Historie Nurnské družiny I. - Hostinec U mrtvé naděje

Historie Nurnské družiny I

XVIII. Hostinec U mrtvé naděje

[Poradostiny 1022, Jacob z Rugornu]

Po svátcích Slunovratu a po slavné svatbě Halka smírného z Erinu s Manwing Gorganskou, dcerou Gorandirovou, hrdinové nurnští tráví většinu času popíjením a nacpáváním si břichů na účet krále. Dále netrpělivě očekávají příjezd Atheasův, který odmítl účast na turnaji. Už od čtrnáctého ponovoroku jeví Jacob Rugornský velkou nervozitu a k večeru je přistižen některými zvědavci, jak si balí tornu. "Co to děláš, ty krolle jeden?!", ptají se přátelé, nechápaje zcela válečníkovo nezvyklé počínání. "Víte", odpovídá tiše nurnský bojovník, "Už dlouho jsem nespatřil svou choť Boženu, a mé srdce teskní. Jedu domů". Tento nezvyklý výrok Jacobův je přijat jako veliká švanda, protože mnoho z Nurnských vidělo na vlastní oči nebo aspoň slyšelo o tom, jak statná a prostořeká Božena Rugornská Jacoba bila. Nikdo se však nesnaží mu jeho záměr vymlouvat.

Druhý den ráno osedlává koně a chystá se na dlouhou pouť k Nurnu. Po chvíli loučení přichází novomanžel Halk a přivádí koně se svojí nevěstou. "Víš, rozhodl jsem se zde ještě nějaký čas zůstat a nevím, jestli by se to mé paní zamlouvalo, dívat se do tváří mých věčně ožralých přátel. Vezmi proto Manwing s sebou a ukaž jí můj dům. Lokke se už o ni jistě dobře postará". Erinský chodec se obrací ke gorganské panně a nastává další dlouhé loučení. Uzardění dobrodruhové odvracejí tváře od mladého páru, jen tu a tam se ozve nemravné uchechtnutí či poznámka některého z otrlců. Dva koně vyjíždějí k jihu.

Asi půl dne na to přijíždí do Gorganu kouzelník Atheas spolu s novým přítelem elfím kouzelníkem Grundygem. Nově příchozí jsou bouřlivě uvítáni a zavlečeni do krčmy. Dá se mluvit o velikém štěstí, že se dosud nikdo neotrávil kořalkou.

Teprve o sedmnáctých poradostinách se ztrhaní dobrodruhové vydávají zpátky do Liscannoru. Po cestě se mnoho nemluví, každý si svou kocovinu vychutnává o samotě a nechce se o své zážitky s nikým dělit. Jedině kouzelník Atheas, který pil nejkratší dobu, vypráví svým skleslým spolucestovatelům o své cestě do Gorganu, při které se setkal se zvláštním pětičlenným společenstvem neznámých dobrodruhů. Jelikož však o jeho vyprávění nikdo nejeví nejmenší zájem, po čase uraženě umlká.

Po celou dobu pouti vládne dusno, ani větérek neochladí potem zbrocené tváře jezdců, až k večeru se na západě tu a tam objevují krvavě rudá oblaka. Hrdinové sesedají z koní, když tu zaslechnou jasné zvuky zvonců. "Honci ovcí", volá hobit Sokki Louskáček, "To bychom nějaké mohli odkoupit a urožnit", provolává dále a mlsně se olizuje. A opravdu, nepříliš početné stádo ovcí a jehňat je hnáno honákem na koni po prašné cestě. "Buď zdráv, cizinče!", zdraví Halk Erinský, novopečený vůdce družiny, muže v zeleném plášti. "Velký hlad trápí nás, prodej nám dvě jehňata. Urožníme si je". Pastevec nabízí výhodnou cenu, takže lakotní Nurnští ani necítí potřebu smlouvat, a ustaraně se rozhlíží po obloze. "Bude velká bouře", rozvážně praví, "nevím, nevím, budu asi muset hnát stádo celou noc. Do nejbližšího města jsou dva dny pochodu". "A kam se tedy schováš?", ptá se rýpavě trpaslík Farin. "Inu, nevím. Buďte sbohem", ukončuje muž v zeleném plášti rozpravu a šleháním větévky uvádí stádo ovcí do pohybu. Cinkání se vzdaluje tmou.

