Historie Nurnské družiny I. - Špehy v Lismorru

Historie Nurnské družiny I

XVI. Špehy v Lismorru

[Hodovan 1021, Halk z Erinu]

Nadešel čas, kdy si podzim podává ruku se zimou. Je sychravý hodovan roku 1021. Sláva a hrdinské činy Nurnské družiny jsou již známé po celé zemi Gwendarronské. Není tedy divu, že se mnohý dobrodruh, toužící po uznání a bohatsví, snaží přidružit k Nurnským. Toho podzimu se v nové osadě, kterou založili staří dobrodruhové, objevuje několik nových tváří. Předně je zde zapotřebí jmenovat Dariona Ardasanského a jeho sestřenici Lokke, jež je stejného rodu. Ani příbuzenský vztah nebrání těmto potomkům Densirovým, aby spolu uzavřeli sňatek. Prozatím však nemají ani na vystrojení svatební hostiny, a tak aspoň udivují všechny okolo svým poněkud legračním zjevem. Darion je malý, tlustý barbar s mohutným břichem a Lokke, jeho drahá polovička, vytáhlá a hubená barbarka. Ale mají se rádi a to je nejdůležitější. Chudičká oslava se koná v novém domě siláka Jacoba chrabrého. Dům je sice pěkný a bytelný, ale kromě několika pozoruhodných relikvií a zlé Boženy je zcela prázdný. Tento případ nezařízeného domu, ale není mezi Nurnskými jediný. I chodec Halk se pyšní novou stavbou, ale tak jako Jacob i on zatím přespává mezi holými stěnami. Tento nedostatek nachází jako velmi závažný a tak prohlašuje, že se tuto zimu již nikam nevydá a raději se bude věnovat pořizování nábytku a výcviku psů.

I přes chodcovu neúčast je však tlupa, která čeká na příležitost k hrdinským skutkům, více než početná. Toho dne se u Jacoba Rugornského sešla zajímavá společnost. Na holé podlaze sedí lidé nejrůznějších ras a povolání. Předně je třeba jmenovat chodce Pepena, na jehož podivné jméno si již všichni zvykli. Vedle Pepena sedí dva válečníci, Farin a Irrion. Farin každému ukazuje svoji novou sekeru, na kterou je velmi pyšný. Naproti nim sedí dva alchymisté, kudůk Leon a elf Eitrik. Podobně jako jeho bratranec Lewellyn i Eitrik se snaží navázat přátelství s malou hobitkou Hupslou Lískovou, jež popíjí džbánek hobitího piva vedle mladičkého Drsoula. Tento hraničář si již vydobil určitý respekt příhodou se správcem Angwarru Glendorrem, kde možná Hupsle zachránil její zlodějskou ruku. Jediným dobrodruhem, který dává přednost ušlechtilému vínu před pivem je moudrý elf a kouzelník Pennerion. Ten také ostatní baví zpěvem dlouhých písní a ság ze života předků. Z toho důvodu je také později zvolen mluvčím družiny. Společně s Ardasanskými a silákem Jacobem je zde skoro tucet hrdinů, kteří jsou ochotni vyrazit na cestu s prvním sněhem.

Zábava pomalu plyne, když tu se venku ozve dusot kopyt. Jacobova družka Božena se jde podívat ven a za chvíli volá hrubým hlasem: "Posel samotného krále nás navštívil!?". A to již přes práh domu vstupuje do hodovní místnosti muž ušlechtilého vzhledu a chování. "Zdravím vás, hrdinové!" říká králův posel Kintyrr, poněkud zaražen chudým zařízením domu. "Hm, hm, no co je?", zní poněkud rozpačitá odpověď. "Mám pro vás úkol od samotného panovníka Gwendarronu", promlouvá posel, "Zatím jste se pachtili jen po bohatsví a slávě pro sebe samotné, ale nyní nastal čas, abyste vykonali něco pro svoji zemi, pro Gwendarron!". Váha jeho slov dopadá plně na přítomné. "Nu, o co tedy jde?", váhavě se ptá Pennerion. A to již Kintyrr, posel králův, začíná vyprávět mnoho podivného o království Lismorrském.

Před několika měsíci náš panovník vyslal do daleké východní země Lismorr malou skupinu špehů. V jejím čele stál jeden z nejlepších gwendarronských lupičů Armoy. Měl za úkol zjistit k čemu v této divoké zemi došlo za několik posledních let. Spojení s Gwendarronem udržovala Armoyova skupina pomocí několika holubů. Poslední doletěl na sklonku letošního jara. Od té doby není o Armoyovi žádných zpráv. Z došlých depeší však vyplývá, že král Lismorru, zrádný Sulisker, se chystá pozvednout veškerou svoji temnou moc proti okolním zemím. To by mohlo v budoucnu ohrozit i Gwendarron. Po stopách Armoye a jeho lidí se již vydaly dvě družiny. První vedená chodcem Tobberem a druhá šermířem Rogartem.

"Vy jste poslední a nejpočetnější výprava, která je žádána o pomoc, přijímáte?", dokončuje svoji řeč Kintyrr. "Ano!", volají všichni. "Tak tedy zjistěte osud lupiče Armoye a jeho doprovodu", říká na rozloučenou Kintyrr, posel králův, a podává družině mapu Lismorru. Mapa je zřejmě mimořádně zajímavá, neboť Kintyrr odchází pryč bez jediné všetečné otázky, jak to bude s finanční odměnou. A to se u Nurnských nestává moc často. Vlastně vůbec. Něco však Kintyrr družině přece jen zanechal. Je to pět holubů v klecích a kouzelný šátek, který umí léčit zranění.

"Měli bychom zvolit vůdce!", dí nejeden hlas. V následné volbě je zvolen slavný Jacob Rugornský, kterému však zdatně konkuruje válečník Irrion. Druzi si balí své věci a vydávají se koňmo na daleký východ. Pokojná osada mizí v dálce. Před dobrodruhy je jen namáhavá cesta a neznámé obzory. Čekají je bezesné noci, zima, hlad a nejistý osud. Přesto všichni odcházejí plni optimismu a s veselou myslí.

Cesta plná útrap trvá několik dlouhých dní. Potom se před Nurnskými konečně začínají zvedat do výše strmé lismorrské hory. Na poslední odpočinek se družina zastavuje ve městě Antrin, kde všichni zanechávají své koně v péči místní posádky. A pak vzhůru do Lismorru!

První překážka číhá hned u skalního průsmyku. Je temná noc, padá hustý sníh a v dálce je vidět hraniční pásmo, tvořené soustavou strážních věží. Družina zastavuje a na průzkum je vyslána malá Hupsla Lísková, již zkušená zlodějka. Hobitka se několik hodin plazí těžkým sněhem, aby přinesla ostatním zprávu, že přes stráže nebude asi příliš těžké přejít, neboť jsou zmrzlé a lačné po penězích. Všichni se zvedají a za pár okamžiků se stalo tak, jak Hupsla předpověděla.

