zanedlouho je u cíle. Maličký ostrov má tvar kapky, padající z jihu. Dobrodruzi přistávají na severním pobřeží a hledí před sebe na zvedající se masu ostrova. "Jéje, loď", konstatuje všímavý Yorg a ukazuje podél pobřeží na kocábku, zpola vytaženou na břehu. "No jo, to je Sarmona a jeho bandy, na tomhle jsme sem přijeli", dodává Sereg. "Ale měli bychom si pospíšit, mají před námi pár dní náskok. "Družina si ještě brousí meče o několik štírů, kteří ji v písečných dunách napadli, a už se všech šest statečných vydává do nitra ostrova. Vpředu kroll Jacob Rugornský, Yorg z Erinu, jenž byl zvolen vůdcem, zkušený druid Sarim Gorůdyjský, hraničář Sereg Ruindorský, elfí válečník Ragnar Álfheimský a alchymista kudůk Torp Katzbalger.

Po několika mílích narážejí na trosky chrámu, jehož zborcené klenby a sloupy se tyčí na okraji husté džungle. Je nalezen zasutý vchod do podzemí. "Pusťte mě na to!", vyhrnuje si kroll rukávy a odkládá meč. Vzápětí se však již vznáší v objetí zákeřného křoviska, které po něm vztáhlo své větve. Ostatní přiskakují na pomoc a sekají do neočekávaného nepřítele. Torp také pomáhá a křovinu podpaluje. Zanedlouho je dobojováno. "Díky, Torpe", říká očouzený bojovník a všichni sestupují do katakomb. Zde si probíjejí cestu zatuchlými sály a dovídají se pravdu o krvavých obřadech, konaných v chrámu dávnověkými mořeplavci za zdar jejich výprav. Místo si uchovalo ještě značnou dávku ponurosti a dobrodruzi se opatrně plíží vpřed. Začínají se zvýrazňovat charakterové rysy jednotlivých nurnských zabijáků. Zatímco Jacob s Yorgem, zjevně preferující silové řešení situací, rozštípávají dveře zamčené skříně zřejmě jen proto, aby vzápětí nalezli klíček sáh od nebohého kusu nábytku pod kobercem, hádavý elf Ragnar, lačný po majetku při každém nálezu kosterních ostatků jakéhosi dobrodruha rozšlapává se zlobným šklebem jeho dutou lebku ze zlosti, že mu onen ubožák nezanechal alespoň měšec zlaťáků. V místnosti za ohnivou stěnou, kterou všichni proskakují i za cenu velké újmy na zdraví, je nalezeno velké kožnaté vejce, zřejmě dračího původu. Za zmínku ještě stojí souboj s rosolovými krychlemi, které na družinu dorážejí ze všech stran. Nepřehledné situace využívá Ragnar a cpe si do torny to, co z rosolu zbylo. To se však již před liscannorskými reky otevírá ústí rozlehlého sálu plného sloupů. Odevšad se ozývá podrážděné syčení hadů. Nejisté kroky Nurnských se rozléhají po podzemí. "Medúza!", zaječí najednou kroll Jacob, kterému toto místo připomnělo jeden z dávných bojů. Většina ve strachu před zkameněním rychle zavírá oči, zbylí rváči vytahují zrcátka, v jejichž lesku vidí strašnou tvář lemovanou odpornými plazy s rozeklanými jazyky, jak vystupuje ze stínů, jež vrhají kamenné sloupy v roztřeseném světle Sarimovy lucerny. Jacob se snaží vyrazit bestii vstříc, řízen jen svým šestým smyslem, ale ostatní jsou napadeni jedovatými hady zezadu. Bitevní vřava trvá jen krátce. Medůza leží mrtva na zemi, kolem se povalují zbytky rozsekaných hadů. Tu se však strhává nad mrtvou zrůdou hádka. Jde o právo uříznutí a nošení medůziny hlavy, která má stále schopnost způsobit zkamenění. Hádka nabývá na intenzitě a Ragnar nazývá vůdce zlodějem. Jacob, který straní svému příteli a vůdci si nactiutrhače prohlíží svou kouzelnou lupou a povídá: "A kdepak ty jsi vzal tu pěknou helmu, co máš v batohu, he? Neukrads' jí takhle náhodou, co?". "No, no...ukrad, no", klopí oči v náhlém studu přistižený elf. Pro tuto chvíli je pořádek v družině nastolen a všichni se vracejí k východu z chrámu se šrámy a s informací, že truhlice s pokladem smí býti otevřena pouze po přečtení kouzelné formule. Všichni jsou však rozvášněni krvavým bojem natolik, že tuto informaci neberou příliš na vědomí. Budoucnost ukáže, že se jim toto opomenutí nevyplatí.