Nurnští dřepí a rožní. Po chutné krmi uléhají k odpočinku. Probouzejí se až do šedivého dne. Muži z Gwendarronu kvapně balí pokrývky, sedlají koně a vyrážejí dále. Nelze si nevšimnout zvětšujícího se černého mraku na obloze. Zvedá se vítr a je slyšet burácení hromu. Nurnští ženou koně, seč jim síly stačí. "Kde se schováme?", volá kouzelník Atheas, ale jeho volání zcela zaniká v rachotu hromobití. Prší. Gwendarronští konečně dorážejí na rozcestí. Na hrubě tesaném letitém rozcestníku, kterému vévodí bizarně vyhlížející krkavec, jsou jména měst Gorgan, Nurn a Naglin. Všechna jsou však příliš vzdálena. Zdá se, že hrdinové neujdou pořádné mele a běsnění nebes, když tu někdo čte nápis na poslední tabulce, ukazující směrem k lesům na východě. "Hostinec U mrtvé naděje, jsme spaseni", snaží se překřičet větrný živel vůdce. Potom seskakuje z koně všímavý Pepen a volá: "Počkejte, tady je ještě něco vyryto", a snaží se přelouskat téměř nečitelné vrypy. "Blativcův les, tam strašá!!!", říká pak jakoby v horečce. Druzi z Nurnu jsou zjevně zaraženi. Jedině Leon neposlouchá obavy a domněnky svých přátel a pozoruje černého krkavce. Potom snímá z ramene kuši a střílí. Udivený pták kráká a snaží se i s šípem v těle vzlétnout, po deseti sázích se však řítí k zemi. Zde je dostižen druhým z kudůkových šípů. "Je po něm", konstatuje suše alchymista Leon a nasedá na koně. "Dělejte, jedeme, ať nezmokneme", dokončuje myšlenku v trysku.

Mocná bouře zuří nad hlavami Nurnských a nyní se zdají být proti síle přírody maličcí a slabí. Vítr ohýbá stromy a tu a tam některý ze staletých velikánů zasažen bleskem padá s ohlušujícím praskotem k zemi. Mocný déšť spojuje potoky a říčky do jediné veliké řeky. Dobrodruzi, jedoucí už lesem se pomalu začínají strachovat o své životy. V lese to hučí a kvílí, tu a tam je temnota prosvícena jasným světlem blesku. Konečně někdo z druhů zahlédl světlo. "Hostinec je na dohled, jsme zachráněni", provolává Grundyg, když tu pojednou se ozve lesem strašlivý výkřik až krev tuhne v žilách. "Co to bylo?", ptá se Gwanda Lísková, sestřenice Hupslina, ale nikdo nedokáže přesně odpovědět. "Zřejmě tady strašá", sykne po chvíli srandista Leon. Jezdci se krokem přibližují ke stavení. Ozývají se tupé rány. Hrdinové však jdou dále.

Kamenné stavení je obehnáno plotem z keřů, jenž však jen stěží by mohl být nazýván živým. To pouze pichlavá uschlá křoviska bez listí lemují ponurý příbytek. Nade dveřmi visí stará tabule s nápisem "U mrtvé naděje". To však druhy zjevně nezajímá. Jejich zraky jsou upřeny na obrovitého holohlavého muže, který oděn v prostý promáčený rubáš a bosý v tomto příšerném nečase štípe dřevo. Zjevně jej však nově příchozí nezajímají. Rána. Další. "Hej, dobrý muži, hledáme nocleh", oslovuje podivína vůdce Halk Erinský. Žádná odpověď a další rozštípnuté poleno. "Já už to dál nevydržím", huláká Gwanda, "Je mi zima a jsem promočená do posledního chlupu na nohou". "Pane, vemte nás, prosím, pod střechu. Jsme dobří lidé", přimlouvá se za Halka dobrosrdečný Atheas. Zádumčivost lysohlava jde na nervy. Bum, štíp. Sekera sviští vzduchem. Halk udiveně pozoruje Morgrist, který slabě plane. Hrdinové, naplněni smíšenými pocity, otevírají dveře a vcházejí do loučemi osvětlené nálevny.

Vzhledem k tomu, že je půl jedné v noci, dá se očekávat, že uvnitř bude prázdno. "Dobrý den", praví vychovaně vůdce a rozhlíží se kolem. U výčepu stojí malý tlustý neupravený hobit pokročilejšího věku oblečen zřejmě na spaní v upatlané, kdysi bílé, noční košili a na hlavě mu vévodí čepice stejné barvy. U jednoho ze stolů sedí muž nevalného vzezření v šedém potrhaném plášti. Z jeho přítomnosti však čiší jakási důstojnost. Nesedí však dlouho, nechává nedopito a odchází chodbou kamsi do domu. "Dobrou noc, pane Karby", dává ještě pozdrav malému tlusťochovi. Konečně se pan Karby obrací k promáčeným dobrodruhům a měří si je pohledem. "Jmenuji se Karborund Blativec a tato zájezdní krčma mi patří. Co pro Vás mohu udělat, cizinci?". "Přejeme si něco k jídlu, pití a nocleh. Dále ustájení pro naše koně", promlouvá moudře erinský chodec. Pan Karby jde ke dveřím ven a volá: "Hugo, Hugo!". Žádná odpověď. Bum, prásk, rány sekerou zní nocí. "Tak Hugo, himbajs, pojď sem, chlapče!!!". Rány ustávají a ve dveřích se objevuje zavalitý podomek. Teprve teď, při svitu loučí, si jej mohou Nurnští pořádně prohlédnout. Je to zřejmě nějaký ubožák, stižený patrně zlou duševní chorobou. Je spoře a prostě oděn a v mozolnatých rukou drží svou sekeru. Je to zřejmě kroll, usuzuje podle velkých uší. Úplně plešatá lebka je místy zdeformována vodnatými pahrbky. Opravdu není na něj vábný pohled, ale vypadá jako dobrák.