"První překážka je za námi a ani to moc nestálo!", dí vůdce Jacob s pohledem upřeným na svůj měšec. Štěstí však Nurnské opouští v okamžiku, kdy se snaží proplížit kolem pevnosti Casher. Gwendarronští jsou spatřeni a napadeni asi tuctem jezdců. Všichni se dávají na útěk. Jediný Pepen se staví ozbrojencům do cesty. Sám je sice těžce raněn, ale poskytl tímto hrdinským činem čas ostatním, aby utvořili obrannou formaci. Za touto linií je pak divoký nápor lismorrských vojáků skutečně odražen. Několika jezdcům se však podaří uniknout a tak se družina nevěnuje ani své oblíbené činnosti, totiž okrádání mrtvol, a raději mizí ve tmě dál na východ. "Musíme se schovat někde v lese a přečkat, než se situace uklidní!", těžce oddychuje trpaslík Farin. "Jo, to je dobrý", povykují ostatní a již za denního světla se vydávají rychlým tempem k Zelenému hvozdu.

Zeleným hvozdem vede stará cesta, na které jsou vyježděné stopy od kol těžkých vozů. "Na voze by nám to šlo rychleji a hlavně pohodlněji", říká alchymistka Lokke. "No, tak si na nějaký počkáme!", přizvukuje její manžel Darion Ardasanský. "Ale osazenstvo budeme asi muset zabít, škoda", vkládá se do rozhovoru barbar Drsoul. Několik hodin vyčkává družina, ukryta v lese, příjezdu povozu. Pak se konečně ozve skřípot kol a po cestě přijíždí bytelný vůz s plachtou. A to se již řítí mrtvý vozka z kozlíku. I ostatní doprovod je rychle pobit nurnskými vrahy. "Cha, chá, já budu kočírovat!", křičí prcek Leon, "Pusťte mě k tomu!". Ke svému překvapení však pod plachtou nalézá špinavého ubožáka, který prosí Nurnské o milost. "Jsem Gallport a všechno vím a všechno znám!", řve pomatenec. "Tak povídej, čuně!", pobízí špinavce kroll Jacob. Ubožák Gallport však stále vede dokolečka, že všechno ví a zná. "Za chvíli mi dojde trpělivost", říká vůdce a hraje si s lahví oleje. "Nééé, nech mě, veliký válečníku!", řve ubožák a ještě asi dvakrát zopakuje svoji oblíbenou frázi. To už ale hoří od hlavy až po paty. "Kruci, zase o jeden olej míň!", hořekuje palič. Jediný kudůk Leon se chápe zuhelnatělého těla a jímá se ho pohřbívat. "To bylo zbytečný, náčelníku", ozývá se dobrák Eitrik. "Kuš, nebo ti jednu plácnu, hampejzníku!", odpovídá mu kroll a Eitrik, pamětliv osudu svého bratrance, raději mlčí. Ve voze však družina nalézá i soudky plné jakési šedé hmoty. "To znám, to je na výrobu výbušnin!", volá hlasitě alchymista Leon. "Jo, to je fakt", přizvukuje Darion, "Brácha si z toho dělal bouchací kuličky". "Kam to asi vezli?", ptá se Lokke. "Vysypat a nasedat!", poroučí vůdce a družina se vydává dále. Na další záhadu narážejí dobrodruzi za malou chvíli. U cesty kácí dřevo dva nuzáci. Po krátkém rozhovoru oznamuje Pepen zděšeným druhům, že se jedná o malomocné. "Fuj, tak to abychom zase jeli!", promlouvá Irrion a všichni se řídí jeho radou.

Po cestě Nurnští zplundrují ještě dva podobné vozy, které mají i stejný náklad. Na třech vozech se jede pohodlněji než na jednom, a tak cesta rychle utíká. V okamžiku, kdy se na obzoru vyloupne silueta královského města Pabbay, začínají se všichni radit o dalších krocích. Nakonec se dohodnou na tom, že budou tvrdit, že jsou doprovod nákladu a mají ho složit právě v Pabbay. Dohodnuti na tomto plánu projíždějí Gwendarronští městskou branou. Okamžitě je zastavuje stráž a její vůdce Blasket, k překvapení družiny skutečně Nurnským děkuje za dovezení nákladu. "A kam to povezete dál?", vyzvídá chodec Pepen. "Co, je ti po tom!", zní nasupená Blasketova odpověď. "No, promiň, promiň", zaskočeně odpovídá Pepen, "Jen jsem se ptal". "Tak se moc neptej a táhněte!". Po tomto neúspěšném pokusu o získání informací se družina raději stahuje do hospody. Zde se všichni věnují popíjení a tahání informací. Jejich jediným výsledkem je, že si utvrzují své mínění o Lismorru, jako o zemi, ve které vládne despota. Chudší o pár mincí se nakonec rozhodují, že budou sledovat záhadné vozy i s jejich nákladem. Za ranní mlhy opouštějí Nurnští město a vydávají se kolem Velké východní bažiny na sever po stopách vozů. Cestou je zastavuje podivný poutník. Je malý a má protivný protáhlý obličej. "Hej, zastavte a vemte mě do Ptačího hvozdu!", pisklavě křičí neznámý poutník. Družina, která mezitím ztratila stopy povozů, kupodivu svoluje a zastavuje podivínovi. "Jsem Peblley a spěchám, tak si švihněte!", křičí chlapík. Odpovědí mu kupodivu není rána mečem do břicha, ale prásknutí biče a rychlejší pohyb vozu. Družina je zřejmě opravdu unavena a ani se Peblleye moc nevyptává. Dá se říci, že Peblley má opravdu velké štěstí! Navečer karavana skutečně zastavuje u Ptačího hvozdu. "Tak mě složte a nazdar!", slézá chlapík z vozu a mizí v porostu. Zdá se, že ostrý vítr a zima přece jen dobrodruhy probudily, a tak se Pepen, společně s Drsoulem a Hupslou, vydává po jeho stopách. Ostatní zatím krmí koně a čekají na návrat hledačů u kraje lesa. Peblleyovy stopy vedou až do samého srdce hvozdu. Uprostřed lesa stojí podivná svatyně a všude kolem ní stojí zástupy záhadných bytostí v bílých pláštích. Tři Nurnští přátelé s údivem sledují scénu u svatyně. Za jednotvárného zpěvu vyvlékají bílé bytosti tři zajatce z útrob svatyně. Přivazují je ke sloupům a chystají se ke krvavé oběti. "Budete obětováni bohu Mollgovi za ranního úsvitu!", oznamuje zajatcům obrovitý a zarostlý člověk. "Ano, ano!", skandují davy přihlížejících a za monotónního popěvku u nich začíná proces proměny. Nurnští zvědové s úlekem pohlížejí na divadlo, které se odehrává před jejich zraky. Najednou tu stojí zástup lykantropů. Nurnští již chtějí utéci pod ochranu lesa, když tu najednou Hupsla spatří, že jedním ze zajatců je i hobit. "Jé, ten je pěknej, je jako džbánek piva!", volá hobitka, "Musíme ho zachránit a ty ostatní taky!", dodává. "Nu, uvidíme. Zatím je do svítání času dost a tak se vrátíme k ostatním a poradíme se s vůdcem!", rozvážně odpovídá nadšené hobitce Pepen a Drsoul mu přizvukuje. O několik hodin později se již všichni radí pohromadě. Hupsla vyvíjí nadměrné úsilí o záchranu zajatců, zvláště hobita, a nakonec všechny přesvědčí o správnosti svého nápadu. "Říkáte lykantropové?", ptá se Darion, "S tím by se dalo něco udělat!". A pak se alchymista společně se svojí manželkou chápe svých baněk a křivulí a vyrobí něco, co strašně smrdí, ale o čemž Darion prohlašuje, že to bude dobré proti lykantropům. Pak se staví do čela ostatních a s baňkou v ruce kráčí do lesa. Těsně před svatyní si pořádně lokne svého smradu a otevřeně vychází na palouk. "Koukejte nám vydat zajatce, ouchcapkové!", volá mazaný alchymista, k překvapení všech, na samotného náčelníka lykantropů. Nurnští zjišťují, že všichni lykantropové s Darionem jednají jako zmámení. Zajatci jsou skutečně vydáni a představují se jako gwendarronští špehové, kteří mají stejné poslání. "Avšak jsme již jen tři", říká jejich vůdce, chodec Toberr, a vypráví o četných nástrahách, kterým museli v Lismorru čelit. "Armoye jsme zatím nenašli, ale zřejmě zmizel někde na východě Lismorru, musíme se tam hned vydat!", končí své vyprávění Toberr. "My se zatím podíváme na tu jejich svatyni!", odpovídá mu Jacob a s tím se obě družiny loučí. "Rychle, musíme dovnitř rychle, za chvíli to přestane působit!", volá Darion a všichni se odebírají do nitra svatyně. Zakliňují za sebou dveře a sestupují do hlubin.

