Historie Nurnské družiny I
XI. Tažení do země Mubarrath
[Světen 1017, Jacob Rugornu]


Tento příběh se počíná psát na sklonku roku 1017. Dobrodruzi Nurnské družiny jsou vyhledáni učněm mága Orlithona, který je najímá do svých služeb. Hrdinové s posláním souhlasí. Mágův učeň vypráví obecnou řečí s cizokrajným přízvukem o vzdálené zemi Mubarrath, kde vládne král Findor Nemirwaenský, nástupce Dróina I., jenž za podivných okolností zmizel. Je mnoho podivného v zemi na severu. Mág Orlithon žije v sídelním městě Nemirwaenu a hledá muže, jenž ukradl jeho Hůl moci a Křišťálovou kouli prozřetelnosti. Dobrodruhům je slíbena odměna 40 000 zlatých a místo na lodi plující do přístavu Merrith, spravovaného Ralfem z Merrithu. Cizinec odjíždí a družina se připravuje na odplutí. Příprava je dlouhá a důkladná. Někteří z mužů se ještě na poslední chvíli učí plavat. Zvláště zásobám soudků alkoholu je přikládán velký důraz.

Na dalekou pouť se nakonec vydávají Densir lstivý z Ardasanu, Halk z Erinu, Sauron z Gorůdye, barbar válečník Huron, Thadeáš Čipera z Tiklu, trpaslík válečník Durin a elf kouzelník Nómin. Loď vyplouvá 30. světna ráno před úsvitem. Cesta probíhá bez zvláštních příhod, ačkoli je koráb značně starý a chatrný a kapitán je celé dny opilý, jak zákon káže.

Konečně po týdnu plavby vystupují gwendarronští na mubarrathské břehy. Přesto, že se kraj noří do chladné mlhy, v přístavu vládne čilý ruch. První kroky nurnských poutníků vedou do kovárny, kde jsou k mání koně na prodej. Cesta do sídelního města království by se tak značně zkrátila. U kováře zakupují několik vychrtlých koní, i když nelze opomenout, že značně pod cenou. Dále se zde dozvídají něco bližšího o této zemi. Země Mubarrath je rozdělena do tří částí, z nichž každou spravuje správce, jmenovaný králem z řad nejbohatších mužů. Každý správce pak má pod svou korouhví vlastní vojsko. V každé správní oblasti bylo vystavěno město, ve kterém se soustřeďuje veškerá moc. Správcem nemirwaenské oblasti je ustanoven samotný vládce, král Findor z Nemirwaenu; oblast merrithskou spolu s Hraniční branou spravuje Ralf z Merrithu a oblast baghmirská přináleží Mordinusovi z Baghmiru, pobočníkovi hlavního soudce Arvithona.

Družina se vydává koňmo po obchodní cestě na sever. Po několika dnech cesty buší na brány královského města Nemirwaen. Ve městě je mnoho domů a ulic, a proto jejich první kroky vedou na náměstí, kde se stavují v hostinci a podplácejí stráže ve snaze získat nějaké cenné informace. Hrdinové navštěvují i místní knihovnu, kde ve změti starých pergamenů a knih nacházejí zmínky o řádění lupičské bandy v Darrienském hvozdu, o zvyšování pirátských útoků na severozápadním pobřeží nebo o letmých doměnkách o výskytu draků v Grullské poušti. Dále zde v prachu nalézají dávnou legendu o králi Dróinovi I., který se narodil roku 864 a na trůn dosedl ve svých devětadvaceti letech, a Grullském elixíru života. Jak je z historie známo, král Dróin I. se dožil do svého zmizení 121 let, ač jeho tělo se zdálo být tělem silného šedesátníka. Kromě několika skrblíků si většina nurnských mužů kupuje mapy země Mubarrath a Nemirwaenu. U jednoho obchodníka se dovídají, že muž jménem Orlithon je častým hostem v nuzné putyce "U Smrťáka", kde se slézá nejhorší vezdejší chamraď. Zde se soustřeďují veškeré buřičské a podvratné živly, proti kterým bývají často namířeny ostré vojenské zásahy.