"Hugo, ty klacku jeden, kolikrát mám na tebe volat", peskuje Huga hostinský, "Hned odveď koně pánů do kolny". Nedůvěřivý Leon Huga sleduje, zda s koňmi nakládá šetrně, ale shledává vše v naprostém pořádku. Jsou ustájeni u ovcí.

Do sálu vchází vyhublá malá stařena a odporným hlasem skuhrá, co že si budou pánové přát k jídlu. "To je moje žena Harmana, ona se o vás postará", říká zívající pan Karby a dává všem dobrou noc. Stará Harmana rozlévá lihoviny a odchází do kuchyně. Nurnští usrkávají ze sklenic a zaraženě se dohadují o své situaci. Bystrý Atheas pozoruje zelený plášť na věšáku u dveří. Zdá se mu být povědomý. Tuto doměnku si však nechává pro sebe. Během čekání na pozdní večeři se seznamují s pomocníkem v kuchyni, Hamrusem Blativcem, bratrem Karborundovým, rozcuchaným umaštěncem, který prý v mládí nešťastnou náhodou přišel o oko, a také s příšerně ožralým sklepmistrem Vitribusem Blativcem, kterému nikdo neřekne jinak než strýc Pijavec. Tento tlustý, smrdutý a jednoruký hobit je však tak příšerně opit, že jeho huhlavým hláškám stejně nikdo nerozumí, a tak je brzy drsnou Harmanou za pomoci Huga poslán spát.

"Tady je to maso", huhňá si pod vousy hostinská Harmana a se starým Hamrusem obsluhuje hosty. "A není to nějakej blivajs?", ptá se ustaraně hobit Sokki, "To aby se mi třeba neudělalo špatně". Harmana jej praží nenávistným pohledem. "To maso, to je vepřový?", ptá se jakoby pro sebe trpaslík Farin. "A není to náhodou skopový?", táže se Atheas. " No, to by taky mohlo bejt hovězí", dí Halk, "ale to nepoznám". Elf Grundyg, známý šprýmař, tuto rozpravu korunuje poznámkou, že by se z Nurnských taky klidně mohli stát kanibalové. Jen nebesa vědí, že nebyl daleko od pravdy. "Žerte, co se vám dává a jděte už chrápat, bando chuligánská", huláká rozčíleně Harmana Blativcová. Hrdinové ani nemukají a cpou se dobrým masíčkem. Pak jim paní domu přiděluje pokoje a jdou spát. Všichni spokojeně usínají, jenom Sokki a Leon prohledávají svůj pokoj. Nacházejí zakrvavený zlatý prsten a hned jej cpou do torny. "Rozdělíme se", šeptá zloděj Sokki Louskáček, co mu vysoký hlásek stačí. Potom sedají ke stolu a za svitu loučí hrají v kostky.

Mezitím Farin a Atheas spokojeně pochrupávají, jenom věrný pes kouzelníkův bdí a stráží svého pána. Vše je v pořádku a stateční mužové si zdají o domově, když tu pojednou se potichu otevírají dveře. Hlídací pes je v mžiku na nohou a budí svého pána. Farin, v naprosté tmě, řídící se pouze trpasličím šestým smyslem, skáče po malé postavě a vtahuje ji dovnitř. Atheas zapaluje louče. Na zemi leží vystrašený jednooký hobit Hamrus Blativec a Farin mu přikládá čepel meče na hrdlo. "Ne, nezabíjejte mne, urození pánové", těžce šeptá Hamrus a kroutí se na zemi jako červ. "Dobře, já tě tedy nezabiju, ale mluv", hrozí trpaslík a planou mu oči. Z Hamruse však vypadlo pouze to, že si na hostech chtěl přivydělat, a tak jim šel v noci prohledat torny. "Dobře", smějí se trpaslík s elfem, "My tě tedy pustíme na svobodu", a odkládají zbraně. "A teď už zmiz!", provolávají oba jako jeden muž. Hamrus, který už nevěřil ve spasení svého bídného života, se ve dveřích otáčí a šeptá: "Buďte opatrní, nevěřte nikomu a raději se na noc zamykejte". S těmito slovy odchází. Dva přátelé jdou opět spát.

"Šestka", hřímá až příliš nahlas Sokki, "A ty máš jen čtyřku, Leone, ha, ha". Leon poněkud nešťastně bloumá pohledem po stěnách. "Hele, Sokki, podívej, jak ty stíny na stěnách pěkně tancují", promlouvá najednou vážně Leon. "No, jo, máš dočista pravdu, to je ale krása", rozplývá se nezkušený Sokki. "Mně to zas tak legrační nepřijde, nerad bych se mýlil, ale...", nestačil už Leon doříct myšlenku a dva stíny se odlepily od zdi. Leon tasí kouzelnou čepel a ještě stále nic nechápající Sokki tupě civí na zeď. "K sakru, stíny!!! Vezmi si kouzelnou zbraň, máš-li jakou", říká Leon ohleduplně, aby nevzbudil rozruch v ostatních pokojích, a vrhá se po jednom z protivníků. Sokki konečně přichází věci na kloub, když je stínem málem zabit. V příští chvíli do něj vysílá modré blesky a doslova vyčerpán je jeho jedinou snahou krýt se za zády statečného a obětavého Leona. Leon se staví doprostřed chodby a čelí oběma stínům najednou. Hysterický Sokki buší na dveře Halkova pokoje, ale to ani nemusí, protože Halk a Gwanda jsou už stejně na nohou. Erinský chodec vybíhá na pomoc těžce zraněnému Leonovi. Stíny jsou nakonec utlučeny. Hrdinové se rozhodují počkat na rozbřesk a všechny záhady rozřešit.