Několik desítek sáhů pod zemským povrchem se před Nurnskými otevírá pohled na širokou chodbu, která je zakončena dveřmi. Všichni se hrnou kupředu, ale náhle se pod Lokke propadá podlaha a nešťastná alchymistka se řítí do hlubin. Vzápětí po jejím pádu se za ní vysouvají ocelové tyče, takže pohyb případného zachránce by byl velmi ztížen. Lokkin manžel Darion se sice pokouší následovat svoji drahou polovičku v podobě mlhy, ale za chvíli toho nechá, neboť jako mlha by manželce byl stejně houby platný. Lokke zatím padá několik sáhů do zaprášené místnosti. Celá pomlácená vstává ze špinavé podlahy a zděšeně si uvědomuje, že je sama. Dlouho ale o své prachšpatné situaci přemýšlet nemůže, neboť je napadena černou vdovou, nebezpečným pavoukem. Lokke Ardasanská kolem sebe zoufale bije krátkým mečíkem a nakonec se jí podaří hnusného pavouka zabít. Povzbuzena tímto úspěchem prohlíží místnost a nalézá tajné dveře. Překonává strach a se skřípotem dveře otevírá. Do tváře ji udeří zatuchlý zápach a celou ji ovane pach dějin. Nalézá zpráchnivělou kostru se zlatým řetězem kolem krku. Hlavou se jí honí sice všelijaké báchorky od Ardasanské babičky, ale nakonec strhává řetěz kostře z krku. K jejímu údivu se nestane vůbec nic a tak se alchymistka vydává zpět. Začíná se namáhavě sunout vzhůru propadlištěm. Nyní se ale přenesme zpět k ostatním, neboť i nahoře se odehrávalo mnoho zajímavého.

Zbytek Nurnských si posedal kolem propadla a čeká na Lokke, zda se vrátí k nim. Čas si krátí zajímavou debatou. Jako první se o slovo hlásí Darion. "Můj tatík, jistě ho všichni znáte, říkal, že nejlepší je hobit opečený na vajíčkách", dí alchymista, "A ještě říkal, že ani kudůk není nejhorší!". "Tvůj táta byl asi pěkný čuně!", odpovídá mu na to slušně vychovaná Hupsla. "Ale to říkal tatík, ne já!", brání se napadený alchymista,"Já si to nemyslím a lidi nejím!", končí už Darion, syn Densirův. "Konec konců, proč bychom to nezkusili. Máme v družině kudůka i hobita", vkládá se kdosi do rozhovoru. "Takový hnusy já nejím a vůbec nechte toho!", umlčuje všechny vůdce Jacob Rugornský. "Teď mě napadá, pamatujete si jak jsem plivnul Eitrikovi do železný zásoby?", odvádí řeč jinam válečník Irrion. "Ty dobytku, jak to žes mi nic neřek!", vybuchuje postižený Eitrik. "Já jsem do ní plivnul, když ses nedíval. A pak jsem říkal, že to máš ňáký divný, ale ty jsi jenom mlaskal a říkal ňam, ňam. Tak jsem ti nechtěl kazit radost a moc tady nekřič!", dodává ještě Irrion. Ale to už Eitrik vyvrhuje obsah svého žaludku do propadla. Ale otvor špinavý dlouho nezůstal, neboť ho svým pláštěm vytřela navrátivší se Lokke. Darionovi svitlo v očích, neboť má hned záminku k napadení Eitrika. "Teď jí ten plášť pěkně vezmeš a vypereš. Hele zrovna támhle je nějaká voda!", ukazuje Darion na kulatou nádrž v podzemní kobce, neboť kdosi již otevřel velké dveře. "Hu, tam já nejdu, tam určitě něco je!", odpovídá Eitrik a má pravdu. Z nádrže se vysoukala chobotnice a popadla zamyšleného Leona. Už se ho chystala utopit a spořádat, ale zřejmě nepočítala s ostatními. Ti přispěchali kudůkovi na pomoc a slizkého hlavonožce přesekali na kusy. Cesta podzemními chodbami pokračuje dále a v jedné z jeskyní jsou Nurnští napadeni velkým počtem kamenných a železných soch. Družina je roztříštěna na menší části a každý si musí pomoci sám. Oba dva Ardasanští si sami skutečně pomáhají a pijí jeden ze svých lektvarů. Jako mlha pak svorně odplouvají do jiných končin labyrintu. To se stává osudným kouzelníkovi Pennerionovi. Jedna ze železných soch udělala buch, buch a rázem bylo po družinovém mluvčím. Ostatní si nakonec poradili se zbytkem soch a litují mrtvého elfa. "Za to můžou ti dva!", vykřikuje několik hrdinů, "Vypařili se a utekli! Tak jim aspoň schováme šaty, co?", navrhuje Eitrik s pohledem na balík věcí, který po sobě zanechali vypaření alchymisté. "Nechte toho, znáte Densirovce, akorát by někoho kuchli!", nabádá k opatrnosti Jacob chrabrý, který si dobře pamatuje na kousky alchymistického rodu. Zanedlouho se oba provinilci vracejí na místo a ukazují ostatním plánek nejbližšího okolí. Vzhledem k tomu, že jako mlha se krade jen těžko, je oběma odpuštěno. V další z mnoha ponurých místností se družina probíjí přes žravé haterie. Zcela nesmyslně proti nim někteří z dobrodruhů naženou své cenné psí přátele. Z družiny neumřel sice nikdo, ale tři psí mrtvolky budou ještě dlouho tlít v podzemí. Nakonec se družina ocitá v obydlí hnusných orků. Tito malí tvorové nekladou příliš velký odpor a jsou pobíjeni v hojném počtu. Bez velkých zranění se nakonec tlupa gwendarronských vrahů ocitá i před houfem malých orčat. Většinu jich pobijí rovnou, ale dobrosrdečný Eitrik a Lokke si každý odchytí po jednom vřískajícím tvorovi. "Zahoďte je, jenom nás ten jejich jekot prozradí!", moudře radí vůdce z Rugornu. Ale ani jeden se k tomu nemá. Lokke dokonce mluví o tom, jak si orče vychová ve zdatného pomocníka v domácnosti. Darion jí sice přizvukuje, ale když se mu malý spratek snaží vypíchnout oči, řeší to alchymista výchovnou ranou mečem. I Eitrikovi brzy orčík uteče a tak je v družině brzy pokoj. Aspoň zdánlivě, neboť Lokke nemůže svému manželovi zapomenout onu výchovnou lekci na malém orčím dítěti.

