Historie Nurnské družiny I
XIII. Tažení do země Erkracht
[Chladen 1019, Halk z Erinu]


Život v Nurnu pomalu ubíhá a staří dobrodruhové už pomalu začínají pomýšlet na novou výpravu za slávou a bohatstvím. Již delší dobu jdou po městě zprávy o příjezdu velké lodi z neznámé země. Zdá se, že loď je plná bohatství. Na takové novinky samozřejmě čeká Nurnská družina. Dobrodruzi se setkávají jako vždy v hospodě. Jako první se na místo smluvené schůzky dostavují mladí a nezkušení hrdinové, zastupovaní dvěma elfy, hraničářem, který nosí poněkud zvláštní jméno Pepe, a kouzelníkem Morstenem. Zatím si objednávají pořádný korbel dobrého hobitího piva a se zájmem sledují dění na druhém konci hospody. Zde sedí již poněkud podnapilý člověk, který na celou hospodu vypráví své staré zážitky. Morsten i Pepe obdivně naslouchají vyprávění a začínají přemýšlet, zda tento větrem ošlehaný muž nemá co do činění s jejich dalším osudem.

Záhadu řeší až příchod ostřílených druhů Saurona Gorůdyjského a mohutného krolla Jacoba Rugornského, kteří v podnapilém muži poznávají jejich starého druha Halka Erinského, jenž již dříve odepřel účast na nynější výpravě.

Jako poslední se na sraz dostavuje Duiron z Ardasanu, syn nechvalně známého Densira. Přichází pozdě, protože na poslední chvíli ještě za vypůjčené peníze sháněl různé přepychové věci a hlouposti.

Duiron hned po příchodu začíná vykřikovat, že se musí volit vůdce, a okamžitě začíná rozjíždět volební intriky. V následné volbě je také za něj skutečně zvolen. Okamžitě se staví do čela svých druhů a společně se vydávají do Nurnského přístavu.

U mola kotví mohutná galéra se znakem černého netopýra na hlavní plachtě. Všude kolem se pohybují zdánlivě opilí námořníci a k Nurnským se s úsměvem blíží vysoký muž v černém plášti. Oslovuje dobrodruhy a nabízí jim převoz. Nurnští se radí, ale po chvíli zjištují, že na ně muž seslal nějaké strašné kouzlo a znemožňuje jim veškerý pohyb. Všichni námořnící jsou náhle čilí a po nějaké opilosti není u nich ani stopy. Chápou se znehybněných druhů a hrubě je hážou do smradlavého podpalubí. "Je to určitě čaroděj", soudí moudrý Morsten. A to se už mohutná galéra vydává na cestu k jihu.

Loď pluje celý týden, který se svázaným a otlučeným druhům zdá být nekonečný. Nakonec však loď vyhazuje kotvu a hrdinové jsou vyvlečeni na palubu. Zjišťují, že jsou ve zcela neznámém městě, které má jižanský ráz. "Vítejte v Altenbruchu, psi!", řve jejich žalářník, který je sem svojí podlostí dostal. Je to temný čaroděj Horten, hlavní pobočník místního krále Ilsena a jeho ženy Hundry. Nurnští jsou vyvlečeni ven a bitím a postrkováním jsou vedeni hlavní městskou ulicí. "Hry, budou hry!", skanduje místní obyvatelstvo a zjevně se těší na tuto událost, která je Nurnským zcela cizí. Ti jsou zatím uvrženi do podzemní kobky a nevědí, co mají dělat. Je však nadmíru podezřelé, že jsou jim ošetřeny rány a jsou pořádně nakrmeni.

Další den však až příliš jasně chápou, proč se tak stalo. Jeden po druhém jsou vyvlečeni z kobky a zavedeni do zbrojnice, kde si mohou vybrat zbraň, která jim nejvíce vyhovuje. Osamoceně jsou pak dopraveni do obrovské arény, která je nabita obecenstvem dychtícím po krvi. V čestné loži sedí i sám mocný král Ilsen a jeho žena, krásná a chladná Hundra, u jejíchž nohou sedí strašlivá okřídlená bestie, erýnie. V aréně potom musí Nurnští bojovat o holý život s nejrůznějšími šelmami. Nehynoucí slávu si získává u altenbruchského publika především Jacob chrabrý, který sám sklátí několik medvědů, ale i ostatní si vedou více než zdatně.