Pod vedením lesních znalců Serega, Sarima a Yorga se Gwendarronští vydávají džunglí směrem ke skalnímu ostrohu, který ční na jižním konci ostrova. Stoupající stezky je dovedou do poloviny cesty, když tu je cítit kouř. Je však jasné, že zde žádné nebezpečí nehrozí, ba co víc, Nurnští přišli pozdě k boji. Vypálené chatrče domorodců i několik mrtvých lidí černé pleti mezi vydrancovaným zbytkem vesnice jsou jasným důkazem síly těch, kdo tu řádili. Stopa je však ještě teplá a tak se po ní pouští Sereg z Ruindoru se svým psem, následován ostatními. Po vyčerpávajícím pochodu stále neprostupnější džunglí se všichni ocitají na jakémsi malém nádvoří před masivní kamennou zdí s kovanými vraty. Hned za nimi na příchozí zamrká oko, zasazené ve skále. "A jéje, to tu maj asi místo zvonce, to už o nás asi vědí", nahlas vyslovuje myšlenku všech Sarim. A skutečně, z chodby již vybíhá rozčilený barbar s mečem a ptá se po účelu návštěvy. Nurnští, vědomi si své převahy, nemají na diskutování náladu, a tak přicházejí ke slovu meče. Ukazuje se však, že obyvatelé této tvrze nejsou tak slabí, jak se původně zdálo, a tak družina nakonec ustupuje před dvojicí rozlícených spekter. Dobrodruzi si lížou šrámy, litují ztráty Seregova věrného psa a debatují o nejvhodnějším postupu proti nebezpečným nemrtvým. Názorové rozdíly se opět vyhrocují v okamžiku, kdy Yorg požaduje, aby šel Ragnar, jakožto válečník, první. Ten, zraněn z předešlých bojů ze strachu před smrtí odmítá. Vůdce ho přirovnává k lenochům a darmožroutům a Ragnar ho na oplátku zasypává ostrými slovy. V tu chvíli Jacob posílá elfa svou mohutnou pěstí k zemi a začíná se mu přehrabovat v torně. Nalezený luk láme i se zásobou šípů přes koleno. Yorg mezitím organizuje náležitý trest pro buřiče. Sereg se Sarimem souhlasí s navrhovaným trestem, neléčit a nepomáhat spíše z loajálnosti k vůdci než ze svého přesvědčení. Kudůk Torp sedí na truhle a snaží se hájit Ragnarovo stanovisko. Je však osamocen a jeho hlas nemá žádnou váhu. Zbitý elf se po chvíli zvedá ze zaprášené podlahy. V jeho očích doutná vztek.