Cestou podzemím nachází družina podivnou železnou ruku. Na její smysl přijdou až před ozdobnými vraty, které mají místo zámků pět otvorů. Pomocí železné ruky potom druzi otevírají dveře a sestupují po starých schodech hlouběji do nitra země. Opět před nimi zeje široká chodba. Všichni bez povšimnutí míjejí tajné otvory a pokračují dále. Hned poté co přejde poslední dobrodruh se otevírají na každé straně chodby tajné dveře a družina je zezadu napadena dvěma kostěji. Zde je třeba vyzdvihnout obrovskou odvahu trpaslíka Farina, který po několik dlouhých okamžiků sám odolával ohavným bestiím. Nakonec mu na pomoc přišel i Irrion s Pepenem a Jacobem, a když se střelbou přidali i ostatní bylo o výsledku boje rozhodnuto. Družina si léčí poranění a vchází do další kobky. Zde jsou někteří napadeni stíny, což je nepříjemné zvláště pro ty, jež nemají kouzelné zbraně. Nastálého zmatku využívá Eitrik s Lokke, aby se vrhli k dalším dveřím a neprozřetelně je otevřeli. Vzápětí je ještě následuje Farin. Všichni společně vběhnou do veliké místnosti a srdce se jim zastavuje hrůzou. Na Eitrika prudce stříká kyselina a všichni náhle vidí obrovského černého draka. Všichni v panice utíkají zpět. Jen Eitrik ještě ze zoufalství hází po obludě oštěp. Drakovi to ale moc nevadí a na rozloučenou ještě sekne pařátem po Lokke a málem ji zabije. "Drak, je tam drak, černý drak! A já mu chvíli odolával! Budu si říkat drakobijec!", jako ve snách křičí Eitrik. Mezitím ostatní rychle zavírají těžké dveře a radí se co dál. "No, tak kdo jde na draka?", volá vůdce a Farin, ale nikomu se moc nechce. Pepena napadne, že by to mohl zkusit pomocí chodecké flétny, ale pak od svého nápadu ustupuje. Nakonec je sestavena trestná výprava, která má pomstít Eitrikovo a Lokkino zranění. Za pomoci vydatného řevu vtrhávají válečníci a hraničář Pepen dovnitř k drakovi. Posléze se přidává i Darion se světlem. Nastává nepředstavitelný chaos a zmatek. Šik Nurnských je drakem rozražen a každý bojuje na vlastní pěst. Hned na začátku je těžce zraněn Jacob a plazí se zpět, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Farin se snaží draka oběhnout a dostat se mu do zad. Mazaný Darion se zatím shání po drakově majetku. Zbytek družiny však zoufale bojuje. Zdá se, že dojde k dalším úmrtím. Ve chvíli nejtěžší se však do boje vrací Jacob a zezadu přibíhá Farin. I úlisný Darion se připojuje svým lukem a obluda s rachotem a v oblaku dýmu padá k zemi. Je po boji. Všichni se odebírají k posilujícímu spánku. Jen Darion s Lokke nespí a pídí se po místnosti. Nacházejí podivnou šachovnici za mřížovím. Je to Mollgova hádanka pro bystré hlavy. Těmi se ale ardasanští alchymisté nikdy nechlubili, a tak raději také uléhají ke spánku. Po vydatném odpočinku se všichni Nurští odebírají uhádnout hlavolam. Po delším čase se jim to zdaří a společně nacházejí slavné Mollgovo kladivo, dýku a pytlík perel. Družina nalézá také Mollgův odkaz :

Můj trůn je nyní pohřben
v údolí zeleném.
Tam já i lásku svou zanechal
a odebral se zemřít sem.

Mollg Mocný, Lismorru ochránce 753

Družina opouští nevídné podzemí a začíná se obávat lykantropů, kteří jistě čekají nahoře. A opravdu, hned u vchodu stojí zamračený náčelník lykantropů. "To vás přijde draho!", začíná promlouvat. Ale vzápětí spatří ve Farinových rukách Mollgovo válečné kladivo a jeho výraz se rázem mění. "Jsem Cork, ochránce Mollgovy svatyně!", říká mohutný medvědodlak. "Mohu vám nějak pomoci?", ptá se dále. "Tak nám tedy pěkně řekni, kde je Zelené údolí!", volá družina jako jeden muž. "Tak se to údolí jmenovalo kdysi dávno, ještě za Mollgových časů, ale od té doby, co tam lavina zasypala otce nynějšího krále Suliskera, se mu říká Údolí bílé zloby". To již Nurnští vědí z mapy, kde se ono údolí nalézá.