Kolotoč soubojů se táhne několik dní, až jednou v noci k dobrodruhům z vedlejší cely dolehne lidský hlas. Patří starému chodci Bredovi, který Nurnským sděluje, že nemají žádnou naději na záchranu života, neboť Horten jim stejně svobodu nevrátí. Dále se zmiňuje o staré chodbě, která vede z vězení někam hluboko pod Altenbruch. On sám si na tuto cestu již netroufá, a tak alespoň Nurnským říká, že pokud cestu přežijí, mají vyhledat ve městě bohatého kupce, který se o ně postará.

Další den je dobrý chodec odvlečen do arény, ze které se již nikdy nevrátí. Naši hrdinové využívají chvilkové nepozornosti stráží a prchají do staré chodby, která je ukryta za obrovským železným kruhem. Do tváří je udeří zatuchlý pach podzemí. Sestupují do hlubin. Ocitají se ve vlhkých chodbách starého bludiště. Ještě štěstí, že se jim podařilo nalézt všechny své věci. Zapalují lampu, kterou nese kouzelník Morsten, a radí se, co dál.

Zkušený a bystrý druid Sauron začíná stopovat a sděluje ostatním, že zde zřejmě žijí tvorové, kteří milují vlhko. Některé stopy ale nezná ani on sám. Alchymista Duiron se odhodlaně staví do čela družiny a po jeho bok se přidává bojovník Jacob. Ostatní se pod vedením těchto dvou přátel společně vydávají na cestu do neznáma. Přicházejí první šarvátky s tvory v podzemí. Nejhorší je zatím setkání s mohutným bahenním netvorem. Duiron využívá schopností svých lektvarů a pomocí metamorfózy mění své vnější vzezření. Vzniká tu jistý problém při určení, kdo je přítel a kdo nepřítel, ale příšera je nakonec udolána.

Zatímco je prohledáváno netvorovo doupě, podzemím se náhle ozve strašný řev. Na dobrodruhy se vrhá obrovská erýnie. Doslova rve těla dobrodruhů na kusy, ale ti ji společně, hlavně zásluhou Jacobovy obrovské síly, nakonec zdolají. Stejně pak je naloženo i s její družkou. Všichni si vydechnou a doufají, že nejhorší mají za sebou. Nurnských se zmocňuje euforie a jejich opatrnost klesá. V další místnosti jsou napadeni goblochy, modravými ještěry. V domnění, že se jedná o snadnou kořist, se vrhají všichni kupředu. A opravdu, všichni gobloši jsou nakonec pobiti. Ale s nimi umírá i zbrklý elf kouzelník Morsten.

Zbytek družiny si dělí jeho věci a pokračuje dále. Nakonec se Nurnští dostávají do ponurého sídla vládce tohoto podzemí. Před dobrodruhy se objevuje podivná stvůra. Jediný Sauron si pamatuje, že něco podobného již kdysi viděl v Rugornských horách. "Gorgona...", šeptá druid a vrhá se na nepřítele spolu s ostatními, kteří vlastní kouzelné zbraně. Gorgona je zabita a v jejím sídle je nalezen velký klíč. S ním Nurnští otevírají okované dveře, za nimiž jsou schody, vedoucí ven z podzemí.