Ráno, o sedmé hodině, jsou nevyspalí dobrodruzi probuzeni příšerným řvaním a dupáním. Nelidské zvuky se ozývají z půdy, kde jsou pokoje Blativcových. Je slyšet dupot nohou a po chvíli hluk ustává. Nurnští vyskakují z postelí, balí torny a scházejí se na chodbě se zbraněmi v rukou. "Útokem na půdu", velí vůdce Halk smírný a vybíhá v čele. Otevírají všechny dveře, ve snaze najít schody. Objevují však jen prázdné pokoje hostů, koupelnu a záchodky. Nakonec vbíhají do kuchyně a tam narážejí na starou Harmanu a Hamruse v pilné práci. "Co tady děláte?", čílí se stařena, "Kuchyně je pro hosty uzavřena. Táhněte, odkud jste přišli". "Chceme vědět, proč je v pokoji krev", volají Sokki s Leonem. O prstenu se však nezmiňují. "A co jste udělali s poutníkem, jehož plášť visí v nálevně?", ptá se kouzelník Atheas. "A co ty ovce ve stáji, nemáte jich nějak moc?", vyzvídá nedůvěřivě alchymista Leon. "Řekni nám, co to bylo před chvílí za řev! Mluv, nebo to tady rozmlátíme", vyhrožuje vůdce. "Nic nevím", lže stařena, "Na půdu nesmíte. Táhněte pryč". "Hugo, Hugo!!!", křičí jako pominutá smyslů. Zloděj Hamrus se tváří provinile.

Nurnská družina dusá po schodech vzhůru. Tam však Nurnští narážejí na zádumčivého Huga, a tak se zastavují. Hugo, obrovitý šílenec v prostém rubáši, se znenadání otáčí a odchází chodbou do kteréhosi z pokojů. Gwendarronští druzi se o něj více nestarají a otevírají první dveře. V nich však stojí rozezlený pan Karby, proto ani nejdou dále. "Co chcete, vy opovážlivci?", hartusí Karborund Blativec, hostinský a hlava rodiny. "Jenom objasnění záhad v tomto domě", burácí osmihlavý zástup. "Dobře", promlouvá klidněji pan Karby, zavírá pokoj a vede je chodbou do jiného. "Posaďte se", kyne hrdinům přátelsky. V nestřežené chvíli však sundavá ze stěny mečík a v očích mu bojovně blýská. "Táhněte, nebo vás zabiju", huláká hospodský. To už ale dopálený Halk vstává a rube nebohého Karborunda na plocho. Jeho tělo padá bezvládně k zemi. "Jdeme dál!", volá bojovně válečník Farin a otevírá dveře. Za nimi stojí výrostek Hugo. Ve tváři má zádumčivý nepřítomný výraz a vzduchem sviští palice. Ozve se rána a trpaslíkovi se podlamují nohy. "Fuj, to byla šlupa", lituje se válečník Farin a nepříčetně koktá: "Ty zrůdo jedna nabobtnalá, já tě zabiju!". Po chvíli krvavé potyčky Hugo umírá a rubáška se barví krví.

Nurnští jako povodeň procházejí pokoje. Všechny jsou skromně zařízené a prázdné, jen v jednom na pryčně hlasitě vyspává kocovinu ožrala Pijavec. Všude jsou lahve a střepy a vzduch čpí kořalkou a potem. Je pod důstojnost Nurnských v tomto pokoji setrvávat déle. V komůrce Hugově nacházejí gwendarronští jenom sbírku palic a nejroztodivnější hračky, mezi nimi i hrubě tesanou dubovou kačenku na kolečkách. Mírnější povahy dokonce tupce Huga litují. Zbývá poslední pokoj. Dveře jsou pootevřené a zevnitř se ozývá šramot. Nurnská lavina rozráží dubové dveře.

Překvapení druzi stojí uprostřed velké místnosti, která je v jedné třetině rozdělena mřížovím. Dveře za mříží jsou pootevřeny a kliku pevně třímá v rukou stará Harmana. Starý Hamrus, kuchař a zloděj, si obléká plášť a volá "Ne, paní Harmano, nepoušťejte ho!". Když vidí, že jeho slova jsou marná, utíká pryč.