Družina se odebírá k vozům a vůdce udává směr podle mapy. Cesta v husté vánici trvá celý den a celou noc. Nakonec však Nurnští hrdinové vjíždějí pod ochranu strmých úbočí lismorrských hor. Zde nalézají zmrzlého poutníka. Po loku kořalky o sobě prozrazuje, že se jmenuje Atheas. Shodou okolností jsou jeho povoláním čáry a družina shání náhradu za nešťastně zemřelého Penneriona. "Přidej se k nám a čeká tě sláva a bohatství!", vyzývá Athease vůdce Jacob. "Nebo taky smrt", dodává spíše pro sebe Darion. Osamocený Atheas se však radostně k dobrodruhům přidává, neboť kořalka byla opravdu dobrá. S touto vydatnou posilou pak družina objevuje umělou průrvu asi dvacet sáhů nad zemí. Tvoří ji ohromná rozšklebená hlava neznámého tvora. Uvnitř hlavy jsou mohutná vrata. Družina se pomocí lan a provazů těžce sápe vzhůru. Nakonec všichni stojí před vchodem. V okamžiku, kdy vcházejí dovnitř, jsou zaskočeni třeskutým mrazem. Přestože venku panuje zimní období, uvnitř je zima mnohem větší. Jsou vytahovány pokrývky a těžké houně. Darion k zahalení svého barbarského těla využívá dokonce i houni své manželky. Hrdá Lokke raději mrzne. Mráz se všem vpíjí pod kůži a dobrodruzi s námahou svírají své zbraně. Zeje před nimi chodba, na jejímž konci je nalezen pramen. I přes hroznou zimu z pramene tryská rudá tekutina. Nikdo se však neodvažuje napít, pouze Leon nabírá trochu do úst, ale vše opět vyplivuje. "Podívejte, Arryndol hučí!", volá zděšeně Irrion. "A kruci, nemrtví!", oznamuje všem kroll. I přesto družina pokračuje dále. Hned v další časti skalního bludiště jsou všichni napadeni kostlivci. Na takové soupeře jsou však Nurnští příliš silnými soupeři. Za chvíli jsou všichni rozsekáni na kusy a družina s údivem čte nápis vytesaný do zdi skály:

Ze středu vše pochází,
ve středu je síla,
na středu vše závisí,
u středu je víra!

Nurnští omezenci se sice chvíli dohadují, zda se jedná o den v týdnu nebo o určení místa, ale nakonec buší do každé stěny uprostřed. Výsledkem je jen ztupení několika čepelí a zadýchané tváře gwendarronských poutníků. "Třeba to bude jinde", říká všem Leon. "Tak tedy jdeme dál, ale že je tady zima!", dí na to Jacob a otevírá jediné dveře, které vedou dále. Vzápětí se družina utkává s odpornými ghúly. Přední bojovníci jsou ochromeni a padají na zem. Ostatní zmateně ustupují. Ghúlové zatím pářou těla ochromených. V poslední chvíli kudůk Leon vytahuje svitek a zahání nemrtvé dále od nešťastníků. Část družiny čeká u ležících, než se proberou a Irrion s Darionem se chápou rachejtlí a jdou vyčistit další místnost od ponurých nepřátel. Po několika minutách se úspěšně vracejí s pocitem dobře vykonané práce. Mezitím se všichni probrali k plnému vědomí a matně se rozpomínají na prošlé události. Poté ještě několikrát narazí gwendarronská družina na odporné ghúly. Systém chodeb ukazuje na velké prostory uprostřed labyrintu. Po několikahodinovém pátrání jsou skutečně nalezeny čtyři tajné otvory, každý na jiné světové straně. Hrdinové z Nurnu postupně poodhalují skrytá tajemství těchto vchodů. V jedné z kobek jsou napadnuti mumiemi. Pohled na zahnívající a rozpadávající se těla je strašný. Většina družiny je ochromena. Jako jeden z mála odolá chodec Pepen. Nyní vytahuje pečlivě ukrytou flétnu a snaží se mumie vyřadit z boje ponurou melodií. Pokus se zdařuje a hobitka Lísková rube shnilá těla Farinovou sekerou. Eitrik se mezitím připlížil k ochrnutému Jacobovi a kope ho do obličeje. Asi by se nic nestalo, kdyby Pepen tuto hloupou událost neřekl v okamžiku, kdy byl již Jacob při plném vědomí. "Vztáhl jsi ruku na vůdce a nebylo to prvně!", huláká nepříčetně muž z Rugornu. "Ale já jsem tě kopl, protože jsem si myslel, že ti to pomůže", trapně se vymlouvá nešťastný elf. "To pomůže, ale tobě do hrobu!", odpovídá Jacob a obrací se k družině. "Napadl náčelníka, co s ním?". "Navrhuji lekci Aplíka Dobromysla!", vtírá se do rozhovoru Densirův potomek. "To vůbec není špatný nápad", usuzuje kroll a vyzývá Eitrika k odevzdání věcí. "Nezapomeň na zbraně!", jedovatě dodává trpaslík Farin. A tak je nerozvážný elf o vše obrán na jeden den. Narozdíl od Aplíka se však může zařadit na konec družiny. To však elfu zloději Eitrikovi moc nepomáhá, neboť v průběhu dalšího boje, kdy je většina dobrodruhů zaměstnána bojem s přízraky, se k němu obrací Jacobem podplacený Darion, a zapůjčeným prstenem Eitrika sprostě vraždí. "Jejda, je tady nějaké zlé juju!", volá prohnaný Darion, ve kterém se probudila krev jeho otce. Někteří z družiny mu to věří. Jiní ne, ale ti si to nechají pro sebe a Eitrikova smrt jim nijak nevadí. Aspoň bude více co dělit! Přímo viděla Eitrikovu smrt jen Lokke, která již zapomněla na příhodu ze znečištěním svého pláště a od boje s drakem se na ubohého elfa již nezlobila. Zatím je však příliš slabá, aby říkala své myšlenky nahlas. Je však jasné, že manželství Ardasanských se povážlivě kymácí.

Balada o Eitrikově pádu
Darion bezectný z Ardasanu, syn Densirův

Chlouba a pýcha předchází pádu,
pádu všech pádů na každý pád,
mrtev je žvanil dračího řádu,
kdo znectil mou ženu, už mrtev pad

Že zabil draka, měl plno řečí,
na sebe chválu stále sám pěl,
urážel ženu, jež byla něčí,
necudné návrhy stále k ní měl

Byla však vdaná barbarská žena,
potomek mocných vzal ji za svou,
poslouchal elfa, však mlčel jak pěna,
říkal si: "Neujdeš před pomstou mou"

Když byla bitva a zněl třesk zbraní,
využít šanci chtěl smilník zas,
samoten vzadu sápal se na ni,
neviděl, neslyšel varovný hlas

Darion s Altou z boje se vrátil,
v očích měl zlobu, v prstenu blesk,
Eitrika v mžiku do prachu sklátil,
svojí cti znovu navrátil lesk