Čtveřice dobrodruhů vychází na světlo v ulicích města Altenbruch a vydává se hledat kupce, na kterého je odkázal jejich spoluvězeň. A skutečně, v chudinské čtvrti objevují velký kamenný dům, jehož majitelem je bohatý kupec, který je členem tajného sdružení špehů Ilsenových nepřátel. Seznamuje dobrodruhy s místními poměry a zároveň jim vypráví i starou legendu o Erkrachtské říši. Říše Erkracht nebyla tak jako dnes tvořena jednotlivými ostrovy, ale byla souvislou pevninou, jejíž obyvatelstvo sjednotil panovník jménem Erech za pomoci Zlatého draka, který je dodnes ve znaku Erkrachtu. Erech panoval dlouho a po něm i jeho potomci až do doby, kdy celým Erkrachtem otřásl mohutný výbuch. Celá země tehdy pukala a žhavá láva se vylila z hlubin. Většinu pevniny zalilo moře a na zbytcích se vytvořila nezávislá panství. O jejich sjednocení se pokusil teprve otec nynějšího panovníka Ilsena, který však zemřel za podivných okolností. Dokonce se říká, že šlo o otcovraždu, ale skutečnou pravdu se už asi nikdo nedozví. Poté, co na trůn dosedl Ilsen společně s Hundrou, se v Altenbruchu objevil i čaroděj Horten. Ten, jak se zdá, stojí za vším v pozadí a pomocí nečisté magie se snaží uskutečnit plán Ilsenova otce, sjednocení všech ostrovů pod korouhev s netopýrem. Největí překážku v tomto plánu tvoří Kamenný ostrov se sídelním městem Askerem. V Askeru žijí drsní a nezávislí válečníci odněkud ze severu.

Kupec skončil své vyprávění a Nurnským věnuje starou a vzácnou mapu, podle níž se prý lze dostat až k bývalému hlavnímu městu říše Erkracht. Mapa však tvoří pouze jednu část klíče, který vede až ke ztracenému městu Bergell. Kupec dále po Nurnských požaduje, aby jejich další cesta vedla právě do Askeru, kde mají předat místnímu vládci varování před dalším připravovaným Ilsenovým útokem. Dobrodruzi tento úkol přijímají, ale požadují zaplacení cestovních výdajů a radu, jak se do Askeru vlastně dostat. Kupec jejich přáním vyhovuje a doporučuje starou cestu, vedoucí pod skalami, jež obklopují Altenbruch. Tato cesta ústí v hustém lese a pak by již neměl být problém dostat se do Leborku. Toto město sice také patří pod Ilsenovu korouhev, ale určitě bude mnohem bezpečnější než Altenbruch, který se chystá na válku a je přeplněn vojskem. V Leborku už se jistě podaří získat nějakou loď a s ní doplout až do Askeru.

Nurnští dobrodruzi se pomalu chystají na cestu a jsou mile překvapeni, když se k nim ve městě přidává Morstenův bratr Olin, který je stejného řemesla jako jeho tragicky zesnulý sourozenec. Olin přísahá pomstu za bratrovu smrt.

Pětice hrdinů rychle nachází zazděný vchod do podzemní stezky a vydává se na pochod za svitu lampy. Cesta vede několik mil až do nitra hor. V jedné skalní sluji na družinu útočí hejno obřích netopýrů a vampýrů. Zdá se, že ani Morstenův bratr nemá štěstí. Jeden z vampýrů ho sráží k zemi a vysává mu z těla všechnu krev. Zbytek družiny Olina pohřbívá a jde dále. Zanedlouho naráží na sídlo tichého hlídače pod horami. Je to upír, který hned na začátku bitky zmamuje krolla Jacoba a láká ho do pasti. Zdá se, že mohutnému bojovníkovi to ani příliš nevadí, když se válí v krvi v propadlišti. Alchymista Duiron opět používá jeden ze svých úskoků a pomocí lektvaru se mění na mlhu. Hlavní zátěž boje se přesouvá na druida Saurona, neboť další z hraničářů, Pepe, je hned prvním útokem strašného protivníka doslova rozerván na kusy. Zkušený druid se bije jako lev svou kouzelnou Brethilovou holí, ale jeho nepřítel se zdá být nepřemožitelným. V poslední chvíli přichází na pomoc Duiron a útočí zezadu na nemrtvého pomocí flakónků svěcené vody. Upír je zneškodněn a Sauron, který byl poslední upírovou ranou skolen k zemi a nyní se válí v křečích a kaluži krve, říká: "Díky, Duirone". A to jsou poslední slova v jeho slavném životě. V dalším okamžiku totiž dochází k ohavnému činu. K těžce zraněnému druidovi přistupuje mazaný kroll, který celý boj tiše přečkal v upírově pasti, a společně s ardasanským alchymistou zákeřně útočí na bezbranného Saurona. Ten okamžitě umírá.