Obrovská klec je zařízena jako dětský pokoj, je tam vana, stůl, židle a spousta hraček. Na zemi chřestí v poutech svázaný kostlivec, položený hned vedle bezvládné bílé mrtvoly. Uprostřed tohoto neřádstva sedí hobit, přerostlé dítě, z nedostatku pohybu odulé a otylé. Má mramorovou pleť, dá-li se vůbec tato uhrovitá krytina těla tak vznosně nazývat. Prozatím také nejeví známky o přemíře zdravého rozumu. Hrdinové zmateně stojí s meči namířenými směrem k cele. "Nechte mého Norika být, nezabíjejte ho", skuhrá Harmana Blativcová, "Řeknu vám, co budete chtít, jen ho nechte běžet". Dobrodruzi se chvíli radí a nakonec slibují, že Norikovi nic neudělají, když ho má tak ráda. "Běž Noriku, synáčku můj ubohý", říká stařena. Norik Blativec, hnusné bílé stvoření, nesměle vychází zpoza mřížoví a nepřítomně odchází pryč. Harmana děkuje nebesům a vypráví svůj příběh.

"Kdysi dávno, před mnoha lety, přišel otec mého muže...", pronáší pochmurným hlasem hostinská, najednou se zarazí a ptá se se zlou předtuchou, zda její muž náhodou nebyl gwendarronskými zabit. "Leží tam v komoře, ale žije", halasí trpaslík Farin, "Ale teď už mluv". Stará žena pokračuje ve chmurném vyprávění. Děd Brunobar, jak se mu také říkalo, kdysi přišel do tohoto lesa se svými malými synky Karborundem a Hamrusem a vystavil zde tento hostinec. Žena mu již zemřela, a tak neměli nikoho blízkého. Brunobar neučil syny zvláštním způsobům ani čistotě. Byly to děti lesa. Žili z ruky do huby a jedinými přáteli jim byla divá zvěř a podobné lesní bytosti. Na stará kolena, když chlapci dospěli, zamiloval se starý pán do lesní víly, alespoň tak se to povídá. Dnes už nikdo neví, co mezi nimi bylo. Jisto však je, že jednoho krásného dne se stařeček Brunobar oběsil na staletém dubu. Dlouhý čas jej nikdo nemohl najít, až jednou bylo jeho tělo náhodnými poutníky objeveno v dosti žalostném stavu. Mezi lidmi se začalo říkat, že to určitě udělal z nešťastné lásky, když ho víla uhranula. Od té doby se lidé začali lesu obloukem vyhýbat a začalo se mu říkat Blativcův les.

Šla léta a na povídačky o lese se většinou zapomnělo, Karborund převzal vedení podniku a oženil se s Harmanou, nejkrásnější hobitkou v okolí. Narodil se jim synek Norik. Učili ho lásce k lesu a divé zvěři. Především rodinný přítel Vrrblat Norika často prováděl po lesích. Jednou však poblíž skalek byl mladý Blativec pokousán upírem, bytostí zlou a nečistou. Jedině díky Vrrblatovi byl Norik zachráněn před jistou smrtí. Postupem času se však začal proměňovat. Už to nebyl hodný chlapec lesa, milující zvířata. Začal si stále více libovat v krvi. Nejdříve to začalo louskáním švábů mezi zuby. Norikovi Blativců to však nestačilo. Jednou ho otec přistihl, když zardousil hejno slepic, a zlískal ho rákoskou. Tehdy si Karborund a Harmana uvědomili, že s Norikem není něco v pořádku. Teprve tenkrát, když v noci zakousl jednoho z hostů, zadal pan Karby naglinským kovářům vystavět na půdě klec a krvežíznivého Norika do ní zavřel. Norik, odporné dítě, v kleci jenom tloustl a hloupl. Vyžadoval stále častěji lidskou nebo zvířecí krev, až už nejedl nic jiného. Nedostal-li někdy náhodou najíst, chytaly jej strašné záchvaty, lomcoval mříží a ve své zuřivosti byl schopen klec rozbít. Pak by se asi špatně vedlo všem, rodiče nevyjímaje. "Jinak, když byl najeden, byl hodný a mouše by neublížil", dokončuje své vyprávění matka Harmana.

Bába Harmana si sedá na zem a kostnaté ruce odevzdaně skládá do klína. Po chvíli ticha, kdy Nurnští ze závratného vývoje událostí lapají po dechu, se ozývá koktavý Farin. "Kam dáváte uloupené peníze? Je podivné, že jsme zde žádné nenašli. A kde žije Vrrblat, ty bábo jedna? Mluv!". "Inu", promlouvá zdráhavě Harmana, "Tento kraj je plný různých lapků a pobudů...". Přitom se dívá drze na Nurnské dobrodruhy. "Proto naše úspory ukrýváme do Vrrblatových komnat. Tam jsou v bezpečí".