Po této nemilé příhodě se všichni odebírají ke spánku, aby načerpali nové síly. Spí však raději venku, neboť v jeskyni by asi zmrzli. Po vydatném spánku, posíleni nejednou sklenkou alkoholu, se opět vracejí do temného labyrintu. Postupují stále kupředu až narážejí na čtyři stejné dveře. Na všech je rudá barva a mohutné zámky. Nurnští postupně zkoušejí čtyři rudé klíče, jež nalezli v jednotlivých částech chladného bludiště. "Nejde to", zklamaně vydechují. "Možná, že musíme otočit všechny čtyři najednou", napadá někoho a Jacob dělí družinu na čtyři skupiny. Jejich složení však není zcela rovnocenné, což si mazaný kroll dobře uvědomuje. V malých skupinkách se všichni odebírají ke dveřím. Pokus o otevření rudých dveří je nyní úspěšný. Roztříštěná družina je vystavena poslední zkoušce. V malých průvlacích mezi rudými dveřmi a středem labyrintu jsou smrtonosní nepřátelé. Po staletí zde číhali na svoji kořist. Ze zatuchlých otvorů se derou fexti a spektry. Jsou záludní a nemilosrdní. Podlaha se začíná barvit první krví. Vzduchem se nese sténání, svištění čepelí a pařátů. Na každém ze čtyř míst se boj odehrává jinak. Tam, kde nebezpečí čelí ostřílení druzi, jako jsou Jacob, Pepen či Farin, je boj rozhodnut ve prospěch Nurnských. Před jednou spektrou se však ocitají Irrion a Drsoul. Oba dva jsou značně poraněni z předešlých bojů a nyní jim jde o holý život. Oba dva druzi se svorně bijí, bok po boku, ale příliš brzy začínají umdlévat. Ohavné pařáty a tesáky příšery, která nezná slitování, postupně vysávají život z těl obou druhů. Oba přátelé se bijí do poslední kapky krve, ale nakonec umírají ve stejné chvíli jako hrdinové. Zbytek družiny je nalézá již mrtvé a vychládající. Pohřbívání mrtvých je zatím odloženo, neboť uprostřed bludiště je nalezen hrob Mollgovy snoubenky, tak jak se o tom Nurnští dočetli ve svatyni lykantropů. Nachází se zde drahocenný trůn a lůžko s kostrou. Zde tedy odpočívá Mollgova láska o níž se pěla nejedna píseň. Je nalezen také Mollgův pergamen. Tento list psal zdrcený ochránce Lismorru ve chvíli nejbolestnější. Jsou zde trpká slova plná žalu a nesmírné bolesti. Vybledlé písmo i po staletích působí na ostřílené druhy. Tu a tam někdo i slzu v oku zamáčkne. Náhle je však v družině veselo. Jacob chrabrý našel v místnosti minci s posvátným symbolem života a přikládá ji Drsoulovi na čelo. Barbar vstává z mrtvých a děkuje vůdci. I tak však zůstane na tento den bolestná vzpomínka na statečného Irriona, kterému již nebylo pomoci.

Balada teskná o konci Irrionově
dle vyprávění nurnských hrdinů sepsal Grundyg z Quonsettu

Kdo znáš ten zlý nemrtvých puch,
hleď rychle zbystřit teď svůj sluch,
neb příběh praví, jistě víš,
že odvahou cti docílíš,
však riskuješ, když odvahu
zanecháš doma na prahu

Zas nebožtíci živi jdou
ledových chodeb temnotou
a stejně, jak po stovky let
i v Lismorru jdou zabíjet

Sněhem se rekové blíží,
jimž domovem je Gwendarron
a v jejich středu též se plíží
chrabrý barbar Irrion

On bojovníkem smělým byl
a z jeho meče sálal strach
a bez boje se nesklonil,
když nemrtvých se šířil pach

On slabým chtěl jen pomáhat
a spravedlnost za cíl měl,
však nemrtvý, ten byl mu kat,
tak naplnění nedošel

Ten chladný kraj mu hrobem jest
a Nurnští domů nesou zvěst,
že nezahynul marně snad,
když přišel čas mu umírat,
snad někdo jiný, kdopak ví,
ten jeho odkaz obnoví

Družina se chápe nožů a dýk a jímá se vylupovat drahokamy a perly z trůnu. Kostry Mollgovy snoubenky se nikdo neodvažuje ani dotknout. Družina tak sice přichází o několik cenných šperků, ale i tak jsou všichni spokojeni. Rychle opouštějí ledovou jeskyni a spěchají ke svým povozům. Jaké je však zděšení mezi dobrodruhy, když nacházejí rozbité vozy a mrtvé koně. Z pobitých koní se ještě kouří a vrah tedy nemůže být daleko. Nurnští staví hlídky a odebírají se k odpočinku. V temné a mrazivé noci se bdělým hrdinům zdá, že slyší tiché kroky a funění nečistých hrdel. Nakonec se však všichni dočkají rána. V družině nastává hádka. Jedna skupina dobrodruhů, vedená alchymistou Darionem, prosazuje cestu do města a několikaměsíční školení u mistrů svých řemesel. Druhá se však chce vydat na východ hledat špeha Armoye a splnit tak slib králi Gwendarronu. Tak se také nakonec stává. Darion zarytě mlčí a tváří se zádumčivě. Vzhledem k tomu, že někteří z druhů utrpěli těžká zranění od smrtonosných nepřátel musí si tito nejprve odpočinout. Gwendarronští tedy táhnou do blízké vesnice, kde za drobný peníz léčí své rány. Od obyvatel se dozvídají, že není radno vycházet za tmy do lesa, neboť se tam prý pohybují temné bytosti. A opravdu, po opuštění osady jsou Nurnští napadeni černými trolly. Jsou ohavní a tupí. Vyzbrojeni okovanými kyji útočí primitivové na družinu v záhybu cesty. Tak jako již několikrát vytvářejí dobrodruzi obranný val a odrážejí nájezd. V boji však zahyne Darionova fena Alta, za kterou ještě alchymista nezaplatil. Nabručený Darion opět navrhuje cestu do města za mistry. Dokonce sepisuje za tímto účelem petici. I tentokrát je však neúspěšný a družina pokračuje na východ. Po cestě se snaží získat informace. Nakonec jsou kupodivu úspěšní a nalézají uprchlého zajatce, který vypráví o zajateckém táboře, který se údajně nalézá ve Velké východní bažině. Nurnští však dychtí po dalších informacích a tak dochází k činu, který navždy poskvrnil čest některých gwendarronských poutníků.