"Otec je pomstěn!", říká Duiron a začíná se přehrabovat ve věcech mrtvého. Tak zemřel jeden z nejstarších členů Nurnské družiny, druid Sauron, kterému byla sice někdy přičítána zbabělost, ale který zcela nesporně podstatným dílem přispěl ke slávě Nurnských.

Zbylí dva, Jacob a Duiron, spolu uzavírají pokrevní bratrství, dělí si věci po mrtvých a opouštějí podzemí. V lesích u ohně narážejí na čtveřici nových tváří, které se přidávají ke zdecimované družině. Je to bratr Sauronův, hraničář Sarim z Gorůdyje, stará známá tvář trpaslíka Orpa, který družinu kdysi opustil na dalekém severu v Mubarrathu, zkušený hraničář jménem Pepen Ruindorský a Hellgaard, bratr Morstenův a Olinův. Na rozdíl od nich je však jeho povoláním zlodějina. Noví dobrodruzi hned požadují novou volbu vůdce a tím je zvolen hraničář Sarim. Duiron předává svému nástupci vůdcovské podíly pokladu. Nutno dodat, že v Sarimovi družina neměla již dlouho tak nerozhodného, i když vcelku oblíbeného vůdce. Vzápětí se k družině přidává ještě potulný barbar kouzelník Smrtonoš.

Družina s novým vůdcem se vydává na cestu lesem. Nakonec doráží až ke špinavé chatrči, kterou obývá kancodlak. Ten má chudák smůlu, neboť vlastní několik oslů, kteří by družině výrazně zkrátili cestu do Leborku. Jelikož lesní podivín odmítá vydat osly po dobrém, kroll Jacob jej vyprovokovává k útoku, když mu zabíjí prase. Při vzniklém boji, do kterého se přimíchávají zbylí divočáci z chlívku, je však těžce zraněn Hellgaard, kterého zákeřně zabíjí od samého začátku podezřelý kouzelník Smrtonoš. Dlouho se však ze svého bezdůvodného činu neraduje. Jacob chrabrý ho jedinou ranou svého meče posílá na dalekou cestu, z níž není návratu.

Další cesta do Leborku na ukradených oslech probíhá celkem bez problémů. Ve městě mění družina své osly za starou rybářskou loď a vyplouvá do Askeru. Nutno podotknout, že již s náhradou za mrtvého Hellgaarda a Smrtonoše. Jsou jimi elf zloděj Lewellyn chrabrý, dědic erbu Modré hvězdy a bratranec tří bratří Hellgaarda, Morstena a Olina, který se vydal po stopách svých příbuzných, a Smrtihlav neviditelný, bratr Smrtonošův. Hned po příjezdu do hlavního města Kamenného ostrova, Askeru, se naši druzi ubírají za místním vládcem a předávají mu varování před útokem Ilsenova vojska. Vládce Askeru jim vyslovuje poděkování a v případě pomoci v nastávající bitvě je ochoten prozradit i něco více o staré kupcově mapě.

Den před bitvou se Nurnští jdou posilnit do místní hospody. Většina druhů v poklidu popíjí alkohol a přikusuje slaninu. Pouze Jacob se stačí poprat s polovinou hospody a zmlátit hospodského do bezvědomí. Pak odchází do temné noci a po celém Askeru ruší noční klid vykřikováním opileckých písniček. Naproti tomu barbar Sarim se pohotově seznamuje s dcerou hospodského Rion a nabízí jí sňatek. To se ovšem nelíbí Lewellynovi, který s ní plánuje něco docela jiného. Rion však dává přednost hraničáři, který slibuje, že se pro ni vrátí.

Druhý den se všichni probouzejí do rachotu bubnů. Ilsenovo vojsko pod Hortenovým vedením útočí na Asker. I Nurnští spěchají k hradbám bránit hlavní město. Z ohromných lodí se valí vojáci a za nimi vjíždí na pevninu jízda. Všude se ozývá ryk boje a sténání prvních raněných. Mnoho udatných činů bylo v ten den vykonáno. Askerští se brání po celý den mocným nájezdům Hortenova vojska. Z Nurnských si nejlépe vede, jako již tradičně, slavný Jacob, ale k překvapení všech i alchymista Duiron, který za pomoci dalšího ze svých kousků zabíjí nepřátele jako zkušený bojovník.