Najednou se otevírají dubové dveře a do Norikova pokojíku se přibelhává starý pan Karby. Je ve zuboženém stavu a na hlavě má mokrý hadr. "Cože, vy jste ještě tady? Jen počkejte, Vrrblat vám to vaše řádění vytmaví!". Pan Karby se obrací a nasupeně odchází. "Kdo je Vrrblat?", ptá se zvídavý kouzelník Atheas bezzubé stařeny. "Zná vás dobře, je to ten muž, kterého jste v noci střetli v nálevně", odpovídá jakoby v mrákotách Harmana Blativcová, hostinská a matka. "Za hospodským!", velí rázně Halk, který se náhle probudil a konečně začal chápat souvislosti. Starý pan Karby je rozběsněným stádem gwendarronských dostižen na schodišti a Halk Erinský skáče po jeho letitém hřbetu. Dvě těla s žuchnutím dopadají do přízemí. "Au, au, mé kosti", hartusí starý pán a starostlivě si ohmatává žebra. "Svázat!", křičí Halk na své věrné druhy. Několik obětavců hledá ve svých nepořádně sbalených rancích alespoň kousek motouzu. Karborund Blativec je svázán a opřen o zeď. "A teď mluv, mizero, kde je Vrrblatovo doupě!", huláká na staříka nezdvořák Halk, zvaný smírný. Karborund chvíli zarytě mlčí, ale kopanec do břicha mu rozvazuje jazyk. "Vstup do Vrrblatových síní je ve sklepě", odpovídá naježeně. "Tak hybaj dolů, ty starej panáku", strká Karbyho ze schodů Farin. Gwanda, hobitka a kradlářka, zapaluje lucernu. Ze sklepa se line opilecký zpěv. "Co to zase je?", ptá se sám sebe Grundyg, ale vstup do sklepa mu dává odpověď. V nevelké vlhké sklepní místnosti uprostřed poskládaných sudů s různými lihovinami sedí opilý Vitribus, přezdívaný strýc Pijavec, a brumlá si jednu ze svých nejoblíbenějších hospodských melodií. Družina se zmateně rozestupuje do všech stran a sleduje počínání Pijavcovo. "Pijavče, zachraň mne", vybízí kořalu a příbuzného zsinalý pan Karby. To však zjevně zpitého jednorukého hobita nezajímá a stále se dívá na Gwandu, hobitku liscannorskou. Ta, nevěda, co dělat před nemravným pohledem starého ohavy, se schovává za záda Pepena z Ruindoru. Vitribus Blativec si cosi brouká pod vousy a po chvíli usilovného přemýšlení začíná krákavým hlasem zpívat:

Pijavcova píseň lásky
Vitribus Blativec, synovec Brunobarův

Já zpívám tobě jen,
pojď, staň se ženou mou,
první ze všech žen,
Gwandou Blativcovou

Já nepostavil chrám
a nemám luzný zjev,
však všechno, co mám, dám
za pivo, ženy, zpěv

Tak odlož těžkou zbroj
a oblékni si šat,
svou ruku s mojí spoj,
Gwando, mám tě rád

Gwanda, zaskočena tímto vyznáním čisté lásky, hloupě civí na Pijavce, a ten se své vyvolené vrhá k nohám a žadoní o přízeň. Družina vyčkává, co se bude dít, a ubohá Gwanda se odtahuje od odporně páchnoucího Pijavce. "Ne, ne , ať na mne ten ohava nesahá", volá hobitka, ale Pijavec znovu zpívá svou novou píseň.

"Tak dost, mně už to rve uši, přestaň!", okřikuje vůdce sklepního pěvce. Ten však, veden jen svými nízkými pudy, skřehotá další sloku. "Chyťte ho někdo a zacpěte mu hubu", volá někdo s muzikálními sklony. Trpaslík Farin, který často a rád vykonává špinavou práci, cpe malého Pijavce pod jeden ze sudů a pouští mu do páchnoucích úst proud kořalky. Pijavec se zalyká mocnými loky. Halk, který nechce mít tohoto ubožáka na svědomí, příval lihoviny zastavuje. Namol opilý Blativec ještě chvíli blekotá svou píseň a pak upadá do bezvědomí. "To bude zase kocovina", pronáší svou úvahu světaznalý Grundyg. Sokki Louskáček obletuje šokovanou Gwandu a nabízí jí pomoc. Někteří z Nurnských upřeně pozorují Sokkiho dobyvatelské snahy a potutelně se usmívají. Gwanda plní číši kořalkou a dává si na zdraví. Všichni jsou připraveni vstoupit do Vrrblatových komnat. "Dělej, tlusťochu, hledej dveře!", povzbuzují hrdinové kopáním a urážkami Karborunda Blativce. Ten, dočista zlomen, nachází po chvilce tápání tajné dveře, které s cvaknutím otevírá.

"Ne, dál s vámi nepůjdu!", křičí v marné naději zubožený pan Karby na vůdce hrdlořezů. "Ale půjdeš, sádlo, a půjdeš rád", mává výhružně Morgristem Halk z Erinu. Karborund je vmeten do tmavé chodby.