Dobrodruzi se vydávají špinavými a odporně páchnoucími ulicemi až ke hřbitovní zdi, k níž je přilepeno nevábně vyhlížející stavení zdejšího hostince, kolem něhož se plouží odrané smradlavé trosky nejchudších vrstev obyvatelstva. Hosté v krčmě nejsou právě přívětiví k cizincům, kteří za drobný peníz tahají rozumy a informace. Hrdinové však nakonec vyzvědí místo bydliště podivína Orlithona. Odcházejí pak do nedaleké Hřbitovní ulice a buší na dveře. Kouzelník Orlithon je uvádí do nuzného příbytku, kde vysvětluje celou situaci. V tomto městě je cizincem, a proto tajně bydlí v této opuštěné chatrči, jejíž dřívější majitelé vymřeli na mor. Orlithon je kouzelníkem, v jehož vlastnictví byla "Hůl moci" a "Křišťálová koule prozřetelnosti". Jednoho dne mu byla ze záhadných důvodů ukradena hobitem zlodějem Ilvarem, pocházejícím z města Nemirwaen. Orlithon se domnívá, že tento úkol byl Ilvarovi svěřen z moci krále, který usiloval z neznámých důvodů o zničení těchto předmětů. Orlithon dodává, že nikomu jinému nemohly být k užitku, a proto sám pátrá po důvodech odcizení. Přislibuje dobrodruhům odměnu 40 000 zlatých za úkladné zavraždění zrádného Ilvara. Tento zloděj se nyní s největší pravděpodobností nachází ve Findorově královském sídle. Kouzelník ještě dává družině mahagonové pouzdro s dvaceti trny namočenými v kurare, které si bere do úschovy nejlepší družinový střelec Thadeáš z Tiklu, a dobrou radu o tajném přístupu do hradu. Je jím stará studna za kovárnou, která je vlhkou štolou propojena se studnou královské kuchyně.

Ačkoliv se okolnosti jeví jako nadmíru podezřelé, nurnští hrdinové přijímají úkol a vydávají se ke studni. Zde uvazují své koně a za soumraku se spouštějí do míst, kde ústí štola. Místo je to vskutku nevlídné. Na samém konci, tam, kde ústí královská studna, jsou dobrodruhové zaskočeni jedním ze sloužících, který zde právě nabírá vodu. V této chvíli se vpřed prodírá bystrý a obratný mužík Thadeáš a jednou ranou své proslulé a věhlasné kuše sestřeluje nepřítele. Po chvíli ticha Halk z Erinu šplhá po motouzu vzhůru. Ocitá se v temné místnosti, kam proniká klíčovou dírkou sporé světlo z hradní kuchyně. Ozývají se cizí hlasy a vzduchem se line vůně pečínky. Ve chvíli, kdy i ostatní hrdinové začínají šplhat vzhůru, rozlétnou se prudce dveře a v nich stojí udivený kuchař. Vzápětí už klesá bezvládná postava k zemi pod plochou ranou hraničářova meče. V té chvíli všem kuchařům v místnosti dochází, která bije, a vrhají se s obrovskými kuchyňskými noži proti statečnému erinskému muži. Ten však neustupuje ani o krok a klátí naplocho obtloustlé umaštěné muže k zemi. Práce je dokonána a nepřátelé jsou v bezvědomí uzamčeni ve spižírně, která je ještě před tím notně zplundrována nurnskými jinochy.

Z důvodu, že hobit Thadeáš z Tiklu neustále vykřikuje, odvolávaje se vehementně na svůj proslulý hobití čich, že kolem se vyskytuje pravděpodobně něco kolem dobré padesátky nepřátel, vydává se družina podle popisu jednoho z kuchařů co nejkratší cestou k věznici, kde prý je Ilvar držen.

Cesta je vcelku bez problémů, až na tři stráže, jejichž mrtvoly zůstávají bezvládně ležet za družinou. Nurnští nemají mnoho času, neboť co chvíli se může spustit poplach. Hobit Ilvar je uzamčen v malé, leč přepychově zařízené cele. Hraničář Sauron se pokouší vyvolat kouzlo "Zmam osobu" a vyptává se Ilvara na předměty, které hledá Orlithon. Je nadmíru podezřelé, že hobit o Holi a Křišťálové kouli nikdy nic neslyšel. Dobrodruzi jsou zmateni.

Hradem se rozezvučí poplašné tóny trubek. Hobit Ilvar se ujímá situace a říká, že hrdinům ukáže tajnou chodbu z mučírny, propustí-li jej na svobodu. Po chvíli usilovné práce Thadeášových hbitých rukou je zámek otevřen. Ilvar neváhá a posouvá otočným krbem v mučírně. Za ním zeje černá díra. Již je slyšet dupot nohou. Družina mizí za krbem.