Rozvášněná družina vpadává do malé vesničky, jejíž obyvatelé žijí pokojným životem rolníků. K jejich smůle se zde nachází jen několik vojáků, kteří právě v klidu popíjejí u místního starosty. Vědomi si své převahy Nurnští útočí. Za několik chvil se mrtvoly vojáků válejí na podlaze. Na tom by nebylo nic zvláštního. Nurnští jsou v nepřátelské zemi a vojáci za svoji práci dostávají žold a také to jistě nejsou žádní dobráci. Je však těžké psát o činech jež následovaly. Ale jako kronikář této výpravy musím tak učinit. Mrtvoly vojáků byly ještě teplé, když vůdce Jacob našel starostovu dceru. Tu ubohou dívku pak stihl osud horší než smrt. Po chvíli vpadl do místnosti i barbar Darion. I když ženat a s manželkou téměř u zad, udělal to samé, co mohutný kroll. Ale ani ta smrt se dívce nevyhnula. Hned po svém hnusném činu vytahují Jacob s Darionem nože a uřezávají zneuctěné dívce hlavu a ruku. "Tak a mám další hlavu do sbírky!", huláká Jacob a cpe si zkrvavenou hlavu do torny. "A já mám aspoň ruku, prima!", dodává alchymista a barbar v jedné osobě. To takový Pepen se alespoň věnuje praktičtějším záležitostem a krade v domě, do něhož nebyl zván. Po chvíli všichni odcházejí ven a rozhlížejí se, co by ještě provedli ubohým vesničanům. "Už mám plné zuby toho jejich povyku a utíkání, podpálit!", řve Jacob, který se svým předchozím činem přede všemi chlubí. To Darion, syn Densirův, je z jiného těsta. Celé družině zcela beze studu lže, že se dívku pokoušel naopak zachránit, ale přišel pozdě. Po předcházejících zkušenostech mu však nikdo nevěří. Činem jsou zvláště zděšeny obě zástupkyně něžného pohlaví v družině, Hupsla a Darionova manželka Lokke. Malá hobitka dokonce vytahuje prak a trefuje krolla do hlavy. Jacob se kupodivu začíná stydět, neobratně se omlouvá a klopí uši. Mezitím trpslík Farin běhá s pochodní v ruce a podpaluje všechno, co mu padne pod ruku. Všude se ozývá nářek žen a dětí. To je však Farinovi úplně jedno a svého běsnění zanechává až tehdy, co je těžce zraněn šípy bránících se obyvatel. Komentuje to svojí obvyklou trpasličí úvahou. "Já jim tady podpaluju baráky a voni do mě ještě střílej, prevíti!". Nakonec však všichni zanechávájí své hnusné činnosti a vesnici kvapem opouštějí. Na útěku ještě prolhaný alchymista Darion prohlašuje, že se stává ochráncem všech žen. Přidává se k němu ještě Jacob a kouzelník Atheas, což jen svědčí o jejich zvrácenosti.

Na další pouti se snaží družina objevit nějaký přístup do bažiny. Chodec Pepen nachází na západním okraji močálů stopy povozů. Na výzvědy je vyslána osvědčená zlodějka Hupsla. Ještě předtím ji kouzelník Atheas zneviditelňuje a pak již pokračuje několik hodin sama. Nalézá překladiště, kde je těžký náklad překládán na zajatce a otroky. Ti pak musí v dlouhé karavaně nosit náklad až někam do středu bažiny. Těžce naložená karavana postupuje pomalu pod údery strážců a biřiců. Vzduchem sviští biče a důtky, občas se některý otrok zhroutí za tichého sténání. Vyděšená Hupsla se snaží navázat kontakt s nějakým zajatcem. Vzhledem k její neviditelnosti se jí to nakonec podaří a vyzví, že zajatci z Gwendarronu jsou až v hlubokém středu močálu, tam, kde se k nebi tyčí osamělé skalisko. Hupsla odchází nazpět. Družina je bezradná. Vede se dlouhá debata a dokonce se ozývají hlasy o návratu domů. "Mohli bychom to zkusit po řece a pak bažinou", navrhuje Leon. "A jak tou bažinou projdeme, aha?", oponuje alchymistovi Drsoul. "To už je druhotný problém, hlavně, že se dostaneme někam!", nedá se Leon. Vzhledem k tomu, že nikdo nenavrhuje nic lepšího, odebírají se všichni na sever k řece Bundoran. Ta se pomalu vine skrze močály na východ. Nurnští stavějí vor a vyplouvají.