K večeru se poslední nájezdníci obracejí na útěk k lodím a bitva končí. Nutno dodat, že ani v tento slavný okamžik nezapomíná Nurnská družina na věčnou touhu po majetku a všichni chytají koně po padlých. Nakonec jsou večer stejně skoro všichni koně prohráni v kostkách.

Další den se hrdinové společně dostavují k vládci, který jim sděluje, že existuje i starý talisman, jenž má co do činění s kupcovou mapou. O existenci tohoto talismanu se již delší dobu zajímá i jejich úhlavní nepřítel Horten. Vládce dále prozrazuje, že hlavní sídlo Hortena není v Altenbruchu, ale v Rudých horách na Rudém ostrově, kde se nachází i město Dargon. Družina se rozhoduje, že bude dále pátrat po talismanu a odplouvá na Rudý ostrov. Loučení s pohostinným Askerem je těžké zvláště pro Sarima. Dobrodruzi nakládají zásoby na loď a Jacob si s sebou na palubu bere i pochybnou ženštinu, kterou splašil u nějakého nuzáka za dva koně. Po celou dobu plavby se k ní chová neobyčejně hrubě a nakonec ji po vylodění vleče celou dobu svázanou.

V Rudých skalách je skutečně nalezeno Hortenovo doupě vysoko na skále a zdá se, že pán hradu není doma. Vstupu do hradu brání četní obři, sarkoni a skřeti. Pro zkušené dobrodruhy to však nepředstavuje vážnější problém, jen v jedné z komnat umírá pod sarkoním kyjem kouzelník Smrtihlav. Nikdo jej však nelituje, protože ne všichni utišili neblahé vzpomínky na jeho bratra Smrtonoše. Postupně družina proniká až do nejvyšší věže. Zde se družina setkává s další erýnií. Všichni v panice prchají. Na místě zůstává jen svázaná družka Jacobova. Erýnie ji roztrhá na kusy a dále pronásleduje uprchlíky. Duiron opět používá lektvaru metamorfóza a mění se na erýnii. V této podobě se pak pouští do boje a je málem zabit. Naštěstí pro alchymistu se zbytek družiny vrací a bestie je dobita. Poté je nalezena křišťálová koule a v ní družina spatřuje Hortenovu galéru, jak pod napjatými plachtami směřuje k Rudému ostrovu. Družiny se zmocňuje panika, čehož využívá kroll Jacob a běží k již dříve spatřeným zamčeným dveřím, kde se s pomocí svého kouzelného pláště teleportuje za překážku. Ocitá se v labyrintu chodeb a místností. Utkává se s kostlivci a zombiemi. Se všemi těmito nemrtvými nemá ostřílený kroll mnoho práce, ale když se objevují ghúlové a duchové, s neblahými vzpomínkami se obrací zpět ke dveřím a teleportuje se opět ke svým druhům. Ti mezitím našli velký klíč, který do těchto dveří pasuje. Jacobovo počínání se setkává s nelibostí ostatních, ale vůdce Sarim není schopen tuto situaci rychle vyřešit a kroll není nijak potrestán. Společně se potom všichni odebírají nazpět k nemrtvým. Pobíjejí je a nakonec se ocitají v místnosti, kterou hlídají strašné mumie. Téměř celá družina je ochromena, pouze Sarim a Pepen vydrží otřesný pohled na rozpadávající se těla mumií a prchají. Zatím mumie ničí dobrodruhům jejich věci a jedna z nich nalézá i velkou nádobu, do které si Duiron slil několik flakónků jablečné vůně, prudkého jedu. Jedna z mumií s nádobou praští o zem a je zasažena vypařujícím se jedem. Spolu s ní jsou zasaženy i ostatní mumie. U dobrodruhů se jed naštěstí míjí účinkem. Na místo se vracejí Sarim s Pepenem a dobíjejí otrávené mumie. Společně pak všichni nalézají Hortenovu tajnou a vzácnou knihu, kde se dočítají o dvou částech talismanu. Jedna je prý ukryta v Darffelských horách a druhá v podzemí města Ezer. V křišťálové kouli mezitím hrdinové spatřují, kterak se Horten i se svými pochopy vyloďuje v zálivu poblíž svého panství. Je nejvyšší čas opustit nevlídné a ponuré prostředí Hortenova doupěte. Nurnští kvapně běží na břeh a hledají svoji loď. Jaké je však jejich překvapení, když na břehu spatřují malé zrzavé tvory, kteří se snaží jejich loď uloupit. V tom se družině daří tvorům zabránit, ale loď je značně poničena. Někoho napadne, že by se mohli pokusit ukrást loď samotného Hortena. Splnit tento bláznivý nápad se vydávají Sarim, Jacob a Duiron. Ostatní čekají schováni v úkrytu.