Družina vchází do ponuré temnoty a Halk smírný káže utvořit bojové uskupení. Hostinskému Karborundovi je prozatím povoleno jít ve středu družiny. Morgrist a Arryndol, čepele proti nemrtvým, vykazují nervozitu. Družina postupuje krok za krokem plesnivým podzemím. Kromě krys a všežroutů odporných však neobjevují nic zvláštního. Pouze nešťastný pan Karby je ošklivě pokousán krysou a zdá se, že dostal krysí nemoc. Z dálky se ozývá vytí vlků. První setkání s nemrtvými, kteří páchnou, jak by řekl klasik, se naskýtá v místnosti, kterou stráží kostlivci. Tyto ubohé kostry kdysi živých mužů však jsou Nurnským jen k smíchu. Družina je ve svém živlu. Kosti praskají pod údery zbraní a špičaté úlomky létají na všechny strany. Hrdinové, hledaje Vrrblata, si musejí prosekat cestu přes mumie, zombie a přízraky. Není těžké si představit, že několik druhů stojí na pokraji smrti. Proto je potřeba si někde odpočinout. Halk a Pepen, dva družinoví hraničáři, mají spoustu práce s léčením svých přátel. Vůdce Halk však zakazuje, aby si kdokoliv odpočinul a žene druhy dále. Není divu, že se obává o život, Morgrist a Arryndol, kouzelné meče, stále jeví nepokoj. Karborund Blativec v poutech odevzdaně klopýtá za odvážnými muži a Sokki Louskáček zase začíná provokovat přátele huhlavými průpovídkami a hlásáním bludných myšlenek. Halk po těžkém souboji s nelítostnými ghúly konečně povoluje družině odpočinek. Shodou okolností je to v místech, kde leží mrtvoly všežroutů.

Grundyg, mladý kouzelník, který s nelibostí sleduje Sokkiho burácení a řvaní zcestných názorů, se rozhoduje, že jej přede všemi zesměšní. Soustředí svou vůli a sugeruje Sokkimi Louskáčkovi, prťavému hobitovi, neúnosný pocit hladu. Ubohý hobit přiskakuje s nožem v ruce k mrtvole všežrouta odporného a ukrajuje si velká sousta smrdutého masa. U odpočívajících druhů se toto Sokkiho neobvyklé počínání setkává se značným odporem. "Tady máš mojí železnou zásobu a už se necpi tím hnusem, ty prase", říká soucitně Leon a podává nenasytnému Louskáčkovi část svých potravin. Přejedený hobit usíná spolu s ostatními a Gwanda zhasíná lucernu. Na stráži zůstává pouze Atheasův věrný pes. Asi po čtyřech hodinách spánku jsou spící druzi probuzeni vrčením psa. Kdosi zůstává na stráži a ostatní dospávají, co zameškali. Potom se jdou podívat do vedlejší kobky v místech, kde je studna a lano vzhůru. na podlaze místnosti je žlutým jílem napatlaný nápis:

"Poslední spánek...

Vrrblat"

Brzy je objeveno Vrbblatovo doupě plné vlčích chlupů. Ano, už není sporu, že Blativcovic rodina se spolčila s vlkodlakem. K neskrývané radosti Karborundově je příbytek prázdný. Přidrzlý Grundyg ryje svou kudlou na zeď posměšný nápis:

"Vrrblate, konec spánku...

Grundyg"

Vzteklý Halk ještě zběžně polévá Vrrblatovo lože vlčím morem. Z dálky se ozývá vytí vlků. Vrrblatova drzost Nurnské vyprovokovává do úplného běsnění. Vrhají se do poslední části sklepení. Je objevena místnost, z níž vedou dvě chodby a uprostřed jsou dveře s dvojitým zámkem. Gwandě, která není moc zručnou zlodějkou, se však otevření zámku nikterak nedaří. Nezbývá, než se dát chodbou vlevo.

Nurnští stojí ve slepé kobce. Na zemi leží plesnivý koberec a na něm dubová truhla. Sokki Louskáček vykřikuje, že by si koberec vzal domů, aby mu ho tedy někdo pomohl sbalit. Brzy však této pošetilosti nechává, když mu ostatní mateřsky vysvětlují, že by tu nacucanou shnilotinu pravděpodobně neunesl. Gwanda se lopotí se zámkem na truhlici. Karborund, nakažený krysí nemocí najednou omdlívá. Obětavý Halk jej křísí a léčí.

Cvak! Zámek odskočil a uvnitř je pouze rezavý klíč. Všichni zaraženě civí, nevěda, co dělat. Karborund Blativec se vrhá po klíči a strká jej do pusy ve snaze jej pozřít. "Na to máš příliš malou hubu, Karby, buď tak hodný a vydej nám ten klíč", směje se vůdce Halk. Karborund, vida, že tudy cesta nevede, vyndavá oslintaný klíč a hází si jej kamsi do kalhot. Vůdcovi zamrzá úsměv. "Hned to vyndej, ty čuně jedno!", křičí na Karbyho. Ten, bledý jak stěna, ani nedutá a odmítá spolupracovat. "Tak dobře, my si ho vyklepeme sami", promlouvá ledově erinský chodec a kýve hlavou na Pepena Ruindorského. Tito dva vysocí muži přistupují k malému tlouštíkovi, zvedají ho za nohy do výše a třesou s ním, seč jim síly stačí.