Vzduch je nasycen smrdutými výpary bažiny, ostrý vítr hvízdá rákosím a nebe na východě je pochmurné. Zoufalí poutníci z Gwendarronu nakonec přirážejí ke břehu. Vůdce Jacob chrabrý, hraničář Drsoul a trpaslík Farin jdou na průzkum. Namáhavě si klestí cestu k osamělé hoře. Po kolena v bahně se jde jen těžko. "Stůjte a táhněte odkud jste přišli!", rozezní se náhla neviditelný hlas močálem. Druzi se udiveně rozhlížejí kolem sebe, ale nic nevidí. Náhle z nedalekého rákosí vyletí šíp a zabodne se Farinovi do nohy. Zakrvácený a rozzuřený trpaslík se vydává po směru odkud vyletěla střela. Po cestě kleje, jak jen trpaslíci klít dovedou. Nakonec marné námahy nechá a obrací se zpět k vůdci. Ten se snaží vyjednávat s podivnou bahenní bytostí. Nic se nedozví, ale přesto se slušně loučí. "Tak tedy nashledanou, ty divnej tvore!", říká Jacob a odchází k voru. "I ty buď pozdraven statný válečníku. Jdi v pokoji", odpovídá mu hlas. "Jdi do ...!", huláká trpaslík. "Tvá drzost značně přesahuje tvé rozměry, pidimuži!", zní bažinou hlas neznámého na rozloučenou. Nakonec se všichni dostanou nazpět k voru. "Musíme k tý zapráskaný hoře, nedá se nic dělat!", oznamuje všem Jacob Rugornský. Vor je přivázán a všichni se noří do nitra močálu. Po několika hodinách zoufalého pochodu se nakonec všichni ocitají na cestě, která lemuje horu. Zlověstně se tyčí černé skalisko k nízkým mrakům. Kolem něj krouží hejna krkavců. Vyčerpaní poutníci jdou dále. Náhle se před nimi objevují ozbrojenci. Nastává krátké vyjednávání, které za pár okamžiků končí. Nurnští rvou z pochev a závěsníků meče. Potyčka je krátká, trvá jen pár okamžiků. Na zemi se válejí mrtví vojáci. Několik Nurnských je však těžce raněno. Jacob krvácí z mnoha ran a Farin má rozseknutou hlavu. Náhle ze skalních úkrytů vylétají šípy. Další nepřátelé! Družiny se zmocňuje panika a většina prchá do bažiny. Jen Pepen a Drsoul se staví na odpor a pálí po zamaskovaných střelcích. Zde mohou všichni děkovat především chodci Pepenovi, že nakonec nikdo nezaplatil toto setkání životem. Chodec přesně střílí své jedovaté šípy a neustupuje ani o krok. "Někde to tu již musí být!", řve vůdce. "Jdeme dále!", dodává Hupsla, nabíjející si svou kuši. Cesta pokračuje kolem skaliska dále. Náhle se před družinou vynořuje malá pevnůstka. Její strážci jsou však varováni a jen čekají na další krok Nurnských. Ti se dlouho nerozmýšlejí a berou bránu útokem. Vrata jsou proražena! S mohutným řevem vpadávají všichni dovnitř. Jsou však zastaveni lavinou šípů. Jen své dobré zbroji může několik dobrodruhů děkovat za své životy. Nastává boj, tu však chodec Pepen vytahuje kouzelnou flétnu a jímá se paralyzovat vojáky. To se mu zdařuje a do svého posledního boje se pouští jen velitel pevnosti, Girvan Lismorrský. Kdyby se řežba odehrávala v chodbě nebo na úzké stezce byl by to konec nejednoho gwendarronského dobrodruha. Nakonec je však osamělý válečník obklíčen a zabit. Uprostřed malé pevnosti je na skále přilepen malý domek, jako klíště na psovi. Ten se stává dalším předmětem zájmu družiny. Je nalezen jen vyděšený kuchař, který prosí o milost. "Mluv o všem, co víš a rychle, nebo...!", oznamuje ubožákovi Jacob a rukou dělá jasné gesto. "Zajatci jsou tam, za dveřmi!", promlouvá kuchař. "Vyrazit a rychle!", křičí Jacob a sám se rozebíhá na dveře. Zdařilo se! Objevuje se špinavá chodba, vedoucí kamsi do nitra hory. Všude jsou krvavé skvrny a stopy řetězů. Z dáli se ozývá zurčení vody. "Neměli bychom se vyspat a vyléčit?, ptá se malá Hupsla. "Nesmysl, jde se dál. Už tam budem!", odpovídá vůdce. Semknuta v pevný šik vniká družina do chodby. Ta není dlouhá a na jejím konci je obrovská skalní průrva. Ze stěny padá vodopád. Vzduch je vlhký a nevěstí nic dobrého. Družina se udiveně rozhlíží. Náhle se za bouřícím vodopádem vynořují podivné bytosti. V bezmasých tvářích žhnou fialové oči, hnusné pařáty svírají dlouhé meče a fialověrudé pláště vlají ve větru. Náhle z mečů vylétávají fialové blesky. Jejich obětí se stává nešťastná Hupsla Lísková, slavná zlodějka a špiónka. Je na místě mrtvá. "Zpět, zpátky!", křičí Leon. Kroll se chápe zuhelnatělé Hupsly a všichni se vrací úprkem nazpět. "Musíme si odpočinout!", náhle moudře radí vůdce. "Kdybychom to udělali rovnou, mohla Hupsla žít!", říká kdosi. "Mě je to vážně líto, i když po mě střílela z praku!", rozpačitě odpovídá kroll. "A pohřbíme ji v Gwendarronu, byla přece slavná a zaslouží si to!", dodává Lokke. "A já ji ponesu celou cestu na hřbetě!", říká ještě Jacob. Nakonec se všichni odebírají k odpočinku. Jen Drsoul a Darion hlídají spánek ostatních. Hodiny se strážcům dlouze vlečou a krůpěje potu stékají po jejich tvářích. Nakonec si však všichni odpočinou a Pepen všem léčí jejich rány. "Kupředu, nyní je rozsekáme na hadry!", bojovně huláká vůdce a první vtrhává k vodopádu. Odporní strážci jsou však připraveni. Vzduchem létají fialové blesky, sviští šípy a meče. Nakonec je cesta volná! Družina prochází klikatou chodbou a objevuje páchnoucí celu. Zde ve špíně a smradu leží špinavá těla několika zajatců. "Hej, je někdo z Gwendarronu?", táže se Atheas. "Ano, já jsem z Gwendarronu" odpovídá mu jeden otrhanec. "Jmenuji se Armoy a...", nestačí již dopovědět zajatec. "Tak, ty jsi ten Armoy, co ho furt hledáme?", volají Nurnští jako jeden muž. "Konečně, můžeme se vrátit domů!", křičí nadšeně Leon. "Ano domů, za Boženou, do pořádné postele!", zjihle volá vůdce Jacob. Družina ukládá nebohé zajatce na nosítka a vydává se na poslední pochod. Všichni se vracejí zpět k voru a odplouvají po řece na východ. Jen pryč z prokletého Lismorru! Družina si ani není vědoma toho, že splnila jen část úkolu od krále Gwendarronu. Zachránila sice Armoye a dva muže jeho doprovodu, ale to, co se vlastně děje v podivném Lismorru nezjistila. To však není pro dobrodruhy důležité. Jen rychle domů! Družina se ještě stavuje v Antrinu, kde si všichni vyzvedávají své koně. A právě v tento den slaví své narozeniny vůdce Jacob. Každý mu blahopřeje. Alchymista Darion dokonce přiváží vůdci jako dar na dvoukoláku padesát lahví kořalky. Jacob chrabrý odkládá se svých mohutných beder mrtvou Hupslu Lískovou a pořádně si přihýbá. A pak již jen do Gwendarronu! Družina slavných Nurnských dobrodruhů spěje na západ, aby předala králi radostné poselství. S veselou písní na rtech pochoduje družina do teplých obydlí v nově založené vesnici Liscannor, kde jsou již netrpělivě očekáváni Halkem z Erinu a Jacobovou chotí Boženou. Vzduchem poletují vločky sněhu a dopadají na tvář mrtvé Hupsly Lískové...

Hupsla Lísková
Darion bezectný z Ardasanu, syn Densirův

Srdce svírá se mi žalem,
žalm můj zní nad krajinou,
tělem malá, duší králem,
s tváří čistou, nevinnou

Plačte, plačte, oči moje,
bez ní pustý je můj svět,
devět druhů šlo do boje,
však jen osm přišlo zpět

Mračna jsou nad Gwendarronem,
s posly smrti, s hejny vran,
vrátili se skleslí skonem,
zpráva letí do všech stran

V prachu hrobu tělo leží,
obraz Hupsly v mysli mám,
zapomenout mohu stěží,
druhou Hupslu nepoznám

Krollův nářek
Jacob chrabrý z Rugornu, syn Urgolinův

Za dlouhých nocí, objímán stíny,
u krbu sedím docela sám,
na mysli tanou ubohé činy,
bolestné, černé vzpomínky mám

V Lismorrských pláních padly mé mravy,
přetěžkou vinou do pekel hnán,
přemýšlím o dnech krvavé slávy,
hlavou mi krouží perutě vran

Pod starou jabloň zabloudím zrakem,
travou a býlím zarůstá rov,
z Hupsly, jež vládla kuší a prakem,
zbylo pár písní, útržků, slov

Zhořkla mi pýcha nad velkou mocí,
zkalil se zrak a zpustl můj svět,
pražádné nářky, probdělé noci,
nevrátí Hupslu, nevrátí zpět