"Táhni dozadu, zbabělče!", káže Yorg, "A ty, Seregu, půjdeš s Jacobem vpředu". Družina se vydává dobít spektry. Před dveřmi, za nimiž se nachází obávaný nepřítel, se ozývá srdnatý Torp: "Já ty dveře otevřu a vy tam vlítnete". Všichni jsou ohromeni kudůkovou odvahou a jeho příklad strhne ostatní k prudkému výpadu. Zatímco hraničáři vyvolávají svá kouzla, Sereg s Jacobem čelí jako živý štít útoku nemrtvých. Za zády spekter se však k překvapení odhodlaných dobrodruhů objevuje kroll, zahalen v kouzelnický plášť. Nurnští jsou zmateni a kolísají, avšak jejich ušatý protivník po chvíli mizí a spektry bez podpory svého tvůrce rychle umdlévají. Přesto stačí zasadit Gwendarronským citelné rány. Zvláště Yorg s Jacobem cedí krev. Na pronásledování krollího čaroděje nemá nikdo náladu, a tak všichni nabírají nových sil. Po důkladném odpočinku se vydávají do spleti chodeb tvrze hledat vysněný poklad. Ten je skutečně záhy nalezen. Masivní, železem okovaná truhlička dává svojí váhou tušit množství cenností v ní ukrytých. "Tak já ji otevřu", obrací se Sarim s tázavým pohledem na vůdce. "No, proč ne", zapomíná Yorg na slova z nalezeného pergamenu. Sarim pokladnici otvírá a oči mu přecházejí. Truhlička je plná drahokamů. Ale co to? Zář klenotů pojednou pohasíná a před zraky tupě civících mamonářů mizí pohádkové bohatství v nenávratnu. Na dně truhly zůstává ležet jen jediný velký diamant. Družiníci se chytají za hlavy, ale nikdo nereptá, neboť máslo mají na hlavě všichni. Jediný východ, směřující na jih, vede přes hnízdo jakýchsi opeřenců. Jelikož staří nejsou doma, zmocňuje se Nurnských touha po zvířecích mazlíčcích a nebohá ptáčata cpou nemilosrdně do toren. Pro Serega se to však neobejde bez nepříjemností, kdy se na něj hladové holátko vrhne s nečekanou silou. Ve chvíli, kdy se Yorg spouští po laně z terasy tvrze, objevují se i rozzuření rodičové. Jsou však záhy ubiti. Liscannorští, vedeni chodcem Yorgem Erinským, se vydávají i se svou pípající kořistí opět do džungle.

Netrvá dlouho a je objevena další vesnice domorodců, žijících si mírumilovným životem. Nurnské okamžitě obklopuje zvědavý houf brebentících černošských capartů. Dobrodruzi jsou rozladěni ztrátou podstatné části pokladu, a tak si potměšilým okem už vybírají vhodné cíle pro své čepele, aby si spravili náladu. Elf Ragnar využívá své schopnosti vyvolávat hádky také jednou pro dobro družiny a v náčelnické chýši se pere s vůdcem domorodců. Ve chvíli, kdy jejich náčelník padá k zemi, černochům nevydrží nervy a sahají po oštěpech. To je konečně záminka pro Nurnské hrdlořezy! Všichni jako jeden muž začínají masakrovat téměř bezbranné vesničany, oděné pouze v bederní roušky. Lítá řež je značně nepřehledná a kdosi po chvíli jatek zjišťuje, že s nimi není malý Torp. Ten byl mezitím odvlečen šamanem a jeho pomocníky a nesmlouvavý požadavek zní vrátit náčelníka a zaručit bezpečný odchod zbytku vesnice. Gwendarronští zabijáci však stále lační po krvi a nemíní nechat někoho odejít se zdravou kůží. I přes hrozbu v podobě nože na Torpově krku družinoví hraničáři útočí kouzly a následně je šaman zmasakrován. To Jacob se tou dobou oddává raději zábavě a loví mezi chýšemi prchající domorodky. A hle! Již si jednu kořist vleče do nejbližší chýše, dokazuje tím, že krollové nejsou v otázce vkusu skutečně na úrovni. Po vyloupení všech chatrčí se ostatní setkávají se spokojeným nemravou uprostřed trosek osady. "Tak