V nastálé tmě do jiskření křesadla vypráví zloděj Ilvar svůj příběh. Je to obyčejný lapka. Jednoho dne však byl přítomen nekalým intrikám, jejichž původcem byl hlavní soudce Arvithon. Když byl Ilvar Arvithonovými vojáky zrazen, udal vše Findorovým přátelům. Arvithon však nemohl být bez soudu popraven, neboť byl podporován Mordinusem z Baghmiru. Proto král Findor sezval do Nemirwaenu uznávané soudce ze všech oblastí země Mubarrath. Hobit Ilvar, jako korunní svědek obžaloby, byl prozatím ukryt v cele Findorova sídla, protože se očekávalo, že Arvithon se pokusí jej zlikvidovat. Hobit Ilvar se však obává, že po soudním procesu bude stejně zabit někým z Arvithonových četných přívrženců. Proto raději volí cestu útěku.

Dobrodruhové se vydávají do odporného podzemí. Hned v první sklepní kryptě nacházejí základní kámen Dróinova hradu s letopočtem 886. Dobrodruzi skáčou po kamenech a hádají se, kdo je vyšší. První hrůzná příhoda se naskýtá pohledům v kryptě, uprostřed které stojí velký slizký kámen. Halk z Erinu na něj vyskakuje se slovy, že je konečně vyšší než všichni ostatní. Ovšem není to kámen, ale zlý slizovec. Ticho podzemních kobek náhle přerušuje jako výstřel hraničářův šílený řev. Halk se ve smrtelném zápase marně snaží slizké odporně páchnoucí příšery zbavit. Zvrat událostí nastává teprve v okamžiku, kdy užaslí okolo stojící dobrodruhové útočí na svého erinského druha ve snaze zabít slizovce. Tento záměr se nakonec daří, ale Halk z Erinu vyvázne s nemalými šrámy.

Další koloběh událostí nastává ve chvíli, kdy se kouzelník Nómin pomocí vyvolání hyperprostoru přemísťuje za dveře, které vedou dále z místnosti, a zde se setkává se sarkonem a jeho dvěma malými sourozenci. Elf ve smrtelných obavách se vrací zpět a do chodby s jásotem vnikají první dva krvežízniví dobrodruzi, Halk z Erinu a Sauron z Gorůdye. Hraničář Sauron využívá svého umění a mámí mladého sarkona. Do chodby však vbíhá jeho otec a v domění, že syn zradil, jej posílá ranou své zbraně k zemi. Začíná bitka, v níž dobrodruzi postupují těžce krok za krokem vpřed za cenu velkých šrámů. Nakonec se boj přesouvá do další z podzemních komor, kde je pravděpodobně hlavní síň sarkoního doupěte. Odtud vybíhá rozlícená obtloustlá sarkonice, které nurnští hrdlořezové před očima povraždili celou rodinu. V bitevní vřavě umírá trpaslík Durin a Halk z Erinu klesá pod těžkým úderem sarkoního kyje a zůstává na zemi ležet v bezvědomí. Netrvá dlouho a obrovská sarkoní samice je udolána. Vzduch čpí krví a prostorami se ozývá hraničářovo sténání. Dobrodruzi si léčí těžká zranění a čistí zubaté zbraně. Alchymista Densir ze svého těžkého vaku vyndavá destilační soupravu. Se sveřepými slovy: "Jdu destilovat magenergii" zapaluje kahan a do baňky přidává důležitou ingredienci, trpaslíkovy oči. Alchymistovy pokusy s lidskými orgány jsou krajně nechutné a u družiny se setkávají se značným odporem. Na dovršení všeho Densir ochutnává Durinovo maso.

Nurnští nositelé zkázy pokračují dále podzemím. Vzduch je těžký a nedýchatelný. V temné chodbě se objevuje zdvižená mříž a z temnoty se ozývá hukot vody. Odporný jedovatý puch dává tušit hlavní městskou stoku. Na druhém břehu stoky chodba pokračuje, ale mříž je zapadlá. Dobrodruzi se chvíli radí a pak přinášejí ze sarkoního doupěte velký stůl a pokládají ho přes burácející kalné vody královského kanálu. Jako první přechází hobit Thadeáš Čipera z Tiklu a jako správný zloděj na druhé straně odemyká mříž.

Ve chvíli, kdy statečný zloděj mizí v šeru za odemčenou mříží a na lávku vstupuje další dobrodruh, z tekoucí hnědavé tekutiny se s nepříjemným čvachtáním sápe smradlavý tvor stejné barvy. Dobrodruzi ustupují. Je to bradavec, hnusné stvoření podobné bezocasému ještěrovi. Celý povrch tělá má pokryt velkými i malými nehezky vyhlížejícími bradavicemi. Je velmi pomalý, ale s poměrně velkou přesností plive jedovaté sliny.