Klíč s cinkotem dopadá na kamenné dlaždice. "Vidíš, ty kryso, nakonec jsme si stejně vzali, co jsme chtěli", říká rozvážně hraničář Pepen a společně s Halkem pouští pana Karbyho z výšky jeden a půl sáhu na zem. Malý ubohý hobit se svázanýma rukama se řítí volným pádem dolů. Lousk! Strašlivé chrupnutí praskající lebky se zarylo hrdinům až do morku kostí. Na podlahu se vylévá tmavá zpěněná krev. Halk a Pepen, dva vrazi, se užasle dívají na výsledek svého konání. Mlčky odcházejí pryč.

I v druhé místnosti je nalezen klíč a hobitka Gwanda se jímá otevřít dvojdílný zámek na bytelných dveřích. "Uf, to je ale otročina", špitá si pro sebe zlodějka Lísková. Dveře se otevírají a Nurnští v očekávání zlata vtrhávají dovnitř. A opravdu, je nalezena truhla naplněná kulatými žlutými zlaťáky. "Tuhle barvu mám stejně nejradši", říká Atheas a cpe část lupu do torny. Stejně tak činí i ostatní. Spokojeně se vracejí zpátky.

Ve sklepě popíjí strýc Pijavec a ve chvíli, kdy se jeho pohled střetne s Gwandiným, vrhá se na kolena a zpívá svou píseň lásky. Hrdinové jej bez povšimnutí míjejí a míří do nálevny. Objevují zde rozsápanou mrtvolu starého dobrého Hamruse. "To udělal jistě Norik, Blativcův syn!", uvažuje nahlas kouzelník Atheas. Nestačí však rozvést svoji myšlenku, když si všimne bledé postavy v koutě. Tam čeká nazlobená Harmana Blativcová, hostinská a vdova, s velkým kuchyňským nožem v ruce. "Kdo se ke mně přiblíží, toho kuchnu", skřehotá odporným hlasem. Halk Erinský, otřesený ještě příhodou s Karborundem, provolává k ostatním: "Kdo to s ní skoncujete? Já ženy nezabíjím". Hlásí se trpaslík Farin, válečník nejhoršího ražení, a vrhá se na Harmanu. O chvilku později je stařena přibodnuta ke stěně. "A teď ven", rozkazuje vůdce a vybíhá před dům. Zvenčí se ozývá vytí vlků. Halka následují pouze odvážlivci Pepen z Ruindoru a trpaslík Farin. "Bláhovci, vždyť je tam tma", volá starostlivý a obětavý kudůk Leon, "Zapalte někdo ty keře". A to už někdo štrachá v torně a hledá ve změti různých hloupostí lahev oleje. Mrštný Grundyg jí metá dveřmi do blízkého křoví a za lahví velkým obloukem letí i hořící pochodeň. "Střílejte na vlky ve světle keřů!", křičí Leon a vrhá se k nejbližšímu oknu. Gwanda a Sokki, nerozlučná dvojice, běží se svými kušemi ke dveřím a pálí na běsnící šelmy zubaté šípy. Farin, Pepen a Halk se opravdu činí, ani ostatní nezahálejí, a tak brzy je útok vlků odražen. Zranění přátelé se vracejí pomalu k domu. Farin je však napaden ještě jedním vlkem, a tak ho jen tak zběžně rube sekerou. I přesto, že je Farin nadmíru unaven, vlk nemá naději na vítězství. Porubané tělo s hlasitým žuchnutím dopadá na zem. Jaké je však překvapení přihlížejících, když se mrtvý vlk pozvolna mění na člověka. Byl to lykantrop. "K sakru, to byl samotný Vrrblat", kleje Farin nad nehybným trupem, "To se nám teda moc nepředved". "Konec spánku, Vrrblate", opakuje Halk jízlivě Grundygova slova. V tom se však v nálevně ozve strašný výkřik. Tři přátelé se odvracejí od Vrrblatových ostatků a běží do nálevny.

Zde je boží dopuštění. Odněkud z chodby sem vstoupil šílený Norik, Blativcův syn, a krev mu ještě kape ze žlutých zubů. Jen zběžně se rozhlíží po místnosti a vrhá se na prvního, kdo stojí v cestě. Bohužel, je to právě Leon, muž, který by mouše neublížil. Inu, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech - vlastně po kudůcích. Grundyg, Sokki a Gwanda ustupují do vzdálených rohů místnosti. Chudák Leon se ani nestačí bránit. Jedinou upírovou ranou je skolen k zemi. To je však poslední špatnost, kterou Norik ve svém bídném životě vykonal. Ve chvíli příští je vystaven útoku vůdce Halka Erinského a dvou bijců Farina a Pepena. Odporný hobití odulec se kácí k zemi. Grundyg vylézá z rohu, bere kudlu a z dubové nohy lavice zrábí umnými řezy kůl. Ten pak zapichuje mrňavému spratkovi do srdce. Je po boji. Nurnští vytahují z kolny povoz a nakládají na něj lup. Dávají si ještě menší odpočinek do svítání.

Povoz vyjíždí na cestu k Nurnu. Ze dveří hostince vychází malý jednoruký hobit, věčný opilec Viribus Blativec, jediný dědic hostince U mrtvé naděje, a jedinou rukou mává na rozloučenou své lásce, Gwandě Lískové. Ještě za ohybem cesty je slyšet nápěv Pijavcovy nové písně...