jdeme, krolle", pokřikují na něj. "Podívejte, co jsem tu našel, chlubí se Jacob, "Budu jí říkat Harem-bah". A vleče ubožačku s sebou. Všichni nastupují do kradených člunů a vydávají se na krajně riskantní cestu přes zpěněný veletok, který je dle pověsti kanibalů obýván jakýmsi démonem. První lodice se šťastně dostává ke břehu a v ní sedící část družiny vylézá na pevnou zemi poblíž bytelně vyhlížející chýše. "Pojeďte, lenoši, hulákají na Serega a Jacoba, který si přehazuje přes rameno svou oběť, zabalenou do pláště. Ti jsou už na půli cesty veletokem, když tu Sarim začne ukazovat před chatrnou lodici: "Podívejte se, co to támhle je". A všichni zírají na z vody se vynořující obrovitou chobotnici, která se sápe na chatrné plavidlo. Jacob popadá svoje břemeno do náruče a s pomocí svého kouzelného prstenu utíká po hladině ke břehu, zanechávaje osamoceného Serega svému osudu. Na břehu zatím dobrodruzi pozdvihují luky a kuše právě ve chvíli, kdy je Sereg uchvácen vodním monstrem a tažen pod hladinu. Pohotový Torp střílí jako první do zápasícího klubka na vodní hladině a jeho prudce vystřelený šíp se zarývá do těla statečného Serega, jenž v bezvědomí klesá pod hladinu. Chobotnice je vzápětí hraničářskou magií zdolána, avšak Seregovo tělo se stále nevynořuje. Po několika zoufalých okamžicích vybíhá Jacob a šmátrá svými dlouhými pažemi pod hladinou, ale hraničářovo tělo je unášeno silným proudem vstříc mohutnému vodopádu, dunícímu nedaleko po proudu. Všichni se chvějí bezmocností, když se Seregovo tělo na okamžik vynoří a přehoupne přes okraj vodopádu, mizícího v hlubinách. "No hlavně, že jsi zachránil Harem-bah, ty krolle jeden", dí kdosi a Torp zatíná pěsti ve vzteku nad svou nešťastnou střelou. Družina je šokována náhlým úmrtím, nicméně se obrací k chýši, z níž vylézá podivný, leč slušně vypadající člověk. Ukazuje se, že je celkem přátelský. "To mne opravdu mrzí", lituje Nurnské. "No, pojďte dovnitř, dám vám něco na zub". Je zřejmé, že podivín neprojevuje přílišnou lítost nad osudem domorodců a dobrodruhům daruje nyní již bezcenný kouzelný otevírací pergamen. Gwendarronští jsou stále otřeseni ztrátou hraničáře, jehož bledá tvář, mizející pod hladinou je bude ještě dlouho pronásledovat ve snech, a tak neznámého ani nevraždí, ani neokrádají, ba dokonce se vydávají na cestu zpět k Černému sokolu. Na půli cesty pralesem však dochází k rozhodujícímu střetnutí. Liscannorští druzi stojí tváří v tvář šesti nebezpečně vyhlížejícím dobrodruhům. V jejich čele stojí Sarmon, kroll odporného zjevu s mečem v chlupaté pazouře. "Vydejte poklad a necháme vás jít", vrčí zlostně. Celá jeho družina, barbar válečník, barbar a člověk hraničáři, kudůk pyrofor i elf kouzelník si Nurnské nenávistně měří. Situace vypadá vážně. Není však větší síly nad Liscannorské, bránící svoje zlaťáky a Jacob už má vymyšlen svůj vlastní útočný plán. Pomocí dalšího kouzelného předmětu hyperprostoruje překvapeného vůdce nepřátel padesát sáhů vysoko nad ostrov. Sarim zatím svolává hněv mocných lesních sil na zbytek protivníků a ti se dávají na panický úprk. Družinoví válečníci a hraničáři je pronásledují a masakrují také Sarmona, který mezitím dopadl zpět na tvrdou lesní cestu. Nejdéle se drží záludný pyrofor, který pálí po Yorgovi s Jacobem rachejtle, ale i on je zabit. Nurnští si mnou ruce a k plavbě do Surradonu se naloďují s bohatou kořistí a s touhou vychutnat si zasloužený doušek vína...