Nurnští hrdinové odvážně útočí proti netvorovi, a ten po chvíli zápasu umírá. Z vody se však sápe druhý. Hrdinové, obávaje se jedovatých hlenů, utíkají zpět ve snaze nalákat příšerného obojživelníka do úzkých chodeb. Elf kouzelník Nómin se hyperprostoruje přes kanál, aby pomohl Thadovi.

Mezitím se hobit plíží do spoře osvětlené místnosti, ve které stojí káď zpola naplněná tmavou tekutinou. Místnost se zdá prázdná, a tak statečný Thadeáš přistupuje k mramorovému okraji. Krev!!! V kádi napuštěné krví plave hrůzný zbytek lidského těla. Hobit je vytahuje ven ve snaze zjistit co nejvíce o tomto muži.

Za zády Čipery se náhle ozvou kroky. Hobitovi se podlamují nohy a pomalu se otáčí. Dvě podivné postavy vcházejí dovnitř a pomalu se s upřenými výrazy přibližují k malému hobitovi. Thadeáš z Tiklu se snaží s příchozími navázat přátelský rozhovor, ale ledové mlčení je mu odpovědí. V očích mužů se zračí pohrdání a výsměch.

V této chvíli se za rohem objevuje Nómin a vše slyší. Pokouší se o záchranu svého přítele, nejslavnějšího z hobitů Nurnské družiny, a tak se vrací zpět pro pomoc. Thadeáš se dává na zběsilý úprk neznámou jižní chodbou, kde naráží na zaklíněnou mříž. Muži se blíží. Mají zarostlé tváře, v nichž se zračí cosi zvířecího. Vlkodlaci!!! Jedni z nejobávanějších lykantropů. Zdá se, že nadchází hobitova poslední chvíle. Jeden z vlkodlaků napřahuje pařát k smrtícímu úderu. Hobit se choulí v rohu. Zranění je vážné, ale vlkodlak se naproti všemu očekávání dává na zběsilý úprk. Po chvíli doráží zbytek tlupy Nurnských, povolaný Nóminem. Zabíjejí vlkodlaka a vydávají se za druhým. Po smrti nepřátel vychytralý hobit z Tiklu objasňuje záhadný zvrat předem rozhodnutého boje. Thadeáš kdysi získal plášť protkaný vlčím morem a jak známo, lykantropové kontakt s touto bylinou bytostně nesnášejí.

Družina se vydává na poslední část putování starým hradem. V katakombách potkávají potulného válečníka Orpa, který se s radostí v oku k nurnským přidává. Nedaleko od vlkodlačí skrýše nacházejí tajnou chodbu k místu Dróinova posledního odpočinku. Na obrovské kamenné dlaždici objevují prachem a věky nečitelný nápis:

Odzbrojen a hanbatý
vstup sám do temnot za vraty,
přistup ke třem, jež tu dlí,
pokloň hlavu trochu níž
a vyber si tu pravou tvář,
jíž do slechů zašeptáš
to jméno mé, to jméno mé,
"Dróine, Dróine!!!"
Jsou tři bratři nad zemí,
jen jeden z nich je dvoudomý


Dobrodruhové zaraženě zkoumají význam slov a k cestě se oproti všemu očekávání podvoluje Densir lstivý z Ardasanu, syn Daronův. Svléká si zbroj, odkládá zbraně a vstupuje do kovaných dveří, které se za ním téměř neslyšně uzavírají. Zůstává sám se svým stínem.

Ostatní čekají venku a radí se o tom, jak potrestat nenáviděného barbara, který má na svědomí již několik družinových vražd. Mnozí z dobrodruhů ještě stále mají na paměti bolestné vzpomínky z dob Densirovy moci. Rozhodují se zabavit mu všechny prsteny a jiné cennosti, které jej činí velmi nebezpečným protivníkem. Původní návrh Halka z Erinu, aby byly tyto předměty zničeny, přebíjí chamtivost jiných dobrodruhů, zejména pak Saurona z Gorůdye. Družina také Densirovi promíchává sbírku lektvarů. Bez lakmusu už nebude schopen určit totožnost jednotlivých lahviček.