Tři druzi se pokoušejí připlout ke galéře zezadu. Jsou však spatřeni hlídkou a s těžkými šrámy jsou pomocí šípometu zahnáni zpět. Duiron prchá po vodě díky účinkům prstenu černé vodoměrky a mizí v pobřežním porostu. Ke všemu se vrací na břeh Horten s vojáky. Všichni se pokoušejí schovat v rákosí. Většině se to zdařuje, ale Duiron je Hortenovými vojáky lapen. Nebohý alchymista je dovlečen až do Hortenova sídla. Zde je mu v mučírně vypálen znak netopýra na rameno (alchymista je však na tento úkon spíše pyšný), je obrán o všechny peníze a pod pohrůžkou smrti donucen ke spolupráci s Hortenem. Pomocí kouzelného prstenu musí nyní s čarodějem udržovat každou noc kontakt a předávat mu zprávy. Duiron se vším souhlasí a vrací se k ostatním. Je přijat se značnou nedůvěrou, ale pomocí své výřečnosti se z nepříjemné situace vykroutí. Jako důkaz ukazuje levou ruku, na které mu Hortenův kat uřízl prst. Tato událost je důvodem Duironova přízviska devítiprstý. Od této chvíle se skutečně každou noc spojuje s úhlavním nepřítelem Nurnských.

Družina provizorně opravuje loď a plaví se do Ezeru. Ve městě je ale vyhlášen vyjímečný stav. Družině je hned po příjezdu zabavena a rozbita loď. To je sice nepříjemná situace, ale plavidlo nyní družina stejně nepotřebuje. Z Hortenovy knihy dobrodruzi vědí, že první část talismanu je třeba hledat pod městem. A na koho se obrátit v takovém případě? No, přeci na krysaře, který zná nejlépe všechny kanály a stoky ve městě. A skutečně, ve smradlavé boudě je nalezen páchnoucí chlapík, jménem Tedd. Za drobný peníz ochotně ukazuje dobrodruhům tajný vchod v kanálech. Nurnští se pouštějí neznámým otvorem dále a na konci skutečně nalézají první část talismanu. Tvoří ji hliněná destička, na níž je vyryta mapa celého Erkrachtu. Destička je uložena a druzi se ocitají opět ve městě Ezer. Nyní jim teprve dochází, že přišli o plavidlo. Nechávají se tedy najmout na rybářskou bárku jako pomocníci starého rybáře. Toho hned po vyplutí družinoví hraničáři Sarim a Pepen zmamují a požadují po něm odplutí do Askeru.

K rybářské lodi se ale blíží strážní plavidlo. V takových situacích jsou Nurnští již ostřílení a honem vytahují láhve s alkoholem a strážné uplácejí. Strážci jsou jen najatí žoldnéři, a tak nabízejí družině společnou pitku. Nurnští přijímají, ale pijí jen naoko. Opilé a spící vojáky pak už není problém podřezat. Zmocňují se kvalitní a bytelné strážní lodi, propouštějí rybáře a vyplouvají do Askeru.

Cesta probíhá klidně a jejich nová loď dokonce dostane nové jméno. Při pojmenovávání se ale družina nedokáže shodnout na jednom názvu, a tak rozhoduje los. K nelibosti všech je vytažen návrh trpaslíka Orpa a loď nyní nese hrdé, ale ne příliš originální jméno Černý sokol. V Askeru se dobrodruzi zdržují více než půl roku, neboť někteří si u svých mistrů platí přestupy na vyšší úrovně.