Nic netušící alchymista zatím nerozhodně postává v místnosti slabě ozářené narudlou aurou. Zde se tyčí na kamenných podstavcích sochy tří ptáků; vrabce, jestřába a labutě. Alchymista urputně přemýšlí a je zpocený v obličeji. Krůpěje studeného potu stékají po tvářích. Po dlouhých rozvahách vylučuje sochu nejmenšího z létavců. Dále pak nechává promluvit náhodu a na hodu kostkou mu vychází labuť. Densir pomalu přistupuje k soše a šeptá Dróinovo jméno. Sochám rudě planou oči, napětí vrcholí. Alchymista očekává zkázu. Na zadní stěně se otevírá tajný prostor a vyjíždí Dróinova rakev. U těla mrtvého krále nachází ardasanský hrdina skvostnou korunu a do štítu vyrytý nápis:

Zde leží ten, jenž našel Grull,
ač nalézt šel jen ztěží,
on chrabrý byl, však zahynul
a tajemství teď střeží

Jak odporná je Grullská poušť,
jak ohyzdní jsou grulli,
nenechej se zaleknout
a řiď se pevnou vůlí

Nenáhli se rozloučit,
těžko těm, kdo chvátá,
lépe je Ti zabušit
na Nardalaenská vrata


Densir vychází s uspokojením ven, kde ho čeká vřelé přivítání ostatních. Po zjištění skutečného stavu věcí začíná alchymistou cloumat hněv. Z jeho tváře čiší nenávist a smrt. Slabší dobrodruzi začínají postupně lehce nabyté předměty vracet, a k této aktivitě se připojují i ostatní. Densir své spolubojovníky obdarovává posměšným úšklebkem a ledovým odměřeným chováním. Dobrodruzi odcházejí z podzemí tajnou chodbou, ústící za městem poblíž východozápadní obchodní cesty. Odvážný Thad a Halk se v přestrojení za žebráky vracejí pro koně. Ve městě vládne chaos. Koně nalézají v přístěnku za kovárnou, avšak kovář se jich nemíní vzdát po dobrém. Proto o chvíli později se mrtvoly kováře a jeho ženy válejí na zemi v krvi.

S družinou se loučí Huron a Orp. Obracejí své koně a odjíždějí zpátky do rodných krajů, daleko na jih. Koně jsou vyvedeni za městské hradby. Družina je pronásledována desetičlenným vojenským oddílem, ale ostříleným hrdlořezům nic nemůže zabránit v jejich cestě. Na hlavy nurnských vrahů, především na Halkovu a Thadeášovu, je vypsána vysoká odměna. Družina vyjíždí po baghmirské obchodní cestě směrem k Darrienským hvozdům. Své koně zastavují teprve hluboko v srdci země, u Darrienské tvrze, kde hodlají nabrat nových sil a odpočinout svým tělům. Někteří z dobrodruhů u svých cechovních mistrů přestupují na nové úrovně zkušenosti.

V tvrzi někteří z obyvatel jeví zájem o členství v družině. Prozatím jsou přijmuti kouzelník Logar a hraničář Estel se svým psem. V tvrzi se objevuje intrikářství mnohých dobrodruhů, zejména jde-li o získávání informací. Alchymista Densir bloumá po okolí a hledá hrušeň. Hrdinové se dovídají o Darrienských loupežnících, dracích a jiné havěti; zejména však o opuštěné vesnici jménem Nardalaen na samém pokraji hvozdu. Pečlivě naslouchají slovům legendy o Grullu a čtyřech grullských kamenech, které otevírají bránu v Poušti.

Sestavuje se trestná výprava na prozkoumání osady Nardalaen. Za noci přijíždějí do hvozdu na dohled nardalaenských ruin a zde přespávají. Koně projevují neklid. Teprve za svítání, kdy síly nečisté jsou udolány nočními reji, se nurnští hrdinové nesměle, krůček za krůčkem, plíží mezi troskami nardalaenských domů. Není snad ani nutné popisovat menší šarvátky, při kterých došlo jen k běžným poraněním. Dobrodruzi vstupují do prostor polorozbořené svatyně, kde jsou zaskočeni jedním z nejobávanějších nemrtvých, kostějem. Z Densira z Ardasanu se hned pomocí jeho alchymistického umění stává plynoucí obláček mlhy. Užitím válečné taktiky často nazývané ústup bojem, se zběsilý souboj přenáší na malé náměstí. Za cenu velkých šrámů je netvor konečně udolán k smrti. Mlžný Densir se mezitím porozhlédl po místnosti a navrátil zpět. Alchymista je odvrhnut, ač získává Nardalaenský meč. Zdá se, že jeho smrt je neodvratná. Jediným jeho přítelem zůstává hobit Ilvar, který se rozhodl pokračovat dále s družinou. Dobrodruzi, vedeni Sauronem z Gorůdye, se hádají s Densirem z Ardasanu a vinou chvilkové nepozornosti je Nómin napaden vampýrem a na místě umírá. Ztráta tohoto druha je citelná. Všichni se vracejí zpět, kde se setkávají s ostatními. Thadeáš Čipera z Tiklu, který ve svém volném čase našel první z grullských kamenů, nachází i druhý.

Nóminův syn Nornthúnil, jenž se vydal po stopách svého otce, je přijat do družiny, již tak notně prořídlé. Cesta je daleká a dobrodruzi se vydávají do hloubi hvozdu. Veselou příhodou z cest je jednak nepředpokládané vyvraždění skupiny kočovných hobitů a dále pak setkání s dárošem, avšak v družině se vyostřuje napětí do krajních mezí. Je možné, že dojde k bratrovražedné řeži. Pomocí lsti se zbavují dotěrného dároše a vydávají se mimo stezku hloubí lesa. Densir z Ardasanu začíná být nepříčetný. Znenadání napadá Ilvara. Nebohý hobit však k všeobecnému překvapení útok odvrací a vráží do zrádného alchymisty šavli. Densir je zraněn, znemožněn a zostuzen. Obrací koně a vydává se beze slova rozloučení neznámým směrem napříč hvozdem. Nikdo se nesnaží mu jeho rozhodnutí rozmlouvat.

Nurnští dobrodruhové nacházejí most přes zurčící řeku. Lesem se nese známá melodie dárošovy písně "Když jsem byl malej kluk...", která se setkala u většiny družiny s nepochopením. Na mostě stojí opuštěný hobití povoz naložený střelným prachem. Z lesa vybíhají loupežníci a dároše zahánějí na ústup. Prohlížejí si vnitřek vozu. V této chvíli ožívá Sauron z Gorůdye a mocným soustředěním síly svých myšlenek zapaluje pyrokinezí plachtovinu. Ve chvíli se země otřese mocným výbuchem.

Hrdinové se brodí přes řeku v místech, kde ještě před chvílí stával most a zabočují do hvozdu, neboť nervy drásající píseň dárošova už zase zní krajem. Odvážní mužové za vydatné pomoci druida Saurona, který je ve hvozdech jako doma, sledují stopy loupeživé bandy nebezpečně vyhlížejícími mokřady a močály.

Za zmínku ještě stojí vyvraždění společenstva jeskynních obrů, kde se projevuje Sauronova úchylka k malým dětem, když unáší obřího kojence. Ten však brzy umírá polomrtvý hlady ve chvíli, když je předhozen jako potrava termitům. Z termitišť vynášejí gwendarronští hrdinové třetí grullský kámen, což však Nornthúnil zaplatí životem. Nechť je mu darrienská spraš lehká.

Při nepříjemném setkání s bahenním netvorem hobit Ilvar málem umírá a válí se v křečích v plesnivém bahně. Když přecházejí největší bolesti a ubohý hobit je opět schopen alespoň pomalého pohybu, vydává se družina dále. V příšeří staletých stromů zahalena bahenními výpary se objevuje silueta hrádku, tesaného ve skále. Dobrodruzi se příliš nerozmýšlejí a berou hrádek útokem; uvnitř však narážejí na odpor nečekané síly. Ze strašlivé potyčky naleznou cestu ven jen za cenu ošklivých zranění. Hraničářští psi jsou utlučeni k smrti. Darrienská tlupa je pobita a hrdinové nacházejí tučnou kořist a čtvrtý grullský kámen. Vysílení a šťastní se vracejí zpět k cestě. Zde se k nevelkému potěšení setkávají s bludným poutníkem Densirem z Ardasanu. Všichni se vydávají koňmo k tvrzi, kde si hodlají odpočinout a připravit se na pouť do Grullské pouště k místům, kde jako bolavá jizva ční k obloze Dračí tlama.

Estel a Logar se školí u svých mistrů. Alchymista Densir zase hledá hrušeň a odchází s jedním sedlákem do okolních luk. Podezíravý Sauron z Gorůdye je potajmu sleduje. Jeho nedůvěřivým očím se naskýtá scéna, kterak lstivý alchymista tasí měč a probodává vesnického ubožáka. Pak jeho tělo zahrabává do země a vrací se zpět do tvrze. Sauron zasévá sémě pochybností i u ostatních členů družiny.