Poté se v polovině měsíce světna vydávají na cestu za druhou částí talismanu. Jejich cesta směřuje do Darffelských skal. Přístup ke skalám je však střežen drsnými stoliny. Zastavují naše dobrodruhy a požadují za průchod vysoký poplatek. Celých sto zlatých na osobu, což se nesetkává se značným pochopením Nurnských. Družina reptá a k placení se nemá. Nejvíce a nejhlasitěji protestuje malý trpaslík Orp. Jeho vzdálení příbuzní však pro něho nemají pochopení a svým počtem nakonec donutí všechny zaplatit. Po této ponižující příhodě, přísahá Jacob chrabrý z Rugornu krvavou pomstu všem lidem nízkého vzrůstu a Orp, přestože je sám rasy trpasličí, mu s radostí přizvukuje. Nakonec dobrodruzi vyšplhají na nejvyšší horu v okolí a hned po namáhavém výstupu jsou všichni ochromeni strašným řevem. Útočí na ně Bruxa, hnusná stařena s tváří krásné panny. Někteří dobrodruhové jsou na chvíli postiženi ochromením rozumu a Duiron dokonce začíná jevit známky naprosté ztráty jakékoli inteligence. Ostatní dobíjejí Bruxu a Lewellyn se vydává k Duironovi, aby mu za souhlasu ostatních stáhl z ruky Hortenův prsten. V okamžiku stažení prstenu Duiron padá k zemi a má těžké vnitřní zranění. Ostatní prsten zahazují a čekají až se Duiron probere.

Mezitím také nacházejí krásný meč, na němž je vyryto umnými písmeny Aglar nár. Meč si prozatím bere Lewellyn a postupně k této zbrani získává citový vztah. S uzdraveným Duironem nakonec všichni sestupují do nitra hory. Zde jsou okolnostmi donuceni rozdělit se a každý postupuje sám. Na každého čeká jiná zkouška. Nejhůře dopadá malý Orp. Ocitá se v místnosti se dvěma ohnivými brouky. Válečník se bije jako tygr, ale nakonec jim podléhá. Na Pepena se pro změnu přilepuje protivný levitující trpaslík, který neustále hraničáře otravuje. Jacob si zase přináší podivnou nemoc, která jej činí ještě ošklivějším, než ve skutečnosti je. Ve chvíli, kdy jsou všichni, až na nebohého trpaslíka, pohromadě, obviňuje Duiron Lewellyna ze ztráty Hortenova prstenu. Po zloději požaduje tisíc zlatých náhrady. Lewellyn odmítá, a tak do něj Densirův syn praží několik blesků ze slunečního prstenu, majetku ze Sauronovy pozůstalosti. Družina si však v tuto chvíli uvědomuje, že takové vraždy nemůže již nadále trpět, neboť by se sama zdecimovala. Pepen a Sarim nakonec Duirona popravují. Pokrevní bratr Duironův, Jacob, jen přihlíží a s popravou souhlasí. Tak zemřel syn Densirův, Duiron Ardasanský, který i přesto, že o sobě prohlašoval, že je jiný než jeho vypečený otec, byl vlastně úplně stejný.

Duironův odkaz

Moudrá jsou slova, slavné jsou činy,
mocná jsou kouzla, hrůzné zločiny
(když koná je jiný)


Ostatní čeká poslední boj s mrštnými všežrouty a druhá polovice talismanu je nalezena. Družiníci také nalézají kamenný oltář se znaky života. Nastává hádka, koho na oltář uložit. Nakonec je na něj uložen elf Lewellyn a za chvíli skutečně vstává z mrtvých. Čtyři druzi se vydávají zpět do Askeru. Zde se snaží přijít na kloub záhadě dvou částí talismanu a staré mapy. Druhá část talismanu je tvořena pouze hliněnou destičkou se šesti otvory a nápisem:

Koho neroztrhaly drápy,
zemřel ocasem.
Kdo i ránu ocasem přežil,
zahynul jazykem.


Nikdo z družiny si neví rady, a tak vyhledávají pomoc místního poustevníka. Ten za patřičný obnos bere starou mapu, pokládá na ni obě části talismanu v místě, kde je v pravém horním rohu zobrazen Zlatý drak a náhle se ukazuje, že šest otvorů se shoduje s drápy, ocasem a jazykem draka. A jasnozřivé drakovo oko ukazuje do míst na první části talismanu, kde leží osamocený ostrov na severu Erkrachtu. Zde tedy leží ztracené město Bergell.