Densir z Ardasanu vzpomíná na staré časy a přemýšlí o domově. Vzpomíná si na své psy, kteří potřebují výcvik, aby se z nich stali věrní služebníci. Brzy vyprší jejich čas. Rozhoduje se tedy, že dojede do merrithského přístavu a lodí odpluje do Nurnu, nalodí svá štěňata a vrátí se zpět. Cesta potrvá přibližně měsíc. Jelikož se dobrodruhové rozhodli zůstat v pohostinství tvrze tři měsíce, má dostatek času na uskutečnění svého plánu. Alchymista přemlouvá potajmu Ilvara, aby se s ním vydal na pouť. Ilvar nadšeně souhlasí, neboť v družině není příliš oblíben.

Oba nenápadně odjíždějí, avšak jejich odchod se nepodaří utajit. Po dvou hodinách se vydávají na cestu další dva druzi, Sauron metamorfovaný v orla a Densirův úhlavní nepřítel Thadeáš z Tiklu. Vzhledem k Sauronově obrovské rychlosti jsou uprchlíci rychle dostiženi. Densir předává své prsteny, po kterých pronásledovatelé prahnou nejvíce, zděšenému Ilvarovi. Ten si po pádu z koně lehá na zem a vzdává se. Útočníci se soustřeďují na nenáviděného Densira. Ilvar se dává na zběsilý útěk neznámým směrem. Z oblohy se snáší déšť ohnivých hlín a výbuchy plaší alchymistova koně. Ardasanský dobrodruh je zraněn a padá na tvrdou cestu. Sauron krouží v malých kruzích a Thadeáš z Tiklu, celý svůj život ohrožovaný Densirovou samovládou, střílí dobře mířené šípy. Sauron začíná být nerozhodný, ostatně jako již mnohokráte v kritických chvílích, zdá se, že je ochoten alchymistův život ušetřit. Hobit Čipera však má pečlivě zváženy všechny důsledky, a tak nepolevuje v úsilí zničit ukrutného theurga. Densir se nemůže nijak bránit, jeho situace je bezvýchodná. Kráčí po pláni a hrdě přijímá rány. Teprve ve chvíli, kdy theurgovi už nezbývá mnoho sil, odvažuje se druid-orel ke střemhlavému pádu z oblohy a zatíná do jeho těla opeřený pařát. Densir bere do ruky lektvar a požívá jej. Účinky jsou okamžité a z alchymisty se stává mlha. V plynném skupenství vchází do útrob země.

Orel se snáší a spolu s hobitím vrahem čekají půl hodiny v místech alchymistova úkrytu. Nikde se nic nehýbe. Po této době je nad slunce jasné, že Densir lstivý z Ardasanu je mrtev. Umírá legenda starých časů.

Píseň o Densirovi Ardasanském
Duiron z Ardasanu, jeho syn

Tam kde krouží hejna vran,
mrtev leží, rozerván,
neuzří již nikdy sám,
milovaný Ardasan

Přešly roky, dlouhý čas,
bělil kosti slunce jas,
lože jeho svíral mráz,
prachem byl a prach je zas

Zemřel mlád ač nebyl sláb,
když se srabem se spojil srab,
když dosti v sobě měli sil,
zbabělost svůj našla cíl

On nebránil se, ač by směl,
jen pohrdání na rtech měl,
a v duši lítost, bol a žal,
jak osud se zachoval

Pak zneuctili jeho hrob,
a tělo reka slavných dob,
prudká zloba, hnusný čin,
nevěřil jsem sluchům svým

Už pomstěna je rodná krev,
už utišil se mocný hněv,
už chcípla závist, zemřel strach,
už nechci cítit krve pach

Tak kosti jeho zemi svěř,
on nebyl špatný, to mi věř,
byl jen jiný než svět váš,
snad vzpomínku mu zachováš


Sauron a Thadeáš se spokojeně vracejí do tvrze, kde nadšeně oznamují zprávu o theurgově sebevraždě. Hobit Ilvar mezitím mizí v dálkách nedohledných. Po několika dnech je druidem a lupičem zorganizována pátrací výprava po Densirových ostatcích a hlavně po prstenech. Je najmuto několik kopáčů a po několika usilovných hodinách práce je tělo nalezeno, však bez prstenů. Sauron káže v marné naději rozpárat břicho. Po beznadějném pokusu bere do rukou kuši a její pažbou nenávistně rozbíjí alchymistovi hlavu. Jeho tělo zanechávají nepohřbeno a odjíždějí zpět. Sauron se opět metamorfuje v orla a létá v oblacích ve snaze nalézt Ilvara. Nakonec zanechává bláhového snažení a vrací se k druhům. Toto je pád Densira lstivého z Ardasanu, nejobávanějšího muže v družině, jenž se dostal na sklonku života do úplné moci svých prstenů. Zdá se, že ani druid Sauron není bez následků jejich vlivu.

Dva přátelé, Sauron a Thadeáš, zkoušejí zjistit, co jsou zač dva záhadné kameny, nalezené kdesi během tažení. Po chvíli váhání hobit vyřkne památnou větu: "Thade, zjev se!". Vedle Thadeáše se objevuje hobit naprosto stejného vzezření. Družině činí velké obtíže s přesností určit, který z nich je ten pravý. Pravý pan Čipera je nešťastný, ale naštěstí pro něj jeho drahá polovička brzy umírá.

Po dlouhém čase odpočinku se karavana nurnských poutníků vydává na poslední úsek své cesty, do nitra Grullské pouště. Jen díky schopnostem družinových hraničářů cestou k Dračí tlamě nebloudí v písečných dunách. Po mnoha hodinách úmorné cesty nalézají v samé blízkosti pukliny, nazvané Dračí tlama, obrovskou pískovcovou zvířecí sochu.

Pomocí grullských kamenů se otevírá brána do nitra země. Dobrodruhové mlčky vstupují do dechu dějin, který vane z temnot. V tomto ne příliš rozsáhlém, ale velmi nebezpečném podzemním bludišti, dobrodruhové usilují o získání elixíru života, Grullu, hlídaného bojovnými ohyzdnými grully. Zbytky této rasy, kdysi tak hojné na svazích grullského pohoří, žijí už pouze v těchto pouštních končinách, kam nohy dominantních ras ještě neprostoupily. Hrdinové postupují krok za krokem systémem různých pastí a záludností útočících na slabiny a nešvary, které mají za úkol oslabit a demoralizovat vetřelce tak, aby už nebylo těžké je dobít. Těmto nástrahám podléhají noví válečníci Estel a slavný Thadeáš Čipera z Tiklu. Je nalezena nádherně zdobená a drahými kameny vykládaná číše s Grullem, k němuž též patří svitek pergamenu, nesoucí následující slova:



Plamen je klíč, co odmyká
ústa, jež mluvit nemohou,
slova, co prázdno polyká,
jsou blízko, blíž než stín Tvůj jsou


Dobrodruzi si rozdělují vzácnou tekutinu do měchů a přemýšlejí o významu slov. K družině se přidává pochybný muž jméne Pyrr, udajně z rodu Orlů. Občasné letmé pohledy dobrodruhů jsou krajně podezíravé. Sauron z Gorůdye, bystrý druid, opaluje okraje pergamenu, aby prý lépe vypadal. Pyrrovi se úspěšně daří zvrhnout na něj svíci tak šťastně, že dobrá čtvrtina shoří. Náhle někoho napadá, že význam slov na pergamenu poukazuje na skrytý text objevující se teprve po nahřátí nad plamenem. Za významné pomoci Saurona a Pyrra pergamen shoří na mnoha dalších místech. Písmo se objevuje, ale důležité pasáže zcela chybí. Dobrodruhové šílí. Když si uvědomují, že už nic jim nepomohou nářky a prosby k všelijakým božstvům, vracejí se do tvrze.

Hraničář Sauron mámí Densirova alchymistického mistra a nutí jej ke spojení se sférou Achaiah ve snaze zjistit, co bylo na spáleném pergamenu kdysi napsáno. Dovídá se návod na oživení Grullu a formuli k bohyni Eliel ve starodávné řeči země Mubarrath:

Ö Eliel, ö Eliel,
agh burdum grull a húliel

což v překladu do řeči obecné značí

Ó Eliel, ó Eliel,
nechť krví grull je oživen


Dále pak se z věštění theurgova dovídají o cestě Prstenů. Vydávají se jim hned po stopě a spojením sil Saurona, orlího Pyrra a Logara je získávají. Sauronova vášeň pro mamon je naplněna.

Družina se s velkým uspokojením vrací po více než třičtvrtě roce bloudění v neznámu zpět do svého kraje. V Nurnském hostinci je ukončeno tažení do vzdálené země Mubarrath. Jacob z Rugornu, který celý ten čas seděl na zápraží svého domku a pokuřoval dýmkové koření z jižních polí, naslouchá pečlivě vyprávění Halka z Erinu a ostatních druhů. Potom se obrovitý, větrem ošlehaný dobrodruh zvedá a za jeden žejdlík hobitího piva zvláště vybrané chuti píše o poradostinách roku 1018 uhlem na zeď hostince na věčnou památku :

Černý je obzor v dáli na severu,
mračna se sráží v zemi Mubarrath,
zlověstné stíny mizí v pološeru,
nurnští jdou druzi, nahánějí strach