K dobrodruhům se na poslední část výpravy přidává ještě starý kroll válečník Rdous. O něm se všichni domnívali, že zahynul na otravu fialovou plísní kdysi dávno v Temném hvozdu při slavné výpravě po stopách starce Sutemora. Kroll se však tenkrát probral a dlouhé roky bloudil po jižních zemích, než se mu začala znovu vracet paměť. S touto vítanou posilou se Nurnští plaví na malý ostrov. Avšak dávno jsou pohřbeny časy Rdousovy slávy.

Na ostrově nalézají hrdinové vypálenou vesnici a v hloubi lesa i starou bránu s tímto nápisem:

Zavři své oči a dívej se,

zakryj své uši a naslouchej,

otevři svou mysl a soustřeď se!


Poté družinoví hraničáři silou své mysli přemáhají strážce brány a ta se otvírá. Všichni vcházejí dovnitř a podstupují strašný souboj s jízdními kostlivci. Poté přeplouvají bergellské Jezero nářků a ve ztuhlé lávě objevují zbytky starodávného Bergellu. V místní svatyni nalézají obrovský poklad a s ním se vracejí rozradostněni zpět do Askeru. Za veliké slávy pojímá Sarim Gorůdyjský za manželku Rion Askerskou. V měsíci ponovoroku se všichni i s Rion vracejí do města Nurn. V okamžiku, kdy se na obzoru objevuje parami zamlžený nurnský přístav, si Jacob chrabrý uvědomuje, že je jediný z pětice těch, kteří před rokem opustili město. Všichni kromě něj podlehli nástrahám cesty nebo se navzájem zabili. Kroll zamačkává slzu v oku a vystupuje na břeh...

Píseň strašlivá o Lewellynovi, jenž chtíčem byl jat
Jacob chrabrý z Rugornu, syn Urgolinův

Láska je medem otrávená střela,
láska je horký plamen v kostce ledu,
láska je zhoubná nemoc tvého těla,
láska je báseň potrativší sledu

Po bitvě slavné ukojeni v hněvu,
Erecha vnuci v krčmě začli pít,
Lewellyn chrabrý našel sobě děvu,
ve snaze chtíč svůj mrzký ukojit

Na oblé křivky Rionina těla,
vztáhly se slizké ruce chlípníka,
šeptal jak krásná, vilná je a skvělá,
však co tím smýšlel, to se neříká,

Hrdé jsou ženy kraje Erechova,
hrdé a vzpurné dívky askerské,
tehdy, když smilnost za lásku se schová,
nedojdou cíle pudy ďábelské

Potom se zvedl Sarim z Gorůdye,
slavného muže jediný syn,
odehnal svůdce s jazykem jak zmije,
zhrzen a zrazen zůstal Lewellyn

Právě tou dobou další z Gwendarronu,
rugornský silák chtěl své lásky díl,
nabídl rámě a dva koně k tomu,
pochybné ženě, jíž si vyvolil

I tehdy druhu zželelo se druha,
co krčmou bloudil bez ducha jak stín,
stravován chtíčem popíjel jak duha,
loudil a kňučel hlasem žalostným

Nelze však kázat, kde se po zlém nedá,
nejde se stavět řádům nebeským,
když došlo k činům, zanaříkal: "Běda!",
utekl padlý zloděj Lewellyn

Novorok patřil révě a zpěvu,
spojil krev jižní s krví severskou,
Lewellyn vrhal pohledy hněvu,
když pojal Sarim Rion Askerskou

Pak náhle přišla prapodivná změna,
mravnosti kázal, čistotě a cti,
to, když se znovu objevila žena,
snažil se získat její srdce lstí

Veselá kopa, ta hobitka Hupsla,
všetečné prsty a bujarý smích,
kořalky pravdu do sebe lupla,
opět si svůdce do tváře pliv

Ta tam zas byla slova velkých cílů,
svůj k svému, to už, zdá se, neplatí,
zlodějský elf by přijal třeba vílu,
anebo krollku, co se hrbatí